Agent A-54 a StB
Jiří Plachý
Životu nejslavnějšího československého vyzvědače Paula Thümmela byla
věnována celá řada článků a publikací. Ve většině z nich byla poměrně velká pozornost
věnována i ženám okolo něj – není divu. Ženy, kterými se tento tajemný muž
obklopoval, jsou stejně tajemné jako on sám. Když nic jiného, milostné úspěchy k
úspěšnému špiónu tak nějak patří a jsou příjemným zpestřením jinak poněkud fádního
výčtu konspirativních schůzek budoucích adeptů koncentračních táborů, emigrace a
berlínské sekerárny.
„Kolik žen v historii jedenapůlroční spolupráce s A-54 vlastně bylo? Milenka,
pozdější manželka Gertruda Kirschnerová. Pak velká láska Elsa Jensenová, s níž v
říjnu 1936 začal nový život. A vedle nich paní a dívky, které uváděl na scénu očividně
jen proto, aby vylákal od svých partnerů co největší odměnu. Druhá žena jednoho
německého důstojníka, rodačka z Prahy a údajně iniciátorka celé špionážní transakce s
velkými životními nároky z předpokoje hejtmana Noaka. A nyní se jako třetí v pořadí
vynořila za stejně podivných okolností stenotypistka Lydie Goroschkovová…“ Tak
například popisují Thümmelovy „úspěchy“ v letech 1936–38 Jaroslav a Stanislav
Kokoškovi ve své práci Spor o agenta A-54 (vyd. NV Praha 1994, s. 64, dále jen c. d.).
Ženy však nebyly pro Thümmela jen luxusním doplňkem – byly jeho skutečnými
partnerkami, a to nejen v soukromí, ale i ve světě tajných služeb. Alespoň ta poslední
jmenovaná, Lydie Goručkovová. Jen málokdo tuší, že se s ní ještě počátkem 70. let
mohl setkat tváří v tvář v pražských ulicích.
Lydie Petrovna Goručkovová spatřila světlo světa v německém Výmaru v roce
- Její otec byl pravoslavným knězem, působícím v konzulárních službách carského
Ruska. Přestože její matka byla švýcarská Němka, byla celá rodina po vypuknutí 1.
světové války z Německa vypovězena a usadila se v Petrohradě. Do školy začala Lydie
chodit až ve svých osmi letech – předtím ji, jak bylo zvykem v „lepších rodinách“,
vyučoval doma otec.
Bolševický převrat znamenal pro Goručkovovi, tak jako pro řadu dalších, konec
světa, ve kterém žili. Stali se z nich znovu běženci. Během evakuace z Jekatěrinodaru
do Anapy na Kubáni v červenci 1918 byl Petr Goručko zavražděn bolševiky. Ve
25
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
zmatku ruské revoluce se vdově s malou Lydií daří opustit Rusko až v listopadu 1919.
Přes Turecko, Itálii a Rakousko se vrací zpět do Německa a počátkem roku 1920 se
usazuje v Drážďanech, kde má příbuzné.
Do roku 1924 Lydie studovala střední školu pro ženská povolání a dalších šest
let se věnovala studiu jazyků. Školní docházku údajně zakončila maturitou. V roce 1929
vyměnila svůj nansenovský pas za občanství Německé říše.1
Dalších pět let pracovala u
různých soukromých zaměstnavatelů a jí samotné i její rodině se zřejmě nevedlo
nejlépe. Někdy koncem roku 1935 nebo nejpozději začátkem roku 1936 se stala
zaměstnankyní nacistického Abwehru.2
Zhruba někdy v té době dostává tehdejší pplk. František Moravec na stůl
pověstnou žlutozelenou obálku s nabídkou, která se stane zárodkem kontroverzní
legendy. Podle úředního záznamu, zhotoveného Moravcem 6. dubna 1936 při první
schůzce v Krušných Horách, odůvodnil Paul Thümmel svoji nabídku spolupráce s
československou tajnou službou: „…z důvodů zištných, aby zaplatil dluhy a mohl se
oženiti s civilní zaměstnankyní téhož oddělení, zaměstnanou v registratuře Abwehrstelle
Abtlg 1 cu H[au]ptma[na] Noacka, vedoucího tohoto oddělení: Jeho snoubenka o […]
nabídce ví a spolupracuje s ním. Podle jeho prohlášení byla to ona, od které vyšel
podnět k této akci. Z jeho řeči bylo jasné, že uvedená má ,velké životní nároky´, jak to u
žen obvykle bývá. Vzhledem ke svému služebnímu přidělení má přístup k nejrůznějšímu
druhu materiálu.“3
Tajemná kolegyně vystupující pod jménem Yvonna se ve vyprávění
A-54 často měnila – jednou byla jeho snoubenkou, podruhé ženou německého
důstojníka a dodnes převládá názor, že si ji agent prostě vymyslel, aby československým
zpravodajcům ztížil odhalení své vlastní identity. Yvonna však skutečně existovala – v
předpokoji kanceláře Nowaka úřadovala – Lydie Petrovna Goručkovová. I přesto, že
pravděpodobně nikdy nebyla s Thümmelem zasnoubena, vznikl mezi nimi někdy v té
době vztah, který s krátkými přestávkami vydržel až do roku 1942.
Pod svým pravým jménem (Goroschko) byla Lydie Moravcovým zpravodajcům
známa až od září 1937. A-54 se však snažil vzbudit dojem, že se jedná o někoho úplně
1
Lydie Goručkovová-Langenhaunová při různých příležitostech (např. vzaměstnání, v žádosti o
vystěhování, ale i pro potřeby StB) několikrát zpracovávala svůj životopis. Srovnej např. AMV Praha,
sign. S-432-4, AMV Praha, sign. 325-1-1; Archiv Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie PČR
(AŘSCPP), L. Langenhaunová – vystěhovalecký spis aj.
2
V poválečných výpovědích se snažila toto datum samozřejmě co nejvíce posunout, takže se pohybuje
v rozmezí 1935–37. Počátek známosti s Thümmelem však datuje do prvních měsíců roku 1936.
3
AMV Praha, sign. 302-195-7, Úřední záznam pplk. Moravce z 6. 4. 1936.
26
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
nového, se kterým teprve navázal známost. V prosinci 1937 agent hlásí, že s
Goručkovovou navázal intimní poměr a nabízí její získání ke spolupráci. To je mu
pražskou centrálou zakázáno z bezpečnostních důvodů. V následujících měsících je v
Praze rozhodnuto, že Goručkovová bude oslovena přímo, bez Thümmelova
prostřednictví.4
Jestli byl tento záměr realizován, se po válce nepodaří zjistit ani velmi
podrobným šetřením StB.
Agent podává o své známosti do Prahy podrobné informace. V létě 1938 údajně
potřebuje peníze, protože nemá z čeho zaplatit potrat.5
Goručkovová je v létě 1938
skutečně v jiném stavu – za otce je však (podle jejích poválečných výpovědí) označen
lotyšský rodák, sochař Alexander Langenhaun, kterého si má brát. Koncem října, ještě
před svatbou, však umělec zahynul při autonehodě. V březnu 1939 německé úřady
alespoň dovolí nastávající svobodné matce (syn Axel se narodil 20. dubna 1939), aby si
změnila příjmení na Langenhaunová.
V lednu 1940 je Lydie Langenhaunová přeložena (podobně jako Thümmel) k
Abwehrstelle (AST) do Prahy. Stará známost je tady obnovena. Po Thümmelově zatčení
je i Langenhaunová několikrát vyslýchána gestapem – její spojitost s velezrádcem však
není prokázána. Dokumenty, na kterých figuruje její jméno, jsou v bezpečí londýnského
sejfu plukovníka Moravce. Přesto musí nastoupit nucenou dovolenou, po které na
podzim 1942 nastupuje jako sekretářka velitele pražské Wehrmachtweisstelle (instituce
podobná vojenskému evidenčnímu archivu). Její sousedé po válce dosvědčili, že se
chovala jako Němka – dokonce v klopě nosila odznak s hákovým křížem. Zároveň se
však k Čechům chovala slušně a na veřejnosti se příliš neprojevovala. V létě 1944 byla
přeložena do další významné nacistické instituce – osobního oddělení
Feldzugkommanda, majícího za úkol zásobování jednotek německé armády v celém tzv.
Protektorátě Čechy a Morava. Tam ji také zastihlo Pražské povstání.
Hned po vypuknutí květnového povstání byla Langenhaunová jako Němka
internována povstalci. Na zákrok sovětského důstojníka mjr. Markova (vystupujícím
zřejmě i jako mjr. Karkoven) však byla ještě v průběhu bojů propuštěna. Mjr. Markov,
který byl do Protektorátu pravděpodobně shozen jako parašutista, ji tedy musel velmi
dobře znát ještě z doby, kdy pracovala pro velitelství Wehrmachtu. Podle pozdějšího
svědectví Langenhaunové byl Markov v době těsně po osvobození „velitelem ruské
4
AMV Praha, sign. 302-195-6, Korespondence s A-54 z roku 1937.
5
AMV Praha, sign. 302-195-5, Korespondence s A-54 z roku 1938.
27
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
policie [tedy NKVD – pozn. aut.] pro osoby ruské národnosti v Praze“.
6
Pro osoby
„ruské národnosti“ znamenalo setkání s mjr. Markovem a NKVD v květnových dnech
roku 1945 pouze jediné – volnou jízdenku na Sibiř. Ne tak pro bělogvardějskou
emigrantku ve službách nacistů Langenhaunovou. Sovětským velvyslanectvím jí bylo
nabídnuto sovětské státní občanství a návrat do SSSR.7
Langenhaunová tuto nabídku
odmítla a místo toho požádala koncem roku 1945 o čs. státní příslušnost. Bydlela stále
ve svém bytě a i když její válečná činnost byla dostatečně známá, nebyla (až do
poloviny 50. let) povolána k žádnému výslechu. Nemusela ani jako říšská Němka nosit
žádné označení – naopak: Dne 18. listopadu 1946 jí bylo Obvodní radou pro Prahu XIX
vydáno „Osvědčení o státní a národní spolehlivosti“ a o týden později i policejní
„Vysvědčení o zachovalosti“.
8
Od září 1945 do června 1947 pracovala jako dělnice
(firma JAKO, Praha XI), ale již před únorem 1948 zaujímala opět administrativní místo
jako překladatelka a tlumočnice ve strategicky důležitých strojírenských a kovodělných
závodech (pozdější Kovo – Omnipol a Kovo – Podnik zahraničního obchodu Praha 7).
Policejní hlášení z poloviny 50. let o ní hovoří jako o osamělé ženě, která se kromě své
rodiny stýká jen s úzkým okruhem známých – mezi ně patří i bývalý major NKVD
Markov, který se po válce i s manželkou usadil v Praze. Byty Langenhaunových a
Markovových jsou vzdáleny jen několik minut chůze…
V dubnu 1948 byla Langenhaunová na základě udání vyšetřována Úřadovnou
StB Praha pro podezření z nedovoleného styku s cizinou a z hospodářské špionáže.
Šetřením se skutečně podařilo dokázat, že se snažila prostřednictvím švýcarského
obchodníka Ing. Otty Khima odeslat do Švýcarska a západního Německa asi 15 dopisů.
Přestože v této době stačilo k usvědčení ze špionáže mnohem méně, „spokojila“ se StB
s jejím tvrzením, že šlo o rodinnou korespondenci. Langenhaunová neměla kvůli této
aféře ani potíže v zaměstnání a na svém exponovaném místě bez problémů vydržela
téměř celá 50. léta.9
6
AMV Praha, sign. S-432-4.
7
Podle sovětské doktríny z roku 1938 byli za občany SSSR považováni všichni, kteří měli k 7. 11. 1917
ruské občanství, bez ohledu na to, jestli mezitím získali občanství jiné. Langenhaunová, která byla pouze
naturalizovanou Němkou, z pohledu úřadů SSSR sovětskou státní příslušnicí byla a pokud o jejím případu
byli na sovětském konzulátu tak podrobně informováni, je téměř mimo jakoukoliv pochybnost, že se
v Československu zdržovala s jejich tichým souhlasem.
8
AMV Praha, sign. S-432-4.
9
K odeslání dopisů došlo v září 1947. Teprve po komunistickém převratu, dne 2. 4. 1948, začala
Ústředna StB v Praze půl roku staré udání šetřit. Šetření bylo ukončeno po více než roce – 22. 4. 1949.
(AMV Praha, sign. S-432-4.)
28
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
Nedá se ovšem říct, že by Langenhaunová pozornosti StB unikla docela. V roce
1951 byla Krajským velitelstvím StB Praha zařazena do celostátního seznamu
„Bělogvardějců“.10 Na zákrok StB jí do roku 1956 zároveň nebyla kladně vyřízena
několikrát opakovaná žádost o československé státní občanství.
Impulsem k novému rozpracování se stala teprve na první pohled nevinná
zmínka v dopise ze dne 7. února 1956, který Langenhaunová adresovala své přítelkyni
Ines Gomesové, majitelce penzionu na portugalské Madeiře. Cenzura dopis zachytila a
jeho fotokopii postoupila Krajské správě MV [StB – pozn. aut.] Praha. V německy
psaném dopise si Langenhaunová stěžovala na problémy v osobním životě: „Musím
říct, že jsem s ,láskou´ vlastně definitivně skončila od té doby, co mě opustil můj ,
Medvěd´ (,Bär´), ale že mi strašně chybí chápající citově založený, kultivovaný
kamarád, který by byl mého věku, rozuměl mi a mohl by být mým rádcem.“ Na okraji
strojopisného dopisu byla odesilatelkou dopsána ještě jedna věta: „Ostatně mi můj ,
Medvěd´ před rokem [v jednom] milém pozdravu slíbil, že přijede…, ale u toho zůstalo
až dodnes.“ 11
Na tomto místě je třeba udělat malou odbočku. Státní bezpečností byla v té době
prováděna hloubková analýza archivních materiálů z doby první republiky a především - světové války, kterých se vnitro zmocnilo hned po roce 1945 a které ležely dosud
nezpracované ve Studijním ústavu MV. Několik let např. probíhala tzv. akce
„REKONSTRUKCE“ mající za úkol sestavit seznamy čs. občanů, kompromitovaných
spoluprací se složkami nacistického bezpečnostního aparátu. U těchto osob se pak
většinou přikročilo k jejich novému zaverbování, tentokrát ve prospěch komunistické
StB. Vedle toho byly např. analyzovány i metody a agenturní síť předválečné a válečné
zpravodajské služby generála Moravce.12 Spolu s ním byl pro Státní bezpečnost i téměř
deset let před vydáním prvních serioznějších historických prací o nekomunistickém
odboji objeven i jeho nejslavnější agent: A-54.
Dopis Langenhaunové, která byla StB známá jako Thümmelova předválečná
spolupracovnice a přítelkyně, tak na Krajské správě MV Praha vyvolal poprask. „Bär“,
tedy „Medvěd“, bylo jedno z Thümmelových krycích jmen a z kontextu dopisu bylo
zřejmé, že řeč je opravdu o něm. Rukou dopsaná noticka pak znamenala téměř
10
Tamtéž.
11
AMV Praha, sign. S-432-4, ofotografovaná korespondence z roku 1956. Langenhaunová udržovala čilý
písemný styk s „kapitalistickou“ cizinou. Tato korespondence byla, na rozdíl od dopisů odeslaných
z území ČSR, pod dohledem StB.
12
K akci „REKONSTRUKCE“ srovnej např. AMV Praha, sign. 325-62.
29
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
zaručenou zprávu, že Thümmel žije a možná dokonce v Československu. (Tento závěr
není v materiálech MV dostatečně objasněn. Je možné, že StB tak vyvozovala z toho, že
„Medvědův pozdrav“ unikl poštovní cenzuře.)
V následujících dvou letech se Langenhaunová stala „objektem“
státobezpečnostní akce II. odboru Krajské správy MV Praha, vedené pod krycím heslem
„AST“. Přestože většina archivních materiálů se nedochovala, je zřejmé, že akce měla
dva cíle: zjistit místo pobytu Paula Thümmela a získat Langenhaunovou ke spolupráci.
Na základě materiálů, které měla StB v ruce, se zdálo, že jde o pouhou rutinu. Lydie
Langenhaunová však projevila nečekanou rozhodnost – Paula Thümmela od roku 1942
neviděla a ani si s ním nikdy později nedopisovala. Spolupráci s StB pak rozhodně
odmítla.
V průběhu akce „AST“ se nepodařilo zjistit ani to, jestli byla skutečně
realizována nabídka spolupráce Moravcovy zpravodajské služby s Langenhaunovou z
roku 1938. Gen. Paleček se při výslechu vyjádřil, že Langenhaunovou vůbec nezná, a
další Moravcův zpravodajec, bývalý škpt. František Fárek, podal zřejmě podobné
svědectví. 13
Po odmítnutí spolupráce změnila Langenhaunová zaměstnání. Kdo by však
očekával, že byla za trest poslána „k lopatě“, by se velice mýlil. Jejím novým
zaměstnavatelem se v roce 1958 stala Správa diplomatických zařízení Ministerstva
zahraničních věcí, kde nastoupila jako učitelka dětí diplomatů pracujících na
velvyslanectví Spojených států amerických v Praze (o dva roky dříve konečně získala
československé občanství). [Na tomto místě je třeba poznamenat, že (i když v Kovotexu
byla kvalita její práce – na rozdíl od její pracovní morálky a vztahu k „lidově
demokratickému zřízení“ – hodnocena kladně) se nikdy nenaučila bezchybně česky a v
psaném projevu užívala i po téměř dvaceti letech v Československu řadu rusismů.] Tato
na první pohled neuvěřitelná skutečnost má své opodstatnění. Krajská správa MV Praha
se během akce „AST“ několikrát obrátila s žádostí o součinnost na IV. odbor I. správy
MV (civilní rozvědka StB). I když Langenhaunová nebyla zřejmě spolupracovnicí ani
této součásti, rozvědka ji minimálně v jednom případě použila „pro své účely“ (v roce
1966 jí krátkodobě dokonce vytvořila falešnou identitu).
Rozvědka dovedně využila ne zcela jasných okolností Thümmelova úmrtí a
blamáž, kterou skončila akce „AST“, přeměnila v dovednou dezinformaci, která ve
13
AMV Praha, sign. 302-243-2. K realizaci akce „AST“ se zachovala pouze torzovitá dokumentace.
30
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
svém důsledku byla namířena pravděpodobně především proti západoněmecké
Gehlenově službě. Na historika Rudolfa Ströbingera se tehdy písemně obrátila jistá
Lidka („Lída Langová“ – Langenhaunová). Ve svém dopise uvedla, že Thümmel na
konci války přežil a byl zachráněn s pomocí americké CIA, pro niž zřejmě dosud
pracuje.14 Dopis pravděpodobně psala sama Langenhaunová a StB jí dodala pouze jeho
osnovu. Aby si osvěžila reálie, byla s falešnou legitimací zaměstnankyně Ministerstva
vnitra vyslána do rezortního archivu, který tehdy sídlil ve Sněmovní ulici, aby zde
studovala v příslušných dokumentech.15 Dopis byl zřejmě tak přesvědčivý, že
Ströbinger ještě v německém exilu v polovině 70. let po Thümmelovi pátral. Pokud
komunistická rozvědka používala Langenhaunovou v tak delikátních záležitostech, zdá
se nanejvýš pravděpodobné, že jí opatřila i výnosnější a exkluzivnější zaměstnání.
Naposledy se Státní bezpečnost s Lydií Langenhaunovou setkala za zcela
překvapivých okolností. 1. oddělení II. odboru Správy vyšetřování StB bylo
specializovaným útvarem, který měl za úkol v součinnosti s Československou vládní
komisí pro stíhání válečných zločinců pátrání po dosud nepotrestaných nacistech.
Příslušníci tohoto oddělení neměli většinou odpovídající kvalifikaci, takže ponechme
stranou někdy kuriózní metody šetření a zanedbatelné výsledky. V roce 1967 byl v
rámci dokumentace období tzv. druhého stanného práva (tzv. „heydrichiády“) pověřen
starší referent kpt. František Svoboda pátráním po dosud pohřešovaných lidických
dětech.16
Ten pravděpodobně někdy na podzim roku 1969 při studiu archivních materiálů
narazil na výslechový protokol bývalého majora pražské služebny Abwehru Josefa
Alfonse Kratochvíla (resp. Kratochwilla) z roku 1945. Před rokem 1938 byl sudetský
14
KOKOŠKOVI, J. a S.: c. d., str. 310–312.
15
AMV Praha, sign. 325-1-1. Dokonce v tomto smyslu dne 22. 2. 1966 podepsala StB i prohlášení o tom,
že „je jako antifašistka připraven(a) dobrovolně a podle svých sil a schopností pomáhat při odhalování
nacistické minulosti“. Zároveň Státní bezpečnosti slibovala naprostou poslušnost a mlčenlivost. Následně
jí byl na jméno „Lída Langová“ vystaven „zvláštní průkaz MV č. 140“.
16
František Svoboda (* 1918). Původním povoláním strojní zámečník, člen KSČ od 19. 7. 1945. K SNB
přijat 1. 8. 1951. U StB od 1. 1. 1953. V letech 1958–64 zařazen na I. zvláštním odboru MV (Studijní
ústav MV). Dne 15. 12. 1964 přemístěn k 8. odboru II. správy MV (od 1. 3. 1969 2. odbor Správy
vyšetřování StB). Tato součást se zabývala pátráním po nacistických válečných zločincích a úzce
spolupracovala s oficiální Československou vládní komisí pro stíhání válečných zločinců, která vznikla
v roce 1964. Hodnostní postup: 1. 8. 1951 mladší strážmistr, 1. 8. 1952 strážmistr, 1. 5. 1953 štábní
strážmistr, 1. 1. 1954 starší seržant, 1. 3. 1955 staršina, 1. 11. 1956 ppor., 1. 11. 1958 por., 1. 12. 1961
npor., 1. 1. 1968 kpt., 1. 5. 1973 mimořádně mjr. Naposledy ustanoven dočasně do funkce staršího
referenta specialisty 1. odd. 1. odb. Správy vyšetřování StB FMV. Zemřel 28. 1. 1975.
31
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
Němec Kratochvíl aktivním důstojníkem československé armády17 a představa šibenice,
ke které by mohl být pro vojenskou zradu odsouzen, mu pomohla k tomu, aby se na
řadu věcí (týkajících se samozřejmě působení těch druhých) upamatoval. Ve své obsáhlé
výpovědi tedy uvedl mimo jiné to, že jeho spolupracovnice slečna Langenhaunová
získala v době války k osvojení dítě z Lidic.
Kpt. Svoboda pátral dál a zjistil, že Kratochvílovým údajem se v roce 1945 (kdy
po nezvěstných dětech pátral téměř celý čs. bezpečnostní aparát doma i v zahraničí a
kdy byly prověřovány mnohem pochybnější indicie) nikdo nezabýval. Další bomba
vybuchla poté, co zjistil, že Langenhaunová žije doslova jen pár metrů od letenské
budovy Ministerstva vnitra, dokonce pořád na stejné adrese jako za války.18
Na počátku roku 1970 se Svoboda obrátil na berlínské Ministerstvo Státní
bezpečnosti s žádostí o prověření osobních údajů jejího syna Alexandra Langenhauna. V
březnu 1970 dostal od Stasi přípis, který uváděl, že dne 20. dubna 1939 se v
Drážďanech nikdo stejného nebo podobného jména nenarodil.19
Přestože i dokumentace této „akce“ se zřejmě nedochovala kompletní, zdá se, že
v tomto okamžiku se nad Langenhaunovou opět rozprostřela neviditelná ochranná ruka
a nebyla předvolána ani k rutinnímu „podání vysvětlení“. Šetření nyní nanejvýš
zpochybněného narození Alexandra Langenhauna bylo zastaveno „jako když utne“.
Důvodů pro to mohlo být několik. Ten oficiální uvádí závěrečná zpráva k „lidické“
dokumentaci kpt. Svobody z roku 1972:
„Od roku 1967 v průběhu šetření byly získány poznatky, že z pohřešovaných dětí
mají dvě žít ve Vídni, jedno v NSR a jedno v Praze. Vzhledem k tomu, že v současné
17
Josef Alfons Kratochwill (* 1891) se narodil v rodině obchodníka v Mojžíři u Ústí nad Labem.
V letech 1902–1906 navštěvoval reálku v Litoměřicích , 1906–10 absolvoval kadetní školu vPraze.
Sloužil u 81. pluku v Jihlavě (1910), později u 32. pluku v Haliči. Dne 21. 12. 1914 se dostal do ruského
zajetí. Prošel několika zajateckými tábory a později pracoval u repatriační mise Červeného kříže. Ještě
v Rusku požádal o přijetí do čs. armády a domů se vrátil s 37. transportem legií v roce 1920. V republice
sloužil u 22. pěšího pluku v Jičíně (1921–22), 23. pěšího pluku v Trnavě a Bratislavě (1922–27), 37.
pěšího pluku v Levoči (1927–30), 41. pěšího pluku v Žilině (1930–36). V té době byl odsouzen k 6
týdnům ztráty hodnosti a o rok později (14. 3. 1937) byl penzionován. Odvolal se a 17. 3. 1938 byl znovu
povolán do činné služby k 10. pěšímu pluku do Brna. V mobilizaci velel v hodnosti škpt. 2. praporu 60.
pěšího pluku v Cvrčenicích. Dne 10. 10. 1938 byl jako Němec propuštěn z čs. armády. V červenci 1939
byl povolán k pražské služebně Abwehru. Do roku 1941 byl údajně ve skupině překladatelů, od roku 1941
sám vedl skupinu vyhodnocující ukořistěné spisy čs. zpravodajské služby. Od srpna 1944 pracoval proti
občanskému odboji ve služebně pražského gestapa. V roce 1947 byl MLS v Praze odsouzen na doživotí.
18
Langenhaunová bydlela od 8. 1. 1940 do 8. 11. 1940 v podnájmu na adrese ul. Dr. Wintera 22 (4.
patro), Praha-Bubeneč. Pak získala vlastní byt v Ovenecké ulici (za války Schillerstrasse) č. 37 (2.
poschodí) ve stejné čtvrti. Tam bydlela až do 29. 4. 1971.
19 AMV Praha, sign. 325-1-1, Přípis náčelníka sekretariátu MV ČSR Správě vyšetřování StB ze dne 4. 3.
1970.
32
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
době se jedná již o dospělé osoby, které žijí samostatně a mají své rodiny, nebylo by
účelné, vzhledem k lidickým ženám [! – pozn. aut.], které své děti dosud postrádají [,]
získané poznatky o pohřešovaných dětech šetřit do konce nebo je uvádět na veřejnost.“20
Dalším z důvodů může být i skutečnost, že Alexander (resp. Axel), který se pro
svůj chatrný kádrový původ mohl jen vyučit v modřanské Tesle a na vojně jako
„nespolehlivý“ sloužil u 6. skupiny vojenských staveb v Plzni, po srpnové okupaci v
roce 1968 emigroval do Kanady.21
Do emigrace jej konečně v roce 1971 následovala i jeho matka. Na rozdíl od něj
se mohla vystěhovat legálně! Nikoliv však do Kanady za rodinou svého syna, ale do
Spolkové republiky Německo, ke svým blíže nespecifikovaným „přítelkyním z dětství“.
Žádost o vystěhování podala ve stejné době, kdy bylo na Správě vyšetřování StB
ukončeno vyšetřování okolností narození jejího syna.22 Šlo skutečně jen o shodu náhod?
Sám kpt. Svoboda byl krátce na to mimořádně povýšen do hodnosti majora. O tři
roky později zahynul při autonehodě, která „neměla přímou souvislost s výkonem
služby…“
Počátkem roku 2003 zahájil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu v Praze prošetřování materiálu shromážděného Správou vyšetřování StB v
letech 1967–72 v kauze nezvěstných lidických dětí.23 V případě Alexandra Langenhauna
vyšlo najevo překvapující zjištění: Axel Peter Adolf Langenhaun se v den „Vůdcových“ - narozenin nenarodil v Drážďanech, ale v asi 10 km vzdáleném městečku Radebeul.
Jako jeho otec pak není uveden baltský emigrant Alexander Langenhaun, ale nám dosud
neznámý Dr. Otto Friedrich Wilhelm Wegner z Berlína, Kastanienalle 29.24
Kolem syna Lydie Langenhaunové tak zůstává přinejmenším tolik otazníků jako
kolem jeho matky. Byl jeho otcem baltský emigrant Langenhaun, berlínský doktor
Wegner nebo nejslavnější československý agent všech dob Paul Thümmel? Po více než
šedesáti letech od lidické tragédie se podařilo prokázat alespoň to, že Axel Langenhaun
20 AMV Praha, sign. 325-1-5.
21 AMV Praha, KS Praha, Hlášení z 17. 4. 1970. Axel Langenhaun se nevrátil dne 17. 11. 1968
z Rakouska, kam vycestoval na povolenou návštěvu příbuzných.
22 AŘSCPP, L. Langenhaunová – vystěhovalecký spis. „Žádost o povolení k vystěhování z ČSSR do
NSR“ Langenhaunová podala 16. 7. 1970. Již dne 6. 4. 1970 s ní však bylo na ONV pro Prahu 7 sepsáno
„Prohlášení o postoupení pohledávek pro případ vystěhování“. Dne 22. 10. 1970 byla propuštěna ze
státního svazku České socialistické republiky, ale teprve 29. 4. 1971 odcestovala přes Cheb do SRN.
23
ÚDV-49/VvP-2001. Copyright k tomu článku: © Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu
PČR.
24
Jenom v dnešním Berlíně můžeme napočítat přinejmenším 6 ulic stímto názvem.
33
Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
nebyl „lidickým dítětem“. Ve Státním ústředním archivu byl totiž objeven originál
policejní přihlášky Lydie Langenhaunové a jejího syna z roku 1941…25
25
SÚA, Kamýk nad Vltavou, Evidence obyvatel, policejní přihláška Lydie Langenhaunové z 2. 10. 1941.