Národní odbojové hnutí na Přerovskuv období let 1939

Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Národní odbojové hnutí na Přerovsku
v období let 1939–1942
Pavel Kopeček
Doktorská disertační práce
Olomouc 2011
2
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracoval samostatně a pouze na základě uvedených
pramenŧ a literatury.
V Olomouci dne………………….. ……………………………
3
OBSAH
ÚVOD
A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny…………………………………………….5
B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského
protifašistického hnutí odporu …………………………………………………………………17
C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické,
vojenské a bezpečnostní aspekty vývoje v tomto období………………………………..…24
1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU
1.1 Počátky vytváření odbojové organizace………………………………………………………….36
1.2 Úloha Sokola………………………………..….………………………….…………………………….38
1.3 Organizační výstavba Obrany národa na Přerovsku……..…………………………………40
1.4 Opatřování zbraní a dalšího vojenského materiálu… …………….……………………….…42
1.5 Kontakty s jinými odbojovými centry…………………..…………………………………………44
1.6 Spolupráce s ilegální KSČ a vytvoření Národního výboru ……………………………………….45
1.7 Další odbojové struktury a jejich aktivita …………….………………………………………..47
1.8 Ilegální tisk……………………………………..………………………………………………………50
1.9 Organizace tajných přechodů hranic……..…………….……………………………………….51
1.10 Sabotážní činnost………………………………………..………………………………………….54
1.11 První narušení sítí nacisty………………………..……………………………………………….56
1.12 Akce k 28. říjnu 1939……………………………..…………..…………….……………………..57
1.13 Těžké údery gestapa proti Obraně národa…………….……………………………………..59
1.14 Definitivní rozbití struktury ON……….…………………………………………………………….61
1.15 Nástupnické organizace Obrany národa………….…………………….…………………..64
2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA PŘEROVSKU
2.1 Struktura PVVZ na Přerovsku a počátky jeho odbojové činnosti…….……………………66
2.2 První ztráty……………………………………………………..……………………………….72
2.3 Regenerace Obrany národa……………………..……………………………………………75
2.4 Spolupráce s výsadky ze SSSR……..……………………………………………………….77
2.5 První stanné právo……………….………………………………………………………….…86
2.6 Úder gestapa proti struktuře ÚVODu a Moravské pětky………..………………………….93
2.7 Dopadení parašutistů a rozbití jejich podporovatelských sítí……..………………………….97
2.8 Hromadná poprava v Mauthausenu…………………..…………………………………….102
2.9 Epilog činnosti PVVZ a druhé stanné právo…………….…………………………………103
3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
3.1 Kořeny vzniku……….…………………………………………………………………………112
3.2 Struktura Lvice na střední Moravě…………….…………………………………………….115
3.3 Horké léto a podzim 1941…………………….………………………………………………120
3.4 Vytvoření centrálního vedení Lvice v Ostravě……………………………………………..123
3.5 Spolupráce se Zeleným kádrem a období druhého stanného práva……………………128
3.6 Rozbití Lvice gestapem……………………………………………………………………….134
3.7 Nástupnické organizace Lvice
3.7.1 Partyzánská skupina Bílá lvice (Jan Ţiţka)…………………………………………………….146
3.7.2 Partyzánský oddíl Juraj……………………………………………………………………..149
3.7.3 Činnost členŧ Lvice na střední Moravě v květnu 1945……………………………………..155
4
ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………158
POZNÁMKY………………………………………………………………………………………..163
LITERATURA A PRAMENY……………………………………………………………………….185
SEZNAM PŘÍLOH + PŘÍLOHY (1-17) …………………………………………………………215
RESUMÉ….………………………………………………………………………………………..233
5
ÚVOD
A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny
Problematika českého protinacistického odboje v období okupace jiţ byla zpracovávána
v četných odborných studiích i populárně naučných publikacích, ovšem před listopadem
1989 pŧsobila řada bariér, které objektivnímu zhodnocení rozsahu a významu protinacistické
rezistence velmi často bránily. Mnoho výrazných osobností ilegálního hnutí bylo v období
komunistického reţimu tabuizováno z dŧvodŧ svých politických postojŧ po únoru 1948
a „vedoucí úloha“ v protifašistickém odboji měla Komunistické straně Československa
poslouţit jako jedno z oprávnění k drţení monopolu moci. To samozřejmě vedlo ke
zkreslování a zatemňování řady kapitol v dějinách odboje – nekomunistického, ale paradoxně
i komunistického. Ze stejných dŧvodŧ bylo rovněţ prakticky nemoţné objektivně a nezaujatě
posuzovat roli SSSR a jeho občanŧ v českém i slovenském hnutí odporu v období 2. světové
války.
Po pádu komunistického reţimu tato vypjatá ideologizace a adorace tématu
protinacistického odboje často vedly k opačnému extrému – k jeho podceňování
a jednostrannému zdŧrazňování negativních rysŧ, např. v případě partyzánského hnutí (viz
např. Pospíšil, J.: Hyeny, Vizovice 1996). Po listopadu 1989 pochopitelně vyšlo i velké
mnoţství historických prací snaţících se o objektivní zachycení témat spjatých
s protinacistickým odbojem. Tyto práce ovšem většinou zpracovávají tuto problematiku buď
z celostátního, nebo čistě regionálního pohledu, většinou zde chybí kategorie detailnějších
studií, které by dokázaly objektivně analyzovat rozměr protinacistického odboje v dílčím
regionálním rámci, a to při současném zohlednění celkového vývoje v Protektorátu Čechy
a Morava. Námětem k diskusi je také to, zda celkový historický pohled, ze kterého je český
protinacistický odboj i celkový vývoj v Protektorátu Čechy a Morava posuzován, není
zaměřen – s výjimkou úzce specializovaných studií – převáţně na dění ve velkých městech,
tj. zda zde nechybí historická perspektiva nazíraná z pohledu českého a moravského venkova
6
a menších měst, v nichţ tato rozporuplná historická epocha probíhala přece jen za poněkud
odlišných podmínek.
Cílem předloţené disertační práce by mělo být zachytit detailně strukturu a pŧsobení
odbojových organizací Obrana národa, Petiční výbor Věrni zŧstaneme a Lvice v přerovském
regionu, a to v časovém období od počátku nacistické okupace aţ do roku 1942. Tento rok
tvoří výrazný mezník ve vývoji českého národního odbojového hnutí, a to jak v celostátním,
tak i v regionálním kontextu Přerovska, protoţe v dŧsledku represivních zásahŧ nacistických
bezpečnostních sloţek dochází k likvidaci, resp. k výraznému utlumení organizované ilegální
činnosti. Její výraznější oţivení pak přinesl aţ rok 1944.
Záměrem práce je nejen popsat činnost uvedených odbojových organizací a pokusit se
objektivně zhodnotit jejich význam, ale i analyzovat sociální a politické zařazení jejich členŧ,
včetně konkrétních motivŧ pro ilegální aktivitu. Rovněţ by měly být postiţeny rozdíly, ale
současně i kontinuita v charakteru, personálním sloţení a metodách těchto odbojových
skupin. V této souvislosti je vhodné předeslat, ţe řada odlišností mezi nimi do značné míry
vyplývala z období, v nichţ jejich činnost kulminovala – coţ bylo v případě Obrany národa
v letech 1939–1940, u Petičního výboru Věrni zŧstaneme v období 1940–1941 a u Lvice
v letech 1941–1942.
Vzhledem k záměru podrobně se věnovat všem aspektŧm činnosti uvedených
odbojových organizací se autor rozhodl nerozšiřovat časový okruh zkoumaných témat
a zaměřit se na zpracování národního odbojového hnutí na Přerovsku právě jen v období
1939–1942, kvŧli komplexnímu zachycení je ovšem vhodné aspoň naznačit pŧsobení
nástupnických odbojových organizací v letech 1943–1945.1/ Mimo okruh zkoumaných
problémŧ zŧstal v této práci i podrobný popis a analýza činnosti komunistického odboje na
Přerovsku, a to i proto, ţe tento odboj byl jiţ podrobně na úrovni doktorské disertační práce
badatelsky zachycen.2/
Při zpracovávání tématu této disertační práce autor narazil na terminologický problém,
jak souhrnně a zároveň výstiţně označovat odbojové proudy v Protektorátu Čechy a Morava,
které nepatřily k ilegálnímu hnutí vedenému KSČ. Pouţitý termín by měl přitom vhodně
pojmenovávat buď programové cíle tohoto odbojového hnutí, nebo podstatně vystihovat jeho
charakter – nejlépe ale obojí. V dosavadní literatuře v tomto směru existuje několik řešení,
7
ale ţádné z nich není – podle názoru autora této práce – úplně vyhovující, coţ ovšem není
překvapivé vzhledem k vysokým poţadavkŧm, které jsou na toto pojmenování kladeny.
V publikacích vydávaných před rokem 1989 bylo pro toto ilegální hnutí většinou pouţíváno
buď ideologicky motivované označení burţoazní odboj, případně mírnější burţoazně
demokratický odboj, nebo v podstatě neutrální nekomunistický odboj.3/
Při zřejmé dobové
podmíněnosti, nepřesnosti a dnešní nepřijatelnosti prvních dvou – coţ snad není zapotřebí
příliš rozvádět – není podle autora této práce ani termín nekomunistický odboj, pouţívaný
i v některých novějších studiích, příliš výstiţný, protoţe je jím tento odboj vymezován ve
smyslu „čím nebyl“, ale ne ve smyslu „čím byl“, a toto označení ani nijak nedefinuje cíle
tohoto odboje. Přesto ho není nutné úplně zavrhovat, ale jeho uplatnění je namístě zejména
tehdy, pokud je pouţito právě jen k odlišení od komunistického odboje.
Podobně obtíţně zdŧvodnitelné a v podstatě bezobsaţné je i pojmenování občanský
odboj, které se rovněţ objevuje v některých publikacích.4/
Adjektivem občanský se podle
názoru autora této práce opět nijak nepojmenovává cíl tohoto odboje a v případě jeho
vztaţení k charakteru odbojového hnutí a jeho členŧ narazíme na problém, co by vlastně
sousloví občanský odboj mělo vymezovat – vţdyť přece i účastníci komunistického odboje
byli občany… Navíc jeho pouţití vede i k určitému terminologickému zmatku vzhledem
k tomu, ţe pro období 1. československé republiky je pojem občanské politické strany
většinou vyhrazován pro nesocialistická politická uskupení a pojmenování občanská koalice
označuje vládní sestavu tvořenou v letech 1926–1929 pravicovými a středovými politickými
subjekty.5/ Na rozdíl od tohoto pouţití autoři operující s označením občanský odboj do něho
zahrnují i např. Petiční výbor Věrni zŧstaneme, v němţ levicově orientovaní odbojáři, často
členové sociálně demokratické nebo národně socialistické strany, hráli podstatnou úlohu.
Výhrady lze mít i pro uplatňování označení demokratický odboj, které se objevuje
v některých novějších publikacích.6/ Tento termín má zřejmě odlišit tuto rezistenci od
nedemokratického odboje vedeného ilegální KSČ, popř. vytvářet i určitý jazykově pozitivní
protipól k dříve pouţívanému a jiţ zmíněnému spojení burţoazní odboj. Pokud si ovšem
analyzujeme obsah pojmu demokratický, těţko ho mŧţeme pouţít jako výstiţné pojmenování
té části českého odbojového spektra, jehoţ představitelé velmi často pociťovali výrazný
odpor k politickému stranictví, které je – přes všechny často oprávněné výhrady – jedním
8
z hlavních atributŧ demokratického politického zřízení. Také plány některých velitelŧ
Obrany národa na zavedení – byť přechodné – vojenské diktatury jsou s adjektivem
demokratický jen těţko slučitelné a velmi obtíţně se bude v demokratických koncepcích
hledat opora pro projekty kolektivního potrestání českých Němcŧ prosazované českým
odbojovým hnutím. Vŧbec je asi nešťastné pouţívat pojmu demokratický ve spojení
s ilegálním hnutím pŧsobícím v utajení a v podmínkách permanentního existenčního
ohroţení svých členŧ.
Z těchto dŧvodŧ se autor této práce přiklání k pouţívání pojmenování národní odboj,
které mu připadá nejvhodnější, byť ani ono neodlišuje charakter tohoto odboje od odboje
komunistického – komunističtí odbojáři byli pochopitelně příslušníky českého národa stejně
jako členové jiných ilegálních organizací. Spojením národní odboj je ale výrazně vyjádřen
hlavní programový cíl tohoto odbojového hnutí – tj. prosazení českého národního zájmu
zahrnujícího v první řadě obnovu české (československé) státnosti.7/ Tím samozřejmě nemá
být řečeno, ţe by komunistický odboj téma českého národního zájmu opomíjel. Právě
naopak, od roku 1941 se pro KSČ tento zájem stal hlavním viditelným programovým cílem
a na této platformě mohlo docházet i k její spolupráci s dalšími odbojovými směry. Pro KSČ
ovšem nebyl český národní zájem prioritním cílem sám o sobě, ale operovala s ním jako
s taktickým účelovým manévrem při své cestě za politickou hegemonií.8/
Její vedení také
bylo ochotno – jak ukázal jeho postoj po uzavření sovětsko-německého paktu – podřídit
tento národní zájem zahraniční politice Sovětského svazu, byť ne bez těţkých vnitřních
rozporŧ.

Tato disertační práce publikačně nevzniká takříkajíc na „zelené louce“, je výsledkem
dlouhodobého výzkumu autora a jejím přímým východiskem jsou jednak samostatné
monografie věnované pŧsobení výsadkŧ ze SSSR v roce 1941 a odbojové organizaci Lvice,
jednak dílčí odborné studie publikované zejména ve sbornících Státního okresního archivu
Přerov (viz seznam literatury). Jednotlivé části byly také postupně zaslány do Soutěţe
vzpomínkových, historických a dokumentačních prací Českého svazu bojovníkŧ za svobodu,
kde získaly v 46. ročníku této soutěţe 2. místo, 48. ročníku 3. místo, 50. a 56. ročníku
9

místo. K tematice zpracovávané v této disertační práci se také váţe přednášková činnost
autora, mj. i v rámci cyklu tzv. muzejních úterkŧ v Muzeu Komenského v Přerově,9/ a také
mediální prezentace některých dílčích výsledkŧ práce (viz přehled článkŧ v periodickém
tisku na konci práce).
Pro dosaţení větší přehlednosti zvolil autor při zpracování tématu rozčlenění práce
podle hlediska tematického, nikoliv čistě chronologického, a kaţdé ze zkoumaných
odbojových skupin se rozhodl věnovat jednu samostatnou kapitolu. Přitom je samozřejmě
nutné se vyrovnat s řadou problémŧ, které vyplývají z vzájemné provázanosti jednotlivých
odbojových skupin. Řada odbojových pracovníkŧ byla totiţ zapojena ve více z nich, proto je
vhodné se některým událostem a vazbám věnovat opakovaně na rŧzných místech práce.
Co se týče jejího podrobnějšího vnitřního rozdělení, autor se rozhodl zařadit do úvodu
také celkovou stručnou charakteristiku odbojového hnutí v Protektorátu Čechy a Morava, a to
s určitým přehledem protifašistického boje v dalších okupovaných evropských zemích (viz
oddíl B). V další části úvodu (oddíl C) by pak měly být stručně nastíněny i širší podmínky
pŧsobení odbojového hnutí v samotném přerovském regionu (vojenská, hospodářská,
politická a kulturní situace Přerovska, národnostní sloţení regionu, vytváření okupačního
správního a bezpečnostního aparátu na střední Moravě, činnost místních fašistických
a kolaborantských organizací atd.).
První kapitola disertační práce by se měla týkat činnosti odbojové organizace Obrana
národa (ON), přičemţ pozornost bude věnována zejména vzniku jejího přerovského
okresního velení v prŧběhu jara 1939, organizační výstavbě místních skupin v Přerově
a v obcích přerovského soudního okresu a personálnímu sloţení této odbojové organizace.
Vzhledem k tomu, ţe Obrana národa na Přerovsku vznikala především na bázi Sokola
(Středomoravské ţupy Kratochvílovy), bude sledována i provázanost „sokolských“
a „vojenských“ prvkŧ v přerovské ON a existence tzv. politické skupiny ON, která byla
sloţena především z přerovských funkcionářŧ Sokola.
Zevrubně by měly být také popsány jednotlivé formy činnosti ON na Přerovsku –
získávání širokého okruhu spolupracovníkŧ, propagace a rozšiřování ilegálního tisku,
opatřování zbraní, zpravodajská sluţba, organizace tajných přechodŧ hranic atd. Značný
10
prostor bude vzhledem k hierarchické struktuře ON věnován i napojení přerovského
vojenského odboje na vyšší centra v Olomouci, Brně, Ostravě a Praze.
Cílem této části práce bude také analyzovat vztahy, které existovaly v tomto období na
regionální úrovni mezi jednotlivými sloţkami národního odboje (tj. v daném případě mezi
ON, PVVZ a sokolskou rezistencí) a rovněţ i mezi odbojem národním a komunistickým,
jejichţ spolupráce se v přerovském případě realizovala zejména na bázi tzv. Národního
výboru. Kvŧli celkové koncepci práce budou ale vynechány podrobnější dějiny jednotlivých
místních skupin ON, které by si jistě zaslouţily samostatné zpracování.
Popsána bude rovněţ postupná destrukce struktury přerovské ON gestapem, která
probíhala od konce roku 1939 aţ do podzimu 1941, a bude naznačena i činnost odbojových
organizací navazujících na koncepci Obrany národa.
Po ochromení činnosti „pŧvodní“ Obrany národa na přelomu let 1939 a 1940 se páteří
národního odboje na Moravě stávají skupiny Petičního výboru Věrni zŧstaneme (PVVZ).
Postupně dochází i k regeneraci Obrany národa a vytváří se nové centrum moravského
odboje, které je v některých pramenech a v literatuře označované jako Moravská pětka.
Z tohoto dŧvodu bude v druhé části práce vylíčena činnost buněk PVVZ a Moravské pětky
na Přerovsku a vysvětleny odlišnosti, které existovaly mezi koncepcí výstavby ON a PVVZ
na Moravě. Z dŧvodŧ získání komplexního pohledu bude zachyceno pŧsobení těchto skupin
nejen v politickém okrese Přerov, ale i v soudních okresech Hranice a Lipník nad Bečvou.
Pozornost bude soustředěna i na některé výrazné osobnosti, které sehrály dŧleţitou roli
v aktivitě PVVZ na střední Moravě. V této fázi nacistické okupace se mj. v souvislosti se
zostřenou perzekucí hnutí odporu stává „výběrovější” záleţitostí, počet jeho členŧ je logicky
niţší neţ v roce 1939 a pŧsobení v odboji klade větší nároky na charakterové kvality těchto
lidí.
Výrazným faktorem, který poznamenal odbojové hnutí v regionech střední Moravy, se
stalo vyslání paravýsadkŧ ze SSSR v létě 1941. Činností těchto desantŧ se uţ dříve zabývala
celá řada publikací (viz seznam literatury), na něţ bylo moţné navázat. Autor této práce by se
proto chtěl zejména zaměřit na vytvoření určitého syntetického pohledu, který doposud chybí
a který by dal do souvislosti pŧsobení výsadkŧ NKVD a S-1 s aktivitou odbojových skupin
na Přerovsku v prŧběhu léta a podzimu 1941. Tato část práce by si měla všímat mj. vyslání
11
parašutistŧ ze SSSR, jejich napojení na domácí hnutí odporu na střední Moravě a zejména na
Přerovsku a nakonec i dopadení těchto muţŧ gestapem na konci roku 1941. Následná
likvidace sítí jejich spolupracovníkŧ pak do značné míry splynula s celkovým zničením
odbojových organizací napojených na ÚVOD a Moravskou pětku. Významná pozornost bude
věnována dopadŧm 1. a 2. stanného práva, protoţe tato výrazně represivní období představují
epilog organizované odbojové činnosti těchto ilegálních struktur nejen v prostoru Přerovska a
střední Moravy, ale i v jiných regionech Protektorátu Čechy a Morava.
Třetí část této práce by se měla zabývat odbojovou organizací Lvice. Její činnost byla
v dosavadních přehledných historických pracích týkajících se české protinacistické rezistence
poměrně opomíjena.10/ Příčin je více. K nejdŧleţitějším patří, ţe vrcholná aktivita této
odbojové organizace spadá do období podzimu 1941 aţ podzimu 1942, kdy v protektorátu
probíhají dramatické události spjaté s příchodem Heydricha, vyhlášením prvního stanného
práva, vysazením řady parašutistických desantŧ, atentátem na zastupujícího říšského
protektora, vyhlazením Lidic a Leţákŧ atd. Činnost Lvice se dostává díky těmto atraktivním
historickým tématŧm poněkud do pozadí, i kdyţ je s nimi samozřejmě také propojena.
Nelze opominout ani záleţitosti personální. V čele Lvice stáli sice odhodlaní a obětaví
vlastenci, ale přitom relativně „neznámí“ lidé, kteří nebyli součástí předválečné
československé kulturní, politické nebo vojenské elity, jako tomu bylo u jiných odbojových
organizací. Při poválečné „klasifikaci“ odbojových organizací bylo rovněţ obtíţné Lvici
někam „zařadit“ – nešlo o odboj „čistě“ vojenský nebo sokolský, ani si ho nemohla
jednoznačně nárokovat některá z politických stran. Na menším zájmu historikŧ se určitě
podepsalo i to, ţe Lvice neměla své centrum v Praze nebo v Brně, ale v Ostravě.
Jedním z problémŧ historika přistupujícího k této látce navíc je, ţe Lvice se
vyznačovala velkým mnoţstvím členŧ, ale přitom značně nerovnoměrnou a nepravidelnou
organizací, coţ při vyšetřování konstatovalo i gestapo. Většina jejích vedoucích představitelŧ
se posléze stala oběťmi nacistických represí. Z těchto dŧvodŧ bylo poměrně obtíţné získat
o struktuře Lvice celkový přehled. V části věnované Lvici by se autor této práce postupně
chtěl zaměřit na kořeny jejího vzniku, její strukturu a činnost (zejména na střední Moravě),
spolupráci s dalšími odbojovými skupinami, zejména partyzánským oddílem Zelený kádr,
a posléze na její rozbití gestapem v závěru roku 1942 a na začátku roku 1943. Vzhledem
12
k dosavadní absenci celistvého zpracování historie této odbojové organizace v odborné
literatuře by měla být věnována pozornost nejen hlavním událostem provázejícím existenci
této odbojové organizace a její struktuře na střední Moravě, ale i skupinám Lvice pŧsobícím
v jiných moravských regionech, a také těm odbojovým skupinám, které na Lvici navazovaly
v dalších fázích nacistické okupace. V tomto ohledu by tedy mělo být překročeno základní
časové i prostorové vymezení práce.
Tématu protifašistického odboje na Přerovsku se v minulosti dotkla řada historických
i populárně publicistických prácí, které mapovaly protinacistický odboj, resp. i celkový vývoj
v rámci Protektorátu Čechy a Morava (viz seznam literatury). V nich byla ovšem logicky
věnována pozornost zejména těm událostem, které přesáhly svým významem z regionálně
přerovského do širšího kontextu (zejména parašutistické výsadky ze SSSR v létě 1941,
západní výsadkova skupina CLAY, činnost 1. čs. partyzánské brigády Jana Ţiţky a povstání
v Přerově v květnu 1945). Ve starších historických pracích se ale výrazně projevovala
absence kritického a komplexního zpracování národního odbojového hnutí na Moravě
v období let 1939–1942. (Jednou z výjimek byla studie Josefa Přikryla o moravské Obraně
národa, která ovšem zŧstala jen v rukopise.) Zdrojem poznatkŧ o moravském ilegálním hnutí
v tomto období tak byly pro širší odbornou i laickou veřejnost zejména memoáry
významných představitelŧ moravského odboje – Josefa Grni (Sedm roků na domácí frontě,
Brno 1968) a Karla Veselého-Štainera (Cestou národního odboje, Praha 1946).
Tuto mezeru v historickém zpracování moravské rezistence v první fázi okupace do
značné míry zacelily studie a monografie Zdeňka Štěpánka a Františka Vaška (viz seznam
literatury), které přinášejí i řadu významných dílčích poznatkŧ k ilegálnímu hnutí na
Přerovsku. K jejich problematickým rysŧm ovšem patří – podle názoru autora této práce –
určitá omezenost pramenné základny. Pro oblasti sousedící bezprostředně s Přerovskem –
Olomoucko a Prostějovsko – jsou pak podstatné především monografie Josefa Bartoše, které
mapují protifašistickou rezistenci v těchto regionech.
Co se týče historického zpracování tématu protinacistického ilegálního hnutí na
regionální úrovni Přerovska, z iniciativy badatelŧ pŧsobících v místních institucích (Muzeu
Komenského v Přerově a Státním okresním archivu Přerov) bylo publikováno několik
historických studií a monografií (viz např. VOŢDA a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů I,II).
13
Tyto práce jistě přinášejí cenné poznatky, ale často jsou výrazně poznamenány dobou svého
vzniku před listopadem 1989. Závaţné věcné výhrady pak lze mít zejména ke stati Vojtěcha
Cekoty a Františka Řezáče „Hnutí odporu na Přerovsku a Hranicku za okupace“, která vyšla
v roce 1965 jako součást sborníku KSČ v čele národně osvobozeneckého boje lidu na
Přerovsku.
Asi nejúplněji a nejzdařileji je doposud téma přerovské rezistence celistvě zachyceno v
disertační práci Milana Moţíše Komunisté v čele národně osvobozeneckého hnutí na střední
Moravě v letech 1939–1945, která ovšem popisuje celé období okupace, coţ s sebou
samozřejmě nese ztíţenou moţnost soustředit se na významné osobnosti hnutí odporu a také
na podrobnější popis dílčích problémŧ a struktury odbojového hnutí v přerovském regionu.
I kdyţ se autor nevyhýbá ani problematice ostatních odbojových skupin, je jeho pozornost
zaměřena – jak uţ název napovídá – především na ilegální hnutí vedené KSČ.
Při zpracování tématiky odbojového hnutí na Přerovsku bylo moţné vyuţít poměrně
bohatý pramenný materiál zahrnující mj. archivní fond Okresního výboru Českého svazu
protifašistických bojovníkŧ (OV ČSPB), který je uloţen ve Státním okresním archivu
v Přerově. Práce s ním je ovšem pro badatele poměrně obtíţná, protoţe nebyl doposud
archivně zpracován. V tomto fondu jsou cenná zejména svědectví přímých účastníkŧ odboje,
popř. jejich rodinných příslušníkŧ. Ta dílem slouţila jako přílohy k ţádostem o uznání
odbojové činnosti, dílem byla i záměrně shromáţďována velmi agilní Historickodokumentační komisí OV ČSPB Přerov.
Historik pouţívající tyto materiály ovšem musí počítat s vědomou i podvědomou
snahou zveličit vlastní zásluhy, jeţ se objevuje i v případě lidí, kteří se skutečně aktivně
odbojového hnutí účastnili. Proto je také nutné tato svědectví korigovat jinými dostupnými
prameny. Část z těchto vzpomínek účastníkŧ odboje byla na konci 60. let 20. století díky
Karlu Rosmusovi – za války významnému činiteli přerovské Obrany národa – ve zkrácené
a často upravené podobě publikována v měsíčníku Kultura Přerova (viz oddíl paměti
a vzpomínky na konci práce).
V archivním fondu OV ČSPB Přerov se také nachází kopie řady spisŧ vzniklých
z činnosti nacistických bezpečnostních a justičních sloţek, které se týkají odbojového hnutí
na Přerovsku. Jde např. o obţalovací spisy Františka Skopala, Vladimíra Mazala a členŧ jeho
14
skupiny, Rajmunda Navrátila a jeho podporovatelŧ, dále souhrnné zprávy gestapa o odbojové
skupině Lvice, parašutistech z výsadku S-1 a jejich spolupracovnících atd. Vzhledem k tomu,
ţe originály těchto spisŧ se většinou nacházejí v aţ donedávna jen velmi obtíţně přístupných
fondech Archivu ministerstva vnitra (dnes Archiv bezpečnostních sloţek), nabízí se otázka,
jak se jejich kopie uţ v 70. a 80. letech 20. století dostaly do drţení OV ČSPB v Přerově.
Velmi pravděpodobným vysvětlením je předcházející pŧsobení některých čelných
funkcionářŧ přerovského OV ČSPB – např. Vladimíra Zavadilíka – ve sloţkách Sboru
národní bezpečnosti. Co se týče hodnověrnosti a přesnosti údajŧ obsaţených v těchto
dokumentech, je nutné je posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, za kterých vznikaly – tj.
při vyšetřování vedeném často pod silným psychickým a fyzickým nátlakem. Na jedné straně
zde byl zájem vyslýchajících odhalit a zdokumentovat v co největší míře ilegální aktivitu
zatčených, na straně druhé pochopitelná snaha vyšetřovaných z ní co nejvíce zatajit.
Totéţ je moţné konstatovat i v souvislosti s vyšetřovacími spisy jednotlivých zatčených
odbojářŧ uloţených ve fondu Gestapo Brno v Moravském zemském archivu v Brně (např.
Marie a Josefa Dřevojánkových, Rŧţeny Stokláskové, Jana Procházky atd.), které autor této
práce rovněţ vyuţil. Kromě toho se v nich projevuje také snaha gestapa utajit své pátrací
metody a zabránit případné dekonspiraci svých konfidentŧ. Proto je např. ve spise Marie
Dřevojánkové parašutista Ferdinand Čihánek, který byl Dřevojánkovými podporován a který
se pak stal konfidentem gestapa, označován jako „Pluhař“, coţ bylo příjmení jeho matky, jeţ
získala po novém sňatku. Zejména z vyšetřovacích spisŧ odbojářŧ zatčených v období
stanného práva – coţ byl právě případ manţelŧ Dřevojánkových a okruhu jejich
podporovatelŧ – je také velmi znát chvat gestapa při vyšetřování a snaha uzavřít tyto případy
co nejdříve, aby mohli být zatčení předáni stannému soudu.
Řadu cenných poznatkŧ k odbojovému hnutí na Přerovsku poskytly rovněţ Prezidiální
spisy Okresních úřadŧ v Přerově a v Hranicích a materiály z pozŧstalostí Karla Rosmuse
a Františka Lančíka, které jsou rovněţ uloţeny v Státním okresním archivu v Přerově.
Dalším dŧleţitým zdrojem poznatkŧ o odbojovém hnutí na Přerovsku jsou některé spisy
poválečných mimořádných lidových soudŧ, které se nacházejí v Moravském zemském
archivu v Brně, Zemském archivu v Opavě a v jeho pobočce v Olomouci. Při jejich vyuţití
jako historického pramene je opět nutné mít na paměti, za jakých okolností tyto materiály
15
vznikaly. Je zřejmé, ţe základním zájmem vyšetřovaných osob, tj. v tomto případě zejména
příslušníkŧ nacistických bezpečnostních sloţek, bylo maximálně utajit nebo aspoň
bagatelizovat svoji činnost, a zmírnit tak očekávaný trest. Z toho plyne i jejich pochopitelná
snaha přenést zodpovědnost na své spolupracovníky nebo české konfidenty, popř. i zatčené
příslušníky odboje.
Při poválečném vyšetřování se tak členové gestapa pochopitelně snaţili o rŧzné úhybné
manévry a řada jejich lţí a polopravd ve výpovědích jde právě na toto konto. Pokud byli
např. nuceni vypovídat o příčinách proniknutí do některé ilegální organizace, jejich velmi
častým „vysvětlením“ se stal „zápisník“, který byl nalezen u „neopatrného“ zatčeného
účastníka ilegálního hnutí a z něhoţ byly zjištěny potřebné údaje o dalších členech odbojové
skupiny. Jistě nelze v řadě případŧ tento zpŧsob odhalení odbojové činnosti vyloučit, často
ale byl tento „zápisník“ jen vhodnou a „logickou“ náhradou za skutečnou příčinu odhalení,
kterou byly „zostřené výslechy“, popř. aktivní pátrací činnost nacistických bezpečnostních
sloţek.
K dalším zdrojŧm zkreslení a leckdy i záměrné falzifikace ve spisech poválečných
mimořádných lidových soudŧ pak patří snaha některých vyšetřovatelŧ pomocí
zmanipulovaných výpovědí zatčených členŧ gestapa zkompromitovat politicky či jinak
nepohodlné osoby.
11/
Celá řada dŧleţitých informací týkajících se odbojového hnutí na Přerovsku je
obsaţena i v článcích regionálního, popř. i celostátního tisku (viz přehled článkŧ
v periodickém tisku na konci práce). Za pozornost stojí zejména ty, jejichţ autoři jsou profesí
historikové, popř. archiváři, a také ty, které napsali nebo k nim dali podnět přímí účastníci
popisovaných událostí. V tomto případě je ovšem bohuţel často poměrně obtíţné odlišit, co
v textu těchto článkŧ je zaloţeno na autentických vzpomínkách pamětníkŧ a co uţ nikoliv.
Specifickým pramenem při historickém bádání jsou i záznamy v kronikách obcí, které
jsou uloţeny dílem na obecních úřadech, popř. u samotných kronikářŧ, dílem v příslušných
archivech. Při jejich vyuţití jako historického pramene je nutné počítat s často velmi
subjektivním pohledem kronikářŧ na popisované události a pro účely zkoumání období
nacistické okupace je nepříjemná i skutečnost, ţe záznamy v kronikách vztahující se k této
16
době byly doplňovány aţ zpětně po skončení 2. světové války, coţ s sebou samozřejmě nese
mj. nepřesnosti v datacích.
Pro pramennou základnu této disertační práce jsou významná také svědectví pamětníkŧ,
která byla prostřednictvím přímých rozhovorŧ s nimi shromáţděná autorem v letech 1993–
Tento zdroj informací je v určitých ohledech nenahraditelný – řadu informací nebo
komentářŧ jsou lidé ochotni sdělit při víceméně soukromém rozhovoru, ale nikdy by je
nenapsali. Svědectví pamětníkŧ mají samozřejmě i svá úskalí, mj. v tomto případě velký
časový odstup od popisovaných událostí a často i výraznou subjektivitu.
17
B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského
protifašistického hnutí odporu
Otázka protifašistického hnutí odporu patří nejen u nás, ale i v jiných evropských
státech mezi významná témata dramatického a rozporuplného období 2. světové války.
I kdyţ hlavní zásluhu na poráţce mocností Osy měly armády státŧ protifašistické koalice,
nezanedbatelnou úlohu sehrála i odbojová hnutí v podmaněných zemích. Ta kromě svého
čistě vojenského významu představovala i jasnou alternativu k trpnému podvolení se
okupační moci, nebo dokonce k aktivní kolaboraci. Charakter, moţnosti a cíle odboje
v jednotlivých zemích se pochopitelně odvíjely od celé škály konkrétních okolností –
předcházejícího politického, hospodářského a kulturního vývoje, geografických podmínek,
rozsahu okupačního teroru, vzdálenosti od frontových linií, vztahŧ mezi jednotlivými
odbojovými směry apod.
Protifašistický odboj měl řadu diametrálně odlišných forem – od rozmnoţování letákŧ
a agitaci přes špionáţ a sabotáţe aţ po ozbrojený boj často přecházející v otevřená povstání.
V některých zemích odbojové proudy rŧzného politického zaměření navzájem
spolupracovaly (Francie, Norsko, Československo), jinde bojovaly nejen proti okupačním
silám, ale často i proti sobě (Polsko, Jugoslávie, Řecko). Specifické postoje většinou
zastávaly komunistické odbojové skupiny, které se během války zpravidla přizpŧsobovaly
zahraniční politice Sovětského svazu a jejichţ konečným, i kdyţ z taktických dŧvodŧ často
skrývaným cílem bylo nastolení komunistického reţimu v jejich zemi. (Snaha o výrazné
politické a hospodářské změny oproti předválečnému stavu byla ovšem přítomna v teorii
a praxi i řady nekomunistických odbojových směrŧ.)
Významnou úlohu při organizaci vnitřního odboje a při vytváření vlastních vojenských
jednotek sehrávaly exilové reprezentace okupovaných státŧ, které sídlily většinou v Londýně.
Velmi často se ovšem mezi exilovou sloţkou odboje a rezistencí na okupovaném území
projevovalo napětí, které vyplývalo mj. ze snahy získat hlavní podíl na určování poválečného
vývoje ve své zemi. S výjimkou některých balkánských státŧ (Jugoslávie, Albánie) byly tyto
rozpory vyřešeny ve prospěch těch zahraničních center odboje, která se mohla opřít o přímou
podporu velmocí antifašistické koalice a jejich vojenských sil. Z tradic protifašistického
odboje 2. světové války se také zrodila řada osobností mimořádně významných pro
18
poválečný politický vývoj svých zemí, ať uţ to byl generál Charles de Gaulle ve Francii nebo
komunistický partyzánský velitel Josip Broz-Tito v Jugoslávii.1/

Situace hnutí odporu v Polsku byla komplikována jeho vztahem k Sovětskému svazu,
který si v září 1939 s nacistickým Německem rozdělil polské území. Za této situace značná
část polského odboje byla orientována nejen protinacisticky, ale i protisovětsky.
Nejvýznamnější polskou odbojovou organizací byla Armia Krajowa (Zemská armáda), která
byla podřízena polské exilové vládě v Londýně. Vedle ní vedly boj i komunistická Gwardia
(později Armia) Ludowa (Lidová garda, později armáda) a Bataliony Chlopskie (Rolnické
prapory), organizované Lidovou stranou. V srpnu 1944 zahájila Armia Krajowa ve Varšavě
povstání proti nacistŧm, které mělo osvobodit polské hlavní město ještě před příchodem
Rudé armády. Sovětská vojska nijak povstání nepomohla a Němci ho krvavě potlačili. Na
polském území, ze kterého nacisty vytlačila Rudá armáda, se pak pod sovětskou patronací
chopili moci polští komunisté a část podzemí pokračovala v ozbrojeném boji proti nim.
Zpočátku velmi specifické rysy mělo odbojové hnutí v Dánsku, v němţ po okupaci
země německou armádou v dubnu 1940 zŧstala formálně u moci legální dánská vláda a
v čele státu král Kristián X. Situace se poněkud vyjasnila aţ v létě 1943, kdy po konfliktu
s německými okupačními orgány podala vláda demisi, parlament byl rozpuštěn a dánští
námořníci potopili své válečné lodi, aby nepadly Němcŧm do rukou. Významným činem
odbojových skupin tzv. Svobodných Dánů se stala záchrana většiny místních Ţidŧ, kteří byli
před hrozbou nacistických vyhlazovacích táborŧ odvezeni do neutrálního Švédska.2/
Odlišná byla oproti Dánsku situace v Norsku, z něhoţ po německé agresi na jaře 1940
uprchli král Haakon VII., vláda i značná část parlamentu do Velké Británie a odtud řídili boj
proti okupantŧm. Díky námořnímu spojení s Velkou Británií byl norský odboj, v němţ
dominovaly vojenské organizace Kretsen a Milorg, poměrně dobře vyzbrojen a ve spolupráci
se spojeneckými speciálními jednotkami a britskou SOE provedl řadu účinných diverzních
akcí, např. přepad továrny na těţkou vodu v Rjukanu.3/
Rovněţ v Nizozemí odešla královna Vilemína spolu s vládou po obsazení země
v květnu 1940 do londýnského exilu a nizozemské ozbrojené síly pokračovaly po boku
spojeneckých vojsk ve válečném úsilí. Odbojové hnutí v okupované zemi mělo mj. díky
nepříznivým geografickým podmínkám zpočátku jen málo moţností k otevřenému
19
ozbrojenému boji, a proto se zaměřovalo se na vydávání ilegálních novin a časopisŧ,
zpravodajskou činnost a pomoc Ţidŧm a uprchlíkŧm z totálního nasazení. K rŧstu aktivity
podzemí, které si jako koordinační orgán jednotlivých odbojových směrŧ vytvořilo tzv. Radu
odboje, došlo pak s postupem spojeneckých armád v závěrečné fázi okupace.4/
Sloţitější bylo postavení odboje v Belgii, v níţ po německém útoku na jaře 1940 král
Leopold III. podepsal kapitulaci a přijetím německé „ochrany“ zkomplikoval pozici exilové
vlády v Londýně. Rovněţ v belgickém podzemním hnutí existovala řada ilegálních
organizací včetně exilovou vládou řízené Tajné armády a komunistické Fronty nezávislosti.
Vŧdčí postavou hnutí odporu ve Francii se stal generál Charles de Gaulle, který
z Londýna řídil hnutí Svobodná (od roku 1942 Bojující) Francie. Zejména díky úsilí jeho
emisara Jeana Moulina se podařilo na jaře 1943 sjednotit rozhodující domácí odbojové
skupiny do Národní rady odboje.
5/ Ozbrojené akce na okupovaném území řídil od počátku
roku 1944 štáb Francouzských vnitřních sil v čele s generálem M.P. Koenigem. Francouzský
odboj zesílil zejména po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v červnu 1944, kdy se
francouzští odbojáři významně podíleli na osvobození své země (viz např. povstání v Paříţi
v srpnu 1944).
Boj proti okupačním silám Osy v Jugoslávii měl současně charakter občanské války, ve
které se v často brutálně vedených střetnutích utkávaly ozbrojené síly znepřátelených
národních a politických skupin. Na královskou exilovou reprezentaci v Londýně bylo
napojeno velkosrbsky orientované četnické hnutí pod vedením plukovníka Dragoljuba
Mihailoviće, které bylo také zpočátku podporováno Brity. Ti se ale posléze přeorientovali na
vojensky mnohem efektivnější komunistické partyzánské síly pod vedením Josipa BrozeTita. Na konci listopadu 1942 byl komunisty zaloţen v bosenské Bihaći Antifašistický výbor
národního osvobození (AVNOJ), ke kterému se připojila i řada představitelŧ předválečných
politických stran.6/ Na konci listopadu 1943 měla uţ Národně osvobozenecká armáda
300 tisíc muţŧ a představitelé Velké trojky uznali na konferenci v Teheránu J.B. Tita za
samostatného spojeneckého vrchního velitele. Vyhnání okupačních vojsk ze země víceméně
vlastními silami a zároveň i vítězství v krvavé občanské válce umoţnilo jugoslávským
komunistŧm stát se dominantní silou v poválečném vývoji své země.
20
Konflikty mezi jednotlivými odbojovými proudy probíhaly i v Řecku, které bylo po
vojenské poráţce na jaře 1941 okupováno bulharskými, italskými a německými vojsky. Král
Jiří II. a vláda odešli do exilu do Káhiry a nejsilnější pozice v domácím hnutí odporu získala
komunisty zorganizovaná Národně osvobozenecká fronta (EAM), jejíţ ozbrojenou formací
byla Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS). Vedle ní pŧsobily v Řecku i další
odbojové formace – Národní republikánská řecká liga (EDES) a Národní a sociální
osvobození (EKKA). Na jaře 1944 uţ Národně osvobozenecká fronta fakticky kontrolovala
většinu země, ale její pozice byly relativizovány chybějící zahraniční podporou, protoţe
J.V. Stalin na základě dohody s W. Churchillem z října 1944 přenechal rozhodující vliv
v Řecku Britŧm.7/ Britská vojska pak zasáhla na straně sil věrných královské vládě proti
odbojovým formacím vedeným řeckými komunisty.
V Albánii, okupované v dubnu 1939 fašistickou Itálií, získala v prŧběhu války převahu
komunisty vedená Národně osvobozenecká fronta (FNÇ), jejíţ ozbrojenou sloţkou bylo
Národně osvobozenecké vojsko (UNÇ). Jejich soupeřem byla monarchistická organizace
Legalitetti (Zákonnost) a nacionalisticky a republikánsky orientovaná Balli Kombëtar
(Národní fronta). Vývoj v Albánii byl ovšem v závěrečné fázi války výrazně ovlivňován
dominantní úlohou Titovy partyzánské armády v sousední Jugoslávii.8/
V okupovaných oblastech Sovětského svazu se postupně rozvinulo rozsáhlé
partyzánské hnutí koordinované s bojovým úsilím Rudé armády, které se nacisté pokoušeli
potlačit brutálním terorem proti civilním obyvatelstvu. V počáteční fázi sovětsko-německé
války představovaly významnou část partyzánských sil některé odříznuté armádní jednotky.
Partyzánské hnutí, organizované NKVD a později operačně řízené zvláštními štáby u velení
jednotlivých frontŧ Rudé armády, kromě čistě vojenských úkolŧ plnilo i dŧleţitou roli při
kontrole okupovaného území ze strany sovětského vedení. Zejména na Ukrajině a v Pobaltí
vznikla však i nekomunistická národní odbojová hnutí, která po ústupu Němcŧ pokračovala
v boji proti obnovovanému sovětskému reţimu.
Odlišný charakter neţ v okupovaných státech mělo odbojové hnutí v zemích Osy.
V Itálii došlo k rozmachu protifašistického hnutí aţ po pádu Mussoliniho reţimu v roce

Italští partyzáni, jejichţ hlavní silou byly Garibaldiovské brigády a od roku 1944
v severní části země Oddíly dobrovolníků svobody, vedli zápas s německými okupačními
21
silami i s domácími fašisty. Jakousi formální tečkou za bojovým úsilím italského odboje bylo
zajetí Mussoliniho a jeho poprava 28. dubna 1945.
Velmi omezený rozsah mělo odbojové hnutí v samotném Německu, v němţ se vojenská
opoziční skupina kolem generála Becka a plukovníka Stauffenberga neúspěšně pokusila
července 1944 o puč, pro jehoţ zahájení měl být signálem atentát na Hitlera.
V Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku lze o odboji jen stěţí mluvit, protoţe značná část
opozice proti tehdejším vládnoucím reţimŧm mohla pŧsobit na legální bázi, i kdyţ i na
území Rumunska a Bulharska operovaly určité partyzánské formace. Na Slovensku
pŧsobily zpočátku pouze izolované pročeskoslovenské a komunistické odbojové skupiny,
situace se zde začala výrazně měnit po obratu ve vývoji 2. světové války. V tzv. Vánoční
dohodě z prosince 1943 došlo ke sjednocení části občanského a komunistického odboje na
bázi Slovenské národní rady a k zahájení příprav Slovenského národního povstání.
Odbojové hnutí v Protektorátu Čechy a Morava začalo vznikat v souvislosti
s okupací českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 jako jedna z prvních
protinacistických rezistencí v Evropě. Formovalo se v situaci, kdy ještě neprobíhal válečný
konflikt – ten propukl aţ o pŧl roku později. Tato skutečnost měla pochopitelně své výhody
i nevýhody. Na jedné straně vznikající české rezistenci chyběla otevřená vnější podpora, na
straně druhé i ohledy na zahraničí nutily nacisty zpočátku vystupovat v Protektorátu Čechy a
Morava aspoň navenek relativně umírněně a mj. postavit do čela české protektorátní správy
osobnosti, které představovaly určitou kontinuitu s předcházejícím československým
obdobím. Tak mohlo dojít k tomu, co nemělo obdobu v jiných okupovaných zemích – ke
kontaktŧm, a dokonce k aktivní spolupráci vrcholných představitelŧ oficiální české
protektorátní reprezentace s domácím podzemním hnutím i zahraničním odbojovým centrem.
Tento stav byl ovšem v dŧsledku vzrŧstajícího tlaku nacistŧ na protektorátní vládu i na celou
českou společnost dlouhodoběji neudrţitelný.
V jistém smyslu je paradoxní, ţe v tomto „mírovém“ období měla v českém ilegálním
hnutí nejvýznamnější úlohu „podzemní armáda“, tj. Obrana národa, která hrála podobnou
roli jako pozdější vojenské organizace vytvořené např. v rámci polského nebo norského
odboje. Pro český odboj byl ovšem mír mezi 15. březnem a 1. zářím roku 1939 v podstatě
neţádoucím stavem a všechny jeho naděje se upíraly k vypuknutí války, která měla přinést
22
obnovení české státnosti. Mezi příslušníky dŧstojnického sboru československé armády se
také výrazně uplatňoval motiv nenaplněného poslání armády, která nesměla bojovat v září
1938, a v českých vlasteneckých kruzích byla armáda často chápána jako jediná instituce
předmnichovské republiky, která vyšla se ctí z národní tragédie podzimu roku 1938.9/
Hlavní část aktivit českého odboje byla v prvních letech okupace z velké části
motivována mylnými odhady. Jeho vedoucí představitelé se opakovaně domnívali, ţe
rozhodující kolo zápasu s nacistickým Německem je uţ nadosah a ţe je nutné se na něj co
nejlépe připravit – ať uţ rozsáhlou výstavbou podzemní armády v roce 1939 nebo aktivizací
ilegální činnosti v létě 1941. Logicky pak následovaly tvrdé protiúdery okupační moci –
rozbití hlavních sil Obrany národa na přelomu let 1939 a 1940 a teror 1. stanného práva na
podzim roku 1941, který zdecimoval nejdŧleţitější organizace českého odboje napojené na
ÚVOD.
Rok 1942 pak představoval asi nejvýraznější mezník ve vývoji českého podzemního
hnutí v prŧběhu nacistické okupace. Na jedné straně se atentát na R. Heydricha, k jehoţ
úspěšnému provedení se spojily síly zahraničního i domácího odboje, stal asi nejviditelnějším
a nejvýraznějším činem českého protinacistického hnutí v prŧběhu 2. světové války. Na
druhé straně krvavý protiútok nacistŧ po atentátu zpŧsobil českému odbojovému hnutí
nejhlubší krizi v celém prŧběhu okupace, z něhoţ se prakticky celý rok 1943 těţce
vzpamatovávalo.
S postupným vyčerpáváním sil domácí rezistence zákonitě rostl význam zahraničního
odboje, jehoţ londýnskému centru se postupně podařilo překonat hlavní problémy spojené se
svým uznáním ze strany velmocí protihitlerovské koalice. (V tom byla situace
československého exilu hodně podobná pozici generála Charlese de Gaulla, pochopitelně zde
ale absentovaly velmocenské souvislosti postavení Francie v evropské politice.) Zejména od
druhé poloviny roku 1944 pak došlo i k oţivení domácího odbojového hnutí, v němţ se přes
nedostatek zbraní projevoval zřetelný příklon k ozbrojeným aktivitám. Na rozmachu odboje
v českých zemích se výrazně podílel příchod řady parašutistických desantŧ z Velké Británie
i SSSR a přes úsilí nacistických bezpečnostních sil se v některých oblastech protektorátu
začalo rozvíjet partyzánské hnutí, jehoţ aktivita kulminovala v závěrečných měsících války.
Povstání, které vypuklo na řadě míst českých zemí v květnu 1945, se pak stalo vyvrcholením
23
a zároveň i epilogem činnosti odbojového hnutí. Přes toto závěrečné vzepětí se domácí
rezistence uţ nedokázala stát rovnocenným partnerem zahraničního odboje, jehoţ
dominance se projevila při formování poválečné podoby obnoveného československého státu
– to ovšem bylo analogické k situaci ve většině nacisty okupovaných zemí.
Co se týče podmínek okupačního reţimu, v rámci něhoţ české odbojové hnutí po
převáţnou část nacistické okupace pŧsobilo, jeho charakter byl v určitých ohledech na
pomezí mezi „západním“ a „východním“ modelem. Na jedné straně zde existovala vnější
kulisa „samosprávného“ Protektorátu Čechy a Morava a většinou jen výběrový teror
namířený proti aktivním odpŧrcŧm nacistické nadvlády – coţ připomínalo reţimy vytvořené
nacisty např. v Dánsku, Norsku nebo Holandsku – na straně druhé zde byly přítomny budoucí
plány „konečného řešení české otázky“, jejichţ drastičtější varianty byly aplikovány na
okupovaném území Polska nebo SSSR.10/ Tyto skutečnosti ztěţovaly domácímu odbojovému
hnutí jeho pozici, protoţe zuţovaly jeho personální základnu – motivem pro účast v ilegálním
hnutí totiţ nemohlo v drtivé většině případŧ být bezprostřední existenční ohroţení, ale jen
osobní svobodné rozhodnutí kaţdého jednotlivce.
V neposlední řadě se český odboj v Protektorátu Čechy a Morava musel v prŧběhu
okupace vyrovnávat s řadou obtíţně překonatelných překáţek, k nimţ patřil např. nedostatek
skutečně nepřístupných míst na vlastním území a po většinu okupace i značná vzdálenost od
front, která znemoţňovala ve větší míře podporu zvenčí. Pro rozsáhlejší zásilky zbraní
a dalšího materiálu chyběla v dané chvíli buď silná domácí odbojová organizace, která by je
mohla přijmout a účinně vyuţít, nebo příznivá situace na bojištích, jeţ by umoţňovala
aktivizaci vlastní činnosti, nebo konečně ochota zahraničních spojencŧ se tímto zpŧsobem
angaţovat. Výsledkem bylo, ţe český odboj byl dodávkami zbraní podpořen prakticky
nejméně ze všech rezistencí na území okupované Evropy. Nemohl tak sehrát roli, se kterou
počítal, tj. být vŧdčí silou při obnovení české státnosti, přesto se se svou činností a oběťmi
dŧstojně zařadil do kontextu evropského protifašistického hnutí odporu.
24
C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické,
vojenské a bezpečnostní aspekty vývoje v tomto období
Kdyţ 15. března 1939 obsadila německá vojska okleštěné území českých zemí
a následujícího dne byl vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, začala pro český národ
doba nacistické okupace. Toto sloţité a rozporuplné období se pochopitelně velmi výrazně
odrazilo také v historii Přerovska.
Podle posledního předválečného sčítání obyvatel v roce 1930 ţilo v tehdejším
politickém okrese Přerov, který se skládal ze soudních okresŧ Přerov a Kojetín, celkem
84 317 obyvatel, přičemţ nejvyšší podíl připadal na tři města – samotný Přerov (22 362
obyvatel), Kojetín (6214 obyvatel) a Tovačov (2838 obyvatel). Kromě těchto měst se
v politickém okrese, který měl rozlohu cca 450 km2
, nacházelo ještě dalších 81 obcí.
Z národnostního hlediska šlo o výrazně český region, poněkud vyšší počet německých
obyvatel ţil v tomto období jen v Přerově (714 osob), mnohem menší podíl tvořilo německé
obyvatelstvo v Kojetíně – 38 osob nebo v Tovačově – 11 osob. K ţidovské národnosti se
v tomto politickém okrese v roce 1930 přihlásilo 211 obyvatel, přičemţ počet osob hlásících
se k ţidovskému náboţenskému vyznání činil 421.
1/
Na rozdíl od sousedního politického okresu Hranice, od kterého bylo odtrţeno 22 obcí,
nebyl politický okres Přerov přímo dotčen územními změnami po mnichovské konferenci,
výrazné byly ovšem některé nepřímé dopady – jen v Přerově samém našlo na podzim 1938
trvalý pobyt 1193 osob uprchlých nebo vyhnaných ze zabraných oblastí Opavska
a Znojemska.
2/ Organizace a koordinace pomoci těmto lidem se stala jedním z dŧleţitých
kořenŧ pozdějšího vzniku odbojového hnutí na Přerovsku a sehrála po 15. březnu 1939
i významnou úlohu při počáteční vzájemné spolupráci mezi místními skupinami národního
a komunistického odboje.
Z hospodářského hlediska náleţelo Přerovsko k zemědělsky vysoce produktivním
oblastem, z čehoţ těţil místní rozvinutý potravinářský prŧmysl, a to nejen v Přerově, ale
i v Kojetíně, Tovačově a Brodku, v nichţ významnou hospodářskou základnu tvořily místní
cukrovary a další potravinářské podniky (lihovary, sladovny atd.). Kromě potravinářství se
na Přerovsku od konce 19. století rozvíjel také prŧmysl strojírenský, chemický, oděvní a
25
obuvnický. Nacházela se zde i významná elektrárenská základna – Středomoravské
elektrárny Přerov zásobovaly proudem značnou část Moravy.
Nejdŧleţitějším prŧmyslovým podnikem se v Přerově i v celém regionu stal na konci
let 20. století závod na výrobu optických přístrojŧ Optikotechna (dnešní Meopta), který
byl zaloţen v roce 1933 a o dva roky později se stal součástí koncernu Zbrojovky Brno.
(V roce 1944 v Optikotechně pracovaly uţ přes tři tisíce zaměstnancŧ.) K dalším dŧleţitým
továrnám v Přerově patřila v té době strojírna a slévárna Heinik a dědici (asi 250
zaměstnancŧ), akciová strojírna Belka (asi 150 zaměstnancŧ) a koţedělný podnik Kazeto
(asi 300 zaměstnancŧ).3/ Hospodářský ţivot celého regionu byl výrazně ovlivňován
existencí dopravní sítě, v níţ zejména přerovské nádraţí plnilo roli strategicky dŧleţité
křiţovatky čtyř ţelezničních tratí směřujících na Olomouc, Brno, Břeclav a Moravskou
Ostravu. (Ve 30. letech 20. století pracovalo v přerovském politickém okrese na ţeleznici
kolem 2500 zaměstnancŧ.) Přístup k ţeleznici byl pro český odboj v řadě ohledŧ klíčový, ať
uţ šlo o tajnou přepravu osob přes hranice, distribuci ilegálního tisku, zpravodajství nebo
sabotáţní činnost.
Uţ od poloviny 19. století Přerovsko představovalo oblast se silným českým národním
hnutím, které se projevovalo rozmanitou spolkovou, kulturní i politickou činností.
Významnou úlohu hrál podobně jako jinde Sokol – jen v samotném Přerově, který byl
sídlem Středomoravské sokolské ţupy Kratochvílovy, dosáhl v roce 1938 počet dospělých
členŧ místní sokolské jednoty 1433 osob a v následujím roce se zejména v dŧsledku
začlenění uprchlíkŧ ze zabraných pohraničních území ještě zvýšil na 1514.4/ Podobně jako
v jiných regionech představovaly i na Přerovsku v meziválečném období dŧleţitý
společenský fenomén legionářské organizace v čele s Československou obcí legionářskou,
jen její přerovská jednota měla v srpnu 1939 včetně tzv. organizovaných přátel legionářŧ
celkem 465 členŧ.5/ Z místních vzdělávacích institucí je pak třeba zmínit především
přerovské gymnázium, které bylo zaloţeno v roce 1870 jako třetí nejstarší ústav tohoto typu
s českým vyučovacím jazykem na Moravě.
Z hlediska pŧsobení a volebních úspěchŧ politických stran se v období první republiky
ve venkovských částech Přerovska uplatňoval silný vliv lidovcŧ a agrárníkŧ, v městských
centrech pak i sociálních demokratŧ, národních socialistŧ a komunistŧ.6/ V samotném
26
Přerově v obecních i parlamentních volbách ve 30. letech 20. století získávali nejvíce hlasŧ
sociální demokraté, z jejichţ řad pocházel i poslední předokupační starosta Přerova
František Lančík.
Nacistická okupace systém státní správy a místní samosprávy v českých zemích
výrazně poznamenala, coţ se pochopitelně výrazně projevilo i na Přerovsku. Jiţ
v přechodném období tzv. vojenské správy (15. březen–15. duben 1939) se konstituovaly
základy německé civilní správy Protektorátu Čechy a Morava, jejíţ nejniţší článek tvořily
oberlandráty (úřady vrchních zemských radŧ), které měly za úkol mj. kontrolovat činnost
českých autonomních orgánŧ, zejména okresních úřadŧ, městské a obecní samosprávy.7/ Na
střední Moravě existovaly zpočátku oberlandráty tři – olomoucký (zahrnoval politické
okresy Olomouc-město, Olomouc-venkov, Hranice a Přerov), prostějovský a kroměříţský.
K 1. červenci 1940 byly dva poslední zrušeny a většina jejich území byla přičleněna
k olomouckému oberlandrátu. V souvislosti s tzv. Heydrichovou správní reformou v roce
1942 pak Olomoucko začalo podléhat oberlandrátu v Ostravě.8/ V čele okresního úřadu
v Přerově stál od února 1939 do července 1942 okresní hejtman JUDr. Josef Frey, poté aţ do
května 1945 Erwin Kraut.
Silnému tlaku okupantŧ byla vystavena i obecní a městská samospráva, a proto došlo
v řadě obcí na Přerovsku k výměnám starostŧ a rekonstrukcím obecních zastupitelstev,
z nichţ byli mj. vyloučeni bývalí legionáři.9/ K zvláště výrazným zásahŧm sáhla okupační
moc v strategicky dŧleţitém Přerově, v němţ byl dosavadní starosta František Lančík
přinucen uţ 25. března 1939 rezignovat a nahrazen svým dosavadní náměstkem Janem
Moulíkem, který byl do přerovského zastupitelstva zvolen za národně socialistickou stranu.
Ale ani Moulíkovo setrvání v této funci – přerušené šestitýdenní internací v souvislosti se
zatýkací akcí Albrecht I. – nebylo pro okupační moc přijatelné a po jeho nucené rezignaci
v květnu 1940 se správy obecních záleţitostí ujal nejstarší člen městské rady Karel
Nachtigal. Zásadním zásahem do přerovské samosprávy se pak stalo rozpuštění městského
zastupitelstva, ke kterému došlo dne 11. září 1940 výměrem zemského úřadu v Brně.
Řízením města byl následně pověřen vládní komisař Karl Kavka von Sittaheim, bývalý
okresní hejtman v Zábřehu, který se svého úřadu ujal 23. září 1940. Vykonával ho ale jen
27
do konce roku 1940 a místo něho pak byl 7. ledna 1941 jmenován JUDr. Johann Petzny,
bývalý starosta Uničova, který v této funkci setrval aţ do května 1945.10/
Ačkoliv armáda nehrála v ţivotě Přerova tak významnou úlohu jako např. v blízké
Olomouci nebo Hranicích, i zde byly v období první republiky umístěny některé vojenské
jednotky československé armády, především jezdecké a dělostřelecké. Přerov se také stal
hned v říjnu 1918 sídlem posádkového velitelství, které zde pŧsobilo aţ do července 1939.
Ve městě byly umístěny v prŧběhu let 1918–1939 rŧzné části 6. jezdeckého pluku a od září
1933 i 82. jezdecký dělostřelecký oddíl.
K dislokaci dalších vojenských jednotek do Přerova pak došlo v souvislosti
s rostoucím ohroţením republiky ze strany nacistického Německa. V prosinci 1938 byly do
Přerova přemístěny součásti 34. pěšího pluku – střelce Jana Čapka, konkrétně jeho 3. polní
prapor a náhradní prapor.11/
Přerovské letiště, urychleně budované od roku 1937, se v téţe
době stalo základnou 63. zvědné letky 2. leteckého pluku „Dr. Edvarda Beneše“, která byla
vyzbrojena jednak zastaralými dvouplošníky A-100, jednak modernějšími dvoumotorovými
B-71, zakoupenými v SSSR. Mezi piloty tohoto útvaru patřil mj. i František Fajtl.12/
O tom, ţe dochází k obsazování území republiky německou armádou, byl okresní úřad
v Přerově informován telegramem z úřadu zemského prezidenta v časných ranních hodinách
března 1939. Přerovsko a celou oblast střední Moravy obsazovaly od severu jednotky
a 8. pěší divize patřící do sestavy 8. (vratislavského) armádního sboru.13/ K samotnému
obsazení Přerova německými vojenskými silami došlo 15. března 1939 kolem 9. hodiny
dopoledne, do Kojetína vstoupily jednotky německé branné moci téhoţ dne kolem
hodiny, ale např. do Tovačova aţ v prŧběhu 16. března.14/
Zatímco na jiných místech politického okresu byl pobyt německých jednotek v dalším
prŧběhu okupace jen přechodný, stal se Přerov trvalým sídlem německé posádky, která
zabrala pro své potřeby řadu budov, mj. i čtyři školy. Prvním vojenským velitelem Přerova
byl jmenován podplukovník von Wagner, v dalším prŧběhu okupace pŧsobili v čele
přerovského vojenského velitelství (tzv. Ortskommanda), umístěného v několika prvních
dnech v budově radnice na dnešním náměstí TGM a poté trvale v kasárnách na dnešní
Palackého ulici, zejména bývalí dŧstojníci československé armády německé národnosti.
Jednotky německého pozemního vojska, které byly v Přerově trvale dislokovány, dosáhly
28
v roce 1944 síly dvou praporŧ (asi 1500 muţŧ). Tyto formace náleţely do sestavy 540.
divize, jejíţ velitelství v čele s generálporučíkem H. Windeckem sídlilo v Brně. Kromě
ochrany statických vojenských objektŧ bylo muţstvo těchto jednotek, které rozhodně svou
výzbrojí, výcvikem ani početním stavem nepatřily k elitě německé armády, pouţíváno mj.
k doprovodu vojenských transportŧ přepravovaných po ţeleznici.15/
Přerov se stal poměrně významnou základnou i pro německou Luftwaffe, protoţe na
místním letišti sídlily její školní a později i bojové jednotky.16/ Letecká válka se Přerovska
nejvýrazněji dotkla v druhé polovině roku roku 1944, kdy zde došlo v červenci a srpnu
k řadě vzdušných soubojŧ mezi americkými bombardovacími svazy a německými
stíhačkami, při nichţ byla nouzovými odhozy pum a sestřelenými letadly poškozena řada
budov, např. 25. srpna v Tovačově. Dne 17. října 1944 pak napadly dvě skupiny amerických
stíhaček P-38 J Lightning jednak přerovské nádraţí, na kterém zničily a poškodily řadu
lokomotiv, jednak letiště, na němţ shořelo několik letadel.
O měsíc později, 20. listopadu 1944, se Přerov stal cílem útoku 15. americké letecké
armády, jejíţ bomardéry B-24 J Liberator zasáhly pumami řadu budov v městské zástavbě.
Při tomto náletu, jehoţ zamyšlenými cíli byly Optikotechna a strategicky dŧleţité přerovské
nádraţí, zahynulo 13 civilních obyvatel města a 32 bylo zraněno. Konečně 17. prosince 1944
se vzdušný prostor nad Přerovskem, Prostějovskem a Olomouckem stal dějištěm rozsáhlé
letecké bitvy mezi 15. americkou leteckou armádou a německými stíhači z elitní eskadry
JG 300, při níţ se na Přerovsku zřítila řada sestřelených amerických i německých letadel.17/
Současně s německými vojenskými jednotkami byly v polovině března 1939 na
obsazované území českých zemí vyslány i nacistické bezpečnostní síly, které byly tvořeny
operačními skupinami a operačními oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby.
Střední Morava se stala prostorem pŧsobení Operačního oddílu VIII Olomouc,
(Einsatzkommando 10 Olmütz) pod velením SS-Sturmbannführera vládního rady Erwina
Schulze, který byl sloţen z příslušníkŧ gestapa, kriminální policie a bezpečnostní sluţby
(Sicherheitsdienstu, SD). Nástupištěm tohoto oddílu se stala Opava, v níţ se jeho členové
soustředili uţ v první polovině března 1939.
Po příchodu do Olomouce se E. Schulz usídlil se svým oddílem nejprve na radnici
a vyslal menší skupiny svých podřízených do Hranic a Prostějova, aby zde zřídili pobočky,
29
zárodky budoucích sluţeben gestapa. Po skončení přímé vojenské správy Protektorátu
Čechy a Morava v polovině dubna 1939 došlo i k postupnému ukončení činnosti operačních
skupin a oddílŧ bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby a zformování stálých sluţeben
gestapa. Na střední Moravě se tak stalo v prŧběhu června 1939.18/ Olomoucká sluţebna
gestapa byla zpočátku umístěna v budově Spolku moravských cukrovarŧ na dnešním
Dolním náměstí a od roku 1940 se nacházela v budově bývalého divizního vojenského
soudu na dnešní třídě 17. listopadu.
Do Přerova byla vyslána z Olomouce skupina příslušníkŧ nacistických bezpečnostních
sil – podobně jako předtím do Hranic a Prostějova – v druhé polovině dubna 1939 a usadila
se v úřadovnách Úvěrového záloţenského spolku v budově přerovského Městského domu na
dnešní Kratochvílově ulici, kde měla k dispozici i místnost se silnými plechovými dveřmi.
Ta slouţila jako provizorní cela pro zadrţené před jejich transportem do Olomouce. Na jaře
1940 pak převzalo gestapo pod svoji kontrolu druhé patro v budově přerovského okresního
soudu ve Smetanově ulici, v němţ byla umístěna řada cel.19/
V této detašované přerovské pobočce olomouckého gestapa, která vyvíjela svou
činnost v období let 1939–1941, pŧsobilo v prŧměru 6–8 pracovníkŧ, mj. vrchní kriminální
asistent Josef Knoll, kriminální asistent Müller, Alois Bartl a další. Jejich činnost řídil
zástupce zástupce velitele olomoucké sluţebny gestapa, který přijíţděl do Přerova dvakrát aţ
třikrát týdně. Do června 1939 tuto funkci zastával kriminální inspektor Franz Morawetz,
poté jej vystřídal SS-Untersturmführer vrchní kriminální komisař Franz Langer.20/
K významné změně v rozmístění sluţeben gestapa na střední Moravě došlo v létě 1941.
Kvŧli větší akceschopnosti a efektivitě, ale pravděpodobně i v souvislosti se správní
reformou, při které došlo ke zrušení oberlandrátŧ v Kroměříţi a Prostějově, byly k 31. srpnu
1941 zrušeny venkovní sluţebny gestapa v Prostějově, Kroměříţi a Hranicích a k 1. září
1941 naopak zřízena venkovní sluţebna gestapa v Přerově, která zde pŧsobila aţ do konce
nacistické okupace. Své sídlo našla v zabavené rozlehlé vile v dnešní Máchově ulici, která
přiléhá k městskému parku Michalov. Ve velení přerovské sluţebny gestapa se postupně
vystřídali SS-Untersturmführer kriminální komisař Rudolf Karl (1.9. 1941–květen 1943),
SS-Obersturmführer kriminální inspektor Josef Scheuringer (květen 1943–prosinec 1944)
a SS-Obersturmführer kriminální komisař Karl Streit (prosinec 1944–květen 1945). Jejich
30
zástupcem byl od zřízení sluţebny aţ do května 1945 kriminální tajemník Johann
Greifender.21/
V personálním obsazení přerovské sluţebny gestapa, jejíţ početní stav činil v prŧměru
15–20 osob, včetně řidičŧ a dalších pomocných sil, se – podobně jako i v jiných moravských
sluţebnách – výrazně uplatňovali kromě sudetských Němcŧ zejména bývalí členové
vídeňské kriminální policie, kteří se uţ před anšlusem Rakouska angaţovali v nacistickém
hnutí. Tito úředníci gestapa, kteří před svým nasazením v Přerově většinou pŧsobili na
venkovních sluţebnách v Hranicích, Kroměříţi, Prostějově nebo Olomouci, se vyznačovali
kromě značných policejních zkušeností vesměs i znalostí českých reálií a často i jazyka.22/

Při shromaţďování údajŧ a vytváření kartoték nutných pro pátrací a represivní činnost
vycházeli členové přerovského gestapa zpočátku jednak z materiálŧ, které získávali od
protektorátních správních institucí, policie, četnictva atd., jednak se snaţili budovat síť
vlastních informátorŧ a zpravodajŧ, popř. i výkonných konfidentŧ – těch ovšem bylo
v obvodu pŧsobnosti přerovské sluţebny jen několik. V prŧběhu roku 1943 byl u přerovské
sluţebny gestapa – podobně jako uţ předtím u všech ostatních venkovních sluţeben
i řídicích úřadoven – zřízen samostatný N-referát (Nachrichten-Referate), který měl řídit
a koordinoval činnost konfidentŧ a umoţnit jejich lepší vyuţití proti odboji.23/
Na rozdíl od Olomouce, v níţ se kontakty členŧ gestapa s jejich konfidenty odehrávaly
mimo úřadovnu gestapa – v této souvislosti je v poválečných výpovědích členŧ
olomouckého gestapa uváděna zejména místní úřadovna cenové kontroly24/
– v Přerově
chodili konfidenti většinou ve večerních hodinách podávat hlášení přímo do sluţebny
gestapa, popř. ke schŧzkám docházelo i v soukromých bytech úředníkŧ gestapa. Finanční
odměny v markách nebo korunách určené pro konfidenty byly přidělovány
N-referátem řídicí úřadovny gestapa v Brně a disponoval jimi vedoucí přerovské sluţebny.25/
Mezi těmi, kteří se rozhodli spolupracovat s přerovskou sluţebnou gestapa, najdeme
lidi, kteří tak činili z hmotných dŧvodŧ – tj. buď přímo za peníze, nebo kvŧli získání lepšího
pracovního postavení. Gestapo jim v tomto ohledu vycházelo vstříc takovým zpŧsobem, aby
to odpovídalo i jeho zájmŧm. Kupř. konfident Josef Schupp, jenţ se později „osvědčil“ při
odhalování přerovské a kojetínské ilegální skupiny napojené na síť „Moravské rovnosti“,
získal díky intervenci úředníkŧ gestapa výhodné úřednické místo v přerovské Optikotechně.
31
Díky tomu mohly nacistické bezpečnostní sloţky ještě zesílit svŧj dohled nad tímto
strategicky dŧleţitým závodem.26/
Dalšími vhodnými „kandidáty tajné spolupráce“ byly pro gestapo osoby
„kompromitované“ zjištěnou ilegální činností, popř. lidé, na které mohl být vykonáván
nátlak kvŧli tomu, ţe jejich příbuzní byli ve vězeních nebo koncentračních táborech.
Výsledky gestapa na Přerovsku v tomto směru byly – podobně jako asi i v jiných regionech
– rozporuplné a nelze je příliš generalizovat. Kromě v této práci popsaných případŧ Jana
Skopala a Miloše Suma stojí v přerovském kontextu za zmínku především osud úředníka
Adolfa Mináře, pŧvodně odbojového pracovníka zapojeného do činnosti tzv. technického
aparátu ilegální KSČ v olomouckém kraji. Po svém zatčení 14. března 1940 poskytl
A. Minář gestapu podrobné údaje o své ilegální činnosti a podle poválečné výpovědi
kriminálního rady O. Koslowského tak výrazně přispěl k rozbití tohoto technického aparátu
KSČ na celé Moravě. Minář byl rovněţ gestapem vyuţit jako „volavka“ při zatčení
některých významných funkcionářŧ ilegální KSČ pohybujících se v té době na Přerovsku –
Ladislava Horníka, Františka Vodsloně a Karla Aksamita.27/
Gestapo se posléze rozhodlo nasadit A. Mináře přímo „do terénu“ jako konfidenta, coţ
bylo ovšem na Přerovsku ztíţeno tím, ţe jeho role při rozbití místního komunistického
odboje byla některým nezatčeným členŧm ilegální KSČ minimálně v základních obrysech
známa.28/
Z tohoto dŧvodu měl A. Minář pŧsobit v Olomouci, kam se také přestěhoval
a začal pracovat v závodě Sigma v nedalekém Lutíně. Své konfidentské úkoly si ovšem
z hlediska gestapa plnil liknavě a s nechutí, proto byl v březnu 1941 znovu zatčen, odsouzen
na dvanáct let káznice a 9. prosince 1942 zemřel ve věznici ve Wohlau.29/
Kromě gestapa na Přerovsku pochopitelně vyvíjely činnost i další německé policejní
a bezpečnostní sloţky. V přízemí budovy okresního hejtmanství v Přerově měla svoji
úřadovnu německá kriminální policie (Kripo) v počtu 5–6 úředníkŧ, jejímţ velitelem byl
V. Bauer-Czada. Ve městě byly rovněţ trvale umístěna i německá četnická stanice
a v zabrané sokolovně na dnešní ulici Brabantsko byla zřízena kasárna pro část 209. praporu
policejního pluku Morava (Polizeiregiment Mähren) německé ochranné policie
(Schutzpolizei), jehoţ velitelství sídlilo v nedalekém Holešově.
32
V závěru nacistické okupace se 10. dubna 1945 v Přerově objevil dokonce i speciální
oddíl s krycím označením „Olza“ pod velením SS-Hauptsturmführera dr. Lehmanna z úřadu
VI Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt, RSHA), který se
zde měl připravovat na záškodnický boj v nepřátelském týlu. Tento oddíl, který měl
základnu v hostinci v městském parku Michalov, byl pak nasazen při potlačování povstání
v Přerově 1. května 1945 a jeho členové se výrazně podíleli na následných nacistických
represích.
30/
Co se týče pŧsobení nacistické bezpečnostní sluţby (Sicherheitsdienst, SD), Přerovsko
zpočátku spadalo do oblasti pŧsobení olomoucké sluţebny, jejímţ velitelem byl
SS-Obersturmführer E. Liedtke. Na přelomu let 1943 a 1944 byla zřízena sluţebna SD
také v Přerově a jejím velitelem se stal SS-Untersturmführer W. Riedel. Při své činnosti se
nacistická bezpečnostní sluţba snaţila vytvořit síť svých informátorŧ – často ovšem
souběţně pracujících i pro gestapo – zejména ve vojensky dŧleţitých prŧmyslových
závodech.
K „úspěchŧm“ této sítě v Přerově patřilo mj. na začátku roku 1942 odhalení podpŧrné
akce pro rodiny zatčených a popravených, která byla organizována v přerovské továrně
Optikotechna a do níţ bylo zapojeno velké mnoţství dělníkŧ. Vzhledem k obavám
z narušení výroby ve strategicky významném podniku gestapo nakonec zatklo a poslalo do
koncentračních táborŧ „jen“ osm hlavních organizátorŧ této akce a u asi 150 dělníkŧ, kteří
finančně přispívali, se spokojilo s jejich předvoláním a vyslovením výstrahy.31/ Obecně se dá
konstatovat, ţe gestapo nemělo zejména k informacím všeobecného charakteru získávaným
SD příliš velkou dŧvěru a mezi oběma bezpečnostními sloţkami panovala značná rivalita.
Svou roli při zajišťování bezpečnostní situace na Přerovsku v období okupace
pochopitelně hrály i protektorátní policejní síly, které ovšem byly pod přímou německou
kontrolou. Dŧleţitou úlohu plnilo zejména protektorátní četnictvo, jehoţ stanice
v přerovském politickém okrese byly od září 1939 podřízeny velitelství četnického oddělení
v Olomouci. K červenci roku 1941 existovalo v přerovském politickém okrese celkem
13 stanic, v nichţ slouţilo celkem 81 četníkŧ (Přerov – 18, Pavlovice u Přerova – 4, Horní
Moštěnice – 6, Brodek – 6, Předmostí – 6, Troubky – 4, Domaţelice – 4, Kojetín – 8,
Doloplazy – 5, Němčice na Hané – 5, Tovačov – 6, Klenovice na Hané – 4, Vlkoš – 5).32/

33
Svou roli při udrţování veřejného pořádku plnila v jednotlivých městech a větších
obcích i městská, resp. obecní policie. Tato tradiční bezpečnostní sloţka byla v přerovském
politickém okrese pochopitelně nejpočetnější v Přerově, v němţ bylo ve stavu městského
policejního úřadu, který byl samostatným oddělením městského úřadu, na konci roku 1939
celkem 35 zaměstnancŧ a v roce 1941 dosáhl jejich počet čísla 38. V rámci reorganizace pak
došlo v roce 1942 k zařazení městské policie k tzv. obecní výkonné policii s velitelstvím
v Brně, v dŧsledku čehoţ podstatně stouply počty záměstnancŧ a pochopitelně i finanční
náklady jednotlivých měst na policejní sluţbu.33/
Kromě dŧsledné vnější kontroly se okupační orgány snaţily ovládnout protektorátní
bezpečnostní sloţky i zevnitř, coţ se týkalo zejména významnějších měst. V přerovských
reáliích to konkrétně vypadalo tak, ţe v městské policii slouţilo k 15. červenci 1942 uţ
11 zaměstnancŧ německé národnosti a mezi její české osazenstvo bylo na nátlak gestapa
přijato i několik členŧ kolaborantské organizace Vlajka. Tyto okolnosti pochopitelně
vytvářely obtíţnou situaci pro ty příslušníky protektorátní policie a četnictva, kteří zŧstali
věrni svému národu, popř. se i přímo zapojili do odboje. V prŧběhu okupace bylo popraveno
nebo zahynulo v koncentračních táborech sedm policistŧ a příslušníkŧ četnictva
z přerovského politického okresu.34/

Rozporuplný a v řadě ohledŧ tragický byl osud policejního majora Eduarda Hanáka,
jednoho z velitelŧ přerovské městské policie během nacistické okupace. E. Hanák byl
v únoru 1942 zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora, po válce byl naopak
obviněn z udavačství a odsouzen na 10 let vězení.35/
K dokreslení obrazu dislokace protektorátních ozbrojených sloţek v přerovském
regionu je ještě nutné uvést, ţe v létě roku 1940 byl v nedalekém Lipníku nad Bečvou
umístěn 12. prapor vládního vojska v počtu asi 500 muţŧ, jehoţ hlavním úkolem bylo střeţit
ţelezniční trati na východní Moravě. Někteří příslušníci tohoto praporu byli napojeni na
místní odbojové skupiny na Přerovsku a Lipnicku (viz podkapitola 3.2). Na konci května
1944 byl tento prapor spolu s deseti dalšími přesunut do severní Itálie, kde měl za úkol
střeţit nejprve komunikační trasy v piemontském Aviglianu, poté vojenské objekty v Turíně
a konečně od srpna 1944 ţelezniční trať Milán–Piacenza. V prŧběhu tohoto nasazení
přeběhlo k italským a jugoslávským partyzánŧm celkem 122 vojákŧ a dŧstojníkŧ praporu.
34
Po odzbrojení v říjnu 1944 pak byli jeho zbylí příslušníci nasazeni v rámci pracovních
jednotek na opevňovací práce podél Pádu a v brennerském údolí.36/
Podobně jako v jiných regionech pŧsobily i na Přerovsku kolaborantské a fašistické
organizace podporované okupačním reţimem. V tomto ohledu zde byla asi nejvýraznější
aktivita tzv. Nacionálně socialistické české dělnické a rolnické strany, která byla označována
podle svého znaku téţ jako strana „zeleného hákového kříţe“, v lidové mluvě téţ „zelení“.
Tato nebezpečná kolaborantská organizace, v jejímţ čele stál politický dobrodruh František
Mikuláš Mlčoch (rodák z Uhřičic v kojetínském soudním okrese), měla své centrum
v nedaleké Kroměříţi, ovšem vyvíjela svou činnost i v dalších regionech zejména na
východní Moravě, ale také v Praze. Ústředními body programu této organizace, která v době
svého největšího rozmachu v letech 1940–1941 sdruţovala asi 2000 osob, byl boj proti
Ţidŧm, vymýcení marxismu a komunismu a boj proti liberální demokracii.37/
V přerovském politickém okrese měla tato kolaborantská organizace nejsilnější
základnu v Kojetíně, v němţ do ní vstoupilo asi 250 osob, mezi nimi i řada bývalých členŧ
KSČ. V čele kojetínské organizace „zelených“, která sídlila v místním hotelu Pivovar, stál
hoteliér Josef Vavrouch. Poněkud slabší vliv měla tato strana v jiných částech okresu – ve
vesnicích v okolí Kojetína získala asi padesát členŧ (např. ale v rodišti F.M. Mlčocha
Uhřičicích jich bylo 27) a v Přerově jen okolo deseti. Kromě toho, ţe řada členŧ této
organizace spolupracovala s nacistickými bezpečnostními sloţkami, zejména SD
a gestapem, její význam spočíval i v tom, ţe okupační orgány vyuţívaly silné základny
„zelených“ v Kojetíně ke kontrole správy města. Na rozdíl od Přerova, ve kterém bylo
městské zastupitelstvo rozpuštěno a k řízení města byl jmenován vládní komisař, došlo
v Kojetíně ke kooptování „zelených“ a příslušníkŧ nepočetné místní německé menšiny do
jednotlivých komisí městského zastupitelstva, čímţ si okupační moc pojišťovala vliv nad
ţivotem města.
Kromě rozsáhlé agitační činnosti prováděné především pomocí letákŧ tištěných na
cyklostylu, který pŧvodně patřil místní organizaci KSČ, byl součástí aktivity Nacionálně
socialistické české dělnické a rolnické strany v Kojetíně i nátlak na majetnější příslušníky
místního obyvatelstva s cílem donutit je ke vstupu do svých řad, popř aspoň poskytovat
finanční příspěvky na činnost strany. Dominantní role „zelených“ v Kojetíně se projevila
35
i v tom ohledu, ţe zatímco v okolních městech vznikaly v prŧběhu roku 1940 místní
organizace Českého svazu pro spolupráci s Němci, v Kojetíně jeho pobočka vŧbec nebyla
zaloţena, aby se nestala neţádoucí konkurencí jiţ „zavedené“ kolaborantské organizace.38/
Mnohem méně výrazná byla na Přerovsku aktivita dalších fašistických
a kolaborantských organizací. Vyvíjel zde činnost Český národně socialistický tábor –
Vlajka, jehoţ krajský sekretariát sídlil nejdříve v Olomouci a od ledna 1941 v Přerově.
V přerovském politickém okrese měla „Vlajka“ kolem 150 členŧ, ponejvíce v samotném
Přerově, v němţ její organizace spolu se svojí „odborářskou sloţkou“ – Českou pracovní
frontou – čítala asi 120 členŧ (zčásti ovšem pocházejících z okolních obcí), z nichţ bylo po
osvobození 39 souzeno.39/ Nejaktivnější byla činnost Vlajky v Brodku, v němţ v její místní
organizaci pŧsobilo kolem dvaceti členŧ, vedených místním obchodníkem Josefem Filipem.
Ten byl ovšem v dubnu 1942 zatčen pro nedovolené drţení zbraně, odsouzen na dva roky
káznice a v prŧběhu výkonu trestu zemřel ve vězení.40/
Velmi formální byla v přerovském regionu činnost Českého svazu pro spolupráci
s Němci, jehoţ přerovská organizace byla zaloţena 29. června 1940. V jejím čele stál Karel
Zejda, majitel přerovské koţedělné továrny Kazeto. Podobně nenabyla většího významu ani
činnost místních organizací Kuratoria pro výchovu mládeţe.41/
Nacistická okupace nesmírně brutálně zasáhla do ţivota ţidovského obyvatelstva. Na
střední Moravě vyvrcholila protiţidovská opatření v květnu a červnu 1942, kdy bylo asi 3500
Ţidŧ z této oblasti soustředěno v internačním středisku v Olomouci-Hodolanech a poté v pěti
transportech převezeno do Terezína. Odtud vedla jejich cesta do vyhlazovacích
koncentračních táborŧ, zejména do Osvětimi. Obětí „konečného řešení ţidovské otázky“ se
nakonec stalo 226 občanŧ z Přerova, 73 z Kojetína a 46 z Tovačova.42/
36
1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU

1 POČÁTKY VYTVÁŘENÍ ODBOJOVÉ ORGANIZACE
Po obsazení zbytku českých zemí německou armádou 15. března 1939 a vytvoření
Protektorátu Čechy a Morava se začínají organizovat odbojové skupiny, které se s tímto
stavem nehodlaly smířit a byly rozhodnuty bojovat za znovuobnovení československé
státnosti. Nejmohutnější strukturu českého národního odbojového hnutí v první fázi okupace
a zejména v roce 1939 vytvořila vojenská odbojová organizace Obrana národa.
U zrodu této odbojové organizace stála část generality bývalé čs. armády, která se
března 1939 sešla v Brně a 22.–23. března v Praze. Z těchto schŧzek, kterých se
zúčastnili generálové Josef Bílý, Sergej Vojcechovský, Sergej Ingr a snad i Alois Eliáš,
vzešel impuls k vytvoření „armády v podzemí“, která by v souvislosti s předpokládaným
vypuknutím války mezi Německem a západními velmocemi a následným rychlým oslabením
nebo dokonce zhroucením nacistické Třetí říše vystoupila z ilegality a zasáhla do boje proti
okupantŧm.1/
Rozhodující podíl na vybudovaní struktury Obrany národa, která vycházela
z organizace československé armády a tehdejšího územně správního rozdělení, měla
likvidační skupina ministerstva národní obrany, respektive likvidační skupiny při niţších
štábech a útvarech československé armády. V čele ON stálo ústřední velení a podřízená
zemská velitelství, dále byla vytvářena krajská a okresní velitelství a místní jednotky. Tato
organizátorská činnost by ovšem nemohla mít tak rychlé výsledky, pokud by
nekorespondovala se spontánním úsilím, které na místní úrovni vyvíjeli vlastenci z řad
aktivních i záloţních dŧstojníkŧ čs. armády, členŧ Sokola, legionářŧ, učitelŧ, zaměstnancŧ
ţeleznic, pošt, telekomunikací atd.
Do čela zemského velitelství pro Moravu byl postaven divizní generál Bohuslav
Všetička. Ten se 6. dubna 1939 sešel s generálem Ingrem, který ho pověřil organizováním
odbojového hnutí na Moravě. Následně pak byl vytvořen štáb zemského velitelství
a jmenováni i jednotliví krajští velitelé. O rychlé vybudování velitelské struktury Obrany
národa na Moravě se zaslouţil zejména Všetičkŧv náčelník štábu plukovník Václav Lysák,
37
který díky svým předchozím funkcím ve štábu 3. armádního sboru v Olomouci
a 4. armádního sboru v Brně měl přehled o schopných dŧstojnících.2/
Pŧvodně se počítalo s přímým podřízením jednotlivých krajŧ zemskému velitelství, ale
vzhledem k těţkopádnosti spojení byly koncem května 1939 zřízeny jako velitelský
mezičlánek dvě oblasti – Západ-Brno a Východ-Olomouc. Politický okres Přerov spadal
v členění Obrany národa pod její krajské velitelství v Olomouci, kterému dále podléhaly
okresy Olomouc-město, Olomouc-venkov, Litovel, Prostějov, Kroměříţ a Holešov a soudní
okres Lipník nad Bečvou.3/
Při vzniku velitelství Obrany národa pro okres Přerov sehrál dŧleţitou úlohu velitel
organizačního oddělení ve Všetičkově štábu, jímţ byl kapitán generálního štábu Jaroslav
Gardavský. Gardavský – rodák z Přerova – kontaktoval v dubnu 1939 nadporučíka pěchoty
Mariana Motáně, který bydlel v té době v Hranicích, získal ho pro odbojovou činnost
a pověřil ho vedením ON v politickém okrese Přerov a soudním okrese Lipník nad Bečvou.
Motáňovým bezprostředním nadřízeným v odbojové práci byl určen podplukovník Svatopluk
Weinstein, velitel ON pro Olomoucký kraj.4/
Plány odbojové činnosti byly M. Motáňovi upřesněny v prŧběhu května 1939 při
dalších schŧzkách s J. Gardavským v Brně, na kterých se setkal i se štábním kapitánem
Čestmírem Jelínkem, vedoucím zpravodajského oddělení ve štábu moravského zemského
velení ON. Pŧvodní koncepce Obrany národa na Přerovsku, kterou navrhl J. Gardavský,
předpokládala organizační výstavbu odbojové organizace pod krytím tzv. Pořadatelských
sborŧ, legální polovojenské organizace ustavené v rámci Národního souručenství.
Rozhodující úloha měla připadnout bývalým aktivním dŧstojníkŧm čs. armády, i kdyţ by
v zájmu utajení byli na vedoucí místa v Pořadatelských sborech postaveni spíše záloţní
dŧstojníci a nevojáci. Předlohou této koncepce měla být výstavba sítě ON na Olomoucku.5/
Ještě v prŧběhu dubna 1939 se v Přerově ve stejnojmenném hotelu naproti vlakového
nádraţí uskutečnila schŧzka bývalých dŧstojníkŧ čs. armády, kteří po demobilizaci bydleli
v tomto městě a okolí. Hlavním řečníkem zde byl kapitán J. Gardavský, který vyzval
účastníky k boji za obnovení ČSR. Výzva se neminula účinkem a všichni přítomní se dali
k dispozici k odbojové činnosti.6/
38
1.2 ÚLOHA SOKOLA
Záhy se ovšem ukázalo, ţe bude nutné pŧvodní představu o výstavbě odbojové
organizace revidovat. Místní odbojoví pracovníci neměli k činnosti Pořadatelských sborŧ
dŧvěru a kromě toho došlo uţ 16. května 1939 k jejich úřednímu rozpuštění. Navíc
v ţivotě Přerova hrála v předokupačním období armáda menší roli, neţli tomu bylo např.
v Olomouci nebo v Hranicích. Aktivní dŧstojníci, kteří zde v době vytváření ON bydleli nebo
pracovali, slouţili pŧvodně většinou mimo Přerov, neznali dostatečně místní podmínky
a nebyli úzce spjati s prostředím. Proto – i kdyţ se většinou jednalo o obětavé vlastence
a řada z nich se zapojila do ilegální činnosti na rŧzných úsecích – nemohli sehrát rozhodující
úlohu při výtváření struktury Obrany národa na Přerovsku, a bylo nutné zvolit jiný koncepční
model.
Organizační řešení bylo nalezeno v zapojení tělovýchovné organizace Sokol, která
hrála i v jiných moravských regionech významnou úlohu při vytváření struktury ON. Tato
organizace se silným národním zaměřením představovala pro maskování organizačních snah
odboje reativně vhodnou platformu, protoţe aţ do dubna 1941, kdy byla její činnost
zastavena, mohla legálně pŧsobit. Toto propojení legální a nelegální organizace ovšem
v případě prozrazení pochopitelně existenci Sokola ohroţovalo. V létě 1939 vzniklo v ústředí
Sokola zvláštní konspirativní centrum – tzv. Komise pro styk se ţupami, jejímţ úkolem bylo
aktivizovat sokolskou organizaci pro potřeby ilegální práce. Členové této komise, kterými
byli Bohumil Havel, Otakar Klich, Svatopluk Svoboda, Jan Plánička, Evţen Penniger
a Ladislav Vaněk, instruovali při návštěvách jednotlivých regionŧ funkcionáře Sokola
o metodách a cílech ilegální činnosti.7/ Významnou úlohu hráli představitelé Sokola
i v Zemském národním výboru na Moravě, v němţ tuto organizaci zastupovali univerzitní
profesoři Jan Uher a Vladimír Groh.
Na Přerovsku doporučil kapitán J. Gardavský M. Motáňovi jako spolehlivé vlastence
MUDr. Adolfa Svozila a Karla Rosmuse, kteří se ve vznikajícím hnutí odporu v řadách
Sokola výrazně angaţovali. Tak došlo v organizaci přerovské Obrany národa k propojení
„dŧstojnické“ linie s linií „sokolskou“. A. Svozil později plnil kromě své funkce vedoucího
zdravotní sluţby v okresním velitelství ON i úlohu spojky mezi Přerovem a zemským
39
vedením Obrany národa v Brně. Pro atmosféru prvních měsícŧ okupace, v nichţ existovala
široká národní fronta propojující a kombinující legální a nelegální aktivitu, je příznačné, ţe
A. Svozil pŧsobil i ve funkci náčelníka přerovského Národního souručenství.
8/
Odbojové centrum z místních sokolských pracovníkŧ se začalo v Přerově formovat uţ
v prvních týdnech okupace. Ke schŧzkám funkcionářŧ Sokola docházelo kromě jiných míst
i v bytě tehdejšího místostarosty Sokola Přerov Františka Skopala, kam mj. přicházeli
Silvestr Pleva, MUDr. Jan Lacina, Rudolf Lukaštík a Karel Rosmus. Mezi další vedoucí
představitele formující se sokolské rezistence na Přerovsku patřili také Karel Beňa, Richard
Bdinka, František Pavlík, Vincenc Křístek, Jan Ulman a Rudolf Smutek. Tyto konspirativní
schŧzky ovšem nezŧstaly omezeny jen na přerovské činitele a účastnili se jich i sokolští
funkcionáři z Olomouce, Prostějova, Kroměříţe, Holešova, Lipníka nad Bečvou a Hranic.9/
Sokolská Středomoravská ţupa Kratochvílova, jejímţ sídlem Přerov byl, zahrnovala
celkem 54 jednot ze soudních okresŧ Přerov, Lipník nad Bečvou a Hranice. K ţupě patřily
i sokolské jednoty z obcí náleţejících k jiným soudním okresŧm – Tršice, Dub na Moravě,
Tovačov, Chropyně a Dřevohostice, naproti tomu značná část soudního okresu Kojetín, který
ze správního hlediska patřil do přerovského politického okresu, v organizaci Sokola spadala
pod Hanáckou ţupu se sídlem v Kroměříţi.
Významnou úlohu při aktivizaci sokolského odboje na Přerovsku sehrál starosta
Kratochvílovy ţupy Rudolf Lukaštík, který svolal brzy po 15. březnu 1939 do přerovské
sokolovny shromáţdění ţupních okrskových dŧvěrníkŧ, objíţděl starosty okolních ţup,
zjišťoval jejich názory a připravoval jejich setkání v Olomouci.10/
Po napojení npor. M. Motáně na přerovské sokolské pracovníky, ke kterému došlo
ještě v prŧběhu dubna 1939, se konstituovalo velení ON pro soudní okres Přerov. Do jeho
čela byl postaven npor. M. Motáň, dalšími členy byli Karel Rosmus, Jan Paseka, Richard
Bdinka a MUDr. Adolf Svozil. Od konce května 1939 pak došlo k začleňování skupin
sokolského odboje do struktury Obrany národa.11/
Vzhledem k takřka všeobecnému očekávání, ţe válečný konflikt, který se
bezprostředně předpokládal, záhy skončí poráţkou Německa, byl hlavní dŧraz v činnosti
Obrany národa poloţen na rychlou organizační výstavbu „podzemní armády“ a její přípravu
k vystoupení proti nacistickým okupantŧm. To se samozřejmě projevilo i v činnosti ON na
40
Přerovsku, kde se počítalo na bázi Středomoravské sokolské ţupy Kratochvílovy
s postavením jednoho pěšího pluku ON o síle tří praporŧ. V této souvislosti je nutné
upozornit, ţe aktivní zapojení do odbojové činnosti před vypuknutím povstání se
předpokládalo jen do úrovně velitelŧ čet, a proto většina ostatních členŧ připravovaných
vojenských jednotek nebyla o ilegální práci informována a byla vedena jen evidenčně.
1.3 ORGANIZAČNÍ VÝSTAVBA OBRANY NÁRODA NA PŘEROVSKU
Ve vlastním městě Přerov byl pověřen vedením Obrany národa poručík v záloze
Richard Bdinka, který společně s M. Motáněm rozdělil město na 12 úsekŧ a vypracoval
mobilizační plány pro případ moţného ozbrojeného vystoupení, přičemţ v kaţdém z úsekŧ
měla být postavena vojenská jednotka o síle roty. Jádrem organizace sice měli být především
členové Sokola, ale vedoucí ON se snaţili podchytit i zaměstnance dŧleţitých prŧmyslových
podnikŧ, např. ve Středomoravských elektrárnách (SME) byl výstavbou jedné čety ON
pověřen provozní úředník Jan Paseka a v Optikotechně byl vedoucím skupiny ON inţenýr
J. Smečka. Kontaktovány byly i jiné organizace, s jejichţ členstvem se počítalo pro
odbojovou činnost, např. MUDr. Adolf Svozil a Karel Rosmus spolupracovali s profesorem
přerovského gymnázia Františkem Skoumalem, náčelníkem přerovského Junáka.12/
ON udrţovala spojení i na některé osobnosti z předmnichovských politických stran,
např. z agrární strany to byl profesor přerovského gymnázia Jan Machovec, ze strany
sociálně demokratické pak Josef Ječmínek a odborná učitelka Rŧţena Stoklásková, která se
ale mimořádně výrazně angaţovala i v činnosti další odbojové organizace – Petičního výboru
Věrni zŧstaneme. V této souvislosti je nutné si uvědomit, ţe hranice mezi jednotlivými
odbojovými strukturami nebyla ostrá, řada odbojářŧ byla zapojena ve více organizacích a
často ani neznali název skupiny, pro kterou pracovali. V případě kontaktŧ s profesorem
Machovcem se pak v činnosti odbojové organizace uplatňovala snaha o vytvoření co nejširší
protinacistické platformy, protoţe profesor Machovec patřil v roce 1939 k agilním
funkcionářŧm přerovského Národního souručenství.13/
41
Zapojení řady představitelŧ Národního souručenství na Olomoucku do ilegálních
aktivit, uskutečňovaných zejména v rámci Obrany národa, nakonec vedlo nacisty po
prozrazení těchto vazeb k radikálnímu zásahu – celý olomoucký kraj NS byl 18. prosince
1939 „pro činnost říši nepřátelskou úředně rozpuštěn.“14/
Rychle postupovala také výstavba ON mimo vlastní Přerov, kterou měl v okresním
vedení ON na starosti stavební technik Okresního úřadu Přerov Karel Rosmus, poručík
v záloze. Pŧvodní plány sokolského odboje počítaly se zapojením celé Středomoravské
Kratochvílovy ţupy, ale začlenění do ON si vynutilo organizační změny – osamostatnil se
soudní okres Hranice a rovněţ na Lipnicku, na němţ ON velel npor. v záloze Jaroslav
Zehnal, probíhal vývoj do značné míry samostatně. Krajské velení ON v Olomouci počítalo
s podřízením Lipnicka okresnímu vedení ON v Přerově, pokud ale k tomu skutečně došlo,
bylo toto podřízení v podstatě formální. 15/
V rámci soudního okresu Přerov byly místní skupiny ON aspoň rámcově vytvořeny
kromě Přerova v 19 dalších obcích – Vlkoši, Dobrčicích, Horní Moštěnici, Troubkách,
Henčlově, Bochoři, Újezdci, Beňově, Domaţelicích, Ţelátovicích, Rokytnici, Předmostí,
Lukové, Lověšicích, Brodku, Kokorách, Buku, Radslavicích a Pavlovicích (viz příloha 11).
Tato struktura ON prakticky úplně odpovídala struktuře sokolských jednot v tomto soudním
okrese, protoţe ty zde byly kromě jmenovaných obcí uţ jen v Říkovicích a Staré Vsi.
Pŧvodní odbojové skupiny měly sokolský ráz, později získala organizace „vojenské
rysy“, např. v Brodku měla být podle mobilizačního plánu vytvořena rota ON o čtyřech
četách. Opět platilo, ţe o tajné odbojové aktivitě věděla jen menší část členŧ Sokola, ostatní
byli zapojeni pouze do legálních záleţitostí souvisejících s činností tělovýchovné organizace
a počítalo se s nimi aţ ve chvíli povstání proti okupantŧm.16/
Jak uţ bylo uvedeno, v sousedním soudním okrese Kojetín spadala většina sokolských
jednot pod Hanáckou ţupu se sídlem v Kroměříţi, a byla tedy podřízena kroměříţskému
okresnímu velení ON. K vytvoření místních skupin Obrany národa na Kojetínsku došlo v
Nezamyslicích, Němčicích na Hané, Kojetíně a Obědkovicích. Hlavní úlohu při výstavbě ON
na Kojetínsku sehrál Jan Šenk, starosta Sokola Kojetín.17/
42
Základní úkoly v organizační výstavbě Obrany národa na Moravě byly splněny do léta
Podle hlášení generála B. Všetičky z července 1939 vykazovala ON na Moravě v té
době 90 rámcových pěších praporŧ, kaţdý z nich o síle 700–900 muţŧ.18/
4 OPATŘOVÁNÍ ZBRANÍ A DALŠÍHO VOJENSKÉHO MATERIÁLU
V přípravách Obrany národa na střetnutí s nacistickými okupanty pochopitelně hrálo
dŧleţitou úlohu získávání zbraní. Nejvydatnějším pramenem byly zpočátku zásoby bývalé čs.
armády, z nichţ se určité mnoţství podařilo před nacisty utajit. Z tohoto zdroje přerovská
Obrana národa získala část výzbroje, která byla uloţena v Přerově ve vojenských skladech
v bývalé Weiglově továrně a v kasárnách 82. jezdeckého dělostřeleckého oddílu
v Kojetínské ulici. Podařilo se získat i část zbraní pŧvodně náleţejících Národním střeleckým
gardám, při jejichţ opatřování se angaţovali zejména major dělostřelectva Václav Salaquarda
a místonáčelník přerovského Sokola Antonín Michálek.19/
Další výzbroj získávala přerovská ON v rámci spolupráce s členy odboje z jiných
okresŧ (např. se štkpt. Janem Skokánkem z Olomouce a npor. Rudolfem Rajnochou ze
Vsetína), nákupem od soukromých osob apod. Tak se podařilo shromáţdit určité mnoţství
pušek, pistolí, a dokonce i několik kulometŧ. Paradoxní je, ţe část získaných pistolí byla před
březnem 1939 dodána z Německa henleinovským bojŧvkám a následně zabavena čs.
orgány.20/
Pro získanou výzbroj vybudovali odbojáři několik tajných skladŧ – jeden z nich byl ve
mlýně ve Věrovanech, další dva v Ţelátovicích a přímo v Přerově byly zbraně ukrývány na
pŧdě radnice a v areálu nemocnice. Členové kojetínské ON své zbraně, které dostali od
okresního velení ON v Kroměříţi, ukrývali v objektu kojetínské sokolovny.
Přes veškeré úsilí, které bylo při obstarávání zbraní vyvinuto, bylo jejich mnoţství pro
účely připravovaného povstání zjevně nedostatečné. To ovšem nebyl jen problém Přerovska
– podle hlášení krajských velitelŧ ze srpna 1939 disponovala ON na Moravě jen 40 kulomety
a necelým tisícem pušek s municí.21/
43
Přerovští odbojoví pracovníci projevovali značnou iniciativu i při výrobě netradičních
bojových prostředkŧ – drogista Pavel Bezděk, zapojený do ON od dubna 1939, zhotovil asi
tisíc lahviček s vysoce koncentrovanou kyselinou sírovou, které měly být případně pouţity
jako náhrada za chybějící ruční granáty. Jiným nouzovým prostředkem, určeným zejména
proti obrněným vozidlŧm, měly být zápalné láhve plněné benzínem. Pokusŧ s těmito láhvemi
se na sokolském stadionu v Přerově účastnil i velitel ON v kraji Moravská Ostrava pplk.
Edmund Klímek.22/ K vlastní výrobě zbraní docházelo v té době v rámci ON i jinde, např.
v Buchlovicích nebo v Brně.
Velký dŧraz byl při přípravě povstání kladen i na zajištění komunikace mezi
jednotlivými částmi ON. Při centrálním velení ON byla vytvořena specializovaná skupina pro
zřízení vnitřního rádiového spojení, vedená pplk. Štěpánem Adlerem. Vznikl i např. plán na
vytvoření sítě krátkovlnných vysílaček, které by spojily centrální velení Obrany národa
v Praze se zemským velením v Brně, velitelstvím oblasti Východ-Olomouc a krajským
velením v Ostravě. K zprovoznění této sítě nicméně nedošlo a podobně zŧstaly ve fázi
příprav i další obdobné spojovací plány, např. na Ostravsku.23/
V rámci přerovské ON nechal na pokyn okresního velitele M. Motáně technický
úředník Středomoravských elektráren Jan Paseka, který měl v okresním vedení ON na
starosti spojovací záleţitosti, zhotovit v rádiodílně Středomoravských elektráren dvě
krátkovlnné vysílačky pro kontakt mezi Přerovem a Olomoucí. V září 1939 byly vzhledem
k ohroţení zatýkáním vysílačky ukryty a v úkrytu zŧstaly aţ do konce okupace. Jiné dvě
vysílací stanice se podařilo přerovské ON získat ze skladu okresního úřadu, kam je museli na
příkaz okupačních orgánŧ odevzdat jejich vlastníci. I v tomto případě nakonec k operačnímu
pouţití vysílaček nedošlo.24/
Pozoruhodný byl pokus o postavení dvou rádiostanic, uskutečněný odbojovou
skupinou ze Středomoravských elektráren, která byla sice pŧvodně rovněţ napojena na ON,
ale jejíţ činnost přímo souvisela i s další konstituující se organizací národního odboje –
Petičním výborem Věrni zŧstaneme. Tyto vysílačky nesly označení „Svobodná Haná“ a „Na
zdar“ a byly určeny k propagačnímu protinacistickému vysílání a posléze i ke spojení
domácího odboje se zahraničím (podrobně viz podkapitola 2.1).
44
1.5 KONTAKTY S JINÝMI ODBOJOVÝMI CENTRY
Významnou úlohu v činnosti přerovské ON hrály i styky s dalšími centry odbojového
hnutí. Jak uţ bylo uvedeno, bylo okresní velitelství ON v Přerově podřízeno krajskému
veliteli ON v Olomouci podplukovníku Svatopluku Weinsteinovi, se kterým členové
okresního velitelství udrţovali kontakty, dostávali od něho instrukce k organizační činnosti
a předávali mu získané zpravodajské informace. Asi nejvíce S. Weinstein zasáhl do činnosti
přerovské ON tím, kdyţ v září 1939 jmenoval do čela okresního vedení místo M. Motáně
svého pobočníka kapitána Evţena Vašíčka. Následně pak došlo mezi E. Vašíčkem
a některými členy přerovského okresního vedení k neshodám, které kolektivní činnost
přerovského okresního vedení ON načas do značné míry ochromily.25/
Úlohu spojky mezi Přerovem a Olomoucí plnil ve značné míře Jan Ulman, tiskový
referent na ředitelství státních drah v Olomouci, který se prakticky od začátku okupace
podílel na činnosti ţelezničářské odbojové skupiny v Přerově. Vzhledem k svému
pracovnímu zařazení byl J. Ulman vhodnou osobou ke kurýrním úkolŧm (mj. vlastnil
reţijní jízdenku), coţ si uvědomila i vyšší velitelství ON, a proto postupně přebíral funkci
spojky mezi centrálním vedením Obrany národa v Praze, zemským v Brně a krajským
v Ostravě a rovněţ i mezi ţelezniční skupinou ON na hlavním nádraţí v Brně (npor. v záloze
Jaroslav Benešovský) a obdobnou skupinou v Přerově.26/
Vazby k jiným centrŧm se uplatňovaly v odbojové práci i v rámci Sokola. Zde hráli
nejdŧleţitější úlohu přerovští sokolští funkcionáři Rudolf Lukaštík, Silvestr Pleva a František
Skopal, kteří spolupracovali s obdobnou skupinou v Olomouci (starosta Sokola Olomouc
JUDr. Otakar Smrčka a náčelník olomoucké sokolské ţupy Miloslav Václavík). Spojení
s přerovským odbojem udrţoval i člen ústředí Československé obce sokolské Josef Truhlář,
který při svých pobytech v Přerově poskytoval instrukce k organizační činnosti. Mezi další
pracovníky Sokola, kteří Přerov propojovali na vyšší odbojová centra, patřili i spisovatel
Jaroslav Kvapil a profesor Ladislav Vaněk z Brna.27/
Vztahy s Brnem sehrály dŧleţitou roli i při vytváření dalších struktur přerovského
odboje. V této souvislosti je třeba upozornit na to, ţe Obrana národa nebudovala jen
vojenskou organizaci, ale zaměřovala se i na vytváření tzv. politických komisí, které měly
45
v okamţiku připravovaného povstání převzít kontrolu nad fungováním veřejného ţivota, a to
nejen v protektorátu, ale i v prostoru odtrţeného pohraničí. Vedoucími politické komise při
zemském velení ON v Brně se stali štkpt. Č. Jelínek a PhMr. Vítězslav Mečíř. Politické
komise ON se vytvářely i na úrovni krajŧ a okresŧ – např. v Tišnově, Novém Městě na
Moravě a také v Přerově, v němţ bylo ale spíše pouţíváno termínu politická skupina nebo
politické vedení.28/
V čele této politické skupiny stál zpočátku starosta Sokola Přerov Silvestr Pleva, po
jeho zatčení v rámci akce Albrecht der Erste tuto funkci převzal František Skopal, který si
jako svého zástupce vybral dalšího člena přerovského Sokola Miloše Suma. Převratové plány
předpokládaly, ţe v případě povstání bude F. Skopal jmenován starostou Přerova a k řízení
města bude ustaven výbor, v němţ by byli zástupci dělnictva, obchodu, ţivností a úřednictva.
Dŧraz byl kladen i na součinnost s okresním vojenským vedením, kterému politická skupina
v podstatě podléhala.29/
1.6 SPOLUPRÁCE ON S ILEGÁLNÍ KSČ A VYTVOŘENÍ NÁRODNÍHO
VÝBORU
V rámci snah o vytvoření co nejširší odbojové platformy docházelo v prŧběhu roku
1939 v Přerově i ke sbliţování mezi národním a komunistickým odbojem, které bylo určitým
pokračováním vývoje z předokupačního období, kdy probíhala spolupráce při pomoci
německým emigrantŧm, Ţidŧm prchajícím před rasovým pronásledováním a uprchlíkŧm
z odtrţeného pohraničí. Na Přerovsku se v druhé polovině března 1939 vytvořil I. ilegální
okresní výbor KSČ, v jehoţ čele stál Rudolf Kovář. Zřejmě uţ v dubnu 1939 došlo ke
kontaktŧm mezi ilegální KSČ a ON a ty pak pokračovaly aţ do počátečních měsícŧ roku
1940.30/
Zdá se, ţe právě vztahy mezi národním a komunistickým odbojem nejvíce přispěly
k tomu, ţe se na Přerovsku vytvořil konzultativní orgán jednotlivých odbojových směrŧ,
který nesl název Národní výbor. Podle vzpomínek pamětníkŧ k jeho první schŧzce došlo
někdy na přelomu dubna a května 1939 v Beňově. Nešlo o pevně organizovanou skupinu,
46
spíše zde byly představiteli rŧzných odbojových směrŧ projednávány konkrétní záleţitosti
odbojové činnosti – spolupráce při odsunu osob za hranice, podpora rodin zatčených,
rozšiřování ilegálních tiskovin apod.
Ze strany přerovské ilegální KSČ udrţovali kontakt zejména Rudolf Kovář a Rudolf
Rejhon, ze strany Obrany národa Silvestr Pleva a František Skopal.31/ Řešení na bázi
Národního výboru bylo zvoleno i proto, ţe komunisté odmítali své organizační začlenění do
struktury Obrany národa, coţ ovšem samozřejmě nebylo jen přerovským specifikem. Kromě
organizačních neshod vyvstávaly ve vztazích mezi oběma odbojovými směry další problémy
i ve sféře politické, protoţe KSČ měla pochopitelně odlišné představy o budoucím politickém
uspořádání osvobozeného Československa.
I přes tyto těţkosti byla spolupráce mezi oběma odbojovými proudy v Přerově
zpočátku dosti úzká, ilegální OV KSČ uskutečňoval své schŧzky mj. i v přerovské
sokolovně, zapŧjčené pro tento účel S. Plevou, a ze strany ON došlo k snad sondáţní nabídce
předání určitého mnoţství zbraní, která byla ovšem KSČ odmítnuta. V prŧběhu let 1939 a
1940 probíhala také jednání mezi představiteli přerovské ON a olomouckými krajskými
tajemníky ilegální KSČ – Ladislavem Horníkem, Rudolfem Tererem, Karlem Klimentem,
Stanislavem Brunclíkem a Františkem Vodsloněm.
Tyto kontakty nebyly úplně přerušeny ani po podepsání sovětsko-německého „paktu
o neútočení“ v srpnu 1939, který jinak vyvolal napětí ve vztazích mezi národním
a komunistickým odbojem a zpŧsobil i krizi uvnitř přerovské organizace KSČ, řešenou
v listopadu 1939 výměnou dosavadního vedoucího OV KSČ Rudolfa Kováře za Františka
Řeháčka.32/
Celkově se dá říci, ţe vztahy mezi ilegální KSČ a národním odbojem na Přerovsku
a zřejmě i v dalších regionech podléhaly mnohem menším výkyvŧm v negativním, ale
i v pozitivním směru, neţli tomu bylo na centrální úrovni.
Je pravděpodobné, ţe modelem pro činnost přerovského Národního výboru byl tzv.
Zemský národní výbor (ZNV) v Brně, který se v moravské metropoli konstituoval na základě
odbojové skupiny zformované kolem univerzitního profesora Vladimíra Helferta. Existují
svědectví o tom, ţe V. Helfert přijel za F. Skopalem do Přerova a ţe F. Skopal i S. Pleva si
47
často jezdili do Brna pro instrukce, přičemţ se setkávali i s dalším členem ZNV, univerzitním
profesorem Janem Uhrem.33/
Vazby na Přerov se uplatňovaly i u dalších brněnských vedoucích představitelŧ odboje.
Mezi nejdŧleţitější spolupracovníky MUDr. Jana Vignatiho, vedoucího zvláštní skupiny
v moravském zemském velení ON, patřil přerovský lékař MUDr. Václav Skalák. Vignatiho
zvláštní skupina se mj. zabývala moţnostmi vyuţití tyfových bacilŧ v boji proti
okupantŧm.34/ Jiným odbojovým pracovníkem napojeným přímo na Brno byl ředitel
obchodní akademie v Uherském Hradišti PhDr. Václav Najbert, který byl za okupace z trestu
přeloţen jako profesor na obchodní akademii v Přerově. Najbert, který stál v čele politické
komise při krajském velitelství ON v Uherském Hradišti, měl četné styky s členy Zemského
národního výboru v Brně, zejména s Vladimírem Helfertem, Janem Uhrem a Robertem
Konečným.
Své vlastní kontakty s vedoucími představiteli ON v Praze (např. s generálem
Zdeňkem Novákem) měl nezávisle na přerovské ON i plukovník generálního štábu František
Rakovčík, který během okupace v Přerově bydlel.
1.7 DALŠÍ ODBOJOVÉ STRUKTURY A JEJICH AKTIVITA
Přerov hrál dŧleţitou úlohu i v převratových plánech Obrany národa na úseku pošt.
Tuto oblast měl v politické komisi při zemském vedení ON na starosti úředník poštovního
úřadu Brno 2 Emil Řehŧřek, který si budoval síť dŧvěrníkŧ a spolupracovníkŧ na poštovních
úřadech po celé Moravě, mj. v Brně, Olomouci, Prostějově, Zlíně a Kroměříţi. Přerov měl
v jeho organizaci hrát jednu z klíčových rolí, protoţe vzhledem k příznivým moţnostem
ţelezničního spojení tvořil přirozené nástupiště k plánovanému ovládnutí poštovních úřadŧ
na území odtrţeného pohraničí. Proto členové poštovní sluţby z Přerova zapojení do
Řehŧřkovy sítě tvořili v podstatě jádro ilegální poštovní sluţby olomouckého kraje. Hlavním
Řehŧřkovým přerovským spolupracovníkem byl poštovní tajemník Antonín Šámalík, dále
tuto poštovní skupinu tvořili Jaroslav Koplík, Antonín Sousedík, František Ehrman, Zdeněk
Mollin, Julius Nedoma, Jan Svoboda a Jaroslav Valenta.35/
48
Poloha Přerova, který leţí na křiţovatce významných ţelezničních tratí, hrála dŧleţitou
roli i v dalších aktivitách vyvíjených Obranou národa – špionáţní a sabotáţní činnosti,
přepravě osob za hranice a distribuci ilegálního tisku.
Zpravodajství hrálo v činnosti ON významnou úlohu, angaţoval se v něm široký okruh
účastníkŧ odbojové činnosti, od velitelského sboru ON přes bývalé profesionální
zpravodajské dŧstojníky československé armády aţ po úředníky, ţelezničáře, poštovní
zaměstnance atd. V moravském zemském velitelství mělo zpravodajství na starosti zvláštní
oddělení, v jehoţ čele stál štkpt. Čestmír Jelínek, v centrálním vedení ON pak byl pro tuto
sluţbu určen mjr. Jaroslav Hájíček, bývalý pracovník zpravodajského oddělení Hlavního
štábu československé armády. Rozvědná činnost měla přitom postihovat široký okruh témat:
vnitropolitický vývoj v protektorátu se zvláštním dŧrazem na vztahy mezi Čechy a Němci,
sledování podezřelých osob, sílu a přesuny německých vojsk a zjišťování případŧ zatčení a
jejich příčin.36/
Přerovští odbojáři se při získávání dŧleţitých zpravodajských informací snaţili
obsáhnout všechny uzlové body okresu a vyvíjeli přitom značnou aktivitu. Zprávy
o pokynech a nařízeních nacistických úřadŧ dodávali zaměstnanci okresního úřadu Karel
Broţek a Ladislav Kosík, početní stavy přerovské posádky a její přesuny zjišťoval František
Skopal, který jako městský radní pověřený ubytováním vojákŧ wehrmachtu měl přístup i do
vojenských objektŧ. Podařilo se mu mj. získat plán přerovského letiště, který byl předán
krajskému velení ON v Olomouci.
Činnost F. Skopala na tomto poli odbojové činnosti byla skutečně rozsáhlá, síť jeho
zpravodajŧ zahrnovala mj. příslušníka přerovské městské policie Rajmunda Polišenského,
jenţ mu pořizoval seznamy německých jednotek procházejících Přerovem, zjišťoval jejich
morálku, poměry v Německu apod. Do odbojové činnosti byla zapojena i dcera
R. Polišenského Milada Polišenská, která podobně jako J. Ulman pŧsobila jako spojka
a kurýrka mezi jednotlivými centry ON na Moravě. Skopalovy kontakty zasahovaly i do
významných přerovských prŧmyslových závodŧ, např. v Optikotechně mu dŧleţité
informace o výrobě optických přístrojŧ pro německou armádu opatřovali účetní Eduard
Janeček a tajemník ředitele podniku Vladimír Mazal.37/
49
Přerovská ON se snaţila zpravodajsky pŧsobit i mimo střední Moravu, hlavní roli zde
hráli bývalí aktivní dŧstojníci čs. armády. Jedním z nich byl kapitán Karel Broţek, přidělený
do Přerova v roce 1935 jako zpravodajský dŧstojník 82. oddílu jezdeckého dělostřelectva.
K. Broţek si svoji informační síť začal vytvářet z členŧ své jednotky, kteří po demobilizaci
v listopadu 1938 často odešli do svých domovŧ v odtrţeném pohraničí. Ve své činnosti
pokračoval i po 15. březnu 1939 v napojení na kapitána generálního štábu Rudolfa Vašíčka,
velitele zpravodajského úseku v olomouckém krajském vedení ON. Přerovští odbojáři se
snaţili rozšířit svoji pŧsobnost i na Slovensko, kam byli jako kurýři a zpravodajové vysíláni
bratři Bohuslav a Jan Němcovi, bývalí dŧstojníci čs. armády, kteří zde vyuţívali svých
kontaktŧ mezi pročeskoslovenskými evangelíky z doby předokupační vojenské sluţby.38/ Do
zpravodajské činnosti byly zapojeny i některé místní skupiny ON, např. v Tovačově
a Brodku.
Mimořádně významné bylo také získávání dŧleţitých údajŧ z ţelezničního prostředí,
na kterém se podílela celá řada zaměstnancŧ přerovské ţelezniční stanice a nádraţní pošty.
Jedním z členŧ přerovské ţelezniční skupiny ON byl Augustin Bečák, který sbíral údaje
o pohybu německých transportŧ, poskytoval vojenské jízdní řády a předával i informace
zjištěné od pracovníkŧ telegrafní sluţby. K jeho informátorŧm patřil mj. i vlakvedoucí Karel
Smělík, jedna z významných postav přerovské buňky odbojové skupiny Petiční výbor Věrni
zŧstaneme. Shromáţděné údaje byly předávány buď F. Skopalovi, nebo je J. Ulman vozil na
Ostravsko, odkud šly kurýrní cestou do Polska.39/ Po vypuknutí války se ovšem tato cesta
uzavřela a na významu nabyla mj. spojení udrţovaná odbojovou skupinou na přerovské
nádraţní poště.
I v tomto prostředí se začíná protinacistická rezistence konstituovat jiţ brzy po
březnu 1939. Kromě zmíněné Řehŧřkovy skupiny se zde vytvořila i další buňka, jejímiţ
hlavními osobnostmi byli poštovní úředníci Antonín Česal, Oldřich Pour, Rudolf Smutek,
Otto Weigl a Josef Tuschl. Její činnost, pŧvodně spojená s Obranou národa, je zevrubně
popsána v podkapitole 2.1.
50
1.8 ILEGÁLNÍ TISK
Přerovská ON hrála dŧleţitou roli i na poli „informační války”. Bariéry, které
nacistický reţim stavěl do cesty volnému šíření zpráv ze zahraničních zdrojŧ, byly
překonávány rŧzným zpŧsobem. V počáteční fázi okupace do vypuknutí války k tomu byly
pouţívány zejména francouzské, polské i jiné noviny, které zaměstnanci pošty odebírali ze
zásilek určených rŧzným institucím. Cílem bylo získat okupační cenzurou nezkreslené
informace. Tyto noviny pak byly dokonce často vyvěšovány spolu s protektorátním tiskem
např. v restauracích. Jiným informačním zdrojem byl odposlech vysílání zahraničních
rozhlasových stanic, který pro přerovskou ON prováděl zejména zaměstnanec
Středomoravských elektráren František Arnošt. Získané zprávy pak byly na několika místech
v Přerově opisovány, rozmnoţovány a distribuovány spolehlivým vlastencŧm ve městě i
okolí.40/
Přerovská ON dostávala ilegální tisk i od jiných odbojových skupin. Jan Ulman do
Přerova vozil z Prahy mj. ilegální časopisy „V boj“ a „ISNO“ a ve sklepě budovy hlavního
nádraţí v Přerově existovala i regionální rozmnoţovna ilegálního tisku, kterou řídil jiţ
zmíněný ţelezniční zaměstnanec Augustin Bečák. Za pomoci spolehlivých spolupracovníkŧ
pak docházelo k distribuci získaných materiálŧ po jednotlivých přerovských ţelezničních
pracovištích i v místních prŧmyslových závodech. Část tisku se zejména díky ţelezničářŧm
a pracovníkŧm nádraţní pošty dostávala i do jiných měst – Hodonína, Holešova, Bystřice
pod Hostýnem, Hulína, Kroměříţe, Šumperka aj. I zde velmi často docházelo k místnímu
rozmnoţování.41/
Od listopadu 1939 se Přerov stal jednou ze dvou nejdŧleţitějších přepáţek v distribuční
síti dalšího významného ilegálního časopisu s názvem „Český kurýr“, jehoţ hlavním
praţským organizátorem byl redaktor Venkova Rostislav Korčák. Do vydavatelského okruhu
kolem R. Korčáka patřilo asi 70 lidí, z nichţ většina pracovala i v jiných odbojových
skupinách. První číslo Českého kurýra vyšlo 10. listopadu 1939 a poslední 30. září 1941,
celkem se podařilo vydat 25 čísel tohoto ilegálního časopisu v souhrnném počtu asi
30 tisíc výtiskŧ.
51
Přerovskými spolupracovníky Českého kurýra byli zaměstnanec zásobárny Českých
drah Václav Čurda a od léta 1940 i Augustin Bečák, kteří zajišťovali jeho rozmnoţování a
distribuci nejen v oblasti přerovského ţelezničního uzlu, ale i na Olomoucku, Ostravsku
a dokonce i na některých místech Slovenska. Rozmnoţovací a distribuční síť Českého kurýra
přeţila údery nacistických bezpečnostních sloţek proti Obraně národa v letech 1939–1940
a její činnost skončila aţ v září roku 1941 v souvislosti se zatčením R. Korčáka a některých
jeho spolupracovníkŧ. 42/
1.9 ORGANIZACE TAJNÝCH PŘECHODŮ HRANIC
Spoje, jimiţ ilegální organizace zabezpečovaly dopravu ilegálního tisku, se často
vyuţívaly i pro přepravu osob přes protektorátní hranice, která byla mimořádně dŧleţitá pro
formování vojenské i politické sloţky československého zahraničního odboje. Mezi ty, kteří
prchali za hranice, patřili i lidé ohroţení zatčením nebo rasovou perzekucí.
V moravském zemském velitelství ON měl přepravu osob do zahraničí na starosti kapitán
generálního štábu Jaroslav Gardavský, přechody hranic byly ve velké míře organizovány
zejména krajskými velitelstvími ON v Ostravě a v Uherském Hradišti. Výrazný podíl na
ilegálních přesunech z protektorátu přes Slovensko do Polska měli členové Sdruţení
československých dobrovolcŧ z let 1918–1919, kteří se v létě 1939 výrazně zapojili do
činnosti Obrany národa.43/
V Přerově i na tomto úseku ilegální činnosti výrazně pŧsobil okruh spolupracovníkŧ
kolem F. Skopala, který spolupracoval s odbojovými centry v Brně, Praze i v jiných místech.
Zpočátku směřovali uprchlíci z Protektorátu Čechy a Morava zejména do Polska, přičemţ
Přerov zde hrál díky svému dopravnímu napojení na Ostravsko roli dŧleţitého mezičlánku.
Po vypuknutí války se klíčovou stala trasa přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie.
F. Skopal tuto trasu pod falešnou obchodní záminkou absolvoval a navázal přitom dŧleţité
kontakty, o které se mohly převáděné osoby opřít (mj. se setkal i s jugoslávským
konzulem v Bratislavě). Ve vztahu k Jugoslávii přerovští sokolští pracovníci nevstupovali na
52
úplně neznámou pŧdu, protoţe mohli navázat na rozsáhlé styky, které před okupací
přerovský Sokol udrţoval se sokolskými organizacemi v Jugoslávii.
Rozsah přechodŧ organizovaných okruhem odbojářŧ kolem F. Skopala byl značný –
přes něj např. uskutečňovali vedoucí představitelé Zbrojovky Brno doktor J. Kocman a
inţenýr K. Staller odchody významných prŧmyslových odborníkŧ a dalších specialistŧ.44/
Přitom opět hrály významnou úlohu osobní vztahy, protoţe J. Kocman v Přerově před válkou
určitou dobu ţil a měl významný podíl na začlenění přerovské Optikotechny do koncernu
Zbrojovky Brno.
Další přechody F. Skopal realizoval v napojení na praţské centrum ON, konkrétně na
jeho „exportní“ skupinu, vedenou majorem Jaroslavem Kašparem-Pátým. Příchod
převáděných osob do Přerova zabezpečovali zejména zaměstnanci vlakové pošty O. Pour,
R. Smutek a F. Rendl. V Přerově samém byli uprchlíci vybavováni šatstvem, penězi
a falešnými dokumenty (v některých případech např. legitimacemi Klubu českých turistŧ).
Do této činnosti byla zapojena celá řada přerovských odbojářŧ – mj. J. Polách, B. Zedníček,
MUDr. V. Skalák, MUDr. J. Lacina, Š. Klein, J. Bejr, J. Havránek a další. Peníze pro
uprchlíky byly poskytovány jednak ze zdrojŧ přerovských finančních ústavŧ, jednak i od
soukromých osob.45/
Z Přerova vedla trasa převáděných osob na jihovýchodní Moravu, na níţ byl dalším
záchytným bodem Lipov u Veselí na Moravě. Zde byl hlavním organizátorem přechodŧ
učitel Jaromír Hlubík, kapitán v záloze. Uprchlíci se do Lipova dostávali buď přímo, kdyţ je
z Přerova převáţeli po ţeleznici R. Smutek či bývalý rotmistr čs. armády František Janík
(krycím jménem Malý), nebo jejich cesta vedla oklikou přes Bystřici pod Hostýnem.
Do této mezistanice často doprovázel převáděné osoby místní učitel Bohuslav Jurášek,
který je v Přerově přebíral od F. Skopala nebo jeho zástupce. V Bystřici pod Hostýnem se
o uprchlíky postarali Skopalovi spolupracovníci Karel Bubeníček a Oldřich Dolák a pak je
B. Jurášek odváţel vlakem po trase Hulín–Staré Město u Uherského Hradiště–Veselí nad
Moravou do Lipova, kde je převzal okruh spolupracovníkŧ kolem J. Hlubíka a zabezpečil
převedení na Slovensko.
O rozsahu uskutečněných přechodŧ je moţné si udělat aspoň částečnou představu ze
svědectví B. Juráška, který ve své poválečné zprávě uvedl, ţe doprovázel asi
53
17 jednočlenných nebo dvoučlenných skupin. Konečným východiskem k přechodu hranic na
Slovensko pak byly obce Malá Vrbka a Hrubá Vrbka nedaleko Lipova.46/ Na Slovensku
uprchlíkŧm poskytovali pomoc příbuzní a známí přerovských odbojářŧ, resp. Přerované
usedlí zejména v Bratislavě. Jedním z opěrných bodŧ v tomto městě byla restaurace Plzeňský
dvŧr.
Popsaná trasa na Slovensko nebyla ovšem jediná moţná, další přechody realizované za
účasti přerovské ON se uskutečňovaly v prostorech Bylnice, Vnorov, Hodonína a na
Valašsku. I zde byly vyuţívány osobní a příbuzenské vztahy přerovských odbojářŧ
s místními občany, např. v Hodoníně byli do pomoci uprchlíkŧm zapojeni příbuzní
přerovského drogisty P. Bezděka, v Bylnici zase příbuzní O. Poura a R. Smutka.
Vybudování přechodových tras do zahraničí umoţnilo opustit protektorát řadě
vlastencŧ, kteří byli odhodláni bojovat za národní svobodu se zbraní v ruce v exilové armádě.
Jen ze samotného Přerova pocházelo 114 příslušníkŧ čs. zahraničních jednotek, z nichţ
15 poloţilo v boji své ţivoty.47/ Za pomoci přerovského odboje odcházeli do emigrace i
některé významné politické a vojenské osobnosti – zmiňováni jsou zejména generálové
Antonín Hasal a Jaroslav Čihák-Znamenáček, jehoţ útěk za hranice se uskutečnil v prŧběhu
ledna 1940.48/
Na přelomu let 1939 a 1940 zasadilo gestapo Obraně národa drtivý úder, který se
samozřejmě projevil i v činnosti skupin organizujících přechody hranic. Na konci ledna 1940
uprchl z protektorátu J. Hlubík a o něco později došlo i k útěku vedoucího praţské „exportní
skupiny“ ON Jaroslava Kašpara-Pátého. Vzhledem k tomu, ţe vlna zatýkání se dotkla i
některých kanálŧ pouţívaných uprchlíky při přechodu hranic, bylo nutné vybudovat nové.
Mj. i proto bělehradská skupina čs. odboje vedená majorem Jaroslavem Hájíčkem a majorem
Jaroslavem Kašparem-Pátým vyslala v druhé polovině března 1940 do protektorátu kurýra
Jana Zemka, který 26. března 1940 navštívil v Přerově F. Skopala, předal mu dopisy od
vedení bělehradské skupiny a instrukce pro organizaci přechodŧ hranic.49/
Po Hlubíkově útěku došlo k určitým změnám v ilegální činnosti i z iniciativy domácích
odbojářŧ. Rotmistr František Janík si do Lipova pozval na schŧzku své přerovské
spolupracovníky J. Polácha, R. Smutka, B. Zedníčka a Jana Skopala (syn F. Skopala). Zdá se,
ţe někdy v téţe době navštívili F. Skopala v Přerově dva dŧstojníci z praţského ústředí ON,
54
z nichţ jeden vystupoval jako major Pobera. Toto krycí jméno pouţíval podplukovník Josef
Mašín, jeden z čelných představitelŧ „druhé garnitury“ vedení Obrany národa.50/
V následujícím období činnost přerovských odbojových skupin při zajišťování
přechodŧ hranic pokračovala a nepřerušilo ji ani zatčení F. Skopala v květnu 1940. Jeho
úlohu převzal do značné míry poštovní asistent R. Smutek a těţiště odbojové práce se
přesouvalo z narušené struktury Obrany národa na ilegální buňky napojené na Petiční výbor
Věrni zŧstaneme, se kterými ovšem řada bývalých členŧ ON spolupracovala. Úlohu spojky
mezi Prahou, Přerovem a jihovýchodní Moravou plnil v této době zejména rotmistr F. Janík,
který vozil instrukce, letáky, ilegální tisk a sabotáţní materiál. Gestapo tato spojení odhalilo
aţ na konci roku 1941 a 26. října tohoto roku provedlo zatýkání v Lipově. Do jeho rukou
tehdy padl i F. Janík. V přímé souvislosti tímto úderem gestapa došlo v Přerově o několik
dní později 6. listopadu k zatčení R. Smutka, který byl 22. prosince 1941 odsouzen stanným
soudem v Brně k trestu smrti a 7. května 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.
Sloţitěji se vyvíjely osudy F. Janíka, který určitou dobu pŧsobil ve sluţbách gestapa jako
konfident a po válce byl za tuto svoji činnost souzen.51/
1.10 SABOTÁŢNÍ ČINNOST
I kdyţ se Obrana národa zaměřovala v prvé řadě na přípravu všeobecného povstání
proti okupantŧm, měla v její aktivitě své místo i sabotáţní a diverzní činnost (tzv.
cukrářství), a to zpočátku zejména jako forma udrţování „bojové morálky“ vlastních členŧ.
V centrálním vedení Obrany národa měl „cukrářství“ na starost generál Jaroslav Čihák.
Význam této formy odbojové činnosti se pronikavě zvýšil po poráţce Polska, kdy se začalo
ukazovat, ţe probíhající válečný konflikt bude dlouhodobější záleţitostí. Asi nejproslulejší
aktivitu v tomto směru vyvíjela skupina tzv. Tří králŧ kolem pplk. Josefa Balabána, pplk.
Josefa Mašína a štkpt. Václava Morávka.52/
Aby gestapo nebylo předčasně upozorněno na existenci odbojové organizace a nebyly
dávány záminky k rozsáhlým represivním opatřením, preferovala ON zejména tzv.
nepostiţitelné sabotáţe, u kterých bylo velmi obtíţné určit okruh pŧvodcŧ a místo provedení
55
a často nebylo vŧbec zřejmé, ţe jde o sabotáţ. Vhodným prostředím pro tuto formu odporu
byly ţelezniční komunikace, a proto se i na Přerovsku do této činnosti zapojovali především
ţelezničáři a zaměstnanci nádraţní pošty.
Při narušování zásobování německé armády a plynulosti ţelezničního provozu bylo
pouţíváno několik zpŧsobŧ. Jedním z nich bylo vkládání smirkového prášku obaleného
voskem do loţisek nákladních vagónŧ. Pŧsobením tepla vosk po určité době roztál a smirek
zpŧsobil zadření loţiska. Mezi další pouţívané techniky patřilo polévání citlivých součástek
přepravovaného vojenského materiálu kyselinou sírovou a zapalování hořlavého nákladu ve
vagónech (seno, sláma, uhlí apod.) pomocí fosforu. Do těchto akcí byli mj. zapojeni přerovští
ţelezničáři A. Bečák a Karel Panák.53/
Roli inspirátora těchto akcí hrál ve značné míře F. Skopal, který své spolupracovníky
zásoboval speciálními zápalnými náloţemi se zpoţděným účinkem. Tyto náloţe, které do
Přerova vozili zejména R. Smutek a F. Janík, byly pouţívány proti nákladŧm přepravovaným
po ţeleznici nejen v samotném Přerově, ale F. Skopal je dodával i odbojářŧm v Bystřici pod
Hostýnem. Sám účinky jedné z nich vyzkoušel na menším stohu slámy v Dluhonicích, který
byl v jeho vlastnictví.
Nacisty poměrně značně znepokojovala i jiná forma sabotáţní činnosti na ţeleznici –
poškozování vagónových brzdových hadic.54/ Prezidiální spisy Okresního úřadu Přerov
obsahují za období 1939–1945 celkem 47 hlášení o zjištění této závady v ţelezničních
stanicích na území přerovského politického okresu, z toho 17 v roce 1941.55/
I kdyţ se dá předpokládat, ţe zčásti tato poškození vznikla mimo Přerovsko a na jeho
území byla pouze zjištěna a v některých případech nešlo snad o sabotáţe, ale o závady
vzniklé „přirozeným“ zpŧsobem (opotřebením, vadou materiálu apod.), sluţebny gestapa
v Olomouci a Přerově po pachatelích těchto znepokojivých událostí pátraly, ale neúspěšně.
I tuto sabotáţní činnost je nutno připsat zejména na konto odbojových buněk sloţených ze
ţelezničních zaměstnancŧ.
56
1.11 PRVNÍ NARUŠENÍ SÍTÍ NACISTY
Rozsáhlá organizační i jiná aktivita Obrany národa nemohla dlouhodoběji unikat
pozornosti nacistických bezpečnostních sil. Na Přerovsku došlo k prvnímu narušení činnosti
ON uţ na začátku léta 1939, kdyţ byl 30. června v Optikotechně zatčen pro distribuci letákŧ
člen ilegální organizace Alois Sokol. V červnu 1940 byl za tuto činnost odsouzen Lidovým
soudním dvorem v Berlíně k dvanácti letŧm vězení. Dále se ovšem v tomto případě zatýkání
nerozšířilo.56/
Přerova se okrajově dotkl i první cílený úder gestapa proti českému národnímu odboji
v srpnu 1939, kdy došlo k odhalení a likvidaci tzv. Schmoranzovy skupiny. Tuto ilegální
organizaci vytvořila část bývalých zpravodajských dŧstojníkŧ čs. armády, kteří byli po
demobilizaci přiděleni do funkcí tiskových referentŧ při jednotlivých okresních úřadech
v protektorátu a odtud vyvíjeli špionáţní činnost. Hlavním organizátorem skupiny byl šéf
tiskového odboru předsednictva ministerské rady dr. Zdeněk Schmoranz.57/
V Přerově se měl stát tiskovým referentem OÚ major Martin Brumla,
který sem dorazil v červenci 1939, kdyţ předtím obdrţel od Z. Schmoranze instrukce pro
ilegální zpravodajskou činnost. Na přerovském okresním úřadě ovšem došlo ke komplikacím,
protoţe Brumlŧv předchŧdce JUDr. Jaroslav Jurečka protahoval předání své funkce. Proto
kdyţ 25. srpna 1939 při hromadném zatýkání členŧ Schmoranzovy skupiny přijelo gestapo
pro tiskového referenta, omylem zatklo J. Jurečku. Major M. Brumla vyuţil získaného času
a zničil veškerý kompromitující materiál, takţe mu následně nemohla být při vyšetřování
prokázana ţádná ilegální činnost.58/
V souvislosti s vypuknutím druhé světové války zahájili nacisté v protektorátu
září 1939 rozsáhlou preventivní akci Albrecht der Erste, v rámci které bylo zatčeno kolem
2000 potenciálních odpŧrcŧ reţimu, mezi nimiţ byli představitelé českého veřejného
a kulturního ţivota, osobnosti z hospodářské oblasti, funkcionáři spolkŧ, kněţí apod. Akce
měla rovněţ silný protiţidovský aspekt – značnou část zatčených tvořili právě Ţidé.
Na rozdíl od předcházející zatýkací akce Mříţe (Aktion Gitter) v březnu 1939, která se
na Přerovsku omezila jen na několikadenní zadrţení postiţených osob, při akci Albrecht der
Erste došlo v přerovském politickém okrese k zatčení 12 osob (jedenácti z Přerova, jedné
57
z Kojetína, sedm z nich patřilo k ţidovské menšině), které byly internovány v objektech
bývalých ţelezáren ve Štěpánově u Olomouce a odtud vesměs poslány do koncentračních
táborŧ.59/ Mezi zatčenými byl i starosta Sokola Přerov Silvestr Pleva, jeden z hlavních
organizátorŧ činnosti ON na Přerovsku, který byl po internaci ve Štěpánově poslán do
koncentračního tábora Buchenwald. Činnost přerovské ON tím ovšem podstatněji ohroţena
nebyla, protoţe Plevovu úlohu převzali okamţitě jeho spolupracovníci, zejména F. Skopal.
1.12 AKCE K 28. ŘÍJNU 1939
K závaţnějšímu narušení aktivity přerovské ON došlo 26. října 1939, kdy gestapo na
základě udání objevilo jeden z tajných skladŧ zbraní přerovské ON, který byl umístěn
v domě rodiny Vykoukalových v obci Ţelátovice leţící nedaleko Přerova. Naštěstí i v tomto
případě se následky odhalení díky nepatrnému mnoţství nalezených zbraní podařilo
minimalizovat a k většímu ohroţení ilegální organizace nedošlo.60/
Přesto měl tento případ pro přerovskou ON závaţné následky, protoţe ochromil její
přípravy k oslavám výročí vzniku ČSR. Tento pro český národ tak významný den se stal
v českých zemích jakýmsi vyvrcholením předcházejícího vývoje na jaře a v létě 1939, kdy se
uskutečnila řada masových kulturních a náboţenských shromáţdění, které ale v podmínkách
nesvobody získávaly národně povzbuzující charakter. Široký ohlas mělo slavnostní přenesení
ostatkŧ Karla Hynka Máchy na vyšehradský hřbitov ve dnech 6. a 7. května 1939 a podobný
význam získalo i uctění památky Bedřicha Smetany uskutečněné 11. května 1939 u jeho
hrobu na Vyšehradě. Duch národní jednoty se projevil i v řadě církevních poutí a slavností,
silně vlastenecký náboj měly i oslavy památky mistra Jana Husa.61/
Na Přerovsku tato atmosféra našla svŧj odraz zejména v rozsáhlé účasti místního
obyvatelstva při církevních poutích na Velehradě, Radhošti, Svatém Kopečku u Olomouce
a Hostýně. V „místním rámci“ se pak 23. června 1939 uskutečnila tradiční „ţevnostenská
póť“ ke kapli Panny Marie v obci Vinary nedaleko Přerova, na kterou se dostavilo kolem
osmi tisíc osob, čímţ byl několikanásobně převýšen běţný počet účastníkŧ této slavnosti
v době před nacistickou okupací. Mnohem výraznější politický podtext měla tichá
58
manifestace v přerovském městském parku Michalov, které se 28. května 1939 – na den
narozenin Edvarda Beneše – zúčastnilo asi dva tisíce osob.62/

Na 28. říjen 1939 se přerovská ON pečlivě chystala, v druhé polovině října došlo
i k rozhovorŧm s ilegální organizací KSČ o součinnosti v této záleţitosti. Plán přerovských
odbojových skupin předpokládal nošení slavnostních součástek oděvŧ (kravaty), zapálení
ohňŧ na kopcích v okolí Přerova a vystřelení osvětlovacích raket. Protinacistické smýšlení
obyvatelstva mělo být demonstrováno přebarvením německých nápisŧ na směrových tabulích
a namalováním propagačních hesel na výpadových ulicích z Přerova. Rovněţ se
předpokládala rozsáhlá distribuce ilegálního tisku a letákŧ.63/
Jiţ zmíněné prozrazení úkrytu zbraní v Ţelátovicích tyto přípravy narušilo a utlumilo,
protoţe zpočátku nebylo jasné, do jaké míry je podzemní organizace ohroţena.
K obezřetnosti vybízelo i to, ţe v této době probíhalo zatýkání v řadách Obrany národa
v nedalekých Hranicích. Proto např. Karel Rosmus na příkaz pplk. S. Weinsteina opustil
Přerov a události 28. října 1939 proţil v Praze. Z akcí plánovaných na tento den se
v Přerově podařilo realizovat jen část – došlo k vypálení několika raket a na některých
místech ve městě se objevily protinacistické nápisy. Není divu, ţe vzhledem k pŧvodním
záměrŧm byl skutečný prŧběh 28. října 1939 v Přerově hodnocen vedením ON jako nezdar.64/
Dá se předpokládat, ţe určitou roli při tomto neúspěchu sehrály i spory, které tehdy
existovaly uvnitř přerovského okresního velení ON. Jak uţ bylo uvedeno, vyslal krajský
velitel ON pplk. S. Weinstein v září 1939 do Přerova kapitána Evţena Vašíčka, aby převzal
vedení přerovského okresu, a následně pak došlo k rozporŧm mezi E. Vašíčkem a dalšími
členy přerovského okresního velení ON. Vnější příčinou těchto neshod byly seznamy členŧ
podzemní organizace, které si prý E. Vašíček vyţádal, je ale takřka jisté, ţe v pozadí bylo
i roztrpčení, které přerovští odbojoví pracovníci pociťovali, protoţe jmenování E. Vašíčka do
velitelské funkce v přerovské ON se dalo interpretovat jako nedŧvěra krajského velení
k jejich práci.65/ V téţe době ovšem docházelo k personálním výměnám i v rámci jiných
velitelství ON – např. na Ostravsku – takţe je zřejmé, ţe spíše neţ o nedŧvěru šlo o výraz
určitých koncepčních změn, které se projevovaly v činnosti ON a které souvisely se snahou
o aktivizací činnosti odbojové organizace po vypuknutí válečného konfliktu.
59
V Přerově se Vašíčkovým hlavním spolupracovníkem stal PhMr. František Kočí,
nadporučík v záloze, který se ve velké míře angaţoval při opatřování výbušnin a pohonných
hmot pro potřeby ilegální organizace. Začátkem listopadu 1939 dostal E. Vašíček od
krajského velitelství ON v Olomouci úkol, aby prohloubil spolupráci s jinými odbojovými
organizacemi v Přerově, zejména se skupinou členŧ sociálně demokratické strany (tj. PVVZ)
a rovněţ i s komunisty.
Přes PhMr. F. Kočího si E. Vašíček domluvil schŧzku s členem PVVZ Oldřichem
Pourem, na které byly projednány zásady vzájemné spolupráce. O. Pour na této schŧzce
prohlásil, ţe sice osobně zná řadu místních komunistických funkcionářŧ, ale v současné době
neví nic o činnosti ilegální KSČ. Je zřejmé, ţe spolupráce mezi národní a komunistickou
větví odboje se v tomto období spíše oslabovala, a proto nedošlo ani ke kontaktŧm mezi
E. Vašíčkem a členy ilegální KSČ.
Rovněţ se neuskutečnila aktivizace sítě Obrany národa v prostoru Bystřice
pod Hostýnem, kterou prostřednictvím E. Vašíčka plánovalo krajské vedení ON
v Olomouci.66/ V tomto případě byl ovšem dŧvodem rozsáhlý zásah německých
bezpečnostních sloţek proti sítím národního odboje v protektorátu.
1.13 TĚŢKÉ ÚDERY GESTAPA PROTI OBRANĚ NÁRODA
Ačkoliv jiţ v předcházejícím období došlo k dílčímu narušení struktur národního
odboje v protektorátu, rozsáhlý prŧlom nacistických bezpečnostních sloţek byl zahájen
v prŧběhu listopadu 1939, kdy se brněnskému gestapu podařilo po zadrţení člena Zemského
národního výboru Františka Šmída proniknout do ZNV a odhalit jeho sloţení. Vladimír
Helfert byl zatčen 14. listopadu, Jan Uher, Oldřich Blaţek a Fráňa Ptašinský

listopadu a do ledna 1940 byli dopadeni i ostatní členové tohoto orgánu.67/
Stejná katastrofa postihla souběţně i moravské zemské velitelství ON. Do rukou
gestapa postupně padli Čestmír Jelínek, Ladislav Kotík, Jaroslav Gardavský a mnozí další,
generál Bohuslav Všetička byl zatčen 29. února 1940.68/ Z Brna se zatýkání přelilo do
jednotlivých moravských regionŧ a rovněţ i do Čech. Podle hlášení říšskému ministerstvu
60
spravedlnosti v Berlíně ze 4. dubna 1940 se počet dosud zatčených členŧ Obrany národa
v protektorátu pohyboval kolem 1500 osob, z toho 900 na Moravě.69/ Tímto zatýkáním byla
rozrušena velitelská struktura ON, a to aţ do úrovně okresŧ.
Úder podzemním organizacím se pochopitelně projevil i v olomouckém kraji.
Olomoucká sluţebna gestapa vytvořila pro vyšetřování činnosti ON zvláštní komando, jehoţ
členy byli gestapáci Scheuringer, Hauser, Ressman, Hummel, A. Petr, J. Petr a Hündgen.70/

I na Olomoucku byla organizace Obrany národa narušena nejdříve „shora“, kdyţ byl

listopadu 1939 zatčen pplk. S. Weinstein a po něm další představitelé krajského
velitelství ON.
Začátkem prosince 1939 se začalo zatýkat i na Přerovsku, přičemţ zpočátku byli
postiţeni zejména bývalí aktivní dŧstojníci čs. armády zapojení ve velitelských funkcích
v Obraně národa, kteří měli přímé vazby na olomoucké krajské velení ON. Dne 4. prosince
1939 byl v Přerově zatčen kapitán E. Vašíček, a to ve stejné době jako jeho bratr Rudolf v
Olomouci. O den později byl zatčen kapitán Karel Broţek a 11. prosince si gestapo přišlo
i pro Vašíčkova předchŧdce ve funkci okresního velitele ON npor. Mariana Motáně.
Další vývoj událostí napovídá, ţe gestapo tehdy sice díky vyšetřování na „vyšších
úrovních“ Obrany národa znalo jména dŧstojníkŧ stojících v čele přerovské ON, ale chyběly
mu přesnější údaje o jejich činnosti. Tím je moţno vysvětlit, proč někteří zatčení byli
v prŧběhu roku 1940 propuštěni (M. Motáň počátkem března a K. Broţek v prosinci 1940).
V situaci, kdy zatýkání postihovalo stále větší okruh osob, se někteří z ohroţených
ilegálních pracovníkŧ rozhodli odejít za hranice. Z osob angaţovaných v činnosti přerovské
Obrany národa zvolil toto řešení Rudolf Lukaštík, který se dostal do ohroţení v souvislosti se
zatčením krajského velitele ON v Moravské Ostravě pplk. E. Klímka, k němuţ došlo
listopadu 1939. Rudolf Lukaštík byl s pplk. Klímkem v úzkém odbojovém spojení,
a proto za pomoci F. Skopala na přelomu listopadu a prosince 1939 uprchl přes Nový
Hrozenkov na Slovensko a odtud přes Maďarsko do Jugoslávie. Poté se přesunul
s transportem čs. dŧstojníkŧ přes Turecko do Francie.71/ K odchodu za hranice se rozhodl po
zprávě o zatčení kapitána E. Vašíčka i jeho hlavní přerovský spolupracovník PhMr. František
Kočí, který pro svŧj útěk vyuţil přechodové trasy zorganizované R. Smutkem a J. Hlubíkem.
61
Rozbití Zemského národního výboru a velitelských struktur Obrany národa na Moravě
vyřadilo značnou část spojení F. Skopala na vyšší odbojová centra, přesto ale činnost jeho
odbojové skupiny mohla pokračovat dál. Podle obţalovacího spisu se F. Skopal právě tehdy
přes rotmistra F. Janíka zkontaktoval s ústředím „druhé garnitury“ Obrany národa v Praze
(viz jiţ zmíněná návštěva majora „Pobery“ v Přerově).72/
1.14 DEFINITIVNÍ ROZBITÍ STRUKTURY ON
V březnu 1940 zasáhla střední Moravu nová vlna zatýkání, která tentokrát postihla
organizaci ilegální KSČ. Nacistickým bezpečnostním sloţkám se podařilo proniknout do
struktury komunistického odboje nejdříve na Prostějovsku a odtud se úder přenesl i na
Olomoucko, Přerovsko a Kroměříţsko.73/
Při vyšetřování činnosti přerovského ilegálního OV KSČ narazilo gestapo i na stopy
spolupráce komunistŧ a Obrany národa při přípravě oslav 28. října 1939. Vzhledem k tomu,
ţe tuto spolupráci projednával ze strany ON právě František Skopal, došlo 27. května 1940
k jeho zatčení na schŧzi přerovské městské rady.74/
Zpočátku gestapo nepřipisovalo Skopalově osobě příliš velkou dŧleţitost, byl drţen
v mírném reţimu ve věznici okresního soudu v Přerově a jeho příbuzní ho mohli volně
navštěvovat, situace se ale změnila po další rozsáhlé vlně zatýkání, která postihla uţ tak silně
narušenou síť Obrany národa na jaře a v létě 1940. Gestapu se tehdy podařilo odhalit i tajný
sklad zbraní ON ve Věrovanech a narazit i na další stopy, které vedly do Přerova od vyšších
center odboje. Výsledkem bylo obnovení vyšetřování činnosti přerovského vojenského velení
ON a rovněţ rozbití místní politické skupiny Obrany národa.
V srpnu 1940 byl znovu zatčen npor. M. Motáň a po jeho výsleších gestapo přikročilo
v prŧběhu srpna a září k zadrţení ostatních členŧ okresního vedení ON – K. Rosmuse,
R. Bdinky, A. Svozila a J. Paseky. I tentokrát se ovšem podařilo převáţný rozsah činnosti
přerovské ON utajit, a tak kdyţ po dvouletém vyšetřování tito odbojáři stanuli před Vrchním
zemským soudem ve Vratislavi, byly výsledné rozsudky z 26. srpna 1942 v kontextu doby
poměrně mírné: Marian Motáň sedm let káznice, Karel Rosmus pět let, Richard Bdinka tři
62
roky. Adolf Svozil a Jan Paseka byli na konci roku 1942 bez soudu propuštěni.75/

V souvislosti s opatřováním zbraní pro ON byl rovněţ v září 1940 zatčen stavební technik
Okresního úřadu Přerov Miloš Písařík, který 13. března 1942 zahynul v koncentračním táboře
Mauthausen.
Na rozdíl od představitelŧ okresního vojenského vedení se osudy členŧ přerovské
politické skupiny ON vyvíjely mnohem tragičtěji. Gestapu se podařilo odhalit jejich napojení
na sokolskou odbojovou skupinu v Olomouci, jejíţ vedoucí členy – O. Smrčku
a M. Václavíka – zatklo v srpnu 1940. Uţ předtím byl v Přerově 27. července 1940 po
dramatické honičce spojené s přestřelkou dopaden Jan Ulman.
V rámci vyšetřování činnosti přerovské politické skupiny ON byli do věznice krajského
soudu v Olomouci převezeni F. Skopal a z koncentračního tábora Buchenwald Silvestr Pleva.
Na začátku srpna 1940 byl zatčen i Skopalŧv zástupce v odbojové organizaci Miloš Sum.
I v případě členŧ přerovské politické skupiny ON se ovšem gestapu nakonec podařilo zjistit
jen menší část jejich skutečné odbojové práce, zejména organizační napojení na vyšší centra
ON a částečně i zpravodajskou činnost. Gestapo sice tušilo Skopalovu účast na ilegálních
přechodech hranic, ale nakonec mu prokázalo pouze pomoc při odchodu nadporučíka letectva
Stanislava Přibyla, zaměstnance Zbrojovky Brno, kterého zatklo v Rakousku.76/ Díky
statečnosti F. Skopala, jenţ při vyšetřování uváděl pouze jména těch, kteří uţ byli zatčeni,
v emigraci nebo v ilegalitě, zŧstala většina jeho spolupracovníkŧ neodhalena.
Zatčení členové Skopalovy odbojové skupiny nakonec nebyli ani společně souzeni.
Silvestr Pleva byl vzhledem k svému váţnému zdravotnímu stavu převezen z Vratislavi do
věznice Mírov, v níţ 8. listopadu 1941 zemřel na TBC plic. Záleţitost Františka Skopala
měla být pŧvodně projednávána dohromady s případem členŧ přerovského okresního
vojenského vedení ON, ale nakonec byl F. Skopal přičleněn k olomouckým sokolským
funkcionářŧm O. Smrčkovi a M. Václavíkovi, společně s nimi 4. listopadu 1942 odsouzen
Lidovým soudním dvorem v Berlíně k trestu smrti a 12. března 1943 ve Vratislavi popraven.
Jan Ulman byl popraven 17. července 1942 v Kounicových kolejích v prŧběhu 2. stanného
práva,77/ Miloš Sum byl vězněn do října 1942 a pak propuštěn.78/
Třetí přerovskou strukturou Obrany národa, která doplatila na propojení s vyššími
centry odboje, byla Řehŧřkova poštovní skupina. Na přelomu června a července 1940 byli
63
její členové pozatýkáni a 22. února 1943 odsouzeni k dlouholetému vězení. Z této skupiny
zahynuli poštovní tajemník Antonín Šámalík (16.3. 1944 v Breslau) a poštovní adjunkt
Jaroslav Koplík (27.6. 1942 v Neumünsteru).79/
Tyto soudní procesy tvořily jen malou částí zúčtování nacistické justice se zatčenými
členy českého národního odboje. Členové Obrany národa byli souzeni především Lidovým
soudním dvorem v Berlíně a jejich činnost byla vesměs kvalifikována jako velezrada
a zemězrada. Vedoucí představitelé moravského zemského velení ON – B. Všetička,
Č. Jelínek, L. Kotík a J. Gardavský – byli odsouzeni tribunálem tohoto soudu 27. listopadu
1941 k trestu smrti a popraveni 19. srpna 1942 v Berlíně-Plötzensee. Tentýţ osud potkal

srpna 1942 Jana Vignatiho a Vítězslava Mečíře a 24. září tého roku představitele
ostravského krajského velení ON v čele s pplk. Edmundem Klímkem. Olomoucký krajský
velitel ON pplk. Svatopluk Weinstein byl popraven 29.6. 1943 ve Vratislavi.80/
Mnoho příslušníkŧ Obrany národa a Zemského národního výboru se stalo také obětí
represí po vyhlášení 1. stanného práva – např. uţ 28. září 1941 byli v Praze popraveni
ústřední velitel ON generál Josef Bílý Bílý a zemský velitel pro Čechy Hugo Vojta,
v následujících dnech pak např. pplk. Josef Balabán a celá řada dalších. Stejně postupoval
i stanný soud v Brně, který jen mezi 28. zářím a 19. listopadem 1941 odsoudil k smrti 23
členŧ národního odboje. Před popravčí četou tak mj. stanuli 30. září 1941 profesor Vladimír
Groh a zástupce Orla v Zemském národním výboru MUDr. Vojtěch Jílek. Podobně tragické
bylo pro členy ON i období 2. stanného práva, během kterého byl mj. v Kounicových
kolejích popraven 21.6. 1942 i brigádní generál Otakar Zahálka – poslední zemský velitel
ON na Moravě.81/
Po úderech gestapa, které na konci roku 1939 a v létě 1940 vyřadily vedoucí
představitele, byla aktivita přerovské Obrany národa ochromena. Na významu získala
zejména podpora rodin vězněných, kterou ve značné míře organizovala náčelnice
přerovského Sokola Anna Řezníčková a městský stráţník Rajmund Polišenský. Pro tyto
účely byl uţ na počátku okupace zřízen hlavně z iniciativy funkcionářŧ Sokola finanční fond,
který byl dotován dary z celého okresu a do něhoţ byly zapojeny i přerovské finanční ústavy
– Občanská záloţna, Moravská banka a Úvěrový spolek.82/
64
Definitivní konec pro strukturu přerovské Obrany národa znamenaly události z října
1941, kdy bylo v rámci tzv. akce Sokol v protektorátu zatčeno asi 1500 představitelŧ této
národní a tělovýchovné organizace, včetně členŧ ústředního vedení, ţupních vedoucích a
některých funkcionářŧ sokolských jednot.83/ Na Kroměříţsku, Hranicku a Přerovsku bylo
takto postiţeno asi 100 osob. I kdyţ tentokrát šlo o frontální úder nacistŧ proti Sokolu jako
takovému neţ o cílené ničení odbojových sítí, zasadilo toto zatýkání konečnou ránu činnosti
přerovské Obrany národa. Postiţen jím byl totiţ zejména „střední velitelský článek ON“, tj.
sokolští funkcionáři, kteří byli buď přímo zapojeni do organizační práce ON a představovali
spojení mezi okresním velením a místními skupinami, nebo se s nimi aspoň perspektivně
počítalo pro řízení bojových akcí ve chvíli připravovaného povstání.
V Přerově bylo v rámci této akce zatčeno 17 a v Kojetíně 7 funkcionářŧ Sokola.
Někteří byli po určité době propuštěni, ale značná část byla transportována do
koncentračního tábora Osvětim, v němţ velice brzy našla smrt. Z Přerova takto zahynuli Jan
Bačák, Karel Beňa, František Chmelař, Antonín Kamelandr, Hubert Sekera a Zdeněk
Calábek, z Kojetína Jan Šenk, Josef Bajer a Jindřich Riegl.84/
1.15 NÁSTUPNICKÉ ORGANIZACE OBRANY NÁRODA
Přes citelné ztráty, které Obrana národa na Přerovsku v období let 1939–1941 utrpěla,
se gestapu nikdy nepodařilo získat celkový obraz ilegální organizace. Jak uţ bylo uvedeno,
zatýkáním byly postiţeny zejména ty sloţky ON, které byly přímo napojeny na vyšší
odbojová centra. Řada aktivních spolupracovníkŧ ON zŧstala ale neodhalena a mohla se
podílet na činnosti jiných odbojových organizací, zpočátku zejména Petičního výboru Věrni
zŧstaneme a tzv. Moravské pětky, jejichţ činnost je popsána v 2. kapitole této práce.
Zatýkání se nedotklo ani většiny místních skupin ON.
V dalším prŧběhu okupace se postupně aktivizovaly i další sloţky tvořící pŧvodně
páteř přerovské Obrany národa. V sokolském prostředí se pokoušel odbojovou činnost oţivit
člen ústředí Československé obce sokolské Evţen Penniger, jehoţ hlavním kontaktem v
Přerově byl sokolský funkcionář Vincenc Křístek.85/ Po Pennigerově zatčení zde pak od první
65
poloviny roku 1941 operovala celostátní odbojová organizace Jindra, jejímţ vedoucím
představitelem byl profesor Ladislav Vaněk, který se na střední Moravě i určitou dobu
ukrýval (viz podkapitola 3.5). Skupina Jindra na Přerovsku vyvíjela činnost do října 1942,
kdy gestapo zahájilo zatýkání jejích představitelŧ, které skončilo aţ v srpnu 1943.86/
Část místních skupin ON na Přerovsku byla podchycena odbojovou organizací Lvice,
která přímo navazovala na koncepci „podzemní armády“ Obrany národa (viz podkapitola
3.2).
Nejpozději se aktivizovala pŧvodní dŧstojnická sloţka Obrany národa. Stalo se tak v
roce 1944 v souvislosti s napojením na západní paraskupinu CLAY, která seskočila
dubna 1944 na Holešovsku a po svém uchycení vytvořila na východní Moravě rozsáhlou
zpravodajsko-vojenskou organizaci. Součástí organizace CLAY se stala i přerovská odbojová
skupina s krycím jménem Kamil, která byla sloţená vesměs z bývalých aktivních a záloţních
dŧstojníkŧ a poddŧstojníkŧ čs. armády. V instrukcích, které měla CLAY pro svoji činnost,
hrály opět jako u ON dŧleţitou úlohu plány vojenského vystoupení proti nacistickým
okupantŧm. Jako velitel této akce pro oblast východní Moravy byl určen jiţ zmiňovaný
plukovník generálního štábu František Rakovčík.87/
Později po přerušení spojení s výsadkem CLAY skupina Kamil pod novým názvem
Viktor od ledna 1945 spolupracovala s partyzánskými skupinami 1. čs. brigády Jana Ţiţky,
které operovaly v Hostýnských horách. Pro potřeby partyzánského hnutí byla vyuţita část
materiálu shromáţděného pŧvodně v počátcích okupace Obranou národa. Řada bývalých
členŧ ON se také 1. května 1945 zúčastnila povstání v Přerově a osvobozovacích bojŧ
v závěru války.
Při zpětném hodnocení významu Obrany národa je zřejmé, ţe předpoklady, ze kterých
vedení této odbojové organizace při jejím budování v roce 1939 vycházelo, se naplnily jen
částečně, a to zpŧsobem, který nedával naději na úspěšnou realizaci základního poslání ON –
tj. být hlavní silou při obnovování československé státnosti. Přesto činnost Obrany národa
v letech 1939–1940 vytvořila určitý rámec, ve kterém mohlo české odbojové hnutí pŧsobit
i za změněných podmínek v dalších fázích okupace.
66
2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA
PŘEROVSKU
2.1 STRUKTURA PVVZ NA PŘEROVSKU A POČÁTKY JEHO ODBOJOVÉ
ČINNOSTI
Dŧleţité místo v českém protinacistickém hnutí odporu v počáteční fázi okupace
zaujímala odbojová organizace Petiční výbor Věrni zŧstaneme (PVVZ), která představovala
v jeho spektru levicově demokratickou sloţku. PVVZ se začal vytvářet na jaře roku 1939
a jeho základnu i vedoucí kádry tvořili zejména pracovníci z okruhu Dělnické akademie
(např. filozof a politolog Josef Fischer, národohospodář Volfgang Jankovec), YMCY
(právníci Rudolf Mareš a Jaroslav Valenta), svobodných zednářŧ (JUDr. Karel Bondy),
Ţenské národní rady (Anna Pollertová, Milada Horáková) aj. Na Moravě patřil
k nejdŧleţitějším organizátorŧm PVVZ profesor brněnské techniky Josef Grňa, který se
v druhé polovině října 1939 setkal s JUDr. Karlem Bondym a s Vojtěchem Číţkem,
jednatelem Ústředního spolku čs. profesorŧ. Na této schŧzce dostal Grňa pověření vybudovat
síť PVVZ na Moravě.1/
Významnou úlohu v činnosti PVVZ hrály odbojové skupiny ţelezničářŧ, poštovních
zaměstnancŧ a kovodělníkŧ. PVVZ rozvíjel velice aktivní zpravodajskou a agitační činnost,
podílel se na organizování protinacistických akcí (28. říjen 1939), ilegálních odchodŧ do
zahraničí a sabotáţní činnosti. Jeho programovou platformou se stal dokument „Za svobodu,
do nového Československa“, který předpokládal rozsáhlé politické a ekonomické reformy
v poválečné ČSR. Struktura PVVZ měla být budována jednak „horizontálně“ (tj. od center do
jednotlivých krajŧ, okresŧ a měst), jednak „vertikálně“ (skupiny ţelezničářŧ, poštovních
zaměstnancŧ apod.). V praxi samozřejmě na místní úrovni docházelo – jak uvidíme
konkrétně na případě Přerovska – k prolínání obou principŧ a k překrývání jednotlivých
skupin.
2/
Na Přerovsku existovalo buněk napojených na jednotlivá centra PVVZ několik, jejich
členové byli mezi sebou propojeni příbuzensky (např. Marie Dřevojánková byla sestrou
Hermíny Lančíkové a Oldřich Pour švagrem Rudolfa Smutka – viz níţe) nebo profesně
67
(zejména šlo o učitele, poštovní úředníky, ţelezničáře, zaměstnance Středomoravských
elektráren a Optikotechny) a také předválečným členstvím ve stejných organizacích (zejména
sociálně demokratická strana a Dělnická tělovýchovná jednota, ale i Sokol a Československá
obec legionářská).
Lze konstatovat, ţe značná část nejaktivnějších členŧ PVVZ byla součástí předválečné
přerovské politické a kulturní elity. V tomto početně poměrně úzkém okruhu, kde prakticky
kaţdý kaţdého znal, byly moţnosti konspirace při ilegální práci poměrně ztíţené, na druhé
straně i pronikání agentŧ nacistických bezpečnostních sloţek do tohoto prostředí bylo velmi
znesnadněno. Řada přerovských členŧ PVVZ byla pŧvodně zapojena i v jiných odbojových
skupinách, zejména v Obraně národa, proto je u řady odbojových akcí – zejména se to týká
ilegálních přechodŧ hranic – prakticky nemoţné a v podstatě i neúčelné snaţit se zpětně
rozlišit, zda byly zabezpečovány přerovskou Obranou národa, sokolskou rezistencí nebo
PVVZ.
Mezi nejaktivnější skupiny PVVZ na Moravě patřila buňka sloţená ze členŧ sociálně
demokratické strany, kterou na jaře 1939 zaloţil poslední předokupační starosta Přerova
František Lančík. (V některých pramenech a literatuře je tato skupina označována názvem
Nová cesta, ale tento název vznikl aţ po válce.) František Lančík sehrál významnou úlohu při
odbojové aktivizaci bývalých členŧ sociálně demokratické strany na Přerovsku, kdyţ svolal
začátkem června 1939 do lesŧ nad obcí Veselíčko tajnou schŧzku, na níţ instruoval
spolehlivé funkcionáře této strany o provádění ilegální činnosti, opatřování výbušnin,
zpravodajství, distribuci ilegálních tiskovin apod. Této schŧzky se mělo zúčastnit zhruba
18 osob.3/ Aţ do svého odvolání z funkce starosty se F. Lančík snaţil v Přerově
minimalizovat pŧsobení místních extrémistických ţivlŧ, např. se mu podařilo s pomocí
městské policie a s poukazem na nebezpečí rozšíření poţáru na sousední zástavbu zabránit
plánovanému vypálení místní synagogy.
Zpočátku se Lančíkova odbojová skupina zaměřovala zejména na rozmnoţování
a distribuci letákŧ, které byly dodávány z Prahy prostřednictvím ţelezničních zaměstnancŧ
Karla Smělíka a Augustina Bečáka. K rozmnoţování těchto ilegálních tiskovin docházelo na
cyklostylu, který pŧvodně patřil místní organizaci sociálně demokratické strany a nyní byl
ukryt v domě Aloise Ryšavého v Újezdci u Přerova. Přes další členy rodiny Lančíkovy se pak
68
letáky dostávaly ke spolehlivým lidem na Kojetínsku, Lipnicku a Holešovsku.4/ V kapitole
věnované ON jiţ bylo zmíněno, ţe Augustin Bečák se společně s dalším přerovským
ţelezničářem Václavem Čurdou podíleli i na rozmnoţování a distribuci ilegálního časopisu
Český kurýr, který byl vydáván v Praze redaktorem Venkova Rostislavem Korčákem.
Odbojová činnost Františka Lančíka na Přerovsku ovšem neměla mít příliš dlouhého
trvání. V souvislosti s předpokládaným vypuknutím války německé bezpečnostní sloţky
připravovaly zatýkání eventuálních odpŧrcŧ nacistického reţimu v Protektorátu Čechy
a Morava (tzv. akce Albrecht der Erste). František Lančík byl včas varován svým německým
známým, ţe mu hrozí zatčení, a proto se rozhodl uprchnout za hranice. Po krátkém ukrývání
v Beskydech přešel za pomoci členŧ své odbojové skupiny na konci srpna 1939 hranice na
Slovensko a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal do francouzského Agde, kde vstoupil do
formující se československé zahraniční armády.5/ I kdyţ on sám unikl z dosahu nacistické
moci, za účast v boji proti fašismu zaplatili velmi vysokou cenu jeho rodinní příslušníci. Jeho
syn Jaroslav zahynul v noci z 1. na 2. července 1941 jako příslušník 311. čs. bombardovací
peruti při náletu na přístav Cherbourg, manţelka Hermína Lančíková a dcera Eva byly za
odbojovou činnost popraveny v Kounicových kolejích v prŧběhu 2. stanného práva.
Po útěku F. Lančíka za hranice vedli jeho přerovskou odbojovou skupinu učitelka
Rŧţena Stoklásková a vlakmistr Českých drah Karel Smělík. Kromě nich se ilegální práce
účastnili ještě další ţelezničář Josef Konečný a revident vlakové pošty Oldřich Pour, který
představoval propojení na odbojovou skupinu na přerovské nádraţní poště. Z bezpečnostních
dŧvodŧ byly přerušeny styky s členy bývalých místních organizací sociální demokracie
v jednotlivých obcích přerovského okresu, kteří se pŧvodně na odbojové práci rovněţ
podíleli. Zde tedy mŧţeme zaznamenat poněkud odlišnou koncepci ilegální práce neţ
u Obrany národa, která se naopak snaţila rychle vytvořit co nejrozsáhlejší organizaci, a tím
logicky zvyšovala nebezpečí svého odhalení.
V náplni odbojové činnosti této přerovské skupiny PVVZ mělo velký význam zejména
rozšiřování ilegálních tiskovin, zpravodajská činnost na ţeleznici a v přerovských továrnách
a organizování přechodŧ hranic. V podpŧrné činnosti pro rodiny zatčených a popravených se
angaţovali zejména přerovská učitelka Anna Šimková a její manţel František Šimek,
duchovní evangelické církve na odpočinku.
69
Nejaktivnější členkou skupiny byla Rŧţena Stoklásková, která při svých častých
cestách do Brna a do Prahy – kam jezdila jako funkcionářka České obce učitelské a na schŧze
Ţenské národní rady – udrţovala spojení s vedením PVVZ, předávala zjištěné zpravodajské
údaje a přiváţela pokyny a ilegální tiskoviny.6/ Rŧţena Stoklásková spolupracovala – jak uţ
bylo uvedeno výše – i s přerovskou Obranou národa.
Přerovská skupina PVVZ byla v kontaktu s obdobnými buňkami v Olomouci (úředník
bytového druţstva v Hodolanech Josef Teplý), Prostějově (redaktor Vojtěch Outrata)
a v Hranicích (učitel Jaromír Pukl a knihař Alois Schützer). Z praţského vedení PVVZ
spojení s Přerovem udrţovali zejména Karel Bondy a Volfgang Jankovec, v brněnském
centru PVVZ měl střední Moravu na starosti profesor Josef Grňa. Rŧţena Stoklásková byla
předválečnou činitelkou Dělnické akademie, odkud se znala s V. Jankovcem, a ten ji
seznámil s K. Bondym. Vedoucí brněnští i praţští představitelé PVVZ Přerov často
navštěvovali, ke schŧzkám J. Teplého, V. Outraty a R. Stokláskové s V. Jankovcem
docházelo mj. i v Olomouci v Národním domě. V případě potřeby zasílali okresní vedoucí
PVVZ do Prahy písemná hlášení na krycí adresu: Jiří Bubeníček, Praha VIII, Dirksova
1686.7/
Významnou postavou v činnosti PVVZ v Přerově byl aţ do zatčení v květnu 1940
obchodník s uhlím a místostarosta přerovského Sokola František Skopal. Právě na jeho
příkladu je moţné názorně dokumentovat prolínání a splývání činnosti rŧzných odbojových
center a skupin. Skopalova ilegální aktivita, o které bylo šířeji pojednáno v první kapitole této
práce, byla skutečně mnohostranná a rozsáhlá. Stál v čele přerovské tzv. politické skupiny
Obrany národa, spolupracoval se Zemským národním výborem v Brně a s řadou sokolských
skupin na Moravě (např. i v Olomouci), v rámci tzv. Národního výboru udrţoval kontakty
s přerovským okresním výborem ilegální KSČ. Díky Skopalovi a jeho spolupracovníkŧm se
Přerov stal dŧleţitým uzlem tajných přechodŧ hranic z protektorátu a také místem, kde byly
organizovány sabotáţe v ţelezniční dopravě.
František Skopal rovněţ budoval na Přerovsku zpravodajskou síť, která se snaţila
obsáhnout klíčové regionální hospodářské a vojenské objekty. Sám měl ke zpravodajské
činnosti poměrně značné moţnosti, mj. i proto, ţe se jako člen městské rady staral
o ubytování německých vojenských jednotek v Přerově. Z hlediska tématu zpracovávaného
70
v této kapitole jsou dŧleţité zejména Skopalovy kontakty v přerovské Optikotechně, v níţ mu
dŧleţité informace o výrobě optických přístrojŧ pro německou armádu opatřovali účetní
Eduard Janeček a tajemník ředitele podniku Vladimír Mazal.8/
Skopalovo spojení vedlo i do Středomoravských elektráren (SME), v nichţ ilegálně
pracovali zejména ředitel SME inţenýr Jan Polách a účetní Marie Dřevojánková. Jejich
moţnosti při zpravodajské činnosti byly rovněţ poměrně rozsáhlé, protoţe Středomoravské
elektrárny zásobovaly proudem asi třetinu Moravy, a díky tomu měli zaměstnanci SME
přístup do řady prŧmyslových podnikŧ dŧleţitých pro válečnou výrobu. Do shromaţďování
zpravodajských údajŧ byli kromě J. Polácha a M. Dřevojánkové zapojeni i další zaměstnanci
SME – např. Bohuslav Šída nebo Vladimír Vincena.9/
Této odbojové buňce se rovněţ podařilo v dílnách SME postavit dvě vysílačky, které
nesly označení „Svobodná Haná“ a „Na zdar“ a byly pŧvodně určeny k propagačnímu
protinacistickému vysílání. (Gestapo je později označilo jako „protiněmecké štvavé
vysílačky“.) Hlavní zásluhu na jejich postavení měl legionář z 1. světové války Jan Polách,
který v tomto ohledu spolupracoval i s odbojovými skupinami ve Valašském Meziříčí.
Spojkou mezi Přerovem a Valašským Meziříčím byl montér SME Antonín Zahradníček,
který se výrazně podílel i na výstavbě a provozu vysílaček.10/
Na přelomu let 1939 a 1940 se přerovští odbojáři pokusili vytvořit podmínky pro
navázání rádiového spojení se zahraničím, kdyţ po synovi Františka Lančíka Jaroslavovi,
který tehdy prchal přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, poslali šifrovací kód a seznam
vlnových délek svých stanic. Jaroslav Lančík skutečně tyto materiály předal 8. března 1940
na velitelství čs. jednotek ve francouzském Agde.11/ Bohuţel přes veškeré vynaloţené úsilí
přesahovalo rádiové spojení se zahraničím moţnosti přerovského odboje a zŧstalo jen ve fázi
pokusŧ, coţ je potvrzeno mj. i svědectvím profesora Josefa Grni, který ve svých memoárech
jednoznačně uvádí, ţe rádiové spojení Ústředního vedení odboje domácího se zahraničím
bylo udrţováno pouze přes praţskou vysílačku SPARTA I.12/ Vzhledem ke Grňovým
rozsáhlým kontaktŧm s přerovským odbojem je prakticky vyloučeno, ţe by nevěděl
o radiostanici pracující v Přerově.
Dalším dŧleţitým centrem odbojové činnosti PVVZ byla pošta na přerovském
vlakovém nádraţí. I zde se začala odbojová činnost organizovat uţ brzy po začátku okupace.
71
Hlavními postavami byli poštovní úředníci Antonín Česal, Oldřich Pour, Rudolf Smutek,
Otto Weigl a Josef Tuschl. V počátečním období jejich činnost úzce souvisela s odbojovými
aktivitami F. Skopala, na kterého se poštovní skupina napojila v květnu 1939. Zapojení
poštovních zaměstnancŧ do ilegální činnosti umoţnilo českému odboji vytvořit pruţné
„vnitřní spoje“ v protektorátu a také zabezpečit pravidelný kurýrní styk se zahraničím. Toto
spojení směřovalo od července do září 1939 zejména do Polska (Krakov, Lodţ), ale i do
Francie, Velké Británie a Nizozemí. Těmito kanály byly odesílány zpravodajské informace,
ale i valuty a zlato pro české uprchlíky a ţidovské emigranty. Po vypuknutí války a poráţce
Polska se klíčovou pro kurýrní spojení se zahraničím stala jihovýchodní trasa do Jugoslávie,
kterou byli rovněţ převáděni uprchlíci z protektorátu. Na odsunu těchto osob, který probíhal
zejména přes Lipov a Veselí na Moravě, spolupracovala přerovská poštovní buňka
s obdobnými skupinami v Ostravě (Jaroslav Dobrovolný) a Hodoníně (František Janík).
I přerovská poštovní skupina pŧvodně pracovala pro Obranu národa – podobně jako
i další poštovní odbojové buňky na Moravě – ale v dubnu 1940 po drtivých úderech gestapa
proti ON se přes Františka Skopala zkontaktovala s poštovní sítí Petičního výboru Věrni
zŧstaneme a udrţovala spojení s jedním z jejích hlavních organizátorŧ, praţským poštovním
úředníkem a bývalým legionářem Ferdinandem Malinou.13/

Náplní činnosti přerovské poštovní skupiny byla mj. přeprava ilegálních tiskovin,
ničení udavačských dopisŧ adresovaných gestapu a rovněţ i zpravodajská činnost, která měla
velmi rozsáhlý záběr. Kaţdý člen buňky si vytvářel kolem sebe síť dŧvěrníkŧ, která byla
sloţena zejména ze zaměstnancŧ jiných poštovních úřadŧ. Tak např. spolupracovníky
Antonína Česala byli František Čermák z Olomouce, Valentin Matyáš z Hranic, Josef Hladil
z Přerova, Vladimír Hrazdil ze Zlína a Klement Michalík z Hodonína.
Podobné kontakty si budovali i další členové přerovské poštovní skupiny. Zjištěné
zpravodajské údaje, které se týkaly zejména dŧvěrných informací zjištěných v poštovním
styku, plánŧ dŧleţitých ţelezničních uzlŧ, síly, rozmístění a přesunŧ německých vojenských
sil, činnosti kolaborantské organizace Vlajka a válečné výroby v prŧmyslových závodech,
byly zasílány na krycí adresy v Praze.14/
72
Členové přerovské poštovní skupiny se podíleli i na sabotáţní aktivitě, např. Rudolf
Smutek z Prahy přepravoval a distribuoval speciální kuličky se smirkovým papírem, které
byly určeny pro poškozování loţisek ţelezničních vagónŧ.
Kromě Petičního výboru Věrni zŧstaneme spolupracovali členové přerovské poštovní
buňky i s další skupinou domácího odboje, která nesla název Modrý kruh-Avala. S touto
organizací, jeţ vyvíjela činnost zejména v Praze a na Říčansku, propojovala buňku na
přerovské nádraţní poště – a tím vlastně i další přerovské skupiny – osoba praţského
úředníka vlakové pošty Františka Rendla, který často Přerov navštěvoval a spolupracoval
zejména s Rudolfem Smutkem.15/
2.2 PRVNÍ ZTRÁTY
V závěru roku 1939 se gestapu zdařil rozsáhlý úder proti odbojovým sítím
v Protektorátu Čechy a Morava. Došlo k rozbití struktury Obrany národa a těţce bylo
zasaţeno i Politického ústředí, naproti tomu PVVZ byl postiţen nepoměrně méně
a v následujícím období se stal páteří národního odboje v českých zemích. Odbojové hnutí
prokázalo v dané situaci značnou schopnost regenerace a na rozhraní dubna a května 1940
byl vytvořen koordinační orgán tří nejdŧleţitějších národních odbojových organizací
(tj. Obrany národa, Politického ústředí a Petičního výboru Věrni zŧstaneme), který nesl název
Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).16/
Obnovování přerušených spojení si vyţadovalo značné úsilí, a to jak na úrovni
centrálních odbojových orgánŧ, tak i v jednotlivých regionech. Kolem poloviny dubna 1940
se ve venkovském bytě profesora Grni v Ratajích na Kroměříţsku objevila spojka vedení
PVVZ, která dostala za úkol obnovit přerušené spojení praţského vedení PVVZ s Brnem.
Karel Bondy prostřednictvím této spojky, kterou byla doktorka Milada Horáková, pozval
profesora Grňu do Přerova. Zde se pak v zahradním domku Františka Skopala uskutečnila
ilegální schŧzka, na které byli přítomni kromě majitele i J. Grňa, V. Jankovec a K. Bondy.
Kromě jiného zde byly projednávány i otázky sjednocování a řízení odbojových skupin.17/
73
Josef Grňa si představoval, ţe v Přerově vznikne jakési teritoriální středisko PVVZ pro
řízení činnosti v celé oblasti střední Moravy, narazil ale v této otázce na odpor F. Skopala,
který prosazoval samostatné napojení jednotlivých místních skupin na vyšší odbojová centra.
Nebyl to jediný nesoulad, který mezi J. Grňou a F. Skopalem existoval. J. Grňa a jeho hlavní
přerovská spolupracovnice R. Stoklásková měli také určité výhrady vŧči některým příliš
„veřejným“ metodám Skopalovy odbojové práce, a proto se snaţili nepropojovat činnost
jednotlivých přerovských buněk PVVZ, aby případné odhalení jedné z nich nestrhlo s sebou
i ostatní.18/
Prohloubit konspiraci bylo nutné tím spíše, ţe i přerovský odboj byl postiţen zatýkáním
gestapa. Dne 4. prosince 1939 byl v Přerově zatčen okresní velitel ON kapitán Evţen Vašíček
a do září 1940 byli postupně gestapem zajištěni všichni členové přerovského okresního
vedení Obrany národa. Došlo i k narušení přechodových kanálŧ do zahraničí, např. na
začátku roku 1940 musel uprchnout přes hranice učitel Jaromír Hlubík z Lipova, jeden
z hlavních organizátorŧ ilegálních přechodŧ, který přímo spolupracoval s přerovskými
odbojovými pracovníky.19/ Po jeho útěku převzal iniciativu v organizování ilegální činnosti
v tomto regionu rotmistr František Janík, který se v Lipově sešel s řadou přerovských
odbojových pracovníkŧ – Janem Poláchem, Rudolfem Smutkem, Bohuslavem Zedníčkem
a synem Františka Skopala Janem Skopalem.
Rozsáhlá a rozmanitá odbojová činnost Františka Skopala skončila 27. května 1940
jeho zatčením na schŧzi přerovské městské rady. Při vyšetřování se F. Skopal choval
statečně, díky jeho mlčenlivosti zŧstaly neodhaleny i ostatní buňky PVVZ v Přerově, které
tak mohly pokračovat v ilegální aktivitě. Kdyţ tedy ve svých pamětech Josef Grňa napsal, ţe
v prŧběhu roku 1940 utrpěla síť PVVZ na Moravě jediné ztráty právě v Přerově, měl tím na
mysli právě zatčení Františka Skopala a některých jeho spolupracovníkŧ.20/
I kdyţ se gestapu nakonec podařilo zdokumentovat pouze malou část Skopalovy
odbojové činnosti, i to stačilo nakonec k tomu, aby byl společně s olomouckými sokolskými
funkcionáři O. Smrčkou a M. Václavíkem 4. listopadu 1942 odsouzen k trestu smrti
a 12. března 1943 popraven ve Vratislavi.
V první polovině roku 1940 se tedy výrazně změnila situace odbojového hnutí na
Přerovsku. Po paralyzování Obrany národa a komunistického odboje zde zŧstal z centrálně
74
řízených sítí pouze Petiční výbor Věrni zŧstaneme.21/ Neţ si však všimneme dalšího
strukturálního vývoje odbojového hnutí na Přerovsku, vraťme se aspoň krátce ke vztahŧm
mezi jeho národní a komunistickou větví v období let 1939–1940. Je zajímavé, ţe zatímco
v poválečných vzpomínkách přeţivších přerovských odbojářŧ najdeme svědectví o konkrétní
spolupráci mezi Obranou národa (respektive sokolským odbojem, na jehoţ platformě byla
ON na Přerovsku organizována) a ilegální KSČ, zmínky o bliţších kontaktech mezi
komunistickým odbojem a buňkami PVVZ chybí – snad s výjimkou společné účasti v jiţ
zmíněném Národním výboru. Za touto skutečností lze hledat několik dŧvodŧ.
Především – co se týče počtu zapojených osob – byly buňky PVVZ z uvedených
odbojových organizací nejméně početné a k tomu na ně nacistické represe zejména v prŧběhu

a 2. stanného práva dopadla nejdrastičtěji. Takřka všichni vedoucí představitelé
přerovských buněk PVVZ zahynuli, proto po válce nemohli svá svědectví – na rozdíl od
vedoucích činitelŧ ilegální KSČ a ON – poskytnout. Další pravděpodobnou příčinou
chybějících údajŧ o spolupráci mezi PVVZ a ilegální KSČ mohla být i snaha o maximální
utajení odbojové činnosti a nepropojování jednotlivých skupin, která byla pro přerovské
buňky PVVZ charakteristická – s jiţ výše zmíněnou výjimkou Františka Skopala. Konečně
nelze vyloučit ani vliv politického napětí přetrvávajícího z předválečné doby ve vztazích
mezi komunisty a sociálními demokraty, ke kterým značná část členŧ PVVZ patřila. Zdá se,
ţe ve vztahu k „nepolitické“ Obraně národa byly ze strany KSČ zábrany ke vzájemné
spolupráci mnohem menší.
K této otázce je zajímavé jiţ výše zmíněné poválečné svědectví druhého velitele
Obrany národa v okrese Přerov kapitána Evţena Vašíčka, který začátkem listopadu 1939
dostal od krajského velitelství ON v Olomouci pokyn rozšířit spolupráci i s jinými
odbojovými skupinami v Přerově, konkrétně s bývalými členy sociálně demokratické strany a
rovněţ i s komunisty. Přes svého hlavního spolupracovníka PhMr. Františka Kočího si
E. Vašíček domluvil schŧzku s členem odbojové skupiny PVVZ na nádraţní poště Oldřichem
Pourem, na které byly projednány zásady vzájemné spolupráce. Pour na této schŧzce
prohlásil, ţe sice zná řadu místních komunistŧ, ale v současné době o činnosti ilegální KSČ
nic neví. K tomu je vhodné ještě podotknout, ţe podle svědectví pamětníkŧ se Oldřich Pour
vyznačoval silně antikomunistickými a antisovětskými názory.22/
75
K dokreslení celé situace je nutné ještě uvést, ţe v této době, tj. na podzim 1939,
proţívala přerovská organizace ilegální KSČ silnou vnitřní krizi, která byla zpŧsobena
rozdílnými postoji jejích jednotlivých členŧ k paktu o neútočení mezi SSSR a nacistickým
Německem a k pokynŧm Kominterny a moskevského vedení KSČ, které z tohoto paktu
vyplývaly. Tato krize byla nakonec „vyřešena“ ve shodě s tehdejší oficiální linií
komunistického odboje výměnou dosavadního vedoucího ilegálního OV KSČ Rudolfa
Kováře (z konspiračních dŧvodŧ nešlo o předválečného člena komunistické strany) za
dlouholetého předválečného funkcionáře KSČ Františka Řeháčka, který byl ochoten
bezvýhradně respektovat ideový obrat komunistického odboje vyplývající z pokynŧ
Kominterny a moskevského vedení KSČ. Politické hledisko tak bylo nadřazeno
bezpečnostnímu.23/
2.3 REGENERACE OBRANY NÁRODA
Po těţkých úderech gestapa na konci roku 1939 a v první polovině roku 1940 se na
Moravě začala obnovovat činnost Obrany národa. Jako její nástupnické organizace vynikly
zejména dvě odbojové sítě – v čele jedné stanuli profesor Benešovy techniky
dr. Ing. František Píšek, univerzitní profesor Masarykovy univerzity PhDr. Vladimír Groh
a dr. Václav Bureš, profesor obchodní akademie. Druhou skupinu vedli sekretář Masarykovy
univerzity Jaroslav Trumpeš a učitel z Chrlic František Bednář.24/
V prŧběhu roku 1941 se činnost těchto dvou nástupnických skupin ON propojila
s činností moravské sítě Petičního výboru Věrni zŧstaneme a na schŧzce v Brně v první
polovině března 1941 bylo vytvořeno společné vedení moravského odboje – gestapem
později označované jako Moravská pětka. Členy tohoto řídicího orgánu byli Josef Grňa,
Václav Bureš, Jaroslav Trumpeš, Eduard Berka a Bedřich Koblíţek.25/
Na rozdíl od „pŧvodní“ Obrany národa z roku 1939, která se snaţila o co nejrychlejší
vybudování rozsáhlé „armády v podzemí“, připravené pro brzké povstání proti nacistickým
okupantŧm, vytvářela Moravská pětka zpočátku v jednotlivých místech spíše jen jednotlivé
buňky, které byly připravené stát se v příhodnou chvíli „štáby“ rozsáhlejšího odbojového
76
hnutí. Tento vývoj se odrazil i na Přerovsku, kde se začala vytvářet nová odbojová struktura,
která byla vedena jednak učitelem Josefem Pavlánem, dále obchodním úředníkem přerovské
Optikotechny Vladimírem Mazalem a účetním ve stejném podniku Eduardem Janečkem.
(Poslední dva byli pŧvodně členy zpravodajské sítě Františka Skopala).
Tato přerovská skupina, která začala vznikat na přelomu let 1940 a 1941, byla ze strany
Moravské pětky ideově i organizačně řízena profesorem Josefem Grňou a učitelem
Františkem Bednářem. Podle zjištění gestapa získal Pavlán Mazala pro odbojovou činnost
v dubnu 1941 a ustanovil ho svým zástupcem. Rovněţ ho seznámil s F. Bednářem, který oba
instruoval o zásadách výstavby odbojové organizace. Jejich úkolem bylo především získat
spolupracovníky v nejdŧleţitějších regionálních centrech. Mazalovi se skutečně podařilo
tento úkol splnit, a tak se odbojová činnost rozvíjela i v Lipníku nad Bečvou, v němţ se
představitelem odbojové organizace stal úředník spořitelny Jan Krejčíř, dále v Holešově
(MUDr. Miloslav Zlámal) a v Hranicích (MUDr. Emil Čermák a pokladník spořitelny
Stanislav Vejmola). Problémy ovšem vznikly v Kojetíně, ve kterém se Mazalovi nepodařilo
nikoho získat. Pavlán slíbil, ţe se pokusí tuto mezeru zacelit, a nakonec se dŧvěrníkem ON
v tomto městě stal Vojtěch Drbal, jehoţ činnost se ale vázala spíše přímo na Františka
Bednáře neţ na přerovské vedení skupiny.
Při jedné z prvních ilegálních schŧzek v bytě Eduarda Janečka, která se podle
pozdějšího zjištění gestapa měla konat v srpnu nebo září 1941, sloţili členové skupiny
přísahu věrnosti do rukou Josefa Grni. Deklarovaným cílem odbojové skupiny mělo být
narušování zázemí nacistického Německa a zpomalování přepravy dŧleţitého vojenského
materiálu. Konkrétní praktickou náplní činnosti skupiny bylo ale především zpravodajství,
které bylo zaměřené zejména na přesuny německých vojenských jednotek a vojenského
materiálu v oblasti střední a východní Moravy.26/
Dŧleţitým úkolem, který provázel činnost Obrany národa od jejího vzniku, byla
příprava povstání a plány převzetí moci ve chvíli zhroucení nebo výrazného oslabení
nacistického Německa. Zde ovšem teď vyvstával logický problém, který byl spjatý s novou
koncepcí výstavby ilegální organizace. Na jedné straně zapojení jen velmi omezeného počtu
osob do odbojové činnosti přinášelo lepší konspiraci, na straně druhé neumoţňovalo
v případě eventuálního překotného vývoje událostí dobře organizovanou a předem
77
připravenou povstaleckou akci. S určitým podnětem, jak vyřešit toto dilema, přišel MUDr.
Emil Čermák, který byl v Hranicích velitelem protiletecké ochrany. Navrhl zapojit do
případného povstání členy této sluţby, kteří by předtím nemuseli být o ilegální činnosti
informováni.27/

Po vytvoření Moravské pětky, ve které se spojilo vedení nejvýznamnějších odbojových
skupin na Moravě, mělo dojít i ke sbliţování v niţších článcích odbojové struktury. Proto
v Přerově propojil Josef Grňa Josefa Pavlána s Rŧţenou Stokláskovou.28/ Konkrétní
spolupráce mezi jejich skupinami se realizovala zejména v tom, ţe členové Pavlánovy
skupiny zasílali zjištěné zpravodajské údaje do praţského ústředí právě prostřednictvím
Rŧţeny Stokláskové.
Na jednotlivé sloţky Moravské pětky byli napojeni i další odbojoví pracovníci
z přerovského regionu. V její tzv. lékařské sekci vedené MUDr. Janem Florianem pracoval
přerovský lékař MUDr. Václav Skalák, kapacita na vnitřní choroby. Jeho rekreační chata na
Vičanově v Hostýnských horách slouţila jako jedno z přechodných útočišť lidí
přepravovaných odbojem za hranice. Ke stejnému účelu byl vyuţíván i výletní hostinec
Františka Kubiče na nedalekém Tesáku.29/ Dalším významným kontaktem Moravské pětky
v širším přerovském regionu byl učitel Jaromír Pukl z Hranic, který udrţoval kontakty
s jedním z jejích vedoucích představitelŧ Františkem Píškem.30/ Konečně na obnovující se
vojenskou sloţku Obrany národa byli v Přerově napojeni plukovník generálního štábu
František Rakovčík a major Hynek Kokojan. Plukovník Rakovčík měl být v případě
protinacistického povstání velitelem oblasti Morava-sever.31/

2.4 SPOLUPRÁCE S VÝSADKY ZE SSSR
Jedním z vrcholŧ činnosti přerovských buněk PVVZ byla spolupráce s parašutistickými
výsadky ze SSSR, které na střední Moravě pŧsobily v létě a na podzim roku 1941. Vzhledem
k tomu, ţe historie těchto desantŧ je podrobně zpracována v dosavadní odborné literatuře,
soustřeďme se zde především na spolupráci domácího odboje v přerovském regionu s těmito
parašutisty.32/
78
Po vypuknutí sovětsko-německého konfliktu v červnu 1941 vyslala sovětská
bezpečnostní sluţba NKVD na konci srpna 1941 na území Protektorátu Čechy a Morava
devítičlenný výsadek, sloţený z tzv. hvězdářŧ. Šlo o československé občany, orientované
radikálně levicově aţ komunisticky, kteří se na území SSSR dostali v září 1939 při ústupu
československé vojenské jednotky z poraţeného Polska, po určité době se od této jednotky
oddělili a dali se k dispozici sovětským orgánŧm. Tento výsadek – pŧvodně rozdělený do tří
skupin – odletěl do akce z letiště Brovary u Kyjeva v noci z 30. na 31. srpna 1941.
Parašutisty, kteří měli zpravodajské a sabotáţní úkoly, pronásledovala smŧla. Kvŧli
poškození svého letadla protiletadlovou palbou museli neplánovaně seskočit uţ nedaleko
Varšavy a poté se přemisťovat do prostoru svého nasazení pěšky. Tři z nich byli při přesunu
zatčeni, ostatním se podařilo překročit protektorátní hranice a zahájit přípravu k plnění svých
úkolŧ.
Jedním z těchto výsadkářŧ byl Karel Hovŧrka, rodák z Přerova, člen a cvičitel místní
Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), který uprchl v červnu 1939 do emigrace a v Polsku
vstoupil do československé zahraniční armády. Nyní se tedy 11. září 1941 objevil znovu
v Přerově v bytě své matky. Brzy se mu podařilo získat řadu spolupracovníkŧ zejména z řad
Sokola a sociálně demokratické strany, kteří zabezpečovali jeho pobyt a pomáhali mu
s plněním sabotáţních a zpravodajských úkolŧ. Značná část z nich byla uţ předtím zapojena
právě do ilegální činnosti PVVZ.
Po většinu svého přerovského pobytu se Karel Hovŧrka ukrýval v zahradním ateliéru
akademického sochaře Františka Mádleho v ulici Svisle, do kterého se dalo nepozorovaně
přijít přilehlými zahradami. Hovŧrkovo zásobování potravinami a dalšími ţivotními
nezbytnostmi obstarávaly zejména sokolské pracovnice Anna Řezníčková a Rŧţena
Hanzlíková, bankovky o vysoké hodnotě, které parašutista dostal před odletem, mu proměnil
ředitel místní pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček, jenţ se uţ předtím podílel na
řadě akcí odboje, mj. na tajných přechodech do zahraničí a podpoře rodin vězněných. Pomoc
při šifrování rádiových depeší Karlu Hovŧrkovi nabídla manţelka zatčeného Františka
Skopala Emílie Skopalová.33/
Do kontaktu s Karlem Hovŧrkou se dostala i odbojová buňka ve Středomoravských
elektrárnách, jejímiţ hlavními představiteli byla účetní Marie Dřevojánková a ředitel SME
79
Jan Polách, kteří parašutistovi opatřovali součástky k opravě jeho vysílačky. Karel Hovŧrka
začal rovněţ z Přerova navazovat kontakty s ostatními parašutisty, kteří se ukrývali na
rŧzných místech Moravy. Společně se dvěma z nich – Josefem Vodičkou a Ferdinandem
Čihánkem – zahájil i plánování diverzních akcí v těsné blízkosti Přerova, jejichţ cílem mělo
být zničení transformační stanice Středomoravských elektráren v Dluhonicích a skladiště
pohonných hmot v Horní Moštěnici.
Plán zničení transformační stanice v Dluhonicích zpracovala Marie Dřevojánková
a pro akci ve skladišti pohonných hmot v Horní Moštěnici byl získán stráţmistr Jan
Procházka, člen místní stanice protektorátního četnictva, které mělo skladiště střeţit.
(V případě Jana Procházky šlo o bývalého příslušníka Obrany národa.) Nezbytné výbušniny
měl opatřit příručí firmy Netopil a místonáčelník přerovského Sokola Antonín Michálek,
který uţ v roce 1939 získával zbraně pro Obranu národa.34/ Po provedení destrukcí se
počítalo s tím, ţe se Karel Hovŧrka z Přerova přemístí, aby unikl předpokládanému
rozsáhlému pátrání nacistických bezpečnostních sloţek. Jeho novou oblastí pŧsobnosti se
mělo stát Valašské Meziříčí, v němţ pŧsobili další spolupracovníci přerovské odbojové
skupiny. K tomu uţ ale nedošlo.
Ve stejné době, kdy se zde objevil výsadek Karla Hovŧrky, dostalo se Přerovsko do
centra pozornosti i další parašutistické skupiny vyslané ze SSSR. Šlo o výsadek S-1/R, který
ve sloţení nadporučík Bohuslav Němec (velitel skupiny), rotný František Brauner, rotný
František Ryš a desátník Jan Kasík přistál v noci z 9. na 10. září 1941 u Dřínova na
Kroměříţsku. Na rozdíl od výsadku Karla Hovŧrky, který byl vyslán sovětskou bezpečnostní
sluţbou NKVD, podléhali členové S-1 československé vojenské misi, která pod vedením
plukovníka Heliodora Píky zastupovala v SSSR zájmy československé exilové vlády
v Londýně a řídila na sovětském území formování československých vojenských jednotek.
Uţ předtím v noci z 30. na 31. srpna 1941 odletěla do akce tříčlenná slovenská část výsadku
S-1 s označením N, která ale skončila tragicky. V dŧsledku navigačního omylu parašutisté
seskočili u maďarského Miskolce, jeden z nich se při nevydařeném dopadu zabil a zbylí dva
byli záhy zatčeni maďarskými bezpečnostními orgány.
Podobně jako u Karla Hovŧrky sehrály i u členŧ S-1 významnou úlohu jejich osobní
vazby na Přerov, a to zejména v případě velitele výsadku Bohuslava Němce. Ten se narodil
80

listopadu 1913 v Olomouci v rodině ţelezničáře Jana Němce a brzy poté se Němcovi
přestěhovali právě do Přerova. Bohuslav Němec absolvoval Vojenskou akademii
v Hranicích, politicky měl v rodinné tradici blízko k sociální demokracii a byl členem DTJ.
Okupace českých zemí nacistickým Německem ho zastihla u jeho vojenského útvaru –
pěšího pluku v Čadci. Po demobilizaci se vrátil ke svým rodičŧm, kteří bydleli v Přerově
ve Štefánikově ulici. Společně se svým otcem a bratrem se zapojil do vznikající vojenské
odbojové organizace Obrana národa. Díky jeho obeznámení se slovenským prostředím ho
ilegální organizace nasazovala na Slovensku jako kurýra a zpravodajce. V květnu 1939 byl
při jedné ze svých kurýrních cest zřejmě náhodou v Ostravě zatčen a po propuštění uprchl
v červenci téhoţ roku do Polska, kde se v Krakově připojil ke vznikající československé
jednotce. Prodělal s ní ústup do SSSR a po vypuknutí sovětsko-německého konfliktu se
přihlásil do zpravodajsko-sabotáţního kurzu, který vedli dŧstojníci československé vojenské
mise v SSSR. Výsadek S-1, kterému velel, měl na území Moravy a Slovenska plnit sabotáţní
a zpravodajské úkoly.35/
Při seskoku u Dřínova došlo k rozptýlení parašutistŧ a Bohuslav Němec se samostatně
vydal ke svým rodičŧm do Přerova. Zde získal řadu spolupracovníkŧ, z nichţ řada byla uţ
předtím angaţována v odbojové činnosti. František Drbal, ředitel Měšťanské školy Karolíny
Světlé, který Bohuslava Němce před válkou učil, ho odvedl do bytu ředitele
Středomoravských elektráren Jana Polácha. (V téţe době Polách zahájil spolupráci i
s výsadkem Karla Hovŧrky.) Mezi členy přerovského odboje vyvstala hned zpočátku nutnost
opatřit Němcovi nové ubytování, protoţe v bytě svých rodičŧ se nemohl z bezpečnostních
dŧvodŧ příliš zdrţovat a celkově neţádoucí byl i jeho soustavný pobyt v Přerově, kde ho
poměrně značný okruh lidí znal z předválečného období. Proto mu manţelka inţenýra
Polácha Marie Poláchová našla úkryt v nedalekém Brodku ve vile obchodníka Jana Skopala.
Odbojáři tam velitele výsadku přesunuli 14. září 1941, kdyţ předtím přenocoval u Poláchŧ.36/
V Brodku ovšem vznikly potíţe, protoţe Jan Skopal momentálně nebyl přítomen a jeho
manţelka nebyla do jeho odbojové činnosti příliš zasvěcena. Proto přerovský lékař MUDr.
František Šťastný odvezl parašutistu svým automobilem do hostince Františka Kubiče na
Tesáku v Hostýnských horách. Aţ v prŧběhu následujících dní po poradě členŧ odbojové
81
skupiny došlo k opětnému přemístění velitele výsadku S-1 do Brodku, kde se u Jana Skopala
ukrýval aţ do začátku října 1941.37/
Jan Skopal byl synem jiţ několikrát zmíněného Františka Skopala, přerovského
obchodníka s uhlím a významného odbojového pracovníka sokolského odboje, Obrany
národa a Petičního výboru Věrni zŧstaneme. Rovněţ Jan Skopal byl široce zapojen do
ilegální činnosti a podle svědectví pamětníkŧ se vyznačoval velkou odvahou a nebál se
přijmout i značné riziko.38/ To prokázal po zatčení svého otce, kdyţ se ho gestapo pokusilo
přimět ke spolupráci. Podle poválečné výpovědi člena olomouckého gestapa Kurta Raunera
Jan Skopal skutečně konfidentský závazek členovi olomoucké sluţebny gestapa
kriminálnímu tajemníkovi Josefu Hummelovi podepsal a dodával mu bezvýznamné zprávy.
Skutečně dŧleţitá činnost Jana Skopala v odbojovém hnutí zŧstávala přitom gestapu utajena.
I kdyţ je nutno k poválečným svědectvím členŧ gestapa přistupovat nesmírně opatrně,
v tomto případě lze Raunerovi věřit. Zdrojem zkreslení a vědomých lţí v poválečných
výpovědích členŧ gestapa jsou totiţ zejména dva motivy – snaha maximálně se zbavit
odpovědnosti za spáchané zločiny a pokusy některých vyšetřujících pomocí
zmanipulovaných svědectví zatčených členŧ gestapa nebo konfidentŧ očernit osoby politicky
či jinak nepohodlné. U Raunerovy výpovědi týkající se Jana Skopala oba tyto motivy
chybějí. Skopalova záleţitost se Raunera přímo netýkala a nijak mu nepřitěţovala, proto v ní
neměl dŧvod lhát. Tato výpověď Skopala navíc nijak neočerňuje, líčí ho jako člověka, který
gestapo klamal, dodával mu bezvýznamné zprávy a nakonec mu úspěšně unikl.39/ Gestapo
poté, co Skopalovu dvojí hru na konci října 1941 odhalilo díky svému konfidentovi
Ferdinandu Čihánkovi, povaţovalo ji za svoji velkou blamáţ a zahájilo po uprchlém Janu
Skopalovi rozsáhlé pátrání.
Ze Skopalovy vily zahájil Bohuslav Němec navazování kontaktŧ s členy odbojových
skupin, vesměs patřících do sítě Ústředního vedení odboje domácího, a to s úmyslem
vytvořit podmínky pro splnění svých úkolŧ. Dalším místem ilegálních schŧzek se stal jiţ
zmíněný hostinec Františka Kubiče na Tesáku v Hostýnských horách. Tento hostinec
přerovská ilegální organizace často pouţívala jako místo přechodného pobytu pro lidi,
kterým zabezpečovala útěk za hranice. Šlo o nenápadné místo v turistické oblasti, v níţ
přítomnost neznámých lidí nevyvolávala neţádoucí pozornost.
82
V době příchodu parašutistŧ na Přerovsko se zde ukrývali angličtí letci Thomas Ross
a Kenneth Wright, kteří uprchli začátkem dubna 1941 ze zajateckého tábora u Frankfurtu nad
Mohanem a našli útočiště u českého odboje. Poštovní zaměstnanci Rudolf Smutek
a František Rendl je v květnu 1941 nejdříve převezli do Smutkova bytu v Havlíčkově ulici
v Přerově a odtud na Tesák do Kubičova hostince, odkud měli být přepraveni za hranice.
Situaci komplikovalo Wrightovo zranění nohy, které mu na Tesáku léčili přerovští lékaři
František Šťastný a Jan Lacina.
Mnohem větší překáţky v odchodu obou letcŧ za hranice ovšem postavily dramatické
mezinárodní události. V dubnu 1941 německá armáda ovládla Jugoslávii a přerušila tím
dosud dobře fungující trasu ilegálních přechodŧ českého odboje, která vedla přes Slovensko
a Maďarsko právě do Jugoslávie. Za těchto okolností byl odchod anglických letcŧ touto
trasou nemoţný a jejich pobyt v Kubičově hostinci se stal zbytečný, proto byli na začátku
října 1941 přepraveni do Prahy. Ilegální organizace hledala jiné moţnosti jejich přesunu do
zahraničí, bohuţel neúspěšně, a oba letci byli 6. října 1941 zatčeni v prŧběhu velké akce
gestapa proti síti Ústředního vedení odboje domácího.40/
Kubičŧv hostinec se tedy stal jedním z míst, která vyuţíval Bohuslav Němec
k ilegálním schŧzkám. K dalším kontaktŧm docházelo – jak uţ bylo uvedeno – v Přerově
a ve vile Jana Skopala v Brodku. Podle Skopalova poválečného svědectví byli k Bohuslavu
Němcovi dopravováni odbojoví pracovníci z Ostravy, Brna i jiných míst. Kromě toho velitel
výsadku S-1 uskutečňoval sám řadu cest, a to zejména s MUDr. Františkem Šťastným, který
měl jako obvodní lékař k dispozici automobil.
Bohuslav Němec Františka Šťastného rovněţ poţádal, aby se pokusil zničit stopy po
přistání parašutistŧ u Dřínova (tj. zejména padáky). Tento pokus byl ale neuskutečnitelný
a vlastně i zbytečný, protoţe gestapo brzy po seskoku parašutistŧ padáky objevilo a místo
seskoku hlídalo, coţ Šťastný zjistil od svého známého, velitele četnické stanice v Němčicích
nad Hanou.41/
Z jiţ popsaných přerovských skupin Bohuslav Němec úzce spolupracoval s členy
skupiny PVVZ vedené vlakmistrem Karlem Smělíkem a učitelkou Rŧţenou Stokláskovou.
Toto spojení bylo navázáno díky členu PVVZ Josefu Konečnému, který byl na přítomnost
83
Bohuslava Němce upozorněn otcem parašutisty Janem Němcem, s nímţ pracoval
v ţelezničních dílnách.
Po navázání spojení s výsadkáři z desantu S-1 v září 1941 se činnost členŧ této
přerovské skupiny PVVZ ještě zintenzívnila a došlo také k uţšímu propojení s dalšími
přerovskými odbojáři. Skupina se také personálně rozšířila – do ilegální práce v ní byli
zapojeni i otec velitele výsadku Jan Němec, učitel František Drbal a inţenýr Jan Polách.42/
Je ale zajímavé, ţe se do kontaktu s Bohuslavem Němcem pravděpodobně nedostaly
nejvýznamnější postavy této skupiny – tj. Karel Smělík a Rŧţena Stoklásková. S tímto
faktem pravděpodobně souvisí i skutečnost, ţe profesor Josef Grňa, jehoţ hlavními kontakty
v Přerově právě R. Stoklásková a K. Smělík byli, dostal přesnější zprávu o objevení
parašutistŧ na střední Moravě prostřednictvím praţského ÚVODu, a nikoliv od své přerovské
sítě.
Zásluhou inţenýra J. Polácha se velitel výsadku S-1 zkontaktoval i s odbojovou
buňkou na přerovské nádraţní poště. Její člen Rudolf Smutek Bohuslavu Němcovi opatřil
padělaný prŧkaz na jeho krycí jméno a později zabezpečoval parašutistovy přesuny
a kontakty s dalšími ilegálními pracovníky. Další poštovní zaměstnanec Oldřich Pour veliteli
S-1 nabídl, ţe mu „umoţní spojení s Moskvou přes Londýn“.43/ Tuto Pourovu nabídku lze
vyloţit poměrně jednoznačně tak, ţe informuje Ústřední vedení odboje domácího a to přes
svoje rádiové spojení uvědomí londýnské ústředí odboje. Oldřich Pour zřejmě svŧj slib splnil,
protoţe profesor Josef Grňa ve svých pamětech potvrzuje, ţe ÚVOD bylo o výsadkářích
informováno.44/
Třetí přerovskou buňkou PVVZ, která zahájila spolupráci s výsadkem S-1, byla
skupina ve Středomoravských elektrárnách, jejímiţ hlavními osobnostmi byli účetní Marie
Dřevojánková a inţenýr Jan Polách. Právě ředitel Středomoravských elektráren se po přistání
výsadku S-1 stal dŧleţitým článkem zpravodajské sítě, kterou parašutista Bohuslav Němec na
Přerovsku budoval, a rovněţ se angaţoval ve snaze výsadku navázat rádiospojení se
zahraniční centrálou. Marie Dřevojánková, která se od Jana Polácha dozvěděla
o přítomnosti Bohuslava Němce v Přerově, slíbila veliteli S-1 poskytnout svŧj byt jako úkryt,
ale nakonec tento slib nemohla dodrţet, protoţe právě byla plně vázána spoluprácí
s výsadkem Karla Hovŧrky.
84
Do zorného pole přerovských odbojářŧ se kromě Bohuslava Němce brzy dostali i další
dva členové výsadku S-1 – rotný František Brauner a četař František Ryš, kteří se kolem
září 1941 odděleně vypravili do Přerova za svým velitelem. Zde oba navštívili rodiče
Bohuslava Němce a byli učitelem Františkem Drbalem odvedeni do bytu Josefa Riedla,
kominického mistra a bývalého legionáře. U Riedla tak došlo k setkání obou parašutistŧ.
Riedlovi a jejich podnájemník, profesor prŧmyslové školy František Dráb, vybavili
parašutisty šatstvem a potravinami a nechali je v bytě v Jateční ulici přespat.45/
Se svým
velitelem se ovšem oba parašutisté nesešli, protoţe ten právě pobýval v hostinci Františka
Kubiče na Tesáku v Hostýnských horách.
Základním problémem, který tehdy parašutisté z S-1 řešili, byla záchrana jejich
vysílačky, kterou František Brauner ukryl po přistání v parku dřínovského zámku. Zdá se, ţe
rotný Brauner o tomto úkrytu informoval i přerovské odbojáře, protoţe kolem 20. září se
v Dřínově objevila skupina podporovatelŧ výsadku Karla Hovŧrky – sochař František Mádle,
četnický stráţmistr Jan Procházka, manţel Marie Dřevojánkové Josef Dřevojánek
a kojetínský zahradník Rajmund Navrátil – aby ukrytou vysílačku hledali. Podle některých
svědectví o to byli poţádáni členy výsadku S-1. Bliţší pozadí této akce zŧstává ovšem
nejasné, protoţe nikdo ze zúčastněných okupaci nepřeţil. Své pátrání opakovali přerovští
odbojáři ještě po několika dnech – opět s negativním výsledkem.46/ Dŧvodem jejich
neúspěchu bylo to, ţe vysílačku uţ předtím vyzvedli kroměříţští spolupracovníci výsadku
S-1.
O vysílačce S-1 ukryté v okolí Kroměříţe rovněţ věděl parašutista NKVD Ferdinand
Čihánek, protoţe o ní mluvil ve své výpovědi na gestapu 30. září 1941. V kaţdém případě
tato epizoda dokazuje těsné propojení přerovských podporovatelských sítí výsadkŧ NKVD
a S-1.
I kdyţ se parašutistŧm z S-1 podařilo svoji vysílačku zachránit, snahy o navázání
přímého radiového spojení s moskevskou centrálou zŧstaly neúspěšné. Přesto byla zahraniční
centra československého odboje o osudech výsadkŧ v hrubých rysech informována.
Dne 21. září 1941 odvysílala rádiová stanice SPARTA I, která pracovala pro Ústřední
vedení odboje domácího a byla tehdy umístěna v Praze-Jinonicích, depeši pro londýnské
centrum odboje, ve které rámcově informovala o osudech moravské části výsadku S-1.
85
V depeši se uváděla fakta o nálezu padákŧ a ručních granátŧ protektorátními bezpečnostními
orgány u Dřínova, o ukrytí tří parašutistŧ (tj. F. Ryše, F. Braunera a B. Němce, mimo zatím
zŧstával čtvrtý parašutista Jan Kasík) členy domácího odboje a o poškození vysílačky
výsadku.47/ Je zřejmé, ţe pramenem pro tuto depeši musely být informace odbojářŧ ze střední
Moravy, konkrétně z Přerovska a Kroměříţska.
Další depeše SPARTY I týkající se parašutistŧ vysazovaných ze SSSR došla do
Londýna ve dnech 24. a 25. září 1941. Obsahovala údaje o těch parašutistech NKVD
a slovenské části S-1, kteří při seskoku zahynuli nebo byli dopadeni na území Polska,
Maďarska a Slovenska. Zpráva hodnotila uskutečněné výsadkové operace ze SSSR silně
pesimisticky a v podstatě konstatovala jejich neúspěch. Podle charakteru uváděných
skutečností je zřejmé, ţe informačním pramenem byl v tomto případě pověstný agent čs.
rozvědky Paul Thümmel (A-54).48/
Parašutista František Brauner po přerovském setkání se svým druhem Františkem
Ryšem odjel 16. září 1941 do Brna a odtud do Kroměříţe, kde se napojil na místní
odbojovou skupinu. Do Přerova se za svým velitelem Bohuslavem Němcem znovu vypravil
aţ 25. září a prostřednictvím Marie Poláchové se s ním skutečně setkal ve vile Jana Skopala
v Brodku. Předtím přespal v bytě dalšího přerovského odbojáře, ředitele přerovské pobočky
Moravské banky Bohumila Zedníčka, který spolupracoval i s výsadkem Karla Hovŧrky.49/
Další den došlo k osudové události, která měla mít později tragické následky pro
některé přerovské spolupracovníky parašutistŧ a v konečném dŧsledku i pro výsadek S-1.
F. Brauner a B. Němec se na přerovském vlakovém nádraţí náhodně setkali se svým
bývalým druhem ze Sovětského svazu – parašutistou výsadku NKVD Ferdinandem
Čihánkem. Při rozhovoru se vzájemně rámcově informovali o svých osudech a úkolech.
Olomoucké gestapo díky tomu po Čihánkově zradě získalo mj. pravá jména dvou parašutistŧ
z výsadku S-1, a tím i dŧleţitý záchytný bod při pátrání.
Pokud hodnotíme pŧsobení výsadku S-1 i členŧ desantŧ NKVD do konce září 1941, je
moţné konstatovat, ţe bylo v podstatě úspěšné. Nacistické bezpečnostní sloţky sice
zaregistrovaly přistání desantu S-1 u Dřínova, ale ţádného z výsadkářŧ nedopadly. Předtím
ovšem uţ skončilo tragicky přistání slovenské části S-1 a někteří členové výsadkŧ NKVD
byli zatčeni v Polsku a na Slovensku. Zbylí parašutisté zahájili aktivní činnost, uchytili se
86
v síti domácího odboje a získali velké mnoţství obětavých spolupracovníkŧ v rŧzných
moravských regionech – zejména na Přerovsku, Kroměříţsku, Ostravsku a Brněnsku.
Váţným problémem zŧstávalo ovšem přímé rádiové spojení se zahraničními centrálami,
které se nepodařilo navázat.
2.5 PRVNÍ STANNÉ PRÁVO
Dne 28. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem st

2.5 PRVNÍ STANNÉ PRÁVO
Dne 28. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.
Okamţitě po svém příchodu do protektorátu vyhlásil stanné právo, jehoţ nejhrŧznějším
prvkem byly stanné soudy, které do 20. ledna 1942, kdy bylo stanné právo zrušeno,
odsoudily podle neúplných údajŧ 486 osob k trestu smrti a 2242 k předání do koncentračního
tábora.50/
První uskutečněné rozsudky smrti byly ohlášeny ještě 28. září 1941 a příští den
vylepeny na smutně proslulých červených vyhláškách. Pod dojmem tohoto těţkého úderu
reality se morálně nepevný parašutista Ferdinand Čihánek rozhodl zachránit si ţivot za cenu
zrady svých kamarádŧ a spolupracovníkŧ a 30. září 1941 se dobrovolně přihlásil na
olomoucké sluţebně gestapa, kde vypověděl vše o okolnostech svého pŧsobení v SSSR
i v protektorátu a nabídl svou pomoc při dopadení ostatních parašutistŧ.
Pro olomoucké gestapo byl Čihánkŧv čin mimořádně významný, protoţe tím získalo
do ruky nečekanou zbraň k boji proti výsadkářŧm a jejich podporovatelským sítím. Jeho
předchozí činnost v tomto směru byla totiţ v podstatě neúspěšná, zaznamenalo sice díky
nalezeným padákŧm seskok moravské části výsadku S-1 v noci z 9. na 10. října u Dřínova,
ale to bylo všechno. Parašutisty se vypátrat nepodařilo. O nedostatcích v tehdejší koordinaci
spolupráce uvnitř gestapa svědčí, ţe brněnská řídicí úřadovna měla sice k dispozici výpovědi
některých členŧ výsadkŧ ze SSSR, kteří byli zatčeni na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, ale
neposkytla je příslušným podřízeným venkovním sluţebnám. Tak např. olomoucká sluţebna
gestapa ještě na začátku října 1941 pátrala v Morávce po parašutistovi Rudolfu Koloničném,
který uţ byl takřka před měsícem zatčen.51/
87
Příleţitosti nabídnuté Čihánkovou zradou začalo gestapo okamţitě vyuţívat. Hlavní roli
při likvidaci Restlova a Hovŧrkova výsadku sehrála jeho olomoucká sluţebna, zatímco
členové přerovské sluţebny, zřízené teprve 1. září 1941, plnili pouze pomocnou úlohu.
Vedením akce proti výsadkářŧm byl pověřen člen olomouckého gestapa, vrchní
kriminální tajemník J. Rimkus, a ještě 30. září večer olomoučtí gestapáci s F. Čihánkem
objíţděli a prověřovali některá místa, kde byli parašutisté ukrýváni. K akci proti výsadkářŧm
mělo dojít na Čihánkovo naléhání uţ následujícího dne. Hlavním cílem mělo být zatčení
parašutistŧ Karla Hovŧrky a Josefa Vodičky, o němţ Čihánek věděl, ţe má tuto noc přespat
u Hovŧrky v Přerově a následujícího dne odvézt do Hodonína členŧm zpravodajské sítě
NKVD vysílačku.
Ráno 1. října 1941 vyrazila dvěma auty z Olomouce do Přerova zvláštní skupina –
gestapáci J. Rimkus, A. Bartl, K. Rauner, Schlesinger, J. Sander, Stratil a konfident
F. Čihánek. Jejich cílem bylo přerovské nádraţí, kde hodlali zatknout Josefa Vodičku, který
se měl přesunout do Hodonína vlakem.52/ Na nádraţí byla dŧvěra gestapákŧ v Čihánka
podrobena těţké zkoušce, protoţe Vodičky se nedočkali. Ten sice skutečně ten den ráno odjel
směrem k Hodonínu, ale ne vlakem, jak se domníval Čihánek, nýbrţ na kole.
Aby své „nedopatření“ s Vodičkou napravil, navrhl Čihánek olomouckým gestapákŧm
zatknout na nádraţí bratra Karla Hovŧrky Jana, který tam byl zaměstnán a který svému
bratrovi pomáhal v ilegální činnosti. Jan Hovŧrka byl tedy okamţitě zatčen a odvezen na
přerovskou sluţebnu. Pak gestapo přistoupilo k akci proti Karlu Hovŧrkovi.
Karel Hovŧrka tu noc přespal u své matky v přerovské ulici Ke Kapličce č. 5. V bytě
byla ráno přítomna ještě jeho matka Františka Ticháčková-Hovŧrková a nevlastní bratr,
třináctiletý Oldřich Ticháček. Parašutista se měl – jak uţ bylo uvedeno výše – v blízké době
přesunout na Valašsko a rozvíjet svou činnost odtud. Jeho matka mu na jeho přání šla ráno

října do města koupit novou aktovku. U klášterní školy na Šířavě ji zatkli tři členové
přerovského gestapa – B. Loibner, Hartl a B. Carman.
Asi v sedm hodin ráno olomoucké gestapo zahájilo akci v bytě v přerovské ulici Ke
Kapličce. Nejprve šel obhlédnout situaci F. Čihánek. Získal od nic netušícího Karla Hovŧrky
informace o Vodičkově cestě do Hodonína a pak se vrátil k čekajícím gestapákŧm.
88
Parašutistovo zatčení měli provést J. Rimkus, K. Rauner a Schlesinger, ostatní
olomoučtí gestapáci zajišťovali byt zvenčí. Kdyţ Čihánek smluveným zpŧsobem zaklepal na
dveře, otevřel mu Oldřich Ticháček. Gestapáci vtrhli do bytu a vpadli do pokoje, ve kterém
se zdrţoval Karel Hovŧrka. Kurt Rauner otevřel dveře pokoje a vyzval Hovŧrku, který leţel
na posteli, aby se vzdal. Zaskočenému parašutistovi se podařilo proti Raunerovi vystřelit dvě
rány z pistole a zranit ho na ruce. Rimkus a Rauner palbu opětovali a smrtelně zraněný
Hovŧrka upadl na podlahu.53/
Akce tak pro gestapáky neskončila úplným zdarem, protoţe chtěli zatknout Hovŧrku
ţivého. Díky parašutistovu statečnému jednání tak gestapo neodhalilo některé jeho
spolupracovníky – např. Emílii Skopalovou – o kterých Čihánek nevěděl a jejichţ jména
ostatní zatčení odbojáři při výsleších utajili.
K mrtvému Karlu Hovŧrkovi byl přivolán v prŧběhu dopoledne kvŧli ohledání těla
MUDr. Jaromír Dlouhý, který konstatoval, ţe parašutistu usmrtila střela, která mu prolétla
ústy, a to bez znetvoření obličeje. Právě tento zvláštní zpŧsob zranění vyvolává otázku, zda
Hovŧrku zastřelili členové gestapa, nebo zda spáchal v bezvýchodné situaci sebevraţdu.
Gestapák Rauner po válce vypovídal před mimořádným lidovým soudem v situaci, kdy
jeho jednoznačným zájmem bylo svoji vinu zmenšit, ţe K. Hovŧrku usmrtili při odvetné
palbě členové gestapa. Navíc verzi sebevraţdy nepodporují i některé další, vesměs
psychologické okolnosti. Hovŧrka byl vpádem gestapa naprosto překvapen, o čemţ svědčí to,
ţe v té chvíli leţel ve spodním prádle na posteli. Neměl dost času na zhodnocení situace, ale
přesto zahájil střelbu a pokusil se vstát – jeho mrtvé tělo leţelo uprostřed místnosti, nikoliv
na posteli. Navíc MUDr. J. Dlouhý, jenţ ohledával parašutistovo tělo, nenašel v okolí střelné
rány popáleniny, které jsou většinou typické pro sebevraţdu. Na straně druhé ovšem stojí
svědectví očitého svědka přepadu gestapa Oldřicha Ticháčka, podle něhoţ spáchal Karel
Hovŧrka sebevraţdu.54/
Akce proti Karlu Hovŧrkovi tedy skončila pro členy gestapa jen částečným úspěchem.
Zraněný Kurt Rauner byl odvezen do přerovské nemocnice a Oldřicha Ticháčka, který se ve
zmatku přestřelky pokusil o útěk, převezli na přerovskou sluţebnu gestapa. Byt v ulici Ke
Kapličce prohledala německá kriminální policie a v tajné skrýši ve stropě našla mj. sto tisíc
korun, coţ byla finanční hotovost patřící k vybavení parašutistŧ.
89
Přerovské gestapo mezitím začalo podle poţadavkŧ svých olomouckých kolegŧ zatýkat
spolupracovníky Karla Hovŧrky. Sochař František Mádle byl okolo poledne zatčen ve
Ztracené ulici, kdyţ se vracel z oběda. Četnický stráţmistr Jan Procházka byl dopaden téhoţ
dne při úřední obchŧzce na ţelezniční trati u Věţek. Dále byly 1. října na přerovskou
sluţebnu gestapa odvlečeny i Rŧţena Hanzlíková a Anna Řezníčková. Vinu na tomto
zatýkání lze jednoznačně přičíst Čihánkovi, který dovršil svou zradu a poskytl gestapu údaje
o činnosti lidí, kteří mu předtím obětavě pomáhali.
Dočasně se podařilo uniknout Marii Dřevojánkové, která byla upozorněna svým
spolupracovníkem ze SME, ţe na ni v její kanceláři čeká gestapo. Pokusila se ještě neúspěšně
varovat sochaře Františka Mádleho a poté se svým manţelem uprchla a aţ do května 1942 se
skrývala nejdříve v okolí Přerova a pak na Valašskomeziříčsku.
Po akci v přerovské ulici Ke Kapličce proti Karlu Hovŧrkovi vyrazili olomoučtí
členové gestapa autem za Josefem Vodičkou, který vyjel ten den brzy ráno na kole
i s vysílačkou směrem k Hodonínu. Jeho úkolem bylo předat ji rezidentovi sovětské rozvědky
Antonínu Kosovi z Luţice u Hodonína. Předáním vysílačky měla být aktivizována
zpravodajská síť vybudovaná sovětskou NKVD na území Protektorátu Čechy a Morava ještě
před vypuknutím sovětsko-německého konfliktu. Oţivení této sítě, která byla do června 1941
napojena na sovětský konzulát v Praze, patřilo k hlavním úkolŧm parašutistŧ NKVD, a to
i u výsadkŧ vyslaných na naše území v pozdějším období.
Auto s členy gestapa dohonilo Vodičku asi šest kilometrŧ před Hodonínem, najelo na
něho a srazilo ho do příkopu. Otřesený parašutista byl zatčen a převezen do Olomouce a poté
do Brna na řídicí úřadovnu gestapa. Následující den se F. Čihánek postaral i o zatčení dalších
parašutistŧ NKVD – Jana Restla a Eduarda Janošce. Vypravil se za nimi do jejich úkrytu
u mlynáře Vojtěcha Marka v Malínkách a vyzval je k cestě do Přerova. Společně tam odjeli a
hned na přerovském nádraţí byli gestapem zatčeni.55/ Zbýval ještě poslední parašutista
z výsadku NKVD Josef Procházka a i jeho vydal F. Čihánek v říjnu 1941 olomouckému
gestapu. Vylákal ho do mlýna v Malínkách a J. Procházka pak byl zatčen na rozcestí mezi
Uherským Hradištěm, Střílkami a Litenčicemi. Zatčením Procházky se v podstatě uzavřela
zpočátku tak nadějná činnost „hvězdářských“ výsadkŧ v protektorátu. Podle výslechŧ
90
dopadených parašutistŧ a s účinnou pomocí svého konfidenta Čihánka pak olomoucké
gestapo zasahovalo proti odbojovým skupinám, které přišly s výsadkáři do styku.
V říjnu 1941 pokračovalo i zatýkání přerovských spolupracovníkŧ Hovŧrkových
parašutistŧ, které uskutečňoval III. referát místní sluţebny gestapa a podíleli se na něm
zejména gestapáci Gell, V. Kittel a Barák. Dne 13. října byli zatčeni Antonín Michálek a Jan
Polách, o několik dní později i Marie Poláchová a 20. října pak přítel Jana Polácha z legií
František Drbal. Zatčení byli vyslýcháni v sídle přerovského gestapa v Máchově ulici a
později převezeni do tzv. „garňáku“ – vyšetřovací věznice gestapa v Olomouci.
Po skončení vyšetřování pak byli zatčení přerovští spolupracovníci Hovŧrkova
výsadku převezeni 24. října 1941 z Olomouce do Brna – muţi do věznice Pod Kaštany
a ţeny na Cejl. Dne 25. října pak byli postaveni před stanný soud, který Františka Mádla,
Jana Polácha, Jana Hovŧrku, Jana Procházku, Antonína Michálka a Františka Drbala
odsoudil k trestu smrti. Ještě týţ den byli popraveni v Kounicových kolejích. Anna
Řezníčková, Rŧţena Hanzlíková, Marie Poláchová a Františka Hovŧrková-Ticháčková byly
transportovány do koncentračního tábora Ravensbrück. Anna Řezníčková byla odtud později
poslána pro soustavnou sabotáţ přidělených pracovních úkolŧ do Osvětimi, kde 23. září 1944
zahynula v plynové komoře.56/ Ostatní zatčené ţeny válku přeţily. Ve spojitosti s výsadkem
Karla Hovŧrky byl 7. října 1941 zatčen i příslušník přerovské městské policie Rajmund
Polišenský, který o dva měsíce později našel smrt v koncentračním táboře Mauthausen.
Nabízí se otázka, proč byli přerovští spolupracovníci Karla Hovŧrky popraveni tak
záhy, kdyţ u ostatních podporovatelŧ parašutistŧ ze SSSR gestapo tímto zpŧsobem
nepostupovalo. Zdá se, ţe nacisté v souvislosti s tímto rozsudkem stanného soudu uskutečnili
promyšlenou propagandistickou akci, která měla odradit české obyvatelstvo od podpory
parašutistŧ. Smrt šesti přerovských odbojářŧ na popravišti měla poslouţit jako „názorný
příklad“, kam vede podpora „nepřátel Říše“.
Dne 26. října 1941 se v Českém slově objevila stručná zpráva o trestech pro
spolupracovníky parašutistŧ, ale bez uvedení jmen. O dva dny později se České slovo
k tomuto tématu vrátilo článkem „Smrt sabotáţníkŧm“, ve kterém byly rozsudky obsáhle
komentovány – ale opět bez uvedení bliţších osobních údajŧ postiţených.
91
Tento článek se snaţil apelovat zejména na „niţší“ lidské city – ziskuchtivost a strach.
Obsahoval výzvu obyvatelstvu, aby „ihned učinilo oznámení o všech případech sabotáţe,
o nichţ se doví, obzvláště však, půjde-li o padákové agenty, které by nepřítel vysadil na území
protektorátu, aby zde provedli zločinecké atentáty. Na přání budou taková oznámení
projednávaná důvěrně. Ve všech případech /…/ je zajištěna příslušná odměna.“ V závěru je
obsaţena nepokrytá hrozba: „Tyto rozsudky nechť jsou důraznou výstrahou všem těm, kdoţ
nedbají zákonů a nařízení. /…/ Najde-li se lehkomyslník, který by chtěl nějakým způsobem
sabotáţ podporovat, bude za své činy pykat tak, jako pykali ti, kteří neuposlechli rozumných
a důrazných výzev.“ 57/
Rafinovaným prvkem s úmyslem otevřít cestu k případným udáním a nabízejícím
východisko morálně nepevným je i tato část textu: „Jednoho obţalovaného stanný soud
osvobodil. Tato osoba sice zprvu rovněţ poskytovala jednomu padákovému agentovi pomoc,
později však, aniţ byl na ni z třetí strany vykonáván vliv, uznala trestnost svého počínání
a učinila oznámení bezpečnostním úřadům. Tato skutečnost prokázala rozumné stanovisko
této osoby, takţe stanný soud mohl samozřejmě vyřknouti osvobozující rozsudek.“ V tomto
případě se jednalo o propagandistickou polopravdu, protoţe fiktivní předlohou této „osoby“
byl s největší pravděpodobností jiţ zmíněný přerovský městský stráţník Rajmund
Polišenský, který byl sice skutečně rozsudkem stanného soudu v Brně osvobozen, ale
prakticky vzápětí ho gestapo poslalo do koncentračního tábora Mauthausen, v němţ zahynul.
Čihánkova zrada a následné represivní akce gestapa v Přerově ohrozily i činnost
výsadku S-1 a narušily jeho místní podporovatelskou síť. Rozruch vyvolaný zatýkáním
přiměl velitele S-1 Bohuslava Němce k tomu, aby se přemístil z nebezpečné oblasti. Jeho
přerovští spolupracovníci Bohumil Zedníček a Rudolf Smutek ho proto autem převezli ještě
října 1941 ze Skopalovy vily v Brodku na Tesák k Františku Kubičovi. Ve stejný den byli
z Kubičova hostince Smutkem a MUDr. Šťastným odvezeni jiţ zmínění angličtí letci Thomas
Ross a Kenneth Wright.58/
V Kubičově hostinci Bohuslav Němec získal nový úkryt na následující dny, ale úplně
tím od sebe nebezpečí neodvrátil. Olomoucké gestapo mělo díky Čihánkovi, který ve své
výpovědi uvedl i okolnosti setkání s B. Němcem a F. Braunerem 26. září 1941 v Přerově,
dostatek vodítek k zahájení intenzivního pátrání po členech výsadku S-1. Vyuţilo také
92
vzájemného propojení sítě podporovatelŧ Karla Hovŧrky a Němcova výsadku, a protoţe o
parašutistech NKVD díky Čihánkovi vše podstatné vědělo, orientovalo výslechy zatčených
spolupracovníkŧ Karla Hovŧrky na výsadek S-1, a to zejména na momentální úkryt
Bohuslava Němce. Zároveň byl v Přerově nasazen Čihánek jako konfident v roli parašutisty
hledajícího spojení. Pro gestapo nebylo problémem zjistit, ţe rodiče Bohuslava Němce ţijí
v Přerově, a Čihánek se tedy zaměřil na ně. Třikrát je navštívil a domáhal se spojení
s Bohuslavem Němcem a členy jeho podpŧrné sítě. Z údajŧ, které při těchto „návštěvách“
uváděl, je zřejmé, ţe gestapo v té době uţ znalo pravá jména i oblasti pŧsobení tří členŧ
výsadku S-1 – B. Němce, F. Ryše a F. Braunera.59/
Prostřednictvím Čihánka, který
navštěvoval okruh jejich známých, se gestapo snaţilo vypátrat i úkryt uprchlých manţelŧ
Dřevojánkových.
Zpětně lze uţ dnes těţko posoudit, který z vyšetřovacích postupŧ přinesl větší výsledky,
nicméně v prŧběhu října 1941 došlo k dalšímu prŧlomu gestapa do podporovatelské sítě S-1
v Přerově. Jiţ bylo zmíněno, ţe 20. října 1941 byl zatčen František Drbal a ve stejný den
došlo i k zatčení Josefa Riedla staršího, který poskytl úkryt parašutistŧm z S-1 Ryšovi a
Braunerovi. Společně s dalšími odbojáři byl pak J. Riedl 7. května 1942 popraven
v Mauthausenu. Zatčeni byli 30. října 1941 i Josef Riedl mladší, Magdaléna Riedlová
a jejich podnájemník profesor František Dráb. Oba muţi později rovněţ zahynuli
v Mauthausenu, Magdaléna Riedlová byla během okupace vězněna v koncentračním táboře
Ravensbrück. Olomouckému gestapu se při vyšetřování spolupracovníkŧ výsadkářŧ podařilo
zjistit i skutečné jméno parašutisty Františka Ryše, coţ později sehrálo dŧleţitou roli při
dopadení členŧ výsadku S-1.
Poté, co se nezdařily Čihánkovy pokusy zjistit prostřednictvím rodičŧ Bohuslava
Němce pobyt velitele výsadku S-1, bylo přikročeno 2. listopadu 1941 (tj. po dopadení
B. Němce v Ostravě – viz níţe) i k jejich zatčení. Jan Němec zahynul 21. dubna 1942
v Mauthausenu, jeho manţelce se podařilo pobyt v koncentračních táborech Ravensbrück
a Osvětim přeţít.
Přes rodiče velitele výsadku se tedy gestapu pokročit dále v pátrání nepodařilo, ale
v ohroţení se Bohuslav Němec ocitl i tím, ţe konfident Ferdinand Čihánek odhalil úlohu
obchodníka Jana Skopala při podpoře parašutistŧ. Zde se ovšem olomouckému gestapu jeho
93
linie pátrání po Bohuslavu Němcovi přetrhla, protoţe J. Skopalovi se podařilo 28. října 1941
vyhnout zatčení, kdyţ byl ve vlaku varován známým ţelezničářem, ţe na něho v jeho domě
v Brodku čeká gestapo.
V následujících měsících se Skopal ukrýval u svých spolupracovníkŧ z odboje v Šišmě
a v Bystřici pod Hostýnem, a to aţ do poloviny roku 1943, kdy se mu podařilo přejít hranice
na Slovensko a uniknout z dosahu gestapa. (Jeho podporovatelé v Bystřici pod Hostýnem pak
v druhé polovině roku 1944 patřili k hlavním podporovatelŧm paravýsadku CLAY.)
V Bratislavě pak J. Skopal vyuţil spojení, která zde měl přerovský odboj z počátkŧ okupace,
a pod krycími jmény Rŧţička a Kováč se znovu zapojil do protifašistické činnosti. Gestapo
po Skopalově útěku zatklo jeho manţelku Marii Skopalovou a pokoušelo se vydírat jejího
otce. Slibovalo mu, ţe Marii Skopalovou propustí, pokud on pomŧţe Jana Skopala
dopadnout.60/
2.6 ÚDER GESTAPA PROTI STRUKTUŘE ÚVODU A MORAVSKÉ PĚTKY
Skopalovým útěkem na konci října 1941 olomoucké gestapo ztratilo nadějnou moţnost
vypátrat úkryt Bohuslava Němce. Akutní nebezpečí pro parašutisty a na ně napojené
odbojové struktury se ale objevilo v tutéţ dobu i z jiné strany. Na přelomu léta a podzimu
1941 v souvislosti s příchodem Reinharda Heydricha do protektorátu a vyhlášením stanného
práva zahájilo gestapo v Čechách i na Moravě rozsáhlou a koordinovanou akci proti hnutí
odporu, a to zejména proti ilegálním organizacím napojeným na ÚVOD, resp. na Moravě na
Moravskou pětku. Uţ v srpnu 1941 bylo na území protektorátu zatčeno 1278 osob, v září
1532, v říjnu dokonce 2744 a v listopadu 1564 lidí.61/ Síť ÚVODu byla v podstatě rozbita,
a to jak v centrech, tak v jednotlivých regionech. Gestapo dopadlo většinu jejich čelných
představitelŧ a v síti zatýkání uvázl i parašutista František Pavelka, vyslaný na pomoc
domácímu odboji z Velké Británie (operace PERCENTAGE). Na začátku října 1941 byla
odhalena v Praze-Jinonicích i vysílací souprava stanice SPARTY I, čímţ došlo k přerušení
rádiového spojení domácího odboje se zahraničím.
94
Souběţně se zatýkáním v Čechách probíhala akce německých bezpečnostních orgánŧ
i na Moravě proti „Moravské pětce“. Dne 30. září 1941 byl zatčen Václav Bureš, 1. října
Jaroslav Trumpeš, Jan Florian, 3. října Eduard Berka, Alois Dubač a další. Silně bylo
postiţeno i ilegální hnutí vysokoškolských profesorŧ, které bylo integrální součástí Moravské
pětky. Profesor Josef Grňa unikl zatčení 2. října v Ratajích na Kroměříţsku jen s velkou
dávkou štěstí, z vedoucích představitelŧ Moravské pětky se podařilo uprchnout uţ jen
Františku Píškovi. Zatýkání postihlo i velké mnoţství odbojových pracovníkŧ v jednotlivých
moravských regionech.62/
Ačkoliv se rozbor příčin těchto událostí poněkud vymyká tématu této práce, aspoň
krátce se mu věnujme. Je zřejmé, ţe předpoklady pro takto rozsáhle koncipovanou policejní
akci musely být vytvářeny uţ poměrně dlouhou dobu předtím. Zatímco prŧběh vypátrání
a likvidace praţského centra ÚVODu je v odborné literatuře zevrubně popsán,63/
v případě
Moravské pětky zŧstávají některé aspekty jejího rozbití nevyřešeny. Jinak velmi cenné
historické práce Zdeňka Štěpánka a Františka Vaška k problematice Moravské pětky
zŧstávají právě v této otázce na pŧli cesty.64/ Za rozhodující příčinu rozbití Moravské pětky
se v nich povaţuje jiţ zmíněné zatčení Václava Bureše, ke kterému došlo 30. září 1941 na
základě vytypování osob podezřelých z nepřátelské činnosti. Při tomto zatčení gestapo mělo
objevit písemné materiály k odbojové práci a poté na základě Burešových výslechŧ dále
proniknout do ilegální organizace. V další fázi rozbíjení odbojové struktury pak měly sehrát
rozhodující úlohu zejména obšírné výpovědi zatčeného Jaroslava Trumpeše.
Ačkoliv jistě nelze význam těchto událostí pro rozbití nejdŧleţitějších moravských
ilegálních sítí podcenit, vzhledem k razanci a rychlosti úderu gestapa proti vedení Moravské
pětky hned na přelomu září a října 1941 je zřejmé, ţe nacistické bezpečnostní sloţky musely
mít určité informace o její personální struktuře a činnosti uţ z předcházející doby. Je moţné
předpokládat, ţe v tomto ohledu sehrála rozhodující úlohu „volavčí síť“ brněnského gestapa,
která začala vznikat uţ v prŧběhu roku 1940. Do této falešné ilegální organizace byli
zapojeni někteří bývalí ilegální pracovníci, kteří se po svém zatčení rozhodli pracovat pro
gestapo. Jedním z nejvýznamnějších „es“ této volavčí sítě byl rotmistr Viktor Ryšánek,
bývalý pobočník velitele Obrany národa v kraji Brno-město. Mezi další konfidenty patřili
Karel Paprskář, pplk. Stanislav Jizera, Josef Navrátil a další. Gestapo vyslalo do této sítě
95
i své přímé kádrové pracovníky, kteří dokonale ovládali češtinu a vystupovali v roli
odbojových pracovníkŧ. Kvŧli zvýšení věrohodnosti byli do této organizace zapojeni vedle
konfidentŧ i čestní vlastenci, kteří neměli tušení o jejím skutečném poslání. Tato volavčí síť,
která postupně pokrývala značnou část Moravy, fungovala od léta roku 1942 pod krytím
obchodní firmy Erlan v Brně v Jánské ulici.65/
I kdyţ přímé dŧkazy o infiltraci jednotlivých sloţek Moravské pětky agenty gestapa
bude snad moţné dohledat v pramenném materiálu, lze i nyní moţné uvést řadu indicií, které
tuto hypotézu potvrzují. Především je třeba upozornit na fakt, ţe volavčí síť gestapa byla
pŧvodně „nalepena“ zejména na pŧvodní strukturu Obrany národa z roku 1939. A právě na
tuto pŧvodní strukturu ON do značné míry personálně navazovaly jednotlivé sloţky
Moravské pětky, zejména pak skupina vedená Jaroslavem Trumpešem a Františkem
Bednářem, ale i skupina Václava Bureše a Františka Píška. Kupř. Jaroslav Trumpeš a Václav
Bureš patřili v pŧvodní struktuře Obrany národa z roku 1939 k dŧstojníkŧm přiděleným ke
krajskému velitelství Obrany národa Brno-město – stejně jako konfident V. Ryšánek. Alois
Dubač – další významný představitel Moravské pětky – patřil k dŧstojníkŧm přiděleným ke
krajskému velitelství ON Brno-venkov.66/

Jiným dŧkazem o proniknutí agentŧ gestapa do struktury Moravské pětky
(v terminologii gestapa také Nové civilní odbojové hnutí nebo Národní odboj) by mohla být
skutečnost, ţe o existenci této odbojové skupiny na Ostravsku informoval úředníky
ostravského gestapa začátkem října 1941 kriminální rada Ewald Taudt, vedoucí
zpravodajského referátu N, který měl na starosti řízení „volavčí sítě“. Taudtem vedená
skupina brněnského gestapa provedla na Ostravsku v této záleţitosti také první zatčení a aţ
poté předala vyšetřování ostravské sluţebně.67/
Konečně je zde i svědectví člena Trumpešovy odbojové organizace Dominika Černého,
který se po svém zatčení 12. června 1942 setkal při vyšetřování s úředníkem gestapa Karlem
Wochianem, brněnským Němcem. Podle Černého svědectví se právě Wochian měl zúčastnit
porady dŧvěrníkŧ Trumpešovy organizace, která se uskutečnila v březnu 1941 v bytě řezníka
Ladislava Horáka v Brně-Ţabovřeskách. (Podle téhoţ svědectví měl Wochian před válkou
pracovat v české policii pod jménem Karel Vlček, do Obrany národa ho měl přivést přímo
Jaroslav Trumpeš a Wochian měl v odboji vystupovat pod krycím jménem „Brňák“.) 68/
96
Pokud tedy přijmeme hypotézu o proniknutí konfidentŧ gestapa do struktury Moravské
pětky, pak lze rekonstruovat postup brněnské řídicí ústředny gestapa následovně: Díky
„volavčí síti“ se brněnskému gestapu podařilo – pravděpodobně uţ v prŧběhu roku 1940 –
proniknout do Trumpešovy ilegální organizace, která byla z částí Moravské pětky
nejpočetnější a opírala se personálně nejvíce o strukturu Obrany národa z roku 1939.
V souladu s novou taktikou, která před okamţitým represivním zásahem preferovala spíše
dlouhodobější sledování a snahu o kontrolu odbojových organizací, ovšem gestapo s úderem
vyčkávalo. (Jiný postup ovšem zvolilo proti regenerující se vojenské sloţce pŧvodní
moravské Obrany národa, kterou povaţovalo pravděpodobně aktuálně za nebezpečnější,
a proto ji postihovalo opakovaným zatýkáním.) Díky vzájemnému propojování
a sjednocování hlavních moravských odbojových organizací na jaře 1941 se pak do zorného
pole nacistických agentŧ dostali i představitelé dalších sloţek Moravské pětky, tj. např.
Václav Bureš nebo Josef Grňa.
Je těţké říci, kdy gestapo pŧvodně plánovalo přejít od sledování a sbírání informací
k hromadné zatýkací akci, v kaţdém případě o skutečném datu úderu rozhodly zejména
vnější okolnosti – tj. příchod R. Heydricha do protektorátu na konci září 1941 a jeho záměr
zlomit odbojové hnutí a zastrašit český národ. Čistě policejní záměry okupačních
bezpečnostních sloţek se tak musely podřídit politickým plánŧm nacistických špiček
v protektorátu.
Logickým prvním cílem zatýkání se nejdříve stali zjištění vedoucí představitelé
Moravské pětky, kteří byli nejvíce zasvěceni do odbojových vazeb a personálií. Gestapo
samozřejmě vědělo, ţe nejúčinnějším zpŧsobem, jak postihnout ilegální síť, je zasáhnout ji
shora, tj. od její řídicí sloţky. Díky vyšetřování na této úrovni pak bylo moţné eventuálně
dále proniknout k místním skupinám v jednotlivých regionech.
97
2.7 DOPADENÍ PARAŠUTISTŮ A ROZBITÍ JEJICH
PODPOROVATELSKÝCH SÍTÍ
Po zatčení Jaroslava Trumpeše zachytilo gestapo také stopu pobytu členŧ výsadku
S-1 na Ostravsku, protoţe Trumpeš se předtím ve Frýdku setkal s parašutistou Františkem
Ryšem. Výslechy zatčených členŧ ostravského odboje Jana Beránka, Eduarda Juštíka
a Josefa Drahného přinesly další údaje o výsadku S-1, ale ne to, co gestapo nejvíce
potřebovalo – momentální místa úkrytu parašutistŧ. Nit pátrání se přetrhla tím, ţe Josef
Drahný spáchal na gestapu sebevraţdu a Ladislav Věchet, u něhoţ se Trumpeš setkal
s Ryšem, určitou dobu unikal zatčení. Gestapu nezbývalo neţ se zaměřit na vypátrání dalších
osob, které přišly s parašutisty do kontaktu.
Jak uţ bylo uvedeno, přesunul se Bohuslav Němec 1. října 1941 po akci gestapa proti
Karlu Hovŧrkovi a jeho přerovským spolupracovníkŧm do hostince Františka Kubiče na
Tesáku v Hostýnských horách. Domluvil si s ním desetidenní pobyt, ale nakonec zde zŧstal
mnohem kratší dobu, protoţe se vynořilo nové nebezpečí. V Kubičově hostinci se totiţ
objevilo několik členŧ německé ochranné policie, kteří informovali Kubiče, ţe zde hodlají
zřídit své stálé stanoviště. Ještě nebezpečnější bylo, ţe společně s policisty přišel i přerovský
kolaborant Vladimír Brázda, který z předválečného období Bohuslava Němce znal. Kubič
odvrátil nebezpečí tím, ţe ukryl Bohuslava Němce do svého soukromého bytu. Bylo ale
jasné, ţe parašutista musí z Tesáku pryč.
Tato epizoda měla mít po válce zajímavou dohru. Při vyšetřování v Přerově prohlásil
člen gestapa Bohumil Loibner, ţe Vladimír Brázda byl na Tesák poslán, aby po Bohuslavu
Němcovi pátral. Tuto svoji výpověď ale při předvedení před vyšetřovacího soudce
v Olomouci prohlásil za nepravdivou. Jaký konkrétní dŧvod ale tato manipulace mohla mít,
zŧstává nejasné. V kaţdém případě se Vladimír Brázda, typ deklasovaného jedince, který s
nacisty spolupracoval z existenčních dŧvodŧ, dal jen obtíţně pouţít pro podobné účely.
Příčinou bylo kromě nevhodných povahových vlastností i to, ţe jeho kolaborace byla
všeobecně známa a přerovští odbojáři se postarali, aby na něj v tomto smyslu upozornilo
i české vysílání londýnského rozhlasu.
98
Krátce před svým odchodem z oblasti střední Moravy se Bohuslav Němec ještě
zdrţoval ve víkendové chatě přerovského lékaře MUDr. Václava Skaláka na Vičanově
v Hostýnských horách. Ta – stejně jako Kubičŧv hostinec – slouţila k ukrývání osob
přepravovaných odbojem za hranice, mj. se zde rovněţ ukrývali oba angličtí letci. Majitel
chaty MUDr. Václav Skalák, lékařská kapacita na vnitřní choroby, byl – jak uţ bylo uvedeno
výše – angaţován v odbojové činnosti v Přerově a měl po své profesní linii i přímé napojení
na brněnskou skupinu Jaroslava Trumpeše, konkrétně na její lékařskou sekci vedenou MUDr.
Janem Florianem.69/
Pobyt ve Skalákově chatě na Vičanově byl ovšem jen provizorním krátkodobým
řešením a Bohuslav Němec se ze střední Moravy, kde mu hrozilo nebezpečí, přesunul do
Ostravy. Zde mu členové místní odbojové skupiny napojené na Jaroslava Trumpeše opatřili
další úkryty. Gestapo ovšem v prŧběhu října 1941 postupně ostravskou skupinu Trumpešovy
organizace rozbíjelo, čímţ likvidovalo i opěrné body výsadku S-1 v tomto regionu. Přes
veškeré úsilí se mu ale nepodařilo tímto zpŧsobem dopadnout samotné výsadkáře. Úspěch
gestapu nakonec přineslo aţ vyuţití poznatkŧ jeho olomoucké sluţebny ve spojení s tím, ţe
parašutisté hledali po seskoku pomoc i v okruhu svých příbuzných.
Olomoucká sluţebna gestapa zjistila díky konfidentské činnosti Ferdinanda Čihánka
a při výsleších zatčených přerovských spolupracovníkŧ výsadkářŧ skutečnou totoţnost
parašutistŧ S-1 a předala tyto údaje i do Ostravy, v níţ ţili rodinní příslušníci četaře Františka
Ryše. Bratra Františka Ryše Rudolfa, který s výsadkem S-1 příleţitostně spolupracoval, se
pak podařilo ostravským gestapákŧm zlomit a přinutit ke spolupráci. Rudolf Ryš poté

listopadu 1941 vydal na ilegální schŧzce v ostravské kavárně Fénix ostravskému gestapu
Bohuslava Němce a 4. listopadu v další ostravské kavárně Elektra i Františka Braunera. Třetí
člen výsadku Jan Kasík byl Rudolfem Ryšem vylákán z Otrokovic, kde se ukrýval, do
Ostravy a při cestě vlakem ho gestapo v Přerově zatklo. Na rozdíl od svých druhŧ, kteří
museli být přinuceni k výpovědím pomocí brutálních výslechových metod, Kasík se rozhodl
zachránit si ţivot dobrovolným přechodem na druhou stranu fronty a stal se ochotným
spolupracovníkem gestapa.70/
Členové ostravského gestapa poté přinutili zatčené parašutisty k rozsáhlým výpovědím,
díky nimţ získali přehled o jejich podpŧrné síti na Brněnsku, Ostravsku, Přerovsku,
99
Kroměříţsku a Uherskobrodsku. Hromadný zásah proti spolupracovníkŧm výsadku ale byl
ještě odloţen, protoţe gestapo chtělo nejprve dopadnout klíčovou osobu výsadku – šifranta
Františka Ryše. (I s ním byl v této době jeho bratr Rudolf Ryš v kontaktu, ale gestapu to
neoznámil, coţ se mu později mělo stát osudné.) Přes veškerou snahu členŧ gestapa i jejich
novopečeného konfidenta Jana Kasíka se ale Františka Ryše dopadnout nepodařilo. Proto
bylo v Přerově na koordinační poradě olomoucké, ostravské a přerovské sluţebny gestapa
s řídicí brněnskou ústřednou rozhodnuto ukončit policejní hru a zajistit všechny doposud
nezatčené osoby spjaté s podporou výsadkŧ NKVD i S-1.71/
Termín hromadné zatýkací akce byl určen na 26. listopad 1941, okruh výsadku Karla
Hovŧrky měla na starosti olomoucká sluţebna gestapa, spolupracovníky S-1 sluţebna
ostravská. Rozsah této akce byl poměrně značný, jen podle závěrečné zprávy ostravské
sluţebny z 10. prosince 1941 bylo v souvislosti s výsadkem S-1 vyšetřováno celkem 66 osob
a z toho bylo 42 postaveno před stanný soud.72/ Šlo o spolupracovníky parašutistŧ
z Ostravska, Přerovska, Brněnska a Kroměříţska. Na zatýkání se podíleli i členové přerovské
a brněnské sluţebny gestapa.
Na Přerovsku byli na konci listopadu 1941 zatčeni za podporu výsadku S-1 poštovní
úředník Oldřich Pour, ředitel přerovské pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček
a prodavač Oldřich Hanzlík, přes kterého se pŧvodně Bohuslav Němec spojil s okruhem
svých příbuzných a který i poté představoval příleţitostný kontaktní bod mezi jednotlivými
parašutisty výsadku S-1. (Hanzlík byl ale posléze pro malou závaţnost svého „provinění“
propuštěn.) Poměrně malý rozsah této zatýkací akce na Přerovsku ve srovnání s jinými
moravskými regiony, v nichţ parašutisté ze SSSR pŧsobili, byl dán zejména tím, ţe většinu
zjištěných spolupracovníkŧ parašutistŧ z Přerovska gestapo uţ zatklo v prŧběhu října a na
počátku listopadu 1941, resp. se jim podařilo zmizet v ilegalitě (viz manţelé Dřevojánkovi,
Jan Skopal).
Úder proti podpŧrným sítím výsadkářŧ se překrýval s dalšími policejními akcemi
gestapa. V Přerově došlo uţ 6. listopadu 1941 k zatčení jednoho z hlavních místních
ilegálních pracovníkŧ poštovní sítě PVVZ – Rudolfa Smutka. Jeho zadrţení a uvěznění ale
bezprostředně nesouviselo s případem parašutistŧ ze SSSR, nýbrţ s odhalením
převaděčského kanálu ÚVODu na Slovensko. Jak jiţ bylo zmíněno v 1. kapitole, dne
100
října 1941 provedlo gestapo zatýkací akci v jihomoravském Lipově, který byl dŧleţitým
výchozím bodem ilegálních přechodŧ hranic na Slovensko. Do rukou nacistických
bezpečnostních sloţek tehdy padl i rotmistr František Janík a následně gestapo odhalilo
i účast Rudolfa Smutka v odbojovém hnutí. Smutkovo další vyšetřování pak ale probíhalo
zejména v souvislosti se záleţitostí podpory parašutistŧ.
Některým odbojářŧm se podařilo na konci listopadu 1941 hrozícímu zatčení uniknout.
Patřil mezi ně zahradník Rajmund Navrátil, kojetínský spolupracovník Hovŧrkova výsadku,
který se při zatýkací akce gestapa 26. listopadu 1941 nezdrţoval v místě svého bydliště, ale
pobýval z rodinných dŧvodŧ v Brně. Zde byl telefonicky varován svou manţelkou, ţe ho
hledá gestapo, uprchl a v následujících měsících se ukrýval na rŧzných místech Moravy
i Čech. Po atentátu na Heydricha obnovilo gestapo vyšetřování Navrátilova útěku a podařilo
se mu odhalit některé osoby, které mu při jeho útěku pomáhaly, byly s ním ve spojení nebo
mu poskytovaly úkryt. Na popravištích v Kounicových kolejích a Táboře bylo v souvislosti
s touto záleţitostí usmrceno v období 2. stanného práva deset osob včetně Navrátilovy
nevlastní matky, bratra a bývalé manţelky.73/
Samotnému Rajmundu Navrátilovi se dařilo unikat aţ do října 1943, kdy byl na
základě udání zatčen v Kloboukách u Brna. Po jeho dopadení a výsleších pak bylo provedeno
další rozsáhlé zatýkání jeho podporovatelŧ, z nichţ třicet stanulo společně s R. Navrátilem
v únoru 1944 před nacistickým Zvláštním soudem v Brně. Většině obţalovaných byly určeny
dlouholeté tresty vězení a čtyři – Rajmund Navrátil, Bohumil Venclík, Jan Rumplík a
František Vrána – byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 26. května 1944 v Praze na
Pankráci.74/
Uniknout zatčení v listopadu 1941 se podařilo i hostinskému Františku Kubičovi,
kterého upozornil MUDr. Václav Skalák, jenţ měl přímé kontakty na brněnské odbojové
skupiny, ţe v Brně i jinde probíhá zatýkání a ţe je prozrazeno i spojení s parašutisty. Z tohoto
dŧvodu František Kubič uţ kolem 20. listopadu 1941 zmizel ze svého bydliště a ukrýval se
v okolí Bystřice pod Hostýnem. Gestapo 26. listopadu prohledalo hostinec na Tesáku a zatklo
jeho manţelku Marii Kubičovou, ale po určité době ji propustilo.75/
Konečně přes veškeré úsilí gestapa dlouho unikal i parašutista František Ryš, kterému
se podařilo udrţet se v ilegalitě aţ do května 1942. Jeho základnou bylo nyní zejména Brno,
101
kde se snaţil pokračovat v odbojové činnosti, ale jeho moţnosti byly po dopadení jeho druhŧ
a likvidaci sítě spolupracovníkŧ uţ značně omezené.
K zatčení Františka Ryše došlo 12. května 1942 v Brně na Kolišti, kde se náhodně
setkal s Rudolfem Mišutkou, svým známým z internace v SSSR. Rudolf Mišutka byl v srpnu
1941 vysazen jako člen jednoho z výsadkŧ NKVD, určených pro Slovensko. Po svém
zatčení na území Polska se stal konfidentem brněnského gestapa s krycím číslem B-41. Při
svém náhodném setkání s Františkem Ryšem v Brně na něho upozornil příslušníky
brněnského gestapa Hintzeho a Königa, kteří parašutistu zatkli.76/
Při jeho výsleších vyšlo najevo, ţe Rudolf Ryš byl tajně bez vědomí gestapa se svým
bratrem v kontaktu. Tato „zrada“ musela být samozřejmě potrestána, a proto byl Rudolf Ryš
května 1942 popraven v Kounicových kolejích v rámci represí po atentátu na Heydricha.
Ve stejný den byl v Brně zastřelen i četař František Ryš a jeho manţelka Anna. Během
heydrichiády byla rovněţ popravena i řada Ryšových brněnských spolupracovníkŧ ze
závěrečného období jeho činnosti, např. členové rodin Zelcových a Kluchových.
V polovině prosince 1941 následoval po listopadovém zatýkání další úder odbojovým
sítím na střední Moravě. V Přerově byl uţ 12. prosince 1941 zatčen MUDr. Václav Skalák.
Jeho zatčení souviselo s vyšetřováním brněnské odbojové skupiny vedené Janem Florianem,
která byla napojena na Moravskou pětku. V prŧběhu prosince gestapo likvidovalo i pŧvodní
síť PVVZ na Přerovsku, Prostějovsku a Olomoucku. V Přerově tak byli zatčeni 16. prosince
1941 Karel Smělík a následujícího dne i Rŧţena Stoklásková. K tomuto rozbití buněk PVVZ
na střední Moravě došlo v přímé souvislosti s dopadením „řídicího orgánu“ této sítě
Volfganga Jankovce, které proběhlo 10. prosince 1941. Gestapu se přitom dostala do rukou
i situační zpravodajská hlášení, která členové odbojových buněk ze střední Moravy
Jankovcovi předávali nebo zasílali. Tato konspirační neopatrnost tak gestapu ulehčila
vypátrání členŧ této zpravodajské sítě a jejich usvědčování.77/
Někdy v prŧběhu roku 1942
vyhotovilo gestapo organizační schéma ÚVODu na Moravě, v němţ jsou u Přerova uvedena
jména Marie Dřevojánkové, Karla Smělíka a Rŧţeny Stokláskové. 78/
102
2.8 HROMADNÁ POPRAVA V MAUTHAUSENU
Zatčení členové přerovských odbojových skupin byli společně s dalšími moravskými
odbojáři souzeni v prŧběhu prosince 1941 a ledna 1942 stanným soudem v Brně. Dne 22.
prosince 1941 byli k trestu smrti společně s dopadenými parašutisty výsadkŧ NKVD a S-1 a
řadou jejich podporovatelŧ z rŧzných moravských regionŧ (celkem 34 osob) odsouzeni i
přerovští poštovní úředníci Oldřich Pour a Rudolf Smutek, kominický mistr Josef Riedl a
ředitel přerovské pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček. MUDr. Václav Skalák byl
společně s dalšími členy Florianovy skupiny souzen 13. ledna 1942, v jeho případě zněl
rozsudek „jen“ na předání gestapu, tj. transport do koncentračního tábora. Společně s ním
bylo 13. ledna odsouzeno k smrti 15 osob, zejména z řad brněnských vysokoškolských
profesorŧ. Karel Smělík byl odsouzen k trestu smrti 20. ledna 1942 spolu s dalšími 23
odbojáři z PVVZ, Obrany národa, Moravské pětky a ilegální KSČ.
Rozsudky smrti v těchto případech nebyly vykonány okamţitě, ale skupiny
odsouzených byly na základě zvláštního příkazu SS-Obersturmbannführera Wilhelma
Nölleho, vedoucího brněnské řídicí úřadovny gestapa, poslány v několika transportech do
koncentračního tábora Mauthausen a zde izolovány od ostatních vězňŧ. Schválení popravy si
vyhradil přímo zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Likvidační podmínky
Mauthausenu si brzy vyţádaly řadu obětí i mezi těmi „šťastnějšími“ vězni, jimţ nebyl
stanným soudem ani trest smrti pŧvodně přiřčen. Tak zde v prŧběhu dubna 1942 zahynuli
vedle mnoha dalších i Josef Riedl mladší (3. dubna), profesor František Dráb (16. dubna),
otec parašutisty Bohuslava Němce Jan Němec (21. dubna) a MUDr. Václav Skalák
(27. dubna).
Tyto tragédie byly ale jen předehrou k 7. květnu 1942, kdy došlo k hromadné popravě
72 příslušníkŧ moravského odboje, kteří byli odsouzeni k trestu smrti brněnským stanným
soudem. Exekuci, provedené kulomety, ke které došlo u stěny mauthausenského
kamenolomu, velel SS-Hauptsturmführer Georg Bachmayer. Mezi popravenými bylo třicet
tři parašutistŧ ze SSSR a jejich spolupracovníkŧ, dále členové středomoravské sítě PVVZ
(mj. Vojtěch Outrata, Josef Teplý, Ferdinand Barták, František Vetešník), příslušníci Obrany
národa z Ostravska (Jan Beránek, Eduard Juštík, Ladislav Věchet) a účastníci odbojového
103
hnutí v Olomouci (František Krátký, Otakar Kořínek, Antonín Látal). Nacisté si také vyřídili
účty i s řadou příslušníkŧ české inteligence, kterou oprávněně povaţovali za
„nenapravitelnou vŧdčí vrstvu“ národa, a u stěny mauthausenského kamenolomu zemřeli
profesoři brněnských vysokýh škol MUDr. Karel Hora, MUDr. Jan Florian, RNDr. Antonín
Šimek a inţenýr Vladimír Němec.79/
Mezi oběťmi této exekuce byli také Přerované Karel Smělík, Josef Riedl, Bohuslav
Němec, Bohumil Zedníček, Oldřich Pour a Rudolf Smutek. Rŧţena Stoklásková byla
popravena v Kounicových kolejích 10. června 1942 v prŧběhu 2. stanného práva. Ve
zdŧvodnění jejího rozsudku je uvedeno, ţe „udrţovala spojení s policejně nehlášenými
osobami, které mají účast na činech nepřátelských říši, a poskytovala jim úkryt“.80/
Hromadnou popravou v Mauthausenu v květnu 1942 se v podstatě uzavřela historie
parašutistických výsadkŧ, které byly vyslány na naše území ze SSSR v létě 1941. Z hlediska
protektorátu nebo úţeji Moravy šlo o významnou kapitolu, která takto byla hodnocena
i vysokými nacistickými představiteli. Dŧkazem je mj. Heydrichŧv telegram říšskému
ministru H.H. Lammersovi z 9. října 1941, ve kterém se objevuje informace o seskoku devíti
parašutistŧ ze SSSR dne 31. srpna u Varšavy, kteří měli pŧsobit v českých zemích.81/
2.9 EPILOG ČINNOSTI PVVZ A DRUHÉ STANNÉ PRÁVO
Události 1. stanného práva znamenaly rozbití nebo výrazné oslabení hlavních
organizací českého národního odboje napojených na ÚVOD. To mj. přineslo i ztíţení pozice
paravýsadkŧ přicházejících do protektorátu na přelomu let 1941 a 1942, protoţe jejich
kontaktní adresy často patřily lidem, kteří byli gestapem zatčeni právě v rámci likvidace sítí
napojených na ÚVOD. Tento fakt v řadě případŧ negativně ovlivnil úspěšnost jednotlivých
paraskupin. Na střední Moravě se to konkrétně projevilo u tříčlenného výsadku BIVOUAC,
který seskočil v noci z 27. na 28. dubna 1942 v křivoklátských lesích ve sloţení rotný
František Pospíšil, rotný Jindřich Čoupek a desátník aspirant Libor Zapletal.
Mezi úkoly tohoto desantu patřila i diverzní akce na přerovském ţelezničním uzlu.
Parašutisté proto dostali před odletem adresu přerovského ţelezničáře Karla Smělíka, který
104
jim měl umoţnit uskutečnění tohoto úkolu. Kdyţ se na konci dubna 1942 skutečně na
Smělíkovu adresu obrátili, zjistili, ţe byl uţ takřka před pěti měsíci zatčen. Tím bylo splnění
jejich poslání znemoţněno a parašutisté Přerov okamţitě opustili.82/
Co se týče pŧsobení dalších parašutistických desantŧ ze Západu v tomto období na
střední Moravě, zasahovala sem zejména činnost úspěšného výsadku SILVER A, který ve
sloţení nadporučík Alfréd Bartoš, rotný Josef Valčík a svobodník Jiří Potŧček přistál v noci
z 28. na 29. prosince u Senice v okrese Nymburk a jehoţ vysílačka LIBUŠE udrţovala od
ledna do června roku 1942 spojení mezi domácím odbojem a Londýnem. Pro SILVER A
pracoval mj. i poručík Otto Kacetl z Hranic, který byl velitelem SILVERU A Alfrédem
Bartošem pověřen organizováním zpravodajské a podpŧrné činnosti na východní Moravě.
Parašutisté dokonce za Kacetlovy pomoci plánovali svŧj pozdější přesun do prostoru Beskyd,
k čemuţ ale nakonec nedošlo.83/
Údery gestapa na podzim 1941 přeţila z přerovských odbojových struktur napojených
na ÚVOD ilegální poštovní skupina, která ale utrpěla váţné ztráty (viz zatčení Oldřicha
Poura a Rudolfa Smutka). Vzhledem k přerušení rádiového spojení se zahraničím a rozbití
hlavních odbojových center se neodhalení pracovníci poštovních odbojových skupin v tomto
období zaměřovali zejména na podpŧrnou činnost ve prospěch skrývajících se ilegálních
pracovníkŧ, resp. rodin zatčených a popravených. Gestapo ovšem systematickým
vyšetřováním postupně odhalovalo jednotlivé články narušené odbojové sítě a zatýkáním je
likvidovalo. Podle svědectví Antonína Česala aktivní činnost poštovní odbojové skupiny
v Přerově ustala v březnu 1942.84/

Postupně také došlo k zatýkání jednotlivých členŧ skupiny. Antonín Česal, poštovní
tajemník z přerovského poštovního úřadu č. 2 (nádraţní pošta), byl zatčen 1. července 1942
a poté 11 měsícŧ vyšetřován v Kounicových kolejích. Nacistický Vrchní zemský soud
v Breslau jej odsoudil k pěti letŧm káznice. Antonín Česal se ale nakonec dočkal konce války
a v dubnu 1945 byl v Creussenu osvobozen americkou armádou. Zatčení Josefa Hladila,
vrchního poštovního tajemníka z přerovského poštovního úřadu č. 1 (Přerov-město),
proběhlo 23. července 1942. I on byl aţ do konce okupace vězněn v nacistických káznicích.
K zatýkání došlo i na dalších poštovních úřadech na Moravě – v Moravských Budějovicích
(Josef Sochr), Zlíně (Vladimír Hrazdil), Hodoníně (Klement Michalík) a jinde. Aţ 16. října
105
1943 byl zatčen Otto Weigl, vrchní poštovní tajemník v Přerově. Josef Tuschl, naposledy
vrchní poštovní tajemník na poště Praha 7, který byl přímo zapojen do činnosti přerovské
poštovní skupiny, byl zatčen 13. dubna 1943, odsouzen 8. srpna 1944 Lidovým soudním
dvorem v Berlíně pro velezradu k trestu smrti a 24. října téhoţ roku popraven
v Brandenburgu.85/
Dne 27. května 1942 uskutečnili parašutisté výsadkové skupiny Anthropoid ve
spolupráci s členy domácího odboje atentát na zastupujícího říšského protektora
R. Heydricha. Atentát a následné vyhlášení 2. stanného práva vyvolaly horečnou aktivitu
nacistických bezpečnostních sloţek. Kromě přímého úsilí o vypátrání pachatelŧ atentátu lze
v tehdejší činnosti gestapa vysledovat i další linie, které vyplývaly z celkové koncepce
nacistické politiky v období heydrichiády. Je zřejmé, ţe velkou úlohu přitom sehrával tlak ze
strany nacistických špiček. Úkolem gestapa měl být za dané situace mj. drtivý zásah proti
českému odboji a rychlé „opatření“ vhodných obětí, jejichţ exemplární potrestání stannými
soudy by zastrašilo celou českou společnost. Stejně jako v případě 1. stanného práva tak
byly čistě policejní záměry podřízeny širším politickým cílŧm.
Oproti situaci před vyhlášením 1. stanného práva byla ovšem v květnu 1942 na Moravě
poněkud jiná situace – gestapu chyběly informace o nejdŧleţitějších odbojových strukturách,
které zde v této době pŧsobily.86/
Za těchto okolností se gestapo mj. vracelo k vyšetřování případŧ, které zŧstávaly
nedořešené z minulého období. Šlo zejména o záleţitosti odbojových pracovníkŧ, kterým se
podařilo uprchnout před zatčením. Jiţ byl zmíněn případ kojetínského zahradníka Rajmunda
Navrátila, uprchlého na konci listopadu 1941, jehoţ podporovatelé včetně jeho bývalé
manţelky, nevlastní matky a bratra byli odhaleni v prŧběhu 2. stanného práva a následně
popraveni v Brně a Táboře.
Druhou obdobnou záleţitostí vztahující se k Přerovsku byl případ manţelŧ
Dřevojánkových. Jak uţ bylo uvedeno výše, Dřevojánkovým se podařilo uprchnout z dosahu
gestapa na začátku října 1941 po smrti parašutisty NKVD Karla Hovŧrky a zatýkání v jeho
přerovské podporovatelské síti. Marie Dřevojánková se několik prvních dní ukrývala
v Přerově a v nedalekém Újezdci u svých známých a pak se přemístila k Aloisu Pliskovi do
Týna nad Bečvou. Její manţel Josef Dřevojánek se zpočátku skrýval u rodiny Kovářovy
106
v Prţně u Vsetína a pak se uţ společně se svou manţelkou uchýlili do Trojanovic, v nichţ
dva týdny bydleli pod cizím jménem u rodiny Bláhovy. Sestra Marie Dřevojánkové Hermína
Lančíková (manţelka Františka Lančíka) jim pak opatřila nový úkryt u dělníka Josefa Šimka
v Podhradní Lhotě, u něhoţ se Dřevojánkovi zdrţovali aţ do začátku prosince 1941. Pokusili
se také zmást pátrání gestapa tím, ţe přes Hermínu Lančíkovou poslali ze Slovenska dopis
svým rodičŧm, který měl navodit dojem, ţe uţ uprchli z protektorátu.87/
Z Podhradní Lhoty přešli Dřevojánkovi do Lešné (v okrese Vsetín), kde se u hostinské
Jany Kopečkové ukrývali do poloviny února 1942. Z Lešné se pak přemístili do Čeladné do
domu manţelŧ Aloise a Amálie Tkáčových, u nichţ vystupovali pod falešným jménem
Šálkovi. (Jejich přesun do Čeladné zajistil Oto Koblovský, významný představitel odbojové
organizace Lvice, který v předcházejícím období se skupinou PVVZ v Přerově aktivně
spolupracoval.) O zásobování Dřevojánkových se mj. staral učitel a obecní tajemník z Lešné
Zdeněk Nachmiler, který jim opatřoval přídělové lístky na jídlo. (I Zdeněk Nachmiler byl uţ
od počátku nacistické okupace výrazně zapojen do ilegální činnosti spjaté s přerovskými
odbojovými skupinami PVVZ.) V polovině března 1942 Dřevojánkovi kvŧli bezpečnosti
opět změnili úkryt a přemístili se zpět do Lešné k Janě Kopečkové, která projevovala velkou
obětavost při jejich ukrývání a zásobování. Asi po třech týdnech se ale vrátili zpět
k Tkáčovým do Čeladné, u nichţ zŧstali aţ do osudného 26. května 1942.
Zdá se, ţe po určité době polevila u manţelŧ Dřevojánkových opatrnost, protoţe řada
jejich příbuzných a spolupracovníkŧ věděla, kde se ukrývají, a dokonce je v Čeladné
navštívila, někteří i opakovaně. Podle pozdějšího zjištění gestapa šlo konkrétně o jejich
synovce Josefa Hrabovského, sestru Marie Dřevojánkové Věru Dvořákovou a přerovskou
učitelku Annu Šimkovou, která Dřevojánkovým poskytovala během jejich skrývání finanční
prostředky.88/
K vypátrání manţelŧ Dřevojánkových nakonec rozhodující měrou přispěla
systematičnost v práci nacistických bezpečnostních sloţek. Gestapo nasadilo na jejich stopu
svého konfidenta Ferdinanda Čihánka a snaţilo se zjistit jejich úkryt i při výsleších
zatčených přerovských odbojářŧ. Kdyţ tyto „tradiční“ postupy neuspěly, provedli příslušníci
gestapa někdy v prŧběhu května 1942 dŧkladnou prohlídku v přerovském bytě
Dřevojánkových. Při ní nalezli písemný materiál k odbojové činnosti – texty určené pro
107
vysílací stanici, kterou přerovská odbojová skupina zkonstruovala a provozovala. Do centra
pozornosti gestapa se tak dostal Josef Hrabovský, synovec Dřevojánkových, který s nimi aţ
do jejich útěku v bytě bydlel. Hrabovský byl zatčen a podroben mimořádně brutálnímu
výslechu, při němţ gestapo zjistilo úkryt manţelŧ Dřevojánkových a 26. května 1942 je
v Čeladné u Tkáčových dopadlo.89/
Po následném vyšetřování pak byli zatčeni i jejich přechovávatelé, rodinní příslušníci
a spolupracovníci, kteří s nimi byli po jejich útěku v kontaktu. Gestapu se mj. podařilo zjistit,
ţe tajná radiostanice vysílala z bytu Hermíny Lančíkové a na zajišťování jejího provozu se
podíleli Antonín Zahradníček, Jaroslav Podzemný, Jan Polách a manţelé Dřevojánkovi.90/
Marie Dřevojánková, v níţ gestapáci tušili jednu z hlavních osobností přerovského odboje,
projevila i v této tragické situaci velkou statečnost a odmítla při vyšetřování uvést jména
dalších osob, které s ní v ilegální činnosti spolupracovaly. Díky tomu mj. unikli zatčení
někteří další pracovníci Středomoravských elektráren, kteří byli také do odbojové činnosti
zapojeni.
K těmto událostem došlo v době vyhlášení druhého stanného práva po atentátu na
Heydricha. Gestapo dalo před dŧkladným vyšetřováním přednost rychlému předání
zatčených stannému soudu v Brně, který většinu zúčastněných odsoudil k trestu smrti. Dne

června 1942 stanuli před popravčí četou v Kounicových kolejích manţelé Dřevojánkovi,
Josef Hrabovský, Jana Kopečková, Alois Pliska a Josef Šimek, 3. června učitel Zdeněk
Nachmiler z Lešné, sestry Marie Dřevojánkové Věra Dvořáková a Hermína Lančíková
a manţelé František a Anna Šimkovi z Přerova, 10. června šestnáctiletý syn Jany Kopečkové
František Kopeček, 25. června sedmnáctiletá dcera Hermíny Lančíkové Eva Lančíková
a Antonín Zahradníček z Poličné.91/ Určitou dobu unikal zatčení bratr Jany Kopečkové
Vladimír Honka, ale i on byl začátkem července 1942 zatčen a brzy poté zahynul
v koncentračním táboře Osvětim. Další osoby – např. manţelé Tkáčovi a dalších šest občanŧ
z Čeladné – byly aţ do konce války vězněny. 92/
Otazníky zŧstávají nad osudy obou vysílacích stanic, které přerovská skupina PVVZ
postavila. Jedna z nich byla ještě před útěkem manţelŧ Dřevojánkových z Přerova předána
přes Josefa Hrabovského jejich kojetínským spolupracovníkŧm Rajmundu Navrátilovi
a Antonínu Pasmínkovi, kteří pokračovali ve vysílacích pokusech. Pak snad měla být ukryta
108
u Františka Nováka z Hrušky u Kojetína, který byl zapojen do činnosti přerovské a kojetínské
skupiny Moravské rovnosti, vedené v tomto regionu Františkem Bednaříkem a Jaroslavem
Raškou.93/
Zde stopa radiostanice končí, protoţe František Novák byl 11. ledna 1944 gestapem
zatčen a o rok později 24. ledna 1945 ve Vratislavi popraven. Situaci ještě zatemňuje fakt, ţe
při poválečném objasňování činnosti kojetínské skupiny Moravské rovnosti se nikdo
z Novákových příbuzných ani přeţivších spolupracovníkŧ o ukrývané radiostanici nezmínil
a ani gestapo během vyšetřování její existenci zřejmě nezaregistrovalo.94/
Druhou zkonstruovanou vysílačku měli podle vzpomínek jejich přechovávatelŧ
manţelé Dřevojánkovi u sebe i během svého ilegálního pobytu v Lešné. Pak ji snad předali
nějakému parašutistovi. Zda k tomu skutečně došlo, zŧstává nejasné.95/
Z odbojových organizací, které byly v přerovském regionu napojené na ÚVOD, resp.
Moravskou pětku, zŧstala nejdéle neodhalená skupina vedená Josefem Pavlánem
a Vladimírem Mazalem, která přeţila beze ztrát i rozbití hlavních odbojových sítí na Moravě
v prŧběhu 1. stanného práva. Dŧvodŧ bylo několik. Především se její členové neangaţovali
ve spolupráci s výsadky NKVD a S-1, proto je neohrozilo odhalení podporovatelských sítí
těchto parašutistŧ. Další nebezpečí bylo odvráceno tím, ţe řídicí činitelé této skupiny – tj.
Josef Grňa a František Bednář – unikli zatýkání během 1. stanného práva. (Lze předpokládat,
ţe z obdobného dŧvodu se nedostal do pozornosti gestapa ani učitel Jaromír Pukl z Hranic,
protoţe rovněţ jeho odbojovému „nadřízenému“ Františku Píškovi se podařilo uprchnout
před zatčením a úspěšně se ukrývat aţ do konce války.)
Konečně je nutno upozornit na to, ţe Pavlánova skupina neměla – jak uţ bylo uvedeno
výše – stálé zpravodajské spojení s vyššími centry odboje a získané informace byly
předávány do Prahy zprostředkovaně přes Rŧţenu Stokláskovou. Po jejím zatčení v prosinci
1941 a rozbití středomoravské zpravodajské sítě napojené na V. Jankovce byla samozřejmě
ohroţena i Pavlánova skupina, naštěstí ale gestapo tuto vazbu nezachytilo a ani při pozdějším
vyšetřování členŧ Pavlánovy skupiny jejich zpravodajskou činnost vŧbec neodhalilo.
Přestoţe přímá hrozba odhalení byla v závěru roku 1941 odvrácena, představovalo
proniknutí gestapa do struktury jednotlivých organizací Moravské pětky pro Pavlánovu
109
skupinu potenciální nebezpečí, které se ovšem projevilo aţ s určitým zpoţděním v prŧběhu
stanného práva.
Dne 12. června 1942 zatklo brněnské gestapo učitele a malíře Dominika Černého
z Hluku, významného představitele Obrany národa na jihovýchodní Moravě. Černý se po
zatčení neúspěšně pokusil o sebevraţdu, po skončení vyšetřování byl transportován do
v Osvětimi, ale podařilo se mu pobyt v koncentračním táboře přeţít. Podle jeho poválečného
svědectví mu při vyšetřování členové gestapa sdělili, ţe uţ ho šest měsícŧ sledovali.96/ Zde je
na místě spekulace, zda gestapu v zostřené situaci po vyhlášení stanného práva nešlo o rychlé
dosaţení úspěchŧ v boji proti odbojovému hnutí, a proto se v tomto případě rozhodlo
přikročit k zatčení bez ohledu na neúplnost poznatkŧ, které při sledování doposud získalo.
Zatčení Dominika Černého vytvořilo nečekané ohroţení i pro členy Pavlánovy
odbojové skupiny. V pravidelném hlášení IV. oddělení Říšského hlavního bezpečnostního
úřadu (tj. gestapa) ze dne 18. července 1942 je totiţ uvedeno: „Okresní školní inspektor
Václav Jiroušek z Přerova a tři učitelé jsou v podezření z členství v ilegální odbojové
organizaci; jejich jména byla nalezena v zápisníku zatčeného ilegálního krajského vedoucího
Černého.“97/ K zatčení zmíněného Václava Jirouška došlo v jeho bydlišti v Přerově
června 1942, v 16.30 téhoţ dne byl umístěn do přerovské věznice okresního soudu
a o dva dny později odtud transportován do Brna. Ve stejný den jako V. Jiroušek byl
v Přerově zatčen ve své škole i učitel Josef Pavlán, v 15.30 byl umístěn ve věznici
přerovského okresního soudu a poté 22. června stejně jako Jiroušek převezen do Brna.98/
Tato časová shoda výrazně nasvědčuje souvislosti obou zatčení, Pavlánovo jméno bylo tedy
s největší pravděpodobností rovněţ uvedeno v zápisníku Dominika Černého.
Gestapu ovšem chyběly nějaké konkrétní údaje o odbojové činnosti Jirouška i Pavlána a
zřejmě vědělo pouze to, ţe patřili k členŧm ilegální organizace. Nedostatek prŧkazných faktŧ
na straně nacistické tajné policie si uvědomoval i V. Jiroušek, který podle poválečného
svědectví svých spoluvězňŧ popíral při vyšetřování jakoukoliv ilegální činnost.99/ Gestapo
nakonec neúspěšné vyšetřování v listopadu 1942 ukončilo a nechalo transportovat
V. Jirouška i J. Pavlána do Osvětimi, kde oba odbojáři zahynuli – J. Pavlán uţ 20. listopadu
1942 a V. Jiroušek 25. ledna 1943.
110
Pavlánovo zatčení vyhodnotil jeho zástupce ve vedení odbojové skupiny Vladimír
Mazal jako své přímé ohroţení a rozhodl se přejít do ilegality. František Bednář mu poskytl
pro tento případ adresu řídicího učitele Antonína Pěty v Nýrově v okrese Boskovice. Mazal
se na Pětu obrátil, ale ten ho momentálně ukrýt nemohl, a proto ho odkázal na nýrovského
starostu Emila Skálu, v jehoţ stodole našel Mazal útočiště aţ do října 1942. Společně s ním
se u Skály ukrýval několik dní na začátku října 1942 i František Bednář, který také Mazalovi
opatřil falešný prŧkaz na jméno Mazálek.
S přibývajícím podzimním chladem se Skálova stodola stávala pro pobyt uprchlíkŧ
nevhodná, proto Mazal našel na Bednářŧv popud v říjnu 1942 nový úkryt u řídicího učitele
Přemysla Micky v Třebětíně a poté u řídicího učitele Leopolda Kunce v Hlubokém. (Přemysl
Micka po svém zatčení zemřel na následky věznění 20. listopadu 1943 v Brně, Leopold Kunc
byl popraven 22. února 1945 v Praze na Pankráci stejně jako Antonín Pěta.) I během svého
pobytu u Kunce se Mazal aspoň v omezené míře snaţil pokračovat v odbojové činnosti a psal
protinacistické texty.100/
Nakonec se pro Vladimíra Mazala, jeho přerovskou skupinu i okruh jeho podporovatelŧ
na Českomoravské vysočině stalo osudné zatčení Františka Bednáře. Gestapo po Bednářovi,
který v té době uţ jako jediný vedoucí představitel Moravské pětky vyvíjel rozsáhlejší
odbojovou činnost a i v době 2. stanného práva se pokoušel obnovovat rozbitou ilegální síť,
úporně pátralo a za pomoci konfidenta Vladimíra Slezáka ho nakonec 15. listopadu 1942
v Morkovicích na Kroměříţsku dopadlo. Poté bylo zatčeno asi 15 osob, které s F. Bednářem
odbojově spolupracovaly nebo mu poskytovaly úkryt. Dne 20. listopadu byl u učitele
Leopolda Kunce v Hlubokém dopaden i Vladimír Mazal a ve stejný den byl zatčen i Vojtěch
Drbal z Kojetína.
Díky těmto okolnostem bylo nyní jen otázkou času, kdy se gestapo dostane při svém
vyšetřování i k ostatním členŧm Mazalovy středomoravské skupiny. K zatčení většiny z nich
– Eduarda Janečka, Emila Čermáka, Jana Krejčíře a Miloslava Zlámala – došlo 22. prosince
1942, Stanislav Vejmola unikal odhalení aţ do 4. května 1943, kdy byl zatčen i on.101/
Členové Mazalovy skupiny byli nejdříve vězněni v Kounicových kolejích a na podzim 1943
převezeni do Breslau, kde je čekal 11. srpna 1944 proces před nacistickým Vrchním
111
zemským soudem. (Společně s nimi byl souzen i Emil Skála z Nýrova, Vojtěch Drbal
z Kojetína byl souzen v rámci jiného procesu uţ v květnu 1944.)
Podle svědectví spoluobţalovaných se Vladimír Mazal choval před nacistickým
soudem velmi statečně a neváhal označit svoji odbojovou činnost za povinnost k českému
národu. Jako vedoucí ilegální skupiny byl odsouzen k trestu smrti a 19. října 1944 v Breslau
popraven. Ostatní členové skupiny byli odsouzeni k dlouhodobým trestŧm vězení
(např. E. Janeček k sedmi letŧm), a i kdyţ se jim podařilo pobyt v káznici Bayreuth přeţít,
brzy po skončení války kvŧli podlomenému zdraví zemřeli Miloslav Zlámal, Stanislav
Vejmola a Eduard Janeček.102/
Zatčení členŧ skupiny Vladimíra Mazala představuje epilog existence buněk PVVZ a
Moravské pětky na Přerovsku. V jejich činnosti je třeba vyzdvihnout především
zpravodajství, které bylo na velmi vysoké úrovni a které v tomto období představovalo asi
nejvýznamnější přínos českého domácího odboje pro válečné úsilí Spojencŧ. Na aktivitu
těchto ilegálních skupin pak navázaly za odlišných okolností nové organizace v závěru války.
112
3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
1 KOŘENY VZNIKU
Kořeny odbojové organizace Lvice, jejíţ centrální vedení vzniklo na podzim roku
1941, je nutné hledat uţ v některých odbojových organizacích z počátku okupace. Jednou
z nich byla odbojová skupina Nemo, která se vytvořila v červnu 1939 na Ostravsku – podle
některých údajŧ byla zaloţena v červnu 1939 na schŧzi v Národním domě v Moravské
Ostravě.1/ Jejími členy byli zejména sokolští funkcionáři Moravskoslezské a Těšínské ţupy
a zaměstnanci dolu Hlubina ve Vítkovicích. Mezi hlavní představitele patřili Drahomír
Vomáčka, Ladislav Ţáček, Bohuslav Neuwirth, Jan Krupa, Antonín Lange a další.
Formami činnosti se Nemo víceméně neodlišovalo od ostatních odbojových organizací
vznikajících v téţe době. Jeho členové se věnovali přípravě na celonárodní ozbrojené
vystoupení, plánované na chvíli zhroucení nacistického Německa, podporovali rodiny
postiţené nacistickou perzekucí a angaţovali se při ilegálních přechodech hranic do Polska
a na Slovensko. Hlavní dŧraz byl ale poloţen na zpravodajství.2/
Výrazným zlomem v aktivitě Nema se stala poráţka Polska v září 1939, po níţ jeho
organizovaná odbojová činnost na Ostravsku v podstatě ustává. Lze spekulovat o dŧvodech,
proč tomu tak bylo. Je zřejmé, ţe výraznou úlohu při odbojových aktivitách Nema (zejména
při zpravodajství a organizaci ilegálních přechodŧ do zahraničí) hrála blízkost polské hranice,
která poráţkou Polska ztratila svŧj význam. Svou depresivní roli snad sehrály i první ničivé
údery gestapa proti domácímu odboji – od konce listopadu 1939 probíhalo na Ostravsku
zatýkání v síti Obrany národa. Další příčiny lze hledat ve ztrátě iluzí o rychlém konci války a
také v tom, ţe hlavní organizátor Nema Drahomír Vomáčka (krycím jménem inţenýr Hron)
přenesl svou odbojovou činnost z Ostravy do Brna. Ovšem i po ochabnutí organizované
činnosti ostravského Nema pokračovala řada jeho členŧ v ilegální aktivitě, a to i v rámci
jiných odbojových skupin.
Rovněţ v Brně a jeho okolí došlo zásluhou Drahomíra Vomáčky k vybudování
struktury Nema. Nejsilnější pozice získalo Nemo v Brně-Heršpicích, kde bylo vedeno Otou
Havránkem. Členové brněnské organizace se připravovali na ozbrojené protifašistické
113
vystoupení, podporovali rodiny zatčených a vyvíjeli agitační protinacistickou činnost. Pro
účely spojení s Ostravou byly radioamatérem Aloisem Langrem postaveny dvě vysílací
stanice, které ovšem nakonec nebyly vyuţity. V poválečných přehledech činnosti se uvádí, ţe
členy brněnské skupiny Nemo bylo asi 130 osob.3/ V červenci 1942 byl ve vedení brněnského
Nema Drahomír Vomáčka vystřídán Janem Ondryskou. Dŧvodem bylo totální nasazení
Vomáčky ve Štrasburku.
Další oblastí, v níţ došlo ke konstituování odbojových skupin, které se staly na přelomu
let 1941 a 1942 součástí Lvice, byla střední Morava. Zde byl jejím hlavním organizátorem
Oto Koblovský. Tento velmi mladý člověk (narozený 16.3. 1918 v Kateřinkách u Opavy)
pracoval po dokončení studia na olomoucké Vyšší hospodářské škole v prosenickém
cukrovaru a později jako účetní v mlékárnách v Malých Prosenicích a v Radslavicích na
Přerovsku. Zpočátku se Oto Koblovský účastnil ilegální činnosti zejména v rámci
přerovských odbojových buňek patřících k síti Petičního výboru Věrni zŧstaneme (PVVZ).
Přerov hrál – jak uţ bylo popsáno v předcházející kapitole – v činnosti této organizace
významnou úlohu, tvořil mj. dŧleţité východisko pro ilegální přechody hranic na Slovensko,
které PVVZ zajišťoval. Díky svému zaměstnání a kontaktŧm Oto Koblovský opatřoval
potraviny, kterými byly vybavovány osoby přecházející přes hranice.4/ Přitom spolupracoval
zejména s přerovským poštovním úředníkem Rudolfem Smutkem. V této době Koblovský
bydlel v Malých Prosenicích v domě ředitele měšťanské školy Eduarda Beníška mladšího, u
něhoţ se také konala řada ilegálních schŧzek.5/
S osudem československého státu byli silně spjati i další členové rodiny Koblovských.
Otec Oty Koblovského Robert se v řadách formující se československé branné moci účastnil
v roce 1919 udrţení Slovenska pro mladou Československou republiku. Poté slouţil
v československé armádě jako poddŧstojník z povolání a zemřel 17. května 1934 v hodnosti
praporčíka pěchoty.6/
Zajímavé byly i osudy staršího bratra Oty Koblovského Roberta. I on si zvolil
vojenskou dráhu, absolvoval školu pro dŧstojníky pěchoty v záloze ve Valašském Meziříčí a
posléze byl přijat i na Vojenskou akademii v Hranicích. Po okupaci českých zemí
nacistickým Německem četař aspirant Robert Koblovský tajně přešel polské hranice
v Šenově a 18. srpna 1939 byl prezentován v Krakově u formujícího se Československého
114
legionu. Po poráţce Polska ustoupil společně s dalšími příslušníky legionu na východ a byl
zajat postupující Rudou armádou.
Jeho internace v SSSR trvala aţ do června 1940, kdy byl v jednom z transportŧ
československých vojákŧ převezen na Střední východ a i zde se se účastnil bojové aktivity
československých vojenských jednotek. Jako podporučík pěchoty se pak dobrovolně přihlásil
k letectvu a v říjnu 1942 byl přemístěn do Velké Británie. Absolvoval navigátorský výcvik
a byl přidělen k 161. bombardovací-prŧzkumné peruti Královského kanadského letectva,
která ze základen v Novém Skotsku prováděla hlídkovou a protiponorkovou činnost
u východního pobřeţí Kanady. V prosinci 1943 se stala jeho manţelkou Kanaďanka Luciele
Dubeau a po válce si uţ jako kapitán letectva zvolil kanadské Toronto za místo svého dalšího
ţivota.7/

Jistě velice cenná, ale přece jenom dílčí odbojová aktivita v rámci spolupráce
s přerovskými buňkami PVVZ Otovi Koblovskému nestačila. Proto začal v prŧběhu roku
1940 budovat na střední Moravě vlastní odbojovou síť. Kvŧli zjednodušení je pro tuto síť
v následujícím textu pouţíván název Lvice, i kdyţ ten se začal pouţívat aţ na přelomu let
1941 a 1942 v souvislosti s vytvořením centrálního vedení v Ostravě. Zdá se, ţe
Koblovského organizace na střední Moravě pŧvodně ani ţádný vlastní souhrnný název
neměla. Hlavní příčinu tohoto stavu je třeba hledat asi v tom, ţe šlo převáţně o pozŧstatky
jiných odbojových organizací.
V řadě případŧ totiţ Oto Koblovský podchytil místní skupiny patřící pŧvodně do
struktury vojenské odbojové organizace Obrana národa – např. v Lipníku nad Bečvou,
Veselíčku nebo Brodku. Tyto skupiny i po rozbití svých nadřízených velitelství zŧstaly
neodhaleny a nyní se znovu aktivizovaly. V jiných místech Lvice navázala na ilegální činnost
spjatou pŧvodně s místními sokolskými jednotami (např. Osek nad Bečvou) nebo s bývalými
místními organizacemi sociálně demokratické strany (Lazníky). Sociálně i politicky byla
Lvice na střední Moravě značně rŧznorodá, mezi její členy patřili rolníci, úředníci,
ţivnostníci, zemědělští dělníci, protektorátní četníci, cestáři apod. Významné místo –
podobně jako v jiných odbojových organizacích – zaujímali bývalí dŧstojníci československé
armády.
115
Značná část Koblovského sítě měla zpočátku za úkol opatřovat potraviny pro lidi
prchající přes hranice a pro rodiny vězněných a popravených vlastencŧ. V pozdějším období
byly získávanými potravinami zásobováni skrývající se odbojoví pracovníci (např. i v Praze)
a rovněţ partyzáni z oddílu Zelený kádr.8/
Mezi úkoly budované organizace dále měla patřit příprava schopných lidí pro případné
povstání, opatřování zbraní a finančních prostředkŧ, sabotáţe, podpora rodin zatčených a
protinacistická propaganda. Rovněţ byly opatřovány úkryty pro mladé lidi skrývající se před
totálním nasazením. K identifikaci ilegálních pracovníkŧ slouţily poznávací trojúhelníky –
pro vedoucí červené, pro členy bílé. Např. skupina Lvice v Jezernici dostala přidělen červený
trojúhelník s číslem 408 a 9 kusŧ bílých trojúhelníkŧ.9/
Byla také určena hesla s dohodnutým významem. (Např. heslo „Ostříţ“ znamenalo
hrozící nebezpečí.) Na místní úrovni byly rozpracovávány plány na ovládnutí klíčových bodŧ
– pošt, nádraţí, úřadŧ apod. Oto Koblovský chtěl vytvořit organizaci schopnou vystoupit
tehdy, „aţ uzraje doba“.10/ Lze tedy konstatovat, ţe Lvice koncepčně navazovala ve značné
míře na Obranu národa. Váţnou slabinou dané koncepce byla – podobně jako u ON –
přílišná provázanost jednotlivých odbojových skupin a nedostatečná míra konspirace, která
činila organizaci poměrně zranitelnou vŧči nacistickým bezpečnostním sloţkám. Např. pro
účely vojenského výcviku byly pouţívány mapy Přerovska a Lipenska, na kterých bylo
uvedeno, ve kterých obcích jsou skupiny Lvice a připojena i jména jejich vedoucích. Rovněţ
existovaly i písemné seznamy členŧ jednotlivých místních skupin.11/

3.2 STRUKTURA LVICE NA STŘEDNÍ MORAVĚ
Jednou z nejvýznamnějších skupin Lvice na střední Moravě byla organizace v Lipníku
nad Bečvou, kterou zaloţil na jaře 1940 úředník Bohumil Válek. K jejímu významnému
posílení došlo v září 1940, kdy se k ní připojili bývalí členové Obrany národa Rostislav
Ministr a Jan Dvořák, kteří spolu s Bohumilem Válkem a kapitánem Ladislavem Chodilem
vytvořili uţší vedení. K poradám tohoto vedení docházelo pravidelně kaţdý týden. Lipnická
Lvice vydávala vlastní letáky sestavované podle zpráv zahraničního rozhlasu a koncipované
116
jejími vedoucími představiteli, které rozmnoţovali Oldřich Kejval a Jan Konečný na
cyklostylu ukrytém v Dolním Újezdě. K distribuci pak docházelo v Lipníku a okolních
obcích i za pomoci příslušníka četnictva Ladislava Urbana.
Celkový počet členŧ této organizace je odhadován na 30 osob, a to nejen v Lipníku, ale
i v okolních obcích – Týně nad Bečvou (František Knápek, Alois Bártek), Zákřově (Josef
Marek, Jan Plánička), Jezernici (Metoděj Oblouk, Metoděj Sedlák, Antonín Bednář, Antonín
Váňa, Robert Záboj aj.), Dolním Újezdě (Oldřich Kejval, Jindřich Skopal a Alfons Sedlák)
a Soběchlebích (Bohuslav Gavenda). Vedení lipnické Lvice se několikrát sešlo
s Koblovským, nejdŧleţitější bylo zřejmě setkání v Prosenicích v září 1940, při kterém je
instruoval o úkolech odbojové organizace. Pravidelný kontakt mezi lipnickou Lvicí a
Koblovským obstarával přerovský poštovní úředník Maxmilián Binder.
Lipnická Lvice se zabývala i drobnými sabotáţemi – v dílně Rostislava Ministra, jenţ
pracoval jako vedoucí karosárny, se zhotovovaly speciální hřeby, které cestáři zapojení
v ilegální organizaci rozmisťovali na komunikacích, na nichţ předpokládali pohyb
německých vojenských vozidel. V okolí Lipníka byly rovněţ vyhledávány vhodné úkryty pro
osoby ţijící v ilegalitě a členové organizace měli k dispozici i menší mnoţství zbraní. Na
místní úrovni rozvíjela lipnická skupina spolupráci zejména s obdobnými organizacemi Lvice
ve Veselíčku a v Oseku nad Bečvou. Mimořádně významné se stalo spojení, které navázala
lipnická skupina v době druhého stanného práva v Praze se sokolskou odbojovou organizací
Jindra (viz níţe).12/
Jak uţ bylo uvedeno, připravovala se Lvice na povstání proti nacistickým okupantŧm.
V těchto plánech hrálo dŧleţitou úlohu vyuţití protektorátního vládního vojska, konkrétně
v případě Lipníka se jednalo o 12. prapor tohoto tělesa umístěný ve městě. Hlavním
kontaktem pro odboj byl pobočník velitele tohoto praporu štábní kapitán Ladislav Komenda,
který byl od září 1940 ve spojení s Koblovským. V případě povstání měl být Komenda
velitelem celé přerovské oblasti. Do přípravy povstání a rovněţ i do zpravodajství ve
prospěch Lvice byli zapojeni i další dŧstojníci 12. praporu – Julius Zaoral a Bohuslav Kraus.
Podle dochovaných údajŧ je ale zřejmé, ţe odbojová činnost dŧstojníkŧ 12. praporu vládního
vojska přímo nesouvisela s lipnickou skupinou Lvice a vázala se úzce na Koblovského a
centrální ostravské vedení Lvice.13/
117
V Oseku nad Bečvou vznikla odbojová skupina, sloţená zejména z členŧ Sokola,
v dubnu 1939 a jejím pŧvodním vedoucím byl úředník na stavbě silnice Vilém Valenta.
Někteří pŧvodní členové této skupiny se pak od září 1941 angaţovali v činnosti Lvice.
Konkrétní napojení osecké skupiny na Otu Koblovského zařídil Josef Krč, místní povozník,
který pravidelně jezdil do radslavické mlékárny, v níţ Koblovský pracoval. Po odchodu
Viléma Valenty na Slovensko v prosinci 1941 se vŧdčí osobností Lvice v Oseku stal rolník
Václav Cifr, který plnil roli spojky s Brnem a Ostravou, opatřoval a převáţel do Oseku
zbraně, uschovávané pak mj. u Ladislava Beny a u Jaroslava Hostáška. Část těchto zbraní
byla získána ještě z pŧvodních zásob čs. armády v kasárnách v Lipníku nad Bečvou a část
také od soukromých osob. Václav Cifr měl pro své časté cesty dobré krytí – vyřizoval zápasy
házené klubu SK Osek nad Bečvou. Kromě jmenovaných osob byli v činnosti osecké Lvice
zapojeni ještě Jaroslav Hostášek, Jaroslav Sedlář, Josef Krč, Jan Bena, František Bagar,
František Odstrčil a Stanislav Podepřel. Členové osecké organizace Lvice opatřovali
i potraviny, které se prostřednictvím Stanislava Podepřela dostávaly do Prahy.14/
Podobně jako v Lipníku nad Bečvou navazovala i ve Veselíčku Lvice na pŧsobení
pŧvodní skupiny Obrany národa, která se zde vytvořila pod vedením poručíka Antonína
Lipnera. (Po jeho přidělení k Okresnímu úřadu v Lounech v listopadu 1939 převzal vedení
jeho bratr Vladimír Lipner.) Je uváděno, ţe veselíčská ON měla asi 30 členŧ a k její činnosti
patřila podpora rodin zatčených, opatřování šatstva, potravin a zbraní. Část získaného
materiálu včetně výzbroje byla později předána Lvici, jejíţ místní skupina vznikla v prŧběhu
roku 1941 a v podstatě pokračovala v pŧvodní aktivitě Obrany národa. Tato
pětadvacetičlenná skupina Lvice zahrnovala i čtyři občany z nedalekého Tupce, kde byl
vedoucí postavou cestář Jaroslav Nádvorník. Ve Veselíčku patřili k nejdŧleţitějším
osobnostem odbojové činnosti poručík Josef Neugebauer, Jan Navrátil a Ladislav Libiger.15/
Absolvent Vojenské akademie v Hranicích Josef Neugebauer slouţil v roce 1939
v Lipníku nad Bečvou a účastnil se ukrývání části zásob zbraní čs. armády před nacistickými
okupanty. Po demobilizaci pracoval jako cestář a později také v jámě a koksovně František
v Ostravě-Přívoze, kde se dostal do kontaktu s řadou místních odbojových pracovníkŧ. Ve
středomoravské Lvici byl členem vedení přerovského okresu a měl na starosti vojenský
výcvik, který byl prováděn v lesích u Staměřic a Tršic. Rovněţ byl povaţován za odborníka
118
na rádiové vysílání.16/
Dŧleţitou roli měl i Jan Navrátil, který se jako tesařský polír
pohyboval po řadě regionŧ Moravy. Právě on sehrál významnou úlohu při propojení
středomoravské Lvice s Ostravskem na podzim 1941 a při vytváření ústředního vedení
odbojové organizace. Rovněţ převáţel získané zbraně z Lipnicka do Ostravy.17/
Významným centrem Lvice na střední Moravě byla i obec Lazníky. Pŧvodní
devítičlenná odbojová skupina, v jejímţ čele stál cestář Josef Koryčan, zde byla vytvořena
na základě bývalé místní organizace sociálně demokratické strany. Významným impulsem se
stalo jiţ zmíněné ilegální setkání funkcionářŧ sociálně demokratické strany, které uskutečnil
před svým odchodem do emigrace přerovský starosta František Lančík. Zpočátku bylo
hlavní náplní odbojové činnosti laznické skupiny rozšiřování ilegálních letákŧ, které se do
obce dostávaly z Přerova a Lipníka nad Bečvou, později se aktivita místních odbojářŧ
zaměřovala i k opatřování zbraní, zpravodajské činnosti a drobným sabotáţím.
Na jaře 1940 Josef Koryčan navázal spojení s Otou Koblovským, který laznickou
skupinu začlenil do své organizace. Došlo k personálnímu rozšiřování o další občany
z Lazník i okolních obcí – poválečná prověřovací zpráva konstatovala, ţe celkově bylo členy
Lvice z Lazník a okolních obcí 63 osob.18/
Nešlo samozřejmě o pravidelnou strukturu –
v některých obcích byly vytvořeny několikačlenné skupiny, někde byl zapojen do ilegální
činnosti třeba jen jediný člověk. Josef Koryčan zapojil do odbojové činnosti celkem sedm
svých kolegŧ cestářŧ. Ve Výklekách byla zaloţena místní skupina Lvice v lednu 1941, jejím
vedoucím byl cestář František Sobek, dalším třem členŧm byla přidělena evidenční čísla 806
aţ 808.19/
Poměrně početná byla organizace Lvice v Tršicích, kde byl jejím vedoucím cestář
Antonín Ulica. Gestapo zde později za ilegální činnost zatklo devět osob, které byly Otou
Koblovským získány pro odboj v prŧběhu roku 1942.20/ Činnost odbojové organizace
zasahovala i do Staměřic (Josef Dohnal), Lazníček (Josef Venclík), Velkého Újezda
(František Himr) a Potštátu. Laznická skupina měla své spolupracovníky i v obcích na území
olomouckého politického okresu – v Krčmani (cestář Josef Kelnar), Suchonicích (Josef
Ulica) a v Lipňanech (Josef Hák). Významnou úlohu hrál Karel Bolf, holičský pomocník
z Lipňan, který opatřoval a distribuoval zbraně a střelivo jednotlivým skupinám Lvice
a fungoval i jako spojka. (Část zbraní byla mj. získána i od příslušníkŧ protektorátního
119
vládního vojska.) Instruktáţní činnost laznické skupiny Lvice prováděl poručík Josef
Neugebauer. 21/
Na laznickou Lvici se v květnu roku 1942 napojily i odbojové skupiny z Brodku
a Lukové. I v tomto případě byla ilegální angaţovanost těchto vlastencŧ uţ staršího data,
protoţe se jednalo o členy pŧvodní organizace Obrany národa, vybudované na bázi
sokolských jednot. Z brodeckých občanŧ byli v činnosti Lvice angaţováni místní učitelé
Ludvík Gayer a Jaroslav Hradil a dále pak Augustin Ţilinský, Otakar Matějček a Josef
Műller. V Lukové stál v čele místní skupiny Karel Vyslouţil, dalšími členy byli František
Zaoral, Bohuslav Lochman a Ladislav Vyslouţil. Napojení na laznickou Lvicí bylo v Brodku
uskutečněno díky švagrovi Otakara Matějčeka Karlu Klesnilovi, který v Lazníkách bydlel
a který stejně jako Jan Navrátil pracoval určitou dobu jako tesař na jámě František v OstravěPřívoze. Neţ se ovšem mohla nějaká rozsáhlejší spolupráce mezi brodeckou a laznickou
skupinou rozvinout, zasáhlo proti laznické Lvici gestapo.22/
Oto Koblovský navázal odbojové kontakty i v některých dalších obcích
středomoravského regionu, v některých případech se přitom opíral o své osobní vazby.
V Buku byli jeho spolupracovníky František Kojecký a rolník František Davídek, u kterého
Koblovský pŧvodně určitou dobu bydlel. Učitel Bohumil Klečka, který zastával na obecním
úřadě v Buku funkci zásobovacího referenta, vyuţíval tohoto postavení k získávání
potravinových lístkŧ, které byly prostřednictvím Oty Koblovského a Čeňka Pavelky
předávány skrývajícím se osobám. V srpnu 1941 byla tato Klečkova činnost odhalena a on
sám byl 10. října 1941 v období 1. stanného práva popraven. České slovo ze dne 13. října
1941 v článku To jsou zrádci našeho národa hodnotilo jeho odbojové jednání – zřejmě ve
snaze zdiskreditovat oběti nacistického teroru v očích veřejnosti – jako zpronevěru se
zištným cílem.23/

V Malých Prosenicích, kde byl Koblovský zaměstnán v cukrovaru a později
v mlékárně, byli do odbojové činnosti zapojeni Anna Podivínová, jeţ pŧsobila jako spojka,
Karel Pazdera, František Sehnal, František Vaněk a Jarmila Koláčková, která od svého otce
Františka Koláčka – přednosty prosenického ţelezničního nádraţí – získávala zpravodajské
údaje o vojensky dŧleţitých nákladech přepravovaných po ţeleznici. Získané zprávy pak
pravidelně předávala poštovnímu úředníkovi Maxmiliánu Bindrovi. V Prosenicích byl i jeden
120
z úkrytŧ zbraní, kterými Lvice disponovala, a docházelo zde i ke shromaţdování a distribuci
potravin pro rodiny vězněných, skrývající se odbojové pracovníky a později i pro partyzány
z oddílu Zelený kádr.24/

V Radslavicích Koblovskému pomáhal jeho nadřízený, ředitel mlékárny Vojtěch
Hošťálek, který organizoval hmotnou podporu rodinám zatčených a popravených na
Přerovsku a Lipensku. Dalším radslavickým spolupracovníkem Lvice byl rolník Bedřich
Zajíc, jenţ převáţel zbraně získané odbojovou organizací do Valašského Meziříčí a do
Ostravy. V Radslavicích také byli ukrýváni uprchlíci z totálního nasazení.25/

Středomoravská Lvice se organizačně pokoušela proniknout i do jiných regionŧ. Bratr
Františka Kojeckého Miroslav Kojecký pŧsobil v tomto směru na Vyškovsku, kde byla
buňka Lvice vytvořena v období od března do srpna 1940. Jejími členy se stalo 12 osob
(úředníci, učitelé, rolníci, četnický stráţmistr, pošmistr). Zde ovšem zpočátku nebyly
poznávacími znaky trojúhelníky, ale obdélníky – rŧţové pro vedoucí a spojky, bílé pro členy.
Tato vyškovská skupina vyvíjela zejména rozsáhlou zpravodajskou činnost.
Významná byla i aktivita laznického rodáka Jana Mackovíka, který sice bydlel za
okupace v Lipníku, ale jako mlynářský pomocník dojíţděl za prací do obce Smolkov na
Opavsku. Rovněţ zde – na území odtrţeného pohraničí – vznikla místní skupina Lvice.
Jejími centry se staly obce Háj a Smolkov, ale postupně byli do její aktivity zapojeni i
vlastenci z dalších míst. Kromě Jana Mackovíka patřil k vedoucím osobnostem této
jednadvacetičlenné ilegální skupiny, která v mnohém navazovala na pŧvodní činnost Obrany
národa, i místní hostinský Ludvík Lukáš.26/

3.3 HORKÉ LÉTO A PODZIM 1941
Dne 22. června 1941 vojska nacistického Německa a jeho spojencŧ zahájila útok na
SSSR. Druhá světová válka tak získala novou dimenzi, která se velice silně odrazila i na
situaci v Protektorátu Čechy a Morava. Značná část českého národa totiţ vyvozovala ze
vstupu SSSR do války naděje na rychlé osvobození od nacistické okupace. Projevilo se to
i v činnosti hnutí odporu, které do té doby preferovalo spíše skryté formy boje. Řada odpŧrcŧ
121
nacistického reţimu dospěla k názoru, ţe poráţka Německa je nadosah a ţe právě teď nadešla
chvíle pro vystupňování aktivity. Rostl počet sabotáţí, na veřejných místech se objevovaly
protinacistické nápisy, značných rozměrŧ nabyla i propaganda proti nacistické akci „V“
(Viktoria = vítězství ).27/
Tato atmosféra se velice silně projevila i na střední Moravě. Např. četnická stanice
v Přerově jen v hlášení z 13. října 1941 uváděla následující počty nalezených letákŧ
s uvedenými hesly: 16 kusŧ – „Nekupujte Goebbelsův tisk“, 14 kusŧ – „Češi do zbraně proti
hyenám“, 4 kusy – „Drţte se SSSR – komunismu“, 6 kusŧ – „Ať ţije Stalin“, 6 kusŧ – „Pryč
s Hitlerovou bandou“.
28/ Podobná hlášení přicházela i z hranického politického okresu.
Dne 23. srpna 1941 se na plotu sokolského stadionu v Lipníku nad Bečvou objevily nápisy
„Pryč s hanobiteli kultury“ a „Pryč s hákovým kříţem“.
29/ Značného rozsahu – jak musel
konstatovat i přerovský okresní hejtman JUDr. Josef Frey – nabylo i pozměňování
a poškozování plakátŧ a nápisŧ, které měly pomocí písmene „V“ vyjadřovat německé
vítězství. (Např. „ČSR – V – SSSR“, „V – ale to české V“, „V – Pravda vítězí“,
„V – Spojenci zvítězí“, „V – Vyliţ nám…“ apod.) 30/
Pro nacistickou okupační správu byly určitě nejnebezpečnější sabotáţe, které se
začaly objevovat zejména na ţeleznici. Jen na území přerovského politického okresu bylo
v období září aţ prosince 1941 hlášeno 17 případŧ přeřezání brzdových hadic u ţelezničních
vagónŧ. Řada těchto sabotáţí byla hlášena i z Lipníku nad Bečvou a Hranic. Pozdě večer

září 1941 někdo poloţil betonové dlaţdice na koleje u stráţního domku v Lověšicích
u Přerova na ţelezniční trati Brno-Přerov. Přímo na nádraţí v Přerově došlo 4. listopadu 1941
k pokusu o vykolejení nákladního vlaku úmyslným poloţením zaráţky pod kola.31/

U některých událostí je přitom obtíţné odhadnout, zda šlo o úmyslné sabotáţní činy
nebo o nehody. Podle hlášení četnické stanice v Malých Prosenicích došlo v roce 1941 na
ţelezniční trati u této obce třikrát k poţárŧm vagónŧ naloţených senem nebo koksem
určeným pro německou armádu. Tyto události se odehrály ve dnech 4. a 20. června a

září.32/
Velkou pozornost vzbudily sabotáţní činy, které mŧţeme přičíst na konto činnosti
odbojové organizaci Lvice. V noci na 12. srpna 1941 došlo u silnice Olomouc-Hranice
v katastru obce Staměřice k poškození telefonního vedení. Pachatel této sabotáţe přeštípl tři
122
dráty linky Lipník-Velký Újezd. Do následného pátrání, které zŧstalo bezvýsledné, byli
zapojeni četníci z Hranic, Olomouce, Velkého Újezda a Tršic.
O několik dní později v noci na 24. srpna byl nedaleko od místa předchozí akce
přeříznut podzemní telefonní kabel v místě, kde byl veden trubkou pod betonovým mŧstkem.
Přerušeno bylo tentokrát všech 316 telefonních linek vedených tímto kabelem. Na místo
přijelo okamţitě gestapo z Olomouce a pátrání se účastnili i příslušníci četnických stanic
z Veselíčka a Velkého Újezda. Okresní úřad v Hranicích vypsal na dopadení pachatele
odměnu 10 tisíc korun a gestapo, aby zabránilo opakování podobných znepokojivých
událostí, sáhlo k represivním opatřením. V následujících dnech bylo jako rukojmí zadrţeno
celkem 58 osob (22 z Přerova, 20 z Lipníka nad Bečvou, 2 z Veselíčka, 2 z Dolního Újezda,
2 ze Staměřic a 10 z Velkého Újezda).33/
Tato opatření splnila svŧj zastrašovací účel v tom,
ţe k opakování obdobné sabotáţní akce v této době uţ nedošlo. Na druhé straně se
nacistickým bezpečnostním silám nikdy nepodařilo vypátrat pŧvodce těchto akcí. Podle
svědectví pamětníkŧ byly obě sabotáţe dílem Františka Himra, člena Lvice z Velkého
Újezda.34/

Významnou roli v aktivizaci odboje na střední Moravě v létě 1941 sehrálo vyslání
parašutistických výsadkŧ ze SSSR, jejichţ pŧsobení bylo zevrubně popsáno v předcházející
kapitole. Zde proto uveďme jen tolik, ţe do kontaktu s parašutisty ze SSSR se dostal i člen
středomoravské Lvice František Kojecký, který se v bytě manţelŧ Dřevojánkových setkal
s jedním z parašutistŧ a nabídl mu, ţe v případě nebezpečí se mohou členové výsadku uchýlit
do domu jeho rodiny ve vesnici Buk.35/
Nacisté rozpoznali změnu atmosféry v protektorátu a rozhodli se proti odboji tvrdě
zasáhnout, likvidovat jeho nejaktivnější představitele a zastrašit zbytek české společnosti
Do protektorátu byl vyslán jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který
okamţitě po svém příchodu vyhlásil 28. září 1941 stanné právo. Rozsáhlé zatýkací akce
gestapa zlikvidovaly většinu odbojových buněk ÚVODu na střední Moravě a rovněţ rozbily
nebo ochromily praţské a brněnské centrum této organizace. To samozřejmě ovlivnilo i
situaci středomoravské Lvice, která sice prakticky nebyla zatýkáním přímo postiţena, ale
ztratila kontakty, jeţ měl Oto Koblovský a někteří jeho spolupracovníci (např. přerovský
poštovní úředník Maxmilián Binder) prostřednictvím přerovských buněk PVVZ
123
s odbojovými centry v Praze a Brně. Tím např. do značné míry ztrácela smysl zpravodajská
činnost, kterou Lvice vyvíjela, protoţe získané poznatky nyní nebylo moţné předávat dál.
Lvice vlastní radiotelegrafické spojení se zahraničím neměla, a i kdyţ se ho několikrát
pokoušela opatřit, zŧstaly její snahy neúspěšné. Rovněţ povstání proti okupantŧm
připravované jednotlivými skupinami Lvice mohlo mít smysl nikoliv jako izolovaná akce,
ale pouze jako součást širšího koordinovaného vystoupení, které by zasáhlo rozsáhlé území.
Pokud tedy měla být po úderu gestapa na podzim 1941 činnost Lvice efektivní,
existovala v podstatě dvě logická východiska – buď najít spojení k nějaké odbojové skupině,
která by koordinovala odbojovou práci na celém území protektorátu nebo aspoň Moravy
a měla i spojení se zahraničím – nebo se pokusit takové centrum vytvořit samostatně. Jak
uvidíme, řešením tohoto problému se zabývaly i další skupiny hnutí odporu na Moravě.
3.4 VYTVOŘENÍ CENTRÁLNÍHO VEDENÍ LVICE V OSTRAVĚ
Někdy v květnu nebo červnu 1941 pověřil Oto Koblovský Jana Navrátila, tesařského
políra z Veselíčka, aby rozšířil pŧsobnost středomoravské Lvice i na Ostravsko. Jan Navrátil
na Ostravsku skutečně získal několik osob pro odbojovou práci, mj. i zaměstnance
generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy Josefa Škutu, pŧvodního člena
rozmnoţovací a distribuční sítě ilegálního časopisu „V boj“ a Obrany národa v Moravské
Ostravě. Škuta znal řadu spolehlivých osob, jeţ bylo moţné zapojit do odbojové práce. (Do
distribuční sítě časopisu „V boj“ pŧvodně patřil i další významný představitel ostravské
Lvice Valtr Kania.)
V září nebo počátkem října 1941 se Jan Navrátil prostřednictvím Josefa Luzara napojil
na Ladislava Ţáčka, domovníka dělnické ubytovny při jámě Hlubina ve Vítkovicích, kterého
předtím pověřil Drahomír Vomáčka, aby obnovil v Ostravě aktivní činnost Nema.
Propojením Ţáčka a Navrátila se tak vytvořily předpoklady pro vybudování organizace, která
by zahrnovala odbojové skupiny na Brněnsku, Ostravsku i na střední Moravě.36/
V posledních měsících roku 1941 se pak konaly tajné porady, na nichţ vedoucí
představitelé jednotlivých skupin dohodli vzájemné sloučení a postup při výstavbě nové
124
ilegální organizace a její úkoly. V listopadu 1941 se sešli v bytě Ladislava Ţáčka v kasárně
dolu Hlubina členové Nema Drahomír Vomáčka, Ladislav Ţáček a Bohuslav Neuwirth
s Otou Koblovským, Janem Navrátilem a Josefem Luzarem z Ostravy. Další obdobná
schŧzka se uskutečnila v prŧběhu prosince 1941 v ostravské kavárně Fénix a následující den
v hotelu Schindler.37/ K řadě dalších setkání vytvářeného vedení, do kterého byl kooptován
i poručík Josef Neugebauer, pak docházelo v bytě Josefa Škuty, který byl později gestapem
označen za „duchovního vŧdce“ Lvice v Ostravě.38/ Personální sloţení centrálního vedení
Lvice se postupně obměňovalo v souvislosti s rozšiřováním organizační struktury odbojové
organizace.
Úkoly stanovené Lvici byly – jak uţ bylo uvedeno výše – v podstatě shodné s cíli
Obrany národa: budování a příprava „podzemní armády“, opatřování zbraní a finančních
prostředkŧ, podpora rodin zatčených a popravených, sabotáţní akce a propagandistická
a agitační činnost. Program Lvice ale asi nikdy neexistoval v nějaké formální podobě, tj.
nebyl sepsán. Politicky nebyla organizace nijak vyhraněná – zahrnovala ve svých řadách jak
osoby s výrazně levicovým aţ komunistickým cítěním (např. Jana Krupu), tak i příznivce
jiných politických směrŧ. Zájmem všech byl boj proti společnému nepříteli.
Psychologicky zajímavý je určtě fakt, ţe ke konstituování vedení Lvice dochází právě
v době vrcholícího teroru prvního stanného práva. Svědčí to o tom, ţe Heydrichŧv záměr
zastrašit popravami české hnutí odporu se v tomto případě jednoznačně minul účinkem.
V některých oblastech své činnosti odbojáři hned od počátku zaznamenávali významné
úspěchy – např. Janu Navrátilovi se podařilo opatřit pro odbojové účely 30 tisíc korun.
Pro novou organizaci byl zpočátku pouţíván název Česko-polská mafie, který měl snad
odráţet určité spojení s odbojovou skupinou Bílý orel, vyvíjející činnost na území
okupovaného Polska. Na přelomu let 1941 a 1942 se ale objevuje nový název Lvice, který
organizaci uţ zŧstal.
Postupně docházelo k zapojování dalších členŧ, kteří měli provádět výstavbu
organizace v určených oblastech. Síť Lvice byla hustá zejména v Ostravě a okolí.
Významnými ohnisky odbojové činnosti zde byly dŧl a koksovna František v OstravěPřívoze, dŧl Michal v Michálkovicích a generální ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy
v Ostravě. To bylo do značné míry dáno záměrnou personální politikou ostravského
125
krajského velení Obrany národa v roce 1939, kterému se pod vedením podplukovníka
Edmunda Klímka podařilo po demobilizaci československé armády rozmístit na tato
pracoviště, na něţ dojíţdělo mnoho zaměstnancŧ i z jiných regionŧ, řadu mladých
dŧstojníkŧ, se kterými se počítalo v ilegální činnosti a kteří zŧstali i po rozbití Obrany národa
neodhaleni.
39/ Tyto mladé dŧstojníky zapojili do činnosti Lvice poručík Josef Luzar,
zaměstnanec generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy, který měl organizovat
odbojovou práci v oblasti vnitřní Ostravy (mj. získával pro odbojovou činnost i finanční
prostředky) a inţenýr Antonín Kasalický, bývalý major československé armády, nyní
zaměstnanec jámy Michal v Michálkovicích. Kasalický uţ v roce 1939 organizoval ilegální
přechody hranic do Polska a později byl ve spojení se zpravodajskou sítí řízenou ze
sovětského konzulátu v Praze. Rovněţ dopravoval z Prahy ilegální letáky.40/
Do výstavby ilegální organizace byli zapojeni i další zaměstnanci z jámy Michal. Přímo
pro Michálkovice byl určen vedoucím odboje horník Jan Krupa, pro Heřmanice Vítězslav
Suský, kovář na dole Michal, který uţ v roce 1939 organizoval ilegální přechody hranic do
Polska, rozmnoţování protinacistických letákŧ a sabotáţe na ţeleznici. Michálkovická
skupina Lvice v prŧběhu své činnosti uskutečnila řadu drobných sabotáţí na místním nádraţí.
V Ostravě-Přívoze měl organizovat ilegální práci poručík František Pazdírek, zaměstnanec
koksovny František. Později vznikl ve vedení Lvice plán, ţe Jan Krupa nahradí v Brně
v řízení ilegální činnosti Drahomíra Vomáčku.
V dubnu 1942 při jedné z porad vedení Lvice navrhl Drahomír Vomáčka provést
s vyuţitím výbušnin v noci z 30. dubna na 1. května řadu sabotáţních akcí proti ţelezniční
dopravě, mostŧm a vedení vysokého elektrického napětí. Většina vedoucích představitelŧ
Lvice s tímto plánem ale nesouhlasila, doba jim nepřipadala ještě dostatečně „zralá“
a pravděpodobně se obávali i toho, ţe by na sebe připoutali neţádoucí pozornost nacistických
bezpečnostních sil. Ostravská skupina Lvice se rovněţ pokusila opatřit si vlastní vysílačku,
kterou zkonstruoval zámečník Mitrocha z dolu Michal. I tato snaha o opatření
radiotelegrafického spojení ovšem zŧstala neúspěšná, vysílačka nebyla funkční. Jednotlivé
kontakty odbojové organizace směřovaly i do Karviné (Josef Leder), Orlové (Vilém Filipčík)
a Střítěţe (Jiří Sýkora).41/
126
Na Lvici se napojila i dvacetičlenná odbojová skupina z Radvanic, vedená vrchním
školním inspektorem Menšíkem. Odbojáři také úspěšně infiltrovali protektorátní policejní
a justiční orgány, a do ilegální práce tak byla zapojena prostřednictvím četnického
stráţmistra Rudolfa Skláře z Kunčiček u Ostravy řada příslušníkŧ protektorátního četnictva –
František Hoskovec z Muglinova, Tomáš Strnad z Hrušova, Julius Pospíšil a František
Klečka z Čeladné, Alfréd Hlaváč ze Zlína, Jan Kolařík, Josef Botek a několik dalších. Člence
Lvice Alexandře Balsové, úřednici generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy, se
podařilo pomocí úřednice Františky Mikulové a štábního praporčíka policie Františka Mílka
proniknout i na policejní ředitelství v Ostravě. Touto cestou byly opatřovány falešné prŧkazy
pro stíhané osoby. Alexandra Balysová organizovala i pomoc pro rodiny vězněných a
popravených a rovněţ i zpravodajskou síť. 42/
Pokračovala i snaha o rozšiřování Lvice do dalších regionŧ. Na Zlínsko pronikla Lvice
zejména zásluhou Josefa Sovjáka z Čeladné, který zkontaktoval Jana Krupu s úředníkem
zlínského úřadu práce Jaroslavem Štefkem. Štefek dostal za úkol rozvíjet odbojovou činnost
v tomto regionu, a tak byla ve Zlíně vytvořena sedmičlenná skupina, jejíţ činnost měla
spočívat v podpoře stíhaných osob a získávání zbraní. Zajímavé je i její sociální sloţení –
tvořili ji úředníci, student, ţivnostník a četnický stráţmistr. Kromě samotného Zlína se Lvice
v této oblasti asi nejvíce zachytila v nedaleké obci Veselá, v níţ byl jejím vedoucím
představitelem František Večeřa.43/

Aktivní byla Lvice i v okolí Místku, kde postupně od konce roku 1941 do jara 1942
vznikly zejména zásluhou Jana Krupy a Antonína Kasalického čtyři místní skupiny –
v Čeladné (Josef Sovják, Antonín Lange), ve Frýdlantě nad Ostravicí (Vojtěch Veselý,
Bohumír Dorazil), v Pstruţí (Vítězslav Kubík) a v Prţnu (Alois Šálek). Nejpočetnější
a nejdŧleţitější z nich byla skupina v Čeladné. Tato obec uţ v předcházejícím období hrála
roli dŧleţitého centra přechovávání osob stíhaných gestapem a tajných přechodŧ hranic
a řada místních občanŧ byla zapojena v činnosti rŧzných odbojových organizací. Místní
skupina Lvice, vedená Josefem Sovjákem a Antonínem Langem, která vznikla na začátku
roku 1942, měla asi 30 členŧ a fungovala jako přepáţka mezi vedením Lvice v Ostravě
a partyzánským oddílem Zelený kádr. (Opět šlo ale i o navázání na dřívější odbojové aktivity,
protoţe např. Josef Sovják uţ byl v roce 1939 angaţován v činnosti Nema.) Dŧleţitým
127
opěrným bodem skupiny byla hájenka lesníka Františka Kampa na Grúni, která byla
východiskem pro tajné přechody hranic na Slovensko a místem ukrývání osob stíhaných
gestapem.44/
Pozoruhodné je, ţe své kontakty v Čeladné měl i Oto Koblovský – a to
nezávisle na skupině vytvořené J. Krupou a A. Kasalickým. Koblovského hlavním
spolupracovníkem v Čeladné byl hostinský Jaroslav Mohyla, u kterého byli ukrýváni
uprchlíci z totálního nasazení a který byl rovněţ zapojen v odbojové skupině RU-DA. Tak
v této obci existovaly skupiny Lvice vlastně dvě.
Frýdlantská skupina Lvice udrţovala s ostravským vedením odbojové organizace
prostřednictvím Jana Krupy a Antonína Kasalického. Její člen Bohumír Dorazil, úředník
krajského soudu v Moravské Ostravě, opatřoval pro ilegální organizaci dŧleţité úřední
dokumenty, např. tiskopisy rodných listŧ. Rovněţ byly rozpracovávány plány povstání proti
okupantŧm, opatřovány zbraně a zdravotnický materiál a podporovány rodiny zatčených.
Členové Lvice z Pstruţí ukrývali občana Nové Vsi Josefa Neshodu, který byl stíhán
gestapem.45/

Představitelé Lvice se opakovaně pokoušeli napojit se na nějaké centrální odbojové
vedení, které předpokládali v Praze. Při ostravských poradách na konci roku 1941 to dostal za
úkol Oto Koblovský, ale aktivitu v tomto směru vyvíjel i např. Josef Škuta. Tyto snahy
ovšem zŧstaly zpočátku neúspěšné. Bylo jiţ zmíněno spojení s polskou odbojovou
organizací Bílý orel, jehoţ přesné okolnosti nicméně zŧstávají nejasné. (Přesný název této
polské odbojové skupiny byl Organizacja Orla Bialego a tato organizace vyvíjela
samostatnou činnost od konce září 1939 do začátku roku 1940, kdy se stala součástí Zwiazku
Walki Zbrojnej.)
Kromě tohoto spojení existovaly v létě 1942 určité kontakty Lvice s komunistickým
odbojem na Ostravsku, konkrétně mezi Janem Krupou a představitelem Zemského vedení
KSČ na Moravě Ladislavem Ševčíkem. K dalšímu spojení s ilegální KSČ mělo dojít i na
Kroměříţsku, kde s neznámým funkcionářem KSČ jednali Antonín Kasalický a Josef Škuta.
Zpráva gestapa nicméně uvádí, ţe uţší spolupráci mezi Lvicí a komunistickým odbojem
bránily „politické rozpory“.46/ Na druhé straně ale členové Lvice Josef Neugebauer a Jan
Kolařík byli přímo zapojeni i do činnosti komunistického ilegálního hnutí a Josefa
Neugebauera vedení Lvice přímo pověřilo udrţováním spojení s ilegální KSČ v Brně a Praze.
128
Svoji dŧleţitost měly i kontakty Lvice se zpravodajskou skupinou RU-DA, které
logicky vyplývaly se zapojení některých členŧ Lvice i do této odbojové skupiny. Konkrétně
se jednalo o příslušníky Lvice z Čeladné – manţele Kampovy, Kaňákovy a Langeovy
a Jaroslava Mohylu. Další spojení Lvice se skupinou RU-DA bylo zřejmě realizováno
i prostřednictvím Zdeňka Krejčího, rodáka z Doubravy na Těšínsku, na kterého měl kontakt
Oto Koblovský.47/ Největší význam pro činnost Lvice ale měla spolupráce s odbojovou
skupinou nového typu – partyzánským oddílem Zelený kádr.
3.5 SPOLUPRÁCE SE ZELENÝM KÁDREM A OBDOBÍ DRUHÉHO
STANNÉHO PRÁVA
Partyzánský oddíl Zelený kádr vznikl na začátku roku 1942 v Hostýnských horách pod
vedením Františka Vychodila, truhlářského dělníka ze Dzbel u Konice, a Josefa Masného,
obchodníka z Kroměříţe. Jeho základnou se stala víkendová chata Josefa Masného na
Chomýţi v Hostýnských horách, nedaleko níţ byl v lese vybudován stanový tábor. Zde našla
útočiště řada lidí pronásledovaných gestapem, uprchlých válečných zajatcŧ i osob
vyhýbajících se totálnímu nasazení. Určitou dobu se v táboře zdrţoval i parašutista ze
západního výsadku BIVOUAC Libor Zapletal.48/ Partyzáni si brzy vybudovali širokou
podporovatelskou síť na Kroměříţsku, Holešovsku, Zlínsku, Přerovsku a Prostějovsku.
Na jaře 1942 bylo navázáno spojení mezi Zeleným kádrem a Lvicí. První společná
schŧzka, na které byly dojednány základní body spolupráce, se uskutečnila v jednom
z ostravských parkŧ a zúčastnili se jí velitel Zeleného kádru František Vychodil (krycím
jménem „Franta Dlouhý“), Jan Krupa, Vítězslav Suský, Ladislav Ţáček a Josef Škuta. Lvice
měla pro Zelený kádr opatřovat potraviny, potravinové lístky, šatstvo, prádlo, léky, obvazy,
zbraně, střelivo a výbušniny, partyzánská skupina měla naopak poskytnout útočiště těm
odbojovým pracovníkŧm, kterým hrozilo zatčení.49/
Dojednaná spolupráce se brzy začala rozvíjet. Členové Lvice dodávali Zelenému kádru
výbušniny, které byly získávány na ostravských šachtách, a v lesním táboře na Chomýţi se
objevila řada osob ukrývaných pŧvodně Lvicí – Oldřich Hybner, Miroslav Sitko, Jindřich
129
Oborný (bývalý člen ON v Hulvákách), Václav Boháč aj. Přesuny těchto lidí k Zelenému
kádru zprostředkovávali Josef Škuta a Bohuslav Neuwirth, a to většinou přes skupinu Lvice
v Čeladné. (Uprchlého vězně Oldřicha Hybnera předtím převezl Josef Škuta svým sluţebním
vozidlem z Těšínska do Moravské Ostravy.) Lvici se také podařilo některé ze stíhaných osob
převést na Slovensko, a to díky přechodovým kanálŧm v Beskydech (lesník František Kamp
ze Starých Hamrŧ) a ve vlakové poště (přerovský poštovní úředník Maxmilián Binder).50/ Ve
spojení se Zeleným kádrem byl zejména Vítězslav Suský, ale kontakty udrţovali i další
členové Lvice – četnický stráţmistr Rudolf Sklář, ing. Antonín Kasalický, učitel Antonín
Lange, Josef Sovják aj.
Úlohu spojovacího článku mezi Lvicí a Zeleným kádrem plnila zejména odbojová
skupina Lvice v Čeladné, která mj. dodávala prostřednictvím učitele Antonína Langeho
partyzánskému oddílu dŧleţité zpravodajské informace. Ze strany Zeleného kádru byli
spojkami František Vychodil a později Václav Boháč. K dalším setkáním mezi vedením
Lvice a Zeleného kádru docházelo mj. i v Pstruţí na Místecku.51/
Rozsáhlá aktivita Lvice s sebou samozřejmě přinášela nebezpečí prozrazení. Váţné
ohroţení pro ilegální organizaci a zejména pro Otu Koblovského přineslo zatčení manţelŧ
Dřevojánkových z Přerova na konci května 1942. (Jejich skrývání bylo podrobně popsáno
v podkapitole 2.9.) Posledními přechovávateli Dřevojánkových byli manţelé Alois a Amálie
Tkáčovi v Čeladné. Tento úkryt zprostředkoval Oto Koblovský a jeho spolupracovník
Maxmilián Binder, přímo ho zajistila Ţofie Kantorová, provdaná Cachová. Po dopadení
Dřevojánkových 26. května 1942 byli v Čeladné pozatýkáni i všichni, kteří je zde
podporovali – Alois a Amálie Tkáčovi, Vlasta a Stanislav Skřídlovští, Ţofie KantorováCachová, Antonín a Anna Kantorovi a Jaroslav Mohyla. Všichni jmenovaní pak byli
v koncentračních táborech vězněni aţ do konce okupace. Na rozdíl od ostatních
podporovatelŧ manţelŧ Dřevojánkových, kteří byli v období 2. stanného práva popraveni,
občanŧm z Čeladné zachránila ţivot skutečnost, ţe manţelé Dřevojánkovi zde vystupovali
pod cizím jménem a gestapu se nepodařilo prokázat, ţe by jejich místní pomocníci věděli,
proč se v obci zdrţují.
V souvislosti s tímto případem se dostal do ohroţení i Oto Koblovský. Přerovská
sluţebna gestapa zjistila na konci května 1942 při výslechu Josefa Dřevojánka
130
Koblovského podíl na opatřování úkrytŧ pro manţele Dřevojánkovy a rozhodla se ho
zatknout. Vedením této pŧvodně rutinní akce byl pověřen příslušník gestapa Fridrich
Carman. Gestapáci nejdříve prohledali Koblovského byt v Malých Prosenicích a poté jeli do
mlékárny v Radslavicích, v níţ byl zaměstnán. Zde hodlali pouţít postup obvyklý v těchto
případech – chtěli si ho nechat zavolat do kanceláře k řediteli mlékárny a tam provést zatčení.
Koblovskému se naštěstí za dramatických okolností podařilo včas uprchnout. Podle svědectví
pamětníkŧ ho z Prosenic telefonicky varoval jeho přítel pošmistr František Kegl, ţe k němu
do zaměstnání jede gestapo. Koblovský potkal členy gestapa v budově radslavické mlékárny
při jejich cestě k řediteli a podařilo se mu uniknout. První úkryt mu poskytl v Radslavicích
jeho spolupracovník Bedřich Zajíc.52/
Od těchto událostí byl Koblovský na útěku, pouţíval falešné dokumenty na jméno Jiří
Sasín, které mu opatřily členky Lvice Alexandra Balysová a Františka Mikulová, a ukrýval se
na řadě míst střední Moravy. Jeho ilegální práce pokračovala v neztenčené míře dále.
Gestapo na něj později, kdyţ zjistilo jeho roli v činnosti Lvice, vypsalo odměnu 10 tisíc
marek a nasadilo na jeho vypátrání mj. svého konfidenta Jana Kasíka.53/ V souvislosti
s případem manţelŧ Dřevojánkových byl na konci května 1942 v Blatnici zatčen i poštovní
úředník Maxmilián Binder, ale gestapo ho po třech týdnech propustilo, protoţe mu nemohlo
prokázat ţádnou ilegální činnost.
Útěkem Koblovského bylo odvráceno nebezpečí prozrazení činnosti Lvice. Je zřejmé,
ţe gestapo v té době ještě nic netušilo o existenci této rozsáhlé ilegální organizace a dalo
přednost okamţitému zastrašujícímu efektu, který měly popravy manţelŧ Dřevojánkových
a jejich podporovatelŧ, před dŧkladným vyšetřením celého případu.
Dne 27. května 1942 provedli v Praze členové výsadku Anthropoid Josef Gabčík a Jan
Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vlna nacistického
teroru, která následovala, daleko překonala první stanné právo. V jejím prŧběhu bylo podle
dostupných údajŧ v českých zemích popraveno 1585 osob, z toho v brněnských Kounicových
kolejích 326 muţŧ a 69 ţen. Celkový počet obětí „heydrichiády“ je odhadován na 5000
osob.54/
Tyto represe se pochopitelně výrazně dotkly také obyvatel Přerovska, jen
v samotném Přerově činila tragická bilance tohoto období celkem 22 popravených a
zemřelých v koncentračních táborech, z toho 15 muţŧ a 7 ţen. Na Přerovsku – podobně jako
131
v celém Protektorátu Čechy a Morava – probíhala ve dnech po atentátu pátrací a zastrašovací
velkorazie, v obcích okresu byla provedena kontrola všech policejně hlášených osob a v noci
z 6. na 7. června 1942 byla policejními a vojenskými silami uskutečněna prohlídka bytŧ v
Přerově.
55/
Ani za těchto okolností ale nedošlo k utlumení činnosti Lvice v tomto prostoru, spíše
naopak. Její skupiny na střední Moravě se na pokyn Oto Koblovského zaměřily na
vyhledávání vhodných úkrytŧ pro stíhané osoby. I kdyţ pozadí a přesné okolnosti atentátu
byly pochopitelně členŧm Lvice neznámé, uţ jeho samotné provedení naznačovalo, ţe
v Praze existuje významná odbojová organizace, která byla schopna tuto akci zabezpečit.
Proto se někteří členové Lvice snaţili navázat přes své praţské známé spojení s touto
organizací. Vzhledem k tomu, ţe se často jednalo o kontakty zaloţené na předchozí společné
činnosti v rámci Sokola, byla tato snaha nakonec úspěšná a Lvici se podařilo navázat spojení
se sokolskou organizací Jindra (jinak téţ Obec sokolská v odboji). Kdo ale konkrétně ze
strany Lvice spojení na Jindru našel, není úplně jasné – v pramenech jsou uváděny na sobě
nezávislé snahy Rostislava Ministra z Lipníku nad Bečvou a Stanislava Podepřela z Oseka
nad Bečvou.56/
Organizace Jindra se po rozbití struktury Ústředního vedení odboje domácího stala
páteří národního odboje v protektorátu a síť jejích skupin obsáhla většinu regionŧ. Její
členové se podíleli na ukrývání a činnosti řady parašutistŧ západních výsadkŧ, včetně
příslušníkŧ desantu Anthropoid. Mezi vedoucí představitele této odbojové organizace patřili
profesor Ladislav Vaněk, František Pecháček, Štěpán Drásal, Jan Zelenka-Hajský, MUDr.
Břetislav Lyčka, Josef Ebrle a další.
Jindra měla své místní skupiny i na Přerovsku, kde v jejím čele stál sokolský funkcionář
František Sigmund, a na Kojetínsku, kde řídil odbojovou činnost Jaroslav Kazda. Tyto
skupiny vyvíjely činnost aţ do října 1942, kdy gestapo zahájilo zatýkání jejich představitelŧ,
které skončilo aţ v srpnu 1943.57/ I kdyţ skupiny Jindry a Lvice na střední Moravě vyvíjely
činnost zhruba ve stejném období, chybí dŧkazy jejich vzájemné spolupráce a k propojení
obou organizací došlo právě aţ v Praze v období heydrichiády.
Představitelé skupiny Jindra se rozhodli vyuţít sítě úkrytŧ vytvořených Lvicí na střední
Moravě pro některé odbojové pracovníky, kteří ţili v ilegalitě a pro které bylo v Praze
132
v období po atentátu na Heydricha příliš nebezpečné prostředí. Proto se na Lipnicku objevil
vedoucí představitel Jindry profesor Ladislav Vaněk, který zde byl pod krycím jménem
Landa ukrýván v druhé polovině června 1942 u člena Lvice Stanislava Podepřela v Oseku
nad Bečvou a pak ve vesnici Tupec na statku rolníka a hostinského Josefa Pavlištíka. Tento
úkryt Ladislavu Vaňkovi zprostředkoval poštovní zaměstnanec Oldřich Kejval, člen Lvice
z Dolního Újezda, a ve spojení s Vaňkem byl během jeho pobytu v Tupci i další odbojář
z Lvice – Václav Cifr z Oseka nad Bečvou. Vedoucí představitelé sokolské skupiny Jindra
v té době uvaţovali o přesunu těţiště činnosti Jindry i většiny přechovávaných parašutistŧ na
Moravu, přičemţ centrem se měl stát právě Pavlištíkŧv statek v Tupci.58/
K tomu ovšem uţ
nedošlo a Ladislav Vaněk odejel v létě 1942 zpět do Prahy.
Dalším významným odbojářem, který se v této vypjaté době ukrýval na Lipnicku, byl
Otto Linhart. Šlo o jednoho z radistŧ vysílačky SPARTA I, který ţil uţ od října 1941
v ilegalitě. Linhart se před svým příchodem na střední Moravu společně s dalšími
odbojovými pracovníky ukrýval od poloviny února 1942 v Plzni, odkud ale musel na
začátku července 1942 urychleně uprchnout před zatýkací akcí gestapa. V Praze našel
útočiště u ilegální sokolské organizace Jindra, která mu zajistila úkryt na Lipnicku. Pod
krycím jménem Jan Zachar se nejdříve rovněţ stejně jako Ladislav Vaněk ukrýval
u Stanislava Podepřela v Oseku nad Bečvou a u Pavlištíkŧ v Tupci, pak se přemístil do
Lipníka nad Bečvou k Robertu Mölerovi a konečně byl aţ do září 1942 ukrýván i v domě
berního vykonavatele Františka Knápka v nedalekém Týně nad Bečvou. 59/
Přesun Otto Linharta na Lipnicko zabezpečil na pokyn profesora Ladislava Vaňka
ostravský novinář Josef Bjaček, který plnil roli spojky mezi praţským vedením Jindry
a skupinami Lvice na Ostravsku, Brněnsku i na střední Moravě. Osobnost Josefa Bjačka
vyvolává dodnes řadu otázek, na které není jednoduchá odpověď. Někteří odbojáři z Lvice ho
po válce označovali za konfidenta, který úmyslně pronikl do jejich řad a zpŧsobil katastrofu
celé organizace. Tato interpretace se projevila i v literatuře.60/ Některá fakta nicméně
nasvědčují tomu, ţe skutečná role Josefa Bjačka byla mnohem sloţitější.
Bjaček pŧsobil v předválečném období jako redaktor a tajemník národně demokratické
strany v Ostravě. Hned na začátku okupace se zapojil do odbojového hnutí (ilegální skupina
„Za vlast“) a získal pro ně v Ostravě řadu osob. Uţ na jaře 1939 byl ale zatčen a po šesti
133
týdnech propuštěn za závazek spolupráce, nikoliv ovšem s gestapem, nýbrţ s brněnskou
sluţebnou abwehru (německé vojenské zpravodajské sluţby). Jeho řídicím dŧstojníkem se
stal major Kristiani a Bjaček při této spolupráci vystupoval pod krycím jménem der Bube
(= hošík nebo spodek v kartách). 61/
Neznáme přesně podstatu informací a sluţeb, které Bjaček abwehru poskytoval, přesto
je ale zřejmé, ţe z jeho strany šlo jen o předstíranou spolupráci. V roce 1941 se totiţ velice
výrazně zapojil do odbojové aktivity sokolské skupiny Jindra v Ostravě i v Brně, přičemţ
o podstatě své činnosti německé bezpečnostní síly neinformoval – přitom jeho odbojoví
spolupracovníci o vazbě na abwehr věděli.
Role moravských skupin Jindry vzrostla bezprostředně po atentátu na Heydricha,
protoţe vedení Jindry plánovalo – jak uţ bylo uvedeno – přesun přechovávaných parašutistŧ
i dalších ohroţených osob na Moravu.62/ Bjaček měl přitom hrát velmi dŧleţitou úlohu.
Podle poválečných výpovědí člena gestapa byl vedením Jindry pověřen přemístěním
parašutistŧ skupiny Anthropoid Jana Kubiše a Josefa Gabčíka do Beskyd a rovněţ měl
z Prahy odvézt lékaře, který těmto výsadkářŧm poskytl po atentátu na Heydricha lékařské
ošetření. V případě tohoto lékaře šlo o MUDr. Břetislava Lyčku, který se 14. 7. 1942
s J. Bjačkem a L.Vaňkem sešel v Praze na náměstí Jiřího z Lobkovic a projednával zde
s nimi ukrytí své ţeny. K realizaci těchto plánŧ nakonec nedošlo, manţelka B. Lyčky byla
zatčena 15. července 1942 na hlavním nádraţí v Praze a B. Lyčka spáchal 21. července 1942
sebevraţdu v obklíčení gestapem v Ouběnicích na Benešovsku. 63/
Tyto přesuny se tedy nakonec neuskutečnily, na rozdíl od ukrytí poštovního úředníka
z Plzně „Honzy“.64/ (Zde šlo o jiţ zmíněné ukrývání radisty Otto Linharta.) Ze všech těchto
skutečností je zřejmé, ţe Bjaček – vedený jako agent abwehru – disponoval informacemi,
které přímo vedly k pachatelŧm atentátu na Heydricha, ale nacistŧm je neposkytl, coţ se mu
později mělo stát osudné.
V létě 1942 se Bjaček aktivně zapojil i do činnosti Lvice, účastnil se některých porad
jejího ostravského vedení, byl ve spojení s brněnskou větví organizace a podílel se i na
zásobování partyzánského oddílu Zelený kádr penězi, municí a zbraněmi. I to se gestapo
dozvědělo aţ dodatečně při rozkrývání činnosti Lvice. Bjaček rovněţ přivezl z Prahy na
střední Moravu radiostanici – podle některých pramenŧ šlo dokonce o dvě vojenské
134
vysílačky – které se členové Lvice (Václav Cifr z Oseka nad Bečvou a Karel Janáček
z Lipníka nad Bečvou) neúspěšně pokoušeli uvést do provozu.65/ Tato akce zasluhuje zvláštní
pozornost, protoţe v souvislosti s tehdejším pobytem radisty Otto Linharta na Lipnicku lze
dŧvodně předpokládat, ţe ze strany skupiny Jindra šlo o pokus obnovit rádiové spojení
domácího odboje s Londýnem, které se přerušilo na začátku července 1942 po likvidaci
parašutistického výsadku SILVER A a jeho vysílačky Libuše.
Členové Lvice nebyli zastrašeni represemi 2. stanného práva a pokračovali ve své
činnosti, která v některých ohledech dokonce zintenzívněla. Právě v létě 1942 uskutečnili
vedoucí představitelé Lvice dvě velké sabotáţe na koksovně dolu František v OstravěPřívoze. Dne 29. srpna 1942 zde Jan Navrátil, Josef Neugebauer, Josef Škuta, Ladislav
Libiger a Karel Klesnil mechanickými prostředky shodili z výšky 35 metrŧ dopravní most,
který při pádu na plynové potrubí vyvolal silný výbuch a zpŧsobil velké škody. Při druhé
akci rovněţ na konci srpna 1942 mělo dojít k vyhození potrubí topného plynu u koksových
pecí dolu František pomocí dynamitových náloţí. Tato akce, které se účastnili Jan Navrátil,
Josef Neugebauer, a Josef Škuta, ale nebyla příliš úspěšná a navíc vyvolala rozsáhlé
vyšetřování gestapa.66/ Obecně se oproti často tradovaným tezím o zničení odboje v době
heydrichiády dá konstatovat, ţe hlavní organizace moravského odboje nebyly vlnou
nacistického teroru po atentátu na Heydricha přímo silněji zasaţeny a těţký úder je postihl
teprve v závěru roku 1942.
3.6 ROZBITÍ LVICE GESTAPEM
Gestapo představovalo pro odboj velice nebezpečného soupeře, který disponoval
mnoţstvím zkušených policejních pracovníkŧ. To spolu s brutálními vyšetřovacími
metodami a nasazením konfidentŧ vytvářelo krajně obtíţnou situaci pro ilegální sítě, které
měly jen omezené moţnosti aktivní obrany. Novou kvalitu v boji nacistických
bezpečnostních sloţek proti hnutí odporu pak přineslo budování tzv. „volavčích sítí“, které
se snaţily pod záminkou sjednocování odboje získat kontrolu nad ilegálními organizacemi a
ovlivňovat jejich činnost.
135
Brněnská řídicí úřadovna gestapa si začala svou „volavčí síť“ budovat uţ od roku
1940 a podařilo se jí do ní zapojit řadu bývalých ilegálních pracovníkŧ, kteří se rozhodli po
svém zatčení přejít na druhou stranu fronty a pracovat jako konfidenti. Bohuţel jednou
z obětí této nebezpečné metody boje se stala i Lvice, respektive její brněnská součást Nemo.
Na činnost Nema narazil v létě 1942 Josef Navrátil, jeden z nejnebezpečnějších
konfidentŧ brněnského gestapa, který měl krycí značku N-32.67/ Gestapo zahájilo s Nemem
záludnou hru a podařilo se mu vylákat od odbojové organizace její vysílačku, která ovšem
nebyla funkční. Lze spekulovat o tom, proč gestapo v rozvíjení „spolupráce“ s Nemem dále
nepokračovalo a rozhodlo se tvrdě zasáhnout. Pravděpodobně zde sehrála roli jednak
rozvětvenost odbojové organizace, kterou bylo velice obtíţné drţet pod účinnou kontrolou,
ale dalším a zřejmě rozhodujícím dŧvodem zřejmě bylo, ţe gestapo zjistilo napojení Nema na
partyzánský oddíl Zelený kádr. Ten přes řadu nedostatkŧ ve své činnosti představoval pro
nacisty potenciální váţnou hrozbu, a proto se ho rozhodli urychleně likvidovat.
Dne 8. září 1942 byl vedoucí představitel Nema Jan Ondryska z Tuřan u Brna vylákán
konfidentem Josefem Navrátilem na schŧzku do kavárny Cajpl v Brně v Dvořákově ulici. Při
odchodu z této schŧzky byl zatčen členy gestapa. V prŧběhu září a října 1942 pak došlo
k uvěznění i dalších představitelŧ Nema – Drahomíra Vomáčky, Františka Červinky, Oty
Havránka, Petra Lercha, Františka Popely aj. Celkově bylo v rámci této ilegální organizace
zatčeno referátem gestapa IV 1b, pod který spadalo potírání „pravicového“ odbojového
hnutí, kolem 70 osob. Řízením celého případu byl pověřen kriminální inspektor Schober.68/
Dne 12. září 1942 došlo k akci nacistŧ s cílem zlikvidovat Zelený kádr. Zatčený Jan
Ondryska (popravený pak 5. srpna 1943 ve Vratislavi) byl přinucen dovést členy brněnského
a ostravského gestapa k základně partyzánského oddílu na Chomýţi v Hostýnských horách.
Zde došlo v chatě Josefa Masného a v jejím okolí k ozbrojenému střetnutí mezi partyzány a
gestapáky, které skončilo únikem jádra Zeleného kádru z tohoto prostoru. Při této pro gestapo
víceméně nezdařené akci byl ovšem kromě dalších dvou osob zatčen i příslušník Lvice
Ladislav Ţáček, domovník dělnické ubytovny při jámě Hlubina v Ostravě, a došlo i
k narušení podporovatelské sítě Zeleného kádru na Kroměříţsku.69/ Uvěznění Ladislava
Ţáčka v Ostravě navíc vytvořilo předpoklady pro hlubší proniknutí gestapa do Lvice
i Zeleného kádru, které se ovšem uskutečnilo i v jiných souvislostech.
136
V stejné době se totiţ gestapu podařil rozhodující prŧlom do struktury sokolské
odbojové organizace Jindra v Čechách i na Moravě. Ta sice byla silně narušena uţ předtím
v souvislosti s vypátráním parašutistŧ ukrývajících se v Praze v pravoslavném kostele
svatého Cyrila a Metoděje a s pozatýkáním jejich podporovatelŧ, ale teprve nyní gestapo
zahájilo celkový frontální úder, který organizaci Jindra na konci roku 1942 definitivně
zlikvidoval v Čechách a na jaře 1943 i na Moravě. Dne 4. září 1942 byl zatčen v PrazeZáběhlicích i dosud se ukrývající vedoucí Jindry profesor Ladislav Vaněk, jehoţ další
problematický osud je dodnes předmětem zkoumání historikŧ.70/
Při vyšetřování praţské gestapo zjistilo, ţe v činnosti Jindry byl angaţován i redaktor
Josef Bjaček. Poţádalo proto ostravskou sluţebnu, aby ho zatkla. Bjaček se ocitl 15. září
1942 v ostravském vězení.71/ Pro gestapo byl „zrádcem“, který přestoţe se zavázal ke
spolupráci, neoznámil klíčové informace, jeţ mohly vést ke zjištění osob spjatých s atentátem
na Heydricha. To bylo pochopitelně neodpustitelné a gestapo uţ mu nevěřilo, přesto se ale
rozhodlo ho ještě jednou přinutit ke spolupráci. Při jeho výsleších totiţ zjistilo, ţe kromě
sokolské organizace Jindra byl zapojen i v činnosti Lvice. (Jistě velmi zajímavé by bylo
zjištění, zda se Bjačkŧv případ nějakým zpŧsobem odrazil na vztazích mezi gestapem a
abwehrem. Bohuţel zatím chybí jakékoliv informace v tomto směru.)
Zdá se, ţe se Bjaček po zatčení pokoušel kličkovat a hrát zoufalou hru o svŧj ţivot.
Uvedl sice při vyšetřování jména některých vedoucích funkcionářŧ Lvice (Koblovský,
Škuta), ale většinu informací, které o Lvici a Zeleném kádru z několikaměsíční spolupráce
měl, zamlčel, coţ později zpečetilo jeho osud. V dosavadní historické literatuře je uváděno,
ţe gestapo se o Lvici dozvědělo právě aţ od Bjačka.V této souvislosti je ale nutné si
uvědomit, ţe uţ tehdy probíhalo vyšetřování brněnského Nema a od 12. září 1942 byl zatčen
a vyslýchán i člen ostravské skupiny Lvice Ladislav Ţáček.72/ Po zprávě o Bjačkově zatčení
radista Otto Linhart 20. září 1942 opustil svŧj ohroţený úkryt v Týně nad Bečvou a na jeho
krycí jméno Jan Zachar byl pak následně vydán zatykač.
Prvořadým úkolem gestapa nyní bylo najít stopu k novému úkrytu partyzánského
oddílu Zelený kádr. Gestapo sice dostalo ze zatčeného L. Ţáčka některé informace
o struktuře a činnosti Lvice, ale nedozvědělo se nic o zpŧsobu napojení ostravské ilegální
organizace na partyzánský oddíl. (Ţáček se navíc snaţil při výsleších gestapo mást, mluvil
137
např. o tom, ţe centrum Lvice je v Praze apod.) Proto gestapáci do cely k Ţáčkovi umístili
Josefa Bjačka, aby od něho vyzvěděl zpŧsob napojení Lvice na Zelený kádr. Motivy
Bjačkova jednání byly v té chvíli hodně komplikované a pravděpodobně vedené snahou
zachránit si i v beznadějné situaci ţivot. Bjaček skutečně získal od Ţáčka jméno kurýra
Bohuslava Neuwirtha, s jehoţ pomocí se dostávali uprchlíci z Ostravy do Hostýnských hor
k Zelenému kádru, a sdělil je gestapu. Současně ale přitom před členy gestapa tajil, ţe i on
sám měl v předcházejícím období se Zeleným kádrem kontakty a podílel se na zásobování
partyzánského oddílu municí, finančními prostředky a potravinami.73/
Gestapo se rozhodlo nasadit na zjištěnou stopu svého konfidenta. Nejjednodušším
řešením by bylo vyuţít pro tento účel Bjačka, ale gestapáci uţ mu nevěřili a ponechali ho ve
vězení. Dne 20. října 1942 ho převezli do Brna a odtud byl na přímý příkaz vedoucího
brněnské řídicí úřadovny gestapa vládního rady W. Nölleho odeslán do koncentračního
tábora Mauthausen, kde byl v prŧběhu roku 1943 zlikvidován.74/
Kurýrem, jenţ dopravoval stíhané osoby z Ostravy k Zelenému kádru, byl dělník
Vítkovických ţelezáren Bohuslav Neuwirth, který bydlel v ostravské kolonii Hlubina.
Ostravské gestapo na něho na základě Bjačkových informací nasadilo jednoho ze svých
nejnebezpečnějších konfidentŧ, bývalého parašutistu z výsadku S-1 Jana Kasíka, který měl
na gestapu krycí značku MO-18. Kasík před Neuwirthem vystupoval ve své „autentické“ roli
parašutisty vyslaného ze SSSR a podařilo se mu v prŧběhu tří schŧzek (23., 24. a 25. září
1942) i díky znalosti prověřovacího hesla získat jeho dŧvěru. Díky Kasíkovým informacím
tak získalo ostravské gestapo další záchytné body k pozdějšímu rozbití Lvice. Prioritou pro
něj ovšem v dané chvíli bylo proniknutí k Zelenému kádru. Kasíkovi se to podařilo díky
tomu, ţe ho Neuwirth seznámil s členem Zeleného kádru Václavem Boháčem, který se po
střetnutí partyzánského oddílu s gestapem na Chomýţi ukrýval v Ostravě. Kasík před
Boháčem opět věrohodně vystupoval jako parašutista pronásledovaný gestapem a ţádal ho
o ukrytí u partyzánského oddílu.
Dne 28. září 1942 odvezl Boháč Kasíka do tábora Zeleného kádru v Hostýnských
horách. Jejich cestu vlakem z Ostravy-Vítkovic aţ do Hlinska pod Hostýnem sledoval člen
ostravského gestapa Karl Wiedermerth.75/ V táboře Zeleného kádru byl Kasík prověřován
členem oddílu „Josefem“ (pravděpodobně Josefem Masným), ale 1. října 1942 odtud v obavě
138
před prozrazením uprchl. Jeho nasazení přes proniknutí do partyzánského tábora ale
neskončilo výrazným úspěchem a neumoţnilo okamţitou likvidaci Zeleného kádru, a to
zejména proto, ţe gestapo v českých zemích v té době nemělo vypracovanou techniku boje
proti lesním oddílŧm, a především mu chyběly akceschopné mobilní jednotky, které by
okamţitě podle zjištěných informací zasáhly. Na druhé straně díky Kasíkovi ostravské
gestapo získalo další záchytné body k proniknutí do Lvice.
Na začátku října 1942 svolal vedoucí brněnské řídicí úřadovny gestapa vládní rada
W. Nölle do Přerova operační poradu velitelŧ venkovských sluţeben gestapa, v jejichţ
teritoriu Zelený kádr pŧsobil. Z Přerova to byl kriminální komisař R. Karl, z Ostravy
kriminální komisař A. Jost a ze Zlína kriminální komisař H. Ziegler. Poradu vedl kriminální
rada Otto Koslowski z Brna, který shrnul všechny dosavadní poznatky o Zeleném kádru.
Bylo rozhodnuto, ţe celkové řízení operací převezme komisař Hans Ziegler, v jehoţ obvodu
operovalo jádro partyzánského oddílu. Rovněţ byly vyţádány posilové jednotky od německé
ochranné policie, zbraní SS a armády.76/
V následujících dnech gestapo rozvinulo širokou ofenzívu proti partyzánskému oddílu
a jeho podporovatelŧm a lesy v Hostýnských horách obklíčili příslušníci německé ochranné
policie a armády. Dne 14. října 1942 byl po zatčení spojky partyzánského oddílu Ladislava
Kopečného zorganizován úder přepadového komanda sloţeného z členŧ brněnské, zlínské
a ostravské sluţebny gestapa a roty ochranné policie z Holešova proti novému úkrytu
Zeleného kádru. Při přestřelce se znovu podařilo části partyzánŧ prorazit obkličovací kruh
a uprchnout, do rukou gestapa ale padly zásoby šatstva, potravin, zbraní, ale i deník skupiny
a řada fotografií. Zatčena byla rovněţ řada podporovatelŧ Zeleného kádru a 18. října byl
v Ostravě-Michálkovicích zadrţen i Václav Boháč, spojka mezi partyzánským oddílem
a Ostravou. Boháče posléze gestapo získalo pro spolupráci.77/
Za této obtíţné situace se kolem 20. října 1942 vedoucí představitelé Zeleného kádru
František Vychodil a Josef Masný uchýlili na Prostějovsko. Zde také proběhla závěrečná fáze
existence prvního partyzánského oddílu v českých zemích. Dne 24. listopadu 1942 gestapo
a stráţní prapor SS obklíčily obec Dzbel na Prostějovsku, v níţ se v domku Bohuslava
Kapounka zdrţoval Josef Masný. Ten v beznadějné situaci spáchal sebevraţdu. Další
tragédie se ve stejný den odehrála v nedalekém Budětsku, kde se na samotě Ţleb ukrýval
139
druhý vedoucí představitel Zeleného kádru František Vychodil. I on se zastřelil z vlastní
zbraně, aby nepadl ţivý do rukou gestapa.78/
V rámci ofenzívy proti Zelenému kádru zahájila ostravská sluţebna gestapa
v součinnosti s gestapáky z Brna, Přerova a Zlína úder i proti Lvici. Záchytnými body byly –
jak uţ bylo uvedeno výše – vynucené výpovědi Ladislava Ţáčka a Josefa Bjačka a informace
získané od konfidenta Jana Kasíka. Mezi prvními byl uţ 19. září 1942 ve Vídni zatčen Josef
Neugebauer, ale to bylo zřejmě v souvislosti s jeho kontakty s ilegální KSČ na Ostravsku a
teprve dodatečně gestapo zjistilo i jeho napojení na Lvici. Hlavní vlna zatýkání začala
v listopadu 1942. Dne 3. listopadu byl v Ostravě zatčen Josef Škuta, o den později si
gestapo přišlo pro inţenýra Antonína Kasalického, 17. listopadu byl rovněţ v Ostravě
zadrţen Jan Navrátil a 30. listopadu Josef Luzar.79/
Díky výslechŧm gestapo stále rozšiřovalo okruh svých informací o struktuře ilegální
organizace a počet zatčených narŧstal. V Čeladné byl 3. listopadu 1942 zatčen Josef Sovják
a vzápětí si gestapo přišlo i pro manţele Kampovy a učitele Antonína Langeho, který v roce
1943 zahynul v Osvětimi. Místní skupina v Čeladné pak byla do ledna 1943 likvidována. Na
začátku roku 1943 byly rovněţ gestapem rozbity skupiny Lvice v Pstruţí a Frýdlantu nad
Ostravicí. Dne 4. ledna 1943 byl na Krajském soudu v Moravské Ostravě zatčen úředník
Bohumír Dorazil a o čtyři dny později byl ve Frýdlantu nad Ostravicí v souvislosti
s rozbíjením Lvice dopaden i Jindřich Oborný, který ţil v ilegalitě uţ od doby odhalení
Obrany národa. Současně s ním byla pozatýkána i skupina jeho podporovatelŧ. Gestapu se
rovněţ podařilo zabavit nefunkční vysílačku ostravské Lvice.
Podle poválečné výpovědi kriminálního tajemníka Karla Hintringra, který v březnu
1943 vypracovával závěrečnou zprávu o Lvici, bylo na Ostravsku při vyšetřování této
ilegální organizace zatčeno celkem asi 120 osob, mezi nimiţ byli prakticky všichni vedoucí
představitelé.80/ Zatýkání probíhalo i jinde, dne 23. ledna 1943 byl ve Smolkově zatčen Jan
Mackovík a následně bylo na Opavsku v souvislosti s Lvicí v únoru a březnu 1943 zatčeno
dalších deset osob. Tři členové této skupiny Lvice – včetně Jana Mackovíka a Ludvíka
Lukáše – byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
Jen nemnohým se podařilo zatčení uniknout. Patřil k nim štábní praporčík policie
František Mílek, který zvolil dobrovolnou smrt a 7. prosince 1942 se při zatýkání zastřelil.
140
Z dosahu gestapa se podařilo v říjnu 1942 zachránit Vítězslavu Suskému a v lednu 1943
Josefu Boţkovi, který utekl na Slovensko. Stejnou cestu k záchraně zvolil i další člen Lvice
Rudolf Sklář, který byl zatčen 4. ledna 1943, ale podařilo se mu z rukou gestapa vyváznout,
kdyţ předstíral ochotu ke spolupráci. Konečně na dva měsíce zmizel ze zorného pole nacistŧ
i Jan Krupa, který se ukrýval nejdříve v Pstruţí a poté našel společně s Otou Koblovským
útočiště ve Valašském Meziříčí (viz níţe).
Přes velký rozsah katastrofy zŧstali někteří spolupracovníci Lvice neodhaleni a později
pokračovali uţ za jiných okolností v odbojové činnosti. Na tomto místě zmiňme aspoň dva
spolupracovníky Lvice v Pobeskydí. Podle poválečného svědectví Josefa Sovjáka patřil
k členŧm Lvice v Čeladné místní řezník Oldřich Machandr, který se později na podzim 1944
po přechodu 1. československé partyzánské brigády Jana Ţiţky ze Slovenska na území
protektorátu stal jedním z dŧleţitých spolupracovníkŧ partyzánŧ. V jeho domě se 3. listopadu
1944 v nacistickém obklíčení zastřelil těţce zraněný velitel 1. československé brigády Jana
Ţiţky poručík Ján Ušiak. Oldřich Machandr pak byl nacisty pro výstrahu 23. listopadu 1944
v Čeladné veřejně popraven. Ve stejný den došlo v Prostřední Bečvě i k další veřejné
popravě, jejíţ obětí se stal místní obchodník Oldřich Šimurda, který se rovněţ podílel na
podpoře a zásobování partyzánŧ. I on měl být pŧvodně zapojen do sítě Lvice.81/
Ostravské sluţebně gestapa se při vyšetřování podařilo odhalit napojení ostravské
Lvice na Přerovsko a Lipnicko. Uţ při výsleších Ladislava Ţáčka a Josefa Bjačka padlo
jméno Oty Koblovského, o kterém zatčení vypovídali, ţe vede Lvici na střední Moravě. Tato
stopa byla ovšem pro gestapo nepouţitelná, protoţe Koblovský ţil uţ od konce května 1942
v ilegalitě.
Bohuţel gestapo při vyšetřování zjistilo i jména některých dalších vedoucích
představitelŧ Lvice na střední Moravě – Karla Klesnila, Josefa Koryčana, Ladislava Libigra a
Bohumila Válka. Podle poválečného svědectví Josefa Koryčana – které ovšem není nijak
potvrzeno z jiných zdrojŧ – pouţilo gestapo i na střední Moravě svého osvědčeného
konfidenta Jana Kasíka, který se měl jako „sovětský parašutista“ zúčastnit z pověření
ostravského centra Lvice instruktáţe místních vedoucích středomoravské Lvice v lesích nad
Veselíčkem.82/ Ani závěrečná zpráva gestapa o Lvici z roku 1943, ani poválečné výpovědi
zatčených členŧ ostravské a přerovské sluţebny gestapa se ovšem o této epizodě nezmiňují
141
a nepotvrzuje ji ani prŧběh zásahu gestapa proti středomoravské Lvici. Spíše je zřejmé, ţe
k podrobným informacím o síti Lvice na střední Moravě se gestapo propracovávalo postupně
přes často velice brutální výslechy zadrţených ilegálních pracovníkŧ.
Jak uţ bylo uvedeno, 17. listopadu 1942 byl v Ostravě zatčen Jan Navrátil z Veselíčka
a rovněţ v Ostravě došlo 7. ledna 1943 k zatčení Karla Klesnila a Jaroslava Doupala (oba
z Lazník) a Ladislava Libigra z Veselíčka. Mezitím byl 8. prosince 1942 mezi obcemi
Lazníky a Veselíčko gestapem dopaden i František Knápek, který plnil úlohu spojky mezi
lipenskou Lvicí a Ostravou, a poté byl převezen do Kounicových kolejí v Brně. Ve stejný
den byl ve svém zaměstnání v cukrovaru v Malých Prosenicích zatčen i Stanislav Podepřel
z Oseka nad Bečvou, jeden z přechovávatelŧ Oty Koblovského. 83/
Gestapo se na úder proti středomoravské Lvici dŧkladně připravilo. Na přerovskou
sluţebnu gestapa přijely v lednu 1943 dvě pětičlenné skupiny gestapákŧ z Ostravy a Brna,
přičemţ celou akci řídil člen ostravské sluţebny gestapa kriminální tajemník Karl Hintringer.
Dne 16. ledna 1943 byli do věznice přerovského okresního soudu dopraveni uţ předtím
zatčení Karel Klesnil, Ladislav Libiger a Josef Koryčan (zatčený v Lazníkách kolem 10.
ledna 1943).
Podle výslechŧ těchto ilegálních pracovníkŧ pak bylo v následujících třech dnech
skupinami gestapákŧ zatčeno a převezeno do přerovské věznice okresního soudu dalších 54
osob (15 z Lazník, 1 z Lázniček, 7 z Veselíčka, 10 z Lipníka nad Bečvou, 2 z Dolního
Újezda, 7 z Tršic, 4 z Oseka nad Bečvou, 2 z Tupce, 3 z Malých Prosenic, 1 z Krčmaně, 1 ze
Suchonic a 1 z Lipňan).84/ Do Přerova byl kvŧli konfrontacím dopraven z Brna i František
Knápek. Těmito údery byla struktura Lvice na střední Moravě v podstatě rozbita, některé její
skupiny byly zničeny úplně (např. Tršice, Lazníky, Lipník nad Bečvou), některé byly načas
ochromeny a později se znovu aktivizovaly (Osek nad Bečvou) a některé zŧstaly úplně
zatýkání uchráněny (Výkleky, Jezernice, Brodek).
Vzpomínky pamětníkŧ potvrzují, ţe členové středomoravské Lvice byli na začátku
ledna 1943 smluveným heslem varováni z Ostravy, kde probíhalo zatýkání uţ v posledních
měsících roku 1942. Snaţili se sice zahladit stopy – např. ukryli zbraně, falešné dokumenty a
další kompromitující materiál – ale nebezpečí tím od sebe odvrátit nemohli.85/
142
Po hlavní vlně zatýkání v polovině ledna 1943 gestapo i v následujícím období
zasahovalo proti dalším zjištěným spolupracovníkŧm Lvice – např. 13. dubna 1943 byl
v Lipníku zatčen Josef Ráb, 20. května 1943 v Oseku nad Bečvou Jaroslav Sedlář.
Vyšetřování probíhalo i na Olomoucku, Kroměříţsku, Kojetínsku a Zlínsku. Několik
odhalených odbojářŧ se pokusilo o útěk z dosahu gestapa. Rudolf Koryčan z Lazník se
skrýval v okolí své obce několik dní. Pak gestapo vyhlásilo, ţe nebude-li do tří dnŧ dopaden,
bude uvězněna jeho rodina a členové obecního zastupitelstva. V dŧsledku této výhruţky ho
lazničtí občané chytili a odevzdali německým bezpečnostním sloţkám.86/
Delší dobu unikal holičský pomocník Karel Bolf z Lipňan, který společně s Antonínem
Kelarem přemístili po rozbití laznické skupiny Lvice zbraně shromáţděné touto skupinou do
jiného úkrytu. Bolfovi se dařilo unikat gestapu aţ do léta 1943, pomoc mu kromě zmíněného
Antonína Kelara poskytovali manţelé Hedvika a Jan Kupkovi z Kokor a v poslední fázi jeho
skrývání i sestry Anna Bosáková a Marie Přecechtělová z Věrovan. A právě v jejich domku
ve Věrovanech byl nakonec Bolf vypátrán zlínskou sluţebnou gestapa. Podle poválečné
výpovědi člena zlínského gestapa Josefa Schlögela – která samozřejmě nemusí úplně
odpovídat skutečnosti – zachytil Bolfovu stopu informátor zlínského gestapa Slováček
z Baťova.87/
V noci ze 17. na 18. srpna 1943 obklíčili Bolfŧv úkryt ve Věrovanech příslušníci
nacistických bezpečnostních sil. Při pokusu o zatčení – verze o přesném prŧběhu této
události se ovšem rŧzní – byl Karel Bolf při přestřelce usmrcen. Smrtící výstřely měl vypálit
gestapák R. Lindenthal. Ve stejný den byl v Lipňanech zatčen i jeho bratr Josef Bolf.
Pozatýkáni byli v prŧběhu srpna 1943 i podporovatelé Karla Bolfa – manţelé Kupkovi
(15. srpna), Anna Bosáková, Marie Přecechtělová (18. srpna) a Antonín Kelar (30. srpna).
Pět zatčených Bolfových spolupracovníkŧ bylo na začátku listopadu 1943 odsouzeno k trestu
smrti a popraveno 7. ledna 1944 v Praze na Pankráci.88/
Úspěšně se naproti tomu podařilo uniknout vedoucímu Lvice ve Výklekách Františku
Sobkovi. Ten uprchl při hromadné zatýkací akci gestapa v lednu 1943 a od té doby se aţ do
konce okupace za pomoci ostatních členŧ výklecké odbojové skupiny ukrýval. V tomto
případě se minuly účinkem jak vypsaná odměna, tak i výhruţky gestapa. I František Sobek
ovšem zaplatil krutou daň protinacistickému odboji – v dubnu 1945 padl jeho syn Dobroslav
143
jako člen partyzánského oddílu Juraj při ozbrojeném střetnutí s nacisty v Bílovicích
u Kostelce na Hané.89/
Dramatické byly osudy vedoucí osobnosti Lvice na střední Moravě Oty Koblovského.
Ten po svém útěku před gestapem na konci května 1942 vyuţíval sítě úkrytŧ, kterými Lvice
disponovala na střední Moravě. Zásobování mu mj. poskytovali jeho bývalý nadřízený
Vojtěch Hošťálek, ředitel mlékárny v Radslavicích, a Jarmila Mackovíková z Lazník, která
ho posléze převedla do Lipníka k manţelŧm Otýlii a Janovi Mackovíkovým.90/ Další útočiště
pak našel Koblovský v Přerově u manţelky svého bývalého ilegálního spolupracovníka
z PVVZ Rŧţeny Smutkové. Z Přerova se přemístil na Valašsko, kam ho dopravil jeho
spolupracovník Maxmilián Binder, úředník vlakové pošty.
Od začátku července 1942 pak Koblovského přechovávala ve Valašském Meziříčí
rodina Richarda Rašky. I odtud Koblovský řídil ilegální činnost na střední Moravě
a navazoval i další kontakty i na Valašskomeziříčsku (mj. v Poličné). Další útočiště ve
Valašském Meziříčí našel v Sokolské ulici v domku Josefa Výrostka a Marie Dobšové,
v němţ se společně s ním ukrýval i Jan Krupa, který uprchl před hrozbou zatčení z Ostravy.
Oběma uprchlíkŧm opatřil nové falešné doklady člen Lvice učitel Antonín Lange, který
rovněţ udrţoval spojení mezi nimi a jejich rodinami. Byla zvaţována i varianta, ţe by
Koblovský za pomocí lesníka Františka Kampa ze Starých Hamrŧ přešel hranice na
Slovensko, ale on sám tuto moţnost odmítl.91/
Gestapo nakonec přivedla na stopu obou uprchlíkŧ náhoda. Jan Krupa pravděpodobně
nepovaţoval své doklady za vyhovující, a proto poţádal svoji valašskomeziříčskou
podporovatelku Rŧţenu Hamplovou, aby mu pomohla opatřit si nové. Dal jí dopis pro
prodavače firmy ASO v Ostravě Josefa Macháče, který měl zhotovení nových dokladŧ
zprostředkovat. Hamplová skutečně dopis v Ostravě Macháčovi odevzdala, ale ten se
zachoval neočekávaným zpŧsobem. Buď ze strachu, nebo proto, ţe celou věc pokládal za
provokaci (v té době probíhala likvidace ostravské Lvice), ohlásil její návštěvu ostravskému
gestapu a odevzdal i obdrţený dopis. Členové gestapa Hamplovou zatkli a podle zjištěných
údajŧ vyrazili 27. listopadu 1942 do Valašského Meziříčí. V domku Josefa Výrostka zatkli
ostravští gestapáci Böckl a Wagner Jana Krupu a současně s ním i Josefa Výrostka (zahynul
144
v únoru 1943 ve ostravském vězení na následky výslechŧ) a Marii Dobšovou (usmrcena

července 1943 v Osvětimi). Na gestapo byli odvlečeni i další členové rodiny Dobšovy.92/
U Josefa Výrostka byl ve chvíli přepadu gestapa ukryt na pŧdě přilehlé stolárny i Oto
Koblovský, ale opět se mu podařilo vyváznout. Po tomto takřka zázračném úniku se znovu
uchýlil na střední Moravu a ukrýval se v laznických lesích. To uţ se ale kolem
středomoravské Lvice začalo stahovat nebezpečí zásahu gestapa, kterého si byli odbojáři
poměrně dobře vědomi. Jarmila Mackovíková proto znovu převedla Koblovského do
Valašského Meziříčí do bytu ţelezničního zaměstnance Václava Krmely. Tento úkryt
zprostředkoval Koblovskému Vladimír Horák z Poličné, který se s ním znal uţ z předválečné
doby.93/ Vyskytly se ovšem problémy se zásobováním uprchlíka potřebnými ţivotními
nezbytnostmi, a tak část potřebných potravin získával Václav Krmela od rodiny přednosty
ţelezniční stanice v Malých Prosenicích Františka Koláčka, s jehoţ dcerou Jarmilou
Koláčkovou pojil Koblovského i osobní vztah.
Jak uţ bylo popsáno výše, ve dnech 16.–19. ledna 1943 rozbilo gestapo
středomoravskou Lvici. Vyvinulo přitom velkou snahu o dopadení Koblovského, ve kterém
právem vidělo klíčovou osobnost celé odbojové organizace. Po válce se dopadení členové
gestapa nezávisle na sobě shodli na tom, ţe cesta k vypátrání posledního úkrytu Oty
Koblovského vedla přes členy rodiny Koláčkovy.94/ Dne 19. ledna 1943 byla zatčena Jarmila
Koláčková a 3. února potkal stejný osud i její matku Alţbětu Koláčkovou. Ta pod
nevybíravým nátlakem vypovídala o zásobovacích návštěvách valašskomeziříčského
ţelezničáře Václava Krmely, který přechovával Koblovského. Gestapo později odeslalo
Jarmilu i Alţbětu Koláčkovy do koncentračního tábora Osvětim, obě ale válku přeţily.
K akci gestapa proti úkrytu Oty Koblovského došlo den po zatčení Alţběty Koláčkové
– 4. února 1943. Pětičlenné zatýkací komando vedl kriminální komisař R. Karl, vedoucí
přerovské sluţebny gestapa, který společně se svými podřízenými B. Loibnerem
a F. Carmanem vnikl do bytu Václava Krmely ve Valašském Meziříčí. Při vzniklé
oboustranné přestřelce byl Oto Koblovský usmrcen. Podle svědectví Václava Krmely byli
pŧvodci smrtících výstřelŧ B. Loibner a F. Carman.95/ Tak se v necelých pětadvaceti letech
uzavřel ţivot jedné z nejvýraznějších postav protinacistického odboje na střední Moravě.
145
Díky jeho statečné smrti nemohlo gestapo např. prokázat ilegální činnost dŧstojníkovi
praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou majoru Ladislavu Komendovi, který měl
velet případnému povstání proti nacistŧm na střední Moravě. Koblovský jako jediný člen
Lvice udrţoval s Komendou osobní kontakt, a tak nyní chyběly gestapu přímé dŧkazy
o aktivním zapojení Komendy do ilegální práce. Ale uţ to, ţe Lvice počítala se zapojením
vládního vojska do případného povstání proti okupantŧm, muselo nutně zvýšit nedŧvěru
nacistŧ k tomuto tělesu. Navíc gestapo zjistilo, ţe část zbraní, kterými Lvice disponovala,
byla získána právě od členŧ vládního vojska. Pozdější odvelení většiny vládního vojska
v květnu 1944 z protektorátu do Itálie bylo z tohoto hlediska logickou reakcí, která ale
samozřejmě nesouvisela pouze s vyšetřováním Lvice.
V souvislosti s vypátráním Oto Koblovského proběhlo i zatýkání jeho podporovatelŧ
a spolupracovníkŧ, kteří byli doposud na svobodě. Z Valašského Meziříčí byli uvězněni
členové rodiny Krmelovy a Raškovy, z Poličné Vladimír Horák, z Radslavic ředitel mlékárny
Vojtěch Hošťálek a rolník Bedřich Zajíc.
96/
V Přerově byl 11. února 1943 zatčen i se svou
přechovávatelkou Rŧţenou Smutkovou poštovní úředník Maxmilián Binder, v Kroměříţi
Miroslav Kojecký. K dalšímu zatýkání ve vyškovské skupině Lvice, v jejímţ čele
M. Kojecký stál, nicméně nedošlo.
Osud zatčených členŧ Lvice byl většinou tragický. Někteří z nich stanuli před
Vrchním zemským soudem ve Vratislavi. K trestu smrti byli tímto soudem odsouzeni mj.
Jan Kolařík (+7.10.1943), Jan Mackovík (+3. února 1944), Josef Neugebauer (+17. září
1943), Jan Navrátil (+21. září 1943), Ladislav Ţáček (+21. září 1943), Jan Krupa (+31. srpna
1944) a Bohuslav Neuwirth. Válku přeţil Josef Škuta, který byl ve Vratislavi odsouzen
k desetiletému trestu vězení.
O většině zatčených odbojářŧ rozhodlo ostravské a brněnské gestapo k nelibosti
nacistické justice samo. Z věznic v Brně a Ostravě vedla jejich cesta v transportech do
koncentračního tábora Osvětimi, kde značná část z nich zahynula brzy po příjezdu.
Vzhledem k tomu, ţe mezi těmito oběťmi byli zejména organizátoři odbojové činnosti, lze
dŧvodně předpokládat, ţe nad nimi gestapo vyneslo neoficiální rozsudky smrti a poslalo je
do Osvětimi s přípisem „návrat neţádoucí“. Část zatčených měla „štěstí“ aspoň v tom ohledu,
146
ţe byla transportována do jiných koncentračních táborŧ, kde byla větší šance na přeţití –
např. Anna Podivínová byla odvezena do Ravensbrücku nebo Vojtěch Hošťálek do Dachau.
Co se týče celkového počtu obětí z řad Lvice, jsou známá pouze rámcová čísla, která by
bylo nutné podrobit podrobnějšímu historickému výzkumu. Podle poválečné zprávy
historicko-dokumentační komise ÚV ČSPB bylo členy Lvice asi 500 osob, z toho v prostoru
Ostravska asi 250. Za činnost v této odbojové organizaci bylo odsouzeno a popraveno
25 osob. Dalších asi 200 odbojářŧ bylo posláno do koncentračních táborŧ, kde z nich většina
zahynula.97/ Přesněji jsme informováni o mrtvých z řad Lvice na střední Moravě – seznam
39 obětí nacistických represí ze soudních okresŧ Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc viz
příloha 7.
Přes značný rozsah zatýkání a rozbití celkové struktury Lvice se nacistickým
bezpečnostním silám nepodařilo tuto odbojovou organizaci zničit úplně. Některé její místní
skupiny zŧstaly neobjeveny a po určité době za změněných podmínek opět aktivizovaly svoji
činnost.
3.7 NÁSTUPNICKÉ ORGANIZACE LVICE
3.7.1 PARTYZÁNSKÁ SKUPINA BÍLÁ LVICE (JAN ŽIŽKA)
Jednu z neodhalených buněk Lvice tvořila skupina mladých dŧstojníkŧ z Ostravy, která
byla pŧvodně napojena na Josefa Luzara. Po jeho zatčení tito dŧstojníci na určitou dobu
přerušili ilegální činnost, ale brzy se k ní opět vrátili. Jejich aktivita začala výrazně směřovat
k diverzní činnosti s vyuţitím třaskavin, které byly získávány zejména na dole František.
Vzhledem k tomu, ţe činnost této skupiny, která zpočátku pouţívala pŧvodní označení Lvice
(Bílá lvice) a později název Jan Ţiţka, je dostatečně zpracována v dosavadní literatuře,
mŧţeme se zde omezit pouze na stručnou rekapitulaci její historie.98/
Vŧdčími představiteli této odbojové organizace, která postupně získávala další
spolupracovníky na Ostravsku i jinde, byli poručík Josef Čapka z Paskova (zaměstnanec
ostravského magistrátu), poručík Rudolf Ichnovský, který pracoval na dole František,
147
a poručík Jan Bařina, úředník na ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy. První významnou
akcí Bílé lvice byla diverze na ţelezniční trati nedaleko stanice Lískovec u Frýdku 1. září
Po výbuchu nastraţené náloţe vykolejila lokomotiva a sedm vagónŧ nákladního vlaku.
V následujícím období skupina uskutečnila řadu diverzí s pouţitím výbušnin jak proti
ţelezniční dopravě, tak proti stoţárŧm vysokého elektrického napětí. Skupině se rovněţ
podařilo v dubnu 1944 navázat spojení s parašutistou Rudolfem Peschlem, který byl na
Moravu vyslán ze SSSR moskevským vedením KSČ a vysazen v noci z 9. na 10. září 1943
poblíţ Ostrowiece v Polsku. Po prvních schŧzkách vedoucích představitelŧ Bílé lvice
s Peschlem byl mj. změněn název odbojové organizace na Jan Ţiţka.
Bílá lvice navázala i spojení polskou odbojovou skupinou Czarny Jur a snaţila se
opatřovat pro polské obyvatelstvo, které ţilo na území tzv. Generálního gouvernementu
v mimořádně tíţivých sociálních podmínkách, potraviny a oděvy.99/
Gestapo samozřejmě pŧvodce nebezpečných diverzí intenzivně hledalo, a proto se
představitelé Lvice rozhodli uskutečnit sabotáţní akce i jiných regionech, a tím aspoň
částečně odvést pozornost nacistických bezpečnostních sloţek od Ostravska. Člen Jana Ţiţky
poručík Karel Martínek z Místku navázal kontakt se svým bývalým spoluţákem z Vojenské
akademie v Hranicích poručíkem Richardem Gospošem, který v Hranicích bydlel i v období
okupace. Společně uskutečnili diverzi u obce Velká na Hranicku, u níţ se křiţovala
elektrická vedení o vysokém napětí. Náloţe poloţené u Velké explodovaly 13. května 1944,
strhly elektrický stoţár a přerušily vedení. V dŧsledku toho byla celá oblast střední a severní
Moravy s řadou podnikŧ dŧleţitých pro válečnou výrobu asi jednu hodinu úplně bez proudu
a i v následujících dnech byly dodávky elektrické energie silně omezeny. Definitivně byly
následky diverze odstraněny aţ 24. května 1944.100/
V létě 1944 ostravské vedení Jana Ţiţky, tvořené Josefem Čapkou, Rudolfem
Peschelem, Rudolfem Ichnovským a Janem Bařinou, provedlo reorganizaci odbojové
skupiny, která se rozdělila na čtyři části – ostravskou (velitelem byl poručík Antonín
Vystrčil), místeckou (poručík Karel Martínek), hranickou (poručík Richard Gospoš)
a olomouckou (rotný Jan Čapka).101/ Olomoucká skupina, v jejímţ čele stál bratr Josefa
Čapky, poštovní zaměstnanec Jan Čapka, provedla celkem tři diverze s pouţitím trhavin –
všechny v prŧběhu srpna 1944. V noci z 20. na 21. srpna přerušila trať Přerov-Česká
148
Třebová u Štěpánova, 25. srpna poškodila koleje u Příkaz a 29. srpna vybuchla náloţ pod
nákladním vlakem u Vrbátek na trati Olomouc-Nezamyslice.102/
O činnosti hranické skupiny
Jana Ţiţky – kromě jiţ zmíněné diverze u obce Velká – chybí doklady a zdá se, ţe se její
činnost příliš nerozvinula.
Stejně jako pro „pŧvodní“ Lvici stalo se i pro Jana Ţiţku osudné pŧsobení konfidentŧ.
Gestapo zachytilo dŧleţitou stopu při vyšetřování tzv. Masarykovy gardy, odbojové skupiny
se značně naivním zpŧsobem ilegální činnosti, která byla do značné míry kontrolována
agenty nacistických bezpečnostních sil. Mezi Janem Ţiţkou a Masarykovou gardou byly
navázány určité kontakty, které gestapo vyuţilo k prŧniku do Jana Ţiţky. K hlavnímu úderu
došlo 14. září 1944, kdy gestapo zatklo většinu členŧ Jana Ţiţky a organizaci rozbilo.
Parašutista Rudolf Peschel padl do jeho rukou 13. října 1944. Těsně před zářijovým úderem
v Ostravě byla likvidována i olomoucká část Jana Ţiţky. Stalo se tak ovšem v jiné souvislosti
a gestapo aţ později zjistilo spojitost mezi činností olomoucké a ostravské skupiny. 103/
Jedním z mála, kterým se podařilo zatýkání uniknout, byl výkonný velitel celé
odbojové organizace Josef Čapka. Podařilo se mu uprchnout na Slovensko, kde se zúčastnil
bojŧ Slovenského národního povstání. Po jeho poráţce byl při přechodu Hronu 30. prosince
1944 zajat a převezen do Bratislavy a poté na ústřednu gestapa v Brně. Jeho osud se uzavřel
dubna 1945 v koncentračním táboře Mauthausen, v němţ byl usmrcen v plynové komoře
společně s dalšími vězni pověstného transportu KL 3 vypraveného gestapem z Brna.104/
Většina jeho spolubojovníkŧ z řad Jana Ţiţky měla větší štěstí. Řada z nich byla odsouzena
nacistickými soudy k trestu smrti, ale kvŧli rychlému spádu událostí na konci války uţ
nebyly rozsudky vykonány. Veliteli hranické skupiny Richardu Gospošovi se podařilo
přečkat zbytek okupace v ilegalitě.105/
V činnosti Bílé lvice (Jana Ţiţky) mŧţeme najít jednu výraznou změnu oproti jejím
přímým předchŧdkyním – pŧvodní Lvici a Obraně národa. Zatímco tyto odbojové organizace
se do značné míry zaměřovaly na přípravu rozsáhlého povstání proti nacistŧm a budovaly
širokou základnu své činnosti, mladí dŧstojníci tvořící velitelský kádr Jana Ţiţky se dokázali
poučit z dosavadních chyb (mnozí byli členy jak pŧvodní Lvice, tak i Obrany národa)
a orientovali se na diverzní činnost proti ţelezniční dopravě a zbrojní výrobě. S určitým
zjednodušením je moţno konstatovat, ţe nevytvářeli organizaci pro plnění moţných úkolŧ
149
v budoucnosti, ale rozšiřovali existující struktury pro zabezpečení okamţitých účinných
odbojových akcí.
3.7.2 PARTYZÁNSKÝ ODDÍL JURAJ
Jednou z organizací Lvice na střední Moravě, která nebyla zatýkáním v lednu 1943
zasaţena, byla skupina v obci Výkleky. Gestapo sice zjistilo jméno jejího vedoucího
Františka Sobka, ale tomu se podařilo uprchnout, a v následujícím období ho i s jeho rodinou
členové výklecké Lvice ukrývali v okolí obce. Výklečtí odbojáři rovněţ poskytovali pomoc
řadě uprchlých sovětských válečných zajatcŧ, kteří byli posléze přemisťováni na Valašsko.
K výraznému oţivení činnosti výklecké Lvice došlo v lednu 1945, kdy byly nacisty na
střední Moravu poslány tisíce mladých lidí, aby budovali opevnění proti blíţící se Rudé
armádě. Mezi těmito tzv. zákopníky byl i Josef Jakeš z Březiny u Tišnova, který pŧvodně
patřil k podporovatelské síti parašutisty Rudolfa Procházky, vyslaného ze SSSR společně
s výše zmíněným Rudolfem Peschlem.
Jakeš pomýšlel na zaloţení vlastní sabotáţní skupiny a totální nasazení na střední
Moravě mu k tomu poskytlo vhodnou příleţitost. Jeho pracovní skupina byla ubytována ve
Staměřicích, kde se dostal do kontaktu s řadou odbojových pracovníkŧ angaţovaných
pŧvodně ve Lvici. Na ilegální schŧzce ve Výklekách koncem ledna 1945 pak byl zaloţen
partyzánský oddíl Juraj, jehoţ velitelem se stal Josef Jakeš a jeho zástupcem člen výklecké
Lvice František Rakušan. (Juraj bylo i krycí jméno Josefa Jakeše, který při ilegální činnosti
vystupoval jako poručík nebo kapitán.) Příslušníky oddílu se stali někteří bývalí členové
Lvice, uprchlí sovětští váleční zajatci a rovněţ i několik „zákopníkŧ“, kteří přijeli společně
s Josefem Jakešem. Oddíl si vybudoval v řadě obcí na Lipensku síť spolupracovníkŧ, z nichţ
mnozí byli předtím zapojeni do Lvice. Zajímavé je, ţe pŧvodní vedoucí výklecké Lvice
František Sobek se – na rozdíl od svého syna Dobroslava – zpočátku odmítl do oddílu Juraj
zapojit, protoţe nesouhlasil s formami jeho činnosti.106/
Partyzánský oddíl zahájil svou činnost získáváním střelných zbraní od soukromých
osob a lesníkŧ. Neúspěšně skončil 14. února 1945 útok na sluţebnu německé celní stráţe
v Kyjanici, naproti tomu se zdarem proběhly přepady četnických stanic v Tršicích a Velkém
150
Újezdě o tři dny později.107/ V závěru února 1945 většina partyzánŧ včetně sovětských
zajatcŧ odjela společně s ostatními „zákopníky“ zvláštním vlakem na Brněnsko, kde
pokračovali v odbojové činnosti. Reakce nacistických bezpečnostních sil na akce partyzánŧ
byla aţ překvapivě váhavá, aţ 20. března 1945 byl do Tršic přesunut štáb a stíhací oddíl
roty 1. praporu policejního pluku SS 21 (pořádková policie) v počtu asi 60 muţŧ. Ţádných
úspěchŧ ale proti partyzánŧm nedosáhli – ani nemohli, oddíl Juraj tehdy na Lipnicku nebyl –
a tak byli na začátku dubna z Tršic odvoláni. 108/
Zpět na střední Moravu se oddíl Juraj vrátil aţ 1. dubna 1945 a okamţitě rozvinul
rozsáhlou činnost. U Dolního Újezda se partyzáni 3. dubna spojili s šestičlenným sovětským
výsadkem vedeným majorem Anatolijem Anankinem, který byl vyslán sovětskou
bezpečnostní sluţbou NKVD. Tento desant byl vysazen na našem území někdy na přelomu
let 1944 a 1945 buď na Slovensku, nebo v okolí Bílovce, a udrţoval radiotelegrafické spojení
s Kyjevem.109/
Dne 5. dubna 1945 usmrtili partyzáni z Juraje německého lesníka Ivo Stolbu,
velitele Volkssturmu ve Veselíčku. O dva dny později obsadil partyzánský oddíl obec Tršice
a Josef Jakeš vyzval místní obyvatelstvo ve veřejném projevu v místním kině k podpoře
partyzánŧ a Rudé armády. Ještě téţe noci pak oddíl neúspěšně napadl skupinu německých
vojákŧ ve Velkém Újezdě. Dne 11. dubna se v hostinci v Zákřově konala schŧzka mezi
vedením Juraje a zástupcem odbojové skupiny z Dobrčic, na které byla projednávána
vzájemná spolupráce a koordinace akcí.110/ Ovšem uţ následujícího dne se situace v této
oblasti pronikavě změnila příchodem silných protipartyzánských jednotek.
Činnost oddílu Juraj – zejména její ohlas mezi obyvatelstvem – nacisty silně
znepokojovala. Na ţádost velitele hranické vojenské posádky plukovníka Baumanna vyslal
velitel týlového území skupiny armád Mitte generálporučík Brauner proti partyzánŧm
kozácký prapor č. 574 (krycí označení Feuermittel), jehoţ početní stav činil 400 aţ 500
muţŧ. Jednotlivé eskadrony praporu se 12. dubna 1945 rozmístily na Lipnicku ve Velkém
Újezdě, Dolním Újezdě, Staměřicích a Výklekách. Velitelem praporu byl hejtman Panin,
německým spojovacím dŧstojníkem kapitán Dittrich. Kriminální komisař Karl Streit, velitel
přerovské sluţebny gestapa, vyslal k praporu dva své podřízené – Ernsta Gepperta a Josefa
Hykadeho, aby usměrňovali protipartyzánské operace.111/
151
Po příchodu kozákŧ se členové Juraje rozhodli nebezpečnou oblast opustit a 16. dubna
oddíl, posílený o další velkou skupinu sovětských zajatcŧ a několik Čechŧ, odešel přes
Čelechovice a Charváty na Prostějovsko. Před svým odchodem přepadli partyzáni v noci ze
na 15. dubna 1945 četnickou stanici ve Vacanovicích a zabavili v Tršicích místnímu
obyvatelstvu všechny lovecké pušky, aby získali výzbroj pro nové členy oddílu. Štáb
kozáckého praporu, který sídlil ve Velkém Újezdě, se samozřejmě o partyzánské akci
v Tršicích dozvěděl, a proto tam 16. dubna vyslal prŧzkumnou četu pod vedením poručíka
Pavla Čorného. U obce Zákřov se tito kozáčtí prŧzkumníci setkali s místním občanem
Antonínem Glírem, před kterým se vydávali za partyzány, kteří přišli ze Slovenska. Mladík
bohuţel jejich provokaci neprohlédl a sdělil jim, ţe i v okolí Zákřova se ukrývají partyzáni
vedení kapitánem Jurajem. Na další den si Glír domluvil s „partyzány“ u Zákřova novou
schŧzku.112/ K správnému pochopení celé situace je nutné ještě uvést, ţe v Zákřově měl
partyzánský oddíl Juraj několik spolupracovníkŧ a při svých přesunech v dubnu 1945
několikrát obcí prošel.
Dne 17. dubna se v Zákřově celkem náhodně objevil člen jedné z odbojových skupin
z Přerova – Miroslav Pospíšil z Rokytnice. Ten rovněţ nevěděl, ţe partyzáni z oddílu Juraj uţ
v okolí Zákřova nejsou, a hledal s nimi spojení. Společně se sedmi zákřovskými občany se
pak večer setkal s kozáckou provokatérskou četou, která přišla do Zákřova upřesnit
informace o hledaných partyzánech. Zákřovští na této schŧzce darovali „partyzánŧm“ určité
mnoţství potravin a Miroslav Pospíšil jim slíbil, ţe je jeho odbojová skupina převezme,
vyzbrojí a převede do Přerova. Nazítří večer se měla uskutečnit další schŧzka. Pospíšil ovšem
nebyl úplně přesvědčen, ţe se jedná o skutečné partyzány, a proto se rozhodl celou věc
dŧkladně prověřit. Zákřovského občana Oldřicha Oheru pověřil, aby „partyzánŧm“ vyřídil,
ţe je jeho skupina převezme aţ pozítří, a v prŧběhu 18. dubna Zákřov opustil.113/
Nic uţ ale
nemohlo zabránit tragédii, ke které se schylovalo.
Po návratu provokatérské čety do Velkého Újezda byla uspořádána 18. dubna 1945
porada štábu kozáckého praporu, na kterou se dostavil i kriminální komisař Karl Streit,
velitel přerovského gestapa. Bylo rozhodnuto Zákřov silami celého praporu neprodyšně
obklíčit, načeţ mělo třicet kozákŧ jít do obce a přesvědčit se, zda tam partyzáni skutečně
jsou, a pak dát signál osvětlovací raketou ostatním. Dne 18. dubna kolem pŧl deváté večer
152
přitáhli silně vyzbrojení kozáci ze všech stran k Zákřovu a zaujali kolem něho palebná
postavení. Kdyţ jejich prŧzkumný oddíl vešel do obce, uviděl dva zákřovské občany, které
pokládal za hledané partyzány, a zahájil na ně palbu. Střelbou byly zapáleny některé budovy
a zraněni tři obyvatelé Zákřova. V prŧběhu noci byli zatýkáni zákřovští muţi a také lidé, kteří
po spatření poţáru přispěchali na pomoc z okolních obcí. 114/
Následující den ráno kozáci odvedli třiadvacet zatčených muţŧ do Velkého Újezda, kde
je uvěznili. Čtyři občané z Tršic byli 19. dubna propuštěni, ale ostatních devatenáct bylo
o den později převezeno na nákladním autě do dřevařské boudy v lesích u Kyjanice. V této
boudě, leţící uţ na území odtrţeného pohraničí, byli pak všichni zabiti výstřelem do týla.
Roli katŧ sehráli s největší pravděpodobností příslušníci přerovského gestapa Ernst Geppert
a Josef Hykade.115/
Dřevařská bouda pak byla obloţena dřevem, polita benzínem a zapálena.
Místo zločinu se pak následující den snaţili zamaskovat příslušníci německé pohraniční
policie, kteří spáleniště rozhrabali a ohořelé zbytky těl zasypali zemí.
Mezi zavraţděnými byli kromě náhodných obětí i lidé zapojení v odbojových
skupinách nebo ţijící v ilegalitě. Patřili k nim Josef Musil, František Švec a Josef Jahn,
bývalí partyzáni tzv. Velkobystřické partyzánské skupiny, kteří se ukrývali v Tršicích a oné
tragické noci se vydali Zákřovu na pomoc. (Kozáci u jednoho z nich našli pouzdro od pistole,
coţ zpečetilo jejich osud.) V dřevařské boudě byli usmrceni i zákřovští občané Josef Marek a
Jan Plánička, kteří byli zapojeni do činnosti Lvice (viz výše). Zahynul i hlavní
spolupracovník oddílu Juraj v Zákřově Jan Ohera, který se mj. v předcházejícím období
podílel na ukrývání uprchlých sovětských zajatcŧ. Konečně mezi popravenými byl
i osmnáctiletý Otto Wolf, který jako Ţid odmítl v roce 1942 nastoupit transport do
koncentračního tábora a společně s rodiči a sestrou se tři roky ukrýval v Tršicích a Zákřově.
Ostatní členové rodiny Wolfovy oné tragické noci nebyli v Zákřově zatčeni a další den
urychleně obec opustili a vyhledali si nový úkryt, takţe se vyhnuli následnému pátrání
gestapa, Otto Wolfa ale dostihla smrt několik dní před koncem války.116/

Otázkou zŧstává, proč byli lidé zatčení v Zákřově usmrceni prakticky bez vyšetřování
a bez schválení popravy vyššími nacistickými místy. Dŧvodŧ pravděpodobně existuje
několik. Jak potvrzují svědecké výpovědi, byly podobné metody při protipartyzánské činnosti
kozáckého praporu Feuermittel na území SSSR i jinde běţné.117/
Zdá se také, ţe rychlou
153
likvidací zadrţených chtělo přerovské gestapo a kozáci zakamuflovat před svými
nadřízenými skutečnost, ţe akce v Zákřově skončila v podstatě neúspěšně a partyzánský
oddíl Juraj se jim vypátrat nepodařilo. Člen přerovského gestapa Geppert vypracoval
dokonce silně zkreslené hlášení o celé akci, ve kterém tvrdil, ţe po nich partyzáni v Zákřově
stříleli.118/ Konečně je nutno upozornit na to, ţe v případě kozáckého praporu Feuermittel
nešlo o policejní, ale o armádní jednotku, která nepodléhala kontrole nacistického
bezpečnostního aparátu v protektorátu (tj. v konečné instanci Karla Hermanna Franka).
Nacisté v té době ztratili obavy, které měli po většinu okupace z vyvolání povstání českého
obyvatelstva, jeţ by zpŧsobilo váţné problémy v protektorátu, dŧleţité zbrojní a zemědělské
základně Třetí říše. Věděli totiţ, ţe v nejbliţší době bude oblast Moravy vojensky ztracena
a do popředí vystoupila snaha pacifikovat území přiléhající k bojovému prostoru wehrmachtu
všemi metodami.
Po odchodu oddílu Juraj z Lipnicka na Prostějovsko zŧstali v pŧvodní oblasti pŧsobení
dva členové z desantu NKVD – jeho velitel Anatolij Anankin a další parašutista Vasil
Senkievič. Zbylí čtyři výsadkáři se uţ 8. dubna vydali do oblasti Přílep na Holešovsku, aby
navázali spojení se štábem 1. čs. brigády Jana Ţiţky, který v této oblasti operoval. Asi po
týdnu se měli vrátit, ale kvŧli protipartyzánským operacím nacistŧ na Holešovsku to
neudělali a posléze přešli přes frontu k Rudé armádě.119/
Parašutisté Anatolij Anankin a Vasil Senkeievič se v druhé polovině dubna 1945
zdrţovali zejména v Přestavlkách na Olomoucku, kam jim jejich podporovatelská síť,
opírající se ve značné míře o bývalé členy Lvice, dodávala zpravodajské informace. V noci
z 30. dubna na 1. května se v Přestavlkách v místním hostinci, který patřil Jaroslavu Tuškovi,
konala schŧzka mezi Anankinem a představitelem ilegální komunistické skupiny z Olomouce
Ludvíkem Freitem (krycím jménem Záruba). Freit na ní předal Anankinovi plány opevnění
Olomouce, které se komunistickému odboji podařilo získat z olomoucké radnice. V prŧběhu
této schŧzky ale do Přestavlk vpadla četa kozákŧ praporu Feuermittel.
Kozáci po brutální akci v Zákřově prováděli pročesávání okolních lesŧ ve snaze nalézt
stopy po hledaných partyzánech. Jejich aktivita ale s výjimkou dopadení několika německých
vojenských zběhŧ neměla ţádoucí efekt. Obyvatelstvo o jejich přítomnosti uţ vědělo
a nedalo se vylákat provokacemi, jako tomu bylo v případě nešťastného Zákřova. Proto byl
154
ke kozáckému praporu přidělen konfident olomouckého gestapa Ladislav Uhlíř, bývalý
partyzán 1. československé brigády Jana Ţiţky, který se po svém zatčení dal do sluţeb
nacistŧ. Nyní tedy pod krycím jménem Nováček obcházel okolní obce, aby získal informace
o hledaných partyzánech. Na ţádné stopy ale nenarazil, a proto oznámil svým chlebodárcŧm
alespoň dosti pochybnou a zastaralou informaci, kterou se dozvěděl od svého strýce uţ
v březnu 1945. Podle této zprávy mělo v hostinci v Přestavlkách občas docházet
k partyzánským schŧzkám.120/
Po poradě štábu kozáckého praporu Feuermittel s členy přerovského gestapa bylo
rozhodnuto Uhlířovu informaci prověřit a vyslat do Přestavlk prŧzkumnou četu. Ta bohuţel
nešťastnou náhodou dorazila k přestavlckému hostinci právě v době, kdy se uvnitř konala
ilegální schŧzka mezi parašutistou Anankinem a členy olomouckého odboje. Došlo
k přestřelce mezi Anankinem a kozáky, při níţ byli tři členové praporu Feuermittel
postřeleni. V odvetu za to kozáci hostinec zapálili a tři účastníky schŧzky, které dopadli,
usmrtili. Samotnému Anankinovi i některým dalším účastníkŧm schŧzky se ale podařilo
uprchnout.121/ To ale nebyl konec hrŧz této noci. Při následném vyšetřování v obci kozáci
zjistili, ţe podporu partyzánŧm a parašutistŧm zde poskytovala zejména rodina Mačákova.
Tři členové této rodiny proto byli společně s dopadeným přerovským odbojářem Jaroslavem
Sklenářem v ranních hodinách 1. května 1945 nedaleko křiţovatky cest na Suchonice
a Vacanovice popraveni. Poţár přestavlckého hostince se mezitím rozšířil na celou řadu
dalších domŧ (viz příloha 10).
V závěru této kapitoly je ještě vhodné se zmínit o pŧsobení partyzánského oddílu Juraj
na konci války po jeho odchodu z Lipenska. Vzhledem k tomu, ţe činnost oddílu v tomto
období je přehledně zachycena v dosavadní odborné literatuře, mŧţeme se i zde omezit
pouze na stručný nástin.122/

Na Prostějovsku rozvinul oddíl Juraj rozsáhlou aktivitu, a to i ve spolupráci s dalšími
odbojovými organizacemi a partyzánskými oddíly. V noci z 19. na 20. dubna 1945 při
přestřelce s nacistickými vojáky v Bílovicích zahynul člen oddílu Dobroslav Sobek a další
dva partyzáni byli zraněni. Dne 20. dubna přepadl oddíl Juraj nedaleko osady Maleny vlak,
ve kterém cestovala skupina příslušníkŧ SS. Při vzniklé přestřelce zahynulo 12 esesmanŧ, tři
155
civilní cestující a Josef Augustin, člen odbojové skupiny Rikitan, která úzce s oddílem Juraj
spolupracovala.
V následujících dnech napadal oddíl Juraj v prostoru Drahanské vrchoviny se značným
úspěchem skupiny německých vojákŧ, za zmínku určitě stojí bojové střetnutí s nacistickou
protipartyzánskou jednotkou (část 6. roty policejního pluku SS 21) u vesnice Pohora dne

května 1945. Při této přestřelce zabili partyzáni jedenáct německých policistŧ a čtyři
další zranili.123/ V prostoru obce Kořenec se 8. května oddíl Juraj spojil s jednotkami
sovětské armády, které tvořily levé křídlo 4. ukrajinského frontu. Následující den se
partyzánský oddíl ještě účastnil osvobozování města Boskovic, čímţ jeho bojová cesta
skončila.
3.7.3 ČINNOST ČLENŮ LVICE NA STŘEDNÍ MORAVĚ V KVĚTNU 1945
Pŧvodní příslušníci odbojové organizace Lvice se zapojili i do dramatických událostí na
samotném sklonku války. Členové brodecké Lvice Josef Müller a Otakar Matějček navázali
kontakt s jiţ zmíněnými parašutisty NKVD Anatolijem Anankinem a Vasilem Senkievičem,
kteří si vytvářeli z uprchlíkŧ ze zajateckého tábora v Mariánském Údolí ozbrojenou skupinu.
Tato skupina, ukrývaná v Suchonicích a Čelechovicích, ovšem trpěla nedostatkem zbraní.
Proto parašutisté obrátili pozornost k nedalekému Brodku, kde byla na konci roku 1944
umístěna v místní sokolovně opravna poškozených zbraní a do místní sladovny přestěhována
část vybombardované zbrojovky z Kuřimi.
V noci z 30. dubna na 1. května 1945 se do Brodku vypravila patnáctičlenná skupina
sovětských partyzánŧ vedená parašutistou Vasilem Senkievičem. Prŧvodce jim dělali Josef
Müller a Otakar Matějček. Skupina nejdříve v Brodku navštívila místního autodopravce
Josefa Dytrycha a odjela s ním okolo 23. hodiny jeho vozem k sokolovně. Stráţ, která byla
sloţená z šesti Rakušanŧ, zbraně uloţené v sokolovně bez odporu vydala. Partyzáni pak
okolo pŧlnoci odjeli Dytrychovým autem do Suchonic, kde byly zbraně ukryty.124/ Téţe noci
se odehrálo i výše popsané tragické střetnutí v nedalekých Přestavlkách.
První květnový den roku 1945 vypuklo v Přerově povstání, které bylo vyvoláno mylnou
zprávou o kapitulaci Německa. Po ţelezniční trati se zpráva o povstání rozšířila i do
156
nedalekého Brodku. Místní vlastenci odzbrojili několik skupin německých vojákŧ a transport
Maďarŧ ve vlaku na brodeckém nádraţí, ale celková situace zŧstávala nejistá. Proto se
skupina odbojářŧ z místního cukrovaru (Josef Müller, Otakar Matějček, Miroslav Stroupek
a Stanislav Černoušek) vydala v ukořistěném německém nákladním autě pro pomoc za
skupinou sovětského parašutisty Anankina. Projeli přes Kokory, v nichţ se je místní německá
posádka snaţila zadrţet, neúspěšně hledali partyzány v Čelechovicích a v Nelešovicích,
uspěli aţ v Suchonicích, kde jim parašutista Vasil Senkievič přidělil několik muţŧ ze svojí
skupiny. Zpět se nákladní auto vracelo přes Krčmaň a Majetín.
V Majetíně se osádka auta pokusila odzbrojit místní německou posádku a po
náhodném výstřelu, jenţ zranil nadporučíka wehrmachtu, došlo k ostrému střetnutí
s německými vojáky, kteří pouţili granáty a těţký kulomet. Při přestřelce byl na místě
usmrcen Josef Müller, zraněni byli Stanislav Černoušek, František Štěpán a dva sovětští
partyzáni Ivan Tabasnujuk a Stěpan Komonjuk. Přes ošetření, které jim poskytli majetínští
občané, Ivan Tabasnjuk a František Štěpán o několik dní později svým zraněním podlehli.
Rovněţ Němci měli při střetnutí dva zraněné.125/
Nacisté se z překvapení vyvolaného vznikem povstání rychle vzpamatovali. Německé
armádní a policejní síly soustředěným náporem povstání v Přerově potlačily a zasáhly i proti
Brodku, kde byla nasazena tanková jednotka a obrněný vlak. V noci z 1. na 2. května byli
příslušníky SS zatčeni tři brodečtí občané, kteří se aktivně účastnili předcházejících
dramatických událostí. Jejich mrtvá těla byla později nalezena společně se 14 popravenými
z obce Koţušany ve dvou hromadných hrobech u pevnŧstky č. 13 za olomouckou nemocnicí.
Jedním z popravených z Brodku byl i odborný učitel Jaroslav Hradil, poručík v záloze, který
se rovněţ v předcházejícím prŧběhu okupace účastnil ilegální činnosti Lvice.126/
Střední Morava se v květnu 1945 stala prostorem bojŧ mezi sovětskými vojsky
a ustupující německou armádou. Jak tragicky prokázalo přerovské povstání, nemohly se
místní odbojové skupiny vzhledem k vlastní početní slabosti a nedostatečné výzbroji odváţit
otevřeného střetnutí se stále mohutnou německou brannou mocí. Přesto se snaţily podle
svých moţností Rudé armádě pomoci a zaměřily se zejména na uchránění dŧleţitých
komunikačních bodŧ před zničením. Dosáhly přitom určitých úspěchŧ, ale zaplatily i cenu
v lidských ţivotech.
157
Jezernické skupině Lvice pod vedením Metoděje Oblouka se podařilo 7. května 1945
odstranit náloţe od ţelezničních viaduktŧ a mostŧ u Jezernice, a tím zabránit jejich zničení.
Skupina rovněţ zajala devět německých vojákŧ a předala je Rudé armádě.127/
V Oseku nad Bečvou a nedalekém Oldřichově vznikla v září 1944 nová odbojová
skupina, které se podařilo získat část zbraní z pŧvodních zásob Lvice. V čele této asi
dvanáctičlenné skupiny, která zahrnovala především mladé lidi, ale i některé pŧvodní členy
Lvice, stál četař František Halaxa. V závěru války se tato skupina zaměřila na maření
destrukčních akcí německé armády v okolí Oseku. Členŧm skupiny se podařilo zabránit
vyhození silničního mostu na dolním konci Oseku a zabetonováním otvorŧ pro výbušné
náloţe zmařit i vyhození ţelezničního mostu mezi Osekem a Veselíčkem. Nezdarem naproti
tomu skončil pokus zachránit silniční most mezi Osekem a Lipníkem a tragédii přinesla
snaha o uchránění ţelezobetonového mostu mezi Osekem a Oldřichovem.
Pět mladých lidí z Oldřichova se pokusilo v noci z 4. na 5. května zabetonovat v tomto
mostu otvory určené pro trhaviny, bohuţel je přitom přistihla německá hlídka. Josefu
Chrobákovi a Josefu Odstrčilovi se podařilo skočit do vody a uniknout, ale tři zbývající –
Jiří Knop, Oldřich Odstrčil a Stanislav Dlouhý – byli zatčeni a odvlečeni nejdříve
do měšťanské školy v Oseku a poté do hospodářské školy v Lipníku nad Bečvou, kde byla
umístěna jednotka SS. Jiří Knop se z lipnické školy pokusil o útěk a byl při něm zastřelen,
Oldřich Odstrčil a Stanislav Dlouhý zŧstali i po válce nezvěstní a s pravděpodobností
hraničící s jistotou se dá předpokládat, ţe i oni byli nacisty usmrceni. Most mezi Osekem
a Oldřichovem Němci vyhodili do povětří časně ráno 8. května 1945.128/
Ve stejný den skončila i druhá světová válka v Evropě. Svŧj podíl na poráţce
nacistického Německa měli i stateční vlastenci z odbojové organizace Lvice.
158
ZÁVĚR
Obrana národa se konstituovala za napjaté mezinárodní situace, která ohlašovala blíţící
se vypuknutí 2. světové války. To do značné míry předznamenalo charakter jejích
odbojových struktur, které v převáţné míře počítaly s brzkou poráţkou nacistického
Německa. Přes to, ţe Obrana národa nemohla naplnit očekávání, se kterým byla zakládána –
tj. být vŧdčí silou v připravovaném povstání – sehrála významnou úlohu v prvním kole boje
proti nacistické okupaci českých zemí. Její koncepce „podzemní armády“, která kalkulovala
s brzkou poráţkou Německa, ovšem vycházela z chybných předpokladŧ a v dané fázi vývoje
situace na frontách 2. světové války se nemohla realizovat.
Pŧvodně schematický plán výstavby struktury ON byl v jednotlivých regionech
přizpŧsobován místním poměrŧm a ovlivňován i profesním, sociálním a kulturním profilem
lokálních velitelŧ. Konkrétně na Přerovsku se ON opírala o strukturu Sokola, mj. i proto, ţe
členové okresního velitelství ON – vesměs záloţní dŧstojníci čs. armády – pŧsobili jako
funkcionáři této tělovýchovné a národní organizace. Naproti tomu např. na Lipnicku se při
výstavbě ON zpočátku výrazně uplatnil vliv krajského velitelství ON v Olomouci a struktura
této odbojové organizace se zde podle vzoru Olomoucka měla opírat o tzv. Pořadatelské
sbory Národního souručenství. Po jejich zákazu bylo nutné tuto koncepci opustit a lipnický
okresní velitel ON – učitel a záloţní dŧstojník – zapojil do výstavby ilegální organizace
zejména své spolehlivé kolegy na místních školách. V nedalekých Hranicích se uzlovým
bodem ilegální organizace stali dŧstojníci pŧvodně spjatí s vojenskou akademií, coţ ovšem
vedlo k tomu, ţe se struktura ON mimo vlastní město Hranice příliš nerozvinula.
Urychlená organizační výstavba, kterou vedení ON preferovalo, musela být
realizována na úkor utajení celé sítě. Zde je ovšem nutné opět zdŧraznit, ţe vedoucí
představitelé ON vŧbec nepočítali s tím, ţe by jejich organizace musela vyvíjet ilegální
činnost dlouhodobě, a proto nedostatečná konspirace nebyla pociťována jako závaţný
problém. Vše bylo podřízeno co nejrychlejšímu a nejrozsáhlejšímu zorganizování, coţ do
značné míry ulehčilo úlohu gestapu, které mohlo při rozbíjení struktury ON vyuţít
schematičnosti a přílišné propojenosti jednotlivých článkŧ odbojové organizace. Konkrétním
příkladem mŧţe být v tomto směru osud přerovské ON, ve které byly zatýkáním zničeny
159
zejména sloţky napojené na vyšší centra ON, zatímco ostatním izolovanějším skupinám se
katastrofa víceméně vyhnula. Definitivní zánik ON na Přerovsku pak přineslo aţ hromadné
zatýkání funkcionářŧ Sokola v říjnu 1941, které rozbilo předpokládanou velitelskou strukturu
ilegální organizace.
Horečná aktivita při výstavbě podzemní organizace měla ovšem i kladné stránky, které
se často projevily aţ s určitým časovým odstupem. Obrana národa soustředila ve svých
řadách velké mnoţství odhodlaných vlastencŧ, kteří byli rozhodnuti bojovat proti
nacistickému útisku. Díky velkému rozsahu odbojové organizace se gestapu nepodařilo zničit
ji úplně, i kdyţ vyřadilo její řídicí sloţku a zatklo velké mnoţství odbojářŧ. Spojení
vytvořená v rámci ON pak zejména na místní úrovni často fungovala i v dalším prŧběhu
okupace a další skupiny hnutí odporu na ně mohly navázat. V tomto ohledu existovala
v podzemním hnutí od počátku aţ do konce okupace kontinuita, kterou nedokázaly zásahy
nacistických bezpečnostních sloţek nikdy úplně přerušit. Na Přerovsku se např. řada
pŧvodních členŧ Obrany národa v závěru války zapojila do spolupráce s paravýsadkem
CLAY nebo s partyzánskými skupinami.
Za svou statečnou činnost zaplatila ON tvrdou cenu. Protoţe hodnověrné údaje pro
olomoucký kraj nejsou k dispozici, uveďme aspoň pro ilustraci, ţe v kraji Moravská Ostrava
bylo podle poválečných výpovědí členŧ gestapa v souvislosti s činností ON vyšetřováno asi
850 osob, z nichţ bylo kolem 460 předáno soudu nebo do koncentračních táborŧ. Celkový
počet zatčených a předaných soudu v rámci celé Moravy se odhaduje na 2500 osob. Značná
část z nich se konce okupace nedoţila. Jejich oběť zasluhuje úctu a neměla by být
zapomenuta.
Po tragickém osudu, který první garnituře ON připravilo gestapo, se vedoucími silami
českého národního odboje staly skupiny napojené na Ústřední vedení odboje domácího,
respektive na Moravě na tzv. Moravskou pětku. Na Přerovsku personální sloţení odbojových
buněk patřících k těmto ilegálním sítím výrazně odráţelo sociální, hospodářskou i kulturní
tvářnost tohoto regionu a silně se zde uplatňovaly i příbuzenské a profesní vazby. Politicky se
většina místních členŧ těchto odbojových skupin před válkou hlásila k sociální demokracii
nebo na tuto stranu napojeným organizacím (DTJ), ale nechyběli ani stoupenci jiných
160
politických směrŧ (např. František Skopal byl před válkou člen ţivnostenské strany a
funkcionář Sokola).
I skupiny patřící k ÚVODu musely řešit tradiční dilema tajných organizací pracujících
v prostředí ovládaném nepřítelem, tj. zda se omezit na malý počet členŧ, a tím se lépe ukrýt
před pátráním protivníkových bezpečnostních orgánŧ, nebo vytvořit rozsáhlou organizaci,
která by byla rychle akceschopná a měla vliv na celou společnost, ale byla by i více
zranitelná. Zpočátku zejména v pŧvodní moravské síti PVVZ dominovaly snahy dát se první
cestou, čehoţ výrazným dokladem je i činnost přerovských odbojových buněk, které se
snaţily rozšiřovat počet zapojených osob jen v nezbytně nutné míře a nevytvářet „organizaci
pro organizaci“. Zdá se, ţe i díky tomu gestapo později vŧbec nerozpoznalo pŧvodní
samostatnost moravské sítě PVVZ – její členové stanuli totiţ před nacistickou justicí jako
příslušníci „civilní sítě ON“, kdeţto zatčení členové PVVZ z Čech byli souzeni jako
„odboráři“.
Postupně ovšem zejména pod vlivem praţského ÚVODu, ale i kontaktŧ
s nástupnickými organizacemi Obrany národa převládly i na Moravě v PVVZ tendence
k prohlubování a sjednocování odbojových skupin, které se projevily v řídicích orgánech
i v místních skupinách (viz např. propojení Josefa Pavlána a Rŧţeny Stokláskové v Přerově).
Zpětně je samozřejmě moţné tento postup kritizovat, protoţe gestapu usnadnil proniknutí do
ilegální organizace, musíme si ale uvědomit, v jaké situaci tato koncepce vznikla. Odboj se
v dané chvíli připravoval na závěrečné střetnutí s nepřítelem, které se podle jeho odhadu
mělo odehrát v blízké budoucnosti, a proto se otázka akceschopnosti stávala prvořadou a
zatlačila do pozadí problémy bezpečnosti. Stále také ještě nebyly doceňovány moţnosti a
schopnosti gestapa.
Seskok parašutistŧ ze SSSR v létě roku 1941 do protektorátu se stal významným
mezníkem, mj. upozorňujícím i na to, ţe v činnosti domácí rezistence začínají hrát stále
dŧleţitější úlohu zahraniční centra, a to nejen po stránce politické jako doposud, ale
i v oblasti technické a lidské. Materiální zdroje českého odboje nebyly příliš rozsáhlé a např.
v prostředcích radiospojení začal být vzhledem ke ztrátám, které utrpěl, v podstatě závislý na
pomoci zvenčí. Za této situace mohl příchod vyškolených specialistŧ vybavených účinnými
radiostanicemi a sabotáţními prostředky přispět k výrazné aktivizaci podzemního hnutí.
161
Bohuţel z řady objektivních i subjektivních příčin se tak nestalo a rozbití podporovatelských
sítí výsadkářŧ splynulo v posledních měsících roku 1941 se zničením hlavních organizací
českého a moravského odboje.
Pokud tyto výsadkové operace hodnotíme z hlediska celkové efektivity, musíme
objektivně přiznat, ţe šlo o riskantní akce, které nakonec skončily neúspěšně a s velkými
oběťmi. Příčiny je třeba hledat zejména v celkové situaci v protektorátu na podzim 1941, kdy
nacistický teror silně podlomil činnost odbojového hnutí a vytvořil nepříznivé podmínky pro
činnost výsadkŧ. Svŧj podíl na neúspěchu měly ovšem i chyby a omyly, kterých se dopustily
centrály vysílající desanty i samotní výsadkáři. Významnou roli rovněţ sehrála osobní
selhání některých jednotlivcŧ.
Po rozbití odbojových skupin napojených na Ústřední vedení odboje domácího, resp.
Moravskou pětku, se významným činitelem českého ilegálního hnutí nejen na střední
Moravě, ale i v dalších moravských regionech stává odbojová organizace Lvice, která
v mnohém organizačně, koncepčně i personálně navazovala na předešlé struktury národního
odboje, zejména na ON, ale i PVVZ. Do Lvice se zapojila i řada ilegálních pracovníkŧ jiných
odbojových skupin (kromě ON a PVVZ i např. pŧvodní členové distribuční a rozmnoţovací
sítě časopisu V boj, zpravodajské skupiny RU-DA, ilegální KSČ aj.).
Některé momenty z historie Lvice zpochybňují řadu obecných tvrzení, která jsou
v souvislosti s českým podzemním hnutím v období let 1941–1942 často uváděna. Především
centrální vedení Lvice vzniká do značné míry jako reakce na rozbití předcházejících
ústředních odbojových orgánŧ v období 1. stanného práva. To poněkud odporuje často
uváděné tezi o zlomení a zastrašení českého hnutí odporu v dŧsledku teroru rozpoutaného
R. Heydrichem po jeho příchodu do protektorátu. Obdobná situace nastává i v období
druhého stanného práva, kdy jsou atentát na Heydricha a následné represe pro členy Lvice
podnětem ne k omezení, ale naopak k zintenzivnění činnosti, mj. i sabotáţní.
Pozoruhodné je zapojení členŧ středomoravské Lvice do ukrývání několika
významných osobností ilegálního hnutí – zejména představitele sokolského odboje Ladislava
Vaňka a radisty Otto Linharta. I tato aktivita probíhala v období druhého stanného práva.
Zajímavý je i plán představitelŧ sokolské organizace Jindra, kteří chtěli za pomoci Lvice
přenést těţiště činnosti své organizace na střední Moravu a na podzim 1942 se pokusili
162
o obnovení radiospojení se zahraničím, které bylo přerušeno v létě 1942 po odhalení vysílací
stanice Libuše. Tyto akce je nutné hodnotit jako snahu o vymanění se z defenzivy, do které se
český odboj dostal po atentátu na Heydricha.
Novým prvkem v metodách českého podzemního hnutí se stává spolupráce Lvice
s partyzánským oddílem Zelený kádr, pro který tato odbojová organizace zajišťovala
zásobování a zpravodajství. Rozbití Lvice gestapem se pak uskutečnilo v souvislosti s dalším
velkým úderem gestapa proti odbojovému hnutí na Moravě, ke kterému došlo v závěru roku
Na střední Moravě pak likvidace místních skupin Lvice proběhla aţ s určitým
zpoţděním na začátku roku 1943. V aktivitě nástupnických organizací Lvice – partyzánských
oddílŧ Bílá lvice (Jan Ţiţka) a Juraj – získávají rozhodující úlohu sabotáţní, diverzní a
bojové akce.
Historie boje za svobodu se neskládá jen ze samých vítězství. I trpké a krvavé poráţky
v ní mají své místo a svŧj význam. Je třeba se sklonit před hrdinstvím vlastencŧ, kteří se
s velkou statečností a obětavostí snaţili přispět k poráţce fašismu a často za to zaplatili svými
ţivoty.
163
POZNÁMKY
ÚVOD
A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny
1) Podrobné zachycení odbojového hnutí na Přerovsku v letech 1943–1945 viz KOPEČEK, P.:
Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945, Sborník SOkA Přerov, 2010,
s. 182–208.
2) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, disertační práce, Olomouc 1983.
3) Ještě v jinak velmi cenné publikaci J. Koutka A národ se bránil, která byla vydána v roce 1987,
jsou pouţívány všechny tři tyto termíny.
4) Viz např. KOKOŠKA, S.: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Praha 2005, s. 18.
5) Viz např. BĚLINA, P. a kol.: Dějiny zemí Koruny české, II. díl, Praha 1992, s. 179. Podobný
terminologický problém se např. objevuje u adjektiva „aktivistický“, které je v případě
československé republiky pouţíváno pro politické strany německé menšiny v ČSR ochotné od
poloviny 20. let participovat na vládní moci, v případě Protektorátu Čechy a Morava pak pro
jednotlivce nebo skupiny spolupracující s okupační mocí, tj. v tomto případě jde v podstatě
o synonymum pro přídavné jméno „kolaborantský“.
6) Viz např. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, s. 116.
7) Viz KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997, s. 9. Pojem národní odbojové organizace
pouţívá i např. BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika,
kolaborace a odboj 1939–1945, Praha 1999, s. 204 aj.
8) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, LitomyšlPraha 2006, s. 410.
9) Přednášky v Muzeu Komenského v Přerově v rámci cyklu „muzejních úterkŧ“: 10.11. 1998 –
Tragédie Zákřova, 23.11. 2004 – Parašutisté v Přerově v roce 1941, 30.3. 2010 – Odbojové hnutí
na Přerovsku v závěru nacistické okupace. Přednáška v Prosenicích: 16.1. 2005 – Činnost
odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Přednáška pro OV ČSBS Přerov: 23.4. 2005 –
Činnost odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Přednáška pro TJ Sokol Přerov a odbor
Věrné gardy: 31.3. 2010 – Sokolský odboj na Přerovsku v období nacistické okupace.
10) K Lvici nejpodrobněji viz ČVANDA, F.: Noční akce, Ostrava 1965 a týţ: V nerovném boji,
Ostrava 1990.
164
11) Ve spisech mimořádných lidových soudŧ pouţitých v této práci se toto zkreslení objevuje
zejména ve vyšetřovacím spise člena gestapa B. Loibnera, který byl svými vyšetřovateli „veden“
k tomu, aby obvinil z konfidentství JUDr. Leopolda Pospíšila a olomouckého světícího biskupa
Stanislava Zelu. Viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner.
V literatuře o tomto případu HEJL, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990, s. 128.
B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského protifašistického hnutí
odporu
1) KUKLÍK, J. – KUKLÍK, J.: Dějiny 20. století, Praha 1995, s. 93.
2) PEČENKA, M. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha 1995, s. 318.
3) Tamtéţ, s. 319. Viz např. také MACKSEY, K.: Zapalte Evropu! Partyzáni v Evropě za 2. světové
války, Brno 2000, s. 57–58 a HRBEK, I. – HRBEK, J.: Krvavé oceány, Praha 1994, s. 60–61.
4) HORST, H. van der: Dějiny Nizozemska, Praha 2005, s. 423.
5) FILIPPI-CODACCIONI, A. M. a kol.: Dějiny 20. století, Praha 1994, s. 241.
6) VYKOUKAL, J. a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989, Praha 2000,
s. 42.
7) Tamtéţ, s. 45.
8) Tamtéţ, s. 42–44.
9) Moravské zemské muzeum Brno (dále MZMB), pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6078,
PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace ON na Moravě, II. část, s. 46.
10) MARŠÁLEK, P.:c.d., s. 201.
C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické, vojenské a
bezpečnostní aspekty jeho vývoje v tomto období
1) BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–
1960, sv. VI., Ostrava 1978, s. 28–37.
2) Státní okresní archiv Přerov (dále SOkA Přerov), fond Český svaz protifašistických bojovníkŧ
Přerov (dále ČSPB Přerov), sign. 1/4525/1985.
3) CHUMCHAL, M.: Prŧmyslový rozvoj města. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě,
Přerov 2000, s. 141–148.
4) Památník 125. výročí Tělocvičné jednoty Sokol Přerov, Přerov 1996, s. 14 a Výroční zpráva
tělocvičné jednoty Sokol Přerov za rok 1939 (materiál v drţení Bohumila Domanského).
165
5) LAPÁČEK, J.: Vznik a vývoj legionářských organizací, místní legionářské organizace okresu
Přerov. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské
armádě v letech 1914–1920, Přerov 2001, s. 19.
6) BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: c.d., s. 34–35.
7) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 185.
8) BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945, Olomouc
1997, s. 30.
9) ŠÍREK, J. a kol.: Aby nebyli zapomenuti, Přerov 2005, s. 163.
10) LAPÁČEK, J.: Starostové města Přerova 1850–1939. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání
o městě, s. 49.
11) CHUMCHAL, M. – CAGÁŠEK, B. – ZÁLEŠÁK, I.: Pozemní vojsko v Přerově. In: LAPÁČEK,
J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, Přerov 2002, s. 33.
12) VOLTR, J.: Historie létání v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2,
s. 38–55.
13) Vojenské dějiny Československa, IV. díl, Praha 1988, s. 38.
14) ŠÍREK, J. a kol.: c.d., s. 172.
15) Archiv bezpečnostních sloţek (dále ABS) ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5-1 (Oblastní
úřadovna StB Olomouc), i.j. 18.
16) Např. na přelomu let 1944 a 1945 zde byly rozmístěny tři perutě 10. bitevní eskadry vybavené
stíhačkami Focke Wulf FW 190. Viz SCHÖN, J.: Okupace letiště Přerov-Henčlov a letecké
události v letech 1939–1945. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 56.
17) RAJLICH, J.: Mustangy nad protektorátem, Praha 1997, s. 74 a 77–85.
18) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, Praha 1986, s. 63.
19) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6141/1987.
20) Tamtéţ.
21) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 411.
22) O struktuře, činnosti a personálním obsazení jednotlivých referátŧ přerovského gestapa viz. např.
SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6153/1987 – výslech F. Carmana nebo Zemský archiv (dále ZA)
Opava, pob. Olomouc, fond Mimořádného lidového soudu (dále MLS) Olomouc, Ls 1426/46 –
Bohumil Loibner, popis vlastní činnosti.
23) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.
24) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, popis vlastní činnosti.
25) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2074/1980 – výslech F. Carmana.
26) K Josefu Schuppovi viz JIRÁK, P.: Odbojář Jaroslav Raška a činnost organizace Moravská
rovnost v Kojetíně a okolí, Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 209–230 a také ZA Opava, pob.
Olomouc, MLS Olomouc, Ls 752/46 – Josef Schupp.
166
27) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5703/1986 – výpověď O. Koslowského. Podobně jako v jiných
obdobných případech je ale nutné tuto výpověď posuzovat velmi opatrně, protoţe pochopitelnou
snahou Koslowského bylo přesunout maximum zodpovědnosti na jiţ mrtvého A. Mináře.
28) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1985/1979 – odbojová činnost KSČ v Uhřičicích.
29) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 67.
30) SOkA Přerov, fond ONV Přerov – prezidiální spisy, výslech F. Langera. V literatuře o této tzv.
akci „Zeppelin“ viz SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 373.
31) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, protokol z 12.1. 1946.
32) LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.):
Přerov – Povídání o městě 2, s. 95.
33) Tamtéţ, s. 89.
34) V období 1. stanného práva byl 25. října 1941 v Kounicových kolejích v Brně popraven četnický
stráţmistr Jan Procházka z četnické stanice v Horní Moštěnici a v koncentračním táboře
Mauthausen zahynul 14. prosince 1941 policejní inspektor Rajmund Polišenský, zástupce
přednosty přerovského policejního úřadu (oba případy podrobně viz kap. 2). Za účast na
ilegálním hnutí tzv. národních výborŧ byli 20. dubna 1945 v Brandenburgu popraveni vrchní
stráţmistr Jan Vávra z četnické stanice v Horní Moštěnici a vrchní stráţmistr Antonín Valenta
z četnické stanice v Brodku. Konečně kvŧli aktivní účasti na povstání 1. května 1945 v Přerově
byli následující den na vojenské střelnici v Olomouci-Lazcích popraveni příslušníci přerovské
městské policie nadporučík Jan Švehlák, vrchní stráţmistr František Vitásek a policejní revírní
štábní stráţmistr Jan Sedlák. K případu J. Vávry a A. Valenty viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS
Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, protokol s A. Valentou. K příslušníkŧm přerovské městské
policie popraveným v Olomouci-Lazcích viz naposledy FIALA, J.: Z dějin katovského řemesla
v Olomouci III. Popravy v Olomouci za nacistické okupace Československa v letech 1939–1945 a
během činnosti zdejšího mimořádného lidového soudu v letech 1945–1948, Zprávy Vlastivědného
muzea v Olomouci, č. 298/2009, s. 67–68.
35) K Hanákově případu viz LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově.
In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 89. Podle výpovědi člena gestapa B.
Loibnera měl E. Hanák udat svého zástupce Rajmunda Polišenského a ředitele městského úřadu
JUDr. Ladislava Prchala ze msty za to, ţe měli podíl na jeho předchozím sesazení z funkce. Oba
pak v závěru roku 1941 zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Samotného E. Hanáka
mělo gestapo poslat do koncentračního tábora za opakovaná falešná udání. Viz SOkA Přerov,
ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.
36) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5580/1986 – ţivotopis Ladislava Komendy.
37) Podrobně k této straně viz PASÁK, T.: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha
1999, s. 285–286.
167
38) Seznam kojetínských členŧ Nacionálně socialistické české dělnické a rolnické strany viz ABS ČR
Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5 (KS MV Olomouc), i.j. 13. O pŧsobení této organizace
v Kojetíně viz např. i JEGLA, V.: Z kroniky města Kojetína. In: VOŢDA, G. (ed.): KSČ v čele
národně osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku, Přerov 1965, s. 18.
39) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4779/1985 – seznam přerovských členŧ Vlajky. Zajímavé je, ţe
mezi přerovskými členy „Vlajky“ najdeme i některé bývalé dŧstojníky československé armády,
kteří se v závěrečné fázi okupace angaţovali v odbojovém hnutí.
40) Brodek u Přerova: historie a současnost, Brodek u Přerova 2001, s. 95.
41) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 36.
42) Bartoš, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945, s. 37–38.
Seznam přerovských Ţidŧ, kteří zahynuli během okupace, viz Kultura Přerova (dále KP), srpen
1967, s. 232– 237.
1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU
1) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, Vlastivědný věstník moravský (dále
VVM), 1998, č. 1, s. 14. K tomuto jednání viz také GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny
zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s 261.
2) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace
ON na Moravě, I. část, s. 13.
3) Tamtéţ, s. 15.
4) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986 – přehled činnosti přerovské skupiny vojenského
odboje.
5) Vzpomínky Mariana Motáně, KP, srpen 1966, s. 72. O struktuře ON na Olomoucku viz
BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 46–53.
6) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4772/1985 – vzpomínky Františka Bossanyiho.
7) Vzpomínky MUDr. Františka Bláhy. In: Z počátků odboje, Praha 1969, s 256.
8) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4758/1985 – vzpomínky A. Svozila.
9) Vzpomínky Emílie Skopalové, KP, srpen 1966, s. 61. ROSMUS, K.: Vzpomínky na dobu
okupace, KP, červen 1964, s. 3–4.
10) Vzpomínky Ladislava Vyslouţila a koncept návrhu na vyznamenání R. Lukaštíka, archiv autora.
11) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4336/1984 – Sokol Přerov v boji proti fašismu.
12) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
168
13) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 35. V Machovcově politické angaţovanosti najdeme řadu rozporuplných rysŧ,
z nichţ je na první pohled zřejmá jeho snaha stát v popředí za všech okolností. V prŧběhu
okupace byl rovněţ členem přerovského městského vedení „Svazu pro spolupráci s Němci“, aby
se pak po vypuknutí povstání v Přerově 1. května 1945 postavil do čela tzv. Revolučního
místního národního výboru, který v prŧběhu těchto pohnutých událostí zasedal na přerovské
radnici. To mělo pro něho tragické dŧsledky, protoţe po potlačení povstání byl zatčen a společně
dalšími 20 účastníky povstání 2. května 1945 popraven na vojenské střelnici v Olomouci-Lazcích.
Podrobně k událostem v Přerově 1. května 1945 viz KOPEČEK, P.: Povstání v Přerově 1. května
1945, VVM, 2009, č. 2, s. 121–131 a VOŢDA,G.: Přerovské povstání 1. května 1945, Přerov
1975.
14) BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 50.
15) V publikaci Obrana národa na Ostravsku (SKÝPALA, M., Přerov 2002, s. 73) je uváděna
podřízenost Lipnicka okresnímu velitelství ON v Přerově. Její autor ale podle mého názoru málo
doceňuje skutečnost, ţe i kdyţ pŧvodní koncepce výstavby struktury ON byla značně
schematická, její konkrétní realizace se často od tohoto schématu lišila a přizpŧsobovala místním
podmínkám. V jiných studiích je uváděn Lipník nad Bečvou jako samostatný okres Obrany
národa podléhající přímo krajskému velitelství v Olomouci. Viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.:
Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 1, s. 21. K tomuto názoru se na základě vzpomínek
pamětníkŧ přiklání také autor této práce.
16) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 90 a 214.
17) K činnosti kojetínské ON viz např. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1989/1979 – sokolský odboj
v Kojetíně.
18) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová
organizace ON na Moravě, I. část, s. 20.
19) Václav Salaquarda: Ţádost o přiznání charakteru partyzána (materiály zapŧjčené A. Hradílkem).
20) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 184.
21) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 114.
22) STOLAŘÍK, I.: Patřili k prvním, Ostrava 1994, s. 120.
23) SKÝPALA, M.: Obrana národa na Ostravsku, s. 102–104.
24) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4757/1985 – vzpomínky Jana Paseky, 1/4773/1985 – zpráva
Rudolfa Langera.
25) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 183–185.
26) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6078, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová
organizace Obrana národa na Moravě, II. část, s. 38.
27) ROSMUS, K.: Drobty vzpomínek, KP, říjen 1967, s. 254–255.
169
28) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 1, s. 20–21. MZMB,
pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace
Obrana národa na Moravě, I. část, s. 22–24.
29) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982 – obţalovací spis Františka Skopala u Lidového
soudního dvora v Berlíně.
30) Vzpomínky Rudolfa Kováře, KP, prosinec 1966, s. 130.
31) Tamtéţ, s. 128.
32) Vzpomínky Františka Vodsloně, KP, srpen 1966, s. 66.
33) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5392/1986 – vzpomínky Emílie Skopalové. ROSMUS, K.:
Vzpomínky na dobu okupace, KP, červen 1964, s. 3–4. O brněnském ZNV a jeho vztahu k ON
viz např. také UHLÍŘ, J. B.: Zemský národní výbor, Dějiny a současnost, 2000, č. 1, s. 26–31.
34) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 119–120.
Podrobněji pak ŠTĚPÁNEK, Z.: Nacifikace a moravští lékaři, Brno 2004, s. 81–84.
35) Vzpomínky Emila Řehŧřka, KP, srpen 1967, s. 229–230. MZMB, fond B XI/II, i. č. S-66,
FRANCL, O.: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na Moravě v roce 1939, s. 50.
GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. – KUKLÍK, J.: 2 245 dní odporu, Praha 1980, s. 59.
36) Podrobně ke zpravodajství ON viz např. KOUTEK, J.: A národ se bránil, Praha 1987, s. 44–46 a
týţ: Tichá fronta, Praha 1985, s. 44–48.
37) Vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 104. Viz příloha 1.
38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2108/1982 – činnost a osud výsadku B. Němce. Vzpomínky Jana
Němce, KP, prosinec 1967, s. 287.
39) STOLAŘÍK, I.: c. d., s. 86.
40) Poslání a úloha ilegálního tisku, Nové Přerovsko (dále NP), 22. 4. 1983, s. 11.
41) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5566/1986 – vzpomínky Augustina Bečáka. Některé autentické
ilegální tiskoviny přerovské ON viz SOkA Přerov, Pozŧstalost K. Rosmuse, i. č. 28.
42) KORČÁK, R.: Český kurýr a lidé kolem něho. In: Z počátků odboje, Praha 1969, s. 340.
Podrobně k historii tohoto ilegálního časopisu viz KOUTEK, J.: A národ se bránil, s.105–111.
O přerovských souvislostech rozmnoţování a distribuce Českého kurýra viz také vzpomínky
Václava Čurdy, KP, prosinec 1966, s. 135–136.
43) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 116.
44) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5546/1986 – činnost Jana Skopala.
45) E. Skopalová se ve svých vzpomínkách zmiňuje mj. o tom, ţe v dŧsledku financování
ilegálních přechodŧ do zahraničí a další odbojové činnosti se obchodní firma jejího manţela
dostala v prŧběhu okupace do silného zadluţení. Viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5392/1986.
46) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5609/1986 – vzpomínky B. Juráška.
170
47) Seznam příslušníkŧ zahraniční armády z Přerova, KP, leden 1967, s. 153–155. V tomto seznamu
jsou uvedeni vojáci a dŧstojníci československých zahraničních jednotek, kteří se v Přerově buď
narodili, měli zde domovskou příslušnost, nebo ve městě bydleli před odchodem za hranice.
48) Vzpomínky E. Skopalové, KP, srpen 1966, s. 63. V literatuře viz GEBHART, J. – HÁJKOVÁ,
A. – KUKLÍK, J.: c. d., s. 61.
49) ZEMEK, J.: Z Veselí nad Moravou do Bělehradu. In: Morava v boji proti fašismu, I, Brno 1987,
s. 111.
50) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982 – obţalovací spis Františka Skopala u Lidového
soudního dvora v Berlíně. Datování této návštěvy je nicméně problematické, protoţe F. Skopal
se při vyšetřování snaţil posunout ilegální činnost, kterou mu gestapo prokázalo, co nejvíce k
datu svého zatčení, a tím zastřít skutečnou dobu své angaţovanosti v odbojovém hnutí.
51) PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace ON, Sborník Matice moravské, 1967, s. 54.
52) Podrobně k osudŧm a činnosti Josefa Mašína viz např. NĚMEČEK, J.: Mašínové – zpráva o dvou
generacích, Praha 1998. K Václavu Morávkovi viz např. ČERMÁK, V.: Muţ proti okupaci, Plzeň
2007 a k Josefu Balabánovi viz KOURA, P.: Podplukovník Josef Balabán, Praha 2003.
53) Vzpomínky Rŧţeny Bečákové, KP, září 1966, s. 75–78.
54) Např. brněnské gestapo kvŧli tomu vyslalo dva své členy v roli falešných ţelezničářŧ do Ostravy,
aby po pŧvodcích těchto sabotáţí pátrali. Viz Moravský zemský archiv (dále MZA) Brno, fond
MLS Brno, Ls 2/47 – Rudolf König, protokol z 3. 10. 1946.
55) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72. V roce 1942 bylo zaznamenáno
dvanáct obdobných hlášení, v roce 1943 dvě, v roce 1944 dvanáct a v roce 1945 čtyři.
56) Gestapo v roce 1939, NP, 31. 8. 1984, s. 7. Vzpomínky Věry Hahnové, KP, červen 1966, s. 42.
57) O této skupině viz BAREŠ, A. – PASÁK, T.: Odbojová organizace Zdeňka Schmoranze v roce
1939, Historie a vojenství, 1968, č. 6–7, s. 1003–1033 a KOKOŠKA, S. – PIVCOVÁ, Z.:
Generál Eliáš a Schmoranzova skupina tiskových dŧvěrníkŧ, Historie a vojenství, 1996, č. 6, s.
138–159.
58) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4760/1985 – vzpomínky generála Františka Vítka,
ČASNOCHOVÁ, J.: Věren sobě i vlasti, Národní osvobození, č.19/2006, s. 8.
59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4776/1985 – seznam zatčených osob.
60) ROSMUS, K.: Drobty vzpomínek, KP, září 1967, s. 248–249.
61) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, s. 14–19.
62) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 46–49.
63) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
64) ROSMUS, K.: Vzpomínky na dobu okupace, KP, srpen 1964, s. 2–4.
65) Vzpomínky E. Vašíčka, KP, duben 1967, s. 184.
66) Tamtéţ, s. 185.
171
67) Šimsová, M.: Odbojáři z ON souzení jako „Helfert-Inteligenz-Gruppe“, Časopis Matice moravské
(dále ČMM), 1998, č. 1, s. 114.
68) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 123.
69) ČELOVSKÝ, B.: So oder so, Ostrava 1997, s. 250–251. O prŧběhu zatýkání v síti ON a ZNV viz
také např. KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997, s. 49–51.
70) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď z 12. 11. 1945.
71) Koncept návrhu na vyznamenání R. Lukaštíka, archiv autora.
72) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982.
73)BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 70–71.
74) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 36.
75) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
76) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982.
77) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5676/1986 – seznam odbojových pracovníkŧ, kteří zahynuli v
Kounicových kolejích. S tímto pramenem je ovšem v rozporu kniha Svědectví Kounicových
kolejí (Brno 1947, s. 93), která uvádí autentický nápis z Kounicových kolejí: „Jan Ulman, zatčen
7. 1940, odjel 3. 7. 1942 do Říše pro smrt.“
78) Záleţitost M. Suma vzbudila po válce poměrně značný, zřejmě i politicky motivovaný
rozruch, protoţe byl z vězení propuštěn i za slib spolupráce s nacistickými bezpečnostními
sloţkami. Zpětně mu ovšem nebyl prokázán ţádný případ, kdy by někoho udal nebo jinak
poškodil.
79) Vzpomínky Emila Řehŧřka, KP, srpen 1967, s. 229–230.
80) Cekl, J.: Kraj, jímţ táhla válka, Olomouc 1947, s. 265.
81) Podrobně k represím 1. a 2. stanného práva na Moravě viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a
druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), Brno 2001. K obětem z řad ON během 1. a 2.
stanného práva viz také VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998,
č. 2, s. 127–128.
82) Vzpomínky Štěpána Kleina, KP, březen 1967, s. 176.
83) Viz např. ŠPLÍCHAL, K.: Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji, Praha
1981, s. 73.
84) KLIMEŠ, V.: Osvětim nám jiţ nic neříká, KP, listopad 1966, s. 174. SOkA Přerov, ČSPB
Přerov, 1/5131/1986 – památníky vděku.
85) Vzpomínky Františka Sigmunda, KP, říjen 1967, s. 263.
86) SOkA Přerov, SPB Přerov, 1/205/1979 – popis činnosti odbojové skupiny Jindra.
172
87) Podrobně k činnosti vojenských odbojových skupin na Přerovsku v závěru války viz KOPEČEK,
P.: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945, Sborník SOkA Přerov, 2010, s.
182–208. F. Rakovčík byl uţ od prosince 1943 napojen na vojenskou sloţku odbojové
organizace Přípravný revoluční národní výbor, která se pod vedením generála Zdeňka Nováka
snaţila obnovit rozbité sítě Obrany národa. Viz např. SLÁDEK, O.: Přicházeli z nebe, Praha
1993, s. 143.
2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA PŘEROVSKU
1) GRŇA, J.: Sedm roků na domácí frontě, Brno 1968, s. 36–37.
2) Celkově o PVVZ viz např. KURAL,V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997. VRABEC, V.:
Antifašistický odboj – zmařené naděje, Praha 1992. GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny
zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 268–271 aj. O PVVZ na Moravě přehledně viz
ŠTĚPÁNEK, Z. – VAŠEK, F.: Moravská pětka. In: Rok 1942 v českém odboji, Praha 1999,
s. 51–55. VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998, č. 1,
s. 71– 94.
3) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5372/1986 – vzpomínky Františka Lančíka.
4) Vzpomínky Františka Lančíka, KP, červenec 1966, s. 50–53.
5) Tamtéţ.
6) Vzpomínky Josefa Konečného, KP, únor 1966, s. 22-23 a SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
1/4767/1985 – dopis Josefa Konečného Karlu Rosmusovi. KOPŘIVOVÁ, M.: Pokroková
učitelka Růţena Stoklásková, Přerov 1967, s. 30.
7) O kontaktech J. Grni s přerovským odbojem viz GRŇA, J.: c.d., s. 55 aj. O návštěvách
V. Jankovce v Přerově viz vzpomínky Marie Zedníčkové, KP, duben 1966, s. 15–16 a Marie
Pourové, tamtéţ, s. 16–17. O schŧzkách v Národním domě viz BARTOŠ, J.: Ilegální síť Petičního
výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na střední Moravě, Zprávy Vlastivědného muzea
v Olomouci, č.278/1999, s. 3. Viz také MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Rŧţeny
Stokláskové.
8) Vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 104.
9) Tito odbojoví pracovníci se v druhé polovině roku 1944 stali vedoucími představiteli přerovské
ilegální skupiny „Kamil“, která byla napojena na paravýsadek CLAY a později se pod novým
názvem „Viktor“ stala součástí tzv. Tajné vojenské a civilní organizace při štábu 1. čs.
partyzánské brigády Jana Ţiţky. K této skupině viz SOkA Přerov, sbírka jednotlivin – „Akce
Viktor“, v literatuře viz BARTOŠ, A. – KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, 5. přepr. vyd., Praha
1992 a také KOPEČEK, P.: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945,
Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 182–208.
173
10) Vzpomínky Marie Poláchové, KP, duben 1966, s. 17–18. MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno,
spisy Marie Dřevojánkové a Josefa Dřevojánka.
11) SOkA Přerov, Pozŧstalost Františka Lančíka, i. č. 14.
12) GRŇA, J.: c.d., s. 64.
13) K činnosti poštovní sítě PVVZ viz podrobně zejména GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. –
KUKLÍK, J.: 2245 dní odporu, Praha 1980, s. 77–81 aj.
14) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5603/1986 – vzpomínky A. Česala.
15) GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. – KUKLÍK, J.: c.d., s. 205.
16) Podrobně o ÚVODu viz KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci.
17) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998, č. 1, s. 81.
18) GRŇA, J: c.d., s. 54–55. Nejasné ovšem zŧstává přesné datum této schŧzky. Grňa totiţ ve svých
pamětech uvádí období kolem Vánoc roku 1940, coţ je ovšem zjevně nesprávné, protoţe uţ od
května 1940 byl František Skopal ve vězení.
19) K ţivotním osudŧm Jaroslava Hlubíka viz podrobně např. FROLOVÁ, L.: Dějiny základní školy
v Lipově v kontextu s historií obce Lipov, Olomouc 2011, bakalářská práce na KSV PdF UP
v Olomouci, s. 34–37.
20) GRŇA, J: c.d., s. 88.
21) K rozbití sítě ilegální KSČ na střední Moravě v první polovině roku 1940 viz BARTOŠ, J.: Odboj
proti nacistickým okupantům na Olomoucku, s. 70–72.
22) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 183-185. Vzpomínky Antonína Horáka, archiv
autora.
23) Vzpomínky Františka Vodsloně, KP, srpen 1966, s. 66.
24) Zajímavé je, ţe J. Grňa ve svých pamětech popírá návaznost těchto skupin na pŧvodní Obranu
národa z roku 1939. Zdá se, ţe je to zpŧsobeno i Grňovým poválečným skeptickým postojem vŧči
metodám organizace Obrany národa, na jejíţ činnosti se ovšem sám výrazně podílel.
25) Podrobně viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998,
č. 1, s. 71-94.
26) K této skupině viz vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 10, dále SOkA Přerov, ČSPB
Přerov, 1/4756/1985 – vzpomínky Jan Krejčíře a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5692/1986 –
obţalovací spis Vladimíra Mazala a spol. u Vrchního zemského soudu ve Vratislavi.
27) Tamtéţ.
28) GRŇA, J.: c.d., s. 95.
29) Vzpomínky Vlasty Skalákové, KP, říjen 1966, s. 89–91.
30) Bratrem Jaromíra Pukla byl štábní kapitán Václav Pukl, v letech 1939–1940 okresní velitel
Obrany národa v Hranicích. Václav Pukl byl zatčen 27. února 1940 a 19. února 1943 popraven ve
Vratislavi.
31) SOkA Přerov, sbírka jednotlivin – „Akce Viktor“, dotazníky k odbojové činnosti.
174
32) Podrobně k těmto výsadkŧm viz např. BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a
ti druzí, Praha 1991. RICHTER, K.: A v zádech měli smrt, Třebíč 1997. HALAMA, V.:
Chronologie zrady. In: Morava v boji proti fašismu II, Brno 1990, s. 37–68. KOPEČEK, P.: Se
smrtí na dosah, Přerov 2000. MERCOVÁ, M. – ZEZULOVÁ, J.: Dřínov 1941 – Osudy
padákového výsadku S1/R, Dřínov 2006. V přehledných pracích o období 1939–1945 viz
Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999, s. 293–294 a GEBHART, J. –
KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 441–443.
33) Vzpomínky Františky Hovŧrkové-Ticháčkové, KP, únor 1968, s. 2–4.
34) Vzpomínky Rŧţeny Hanzlíkové, KP, duben 1966, s. 18–20.
35) Vzpomínky Jana Němce, KP, prosinec 1967, s. 287. VOŢDA, G. a kol.: Památníky a pamětní
desky protifašistického odboje v okrese Přerov, Přerov 1985, s. 45.
36) Vzpomínky Marie Poláchové, KP, duben 1966, s. 17–18.
37) Vzpomínky Marie Skopalové-Prokešové, KP, únor 1968, s. 9–10. SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
1/1983/1979 – první parašutisté ze SSSR.
38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4415/1984 – vzpomínky Františka Skopala. Rozhovor autora
s Jiřím Skopalem.
39) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
(12.11. 1945).
40) Ve vzpomínkách přerovských účastníkŧ odboje se informace o skrývání letcŧ objevují velmi
často, viz např. vzpomínky Rŧţeny Smutkové, KP, duben 1966, s. 14–15. V literatuře viz
NĚMEČEK, J.: Mašínové – zpráva o dvou generacích, Praha 1998, s. 140.
41) Vzpomínky Františka Šťastného, KP, červenec 1966, s. 59.
42) Vzpomínky Josefa Konečného, KP, únor 1966, s. 22–23.
43) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982 – zpráva sluţebny tajné státní policie v Mor. Ostravě
o potírání výsadkových agentŧ z 10.12. 1941.
44) GRŇA, J: c.d., s. 108.
45) Vzpomínky Magdalény Riedlové, KP, únor 1968, s. 7.
46) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986 – obţalovací spis Rajmunda Navrátila a skupiny jeho
podporovatelŧ u Zvláštního soudu v Brně.
47) BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a ti druzí, s. 59.
48) KOKOŠKA, J. – KOKOŠKA S.: Spor o agenta A-54, Praha 1994, s. 265.
49) Vzpomínky Marie Zedníčkové, KP, duben 1966, s. 15–16.
50) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 168.
51) BENČÍK, A. – KURAL, V.: c.d., s. 54.
52) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
(12.11. 1945).
175
53) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
(12.11. 1945), Jana Sandera a Oldřicha Ticháčka.
54) Rozhovor autora s Oldřichem Ticháčkem.
55) BENČÍK, A.: Parašutisté z východu, Voják, č. 11, 20.5. 1967, s. 10.
56) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 31.
57) Smrt sabotáţníkŧm, České slovo, 28.10. 1941, s. 3.
58) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7.
59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4497/1985 – vzpomínky Marie Němcové.
60) BARTOŠ, A. – KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, s. 195. SOkA Přerov, SPB Přerov,
1/1983/1979 – první parašutisté ze SSSR, 1/4415/1984 – vzpomínky Františka Skopala.
61) KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, s. 160.
62) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 40–48.
63) LEHÁR, L.: Gestapo a odbojová organizace PVVZ, Historie a vojenství, 1968, č.6 –7, s. 1034–
1045.
64) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 35–48.
VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Moravská pětka, ČMM, 1999, č. 2, s. 373–401.
65) O činnosti „volavčí sítě“ brněnského gestapa viz např. SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa,
s. 251–252, populárně pak TOMÁŠEK, D.: Konfidenti, Praha 1991, s. 116–136.
66) MZMB, fond B XI/II, i. č. S-66, FRANCL, O.: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na
Moravě v roce 1939, s. 20 a 23.
67) ZA Opava, fond MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 12.11. 1946.
68) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5136/1986.
69) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7. Ke Skalákově odbojové činnosti viz In
memoriam doc. MUDr. Václava Skaláka, Přerov 1947, s. 14 a také ŠTEPÁNEK, Z.: Nacifikace a
moravští lékaři (1939–1945), Brno 2004, s. 85 aj.
70) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth, protokol z 6.6. 1946.
71) BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a ti druzí, s. 64.
72) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982 – zpráva sluţebny tajné státní policie v Mor.Ostravě
o potírání výsadkových agentŧ z 10.12. 1941.
73) V Kounicových kolejích byla v období 2. stanného práva za pomoc R. Navrátilovi popravena jeho
manţelka Aneţka Navrátilová, jeho nevlastní matka Kamila Navrátilová a pomocnice
v Navrátilově zahradnictví Anna Tesaříková. V Táboře byli ze stejného dŧvodu popraveni bratr
Rajmunda Navrátila Jan Navrátil se svojí manţelkou Bohumilou Navrátilovou, manţelé Bohumil
a Melánie Erlovi, Marie Kazdová, Jan Nedělka a Ludvík Hejtmánek. O osudech R. Navrátila viz
podrobně JIRÁK, P.: Příběh odbojáře Rajmunda Navrátila z Kojetína, Sborník SOkA Přerov,
2009, s. 158–168.
176
74) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986 – obţalovací spis R. Navrátila a skupiny jeho
podporovatelŧ u Zvláštního soudu v Brně. DRBAL, V.: Bojovali a umírali, Kojetínský kulturní
kalendář, září 1985, s. 6–8. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1988/1979 – zpráva o Rajmundu
Navrátilovi. Rozhovor autora s Bohumilem Venclíkem ml.
75) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7. VOŢDA, G.: Parašutisté, Nové Přerovsko,
2.7. 1982, s. 4–5.
76) Popis jeho zatčení viz MZA Brno, MLS Brno, Ls 2/47 – Rudolf König, protokol s R. Königem
z 3.10. 1946.
77) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Rŧţeny Stokláskové. Zatčení a další osudy
V. Jankovce viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a
nacistická okupační moc 1941–1943, Praha 2003, s. 15.
78) Viz příloha č. 13.
79) Podrobně viz ŠTĚPÁNEK, Z.: Zatýkání a popravy moravských lékařŧ (1939–1941), ČMM, 1995,
č. 1, s. 75. VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942),
s. 56-57. HALAMA, V.: c.d., s. 64–66.
80) České slovo, 12. 6. 1942, seznam popravených podle rozsudkŧ stanného soudu v Brně.
K zjištěním gestapa o středomoravské síti PVVZ viz MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno,
spis Rŧţeny Stokláskové.
81) Text telegramu viz ČELOVSKÝ, B.: So oder so, Ostrava 1997, s. 309.
82) SLÁDEK, O.: Přicházeli z nebe, Praha 1993, s. 43. JELÍNEK, Z.: Západní paraskupiny a domácí
odboj, Praha 1992, s. 41.
83) JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Kolín 1984, s. 27 a 123. Poručík „útočné vozby“ Otto Kacetl byl
zapojen uţ v roce 1939 do struktury Obrany národa v Hranicích jako pobočník štkpt. jezdectva
Jaroslava Ţáka, velitele ON pro obvod Hranice-město. Viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
1/4994/1986. Do spolupráce se Silverem A zapojil Otto Kacetla Václav Krupka, jeho bývalý
spoluţák a jeden z hlavních spolupracovníkŧ výsadku v Pardubicích.
84) Vzpomínky Antonína Česala, KP, září 1966, s. 83–84. Podrobně k činnosti poštovních
odbojových skupin v tomto období viz KUKLÍK, J.: Závěrečná fáze Ústředního vedení odboje
domácího. In: Rok 1942 v českém odboji, Praha 1999, s. 33–38.
85) Viz Encyklopedie historie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=profil_osobnosti&load=1445. V literatuře viz také GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. –
KUKLÍK, J.: c. d., s. 143.
86) Z rozsáhlejších organizací národního odboje vyvíjely v té době na Přerovsku činnost zejména
skupiny Obce sokolské v odboji a Lvice. Ty přečkaly období 2. stanného práva v podstatě bez
úhony a k jejich odhalení gestapem došlo aţ na podzim roku 1942, resp. na začátku roku 1943.
Viz kapitola 3.
177
87) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Marie Dřevojánkové. SOkA Přerov, pozŧstalost
Františka Lančíka, i.č. 8.
88) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Josefa Dřevojánka.
89) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – Fridrich Carman, protokol stanice SNB
ve Valašském Meziříčí. Vzpomínky Ferdinanda Milfajta, KP, říjen 1966, s. 96–99. ZA Opava,
pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, vlastní popis činnosti B.
Loibnera.
90) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Josefa Dřevojánka.
91) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 150–156.
92) Kromě manţelŧ Aloise a Amálie Tkáčových byli 26. května 1942 v Čeladné za pomoc manţelŧm
Dřevojánkovým zatčeni Stanislav a Vlasta Skřídlovští, Ţofie Kantorová-Cáchová, Alois a Anna
Kantorovi a Jaroslav Mohyla. Všichni jmenovaní byli vězněni aţ do konce nacistické okupace.
Viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – Fridrich Carman, protokol stanice
SNB ve Valašském Meziříčí.
93) O předání vysílačky do Kojetína viz vzpomínky Marie Pasmínkové, archiv autora. K ukrytí
vysílačky u F. Nováka viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1988/1979 – činnost Rajmunda
Navrátila.
94) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 752/46 – Josef Schupp.
95) Tamtéţ, výpověď Marie a Augusty Honkové.
96) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5136/1986 – dopis Dominika Černého Josefu Tomšŧ. Osobnost
Dominika Černého vyvolává určité rozporuplné dojmy vzhledem k tomu, ţe do svého zatčení
patřil k vedoucím představitelŧm tzv. Národopisné Moravy, organizace se silně kolaborantským
zaměřením, která vyvíjela činnost zejména na jihovýchodní Moravě. Je samozřejmě moţné, ţe
šlo z jeho strany o krytí vlastní ilegální činnosti, resp. snahu kontrolovat nebo aspoň sledovat
činnost této organizace. V Národopisné Moravě se angaţoval mj. i Josef Vávra-Stařík, pozdější
partyzánský velitel spjatý s 1. čs. brigádou Jana Ţiţky. O Národopisné Moravě viz
MEZIHORÁK, F.: Hry o Moravu, Praha 1997.
97) ČELOVSKÝ, B.: c.d., s. 369.
98) Přerov – seznam obětí nacismu, materiál HDK OV ČSPB, nestránkováno. Muzeum Komenského
v Přerově, fond Archiválie, písemnosti a dokumentace dějin školství a komeniologie, Vězeňský
protokol věznice okresního soudu v Přerově za rok 1942.
99) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 5/6130/1987 – ţivotopisy přerovských pedagogŧ umučených za 2.
světové války. Václav Jiroušek bydlel v Přerově pouze v letech 1940–1942, předtím pŧsobil ve
Frýdku, kde byl zapojen do činnosti místní skupiny Obrany národa. Podílel se na obstarávání
zbraní, ilegálních přechodech hranic a ukrývání hledaných osob. Autorovi této práce se
nepodařilo najít ţádný doklad o jeho spojitosti s některou přerovskou ilegální skupinou.
178
100) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5692/1986 – obţalovací spis Vladimíra Mazala a spol. u
Vrchního zemského soudu ve Vratislavi.
101) Tamtéţ. Podrobně k osudŧm F. Bednáře viz ŢAMPACH, V.: František Bednář – zrádce nebo
hrdina odboje. In: Morava v boji proti fašismu, Brno 2008, s. 217–245.
102) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4756/1985 – svědectví Jana Krejčíře.
3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
1) STOLAŘÍK, I.: Patřili k prvním, s. 64.
2) BORÁK, M.: Odboj proti okupantŧm. In: BAKALA, J. a kol.: Dějiny Ostravy, Ostrava 1993, s.
O účasti členŧ Lvice na ilegálních přechodech hranic do Polska viz KOJECKÝ, M.:
Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, Lipenský kulturní kalendář (dále LKK), únor 1979,
s. 6.
3) KROUPA, V. a kol.: Český antifašismus a odboj, Praha 1988, s. 263.
4) SOkA Přerov, ČSPB Přerov , 1/1116/1979.
5) Vzpomínky Jarmily Bezděkové-Koláčkové, archiv autora. Další údaje o ţivotě Oty Koblovského
viz např. VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, II, Přerov 1988, s. 15. KOJECKÝ,
M.: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, c. d., s. 6. Prosenice 1275–2000, Prosenice 2000,
s. 275.
6) Vojenský historický archiv Praha (dále VHA), kopie kmenového listu Roberta Koblovského.
7) VHA Praha, kopie kmenového listu Roberta Koblovského mladšího, jeho letecké karty, karty
z kartotéky příslušníkŧ čs. zahraničního vojska a vybraných stránek ze sbírky „24“. Rovněţ také
RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu, 5. díl, Cheb 2003, s. 670–672.
8) K dopravě potravin do Prahy viz vzpomínky Rostislava Velického, archiv autora.
9) Podle zprávy o Nemu-Lvici (Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea revolučních bojŧ a
osvobození, i. č. III V-369) byly červené nebo rŧţové trojúhelníky určeny pro členy hlavního
štábu odbojové organizace, modré pro vedoucí skupin a bílé pro řadové členy a spojky. Svědectví
o systému trojúhelníkŧ jsou ovšem rozporná a je moţné, ţe v prŧběhu existence odbojové
organizace docházelo k určitým změnám.
10) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 130.
11) ČSPB Přerov, 1/203/1979 – činnost ilegální skupiny Odboj III Lvice – Lazníky podle
vzpomínek Josefa Koryčana. Dále viz místopříseţné prohlášení Jana Záhumenského, materiály
zapŧjčené Petrem Záhumenským.
179
12) O činnosti lipenské Lvice viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/201/1979 – Lvice – odbojová
skupina Lipník nad Bečvou a okolí. KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou,
c.d., s. 5–11.
13) Ţádosti o přiznání charakteru partyzána – Ladislav Komenda a Bohuslav Kraus, materiály
Antonína Hradílka. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5580/1986 – ţivotopis Ladislava Komendy.
14) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/248/1978 – Ladislav Bena – odbojová činnost v Oseku nad
Bečvou, 1/201/1979 – Lvice – odbojová skupina Lipník nad Bečvou a okolí. KOJECKÝ, M.:
Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, c.d. , s. 7. RUSNOK, J.: 2. světová válka. In: Osek nad
Bečvou (Putování staletími), Osek nad Bečvou 2002, s. 74–78. Vzpomínky Rostislava Velického,
archiv autora.
15) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/ 202/1979 – činnost skupiny Lvice – Veselíčko.
16) SOkA Přerov, dále ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17.3. 1943.
17) Odboj proti okupantŧm na Valašskomeziříčsku, III. část, metodický materiál OV SPB Valašské
Meziříčí, nestránkováno.
18) SOkA Přerov, SPB Přerov, 1/203/1979 – zpráva Komise pro vydávání osvědčení podle zák. č.
255/46 Sb. o odbojové skupině Lvice – Lazníky a okolí.
19) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora. Obecní úřad Výkleky, Pamětní kronika obce
Výkleky 1922–1978.
20) Tršice, Praha 1984, s. 92. BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku
v letech 1939–1945, s. 77.
21) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/203/1979. Také viz místopříseţné prohlášení Jana Záhumenského,
materiály zapŧjčené Petrem Záhumenským.
22) Vzpomínky Augustina Ţilinského, KP, červen 1967, s. 208. Vzpomínky Ladislava Vyslouţila,
archiv autora.
23) BIMAN, S.: Ilegální odbojová organizace Lvice, SÚA Praha 1973–1974, kopie uloţena v SOkA
Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983. Informace o popravě B. Klečky viz České slovo, 13. října
1941, s. 2.
24) Vzpomínky Jarmily Bezděkové-Koláčkové a Libuše Petrošové, archiv autora.
25) Obecní úřad Radslavice, Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956.
26) BIMAN, S.: c.d. a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5660/1986 – zpráva o členech Lvice.
27) KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, s. 150–156. Podrobně o akci „V“ viz VAŠEK, F. –
ŠTĚPÁNEK, Z.: Názorové střety a akce „V“. Protektorátní nacistická propaganda a odpor proti
ní, VVM, 2001, č. 3, s. 234–252.
28) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72, i.č. 2319.
29) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 479.
30) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72, i.č. 2243.
180
31) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 71, i.č. 2094, kart. 72,
i. č. 2619.
32) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 479.
33) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 607.
34) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora. DOMES, K.: Z historie Velkého Újezda a okolí,
Ostrava 1974, s. 69.
35) Kdo byl ale tímto parašutistou, není úplně jasné. František Kojecký uvádí, ţe Bohuslav Němec,
ale vzhledem k tomu, ţe manţelé Dřevojánkovi spolupracovali především s výsadkem Karla
Hovŧrky, je pravděpodobnější, ţe šlo spíše právě o Karla Hovŧrku nebo o Josefa Vodičku.
36) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17.3. 1943.
37) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6159-6160/1987.
38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17.3. 1943.
39) ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 72.
40) BIMAN, S.: c.d.
41) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17.3. 1943.
42) BIMAN, S.: c.d.
43) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17.3. 1943. MACHÁŇ, A.: Odbojové organizace Lvice a Zelený kádr, HDK
při OV ČSPB Gottwaldov 1984, strojopis (kopie v archivu autora).
44) SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII – materiály ke skupině Lvice, vzpomínky Josefa
Sovjáka.
45) Tamtéţ a ADAMEC, T.: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku, Sborník SOkA FrýdekMístek, sv. 3 (2002), s. 5–14.
46) K organizaci Bílý orel viz BORODZIEJ, W.: Polska Podziemna 1939–1945, Varšava 1991,
s. 369. O kontaktech Lvice s ilegální KSČ viz SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII –
materiály ke skupině Lvice, zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné skupině Lvice z 21.12.
1942.
47) KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku n. Bečvou, c. d., s. 5–6. SOkA Frýdek-Místek,
fond ČSPB, XVIII – materiály skupiny Lvice, zpráva komise pro vydávání osvědčení podle
zákona č. 255/46 Sb. o skupině Lvice – Čeladná. Obecně o činnosti skupiny RU-DA viz
GEBHART, J.– KOUTEK, J. – KUKLÍK, J.: Na frontách tajné války, s. 275–276 aj.
48) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, Kroměříţ 1985, s. 18.
49) Tamtéţ, s. 22–23 a vzpomínky Vladimíra Zavadilíka, archiv autora.
181
50) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
organizaci Lvice z 17. 3. 1943. KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku n. Bečvou, c. d.,
s. 6.
51) ADAMEC, T.: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku, s. 10.
52) Vzpomínky Libuše Petrošové, archiv autora.
53) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – F. Carman, výslech F. Carmana.
Vzpomínky Jaroslava Davídka. In: Prosenice 1275–2000, s. 275– 276.
54) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 225–226.
55) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945, s. 123.
56) O navázání spojení mezi Lvicí a Jindrou viz KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku nad
Bečvou, c.d., s. 6. a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
57) Vzpomínky Františka Sigmunda, KP, říjen 1967, s. 263. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/205/ 1979
– popis odbojové činnosti skupiny Jindra.
58) VAŠEK, F.– ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 71.
59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4763/1985 – vzpomínky Boţeny Pavlištíkové a 1/3921/1983.
O osudech O. Linharta viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a
nacistická okupační moc 1941–1943, s. 168.
60) ČVANDA, F.: Noční akce, s. 74–77.
61) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3. 2. 1947, Ls 148/47 – Karl
Wiedermerth, protokol z 6. 6. 1946. Informace o Bjačkově ilegální činnosti viz také
ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc
1941–1943, s. 55 a 169.
62) JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Kolín 1984, s. 79–80.
63) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokoly z 3.2. 1947 a 12.11. 1946.
V literatuře viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
okupační moc 1941–1943, s. 169.
64) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokoly z 3.2. 1947 a 12.11. 1946.
65) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
66) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/200/1979 – zpráva ÚV ČSPB o činnosti skupiny Lvice –
Moravská Ostrava.
67) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, s. 31.
68) ZA Brno, MLS Brno, Ls 44/47 – Kurt Leische – konečná zpráva oblastní úřadovny StB v Brně.
69) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z 17.3.
1943.
70) O skupině Jindra viz také UHLÍŘ, J.B.: Sokolská odbojová organizace Jindra, Soudobé dějiny,
ročník VIII (2001), č. 4, s. 791–811.
182
71) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
17.3. 1943.
72) Srv. ČVANDA, F.: Noční akce, s. 74–75.
73) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
17.3. 1943.
74) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 12.11. 1946.
75) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth, protokol z 6.6. 1946.
76) SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 42–43. Viz také ZA Opava, pob. Olomouc, MLS
Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, popis vlastní činnosti.
77) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, s. 40.
78) Tamtéţ, s. 41– 43.
79) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6159-6160/1987.
80) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3.2. 1947.
81) SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII – materiály ke skupině Lvice, vzpomínky Josefa
Sovjáka. SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 109–110.
82) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/203/1979.
83) Tamtéţ. Obecní úřad Lazníky, Pamětní kronika obce Lazník 1924–1959. ZA Opava, pob.
Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – F. Carman, zpráva stanice SNB v Malých Prosenicích.
Osek nad Bečvou (Putování staletími), s. 77.
84) Jmenný seznam zatčených viz příloha 6.
85) SOkA Přerov, ČSPB Přerov. 1/203/1979.
86) Obecní úřad Lazníky, Pamětní kronika obce Lazník 1924–1959.
87) BIMAN, S.: c.d.
88) Deník Otty Wolfa 1942–1945, Praha 1997, s. 150. Vzpomínky JUDr. Jaroslava Krempla, archiv
autora. VOŢDA, G.: Razie, Region Věrovany, duben 2000.
89) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
90) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5660/1986 – zpráva o členech Lvice.
91) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
17.3. 1943.
92) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3.2. 1947 a zpráva stanice SNB
ve Valašském Meziříčí z 1.3. 1947. Dopis Vlastimila Dobše autorovi této práce.
93) Odboj proti okupantům na Valašskomeziříčsku, c. d.
94) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls. 1426/46 – B. Loibner, výpověď z 15.11. 1946, Ls
233/47 – F. Carman, výpověď F. Carmana při hlavním líčení, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl
Hintringer, protokol z 3.2. 1947.
95) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls. 1426/46 – B. Loibner, výpověď Václava Krmely.
96) Obecní úřad Radslavice, Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956.
183
97) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/200/1979 – zpráva HDK ÚV ČSPB o činnosti skupiny Lvice.
98) Viz ČVANDA, F.: Noční akce, s. 69–119. Týţ: V nerovném boji. PŘIKRYL, J.: Partyzánské
hnutí na Moravě a Slovenské národní povstání. In: SNP a náš odboj, Praha 1975, s. 96–99.
99) Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea revolučních bojŧ a osvobození, i. č. III V–172 –
vzpomínky Rudolfa Ichnovského.
100) ČVANDA, F.: Noční akce, obrazová a textová příloha 45 a 46.
101) ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 41.
102) Tamtéţ, s. 44. Podrobně k činnosti olomoucké skupiny viz také BARTOŠ, J.: Odboj proti
nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 90.
103) Viz ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 59–60.
104) Viz NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: transport „KL 3“ Brno-Mauthausen. In: Morava v boji proti
fašismu, II, Brno 1990, s. 205.
105) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2323/1982.
106) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
107) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ v Hranicích, kart. 84, sign. 322/45.
108) SOkA Olomouc, Pamětní kronika Tršic 1919–1967.
109) O tomto výsadku viz např. OROŠŇJÁK, A.: Parašutisté na Olomoucku v letech 1941–1945,
Olomouc 1992, dipl. práce na kat. hist. FFUP, s. 83. Vzpomínky Oldřicha Zdařila a Františka
Rakušana, archiv autora.
110) O činnosti oddílu Juraj viz zejména HÝSEK, J.: Kronika pátého partyzánského oddílu Juraj,
Brno 1967. BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945,
s. 98–100. KOPEČEK, P.: Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě (leden – květen
1945), Olomouc 1994, diplomová práce na kat. hist. FF UP. Z archivních pramenŧ viz např. VHA
Praha, fond Partyzánské jednotky (dále PJ), sign. 41 – oddíl Juraj.
111) SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 288.
112) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/ 46 – L. Uhlíř, výpověď E. Gepperta z 24.8.
Podrobněji k zákřovské tragédii viz KOPEČEK, P.: Tragédie Zákřova, Střední Morava, sv.
5, 1997, s. 13–20.
113) Deník Otty Wolfa 1942–1945, s. 343.
114) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/46 – Ladislav Uhlíř, výpovědi Drahomíra
Ohery, Julia Glíra a Marie Markové. Viz také ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7 8-1,
i.j. 1, zpráva stanice SNB v Tršicích.
115) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 208/48 – Karl Streit, výpověď K. Streita z 15.12.
1948.
116) ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7 8-1, i.j. 1, protokoly s Františkem Michlíkem,
Bohuslavem Čechákem a Josefem Tihelkou. Seznam obětí zákřovské tragédie viz příloha 9.
184
117) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 208/48 – Karl Streit, výpověď tlumočníka praporu
Josefa Lánského.
118) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/ 46 – L. Uhlíř, výpověď E. Gepperta z 6.9.
1946.
119) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
120) ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5, i.j. 14.
121) Podrobněji o celé události viz KOPEČEK, P.: Akce Přestavlky – 30. duben 1945, Sborník SOkA
Přerov, 1997, s. 81–94. Tam i další prameny a literatura.
122) Viz KOPEČNÝ, P. – POLÁK, V.: Ţijeme jejich odkazem, Blansko 1985, s. 116–117. BARTOŠ,
J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939–1945, Olomouc
1998, s. 83–87.
123) VHA Praha, PJ 41, zpráva velitele 6. roty.
124) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2104/ 1980 – ţivotopis Otakara Matějčeka.
125) Tamtéţ a SOkA Olomouc, Pamětní kronika Majetína 1939–1979.
126) Vzpomínky Ladislava Vyslouţila, archiv autora.
127) SOkA, Přerov ČSPB Přerov, 1/203/1979 – Činnost ileg. skupiny Odboj III Lvice – Lazníky
podle vzpomínek Josefa Koryčana. SOkA Přerov, Pamětní kniha obce Jezernice 1923–1948.
128) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/248/1978 – vzpomínky Ladislava Beny. VOŢDA, G. a kol.:
Nebylo bezejmenných hrdinů, II, s. 14–15.
185
LITERATURA A PRAMENY
PRAMENNÉ EDICE A TIŠTĚNÉ PRAMENY
Český odboj a květnové povstání. Sborník dokumentŧ. Praha 1975.
Český odboj na sklonku války ve světle dokumentů. Sv. 1. a 2. Praha 1970.
ČELOVSKÝ, BORIS: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů. Ostrava 1997.
Deník Otty Wolfa 1942–1945. Ed. Margita Kárná – Miroslav Kárný – Ludvík Václavek. Praha 1997.
DOSTÁL, JOSEF: Přerovsko a Hranicko před 25 lety. Záznamy událostí z květnových dní 1945.
Přerov 1970.
Fašistická perzekuce 1939–1945. Padlí, umučení a popravení v letech 1938–1945. Lipník nad Bečvou
2003.
Heydrichova okupační politika v dokumentech. Ed. Lenka Linhartová – Vlasta Měšťánková –
Jaroslava Milotova. Praha 1987.
JEGLA, VOJTĚCH: Z kroniky města Kojetína. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně
osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku. Přerov 1965, s. 16–22.
LIŠKA, OTAKAR a kol.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. 2. vyd., Praha
2006.
KURAL, VÁCLAV: Partyzánské destrukční akce proti ţelezniční dopravě. Historie a vojenství, 1959,
s. 629–675.
LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské armádě v letech
1914–1920. Přerov 2001.
ŠÍREK, JIŘÍ a kol.: Aby nebyli zapomenuti. Přerov 2005.
Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Ed. Toman Brod. Praha 1990.
Památník pětasedmdesátého výročí tělocvičné jednoty Sokol Přerov (1871–1946). Přerov 1946.
Přerov – seznam obětí nacismu 1939–1945. Materiál HDK OV ČSPB.
RADIMSKÝ, JIŘÍ: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943–1945.
Sborník archivních prací, 1965, č. 1, s. 3–172.
RICHTER, KAREL: Dokumenty zákřovské tragédie. Velký Újezd 1993.
Sokolská ţupa Středomoravská – Kratochvílova. Přerov, nedatováno.
Svědectví Kounicových kolejí. Brno 1947.
Vám, padlí naši, čest a dík. 1939–1945. TJ Sokol Přerov 1947.
Výroční zprávy tělocvičné jednoty Sokol Přerov za roky 1939, 1940, 1945.
Ţaluji. Pankrácká kalvárie. Sv. 1 a 2. Praha 1946.
186
CITOVANÁ A PROSTUDOVANÁ LITERATURA
ADAMEC, TOMÁŠ: Bojovali za svobodu. Občané Frýdecko-Místecka v boji proti nacismu.
Frýdek-Místek 1999.
ADAMEC, TOMÁŠ: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku. Sborník SOkA Frýdek-Místek, sv. 3
(2002), s. 5–14.
AMORT, ČESTMÍR – JEDLIČKA, I.M.: Tajemství vyzvědače A-54. Praha 1965.
ANDREJS, JAROSLAV: Smrt boha smrti. Legendy a skutečnost kolem atentátu na Heydricha. Brno
1998.
AUSKÝ, STANISLAV: Dobrovolníci. Evropská politika a druhá světová válka. Praha 2002.
AUSKÝ, STANISLAV: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996.
BAKALA, JAROSLAV a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993.
BAREŠ, ARNOŠT – PASÁK, TOMÁŠ: Odbojová organizace Zdeňka Schmoranze v roce 1939.
Historie a vojenství, 1968, č. 6–7, s. 1003–1033.
BARTOŠ, JOSEF a kol.: Nedokončené ţivotopisy. Portréty mladých lidí, kteří poloţili ţivot v boji
proti fašismu. Praha 1987.
BARTOŠ, JOSEF: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945.
Olomouc 1997.
BARTOŠ, JOSEF: Odbojová organizace PVVZ na Olomoucku. Střední Morava, sv. 2, 1996, s.
36–44.
BARTOŠ, JOSEF: Olomoucký Sokol v protifašistickém odboji. Zprávy Vlastivědného muzea v
Olomouci, č. 272/1995, s. 38–44.
BARTOŠ, JOSEF: Osvobození olomouckého okresu Sovětskou armádou. In: Okresní archiv
v Olomouci 1974. Olomouc 1975, s. 16–24.
BARTOŠ, JOSEF: Ilegální síť Petičního výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na střední
Moravě. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 278/1999, s. 1–11.
BARTOŠ, JOSEF: Javoříčko (pravda a legendy). Olomouc 1995.
BARTOŠ, JOSEF: Místní povstání 1. května 1945 v Koţušanech a Táţalech u Olomouce.
Vlastivědný věstník moravský, 2005, č. 3, s. 239–247.
BARTOŠ, JOSEF: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech
1939–1945. Olomouc 1998.
BARTOŠ, JOSEF: Přehled partyzánských a odbojových akcí na Olomoucku v roce 1945. In:
Okresní archiv v Olomouci 1973. Olomouc 1974, s. 18–21.
BARTOŠ, JOSEF – KOVÁŘOVÁ, STANISLAVA: Paměti obce Krčmaň 1252–1945. Krčmaň
2002.
BARTOŠ, JOSEF – SCHULZ, JINDŘICH – TRAPL, MILOŠ: Historický místopis Moravy a
Slezska v letech 1848–1960. Sv. 6. Ostrava 1978.
187
BARTOŠEK, KAREL: Praţské povstání 1945. Praha 1960.
BEDNÁŘ, VÁCLAV: Druhá světová válka posuzovaná z Hranic. Sborník SOkA Přerov, 2001, s.
140–151.
BEDNAŘÍK, JAROSLAV: Obec ve staletích 1300–2000. Rokytnice. Rokytnice 2001.
BĚLINA, Pavel a kol.: Dějiny zemí Koruny české. 2. díl, Praha 1992.
BENČÍK, ANTONÍN a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha
1961.
BENČÍK, ANTONÍN – KURAL, VÁCLAV: Zpravodajové generála Píky a ti druzí. Praha 1991.
BIEBERLE, JOSEF: Boj středomoravských komunistŧ o hegemonii v národně osvobozeneckém
hnutí let 1939–1945. In: O nejnovějších dějinách střední a severní Moravy 1938–1960.
Olomouc 1965, s. 10–20.
BIEBERLE, JOSEF – BARTOŠOVÁ ŠÁRKA: K domácímu odboji na Přerovsku. In: O
nejnovějších dějinách střední a severní Moravy 1938–1960. Olomouc 1965, s. 33–40.
BORÁK, MEČISLAV: Na příkaz gestapa. Ostrava 1990.
BORÁK, MEČISLAV: Odboj proti nacistickým okupantŧm na Ostravsku v letech 1939–1945. In:
Sborník Ostrava 16. Příspěvky k dějinám Ostravy a výstavbě Ostravy a Ostravska. Ostrava
1991, s. 30–54.
BORODZIEJ, WLODZIMIERZ: Polska Podziemna 1939–1945. Varšava 1991.
BRANDES, DETLEF: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj
1939–1945. Praha 1999.
BROD, TOMAN: Kolaborace a odboj za 2. světové války. In: „Věci buďtéţ pozorovány…“
Kapitoly z národních dějin. 1. díl, Havlíčkŧv Brod 1991, s. 90–94.
BROD, TOMAN – ČEJKA, EDUARD: Na západní frontě. Praha 1965.
Brodek u Přerova: historie a současnost. Brodek u Přerova 2001.
BŘEČKA, JAN: Příchod okupantŧ a 15. březen 1939 v Brně. Vlastivědný věstník moravský, 1999,
č. 3, s. 225–233.
Buk – povídání o obci. Buk 2002.
BURIÁN, LUDVÍK: Uherskohradišťsko proti fašismu. Uherské Hradiště 1984.
BURIAN, MICHAL – KNÍŢEK, ALEŠ – RAJLICH, JIŘÍ – STEHLÍK, EDUARD: Atentát.
Operace Anthropoid 1941–1942. Praha 2002.
CEKL, JAN: Kraj, jímţ táhla válka. 3. opr. vydání. Olomouc 1947.
CEKOTA, VOJTĚCH: Poslední boj Stanislava Mikoláška. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov
1970.
CEKOTA, VOJTĚCH: Přerovské gymnázium od roku 1918 do současnosti. Sborník SOkA
Přerov, 1995, s. 150–195.
188
CEKOTA, VOJTĚCH – ŘEZÁČ, FRANTIŠEK: Hnutí odporu na Přerovsku a Hranicku za
okupace. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně osvobozeneckého boje lidu na
Přerovsku. Přerov 1965, s. 55–93.
CÍLEK, ROMAN: Agonie. Drama posledních dnů a hodin války. Praha 2007.
COURTOIS, STEPHANE: Černá kniha komunismu. 1. díl. Praha 1999.
ČECH, FRANTIŠEK – VAŇÁK, BOHUMIL: Čest ţivým – sláva a vděčnost padlým bojovníkŧm.
In: Nikoli nejmenší na Moravě (Kniha o Lipníku nad Bečvou). Lipník nad Bečvou 1965,
s. 155–158.
ČEJKA, EDUARD: Československý odboj na západě (1939–1945). Praha 1997.
ČEJKA, EDUARD: Zlomená křídla. Praha 1991.
ČERMÁK, MIROSLAV: Partyzánský odboj na Velkobystřicku 1939–1945. Olomouc 1969.
ČERMÁK, VILÉM: Muţ proti okupaci. Portrét štábního kapitána Václava Morávka. Plzeň 2007.
Češi v nacistických koncentračních táborech, káznicích a věznicích. Materiály z vědecké
konference. Praha 1996.
ČVANČARA, JAROSLAV: Akce atentát. Praha 1991.
ČVANČARA, JAROSLAV: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
okupační moc 1939–1941. Praha 2002.
ČVANČARA, JAROSLAV: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
okupační moc 1941–1943. Praha 2003.
ČVANDA, FRANTIŠEK: Noční akce. Ostrava 1965.
ČVANDA, FRANTIŠEK: V nerovném boji. Ostrava 1990.
Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945. Brno 1947.
DAVIES, NORMAN: Europe: A History. Oxford 1996.
DAVIES, NORMAN: Evropa ve válce 1939–1945. Ţádné jednoduché vítězství. Praha 2007.
DOLÁKOVÁ, MARIE – HOSÁK, LADISLAV: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. Brno 1980.
DOLEŢEL, JAN: Památník odboje. Brodek u Přerova 1965.
DOLEŢAL, JIŘÍ: Jediná cesta. Cesta ozbrojeného boje v českých zemích. Praha 1966.
DOMES, KAREL: Z historie Velkého Újezda a okolí. Ostrava 1974.
DUBOVSKÝ, ALEŠ: Kroměříţ ve stínu hákového kříţe. Kroměříţ 1995.
DUDA, ZBYNĚK MILOŠ: Agónie svědomí. Generál Alois Vicherek a jeho generace ve světle
českých dějin. Praha 1997.
FEIERABEND, KAREL LADISLAV: Politické vzpomínky. 1. díl, 2. vyd., Brno 1994.
FIALA, JIŘÍ: Z dějin katovského řemesla v Olomouci III. Popravy v Olomouci za nacistické
okupace Československa v letech 1939–1945 a během činnosti zdejšího mimořádného lidového
soudu v letech 1945–1948. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 298/2009, s. 61–87.
FIC, VLADIMÍR: Protipartyzánská opatření fašistických okupantŧ na východní Moravě a ve
Slezsku v letech 1943–1944. In: Morava v boji proti fašismu. II. Brno 1990, s. 77–101.
189
FIDLER, JIŘÍ: Atentát 1942. Brno 2002.
GALANDAUER, JAN – HONZÍK, MIROSLAV: Nikdy nekvetly šeříky tak krásně. Praha 1985.
GEBHART, JAN – HÁJKOVÁ, ALENA – KUKLÍK, JAN: 2 245 dní odporu. Podíl spojů a
spojařů na národně osvobozeneckém boji českého národa. Praha 1980.
GEBHART, JAN – KUKLÍK, JAN: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996.
GEBHART, JAN – KUKLÍK, JAN: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, XVb.
Litomyšl-Praha 2006 a 2007.
GEBHART, JAN – KOUTEK, JIŘÍ – KUKLÍK, JAN: Na frontách tajné války. Kapitoly o boji
čekoslovenského zpravodajství proti nacismuv letech 1938–1945. Praha 1989.
GEBHART, JAN – ŠEDIVÝ, IVAN (ed.): Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o
komparaci). Praha 2003.
GEBHART, JAN – ŠIMOVČEK, JÁN: Partyzáni v Československu 1941–1945. Praha 1984.
GRUNTOVÁ, JITKA – VAŠEK, FRANTIŠEK: Brněnský transport smrti do Mauthausenu dne
dubna 1945. Vlastivědný věstník moravský, 2007, č. 2, s. 113–128.
HÁJKOVÁ, ALENA: Strana v odboji. Praha 1975.
HALAMA, VÁCLAV: Chronologie zrady. In: Morava v boji proti fašismu. II. Brno 1990,
s. 37–68.
HAMŠÍK, DUŠAN: Druhý muţ Třetí říše. Praha 1986.
HAZDRA, ZDENĚK (ed.): Válečný proţitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací
(1939–1945). Sborník příspěvkŧ ze sympozia k 70. výročí vypuknutí 2. světové války. Praha
2009.
HEJL, VILÉM: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990.
Historie létaní v Přerově. Přerov 1998.
HLUŠIČKOVÁ, RŦŢENA – KUBÁTOVÁ, LUDMILA – MALÁ IRENA: Ţelezničáři v odboji.
Praha 1976.
HORST, HAN VAN DER: Dějiny Nizozemska. Praha 2005.
HOŘÍNEK, VLADIMÍR: Památná místa odboje na Olomoucku. Olomouc 1970.
Hranicko v odbojích 1914–1989. Hranice 1996.
HROŠOVÁ, MARIE: Stručný nástin bojové cesty 1. čs. partyzánské brigády Jana Ţiţky. Místo
vydání neuvedeno, 2004.
HÝSEK, JAROSLAV: Kronika pátého partyzánského oddílu Juraj. Brno 1967.
CHUMCHAL, MILAN: Odboj a osvobození okresu Přerov. Přerov 1980.
CHUMCHAL, MILAN: Prŧmyslový rozvoj města. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o
městě. Přerov 2000.
CHUMCHAL, MILAN: Zákřovský Ţalov. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970, s. 82–84.
CHUMCHAL, MILAN – CAGÁŠEK, BŘETISLAV – ZÁLEŠÁK, IVO: Pozemní vojsko v Přerově.
In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 23–37.
190
In memoriam doc. MUDr. Václava Skaláka. Přerov 1947.
IVANOV, MIROSLAV: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2003.
JANEČEK, JIŘÍ: Válka šifer – výhry a prohry československé vojenské rozvědky (1939–1945).
Olomouc 2001.
JELÍNEK, ZDENĚK: Operace Silver A. Příspěvek k historii heydrichiády ve středních a východních
Čechách. Kolín 1984.
JELÍNEK, ZDENĚK: Partyzánsko-organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944–1945.
Roztoky u Prahy 1984.
JELÍNEK, ZDENĚK: Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo. Kolín 1988.
JELÍNEK, ZDENĚK: Rada tří. In: K dalšímu vzdělávání učitelů dějepisu. Praha 1992,
s. 39–57.
JELÍNEK, ZDENĚK: Západní paraskupiny a domácí odboj. Praha 1992.
JELÍNEK, ZDENĚK – KAMENÍK, VÁCLAV: Noční výsadek. České Budějovice 1986.
JIRÁK, PETR: Odbojář Jaroslav Raška a činnost organizace Moravská rovnost v Kojetíně a okolí.
Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 209–230.
JIRÁK, PETR: Příběh odbojáře Rajmunda Navrátila z Kojetína. Sborník SOkA Přerov, 2009,
s. 158–168.
JOŢÁK, JIŘÍ: Památná místa protifašistického odboje Severomoravského kraje. Praha 1978.
KALVODA, JOSEF: Role Československa v sovětské strategii. Kladno 1999.
KEEGAN, JOHN: Druhá světová válka. Praha-Plzeň 1996.
KETTNER, PETR: Tajemství tří králů. Praha 1998.
KLÍCHA, BOHUMIL: Revoluční cesta Valašska k socialismu. Ostrava 1975.
KOKOŠKA, JAROSLAV – KOKOŠKA, STANISLAV: Spor o agenta A-54. Praha 1994.
KOKOŠKA, STANISLAV: Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce
1944 a pokusy o její překonání. Soudobé dějiny, ročník VIII (2001), č. 4, s. 591–620.
KOKOŠKA, STANISLAV: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.
KOKOŠKA, STANISLAV – PIVCOVÁ, ZUZANA: Generál Eliáš a Schmoranzova skupina
tiskových dŧvěrníkŧ. Historie a vojenství, 1996, č. 6, s. 138–159.
KOPEČEK, PAVEL: Akce Přestavlky – 30. duben 1945. Sborník SOkA Přerov, 1997, s. 81–94.
KOPEČEK, PAVEL: Lvice – krvavá cesta ke svobodě. Přerov a Věrovany, 2004.
KOPEČEK PAVEL: Obrana národa a sokolský odboj na Přerovsku v období okupace. Sborník SOkA
Přerov, 2000, s. 79–101.
KOPEČEK, PAVEL: Odbojová organizace Lvice a atentát na Heydricha. Střední Morava, sv. 25,
2007, s. 22–33.
KOPEČEK, PAVEL: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945. Sborník SOkA
Přerov, 2010, s. 182–208.
191
KOPEČEK, PAVEL: Odbojové skupiny Petičního výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na
Přerovsku v letech 1939-1942. Sborník SOkA Přerov, 2009, s. 119–157.
KOPEČEK, PAVEL: Parašutisté v Přerově v roce 1941. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
Povídání o městě. Přerov 2000, s. 51–56.
KOPEČEK, PAVEL: Pŧsobení odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Sborník SOkA Přerov,
2004, s. 189–239.
KOPEČEK, PAVEL: Povstání v Přerově 1. května 1945. Vlastivědný věstník moravský, 2009, č. 2,
s. 121–131.
KOPEČEK, PAVEL: Přerovské povstání 1. května 1945. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 60–71.
KOPEČEK, PAVEL : Se smrtí na dosah. Parašutisté na Přerovsku v roce 1941. Přerov 2000.
KOPEČEK, PAVEL: Snaha o „odpolitizování“ českého obyvatelstva v období nacistické okupace
(1939–1945). In: STANĚK, ANTONÍN – MEZIHORÁK, FRANTIŠEK (ed.): Výchova
k občanství pro 21. století. Praha, 2008, s. 45–55.
KOPEČEK, PAVEL: Tragédie Zákřova. Střední Morava, sv. 5, 1997, s. 13–20.
KOPEČEK, PAVEL – PAROULEK, JAN : Lidé z první řady. Přerované a Přerovsko v I. a II. odboji.
Přerov 2003.
KOPEČNÝ, PETR: Domácí odboj na Moravě (zpracování – pohledy – perspektivy). In: Morava v
boji proti fašismu. Brno 2008, s. 217–245.
KOPEČNÝ, PETR: Dvojí role partyzánského hnutí na území Československa v letech 1943–1945. In:
Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno
1995, s. 37–45.
KOPEČNÝ, PETR: Pozor, parašutisté! Praha 1993.
KOPEČNÝ, PETR – POLÁK, VLADIMÍR: Ţijeme jejich odkazem. Blansko 1985.
KOPŘIVOVÁ, MARIE: Pokroková učitelka Růţena Stoklásková. Přerov 1967.
KOURA, PETR: Podplukovník Josef Balabán. Ţivot a smrt velitele legendární odbojové skupiny „tři
králové“. Praha 2003.
KOUTEK, JAROSLAV: A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje v letech
1939–1945. Praha 1987.
KOUTEK, JAROSLAV: Tichá fronta. Praha 1985.
KOŢNAR, ZBYNĚK: Rezident. Brno 1966.
KRÁKOROVÁ-PAJŦRKOVÁ, ŠÁRKA: Kraj, jímţ táhla válka. K 60. výročí ukončení 2. světové
války. Přerov 2005.
KRČÁL, MARTIN: Ilegální odbojové organizace Zborov – Isabella – Ikarus – Ivan. Archivní sborník
SOkA Kroměříţ, 2006, s. 146–155.
KRČÁL, MARTIN: Rada tří na Kroměříţsku a Přerovsku. Střední Morava, sv. 24, 2007, s. 4–14.
KREMPL, JAROSLAV: Panychida za vlastence plk. Jaroslava Himra. Přerov 2004.
192
KREJČÍ, VÁCLAV: Historie poštovnictví okresu Přerov. Přerov 1995.
KREJČÍ, VÁCLAV: Přerovské hřbitovy. Sborník SOkA Přerov, 1998, s. 95–205.
KRESTA, JOSEF: Karel Aksamit. Praha 1956.
KROUPA, VLASTISLAV a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha 1988.
KROUPA, VLASTISLAV: Koncentrační tábory třetí říše. Dachau–Mauthausen. Praha 1986.
KRŠKA, IVAN: Zpráva Jana Hajchla a Antonína Brňáka o Spálovu za okupace. Vlastivědný sborník
okresu Nový Jičín, č. 30 (1982), s. 13–18.
KUKLÍK, JAN: K problematice vzniku národní fronty v domácím odboji. Praha 1976.
KUKLÍK, JAN: Němci očima Čechŧ 1939–1943. In: GEBHART, JAN – ŠEDIVÝ, IVAN (ed.):
Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o komparaci). Praha 2003, s. 57–76.
KUKLÍK, JAN: Závěrečná fáze Ústředního vedení odboje domácího. In: Rok 1942 v českém odboji.
Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999, s. 33–39.
KULKA, ERICH: Ţidé v československé Svobodově armádě. Praha 1990.
KULKA, ERICH: Ţidé v československém vojsku na Západě. Praha 1992.
KURAL, VÁCLAV: Hlavní organizace nekomunistického odboje v letech 1939–1945. Odboj a
revoluce – zprávy, roč. 5 (1967), č. 2, s. 5–160.
KURAL, VÁCLAV: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940–1943. Praha
1997.
KURAL, VÁCLAV – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: České národní povstání v květnu 1945. Praha 2008.
KVAČEK, ROBERT: Diplomaté a ti druzí. K dějinám diplomacie za 2. světové války. Praha 1988.
KYSUČAN, JINDŘICH: František Háša, učitel – partyzán. Přerov 1985.
LANG, JOCHEN VON: Gestapo. Nástroj teroru. Praha 1994.
LAPÁČEK, JIŘÍ: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.):
Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 72–113.
LAPÁČEK, JIŘÍ: Starostové města Přerova 1850–1939, In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
Povídání o městě. Přerov 2000, s. 31–51.
LAŠŤOVKA, VOJTĚCH: Úloha PRNV v českém protifašistickém hnutí odporu. In: Slovenské
národní povstání a náš odboj. Praha 1975, s. 204–225.
LEHÁR, LUBOMÍR: Gestapo a odbojová organizace PVVZ. Historie a vojenství, 1968,
č. 6–7, s. 1034–1045.
LIANG, HSI-HUEY: Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika.
Praha 2006.
LÓN, FRANTIŠEK: Javoříčko varuje. Olomouc 1985.
Majetín. Historie a současnost. Majetín 2002.
MACKSEY, KENNETH: Zapalte Evropu. Partyzáni v Evropě za 2. světové války. Brno 2000.
MAINUŠ, FRANTIŠEK: Památná místa protifašistického odboje Jihomoravského kraje. Praha 1978.
193
MAREK, JINDŘICH: Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledressech
1941–1945. Cheb 2002.
MARŠÁLEK, PAVEL: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002.
MENCL, VOJTĚCH a kol.: Křiţovatky 20. století. Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách. Praha
1990.
MERCOVÁ, MARKÉTA: 65. výročí seskoku čs. vojenského výsadku S1/R u Dřínova. Archivní
sborník SOkA Kroměříţ, 2006, s. 168–172.
MERCOVÁ, MARKÉTA – ZEZULOVÁ, JITKA: Dřínov 1941 – osudy padákového výsadku S1/R.
Dřínov 2006.
MESIEREUR, JAROSLAV: Třicet pět dnů poprav na kobyliské střelnici v Praze VIII. Praha 1994.
MEZIHORÁK, FRANTIŠEK: Hry o Moravu. Praha 1997.
MIKULEC, JIŘÍ a kol.: Dějiny Prahy II. Praha – Litomyšl 1998.
Mnichov 1938. Sv. 1,2,3. Praha 1988.
Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Praha 1992.
NÁLEVKA, VLADIMÍR: První týdny míru. Praha 1985.
NÁLEVKA, VLADIMÍR: Světová politika ve 20. století. I. díl. Praha 2000.
Národ se ubránil (1939–1945). Praha 1995.
Naše obec – náš domov. Partyzánská obec Hošťálková od minulosti k dnešku. Hošťálková 1983.
Nikdo nebyl zapomenut, nic nebylo zapomenuto. Památná místa protifašistického odboje na
Olomoucku. Olomouc 1985.
NEČAS, CTIBOR: Andr´ oda taboris: Tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno
1995.
NEČAS, CTIBOR: Romští vězňové kárného pracovního, případně sběrného tábora v Hodoníně na
Blanensku. Vlastivědný věstník moravský, 2005, č. 2, s. 139–145.
NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: Transport „KL 3“ Brno – Mauthausen. In: Morava v boji proti fašismu,
II, Brno 1990, s. 203–219.
NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: Zvláštní akce 17. listopad a její průběh v Brně. Brno 1985.
NĚMEČEK, JAN: Mašínové – zpráva o dvou generacích. Praha 1998.
NĚMEČEK, JAN: Brigádní generál Josef Mašín. Historie a vojenství, 1993, č. 1, s. 134–159.
NEUMANN, MIROSLAV: Kronika ţhavých dní (Historie TVCO Holešov). Holešov 1998.
NEUMANN, MIROSLAV: Osudy majora „Schutzpolizei“ Josefa Hübnera a jeho řidiče Hanse
Kochnera – spolupracovníkŧ protinacistického odboje v Holešově. Vlastivědný věstník moravský,
1997, č. 4 , s. 370–376.
NOVOTNÝ, LUDVÍK: Hranice na sklonku druhé světové války a ve dnech osvobození. In: Svoboda
přišla před 25 lety. Přerov 1970.
NOVOTNÝ, LUDVÍK: Fráňa Ptašinský. Přerov 1977.
194
Odboj na Mladoboleslavsku 1939–1945. Obraz historie domácího odboje v Pojizeří. Mladá Boleslav
1995.
OPATŘIL, STANISLAV: Oldřich Blaţek – učitel komunista. Přerov 1982.
Osek nad Bečvou (Putování staletími). Osek nad Bečvou 2002.
PACNER, KAREL: Československo ve zvláštních sluţbách. Pohledy do historie československých
výzvědných sluţeb 1918–1989. Díl II. (1939–1945). Praha 2002.
PASÁK, TOMÁŠ: Český fašismus 1922 –1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999.
PASÁK, TOMÁŠ: Generál Alois Eliáš a odboj. Praha 1991.
PASÁK, TOMÁŠ: Pod ochranou říše. Praha 1998.
PASÁK, TOMÁŠ – ČONDL, KAREL: Čeští učitelé v protifašistickém odboji 1939–1945. Praha
1978.
PEČENKA, MAREK a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1995.
PEŠA, VÁCLAV: Zemské vedení KSČ na Moravě 1941–1945. Československý časopis historický,
1971, č. 3, s. 311–333.
PEŠA, VÁCLAV – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Těţké počátky. Historie a vojenství, roč. 1968, č. 4, s.
517–541.
PEŠA, VÁCLAV – OCÁSEK, JINDŘICH: V dvojím ohni. Kronika partyzánského oddílu Olga. 2.
vydání. Brno 1974.
PINTEROVÁ, HELENA – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Univerzitní profesor MUDr. Jan Florian.
Vlastivědný věstník moravský, 1999, č. 3, s. 225–233.
Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno
1995.
POSPÍŠIL, JAROSLAV: Hyeny. Vizovice 1996.
POSPÍŠIL, JAROSLAV – ŠIKOLA, ČESTMÍR: Nešli stejnou cestou. Přerov 1994.
Prosenice 1275–2000. Prosenice 2000.
PŘIKRYL, JOSEF: K otázce dvojí koncepce národně osvobozeneckého boje a počátkŧm národní
fronty proti nacistickým okupantŧm na Moravě. In: 50 let bojů KSČ za socialismus
v Severomoravském kraji. 2. díl, Ostrava 1971, s. 123–139.
PŘIKRYL, JOSEF: KSČ v čele boje proti nacistickým okupantům na střední a severní Moravě.
Olomouc 1980.
PŘIKRYL, JOSEF: Partyzánské hnutí na Moravě a Slovenské národní povstání. In: SNP a náš odboj.
Praha 1975, s. 96–110.
PŘIKRYL, JOSEF: První československá partyzánská brigáda Jana Ţiţky (srpen–listopad 1944).
Ostrava 1976.
PŘIKRYL, JOSEF: První partyzánská skupina Zelený kádr. Kroměříţ 1985.
PŘIKRYL, JOSEF: Vojenská odbojová organizace ON. Sborník Matice moravské, 1967, s. 43–60.
PŘIKRYL, JOSEF: Z bojů za svobodu na jihovýchodní Moravě. Gottwaldov 1984.
195
PŘIKRYL, JOSEF – SLEZÁK, LUBOMÍR: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno
1965.
PUMPRLA, VÁCLAV: Bibliografie okresu Přerov. Brno 1993.
RADIMSKÝ, JIŘÍ: Několik poznámek k vývoji partyzánského hnutí na Moravě. In: O nejnovějších
dějinách střední a severní Moravy 1938–1960. Olomouc 1965, s. 5–9.
Radslavice včera a dnes. Radslavice 1995.
RAIL, JAN – HRUBÁ, MARIE – LAVICKÝ, JAN: Letci Novopacka. Olomouc 1999.
RAJLICH, JIŘÍ: Jediný československý maršál. Ţivotní osudy Air Marshala a armádního generála (in
memoriam) RNDr. Karla Janouška, KCB (1893–1971). Brno 2002.
RAJLICH, JIŘÍ: Mustangy nad protektorátem. Operace britského a amerického letectva nad českými
zeměmi a německá obrana. Praha 1997.
RAJLICH, JIŘÍ: Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve sluţbách britského
letectva 1940–1945. 5. díl, Cheb 2003.
REICHL, MARTIN: Cesty osudu. Ţivotní příběhy československých partašutistů vycvičených v letech
1941–1945 ve Velké Británii. Cheb 2004.
RIEDLOVÁ, MARIE – NÁDVORNÍK, MIROSLAV: Místopis odboje a osvobození
Severomoravského kraje. Olomouc 1975.
RICHTER, KAREL: A v zádech měli smrt. Třebíč 1997.
RICHTER, KAREL: Padákový výsadek u Dřínova. Zpravodaj Muzea Kroměříţska, ročník 1981, s.
1–13.
RICHTER, KAREL – BENČÍK, ANTONÍN: Kdo byl generál Píka. Brno 1997.
RICHTER, KAREL – KOŢNAR, ZBYNĚK: Výsadek S-1. Praha 1988.
Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999.
Rok obratu – 1943. Sborník studií. Praha 1989.
ROSMUS, JIŘÍ: Sokol Přerov v odboji. In: Sokol Přerov (1871–1991). Přerov, nedatováno.
Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha 2002.
SCHÖN, JAROSLAV: Bomby na Přerov. Přerov 1999.
SCHÖN, JAROSLAV: Okupace letiště Přerov-Henčlov a letecké události v letech 1939–1945. In:
LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 56–58.
SKÝPALA, MAREK: Obrana národa na Ostravsku. Přerov 2002.
SLÁDEK, OLDŘICH: Přicházeli z nebe. Praha 1993.
SLÁDEK, OLDŘICH: Přinášeli smrt… (Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944–1945).
Praha 1986.
SLÁDEK, OLDŘICH: Rádiové protihry jako prostředek boje proti výsadkŧm ze SSSR a proti
českému odboji. Západočeský historický sborník, 1996, č.2, s. 209–231.
SLÁDEK, OLDŘICH: Spálená země. Praha 1980.
SLÁDEK,OLDŘICH: Ve znamení smrtihlava. Praha 1991.
196
SLÁDEK, OLDŘICH: Zločinná role gestapa. Praha 1986.
Slovník prvního československého odboje 1914–1918. Praha 1993.
SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Leopold Smiřický-Einšpígl (21.2.1907–30.4. 1990). Pedagog, odbojový,
vlastivědný a kulturní pracovník. Sborník SOkA Přerov, 2007, s. 131–148.
Sovětská armáda v bojích o Brno. Brno 1960.
SPÁČIL, VLADIMÍR: Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1868–1960. Olomouc 1968.
SMIŘICKÝ, LEOPOLD: Historie Dřevohostic. Dřevohostice 1968.
SMUTNÝ, DRAHOMÍR: Odbojová ilegální organizace Rada tří. Sborník Vojenské akademie
Antonína Zápotockého, 1967, č. 2, s. 67–87.
STANĚK, TOMÁŠ: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých
zemích (mimo tábory a věznice). Praha 1996.
STÁTNÍK, DALIBOR: Mezi odbojem a kolaborací. Případ Arno Haise. Soudobé dějiny, ročník VIII
(2001), č. 4, s. 692–711.
STĚNIN, A. A.: Jermak na Moravě. Praha 1983.
100 let českého gymnázia v Přerově. Přerov 1970.
STOLAŘÍK, IVO: Patřili k prvním. Ostrava 1994.
SVÁTEK, JOSEF: Miroslav Svoboda (1924–1942), bojovník proti fašismu. Zpravodaj Muzea
Kroměříţska, ročník 1981, s. 14–25.
SVOBODA, GUSTAV: Československé válečné hroby v zahraničí. Praha 1996.
Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970.
ŠIMSOVÁ, MILENA: Odbojáři z Obrany národa souzení jako „Helfert-Inteligenz-Gruppe“. Časopis
Matice moravské, 1998, č. 1, s. 107–127.
ŠMOLDAS, ZDENĚK: Českoslovenští letci v boji proti fašismu. Praha 1987.
STRUHALA, BOHUMIL: Nepokořeni a nezlomeni. Holešov 1965.
STRUHALA, BOHUMIL: V nerovném boji. Holešov 1965.
ŠOLC, JIŘÍ: A zpívali jsme Tipperary. Praha 1993.
ŠOLC, JIŘÍ: Bylo málo muţů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za 2. světové války. Praha
1991.
ŠOLC, JIŘÍ: Červené barety. Praha 1998.
ŠOLC, JIŘÍ: Ďáblova past. Praha 1993.
ŠOLC, JIŘÍ: Nikdo nás nezastaví. Praha 1992.
ŠOLC, JIŘÍ: Operace „Velký metař“. Historie a vojenství, 1995, č. 4, s. 79-102.
ŠOLC, JIŘÍ: Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a
domácího odboje (1939–1945). Praha 2005.
ŠOLC, JIŘÍ: Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho spolupracovníků v českém
domácím odboji za druhé světové války. Praha 1995.
197
ŠOLC, JIŘÍ: Za frontou na východě. Českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní
frontě za druhé světové války (1941–1945). Cheb 2003.
ŠPLÍCHAL, KAREL: Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji. Praha 1981.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Lékaři v povstání a při osvobozování Moravy. Vlastivědný věstník moravský,
1997, č. 2, s. 113–121.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Několik poznámek ke 2. republice. In: Pocta svobodě. Sborník z pracovních
setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno 1995, s. 12–15.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Úloha partyzánského hnutí v povstání moravského lidu. In: Morava a
Slezsko ve vojenských operacích v závěru 2. světové války. Hrabyně 1995.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Nacifikace a moravští lékaři (1939–1945). Brno 2004.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Zatýkání a popravy moravských lékařŧ (1939–1941). Časopis Matice
moravské, 1995, č. 1, s. 59–81.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK – VAŠEK, FRANTIŠEK: Moravská pětka. In: Rok 1942 v českém odboji.
Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999, s. 51–56.
ŠTOLBOVÁ, JARMILA a kol.: Odboj a osvobození v okrese Prostějov (bibliografie). Brno 1972.
ŠUSTEK, VOJTĚCH: Praţané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na
území tzv. Protektorátu Čechy a Morava. In: Documenta Pragensia XXVI. Sborník příspěvkŧ z
vědecké konference Archivu hl. města Prahy, Praha 2007, s. 427–479.
ŠUSTEK, VOJTĚCH: Zlato se čistí v ohni. O ţivotě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr.
Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců. Praha 2008.
TEJCHMAN, MIROSLAV: Zvednout pušku a jít bojovat. II. čs. odboj. Praha 1992.
TESAŘ, JAN: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000.
TICHÝ, ANTONÍN: Nás ţivé nedostanou. Historie parašutistické skupiny Antimony. Liberec 1969.
TICHÝ, ANTONÍN: Směr Bělehrad. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 379–447.
TOMÁŠEK, DUŠAN: Konfidenti. Praha 1991.
TOMÁŠEK, DUŠAN – KVAČEK, ROBERT: Deník 2. republiky. Praha 1988.
TOMÁŠEK, DUŠAN – KVAČEK, ROBERT: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud. Praha 1996.
Tršice. Praha 1984.
TOMEŠ, JOSEF: Historie v čase zkoušky. Praha 1992.
TULIS, JOSEF: Obrana národa na Novoměstsku. Nové Město na Moravě 1995.
UHLÍŘ, JAN BORIS: Sokolská odbojová organizace Jindra. Závěrečná zpráva gestapa. Soudobé
dějiny, ročník VIII (2001), č. 4, s. 791–811.
UHLÍŘ, JAN BORIS: Zemský národní výbor. Dějiny a současnost, 2000, č. 1, s. 26–31.
UHLÍŘ, JAN BORIS – KAPLAN, JAN: Praha ve stínu hákového kříţe. Praha 2005.
VÁCLAVKOVÁ-SOSCHOVÁ, LUDMILA: Alexandr Trusov – učitel komunista. Přerov 1980/81.
VÁHALA, RASTISLAV: Smrt generála. Praha 1992.
VAIS, VÁCLAV: Voloďa. Činnost protifašistické skupiny. Brno 1985.
198
VAJSKEBR, JAN – ŠUSTROVÁ, RADKA: Německá bezpečnostní opatření v Protektorátu Čechy a
Morava na začátku války. Paměť a dějiny, 2009, č. 3, s. 90–107.
VÁLKA, ZBYNĚK: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001.
VALIŠ, ZDENĚK: Osobnosti prvního a druhého československého odboje (1914–1918 a 1938–
1945). In: Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o komparaci). Praha 2003, s. 137–
241.
VAŠEK, FRANTIŠEK: K perzekuci a odboji duchovních na Moravě. In: Pocta svobodě. Sborník
z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno 1995, s. 55–59.
VAŠEK, FRANTIŠEK: Nezapomínejme statečných. Archivní ročenka Státního okresního archivu
Kroměříţ, 1998, s. 74–89.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Moravská pětka. Časopis Matice moravské, 1999,
č. 2, s. 373–401.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Názorové střety a akce „V“. Protektorátní
nacistická propaganda a odpor proti ní. Vlastivědný věstník moravský, 2001, č. 3, s. 234–252.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK ZDENĚK: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–
1942). Brno 2001.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Předpoklady vzniku Moravské pětky. Časopis
Matice moravské, 1998, č. 1, s. 71–94.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Změny ve formách moravské rezistence –
polovina roku 1941. Sborník SOkA Přerov, 1999, s. 77–94.
VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Zvedli hlavy mezi prvními. Vlastivědný věstník
moravský, 1998, č. 1, s. 14–25 a č. 2, s. 113–131.
Věčná vám paměť. Brodek u Přerova 1948.
VEJNAR, LUBOMÍR: Rudolf Terer, bojovník proti fašismu. Praha 1955.
VESELÝ-ŠTAINER, KAREL: O bojových částech domácího odboje v prvních letech okupace.
Odboj a revoluce, roč. 6 (1968), č. 4, s. 22–76.
VESELÝ-ŠTAINER, KAREL: Odbojová organizace Obrana národa. In: Z počátků odboje. Praha
1969, s. 163–208.
VIKTOŘÍK, MICHAEL: Olomoucký advokát JUDr. Leopold Pospíšil. Ţivotní osudy významné
osobnosti prvorepublikové Olomouce. Vlastivědný věstník moravský, 2009, č. 1, s. 47–67.
Vojenská akademie Hranice na Moravě (1920–1990). Praha 1991.
Vojenské dějiny Československa (1939–1945). IV. díl. Praha 1988.
VOLTR, JOSEF: Historie létání v Přerově. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2.
Přerov 2002, s. 38–55.
VOLTR, JOSEF: Kapitoly z letecké historie Přerova. Sborník SOkA Přerov, 2003, s. 135–173.
VOŘÍŠEK, FRANTIŠEK: Utrpením a bojem ke svobodě. Holešov 1965.
VOŢDA, GUSTAV: Hrdina odboje. Ţivotní příběh Josefa Moláka. Ostrava 1979.
199
VOŢDA, GUSTAV: Ludvík Svoboda – vztah k Přerovu, Hranicím a Kroměříţi. Přerov 1989.
VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I. Přerov 1985.
VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, II. Přerov 1988.
VOŢDA, GUSTAV: Přerovské povstání 1. května 1945. Přerov 1975.
VOŢDA, GUSTAV: Přerovské povstání 1. května 1945. Přerov 1980.
VOŢDA, GUSTAV: Razie. Region Věrovany, edice publikací z vlastivědy Věrovan, Rakodav,
Nenakonic a okolí, duben 2000.
VOŢDA, GUSTAV: Revoluční Kojetín 1921–1945. Přerov 1966.
VOŢDA, GUSTAV: Rok 1945 u Heinika. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970.
VOŢDA, GUSTAV: Rok 1938 na Přerovsku. In: Mnichov 1938. Sv. 3, Praha 1988, s. 276–281.
VOŢDA, GUSTAV: Štvanice. Region Věrovany, edice publikací z vlastivědy Věrovan, Rakodav,
Nenakonic a okolí, červenec 2000.
VOŢDA, GUSTAV a kol.: Památníky a pamětní desky protifašistického odboje v okrese Přerov.
Přerov 1985.
VRABEC, VÁCLAV: Antifašistický odboj – zmařené naděje. Praha 1992.
VRABEC, VÁCLAV: Petiční výbor Věrni zŧstaneme. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 211–247.
VRBA, ZDENĚK: Rudá rŧţe. Studia Comeniana et historica, ročník 10 (1980), s. 11–115.
VYHLÍDAL, MARTIN: Javoříčko – pietní místo, turistické centrum. Javoříčko 2005.
VYKOUKAL, JIŘÍ a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha 2000.
WANDYCZ, PIOTR: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Cena svobody. Praha
1998.
Z počátků odboje 1938–1941. Praha 1969.
Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938–1945 (slovníková příručka). Praha 1992.
ZAVADILÍK, VLADIMÍR: Vzpomínka na komunisty – účastníky odboje. Přerov 1981.
ZŘÍDKAVESELÝ, FRANTIŠEK – ADÁMEK, JIŘÍ – KROUTIL MILAN: Brněnští občané v boji
proti fašismu. Brno 1981.
ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, ZLATICA: Československý demokratický odboj na Slovensku od léta 1941
do decembra 1943. Odbojové skupiny Flóra a Justícia. Historie a vojenství, 1995, č. 4, s. 50–79.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: Existovala nerozlučná konfidentská dvojice Velký a Malý Franta? In: Pocta
svobodě. Brno 1995, s.71–76.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: František Bednář – zrádce nebo hrdina odboje. In: Morava v boji proti
fašismu. Brno 2008, s. 217–245.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: Od Hronu k Vltavě. Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na
osvobození Československa. Praha 2006.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: Třetí československá úderná rota. Ivančice 1969.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: Partyzánské portréty. Brno 1980.
ŢIŢKA, JAROSLAV: Proti okupantům. Praha 1975.
200
NEPUBLIKOVANÉ ODBORNÉ PRÁCE A STUDIE
BARTOŠ, JOSEF: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku. Olomouc 1989, strojopis.
BIMAN, STANISLAV: Ilegální odbojová organizace Lvice. SÚA Praha 1973–1974. Kopie uloţena
v SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
CIBULKOVÁ, JITKA: Přerované v ruských legiích za 1. světové války. Brno 1995, diplomová práce
na PdF MU Brno.
FRANCL, OTTO: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na Moravě v roce 1939. Moravské
zemské muzeum Brno, fond B XI/II, i.č. S-66.
FROLOVÁ, LENKA: Dějiny základní školy v Lipově v kontextu s historií obce Lipov. Olomouc 2011,
bakalářská práce na Katedře společenských věd PdF UP v Olomouci.
GELOVÁ, JARMILA: Situace ve školství na Přerovsku v letech 1938–1945. Nedatováno, seminární
práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
KAUEROVÁ, VLASTA: Protifašistický odboj v Olomouci a na Olomoucku v letech 1938–1945.
Olomouc 1988, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
KOPEČEK, PAVEL: Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě (leden – květen 1945).
Olomouc 1994, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
MACHÁŇ, ANTONÍN: Odbojové organizace Lvice a Zelený kádr. HDK při OV ČSPB Gottwaldov
1984, strojopis – kopie v archivu autora.
MACHÁŇ, ANTONÍN – KAŠLÍK, MILOŠ: Protifašistický odboj v bývalém politickém okrese
Valašské Meziříčí v letech 1939–1945. HDK OV ČSPB Valašské Meziříčí, nedatováno, strojopis –
kopie v drţení autora.
MOŢÍŠ, MILAN: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
1939–1945. Olomouc 1983, disertační práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
Odboj proti okupantům na Valašskomeziříčsku. III. část, metodický materiál OV SPB Valašské
Meziříčí, nestránkováno.
OROŠNJÁK, ALEXANDR: Parašutisté na Olomoucku v letech 1941–1945. Olomouc 1992,
diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
PAVELČÁKOVÁ, HANA: Národně osvobozenecké hnutí KSČ na Olomoucku v letech 1939–1945.
Olomouc 1986, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
PĚČKOVÁ, MARKÉTA: Parašutisté na Přerovsku 1941. Olomouc 2011, seminární práce na
Katedře společenských věd PdF UP v Olomouci.
PODEPŘELOVÁ, MONIKA: Činnost Lvice na Přerovsku. Uničov 2009, seminární práce na
Gymnáziu Uničov.
PŘIKRYL, JOSEF: Vojenská odbojová organizace ON na Moravě. Moravské zemské muzeum Brno,
Pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i. č. S 6077 a 6078.
201
ČLÁNKY V PERIODICKÉM TISKU TÝKAJÍCÍ SE TEMATIKY DISERTAČNÍ
PRÁCE
Dřevohostický zpravodaj
SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Leopold Smiřický (21.2. 1907–30.4. 1990), únor 1997, s. 2–5.
Hanácké noviny
KUBÍN, SVATOSLAV: Zákřovská tragédie, 27.4.1996, s. 10.
Hlas revoluce
FILIPOVIČ, J.: Zapomenutý hrdina, č. 30, 1975, s. 3.
HDK OV ČSPB: Rudolf Smutek, č. 10, 1984, s. 5.
KOŢNAR, ZBYNĚK: Pátrání po výsadkáři Procházkovi, č. 36, 1986, s. 8.
SLÁDEK, OLDŘICH: Nastupují vojenské jednotky, č. 46, 1986, s. 8.
Holešovsko
NEUMANN, MIROSLAV: Výročí 51 let od smrti por. pěchoty Jana Marka, prosinec 1995, s. 21.
NEUMANN, MIROSLAV: Vzpomínka na pluk. Ing. Jana Rolka, listopad 1995, s. 13.
NEUMANN, MIROSLAV: Vzpomínka na pplk. Františka Horáka a osvobození Holešova, květen
1995, s. 8–9.
Kojetínský kulturní kalendář
DRBAL, VOJTĚCH: Bojovali a umírali, září 1985, s. 6–8 a říjen 1985, s. 4–7.
DRBAL, VOJTĚCH: Kde umírali? (místa smrti kojetínských občanŧ), květen 1974, s. 6–9.
DRBAL, VOJTĚCH: Odboj občanŧ za okupace v místních částech Kojetína, březen 1985, s. 6–10.
DRBAL, VOJTĚCH: Odbojové organizace v Kojetíně 1939–1945, únor 1985, s. 5–6.
DRBAL, VOJTĚCH: Osvobození našeho města, květen 1985, s. 5–10.
DRBAL, VOJTĚCH: Úder proti Ţidŧm, červen 1985, s. 5–7.
DRBAL, VOJTĚCH: Vlny zatýkání komunistŧ v Kojetíně a okolí, duben 1985, s. 5–7.
Kroměříţská jiskra
NEUMANN, MIROSLAV: Ve stínu šibenice, roč. 23 (1972): č. 5, 3.2. 1972, s. 4 a č. 6, 10.2. 1972,
s. 4.
Stalo se před 25 lety v Morkovicích, roč. 16 (1965), 25.2. 1965, č. 8, s. 1.
Kultura Přerova
Březen 1945 v Přerově, březen 1975, s. 37.
DOSTÁL, JOSEF: SNP a Přerovsko, říjen 1964, s. 3–5.
202
Duben 1945 v Přerově a na Přerovsku, duben 1975, s. 51–52.
KLIMEŠ, VÍTĚZSLAV: Osvětim nám jiţ nic neříká, listopad 1966, s. 174.
Únor před třiceti lety v Přerově podle dokladŧ uloţených v OA Přerov, únor 1975, s. 20.
Lipenský kulturní kalendář
A.J.: Památné květnové dny 1945 v Lipníku nad Bečvou, květen 1981, s. 3–5.
DANĚK, JOSEF: Josef Ples, leden 1988, s. 6.
KOJECKÝ, MIROSLAV: Holocaust, duben 1979, s. 6–7.
KOJECKÝ, MIROSLAV: Ještě k přerovskému povstání, červen 1979, s. 8–10.
KOJECKÝ, MIROSLAV: Občan z Lipníka nad Bečvou se účastnil přerovského povstání, květen
1979, s. 4–5.
KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Alois Bartek, březen 1988, s. 8.
KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Alois Frölich, únor 1988, s. 7.
KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Josef Neugebauer, duben 1988, s. 9.
KRŠKA, IVAN: Osvobození Lipníka nad Bečvou v kronikářském záznamu prof. J. Mráčka, květen
1975, s. 3.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Felix Kovář, září 1988, s. 9–10.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Františka Sobková, říjen 1988, s. 4.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Jan Vávra, srpen 1988, s. 7.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Jaroslav Švarc, prosinec 1988, s. 8.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Josef a Antonín Ocelkovi, květen 1988, s. 6.
LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Libor Dohnal, listopad 1988, s. 8–9.
MAŠEK, ARNOŠT: 40. výročí listopadu 1939, listopad 1979, s. 3.
Mi: Hrdina našeho města – plukovník Stanislav Livečka, říjen 1980, s. 3–4.
MINISTR, ROSTISLAV: Protifašističtí bojovníci z Lipníka, květen 1982, s. 10–11.
NOVÁK, BEDŘICH: Poslední dny před osvobozením, červenec 1975, s. 5–6.
PERUTKA, JOSEF: 40. výročí akce Albrecht der Erste, říjen 1979, s. 4–5.
ŠTEJGERLE, LADISLAV: Ohlasy Mnichova a jeho následky v Lipníku nad Bečvou a na Lipnicku,
prosinec 1988, s. 6–8.
VAŇÁK, BOHUMIL: Lipenští občané a koncentrační tábor Osvětim, květen 1980, s. 3.
MF DNES – Střední Morava
PUSTĚJOVSKÁ, IVANA: Deník Otty Wolfa – zcela unikátní dokument o ţivotě jedné ţidovské
rodiny, 20.2. 1999, s.4.
Národní osvobození
BIČ, MILOŠ: Českobratrská církev evangelická v boji s nacismem, č.1/1999, s. 8.
ČASNOCHOVÁ, JANA: Věren sobě i vlasti, č.19/2006, s.8.
203
HANÁK, VÍTĚZSLAV: Patřil mezi nejlepší (K ţivotnímu jubileu radiotelegrafisty paraskupiny Clay
plk. v. v. ing. Čestmíra Šikoly), č. 27/1999, s. 3.
KROUPA, KAREL: Co skrývají jména ulic, č.1/1999, s. 4.
KROUPA, KAREL: Padáky nad Dřínovem, č. 22/2006, s. 8.
KROUPA, KAREL: Partyzáni uprostřed heydrichiády, č.1/1999, s. 5.
KROUPA, KAREL: Přerovské echo, č. 18/1997, s. 4.
KNÍCHALOVÁ, MIROSLAVA: Tatínka znám jen z vyprávění, č. 8/2009, s. 7.
KUBÍN, SVATOSLAV: Sokolstvo v odboji, č. 4/1999, s. 7.
PETRÁŇ, JOSEF: Vzpomínka na oběti heydrichiády v Ouběnicích a okolí, č. 16/2002, s. 8.
PODZEMNÝ, MILAN: Navţdy otevřený zločin, č. 12/2012, s. 7.
SOCHOR, VÁCLAV: K historii sokolského odboje, č. 9/1999, s. 7.
ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Partyzánské hnutí v českých zemích, č. 18/2000, s. 1 a 7.
RICHTER, KAREL: Budu se za vás všechny za hranicemi modlit, č. 2/2001, s. 7.
RUSŇÁKOVÁ-REGNEROVÁ, MILADA: Přerovský 1. květen, č. 9/1997, s. 4.
SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Jeden ze zapomenutých, č. 10/1997, s. 7.
ŠUVARSKÝ, JAROSLAV: Pravoslavná církev v odboji, č. 25–26/2000, s. 13.
TA: Vlastenec, parašutista, poslanec, č. 12/1999, s. 3.
UHLÍŘ, JAN B.: Počátky moravského odboje, č. 20/2000, s. 1 a 8.
ŢAMPACH, VOJTĚCH: Zradil Moravského Edisona skutečně František Bednář?, č. 13/2007, s. 7.
Naše noviny (Štěpánov)
KRÁČMAR, JIŘÍ: Karel Štěpař, č. 199, květen 1998.
Nové Přerovsko
BARTOŠ, ALOIS: Byl jsem u vzniku Zákřovského ţalova, 4.5.2001, s. 8.
BEDNÁŘ, Václav: Vlast mu byla draţší neţ ţivot, 25.10. 1996, s. 16.
BEDNAŘÍK, VOJTĚCH: Přerovsko a Hranicko v pohnutém roce 1938, 25. 9. 1998, s. 4.
BLÁHA, CYRIL: Dvacet let zákřovské tragédie, 24.4. 1965, s. 2.
FÄRBER, LEOPOLD: Vzpomínka na bojovníka proti fašismu Josefa Knolla z Přerova, 11.5.2001,
s.8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Akademický sochař František Mádle, 8.2. 2002, s. 11.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: K výročí narození desátníka Aloise Horkého, 20.7. 1997, s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Kdo byli bratři Hovŧrkové?, 7.11. 1997, s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Pan řídící Leopold Smiřický, 21.2. 1997, s. 12.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Po stopách hrdinŧ – tragické osudy rodiny Hovŧrkovy a Riedlovy, 29. 12.
2006, s. 9.
204
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Příběh jednoho ţivota – odbojář František Ostrčilík, příloha Palackého
revue, 25. 1. 2002, s. 1.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Připomeneme si výročí umučení Václava Skaláka, 27.4. 2002, s. 5.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Stalo se před šedesáti lety… , 12.3. 1999, s. 9.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Ţivot a dílo MUDr. Jana Vignatiho, 29.8. 1997, s. 15.
HUČÍN, ANTONÍN: Dva a pŧl roku mezi ţivotem a smrtí, 13.5. 2005, s. 7.
HÝBL, FRANTIŠEK: Dlouho zapomínaná oběť přerovského povstání, 30.4. 1999, s. 9.
HDK OV ČSPB Přerov: Historie, dokumenty, vzpomínky. Odbojová činnost Rŧţeny Stokláskové.
8.7. 1983, s. 3.
HDK OV ČSPB Přerov: Komunista Fr. Šmejdovec. 16.12. 1983, s. 2.
HDK OV ČSPB Přerov: Protifašistický bojovník J. Raška, 19.8. 1983, s. 3.
HDK SPB Přerov: Antifašista Jan Ulman, 10.8. 1984, s. 7.
HDK SPB Přerov: Gestapo v roce 1939, 31.8. 1984, s. 7.
HDK SPB Přerov: Mladí komunisté v boji proti fašismu, 30.4. 1982, s. 7.
HDK SPB Přerov: Odbojové skupiny přimknuté ke KSČ, 22.4. 1983, s. 11.
HDK SPB Přerov: Poslání a úloha ilegálního tisku, 22.4. 1983, s. 11.
HDK SPB Přerov: Pomoc sovětským zajatcŧm, 11.1. 1985, s. 4
HDK SPB Přerov: Strojvedoucí ČSD František Bednařík, 22.4. 1983, s. 11.
HDK SPB Přerov: Úder gestapa v roce 1940, 30.4. 1982, s. 7
HDK SPB Přerov: Ţena, bojovnice proti nacismu, 12.3. 1982, s. 3.
HDK SPB Přerov: Ţivotní profil odbojáře Josefa Ječmínka, 4.2. 1983, s. 2.
CHUMCHAL, MILAN: Památníky vděku, 28.3. 1980, s. 4–5, 11.4. 1980, s. 5.
jed: Přerovský cukrář Miloš Sum na zámku, 12.5. 2000, s. 15.
KRHOVJÁK, ROSTISLAV: Padl s puškou v ruce, 17.5. 2002, s. 8.
LAPÁČEK, JIŘÍ: Jak vypadaly první dny nacistické okupace v Přerově, 27.3. 2009, s. 17.
LAPÁČEK, JIŘÍ: Jak probíhala nacistická okupace, 3. 4. 2009, s. 17.
MOŢÍŠ, MILAN: Heydrichiáda na Přerovsku, 28.5. 1982, s. 5
MOŢÍŠ, MILAN: Ohlas přepadení SSSR v odbojovém hnutí na Přerovsku, 18.6. 1976, s. 4–5,
25.6. 1976, s. 4–5 a 2.7. 1976, s. 4–5.
MOŢÍŠ, MILAN: Ohlas SNP na Přerovsku, 10.8. 1984, s. 3, 17.8. 1984, s. 3, 24.8. 1984, s. 3.
MOŢÍŠ, MILAN: Památce učitelŧ antifašistŧ, 28.3. 1980, s. 4–5.
MOŢÍŠ, MILAN: Vzpomínka na bojovníka, 2.7. 1976, s. 3.
MP: Osmdesát let posádky v Lipníku, 6.7. 2007, s. 3.
NOVOTNÝ, LUDVÍK: Padli se zbraní v ruce, 16.8. 1974, s. 5.
PAULE, OTOKAR: Památce Bohumila Němce, 2.5. 1997, s. 8
ROSMUS KAREL: Před 25 lety u nás. 9.1. 1965, s. 2, 16.1. 1965, s. 2, 6.2. 1965, s. 3, 20.2. 1965,
s. 2, 27.2. 1965, s. 3, 13.3. 1965, s. 2, 27.3. 1965, s. 2, 3.4. 1965, s. 2.
205
ROZKOŠNÝ, MIROSLAV: Přerovské ulice nesou jména rodákŧ a osobností regionu, 27.3. 2009,
s. 17, 15.5. 2009, s. 19.
ROZKOŠNÝ, MIROSLAV: Tíhu válečných událostí nesou někteří dodnes, 9.5. 2003, s. 2.
RR: Vznik a vývoj sociální demokracie v Přerově, 10.4. 1998, s. 8.
SCHÖN, JAROSLAV: K nedoţitým 95. narozeninám letce Lubomíra Svátka, 23.3. 2001, s. 3.
SCHÖN, JAROSLAV: Svaz letcŧ vzpomíná na okupaci letiště v Přerově, 12.3. 1999, s. 9.
SCHÖN, JAROSLAV: Vzpomínka na Rudolfa Němečka z 311. bombardovací perutě RAF, 2.5.
1997, s. 8.
VOŢDA, GUSTAV: Občané přerovského okresu v SNP, 17.8. 1984, s. 3, 24.8. 1984, s. 3.
VOŢDA, GUSTAV: Parašutisté, 4.6. 1982, s. 4–5, 11.6. 1982, s. 4–5, 18.6. 1982, s. 4–5, 25.6.
1982, s. 5, 2.7. 1982, s. 4–5, 9.7. 1982, s. 7.
Z.V.: Vzpomínka na Bohumila Venclíka, 30.11. 1984, s. 4.
Přerovské echo
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: JUDr. Josef Kocman – „Eman“ 1891–1942 (60. výročí úmrtí), září 2002,
s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: K událostem v Přerově před 60 lety…, říjen 2001, s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Květnové události v Přerově před 56 lety, květen 2001, s. 8–9.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Lubomír Jasínek – historie jednoho ţivota, únor 2003, s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Manţelé Skalákovi, duben 1997, s. 14.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 55. výročí přerovského povstání a 55. výročí osvobození a ukončení 2.
světové války, květen 2000, s. 1–2.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 55. výročí úmrtí Bohuslava Němce, květen 1997, s. 4.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Páter Alois Čáp, květen 2002, s. 10.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 15. březen 1939 v našem městě, březen 1999, s. 1–2.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Rodina Lančíkova (ke 115. výročí narození Františka Lančíka), prosinec
2001, s. 8.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Učitel Hubert Sekera, březen 1997, s. 6.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Učitel a milovník umění Hubert Sekera, duben 2001, s. 8.
LAPÁČEK, JIŘÍ: František Lančík – starosta města Přerova v letech 1938–1939, leden 1996, s.
14.
SPURNÝ, STANISLAV: Prapory čs. leteckých perutí a Přerovan Rudolf Lukaštík, prosinec 1997,
s. 5 a leden 1998, s. 8.
SPURNÝ, STANISLAV: Z galerie vyznamenaných – Bohuslav Jaroš, květen 1997, s. 7.
206
Přerovské listy
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Jak Přerované proţívali těţké dny okupace před 70 lety, březen 2009,
s.9.
FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Přerovský rodák František Vrána, major in memoriam (1914–1944),
leden 2004, s. 8.
KRÁKOROVÁ-PAJŦRKOVÁ, ŠÁRKA: Přerov v květnu před 60 lety, květen 2005, s. 8.
Přísně tajné!
BENČÍK, ANTONÍN: Výsadek S/1. Roč. 2008, č. 2, s. 77–82.
Přítomnost
PACNER, KAREL: Zpravodajci proti komunistickému reţimu, březen 2001, s. 21–23.
Stráţ lidu
PŘIKRYL, JOSEF: Kapitoly z dějin národně osvobozeneckého boje na Olomoucku. Od 19.2 do 11.6.
1985.
Voják
BENČÍK, ANTONÍN: Parašutisté z východu. 20. 5. 1967, s. 10.
Zpravodaj města Kroměříţe
Obrana národa a Sokol, roč. 10 (1975), č. 2, s. 25–26.
Odboj Kroměříţanŧ proti okupantŧm v letech 1939–1945, roč. 10 (1975), č. 1, s. 5–7.
Odbojová skupina Ikarus a Ivan, roč. 10 (1975), č. 4, s. 66–67.
Zelený kádr, roč. 10 (1975), č. 3, s. 46–47.
Záhorská kronika
BLAŢEK, STANISLAV: Učitelstvo hranického okresu v odboji 1939–1945, ročník 24 (1947),
březen, č. 5 a 6, s. 65–68 a duben, č. 7 a 8, s. 112–115.
Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad Bečvou
MIKULÍKOVI: Vzpomínka na květen roku 1945, květen 1984, s. 4–6.
NOVOTNÝ, LUDVÍK: Hranicko ve dnech mnichovského diktátu v roce 1938, říjen 1978, s. 2–6.
NOVOTNÝ, LUDVÍK: Jiří Král, hrdina boje proti fašismu, červenec–srpen 1980, s. 11–12.
207
MEDIÁLNÍ PREZENTACE AUTORA DISERTAČNÍ PRÁCE
Jak probíhalo Přerovské povstání. Nové Přerovsko, 25. 4. 2008, s. 16 a 2.5. 2008, s. 14.
Jak to bylo v Zákřově. Nové Přerovsko, 28.4. 2000, s. 8.
Jubileum jednoho Přerovana. Přerovské echo, březen 1996, s. 10.
Před 60 lety seskočil výsadek vedený Bohuslavem Němcem. Nové Přerovsko, 14.9. 2001, příloha
Palackého 22 revue, s.1.
Přerovské povstání. Rozhlasový pořad Českého rozhlasu Olomouc. První vysílání 1.5. 2003.
Takřka neznámá osobnost – Otta Koblovský. Nové Přerovsko, 13.2. 2006, s. 4.
Uplynulo právě šedesát let od statečné smrti Karla Hovŧrky. Nové Přerovsko, 31.8. 2001, příloha
Palackého 22 revue, s. 1.
INTERNETOVÉ ZDROJE
http://encyklopedie.brna.cz/
http://www.rosmus.cz
http://www.lib.cas.cz/parasut/
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf
NOVINY A ČASOPISY
České slovo, 1941–1942.
Lidové noviny, 1941.
Naše Haná, 1945–1947.
Nový národ, 1945.
Zprávy národních výborŧ v Kroměříţi, 1945.
ARCHIVNÍ PRAMENY
Vojenský historický archiv Praha
Fond Partyzánské jednotky
Kartotéka příslušníkŧ československého zahraničního vojska
Sbírka „24“
208
Archiv bezpečnostních sloţek České republiky Praha , pobočka Brno-Kanice
Fond A14 (Zemské velitelství SNB Praha)
Fond A15 (Zemské velitelství SNB Brno)
Fond A17 (Hlavní velitelství SNB v Praze)
Fond B 7-5 (Krajská správa ministerstva vnitra Olomouc)
Fond B 7-5-1 (Oblastní úřadovna StB Olomouc)
Fond B 7 8-1 (Okresní oddělení ministerstva vnitra Hranice)
Fond B 7 10-1 (Okresní oddělení ministerstva vnitra Valašské Meziříčí)

Moravský zemský archiv Brno
Fond Mimořádného lidového soudu Brno:
Ls 2/47 – Rudolf König, Ls 44/47 – Kurt Leischke
Fond B 72 – Hlášení četnických stanic Zemskému četnickému velitelství v Brně
Fond 340 – Gestapo Brno
spisy: Josef Bachurek, Stanislav Běhalík, Boţena Czudeková, Aurélie Čičáková, Karel
Dobrovolný, Josef Dohnal, Marie Dohnalová, Josef Dřevo, Josef Dřevojánek, Marie
Dřevojánková, Rŧţena Dvořáková, Věra Dvořáková, Jan Procházka, František
Rompart, Ladislav Skládaný, Alois Stoklásek, Rŧţena Stoklásková.
Zemský archiv Opava
Fond Mimořádného lidového soudu Ostrava:
Ls 190/47 – Karl Hintringer, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth.

Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc
Fond Mimořádného lidového soudu Olomouc:
Ls 208/48 – Karl Streit, Ls 176/47 – Kurt Rauner, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner,
Ls 233/47 – Fridrich Carman, Ls 752/46 – Josef Schupp, Ls 1261/46 – Ladislav Uhlíř,
Ls 206/47 – Ernst Geppert, Ls 85/47 – František Langer.

Moravské zemské muzeum Brno
Pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla
Fond B XI/II
Fond 1945/847 – Partyzánské hnutí a boje na Hané
209
Státní okresní archiv Přerov
Fond Svazu protifašistických bojovníkŧ
Fond MNV Brodek u Přerova
Pozŧstalost Františka Lančíka
Pozŧstalost Karla Rosmuse
Prezidiální spisy Okresního úřadu Přerov 1939–1945
Prezidiální spisy ONV Přerov
Prezidiální spisy Okresního úřadu Hranice 1938–1945
Sbírka jednotlivin
Slezské muzeum v Opavě
Fond Muzea revolučních bojŧ a osvobození v Ostravě
Muzeum Komenského v Přerově
Fond archiválie, písemnosti a dokumentace dějin školství a komeniologie
Státní okresní archiv Frýdek-Místek
Fond Český svaz protifašistických bojovníkŧ
Státní okresní archiv Olomouc
Fond Okresní národní výbor (ONV) Olomouc-venkov 1945–1949
Fond Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníkŧ 1952–1959
Fond M5 – 91
Dokumentační materiály v soukromém drţení:
Bohumila Domanského, Antonína Hradílka, Milana Podzemného, Ladislava Vyslouţila,
Petra Záhumenského, Vladimíra Zavadilíka.

210
PAMĚTI A VZPOMÍNKY
Vydané tiskem
BABICA, METODĚJ: Zákřovský Ţalov. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně
osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku, Přerov 1965, s. 42–54.
BARTOŠ, ALOIS: Jak jsem proţil povstání 1. května. Nové Přerovsko, příloha Palackého revue,
4.5. 2001, s. 2, 11.5. 2001, s. 2 a 18.5. 2001, s. 2.
BARTOŠ, ANTONÍN – KUNC, RADIMÍR: Clay-Eva volá Londýn. 5. přepr. vydání. Praha
1992.
BENEŠ, EDVARD: Paměti II. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 3. vydání, Praha
1948.
BENEŠ, JOSEF: Ţivot v odboji. Autentické svědectví o osudech čs. vojáků za 2. světové války.
Olomouc 1999.
BEZDĚKOVÁ, JARMILA: Mŧj osud za okupace – koncentrační tábory a osvobození. Lipenský
kulturní kalendář, květen 1980, s. 3.
BOGATAJ, FRANTIŠEK: Historie paraskupiny Carbon. In: Na všech frontách. Čechoslováci ve

světové válce. Praha 2001, s. 127–135.
BUČEK, ZDENĚK: Vzpomínky na poslední dny 2. světové války v roce 1945 aneb Jak jsme
zachraňovali mosty přes řeku Bečvu. Nové Přerovsko, 6.5. 2005, s. 8.
BURŠÍK, JOSEF: Nelituj oběti. Praha 1992.
ČERNÝ, VÁCLAV: Křik koruny české. Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války. Brno
1992.
DAVÍDEK, JAROSLAV: Vzpomínka na Otakara Koblovského a Ladislava Lošťáka. In:
Prosenice 1275–2000. Prosenice 2000, s. 275–276.
GRŇA, JOSEF: Sedm roků na domácí frontě. Brno 1968.
CHALUPOVÁ, LENKA: Válečný masakr očima chlapce. Mladá fronta – sedmička, Přerov a
Hranice, 22. dubna 2010, s. 7.
HLAVÁČEK, JOSEF: Naše jednota za 2. světové války. Československá obec legionářská –
jednota v Přerově. Místo a rok vydání neuvedeny.
KOJECKÝ, MIROSLAV: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou. Lipenský kulturní kalendář,
únor 1979, s. 5–11.
KORČÁK, ROSTISLAV: Český kurýr a lidé kolem něho. In: Z počátků odboje. Praha 1969,
s. 305–373.
KLUSÁKOVÁ-SVOBODOVÁ, ZOE: O tom, co bylo. Praha 2005.
KŘAPOVÁ, SYLVA: Jak to bylo před šedesáti lety. Nové Přerovsko, 6.5. 2005, s. 8.
LUŢA, RADOMÍR: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha 2006.
MORAVEC, FRANTIŠEK: Špión, jemuţ nevěřili. Praha 1990.
211
NATHER, FRIEDRICH: Němec v Československu a v Protektorátu Čechy a Morava. Olomouc
2008.
NĚMEC, MATĚJ: Návraty ke svobodě. Praha 1994.
NIKODÉMOVÁ, JIŘINA: Odboj a naděje. Vzpomínky na léta 1939–1945. Praha 1985.
O dobách dobrých i zlých (1917–1947). Vzpomínky příslušníků býv. pěšího pluku Jana Ţiţky
z Trocnova. Kroměříţ 1947.
PÁLENÍČKOVÁ, BOŢENA: Z rozkazu svědomí. Vizovice 1997.
RÉDR, RUDOLF: Aby národ ţil. Brno 1948.
Sedmnáctý listopad 1939 po 55 letech. Brno 1994.
SKOPAL, JAROSLAV: Proti proudu času. Přerov 2010.
SVOBODA, LUDVÍK: Cestami ţivota. I. díl. Brandýs 1996.
SVOBODA, LUDVÍK: Z Buzuluku do Prahy. 7. vydání, Praha 1974.
VANĚK, LADISLAV: Počátky sokolského odboje. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 251–264.
VLASÁK, VÁCLAV: Vzpomínka na dobu okupace, ilegální práci a revoluční dny 1945. In:
Hranický almanach 20 let. Hranice 1965.
Vojenská akademie Hranice – vzpomínkový almanach. Olomouc 1995.
Ze vzpomínek Jana Zrŧnka, účastníka odboje v roce 1939. Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad
Bečvou, duben 1978, s. 10–12.
Ze vzpomínek ředitele národní školy v Dřínově Stanislava Dedka a Zoe Klusákové-Svobodové. In:
MERCOVÁ, MARKÉTA – ZEZULOVÁ, JITKA: Dřínov 1941 – Osudy padákového výsadku S1/R.
Dřínov 2006, s. 14–24.
ZEMEK, JAN: Z Veselí nad Moravou do Bělehradu. In: Morava v boji proti fašismu. I, Brno
1987, s. 86–129.
Vzpomínky otištěné v letech 1966–1968 v časopise Kultura Přerova, příloha Odboj a revoluce
1938–1945:
Marie Auspitzerová (únor 1966, s. 21–22), Augustin Bečák (leden 1967, s. 149–152 a 155–156),
Rŧţena Bečáková (září 1966, s. 75–78), Otakar Berner (říjen 1966, s. 91–92), Pavel Bezděk (říjen
1966, s. 102–103), František Bossanyi (červenec 1956, s. 56), Karel Bubeníček (květen 1966,
s. 29–30), Bohumil Buriánek (červenec 1966, s. 56), Zdeňka Čermáková (duben 1966, s. 16),
Antonín Česal (září 1966, s. 82–84), Václav Čurda (prosinec 1966, s. 135–140), Věra Hahnová
(červen 1966, s. 42) Rŧţena Hanzlíková (leden 1966, s. 18–20), Josef Hlaváček (listopad 1966,
s. 109–110), Františka Hovŧrková-Ticháčková (únor 1968, s. 2–4), Zdena Hrabalová (září 1966,
s. 79), Otto Hrbatý (září 1967, s. 251), Justina Chmelařová (březen 1967, s. 172), Karel Chytil
(červenec 1966, s. 57–59), Ladislav Jambor (červen 1967, s. 205–207),
Josef Jandl (listopad 1966, s. 108), Eduard Janeček (říjen 1966, s. 104), Bohuslav Jurášek (září
1966, s. 81–82), Josef Kaďorek (prosinec 1967, s. 280), Štěpán Klein (březen 1967, s. 176),
212
Josef Konečný (únor 1966, s. 22–23), Rudolf Kovář (prosinec 1966, s. 130), Jakub Kozák
(prosinec 1967, s. 277–278), Rudolf Kubis (srpen 1967, s. 231), Marie Kubičová (únor 1968,
s. 6–7), Vladimír Kupčík (listopad 1966, s. 105–108), František Lančík (únor 1966, s. 7–9, květen
1966, s. 25–26 a červenec 1966, s. 50–53), Jan Lenfeld (červenec 1966, s. 56), Stanislav Loveček
(červenec 1966, s. 53), Adolf Majer (květen 1966, s. 34–35), František Malínský (březen 1967,
s. 180), Marie Medonosová (květen 1966, s. 26–28), Ferdinand Milfajt (říjen 1966, s. 93–99),
Jaroslav Minařík (červenec 1966, s. 56), Josef Mlčák (květen 1966, s. 34), Marian Motáň (srpen
1966, s. 72 a září 1966, s. 73–74), Marie Němcová (únor 1966, s. 4–6), Jan Němec (prosinec
1967, s. 287), Miroslava Ocelková (květen 1966, s. 31), Jan Ohera (říjen 1966, s. 100), Kateřina
Ondrušová-Libigerová (listopad 1966, s. 113), Jan Paseka (září 1966, s. 81), František Pavlík
(červenec 1966, s. 59–60), Bohumil Pláňava (říjen 1966, s. 103), Marie Poláchová (duben 1966,
s. 17–18), Marie Pourová (duben 1966, s. 16–17), Magdaléna Riedlová (únor 1968, s. 7), Aloisie
Rŧţičková (květen 1966, s. 28), Karel Rosmus (březen 1964, s. 2–3, duben 1964, s. 3–4, květen
1964, s. 2–4, červen 1964, s. 3–4, červenec 1964, s. 2–3, srpen 1964, s. 2–4, září 1964, s. 2–3,
říjen 1964, s. 2–3, a září 1967, s. 248–249), Oldřich Ryšánek (listopad 1967, s. 268), Boţena
Rychtalíková (červen 1967, s. 211–212), Emil Řehŧřek (srpen 1967, s. 229–230), František
Sigmund (říjen 1967, s. 263), Vlasta Skaláková (říjen 1966, s. 89–91), Jan Skopal (leden 1966, s.
23–24), Emílie Skopalová (červenec 1966, s. 60 a srpen 1966, s. 61–65), Marie SkopalováProkešová (únor 1968, s. 9–10), Libuše Skoumalová (červenec 1956, s. 57), Jindřich Smékal
(listopad 1966, s. 110), Rŧţena Smutková (duben 1966, s. 14–15), Adolf Svozil (září 1966, s. 80),
Vilém Šandera (listopad 1966, s. 121–123), Ladislav Šenk (září 1966, s. 79), Boţena Šenková
(březen 1967, s. 174–175), Miroslav Šimek (říjen 1966, s. 85–87), Petr Šimek (říjen 1966, s. 101–
102), Antonín Šimlík (listopad 1966, s. 112), Josef Škach (květen 1966, s. 30–31), Kristián
Škobrtal (září 1967, s. 249–251), František Šťastný (červenec 1966, s. 59), Vilém Šandera
(listopad 1966, s. 121–124) Evţen Vašíček (duben 1967, s. 183–185), František Vodsloň (srpen
1966, s. 66), Florián Zapletal (květen 1966, s. 26), Marie Zedníčková (duben 1966, s. 15–16),
Augustin Ţilinský (červen 1967, s. 207–208).
Vzpomínky a zprávy o činnosti v období okupace uloţené ve SOkA Přerov, fond ČSPB Přerov:
Augustin Bečák (1/5566/1986), Ladislav Bena (1/248/1978), Pavel Bezděk (1/2532/1983),
Maxmilián Binder (1/2684/1983), František Bossanyi (1/4772/1985), Karel Broţek (1/4771/1985),
Bohumír Čajan (1/260/1979), Zdena Čermáková (1/4492/1985), Antonín Česal (1/5603/1986),
Josef Dolák (1/258/1979), Rŧţena Hanzlíková (1/4502/1985), Jaroslav Havel (1/126/1979 a
1/5390/1986), Františka Hovŧrková (1/4496/1985), Františka Hudečková (1/4783/1987), Josef
Ječmínek (1/188/1979), Bohuslav Jurášek (1/5609/1986), František Kočí (1/4770/1985),
Miroslav Kojecký (1/2152/1982), Ladislav Komenda (1/5580/1986), Jakub Kozák (1/4782/1985),
Jan Krejčíř (1/4756/1985 a 1/5229/1986), Marie Kubičová (1/5576/1986),
213
Vladimír Kupčík (1/197/1979), František Lančík (1/288/1979 a 1/5372-5374/1985), Otakar
Matějček (1/2104/1980), Josef Měrka (1/332/1979), Josef Mertlík (1/2160/1982), Josef Mlčák
(1/4490/1985), Marian Motáň (1/5604/1986), Marie Němcová (1/4497/1985), František Ostrčilík
(1/178/1979), Jan Paseka (1/4757/1985 a 1/5602/1986), František Pavlík (1/205/1979 a
1/5391/1986), Boţena Pavlištíková (1/4763/1985), Milada Plevová (1/116/1979), Jan Pochyla
(1/1985/1979), Marie Poláchová (1/4491/1985), Jan Přikryl (1/115/1979), Vladimír Sekera
(1/47/1979), František Skopal (1/4415/1984), Jan Skopal (1/5546/1986), Emílie Skopalová
(1/5230/1986 a 1/5392/1986), Marie Skopalová (1/4415/1984), Rŧţena Smutková (1/118/1979),
Adolf Svozil (1/186/1979), Vilém Šandera (1/2142/1982), Boţena Šenková (1/1989/1979),
Bohuslav Šída (1/4513/1985), Josef Škach (1/4775/1985), Jan Toncar (1/5386/1986), Evţen
Vašíček (1/4768/1985), Bohumil Venclík (1/4085/1983), František Vítek (1/4760/1985), František
Winter, František Zaoral (1/3884/1983), Marie Zedníčková (1/4504/1985), Jaroslav Zehnal
(1/4508/1985), Libuše Zlámalová (1/4415/1984), Augustin Ţilinský (1/5377/1986).
Vzpomínky pamětníkŧ uloţené v rámci jiných archivních fondŧ a institucí:
Rudolf Ichnovský (Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea rev. bojŧ a osvobození v Ostravě, III
V–172), Ferdinand Hroza (Vojenský historický ústav Praha, V-563 a V-564) Josef Sovják a
Viktor Suský (SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB – materiály ke skupině Lvice).
Písemné vzpomínky, svědectví a korespondence s pamětníky uloţené v archivu autora:
Václav Bartoš, Vlastimil Dobeš z Valašského Meziříčí, Augustin Holčák z Výklek, Antonín Horák
z Přerova, Antonín Hučín z Veselíčka, Marie Kopečná ze Senice na Hané, Julie Koţuchová
z Prosenic, František Rakušan z Výklek, František Ostrčilík z Dobrčic, Raimund Pacák z Lipníka
nad Bečvou, Boţena Smělíková z Napajedel.
Písemné a magnetofonové záznamy rozhovorŧ autora s pamětníky z let 1993–2010 (archiv autora):
Jarmila Bezděková-Koláčková z Lipníka nad Bečvou, Jitka Hanzlíková z Přerova, Antonín
Hradílek z Přerova, Jaroslav Krempl z Věrovan, František Ostrčilík z Dobrčic, Milan Podzemný
z Valašského Meziříčí, Marie Pasmínková z Kojetína, Libuše Petrošová z Přerova, Marie
Pochylová z Čelechovic, Jan Přidal z Vřesovic, František Rakušan z Výklek, Jiří Skopal z Přerova,
Jelena Smaţinková z Přerova, Oldřich Ticháček z Přerova, Rostislav Velický z Oseka nad Bečvou,
Bohumil Venclík z Tovačova, Ladislav Vyslouţil z Přerova, Vladimír Zavadilík z Přerova, Oldřich
Zdařil z Přerova.
214
PAMĚTNÍ KRONIKY OBCÍ A ŠKOL
Uloţené na příslušných obecních úřadech
Pamětní kronika obce Čelechovice 1928–1976
Pamětní kronika obce Dolní Újezd 1926–1973
Pamětní kronika obce Lazníky 1924–1959
Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956
Pamětní kronika obce Veselíčko 1930/31–1983/84
Pamětní kronika obce Výkleky 1922–1978
Uloţené v SOkA Olomouc
Pamětní kronika obce Doloplazy 1914–1947
Pamětní kronika obce Lošov 1925–1975
Pamětní kronika obce Majetín 1939–1979
Pamětní kronika obce Tršice 1919–1967
Pamětní kronika obce Velká Bystřice 1944–1947
Pamětní kronika obce Velký Újezd 1919–1971
Uloţené v SOkA Přerov
Pamětní kniha obce Jezernice 1923–1948
Pamětní kniha obce Staměřice 1923–1953
Pamětní kniha obce Staměřice 1939–1945
Školní kronika měšťanské školy v Brodku u Přerova
Školní kronika obecné školy v Brodku u Přerova
JINÉ PRAMENY
Muzejní expozice Pamětní síně odboje v Hranicích.
Muzejní expozice I., II. a III. odboje v Muzeu Komenského v Přerově
Karel Klos: Akce Přestavlky (strojopis)
215
SEZNAM PŘÍLOH
Vzpomínky Eduarda Janečka dokumentující kontinuitu přerovské Obrany národa a
skupiny napojené na Moravskou pětku.
Vzpomínky Antonína Česala na formy činnosti odbojové skupiny na přerovské nádražní
poště.
Vzpomínky Marie Poláchové potvrzující propojenost podporovatelských sítí výsadků Karla
Hovůrky a S-1.
Zpráva řídicí úřadovně gestapa v Brně od venkovní služebny v Ostravě z 10. 12. 1941 ve věci
potírání výsadkových agentů (český překlad)
Úryvek z obžalovacího spisu Rajmunda Navrátila a skupiny jeho podporovatelů u
Zvláštního soudu v Brně s datem 16. 2. 1944 (český překlad)
Seznam zatčených členů Lvice, kteří byli převezeni ve dnech 16.–19. ledna 1943
do přerovské věznice Okresního soudu.
Seznam zastřelených, popravených a umučených členů Lvice a jejich spolupracovníků ze
soudních okresů Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc.
Záznam v deníku Otto Wolfa ze 17. dubna 1945 o setkání zákřovských občanů s kozáky,
pořízený Felicitas Wolfovou.
Seznam obětí zákřovské tragédie.
Situační plánek přestavlcké tragédie, pořízený četníky z vacanovické stanice dne 2.5.
1945.
Mapa přerovského politického okresu s vyznačením místních skupin Obrany národa.
Mapa prostoru, ve kterém došlo k seskoku výsadku S-1.
Schéma odbojové sítě ÚVOD na Moravě pořízené gestapem v průběhu roku 1942.
Členové paraskupin vyslaných ze SSSR v roce 1941 na střední Moravu (Karel Hovůrka,
Josef Vodička, Bohuslav Němec).
Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů (MUDr. Václav
Skalák, František Drbal, Jan Polách, František Mádle).
Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů (Josef Riedl, Rudolf
Smutek, Josef Riedl ml., Anna Řezníčková).
Přerovské ženy popravené v průběhu 2. stanného práva (Marie Dřevojánková, Eva
Lančíková, Hermína Lančíková, Růžena Stoklásková).
216
PŘÍLOHA 1
Vzpomínky Eduarda Janečka dokumentující kontinuitu přerovské Obrany národa a
skupiny napojené na Moravskou pětku.
V době od dubna 1939 do března 1940 jsem spolupracoval s Františkem Skopalem a
plnil úkoly pro odbojovou skupinu, která navazovala na československý odboj v zahraničí.
Vykonával jsem v místě a okolí průmyslovou a vojenskou špionáţ. Z průmyslové špionáţe
bylo to zejména získávání a pak pravidelné hlášení různých výrobních dat o objednávkách
tankové, letecké a námořní optiky pro nacistickou brannou moc ze závodu Optikotechna v
Přerově, ve kterém jsem pracoval aţ do svého zatčení 22. prosince 1942. Výrobu pro
říšskou brannou moc jsem sledoval za pomoci jiných i v dalších přerovských závodech a
pak tyto podklady spolu s podklady o stavu vojenské posádky v Přerově a o přesunech
vojska i materiálu jsem předával odbojové skupině F. Skopala k dalšímu transportu.
Přerušení s odbojovou skupinou, ve které pracoval František Skopal, došlo pro jeho
zatčení dne 23. května 1940.
Začátkem roku 1941 byla odbojovou organizací Obrana národa pod vedením
doktora Grni z Brna zaloţena odbojová skupina pro přerovský kraj, která zahrnovala
města Přerov, Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě, Holešov, Bystřici pod Hostýnem a
Kojetín. Vedoucím této skupiny byl určen Josef Pavlán z Přerova (umučen v Osvětimi 20.
listopadu 1942). Jeho zástupcem byl Vladimír Mazal z Přerova (popraven 19. října 1944
ve Vratislavi) a organizačně vedl skupinu František Bednář z Českého Těšína.
Při jedné z prvních schůzek, které se konaly u mne v bytě, sloţili jsme společně
přísahu věrnosti do rukou dr. Grni. Dalšími členy naší odbojové skupiny Obrany národa
byli MUDr. Emil Čermák z Hranic, Jan Krejčíř z Lipníka nad Bečvou, MUDr. Miloslav
Zlámal z Holešova a další. Rozvíjeli jsme odbojovou činnost zejména na úseku
zpravodajském, kde jsme pak zprávy předávali Růţeně Stokláskové, která je dopravovala
do praţského ústředí. Cílem naší organizace bylo provádět akce, které vedou k chaosu v
zázemí a k rozkladu nacistické fronty, tj. narušovat chod komunikačních spojů, brzdit
přepravu důleţitého materiálu apod.
Zásahy gestapa do naší organizace vedly k tomu, ţe Vladimír Mazal pracoval
určitou dobu pod falešným jménem. Zatčen byl 20. listopadu 1942 spolu s dalšími. Já jsem
byl zatčen 22. prosince 1942. Celá naše skupina po věznění v Kaunicových kolejích v Brně
a v nacistické káznici ve Vratislavi byla pak postavena před nacistický soud. Vladimír
Mazal byl odsouzen k trestu smrti a další členové odbojové organizace k dlouholetému
vězení a někteří byli odsunuti do koncentračních táborů, kde byli umučeni.
Pramen: Kultura Přerova, říjen 1966, s.10.
217
PŘÍLOHA 2
Vzpomínky Antonína Česala na formy činnosti odbojové skupiny na přerovské
nádražní poště.
Krátce po 15. březnu 1939 se seskupila na nádraţní poště v Přerově odbojová
organizace, která se propojila na Prahu a další centra. Jiţ počátkem měsíce května se tato
organizace napojila na odbojovou skupinu, jiţ vedl František Skopal v Přerově. Spolu
s Rudolfem Smutkem vykonával jsem spojku mezi skupinou na nádraţní poště a odbojovou
organizací, vedenou F. Skopalem. Po nějakém čase kromě udrţování spojení se rozvinula
úzká spolupráce, a to na úseku zpravodajském a na úseku odsunu osob za hranice. Cestou
naší odbojové organizace byly odesílány dopisy a zprávy do zahraničí, nejprve do Polska,
a to do Krakova a do Lodţe a pak do Jugoslávie do Bělehradu a také přes Rakousko –
Vídeň na různé adresy ve Velké Británii, Holandsku a Francii. Cestou naší odbojové
organizace byly odsunuty za hranice také i valuty a zlato pro české uprchlíky za hranice
anebo pro ţidovské příslušníky, kteří před nacistickým terorem uprchli do zahraničí.
Spolupracoval jsem na tomto úseku s O. Weiglem z Přerova a J. Tuschlem z Prahy. Po
vypuknutí konfliktu s Polskem se změnily jednak trasy spojení, ale i odsunu osob. Tyto
otázky byly naší skupinou zajišťovány v nejuţší spolupráci se skupinou Františka Skopala
z Přerova, Jaroslava Dobrovolného z Ostravy a Františka Janíka z Hodonína. Odsun
osob, jejich vybavení a podpora po přepadu Polska se prováděl ve směru přes hranice
Slovenska, a to hlavně přes Veselí na Moravě a Lipov.
Činnost naší odbojové skupiny na nádraţní poště se projevovala také zabavováním
nacistické korespondence, jmenovitě adresované gestapu, a některé úřední korespondence
nacistických orgánů. Takto zabavená korespondence ve vlakových poštách se pak ničila,
anebo se ve spolupráci s přerovskými skupinami ukládala pro pozdější potřebu.
Začátkem měsíce dubna 1940 zapojil mne Ferdinand Malina z Prahy na další
skupinu na střední a jiţní Moravě a pověřil mne spoluprácí s těmi skupinami, a to na
zpravodajském úseku pro zahraničí. V tom mně byli nápomocni František Čermák z
Olomouce, Valentin Matyáš z Hranic, Josef Hladil z Přerova, Vladimír Hrazdíra ze Zlína
a Klement Michalík z Hodonína. Nepodařilo se nám zaktivizovat pro tyto účely odbojové
skupiny v Prostějově, Kroměříţi a Uherském Hradišti.
Poštovní skupiny přepravovaly pro zpravodajské účely plány měst a objektů, jako
např. zbrojovek, ţelezničních zařízení, letiště Přerov apod., s údaji – pokud se týkalo
podniků – o výrobním programu a kapacitách. /…/
V zimním období 1940-1941 došlo ke sloučení odbojových skupin a k uţší
spolupráci. V tu dobu s námi pracoval také zaměstnanec pošty v Přerově Josef Jandl, který
dodával naší skupině zprávy o výrobě, osazenstvu apod. továrny Fatra v Napajedlích.
Dále s námi spolupracoval František Osička z Velkých Bílovic, který ilegálně přešel
hranice do Rakouska a získal údaje o podzemní zbrojovce v lesích mezi Poštornou a
Reinthalem, které jsme odeslali do zahraničí.
Činnost naší skupiny ustala v březnu 1942, kdy došlo k rozsáhlému zatýkání v
různých střediscích a také k postupnému zatýkání členů naší odbojové skupiny. Já jsem byl
zatčen v červenci 1942 a pak vězněn aţ do konce druhé světové války.
Pramen: Kultura Přerova, září 1966, s. 83–84.
218
PŘÍLOHA 3
Vzpomínky Marie Poláchové potvrzující propojenost podporovatelských sítí výsadků
Karla Hovůrky a S-1.
Inţenýr Jan Polách byl od počátku nacistické okupace aktivně účasten v
protifašistickém odboji. /…/ Pomáhal penězi, obstarával chemikálie pro výrobu výbušnin
na sabotáţe, obstarával jedy pro nucenou poráţku dobytka, součástky pro vysílací stanice,
pomohl při vybudování stanic, které nesly názvy „Haná“ a „Na zdar“, spolupracoval při
zpravodajské činnosti a vysílání zpráv, a to za spolupráce s úřednicí SME Marií
Dřevojánkovou, v jejímţ bytě na Wilsonově ulici byla umístěna rádiostanice, kterou spolu
s dalšími zajišťovala také se svou sestrou Hermínou Lančíkovou. Dále pomáhal zajišťovat
také součástky k vysílací stanici ve Valašském Meziříčí, na jejíţ ilegální hnutí byl
přerovský odboj napojen spojkou. Tím, kdo převáţel součástky, byl montér
Středomoravských elektráren Zahradníček.
V prvním období své činnosti spolupracoval Jan Polách se skupinou Rudolfa
Lukaštíka, a to aţ do doby, kdy Lukaštík odešel za hranice. Ing. Jan Polách dále
spolupracoval s Františkem Skopalem, Rudolfem Smutkem, Bohumilem Zedníčkem a
dalšími. Zatčen byl ve spojitosti s parašutistickou skupinou Bohuslava Němce. Němec byl
do naší rodiny přiveden Františkem Drbalem, se kterým se manţel znal z legií. Bohuslav
Němec nemohl v našem bytě trvale zůstat, a proto jsem jej po dohodě s ním odvezla do
bytu ke Skopalům do Brodku u Přerova. Krátce po odchodu Bohuslava Němce z našeho
bytu přišel k nám další člen této parašutistické skupiny František Brauner, který měl na
starosti vysílací stanici, a ţádal o spojení s Bohuslavem Němcem. Odvezla jsem také F.
Braunera do Brodku ke Skopalům. Oba parašutisté pak po určitou dobu bydleli v Brodku.
F. Brauner při příchodu k nám mně sdělil, ţe doposud byl krátce ubytován v rodině
Bohumila Zedníčka./…/
V tutéţ dobu byli jsme spolu s manţelem informováni podrobně o druhé skupině,
kterou vedl Karel Hovůrka, a to prostřednictvím Marie Dřevojánkové a rodiny Skopalovy.
Pro tuto skupinu byly právě dodávány další součástky pro vysílací stanici. To jsme
netušili, ţe nebezpečí se dovršilo, a tak v pondělí 13. října 1941 byl před polednem zatčen
můj muţ a zanedlouho si přijelo gestapo i pro mne.
Pramen: Kultura Přerova, duben 1966, s. 17–18.
219
PŘÍLOHA 4
Zpráva řídicí úřadovně gestapa v Brně od venkovní služebny v Ostravě z 10. 12. 1941
ve věci potírání výsadkových agentů (český překlad).
V průběhu vyšetřování Nového českého odbojového hnutí v kraji Moravská Ostrava
bylo zjištěno, ţe funkcionáři hnutí odporu jsou ve spojení s ruskými padákovými agenty,
kteří byli vysazeni 10. 9. 1941 poblíţ Kroměříţe. Rozsáhlým šetřením se podařilo zatknout
tři padákové agenty, a to Bohuslava Němce, Františka Braunera a Jana Kasíka. Čtvrtý z
této skupiny František Ryš nemohl být zatčen, protoţe uprchl, a jeho pobyt je neznámý.
Tyto osoby jsou příslušníci protektorátu, kteří v roce 1939 vstoupili do legie v Polsku a za
polského taţení odešli do ruského zajetí. Nejprve byli v SSSR internováni jako váleční
zajatci, později jim však bylo poskytnuto školení a výcvik od Lidového komisariátu pro
vnitřní záleţitosti. Zde byli školeni instruktory a prakticky cvičeni.
Jejich výcvik spočíval zejména ve střelbě z pistole, v zacházení s ručními granáty a
trhavinami k provádění sabotáţních akcí a ve zpravodajské sluţbě. Výsadek měl za úkol
především vytvořit zpravodajskou síť, navázat spojení s (odbojovou) organizací a vytvořit
sabotáţní skupiny, které měly pod vedením padákových agentů provádět sabotáţní akce.
K předávání zpráv do SSSR byl jim předán v Rusku před odletem vysílací aparát.
Šetření zjistilo, ţe uvedenou skupinou nebyly dosud ani provedeny, ani organizovány
sabotáţní akce. Rovněţ bylo zjištěno, ţe byly provedeny pokusy o vysílání, které se ale
nezdařily. Vzniklo jen spojení s českým hnutím odporu v kraji Ostrava. Zatčení výsadkoví
agenti se osobně shodují s:
1/ Němec Bohuslav, bývalý nadporučík československé armády, narozen 2. 11. 1913
v Olomouci, národnosti české, protektorátní příslušník, římskokatolického vyznání,
svobodný
2/ Brauner František, obchodní příručí, narozen 21. 1. 1917 ve Vídni, protektorátní
příslušník, bez vyznání, svobodný
3/ Kasík Jan, dělník, narozen 16. 6. 1916 v Lyţbici, národnosti české, bez státního
příslušenství, římskokatolického vyznání, svobodný.
/…/
vrchní kriminální sekretář Scheuringer, v. r.
Pramen : SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982.
220
PŘÍLOHA 5
Úryvek z obžalovacího spisu Rajmunda Navrátila a skupiny jeho podporovatelů u
Zvláštního soudu v Brně s datem 16. 2. 1944 (český překlad).
Na podzim roku 1941 přistáli v blízkosti Dřínova v okrese Kroměříţ ruští padákoví
agenti a současně byly pro ně pomocí nákladního padáku shozeny kufry s krátkovlnnými
vysílačkami a zaopatřením pomocí nákladního padáku. Kufry měly být těmito agenty
ukryty po přistání v zámeckém parku v Dřínově, odkud měly být v daný čas odvezeny
osobami, které by byly těmito agenty pověřeny. Všechno to bylo českému obyvatelstvu
známo, protoţe se jiţ konalo velké pátrání. Také obţalovaný Rajmund Navrátil se o tom
dozvěděl a o tuto záleţitost se zajímal – byl dříve organizovaným členem později
rozpuštěného českého sdruţení „Přátel SSSR“ – místní skupina Kojetín.
Několik dní po seskoku padákových agentů se u obţalovaného Rajmunda Navrátila
objevil Josef Dřevojánek, zákazník z Navrátilova zahradnictví, a prosil ho, aby téhoţ dne
večer zavedl českého četníka Josefa Procházku a uměleckého sochaře Františka Mádleho
do Dřínova. Obţalovaný byl srozuměn a doprovázel Procházku a Mádleho do zámeckého
parku v Dřínově, kde tito pátrali po shozených kufrech s vysílačkami a zaopatřením pro
ruské padákové agenty. Obţalovanému to bylo známo, protoţe vyzvídal dokonce u svého
bratrance Jana Rumplíka z Dřínova, zda je zámecký park střeţen. Zatímco Procházka a
Mádle hledali, obţalovaný je hlídal. Po marném hledání se opět obţalovaný vzdálil i s
Procházkou a Mádlem, kteří později znovu obnovili hledání shozených věcí.
O týden později se u obţalovaného Rajmunda Navrátila objevila manţelka výše
jmenovaného Dřevojánka. Obţalovaný uţ věděl, ţe manţelský pár Dřevojánkových je
hledán tajnou státní policií pro napomáhání nepřátelům říše a ţe se proto ukrývá. To mu
řekl zaměstnavatel Dřevojánka, advokát Kochánek. Paní Dřevojánková prosila
obţalovaného, aby jí daroval pro jejího manţela plášť. Obţalovaný tak učinil. Manţelé
Dřevojánkovi byli na základě rozsudku stanného soudu dne 1. 6. 1942 popraveni. /…/
Pramen: SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986.
221
PŘÍLOHA 6
Seznam zatčených členů Lvice, kteří byli převezeni ve dnech 16.–19. ledna 1943
do přerovské věznice Okresního soudu.
Lazníky: Karel Klesnil, Josef Koryčan (cestář), František Kováček, Josef Vláčil, Josef
Koryčan, František Koryčan, Josef Novák, František Látal, Leopold Kopeček, Josef Kovář,
Antonín Doupal, Alois Doupal, Josef Urbanec, František Ryšánek, Rudolf Koryčan, Jarmila
Mackovíková, Jan Záhumenský
Lázničky: Josef Venclík.
Veselíčko: Ladislav Libiger, Břetislav Zavadil, Gustav Kelar, Osvald Švarc, Vilém Skařupa,
Josef Navrátil, Libor Dohnal, Vladimír Čoček.
Lipník: Otýlie Mackovíková, František Knápek, František Pospíšil, Pravoslav Haneška,
Raimund Pacák, Ladislav Chodil, Rostislav Ministr, Bohumil Válek, Jan Dvořák, Karel
Juráček.
Dolní Újezd: Jindřich Skopal, Alfons Sedlák.
Tršice: Mikuláš Klapal, Antonín Ulica, Ladislav Kučera, Metoděj Vaculík, František Ulica,
Josef Zatloukal, Alois Drápal.
Osek nad Bečvou: František Schön, Josef Krč, Václav Cifr, Jaroslav Hostášek.
Tupec: Jaroslav Nádvorník, Alois Tomeček.
Malé Prosenice: Anna Podivínová, František Vaněk, Jarmila Koláčková.
Krčmaň: Josef Kelnar.
Suchonice: Josef Ulica.
Lipňany: Josef Hák.
Pramen: Muzeum Komenského v Přerově, fond Archiválie, písemnosti a dokumentace dějin
školství a komeniologie, vězeňský protokol věznice okresního soudu v Přerově za rok
1943.
222
PŘÍLOHA 7
Seznam zastřelených, popravených a umučených členů Lvice a jejich spolupracovníků
ze soudních okresů Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc.
(Seznam je sestaven podle místa bydliště, v závorkách je uvedeno datum a místo smrti.)
Lazníky: František Kováček (25.3. 1943, Osvětim), František Koryčan (27.4. 1943,
Osvětim), Josef Novák (1.3. 1943, Osvětim), Leopold Kopeček (22.2. 1943, Osvětim), Josef
Urbanec (18.1. 1943, Osvětim), František Ryšánek (26.1. 1943, Osvětim), Jarmila
Mackovíková (28.3. 1943, Osvětim), Antonín Kelar (7.1. 1944, Praha-Pankrác).
Lázničky: Josef Venclík (1943, Osvětim).
Veselíčko: Gustav Kelar (28.2. 1943, Osvětim), Osvald Švarc (1.4. 1943, Osvětim), Vilém
Skařupa (22.3. 1943, Osvětim), Josef Navrátil (4.4. 1943, Osvětim), Libor Dohnal (4.4. 1943,
Osvětim), Josef Neugebauer (17.9. 1943, Vratislav), Jan Navrátil (21.9. 1943, Vratislav),
Oldřich Kejval (23.4. 1943, Osvětim), Ladislav Navrátil (4.4. 1943, Osvětim), Florián Frélich
(11.3. 1943, Osvětim).
Lipník nad Bečvou: Otýlie Mackovíková (26.4. 1943, Osvětim), Jan Mackovík (3.2. 1944,
Vratislav), František Pospíšil (28.3. 1943, Osvětim), Bohumil Válek (25.2. 1943, Osvětim).
Dolní Újezd: Alfons Sedlák (25.3. 1943, Osvětim).
Tršice: Antonín Ulica (14.4. 1945, Buchenwald), Ladislav Kučera (1943, Osvětim), Josef
Zatloukal ( 3.4. 1945, Dora).
Osek nad Bečvou: Václav Cifr (27.3. 1943, Osvětim), Jaroslav Hostášek (22.3. 1943,
Osvětim), Stanislav Podepřel (10.5. 1943, Osvětim).
Malé Prosenice: František Vaněk (1943, Osvětim), Oto Koblovský (4.2. 1943, Valašské
Meziříčí).
Lipňany: Josef Hák (1943, Osvětim), Karel Bolf (18.8. 1943, Věrovany).
Týn nad Bečvou: Alois Bártek (8.3. 1943, Osvětim).
Věrovany: Marie Přecechtělová (7.1. 1944, Praha-Pankrác), Anna Bosáková (7.1. 1944,
Praha-Pankrác).
Kokory: Jan Kupka (7.1. 1944, Praha-Pankrác), Hedvika Kupková (7.1. 1944, PrahaPankrác).
Sestaveno autorem podle publikace VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů,
II. Přerov 1988.
223
PŘÍLOHA 8
Záznam v deníku Otto Wolfa ze 17. dubna 1945 o setkání zákřovských občanů s
kozáky, pořízený Felicitas Wolfovou.
…Pan O.1/ přišel, řekl, ţe večer dostaneme návštěvu, ţe k nám přivede našince
p(artyzána)
2/…V 10 hodin nám ho přivedl a šel ven. Za chvíli ale přišel a zavolal ho, ţe
venku jsou chlapi. Tedy on a O. šli ven a O. jim přinesl ještě jeden pecen chleba ven. Pak
se oba k nám vrátili a vyprávěli, ţe jsou to hoši, kteří hledají spojení, a proto našinec
p(artyzán) jim slíbil, ţe zítra v 10 hodin večer si pro ně přijedou. Aţ uţ ale byli u nás, tak se
jim ta celá věc zdála choulostivou, neboť ten dŧstojník, který byl v naší uniformě oblečen,
vŧbec ţádné heslo nevěděl a v brigadýrce měl německý kříţ, jaký mají jen Vlasovci. Mluvili
také všichni rusky a říkali, ţe doma mají jednoho Čecha z Brodku a ţe ho zítra přivedou.3/
Dnes jich bylo 25, ale ţe jich bude ještě víc. Našincovi se to teď všechno postavilo před
oči, a proto řekl O., ţe to vyřídí svojemu velitelovi a ţe si napřed obhlédnou, zdali a
odkud zítra oni přijedou a ţe, budou-li to naši, si teprve zítra pro ně definitivně přijedou.
O.4/ ţádal, ať jim to jde zítra vyřídit, ţe přijedou pro ně aţ pozítří. Všichni jsme hrozně

zvědaví, zda to opravdu naši byli nebo ne…

Poznámky:

Oldřich Ohera; pro případ, ţe by se deník dostal do nepovolaných rukou, byla některá
jména maskována např. jen počátečním písmenem.
Člena odbojové skupiny z Rokytnice Miroslava Pospíšila.
Jako “Čech z Brodku” měl vystupovat člen gestapa Josef Hykade.
Smysl dává výklad: “Oheru ţádal…”
Pramen: Deník Otty Wolfa 1942–1945. Praha 1997, s. 343.
224
PŘÍLOHA 9
Seznam obětí zákřovské tragédie
Jméno a příjmení Věk bydliště
Josef Calábek 43 Zákřov
Josef Marek 43 Zákřov
Drahomír Marek 16 Zákřov
František Švarc 43 Zákřov
Vladimír Švarc 16 Zákřov
Jan Ohera 40 Zákřov
Jan Plánička 35 Zákřov
Miroslav Závodník 15 Zákřov
Jaroslav Závodník 21 Zákřov
Antonín Glír 18 Zákřov
Oldřich Ohera 37 Zákřov
Vlastimil Bém 19 Tršice
Otto Wolf 18 Tršice
Jan Pazdera 32 Doloplazy
Klement Přikryl 32 Doloplazy
Josef Jahn 18 Bystrovany
František Švec 26 Bystrovany
Josef Musil 30 Bystrovany
Jaroslav Ţák 24 Brno
Pramen: RICHTER, KAREL: Dokumenty zákřovské tragédie. Velký Újezd 1993, s. 18.
225
PŘÍLOHA 10
Situační plánek přestavlcké tragédie, pořízený četníky z vacanovické stanice dne
2.5. 1945.
cesta na Vacanovice
| |
pole | |
| |
| |
+10| |
| |
příkop————————————+8—————+9— | +11
———————————————————————————— ——————————————————————————
cesta na Hostkovice cesta na Suchonice
———————————————————————————— ——————————————————————————
1 | |
2 | |
3 |
4 | |
5 | |
| |
6 |
| |
Místa nálezu těl mrtvých: 8) Ludvíka Freita, 9) Antonína Sitty 10) Jaroslava Tušky,
11) Jaroslava Mačáka, Jana Mačáka, Františka Mačáka, Jaroslava Sklenáře.
Vypálené domy: 1) hostinec Jaroslava Tušky, 2) Jaroslava Mačáka, 3) Josefa Tušky,
4) Pavlíny Teimerové, 5) Anny Houšťavové, 6) Jana Mackovíka.
Pramen: Zemský archív Opava, pob. Olomouc; fond MLS Olomouc, Ls 1261/46 –
Ladislav Uhlíř.)
226
PŘÍLOHA 11
Mapa přerovského politického okresu. V podtržených obcích byly na bázi Sokola
vytvořeny místní skupiny Obrany národa.
227
PŘÍLOHA 12
Mapa prostoru, ve kterém došlo k seskoku výsadku S–1.
(Měřítko 1: 100 000)
228
PŘÍLOHA 13
Schéma odbojové sítě ÚVOD na Moravě pořízené gestapem v průběhu roku 1942 (český
překlad)
Pramen: KOUTEK, JAROSLAV: Tichá fronta, Praha 1985, obrazová příloha.
229
PŘÍLOHA 14
Členové paraskupin vyslaných ze SSSR v roce 1941 na střední Moravu
Pramen: SOkA Přerov
230
PŘÍLOHA 15
Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů
Pramen: SOkA Přerov
231
PŘÍLOHA 16
Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů
Pramen: SOkA Přerov
232
PŘÍLOHA 17
Přerovské ženy popravené v průběhu 2. stanného práva
Pramen: Muzeum Komenského v Přerově
233
RESUMÉ
The propose thesis „The National Resistance Movement in the Region of Přerov
from 1939 to 1942 during the Second World War and the Complex Situation in the
Protectorate of Bohemia and Moravia“ focuses on description of hearts, structure and activity
of the most important resistence organizations in Přerov Region during the years 1939-1942,
especially the Defence of Nation (Obrana národa) and We Shall Remain Faithful (Petiční
výbor Věrni zŧstaneme). These ascertains facts relate to global situation in Czech Lands and
occupational policy of Nazis. The goal is in – beside the detailed description – eduction of
more general conclusions relating to methods, attitudes and interrelations of antinazi
resistence and in description of the basic external and internal influences, which worked upon
this resistence. Simultaneously concrete destinies of participants of antinazi resistance are
captured.
The third chapter of the thesis describes fortunes of a significant rebellious
organization Lioness (Lvice), which worked in Moravia in years 1941–1943 during Nazi
occupation. This chapter describes its rise, personal structure and continuity with previous
antifascist groups, especially with the military resistant organization the Defence of Nation
(Obrana národa). In a certain way Lioness took part in killing R. Heydrich. The end deals
with the destruction of Lioness by Gestapo at the turn of the years 1942 and 1943