Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii
(1940–1945)
Ludmila Habichová

Obsah
Úvod……………………………………………………………………………………………………………..1
1 Formování československého zahraničního odboje ve Velké Británii………………..8
1.1 Československá zpravodajská služba………………………………………………………8
1.2 Českoslovenští vojáci v zahraničí …………………………………………………………13
1.3 Vznik SOE a Zvláštní skupiny D………………………………………………………….16
2 Výcvik československých parašutistů …………………………………………………………..23
2.1 Výcvikový program a nábor prvních dobrovolníků ………………………………23
2.2 Assault Course……………………………………………………………………………….27
2.3 Para Course …………………………………………………………………………………..31
2.4 Doplňující výcvik …………………………………………………………………………..34
3 První vlna výsadků v letech 1941–1942 ………………………………………………………..39
3.1 Situace před vysazením do operace ………………………………………………..39
3.2 Operace BENJAMIN a PERCENTAGE………………………………………….41
3.3 Operace ANTHROPOID, SILVER A, SILVER B…………………………….44
3.4 Zbývající výsadky první vlny ………………………………………………………..50
4 Druhá a třetí vlna výsadků v letech 1942–1945……………………………………………..55
4.1 Druhá vlna výsadků ………………………………………………………………….55
4.2 Třetí vlna výsadků ……………………………………………………………………59
4.3 Ostatní výsadky včetně neuskutečněných……………………………………..63
Závěr…………………………………………………………………………………………………………..66
Epilog ………………………………………………………………………………………………………….70
Seznam zkratek ……………………………………………………………………………………………73
Seznam pramenů a literatury ………………………………………………………………………..75
Archivní prameny ……………………………………………………………………………………….75
Edice pramenů ……………………………………………………………………………………………75
Literatura…………………………………………………………………………………………………..75
Resumé………………………………………………………………………………………………………..80
Přílohy…………………………………………………………………………………………………………82
Tabulky …………………………………………………………………………………………………….82
Originální dokumenty ………………………………………………………………………………….88
Fotografie parašutistů…………………………………………………………………………………..98
1
Úvod
Diplomová práce se zabývá výcvikem československých parašutistů ve Velké Británii
během druhé světové války, v níž byli tito muži bráni jako jedna z významných složek
západního odboje. Výsadky se staly nedílnou součástí války nejen v rámci
Československa, ale zastávaly důležité místo jak na západní, tak i na východní frontě u
všech bojujících stran. Autorka se z důvodu, aby práce nepřesáhla stanovený rozsah
stran a zároveň si zachovala svou celistvost a srozumitelnost, zaměřila pouze na
výsadky uskutečněné ze Západu v režii československé reprezentace a zcela vynechala
výsadky řízené Sovětským svazem.
Cílem práce je zmapovat události předcházející odchodu československé
zpravodajské služby do exilu v Londýně a následně podat výklad o zrodu myšlenky
v okruhu československé exilové vlády za pomoci britských organizací na vycvičení
vojáků z řad československé zahraniční armády a jejich následné vyslání do operací pro
zvláštní účely na území protektorátu i na Slovensko. Největší důraz je kladen na výcvik
parašutistů první vlny výsadků uskutečněných roku 1941, kde bude provedena analýza
samotného výcviku dělící se na výcvik pozemní (Assault Course) a výcvik v seskoku
padákem (Para Course). V práci se neopomene ani vylíčení osudů jednotlivých
operačních skupin a celkové zhodnocení jejich úspěšnosti.
Na základě bádání a analýzy použitých pramenů se autorka pokusí nalézt
odpovědi na otázky: Jak moc pečlivě Zvláštní skupina D přistupovala k jednotlivým
kurzům pro parašutisty a zda byl výcvik dostačující pro jejich budoucí úkoly
v okupovaných zemích? Stály úspěchy či neúspěchy operací za tak velkou ztrátu na
životech nejen jejich spolupracovníků v rámci domácího odboje, ale i v řadách civilního
obyvatelstva během stanného práva po uskutečnění atentátu na Reinharda Heydricha?
Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, které jsou dále rozepsány do
podkapitol. Jednotlivé části chronologicky analyzují události před vypuknutím druhé
světové války v českých zemích a následně v tzv. druhé republice, kdy se v rámci
německé okupace začalo v zahraničí vytvářet odbojové centrum. Hlavním bodem práce
je podrobná analýza fyzicky náročného výcviku budoucích parašutistů a určení povahy
jejich poslání na území protektorátu. V závěrečné části se autorka zaměří na činnost
2
výsadkářů po jejich vysazení a bude zkoumat příčiny neúspěchu parašutistů při plnění
zadaných úkolů.
První část diplomové práce analyzuje formování československého zahraničního
odboje ve Velké Británii včetně utváření zahraniční armády. Ještě před vypuknutím
celosvětového konfliktu se Československo muselo potýkat s německou agresí, která
byla dovršena podepsáním Mnichovské dohody v září 1938 a v konečné fázi vznikem
Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Prezident Edvard Beneš se rozhodl
abdikovat na svou funkci a odcestoval do zahraničí nikoli jako politická osoba, nýbrž
jako fyzická. Přesto v zahraničí začal vyvíjet činnost pro vytvoření československé
exilové společnosti a po celou dobu války se snažil západní spojence přesvědčit
k anulování Mnichovské dohody. Svou činnost mohl naplno rozvinout po návratu
do Velké Británie, kde na něj čekala československá zpravodajská služba, která byla
brána jako jedna z nejprestižnějších institucí. V úvodní kapitole bude rovněž vylíčen
vznik, struktura a personální obsazení Zvláštní skupiny D a britské instituce Special
Operation Executive (SOE), které spolu vzájemně spolupracovaly pro boj proti
nacistickému Německu.
Analýza samostatného výcviku parašutistů tvoří základ druhé části práce.
Autorka předtím, než zevrubně zanalyzuje jednotlivé kurzy, vysvětlí představu
západních spojenců a československé exilové reprezentace o budoucím programu na
jednotlivých výcvikových střediscích vzniklých po celé Velké Británii. Záměrem práce
je také vytyčení požadavků pro jednotlivé dobrovolníky hlásících se do kurzů a jejich
prvotní nábor v táboře československé zahraniční armády. Podkapitoly, věnující se
samotnému výcviku rozdělený chronologicky na Assault Course, Para Course a další
doplňující kurzy potřebné pro splnění úkolů ve vlasti, tvoří stěžejní část práce. V první
části se Zvláštní skupina D rozhodla zaměřit na fyzické zdatnosti parašutistů, které byly
prověřovány v rámci pozemního výcviku na odlehlých farmách ve Skotsku, kde
dobrovolníci denně absolvovali fyzicky náročná cvičení včetně výuky v sabotáži,
destrukci a orientaci v terénu. Další povinnou částí výcviku byl parašutistický kurz, kde
se autorka soustředí nejen na samotné seskoky padákem, ale i na teoretickou výuku
v učebnách střediska. Závěrečná podkapitola má za úkol vylíčit další možné kurzy,
kterými parašutisté prošli pro co nejlepší splnění svých zvláštních úkolů a jež
povětšinou absolvovali již ve složení sestavené skupiny pro vysazení na okupované
území.
3
Třetí kapitola se soustředí na první vlnu výsadků uskutečněných v letech 1941 a

1942. Prvotně je zde poukázáno na potřebné organizační zásady, které bylo nutno
      provést před samotnými výsadky operace včetně balení materiálu a posledních přání
      parašutistů nasazených do akce. V dalších podkapitolách jsou hlavním tématem
      jednotlivé výsadky, kde autorka líčí účely jejich nasazení a jejich osudy záhy po
      seskočení z letounu, kdy se parašutisté snažili za pomoci spolupráce s domácími
      ilegálními organizace splnit své úkoly, které se mnohdy nedaly kvůli situaci
      v protektorátu provést.
      Výsadky druhé a třetí vlny v letech 1942–1945 jsou zobrazeny v poslední
      kapitole práce. V podkapitolách opět dojde ke chronologickému zmapování
      jednotlivých výsadků a jejich situace po vysazení na okupované území. Autorka
      neopomene zmínit i jiné výsadky, které se uskutečnily v režii jiných organizací než
      Zvláštní skupinou D a také se zmíní o výsadcích, které díky blížícímu se konci války
      nebyly uskutečněny pro jejich nepotřebu.
      V samotném závěru diplomové práce autorka stručně shrne hlavní myšlenky
      práce a prezentuje své vlastní výsledky bádání. V následujícím epilogu bude vylíčena
      situace přeživších parašutistů po válce s důrazem na jejich osudy po únorovém převratu
      uskutečněném roku 1948, kdy se k moci v Československu dostala Komunistická strana
      Československa.
      Jako stěžejní zdroj pro diplomkovou práci autorka použila primární prameny
      uložené ve fondu 37 ve Vojenském historickém archivu se sídlem v Praze. Jedná se o
      fond nesoucí název Velitelství vojenské zpravodajské služby, ve kterém se nacházejí
      dokumenty o činnosti Zvláštní skupiny D, materiály o životech parašutistů a směrnice
      pro jednotlivé paraskupiny. Fond obsahuje veškerý materiál potřebný k probádání dané
      problematiky, nalezneme zde evidenci jednotlivých dobrovolníků, podrobné výpisy
      turnusů uskutečněných v rámci Assault a Para Course včetně výčtu jejich účastníků.
      Také zde můžeme zkoumat veškerou dokumentaci a korespondenci zaznamenávající
      jednání mezi Zvláštní skupinou D, Ministerstvem národní obrany a SOE. V nynější
      době je fond 37 plně zdokumentovaný v elektronické podobě, dostupný v badatelně
      archivu, přičemž k nahlédnutí do originálů se přistupuje již jen výjimečně. Autorka také
      nahlédla do fondu 20, který je fondem Ministerstva národní obrany v Londýně, kde jsou
      veškeré materiály týkající se působení této instituce na území Velké Británie.
      4
      K danému tématu diplomové práce je dostatek odborné literatury vydané
      v českém jazyce. Autorka na práci použila obecné studie zaměřené na československý
      exil v Londýně a také studie zabývající se konkrétně danou problematikou výcviku
      parašutistů.
      Pro první kapitolu ohledně formování československého exilu byla
      nejpřínosnější knihou Tichá fronta od Jaroslava Koutka a zároveň kniha Na západní
      frontě od dvojice autorů Tomana Brody a Eduardy Čejky. Oba dva autoři shrnuli
      veškerou činnost československé exilové vlády v Československu, kde neopomněli ani
      problematiku zahraniční armády včetně parašutistů. Pro poznání československé
      zpravodajské služby velmi dobře posloužila monografie Po boku prezidenta. Generál
      František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archivních dokumentů od Jiřího
      Šolce, doplněné dalšími knihami od téhož autora včetně série knih Podpalte
      Československo! Pro pochopení této problematiky autorka využila odborných studií
      vydaných ve sborníku Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Pro poznání
      britské organizace SOE byla použita studie Sbor pro speciální operace. Stručná historie
      Útvaru zvláštní operací 1940–1946 přeloženou do českého jazyka. Autorem knihy je
      Michael Foot, britský politik a historik. Problematikou vzniku SOE se také zabývala
      ve své práci Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava
      československých parašutistů za druhé světové války česká historička Marie Matúšů,
      jejíž studie je pro autorku diplomové práce stěžejní v první a druhé kapitole. Marie
      Matúšů se zaměřila na podrobnou analýzu spolupráce Zvláštní skupiny D s organizací
      SOE a na výcvik parašutistů, ale jejich samotné nasazení do výsadků a jejich výsledky
      již odborně nezkoumala.
      Pro druhou kapitolu jsou stěžejním zdrojem informací dokumenty uložené
      ve fondu 37, které se prolínají s interpretací poznatků z odborných studií převážně
      od Jiřího Šolce, Jindřicha Marka a již zmíněné Marie Matúšů, která velice zdatně na
      základě archivního materiálu a na základě poznatků získané již od Jiřího Šolce, sepsala
      chronologicky výcvik parašutistů na území Velké Británie včetně výčtu jednotlivých
      školicích středisek, kde byli budoucí českoslovenští parašutisté soustřeďováni. Jindřich
      Marek sepsal dvě velmi přínosné práce Pátou kartu bere smrt s podtitulem
      Českoslovenství parašutisté v britských battledressech 1941–1945 a Muži z Ringway
      s podtitulem Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941–1945. Jak názvy
      napovídají, práce se z větší části zaměřují na výcvik parašutistů v zahraničí, na výsadky
      5
      již nikoli. Autorka považuje za přínosné jeho podrobné zpracování statistických údajů,
      kde se zaměřoval na jednotlivé turnusy výcviků, od kdy do kdy probíhaly a v jakém
      složení. Přináší také v tabulkových přehledech uspořádané výčty jednotlivých výsadků
      s jejich členy a výsledky.
      Problematikou československých parašutistů se nejvíce zabývá historik Jiří Šolc,
      který napsal práce zabývající se československou zpravodajskou službou (Po boku
      prezidenta), sepsal monografie zaměřené na domácí odboj (série knih Podpalte
      Československo!, Smrt přála statečným), mimo jiné napsal životopisné práce o osobách
      ze Zvláštní skupiny D (Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra
      Nechanského, Generál parašutistů). Pro kapitolu o výcviku výsadkářů autorce nejvíce
      posloužila Šolcova práce A zpívali jsme Tipperary s podtitulem Výcvik
      československých parašutistů ve Velké Británii.
      Třetí a čtvrtá kapitola je zaměřena na jednotlivé výsadky. První vlnou výsadků
      se zabývali autoři Oldřich Sládek ve své monografii Přicházeli z nebes a Zdeněk Jelínek
      se svou monografií Operace SILVER A. Jelínek se soustředil především na výsadek
      SILVER A a osudy členů po seskoku z letounu. Jeho první monografie vyšla
      v 80. letech 20. století pod záštitou Českého svazu protifašistických bojovníků a měla
      sloužit jen pro potřeby svazu, na veřejnost se dostalo až její druhé vydání z roku 1992.
      Vítězslav Hanák svou prací Muži a radiostanice tajné války a dalšími odbornými články
      vydanými v časopise Historie a vojenství autorce nejvíce pomohl v objasnění
      problematiky radiového spojení mezi domovem a Londýnem, kde popisoval jednotlivé
      šifrovací klíče a pravidla pro navázání spojení, neopomněl ani zdůraznit výcvik radistů.
      Pro třetí a čtvrtou kapitolu je stěžejní monografie Bylo málo mužů. Českoslovenští
      parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Jiří Šolc zde komplexně
      a chronologicky popisuje jednotlivé operace s tím, že v úvodních částech práce se
      zaměřil na vznik Zvláštní skupiny D a na její činnost, od které přešel na popis první,
      druhé a třetí výsadkové vlny. Jako jeden z mála se zaměřil, byť jen v krátkosti, na osudy
      parašutistů po válce. Situace parašutistů po válce je zevrubně vylíčena v monografii
      Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
      Československu, jejímž autorem je Jiří Plachý.
      Důležité postavení ve třetí kapitole práce zaujímá operace ANTHROPOID,
      o kterou se zajímalo mnoho historiků a je o ní vydána spousta odborných studií různých
      6
      kvalit. Prvotina zabývající se atentátem nese název Za Heydrichem stín, jehož autor
      Jaroslav Andrejs ji napsal pod pseudonymem Jaroslav Drejs. Tuto prvotinu můžeme
      zhodnotit jako velice povedenou a objektivní práci postavenou na základě zkoumání
      soudních protokolů ze soudního líčení s parašutisty Karlem Čurdou a Viliamem
      Gerikem. Jeho druhá práce Smrt boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na
      Heydricha byla vydána s odstupem mnoha let. Další vydaná práce Bomba pro
      Heydricha od autorů Hamšíka a Pražáka se nedá posoudit jako odborná literatura
      založená na studii primárních pramenů, jedná se spíše o čtivou populárně naučnou
      publikaci. Na základě této knihy byl vytvořen scénář pro film Atentát natočen režisérem
      Jiřím Sequensem roku 1964.1 Nejvíce oblíbenými autory ohledně problematiky atentátu
      jsou Miroslav Ivanov a Jaroslav Čvančara. Ivanov napsal Antentát na Reinharda
      Heydricha zaměřenou na výpovědi svědků z řad pomocníků parašutistů či lidí
      nacházející se na místě provedení atentátu, byť jen náhodně. Jeho souputník v dané
      problematice Jaroslav Čvančara napsal Akce atentát.
      Autorka pro svou práci také využila memoárovou literaturu, kterou je potřeba
      brát s jistou rezervou. V první řadě se jedná o paměti zpravodajce Františka Moravce
      Špion, jemuž nevěřili vydané až po jeho smrti v režii dcery Hany. Moravec se zde plete
      v obecně známých ověřených faktech. V jeho pamětech si tak můžeme přečíst, že
      k výsadku operace ANTHROPOID došlo až v dubnu 1942. Moravec se zde také
      zaměřil na své očistění ohledně toho, kdo smrt Reinharda Heydricha nařídil, což je
      aktuálním tématem dodnes. Sám František Moravec tvrdil, že atentát byl připravován na
      základě přímého rozkazu Edvarda Beneše s tím, že prezident těžce nesl, že
      Československo se nacházelo v žebříčku hodnocení odbojové činnosti v okupovaných
      zemích na posledním místě, a Moravec se zde omlouvá slovy, že Beneše upozornil na
      to, že smrt Heydricha je přijde draho. Naopak Emil Strankmüller ve svých pamětech
      tvrdil, že teroristickou operaci nařídila britská organizace SOE, s ním souhlasil
      i Jaroslav Šustr, který v jednom rozhovoru pro noviny vypověděl, že si tento čin
      objednali západní spojenci. K dané problematice se vyjádřil i Karel Paleček, který
      ovšem tvrdil zase něco jiného, podle jeho výpovědi si atentát objednal domácí odboj.
      Dnešní historiografie na základě zkoumání archivních pramenů došla k výsledku, že
      atentát byl nařízen okruhem lidí reprezentující československou exilovou vládu

1
ŠOLC, Jiří, Českoslovenští parašutisté ze Západu v literatuře. In: Historie a vojenství 39, 1990, 5,
s. 158.
7
a nevzešla z rozkazu jednoho člověka. Další memoárová literatura použitá pro
diplomovou práci je od parašutisty Pelce Oldřicha s názvem Parašutisté v akci nebo od
parašutisty Čestmíra Šikoly, který za pomoci Jaroslav Pospíšila sepsal knihu CLAY-EVA
ve vzpomínkách radisty skupiny a spolupracovníků. V práci také byly zohledněny
příspěvky do časopisu Historie a vojenství od zpravodajce Oldřicha Tichého v článku
Z pamětí zpravodajce rozděleném na dvě části a také příspěvky od Václava Krupky
Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A.
8
1 Formování československého zahraničního odboje ve Velké
Británii
1.1 Československá zpravodajská služba
Československé vojenské zpravodajství se začalo budovat po první světové válce při

2. oddělení hlavního štábu československé armády. Ve 20. letech se nejvíce
   soustřeďovalo na Horthyovské Maďarsko a na Rakousko. Pozornost na Německo
   zaměřilo až na počátku 30. let, a to zejména po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933,
   kdy zpravodajská služba začala sledovat německé zbrojení a válečné plány Německa.2
   Ve vedení vojenského zpravodajství působil plukovník František Dragáč, který na postu
   vydržel do roku 1936, pak ho ve funkci velitele vystřídal plukovník František Hájek,
   který v čele vojenského zpravodajství zůstal až do zřízení Protektorátu Čechy a
   Morava.3 Českoslovenští zpravodajci do vypuknutí druhé světové války nejvíce
   spolupracovali s francouzskou výzvědnou službou Service de Renseigment, spojovacím
   důstojníkem zajišťující spolupráci mezi francouzskou stranou a 2. oddělením
   československého hlavního štábu byl kapitán Henri Gouyou přezdívám jako „Šmidra“.
   4
   Československá strana navázala kontakty také s britskou službou Intelligence Servise
   (IS) a se sovětskou zpravodajskou službou. Základy pro spolupráci se SSSR byly
   položeny spojeneckou smlouvou z května 1935, výměna zpravodajských materiálů se
   prováděla přes československo-sovětskou agenturní ústřednu Vonapo zřízenou v Praze
   pod vedením majora Karla Palečka a majora Michaila Vasiljeviče Kuzněcova.5
   Nejvýznamnější osobou, která stála za tím, že se z československé zpravodajské
   služby stala organizace na vysoké úrovni, ceněnou i v zahraničí, byl plukovník
   generálního štábu František Moravec, velitel pátrací skupiny a zástupce přednosty
3. oddělení. Narodil se 23. července 1895 v Čáslavi jako nejstarší z deseti dětí.6 Roku
   1913 maturoval na gymnázium s vyznamenáním a odešel studovat na Univerzitu
   Karlovu, první semestr studoval klasickou filologii, pak přešel na obor moderní
   filologie na filozofické fakultě.7 Na frontu byl povolán ve svých dvaceti letech dne
4. března 1915, dne 13. ledna 1916 padl do ruského zajetí a stal se dobrovolníkem

2 KOUTEK, Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985, s. 11.
3 Tamtéž, s. 12.
4 TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce (II.). Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Františka
Moravce. In: Historie a vojenství 40, 1991, 1, s. 134.
5 KOUTEK, s. 20.
6 MORAVEC, František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 2002, s. 5.
7 HAMŠÍK, Dušan, PRAŽÁK, Jiří, Bomba pro Heydricha, Praha 1964, s. 82.
9
v srbských legiích.
8 Během války bojoval na srbské, rumunské, soluňské a italské
frontě. Do své rodné vlasti se navracel z Itálie již v hodnosti kapitána a ihned se zapojil
do bojů o hranice nově vzniklého Československa proti Maďarsku. Po jejich skončení
se rozhodl nepokračovat ve studiu na vysoké škole a zůstat ve vojenské službě. Byl
zařazen k 35. pěšímu pluku v Plzni, kde působil do roku 1930, mezitím stačil
vystudovat Vysokou školu válečnou, kterou absolvoval s vynikajícím prospěchem jako
první v ročníku.9 Roku 1930 odešel do Prahy k Zemskému vojenskému velitelství do

2. oddělení zabývající se zpravodajstvím.10 Dne 30. září 1934 plk. gšt. František
   Moravec dostal rozkaz k přeložení ke 2. oddělení hlavního velitelství jako velitel pátrací
   skupiny, v této funkci setrval až do 14. března 1939.11 Pátrací skupina se dále štěpila na
   skupinu ofenzivní a obrannou. Ofenzivní sekce sloužila k získávání informací různého
   charakteru přes své vlastní vybudované agenturní sítě za pomoci svých agentů,
   informátorů či spolupracovníků. Naopak sekce obranná měla zabránit tomu, aby byla na
   území Československa vyvíjena jakákoli kontrašpionáž, čímž měla chránit armádu před
   pronikáním cizích zpravodajských agentů. Na rozdíl od sekce ofenzivní, která
   fungovala zejména v zahraničí, sekce obranná měla své zázemí doma
   v Československu, kde chránila vojenská tajemství státu, armády a válečného
   průmyslu.12 Kromě pátrací skupiny působila ve zpravodajském oddělení také skupina
   studijně plánovací. Obě skupiny spolu spolupracovaly, pátrací skupina předala získané
   informace studijní skupině, která vše prozkoumala, roztřídila a vyhodnotila, z čehož
   byly následně zpracovány studie a zpravodajské přehledy, které napomáhaly v práci pro
   další skupiny 2. oddělení hlavního štábu, a to skupinu šifrovací, hospodářskou či
   technickou.13
   Plk. gšt. František Moravec se své nové funkce chopil s velkou pílí a začal
   budovat z československé zpravodajské služby organizaci na vysoké úrovni s velkou
   prestiží. Českoslovenští zpravodajové byli velice vysoce hodnoceni v zahraničí, což
   v budoucnu napomohlo Eduardu Benešovi v budování československého exilu
   v Londýně a uznání československé vlády. Nově při 2. oddělení zřídil výzvědnou
   organizaci, která měla svou hlavní pražskou centrálu a čtyři zemské ústředny v Praze,

8
ŠOLC, Jiří, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle
archivních dokumentů, Praha 2007, s. 17.
9 Tamtéž, s. 9.
10 MORAVEC, s. 6.
11 ŠOLC, s. 46.
12 Tamtéž, s. 29–30.
13 Tamtéž, s. 31.
10
Brně, Bratislavě a Košicích.14 Pod výzvědnou organizaci dále spadaly předsunuté
agenturní ústředny (PAÚ) a zpravodajské orgány u velitelství sborů, divizí a pluků.15
V pátracím středisku v Praze (nazýváno jako APS I) se rozvíjela výzvědná činnost proti
Německu a Rakousku, ve špionáži jim napomáhalo pět předsunutých agenturních
ústředen.16
Plk. gšt. F. Moravcovi byl v březnu 1937 do kanceláře doporučen dopis
adresovaný přímo jemu do rukou. Autor psaní se podepsal jako Karl. Jednalo se o
nabídku spolupráce od německého agenta Paula Thümmela, pracovníka německé
vojenské špionáže (Abwehru) v Drážďanech, který po okupaci ČSR působil v Praze
jako rezident německé vojenské výzvědné služby pro Československo, Rakousko a
Balkán.17 Františka Moravce nabídka velice zaujala a i přes nesouhlas některých svých
spolupracovníků se rozhodl k osobní schůzce za podmínek stanovených v dopise.
Jednou z nejhlavnějších podmínek bylo, že Moravec na schůzku dorazí sám a
s kufříkem peněz, za které Karl sliboval předání prvních informací pro zpravodajce.
Schůze proběhla 4. dubna 1937, kde Paul Thümmel předal Moravcovi návrh plánu na
německé rozložení vojsk v českém pohraničí. Jejich spolupráce se rozjela naplno, což
stálo zpravodajskou síť velké množství peněz, které ovšem Moravec neváhal investovat.
V červenci 1937 Thümmel podepsal závazek o spolupráci, oficiálně tím vstoupil do
služeb zpravodajské služby, které ho zaevidovala pod označením agent A 54.18
Vzájemná spolupráce s agentem A 54 trvala do Thümmelova zatčení gestapem dne

20. března 1942.19
    Po podepsání Mnichovské dohody se německé gestapo zaměřilo na absolutní
    rozložení československého vojenského zpravodajského aparátu, zakázalo vyvíjet
    agenturní činnost proti Německu, generálové a vysocí důstojníci, u kterých se prokázalo
    sebemenší spojení s angažovaností proti Německu, byli propuštěni. Plk. gšt. František
    Moravec nerespektoval směrnice dané německým diktátem a začal tajně organizovat
    přeložení zpravodajského aparátu do ciziny. Již na podzim roku 1938 ho navštívil
    britský vyslanec a styčný důstojník britské Intelligence Service (IS) major Harold

14 KOUTEK, s. 12.
15 ŠOLC, s. 34.
16 Tamtéž.
17 HAMŠÍK, PRAŽÁK, s. 87.
18 PACNER, Karel, Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých
výzvědných služeb 1914–1989. Díl II. 1939–1945, Praha 2002, s. 15.
19 KOUTEK, s. 158.
11
Gibson s nabídkou, že by mohl zajistit odvoz vybraných zpravodajců do Londýna.20
Moravec se rozhodl zatím vyčkat, i když si uvědomoval, že přijde den, kdy se Německo
rozhodne obsadit i zbylé území Československa. Na počátku března 1939 dostala
zpravodajská služba informaci od agenta A 54, že očekávaná okupace českých zemí
proběhne v nejbližších dnech. Moravec se s Thümmelem sešel při osobní schůzce

3. března 1939, při které mu agent předal plán okupace Československa provedený
   čtyřmi armádními skupinami a plán na vytvoření nezávislého Slovenska, mimo jiné zde
   byla zmínka o tom, že se neočekává odpor ze strany československé armády a nacházel
   se zde i rozkaz k zatčení československých zpravodajských důstojníků. Paul Thümmel
   se také sešel s mjr. gšt. Emilem Strankmüllerem na nádraží v Turnově, kde mu sdělil
   přesné datum okupace, tedy 15. březen 1939.
   21 Moravec se společně se Strankmüllerem
   vydal informovat představitele československé vlády. Předseda vlády Rudolf Beran,
   generálové Jan Syrový a Alois Eliáš společně s ministry Františkem Chvalkovským a
   Jiřím Havelkou odbyli oba muže s tvrzením, že se jedná o nepravdivé informace.22
   František Moravec se rozhodl jednat na vlastní pěst a začal plánovat operaci
   Transfer. Dne 11. března 1939 proběhla schůzka Moravce, Strankmüllera a styčného
   důstojníka britské MI6 v Praze majora Gibsona ve vile Karla Palečka ve Strešovicích.23
   Britský důstojník na společném jednání zopakoval přání Londýna, aby československá
   zpravodajská služba fungovala nadále v Londýně, kde se stanoví podmínky pro další
   spolupráci proti Německu. Přednosta vojenské zpravodajské služby neváhal a nabídku
   přijal a vydal se na základnu roztřídit zpravodajský materiál. Nechtěl nechat gestapu
   k dispozici žádné důležité archivní spisy. Některé složky se rozhodl spálit a ty
   nejdůležitější personální spisy včetně tajného archivu zpravodajského odboru uložil do
   krabic, které byly 13. března 1939 odvezeny na britské vyslanectví.24 O jejich přepravu
   do Londýna se měl postarat mjr. Gibson. Mjr. Gibson plk. Moravcovi sdělil, že pro
   jejich přepravu opatřil letoun s kapacitou dvanácti míst. Plukovník sestavil seznam
   dvanácti důstojníků, které chtěl mít po svém boku při odletu do exilu. Major Gibson
   počítal s tím, že Moravec určí pouze osm důstojníků a zbylá čtyři místa zaujme jeho

20 MATÚŠŮ, Marie, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava československých
parašutistů za druhé světové války, Praha 2005, s. 43.
21 ŠOLC, s. 60.
22 KOUTEK, s. 26.
23 ŠOLC, s. 62.
24 ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Operace Perun, Praha 1991, s. 10.
12
manželka Vlasta Moravcová společně s dcerami Hanou a Taťánou.
25 Moravec se však
rozhodl ponechat rodinu v Československu s tím, že jejich přemístění se začne plánovat
hned po přistání v Londýně. Letoun nizozemských aerolinií se vznesl z letiště Ruzyně
dne 14. března 1939 v odpoledních hodinách.
26 Do letedla nastoupilo jedenáct
důstojníků ve složení: přednost zpravodajského oddělení plk. gšt. František Moravec,
zástupce přednosty pplk. gšt. Oldřich Tichý, správce finančních fondů škpt. Jaroslav
Tauer, vedoucí ofenzivního zpravodajství mjr. gšt. Emil Strankmüller, vedoucí skupiny
kontrašpionáže československé armády mjr. Josef Bartík, odborník na kontrašpionáž a
zpravodajskou obranu škpt. František Fořt, zpravodajský důstojník škpt. Václav Sláma,
specialista na šifrování a kódování zpráv škpt. František Fryč, vedoucí studijní skupiny
a odborník na německou armádu škpt. Vladimír Cigna, odborník na řízení agentury,
znalec ve spojení a ve výrobě falešných dokladů mjr. Karel Paleček a odborník na
německou armádu, šifry a kódy mjr. Alois Frank.27 Dvanáctý vybraný důstojník mjr.
Bohumil Dítě do letadla nenastoupil, jelikož se nestihl vrátit ze služební cesty ze
Slovenska.28 V tomto seskupení chyběl Ing. Jan Budík, jakožto jediný rádiový odborník
zpravodajského oddělení generálního štábu, který emigraci do Londýna odmítl
z rodinných důvodů.29 Skupina zpravodajských důstojníků byla po celou dobu války
známá pod označením „Moravcova jedenáctka“.
Přistání na letišti Croydon nedaleko Londýna doprovázela řada novinářů
z britských novin a časopisů, kteří nadšeně očekávali přílet prvních československých
exilových představitelů. Za britské úřady důstojníky uvítal plukovník Frederick
Beaumont Nesbit, který měl za úkol zajistit jejich přepravu do hotelu Groswenor, kde se
všichni důstojníci do návštěvní knihy podepsali pod svými nově nabytými falešnými
totožnostmi, pro příklad František Moravec se zapsal jako Josef Musil, Karel Paleček
jako Karl Pavlovski, Emil Strankmüller jako Emil Fejzal.30 Ještě ve stejný den přistání
se Moravec sešel s velitelem britské SIS s brig. gen. Sirem Stewartem Menziesem, který
se zdráhal domlouvat podmínky budoucí vzájemné spolupráce bez přítomnosti mjr.
Gibsona, který se po dopravení československých důstojníky vydal zpět do Prahy

25 ŠOLC, Po boku, s. 19.
26 TICHÝ, Oldřich, Z paměti zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Františka
Moravce. In: Historie a vojenství 39, 1990, 4, s. 130.
27 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 10–11.
28 KOUTEK, s. 26.
29 PLZÁK, Josef, Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí LIBUŠE. In: ŠUSTEK, Vojtěch (ed.),
Operace SILVER A, Praha 2010, s. 292.
30 ŠOLC, Po boku, s. 71.
13
zajistit převoz zpravodajského materiálu. Spolupráce tedy mohla začít naplno až po jeho
návratu do Londýna 5. dubna 1939.31 Prvním bodem společného jednání byla dohoda,
že se v rámci československé zpravodajské služby zřídí na území spojenců ústředny,
kam plk. gšt. Moravec pošle své muže. Ve Francii se zřídila ústředna KAREL, kam se

1. května 1939 přesunul mjr. Karel Paleček společně s pplk. gšt. Oldřichem Tichým a
   škpt. Františkem Fryčem.
   32 K prvnímu radiovému spojení mezi Paříží a Londýnem
   došlo 15. září 1939, jako radiotelegrafisté v Paříži postupně působili rtm. Karel Barva,
   rtm. Vilém Marek, voj. František Malý a rt. Václav Modrák.33 Ústředna fungovala až do
   porážky Francie, po její kapitulaci se zpravodajci navrátili zpět do Londýna.
   Zpravodajskou ústřednu LIBUŠE odjel do Nizozemska vést plk. František Hájek, který
   nebyl součástí Moravcovy jedenáctky a do Londýna emigroval z obsazeného
   Československa vlastní cestou.
   34 Pod krycím jménem Charles Simpson odcestoval do
   Švýcarska mjr. Karel Sedláček, aby se ujal řízení ústředny KAZI sídlící v Curychu.
   35
   Ústředna KAZI si udržela významnou funkci po celou dobu války, mimo jiné
   zprostředkovávala spojení mezi Londýnem a Slovenskem. V Londýně se mezitím plk.
   Moravec soustředil na navazování kontaktů se zpravodajskými službami v západních
   zemích a na vybudování spojení s domovem. Ke zdárnému ukončení operace Tranfer
   došlo poté, co kapitán Alois Čáslavka přepravil rodiny důstojníků do Londýna,
   Moravcova rodina přešla hranice 30. června 1939.36
   1.2 Českoslovenští vojáci v zahraničí
   Po 15. březnu 1939 se na západě začal utvářet zahraniční odboj, reprezentovaný
   Eduardem Benešem, v téže době se stále nacházející v Chicagu. Po příjezdu
   zpravodajských důstojníků napsal František Moravec Benešovi dopis, že se
   zpravodajská skupina přesunula do Londýna a je zde plně připravena dát se do jeho
   služeb. Beneš odešel do exilu na konci října 1938, a to jako soukromá osoba. Jako
   politický reprezentant vystoupil poprvé od Mnichova dne 16. března 1939, kdy zaslal
   protestní nótu proti zabrání ČSR americkému prezidentovi Theodorovi Rooseveltovi,
   francouzskému ministerskému předsedovi Édouardovi Daladierovi, předsedovi britské
   vlády Nevillu Chamberlainovi a sovětskému lidovému komisaři pro zahraniční věci

31 Tamtéž, s. 72–73.
32 ŠOLC, Jiří, Generál parašutistů. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4, s. 159.
33 HANÁK, Vítězslav, Vojenská rádiová ústředna. In: Historie a vojenství 46, 1997, 1, s. 93–95.
34 ŠOLC, Po boku, s. 73.
35 KOUTEK, s. 41.
36 MORAVEC, s. 217.
14
Maximu M. Litvinovovi.37 Benešovo postavení nebylo zpočátku nijak jednoduché,
Západ ho považoval za soukromou osobu a západní spojenci fakticky uznávali jen
vyslance, kteří po obsazení Československa v březnu 1939 neodevzdali své úřady do
rukou nacistů. Ve Velké Británii se svého úřadu nevzdal Jan Masaryk, ve Francii Štefan
Osuský, v SSSR Zdeněk Fierlinger a v USA Václav Urban.38 Po svém návratu do Velké
Británie 18. července 1939 musel Eduard Beneš slíbit britské vládě, že se nebude nijak
politicky angažovat a ani vystupovat na veřejnosti jako politická osoba.39 Usadil se ve
vile svého synovce v Puttney, odkud navázal styk s Františkem Moravcem, se kterým
zahájil úzkou spolupráci pro dosáhnutí uznání československé vlády v exilu a uznání
Československa v předmnichovské době.
Emigrace československého obyvatelstva mířící především do Anglie a Francie
započala po podepsání Mnichovské dohody na sklonku září 1938. Po utvoření
Protektorátu Čechy a Morava se emigrace ještě více zvýšila. Za hranice se uchylovala
inteligence, politické osobnosti a především demobilizovaní vojáci. Nejčastější cestou
při přechodu byly hranice s Polskem, kde se začala utvářet československá armáda.
V Krakově se 30. dubna 1939 za účasti československého konzulátu vytvořila
Zahraniční vojenská skupina Československa, která se v červnu téhož roku přesunula do
Malých Bronowicích.40 Ovšem jen malá část československých vojáků setrvala
v Polsku až do vypuknutí druhé světové války, většina z nich se rozhodla přijmout
pětiletý závazek vstupu do Cizinecké legie ve Francii. Šest lodních transportů přesunulo
od 22. května 1939 do 21. srpna 1939 dohromady 1200 vojáků z Polska do Francie.41
Vojáci do Cizinecké legie vstupovali o hodnost nižší, než byla jejich současná hodnost a
jejich základnou se stala pevnost Fort St. Jean, kde si každý voják při vstupu bránou
přečetl: „Legionáři, jste muži, abyste umírali. A já vás posílám tam, kde se umírá.“42
Zbytek vojáků v Polsku se zformoval do České a slovenské legie utvořenou dekretem
polského prezidenta Ignácyho Moścického z 3. září 1939, do čela legionu se postavil
pplk. Ludvík Svoboda.43

37 BROD, Toman, ČEJKA, Eduard, Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na
Západě v letech druhé světové války, Praha 1965, s. 27.
38 Tamtéž.
39 MORAVEC, s. 192.
40 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 26.
41 BROD, ČEJKA, s. 41; ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 98.
42 SOUČEK, Josef, Na francouzské frontě. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách.
Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 46.
43 BROD, ČEJKA, s. 60.
15
Ve Francii působil vyslanec Štefan Osucký, který s francouzskou vládou
vyjednával utvoření československé armády. Byl velkým soupeřem pro Edvarda
Beneše. Oba dva stáli o postavení ústřední postavy československého odboje, přičemž
Osuský se snažil o vytvoření jeho základů a československé exilové vlády v Paříži,
Beneš naopak požadoval, aby se centrem odboje i vlády stal Londýn. Vyslanec Osuský
také nesdílel Benešův názor, že by mělo být Československo po válce obnoveno
v podobě první republiky, přikláněl se k samostatnosti Slovenska. Dne 15. ledna 1940
se ve Francii vytvořila první československá divize, pro kterou se zřídil tábor v Agde
nedaleko přístavu Marseille, který předtím sloužil jako útočiště pro uprchlíky ze
španělské občanské války.44 Štefan Osuský na půdě francouzské vlády dosáhl utvoření
Československého národního výboru, který oficiálně vznikl 17. října 1939 v Paříži,
v jehož prohlášení stálo, že se výbor ujímá řízení ve všech věcích československých až
do konce války.45 Po pádu Francie a podepsání francouzské kapitulace 22. června 1940
v železničním voze v Compiégne se československý exil zcela přesunul do Velké
Británie a Československý národní výbor zanikl.
46 Vojáci byli na žádost Edvarda
Beneše přesunuti na evakuačních lodích do VB a tábor pro československé vojáky
v Agde se 20. srpna 1940 uzavřel.
47
Českoslovenští vojáci byli po připlutí z Francie soustřeďováni do tábora
v zámeckém parku v Cholmondeley u Chesteru.48 V táboře se soustředilo velké
množství vojáků s různými politickými názory, mimo jiné se zde nacházeli i
interbrigadisté ze španělské občanské války. Situace v táboře vyústila do vyvolané
vzpoury v čele s komunistickými vojáky, kteří vytvořili jádro opozice vůči
československé prozatímní vládě. Vzbouřenci byli z tábora internováni a přesunuti do
tábora v Yourku, kde pod donucením podepsali závazek stát se součástí britských
vojenských pracovních oddílů, do tzv. Military Auxiliary Pionner Corps, kam se
zařadilo na 460 československých vojáků.49 Z ostatních vojáků v táboře Cholmondeley,
loajálních vůči československé exilové vládě, se 12. srpna 1940 vytvořila První
československá smíšená brigáda (v červenci 1941 přejmenována na První

44 HANÁK, Vítězslav, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem 2002, s. 16.
45 OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie československé politiky
1939–1943. Svazek I. Vztahy mezinárodní diplomacie k politice československé emigrace na západě,
Praha 1966, s. 47.
46 SOUČEK, s. 50.
47 OSTRÝ, František, Přes hory a vody. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci
ve II. světové válce, Praha 2001, s. 39.
48 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
49 BROD, ČEJKA, s. 178.
16
československou samostatnou brigádu), která ve svých počátcích čítala celkem 3276
mužů, jejich velitelem byl divizní generál Bedřich Neumann.50 Českoslovenští vojáci se
ve Velké Británii vyznamenali také jako letci, 12. července 1940 se zřídila první
československá letecká jednotka na území Velké Británie, 310. stíhací peruť, jejím
velitel se stal major Alexander Hess.51 V následujících obdobích došlo ještě k vytvoření

312. československé stíhací peruti, 311. československé bombardovací peruti a
313. československé stíhací peruti.
     Po pádu Francie a po nastoupení Winstona Churchilla do čela britské vlády se
     Benešovo postavení v exilu zlepšilo, od dubna 1940 požadoval uznání československé
     vlády na území Velké Británie, vyhověno mu bylo 21. července 1940, kdy se utvořila
     československá prozatímní vláda.52 Předsedou prozatímní vlády se stal msgre. Jan
     Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk, ministrem národní obrany generál Sergěj
     Ingr.53 Ve stejný den vznikla i Státní rada jako poradní sbor a pomocný kontrolní orgán
     sloužící prezidentu Benešovi. Tento úspěch měl za následek i to, že se do
     československého vojska hrnuli další dobrovolníci, k 31. prosinci 1940 čítal pozemní
     stav jednotek v táboře Leamington, kam se vojáci na podzim 1940 přesunuli z tábora
     Choldondeley, na 3301 osob.54 Dalšího úspěchu se československý exil dočkal
314. října 1940, kdy byla uzavřena dohoda mezi britskou vládou a československou
     prozatímní vládou o právním a organizačním základu československých ozbrojených sil
     ve Velké Británii.55 Dohoda stanovila, že pozemní jednotky vytvoří samostatný
     jednotný celek v čele s československými důstojníky a budou spadat pod pravomoc
     nově se utvářejícího ministerstva národní obrany v Londýně, ovšem operačně zůstanou
     stále podřízeny britskému velitelství.56 Součástí dohody bylo také včlenění našich letců
     do Royal Air Force (RAF).
     1.3 Vznik SOE a Zvláštní skupiny D
     Správa pro zvláštní operace (Special Operations Executive) vznikla v červenci 1940
     v Dolní sněmovně na popud britského premiéra Winstona Churchilla a jeho projektu
     „Podpalte Evropu“. Právě Československo se mělo stát jednou ze zápalek pro svůj

50 BROD, ČEJKA, s. 180; HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
51 BROD, ČEJKA, s. 186.
52 MATÚŠŮ, s. 48.
53 OTÁHALOVÁ, ČERVINKOVÁ, s. 121.
54 BROD, ČEJKA, s. 273.
55 Tamtéž, s. 222.
56 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
17
průmyslový potenciál a dopravní síť. Organizace měla narušovat nepřátelské plány a
zázemí formou vyvolání neklidu, způsobením škod, narušováním výroby a dopravy,
měla škodit v týlu nepřítele svou zpravodajskou, sabotážní a diverzní činností včetně
řízeného bombardování, podněcováním stávek či povstáním. V konečné fázi války se
počítalo s tím, že se stane hlavní organizací napomáhající vedení partyzánských válek
v okupovaných zemích. Dokument zakládající novou organizaci byl vypracován
bývalým ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem 19. července 1940, jednalo
se o jeho poslední politický čin, několik dní poté se Chamberlain kvůli svému
zdravotnímu stavu zcela stáhl z aktivní politiky a následně 9. listopadu 1940 zemřel.57
Neville Chamberlain v zakládající listině pojmenoval nově se utvářející instituci jako
Special Operations Exucitive (SOE) a definoval ji jako organizaci pro koordinaci
veškerých akcí namířených proti nepříteli v zahraničí.58 Válečný kabinet zakládající
dokument i budoucí název organizace schválil 22. července 1940.59 Sídlem Správy pro
zvláštní operace se stala budova na Baker Street 64 přímo v centru Londýna, při
postupném rozrůstání organizace se pronajímaly další budovy v blízkosti Baker Street,
dešifrovací a spojovací oddělení mělo své vlastní prostory v budově Michael House,
kterou jim pronajímala firma Mark & Spencer.60 K nastěhování do budovy Baker Street
64 došlo 31. října 1940.61 Nově vzniklá organizace spadala pod vedení ministra pro
vedení hospodářské války Hugha Daltona, který pověřil vedením SOE sira Franka
Nelsona.62 Postupně Nelsona ve velení vystřídali sir Charles Hambro a generál Colin
McVean Gubbins.63 Poslední jmenovaný se velení zhostil se ctí, jednalo se o velice
uznávaného muže, kterého si cenili za své originální myšlení a za svou odvahu, mimo
jiné mluvil plynně francouzsky a německy a byl autorem dvou příruček přeložených do
šestnácti jazyků Umění záškodnické války a Příručka pro vůdce, jejichž autorská práva
vlastnil stát a během války je zdarma rozesílal po celé Evropě a jihovýchodní Asii.
64
V únoru 1942 ministr Hugh Dalton odešel ze svého dosavadního postu, aby se stal
ministrem obchodu, v jeho funkci ministra pro vedení hospodářské války a ve

57 FOOT, Michael, Richard, Daniell, S. O. E. Sbor pro speciální operace. Stručná historie Útvaru
zvláštních operací 1940–1946, Brno 1997, s. 32.
58 Tamtéž, s. 33.
59 KOPEČNÝ, Petr, Pozor, parašutisté! Vznik, vývoj a použití leteckých výsadků za 2. světové války,
Praha 1993, s. 82.
60 WILKINSON, Peter, Foreign Fields. The Story of an SOE Operative, London 2002, s. 106.
61 FOOT, s. 35.
62 MATÚŠŮ, s. 32.
63 FOOT, s. 48.
64 MATÚŠŮ, s. 57.
18
spravování SOE ho nahradil Roundell C. Palmer známý jako lord Selborne, jehož
dědečkem byl lord Salisbury.65
SOE byla vybudována na základech několika britských organizací. V roce 1939
vzniklo v rámci ministerstva zahraničí oddělení Electra House (EH), v jejímž čele
stanul sir Campbell Stuart.66 Zaměřovalo se na propagandu jako na novou zbraň proti
nepříteli, EH tak vytvořila základy pro tzv. černou propagandu. V květnu 1938 se
zřídilo oddělení General Staff Research, označené jako GS/R, později známé jako
Military Intelligence Research (MIR), jehož významnou osobou byl major Collin
McVean Gubbins.67 Dalším inspirátorem pro nově vzniklou organizaci se stala britská
tajná služba Secret Intelligence Servise (SIS), jindy známá také jako Military
Intelligence (MI6), která vznikla roku 1909 a od roku 1921 spadala pod kontrolu
ministerstva zahraničí.68 Roku 1938 rozhodl šéf SIS admirál Hugh Sinclair o zřízení
nového oddělení, tzv. Sekce D v čele s majorem Lawrencem S. Grandem, která se měla
zabývat zmapováním vhodných území pro sabotáže na území Německa, vyvoláním
nepokojů a jiných dalších možností k nápomoci oslabení nepřítele, nevyjímaje
špionážní činnosti.
69 Dne 16. srpna 1940 ministr zahraničí lord Halifax předal celou
sekci D do správy SOE.70 SOE se ve svých počátcích členila na tři oddělení, SO 1
starající se o propagandu (do tohoto oddělení se včlenila organizace EH), SO 2 pečující
o řízení a zabezpečení naplánovaných operací a SO 3, která dané operace plánovala.
V srpnu 1941 bylo oddělení SO1 vyňato ze SOE a vytvořila se z něj samostatná
organizace Political Warfare Executive (Výbor pro politické vedení války) zaměřená na
diverzní propagandu proti německé armádě a oddělení SO 3 zcela zaniklo.71 Konečná
podoba SOE tak vznikla ze sekce D, z organizace SIS, MIR a oddělení SO2.
Pro spolupráci SOE se zahraničním odbojem se vytvořily jednotlivé sekce podle
lokalit, kde budou v rámci společné dohody uskutečněny diverzní a sabotážní akce.
Vznikla tak sekce středoevropská, balkánská, středozemní, západoevropská a sekce pro
Dálný východ.
72 V rámci těchto sekcí vznikaly ještě další podskupiny nazývající se

65 FOOT, s. 47.
66 MATÚŠŮ, s. 26.
67 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 21.
68 FOOT, s. 17.
69 Tamtéž.
70 MATÚŠŮ, s. 32.
71 FOOT, s. 39.
72 ŠOLC, Jiří, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války,
Praha 1990, s. 36.
19
národní sekce specializované na jednu určitou zem. SOE navázala styky s exilovými
vládami z Norska, Nizozemska, Jugoslávie, Řecka, Polska, Belgie, Lucemburska,
nevynechala ani organizaci Svobodná Francie vedenou generálem Charlesem de
Gaullem.73 Každý velitel jednotlivých národních sekcí měl dokonale znát danou zemi a
měl plynule mluvit jazykem dané země, také měl znát historii a tradice a měl mít v zemi
své kontakty. Většinou se každá sekce mohla opírat jen o jednoho takového odborníka,
zdali vůbec nějakého. Pracovníci jednotlivých sekcí se skládali převážně z emigrace.
Československo svou vlastní národní sekci nemělo, spadalo do středoevropské skupiny.
ČSR měl v organizaci SOE na starost pplk. Peter Wilkinson znalý českého jazyka.74
Roku 1943 byl Wilkinson převelen na Blízký Východ a československou sekci po něm
převzal Alfghar Hesketh-Prichard.75
SOE se rozhodla navázat styky s československou zpravodajskou službou
v Londýně, aby se mohla zapojit do programu tzv. „neregulérní války“, tj. narušování
nepřátelského území pro způsobení škody a narušování výroby a dopravy. Konkrétně
navázala spojení s nově vzniklým II. oddělením Ministerstva národní obrany (MNO)
vedený Františkem Moravcem. Nadšený stoupenec československého zahraničního
odboje a zástupce ministerstva zahraničí Robert Bruce Lockhart v dopise pro
H. Daltona napsal, že „český odboj je nejimpozantnější záškodnické hnutí, které máme
v současné Evropě k dispozici“.
76 Zpočátku fungovala spolupráce československé
zpravodajské služby a britského vedení na základě výměny informací. Plukovník
Moravec nebyl na Britech nijak finančně závislý, zpravodajská skupina si s sebou
přivezla 200 000 německých a 100 000 nizozemských guldenů a měla dohromady
v přepočtu 22 milionu korun československých korun uložených v bankách ve
Stockholmu, Haagu, Bernu a Paříži.
77 I díky své finanční nezávislosti byla zpravodajská
skupina brána za samostatnou složku odboje, která jako jedna z mála organizací měla
po celou dobu války privilegium používat své vlastní kódy a šifry při spojení
s domovem.78 Zpočátku se Moravcova jedenáctka nazývala jako Zvláštní vojenská
skupina, po oficiálním vytvoření československé vlády v červenci 1940 vzniklo

73 SLÁDEK, Oldřich, Přicházeli z nebes, Praha 1993, s. 11.
74 WILKINSON, s. 104.
75 Tamtéž, s. 125.
76 MACDONALD, Callum, Úder z Londýna, Praha 1997, s. 97.
77 PACNER, s. 71; KORDINA, Zdeněk, Začátky ve Francii, In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 26.
78 MATÚŠŮ, s. 45.
20
Ministerstvo národní obrany (MNO) v čele s generálem Sergějem Ingrem.
79 MNO bylo
rozděleno do čtyř odborů: I. odbor politicko-právní, II. odbor zpravodajský, III. odbor
letecký a IV. odbor materiální, vedle nich od 15. ledna 1943 samostatně fungoval Štáb
pro vybudování branné moci (ŠVBM) v čele s brig. gen. Bedřichem Neumannem, který
měl na starost přípravu povstání na československém území.80 Do 16. června 1941 se
zpravodajská skupina označovala jako Zvláštní skupina plk. Moravce a byla součástí
I. odboru MNO, v létě 1941 se pro zpravodajství utvořil samostatný II. odbor
(zpravodajský) v čele s Františkem Moravcem, který si jako sídlo II. odboru MNO
vybral první poschodí budovy v Porchester Gate na Bayswater Road v Londýně, kde si
pro sebe zřídil i malý byt jako místo pro přespání přes pracovní týden.
81 Moravcova
rodina společně s rodinami Oldřicha Tichého a Emila Strankmüllera bydlela v zámečku
Addington House v hrabství Buckinghamshire, kam Moravec za rodinou dojížděl jen o
víkendech.82
Nově zřízený II. odbor při MNO měl za úkol zajišťovat styk s domovem,
šifrovat a dešifrovat přijaté či odeslané zprávy, u kterých měl následně učinit jejich
rozbor, zaevidování, a roztřídění dle důležitosti a zpravovat je do zpravodajských
přehledů.
83 Dělil se na 1. oddělení ofenzivního zpravodajství a na 2. oddělení
defenzivního zpravodajství, samostatnou složku tvořila Vojenská radiová ústředna
(VRÚ), která vznikla 1. září 1939 se sídlem na West Dulwich na Rosendale Road.84
Ofenzivní zpravodajství po celou dobu války vedl Emil Strankmüller.85 Oddělení
ofenzivního zpravodajství se ještě členilo do dalších sekcí. Jednalo se o Zpravodajskou
skupinu A, Studijní skupinu B, Šifrovací skupinu C a Zvláštní skupinu D.86
Zpravodajskou skupinu A vedl major František Fryč, který společně se svými
spolupracovníky zajišťoval výzvědnou činnost proti Německu, shromažďoval o něm
všechny dostupné informace, které se zaevidovaly, roztřídily a předaly Studijní skupině

79 KOUTEK, s. 33.
80 ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a domácího
odboje (1939–1945), Praha 2005, s. 293.
81 Tamtéž.
82 ŠOLC, Po boku, s. 173.
83 Sborník důvěrných výnosů a nařízení Ministerstva národní obrany ze 7. června 1941, Vojenský
historický archiv (dále jen VHA), signatura (dále jen sign.) 20 – 20 – 1/ 27–278.
84 HANÁK, Vojenská, s. 100.
85 ŠOLC, Jiří, Nikdo nás nezastaví, Praha 1992, s. 21.
86 ŠOLC, Jiří, A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii, Praha
1993, s. 29.
21
B, která je vyhodnotila a seskupila do zpravodajských přehledů, analýz či studií.87
V čele stáli major Alfred Ressel a major Vladimír Cigna.88 Šifrovací skupina C
zprostředkovávala spojení zpravodajských oddělení s agenturní sítí v zahraničí a
zajišťovala přepisy šifrovaných zpráv přijaté z domova, mimo jiné i sama šifrovala
zprávy určené k poslání do obsazeného Československa. Zprávy se převáděly pomocí
tzv. šifrovacích klíčů, které nejčastěji sestavoval major František Fryč ze zpravodajské
skupiny A nebo hlavní šifrant nadporučík Václav Knotek.
89 Zpočátku stál v čele
šifrovací skupiny major Karel Paleček, po jeho převelení 2. července 1942 ke Zvláštní
skupině D se do čela skupiny postupně postavili major Alois Frank a major Matěj
Solanský.90
Nejvíce zajímavou skupinou 1. oddělení ofenzivního zpravodajství byla Zvláštní
skupina D, která vznikla na základě rozhodnutí, že se do okupovaných zemí budou
vysílat vycvičení vojáci pro zvláštní operace. Skupina se dělila do sekce velitelské,
výcvikové a týlové.91 Velitelské sekci připadl úkol v náboru dobrovolníků, jejich výběru
do výcviku, zajištění jejich výcviku a dohled nad plynulou spoluprácí s organizacemi
SOE a SIS. Nudnější část jejich práce pokrývala nezbytná administrativa, která se
zajišťovala ze sídla velitelské sekce na Porchester Gate na Bayswater Road v bytě číslo
11/1 v Londýně, kde byla přímo podřízena přednostovi zpravodajského oddělení II.
odboru MNO Františku Moravcovi.92 S velitelskou sekcí jsou spjata jména mjr. Karel
Paleček a škpt. gšt. Jaroslav Šustr, jejich pomocníci se v budoucnu stali již vycvičení
parašutisté por. Gustav Loquens a npor. Rudolf Krzák.93 Sekce výcviková zodpovídala
za samostatný výcvik a za dodržování výcvikového programu ve výcvikových
střediscích Special Training School (STS) zřízených SOE převážně z pronajatých či
zakoupených zámečků, farem a sídel v odlehlých částech anglického a skotského
venkova.
94 S výcvikem československých parašutistů byla nejvíce spjata STS 2
v Bellasis u Dorkingu, v druhé fázi výcviku se jednalo o STS 46 v Chicheley Hall a
v posledních fázích výcviku o STS 1 v Brockhallu u Northamptonu.95 Důstojníci, kteří
výcvik vedli, se sami museli daného výcviku zúčastnit. Nejvýznamnějšími instruktory

87 MATÚŠŮ, s. 49.
88 Tamtéž.
89 ŠOLC, Po boku, s. 167.
90 MATÚŠŮ, s. 49; ŠOLC, Generál, s. 159.
91 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 29.
92 Organizace a rozdělení povinností v ofenzivním oddělení II. odboru, VHA, sign. 20 – 20 – 1/92.
93 ŠOLC, Červené barety, Praha 1998, s. 34.
94 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 36.
95 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 31.
22
ve velitelské sekci byli npor. Rudolf Hrubec, npor. Rudolf Pernický, npor. Josef Süsser,
npor. Oldřich Talášek a npor. Zdeněk Gold.96 Sekce týlová měla za úkol zajistit výcvik
po stránce technické a materiální, starala se tedy o potřebný materiál a vybavení pro
parašutisty, starala se o jejich výzbroj, výstroj, ale i o jejich stravování a ubytování.
Mimo jiné uschovávala věci parašutistů po jejich odletu do akce. Ve směru materiálního
a technického vybavení byla Zvláštní skupina D zcela závislá na dodávkách od britské
SOE. Až do roku 1943 neměla týlová sekce svou vlastní budovu, přemísťovala se
společně se skupinou parašutistů po objektech STS, pak se jejím trvalým sídlem stala
budova na Stanhope Terrace 8 v Londýně.97 V týlové sekci působil četař Vladimír
Maděra, který se staral o obleky parašutistů a pořizoval snímky parašutistů těsně před
odletem do operace u cihlové zdi na dvoře budovy Porchester Gate.98
Zvláštní skupina D po celou dobu války cvičila a školila vybrané jednotlivce
vyslané se zvláštními úkoly do okupovaných zemí. Měla na starosti jejich výcvik, jejich
výzbroj i výstroj, nesměla opomenout ani udržování jejich vysoké morálky. Své úkoly
plnila až do nastoupení vycvičených parašutistů do letadla, poté si je převzala
Zpravodajská skupina A při 1. oddělení ofenzivního zpravodajství, která řídila jejich
činnost na okupovaném území.99 Zvláštní skupina D byla zlikvidována ještě před
samotným koncem války 27. března 1945.
100

96 ŠOLC, Červené barety, s. 34.
97 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 34.
98 ČVANČARA, Jaroslav, Akce atentát, Praha 1991, s. 61.
99 ŠOLC, Po boku, s. 168.
100 MATÚŠŮ, s. 55.
23
2 Výcvik československých parašutistů
2.1 Výcvikový program a nábor prvních dobrovolníků
V rámci československé armády se roku 1938 objevila snaha o zorganizování výcviku
letecké pěchoty, 17. června 1938 byl vypracován projekt od III. odboru (leteckého)
Hlavního štábu československé armády pro výcvik jedné čety parašutistů.101 Nábor
dobrovolníků začal 19. listopadu 1938, kdy hlavní štáb vydal výnos o zorganizování
výcviku letecké pěchoty, přihlásilo se na 20 dobrovolníků, mezi nimiž se vyskytovali i
Jaroslav Šustr, Gustav Locquens a jiní, kteří hráli v budoucnu významnou roli v úloze
parašutistů vysílaných ze západu.102 První pokus o vybudování letecké jednotky neuspěl
kvůli Mnichovu a výnos o výcviku parašutistů byl 23. února 1939 zrušen.103 Nový
pokus nastal až za druhé světové války s výcvikem parašutistů pod patronací Zvláštní
skupiny D za spolupráce SOE a SIS.
Nábor dobrovolníků měla za úkol velitelská sekce Zvláštní skupiny D, kdy na
počátku vytváření výcvikového programu stál Karel Paleček, od dubna 1941 do
července 1942 ho vystřídal Jaroslav Šustr, poté se opět do čela velitelské sekce vrátil.104
Velitelská sekce neměla za úkol jen výběr vhodných osob do programu, ale také
zajištění výcviku a vytváření výcvikových osnov podle zaměření daného úkolu.
Nezbytnou a jistě i více nudnější součástí bylo zajištění výcviku po administrativní
stránce. Určený program se předal do rukou výcvikové sekce, ve které zastával důležité
postavení Rudolf Hrubec, který se původně hlásil k letectvu, ale kvůli špatnému zraku
nebyl přijat, namísto toho se pro svou dovednost v seskocích padákem Zvláštní
skupinou D dostal do výcvikové sekce jako instruktor v seskoku padákem.105 Po jeho
smrti se do čela sekce postavil nadporučík Rudolf Pernický.
S výcvikovým programem je spjata vzájemná spolupráce Zvláštní skupiny D a
SOE. Obsah programu se řídil dle dvou brožur Umění záškodnické války a Příručka pro
velitele sepsané velitelem SOE Colinem Gubbinsem.106 Pomocníkem v teoretické části
výcviku se stala také práce Jak pracovat s vysoce účinnými výbušninami, kterou sepsal

101 MAREK, Jindřich, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledresech 1941–
1945, Cheb 2000, s. 5.
102 MAREK, Jindřich, Muži z Ringway I. Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941–1945, Cheb
2014, s. 17.
103 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 7.
104 MATÚŠŮ, s. 52.
105 BLÜMLOVÁ, Dagmar (ed.), Válečný zápisník Rudolfa Hrubce 15. 3. 1939–21. 3. 1941, Bernatice
2001, s. 12.
106 MATŮŠÚ, s. 57.
24
expert na výbušniny Milles Jefferis.107 První škola pro výcvik agentů v SOE vznikla
v Brickendonbury Hall, ovšem nejednalo se o nijak úspěšný projekt, prvních
25 studentů nedokončilo svůj výcvik, druhým a zdařilejším pokusem bylo vytvoření
výcvikových středisek s názvem Special Training School (STS), přičemž ze zaniklé
školy v Brickendonbury Hall vznikla STS 17 zaměřená na destrukční výcvik.108 SOE
měla svá střediska STS i mimo britské ostrovy, v Kanadě v Torontu založila STS 103,
v Indii v Singapuru STS 101, další školy byly mimo jiné i v Palestině a v Austrálii.109
Pro plánování společného výcvikové programu se Zvláštní skupinou D se zřídila Czech
Section (označována také jako MY) se sídlem v Norgeby House na Baker Street, v čele
MY byl Peter Wilkinson, který před válkou působil v Praze jako zpravodajský expert na
ministerstvu války.110 Později pro spolupráci SOE s československým, polským a
maďarským exilem vznikla společná středoevropská sekce. Na schůzi Františka
Moravce se zástupci SOE a SIS se 12. prosince 1940 rozhodlo, že se vybere prvních
12 dobrovolníků pro nadcházející výcvik, mimo jiné se také ujednala pomoc britských
spolupracovníků v otázkách materiálu a letecké přepravě.111 Ovšem do výběru
dobrovolníků se SOE striktně nepletla. V rámci vzájemné spolupráce se sestavil
speciální pracovní výbor (Working Committee) sestavený z Moravcových zástupců ze
zpravodajského odboru a se zástupců SOE a SIS.112 Scházeli se několikrát do měsíce a
projednávali zajištění a přípravu operací, pro příklad hlavní úkol SIS spočíval ve výrobě
falešných legitimací pro parašutisty.
Zvláštní skupina D do výcvikového programu nezahrnula ženy, a to i přesto, že
jejich spolupracovníci ženy aktivně do odboje zapojovali. V rámci organizace SOE
fungoval velice prestižní spolek First Aid Nursing Yeomanry (FANY), ve kterém se
ženy staly řidičkami, pomocnými silami ve výcvikových školách, rádio operátorkami,
v druhé organizaci Womens Transport Corps ženy sloužily jako kurýrky vyslané na
území okupovaných zemí.113 SOE si pro kurýrní práci vybralo ženy pro svou
nenápadnost, kdežto českoslovenští velitelé skupiny D zhodnotili, že v zahraničním
odboji nebyl dostatečný počet žen vhodného věku, tělesných dispozic a mentálních
vlastností pro takovéto poslání, mimo jiné zde hrála roli i vidina toho, co by následovalo

107 FOOT, s. 25.
108 MATÚŠŮ, s. 58.
109 Tamtéž, s. 69.
110 Tamtéž, s. 77.
111 Úřední záznam o poradě dne 12. prosince 1940, VHA, sign. 37 – 294 – 2.
112 MATÚŠŮ, s. 93.
113 Tamtéž, s. 60.
25
po zatčení ženy gestapem. Rozhodlo se, že do budoucího výcviku budou vybráni jen
muži české a slovenské národnosti, a tak kromě žen nebyli přijímáni civilisté, Němci a
Židé.114 Němce Zvláštní skupina D nepovažovala za zcela bezpečnou volbu, své
rozhodnutí zdůvodňovala tím, že postrádají národní cítění, které je pro zvláštní úkoly
velice důležité. Židé se z výcviku nevylučovali kvůli náznakům antisemitismu, ale
z důvodu toho, že by po vysazení na území protektorátu dostali do mnohem většího
nebezpečí než vojáci české a slovenské národnosti. Českoslovenští letci se stali další
skupinou, se kterou se do výcviku nepočítalo. I přesto nebylo o dobrovolníky nouze,
k výcviku se přihlásila velká část československých vojáků, kteří v táboře trpěli
pocitem, že nejsou ničemu nápomocni, a tak se chytili dané příležitosti.
Na konci roku 1940 dostal Karel Paleček pověření sestavit jakousi kostru
výcvikového programu a vybrat si muže pro výcvik. Vydal se do tábora v Leamingtonu
a společně s velitelem československé brigády generálem Bedřichem Neumannem
začali vytipovávat vhodné kandidáty.115 Od 27. listopadu do 7. prosince 1940 Karel
Paleček našel své první dobrovolníky, vybráni byli rt. František Pospíšil, rt. Arnošt
Mikš, rt. Jan Kubiš, rt. Leopold Musil, rt. Otmar Riedl, čet. Josef Gemrot, rt. Jozef
Gabčík, čet. Václav Málek, šrtm. Vladimír Hrabec a ppor. Vladislav Martínek.116
Seznam jmenovaných zaslal Paleček do Londýna na MNO. Velitel praporu
československé brigády měl povinnost pro každého z nich vystavit přemisťovací
doklady a poslat je do Londýna na MNO, přemisťovací doklady zahrnovaly i vojákovu
válečnou složku, lístek o živení osob, výpis ze záznamu dovolených, výpis ze záznamu
o trestech a záznamy z jeho lékařských prohlídek.117 Karel Paleček se rozhodl během
svého pobytu v táboře vybrat ještě další dvě skupiny po deseti lidech na základě
doporučení velitele brigády. Kandidáti se po jednom dostavili do kanceláře velitele
praporu, kde jim sdělil, že byli vybráni pro plnění zvláštních úkolů ve své vlasti.
Hlavním kritériem výběru bylo dobrovolné přihlášení do kurzů a také důraz na
utajení. V červenci 1942 od výcviku odstoupili na základě vlastního rozhodnutí npor.
Karel Vaněk a ppor. Polykarp Křížek, oba dva museli přísahat, že budou mlčet o
speciálním kurzu na STS 17, o jeho povaze i účelu, prohlášení o mlčenlivosti sepsali a
podepsali společně s mjr. Palečkem a škpt. Šustrem na Porchester Gate v Londýně, poté

114 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 13.
115 BROD, ČEJKA, s. 180.
116 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 13; HANÁK, Muži a radiostanice, s. 19.
117 Vojenské osoby pro zvláštní účely – přemístění, VHA, sign. 37 – 288 – 5.
26
se mohli vrátit do tábora v Leamingtonu.118 V květnu 1941 bylo k výcviku přihlášeno
již 471 československých vojáků, jednalo se tak v průměru o každého pátého vojáka.
119
Ještě v táboře v Leamingtonu museli dobrovolníci projít základním testem fyzické
zdatnosti a museli absolvovat lékařskou prohlídkou. Pokud voják prošel těmito dvěma
testy, mohl už jen čekat na den, kdy MNO v Londýně zašle na velitelství brigády
povolávací list do speciálních kurzů právě s jeho jménem. Lékařskou prohlídkou ovšem
nebylo nikterak snadné projít, kapitán František Procházka byl shledán nezpůsobilým
pro výcvik parašutistů kvůli recidivě v koleni, které měl operované roku 1932 ve
sborové nemocnici v Josefově.120 MNO v Londýně vždy na velitelství československé
brigády zaslalo dopis se jmény vybraných vojáků společně se jmény případných
náhradníků pro případ, že by vybraní jedinci neprošli lékařskou prohlídkou nebo nebyli
doporučeni velitelem praporu z jiných důvodů. V případě kpt. Procházky byl
náhradníkem na listině kpt. Josef Knop.121 Povolávacím listinám od MNO předcházely
dobrovolné přihlášky vojáků, ve kterých uváděli důvody, proč by zrovna oni měli být
vybráni. Velitel praporu československé brigády zaslal jmenný seznam dobrovolníků
na MNO v Londýně, kde u každého vojáka připsal poznámku, zda ho doporučuje či
nedoporučuje k výcviku. U npor. Miroslava Vápeníka stálo, že velitelství
československé brigády tohoto vojáka na výcvik nedoporučuje, jelikož se jedná o
velitele čety se specifickým francouzským a britským kurzem a je pro brigádu
nepostradatelný.122 Jiní dobrovolníci nevyhovovali svým věkem nad 30 let nebo svou
příliš vysokou krátkozrakostí, a tak také u svého jména měli poznámku, že se k výcviku
nedoporučuje. Častým důvodem neúspěchu u lékařské prohlídky byly ploché nohy či
skolióza páteře. U věku se mohla učinit výjimka, pokud dotyčný dosahoval velkých
fyzických schopností, ale hranice věku by se měla i přesto pohybovat do 35 let.
Ideálním uchazečem se tedy stal československý voják, svobodný a bez závazků, který
musel projevit svou statečnost, být psychicky vyrovnaný měl být běžného vzhledu, aby
na sebe nijak nepoutal pozornost, ve věku do 30 let v naprosto skvělém zdravotním a
fyzickém stavu s velkou dávkou inteligence.123

118 Návrat k útvaru – npor. Vaněk a ppor. Křížek, VHA, sign. 37 – 288 – 5.
119 MAREK, Muži, s. 21.
120 Procházka František – nezpůsobilost pro výcvik parašutistů, VHA, sign. 37 – 289 – 1.
121 Tamtéž.
122 Seznam přihlášených parašutistů, VHA, sign. 37 – 289 – 1.
123 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 14.
27
Výcvikový program se dělil do několika fází, prvotní fáze se uskutečnila ještě
v táboře československé brigády, jednalo se o vstupní kurz (Preliminary Course), kde
se měla ukázat fyzička jednotlivých dobrovolníků a také zdravotní způsobilost jedinců.
Druhá fáze výcviku se dělila na kurz útočného boje (Assault Course) a na parašutistický
kurz (Para Course). Jako první proběhl výcvik útočného boje, který probíhal v několika
turnusech v maximálním počtu dvaceti dobrovolníků, přičemž střediska STS byla
situována do odlehlých venkovských sídel. Po úspěšném skončení kurzu cvičenci odjeli
na parašutistický výcvik. Po absolvování Assault Course a Para Course probíhal
dokončovací kurz (Finishing Course), který se přizpůsoboval podle daného úkolu po
vysazení v protektorátu.
2.2 Assault Course
Kurz útočného boje trval po dobu čtyř týdnů. Jednalo se o speciální výcvik pod
patronací SOE ve výcvikových střediscích zřízených na odlehlém venkově Skotska, a to
v objektech STS 25 a STS 26 na západním pobřeží Skotska u jezera Loch Morar na
bývalých farmách Camusdarrach a Garramor.124 Frekventanti se přesunuli z tábora
Leamington do Londýna, kde byli vyfotografováni a očkováni proti neštovicím, poté se
vydali na nádraží King‘s Cross, odkud vlakem cestovali přes Edinburgh, Glasgow a
Fort William do konečné vlakové stanice v Morar, kde na ně čekal transport pro
převezení do výcvikového střediska.125 MNO v Londýně zaslalo na velitelství
československé brigády seznam výstroje, který měl mít každý voják poslaný do
speciálních kurzů s sebou, jednalo se o ocelovou přilbu, úplnou masku, plášť, modrý
pytel, zimní rukavice, šle, spinky, dva kusy battle dressů, dva páry šněrovacích bot,
tělocvičné střevíce, čepici, odznak na čepici, dva kusy letních spodek, dva kusy zimních
spodek, dvě vlněná trika, soupravu šicích potřeb, svetr, tři košile, čtyři páry ponožek,
dva ručníky, tělocvičné triko, tělocvičné kalhoty.126 Velitelství dostalo upozornění, že
nic ze zmiňované výstroje nelze na kurzu zakoupit, ve výcvikovém středisku se akorát
nachází kantýna, kde si budou vojáci moci zakoupit limonádu, občas pivo, cukroví nebo
čokoládu.
První turnus výcviku se uskutečnil od 17. července do 8. srpna 1941, ve kterém
byli cvičeni npor. Lopaur, rtm. Gabčík, rtm. Musil, čet. Málek, čet. Gemrot, des.

124 SLÁDEK, s. 12.
125 Program odjezdu do speciálního kurzu, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
126 Seznam výstroje – opis, VHA, sign. 37 – 289 – 3.
28
Lukaštík, svob. asp. Zapletal a svob. asp. Pavelka, přičemž velitelem skupiny se stal
nejstarší důstojník npor. Lopaur, který si vedl deník, do kterého zaznamenával poznatky
z výcviku.127 Do Skotska danou skupinu vojáků doprovázel také kapitán britské armády
Francis Eduard Keary jako pracovník středoevropské sekce SOE, který uměl mluvit
plynně českým jazykem.128 Velitelem výcvikového střediska ve Skotsku byl major
královské skotské pěchoty J. T. Young.129 Major Millar, kapitán Nicholson, kapitán
Crosby a kapitán Hamilton-Smith zastupovali jeho hlavní personál.
130 Stálým
instruktorem ve Skotsku byl npor. Antonín Petrák.131 Velitelé kurzů byli vybaveni
kázeňskou a trestní pravomocí, měli na starost zdravotní a materiální stav, museli hlásit
dopisem na MNO do Londýna informaci o zahájení kurzu ihned po příjezdu skupiny do
výcvikového střediska a zároveň posílali pravidelná týdenní hlášení o průběhu výcviku
a o dalších mimořádných událostech během výcviku.132 Velitel kurzu měl také na
starost ubytování a stravování frekventantů, jeho povinností bylo vedení si deníku, kam
si měl denně stručně a jasně zapisovat své osobní záznamy z výcviku.133 Hlášení posílal
na adresu Porchester Gate 11, Bayswater, London, k rukám Jaroslava Šustra.134 Během
Vánoc roku 1942, kdy od 5. prosince 1942 do 2. ledna 1943 probíhal 12. turnus Assault
Coursu, přišla na Porchester Gate od velitele skupiny Petráka žádost, zda by nebylo
možné zaslat frekventantům nějaké malé drobnosti, do Štědrého dne dorazilo na farmu
25 balíčků s drobnostmi pro potěšení.135
V objektu výcvikového střediska se nacházely ubytovací místnosti, dále pak
učebny, kuchyně a velká jídelna, posledním objektem zde byl tzv. Traigh House, kde se
ubytovalo velitelství STS 25 včetně velitele Younga. Výcvik probíhal denně od 9:00
hodin do 19:30 hodin s přestávkami na oběd a čaj o páté. V den, kdy se do výcviku
zařadily i noční pochody, probíhala cvičení až do druhého dne.136 Výuková osnova byla
sestavena z předmětů destrukce a sabotáž, které instruktoři věnovali 80 hodin praktické
a teoretické výuky o manipulaci s trhavinami, granáty a dalšími zápalnými látkami.

127 Výcvik Morar – poznatky, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
128 MAREK, Pátou kartu, s. 8.
129 HAMŠÍK, PRAŽÍK, s. 110.
130 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
131 Npor. Petrák – posudek, VHA, sign. 37 – 288 – 10.
132 Příjezd do kurzu – hlášení, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
133 Deník velitele kurzu Rudolfa Hrubce, který absolvoval Assault Course od 20. září 1941 do 10. října
1941, se zachoval a je uložen ve Vojenském historickém archivu pod signaturou 37 – 289 – 10.
134 Příjezd do kurzu – hlášení, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
135 Dopis npor. Petráka ze dne 9. prosince 1942, VHA, sign. 37 – 289 – 24.
136 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 49.
29
Během výcviku probíhala též praktická cvičení, kdy měli vojáci za úkol zničit určitý
objekt, provést průzkum daného objektu, zmocnění se objektu a následně provést jeho
destrukci. Jedno z mnohých praktických cvičení popsal ve svém deníku 22. září 1941
Rudolf Hrubec: „Jednotlivci měli za úkol vniknouti do dvora záp. Garramor, zjistiti co
jest ve dvoře, a vrátit se zpět. Dvůr byl na vnější straně hlídán na každé straně hlavních
vchodů 2 strážnými, kteří stáli na svých stanovištích, pak obešli dům a vyměnili si místa.
Nikdo z žáků nesměl býti strážnými zpozorován.“137 Základem Assault Coursu byl tvrdý
tělesný trénink, kterému se po destrukci věnovalo nejvíce času. Každé ráno probíhaly
náročné a intenzivní půlhodinové rozcvičky, následovaly běhy na různé vzdálenosti,
skoky, kotouly, šplhání po lanech i stromech, součástí fyzického výcviku bylo také
plavání v moři. Skupina své vztahy utužovala formou společenských her, například
fotbalem. Učili se také judo, karate a způsoby tichého zabíjení a boji zblízka, kde se
naučili, jak zasazovat smrtelné rány pouze rukama, nohama, hřbetem ruky, učili se
bojovat i bránit se pomocí nože, naučili se, jak srazit protivníka k zemi a byli poučeni o
způsobech škrcení rukou, oděvem či pomocí smyčky. Boj zblízka se zpočátku
nacvičoval ve cvičebním úboru, po získání základních dovedností vojáci bojovali
v uniformě a s maskou na hlavě. Tzv. metodu „Silent Killing“ vymysleli dva příslušníci
Šanghajské městské policie, Eric Anthony Sykes a Wiliam Ewart Fairbairn, jejich
pomocníkem se při výcviku stal československý parašutista Jaromír Picka, který roku
1942 zpracoval brožuru Útok a obrana jednotlivce.138 Dále se zde učili bojový taktický
výcvik v 60 hodinách výcviku, který zahrnoval umění plížení se, umění maskování,
pozorování terénu, přesunů v terénu, průzkumu objektů, likvidace strážců daného
objektu a přepadu objektu. Obvykle také probíhaly náročné několikakilometrové
pochody, přičemž jejich délka se postupně zvyšovala. Ze 13. na 14. srpna 1942 se
uskutečnil třiceti kilometrový pochod náročným terénem podél břehu jezera Morar, při
kterém zahynul poručík Josef Strankmüller (synovec Emila Strankmüllera).139 V kurzu
docházelo i k méně závažným zraněním, kupříkladu npor. Betka si během kurzu poranil
pravé koleno a musel být 4. října 1942 odvezen do nemocnice.140

137 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
138 MAREK, Muži, s. 84.
139 MAREK, Pátou kartu, s. 17.
140 Npor. Betka – zranění, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
30
Střelbám bylo věnováno 10 hodin praktického nácviku, mimo jiné se učili také
vrhání granátů a poznávání typů zbraní.141 Střelba se procvičovala ze všech druhů
pistole vleže, v běhu, v jedoucím automobilu, nacvičovali také instinktivní, letmou
střelbu bez míření. Střílelo se v místnostech i v přírodě, poslední týden byla určeným
jednotlivcům dovolena střelba na živé cíle, na králíky.142 Základy rádiového spojení se
probíraly ve 20 vyučovacích hodinách, naučili se používat Morseovu abecedu a
Q kód.143 V teoretické části se učili základům topografie a poté ji praktikovali v praxi
v terénu, naučili se číst z mapy, používat buzolu, vyučovaly se topografické značky,
měření skutečných vzdáleností z mapy pomocí měřítek. Vzhledem k tomu, jak náročný
to byl výcvik, cvičenci ocenili volné neděle, které se obvykle zaplnili fotbalovými
zápasy mezi československými cvičenci a anglickým personálem. Vůbec první zápas na
STS 25 proběhl 21. září 1941 a českoslovenští hráči prohráli 0:4.144
Na závěr kurzu probíhaly zkoušky, a to praktické i teoretické. Při praktické části se
vždy sestavil nějaký konspirační plán k osvobození obsazeného objektu a jeho následné
destrukce. V teoretických zkouškách instruktoři na základě testů prověřili, kdo jak
poslouchal v učebnách střediska. Absolvent kurzu odjížděl s hodnocením v jednotlivých
předmětech, hodnotilo se: tělesná výchova, boj zblízka, bojová cvičení, práce se zbraní,
výbušniny a ničení, spojení, čtení map. Rotný Jan Kubiš si ve svém vysvědčení mohl
přečíst své jméno, věk, národnost, stručné popsání svého vzhledu a postavy, nechybělo
ani uvedení bývalého civilního zaměstnání a vojenské činnosti do doby nástupu ke
speciálnímu kurzu. Rotný Kubiš byl posouzen jako muž velmi dobrého zdraví, trochu
pomalý, ale zato spolehlivý, solidní a v kolektivu oblíbený, v tělesné výchově byl
vyhodnocen jako velmi dobrý, stejné hodnocení dostal v boji zblízka a ve čtení map,
přičemž z testu z topografie získal 95%.145 Dobrým se stal v polním cvičení,
zacházením se zbraněmi a výbušninami, hodnocení dobrý mu instruktoři udělili i
v demolici (test zvládl na 90%), ve zpravodajství a ve spojovacím výcviku.146 Na konci
posudkové listu v krátkosti velitel kurzu sepsal charakter hodnoceného a zároveň ho
zařadil do jednotlivých kategorií A-J, přičemž A bylo nejvyšší udělené hodnocení a
udělovalo se těm, které velitel kurzu doporučoval jako budoucího velitele operační

141 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 51–52.
142 Npor. Lopaur – poznatky z výcviku, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
143 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 51.
144 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
145 KUBIŠ, Jan – vysvědčení, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
146 Tamtéž.
31
skupiny. Hodnocením B patřilo budoucím skvělým organizátorům, C a D příslušelo pro
budoucí důstojníky dobře sloužící velitelům skupiny, hodnocení E a F dostali muži
posouzeni jako technicky nadaní, G bylo určeno pro doporučení budoucích kurýrů,
hodnocení H bylo určeno pro muže vyhodnocené jako vhodní radiotelegrafisté a
nakonec J dostali hodnocení muži, u kterých velitel kurzu zhodnotil, že se nehodí pro
operaci ve skupině, ale spíše jako jedinec.147 Tyto směrnice klasifikace sepsal na
velitelství STS major Wilson 30. května 1941 a odeslal je na jednotlivé STS.148 Rotný
Jan Kubiš byl na konci posudku klasifikován do kategorie D s poznámkou, že by se
mohl vypracovat i do skupiny B, jeho přítel rotmistr Jozef Gabčík byl vyhodnocen jako
technicky nadaný, a tak mu velitel kurzu přidělil klasifikaci F.149 Assault Course na
obou farmách probíhal až do 16. dubna 1943 a uskutečnilo se zde dohromady patnáct
turnusů výcviku, ve kterých se vycvičilo 252 dobrovolníků.150
2.3 Para Course
V červnu 1940 Winston Churchill rozhodl, že dojde ke zřízení prvního výcvikového
parašutistického střediska Central Landing School (později známé jako Parachute
Training School) na letišti v Ringway u Manchesteru, přičemž prvním velitelem
střediska se stal kapitán Maurice Newnham.151 První výcvik se zrealizoval 9. července
1940 a dne 21. listopadu 1940 ze střediska vyšla první britská parašutistická jednotka
s 38 muži s označením Prapor speciálních leteckých služeb.152 Z prostoru na letišti
v Ringway u Manchesteru se utvořilo další výcvikové centrum, které neslo název
STS 51, kam se přesunuli českoslovenští vojáci, kteří úspěšně absolvovali předchozí
Assault Course. Velitelem na STS 51 byl major Edwards.153 Na letišti v Ringway se
nacházel také velký počet ženského personálu (Women´s Auxiliary Air Force), ženy zde
působily jako baličky padáků, jako řidičky, spojařky či šifrantky.154 Oficiální doba
výcviku byla stanovena na deset dnů, ovšem tři dny zahrnovaly příjezd do výcvikového
střediska, volnou neděli a odjezd z kurzu, a tak vlastní výcvik trval po sedm dnů
čítajících 60 hodin výcviku.155 První výcvik započal 10. srpna 1941 s osmi
československými vojáky, npor. Františkem Lopaurem, des. Vojtěchem Lukaštíkem,

147 Klasifikace – označení, VHA, sign. 37 – 289 – 20.
148 Tamtéž.
149 KUBIŠ, Jan – Training History Sheet; GABČÍK, Josef – Training History Sheet, VHA, 37 – 308 – 2.
150 MAREK, Pátou kartu, s. 7.
151 KOPEČNÝ, s. 74.
152 MAREK, Muži, s. 18; KOPEČNÝ, s. 75.
153 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 55.
154 MAREK, Muži, s. 27.
155 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 55.
32
rtm. Jozefem Gabčíkem, rtm. Leopoldem Musilem, čet. Josefem Gemrotem, čet.
Josefem Málkem, svob. asp. Liborem Zapletalem a svob. asp. Františkem Pavelkou.
156
Při vstupu do výcvikového střediska si první učenci mohli přečíst parašutistické heslo:
„Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground!“157
První dny výcviku probíhaly na základě pozemního výcviku, kdy budoucí
parašutisté nacvičovali para kotouly vpřed, vzad i přes překážky, nacvičovali výskoky i
přistání, manipulaci s popruhy. Na letišti vznikly pozemní aparáty simulující padákové
popruhy, parašutisté skoky z letadla nacvičovali ze starého letadla umístěného v garáži,
kde byl vyříznut otvor pro simulované seskoky. Cvičenci denně prováděli výskoky
z otvoru v atrapě letadla na žíněnky. Pokud by se neskočilo přesně středem otvoru,
frekventant by narazil tváří na přední stěnu nebo by se naopak padákem zachytil o zadní
stěnu otvoru, při seskoku musel držet tělo zpříma a pevně a mít nohy a ruce u těla.158
Pokud by parašutista skočil s uvolněným tělem a končetiny by neměl u sebe, dostal by
se do spirálovitého pohybu, čímž by se mu začala motat nosná lana padáku. I při dopadu
na zem se musela dodržovat určitá pravidla, obličej musel vždy směrovat po směru
větru či po směru pádu, nohy a kolena musely být těsně u sebe, nikdy se nemělo
dopadat jen na jednu nohu, kolena musela být při dopadu mírně uhnutá a tělo
uvolněné.
159 Součástí výcviku bylo také naučit absolventy kurzu perfektně balit padáky,
umění manipulace padáku záhy po dopadu. Frekventanti dostali poučení o konstrukci
padáku, o jeho činnosti, naučili se o něj správně pečovat a udržovat. Instruktoři měli
důkladně popsat konstrukci padáku, popsat materiál a vysvětlit všechny zásady
bezpečnosti, frekventanti měli za úkol denně balit padáky, dokud se nedosáhlo naprosté
dokonalosti, přičemž účel cvičení spočíval v získání naprosté důvěry k zabalenému
padáku.
160 Pro zjištění, jak cvičenci zvládají let, absolvovali frekventanti až
půlhodinové orientační lety pro obeznámení se s letadlem a jeho prostředím a pro
učinění představy pocitu z létání, během letu bylo pečlivě pozorováno chování
jednotlivých frekventantů pro zjištění jejich reakce na výšku, rychlost či pohledu na
zem.161

156 MAREK, Muži, s. 22.
157 Tamtéž, s. 25.
158 Směrnice pro výcvik parašutistických jednotek, VHA, sign. 37 – 289 – 11.
159 Tamtéž.
160 Tamtéž.
161 Tamtéž.
33
V učebnách se frekventanti učili teorii seskoku, při které jim instruktoři promítali
ukázky seskoků, a to jak těch správně provedených, a pak těch špatných seskoků, které
nedopadly dobře, a parašutisté tak mohli vidět, co vše se může stát, pokud nedodrží
pravidla při seskoku. Samotné seskoky se prováděly nad prostorem Tatton Park.162
Parašutista Oldřich Pelc ve svých vzpomínkách napsal, že instruktoři se snažili cvičence
před svým prvním seskokem uklidnit formou šprýmování, a proto pro ulehčení situace
mimo jiné tvrdili, že se občas stane, že místo padáků personál zabalí přikrývky.163
Každý parašutista při nácviku vyfasoval padák s určitým číslem, který si daný instruktor
poznamenal, aby se vědělo, kdo padák balil v případě, že se padák při seskoku
nerozbalil. Každý parašutista na kurzu provedl čtyři až pět seskoků, přičemž jeden
z nich se uskutečnil v noci, skákali samostatně i po skupinách. Součástí parašutistického
kurzu byly také noční cvičení pro vyznačení doskokové plošiny světelnými signály,
vykopávání jam pro úkryt kontejnerů s destrukčním a jiný operačním materiálem. Po
absolvování výcviku dostal každý parašutista další výstupové hodnocení, kde se uváděl
počet seskoků a jeho styl.
Do konce prvního roku existence STS 51, tedy do konce roku 1941, se na letišti
v Ringway vycvičilo 112 československých parašutistů.164 Největším nadšencem a
nejvíce šikovným v seskocích byl instruktor Rudolf Hrubec, který absolvoval nejvíce
seskoků padákem na území Velké Británie ze všech československých vojáků.
165
Vycvičení parašutisté nosili na rukávě své uniformy pod páskou s nápisem
Czechoslovakai označení hedvábného bílého padáčku sevřeného modrými perutěmi, po
válce toto označení zůstalo těm parašutistům, kteří absolvovali oba dva kurzy, ti, kteří
byli nasazeni do zvláštních operací a válku přežili, získali právo nosit označení padáčku
na prsou nad svými vyznamenáními.166 Českoslovenští parašutisté měli na letišti
v Ringway velice dobrou pověst, považovali se za nejlepší skokany, téměř 80%
absolventů opustilo kurz s hodnocením „výtečný“.167 Jejich oblíbenost byla deklarována
i vtípky o československých parašutistech, které se objevovaly na informační tabuli,
která měla sloužit pro běžné pokyny a denní rozvrh v objektu STS 51. Jednoho dne se
na tabuli objevil vtip: „Skupina československých vojáků, vycvičená a oblečená, sedí

162 WILKINSON, s. 110.
163 PELC, Oldřich, Parašutisté v akci. Vzpomínky a úvahy, Mnichov 1987, s. 20.
164 MAREK, Muži, s. 29.
165 BLÜMLOVÁ, s. 23.
166 PELC, s. 12–13.
167 Marek, Muži, s. 31
34
v letícím letadle. Čeká je první seskok. Anglický instruktor vyzve prvního k seskoku.
„After you“, zní odpověď. Obrátí se na dalšího, ale dopadne stejně. Instruktor je
zoufalý, ale najednou ho něco napadne. Ukáže ven z letadla a zakřičí:
„Hospoda!“Všichni parašutisté se rychle vyhrnou z letadla.“168
Během parašutistického výcviku, který na letišti probíhal v letech 1941–1945,
českoslovenští vojáci absolvovali na 3000 seskoků, z nichž jen jeden zavinil smrt,

15. července 1942 zemřel při seskoku kpt. Karel Šeda, který byl po přistání na zem
    silným větrem stržen tvrdě na záda a hlavou narazil na kámen a na následky krvácení do
    mozku zemřel.169 Po ukončení parašutistického kurzu se většina mužů odebrala zpět do
    československé brigády, jiní byli odesláni na doplňující výcvik.
    2.4 Doplňující výcvik
    Základní výcvik, Assault Course a Para Course, měli za povinnost absolvovat všichni
    vybraní dobrovolníci z československé brigády. Následně mohli být posláni zpět ke
    svým jednotkám do Leamingtonu, nebo mohli být přemístěni do dalších doplňujících
    kurzů po okolí Anglie na výcviková střediska STS různého zaměření. Na doplňující
    výcviky byli frekventanti vysíláni z vyčkávacích stanic, pro první vlnu výsadků se
    střediskem pro československé parašutisty stalo STS 2 ve vile v Bellasis nedaleko města
    Dorking, kde je velitel udržovací stanice Rudolf Hrubec soustavně udržoval v kondici
    až do svého odletu do protektorátu.170 Každý den frekventanti podstoupili ranní
    rozcvičku, poté se šli učit střelbu, vrhání ručních granátů a jejich vlastní výrobu.
    Nechyběla ani pochodová cvičení v terénu či pochody v noci za pomoci busoly.
    Zdokonalovali se v boji zblízka, v boxu, ve čtení map, řízení motorových vozidel či
    v destrukci objektů. Ve středisku na STS 2 došlo 1. července 1942 při nácviku vrhání
    granátu ke smrtelnému zranění npor. Jaromíra Riegela a ke zranění dalších čtyř
    frekventantů, pohřeb Riegela proběhl na hřbitově Pinner 4. července 1942.171
    Druhá vlna výsadků v letech 1942–1943 je již spjata s novým výcvikovým
    střediskem pro Čechoslováky, a to s STS 46 v Chicheley Hall, které bylo založeno
16. července 1942, velitelem výcvikového střediska se stal major britské armády
    Honoré R. Anson, kterému podléhal npor. Rudolf Hrubec jakožto jeho zástupce a velitel

168 Tamtéž.
169 Tamtéž, s. 34.
170 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 180.
171 Úřední záznam – vyšetřování smrtelného úrazu npor. Riegela dne 1. července 1942 na výcvikovém
středisku v Bellasis, VHA, sign. 37 – 289 – 3.
35
československé skupiny.172 Hrubcovi zde dělal společnost jeho čtyřnohý přítel, bílý
vlčák Dandy, kterého si osvojil po svém padlém příteli.173 Před tím, než byl velitel
Hrubec sám nasazen do akce, sepsal 3. října 1943 plnou moc pro Karla Palečka s tím,
aby volně nakládal s jeho vkladem na spořitelní knížce a platil tak výdaje spojené s péčí
o vlčáka, k plné moci přiložil dopis, kde Palečkovi popisuje povahu psa, co má rád, co
naopak nemá rád a jaké umí pokyny.174 Ve středisku působili jak instruktoři interní, tak
i externí. Mezi stálé interní instruktoři patřili npor. Rudolf Pernický, npor. Zdeněk Gold,
rtm. Josef Modřanský, rtm. Rudolf Tušner či čet. asp. Čestmír Šikola, jako externí
instruktory můžeme jmenovat Emila Strankmüllera, Františka Fryče či Václava
Cignu.
175 Do STS 46 jezdil také jako externista přednášet chemik rt. Ing. Stanislav
Malachta, odborník v oboru anorganické chemie, který se své znalosti snažil využít
v otázce sabotážní techniky.176 V Londýně mu byla zřízena Laboratoř československých
chemiků, odkud dojížděl přednášet parašutistům nauku o výrobě klasických trhavin a
zápalných látek. Npor. Rudolf Pernický absolvoval odbornou stáž přímo v chemické
laboratoři v Londýně, při laboratorním pokusu s chlorečnanem draselným a parafinem
došlo výbuchu a Pernický musel být odvezen do nemocnice v Hammersmithu,
následkem výbuchu mu byl stržen nehet na palci a ukazováčku pravé ruky, měl mírné
zranění na hřbetu pravé ruky a z levého oka mu musely být vyjmuty malé střepiny.177
MNO v Londýně vydalo pokyn, že od 1. července 1943 budou instruktoři a pomocný
personál ve výcvikových střediscích používat krycí jména, a to jak ve styku s úřady, tak
i ve styku mezi sebou a mezi britskými instruktoři, npor. Hrubec od té doby vystupoval
pod jménem František Hajný, npor. Pernický pod jménem Rudolf Pazdera, npor. Süsser
se stal Josefem Sládkem, npor. Krzák Adolfem Kukalou a mjr. Paleček Karlem
Kalábem.178
Frekventanti na STS 46 byli rozděleni do dvou skupin, do skupiny frekventantů
určené pro zvláštní úkoly a do skupiny radiotelegrafistů, kterou měl na starost velitel
spojovacího výcviku npor. Rudolf Süsser.
179 Pod jeho vedením absolvovalo kurz na

172 ŠOLC, Příprava druhé vlny zvláštních operací ve Velké Británii do Československa v roce 1942. In:
Historie a vojenství 40, 1991, 4, s. 53.
173 BLÜMLOVÁ, s. 23.
174 Plná moc npor. Hrubce, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
175 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 53.
176 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce Benjamin, Praha 1991, s. 41.
177 Zranění npor. Pernického, VHA, sign. 37 – 288 – 10.
178 Krycí jména instruktorů a pomocného personálu, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
179HANÁK, Vítězslav, Organizace rádiového spojení s paraskupinami zpravodajského odboru
londýnského MNO v letech 1941–1945. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4, s. 135.
36
radiotelegrafisty patnáct budoucích radistů, naučili se zde Morseovu abecedu, Q-kód,
vysílání a přijímání zpráv na přístrojích, praktickou manipulaci na vysílacích stanicích,
učili se i radiotechniku, jak je vysílač konstruován, aby ho uměli rozebrat a případně
opravit závady a poruchy. Součástí byl i šifrový výcvik, kde se učili nauce o tajné
korespondenci pomocí šifrovaných zpráv, tajných inkoustů a mikrofotografií. Tímto
základem se proškolil každý parašutista, nejen budoucí radisté. Vybrané jedince do dané
problematiky zaučovali instruktoři přes organizaci SIS, kde je vyučoval nadporučík
Václav Knotek, nebo byli odesíláni na odbornou stáž na Vojenskou rádiovou ústřednu.
Každá operační skupina měla přidělený svůj vlastní šifrovací klíč, který pro ně
sestavoval zprvu jen major František Fryč, poté i Václav Knotek.180 Britští odborníci
předpokládali, že se na radiotelegrafistu člověk vyučí během jedenácti měsíců, školení
vojáci na STS 46 se radisty stali během jednoho měsíce, který čítal 235 hodin výcviku,
přičemž v závěru výcviku museli zvládnout v Morseově abecedě vyťukat 40 znaků za
minutu, pokročilí ovšem zvládali i 80 znaků za minutu.181 Skupina pro zvláštní úkoly se
dále dělila na skupinu A, jakožto začátečníky, kteří neabsolvovali základní výcvik, nebo
se zúčastnili jen jednoho z nich, a poté na skupinu B, jakožto pokročilí, kteří
absolvovali Assault Course i Para Course, začátečníkům velel npor. Pernický,
pokročilé měl na starost npor. Hrubec.182
Dohromady se v Chicheley Hall vyučovalo na 27 předmětů včetně destrukce,
střelby, Morseovy abecedy, nauky o inkoustech, nauka německého jazyka, informace o
německé policii a dalších německých institucí.183 Dále se parašutisté zdokonalovali
v ničení, ve střelbě, v házení ručních granátů, v balení materiálu, základ opět tvořil
tvrdý tělesný výcvik včetně zdokonalování se v boji zblízka. Konaly se přednášky o
Německu, a jeho armádě, o jeho bezpečnostních složkách, měli umět rozpoznat
německé uniformy, jejich hodnosti. Učili se rozpoznávat německé zbraně, německou
vojenskou techniku a učili se německý jazyk. Parašutista se zde také učil životu
v ilegalitě, byl poučen o poměrech v protektorátu, měl umět policejní a administrativní
předpisy platné v protektorátu a musel se vyznat v dané měně a v potravinových
lístcích.

180 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 73.
181 HANÁK, Organizace, s. 133–134.
182 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 54.
183 MATÚŠŮ, s. 156.
37
Nespornou součástí výcviku byla také psychologická příprava parašutistů, která
se v daném výcvikovém programu neurčovala žádným rozvrhem ani určitým počtem
hodin. Hlavní úlohu zde sehrál Karel Paleček, který se stal mezi parašutisty velice
oblíbeným, říkali mu „táta Palec“.
184 Paleček si získal jejich důvěru pro své spravedlivé
jednání, pro svou dovednost naslouchat každému, kdo se v danou chvíli potřeboval
vypovídat. Nerozlišoval lidi dle hodností a postavení, byl ochoten vyslechnout
kohokoli. Při psychologické průpravě se kladl důraz na dobrovolnost, na vlastenectví a
mravnost, přičemž instruktoři se snažili utlumit náznaky egocentrického chápání poslání
do vlasti a utlumit znaky ješitnosti. Byla zde i jistá snaha zaměřit se na danou skupinu
ve středisku tak, aby mezi cvičenci vznikla naprostá vzájemná důvěra, solidarita a aby
se mezi nimi vytvořilo přátelské pouto. Pro pocit sebedůvěry a pro pocit, že parašutisté
jsou na své úkoly připravováni nejlépe, jak mohou, do výcvikového střediska jezdily
návštěvy pro posílení sebedůvěry a morálky. Častým hostem na STS 46 byl František
Moravec, prezident Beneš výcvikové středisko navštívil 6. srpna 1942, ministr národní
obrany gen. Sergěj Ingr promluvil ke cvičencům 19. srpna 1942.185 Výcvik na STS 46
probíhal do 10. dubna 1943, třetí vlna výsadků je již spjata s novým výcvikovým
střediskem na STS 1 v Brockhallu u Northhamptonu.186
Další doplňovací výcviky probíhaly v objektu STS 17 v Lutonu, kam byli
posíláni na tři týdny postupně všichni cvičenci z STS 46 naučit se základům průmyslové
sabotáže.187 Na STS 17 se probírala organizace výroby v průmyslu, energetická centra a
zdroje podniku, nauka o zničení podniku pomocí hořlavin a trhavin, ničení cisteren,
tankových nádrží, elektrických rozvoden, současně se zde učili v dovednosti ničení
silniční a železniční dopravy.188 Vojáci Oldřich Dvořák, Luboš Jasínek, Antonín Kubec
a Čestmír Šikola byli zasláni na spojovací výcvik do STS 52 v Theme Parku, kde
probírali základy Morseovy abecedy společně s Q-kodexem, konspirační metody, teorii
radiotechniky, učili se také skládat a rozebírat radiostanice.189 Zpravodajský výcvik
trval osmnáct dní, kde hlavní předměty zastalo šifrování, předávání zpráv, psaní tajným
inkoustem, dále měl kurz za úkol naučit parašutisty znalosti o německé armádě, o
gestapu, o četnictvu, učili se, jak mají vyslýchat zajatce, jak sledovat osoby a také co

184 ŠOLC, Červené barety, s. 107.
185 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 62.
186 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 46.
187 JELÍNEK, Zdeněk, K problematice atentátu na Reinharda Heydricha. In: Historie a vojenství 40,
1991, 2, s. 73.
188 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 66.
189 MATÚŠŮ, s. 165.
38
dělat, pokud oni sami budou ti sledovaní.190 Doplňovací kurz byl obohacen i kurzem
konspiračního boje, kde se jednalo o cvičení v neznámém terénu s náměty různých
situací, které mohly nastat po jejich vysazení. Učili se špionáže a kontrašpionáže, jak za
sebou zahladit veškeré své stopy, jak kontaktovat osoby pro získání vzájemné
spolupráce, učili se maskování a převleků, obstarávání potravin, budování ilegálních
organizací a navazování kontaktů pomocí hesel, ve stručnosti se jim představily zásady
propagandy. Pro samotnou propagandu byl určen speciální výcvik. Na kurz propagandy
probíhající v Bletchey od 25. října 1942 byli posláni čtyři českoslovenští zpravodajci
npor. Oldřich Talášek, npor. Bohumír Kvíčala, por. Miroslav Tiller a ppor. JUDr.
Jaroslav Odstrčil.191 Pouze Jaroslav Odstrčil byl vyslán do protektorátu, pánové Tiller a
Kvíčali začali po kurzu pracovat pro československé vysílání na BBC, jehož
československá sekce poprvé vysílala 8. září 1939.192 Součástí doplňovacího výcviku
bylo také učení se řemeslu, které se parašutistovi určilo v jeho falešné identitě.
Po ukončení doplňovacího výcviku se vykrystalizovaly skupiny zpravodajské,
kurýrní, sabotážní a diverzní. Skupiny kurýrní se obvykle sestavovaly z jedinců, jejichž
poslání spočívalo v zajištění doručení vzkazů a pokynů určené pro domácí odboj,
většinou se jednalo o poselství prezidenta Beneše (tzv. vzkazy do vlasti) nebo taktické
pokyny a směrnice ministra národní obrany Sergěje Ingra. Jindy šlo jen o slova
povzbuzení o blížícím se konci války, o úspěších západních spojenců na válečné frontě
či o vyzývání domácího odboje, aby setrval se své činnosti proti německé okupaci.
Skupiny sabotážní a diverzní se vysazovaly pro uskutečnění konkrétní sabotáže a pro
dopravu sabotážního materiálu. Zpravodajské skupiny měly navázat spojení
s Londýnem a získávat pro zahraniční odboj zprávy vojenského, politického nebo
hospodářského charakteru. Další skupiny se staly skupinami spojovacími,
zásobovacími, přejímacími či teroristickými a v konečné fázi války vznikaly skupiny
organizační pro přípravu celonárodního ozbrojeného povstání.

190 Tamtéž, s. 167.
191 Seznam účastníků propagačního kurzu, VHA, sign. 37 – 289 – 27.
192 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 195; BERÁNEK, Jaroslav, Volá Londýn. Vysílání
československé sekce zahraničního servisu BBC o atentátu na Heydricha. In: Historie a vojenství 61,
2012, 2, s. 87.
39
3 První vlna výsadků v letech 1941–1942
3.1 Situace před vysazením do operace
Parašutisté vybráni do akcí na území protektorátu vyčkávali ve středisku na STS 2
v Bellasis, kde jednotlivé skupiny získaly operační název a nadále se intenzivně
udržovaly v kondici a připravovaly se na své poslání. Na stanici žila skupina již
pohromadě pro navázání vzájemné důvěry pro budoucí spolupráci. Konečnou fázi
výcviku obvykle zastával Emil Strankmüller, který s parašutisty důkladně probíral místa
seskoku a kontaktní adresy, společně s Josefem Süsserem, který vedl závěrečná
radiocvičení na vzdálenost 380 km mezi Londýnem a Durhamem.193 Součástí konečné
fáze na vyčkávacích stanicích bylo sepsání osobního přání jednotlivých parašutistů a
evidence jejich majetku, který si mohli uschovat v londýnských rodinách nebo ho svěřit
do správy týlové sekce Zvláštní skupiny D. Každý parašutista do přání napsal adresu,
kam si přeje zaslat majetek v případě jeho smrti, a kde se jeho majetek nachází.
Rotmistr Jan Kubiš 28. prosince 1941 sepsal: „1.) V případě nedočkám-li se Vašeho
návratu do vlasti, prosím, aby bylo postaráno o moje rodiče. František Kubiš, Dol.
Vilémovice čís. 71, p. p. Lipník u Hrotovic. 2.) V případě mého úmrtí uvědomte tuto
angl. rodinu: Miss Edna Ellisan, Sunnyside Ightfield, Whitechurch-Salop. Tato rodina
má moje věcí a ví jakým způsobem s nima naložit.“194
Zadání úkolu bylo každému jednotlivci přečteno a musel se pod něj podepsat,
jednalo se o formu písemného rozkazu, který předčítal František Moravec či Emil
Strankmüller v přítomnosti Karla Palečka.195 Vystavené falešné legitimace obvykle
obsahovaly pouze falešné příjmení parašutistů, křestní jméno se pro svou zažitost
v používání většinou neměnilo, stejné to bylo i s datem narození, u kterého se měnil
pouze rok, den ne. Po vydání pokynu k odletu se parašutisté přesunuli na letiště, kde si
přes svůj civilní oblek navlékli kombinézu a ochrannou přilbu, u sebe měli jen tu
nejnutnější výstroj, kterou budou potřebovat hned po seskoku. Jednalo se o potraviny
v podobě čokolády, konzervy, vitamínů a masových koncentrátů, kovovou láhev
s alkoholem, dále s sebou měli krátkou osobní zbraň s dvěma zásobníky nábojů, nůž,
svítilnu, pilku a lopatku pro zakopání kombinézy, padáku a výstroje záhy po seskoku.196
Každá skupina měla s sebou i určitou dávku peněž pro osobní potřeby a pro potřeby pro

193 MATÚŠŮ, s. 188–189.
194 Jan Kubiš – moje přání, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
195 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 48.
196 Tamtéž, 50–51.
40
splnění úkolu. Velitel operační skupiny měl u sebe navíc i mapu v měřítku 1:100 000
vytištěnou pro lepší skladnost a ochranu před zničením na hedvábí.197 Poslední věc,
kterou u sebe měl po seskoku každý parašutista a pečlivě si ji střežil, byla ampulka
s jedem, jednalo se o jed cyankáli, který měl použít v případě zajetí gestapa, aby
nepodlehl krutým metodám výslechů a nic neprozradil.
V první fázi operačních výsadků zajišťovala lety britská 138. peruť RAF, která
pro účel provádění výsadků do okupovaných zemí v Evropě vznikla 25. srpna 1941,
jejichž členem byla i československá posádka kapitána Lea Anderleho, která používala
zastaralé bombardovací letouny Whitley, od prosince 1941 se do akcí nasadil
čtyřmotorový letoun Halifax, pro přepravu vhodnější, pohodlnější a prostornější.198
Zajišťování letounů měla na starost SOE, která se v první vlně výsadků neustále
potýkala s nedostatkem letounů pro operace a problém řešila na půdě britské vlády.
Později se pro operace vyčlenila 148. peruť a 161. speciální peruť RAF.199 Každou
skupinu doprovázel dispečer, který fungoval jako styčný orgán mezi velitelem letounu a
vysazenou skupinou, a proto musel velice dobře ovládat anglický jazyk a musel mít za
sebou parašutistický výcvik. Jeho úkolem bylo také podrobné pozorování parašutistů
během letu a sepsání zprávy o průběhu letu a o časech a místech vysazení dané skupiny
či skupin. Operační záznam poté předal do rukou Zvláštní skupiny D. Pomáhal
s kontrolou padáků, s nástupem do letadla, s upevněním výstroje a výzbroje, většinou i
stanovil pořadí seskoku. První vlnu nejčastěji doprovázel jako dispečer parašutisty
Jaroslav Šustr.
Operační lety nemohly být prováděny celoročně, jednalo se pouze o období od
podzimu do jara následujícího roku pro potřebu dlouhých nocí. V prvním období bylo
vysláno dvanáct skupin s dvaceti sedmi parašutisty.200 Jednalo se o skupinu kurýrní
zastoupenou operací BENJAMIN, o dvě zpravodajské SILVER A a ZINC, spojovacím
úkolem byly pověřeny skupiny PERCENTAGE, SILVER B a STEEL, se sabotážními
úkoly odlétaly skupiny OUT DISTANCE, BIVOUAC, BIOSCOP a INTRASITIVE,

197 Tamtéž, s. 50.
198 MAREK, Pátou kartu, s. 81–84.
199 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 54.
200 ŠOLC, Jiří, Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra Nechanského, Praha 2008, s. 58.
41
poslední dvě skupiny ANTHROPOID a TIN dostaly za úkol provést teroristický čin na
určené osoby.
201
3.2 Operace BENJAMIN a PERCENTAGE
Kurýrní spojení mezi Londýnem a Prahou fungovalo od roku 1939 cestou přes Balkán,
jednalo se však o velice dlouhou cestu, navíc zde začal čím dál tím více hrozit německý
útok jihovýchodním směrem, čímž byly ohroženy pozemní kurýrní trasy a začala se
více nabízet trasa vzdušná. Prvním parašutistou se stal pro svůj nenápadný zevnějšek
Otmar Riedl, vybral si jej v prosinci 1940 Karel Paleček. Jednalo se o jakousi zkoušku,
jak budou výsadky fungovat, stal se tak v podstatě pokusným králíkem. Jednalo se o
kurýrní operaci s názvem BENJAMIN pro předání vzkazů do vlasti. Riedl byl povolán
ke svému úkolu 26. ledna 1941 z 1. československé smíšené brigády do Londýna, kde
se ubytoval v česko-anglickém klubu ve Warvick Avanue v Londýně.202 Druhý den,

27. ledna 1941, se dopravil do kanceláře na Piccadilly 134, kde mu jeho úkol přečetl
    František Moravec: „Byl jste vybrán pro speciální poslání. Jde o spojení nás s našimi
    doma. Povezete s sebou vzkazy pres. republiky, min. národní obrany a jiných
    prominentních osob. Budete do vlasti dopraven letadlem a seskočíte padákem. Vše bude
    domluveno, po seskoku Vás vyhledají. Z domova Vás pak naši vypraví zpět za hranice
    k nám, tentokráte ne letadlem.“203 Po odsouhlasení úkolu Riedl odjel na výcvik, jako
    jediný parašutista neabsolvoval Assault Course, absolvoval jen cvičení v seskoku
    padákem, na STS 51 do Ringway odjel 28. ledna 1941, kde se ocitl pod přímým
    dozorem majora Wilkinsona ze SOE.
    204 Riedl byl na STS 51 do 1. února 1941,
    absolvoval dva zkušební seskoky padákem, přičemž žádný z nich se pro špatné počasí
    neprovedl v noci.205 Poté ho Zvláštní skupina D cvičila v Londýně v hotelovém pokoji,
    nebo v Palečkovo kanceláři na Porchester Gate, kde mu pověření lidé vštěpovali
    Morseovu abecedu a jeho poslání ve vlasti. Rotného Riedla přijal sám prezident Beneš
28. února 1941, kdy mu nadiktoval své poselství určené domácímu odboji, Riedl si
    poselství měl zapamatovat, i když byl vzkaz převeden do mikrotečky společně i se
    vzkazy generál Ingra a plukovníka Moravce.206

201 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 59.
202 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 142.
203 Operace Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
204 WILKINSON, s. 108.
205 MAREK, Muži, s. 21.
206 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce, s. 52.
42
O jeho vysazení se Zvláštní skupina D pilně domlouvala přes radiové spojení
s domácím odbojem v protektorátu, v období od 23. ledna 1941 do 23. dubna roku 1941
bylo mezi VRÚ a SPARTOU I. vyměněno 56 zpráv.207 Londýn pověřil domácí
organizaci Obranu národa (ON), aby určila místo vysazení a vytyčila doskokovou
plochu. Rozhodlo se o sesazení parašutisty v okolí Křečhoře u Kolína a také se
domluvila hesla pro navázání kontaktů a datum vysazení.208 Otmar Riedl měl domácí
organizaci předat včetně vzkazů do vlasti i náhradní krystaly pro radiové spojení.
V případě, že by po seskoku nedošlo ke shledání, měl se vydat do Vinohradské
spořitelny v Praze, kde se měl usadit s časopisem Světozor a čekat na oslovení.
209
V původní směrnici pro seskok byl datum pro uskutečnění akce stanoven na

17. únor 1941, k realizaci operace však došlo až 16. dubna 1941 kvůli technickým
    problémům a nepřízni počasí, Riedl dostal povel k seskoku ve 23:46 hodin, společně
    s ním byly shozeny i letáky s nápisem Pravda vítězí.210
    Doba operačních výsadků je spjata s jedním nepříznivým jevem, a to ve špatné
    navigaci, která zapříčinila nepřesná vysazování. První operace BENJAMIN nebyla
    výjimkou, ba přímo příkladným úkazem toho, o jak velké nepřesnosti se jednalo. Otmar
    Riedl byl pro své vlastní velké překvapení vysazen v rakouských Alpách u města
    Landeck nacházející se u italských hranic.211 Skupina odbojářů na vytyčené ploše u
    Křečhoře čekala až do 03:15 hodin, po marném čekání zaslala zprávu do Londýna, že
    ke shledání nedošlo, Londýn odbojáře vyzýval k tomu, ať na stanoveném místě setrvají
    po dobu dalších tří dnů, jelikož k výsadku došlo.212 Riedl po seskoku zůstal viset
    padákem na stromě, po marné snaze sundat jej ze stromu, ho ukryl, jak nejlépe mohl a
    vydal se prozkoumat terén. Narazil na německé četníky, kteří ho zatkli a odvedli na
    policejní stanici. Poselství do vlasti předtím stačil spolknout a náhradní krystaly pro
    radiovou stanici ukrýt. Riedl při výslechu předvedl svou chytrost, kdy vypovídal
    směsici pravd, polopravd i lží. Rotný Riedl byl po demobilizaci poslán v červenci 1939
    firmou Baťa do Jugoslávie, čímž se stal jedním z mála lidí, kteří se dostali za hranice
    okupovaného území legálně.213 Válka ho zastihla v Jugoslávii, odkud se vydal do
    Francie přihlásit se k československé armádě. Zajatý parašutista vypověděl, že ho roku

207 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 147.
208 SLÁDEK, s. 15.
209 Operace Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
210 Činnost paraskupiny Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 2.
211 SLÁDEK, s. 15.
212 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce, s. 60.
213 ŠOLC, Podpalte Československo!, Kapitoly, s. 143.
43
1939 vyslala firma Baťa do Jugoslávie, odkud se rozhodl vrátit do vlasti přes rakouské
hranice za pomoci člověka, se kterým se seznámil cestou ve vlaku. Onen pán ho však
zradil a ve spánku mu ukradl své veškeré věci, zavazadla i doklady. Gestapo Riedla
převezlo do Innsbrucku, kde absolvoval další kolo výslechů, jeho výpověď se zdála být
věrohodná a zároveň i potvrzená z Jugoslávie, že zde Riedl opravdu pracoval. Po dvou
měsících strávených ve vězení za nepovolený přechod hranic se Riedl vrátil do Zlína a
našel si práci u firmy Baťa, získal místo vedoucího prodejny v Trhových Svinech, kde
působil až do konce války.214 Ještě předtím se snažil navázat spojení se svou kontaktní
adresou ve Vinohradské spořitelně v Praze, ale marně, od jeho vysazení uplynuly již
celé tři měsíce a nikdo na něj nečekal. První operace tak skončila naprostým fiaskem a
své poslání nesplnila. Po válce se 19. května 1945 hlásil u plukovníka Karla Palečka,
ochoten mu vypovědět celý svůj příběh po seskoku z letounu Whitley 16. dubna
1941.215
Druhá vyslána operace s názvem PERCENTAGE měla také jen jednočlenné
zastoupení v podobě svob. asp. Františka Pavelky, který byl vysazen v noci
z 3. na 4. října 1941.216 Pavelkovi úkol nadiktovali 30. září 1941 František Moravec,
Karel Paleček a Jaroslav Šustr.
217 Jeho úkol spočíval v předání poselství od generála
Ingra domácí organizaci, předat nové krystaly pro radiové stanice a nový šifrovací klíč,
přičemž po jejich předání se měl dát k dispozici domácímu odboji a plnit jeho přání.
Ministr národní obrany vzkazoval: „Jménem celé zahraniční armády děkuji všem
domácím pracovníkům za jejich obětavou, neustálou a účinnou práci, kterou pro naši
věc konali a konají za nejtěžších podmínek.[…]Hlavní a životní podmínkou naší těsné
spolupráce je udržení spojení, bez něhož by mohlo mezi námi nastat i duševní odcizení,
nehledě k politickému, vojenskému a zpravodajskému významu, plynoucího ze stálého
styku.“
218 Jako místo sesazení se přes radiové depeše s domácím odbojem domluvilo
Hradiště u Nasavark, pokud by po seskoku nedošlo ke shledání, měl se dopravit do
chrudimské spořitelny a kontaktovat zde Františka Buršu s heslem: „Jsem Skočdopole.“
a předložit mu lístek s číslem 54321.219 Pavelka byl vinou špatné navigace sesazen o 35

214 Operace Benjamin – Prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
215 Tamtéž.
216 ČVANČARA, s. 61.
217 HANÁK, Vítězslav, Operace Percentage. In: Historie a vojenství 49, 2000, 4, s. 831.
218 Činnost paraskupiny Percentage – poselství, VHA, sign. 37 – 337 – 2.
219 František Pavelka, VHA, sign. 37 – 337 – 1.
44
km dále u Koudelova nedaleko Čáslavi na zdejší statek.220 Místní kočí se ho ujali a
umožnili mu napsat dopis Františku Buršovi, který ho společně se svým
spolupracovníkem Rudolfem Michálkem dopravili ze statku do Chrudimi a následně do
Prahy, kde Pavelka 6. října 1941 přetlumočil vzkaz generála Ingra JUDr. Karlu
Bondymu a předal mu šifrovací klíč.221
V první polovině října 1941 proběhlo v rámci gestapa velké zatýkání v řadách
Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ), byl zatčen plk. Josef Churavý, Ing. Josef
Friedl i JUDr. Karel Bondy, přičemž zatčení se nevyhnuli ani první pomocníci
parašutisty František Burša a Rudolf Michálka.222 Na základě vyslýchání gestapo
dostihlo i Františka Pavelku, kterého zatklo v časných ranních hodinách 25. října 1941 a
uvěznilo na Pankráci.223 František Pavelka se pro mnohé historiky stal prvním zrádcem
a udavačem gestapa. Na jeho břímě svalili vinu za vypálení Lidic, kdy měl údajně při
výslechu udat jména Stříbrných a Horákových žijících v Lidicích. Ve směrnicích pro
operaci PERCENTAGE se však tyto záchytné adresy nenacházely, jeho jedinou
konkrétně udanou kontaktní adresou byl František Burša.224 Gestapo Pavelku

5. srpna 1942 převezlo z Pankráce do berlínského vězení v Plötzensee, kde
   byl 19. srpna 1942 souzen a 11. ledna 1943 popraven.
   225
   3.3 Operace ANTHROPOID, SILVER A, SILVER B
   V sobotu 27. září 1941 v 19:00 bylo rozhlasem ohlášeno, že dosavadní říšský protektor
   Konstantin von Neurath odchází na zdravotní dovolenou a bude zastoupen zastupujícím
   říšským protektorem, šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, šéfem gestapa a
   bezpečnostní služby SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem.
   226 Následující
   den, na svátek sv. Václava, vyhlásil stanné právo.227 Mimo jiné došlo i k zatčení
   předsedy vlády generála Aloise Eliáše pro své styky se zahraničním odbojem a
6. října 1941 byl odsouzen k trestu smrti, popraven pak 19. června 1941.228

220 KOUTEK, A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje v letech 1939–1945, Praha
1987, s. 122.
221 HANÁK, Operace Percentage, s. 833.
222 Tamtéž, s. 835.
223 František Pavelka, VHA, sign. 37 – 337 -1.
224 Činnost paraskupiny Percentage, VHA, sign. 37 – 337 – 2.
225 JELÍNEK, Zdeněk, Operace SILVER A, Praha 2010, s. 29.
226 OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie československé politiky
1939–1943. Svazek II. Spolupráce československé emigrace na západě s domácím odbojem, její vztah
k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika okupantů, Praha 1966, s. 625.
227 IVANOV, Miroslav, Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1979, s. 32.
228 ŠOLC, Nikdo nás nezastaví, s. 37.
45
V protektorátu začala další, krvavější etapa represí, které zasáhly všechny organizace
domácího odboje. V okruhu československého londýnského exilu se rozhodlo, že se
podnikne nějaká teroristická akce, která povzbudí domácí odboj a také zapůsobí na
západní spojence tak, že lidé na území protektorátu nejsou smířeni s nacistickou
okupací. Hlavními strůjci plánů na provedení teroristické operace byli prezident Beneš a
František Moravec, kteří se zabývali třemi jmény, Reinhardem Heydrichem, Karlem
Hermannem Frankem a Emanuelem Moravcem.
229 Atentát na jednu z uvedených osob
měl být mocným projevem odporu proti okupaci, který roznítí domácí obyvatelstvo
k dalším masovým projevům odporu. K první schůzce o provedení atentátu došlo

3. října 1941 za účasti plk. Moravce, pplk. Bartíka, mjr. Palečka, mjr. Krčka a již dvou
   vybraných parašutistů rtm. Jozefa Gabčíka a rt. Karla Svobody.230 Na poradě se
   stanovilo datum výsadku již na 10. října 1941 s tím, že atentát bude proveden na státní
   svátek 28. října 1941.231 Oba parašutisté byli po odsouhlasení s úkolem poslání na
   výcvik. Termín seskoku se nedodržel kvůli zranění Svobody 5. října 1941 při
   zkušebním seskoku balonem, při kterém se uhodil do hlavy. Jeho místo zastoupil blízký
   přítel Gabčíka, Jan Kubiš, se kterým Gabčík odjel absolvovat od 14. října 1941 do
4. října 1941 další výcvik ve Skotsku na STS 25, kde se zdokonalovali ve střelbě a
   vrhání bomb.
   232 Dne 8. listopadu 1941 byl jejich výcvik ukončen a Gabčík se společně
   s Kubišem přemístili na vyčkávací stanici v Bellasis.
   233 Oba dva se před odletem
   podepsali nad prohlášení svého úkolu ve znění: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že
   společně s jiným příslušníkem československé armády budu odeslán do vlasti, abych
   v čase, na místě a v situaci, která se podle našeho zjištění na místě a za daných
   okolností bude zdát nejvýhodnější, provedl nějakou sabotážní, nebo teroristickou akci,
   tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé
   Republiky. Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych tento úkol,
   k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“234 Zadání úkolu nebylo
   nijak určité, o atentátu a o osobě, na kterou má být spáchán, zde není ani zmínka, přesto

229 DUBEN, Vojtěch N., Za Heydrichem stín… Britský podíl na atentátu na Reinharda Heydrciha. In:
DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 244.
230 Operace Anthropoid – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 308 – 3.
231 ŠOLC, Jiří, Anthropoid. 60 let od hrdinského činu čs. parašutistů. In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.),
Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 6.
232 GABČÍK, Jozef – výcvik, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
233 ŠOLC, Jiří, Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinhradra Heydricha. In: Historie
a vojenství 41, 1992, 2, s. 30.
234 GABČÍK, Jozef – můj úkol, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
46
odletěla operační skupina s názvem ANTHROPOID s vědomím, že mají za cíl odstranit
Reinharda Heydricha.
Gabčík s Kubišem se dočkali výsadku z 28. prosince na 29. prosince 1941, kdy
jim společnost dělaly další dvě skupiny SILVER A a SILVER B, dohromady se
v letounu typu Halifax nacházelo šestnáct osob včetně posádky F/Lt. Rona C. Hockeyho
a dispečera Jaroslava Šustry.235 Po opět nepřesném vysazení se oba dva parašutisté
s pomocí kontaktních adres dostali do Prahy, kde se jich ujal a stal se jejich hlavním
pomocníkem Jan Zelenka-Hájský, učitel a člen organizace Sokol.236 Oba mladíci také
navázali spojení s Jindrou, vlastním jménem Ladislav Vaněk, který byl velitelem Obce
sokolské v odboji (OSVO), známé později pod názvem JINDRA.
237 Jejich příprava na
atentát trvala poměrně dlouho, během šesti měsíců svého působení v protektorátu si
našli mnoho pomocníků, za nejvýznamnější můžeme jmenovat rodinu Moravcových a
rodinu Fafkových. Po dlouhých přípravách k atentátu došlo 27. května 1942.238
Gabčíkovi, který skočil před projíždějící auto se zastupujícím říšským protektorem,
selhal samopal a nevystřelil, v záloze však vyčkával jeho společník Kubiš, který poslal
na projíždějící auto bombu, která způsobila Heydrichovi zranění, na které podlehl
v nemocnici na Bulovce 4. června 1942.239 Po atentátu bylo vyhlášeno druhé stanné
právo a začala další krvavá vlna represí. Od 27. května 1942 do 3. července 1942 bylo
popraveno na 1412 osob nepočítajíc vyhlazení vesnic Lidice 10. června 1942 a Ležáků

24. června 1942.
    240 Na dostižení pachatelů se vypsala odměna ve výši 10 milionů korun
    a věci, které pachatelé nechali na místě činu, se vystavovaly od 28. května 1942 od
    09:00 hodin na Václavském náměstí ve výloze firmy Baťa.241 Všichni parašutisté,
    nacházející se v období druhého stanného práva v Praze, byli postupně přivedeni do
    zřízeného úkrytu v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje (za německé okupace
    přejmenován na chrám Karla Boromejského) v Resslově ulici. Dohromady se jich tam
    ukrývalo sedm ve složení Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Josef
    Bublík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. Dalším parašutistou, který se v té době nacházel
    v Praze, byl Karel Čurda, vysazen v rámci operace OUT DISTANCE. Po atentátu se

235 KUBIŠ, Jan – úřední záznam letu, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
236 ČVANČARA, s. 73.
237 ŠOLC, Anthropoid, s. 8.
238 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 71.
239 ČVANČARA, s. 101.
240 ANDREJS, Jaroslav, Smrt boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na Heydricha, Praha
1997, s. 6.
241 IVANOV, s. 213.
47
odebral do jižních Čech ke své rodině, kde si, ukrytý u své sestry na půdě, denně četl
protektorátní tisk, který uveřejňoval seznamy popravených. Již 13. června 1942 napsal
anonymní dopis na četnickou stanici v Benešově, kde uvedl jména obou atentátníků,
četníci na stanici však tento dopis ignorovali jako mnohé jiné, které jim denně
docházely.242 Následující den si Čurda přečetl vyhlášku vydanou 14. června 1942 K. H.
Frankem, ve které sliboval, že tomu, kdo udá nějaké informace do 18. června 1942 do
20:00 hodin, bude udělena milost včetně jeho rodiny.
243 Rozhodl se učinit doznání a
vydal se do budovy gestapa v Petschkově paláci, kam dorazil 16. června 1942.244 Čurda
nevěděl, kde se parašutisté skrývají, ale mohl uvést adresy spolupracovníků, rodiny
Moravcovi, Fafkovi a jiných. Místo úkrytu parašutistů prozradil Aťa Moravec a Hana
Krupková.
245 Dne 18. června 1942 byla provedena razie na kryptu v Resslově ulici,
parašutisté Opálka, Kubiš a Bublík drželi stráž na kůru chrámu, od které zahájili palbu,
mezitím se v kryptě Gabčík, Valčík, Švarc a Kouba snažili dostat ven s tím, že se
prokopou ke kanalizaci. Po marném boji se parašutisté v kryptě rozhodli ukončit své
životy sami, aby se nedostali do rukou gestapa. Rozhodli se tak poté, co z kůru ustala
palba, která značila, že jejich spolupracovníci již nejsou naživu. Kubiš zemřel až při
převozu do nemocnice na vykrvácení z četných ran po střepinách, Bublík, po zásahu
granátem, který mu přerazil obě nohy, se rozhodl střelit do hlavy. Smrt však nepřišla
okamžitě a zemřel také až při převozu do nemocnice. Opálka byl důsledný, a poté, co
dostal zásah granátem a stal se neschopný boje, se rozhodl vzít si ampulku s jedem a
zastřelit se ranou do hlavy. Těla byla pohřbena na hřbitově v Praze v Ďáblovicích, hlavy
Gabčíka s Kubišem byly dány do lihu, ostatní se preparovaly a hromadně uskladnily
v německém ústavu pro soudní lékařství, odkud se 20. dubna 1945 převezly neznámo
kam.
246 Gabčík s Kubišem si během svého působení v Praze zajistili 311 pomocníků pro
uskutečnění atentátu.247 Dohromady 252 osob bylo 29. září 1942 odsouzeno stanným
soudem v Praze k trestu smrti, a to na základě obvinění z napomáhání na atentátu a
přechování parašutistů, popravy proběhly 24. října 1942 v koncentračním táboře
v Mauthausenu.248 Mezi popravenými se nenacházela rodina Jozefa Gabčíka, která žila
na Slovensku. Karel Čurda se stal konfidentem gestapa, za svou výpověď obdržel

242 JELÍNEK, Operace, s. 119.
243 ANDREJS, s. 309.
244 IVANOV, s. 238.
245 ANDREJS, s. 320.
246 Tamtéž, s. 344.
247 GABČÍK, Jozef – seznam spolupracovníků parašutistických skupin, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
248 JELÍNEK, K problematice, s. 96.
48
odměnu ve výši 5 milionů korun a novou identifikaci na jméno Karl Jerhot, mimo jiné
mu gestapo poskytlo i byt na Vinohradech a měsíční plat ve výši 30 000 korun.249
Jedním z důsledků represí po nastoupení Heydricha do úřadu bylo přerušení
radiového spojení mezi Prahou a Londýnem udržované od 6. dubna 1940 do

3. října 1941, kdy gestapo zničilo radiovou stanici SPARTA I.250 Mimo SPARTU I.,
   kterou řídila domácí organizace Politické ústředí (PÚ), na území protektorátu vysílala
   od 28. března 1941 ještě vysílačka SPARTA II., kterou si pro sebe postavili pplk. Josef
   Balabán, kpt. Václav Morávek a pplk. Josef Mašín z ON, známí jako Tři králové.251
   K navázání radiového spojení byla vyslána do protektorátu skupina SILVER A,
   vysazena v pořadí jako druhá z 28. prosince na 29. prosince 1941 ve složení velitele
   Alfréda Bartoše, zástupce velitele Josefa Valčíka a radisty Jiřího Potůčka.252 Skupina
   měla zřídit vlastní zpravodajské centrum v Čechách, navázat spojení s Londýnem a také
   s domácím odbojem a měla se stát řídícím orgánem pro další nadcházející výsadky
   s tím, že vytvoří jakého konspirační středisko pro příjem dalších parašutistů.253 Takové
   středisko bylo zřízeno v Lázních Bělohradu u místního knihaře Jana Vojtíška.254
   Operačním prostorem skupiny se staly Pardubice a může být zhodnocena jako jedna
   z nejvíce úspěšných operací. Skupina splnila své poslání a navázala s Londýnem
   kontakt dne 9. ledna 1942 přes stanici LIBUŠE, kterou si s sebou vezla z Londýna a
   členové výsadku ji ukryli 7. ledna 1942 v lomu v Hluboké v Dachově u Miřetic, 30 km
   od Pardubic.255 Oboustranné navázání spojení se uskutečnilo v noci z 15. na 16. ledna
   1942, kdy jim Londýn oznámil jejich povýšení, naopak na VRÚ Potůček zaslal depeše o
   situaci parašutistů po přistání, kdy je informoval o neúspěchu na záchytných adresách a
   špatném místě vysazení.256 Splnila také další svá poslání, navázala kontakt s domácí
   organizací ÚVOD, s organizací JINDRA a denně zasílala do Londýna depeše se
   zprávami vojenského, hospodářského či politického charakteru. Skupina SILVER A
   úzce spolupracovala s dalšími skupinami, mimo jiné i s Gabčíkem a Kubišem. Valčík se
   z Pardubic do Prahy přesunul natrvalo poté, co gestapo nalezlo jeho fotografii v brašně
   u mrtvého Václava Morávka 21. března 1942, který jim měl zajistit nové legitimace,

249 HAMŠÍK, PRAŽÁK, s. 278.
250 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 13.
251 JELÍNEK, K problematice, s. 75.
252 JELÍNEK, Operace, s. 33.
253 BARTOŠ, Alfréd – úkol, VHA, sign. 37 – 342 – 1.
254 ŠOLC, Anthropoid, s. 7.
255 ANDREJS, s. 77; PLZÁK, s. 309.
256 HANÁK, Vítězslav, Dokumenty a depeše z Benešova londýnského trezoru. In: Historie a vojenství 50,
2001, 1, s. 167.
49
gestapo jeho fotku vyvěsilo v okolí Pardubic s odměnou ve výši 100 000 korun.
257
Valčík musel z Pardubic zmizet do Prahy, kde začal spolupracovat na přípravě atentátu
a zahynul v kryptě 18. června 1942. Po atentátu na Heydricha se prováděly razie i na
Pardubicku, na základě výpovědí bylo prozrazeno centrum parašutistů v bytě u
Krupkových v Pardubicích v Pernerově ulici 1607.258 Gestapo si v bytě počkalo na
velitele skupiny Bartoše, který se při pokusu o útěk a při zhodnocení, že již není úniku,
sám zastřelil 21. června 1942.259 Poslední přeživší skupiny, radista Jiří Potůček, žil
celou dobu nedaleko lomu v Miřeticích v domě strojníka lomu Karla Svobody.
260 Po
represích bylo nutné stanici LIBUŠE přesunout, od 10. června 1942 do 17. června 1942
se nacházela ve vesnici Ležáky v místním Švandově mlýně, za což ji o několik dní
později čekalo její vypálení.261 Dalším úkrytem se stala místní škola v Bohdašíně
u učitele Ladislava Satrana, odtud se převezla do chalupy pomocníka Antonína
Burdycha do obce Končiny, kde její cesta končila.262 Učitel Satran byl zatčen gestapem
a prozradil, kam byla LIBUŠE převezena. Potůčkovi se 30. června 1942 podařilo
z Končin gestapu utéct, po dlouhém a vyčerpávajícím útěku, při kterém urazil pěšky
kolem 60 km, byl zastřelen 2. července 1942.263 Ve stejný den došlo k popravám
spolupracovníků SILVER A na pardubickém Zámečku, jednalo se o 28 mužů a
12 žen.264 Nejednalo se o všechny spolupracovníky, SILVER A během svého působení
pomohlo na 125 věrných Čechů a Češek.265 Mezi popravenými nefigurovali manželé
Krupkovi, hlavní pomocníci Alfréda Bartoše, kteří byli zatčeni 17. června 1942.266 Hana
Krupková podlehla výslechům a přiznala vše, co věděla a stala se nedobrovolně
konfidentkou gestapa. Václav Krupka strávil čas do srpna 1942 ve věznění
v Pardubicích, poté byl přesunut do věznice na Pankráci, kde na samotce strávil
14 měsíců v naději gestapa, že něco prozradí.267 Když se tak nestalo, v listopadu 1943

257 KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. I. část. In: Historie a
vojenství 43, 1994, 4, s. 116–117.
258Tamtéž, s. 95.
259 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 74.
260 JELÍNEK, Operace, s. 47.
261 PLZÁK, s. 306.
262 PAŘÍZEK, Libor, Jiří Potůček, radiotelegrafista SILVER A. In: ŠUSTEK, Vojtěch (ed.), Operace
SILVER A, Praha 2010, s. 236.
263 Tamtéž, s. 283.
264 JELÍNEK, Operace, s. 126–127.
265 Seznam spolupracovníků SILVER A, VHA, sign. 37 – 342 – 5.
266 KRUPKA, Moje práce, I. část, s. 123.
267 KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. II. část. In: Historie a
vojenství 43, 1994, 5, s. 116, 125.
50
ho eskortovali do koncentračního tábora Flossenbürg, kde pobýval do 20. dubna 1945,
do zahájení pochodu smrti, při kterém se dočkal osvobození americkou armádou.268
Jako poslední byla 29. prosince 1941 vysazena dvoučlenná spojovací skupina
SILVER B sestavená z velitele Jana Zemka a radisty Vladimíra Škáchy, kteří měli
domácímu odboji předat rádiovou stanici, šifrovací klíč a poté se dát k dispozici
domácímu odboji.269 Skupina se hned od začátku potýkala s mnoha potížemi, opět došlo
k vysazení na špatném místě, navíc rotný Zemek zůstal s padákem viset na stromě a i
přes svou snahu se mu nepodařilo padák ze stromu odstranit a parašutisté byli nuceni
vyhledat pomoci u místních obyvatel. Pomohl jim jistý rolník Chvojka z vesničky
Kasličky, společně porazili strom, zakopali padáky a radiostanici ukryli u pana Chvojky
doma.270 Zemek se Škáchou se vydali na uvedené záchytné adresy, jako první se měli
dostavit do chrudimské spořitelny k panu Františku Buršovi, který se zde kvůli svému
zatčení již nenacházel, na dalších adresách také neuspěli. Při zjištění, že radiostanice,
kterou měli předat domácímu odboji je porouchaná, začali žít v ilegalitě, v konečné fázi
války se oba stali aktivními účastníci parašutistického hnutí. Zemkovi se podařilo žít
v ilegalitě do konce války, Škácha byl dopaden gestapem 3. ledna 1945, ovšem bez
vědomí, že se jedná o parašutistu vysazeného z Velké Británie, a konce války se dočkal
v koncentračním táboře Flossenburg.271 Skupinu SILVER B můžeme zhodnotit jako
neúspěšnou již od svého počátku, zklamaly kontaktní adresy a parašutisté se nesetkali
s představiteli domácího odboje, tudíž mu nepředali stanici, která se navíc záhy po
přistání poškodila natolik, že její oprava již nebyla možná.
3.4 Zbývající výsadky první vlny
Dalšími společně vysazenými skupinami byly OUT DISTANCE a ZINC, k jejichž
výsadku došlo z 27. na 28. března 1942 v přítomnosti dispečera npor. Rudolfa
Hrubce.272 Sabotážní skupina OUT DISTANCE byla tvořena tříčlennou skupinou
zastoupenou velitel Adolfem Opálkou, Karlem Čurdou a Ivanem Kolaříkem.273 Všichni
tři se podepsali pod zadání úkolu ve znění: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že společně
se dvěma jinými příslušníky československé armády budu odeslán do vlasti, abych tam:
1.) dopravil zvláštní materiál a pomohl v jeho obsluze, 2.) připravil a provedl sabotážní

268 Tamtéž, s. 141–143.
269 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 74.
270 Tamtéž, s. 75.
271 Tamtéž, s. 76.
272 Činnost paraskupiny OUT DISTANCE – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 335 – 4.
273 ANDREJS, s. 102.
51
čin v Michelské plynárně, úplně nezávisle na první části mého úkolu. Materiál pro tuto
věc bude mi doručen později. Učiním vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,
abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“274
Skupina s sebou do protektorátu dopravila náhradní radiostanici, náhradní krystaly,
telegrafní klíče a rádiový maják Beacon.275 Radiomaják měli předat do rukou domácímu
odboji proto, aby již nedocházelo k nepřesným výsadkům, ovšem obě dvě skupiny byly
opět vysazeny s navigační chybou. Skupina OUT DISTANCE byla hned po seskoku
pronásledovaná brněnským gestapem, na parašutistu Kolaříka vydalo gestapo zatykač
na základě jeho ztracené legitimaci nalezené v poli, ve které měl založenou i fotografii
své přítelkyně. Kolařík se v zoufalství, aby nedošlo k jeho dopadení, 1. dubna 1942
otrávil.
276 Opálka i Čurda se dostali do Prahy, kde navázali kontakty se skupinou
SILVER A i ANTHROPOID a dali se jim k dispozici. Adolf Opálka byl jedním z těch
parašutistů, co zahynuli v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942, a to
díky zradě posledního člena skupiny, Karla Čurdy.
Skupinu ZINC tvořili velitel Oldřich Pechal, Arnošt Mikš a Viliam Gerik, kteří
měli zřídit vlastní zpravodajskou síť na Moravě, přičemž v Čechách již tento úkol
zastávala SILVER A.277 Jejich poslání spočívalo v navázání spojení s VRÚ v Londýně
přes stanici LÍDA a v postupném budování zpravodajské sítě v okolí Uherského
Hradiště.278 Skupina byla kvůli svému místu vysazení předem odsouzena k nesplnění
svého úkolů. Vinou navigační chyby se ocitla na Slovensku u Gbel.279 Parašutisté
zakopali materiál a pokusili se přejít hranice, jako první přecházel Mikš s Gerikem,
kterým se to podařilo. Jejich velitel takové štěstí neměl a byl zadržen dvěma
německými celníky, které ukvapeně zastřelil a v rychlosti utekl. Na místě činu ovšem
nechal své doklady i s kufříkem. Pechal napodruhé hranice přešel a vydal se ke své
rodině, odkud poslal Gerika a Mikše do Prahy, on sám se stal štvancem, který utíkal do

2. června 1942, kdy byl zadržen gestapem a později popraven v Mauthausenu.280 Viliam
   Gerik jako Slovák Prahu vůbec neznal, na kontaktních adresách byl odmítnut, proto se
   rozhodl 4. dubna 1942 dobrovolně udat pražskému gestapu.281 Stal se konfidentem, své

274 KOLAŘÍK, Ivan – můj úkol, VHA, sign. 37 – 335 – 2.
275 HANÁK, Organizace, s. 123; ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 77.
276 MAREK, Muži, s. 61.
277 Činnost paraskupiny OUT DISTANCE – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 335 – 4.
278 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 82.
279 Směrnice pro činnost paraskupiny ZINC – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 351 – 4.
280 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 83.
281 GERIK, Vilém – Prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 351 – 3.
52
úkoly zadané gestapem však činil s nechutí a pokusil se z jejich moci vymanit. Když
začalo mít gestapo podezření, poslalo jej 28. října 1943 do koncentračního tábora
v Dachau, kde se dočkal konce války. Po válce byl společně s Karlem Čurdou odsouzen
k trestu smrti. Poslední člen skupiny Arnošt Mikš zemřel 30. dubna 1942 při společném
úkolu několika parašutistů, kteří měli v lesích na Křivoklátsku vyzvednout materiál
shozený v rámci operace BIOSCOP.282 Mikše společně se svým spolupracovníkem,
parašutistou Koubou, zadrželo četnictvo, Koubovi se podařilo utéci, Mikš ale
zpanikařil, postřelil českého četníka a dal se na útěk, při kterém se v zoufalství sám
zastřelil.
Zbývajících pět skupin bylo vysazeno v konečné fázi výsadkové vlny na konci
dubna 1942, jednalo se o skupinu BIOSCOP (Bohuslav Kouba, Josef Bublík, Jan
Hrubý), jejímž úkolem bylo zničení zbrojovky ve Vsetíně a následně provádět sabotáže
na železničních tratích, skupina BIVOUAC (František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor
Zapletal) odlétala s pověřením zničit brněnské teplárny, operace STEEL se skládala jen
z jednoho parašutisty, Oldřicha Dvořáka.
283 Všech sedm parašutistů letoun vysadil

28. dubna 1942, noci se již zkracovaly a ubývalo světla, proto se pilot letounu rozhodl,
    že všechny skupiny vysadí na stejném místě, sedm parašutistů se tedy vzneslo u
    Křivoklátu nedaleko obce Požáry.284 Svobodník Oldřich Dvořák měl úkol spojovací
    a zásobovací, kdy jeho úkolem bylo předat náhradní krystaly pro stanici LIBUŠE a
    zásoby kapslí pro členy paravýsadku SILVER A a pro zesílení spojení s odbojem měl
    u sebe novou radiovou stanici, kterou měl jako vycvičený radista sám obsluhovat.
    Dvořák zakopal hned po přistání kufřík se stanicí, která byla ovšem hned následující
    den nalezena a předána gestapu v Kladně. Dvořák vyhledal Alfréda Bartoše, předal mu
    kapsle s jedem a krystaly pro stanici LIBUŠE. Jediný člen operace STEEL byl zastřelen
29. července 1942 při pokusu o útěk na Slovensko.285
    Skupiny BIOSCOP A BIVOUAC byly skupinami sabotážními, které měly
    působit na Moravě, provádět zde destrukční práce a podřídit se skupině ZINC. Jejich
    úkol byl zmařen, jelikož se jim nepodařilo z Křivoklátských lesů dostat destrukční
    materiál, při kterém jim napomáhali i další parašutisté včetně Josefa Valčíka. Bohuslav
    Kouba se při pokusu o útěk z lesů rozhodl na četnické stanici sám otrávit, Hrubý a

282 MIKŠ, Arnošt – evidenční list, VHA, sign. 37 – 351 – 2.
283 ANDREJS, s. 144.
284 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 84.
285 Tamtéž, s. 86.
53
Bublík se skrývali v Praze a společně zahynuli v kryptě v Resslově ulici. Jejich
kamarády z výsadku BIVOUAC udal přítel a spolužák Františka Pospíšila, u kterého
chtěli nalézt pomoc. Při zatýkání se podařilo utéci Pospíšilovi a Čoupkovi, Libor
Zapletal takové štěstí neměl, gestapo ho zadrželo a donutilo vypovídat. Zapletala a
Čoupka potkal stejný osud, a to poprava v koncentračním táboře v Mauthausenu.286
Posledního člena výsadku Pospíšila pomohl dopadnout konfident Karel Čurda.
Dne 29. dubna 1942 se uskutečnil výsadek dvou posledních skupin
INTRANSITIVE a TIN.287 Vícečlenná operace INTRANSITIVE (Václav Kindl,
Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík) byla pověřena úkolem zničit rafinerii
minerálních olejů se sídlem v Kolíně.288 Skupina se záhy po seskoku nenašla, k jejich
shledání došlo až na záchytné adrese v Bernaticích, kterou jim nadiktoval nadporučík
Rudolf Hrubec. Na základě přechovávání parašutistů bylo 4. června 1942 popraveno
22 občanů z Bernatic.289 Destrukční materiál skupiny se ztratil záhy po seskoku, tudíž
skupina přešla do ilegální organizace. Desátník Lukaštík byl zastřelen 8. ledna 1943 při
neúspěšném pokusu o destrukci na železniční trati, v březnu 1943 gestapo zajalo Kindla
s Grabovským a stali se konfidenti.290 Kindl spolupracoval s gestapem až do své smrti
v květnu 1944, Grabovský se pokusil z jejich spárů vymanit, čímž se odsoudil
k rozsudku smrti. Poslední skupinou byla další teroristická operace TIN namířená proti
ministrovi školství a osvěty Emanuelovi Moravcovi ve složení dvou parašutistů,
Ludvíka Cupala a Jaroslava Švarce.291 Po seskoku se parašutisté nesešli, již od počátku
každý postupoval samostatně. Švarc se dopravil do Prahy, kde navázal kontakty
s dalšími parašutisty. Cupala po seskoku nalezl se zraněnou nohou a vnitřním zraněním
Vojtěch Lukaštík z operace INTRANSITIVE, který ho dopravil na ošetření do Plzně,
pak se společně vydali na Moravu, kde prováděli destrukční sabotáže na železnicích. Při
pokusu o útěk před gestapem se Ludvík Cupal 15. ledna 1943 zastřelil, jeho kolega
z operace TIN Švarc zemřel 18. června 1942 v Resslově ulici.292
Hodnocení první vlny výsadků není nijak pozitivní. Celou dobu se nesla ve
znamení navigačních chyb, které již předem odsoudily několik skupin k neúspěchu, ba

286 Tamtéž, s. 90.
287 ŠVARC, Jaroslav – průběh operace, VHA, sign. 37 – 347 – 2.
288 ANDREJS, s. 144.
289 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 93.
290 Tamtéž, s. 93.
291 ŠVARC, Jaroslav – můj úkol, VHA, sign. 37 – 347 – 2.
292 CUPAL, Ludvík – evidenční list, VHA, sign. 37 – 347 – 1.
54
se kolikrát ani po seskoku nesešly. Při vydávání směrnic SOE udávala, že 40% ztráta na
životech parašutistů bude únosná.293 Realita byla jiná. Během první vlny výsadků zcela
v ilegalitě do konce války přečkali jen Otmar Riedl z operace BENJAMIN a Jan Zemek
ze SILVER B. Ostatní byli po smrti, nebo zatčeni. Jiní se stali dobrovolnými konfidenty
gestapa. Se slovem zrada jsou nejvíce spjaty jména Karel Čurda a Viliam Gerik. Po
válce se Gerik sám dobrovolně dne 24. května 1945 přihlásil do budovy hlavního štábu
čs. branné moci, Karel Čurda byl dopaden při pokusu o útěk 19. května 1945
v Manětíně.294 Proti oběma parašutistům bylo vedeno soudní řízení u lidového soudu na
Pankráci, rozsudek smrti byl vykonán 29. dubna 1947 v 11:30 hodin.295 První vlna
výsadků měla za hlavní úkol zesílit spojení s Londýnem, můžeme tak zhodnotit, že se
tak povedlo pouze přes stanici LIBUŠE. Výsadky parašutistů budou vždy nejvíce spjaty
s provedením atentátu na Reinharda Heydricha a spekulacím o jeho dopadech, zda se
jednalo o správnou věc či nikoli. Atentát bezprostředně zajistil mezinárodní ohlas ve
světě, přispěl k tomu, aby Velká Británie dne 5. srpna 1942 a Francie dne 29. září 1942
zrušily platnost mnichovské dohody.296 Ovšem v protektorátu atentát znamenal
naprostou destrukci domácích ilegálních organizací, velké ztráty na životě a také
znamenal konečné vyhlazení vesnic Lidice a Ležáky.

293 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 78.
294 GERIK, Vilém – prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 351 – 3; ČURDA, Karel – zpráva Karla
Palečka o dopadení, VHA, sign. 37 – 335 – 3.
295 ČURDA, Karel – Poznámky k soudnímu řízení proti parašutistům Čurdovi a Gerikovi, VHA, sign. 37
– 335 – 3.
296 JELÍNEK, K problematice, s. 100.
55
4 Druhá a třetí vlna výsadků v letech 1942–1945
4.1 Druhá vlna výsadků
První vlna výsadků měla za hlavní úkol navázat radiové spojení domácích ilegálních
organizací s Londýnem, nejúspěšnější byla v tomto směru SILVER A se svou stanicí
LIBUŠE. Ministerstvo národní obrany se hodlalo poučit z chyb v předešlých výsadcích
a předtím, než začala druhá vlna výsadků, zhodnotilo situaci pro nadcházející období a
vydalo Závěry ze zkušeností z minulého operačního období, které bude nutno aplikovat
při operacích příštích, které 27. srpna 1942 schválil gen. Ingr.297 V uvedené zprávě
stálo, že bude potřeba se v následujícím operačním období vyvarovat většímu počtu
skupin najednou, materiál by měl vážit tolik, aby ho skupina přepravila ihned po
seskoku, a ne ho na místě zakopat, spojovací prostředky měly být na vyšší technické
úrovni a měla se zvýšit dávka potravin pro přežití po přistání.298 Zvláštní skupina D také
požadovala, aby byla pro výsadky zajištěna stálá československá posádka s vlastním
letounem a dispečerem, to se ovšem nepodařilo, SOE si v této otázce stále nechávala
hlavní slovo. Novinkou se stalo krytí operačních letů bombardovacími nálety na
průmyslové objekty v protektorátu, dále se posunula doba startu, k výsadkům mělo
docházet ještě před půlnocí, aby parašutisté získali více času k zajištění místa seskoku
pod rouškou tmy, přičemž k výsadkům mělo docházet na méně obydlených oblastech.
Novinkou pro druhou vlnu a třetí vlnu bylo vypracovávání Cover story, jednalo se o
předem připravenou životní legendu parašutisty pro případ jeho zadržení gestapem.
Instruktoři se také více zaměřili na výuku o domácích poměrech v protektorátu, muži
nasazení do akce již neměli mít falešná zaměstnání, měli žít v naprosté ilegalitě
v podzemí, a to hlavně díky neschopnosti domácích organizací zajišťovat mužům
potřeby pro každodenní život a také kvůli nově zřízenému úřadu v Praze a v Brně na
jaře roku 1942 při služeben gestapa nesoucí název Sonderreferat Sabotage-BahnenFallschirmagenten (Zvláštní referát proti sabotážím na železnicích a proti
parašutistům).299
Situace pro domácí odboj nebyla kvůli druhému stannému právu nijak příznivá,
ztrácela se jeho akceschopnost přijímat další parašutisty. Československé zpravodajství
postupně ztrácelo svou pozici v očích londýnské vlády, mohla za to jednak změna

297 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 51.
298 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 111.
299 KOUTEK, Tichá fronta, s. 169.
56
politiky Spojenců a zároveň to, že zpravodajská služba přestala podávat zprávy o situaci
doma kvůli zdecimovanému domácímu odboji. Roku 1943 se krize ještě více eskalovala
a československá vláda se začala orientovat na spolupráci se Sovětským svazem. O
parašutistech vysazených v první vlně Londýn téměř nic nevěděl, přičemž většina již
byla po smrti. Podmínky pro nadcházející období se jevily jako nepříznivé, přesto se
František Moravec rozhodl pokračovat v programu SILVER výnosem z 16. září 1942 a
vyslal na území protektorátu další zpravodajské skupiny.300 Program SILVER počítal
s odesláním dalších zpravodajských skupin, mimo tento program Moravec hodlal
podniknout i program IRON, který spočíval v sabotážních činnostech. V rámci druhé
operační vlny počítal s vysláním dvaceti skupin, přičemž deset z nich budou
zpravodajské, devět sabotážních a jedna teroristická.301 Mužů na to měl dostatek,
dobrovolníci se hlásili stále v hojném počtu.
Operační období schválil svým výnosem ministr národní obrany Sergěj Ingr

21. července 1942.302 Druhou vlnu výsadků zahájila zpravodajská, spojovací a kurýrní
    skupina ANTIMONY vysazená ve složení velitele npor. Františka Závorky, zástupce
    čet. Stanislava Srazila a radisty svob. Lubomíra Jasínka.303 Jejich úkoly spočívaly
    v navázání kontaktů s doc. Vladimírem Krajinou (krycím jménem BUK), s organizací
    JINDRA i s Obranou národa, pro které parašutisté převáželi poselství od prezidenta
    Beneše a ministra národní obrany Ingra. Dalším úkolem bylo vyhledat velitele skupiny
    SILVER A kpt. Alfréda Bartoše a předat mu finanční obnos společně s technickým
    vybavením, dále měli sami navázat spojení s VRÚ přes svou stanici BARBORA a
    vybudovat vlastní zpravodajskou síť pro sběr informací.304 Úkol ANTIMONY sdělil
    veliteli Závorkovi na Porchester Gate 5. října 1942 František Moravec v přítomnosti
    Emila Strankmüllera, Karla Palečka a Jaroslava Šustry, druhé schůzky se již zúčastnili
    všichni vybraní muži, aby podepsali svá prohlášení, že se svým posláním souhlasí.305
    K vysazení došlo v neděli 24. října 1942, dopravil je letoun Halifax s posádkou kapitána
    Anderleho, po výsadku letoun pokračoval bombardovat pardubické letiště, kde se
    zřídila pilotní škola německé Luftwaffe.
    306 Skupina přistála mimo stanovenou plochu

300 ŠOLC, Jiří, Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho spolupracovníků v českém
domácím odboji za druhé světové války, Praha 1995, s. 34.
301 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 67.
302 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 205.
303 ŠOLC, Znamení, s. 66.
304 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 113.
305 ŠOLC, Smrt přála, s. 37.
306 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 69.
57
u Rožďalovic, odkud se první kontaktní adresa, tiskař Vojtíšek v Lázních Bělohradu,
nacházela jen šest kilometrů.307 Ovšem zde parašutisté nepochodili, rodina byla
popravena a jejich dům zapečetěn. U druhé adresy v Nové Pace ukryli své tři radiové
stanice společně s penězi. Odtud se vydali hledat představitele ÚVODU doc. Krajinu,
kpt. Bartoše i kpt. Morávka. Úkol se stal téměř nesplnitelným, dva z uvedených byli již
po smrti, o čemž se parašutisté dozvěděli až později. Skupina také navázala spojení
s komunistickou ilegální organizací, které předali dvě své radiové stanice, za které jim
slibovali spojení s Alfrédem Bartošem i se zástupci ÚVODU. Velitel Závorka dokonce
předal komunistům poselství od Beneše a Ingra s tím, že je sami doručí do určených
rukou. Parašutistům se podařilo nalézt doc. Krajinu, hlásili tak do Londýna přes stanici
BARBORA 1. prosince 1942, kterému ovšem nemohli kvůli zradě komunistické
organizace předat ani poselství do vlasti, tak ani radiovou stanici, když disponovala již
jen svou jednou stanicí, jelikož komunisté odmítali vydat zpět obě stanice, poselství i
poskytnutou finanční částku.308 Navázání kontaktů s docentem Krajinou nebylo tak
úspěšné, jak Londýn očekával, stal se utečencem, který se skrýval před gestapem a
jakožto velitel zdecimovaného ÚVODU neměl žádnou moc. Stanice BARBORA
vysílala od 1. prosince 1942 do 15. ledna 1943, a to nejčastěji z Rovenska pod Troskami
z domku na místní plovárně, na VRÚ dohromady zaslala 283 zpráv (57 politických,
225 vojenských a 1 administrativní) a přijala 129 depeší (2 politické, 126 vojenských a
1 administrativní).309 Parašutisté začali být gestapem pronásledováni od ledna 1943
kvůli zatýkání v řadách komunistické ilegální organizace, při kterém se zmocnilo dvou
radiových stanice a poselství, do pátrací akce byl nasazen i konfident Karel Čurda.310
František Závorka a Lubomír Jasínek se vzdali 16. ledna 1943 v Rovensku pod
Troskami ve víře, že tak ušetří životy místních obyvatel.311 Oba dva ovšem před
vydáním se gestapu požili ampulky s jedem. Karel Čurda pomohl o několik dní později
zatknout i posledního člena skupiny. Srazila gestapo využilo k zahájení radiové protihry
s názvem HERMELIN, která se ukázala jako neúspěšná, a tak radista skončil ve věznici
na Pankráci, odkud ho čekala cesta do Terezína, kde v dubnu 1944 proběhla jeho
poprava.
312

307 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 116.
308 Tamtéž, s. 117.
309 Přehled zpráv/depeší přijatých a odeslaných, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
310 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 118–119.
311 KOUTEK, A národ, s. 134.
312 ŠOLC, Smrt přála, s. 139.
58
V noci ze 14. na 15. březen 1943 mělo dojít ke společnému vysazení skupin
IRIDIUM a BRONSE, přičemž spojovací a zpravodajská IRIDIUM disponující
radiovou stanicí ANNA letěla ve složení velitele npor. Miroslava Špota, zástupce npor.
Miroslava Křičenského, rt. Vladislava Soukupa a radisty čet. Bohumíra Kobylky.313 Se
zpravodajským posláním za pomoci stanice BLANKA měla být vysazena také operace
BRONSE, která se skládala z velitele npor. Bohumíra Martínka, zástupce a šifranta čet.
asp. Františka Vrby a radisty čet. Antonína Kubce.314 Všech sedm parašutistů nemělo
možnost svůj úkol splnit, pro špatnou viditelnost se letoun nad jižními Čechy otočil a
mířil zpět do Velké Británie, při zpáteční cestě byl Halifax v blízkosti Mnichova
zasažen německou obranou proti letectvu, v troskách zříceného letounu všichni uhořeli
kromě Františka Vrbky, který se z hořícího vraku dostal ven a zemřel na následky
popálenin v nemocnici.
315 Na místo katastrofy dorazilo gestapo včetně parašutistů Karla
Čurdy a Stanislava Srazila pro identifikaci mrtvých.
Touto katastrofou byly dočasně zastaveny další operace, SOE vydala 6. dubna
1943 rozkaz k zastavení vysílání operací do protektorátu.316 Rok 1943 představoval
krizové období v rámci československého zpravodajství v Londýně, o Německu se do
Londýna nedostávalo mnoho informací, komunikace s domovem opět nefungovala.
V tomto období došlo i k personálním změnám ve Zvláštní skupině D, kdy byl z funkce
velitele odvolán Jaroslav Šustr a nahrazen Karlem Palečkem, současně i v anglické
organizaci SOE došlo k výměně, kdy mjr. Wilkinsona vystřídal mjr. Perkinson, který
výnosem z 10. dubna 1943 rozhodl o uzavření československé výcvikové stanice
STS 46 a novým vyčkávacím střediskem se měla stát STS 1 v Brockhallu u
Northamptonu.317 Britové se začali více soustřeďovat na zpravodajské služby jiných
zemí a českoslovenští parašutisté se postupně dostávali do ústraní, mimo jiné se
rozhodlo o tom, že parašutisté již nebudou vysazovány do protektorátu z Anglie, ale
z Itálie, odkud se cesta jevila bezpečnější a kratší. Rozhodla tak britská SIS po dohodě
s britským ministerstvem letectví dne 31. září 1943, SOE toto rozhodnutí podpořila
následující den 1. října 1943.318

313 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 122.
314 ŠOLC, Znamení, s. 67.
315 ŠOLC, Smrt přála, s. 128.
316 ŠOLC, Znamení, s. 67.
317 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 213.
318 Příspěvek o jednání stran o přeložení operačních základen z Anglie do Afriky, VHA, sign 37 – 291 –
1.
59
4.2 Třetí vlna výsadků
Druhá vlna výsadků opět nedopadla podle představ Zvláštní skupiny D, mezi druhou a
třetí vlnou výsadků nastala dlouhá odmlka. Výcvik dobrovolníků přesto dále probíhal
na výcvikových střediscích po celých britských ostrovech, do vyčkávací stanice v Itálii
byla skupina přesunuta až po výcviku společně i s operačním materiálem pro daný úkol.
Útlum ve výsadcích zapříčinila i situace na frontě, kdy se do popředí dostal Sovětský
svaz a Velká Británie se tím dostala do pozadí. I československý exil se v čele
s Benešem začal více obracet na sovětskou stranu, ve které viděl do budoucna silného
spojence. Hlavní roli v otázce budoucího národního povstání v protektorátu zaujímala
Československá vojenská mise v SSSR, která na území Slovenska a Zakarpatské
Ukrajiny vyslala své parašutisty pro zřízení předpokladů k budoucímu povstání.
Poslední vlna výsadků se nenesla jen ve znamení zpravodajství, novým smyslem
výsadků se stalo vytvoření tajné vojenské organizace z domácího odboje a partyzánů,
které budou řízeni vysazenými parašutisty, kteří budou následně řídit vyhledávání ploch
a přijímání materiálu a dodávky zbraní. Ve třetí vlně se tedy objevuje nový typ
přejímacích skupin, čemuž byl přizpůsoben i výcvik před odletem, kdy se výuka více
prohloubila v oblasti znalosti na zřizování polních letišť, na navigaci letounů a na
příjem zásob a jejich třídění. Po téměř roční pauze došlo v dubnu 1944 k obnovení
výsadků, do konce roku bylo vysazeno 14 skupin o 49 mužích, jmenovitě šlo o skupiny
CALCIUM, BARIUM, CHALK, SULPHUR, CLAY, CARBON, SPELTER, POTASH,
MANGANESE, GLUCINIUM, WOLFRAM, COURRIER 5 (organizovaná
Československou vojenskou misí v Jugoslávii), TUNGSTEN a EMBASSY.319
Třetí vlna byla zahájena společným výsadkem operace CALCIUM (velitel ppor.
JUDr. Jaroslav Odstrčil, zástupce rt. Josef Gemrot, rt. František Široký a radista rt.
Karel Niemczyk) a BARIUM (velitel npor. Josef Šandera, šifrant čet. Tomáš Býček a
radista čet. Josef Žižka) uskutečněném z nově zřízené základny v Itálii z letiště
v Brindisi v noci z 3. na 4. dubna 1944.320 Obě dvě skupiny si s sebou vezly své radiové
stanice pro obnovení zpravodajského spojení s Londýnem, CALCIUM měla k dispozici
stanici ZDENKA, která navázala spojení s Londýnem 21. května 1944, aby oznámila,
že navázala styky s Radou tří v čele s kpt. Karlem Veselým-Štainerem.321 Hlavní

319 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 132.
320 Tamtéž, s. 134–137.
321 JELÍNEK, K problematice, s. 77.
60
činnost skupiny spočívala v zajišťování doskokových a zásobovacích ploch na základě
korespondence z VRÚ, přičemž skupina fungovala až do konce války. Operace
BARIUM měla zajistit domácí ilegální organizace na Královohradecku a začít se
připravovat na budoucí povstání, s sebou pro korespondenci s Londýnem měla stanici
MARTA, přes kterou první spojení navázala 19. dubna 1944 a udržela jej až do konce
války.
322 Konce války se z BARIA dočkal jen četař Býček, zbylí dva členové spáchali
sebevraždu před dopadením gestapem. Dalšími skupinami byly SULPHUR a CHALK,
které šly společně do akce z Brindisi 8. dubna 1944, první skupina se skládala ze dvou
parašutistů, z velitele npor. Adolfa Horáka a radisty čet. Oldřicha Janka.323 Oba dva se
vzdali gestapu již 20. dubna 1944 a stali se spolupracovníci gestapa, přičemž radistu
Janka využili k další rádiové protihře WALLENSTEIN, Londýn se mu však podařilo
varovnými signály varovat, čímž se VRÚ dozvědělo, že radista vysílá donucením. Oba
dva členové výsadku SUPLHUR skončili 1. března 1945 na popravišti v Terezíně.324
Druhá skupina CHALK (velitel npor. Bohumil Bednařík, zástupce rt. Vladimír
Hauptvogel, čet. František Nedělka a radista čet. Josef Künzl) s sebou přepravovala
rádiovou stanici LUDMILA a navigační radiomaják EUREKA pro navádění letounů se
zbraněmi a zásobami, jednalo se tedy o operaci zpravodajskou a přejímací.325 O
parašutistech gestapo vědělo již od konce dubna 1944 na základě výslechu zajatého
Adolfa Horáka, proto nebylo nijak těžké muže dopadnout a radistu Nedělku využít
k další protihře s názvem SENI, i ten dokázal VRÚ varovat, čímž byla další protihra
opět neúspěšná. Kromě rotného Hauptvogela, který se zastřelil při pokusu o útěk před
gestapem v květnu 1944, se všichni členové výsadku dočkali konce války ve vězení.
Úspěšní byli parašutisté z CLAY ve složení velitele čet. Antonína Bartoše,
šifranta čet. Jiřího Štokmana a radisty čet. Čestmíra Šikoly, kteří po vysazení navázali
spojení s Radou tří a vykorespondovali přes svou stanici EVA od navázání spojení
s Londýnem 30. dubna 1944 do jara 1945 mnoho doskokových ploch pro příjem zbraní
a munice a úspěšně připravovali povstání ve svém operačním prostoru na území
východní Moravy.326 Společně s CLAY letěli 13. dubna 1944 do akce i muži z operace
CARBON v zastoupení kpt. Františka Bogataje, rt. Františka Kobzíka, rt. Josefa Vance

322 Hlášení operačních skupin – BARIUM, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
323 Hlášení operačních skupin – SULPHUR, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
324 KOUTEK, A národ, s. 159.
325 Hlášení operačních skupin – CHALK, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
326ŠIKOLA, Čestmír, POSPÍŠIL, Jaroslav, CLAY-EVA ve vzpomínkách radisty skupiny a
spolupracovníků, Praha 2014, s. 5, 28.
61
a čet. Jaroslava Šperla, kteří měli stejný úkol jako CLAY s tím, že jejich operačním
prostorem byla jižní Morava a jejich přidělená radiová stanice nesla jméno
JARMILA.327 Skupina se po seskoku nesešla, materiál zůstal zachycen na stromě,
František Kobzík a Josef Vanc se ukryli v jednom domku, jehož majitel je udal na
četnické stanici, oba dva se při obklíčení gestapem otrávili, aby předešli svému zajetí.
Druhou světovou válku přežili Bogataj a Špergl, kteří se dokázali opět shledat a navázat
spojení se skupinou CLAY a Radou tří, kteří jim zajistili opravu své stanice, čímž mohli
zahájit svou činnost a korespondovat s Londýnem o přijímacích plochách, stanice
JARMILA vysílala do 9. dubna 1945, do té doby zajistila na 23 přijímacích ploch pro
dodávky zbraní, mimo jiné skupina prováděla též sabotážní a destrukční práci.328 Další
společně vysazení parašutisté byli z operací POTASH a SPELTER z 4. na 5. května
1944, přičemž skupina POTASH se skládala z npor. Jana Bartejse, čet. Josefa
Machovského, rt. Oldřicha Pelce, rt. Stanislava Zuvače a za skupinu SPELTER odlétali
rt. Jaroslav Kotásek, rt. Rudolf Novotný, čet. Jan Vavrda a kpt. Břetislav Chrastina.329
POTASH až do konce války spolupracovala se skupinou CARBON kromě rotného
Zuvače, kterého zadrželo gestapo a donutilo ho spolupracovat na další opět neúspěšné
rádiové protihře MOLDAU, po které ho poslalo do koncentračního tábora ve
Flossenbürgu, kde se dočkal osvobození. Parašutisté ze SPELTER byli hned po seskoku
pronásledování brněnským gestapem, velitel Chrastina utekl za hranice na Slovensko,
kde působil až do konce války v partyzánské skupině. Jako jediný válku kvůli
pronásledování gestapa nepřežil rotný Kotásek, který byl společně se svými kolegy
překvapen v místě úkrytu, zbylí dva členové, Novotný a Vavrda, vyvázli a za pomoci
domácího odboje navázali opětovné spojení s Londýnem pro smluvení dodávek zbraní.
Npor. Vítězslav Lepařík, rt. Ludvík Hanina, rt. František Trpík a čet. Josef Cikán
tvořili operaci s krycím názvem GLUCINIUM vysazenou z 3. na 4. července 1944
v jižních Čechách.330 Technické vybavení bylo ztraceno záhy po seskoku. Skupina se
rozdělila, Lepařík skončil v táboře partyzánské skupiny Drozdovské Pile, kde učil
mladé muže základům boje. Hanina se společně s Cikánem pokoušeli překročit hranice
na Slovensko, ale byli dostiženi. Poslední člen, František Trpík skončil také v zajetí.
Zatčení se dočkal i Vítězslav Lepařík, kterého konfident parašutista Adolf Horák

327 BOGATAJ, František, Historie paraskupiny „CARBON“. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 127.
328 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 149.
329 Tamtéž, s. 150–153.
330 Hlášení operačních skupin – GLUCINIUM, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
62
vylákal do Prahy, kde na něj již čekalo gestapo a udělalo z něj dalšího svého
spolupracovníka až do jeho popravy v Terezíně 28. dubna 1945.331 Skupina vysazená
mimo protektorát 10. června 1944 nesla název MANGANESE s parašutisty rt.
Františkem Bírošem, rt. Štefanem Košinou a čet. Drahomírem Vaňurou, kteří měli
působit v okolí Trnavy a Bratislavy na Slovensku s úkolem udržovat radiové spojení
s Londýnem, organizovat odboj a navázat kontakty s odbojovou skupinou Flora.332
I následující výsadky sloužily pro rozvinutí partyzánské války na území
protektorátu. Dosud nejvíce početná skupina čítající šest parašutistů, velitel kpt. Josef
Otisk, rt. Vladimír Řezníček, rt. Josef Černota, rt. Josef Bierský, čet. Robert Matula a rt.
Karel svoboda, nesla název WOLFRAM.333 Rotný Svoboda po svém zranění působil na
STS 46 v Chicheley Hall, poté byl povolán do Londýna, kde podal žádost o zařazení do
operace vyslané do vlasti jako radiotelegrafista. Jejich úkol nesestavila Zvláštní skupina
D, ale zpracoval jej Štáb pro vybudování branné moci, ve kterém hrála hlavní roli
sabotážní činnost. Vysazeni měli být u České Lípy, ve skutečnosti došlo k výsadku
z 13. na 14. září 1944 v prostoru Moravskoslezských Beskyd, na místě se nesešli
s Karlem Svobodou, který byl 20. září 1944 zadržen četníky a po výsleších, při kterých
neprozradil nic zásadního, odeslán do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, kde se
dočkal osvobození americkou armádou.
334 Zbylí členové skupiny se sešli a začali
vykonávat své poslání až do konce dubna 1945, kdy daná skupina svou činnost
ukončila. Instruktor kpt. Rudolf Pernický byl nasazen do operace TUNGSTEN společně
s rtm. Leopoldem Musilem.335 Jejich úkol spočíval v zajištění doskokové plochy a
přijmutí letounu, který přepraví do Londýna vybrané představitele domácího odboje,
aby se zúčastnili jednání s představiteli exilové vlády. Společně s Pernickým a Musilem
byla 21. prosince 1944 vysazena také skupina EMBASSY, která měla opět přijímat
dodávky zbraní a munice.336
Posledního roku války došlo k vysazení dalších dvou operací PLATINIUMPEWTER a BAUXITE. V první zmíněné skupině byl velitelem kpt. Jaromír
Nechanský, zástupcem rt. Alois Vyhňák, radista rt. Jaroslav Pešán a další radista čet.

331 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 158.
332 Hlášení operačních skupin – MANGANESE, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
333 PLACHÝ, Jiří, Příběh muže, který nevstoupil do dějin. Rotný Karel Svoboda (1912–1982). In: Historie
a vojenství 57, 2008, 2, s. 83.
334 Tamtéž, s. 83–84.
335 ŠOLC, Znamení, s. 91.
336 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 206.
63
Jaroslav Klemeš.337 Parašutisté se dostali do akce v noci z 16. na 17. února 1945, pro
něž byla připravena doskoková plocha s názvem RYBNÍK, s sebou měli dvě
radiostanice s názvem ANNA a VĚRA.338 V konečné fázi války sloužila stanice ANNA
pro potřeby České národní rady (ČNR), ve které se stal kapitán Nechanský velitelem
vojenské sekce. Vůbec poslední uskutečněný para výsadek nesl operační název
BAUXITE s jedním členem, kapitánem Pavlem Hromkem, který byl vysazen z 22. na

23. březen 1945. Hromek byl přijatý skupinami PLATINUM a TUNGSTEN, spojení
    s VRÚ přes svou stanici JARKA udržoval až do konce války.
    4.3 Ostatní výsadky včetně neuskutečněných
    Ministerstvo národní obrany v čele s generálem Ingrem rozhodlo, že budou vyslány
    zvláštní operace i na území Itálie pro navázání styku s československým vládním
    vojskem a zorganizování československého odbojového hnutí v tomto prostoru. Zajistit
    to měly výsadky SILICA-NORTH a SILICA-SOUTH, kde působili hlavní osobnosti
    výcvikového programu Rudolf Hrubec a jeho blízký přítel Rudolf Krzák. Rudolf
    Hrubec byl velitelem dvoučlenné SILICA-NORTH, během výsadku z 11. na 12. září
    1944 letoun ztroskotal a Hrubec společně se svým kolegou svob. Bohumilem Nocarem
    zahynuli.339 Letoun narazil na horský masiv a zřítil se v plamenech, oheň zaregistrovala
    místní partyzánská organizace, která oběti pohřbila, po válce byly ostatky přemístěny a
    pohřbeny na britském vojenském hřbitově v Miláně, přičemž Rudolf Hrubec spočinul
    vedle ostatků radisty Bohuslava Nocara.340 V druhé skupině vyslané do Itálie Rudolf
    Krzák zastával v okolí vysazeného místa funkci šifranta a organizoval příjem materiálu
    pro partyzány, ke konci roku 1944 se přesunul zpět do Londýna.
    Další speciální skupina nevysazená na území protektorátu byla operace
    DESTROYER s úkolem vytvořit československé bojové družiny na území okupované
    Francie.341 Parašutisté poručík letectva Hugo Weyrich, rotný Karel Tichý pocházeli
    z Paříže, s posledním členem četařem Bohumilem Menšíkem prošli výcvikem v létě
    1944, při kterém se Weyrich zranil, a tak seskočili 3. června 1944 u obce La Troche
    nedaleko Paříže jen zbylí dva parašutisté společně s radiovou stanicí JAKUB.342
    Parašutisté udržovali spojení s VRÚ až do osvobození Francie, kdy se navrátili do

337 ŠOLC, Znamení, s. 90.
338 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 209.
339 MAREK, Pátou kartu, s. 72.
340 BLÜMLOVÁ, s. 24.
341 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 37.
342 ŠOLC, Po boku, s. 122–123.
64
Londýna. Pozemní cestou se měl kapitán Jaroslav Krátký v rámci operace KARAS
dopravit na Slovensko, kde se měl stát na základě rozkazu Františka Moravce styčným
důstojníkem hlavního československého velitele u vedení vojenské organizace a
zároveň měl zajišťovat radiové spojení mezi Slovenskem a Londýnem přes vysílačky
LEO a VÍT.343 V Londýně měla svou základnu také německá národnostní menšina
z Československa v čele s Wenzelem Jakschem z německé sociálně demokratické
strany. Jak již bylo zmíněno, českoslovenští zpravodajci při utváření programu na
parašutistické výsadky nepočítali s nasazením Němců do akcí, přesto došlo v okolí Ústí
nad Labem z 3. na 4. května 1944 k výsadku skupiny ALBERT ve složení Otto Pichl,
Ernst Hoffmann a Albert Exler.344
Britská SOE během poslední fáze výsadků začala vidět své priority na jiných
místech než v malém národu uprostřed Evropy. Mnohem více se mimo jiné
soustřeďovala na výsadky v Polsku, kde příznivé podmínky pro parašutisty zajišťovala
Armia Krajowa. SOE v podstatě předala starost o československou sekci své americké
obdobě, Office of Strategic Services (OSS), která začala nést zodpovědnost za leteckou
přepravu, dodávky zbraní a válečného materiálu.345 Základnou pro uskutečňování
operací do Středozemí se stala jižní Itálie v okolí Bari a Brindisi, kde byla zřízena i
vyčkávací stanice pro československou sekci, ve které velel až do své smrti Rudolf
Hrubec přesunuvší se z Londýna.346 Americká OSS uskutečnila dvě operace DAY a
COTTAGE, jejichž parašutisté měli na území protektorátu vykonávat služby pro
americkou vojenskou misi. Dne 7. října 1944 došlo k výsadku DAY na letiště Tri duby
ve složení velitele kpt. Edwarda Baranského, radisty npor. Daniela Pavleticha
a jediného Čecha des. Antonína Facuny, která se měla dostat až na území Maďarska a
vykonávat zde spojovací úkoly.347 Druhá COTTAGE vysazená 19. února 1945 se stala
jedinou skupinou, kterou OSS poslala na území protektorátu, skládala se z jednoho
člena, z Vlastislava Žuka, studenta, který byl nasazen do Německa na nucené práce, a
podařilo se mu utéct.
348
Od prosince 1944 byli cvičeni další dobrovolníci Zvláštní skupinou D
s předpokladem, že dojde na území protektorátu a Slovenska ještě k uskutečnění operací

343 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 331–333.
344 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 260–262.
345 FOOT, s. 340.
346 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 338.
347 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 256.
348 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 341–346.
65
IRON, MORTAR, CHROMIUM, FOURSQUARE, ROTHMANN, NICKEL, FLINT,
COGNAC, OCHRE a CHURCHMANN čítající dohromady 24 mužů.349 Všechny
skupiny soustředěné v Brindisi, svůj let neuskutečnily, než se jim podařilo dostat se ke
zdárnému operačnímu letu, nastal konec války nebo již spojenci neměli zájem o jejich
uskutečnění z důvodu blížícího se konce války. Prezident Beneš opustil Londýn

9. března 1945 a přesunul do Moskvy, odkud se přemístil do Košic, kde 6. dubna 1945
   došlo k prvnímu zasedání československé vlády.350 Činnost Zvláštní skupiny D byla
   ukončena v březnu 1945 a definitivně zrušena 28. října 1945.351 Po zrušení Zvláštní
   skupiny D se do Košic přesunul i její předseda, Karel Paleček, který Londýn opustil
10. března 1945.352 Během svého působení vyslala na území protektorátu a Slovenska
    dohromady 30 operací, zbylé poslala na území Itálie a Francie.353

349 ŠOLC, Jiří, Zvláštní skupina D. Další operace československých parašutistů za druhé světové války.
In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a současnost
výsadkového vojska, Praha 2002, s. 13.
350 ŠOLC, Po boku, s. 303, 308.
351 MATÚŠŮ, s. 211.
352 ŠOLC, Červené barety, s. 107.
353 MATÚŠŮ, s. 211.
66
Závěr
Cílem diplomové práce byla analýza výcviku parašutistů za společné spolupráce
československé exilové reprezentace a britské vlády a zároveň podání uceleného
výkladu o výsadcích ze západu uskutečněných na území protektorátu a Slovenska
během druhé světové války.
Zpočátku se autorka zaměřila na poukázání potíží spjatých s formováním
československé exilové vlády, která se v čele s Edvardem Benešem po celou dobu války
snažila dosáhnout anulaci Mnichovské dohody. Poté, co v Londýně zahájila svou
činnost československá zpravodajská služba, mohla být plně rozvinuta spolupráce
s britskými představiteli státu. V rámci vzájemných bojů proti nacistickému Německu
se spojily Zvláštní skupina D, SOE a SIS, které společnými silami vytvořily výcvikový
program za účasti kvalifikovaných instruktorů. Vznikla tak nová forma boje nazvaná
dle Winstona Churchilla Podpalte Evropu, která měla v okupovaných zemích
podporovat domácí ilegální organizace a vytvářet nová odbojová centra. Tento úkol měl
být svěřen vycvičením parašutistům, kteří budou vysazeni na předem určená místa
s předem určenými úkoly.
Spolupráce mezi Zvláštní skupinou D a SOE probíhala na bázi utváření učebních
osnov a na výcviku samotném. Britská organizace nejvíce přispěla tím, že
frekventantům poskytla svá výcviková střediska se svými instruktory a personálem a
také dala k dispozici veškerý válečný materiál dopravovaný společně s parašutisty na
okupované území, přičemž přidělování letounů do akce se uskutečňovalo také zcela
v její režii. Naopak, co se v její kompetenci nenacházelo, byl výběr dobrovolníků do
kurzů a sestavování konspiračních plánů pro jednotlivé operace, ve kterých se určoval
zvláštní úkol skupiny, jejich místo vysazení, uváděly se zde kontaktní adresy pro pomoc
při navázání styků s domácím odbojem a pokyny pro její činnost po splnění účelu
výsadku.
Autorka došla k závěru, že výcvik organizovaný Zvláštní skupinou D za účasti
SOE a SIS byl vedený bezesporu s velkou pečlivostí podle předem připravených a
podrobných osnov, které určovaly den parašutisty nacházejícího se na kurzu ve všech
střediscích STS od ranního budíčku až po večerku. Každý frekventant musel absolvovat
extrémně náročné fyzické zátěže v podobě rozcviček, boji v blízka či pochodů
náročným terénem na různou délku tras pro schopnost zvládnout náročné úkoly, které
67
jim zpravidla zadával plk. Moravec. Seskok padákem budoucí výsadkáři neabsolvovali
mnohokrát, povětšinou se jednalo o tři až čtyři seskoky padákem včetně jednoho
nočního, přesto se nedá říci, že by se jednalo o zanedbání výcviku. Parašutisté na
výsadky odlétali připraveni, nikdo z nich při seskoku nezaváhal a ani se nijak závažně
po seskoku nezranil, když už došlo k nějakému zranění, bylo to povrchové s nanejvýš
vyvrknutým kotníkem.
Neúspěch výsadků zapříčinilo ignorování některých konspiračních zásad. Zprvu
můžeme vyjmenovat to, že se nikdy neupustilo od vysazení několika skupin najednou.
Tak se stalo, že parašutisté ze tří operací zemřeli při sestřelení letounu, ve kterém seděli
společně. Hromadné seskoky byly také mnohem nápadnější a kolikrát neunikly
pozornosti lidí, kteří se ihned vydali na četnické stanici pro informování gestapa.
Parašutisté v mnoha případech jen stěží dokázali v rychlosti zakopat svůj operační
materiál a již se stali pronásledovanými. Veškeré výsadkové operace uskutečněné
během roku 1940–1945 byly doprovázeny neustálým nedostatkem letounů pro zvláštní
operace, přičemž právě vysazování několika skupin najednou můžeme považovat jako
jednu z příčin tohoto nedostatku. Zvláštní skupina D na toto téma vedla se SOE mnohé
rozhovory, při kterých se snažila, aby se pro československou sekci speciálně sestavila
československá posádka s vlastním letounem sloužící pouze pro výsadky na území
protektorátu. SOE na návrh po celou dobu spolupráce nepřistoupila a ponechala si
monopol pro poskytování letounů pro sebe s tím, že kolikrát upřednostnila lety do
jiných okupovaných zemí. Od roku 1943 se SOE více zaměřovala na spolupráci
exilových vlád ze severní části okupované Evropy a na spolupráci s polskými výsadkáři
a československou sekci předala do rukou své americké obdobě OSS.
Autorka jako negativní faktor hodnotí také nevědomost československé
reprezentace o situaci v českých zemích a na Moravě po březnu roku 1939. Informace o
dění v protektorátu dostávala od lidí emigrující za hranice po podepsání Mnichovské
dohody či po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a ti si již nebyli vědomi toho, jaká
opatření byla zavedena po obsazení. Kontaktní adresy, které poskytovali právě tito lidé
nebo politici v exilu, mnohokráte selhaly. Lidé buď na uvedených adresách již nežili
z důvodu jejich zatčení či popravy, nebo je nacistický režim natolik zastrašil, že pomoc
parašutistům neposkytli z obavy o svůj život a zároveň o životy svých příbuzných.
Kontaktních adres nebylo mnoho, a tak se kolikráte stávalo, že jednu adresu dostalo
více operačních skupin, ve kterých se nacházely také kontakty na příbuzenstvo
68
instruktorů a parašutistů (jmenovitě šlo o rodiny Karla Svobody a Rudolfa Hrubce, které
se tak staly obětí represí).
Zvláštní skupina D také podcenila možnosti domácího odboje a ilegálních
organizací, které se nenacházely v situaci, kdy by mohly poskytnout dostatečnou pomoc
výsadkářům včetně obstarávání potravinových lístků a ubytování. Ukrývat a stravovat
parašutisty bylo velice nebezpečnou činností, přesto to někteří vlastenci dobrovolně
denně postupovali. Vyjadřovali však svou nespokojenost s tím, že Londýn do
protektorátu posílá stále nové skupiny, které jsou kolikráte již po výsadku odsouzeni
k nesplnění svého úkolu, a jim akorát přibude starost na obstarávání dalšího
přechodného bytu, dalšího jídla a šatstva.
Otázka souhlasu či nesouhlasu se spácháním atentátu na Reinharda Heydricha je
dodnes velice aktuálním a přitažlivým tématem. V rámci výsadků do protektorátu šlo o
jedinou provedenou teroristickou akci s úspěšným výsledkem. Edvard Beneš dosáhl
svého, zavraždění zastupujícího říšského protektora dopomohlo k tomu, že Mnichovská
dohoda byla ze strany Francie a Velké Británie anulována. Dá se říci, že atentát vyvolal
ve spojencích československé vlády pozitivní ohlas včetně Sovětského svazu a ukázalo
se, že malý národ uprostřed Evropy se nehodlá smířit s německou okupací. Stinnou
stránkou je otázka, zda jeden život stál za životy tolika jiných. Každý si hned vybaví
následné represe během druhého stanného práva a vypálení Lidic a Ležáků.
Operační výsadky během války zastávaly nejdůležitější místo jak v odboji, tak i
v rámci vzájemné spolupráce vlád Československa a Velké Británie, které společně
bojovaly proti nacistickému Německu. Operace pro zvláštní účely sice statisticky
nedosahovaly výsledků, které si Zvláštní skupina D společně se SOE vykreslily, avšak
z hlediska celoevropského boje se parašutistické výsadky na západní frontě staly
důležitou složkou odboje, přičemž jako nejúspěšnější můžeme zhodnotit výsadky
uskutečněné do Polska.
Po válce se ukázalo, že západní odboj v éře komunistického Československa
nebude brán jako něco, k čemu by měl československý lid vzhlížet. Národní hrdinové,
kteří za svou vlast položili i svůj život, nebyli oceňováni, naopak zatracování a
odsuzováni. Jejich odkaz byl komunistickou stranou záměrně potírán. Parašutisté se
stali jednou z nejvíce pronásledovanou složkou odboje, přičemž režim je perzekuoval
formou odebrání hodností, posíláním do Táborů nucených prací (TNP), soudním
69
stíháním na základě zákonu na ochranu lidově demokratické republiky, odejmutím
svobody a v případě Jaromíra Nechanského i formou trestu smrti, přičemž rehabilitace
se mnozí parašutisté dočkali až po roku 1989.
70
Epilog
Zvláštní skupina D ukončila svou činnost a po válce se změnila v Likvidační skupinu
vzniklou při 2. oddělení Hlavního štábu, která měla za úkol uzavřít veškerou
administrativní činnost ohledně parašutistů. Dohledávala osudy vysazených mužů,
navrhovala jejich přeživší spolupracovníky na vyznamenání a také několik parašutistů
exhumovala a pohřbila je s náležitou poctou. K jejímu zrušení došlo na základě rozkazu
Bedřicha Reicina 28. října 1945 a její velitel Karel Paleček byl odeslán na zdravotní
dovolenou.354 Právě Likvidační skupina vytvořila základy k vytvoření archivních fondů
deponovaných ve Vojenském historickém archivu. Po válce došlo také
k oficiálnímu rozpuštění SOE k 15. lednu 1946.355
Po druhé světové válce vzniklo v rámci Československé obce legionářské
Sdružení výkonných parašutistů, jehož předsedou se stal Jaromír Nechanský, kdy
sdružení požadovalo, aby byli parašutisté náležitě oceněni tím, že se jim do služby
trojnásobně započítá doba strávená v československé armádě, také chtěli povýšení o
jednu hodnost a mimo jiné také požadovali náležité ocenění formou udělení řádů a
vyznamenání.356 Zástupci organizace byli 29. května 1947 přijati na Pražském hradě
prezidentem republiky Edvardem Benešem včetně Antonína Bartoše, Františka
Bogataje, Pavla Hromka, Josefa Gemrota, Jaromíra Nechanského či prvního parašutisty
Otmara Riedla, dne 28. října 1947 se za jejich účasti v Resslově ulici odkryla pamětní
deska padlým parašutistům.357
V prvních letech byli parašutisté velmi oceňovanou složkou západního odboje,
někteří odešli studovat na Vysokou školu válečnou (F. Bogataj, P. Hromek, R.
Pernický), jiní se uchytili jako instruktoři v učilištích a akademiích. Další zůstali
zaměstnanci 2. oddělení Hlavního štábu MNO, přičemž téměř každý přeživší parašutista
zaujímal své postavení v Likvidační skupině až do jejího zrušení. Jiní výsadkáři se
rozhodli zvolit civilní zaměstnání. Riedl stále pracoval ve firmě Baťa, Břetislav
Chrastina se stal správcem pivovaru v Jindřichově na Slezsku, Vladimír Škácha vedl
obchod se smíšeným zbožím.358 Jiní měli ambice stát se součástí politiky, Antonín
Bartoš se stal národním socialistou a za stranu se stal poslancem Národního

354 ŠOLC, Generál, s. 164.
355 FOOT, s. 328.
356 PLACHÝ, Jiří, Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
Československu, Cheb 2014, s. 34, 119–120.
357 ČVANČARA, s. 122–123.
358 PLACHÝ, Horší než, s. 108.
71
shromáždění, Jaromír Nechanský se stal sociálním demokratem (oženil se s dcerou
předsedy strany Bohumila Laušmana), do komunistické strany vstoupil Leopold Musil,
který se později stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB).359
Situace se změnila po nástupu komunistů k moci, kdy se západní odboj nedočkal
uznávání svých zásluh, pokud se o něm vůbec psalo, tak jedině v negativním slova
smyslu. Vše spojené s činností československé vlády v Londýně včetně výsadků bylo
silně odsuzováno. Z obecného hlediska se komunistická strana společně s partyzány a

1. československým armádním sborem v SSSR staly jedinou společenskou silou
   domácího odboje.360 Zvláštní operace čelily obvinění, že působily jako buržoazní část
   odboje, kdy parašutisté byli bráni jako nepřátelé lidové demokracie, kteří silně
   podporují kapitalistické síly. Jednu z nejvíce negativních prací o parašutistech napsal
   František Ťopka s názvem Údolí výstrahy, kde parašutisty označil jako sprosťáčky a
   zbabělce, nazýval je agenty, nikoli parašutisty. Mimo jiné označil výsadkáře ze
   SILVER A za viníky vypálení Lidic.361 Přeživší parašutisté na něj podali žalobu, ovšem
   soud žalobu zamítl a kniha byla prodávána až do jejího zákazu roku 1968.362
   Při MNO vzniklo 5. oddělení Hlavního štábu (Oddělení obranného
   zpravodajství) v čele s komunistou Bedřichem Reicinem, který stíhal parašutisty a
   významné osobnosti západního odboje seč mohl, zbavil se i Karla Palečka, který byl
   společně s Rudolfem Krzákem zatčen 19. listopadu 1949 za odsouzení Košického
   vládního programu, spiknutí proti republice a nedovolené ozbrojování, přičemž Paleček
   byl odsouzen na devět let vězení, k jeho propuštění došlo společně s Krzákem na
   základě amnestie roku 1952.363 Jaromír Nechanský se stal trnem v oku komunistů pro
   jeho působnost v ČNR, kde zastával funkci přednosty vojenské komise při Pražském
   povstání, za což zaplatil nejvyšší daň. Roku 1950 proti němu probíhal zinscenovaný
   soudní proces, který skončil odsouzením k trestu smrti, přičemž samotný rozsudek byl
   vykonán 16. června 1950.364 Stal se tak jediným popraveným parašutistou ze západu.
   Kdybychom se zaměřili na osud některých přeživších parašutistů po nástupu
   komunistické strany, zjistíme, že téměř všichni byli touto změnou zasaženi. František

359 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 282–283.
360 ŠOLC, Českoslovenští parašutisté, s. 148.
361 Tamtéž, s. 150.
362 JELÍNEK, K problematice, s. 67.
363 ŠOLC, Červené barety, s. 115–118.
364 PLACHÝ, Horší než, s. 222.
72
Moravec čelil pronásledování hned po svém příjezdu z Londýna 5. června 1945, kdy mu
náčelník Hlavního štábu div. gen. Bohumil Boček oznámil, že pro něj ještě není
připraveno žádné služební zařazení a poslal ho na dovolenou.365 Proti Moravcovi bylo
od roku 1946 vedeno kárné řízení, které se podařilo prezidentovi Benešovi zastavit a
Moravec se tak mohl stát v prosinci 1947 alespoň velitelem dělostřelecké divize
v Mladé Boleslavi do doby, kdy jeho vojenskou kariéru zcela ukončil komunistický
nástup k moci 28. února 1948.366 František Moravec neváhal a rozhodl se emigrovat.
I mnoho dalších se rozhodlo zvolit cestu emigrace, dohromady tuto cestu zvolilo
21 parašutistů včetně Pavla Hromka, Oldřicha Pelce, Vladimíra Škáchy či Karla
Tichého.367 Ti, co se rozhodli zůstat, ztratili své postavení v armádě a dostávali se do
podřadných funkcí bez práva na budoucí povýšení. Jiní byli z armády vyloučení úplně.
Našli se i tací, kteří s komunistickou stranou spolupracovali, mimo již zmíněného
Musila šlo o Karla Svobodu, který se stal aktivním informátorem Státní bezpečnosti a

6. ledna 1953 se stal oficiálně pod přísahou agentem 2. oddělení I. odboru StB pod
   krycím jménem KAPR.368

365 ŠOLC, Po boku, s. 313.
366 Tamtéž, s. 320.
367 ŠOLC, Generál, s. 171.
368 PLACHÝ, Příběh muže, s. 91.
73
Seznam zkratek
brig. gen. brigádní generál
čet. četař
čet. asp. četař aspirant
ČNR Česká národní rada
des. desátník
div. gen. divizní generál
EH Electra House
F/Lt. Flying Lieutnant
gen. generál
GS/R General Staff Research
IS Intelligence Service
kpt. kapitán
MIR Military Intelligence Research
MI6 Military Intelligence
MNO Ministerstvo národní obrany
mjr. major
mjr. gšt. major generálního štábu
msgre. monsignore
npor. nadporučík
ON Obrana národa
OSS Office of Strategic Services
OSVO Obec sokolská v odboji
PAÚ Předsunuté agenturní ústředny
plk. plukovník
plk. gšt. plukovník generálního štábu
por. poručík
pplk. podplukovník
pplk. gšt. podplukovník generálního štábu
74
ppor. podporučík
PÚ Politické ústředí
PVVZ Petiční výbor věrni zůstaneme
RAF Royal Air Force
rt. rotný
rtm. rotmistr
SIS Secret Intelligence Servise
SNB Sbor národní bezpečnosti
SOE Special Operations Executive
SS Schutzstaffel
StB Státní bezpečnost
STS Special Training School
svob. asp. svobodník aspirant
škpt. štábní kapitán
škpt. gšt. štábní kapitán generálního štábu
šrtm. štábní rotmistr
ŠVBM Štáb pro vybudování branné moci
TNP Tábory nucených prací
ÚVOD Ústřední vedení odboje domácího
voj. vojín
VHA Vojenský historický archiv
VRÚ Vojenská radiová ústředna
75
Seznam pramenů a literatury
Archivní prameny
Vojenský historický archiv, Praha, fond 37 – Velitelství vojenské zpravodajské služby.
Vojenský historický archiv, Praha, fond 20 – Ministerstvo národní obrany v Londýně.
Edice pramenů
BLÜMLOVÁ, Dagmar (ed.), Válečný zápisník Rudolfa Hrubce 15. 3. 1939–21. 3. 1941,
Bernatice 2001.
OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie
československé politiky 1939-1943 I. Vztahy mezinárodní diplomacie k politice
československé emigrace na západě, Praha 1966.
OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie
československé politiky 1939-1943 II. Spolupráce československé emigrace na západě
s domácím odbojem, jej vztahy k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika
okupantů, Praha 1966.
Literatura
ANDREJS, Jaroslav, Smrti boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na
Heydricha, Praha 1997.
BERÁNEK, Jaroslav, Volá Londýn. Vysílání československé sekce zahraničního servisu
BBC o atentátu na Heydricha. In: Historie a vojenství 61, 2012, 2, s. 87–93.
BOGATAJ, František, Historie paraskupiny „CARBON“. In: DUBEN, Vojtěch N.
(ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 127–137.
BROD, Toman, ČEJKA, Eduard, Na západní frontě. Historie československých
vojenských jednotek na Západě v letech druhé světové války, Praha 1965.
ČVANČARA, Jaroslav, Akce atentát, Praha 1991.
76
DUBEN, Vojtěch N., Za Heydrichem stín… Britský podíl na atentátu na Reinharda
Heydrciha. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II.
světové válce, Praha 2001, s. 243–258.
FOOT, Michael, Richard, Daniell, S. O. E. Sbor pro speciální operace. Stručná historie
Útvaru zvláštních operací 1940–1946, Brno 1997.
HAMŠÍK, Dušan, PRAŽÁK, Jiří, Bomba pro Heydricha, Praha 1964.
HANÁK, Vítězslav, Dokumenty a depeše z Benešova londýnského trezoru. In: Historie a
vojenství 50, 2001, 1, s. 153–175.
HANÁK, Vítězslav, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem, 2002.
HANÁK, Vítězslav, Operace Percentage. In: Historie a vojenství 49, 2000, 4, s. 828–
846.
HANÁK, Vítězslav, Organizace rádiového spojení s paraskupinami zpravodajského
odboru londýnského MNO v letech 1941–1945. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4,
s. 116–155.
HANÁK, Vítězslav, Vojenská rádiová ústředna. In: Historie a vojenství 46, 1997, 1,
s. 87–120.
IVANOV, Miroslav, Atentát na Reinarda Heydricha, Praha 1979.
JELÍNEK, Zdeněk, K problematice atentátu na Reinharda Heydricha. In: Historie a
vojenství 40, 1991, 2, s. 65–101.
JELÍNEK, Zdeněk, Operace SILVER A, Praha 2010.
KOPEČNÝ, Petr, Pozor, parašutisté! Vznik, vývoj a použití leteckých výsadků za

2. světové války, Praha 1993.
   KORDINA, Zdeněk, Začátky ve Francii. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
   frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 22–34.
   KOUTEK, Jaroslav, A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje
   v letech 1939–1945, Praha 1987.
   KOUTEK, Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985.
   77
   KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. I. část. In:
   Historie a vojenství 43, 1994, 4, s. 95–125.
   KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. II. část.
   In: Historie a vojenství 43, 1994, 5, s. 110–146.
   MACDONALD, Callum, Úder z Londýna, Praha 1997.
   MAREK, Jindřich, Muži z Ringway I. Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii
   1941–1945, Cheb 2014.
   MAREK, Jindřich, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských
   battledressech 1941–1945, Cheb 2000.
   MATÚŠŮ, Marie, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava
   československých parašutistů za druhé světové války, Praha 2005.
   MORAVEC, František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 2002.
   OSTRÝ, František, Přes hory a vody. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách.
   Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 35–44.
   PACNER, Karel, Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie
   československých výzvědných služeb 1914–1989. Díl II. 1939–1945, Praha 2002.
   PAŘÍZEK, Libor, Jiří Potůček, radiotelegrafista SILVER A. In: ŠUSTEK, Vojtěch
   (ed.), Operace SILVER A, Praha 2010, s. 233–286.
   PELC, Oldřich, Parašutisté v akci. Vzpomínky a úvahy, Mnichov 1987.
   PLACHÝ, Jiří, Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
   Československu, Cheb 2014.
   PLACHÝ, Jiří, Příběh muže, který nevstoupil do dějin. Rotný Karel Svoboda (1912–
   1982). In: Historie a vojenství 57, 2008, 2, s. 81–91.
   PLZÁK, Josef, Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí LIBUŠE. In:
   ŠUSTEK, Vojtěch (ed.), Operace SILVER A, Praha 2010, s. 287–327.
   SLÁDEK, Oldřich, Přicházeli z nebes, Praha 1993.
   78
   SOUČEK, Josef, Na francouzské frontě. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
   frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 45–51.
   ŠIKOLA, Čestmír, POSPÍŠIL, Jaroslav, CLAY-EVA ve vzpomínkách radisty skupiny a
   spolupracovníků, Praha 2014.
   ŠOLC, Jiří, Anthropoid. 60 let od hrdinského činu čs. parašutistů. In:
   MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a
   současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 5–11.
   ŠOLC, Jiří, A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké
   Británii, Praha 1993.
   ŠOLC, Jiří, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé
   světové války, Praha 1990.
   ŠOLC, Jiří, Červené barety, Praha 1998.
   ŠOLC, Jiří, Čs. parašutisté ze Západu v literatuře. In: Historie a vojenství 39, 1990, 5,
   s. 146–167.
   ŠOLC, Jiří, Generál parašutistů. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4. s. 156–177.
   ŠOLC, Jiří, Nikdo nás nezastaví, Praha 1992.
   ŠOLC, Jiří, Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda
   Heydricha. In: Historie a vojenství 41, 1992, 2, s. 21–46.
   ŠOLC, Jiří, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba
   ve světle archivních dokumentů, Praha 2007.
   ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Akce Benjamin, Praha 1991.
   ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého
   zahraničního a domácího odboje (1939–1945), Praha 2005.
   ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo. Operace Perun, Praha 1991.
   ŠOLC, Jiří, Příprava druhé vlny zvláštních operací z Velké Británie do Československa
   v roce 1942. In: Historie a vojenství 40, 1991, 4, s. 45–77.
   79
   ŠOLC, Jiří, Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho
   spolupracovníků v českém domácím odboji za druhé světové války, Praha 1995.
   ŠOLC, Jiří, Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra Nechanského,
   Praha 2008.
   ŠOLC, Jiří, Zvláštní skupina D. Další operace československých parašutistů za druhé
   světové války. In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády
   hrot“. Historie a současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 12–14.
   TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen.
   Františka Moravce. In: Historie a vojenství 39, 1990, 4, s. 121–131.
   TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce (II.). Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize
   gen. Františka Moravce. In: Historie a vojenství 40, 1991, 1, s. 122–140.
   WILKINSON, Peter, Foreign Fields. The Story of an SOE Operative, London, 2002.
   80
   Resumé
   The goal of the thesis is to analyse of Czechoslovak paratrooper training in Britain
   during World War II. The author focused mainly on the establishment of a training
   program by Special Group D in cooperation with British organizations Special
   Operations Executive (SOE) and the Secret Intelligence service (SIS), then proceeded to
   the training itself, which took place in several stages. The first stage of training was
   Assault Course after when successfully completed the paratroopers moved to the Para
   Course. This thesis will portray the fate of the airdrops with an emphasis on the first
   wave of landings. There is also some space left out for the second and third waves of
   landings.
   The opening chapter will portray the situation before World War II on Czech
   territory. The author focused on the functioning of the pre-war Czechoslovak
   intelligence service and the creation of its stations around the country and abroad. After
   the establishment of the Protectorate of Bohemia and Moravia the main leaders of the
   Czechoslovak intelligence moved to London where they laid the foundations for the
   Czechoslovak resistance movement in exile, whose leading figure was Edvard Benes.
   Under the auspices of the Ministry of National Defense a Special Group D was formed,
   which was intended to train paratroopers for specific tasks in the occupied territories
   and to implement the training program and also cooperate with British organizations
   SOE and SIS. The work will discuss each of these tasks of the organization in
   preparation for the airdrops. It will also recall the conditions of their formation,
   structure and personnel composition.
   The main part analyzes the paratrooper training that was conducted at various
   training centers of the Special Training School (STS). The author focuses mainly on
   STS 25 located on remote farms in Scotland where Assault Course took place. It was
   based on the testing of physical fitness and the training of sabotage and destruction.
   Other focus is on STS 51, where the paratroopers were taught the actual parachute
   jump. Upon completion of these two basic courses the paratroopers were sent to other
   additional courses according to the nature of their tasks. In the final stage the trainees
   were based in staging stations where they waited for their day of deployment.
   81
   The first wave of landings took place in 1941–1942 and was carried out with the
   prospect of the Czechoslovak government in exile to establish radio contact with the
   domestic resistance. In this period 12 groups were deployed but the airdrops had large
   navigational errors. For each operation, the author recounted the fate of paratroopers
   and analyzed why the tasks assigned by Special Group D could not be fulfilled. The
   author evaluated the para-group SILVER A as the most successful.
   Airdrops in the years 1942–1945 had main tasks in maintaining radio
   communication with London, carrying out sabotage on industrial buildings and railways
   and ultimately the paratroopers had to accept aircraft that transported weapons for the
   preparation of future rebellion. The various airdrops will be analyzed and the situation
   of paratroopers after deployment in occupied territory, not forgetting operations which
   were never executed due to the approaching end of the war. It also shows stories of
   paratroopers after 1948 when the Communist Party got to power in Czechoslovakia.
   For the analysis of paratrooper training the author used unpublished documents kept
   in the Military History Archives under the fund 37 called Military intelligence
   headquarters as well as plenty of scientific literature and scientific studies published in
   the Czech language.
   82
   Přílohy
   Tabulky
   Tabulka č. 1, zdroj: PLACHÝ, Horší než, s. 26–28.
   Přehled uskutečněných výsadků v letech 1941 – 1945
   Název operace Den a místo seskoku Radiostanice
   Členové
   výsadku
   Osud členů
   výsadku
   BENJAMIN
   z 16. na 17. dubna 1941,
   Landeck v Rakousku x
   Otmar
   Riedl přežil v ilegalitě
   PERCENTAGE
   z 3. na 4. října 1941,
   Koudelov u Čáslavi x
   František
   Pavelka
   popraven 11. 1.
   1943
   ANTHROPOID z 28. na 29. prosince 1941,
   Nehvizdy u Čelákovic x
   Josef
   Gabčík padl 18. 6. 1942
   Jan Kubiš padl 18. 6. 1942
   SILVER A z 28. na 29. prosince 1941,
   Senice u Poděbrad LIBUŠE
   Alfréd
   Bartoš padl 21. 6. 1942
   Josef
   Valčík padl 18. 6. 1942
   Jiří Potůček padl 2. 7. 1942
   SILVER B z 28. na 29. prosince 1941,
   Kasaličky u Přelouče BOŽENA
   Jan Zemek přežil v ilegalitě
   Vladimír
   Škácha přežil v zajetí
   OUT DISTANCE z 27. na 28. března 1942,
   Ořechov u Telče x
   Opálka
   Adolf padl 18. 6. 1942
   Čurda
   Karel
   popraven 29. 4.
   1947
   Kolařík
   Ivan padl 1. 4. 1942
   ZINC z 27. na 28. března 1942,
   Gbely na Slovensku LÍDA/LÍPA
   Pechal
   Oldřich
   popraven 22. 9.
   1942
   Mikš
   Arnošt padl 30. 4. 1942
   Gerik
   Viliam
   popraven 29. 4.
   1947
   STEEL
   z 27. na 28. březen 1942,
   Požáry u Křivoklátu x
   Oldřich
   Dvořák padl 9.7. 1942
   BIOSCOP z 27. na 28. březen 1942,
   Požáry u Křivoklátu x
   Bohuslav
   Kouba padl 3. 5. 1942
   Jan Hrubý padl 18. 6. 1942
   Josef
   Bublík padl 18. 6. 1942
   BIVOUAC z 27. na 28. březen 1942,
   Požáry u Křivoklátu x
   František
   Pospíšil
   popraven 28.
3. 1944
   83
   Jindřich
   Čoupek
   popraven 22. 9.
   1942
   Libor
   Zapletal
   popraven 27. 9.
   1944
   INTRANSITIVE z 29. na 30. dubna 1942,
   Padrť u Rožmitálu x
   Václav
   Kindl padl 20. 5. 1944
   Bohuslav
   Grabovský
   popraven 28.
4. 1944
   Vojtěch
   Lukaštík padl 8. 1. 1943
   TIN z 29. na 30. dubna 1942,
   Padrť u Rožmitálu x
   Jaroslav
   Švarc padl 18. 6. 1942
   Ludvík
   Cupal padl 15. 1. 1943
   ANTIMONY 24. října 1942, Kopidlno BARBORA
   František
   Závorka padl 16. 1. 1943
   Stanislav
   Srazil
   popraven 20. 4.
   1944
   Lubomír
   Jasínek padl 16. 1. 1943
   IRIDIUM 15. března 1943 letoun
   sestřelen u Mnichova ANNA
   Miroslav
   Špot padl 15. 3. 1943
   Miroslav
   Křičenský padl 15. 3. 1943
   Vladislav
   Soukup padl 15. 3. 1943
   Bohumír
   Kobylka padl 15. 3. 1943
   BRONSE 15. března 1943 letoun
   sestřelen u Mnichova BLANKA
   Bohumír
   Martínek padl 15. 3. 1943
   František
   Vrbka padl 23. 3. 1943
   Antonín
   Kubec padl 15. 3. 1943
   CALCIUM z 3. na 4. dubna 1944,
   Rábštejnská Lhota
   ZDEŇKA/
   MILADA
   Jaroslav
   Odstrčil padl 23. 6. 1944
   Josef
   Gemrot přežil v ilegalitě
   František
   Široký přežil v ilegalitě
   Karel
   Niemczyk přežil v ilegalitě
   BARIUM z 3. na 4. dubna 1944,
   Vysoká nad Labem MARTA
   Josef
   Šandera padl 9. 3. 1945
   Tomáš
   Býček přežil v ilegalitě
   Josef Žižka padl 18. 1. 1945
   84
   SULPHUR z 8. na 9. dubna 1944,
   Všetaty u Rakovníka PAVLA
   Adolf
   Horák
   popraven 1. 3.
   1945
   Oldřich
   Janko
   popraven 1. 3.
   1945
   CHALK
   z 8. na 9. dubna 1944,
   Větrov u Kamýku nad
   Vltavou
   LUDMILA
   Bohumil
   Bednařík přežil v zajetí
   Vladimír
   Hauptvogel padl 13. 5. 1944
   Josef Künzl přežil v zajetí
   František
   Nedělka přežil v zajetí
   CARBON z 12. na 13. dubna 1944,
   Vacenovice JARMILA
   František
   Bogataj přežil v ilegalitě
   František
   Kobzík padl 7. 5. 1944
   Josef Vanc padl 7. 5. 1944
   Jaroslav
   Šperl přežil v ilegalitě
   CLAY z 12. na 13. dubna 1944,
   Hostišov EVA
   Antonín
   Bartoš přežil v ilegalitě
   Jiří
   Štokman přežil v ilegalitě
   Čestmír
   Šikola přežil v ilegalitě
   SPELTER ze 4. na a 5. května 1944,
   Kramolín LENKA
   Břetislav
   Chrastina přežil v ilegalitě
   Jaroslav
   Kotásek padl 16. 6. 1944
   Rudolf
   Novotný přežil v ilegalitě
   Jan Vavrda přežil v ilegalitě
   POTASH ze 4. na a 5. května 1944,
   Slušovice MÍLA
   Jan Bartejs přežil v ilegalitě
   Oldřich
   Pelc přežil v ilegalitě
   Stanislav
   Zuvač přežil v zajetí
   Josef
   Machovský přežil v ilegalitě
   MANGANESE z 9. na 10. června 1944,
   Velké Uherce na Slovensku MARIENKA
   František
   Bíroš padl 2. 11. 1944
   Štefan
   Košina přežil v ilegalitě
   Drahomír
   Vaňura padl 2. 11. 1944
   GLUCINIUM z 2. na 3. července 1944,
   Obora u Hluboké MARIE Vítězslav
   Lepařík
   popraven 20. 4.
   1945
   85
   Ludvík
   Hanina přežil v zajetí
   Josef Cikán přežil v zajetí
   František
   Trpík přežil v zajetí
   WOLFRAM z 13. na 14. září 1944,Slavíč OLGA
   Josef Otisk přežil v ilegalitě
   Vladimír
   Řezníček přežil v ilegalitě
   Karel
   Svoboda přežil v zajetí
   Josef
   Bierský
   padl 19. 10.
   1944
   Josef
   Černota přežil v ilegalitě
   Robert
   Matula přežil v ilegalitě
   EMBASSY z 21. na 22. prosinec 1944,
   Prostějov KAREL
   Karol
   Mladý
   padl 29. 12.
   1944
   Ján Grajzel přežil v zajetí
   Haríň Jozef přežil v ilegalitě
   TUNGSTEN z 21. na 22. prosinec 1944,
   Kutná Hora x
   Pernický
   Rudolf přežil v ilegalitě
   Leopold
   Musil přežil v ilegalitě
   PLATINUMPEWTER
   z 16. na 17. únor 1945,
   Nasavrky
   ANNA a
   VĚRA
   Jaromír
   Nechanský přežil v ilegalitě
   Jaroslav
   Pešán přežil v ilegalitě
   Alois
   Vyhňák přežil v ilegalitě
   Jaroslav
   Klemeš přežil v ilegalitě
   BAUXITE
   z 22. na 23. březen 1945,
   Nové Město na Moravě JARKA
   Pavel
   Hromek přežil v ilegalitě
   COURRIER 5 6. září 1944, Liptovský
   Trnavec, Slovensko
   název
   autorce
   neznámý
   Imrich
   Eröss přežil v ilegalitě
   František
   Holý padl 20. 1. 1945
   Jozef
   Chramec přežil v ilegalitě
   DESTROYER z 2. na 3. července 1944, La
   Troche JAKUB
   Karel
   Tichý přežil v ilegalitě
   Bohumil
   Menšík přežil v ilegalitě
   SILICA-NORTH z 11. na 12. září 1944,
   letoun ztroskotal x
   Rudolf
   Hrubec padl 11. 9. 1944
   86
   Bohuslav
   Nocar padl 11. 9. 1944
   SILICA-SOUTH z 8. na 9. září 1944, Monte
   Castelino v Itálii x
   Rudolf
   Krzák přežil v ilegalitě
   W. B.
   Williamson přežil v ilegalitě
   C. B. Cope přežil v ilegalitě
   DAY 7. října 1944, Tri Duby na
   Slovensku x
   Edward
   Baranski
   popraven v
   lednu 1945
   Daniel
   Pavletich
   popraven v
   lednu 1945
   Antonín
   Facuna přežil v ilegalitě
   COTTAGE 19. února 1945, Červená
   nad Vltavou
   název
   autorce
   neznámý
   Vlastislav
   Žuk přežil v ilegalitě
   ALBERT z 3. na 4. května 1944, Ústí
   nad Labem x
   Otto Pichl
   padl v květnu
   1944
   Ernst
   Hoffmann
   popraven v
   listopadu 1944
   Albert
   Exler přežil v ilegalitě
   KARAS
   březen 1944, pozemní
   cestou do Bratislavy LEO a VÍT
   Jaroslav
   Krátký
   popraven v
   únoru 1945
   87
   Tabulka č. 2, zdroj: PLACHÝ, Horší než, s. 28–29.
   Neprovedné akce
   FOUR SQUARE
   Jaroslav Bublík
   CHROMIUM
   Václav Knotek
   Josef Špinka Jan Štursa
   Karel Hubl Karel Tichý
   Josef Krist
   MORTAR
   Václav Modrák
   CHURCHMANN
   Vladimír Hanuš Alois Horáček
   Ladislav Vyskočil Jan Sekerka
   Jaroslav Krsek IRON Josef Modřanský
   Alois Hladík Rudolf Turšner
   ROTHMANN
   Klement Hlásenský ORCHE Václav Michal
   Oswald Peroutka
   COTTAGE-2
   Eduard Šebele
   Antonín Stolařík Karel Hofman
   Vladimír Ruml Josef Pešek
   NICKEL Vojmír Matuš Miroslav Pajer
   Tabulka č. 3, zdroj: MAREK, Pátou kartu bere smrt, s. 208–213.
   Termíny jednotlivých Assault Course
5. turnus 17. červenec 1941–7. srpen 1941
6. turnus 15. srpen 1941–13. září 1941
7. turnus 19. září 1941–20. říjen 1941
8. turnus 25. říjen 1941–23. listopad 1941
9. turnus 21. únor 1942–20. březen 1942
10. turnus 18. červenec 1942–16. srpen 1942
11. turnus 22. srpen 1942–19. září 1942
12. turnus 26. září 1942–24. říjen 1942
13. turnus 31. říjen 1942–28. listopad 1942
14. turnus 4. prosinec 1942–2. leden 1943
15. turnus 9. leden 1943–6. únor 1943
16. turnus 14. únor 1943–13. březen 1943
    88
    Originální dokumenty
    Dokument č. 1 – Pokyny pro výběr parašutistů, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 4.
    89
    Dokument č. 2 – Pokyny pro velitele kurzu, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 28.
    90
    Dokument č. 3 – Denní rozvrh tělocviku na STS 25, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 4.
    91
    Dokument č. 4 – Výcvikový program na STS 46, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 16.
    Dokument č. 5 – Ukázka z deníku R. Hrubce, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 10.
    92
    Dokument č. 6 – Pokyny v závěti R. Hrubce pro Karla Palečka ohledně jeho psa, zdroj:
    VHA, sign. 37 – 288 – 11.
    93
    Dokument č. 7 – Vysvědčení K. Čurdy z STS 25, zdroj: VHA, sign. 37 – 335 – 3.
    94
    Dokument č. 8 – Letáky shozené v operaci BENJAMIN, zdroj: VHA, sign. 37 – 313 – 2.
    95
    Dokument č. 9 – Osobní přání Jana Kubiše, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 2.
    Dokument č. 10 – Falešně legitimace Kubiše a Gabčíka, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 1.
    96
    Dokument č. 11 – Protektorátní legitimace A. Mikše, zdroj: VHA, sign 37 – 351 – 2.
    Dokument č. 12 – Upřímná soustrast pro pozůstalé A. Bartoše, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 4.
    97
    Dokument č. 13 – Záznam o zadání úkolu pro operaci ZINC, zdroj: VHA, sing. 37 –
    351 – 4.
    98
    Fotografie parašutistů
    Fotografie č. 1 – František Pavelka, PERCENTAGE, zdroj: VHA, sign. 37 – 332 – 2.
    Fotografie č. 2 – Otmar Riedl, BENJAMIN, zdroj: VHA,sign. 37 – 307 – 6.
    99
    Fotografie č. 3 – Jozef Gabčík, ANTHROPOID, zdroj: VHA, sign 37 – 308 – 1.
    Fotografie č. 4 – Jan Kubiš, ANTHROPOID, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 2.
    100
    Fotografie č. 5 – Alfréd Bartoš, SILVER A, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 1.
    Fotografie č. 6 – Jiří Potůček, SILVER A, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 3.
    101
    Fotografie č. 7 – Jan Zemek, SILVER B, zdroj: VHA, sign. 37 – 343 – 1.
    Fotografie č. 8 – Kolařík Ivan, OUT DISTANCE, zdroj: VHA, sign. 37 – 335 – 2.
    102
    Fotografie č. 9 – Čurda Karel, OUT DISTANCE, zdroj: VHA, sign. 37 – 307 – 6.
    Fotografie č. 10 – Ludvík Cupal, TIN, zdroj: VHA, sign. 37 – 347 – 1.
    103
    Fotografie č. 11 – Pechal, Oldřich, ZINC, zdroj: VHA, sign. 37 – 351 – 1.
    Fotografie č. 12 a 13 – Mikš Arnošt (vlevo) a Gerik Viliam, ZINC, zdroj: VHA, sign.
    37 – 351 – 2; sign. 37 – 351 – 3.