January 2022

ÚVOD Jaromír Nečas patří k těm osobnostem českého veřejného života,

ÚVOD Jaromír Nečas patří k těm osobnostem českého veřejného života, které se ve své době pohybovaly těsně pod vrcholem politické moci, jimž však nebyl dán dostatek času, aby zanechaly nesmazatelnou stopu v českém historickém povědomí. Přesto tam tento rodák z Nového Města na Moravě nezpochybnitelně patří. V odborné literatuře Nečasovo jméno figuruje obvykle jen okrajově, a to v souvislosti s posledními léty jeho života, které byly tragické jak pro Československo, tak pro něj osobně.1 V prvé řadě je připomínána jeho role v protektorátním odboji a následné angažmá v exilové vládě. V tomto období se někdejší naděje prvorepublikové sociální demokracie jeví jako problematická postava, jíž političtí konkurenti viní z otevřené kolaborace a která pak kvůli spletenci osobních animozit a konfliktu mocenských ambicí ve vlastní straně tráví poslední chvíle svého života v naprosté izolaci. Zájem odborníků vyvolala Nečasova úloha v krizových dnech před Mnichovem, jejíž význam pro osudy ČSR dosud nebyl důsledně zhodnocen. Málo známé epizodě ze září 1938, kdy ministr sociální péče jako Benešův důvěrník nabízel francouzským spojencům odstoupení části čs. územní výměnou za vystěhování většiny zbylé německé populace a garanci nových hranic, se v zámoří věnovali exilový historik Josef Kalvoda či Jonathan Zorach. Zcela nezdokumentovaná je však předchozí část Nečasova života včetně období 1918– 1920, během nějž se angažoval kolem východoevropské krize a aktivně vystupoval ve prospěch ukrajinského hnutí.2 Nejde přitom o léta nezajímavá. Na prahu své čtvrté dekády se tento moravský inženýr, jehož publikace se vyhraněně proukrajinským tónem vymykají tehdejšímu hlavnímu názorovému proudu, dostal možnost ovlivňovat postoje hlavy státu. Tato práce se z výše uvedených důvodů dělí do dvou oddílů: v tom prvním se pokouším o symetrické zmapování Nečasova života. Ve stručném životopisu se v závislosti na dostupných pramenech a literatuře snažím postihnout hlavní události a kontext, které zasáhly do jeho osudu, a zároveň poodhalit míru, v níž Nečas zasahoval do událostí kolem sebe.

Čestnou výjimkou je publikace moravského historika Jiřího Mikulky Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase. Ta pracuje s řadou neznámých pramenů z okolí politikovy rodiny, avšak období první světové války a 20. let, které je důležité pro tuto práci, rovněž opomíjí. MIKULKA, J. Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase (Opožděná zpráva k 100. výročí narození). Listy Horáckého muzea 2. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum, 2000. 2 Rozborem Nečasových publikací a myšlenek se ve své disertační práci mj. zabýval historik David Svoboda. SVOBODA, D. Boj o cizí duši. Ukrajinství a ukrajinský nacionalismus v české reflexi 1900–1938. Praha, 2007. Disertační práce. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy.

Druhá část se soustředí na období ukrajinského boje za nezávislost v československém sousedství, sleduje Nečasovy názory na tyto události a popisuje jeho aktivity, jejichž cílem bylo ovlivnit poměr české veřejnosti i vedení státu k ukrajinské věci.

Poznámka k pramenům a literatuře Jak už bylo naznačeno v úvodu, převážnou část Nečasova života literatura nezpracovává a zároveň již odešli pamětníci, kteří by mohli k době zrodu první republiky a starší sdělit něco nového. Je tedy třeba vystačit si s archivními prameny, byť často hovoří jen velmi úsečnou byrokratickou řečí. Pro období první světové války a Nečasovy vojenské služby je jedinečným zdrojem jeho fond ve Vojenském historickém archivu, který byl však v době vzniku této práce z důvodu stěhování uzavřen, proto jsem s vděkem využil výpisky dr. Bohdana Zilynského. Pro období první republiky se dokumenty spojené s Nečasem nacházejí rozeseté v různých institucích podle jeho tehdejších působišť: v Archivech Kanceláře prezidenta republiky, Ministerstva zahraničních věcí, Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Masarykova ústavu při Akademii věd. Další osobní složky, které ještě čekají na probádání, jsou uloženy v Národním archivu (Ministerstvo sociální péče, Nejvyšší úřad cenový), jde však o Nečasova pozdní působiště, která nejsou pro tuto práci zcela zásadní a jež lze postihnout i z jiných pramenů a sekundární literatury. Od druhé poloviny třicátých let již o jednotlivých úsecích Nečasova života v dílčích zmínkách pojednává odborná literatura, nedocenitelným pramenem jsou však paměti jednotlivých účastníků tehdejších událostí – Edvarda Beneše, Ladislava Feierabenda či Václava Černého. I přes některé nepřesnosti je vítaným a bohatým zdrojem informací i publicisticko-memoárová kniha Václava Vozky Hrdinové domácího odboje. První část této práce si vzhledem ke svým limitům neklade za cíl stát se vyčerpávající a reprezentativní biografií tohoto významného prvorepublikového politika, může však posloužit jako kostra pro rozsáhlejší a hlubší zpracování jeho osudů. Posloužit k tomu může studium další memoárové literatury a archivních fondů (zvláště v NA a AÚTGM), případně důkladnější rešerše dobových periodik, v nichž Nečas často publikoval. Přínosem pro rozšíření druhé části by byla zejména návštěva ukrajinských archivů. Mnohá překvapení by mohla přinést i Nečasova korespondence s přáteli na Ukrajině, dochovala-li se.

Stručný životopis Jaromíra Nečase

1.1 Původ, rodina a vzdělání Jaromír Nečas se narodil 17. listopadu 1888 v Novém Městě na Moravě na severovýchodě dnešního Kraje Vysočina měšťanu Františku Nečasovi a Františce roz. Jelínkové.3 Nečas, jenž pocházel z celkem pěti dětí, ve svém rodišti absolvoval základní vzdělání i tehdejší zemskou reálku, kde v roce 1905 s vyznamenáním odmaturoval4. Podle vzpomínek své nejstarší sestry Marie byl jako malý chlapec pilným a vzorným studentem.5 Život Nečasových byl harmonický, měl ale pevný řád. „Náš rodinný život byl krásný. Rodiče nás vychovávali s láskou, ale přísně, nevěděli jsme, co to je rodičů neuposlechnout,“6 vzpomínala v roce 1947 Jaromírova sestra Marie Chlebovská. Otec byl podle jejího svědectví vůdcem pokrokové strany na Novoměstsku. Ve studiu pak J. Nečas pokračoval na tehdejší C. k. vysoké škole technické Františka Josefa (dnešním Vysokém učení technickém v Brně), kde roku 1912 absolvoval v oboru stavební inženýrství7. Během brněnských studií také publikoval své první články v místním tisku, které se týkaly židovské otázky.8 Mezi tím, v letech 1908-7, byl zapsán jako volný posluchač na pařížské škole École des ponts et chaussées.9 Není bez zajímavosti, že se během prázdnin 1910 Nečas účastnil stavby Lötschbergského železniční tunelu ve Švýcarsku.10 Během studií v Brně se učil ruštinu, z níž i absolvoval zkoušku.11 Ke svým jazykovým znalostem počátkem roku 1919 uvedl, že kromě toho vykonal atest ze srbochorvatského,

MZA, fond E 67 – sbírka martrik (1579–1949 (1951), kniha č. 15925. Matrika narození farní úřad Nové Město na Moravě (1878–1899), fol. 125. 4 Archív Kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR), f. Kancelář prezidenta republiky (dále jen KPR) 1919– 1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Curriculum vitae, v Praze dne 26. září 1921. (dále jen Curriculum vitae, 1921). 5 Marie Chlebovská, Vzpomínky na naše dětství. Naše Horácko 1, 1947, č. 17–18 (25. 7.). Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 19. 6 Tamtéž, str. 18. 7 MIKULKA, J. (2000). Příběh …, str. 1. 8 Názvy těchto periodik („časopisu českých židů, moravských listů a dvou časopisů hospodářských“) Nečas ve své zprávě pro MZV bohužel neuvádí. Židovské problematice se ale věnoval i později, jak publicisticky, tak úředně v prezidentské kanceláři. Archiv Ministerstva zahraničních věcí (dále AMZV), fond Osobní – 1918-1945 – Jaromír Nečas, krabice 26. Prosba J. Nečase o přijetí do statutu MZV. V Praze dne 22. ledna 1921. (dále jen Prosba J. Nečase o přijetí do statutu MZV, 1921) 9 Curriculum vitae (1921). Dnešní École des Ponts ParisTech, francouzská stavební škola zaměřená na stavební inženýrství. École des Ponts ParisTech. [online]. 2014 [cit. 2014-04-08]. Dostupné z: www.enpc.fr 10 Prosba J. Nečase o přijetí do statutu MZV (1921).

anglického a německého jazyka. Během pobytu v cizině zvládl navíc slovem i písmem ukrajinštinu, částečně pak rumunštinu a italštinu.12 Po složení státní zkoušky 15. března 1912 nastoupil jako čerstvě absolvovaný inženýr na své alma mater jako asistent při ústavu obecné mechaniky a hydromechaniky, kde řídil cvičení ze statiky, hydromechaniky, pružnosti a pevnosti. Na této pozici zůstal do 10. května 1913.13

1.2 Pobyt na Bukovině a Podkarpatské Rusi Poměrně záhy po ukončení studia Nečas opustil Brno a nastoupil do státní stavební služby u zemské vlády na Bukovině. O jeho tamním působení je známo jen velmi málo. Z osobních složek, uložených v Archivu Kanceláře prezidenta republiky, vyplývá, že službu nastoupil jako stavební praktikant, později povýšil na stavebního adjunkta. Administrativně-technickou zkoušku, předepsanou pro definitivní ustanovení úředníkem státní stavební služby, složil 20. března 1915.14 Ačkoli se v oficiálním životopise o dalších působištích kromě Bukoviny Nečas nezmiňuje, na jiném místě15 uvádí, že za těchto šest let (1913-1918) žil v ukrajinských částech Haliče, Bukoviny a Besarábie.16 Ačkoliv Mikulka17 uvádí, že byl Nečas nevojákem, z jeho oficiálního životopisu i dalších dokumentů vyplývá opak: v aktivní vojenské službě byl od 13. dubna 1915 až do 10. března 1919.18 Ve válečné době se věnoval především stavbě mostů a silnic. V dopisu historikovi Jaroslavu Bidlovi po válce sděluje, že působí jako „inženýrnadporučík“ v Brně, ale chystá se v nejbližší době do civilu. Ještě konkrétnější je v následujícím listu z února 1919, kde se označuje za zástupce velitele XII. odboru zemského

AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Zpráva o mé mimoúřední činnosti v Užhorodě v době od dubna 1919 do listopadu 1919, v Praze dne 2. listopadu 1919. (dále Zpráva o mimoúřední činnosti, 1919). 12 Prosba J. Nečase o přijetí do statutu MZV (1921). 13 Zpráva o mimoúřední činnosti (1919). 14 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař stát. staveb. služby na Podkarpatské Rusi, prozatímní přidělení do kanceláře presidenta republiky, příloha Osobní data. V Praze dne 7. listopadu 1921. 15 Zpráva o mimoúřední činnosti (1919) 16 Více informací o tomto období Nečasova života by mohly poskytnout jeho vlastní vzpomínky na válečná léta nazvané Zápisky domobraneckého inženýra Jaromíra Nečase, který se také zamíchal do světové vojny. Rukopis je uložen ve Vojenském historickém archivu (dále VHA), který byl v době vzniku této práce uzavřen. Z výše uvedeného důvodu budu z tohoto pramene citovat podle výpisků pořízených B. Zilynským. 17 Mikulka, J. (2000), str. 1. 18 Curriculum vitae (1921).

velitelství v Brně.19 V hodnosti nadporučíka také 10. března téhož roku opouští aktivní vojenskou službu.20 V tomtéž listu se Bidlovi svěřuje, že se sám hlásil jako již civilní inženýr „na Slovensko, na ‚uherskou Rus‘“, aby tam mohl pokračovat ve svém studiu ukrajinských reálií. „Hlásím se také k vyslanecké službě, podávám právě žádosti. Rád bych na Ukrajinu, opravňovala by mě k tomu moje kvalifikace (mám také velké znalosti jazykové). Prozatím považuji však své přijetí za daných poměrů za neuskutečnitelné…,“21 doplnil. Skutečně, vyslaneckou pozici Nečas nezískal, ale už 26. února 1919 se stal se stavebním komisařem v Podkarpatské Rusi.22 Vystudovanému oboru se ale věnoval jen do konce roku. Své tamní tehdejší působení stručně popsal ve zprávě o mimoúřední činnosti23, adresované ministerstvu veřejných prací. V březnu a dubnu byl podle svých slov jediným českým inženýrem na Podkarpatské Rusi, tamní komunikace navíc byly velmi zanedbané. „Župa byla velmi zanedbána, mosty po léta již neopravovány, a proto byly za velké frekvence – hlavně těžkých nákladních vojenských aut – silnice i mosty silně ruinovány a bylo třeba stále pilné práce, aby se frekvence udržela,“24 napsal. V práci podle svých slov seděl od osmi hodin od rána do sedmi hodin večer, v neděli pak dopoledne, někdy i po poledni. „Když jsem na jaře před maďarskou invasí chtěl udržeti za každou cenu frekvenci na důležité státní silnici Košicko-Jablonecké, spojující Slovensko s Rusínskem, musil jsem sám za deštivého počasí opravovati a úplně rekonstruovati tři objekty na této silnici (č. 6, 27 a 53), nedbal jsem ani těžkého nastuzení a vycházel jsem stále ven, až jsem dostal těžký zánět středního ucha, po kterém jsem ohluchl částečně na pravé ucho,“25 dodal. Z mimoúředních veřejných aktivit Nečas přiznává výhradně publicistickou činnost. Léta 1918–19 jsou obdobím, kdy vydal většinu svých prací týkajících se ukrajinské otázky.26 Během pobytu v Užhorodu rovněž publikoval (buď pod svým jménem, nebo pod zkratkou N.) v Lidových novinách. 19

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. v Praze (dále jen AÚTGM), fond 258 – Bidlo Jaroslav, sign. II. b) 1, sign. 448, karton 6. Dopisy J. Nečase J. Bidlovi, v Žabovřeskách u Brna dne 30. prosince 1918 a v Brně 9. února 1919. Více k Nečasově vojenské dráze by opět mohl prozradit jeho fond ve VHA. 20 VHA, fond Jaromír Nečas – osobní doklady. Potvrzení čs. posádkového velitelství v Brně o propuštění npr. J. N. do neaktivity, v Brně dne 10. března 1919. Cit. podle rukopisných poznámek Bohdana Zilynského. 21 Tamtéž. 22 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. NÁVRH na jmenování Ing. Jaromíra Nečase vrchním stavebním radou VI. H. tř. extra statum, v Praze dne 15. února 1924. 23 Zpráva o mimoúřední činnosti (1919) 24 Tamtéž. 25 Tamtéž. 26 Těmto publikacím se bude podrobněji věnovat další část této práce.

Od března 1919 navíc paralelně působil jako zpravodaj Prezídia ministerské rady na Podkarpatské Rusi s následujícím plánem činnosti: 1) Opatřování ukrajinských listů a publikací z Uher, Haliče, Ukrajiny, Ruska; 2) dodávání zpráv o pohybu bolševických agitátorů z Ruska do ČSR; 3) zjišťování nálad Ukrajinců; 4) informování o tamních politických proudech a maďarské, polské, rumunské a ruské propagandě, navrhování vlastní propagandy mezi Ukrajinci; 5) Obstarání informativních článků pro český tisk a zajištění překladů článků o Češích pro ukrajinský tisk.27 Stavebnímu inženýrství se Nečas v Užhorodu věnoval jen do konce roku 1919. Ačkoliv formálně zůstával zaměstnancem čs. státní stavební služby na Podkarpatské Rusi, jako jeden z nemnoha českých znalců rusínského a ukrajinského prostředí byl k 1. lednu 1920 přidělen jako sekretář direktoriu Podkarpatské Rusi,28 kam si jej vyžádal osobně předseda direktoria Grigorij Žatkovič.29,30 „Potřebuji ho nezbytně, protože není druhého člověka, který by znal dobře český i místní rusínský a druhé potřebné cizí jazyky a který by znal místní poměry,“31 napsal Žatkovič v dopise adresovaném ministru veřejných prací Antonínu Hamplovi.

1.3 Ve službách diplomacie a TGM Už v době své krátké spolupráce s karpatoruským direktoriem Nečas udržoval kontakty s centrálními úřady v Praze, zvláště pak s Kanceláří prezidenta republiky, jíž odeslal několik zpráv o dění na Podkarpatské Rusi či charakteristiku členů direktoria32, a Ministerstvem zahraničních věcí. Ještě na podzim 1919 se naléhavě dožadoval audience u prezidenta ve věci

O této Nečasově roli se zmiňuje jediný nepodepsaný dokument s hlavičkou Prezídia ministerské rady. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Nepodepsaný dokument na hlavičkovém papíru Prezídia ministerské rady o úkolech Ing. Nečase v Užhorodě, v Praze dne 11. března 1919. 28 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. NÁVRH na jmenování Ing. Jaromíra Nečase vrchním stavebním radou VI. H. tř. extra statum, v Praze dne 15. února 1924. 29 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě. Celoroční bezplatná dovolená, v Praze dne 20. prosince 1919. 30 Grigorij Žatkovič (1886–1967), rusínsko-americký právník, představitel rusínské emigrace ve Spojených státech, který na podzim 1918 jednal s Tomášem G. Masarykem o připojení Podkarpatské Rusi k rodící se ČSR. V létě 1919 Žatkovič stanul v čele Dočasného direktoria autonomní Podkarpatské Rusi. Po vyostřeném kompetenčním sporu s čs. vládou však 19. února 1920 rezignoval. V dubnu 1920 jej pak Masaryk jmenoval prvním gubernátorem Podkarpatské Rusi, i z této funkce ale Žatkovič po roce s neskrývaným zklamáním odešel a vrátil se s rodinou do USA. ŠVORC, P. Zakletá zem – Podkarpatská Rus 1918-1946. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, str. 45-69. 31 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Opis žádosti Dr. Žatkoviče o přidělení Ing. Nečase, v Užhorodu dne 13. prosince 1919. 32 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Nečas: Vylíčení charakteristiky členů direktoria, v Praze dne 3. února 1920.

čs. politiky na Podkarpatské Rusi. T. G. Masaryk této žádosti vyhověl a Nečase 1. prosince téhož roku vyslechl.33 Jak už bylo uvedeno, 11. ledna 1919 podal žádost na ministerstvo zahraničních věcí o přijetí do vyslanecké služby.34 Konzulárním zástupcem v Kyjevě, jak bylo na MZV zřejmě původně zvažováno,35 se sice nestal, v květnu 1920 jej ale ministr zahraničí Edvard Beneš vyslal na zvláštní misi do Charkova a Moskvy, odkud se vrátil v červenci téhož roku. Této cestě, na niž tehdy 31letý inženýr doprovázel bývalého předsedu Direktoria Ukrajinské lidové republiky (UNR) Volodymyra Vynnyčenka,36 se podrobněji věnuje samostatná kapitola. Po návratu z Ruska koncem srpna 1920 se Nečas Masaryka dopisem ptal, zda má i nadále zůstat v jeho službách, nebo má-li vyhovět Žatkovičově žádosti a vrátit se do Užhorodu na místo sekretáře. Předpokládal totiž, že brzy opět vycestuje do Ruska a na Ukrajinu. 37 Nová mise se ale nekonala a konec tohoto roku se pro Nečase nesl ve znamení nejistoty a hledání směru, jímž se dále vydat. „Musím se rozhodnout pro další životní dráhu. Mám nyní na vybranou: buďto mám převzít jeden referát v ministerstvu zahraničí /ruský a ukrajinský/, nebo se vrátit do Užhorodu k Žatakovičovi jako sekretář, a nebo konečně vrátit se k svému inženýrskému povolání. Jsem nyní na rozpacích a mám s tím starosti,“38 psal v prosinci 1920 někdejšímu kolegoviinženýrovi na Podkarpatskou Rus a žádal jej, aby mu pomohl zajistit místo v původním oboru. Naznačoval, že mu rušné pražské prostředí plné pletich k srdci příliš nepřirostlo: „Já bych velmi rád se vrátil mezi Vás, kde mohu pracovat tiše a pokojně, mezi dobrými a upřímnými kamarády, navíc by mně nejvíc vyhovovala východní nebo severní část Podkarpatské Rusi, 33

AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Dopis J. Nečase sekretáři KPR P. Šámalovi, v Užhorodě dne 15. října 1919, čj. D3/1887. Podrobněji téma, na něž chtěl s prezidentem hovořit, Nečas rozvedl v dopisu kancléři Šámalovi z 10. října 1919. Jde o analýzu situace na Podkarpatské Rusi, hodnocení tamní čs. politiky. Více v kapitole „Nečasovy postoje k otázce Podkarpatské Rusi“. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Dopis J. Nečase sekretáři KPR P. Šámalovi, v Užhorodu dne 10. října 1919. (dále jen dopis P. Šámalovi). 34 AMZV, fond Osobní – 1918-1945 – Jaromír Nečas, krabice 26. Žádost J. Nečase o přijetí do vyslanecké služby, v Brně dne 11. ledna 1919. 35 V dokumentu byla přeškrtána pasáž „jmenovati jej konsulárním zástupcem RČS v Kijevě“ a nahrazena textem „vyslati jej jako zpravodaje o politických a hospodářských poměrech ukrajinských na Ukrajinu“. Podle dat, která označují vytvoření dokumentu a provedení změn, muselo k přehodnocení Nečasovy role dojít mezi 4. a 6. květnem 1920. AMZV, f. II. sekce 1918-1939 – jmenná spisovna, krabice 50. Ing. Nečas, konsulární zástupce RČS v Kijevě, Praze dne 4. května 1920. 36 VYNNYČENKO, V. Ščodennyk, tom peršyj 1911-1920. New York: Edmonton, 1980, str. 414, 423, 430. 37 AÚTGM, fond TGM-R, karton 400 – Podkarpatská Rus 1918–1920. Dopis J. Nečase TGM o jeho další službě, v Praze dne 25. srpna 1920. 38 AÚTGM, fond TGM-R, karton 353 – korespondence osobního sekretariátu, dodatky 1920, složka 41. Dopis J. Nečase inž. Milaucovi, v Praze dne 7. prosince 1920.

mezi mužíky.“39 Zcela otevřeně pak psal bratrovi Františkovi na Slovensko: „I můj život, milý Frantíku, plyne dosti bezútěšně,“40 vyznal. Přes to všechno zůstal Nečas v Praze. Práce pro MZV, pro niž se nakonec rozhodl, nevyšla: Beneš v únoru 1921 navrhl Prezídiu ministerské rady jeho jmenování ministerským tajemníkem na MZV,41 to však žádost kvůli neodpovídajícímu hodnostnímu zařazení vrátilo zpět.42 Ze jmenování tak nakonec sešlo a Nečas zůstal i v dalších letech formálně veden jako zaměstnanec Ministerstva veřejných prací, přestože už pro ně pak nikdy fakticky nepracoval. Návrat k Žatkovičovi už také nepřipadal v úvahu – na jaře 1921 totiž ve funkci skončil a jeho někdejší sekretář a vřelý podporovatel už byl v té době k působení mladého amerického Rusína značně kritický.43 Místo toho pevněji zakotvil v Masarykových službách – do podzimu 1921 setrval v jeho soukromém sekretariátu, odkud pak zamířil na pozici referenta pro Podkarpatskou Rus v rámci KPR. Nejprve si ale zaslouží krátkou zmínku náplň Nečasovy činnosti v osobním sekretariátu TGM. Ve svém životopisu uvádí, že od návratu z mise do sovětského Ruska a Ukrajiny „pracoval jsem v osobním sekretariátě pana presidenta na základě instrukcí, které mi byly uděleny panem presidentem v audienci 15. září 1920“.44 Tyto instrukce – zřejmě pouze ústní – se s nejvyšší pravděpodobností týkaly speciálního úkolu: rozsáhlé a utajené informační činnosti o sovětském Rusku.

1.3.1 Protibolševická akce V této době (září 1920 až říjen 1921) totiž Nečas vedl spolu s Masarykovým osobním a literárním tajemníkem Dr. Vasilem Kaprálkem Škrachem45 přísně utajenou propagandistickou kampaň namířenou proti sovětskému Rusku a bolševismu.

Tamtéž. AÚTGM, fond TGM-R, karton 353 – korespondence osobního sekretariátu, dodatky 1920, složka 41. Dopis J. Nečase F. Nečasovi, v Praze dne 20. listopadu 1920. 41 AMZV, fond Osobní – 1918-1945 – Jaromír Nečas, krabice 26. Návrh E. Beneše na jmenování J. Nečase ministerským tajemníkem, v Praze dne 1. února 1921. 42 AMZV, fond Osobní – 1918-1945 – Jaromír Nečas, krabice 26. Prezídium ministerské rady vrací na MZV návrh na jmenování J. Nečase ministerským tajemníkem, č. j. 6230/21. V Praze dne 24. února 1921. 43 Nečasovými postoji k Žatkovičovi se stručně zabývá podkapitola „Nečasovy postoje v otázce Podkarpatské Rusi. 44 Curriculum vitae (1921). 45 Vasil Kaprálek Škrach (1891-1943) byl český publicista, politik, odbojář a blízký spolupracovník TGM. Už během studií před na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se angažoval v pokrokové straně. V téže době (1911) také potkal Masaryka, jehož osobním a literárním tajemníkem byl od roku 1919 až do prezidentovy smrti. Krátce pak sloužil na MZV, s německou okupací se ale aktivně zapojil do domácího odboje a v červnu 1940 byl zatčen gestapem a tři roky později popraven. Škrach publikoval řadu článků, většinou jsou zaměřeny na propagaci myšlenek TGM. GABRIEL, Jiří. Vasil Kaprálek Škrach. In: Slovník českých filosofů [online]. Katedra 40

Prezidentská kancelář této činnosti věnovala mimořádnou péči a náklady, což jistě souviselo s tím, že na bolševismus a jeho propagandu ve světě i u nás zaměřil svou pozornost i sám Masaryk. Značná část knih, objednaných do jeho soukromého sekretariátu v letech 1920–1921, je věnována právě této problematice.

Prezidentovy obavy vyvolávali nejen

bolševičtí agenti, kteří na území ČSR přicházeli, ale také radikální nálady mezi čs. dělnictvem, které si často z nedostatku informací poměry v sovětském Rusku idealizovalo. Široce pojatá akce, jež měla pomocí kinematografie, románové literatury, publicistických článků, letáků, plakátů či přednášek změnit leckdy naivní pohled veřejnosti na poměry v porevolučním Rusku, zprvu nesla ovoce. V červnu 1921 Dr. Šámal ocenil Nečasovu a Škrachovu „velkou, poctivou a záslužnou práci, jejíž význam oceněn bude později jistě po zásluze“. 47 „Akce jejich zasluhuje všestranné podpory. O věci bude jednáno s příslušnými činiteli, aby zejména mohla býti provedena projektovaná akce kinematografická,“ dodal kancléř. Týž měsíc skutečně pracovníci KPR zahájili kroky k tomu, aby mohl být „pořízen protibolševický původní film dle návrhu Ing. Nečase“.48 Pro financování snímku ovšem bylo třeba sehnat 450 tisíc korun, které podle KPR měly dodat průmyslové kruhy včetně německých. Zástupci Hradu se sešli s tajemníkem Ústředního svazu českých průmyslníků Dr. Františkem Hodačem, ale probíhala i jednání s rodinou Havlových v Lucerně.49 Film nakonec vznikl financován Legiobankou, která však po předčasném ukončení akce na podzim 1921 své pohledávky na KPR vymáhala jen problematicky. Svědčí o tom dopis, v němž ještě v srpnu 1922 Nečas vyzýval prezidentova kancléře Dr. Přemysla Šámala, aby KPR uhradila nevyplacené honoráře a další dluhy, které po skončení kampaně zbyly, a předešlo se tak jejímu vyzrazení. „Tak např. největší zbývající dlužnou část tvoří pohledávka Legiobanky za film Tempofilmu, jenž byl už loni hrán po českých městech a také v pražských

filosofie Masarykovy univerzity v Brně, 1998 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/skrach.html. 46 Svědčí o tom kniha jednacích protokolů, které byly pro tuto oblast v Masarykově soukromém sekretariátu vedeny odděleně od zbytku agendy. AÚTGM, f. TGM-R, karton R-349 – Osobní sekretariát, kniha 21. Jednací protokol – převážně ke spisům týkajícím se Ruska a bolševismu, 23. 9. 1920 – 11. 12. 1923. (Dále Jednací protokol, kniha 21). 47 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921-1944 (1953). Ing. Nečas – osobní věci a volby na Podkarpatské Rusi (Ing. Nečas –Dr. V. Škrach), sign. T 408/21. Dr. Šámal, záznam ze dne 5. června 1921, v Praze dne 6. června 1921 48 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Ing. Nečas – osobní věci a volby na Podkarpatské Rusi (Ing. Nečas – Dr. V. Škrach), sign. T 408/21. Záznam ze dne 20. a 24. června 1921, jednání o financování protibolševického filmu, v Praze dne 20. června 1921. 49 Syn Vacslava Havla (z textu nevyplývá který) nabídl, že sežene polovinu částky, pokud se zbylou částí bude podílet stát. V dalším jednání měl pokračovat Ing. Nečas, fond ale další dokumenty k tomuto tématu neobsahuje, jejich výsledek tedy nelze spolehlivě doložit. Lze předpokládat, že uvízly na mrtvém bodě.

předměstích,“50 upozornil Nečas. Pátrání po tomto filmu bylo bezvýsledné, ve fondech Národního filmového archivu se zřejmě nenachází. Z dalších dokladů51 ale vyplývá, že se snímek jmenoval Ruská pravda. Jeho premiéru, která se konala 29. července 1920 v Bio Helios na Střeleckém ostrově, provázely upoutávky v denním tisku (přinejmenším v Národní politice a Národních listech).52 Z dalších významných počinů, které díky této propagandistické kampani vznikly, lze připomenout některé překlady i původní díla. Byl například vyplacen honorář spisovateli Jevgeniji Čirikovovi za knihu Zpustošené duše53, M. Kubrtová obdržela platbu za překlad knihy Sovětským Ruskem54 nebo byla učiněna objednávka na články „Vliv bolševismu na rodinný život v Rusku“ od Naděždy Melnikové-Papouškové55. Duchu této protibolševické akce zcela jistě odpovídá Masarykova brožurka O bolševictví z roku 1921, která varuje před sovětským režimem a vysvětluje, že sociální revoluce v podmínkách ČSR nemá smysl. „Bolševická diktatura je docela zřejmě diktaturou ohromné menšiny; je to oligarchie, oligarchie aristokratická v pravém slova smyslu. Není to diktatura proletariátu, nýbrž diktatura nad proletariátem,“56 napsal prezident v textu věnovaném československému dělnictvu. Nečas – zvláště po své cestě do Moskvy a Charkova – Masarykovu skepsi vůči sovětskému režimu sdílel, přestože proti myšlence komunismu a socialistické revoluce jako takové nevystupoval odmítavě (o to více ale v této době pohrdal vůdci českých komunistů). KSČ pro něj byla po soc. dem. programově nejbližší stranou. „Upřímně přiznávám, že např. mně osobně bylo by spojení s komunisty daleko milejší než s českými socialisty s jejich Stříbrným,

AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Ing. Nečas – osobní věci a volby na Podkarpatské Rusi (Ing. Nečas –Dr. V. Škrach), sign. T 408/21. Dopis ing. Nečase kancléři P. Šámalovi s žádostí o úhradu závazků KPR, v Praze dne 27. srpna 1922. 51 Ve zmíněných jednacích protokolech se ještě k datu 11. listopadu 1922 nachází položka „Záznam p. inž. Nečasa stran pohledávky ‚Legiobanky‘ (financování filmu ‚Ruská pravda‘)“. AÚTGM, f. TGM-R, karton R-349 – Osobní sekretariát, kniha 21. Jednací protokol – převážně ke spisům týkajícím se Ruska a bolševismu, 23. 9. 1920 – 11. 12. 1923. 52 V obou případech jde o inzerát shodného znění: „Ruská pravda jest název původního ruského dramatického filmu, který vydala družstevní a legionářská půjčovna Tempo-Film (Praha, Vinohrady, Sadová 95), a jehož premiéra jest od 29. t. m. v Bio Helios na Střeleckém ostrově. V době, kdy zájem o Rusko dostoupil vrcholu a odevšad ozývají se hlasy o pomoc, jest tento vzácný, pravdivý dokument neobyčejně aktuálním a nikdo neopomene na film se podívati.“ Národní listy. 1921, roč. 61, č. 206 (29. 7.), str. 3. Národní politika. 1921, roč. 39, č. 206, str. 8. 53 ČIRIKOV, J. Zpustošené duše – Confiteor inteligentního bolševika. Praha: Čsl. podniky tisk. a vydav., 1922. 54 SNOWDEN, P. Bolševickým Ruskem. Praha: Bursík a Kohout, 1921. 55 Jednací protokol, kniha 21, záznam z 26. listopadu 1920. 56 MASARYK, T. G. O bolševictví. Praha: Knihovnička Služby, 1921, str. 32.

Frabšou57, Klofáčem a nesčetnými affairami,“58 svěřil se už jako poslanec v roce 1926 pedagogovi a sociologovi Inocenci Arnoštu Bláhovi.59 Blízký Nečasův vztah ke komunistům zmiňuje i sociálnědemokratický publicista Jaroslav Vozka v poválečné knize Hrdinové domácího odboje. „Při opravdovosti jeho socialistického přesvědčení bylo přirozené, že nebyl úzkoprsým straníkem, že naopak hnutí mu bylo víc než strana, takže našel krásný poměr k vedoucím činitelům oposičním, zejména komunistickým,“ píše Vozka a dodává, že ve druhé polovině 30. let, kdy byl ministrem, měli „komunisté k Nečasovi důvěru, čímž si lze vysvětlit, že za tři léta jeho intensivní činnosti, která byla vyplněna více než drobnými úspěchy [a] houževnatými boji s reakčními živly ve vládní koalici a i ve vlastní straně, nebyl v ‚Rudém právu‘ ani jediný nájezd na Nečase“.60 Jenže v Rusku se přesvědčil, že tamní dělnictvo žije otřesných podmínkách naprostého nedostatku. Tento stav přičítal kromě válečného vyčerpání země i chybám sovětského vedení. Svou deziluzi pak vyjádřil v polemické publikaci Skutečná pravda o sovětském Rusku61, jejíž vydání a následné šíření rovněž probíhalo v režii Masarykova sekretariátu.62 „Do Čech se vrátil nyní z Ruska Dr. Šmeral a spisovatel Olbracht a podávají tu zprávy o sovětském Rusku, které neodpovídají pravdě. Líčí všechno příliš růžově a optimisticky, takže dělníci se domnívají, že v sovětském Rusku a Ukrajině je ráj,“63 vysvětlil Nečas v dopise Volodymyru Vynnyčenkovi důvody, které jej nakonec vedly k napsání zmíněné publikace. Jeho postoj k socialistické revoluci v Rusku však není a priori negativní, spíše se snaží poctivě vyjadřovat k chybám, jichž se bolševici dopustili, a kritizuje jednostranný a nekritický popis Šmeralův a Olbrachtův, kteří podle něj zcela pominuli bídnou sociální situaci ruského proletariátu, již sám během své cesty pozoroval.

František Salesius Frabša (*4. února 1887 v Unhošti, †10. června 1956 v Praze) byl národněsocialistický politik, spisovatel, vydavatel a také překladatel z ukrajinštiny. 58 AÚTGM, f. 261 – Bláha Arnošt Inocenc, inv. č. 1022 Jaromír Nečas, karton 27. Dopis J. Nečase I. Bláhovi, v Praze 10. ledna 1926. 59 Inocenc Arnošt Bláha (*28. července 1879 v Krasoňově, †25. dubna 1960 v Brně) byl významný český sociolog, mimo jiné žák Émila Durkheima. Kromě vědecké činnosti se věnoval i poesii a okrajově politice. 60 VOZKA, J. Hrdinové domácího odboje. Praha: Práce, 1946, str. 39. 61 NEČAS, J. Skutečná pravda o sovětském Rusku. Praha: Jos. Vetešník, 1920. 62 Jednací protokol, kniha 21, záznamy ze 4. ledna 1921 nebo 29. dubna 1922. 63 Zvláště pohrdlivě se Nečas v citovaném dopisu vyjadřoval o zmíněném Bohumíru Šmeralovi, který při zmíněné cestě setkal s V. I. Leninem, aby v roce 1921 spoluzaložil KSČ. V témže listu o Šmeralovi napsal: „…na druhé straně stojí v čele komunistů a zneužívá jejich ideálních cílů a ideálního programu Dr. Šmeral, který býval vždycky opportunní a jenž líbal ruce Habsburkům a osobně pečoval vždy jen o to, aby si vypěstil co možná nejkulatější bříško v přední restauraci pražské u Gráfů.“ AÚTGM, f. TGM-R, karton R-520 – Rusko, bolševismus (1920–1921), složka 77. Dopis J. Nečase V. Vynnyčenkovi, září 1920.

Přímým odsudkem ruských bolševiků a jejich metod je až Nečasova pozdější publikace Od komunismu ke kapitalismu k Rusku64, jež vyšla v knihovničce služby v dubnu 1921. „Ale my jsme dnes – bohužel – svědky toho, že v těchto dnech, kdy bolševici uzavírají smlouvy s kapitalisty různých zemí a zaprodávají Rusko příslušníkům cizích států, alarmují současně dělnictvo těchto států k bratrovražednému boji a vyzývají je k provádění právě toho způsobu sociální revoluce, s nímž v Rusku už zkrachovali. Tento nedostatek ethiky v politice a nesvědomitost vůči zahraničním dělníkům je jednou z hlavních známek morálního rozvalu, jímž je zachvácena komunistická strana v Rusku,“65 napsal.

1.3.2 Referát Podkarpatské Rusi Po úspěšném vyplnění předchozího delikátního úkolu a pod dojmem zpráv zasílaných z nejvýchodnější části republiky, povolal Masaryk na podzim 1921 Nečase, který formálně stále zůstával stavebním komisařem v Užhorodu a zaměstnancem ministerstva veřejných prací, do prozatímní služby v referátu Podkarpatské Rusi KPR.66 Jeho povolání však bylo trnem v oku Československé straně socialistické, která mu vyčítala kladný vztah k Dr. Žatkovičovi. Edvard Beneš, tehdejší předseda vlády, v říjnu vyjádřil obavu, „aby povolání toto (národní socialisté) neprovázeli novinářským bojem proti Ing. Nečasovi“.67 Ti však v kritice nového spolupracovníku Hradu nepolevovali ani později, důvodem byly stále jeho názory na ukrajinskou otázku a působení na Podkarpatské Rusi. Na mušku si Nečase bral především předseda strany Václav Klofáč. Na ustavující schůzi Klubu přátel Podkarpatské Rusi 17. února 1923 vlivný senátor prohlásil, že Nečas nemůže být v této problematice objektivní, neboť je prý ve vleku haličského ukrajinství, jež je podle něj největším nebezpečím pro trvalou příslušnost P. Rusi k ČSR.68

NEČAS, J. Od komunismu ke kapitalismu k Rusku. O bolševických koncessích zahraničním kapitalistům. Knihovnička služby, 2. Praha, 1921. 65 Tamtéž, str. 87. 66 Vyjednávání o Nečasovu angažmá v KPR probíhalo od konce léta 1921, projednáváno bylo jeho dočasné uvolnění z ministerstva veřejných prací, ale i způsob odměňování a zařazení do hodnostní třídy. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Zpráva ze dne 19. srpna 1921. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Povolání ing. Nečase ke službě v KPR, v Praze dne 11. listopadu 1921. 67 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Ing. Nečas – osobní věci a volby na Podkarpatské Rusi (Ing. Nečas – Dr. V. Škrach), sign. T 408/21. Záznam ze dne 6. října 1921 o rozhovoru s Dr. Benešem. 68 Na schůzi vyslal kancléř Šámal Dr. Emila Sobotu, který o ni pořídil záznam. AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Sign. T 335/23. Záznam ze dne 17. února 1923, ustavující schůze Klubu přátel P. Rusi, v Praze dne 17. února 1923.

O tři dny později národněsocialistické Večerní České slovo obvinilo Nečase, který krátce předtím P. Rus navštívil, že on je příčinou krachu jednání mezi viceguvernérem Petrem Ehrenfeldem a politickými stranami. „Náhlé přerušení porad přičítá se v Podkarpatské Rusi zájezdu p. inž. Nečasa, který v těchto dnech v Podkarpatské Rusi dlel a příslušně patrně ‚zpracoval‘ p. Ehrenfelda,“69 napsal list, podle nějž je Nečas „opravdu zloduchem Podkarpatské Rusi“, skutečným povoláním „dobrovolný konsul neexistující samostatné Ukrajiny“70. Hrad byl ale s Nečasovými službami i přes kritiku politických konkurentů zřejmě velmi spokojen, neboť jej každý rok čekalo povýšení: už 19. prosince 1921 se stal vrchním stavebním komisařem státní stavební služby na Podkarpatské Rusi,71 rok n a to byl jmenován stavebním radou72, a nakonec 31. prosince 1923 vrchním stavebním radou73. Nečas v této době pro KPR vypracoval řadu zpráv a analýz, přijímal návštěvy a naopak podnikal cesty na Podkarpatskou Rus, zároveň nepřestával být publicisticky činný. V červnu 1923 doprovázel na informační cestě po nejvýchodnější části republiky člena minoritní sekce Společnosti národů Pabla de Azcarateho, jenž se zabýval stížností rusínských emigrantů na čs. úřady.74

1.3.3 Nečasovy postoje v otázce Podkarpatské Rusi Právě články, které Nečas publikoval v různých periodikách v době svého působení v KPR i před ním, a z vypracovaných zpráv, lze jeho názory na problematiku Podkarpatské Rusi poměrně přesně rekonstruovat. V dubnu 1921 byla KPR důvěrně upozorněna, že tehdejší pracovník Masarykova soukromého sekretariátu Nečas opakovaně hovořil o tom, že by Češi měli situaci na Podkarpatské Rusi zkonsolidovat a pak ji předat Ukrajině.75 69https://googleads.g.doubleclick.net/pagead/ads?client=ca-pub-2025287964322501&output=html&h=280&adk=3316849697&adf=3263411121&pi=t.aa~a.791033702~i.618~rp.1&w=950&fwrn=4&fwrnh=100&lmt=1642166023&num_ads=1&rafmt=1&armr=3&sem=mc&pwprc=8576066767&psa=1&ad_type=text_image&format=950×280&url=https%3A%2F%2Fadoc.pub%2Fjaromir-neas-a-jeho-role-v-eskoslovensko-ukrajinskych-vztazi.html&flash=0&fwr=0&pra=3&rh=200&rw=949&rpe=1&resp_fmts=3&wgl=1&fa=27&adsid=ChAIgNuEjwYQlJuwttrvh_84EkgAse2kPNyeZnCaqRjbyMAIRcn3UDTRgcLa4GtLYPpYUtqHBbF0rLRcyw5Y03Ngk4NmPgCSegHKUIlMImVfnw6ysLO2z513kuc&uach=WyJXaW5kb3dzIiwiMTAuMC4wIiwieDg2IiwiIiwiOTYuMC40NjY0LjExMCIsW10sbnVsbCxudWxsLCI2NCJd&dt=1642165477671&bpp=97&bdt=945&idt=97&shv=r20220112&mjsv=m202201040101&ptt=9&saldr=aa&abxe=1&cookie=ID%3Db4617b23289f25fb-2221bafe18cf0047%3AT%3D1642165477%3ART%3D1642165477%3AS%3DALNI_MY1ULzgF2suTQqWH9DMCD6etnjcgw&prev_fmts=0x0%2C307x250%2C982x280%2C950x280&nras=2&correlator=8026514204538&frm=20&pv=1&ga_vid=1741559578.1642165477&ga_sid=1642165477&ga_hid=1884340982&ga_fc=1&u_tz=-300&u_his=1&u_h=768&u_w=1366&u_ah=728&u_aw=1366&u_cd=24&u_sd=1&dmc=8&adx=368&ady=11605&biw=1349&bih=625&scr_x=0&scr_y=9113&eid=31064070%2C21067496&oid=2&psts=AGkb-H9GnpfLv2XnhCUxushKFAIwD4ChFb_t2O1PAcVhstIoJDvhD7tPtUVx1OGZK7MM72zYolNv02Xe-AcMUys%2CAGkb-H8iPOxGL73sSXJt4-wjYUmv3HSba5V5Jp2USVnSajj5FLQ6kuWONRwkYlvLj759mKR6QYO4bajlaGbTzVw&pvsid=1603516604454253&pem=11&tmod=132&ref=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F&eae=0&fc=1408&brdim=0%2C0%2C0%2C0%2C1366%2C0%2C1366%2C728%2C1366%2C625&vis=1&rsz=%7C%7Cs%7C&abl=NS&fu=128&bc=31&jar=2022-01-14-13&ifi=5&uci=a!5&btvi=2&fsb=1&xpc=pOZXoYY8JY&p=https%3A//adoc.pub&dtd=M

Konec politických vyjednávání v Podkarpat. Rusi. Večerní Svobodné slovo 5, 1923, č. 41 (20. 2.), str. 2. Tamtéž. 71 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Jmenování Ing. Nečase vrchním stavebním komisařem, v Praze dne 10. ledna 1922. 72 Nečasův plat v příslušné VII. hodnostní, který ale vyplácela KPR, činil 12 780 Kč a příplatek 3 660 Kč. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Jmenování Ing. Nečase stavebním radou, v Praze dne 10. ledna 1923. 73 S povýšením do VI. hodnostní třídy se pojilo i značné zvýšení příjmu: roční plat činil 16 452 Kč plus přídavek 4 704 Kčs, nárůst byl tedy zhruba čtvrtinový. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. Jmenování Ing. Nečase vrchním stavebním radou, v Praze dne 25. března 1924. 74 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Sign. T 335/23. Zpráva o cestě člena minoritní sekce Společnosti národů Pablode Azcarate ve dnech 4.–12. června 1923. 75 Udání v tomto smyslu prezidentské kanceláři 22. dubna v prezidentské kanceláři přednesli MUDR. Skácelík a B. Elšléglová-Puklová. „V rozhovorech vyjadřuje se pan inženýr Nečas, že se zaručuje Ukrajincům, že Žatkoviče 70

Další indicie, které by svědčily o tom, že by měl Nečas jednat v zájmu Ukrajiny a na úkor ČSR se ale neobjevují. Provokativním mohlo být jeho otevřené ukrajinofilství a podpora rusínského jazyka na Podkarpatské Rusi v době, kdy jak sám nejednou poznamenal, bylo čs. veřejné mínění nakloněno spíše tzv. velkoruskému směru.76 V kontextu Nečasova dalšího osudu a veřejné činnosti však o jeho loajalitě k čs. státu nelze příliš pochybovat. Už na jaře 1919 se ve své brožurce Uherská Rus a česká žurnalistika77 se vyslovil pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, přestože toto chudé území podle jeho názoru pro mladou republiku znamenalo břímě hospodářské i mezinárodněpolitické. Možnost připojení k Ukrajině, která tehdy bojovala o svou národní existenci, považoval za nevhodnou a argumentoval především praktickými důvody. „Drazí přátelé ukrajinští! Váš je lid t. zv. uherské Rusi, je Váš náboženstvím, jazykem, svojí duší, zvyky a obyčeji. Vy žijete však v tak těžkých, příkrých poměrech, že není Vám možno věnovat uherské Rusi tu péči, které vyžaduje. Bojujete sami o svou národní existenci, nemáte dost sil a prostředků, kterými byste mohli uherským Rusínům přispět. Na uherské Rusi však třeba rychlé pomoci, třeba světla a kultury. Také české spojení s uherskou Rusí je lepší, Vy jste odděleni Karpatami…,“ nastínil svůj pohled. Také v záležitostech Podkarpatské Rusi Nečasovy názory ovlivňovala skutečnost, že detailně poznal ukrajinské prostředí a přilnul k němu (jeho vztahu k Ukrajině se budou týkat následující kapitoly), což byl také jeden z důvodů, proč např. aktivně vystupoval za používání místního rusínského jazyka v nejvýchodnějším cípu ČSR. „Samozřejmě hájil jsem tu zásadu mateřského rusínského jazyka a vedl boj proti těm Beskidům, Curkanovičům, Gagatkům78

udrží, že jest povinností Čechů, aby měli tolik slovanského cítění, až bude Podkarpatská Rus skonsolidována, aby ji předali Ukrajině (svědci redaktor Venkova Obrtel a MUDr. Skácelík)…“. Podle vrchního okresního lékaře Skácelíka se Nečas v podobném duchu vyjadřoval i za svého působení v Užhorodu. „MUDr. Skácelík udává, že sloužil s Nečasem tři čtvrtě roku v Podkarpatské Rusi a že již tam se zmiňoval inženýr Nečas o tom, že by Podkarpatská Rus měla se časem odevzdati Ukrajině.“ AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921-1944 (1953). Ing. Nečas – osobní věci a volby na Podkarpatské Rusi (Ing. Nečas – Dr. V. Škrach), sign. T 408/21. Záznam ze dne 22. dubna (Elšléglová-Puklová, Dr. Skácelík), v Praze dne 22. dubna 1921. 76 O tom například ve zmiňované Zprávě o mimoúřední činnosti (1919). 77 NEČAS, J. Uherská Rus a česká žurnalistika. Neuzavírejte kruh našich nepřátel. Užhorod, 1919, str. 23. 78 Klíčoví představitelé proruského směru na Podkarpatské Rusi v meziválečném období. Illarion Cukranovič (nar. 1878 v Černovicích, zem. 1955 v Praze) byl politik a novinář, spoluzakladatel proruské strany Trudovaja partija, v letech 1929-1935 byl senátorem. Andrej Gagatko (1884 Andruškovce v Haliči, zem. 1944) zakladatel a vůdce téže strany, v květnu 1919 byl zvolen předsedou Ústřední rusínské lidové rady v Užhorodu. V letech 1920-28 byl poslancem za národní socialisty. Anton Beskid (nar. 1855 v Hanigovicích u Prešova, zem. 1933 v Užhorodu) byl rusínský rusofilský právník a politik, druhý gubernátor Podkarpatské Rusi (1923-33). Nečas jej kritizoval za oportunní přístup k politice. KOLÁŘ, J. et al. Politická elita meziválečného Československa 1919–1938. Kdo byl kdo. Praha: Pražská edice, 1998, str. 19. ŠVORC, P. (2007).

a spol., kteří myslili, že uh. Rus bude společností k zajišťování sinekur a ukrajinofobského fanatického boje,“79 napsal Nečas v dopisu Šámalovi. „Hájím zde však pevně a všemožně podporuji a žiji v dobrých přátelských stycích s těmi, kteří chtějí vést na uh. Rusi místní, lokální, patriotickou politiku, která nejen odpovídá celostátním našim zájmům, ale odpovídá i smýšlení a náladě lidu a nekřivdí ani Ukrajincům, ani Rusům. Podle mého názoru je to směr Vološynův80 a Žatkovičův,“ shrnul svou pozici v témže listu. Jak bylo napsáno výše, Nečasův poměr k Žatkovičovi se změnil a v době jeho demise se už o něm vyjadřoval jen málo příznivě. Ve třetí části své Odpovědi na Žatkovičovo exposé (Bilance jeho 2,5leté činnosti a zároveň hodnocení činnosti české vlády v době 1918–1921) konstatuje, že „do Dra. Žatkoviče byly skládány jako do Američana velké naděje, že přinese z Ameriky dobré americké vlastnosti, praktičnost, vytrvalost, houževnatost a pak všechny osvědčené americké methody směřující k rychlému hospodářskému a kulturnímu pozdvižení zaostalé země“.81 Tyto naděje však Žatkovič podle Nečase nesplnil. „Místo toho, aby se snažil hned po příchodu do Evropy učiniti z Podkarpatské Rusi malou Ameriku, zemi organisace a práce, pustil se do malicherných bojů stranických a do studií a theoretisování o státoprávním poměru Podkarpatské Rusi k Československé republice, o autonomii, o otázce hranic atd., zatím co Podkarpatská Rus nachází se v ohledu kulturním a hospodářském v ubohém stavu,“82 napsal Žatkovičův někdejší tajemník. Právě na kulturní a ekonomickou zanedbanost Podkarpatské Rusi Nečas upozorňoval opakovaně i ve svých článcích. Zdůrazňoval, že bída, sociální problémy místního ukrajinského obyvatelstva a vysoká míra negramotnosti vytváří z obyvatelstva Podkarpatské 79

Dopis P. Šámalovi (10. října 1919) Augustin Vološyn (nar. 1874 ve vsi Kolečyn u Mižhirja, zem. 1945 v Moskvě) byl duchovní, politik a publicista, předseda Rusínské strany lidové, jenž v roce 1918 stál u zrodu Uhro-ruské národní rady v Užhorodu. V druhé polovině 20. let zasedal v poslanecké sněmovně, od roku 1938 vedl karpatoruskou autonomní vládu. Po maďarské okupaci utekl do Prahy, odkud byl po osvobození odvlečen do SSSR, kde ještě v červenci 1945 ve vězení zemřel. „Vůdce strany A. Vološyn je osvícený kněz, pilný, pracovitý a energický, milující národ i jeho jazyk, ale při tom fanatický řecko-katolík,“ charakterizoval jej Nečas v roce 1923. AÚTGM, fond TGM-R, karton 401 – Podkarpatská Rus 1921–1922. J. Nečas: Politická situace na Podkarpatské Rusi v srpnu 1921. KOLÁŘ, J. et al. (1998), str. 284-285. Citovaná Nečasova zpráva byla v roce 1997 vydána v edici Podkarpatská Rus: NEČAS, J. Politická situace na Podkarpatské Rusi (1921). Praha: Česká expedice, 1997. Podkarpatská Rus, edice statí, reportáží, vzpomínek a dokumentů. 81 Žatkovič ve svém „exposé“ obvinil čs. vládu z neochoty pokročit v jednáních o autonomii Podkarpatské Rusi. Další kritické texty se objevily v listu Amerikanskij Russkij Věstnik, tiskovém orgánu Žatkovičovy rusínské strany v USA. Nečas vypracoval rozsáhlou odpověď, v níž některé body Žatkovičovi kritiky vyvrací, sám přitom poukazuje na to, v čem bývalý gubernátor ve své funkci zklamal. AÚTGM, fond TGM-R, karton 401 – Podkarpatská Rus 1921-1922. J. Nečas: Odpověď na Žatkovičovo exposé a Paralysování činnosti Žatkovičovy v Americe, v Praze dne 2. prosince 1921, str. 1. 82 Tamtéž, str. 2 80

Rusi apolitickou masu, jejíž hlavní a téměř výhradní starostí je zajišťování obživy. Cestou ke změně podle Nečase měla být nejen kulturní osvěta, ale především zlepšení tamních materiálních podmínek. „Naše republika přichází na Uherské Rusi k Ukrajincům, jak potvrzují mapy a spisy všech učenců (i ruských a českých) bez výjimky. Lid Uherské Rusi je však tak bídný a zatemnělý (jsou kraje, kde je 98 proc. analfabetů), že je z něho teprve třeba udělat národ. Jemu je dnes naprosto jedno, kam ho počítají a jak ho nazývají. Nemá dnes inteligence, jedinou vzdělanou slovanskou třídou jsou tam kněží (mnozí z nich jsou ovšem též maďaroni), kteří ovládají mrtvý staroslovanský církevní jazyk a hlásí se ke stranám bývalé ruské reakce a proti rusínskému nebo ‚rusňáckému‘ jazyku lidu staví jako lepší, panský jazyk, ruštinu a užívají na rozdíl od lidu ve svých novinách a písemných stycích jazyka podobného ruštině (je to kombinace staroslovanského církevního jazyka, jakému se učili na semináři, s jazykem ukrajinským a se spisovnou ruštinou),“83 charakterizoval Nečas rusínský lid ještě v roce 1919. Podobně se téhož roku vyjádřil i v brožuře Uherská Rus a česká žurnalistika, z úpadku tamního obyvatelstva zde jasně viní někdejší maďarskou nadvládu. „Maďarskému útisku podařilo se přivést rusínský horský a chudý lid na nejnižší materiální i kulturní úroveň a udržeti jej na něm. Proto jsou uherští Rusíni dnes velkou, amorfní, bez pomoci tu stojící otupělou massou, která teprve čeká na svoje probuzení,“84 napsal. V jazykové otázce tedy aktivně prosazoval, aby čs. úřady dávaly přednost místní rusínštině (jindy ji označoval jako ukrajinštinu) před ruštinou, která byla rozšířena spíše ve vyšších vrstvách. Ještě v roce 1919 ve zprávě Školská otázka v Podkarpatské Rusi prezidentskou kancelář upozorňoval, že místní správa nedbá nařízení Prahy a snaží se Rusíny rusifikovat.85 Kvůli naprostému nedostatku místních učitelů, kteří by byli schopni přednášet rusínsky, navrhoval zvát nové síly z Haliče a z Bukoviny. Hojně rozšířený mýtus, že lidovým jazykem na Podkarpatské Rusi je Ruština (velkoruština), v níž vycházel tamní tisk – Goloss ruskogo naroda či Russkoje slovo, vyvracel Nečas ve svých statích a brožurách opakovaně. „Jaké překvapení čeká na Čecha, který přijede na uherskou Rus a nedomluví se tu ruštinou, za to však snadno češtinou a rusínštinou! (…) 83

NEČAS, J. Bude Uherská Rus mostem nebo propastí mezi námi a východními Slovany?. Lidové noviny. 1919, roč. 27, č. 231 (21. 8.). Dostupné z: http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:bdc405b0-e5f9-11dc-bfb2000d606f5dc6#periodical-periodicalvolume-periodicalitem-page_uuid:258c5b40-61e6-11dc-825b000d606f5dc6 84 NEČAS, J. Uherská Rus… (1919), str. 12. 85 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Posl. Ing. Nečas, sign. T 533/24. Školská otázka v Podkarpatské Rusi, v Užhorodě dne 12. listopadu 1919. Ve zkrácené podobě Nečas tuto výtku pod zkratkou „N“ zveřejnil i v Lidových novinách. N., Školská otázka v Rusínsku. Lidové noviny. 1919, roč. 27, 299 (28. 10.), str. 3.

Tato jazyková otázka na uherské Rusi je zvlášť důležitá, protože jedině živým jazykem lidu můžete pracovati k jeho probuzení a kulturnímu pozdvižení. Budete-li psát a mluvit k lidu jeho vlastním nářečím, přivedete ho mnohem snadněji k světlu a k lepšímu životu,“86 shrnul. Jazyková otázka byla také pro Nečase na podzim 1923 klíčem k výběru kandidáta na funkci gubernátora Podkarpatské Rusi, která byla neobsazená od Žatkovičovy rezignace a jejímž vykonáváním byl mezitím pověřen místogubernátor Petr Ehrenfeld. Nečas tehdy neúspěšně navrhoval užhorodského župana Jana Želtvaje, který podle něj zastával umírněný postoj k jazykové politice: uznával, že prostí lidé mezi sebou nevyhnutelně musí komunikovat v rusínštině, zatímco ruština zůstane vyhrazena pro nevelký okruh inteligence. 87 I přes vliv, který Nečas v podkarpatských záležitostech v prezidentské kanceláři měl, se nakonec gubernátorem stal Anton Beskid, představitel velkoruského směru. Tyto Nečasovy postoje přirozeně zcela korespondují a prolínají se s jeho názory na ukrajinskou problematiku, jimž bude věnována samostatná kapitola.

1.4 Jaromír Nečas poslancem 1.4.1 Začátek politické dráhy, kampaň a zvolení za Podkarpatskou Rus Jaromír Nečas byl politicky činný od samého vzniku ČSR. Do Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD) zřejmě vstoupil už v roce 191888 a když v roce 1920 vznikala (formálně jako součást ČSDSD) Sociálně demokratická strana Podkarpatské Rusi, Nečas byl vedle Jevhena Puzy, Jacka Ostapčuka, Štefana Kločuraka, Vasyla Klympuše, Vladimíra Šuby a Ivana Michalka v jejím vedení. Program strany vycházel z principů II. internacionály: požadovala rozdělení půdy rolníkům, odevzdání továren do rukou dělníků, vzdělání v rodném jazyce a svobodu vyznání.89 V době své služby v Masarykově sekretariátu a v KPR musel však své veřejné politické aktivity omezit.

NEČAS, J. Uherská Rus… (1919), str. 21. ŠEVČENKO, K. V. Slavjanskaja Atlantida: Karpatskaja Rus i Rusiny v XIX–pervoj polovine XX vv. Moskva: Regnum, 2011, str. 166–167. 88 Tuto informaci, jež se vyskytuje v popularizačních a propagačních materiálech ČSSD z posledních let, se mi z primárních pramenů ověřit nepodařilo. Př. Nezapomínáme. Portréty vybraných sociálnědemokratických obětí nacismu k 65. výročí osvobození, 2010. Dostupné z: http://www.cssd.cz/soubory/ke-stazeni/nezapominame_brozura_k_65_vyroci_osvobozeni.pdf [cit. 2014-05-17] nebo Nečas, Jaromír. In: Encyklopedie ČSSD [online]. Praha: Encyklopedie ČSSD, 2013- [cit. 2014-05-17]. Dostupné z:http://www.historiecssd.cz/n/necas-jaromir/ 89 ŠVORC, P. (2007), str. 112-113. 87

Dokladem toho je Nečasova žádost z října 1921, zda by směl na Podkarpatskou Rus soukromě doprovázet delegaci soc. dem. strany. „Slíbil jsem našim sociálním demokratům tuto pomoc s tou výhradou, že budu vystupovat jako osoba ryze soukromá a že bude této soukromé povahy dbáno. Budu při této práci postupovat přesně podle směrnic, které jsem uvedl panu presidentovi v memorandu, předloženém v srpnu tohoto roku. Stejně jako sociálním demokratům přispěl bych i straně agrární a jiným stranám za účelem dosažení konsolidace politických poměrů na Podkarpatské Rusi,“90 psal Nečas do prezidentské kanceláře. O jeho žádosti rozhodl osobně Masaryk – kladně. Přesto, že se v této době politice veřejně nevěnoval, své socialistické názory otevřeně vyjadřoval ve většině svých prací Situace se změnila v roce 1924, kdy byly na Podkarpatské Rusi konečně vypsány doplňovací volby do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, v nichž Nečas vedl kandidátku ČSDSD. Jeho účast v dlouho očekávaných volbách se neobešla bez kritiky, která i tentokrát zaznívala nejhlasitěji od národních socialistů. „Sekretariát Československé strany socialistické v Užhorodě zaslal nám dnes oficielní znění kandidátní listiny Československé sociálně demokratické strany dělnické pro volby do Národního shromáždění, v níž na prvém místě uveden jest pan Ing. Nečas takto: Ing. Jaromír Nečas, referent pana presidenta Masaryka. Užhorodský sekretariát naší strany nám současně sděluje, že zástupce kandidátní listiny strany trudové a československé strany socialistické v krajské volební komisi vznesl odpor proti titulu p. Ing. Nečase, tak, jak uveden jest na oficielní kandidátní listině sociálně demokratické a odpor tento odůvodnil tím, že bude-li tento titul zachován, bude zbytečně pan president republiky, jistě bez svého souhlasu, zavlečen do politických volebních zápasů,“91 napsal kancléři Přemyslu Šámalovi Ústřední výkonný výbor Česko-slovenské strany socialistické. Zda byl tento titul doslovně předem prezidentem odsouhlasen, není jisté, Masaryk ale nejspíše Nečasovu kandidaturu podporoval a z reakce na další stížnost národních socialistů, tentokrát podanou telefonicky tajemníkem strany Netolickým, vyplývá, že KPR byla s užitým titulem srozuměna. „Poněvadž strana čsl. socialistů považuje toto zatahování osoby pana presidenta do volebního boje za naprosto nepřípustné, táže se, jaký jest titul pana Inž. Nečase. Odpověděl 90

AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Posl. Ing. Nečas, sign. T 533/24. Žádost Ing. Nečase o povolení, aby směl doprovodit soc. dem delegaci na P. Rus, v Praze dne 6. října 1921. 91 Táž část textu je podtržena i v originálním dokumentu. AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Posl. Ing. Nečas, sign. T 533/24, neprotokolované. Dopis ÚVV Čs. strany socialistické P. Šámalovi o kandidatuře J. Nečase. V Praze dne 29. února 1924.

jsem, že jeho titul jest ‚vrchní stavební rada minist. veřej. prací, přidělený kanceláři presidenta republiky‘. Na to pan tajemník Netolický prohlásil: ‚No, tak tedy není přece žádným referentem‘. Odpověděl jsem, že pánové, pokud mají určité referáty, panu presidentovi referují,“92 stojí v záznamu Jaromíra Čihaře, pracovníka KPR z konce února 1924. Ze stejného důvodu se ale ozývali i národní demokraté. „Mnoho rozporů a nepříjemností vyvolala kandidatura Čecha Inž. Nečase z kanceláře presidenta republiky na listině soc. demokratické. Konsolidaci vnitřních poměrů v Podkarpatské Rusi a dobrému vzájemnému poměru stran nijak neprospěje: zvláště v dané situaci a při prvých volbách parlamentních na P. Rusi česká kandidatura, tím méně, klade-li se docela ve volební agitaci důraz na okolnost, že Inž. Nečas je úředníkem kanceláře presidenta republiky,“93 psaly deset dní před volbami Národní listy, tiskový orgán Čsl. národní demokracie. Sociální demokracie sice ve volbách 15. března s 9,4 procenta hlasů skončila až na třetím místě za komunisty (39,4 procenta) a Maďarskou národní stranou (11 procent), tento výsledek však Nečasovi pro zisk poslaneckého mandátu zcela stačil.94 Přísahu složil 8. dubna, ještě další měsíce ale řešil, jaký bude nadále jeho poměr k prezidentské kanceláři a ministerstvu veřejných prací. Nečas totiž trval na tom, aby i nadále zůstal přidělen KPR a nebyl hned vracen ministerstvu veřejných prací, „poněvadž během volební kampaně bylo na Podkarpatské Rusi proti mně různým způsobem štváno, a zejména také tvrzeno, že proto ucházím se o mandát, ježto mám býti z kanceláře presidenta republiky vyhozen“95, poznamenal si sekční šéf Webr. Problém byl vyřešen až v červenci téhož roku, když KPR Nečasovy požadavky definitivně odmítla. „Používám této příležitosti, abych Vám vyslovil srdečný dík za výborné služby, které jste v kanceláři presidenta republiky konal, a doufám, že po uplynutí mandátu opět budete věnovati své cenné schopnosti zdejšímu úřadu. Vaše služební požitky zastavuji dnem 31. července 1924,“96 napsal poslanci kancléř Šámal.

AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Posl. Ing. Nečas, sign. T 533/24, neprotokolované. Záznam ze dne 29. února 1924. V Praze dne 29. února 1924. 93 Volby v Podkarpatské Rusi. Národní listy. 1924, roč. 64, č. 64 (5. 3.), str. 3. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=4669395&picp=&it=&s=djvu&p_ind=3&x=2&y=5 94 Dalšími v pořadí byly: Autonomní zemědělský svaz (8,4 procenta), Čsl. strana národně socialistická (8 procent), Agrární blok (7 procent) a Sionistická strana židovská (7 procent). POP, I. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Praha: Libri, 2005, str. 323. 95 AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953). Posl. Ing. Nečas, sign. T 533/24, neprotokolované. Záznam ze dne 29. února 1924. V Praze dne 29. února 1924. Záznam Dr. Webera ze dne 22. dubna 1924. 96 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas – ministr veřejných prací, sign. D 9762, inv. č. 1498. P. Šámal děkuje J. Nečasovi za služby pro KPR. V Praze dne 12. července 1924.

Nečas se už sice do Masarykových služeb nikdy nevrátil, i nadále ale zůstával v kontaktu jak s prezidentem (svědčí o tom četné záznamy o audiencích v AKPR), tak s jeho kanceláří. S Šámalem je osud svedl dohromady ješt o 15 let později – sešli se v odbojové organizaci Politické ústředí. Hned 9. dubna, tedy den po složení přísahy, vystoupil Nečas před svými kolegy v NS s dlouhým proslovem, v němž analyzoval především hospodářské problémy Podkarpatské Rusi a nastiňoval svůj (soc. dem.) pohled na tamní čs. politiku, bilancoval její výsledky a navrhoval možná opatření. Přestože jeho uvítání u řečnického pultu nebylo právě vřelé („Čo sa Čech mieša do rusínskych otázok? To je hanba, ze pán prezident posiela tam Čechov!“ křičel slovenský lidovecký poslanec Ferdiš Juriga), na závěr ale podle stenozáznamu sklidil potlesk doprovázený výkřiky „výborně!“.97 Ještě v roce 1924, tedy krátce po svém zvolení, vydal v Užhorodu útlou brožurku, která je vlastně rusínským překladem zmiňované parlamentní řeči. Úvod, psaný jménem soc. dem. strany na Podkarpatské Rusi, je ještě dozvukem ostré volební kampaně ze zimy a jara téhož roku. „Projevem soudruha Nečase začala parlamentní činnost naší strany a budeme se snažit, aby soudruh Nečas v parlamentu, tak jako ve svém prvním vystoupení, hájil zájmy Podkarpatské Rusi svědomitě a čestně, my jej budeme vší silou podporovat,“98 píše se v nepodepsaném úvodu. Řádné volby se konaly o rok a půl později, 15. listopadu 1925. Kampaň, jíž se Nečas účastnil přímo v Užhorodu, byla opět velice tvrdá. Jeho znovuzvolení se ale podařilo. „Dostaneme mandát v druhém skrutiniu bez pomoci z Čech. – Boj byl velmi těžký, surově a chamtivě vedli si zvláště agrárníci. Komunisti byli proti nim gentlemani,“99 postěžoval si asi týden po hlasování v dopisu Inocenci Bláhovi. Karpatoruských témat z Nečasových vystoupení ale postupně ubývalo, poslanec se začal věnovat dalším odborným otázkám, které vyplývaly z jeho členství v rozpočtovém, ústavně-

Národní shromáždění Republiky Československé (NS RČS) 1920 –1925, 259. schůze. Stenozáznam vystoupení poslance J. Nečase z 9. dubna 1924. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/259schuz/s259002.htm 98 [NEČAS, J.] Perša promova tov. posla inž. Ja. Nečasa v správách Podkarpat. Rusi. Užhorod: Uprava socialdemokratičnoji partiji Podkarpat. Rusi, 1924, str. 5. 99 AÚTGM, f. 261 – Bláha Arnošt Inocenc, inv. č. 1022 Jaromír Nečas, karton 27. Dopis J. Nečase I. Bláhovi, v Užhorodu 21. listopadu 1925.

právním či dopravním výboru100, Podkarpatské Rusi se bezprostředně týkalo jen asi každé třetí vystoupení, zatímco u návrhů zákona byl tento poměr 6:7.101

1.4.2 Založení rodiny Rok 1924 nepřinesl Nečasovi jen významný kariérní zlom, ale také narození jediné dcery Věry (*1. června 1924 v Praze, †14. ledna 1943 v Osvětimi). Ještě jako pracovník přidělený KPR se 15. července 1922102 oženil s PhDr. Marií Poubovou (*20. prosince 1888 v Táboře, †29. října 1942 v Osvětimi), dcerou revizního zámečníka na dráze Tomáše Pouby, který se se svou ženou přistěhoval do Tábora z jižního Plzeňska.103 Poubová vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a stala se středoškolskou profesorkou zeměpisu a dějepisu. Zároveň ji velice zajímaly sociální poměry studentek, spolupracovala s čs. Červeným křížem a s Alicí Masarykovou, pro niž také v roce 1922 vykonala cestu do Spojených států, aby tam studovala sociální školství.104 Po svatbě a narození dcery pracovala v Zemském ústředí péče o mládež v Čechách. Na téma sociální ochrany dětí zároveň publikovala.105 „Vzpomínám si, že jeho (Nečasova – MŠ.) žena byla mimořádně inteligentní. Byla feministka; jejich dcera byla hezká, ale plachá,“ napsal po letech o Marii a Věře Nečasových Radomír Luža, jehož otec generál Vojtěch Luža byl Nečasovým spolužákem z brněnské techniky a soused z Bubenče.106

100

Následující parlamentní volby se na Podkarpatské Rusi, kde Nečas opět kandidoval, konaly spolu se zbytkem ČSR už 15. listopadu 1925 podle nového volebního zákona 205/1925 Sb. z., jenž XXII. volebnímu obvodu (původně XXIII.) s centrem v Užhorodu přiznával 9 poslaneckých mandátů. 101 Poslaneckých výborů nicméně Nečas vystřídal více. Přibližnou statistiku jeho vstoupení v NS jsem uskutečnil na základě stenozáznamů zveřejněných na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (psp.cz). Jde o téma, které by si jistě zasloužilo větší prostor, ale které není předmětem této práce. 102 VHA, f. Jaromír Nečas – osobní doklady. Cit. podle rukopisných poznámek Bohdana Zilynského. 103 Datum narození Věry Nečasové uvádějí originály jejích vysvědčení, uložených v AKPR, datum narození Marie Nečasové lze dohledat v táborské matrice nerozených. Data úmrtí v MIKULKA, J. (2000), str. 9. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Vysvědčení Věry Nečasové ze 7. C Reformního reálného gymnázia v Praze, v Praze dne 27. února 1942. Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Sbírka matrik Jihočeského kraje 1587–1949, kniha č. 22. Matrika narození farní úřad Tábor (1869–1898), fol. 16. 104 ja. Martinské slavnosti. Lidové noviny. 1922, roč. 30, č. 397 (10. 8.). 105 Databáze Národní knihovny uvádí následující publikace: NEČASOVÁ-POUBOVÁ, M. O sociální péči rodinné. Brno: Vydavatelstvo časopisu péče o mládež, 1923. NEČASOVÁ-POUBOVÁ, M. Školní prospěch a sociální poměry dítěte. Praha: Sociální ústav ČSR, 1929. NEČASOVÁ-POUBOVÁ, M. Rodičovská sdružení v sociální péči. Praha: Státní nakladatelství, 1932. 106 LUŽA, R. V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha: Torst, 2006, str. 24.

1.4.3 V období hospodářské krize V následujících volbách (1929) už Nečas, který se řadil mezi velmi aktivní a výrazné poslance, kandidoval blíže pražskému centru – na Mladoboleslavsku. Také těžiště jeho publikační činnosti se přesouvá od karpatoruských a východoevropských témat k záležitostem ekonomickým

vnitrostátním.

Jako

zastánce

keynesiánských

metod

oživení

hospodářského růstu a snižování nezaměstnanosti aktivně horoval za uskutečňování velkých stavebních projektů, jejichž investorem by byl stát. Své názory v této době obhajoval ve Stráži Pojizeří, tiskovém orgánu soc. dem. na Mladoboleslavsku, kde této problematice věnoval celou sérii článků. „V naší župě je mnoho prací a úkolů, které mohou být řešeny ve větším měřítku jen státem, např. regulace Jizery a stavba přehrad, regulace Labe, stavba některých důležitých silničních a železničních tratí a inkamerace určitých silnic okresních atd.“107 Tyto své myšlenky pak obhajoval v publikaci Za práci statisíců!108 z roku 1934. Investiční projekty pro Nečase nepředstavovaly jen způsob, jak zvýšit zaměstnanost, ale také nástroj k vybudování všeobecně prospěšných staveb a infrastruktury. Jejich uskutečňování ale nepokračovalo tempem, jaké si ambiciózní poslanec představoval. V dubnu 1933 se tak domáhal audience u Masaryka, jehož chtěl požádat, aby se v této věci osobně angažoval a podpořil ji projevem v rozhlase.109 „Domníval jsem se, že nyní by mohl pan prezident položit váhu své funkce i osobnosti ve prospěch celku v některých bodech. Z věci je zřejmo, že nejde naprosto o žádnou věc stranickou nebo osobní,“110 napsal Nečas do prezidentské kanceláře. Velmi aktivním byl ale také uvnitř ČSDSD, jejíž programové cíle (v hospodářské oblasti ve spolupráci s ekonomem Josefem Mackem) spoluvytvářel. Podepsal se pod poměrně radikální Memorandum sedmnácti, jež vzniklo pro XVII. sjezd ČSDSD 26.–29. října 1933 a

107

NEČAS, J. Chléb a práci nezaměstnaným – pomoc samosprávě. Stráž Pojizeří. 1930, roč. 27, č. 30 (30. 7.), s. 2. Cit. podle POSPÍŠILOVÁ, P. Reflexe ekonomických a sociálních dopadů Velké hospodářské krize v mladoboleslavském tisku v l. 1930 – 1934. Brno, 2011. Bakalářská práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Autorka této rozsáhlé analýzy cituje i z dalších Nečasových článků ve Stráži Pojizeří z let 1930-1934. 108 NEČAS, J. Za práci statisíců!: veřejná práce v naší republice v roce 1934: práce pro čtvrt milionu nezaměstnaných: dokonalejší technické vybudování republiky je státní nezbytností. Další Nečasovy publikace na toto téma jsou: NEČAS, J. Likvidace nezaměstnanosti. Praha: Sociální Ústav, 1938. NEČAS, J. Nezaměstnanost a podpůrná péče v Československu. Praha: Sociální ústav, 1938. 109 AKPR, f. KPR 1919-1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298, záznam, o návštěvě J. Nečase ze dne 20. dubna 1933. 110 Tamtéž, dopis J. Nečase z 20. dubna 1933.

přinášelo návrhy na řízení hospodářství podle myšlenek anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese a ovlivněné planismem Henriho De Mana.111 Investiční práce byly také hlavním bodem Programu hospodářského oživení112, který vznikal přibližně v téže době a jehož autory byli kromě Nečase a Macka např. ředitel Všeobecné družstevní banky Karel Komenda. Peníze, vložené státem do těchto projektů (pošty, telefonizace, rozhlas, vodovody či tržnice) mohou podle něj přinést přímý finanční výnos, další – silnice, zemědělsko-technické či vodohospodářské stavby – je třeba vnímat s ohledem na „širší výnosnost národohospodářskou“.113 Dokument předpokládá postupné zavádění plánovaného hospodářství, zvýšení objemu oběživa v ekonomice, zavedení 40hodinového pracovního týdne či prohloubení obchodních styků se sousedními státy, především se Sovětským svazem.114 Polovina 30. let ale nepřinášela jen ekonomické výzvy. Hospodářská a sociální krize se odrazila také v politickém diskurzu, rostla podpora extremistických proudů a značná část společnosti hledala alternativy k parlamentní demokracii, jejíž soukolí se až příliš často zadrhávalo. Akční program Co chtějí socialisté, na němž se Nečas také podílel, tyto tendence odmítl a přinesl řadu návrhů na reformu politického systému i hospodářství.115 Ačkoliv byl tento dokument reakcí radikálněji smýšlejících levicových politiků na Program hospodářského oživení, svým zaměřením se liší. To je dáno také tím, že na něm až na několik výjimek pracoval jiný okruh lidí – byli to spíše intelektuálové a publicisté, a nikoli praktičtí politici. Nenabízel tedy dobře propočítané ekonomické recepty, nýbrž předkládal radikální změnu společenského systému.116 Co se týče zahraniční politiky, má podle dokumentu směřovat k založení Spojených států evropských.117 Tento manifest spolu s dalšími podobnými iniciativami odmítal jak fašismus, tak komunismus a za jedinou cestu z tehdejší krize označil socialismus. „Budoucnost evropské civilizace lze zajistit jen socialistickým řádem, který usiluje o racionální, vědecké řízení 111

KÁRNÍK, Z. České země v éře první republiky (1919-1938) II. Praha: Libri, 2002, str. 345. Program hospodářského oživení. Jak opatřit lidem práci. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví (Ant. Svěcený), 1933. 113 Program hospodářského oživení (1933), str. 69-74. Cit. podle NOHA, J. Sociální demokracie v meziválečném Československu – osobnosti, ideje, trendy 1920 – 1937. Praha, 2012. Disertační práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, str. 185. 114 NOHA, J. (2012), str. 183-184. 115 PAVLÁT, D. Novinář a politik Hubert Ripka (do roku 1945). Praha, 2009. Rigorózní práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, str. 58. 116 NOHA, J. (2012), str. 186-188. 117 Tamtéž, str. 187. Tomuto tématu se Nečas věnoval ve své stejnojmenné publikaci z roku 1926. NEČAS, J. Spojené státy evropské. Praha: Čin, 1926. 112

společenského života,“118 stojí v dokumentu, podle nějž právě socialismus představuje demokracii, zatímco kapitalismus je s ním v rozporu. Tatáž témata byla předmětem debat v diskusním klubu Přítomnost, v němž Nečas v téže době také vystupoval.119

1.5 Ministrem sociální péče 1.5.1 Třetí Malypetrova vláda a Benešovo zvolení Nástup extrémních proudů už ale nešlo zastavit. Parlamentní volby z 18. května 1935 vyhrála Sudetendeutsche Partei (15,2 procenta), která o více než 70 tisíc hlasů překonala Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (14,3 procenta). Na okraji levé části spektra mírně posílila Komunistická strana Československa (10,3 procenta), napravo pak Národní sjednocení (5,6 procenta) a Národní obec fašistická (dvě procenta).120 V přepočtu na mandáty však vedli agrárníci. Původní široká koalice, na níž stála druhá vláda Jana Malypetra však v důsledku voleb ztratila většinu, a tak byla přibrána Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, s jejímiž 17 mandáty už měl Malypetr 166 křesel z celkových tří set. Sestavil tak svoji v pořadí už třetí vládu, jejíž složení se zčásti překrývalo s tou předchozí. Ke změně došlo v resortu sociální péče: ČSDSD na post místo 64letého Alfréda Meissnera vyslala Jaromíra Nečase, příslušníka nastupující generace soc. dem. politiků.121 Ten i tentokrát kandidoval v Mladé Boleslavi, kde ČSDSD stejně jako v celorepublikovém průměru nepatrně posílila (46 907, resp. 49 893 hlasů)122. Do nové funkce se poměrně nečekaně dostal poté, co soc. dem. v koalici prohrála bitvu o ministerstvo veřejných prací, které měl obsadit mnohem zkušenější Antonín Srba.123 Zajímavostí je, že Nečasovo jmenování zaznamenal tisk ukrajinské menšiny USA. Pod titulkem „Přítel československých Ukrajinců ministrem“ informoval na první straně deník

118

Co chtějí socialisté. Praha: Dělnický výzkumný ústav, [1934]. KOUTEK, O. Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha: Vyšehrad, 2011, str. 36. 120 KÁRNÍK (2002), str. 496-498. 121 Tamtéž, str. 551-552. 122 Volby do Národního shromáždění 1920 až 1935. Český statistický úřad [online]. 28. 2. 2006 [cit. 2014-05-29]. Dostupné z:http://notes3.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 123 „Sociální demokraté v důsledku toho nechali padnouti kandidaturu posl. Srby, který se měl stát ministrem veřejných prací, a ohlásili kandidaturu jednoho ze svých mladších poslanců, Inž. Nečase, na ministerstvo sociální péče.“ Nová vláda ustavena. Národní listy, 1935, roč. 75, č. 154 (4. 6.), str. 1. Antonín Srba (*3. června 1876 v Struhařově, †13. září 1943 v Praze) vstoupil do ČSSD už na přelomu století. Od roku 1920 se vystřídal na několika ministerstvech, v letech 1922-25 byl jako ministr veřejných prací Nečasovým nadřízeným. KOLÁŘ, J. et al. (1998), str. 232. 119

Svoboda, že „Nečas je odedávna znám jako upřímný přítel ukrajinského lidu, a zejména ukrajinského lidu na Podkarpatské Rusi“.124 Kabinet Jana Malypetra však vydržel sotva půl roku. Jeho nástupcem se stal slovenský agrárník Milan Hodža, který 5. listopadu 1935 představil novou vládu, tentokrát bez Nečase. Na post ministra sociální péče se totiž ještě nakrátko vrátil Alfréd Meissner. Ústředním tématem jepičího života tohoto kabinetu byla volba prezidenta republiky. Masarykův zdravotní stav se zhoršoval a už od léta probíhala intenzivní vyjednávání o jeho nástupci. Ačkoliv „starý pán“ za svého nástupce opakovaně označil Beneše, ten své zvolení neměl zdaleka jisté. Hodžovi, který Masarykovi slíbil tehdejšího ministra zahraničí podpořit, se vzepřela část jeho vlastní strany a koalice do volby vyslala dalšího, pravicového kandidáta Bohumila Němce. Jednání se ocitla ve slepé uličce a premiér se rozhodl 11. prosince, po měsíci ve funkci, podat demisi. Na Benešově straně naopak pevně stáli socialisté včetně Nečase. „Zapřísahám vedení strany, aby se (…) ještě dnes v noci dohodla s národními socialisty, našimi německými soudruhy, s lidovci a komunisty a aby byla neprodleně utvořena menšinová socialistická vláda, v níž by sociální demokracie česká a německá měly polovinu resortů. Tato vláda nesmí přestat na zajištění Benešovy volby, ale musí se zformovat jako antifašistický levicový blok a musí okamžitě rozpustit Henleinovu stranu i Gajdovy fašisty, nejen proto, aby si zajistila většinu v parlamentě, ale především proto, že se musíme zbavit nejfašističtějších stran, z nichž nacistická iredenta usiluje o samo bytí republiky!“125 prohlásil Nečas na schůzi představenstva sociální demokracie 16. prosince – dva dny po Masarykově abdikaci a zároveň dva dny před novou volbou. Tu nakonec přeci jen přesvědčivě vyhrál Beneš poté, co jeho protikandidát Němec v noci na 18. prosince odstoupil.126

1.5.2 Druhá a třetí Hodžova vláda Menšinová vláda socialistů tak vznikat ani nemusela, do úřadu se vrátit Milan Hodža. Jeho druhý kabinet doznal jen několik málo změn. Na postu ministra zahraničí přirozeně chyběl Edvard Beneš, jeho pravomoci nejprve vykonával sám premiér, až v únoru příštího roku nastoupil favorit nového prezidenta Kamil Krofta. Do čela resortu sociální péče se pak po měsíční pauze vrátil Nečas.

124

Pryjatel Ukrajinciv čechoslovackym ministrom. Svoboda, Jersey, 1935, roč. 43, č. 147 (26. 6.), str. 1. ZEMAN, Z. Edvard Beneš – politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 125. 126 Tamtéž, str. 115-129. 125

Ministrem byl aktivním. Podnikal četné zahraniční cesty, publikoval. Velkým úspěchem bylo, když se v roce 1936 stal sedmým předsedou Mezinárodního úřadu práce127 a byl jím až do roku 1937.128 Co se týče publikační činnosti, vládní angažmá pro něj nebylo překážkou, ale motivací pro psaní nových odborných a propagačních prací, jejichž většina pojednává o sociálních záležitostech a boji s nezaměstnaností.129 Ze zahraničních cest lze zmínit návštěvu Spojených států (pobýval ve Washingtonu, Chicagu, Clevelandu a New Yorku) z března a dubna 1937, kde byl hostem mezinárodní textilní konference, jeho program byl ale mnohem širší. Setkával se s čs. krajany, zjišťoval, jaký je mezi Američany zájem o čs. záležitosti, měl schůzku s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem. „Rozmlouval jsem s presidentem Rooseveltem – ježto se o tuto věc zajímal – důkladně o tom, jaká je fronta států demokratických a diktátorských v Evropě,“130 napsal po návratu ve zprávě pro ministerstvo zahraničních věcí. Kromě dalších politiků, zástupců vědy, tisku, velkého byznysu či dělnického hnutí se setkal také s ministryní práce Frances Perkins a se státním sekretářem Cordellem Hullem, s nímž hovořil na podobná témata jako s prezidentem. Hull se zajímal o obyvatelstvo ČSR, tedy o německou otázku. Nečas v závěrech svého exposé důrazně doporučoval zesílení čs. propagandy v anglosaských zemích, kde je třeba vysvětlovat, že „německé menšině u nás vede se jako žádné jiné menšině na světě“.131 „V jejich veřejném mínění ztratili bychom sympatie, kdyby se Henleinovcům podařilo rozšířiti v cizině názor, že jsme utiskovateli německé menšiny,“132

127

Mezinárodní úřad práce (International Labour Office), předchůdce dnešní Mezinárodní organizace práce, vznikl na základě Versaillské smlouvy o založení Společnosti národů 28. června 1919. Československo patřilo mezi zakládající státy. Úkolem úřadu byla tvorba a zavádění základních pracovních pravidel a práv zaměstnanců či zvyšování míry a efektivity sociální ochrany. ILO between the two world wars, 1919. International Labour Organisation [online]. 9. 12. 2012 [cit. 2014-0530]. Dostupné z: http://www.ilo.org/public/english/support/lib/century/index.htm. 128 Tamtéž, přehled předsedů 1919–2013 je dostupný z: http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/–ed_norm/—relconf/documents/meetingdocument/wcms_214540.pdf 129 Dle databáze Národní knihovny jde o tyto tituly: NEČAS, J. Sociální předpoklady úspěšné obrany státu. Praha: Svaz čs. důstojnictva, [1936]. NEČAS, J. O sociálním pojištění a jeho významu: projev na sjezdu Ústředního svazu nemocenských pojišťoven dne 23. května 1937. Praha: Ústřední svaz nemocenských pojišťoven, 1937. NEČAS, J. Likvidace nezaměstnanosti. Praha: Společnost pro plánovité hospodářství, 1938. NEČAS, J. Nezaměstnanost a sociální péče v Československu. Praha: Sociální ústav ČSR, 1938. 130 AMZV, f. III. sekce 1918-1939 – jmenná spisovna, krabice 137. O pobytu ve Spojených státech severoamerických koncem března a v dubnu 1937, v Moskvě dne 9. listopadu 1931, str. 2. 131 Tamtéž, str. 13. 132 Tamtéž, str. 14.

varoval. „Ve Spojených státech mají o nás zájem a dívají se, zvláště ve vedoucích kruzích, na nás sympaticky jenom tenkráte, když platíme v jejich očích za stát demokratický,“133 dodal. Jenže situace kolem německé menšiny v ČSR se neuklidňovala. Neplnění dohody o českoněmeckém vyrovnání, uzavřené 18. února 1937 mezi německými aktivistickými stranami a vládou, oslabovalo pozici premiéra Hodži jak v koalici, tak ve vlastní straně. Program, který měl hasit vyhrocené národností spory, bombardovala jak SdP, tak konzervativní republikáni. Premiér tento tlak 17. července 1937 řešil demisí. Už 21. července byla jmenována vláda nová – ve stejném složení (s výjimkou ministerstva financí) a opět s Hodžou v čele.134 Na svém místě zůstal i Nečas, kterého tak v ministerské funkci zastihla a hluboce zasáhla135 smrt T. G. Masaryka, s nímž se možná naposledy setkal 17. července 1937, tedy dva měsíce před prezidentovou smrtí, kdy mu také referoval o své cestě do USA.136

1.6 Vstříc Mnichovu V té době se mezinárodní postavení ČSR i vnitřní situace republiky prudce zhoršovaly. Byl narušen tradiční její spojenecký systém orientovaný na západní velmoci, Hitler proti Praze stupňoval tlak a SdP v čele s Henleinem stále otevřeněji vystupovala proti státu.137 Anglie a Francie, českoslovenští spojenci, tento odpor nesly s nelibostí. Obávaly se totiž vypuknutí ozbrojeného konfliktu s Německem, který zasáhne i je. Československé strategické postavení se rapidně zhoršilo po anšlusu Rakouska (11. března 1938), kdy se hranice s Německem prodloužila na 2100 km a přičte-li se Polsko a Maďarsko, byla ČSR téměř obklíčena nepřátelsky naladěnými státy. Anšlus měl i vnitropolitické dopady: sesypala se Hodžova zahraničně-politická koncepce, založená na středoevropskou spolupráci na agrárně-křesťanském základě. Zároveň vedl ke zhroucení demokratické fronty německých stran, které ukončovaly spolupráci s vládou. Nejdéle vydržela německá sociální demokracie, již v kabinetu zastupoval ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Ludwig Czech. Ten podal demisi 11. dubna 1938 poté, co ve straně zvítězilo opoziční křídlo vedené Wentzlem Jakschem, hlásící se k tzv. lidovému 133https://googleads.g.doubleclick.net/pagead/ads?client=ca-pub-2025287964322501&output=html&h=280&adk=3316849697&adf=908221301&pi=t.aa~a.791033702~i.874~rp.1&w=950&fwrn=4&fwrnh=100&lmt=1642166025&num_ads=1&rafmt=1&armr=3&sem=mc&pwprc=8576066767&psa=1&ad_type=text_image&format=950×280&url=https%3A%2F%2Fadoc.pub%2Fjaromir-neas-a-jeho-role-v-eskoslovensko-ukrajinskych-vztazi.html&flash=0&fwr=0&pra=3&rh=200&rw=949&rpe=1&resp_fmts=3&wgl=1&fa=27&adsid=ChAIgNuEjwYQlJuwttrvh_84EkgAse2kPNyeZnCaqRjbyMAIRcn3UDTRgcLa4GtLYPpYUtqHBbF0rLRcyw5Y03Ngk4NmPgCSegHKUIlMImVfnw6ysLO2z513kuc&uach=WyJXaW5kb3dzIiwiMTAuMC4wIiwieDg2IiwiIiwiOTYuMC40NjY0LjExMCIsW10sbnVsbCxudWxsLCI2NCJd&dt=1642165477903&bpp=57&bdt=1177&idt=57&shv=r20220112&mjsv=m202201040101&ptt=9&saldr=aa&abxe=1&cookie=ID%3Db4617b23289f25fb-2221bafe18cf0047%3AT%3D1642165477%3ART%3D1642165477%3AS%3DALNI_MY1ULzgF2suTQqWH9DMCD6etnjcgw&prev_fmts=0x0%2C307x250%2C982x280%2C950x280%2C950x280&nras=3&correlator=8026514204538&frm=20&pv=1&ga_vid=1741559578.1642165477&ga_sid=1642165477&ga_hid=1884340982&ga_fc=1&u_tz=-300&u_his=1&u_h=768&u_w=1366&u_ah=728&u_aw=1366&u_cd=24&u_sd=1&dmc=8&adx=368&ady=19440&biw=1349&bih=625&scr_x=0&scr_y=16978&eid=31064070%2C21067496&oid=2&psts=AGkb-H9GnpfLv2XnhCUxushKFAIwD4ChFb_t2O1PAcVhstIoJDvhD7tPtUVx1OGZK7MM72zYolNv02Xe-AcMUys%2CAGkb-H8iPOxGL73sSXJt4-wjYUmv3HSba5V5Jp2USVnSajj5FLQ6kuWONRwkYlvLj759mKR6QYO4bajlaGbTzVw&pvsid=1603516604454253&pem=11&tmod=132&ref=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F&eae=0&fc=1408&brdim=0%2C0%2C0%2C0%2C1366%2C0%2C1366%2C728%2C1366%2C625&vis=1&rsz=%7C%7Cs%7C&abl=NS&fu=128&bc=31&jar=2022-01-14-13&ifi=6&uci=a!6&btvi=3&fsb=1&xpc=25FWN3vIZm&p=https%3A//adoc.pub&dtd=M

Tamtéž. OLIVOVÁ. V. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000, str. 220-221; KÁRNÍK (2003), str. 87. 135 Masarykovu smrt Nečas vedle Mnichova či rusko-německého paktu později v exilu zmínil jako jednu z ran osudu, jež ho v životě zasáhly. OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943 [I.]. Praha: Academia, 1966, str. 124. 136 AKPR, f. KPR 1919-1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Záznam o návštěvě ministra Nečase ze 17. července 1937, v Lánech dne 20. července 1937. 137 Jasným signálem byl Henleinův útočný projev na teplickém sjezdu SdP 17. října 1937. OLIVOVÁ, V. (2012), str. 225-226. 134

socialismu.138 Z dochované korespondence vyplývá, že Nečas ve prospěch vládního angažmá německých socialistů u Beneše opakovaně přimlouval.139 Nepříznivou zprávou, která přišla z Francie v dubnu, byl pád několikadenní vlády socialisty Léona Bluma, jenž se ke spojeneckým závazkům opatrně hlásil. V čele kabinetu stanul konzervativní politik Édouard Daladier, který se z francouzsko-československé smlouvy hodlal vymanit. Po anglicko-francouzských poradách Londýn v květnu Praze oznámil, že v případě konfliktu s Německem nemůže ČSR pomoci. Obě velmoci pak tlačily na přijetí všech sudetoněmeckých podmínek obsažených v Karlovarském programu.140 K dalšímu vystupňování vedly přesuny německých vojsk směrem k hranici ČSR a následná čs. mobilizace z 20. května. Anglie a Francie se však tímto postupem cítily dotčeny, neboť zvyšování napětí hrozilo zatáhnout do konfliktu i je. Ve výsledku byla Praha označena za šiřitele vylhaných zpráv, jehož cílem je vyprovokovat válečný konflikt. Diskreditace ČSR otevřela Anglii a Francii prostor pro jednání s Německem.141 Beneš musel pod nátlakem z Londýna přijmout zprostředkovatelskou misi lorda Runcimana, který ale v souladu s pokyny z Foreign Office nutil Prahu do dalekosáhlých ústupků vůči sudetským Němcům a Benešovy vstřícné návrhy byly odmítány jako nedostatečné. Politika ústupků vůči Německu, již zastával anglický premiér Neville Chamberlain, se však začínala ukazovat jako neúčinná, na což stále hlasitěji upozorňovala opozice v čele s Winstonem Churchillem. Zvýšené kritice na vlastní půdě čelil i Daladier, což pro ČSR znamenalo záblesk naděje. V této atmosféře zveřejnil Beneš 5. září svůj tzv. čtvrtý plán, který v některých bodech šel nad rámec Karlovarského programu. Za splnění Henleinových podmínek jej označila i Runcimanova mise a Beneš doufal, že tak dokáže zachovat čs. spojenecký systém. Zaskočená SdP se po poradě s Hitlerem rozhodla změnit taktiku a přejít od vyjednávání k otevřené vzpouře. Ta vyvrcholila pučem z 12. září, jenž se ale podařilo potlačit.142

1.6.1 Tři pařížské mise V září se do jednání aktivně zapojil i Nečas, který využil svých dobrých kontaktů s Blumem a pokusil se zvrátit vývoj ve prospěch ČSR. Nejprve na popud předsedy senátu 138

Tamtéž, str. 223-230. AÚTGM, f. EB IV/1, sb. Mnichov, sign. M 5/4 nebo M 6/6/5, karton 142. 140 Karlovarský program, který 24. dubna 1938 vyhlásil Henlein na sjezdu SdP, obsahoval osm bodů včetně zrovnoprávnění sudetských Němců s českým národem, vytvoření sudetoněmecké samosprávy či odčinění údajného bezpráví spáchaného na sudetských Němcích od roku 1918. OLIVOVÁ (2012), str. 230-231. 141 Tamtéž, str. 234-240. 142 Tamtéž, str. 247–257. 139

Františka Soukupa a šéfa ČSDSD Antonína Hampla odletěl do Paříže v úterý 7. září. Francouzskému expremiérovi, který se během rozhovoru několikrát spojil s Daladierem, vysvětloval dosah „čtvrtého plánu“. „Dojem dohromady trapný – je vidět, že se franc. vedoucím státníkům jedná o odstranění příčiny k vojně za každou cenu,“143 psal pak Nečas ve zprávě Benešovi. „Důkladně hovořili jsme o tzv. ‚plánu čtvrtém‘. Vysvětloval jsem Blumovi odstavec za odstavcem, jak se šlo až na krajní mez…,“ doplnil. „Zdá se, že Blum mnohé věci dobře pochopil a že se nás při příštím setkání s Daladierem (pravděpodobně příští týden) zastane,“144 dodal. Francouzský socialista Nečasovi slíbil, že bude s premiérem jednat v tom smyslu, aby Angličany upozornil, že zašli ve tlaku na ČSR příliš daleko. List s podobným obsahem zároveň hodlal poslat americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi.145 Po týdnu, 15. září, odlétal Nečas do Paříže (a odtud do Londýna) znovu. Jeho oficiálním úkolem bylo především přesvědčit francouzské a anglické politiky, proč je pro ČSR nepřípustné referendum v sudetských oblastech. „Prohlásil jsem Blumovi, že žádná československá vláda nemůže dát dobrovolně souhlas ke změně hranic, to by znamenalo dát hlavu na špalek. Čsl. veřejné mínění by každou takovou vládu smetlo,“146 napsal. Ve zprávě ovšem chybí, že Nečas právě takovou nabídku Blumovi důvěrně předložil. V Londýně 17. a 18. září jednal s labouristickými politiky Clementem Attleem a Hughem Daltonem. Jeho předchozí výzva Blumovi, aby „naši spojenci Anglie a Francie nerozhodovaly o nás bez nás = proti nám“, nebyla nic platná. V Londýně se zároveň konala anglicko-francouzská jednání, na nichž Chamberlain, jenž se předtím setkal s Hitlerem, a ministr zahraničí Lord Halifax přesvědčili francouzskou delegaci – Daladiera s ministrem zahraničí Georgesem Bonnetem, aby souhlasili s Hitlerovým požadavkem odstoupení čs. sudetských oblastí.147 Zbytek státu měl být neutralizován a dostat mezinárodní garance nových hranic. Praha odpověděla zamítavě, nechávala ale otevřené dveře k novým jednáním.148 „Po návratu létadlem z Londýna zjistil jsem v Praze, jaká byla odpověď usnešená oficiálně Anglií a Francií na Downing street. Byla tak strašná, že jsem se rozhodl ihned se ještě vrátit do Paříže a tam u všech přátel naléhavě působit na středeční připravenou cestu 143

AÚTGM, f. EB IV/1, sign. M 10/8, karton 147, Zprávy J. Nečase 1938. Cesty do Paříže a do Londýna v září 1938, str. 1–2. 144 Tamtéž, str. 2. 145 Tamtéž. 146 Tamtéž, str. 4. 147 OLIVOVÁ (2012), str. 259. 148 ZEMAN, Z. (2000), str. 139.

Chamberlaina do Německa,“149 napsal Nečas. Spojil se s čs. vyslancem v Paříži Štefanem Osuským, jenž byl podle jeho svědectví také nadmíru rozčílený. „Osuský ozval se však do telefonu rozčileně a začal vyčítat, že byly po léta uši i oči zavřeny ke všemu, co Osuský z Paříže hlásal. Proto že došlo k těm koncům atd.,“150 popsal. Snažil se opět působit na Bluma a vedení francouzských odborů Confédération générale du Travail (Všeobecná konfederace práce), do níž vkládal velké naděje. „Domníval jsem se, že lid pařížský nedopustí, aby byl opuštěn statečný národ ve Střední Evropě, který spojeneckými smlouvami byl vázán, ale také pojištěn – domníval jsem se, že zejména pařížské dělnictvo (a ve Francii Paříž něco znamená), nedopustí, aby Čechoslováci byli vydáni na milost a nemilost přemoci, jež ohrožuje současně Francii,“151 uvedl. Generální tajemník Léon Jouhaux však byl mimo Francii, z Nečasova plánu na dělnickou manifestaci na podporu ČSR tak sešlo. Do Prahy se vrátil 20. září.

1.6.2 Tajný „pátý plán“ V citované písemné zprávě se však Nečas nezmiňuje o tom, co bylo hlavní náplní jeho cesty do Paříže a Londýna 15.–19. září. Beneš jej totiž vybavil přísně tajnými rukopisnými instrukcemi, podle nichž měl Daladiera Blumovým prostřednictvím přesvědčit, aby velmoci Hitlerovi vnutily jistou část čs. pohraničí, do nějž by pak byla vystěhována značná část německého obyvatelstva z osekané ČSR. „Dva týdny před Mnichovem jsem byl zavolán prezidentem Benešem z jeho úřadu. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován naším rozhovorem při této příležitosti, a trvalo několik minut, než jsem se vzpamatoval. V tomto telefonickém hovoru mně prezident Beneš důvěrně oznámil, že při své příští návštěvě v Paříži bych měl prodiskutovat otázku postoupení části Československa, aby se zabránilo jeho úplnému zničení,“152 zaznamenal Nečas o pět let později v anglicky psané zprávě běh událostí. To, že si Beneš vybral právě Nečase, ukazuje, jakou v něj měl důvěru. Mimořádně mu totiž záleželo na tom, aby se tento tzv. „pátý plán“ nevyzradil. Mělo by to totiž vážný negativní dopad na čs. pozici, ale i na samotného Beneše. Nabízením územních změn totiž zasahoval do

149

AÚTGM, f. EB IV/1, sign. M 10/8, karton 147, Zprávy J. Nečase 1938. Cesty do Paříže a do Londýna v září 1938, str. 9. 150 Tamtéž. 151 Tamtéž, str. 11. 152 NEČAS, J. Remarks about the Political Events Before and After Munich. Cit. podle CHOLÍNSKÝ, J. Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Střední Evropa: Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. 2009, roč. 22, č. 133, str. 82.

pravomocí, které patřily výhradně parlamentu. Navíc mohl očekávat krajně negativní reakci veřejného mínění. Prezidentovy poznámky, které Nečasovi na letišti předal prezidentův osobní tajemník Prokop Drtina,153 jsou napsané narychlo na obyčejném papíru vytrženém z bloku. Beneš v nich škrtal a dopisoval vsuvky: „1.) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl. 2.) Musí být krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. 3.) Musil by býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsahu území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, na konec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko. 4.) Pak by musel býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen. 5.) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám nevím, ale bylo by to asi 4–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté, social. židi zůstali u nás. (…) 1.) Neříci, že to pochází ode mne. 2.) Neříci nic Osusk.154 a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno. 3.) Tyto papíry zničit.“155 Nečas poslední prezidentův příkaz neuposlechl a jeho instrukce zachoval. Důvodem možná bylo to, že úkol plnil i proti svému přesvědčení a chtěl si zachovat důkaz, že nejednal z vlastní iniciativy. Tato mise, jejíž význam pro další vývoj je sporný, jej pak v dalších letech tížila: „Později, když jsem byl ve Francii a na všech stranách slyšel a stále četl poznámky, týkající se Mnichova, cítil jsem to vždy jako dýku v srdci.“156 psal v roce 1943 soc. dem. politik. „Vzhledem k tomu, že prezident Beneš řídil naši zahraniční politiku po dvacet let a také vzhledem k naší slepé důvěře v jeho vedení – věřili jsme, že nejlépe zná prostředky k 153

ZORACH, J. The Nečas mission during the Munich crisis: Nečas’s own account from the Hoover Institution Archies. In: East Central Europe, 16, č. 1–2 (1989), str. 62. 154 Štefan Osuský, velvyslanec v Paříži. 155 AÚTGM, f. EB IV/1, sign. M 10/10, karton 147, pokyny E. Beneše J. Nečasovi, září 1938. Benešovy instrukce v plném znění uvádí např. HAUNER, M. (eds.). Edvard Beneš: Paměti III: Dokumenty. Praha: Academia, 2007, str. 187-188. 156 NEČAS, J. Remarks…, str. 106.

odvrácení katastrofy (když náš soused byl zločinec) – pokládal jsem za svou povinnost splnit jeho instrukce,“ vysvětlil svou motivaci. Literatura se neshoduje, zda Nečas Benešův plán prezentoval pouze v Paříži Blumovi, či také Attleemu a Daltonovi v Londýně.157 Jisté je, že Beneš v týchž dnech (15. a 16. září) nepřímo připustil možnost odstoupení části území i před anglickým i francouzským vyslancem. Hodnocení významu této utajené akce pro následný vývoj se nicméně liší. Zatímco podle Dejmka „odvážný, ba značně riskantní – a formálně jistě neústavní – krok spád událostí podstatněji neovlivnil“158, podle dalších autorů (Kalvoda, Cholínský) ale Daladierovi s Bonnetem, kteří se o návrhu dozvěděli ještě před odletem na jednání v Londýně, rozvázala ruce k souhlasu s anglickou výzvou na odstoupení území. Podle této interpretace by tedy tato „strašná“ odpověď anglicko-francouzská, již se Nečas dozvěděl po svém příletu do Prahy 19. září, byla nepřímým důsledkem jeho mise. „Až do poloviny září 1938 Henleinova sudetoněmecká strana se domáhala pouze autonomie, avšak v druhé polovině onoho měsíce zvýšila svůj požadavek na připojení Sudet k Německu. Tato radikální a náhlá změna v požadavcích Henleina a Nečasova tajná mise v Paříži a Londýně je více než podivuhodnou koincidencí,“159 napsal exilový historik Josef Kalvoda. Tuto interpretaci potvrzuje Osuského zpráva pro Beneše ze 4. října 1938, v níž diplomat zaznamenal svůj první pomnichovský rozhovor s Daladierem. Francouzský premiér podle něj podotkl, že Beneš, který „původně nechtěl dát mizerný čtyrák, aby sudetská otázka byla vyřešena, najednou pak prý přišel sám s návrhem podstoupiti Německu výběžky mající jeden milión německých obyvatel“.160 „Dle ministerského předsedy Daladiera president Beneš prý nejen že tento návrh tajně učinil, nýbrž ještě k tomu poslal do Paříže poslance, který to vykládal Blumovi a socialistům, který to přišel říci jemu, ministerskému předsedovi,“ cituje vyslanec premiéra, jenž měl samozřejmě na mysli Nečase. „Když prezident Beneš navrhl postoupiti Německu jeden milión sudetských Němců, pak Chamberlain řekl Daladierovi: když jeden milión, proč ne dva a proč ne tři milióny, když to definitivní vyřešení sudetského 157

Podle Jindřicha Dejmka Nečas s plánem seznámil nejen Bluma, ale i „další francouzské politiky a 17. září i přední labouristy Clementa Attleeho a Hugha Daltona“. Kárník píše pouze o Blumovi. DEJMEK, J. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá. Prezident republiky a vůdce domácího odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008, str. 147-148. Sám Nečas se ve své zprávě z roku 1943 o podobných jednáních v Londýně nezmiňuje. ZORACH, J. (1989). 158 Tamtéž, str. 147. 159 KALVODA, J. Mnichov: Beneš a vojáci. In: Z bojů o zítřek III.: Historické eseje. Kladno: Dílo, 1998, s. 90-101. 160 HAUNER, M. (2007), str. 254.

problému vyžaduje?“161 pokračuje Osuský. „Daladier poznamenal, že president Beneš, který po celé měsíce virtuózně v proceduře a ve vyjednávání manévroval a řešení se vyhýbal, najednou pak udělal takovou osudnou chybu v principu, když sám od sebe navrhl postoupiti Německu jeden milión sudetských Němců. Měl prý vědět, že tím otevře dvířka pro velikou záplavu,“162 dodal. Francouzský premiér podle diplomata také řekl, že byl v případě napadení ČSR odhodlán bránit, nebyl ale ochoten válčit kvůli udržení sudetských Němců, jejichž odtržení sám Beneš nabídl. Tato slova by skutečně nasvědčovala tomu, že Nečasem tlumočený návrh dal Chamberlainovi dobrý argument k přesvědčování Francouzů, aby pak souhlasili s Hitlerovými podmínkami na postoupení čs. území. Francouzům pak dal zároveň záminku, aby britskému nátlaku mohli podlehnout a vinu poté svést na Beneše. Je ale otázkou, zda zpráva o existenci takového návrhu ze strany ČSR skutečně 18. září zásadně ovlivnila průběh jednání, či zda to teprve ex post a alibisticky tvrdil Daladier, aby se ospravedlnil v Osuského očích. Diplomat, který se podle prezidentova přání o plánu nikdy neměl dozvědět, zachoval tajemství. Beneš se přesto vyzrazení skutečného účelu Nečasovy mise velmi obával. Kalvoda s odkazem na Pavlu Osuskou, diplomatovu manželku, tvrdí, že Beneš Nečase v londýnském exilu žádal, aby „pátý plán“ prohlásil za vlastní iniciativu, o níž prezident nebyl informován. Nečas to odmítl a byl jako nepohodlný svědek „zlikvidován“.163 Beneš sám existenci plánu popíral, a to i v rozhovoru s Osuským. „Nečas jel bez mého vědomí a dozvěděl jsem se o tom teprve až po jeho prvním návratu z Paříže,“164 uvedl na poradě čs. vyslanectví v Londýně 7. října 1939. Nezmiňuje se o něm (a ani o Nečasovi, přestože jeho role nebyla zcela bezvýznamná) ani v jinak velmi podrobné knize Mnichovské dny.165 Sám Nečas uvedl, že byl „překvapen a opravdu šokován“, když mu Beneš, který nevěděl, že se jeho instrukce zachovaly, později v exilu navrhl, aby svou cestu vydával za vlastní iniciativu.

161

Tamtéž, str. 254-255. Tamtéž, str. 255. 163 Osuská patrně měla na mysli likvidaci politickou: Nečas v roce 1943 skončil v londýnské exilové vládě a dožil v ústraní na velšském venkově. KALVODA, J. Případ Ing. Jaromíra Nečase. In: Z bojů o zítřek II.: Dokumentace. Toronto: Moravia Publishing Inc., 1996, str. 154-155. 164 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ [I.]. (1966), str. 31. 165 BENEŠ, E. Mnichovské dny. Londýn: Ústav Dr. Edvarda Beneše, 1955. 162

Když se ministr sociální péče 19. září vrátil, odjel na Hrad, kde jej ve 13.45 přijal Beneš.166 V té chvíli přišli také britský a francouzský vyslanec Basil Newton a Victor de Lacroix, aby prezidentovi oznámili anglicko-francouzský plán, podle nějž měla ČSR odevzdat většinově německé okresy Hitlerovi a výměnou získat mezinárodní garance pro zbytek území.167

1.6.3 Mnichov a Zenklův puč Události nabraly rychlý spád. Beneš svolal vládu, jejíž jednání se protáhlo hodinu přes půlnoc, aby se druhý den sešla k novému, celodennímu rokování. Až v podvečer 20. září předal ministr zahraničí Kamil Krofta jednoznačně odmítavé rozhodnutí. Vláda hrála o čas a doufala v sílící odpor uvnitř Francie i Anglie. Podnítit tyto tendence měla i zmiňovaná třetí Nečasova cesta z 19.–20. září.168 Tlak spojenců ale zesiloval. Newton a de Lacroix neváhali Beneše vzbudit ve dvě hodiny v noci 21. září a přečíst mu strohé demarše svých vlád. „Jestliže čs. vláda nebude moci okamžitě přijmout franko-britské návrhy a odmítne je a jestliže z takto vytvořené situace vznikne válka, bude za ni zodpovědné Československo a Francie se k válce nepřipojí,“169 hrozila francouzská vláda. Už v šest hodin ráno se sešel Hodžův kabinet a v reakci na zdrcující tlak ultimátum přijal, čímž vůči sobě popudil veřejnost a vyvolal masové demonstrace. Premiér podal demisi a do čela nové „vlády národní jednoty“ se postavil někdejší legionář generál Jan Syrový. Jeho úřad se sice v parlamentu opíral o tytéž politické síly, jeho charakter však byl odbornický. Nečase na postu ministra sociální péče vystřídal úředník tohoto resortu Bedřich Horák. Prvním krokem vlády byla mobilizace armády, kterou provázelo obrovské občanské vzepjetí. Zároveň došlo 23. září ke krachu godesberských jednání Chamberlaina s Hitlerem a následně k příznivým pohybům na mezinárodní scéně. Politika appeasementu, protlačovaná Londýnem, však opět získala navrch a mocnosti se rozhodly akceptovat i Hitlerovy nově vystupňované godesberské územní požadavky vůči ČSR, na jejíchž hranicích stála německá vojska připravená k útoku.170

166

AÚTGM, f. EB IV/1, sign. R 86/1, karton 121, záznam ze dne 19. září 1938. Podle Koutka prezident vyslal Nečase s „pátým plánem“ za Blumem až právě 19. září v reakci na tuto zdrcující zprávu, to ale ostatní prameny i logika věci vylučují. KOUTEK, O. (2011), str. 44. 168 KÁRNÍK (2003), str. 589. 169 OLIVOVÁ (2012), str. 265. 170 Tamtéž, 267-275. 167

Praha však nadále odolávala. V noci na 28. září se americký prezident Franklin D. Roosevelt obrátil na Francii a Anglii s návrhem na svolání mezinárodní konference. Jejího zprostředkování se ujal Hitlerův spojenec, italský vůdce Benito Mussolini a schůzka byla svolána na 29. září do Mnichova. Účastníci konference (kromě Hitlera a Mussoliniho také Daladier a Chamberlain) odsouhlasili, že jednání proběhne bez účasti ČSR. Shodli se na tom, že Praha musí vyklidit Sudety mezi 1. a 10. říjnem, nové hranice pak měl s konečnou platností vymezit mezinárodní výbor. Okleštěnému Československu Anglie s Francií slibovaly garance. Dohoda vstupovala v platnost podpisem a bez ohledu na stanovisko čs. vlády. 171 Ozbrojený odpor by v těchto podmínkách z ČSR udělal viníka války, což Beneš dobře chápal. Značná část veřejnosti však byla odhodlána k obraně státu a bleskovou kapitulaci vlády vnímala jako zradu. To platilo i pro část politické elity a vojenských velitelů. Ještě 2. října se v bytě pražského primátora Petra Zenkla sešli hlavní představitelé protimnichovské opozice, především z okruhu Národního sjednocení a národněsocialistické strany (mj. Josef Patejdl, z vojáků pak Sergej Ingr, Emanuel Moravec a Lev Prchala, z diplomatů Hubert Masařík). Z řad sociální demokracie, jež jinak zachovávala věrnost Benešově linii, se dostavil Jaromír Nečas.172 Cílem bylo přinutit k demisi Syrového vládu a vytvořit nový kabinet složený ze zástupců všech stran. Účastníci schůzky spoléhali na to, že armáda stále ještě ovládala většinu opevnění a doufali, že na svou stranu získají i velitele hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. Jeho postoj byl ale zdrženlivý. V pondělí 3. října vyslali účastníci schůzky plukovníka Emanuela Moravce jednat s Benešem, který jej na Hradě přijal a ujistil o brzkém sestavení nové vlády, jež měla krizi vyřešit. Generál Krejčí se téhož dne odmítl postavit do čela kabinetu kvůli tomu, že návrh neměl podporu všech politických stran, zejména lidovců. Plán vojenského převratu tak ztroskotal. Jak shrnul Pavlát, „v prvních říjnových dnech roku 1938 bylo příliš pozdě. Nebylo možné opřít se o podporu masového hnutí, chyběla podpora komunistů, ze sociálních demokratů stál za skupinou jen Jaromír Nečas“.173 Přestože uvnitř této protimnichovské opozice zaznívaly hlasy proti Benešovi, nezískaly ale převahu a úsilí skupiny se soustředilo na výměnu vlády. Naopak mezinárodní tlak na prezidentovu abdikaci stoupal. 171

Tamtéž, 279-282. Text mnichovské dohody např. HAUNER, M. (2007), str. 242-244. PAVLÁT, J. (2009), str. 87-88, KOUTEK, O. (2011), str. 52. 173 PAVLÁT, J. (2009), str. 89. 172

Berlín dával najevo, že je pro něj Beneš, k němuž Hitler cítil osobní zášť, v čele osekaného Československa nepřijatelný. Prezident nakonec abdikoval 5. října. O den později se rozloučil se zaměstnanci své kanceláře a odjel do Sezimova Ústí. Ve své tamní vile musel načerpat nové síly a zotavit se z náporu mnichovských dní. Zároveň se však stával terčem stále ostřejších útoků uvnitř republiky.174 Nečas Beneše záhy po jeho abdikaci ujistil o své loajalitě. „Prosím Vás, abyste vždycky a za všech okolností počítal s tím, že se můžete – ať půjde o cokoliv – vždy se svým přáním a vzkazem se ke mně obrátit. Přijde zase Váš čas a Váš den. Kéž se zdaří využít mezičasu k tomu, abyste se osvěžil a načerpal po nadlidské námaze nové síly,“ 175 napsal prezidentovi v osobním dopisu 9. října. „Ano, přijde zase čas, čas nás všech, kteří jsme šli správnou cestou proti zlu a zbabělosti – a proto klidně a pevně se připravuji k další práci. A zase se sejdeme. Není jiných alternativ nežli právo, pravda, fair play – zlo, násilí, zbabělost a zrada. My šli cestou první a půjdeme jí dál,“176 odpověděl už z londýnského exilu Beneš. Prezident, který chtěl původně zůstat ve vlasti alespoň do státního svátku 28. října, musel ČSR pod tlakem okolností opustit už dříve. Byl několikrát z Prahy upozorněn vládou, jíž zas hrozil ohledně Beneše Berlín, aby odjel pokud možno co nejdříve. „Současně přijel z Londýna s důraznými a varovnými výzvami můj synovec Bohouš Beneš, abych z Prahy co nejdříve odjel. Ačkoli mé zdraví bylo špatné, rozhodl jsem se, především abych vládě situaci neztěžoval, odjeti z Československa do Londýna už 22. října 1938,“177 vzpomíná Beneš ve svých pamětech. Ještě před odletem se ale sešel s nejbližšími spolupracovníky a dal jim instrukce pro přípravu domácího odboje. Tajemníku Drtinovi uložil, s kterými politiky nové Syrového vlády se má sejít: s Janem Černým, Petrem Zenklem, Stanislavem Bukovským a Josefem Kalfusem. Kromě toho měl jednat i se šéfem národních socialistů Václavem Klofáčem, senátorem Antonínem Kloudou, kancléřem Šámalem a poslancem Jaromírem Nečasem. „Zde nebylo výzev k ilegalitě ještě, ale bylo to předběžné naznačení, že dr. Beneš s těmito lidmi počítá a že jejich vlastenecké věrnosti důvěřuje. Pro mne tyto návštěvy s některými z nich byly vlastně přímo počátkem důvěrné a později vyloženě ilegální spolupráce. To platí zejména o dr. Kalfusovi a ing. Nečasovi,“178 napsal do svých pamětí Drtina. 174

ZEMAN, Z. (2000), str. 153-156. AÚTGM, f. EB KOR-57, sign. M6/6/5, karton 143, J. Nečas E. Benešovi, v Praze dne 9. října 1938. 176 AÚTGM, f. EB IV/1, sign. M 10/8, karton 147, Zprávy J. Nečase 1938, dopis E. Beneše J. Nečasovi, v Londýně dne 30. října 1938. 177 HAUNER, M. (eds.). Edvard Beneš: Paměti II. Od Mnichova k nové válce. Praha: Academia, 2007, str. 61. 178 ANM, f. P. Drtina, k. 4 a č. 175, Vzpomínky dr. P. Drtiny z let 1938/39 (rkp. 1965), str. 2. Cit. podle KOUTEK, O. (2011), str. 58. 175

1.7 Druhá republika a domácí odboj 1.7.1 Národní strana práce Po podpisu Mnichovské dohody se situace v ČSR začala radikálně měnit. Mimořádných politických otřesů v Praze využila Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), která zcela ovládla slovenskou politickou scénu, designovala Jozefa Tisu jako slovenského premiéra a ultimativně žádala Prahu o jeho jmenování. To se také 7. října stalo a prvorepublikové Československo tak definitivně zaniklo. Krátce poté se autonomie domohla Podkarpatská Rus. Ještě 4. října byla jmenována druhá Syrového vláda. Zřejmě nejvýznamnější změna se odehrála na ministerstvu zahraničí: Benešova spojence Kroftu vystřídal agrárník František Chvalkovský, který vektor čs. zahraniční politiky obrátil směrem na hitlerovské Německo. Prezidentem byl 30. listopadu po souhlasu Berlína zvolen ceněný právník Emil Hácha. Jistou totalizací procházel i čs. stranický systém. Pod vedením agrárníků se v polovině listopadu většina dosavadních politických stran (či jejich radikálně konzervativních a profašistických křídel) sjednotila do Strany národní jednoty (SNJ), jejímž předsedou se stal Rudolf Beran. Ten také 1. prosince vystřídal Syrového v čele vlády. K podobnému sjednocení došlo pod Hamplovým vedením i na levé straně politického spektra, kde sociální demokraté s částí národních socialistů vytvořili Národní stranu práce (NSP), jíž v parlamentu patřila zhruba třetina křesel. Zamezilo se tím vzniku systému jediné vládnoucí strany. KSČ byla nejprve 20. října pozastavena činnost a 27. prosince byla rozpuštěna. Národní shromáždění 15. prosince schválilo zákon, jímž zmocnila vládu nahrazovat zákony svými nařízeními. Tímto způsobem byla v podstatě demontována parlamentní demokracie. Podstatných změn doznala hlavně společenská atmosféra: Už v říjnových dnech se rozpoutala bezskrupulózní kampaň proti Benešovi. Velmi hlasitě se začali ozývat fašisté a krajní nacionalisté, na povrch vyhřezly antisemitské vášně. Tento úpadek zasáhl takřka všechny oblasti společnosti: od politiků přes novináře a umělce až po široké vrstvy obyvatelstva. Zároveň bylo Česko-Slovensko vháněno do područí nacistického Německa.179 Národní strana práce, jejímž prvním místopředsedou (a předsedou parlamentního klubu) se stal Nečas, plnila funkci jakéhosi umírněného kontrolního orgánu SNJ. Sociální demokraté a jmenovitě i Nečas trvali na tom, že demokracie nemůže být zachována v podmínkách jediné strany. „Zjednodušení politických poměrů“ v podmínkách ohrožení však podpořil.

179

KÁRNÍK, Z. (2003), str. 629-634.

„Vítáme především zásadu, že zjednodušení politických poměrů a celková změněná situace republiky vyžaduje, aby byl učiněn konec dosavadním komplikovaným a roztříštěným stranicko-politickým poměrům. Chceme-li však udržeti své české země jako demokratické, nemůžeme míti jen jedinou stranu,“180 prohlásil Nečas 14. prosince v Národním shromáždění. NSP podle něj hodlala zaujmout „positivní postoj ke všem úkolům doby, ať již jde o zajištění ochrany a bezpečnosti republiky nebo o její hospodářské a sociální nové vybudování. Bylo by přímo hříšným luxusem, kdyby se v dnešních osudových dobách nepřitáhly všechny konstruktivní složky národa ke kladné spolupráci“. Horák (2012) tento stav příhodně nazval „svého druhu opoziční smlouvou“.181 Důrazně se Nečas zastal prvorepublikových hodnot, které byly v době Druhé republiky pod neustávajícím útokem a jež ztělesňovala osoba T. G. Masaryka. „Uvažme dobře, co děláme, dopouští-li se na příklad, aby osoba presidenta Osvoboditele byla snižována a zbavena důstojnosti. (…) Nešlapme si sami po tom, co nám bylo svaté. Ztratíme-li úctu k sobě samým, ztratí ji k nám i cizina,“ vyzval poslance. Strana, jejímž posláním bylo nabídnout platformu levicově smýšlejícím občanům a představovat loajální opozici vládnoucí SNJ, musela rovněž vyřešit otázku, zda do svých řad přijmout rozpuštěné komunisty. Předseda Hampl i jeho první zástupce Nečas se obávali radikalizace strany. Vedení se nakonec usneslo, že budou přijímáni jen umírnění komunisté. Podle statistiky, zveřejněné Bohumilem Laušmanem 20. února 1939, bylo podáno 125 509 přihlášek, z nichž jen 647 jich bylo odmítnuto.182 Po založení NSP také po více než 45 letech skončilo vydávání hlavního soc. dem. listu Právo lidu, do nějž Nečas často přispíval. Jeho redakci, která se nacházela v Lidovém domě, se aktivně věnoval i v době Druhé republiky, kdy místo něj začal vycházet deník Národní práce.183 Následující svědectví o této době zanechal Jaroslav Seifert: „…idyla trvala v redakci Práva lidu jen do osudných dní, kdy přišli Němci. Pak bylo zle. Právo lidu bylo zastaveno a měla ho nahradit Národní práce. Život v redakci náhle zhořkl. Někteří z redaktorů byli zatčeni, mnozí z úřadoven strany sociálně demokratické uprchli za hranice. Mezi nimi i poslanec Jaromír Nečas, který po okupaci docházel častěji do redakce a připravoval noviny 180

Projev je jinak věnován především hospodářským aspektům „nového budování republiky“. Národní shromáždění Republiky Československé (NS RČS) 1935 –1938, 157. schůze. Stenozáznam vystoupení poslance J. Nečase ze 14. prosince 1938. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/157schuz/s157005.htm 181 HORÁK, P. Bohumil Laušman – politický životopis. Riskantní hry sociálnědemokratického lídra. Praha: Mladá fronta, 2012, str. 34. 182 Tamtéž, str. 39. 183 HORÁK, P. (2012), str. 37.

na těžké časy,“ napsal básník ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa. „Nečas byl pohledný, příjemný muž a poctivý socialista. Měli jsme ho rádi. (…) Vzpomínali jsme na jeho rady, i když se v mnohém mýlil. Situace vyvíjela se jinak, než si představoval a než jsme si mysleli,“184 podotkl, aniž by však upřesnil obsah těchto rad.

1.7.2 Benešovi věrní Záhy po Benešově emigraci se kolem jeho bývalého tajemníka Prokopa Drtiny začali soustřeďovat lidé, jimž bývalý prezident věřil a kteří naopak navzdory štvavé kampani zachovávali věrnost jemu. První členové neformálního kroužku se etablovali z okruhu klubu Přítomnost a časopisu Demokratický střed, jejich počet se ale dále rozšiřoval. První schůzky, která se uskutečnila jen několik dní po Benešově odletu, se kromě Drtiny zúčastnili vyslanci Jaromír Smutný a Jan Jína, vydavatel Zdeněk Chytil a právník Jaroslav Drábek. Jejich cílem bylo dohodnout způsob komunikace s bývalým prezidentem a koordinovat činnost pro případ války.185 Ještě v polovině listopadu poslala skupina za Benešem do Londýna prvního posla. Byl jím Drábek, který měl za úkol přivézt exprezidentovy instrukce ohledně dalšího postupu. „Další poslové přicházeli pak pravidelně až do mého odchodu do Ameriky v únoru 1939,“186 napsal do svých pamětí Beneš, který byl v té době se spolupracovníky doma v čilém korespondenčním styku. Vyzýval je, aby nepropadali malomyslnosti a připravovali se na válku. Ta podle jeho tehdejších odhadů měla začít nejpozději v červnu 1939. Do té doby si však uložil v tichosti vyčkávat a do dění v Česko-Slovensku nevstupovat. Skupina postupně nabírala nové členy. V první polovině roku 1939 to byli například národní socialisté Josef Patejdl (NSP) a Antonín Klouda (SNJ), poslanec za Národní sjednocení Ladislav Rašín (SNJ), a Jaromír Nečas.187 Blesková okupace českých zemí 15. března 1939 mnohé zaskočila a skupina se musela ze dne na den připravit na přechod do naprosté ilegality. Základními úkoly bylo zajištění všech dostupných spojení s exilem a ustavení politické centrály, která měla vycházet z prvorepublikového stranického systému. Cílem této organizace bylo v zahraničí ukázat, jaké autoritě se Beneš doma těší. Už 17. března se Drtina na návštěvě u soc. dem. poslance

184

SEIFERT, J. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 544-545. KOUTEK, O. (2011), str. 58-59. 186 HAUNER, M. (2007). Paměti II., str. 62. 187 KOUTEK, O. (2011), str. 58-63. 185

Františka Němce sešel s Nečasem a Laušmanem. Sociální demokraté za svého zástupce v politické centrále vybrali Nečase, Laušman byl zvolen náhradníkem.188 Z dalších pěti prvorepublikových státotvorných stran se postupně připojili brněnský soudní rada Ferdinand Richter (za národní socialisty), za lidovce profesor Adolf Procházka a nakonec ministr Ladislav Karel Feierabend za agrárníky. S vypuknutím války tak mohla zahájit činnost organizace, která si zvolila jméno Politické ústředí (PÚ). V jejím čele stanul 72letý Přemysl Šámal, který od roku 1919 zastával post hradního kancléře a těšil se značné autoritě. Politické ústředí se snažilo plnit roli koordinátora dalších odbojových složek, pomocí vysílačky udržovalo spojení s Benešem a jeho londýnským okolím.189

1.7.3 15. březen – hašení požáru? Na tomto místě je také potřeba zmínit Nečasovu aktivní účast na vzniku a jepičím životě jiného politického uskupení – Českého národního výboru (ČNV). Orgán, v němž se soustředili především čeští fašisté z okruhu Vlajky, Národní obce fašistické (NOF) či Akce národní obrody (ANO), byl vyhlášen už ráno 16. března poté, co fašisté obsadili budovu parlamentu v úmyslu chopit se pod kuratelou okupantů moci. Své zástupce do tohoto orgánu po složitých jednáních z předchozího dne vyslala i SNJ (Oldřicha Suchého) a NSP (kromě Nečase, který měl mít na starost rozhlasovou službu, ještě poslance Františka Němce). Noviny týž den otiskly prohlášení ČNV, podle nějž úkol uskupení spočíval v tom, aby „byla definitivně odstraněna dosavadní ničím neodůvodněná zatrpklost k německé říši“.190 Do čela kolaborantské akce se postavil předseda NOF generál Rudolf Gajda. Pozdější svědectví však ukazují na to, že vedoucí roli v ustavování ČNV měl spíše Nečas. Jeho stranický kolega Němec po válce před Národním soudem prohlásil, že právě Nečas patřil k hlavním organizátorům ČNV, protože se mu nedařilo navázat kontakt s vládou a nevěděl, zda ještě vůbec existuje. Z tohoto důvodu přesvědčoval další politiky o nutnosti vytvořit orgán, který by národ v kritické době zastupoval. Podobně průběh událostí při své obhajobě roku 1947 popisoval i Gajda, jehož údajně povolal Nečas, aby pak následně byl zvolen předsedou ČNV.191 Podle rozsudku192 v Gajdově

188

Tamtéž, str. 64. Činnost politického ústředí včetně Nečasovy role v něm ve druhé části svých pamětí popisuje také literární vědec Václav Černý (1905-1987). ČERNÝ, V. Křik koruny české. Paměti 1938-1945. Brno: Atlantis, 1992, str. 134145. 190 Český národní výbor. Lidové noviny. 1939, roč. 2/47, č. 61/138 (16. 3.), str. 1. Dostupné z: http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:b6faf790-51a4-11dd-bf0b000d606f5dc6&q=%22%C4%8Cesk%C3%BD%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20v%C3%BDbor%22. 189

případě byl hlavním organizátorem výboru „ing. Jaromír Nečas (…), o jehož poctivém vlastenectví (…) nelze pochybovat“.193 Právě Nečasova osobnost byla pro soud dostatečnou zárukou, že cílem ČNV nebyl státní převrat, nýbrž snaha zachovat klid a pořádek. Sám Nečas svou roli v prosinci 1940 popsal následovně: když 15. března přišel do parlamentu, jeho budova byla obsazena různými fašistickými skupinami. Pokoušel se spojit s premiérem Beranem, aby se s ním domluvil, co dělat pro to, aby byl dosavadní kabinet udržen u moci co nejdéle a zabránilo se tak „lůzovládě“. Po konzultacích s předsedou Hamplem a dalšími dospěli k závěru, že do parlamentu musí přijít zástupci různých politických stran, které by prosadili své lidi do fašistického národního výboru. Hráli také o čas – demokraté se snažili udržet situaci pod kontrolou do doby, než se z Berlína vrátí prezident Hácha, který tam pod tvrdým Hitlerovým nátlakem odsouhlasil vznik Protektorátu Čechy a Morava. V těchto krizových hodinách demokratičtí politici opakovaně odmítali výzvy, aby byla ustavena nová vláda. Nečas osobně se podle vlastní výpovědi postavil návrhu vlajkistů, aby se výbor vydal vítat německé vojáky. Bouřlivá jednání v parlamentu probíhala mezi čtyřmi hlavními silami – gestapem podporovanou Vlajkou, Gajdovými fašisty, ANO a demokratickými poslanci. „Úlohu pro sebe hráli fašisté, jejichž vůdce Gajda se snažil po našich intervencích bránit pustošení a drancování Prahy. (…) Sedl jsem si vedle Gajdy a stále jsem dával pozor, aby dával slušné direktivy svým lidem, když docházely zprávy o drancování,“ napsal. Svou činnost z 15. září zpětně hodnotil kladně. Podařilo se podle něj zabránit drancování měst, pogromům a zabíjení lidí. Namísto anarchie a uzmutí moci pronacistickými vlajkaři se udržela česká vláda.194 Ne všichni ale tomuto vysvětlení uvěřili. Nečasův pozdější kolega z odboje a exilové vlády Ladislav Karel Feierabend mínil, že jeho hlavním motivem byla touha po moci.195 Je ale třeba poznamenat, že se oba politici po neshodách v Londýně rozešli ve zlém, a tak ani Feierabend, stejně jako Nečas, nemusí průběh událostí hodnotit objektivně. Také pozdější hrobař sociální demokracie Zdeněk Fierlinger nezapomněl poznamenat, že

191

KRÁL, M. Národní soud s generálem Radolou Gajdou 1947. Případová studie. Praha, 2010. Bakalářská práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, str. 33. 192 Generál Rudolf (Radola) Gajda (1892-1948), významný legionář, později vůdce českých fašistů, který za protektorátu podporoval český odboj, byl odsouzen k dvouletému trestu hlavně za svou druhorepublikovou činnost. KRÁL, M. (2010). 193 Národní archiv, fond Národní soud, karton 164, poř. č. 175. Rozsudek, s. 50. Cit. podle KRÁL, M. (2010), str. 78-79. 194 Nečas popsal své pookupační působení v rozsáhlé zprávě prezidentu Benešovi, již sepsal v prosinci 1940. Jde o významný dokument nejen pro studium Nečasova života, ale počátků čs. odboje. OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 153-156. 195 FEIERABEND, L. K. Politické vzpomínky [II.]. Brno, Atlantis, 1994, str. 222.

„dělnictvo bylo rozhořčeno, že 16. března 1939 šel s vlajkaři, fašouny a černosotněnci do národního výboru, který lezl Hitlerovi do prdele…“196 Trvání ČNV bylo krátké. I přes podbízivé postoje vlajkistů dala okupační moc přednost stávajícímu okruhu lidí kolem prezidenta Háchy a výbor nahradilo Národní souručenství.

1.7.4 Dvojí role Ačkoliv Nečas patřil k přesvědčeným demokratům, věrným prvorepublikovým ideálům, nebyl zpočátku špatně zapsán ani u Němců. Podle Vozky si ještě před Mnichovem dokázal získat sympatie henleinovců, když jezdil po Sudetech a snažil se pozvednout tamní hospodářskou situaci: „Jezdil na český sever, na Liberecko, Mostecko, Duchcovsko, Karlovarsko i do Volar, mluvil i německy na velkých schůzích německé sociální demokracie a věřil, že opatřením větší skývy chleba se získá německý národ pro republiku.“197 Zároveň pro okupanty byla výhodná jeho vysoká popularita nejen mezi dělnictvem. Zřejmě proto také souhlasili, když čeští úředníci (Dr. Caha a Dr. Benda) v květnu iniciovali jeho jmenování do čela nově vzniklého Nejvyššího úřadu cenového (NÚC), který byl podřízen přímo předsedovi vlády. Tím od dubna byl gen. Alois Eliáš. Nečas byl rozhodnut funkci přijmout. Viděl v ní totiž podle svých slov možnost, jak se přičinit k udržení životní úrovně českého lidu a chránit poctivé podnikání. Zároveň úřadu hodlal využít pro organizování ilegální činnosti.198 Svůj úmysl konzultovat s Přemyslem Šámalem i dalšími kolegy z Drtinova kroužku. Zatímco Šámal s přijetím funkce vyslovil souhlas, ne všichni kolegové z odboje měli stejný názor. V Drtinově skupině záležitost vyvolala pobouření i ostré spory o to, zda účastník podzemního hnutí smí přijmout tak vysokou protektorátní funkci. Ostře proti se postavil Bohumil Laušman, jenž se později s Nečasem rozešel ve zlém. Pozitivní byl nakonec postoj Drtinův, který zdůrazňoval přínos funkce pro odbojové zpravodajství, a tak nakonec skupina rozhodnutí nechala na Nečasovi.199 Do čela úřadu byl ale nejprve jmenován sekční šéf František Tománek, jak píše Vozka, bylo to kvůli odporu hradních reakčních kruhů vůči Nečasovi. Proti tomuto rozhodnutí ale rázně zakročili Němci. Už 23. května psal říšský protektor Konstantin von Neurath předsedovi vlády, aby Tománka nahradil Nečas. Ministr dopravy Josef Havelka, který 196https://googleads.g.doubleclick.net/pagead/ads?client=ca-pub-2025287964322501&output=html&h=280&adk=3316849697&adf=3684329264&pi=t.aa~a.791033702~i.1106~rp.1&w=950&fwrn=4&fwrnh=100&lmt=1642166027&num_ads=1&rafmt=1&armr=3&sem=mc&pwprc=8576066767&psa=1&ad_type=text_image&format=950×280&url=https%3A%2F%2Fadoc.pub%2Fjaromir-neas-a-jeho-role-v-eskoslovensko-ukrajinskych-vztazi.html&flash=0&fwr=0&pra=3&rh=200&rw=949&rpe=1&resp_fmts=3&wgl=1&fa=27&adsid=ChAIgNuEjwYQlJuwttrvh_84EkgAse2kPNyeZnCaqRjbyMAIRcn3UDTRgcLa4GtLYPpYUtqHBbF0rLRcyw5Y03Ngk4NmPgCSegHKUIlMImVfnw6ysLO2z513kuc&uach=WyJXaW5kb3dzIiwiMTAuMC4wIiwieDg2IiwiIiwiOTYuMC40NjY0LjExMCIsW10sbnVsbCxudWxsLCI2NCJd&dt=1642165478076&bpp=46&bdt=1350&idt=46&shv=r20220112&mjsv=m202201040101&ptt=9&saldr=aa&abxe=1&cookie=ID%3Db4617b23289f25fb-2221bafe18cf0047%3AT%3D1642165477%3ART%3D1642165477%3AS%3DALNI_MY1ULzgF2suTQqWH9DMCD6etnjcgw&prev_fmts=0x0%2C307x250%2C982x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280&nras=4&correlator=8026514204538&frm=20&pv=1&ga_vid=1741559578.1642165477&ga_sid=1642165477&ga_hid=1884340982&ga_fc=1&u_tz=-300&u_his=1&u_h=768&u_w=1366&u_ah=728&u_aw=1366&u_cd=24&u_sd=1&dmc=8&adx=368&ady=26811&biw=1349&bih=625&scr_x=0&scr_y=24348&eid=31064070%2C21067496&oid=2&psts=AGkb-H9GnpfLv2XnhCUxushKFAIwD4ChFb_t2O1PAcVhstIoJDvhD7tPtUVx1OGZK7MM72zYolNv02Xe-AcMUys%2CAGkb-H8iPOxGL73sSXJt4-wjYUmv3HSba5V5Jp2USVnSajj5FLQ6kuWONRwkYlvLj759mKR6QYO4bajlaGbTzVw&pvsid=1603516604454253&pem=11&tmod=132&ref=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F&eae=0&fc=1408&brdim=0%2C0%2C0%2C0%2C1366%2C0%2C1366%2C728%2C1366%2C625&vis=1&rsz=%7C%7Cs%7C&abl=NS&fu=128&bc=31&jar=2022-01-14-13&ifi=7&uci=a!7&btvi=4&fsb=1&xpc=CHUZ0FJGK8&p=https%3A//adoc.pub&dtd=M

Archiv Národního muzea, Zdeněk Fierlinger, inv. č. 313, kar. 16, opis Fierlingerovy zprávy B Laušmanovi nedat. Cit. podle HORÁK, P. (2012), str. 116. 197 VOZKA, J. (1946), str. 40. 198 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 150-151. 199 KOUTEK, O. (2011), str. 67.

záležitost vyřizoval, pak navrhl říšskému sekretáři K. H. Frankovi, aby byl exministr sociální péče jmenován Tománkovým zástupcem, zatímco ten by odešel na dovolenou. Frank však na Nečasovi jako šéfovi úřadu trval.200 ČTK tak mohla 22. června vydat zprávu, že „státní president rozhodnutím ze dne 15. června 1939 zprostil JUDr. Františka Tománka k jeho žádosti z důvodů zdravotních funkce předsedy Nejvyššího úřadu cenového“ a jeho nástupcem jmenoval Nečase.201 Díky novému postu se otevíraly nové možnosti odporu vůči Němcům. V NÚC bylo zaměstnáno na 500 bývalých příslušníků čs. armády, z nichž mnozí se zapojili do vojenské odbojové skupiny Obrana národa. „Soustřeďoval se u mne vlastně vojenský štáb naší ilegální organisace,“202 napsal Nečas Benešovi. Původně dvě oddělené větve odboje – vojenská a politická – postupně navazovaly kontakty a navazovaly spolupráci. Ve své zprávě také vyjmenovává konkrétní případy uvězněných lidí, v jejichž prospěch intervenoval. V srpnu oslovil svého někdejšího kolegu z parlamentu a protektorátního ministra zemědělství Ladislava Karla Feierabenda a nabídl mu účast v politické části odboje za agrární stranu. Tento 48letý politik byl pečlivě vybrán po dohodě se stranickým předsedou Beranem a se souhlasem premiéra Eliáše. Feierabend definitivně souhlasil až po vypuknutí války. První schůzka se konala v bytě primáře Františka Kavky v Praze na Kateřinkách, kam kromě Nečase a Feierabenda přišli Procházka, Rašín a Richter. „Poradu zahájil Nečas ohodnocením situace. Řekl, že po vypuknutí války musíme očekávat další a krutější perzekuci českého národa, poněvadž gestapo bude bdělejší a bezohlednější, než tomu bylo dosud,“203 vzpomíná Feierabend ve svých pamětech. Uvedl, že v protektorátu pracuje řada nezávislých odbojových skupin, které je třeba koordinovat, což bude úkolem PÚ. „Nečas konstatoval, že PÚ vzniká z příkazu prezidenta Beneše a za vědomosti předsedů hlavních politických stran bývalé koalice Berana a Hampla a že účastníci nejsou v Politickém ústředí za své osoby, nýbrž za své politické strany.“204 Jako předsedu navrhl Šámala, který by jako vážená a nadstranická osobnost měl být přijatelný pro všechny, a navíc měl z Mafie bohaté zkušenosti s podzemní prací. To bylo schváleno. Důvěra okupantů k Nečasovi ale netrvala dlouho. Poprvé byl gestapem zatčen a vyslýchán 21. července, poté opět 1. září 1939 (Toto zatčení s jeho odbojovou činností nesouviselo,

200

AKPR, f. KPR – protokol T (tajné), 1921-1944 (1953). Nejvyšší cenový úřad – jmenování vyšších úředníků – dopis K. H. Franka, sign. T 180/39. Dopisy K. von Neuratha, J. Havelky a K. H. Franka z května až června 1939. 201 Ing. Nečas předsedou Nejvyššího úřadu cenového. Národní listy. 1939, roč. 79, č. 171 (23. 6.), str. 1. 202 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 150-151. 203 FEIERABEND, L. K. [I.] (1994), str. 216. 204 Tamtéž, str. 217.

propuštěn byl záhy po intervenci prezidenta Háchy a K. H. Franka. I přesto v odbojových kruzích vyvolalo nervozitu).205 Smyčka se utahovala i kolem Politického ústředí. Už 22. listopadu si gestapo odvedlo národního socialistu Richtera, necelý měsíc poté si přišlo pro Rašína. Nečas tehdy Feierabendovi sdělil, že Němci už znají všechny členy Politického ústředí.206

1.8 V exilu 1.8.1 Útěk V pondělí 15. ledna 1940 si předseda vlády Eliáš k sobě zavolal ministra Feierabenda a předsedu Nejvyššího úřadu cenového Nečase, aby je varoval před chystaným zatčením. „Protektor mi sdělil, že se vyšetřilo, že Nečas a Feierabend jsou členy podzemní organizace, která přijímá rozkazy od zahraničního odboje a podle nich řídí práci podvratných skupin doma. Tím nesporně prokázali svoje protiněmecké smýšlení a dopustili se zločinu proti Německé říši. Nemohou samozřejmě zastávat ministerské úřady a musí hned podat demisi,“207 vzpomíná na premiérova slova Feierabend. Eliáš se v předchozí rozmluvě s Neurathem obou zastal, čímž jim umožnil zůstat několik dalších dnů na svobodě a připravit si tak útěk. Premiér dal najevo, že demisi, již na nich měl vynutit, naopak podávat nesmějí: útěk činných ministrů podle něj znamenal pro Němce větší poškození reputace. Nečas se podle Vozkova svědectví se rozloučil se ženou a s dcerou a na oko jim napsal dopis na rozloučenou, v němž předstíral sebevraždu. Přestože byl tento novinář a Nečasův přítel přímým svědkem událostí (dopis na rozloučenou pak sám vhodil v Pardubicích do schránky), ve své knize uvádí chybné datum jeho útěku. Nedošlo k němu totiž 22. ledna, ale už v úterý 16. ledna, den po rozmluvě s Eliášem.208 I přes tento omyl a některé další nepřesnosti je Vozkovo svědectví cenné, uvádí některé podrobnosti, které se jinde nevyskytují: „Na odjezdu Nečasově nebylo nic romantického. Jeho cesta, při níž mu dělali společníky generál [Bedřich] Neuman a generál [Alois] Vicherek (Slezák) byla vzorně připravena, poněvadž se už vzorně osvědčila v několika případech předešlých. Tento snadný a nebezpečný převoz zorganisoval pro odbojové pracovníky ředitel legionářské Centrokomise Svoboda (známý pod pseudonymem Roudný), za pomoci oddaného 205https://googleads.g.doubleclick.net/pagead/ads?client=ca-pub-2025287964322501&output=html&h=280&adk=3316849697&adf=4053119497&pi=t.aa~a.791033702~i.1138~rp.1&w=950&fwrn=4&fwrnh=100&lmt=1642166028&num_ads=1&rafmt=1&armr=3&sem=mc&pwprc=8576066767&psa=1&ad_type=text_image&format=950×280&url=https%3A%2F%2Fadoc.pub%2Fjaromir-neas-a-jeho-role-v-eskoslovensko-ukrajinskych-vztazi.html&flash=0&fwr=0&pra=3&rh=200&rw=949&rpe=1&resp_fmts=3&wgl=1&fa=27&adsid=ChAIgNuEjwYQlJuwttrvh_84EkgAse2kPNyeZnCaqRjbyMAIRcn3UDTRgcLa4GtLYPpYUtqHBbF0rLRcyw5Y03Ngk4NmPgCSegHKUIlMImVfnw6ysLO2z513kuc&uach=WyJXaW5kb3dzIiwiMTAuMC4wIiwieDg2IiwiIiwiOTYuMC40NjY0LjExMCIsW10sbnVsbCxudWxsLCI2NCJd&dt=1642165478240&bpp=35&bdt=1514&idt=35&shv=r20220112&mjsv=m202201040101&ptt=9&saldr=aa&abxe=1&cookie=ID%3Db4617b23289f25fb-2221bafe18cf0047%3AT%3D1642165477%3ART%3D1642165477%3AS%3DALNI_MY1ULzgF2suTQqWH9DMCD6etnjcgw&prev_fmts=0x0%2C307x250%2C982x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280&nras=5&correlator=8026514204538&frm=20&pv=1&ga_vid=1741559578.1642165477&ga_sid=1642165477&ga_hid=1884340982&ga_fc=1&u_tz=-300&u_his=1&u_h=768&u_w=1366&u_ah=728&u_aw=1366&u_cd=24&u_sd=1&dmc=8&adx=368&ady=28038&biw=1349&bih=625&scr_x=0&scr_y=25558&eid=31064070%2C21067496&oid=2&psts=AGkb-H9GnpfLv2XnhCUxushKFAIwD4ChFb_t2O1PAcVhstIoJDvhD7tPtUVx1OGZK7MM72zYolNv02Xe-AcMUys%2CAGkb-H8iPOxGL73sSXJt4-wjYUmv3HSba5V5Jp2USVnSajj5FLQ6kuWONRwkYlvLj759mKR6QYO4bajlaGbTzVw%2CAGkb-H9gXput0bn6Yc521Gn-wsRSiFMnfkemnxsZszz8dB_7zfluE70R81rhJdC7c4-a3PDtNz1EEhE4Fp7CLbR1&pvsid=1603516604454253&pem=11&tmod=132&ref=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F&eae=0&fc=1408&brdim=0%2C0%2C0%2C0%2C1366%2C0%2C1366%2C728%2C1366%2C625&vis=1&rsz=%7C%7Cs%7C&abl=NS&fu=128&bc=31&jar=2022-01-14-13&ifi=8&uci=a!8&btvi=5&fsb=1&xpc=6qG91CaalH&p=https%3A//adoc.pub&dtd=M

KOUTEK, O. (2011), str. 72. FEIERABEND, L. K. [I.] (1994), str. 246-257. 207 Tamtéž, str. 260. 208 Uvádí to ve svých pamětech Feierabend [I.] na str. 262. Už 19. ledna byl navíc Nečas v Jugoslávii (OTÁHALOVÁ a ČERVINKOVÁ [I.] na str. 156, Feierabend na str. 264), proto tento Vozkův údaj nemůže odpovídat skutečnosti. 206

personálu jedné soupravy spacích vozů, průvodčího Zemana,“ napsal. Jeho služeb o tři týdny dříve využil i Drtina s manželkou Ludmilou a Vladimírem Klecandou.209 Spacím vozem se tedy Nečas dostal do jugoslávského Bělehradu, kde mezi 19.–22. ledna uskutečnil několik jednání s místními představiteli včetně premiéra Dragiši Cvetkoviće, kterého znal ještě z doby svého angažmá v Mezinárodním úřadu práce. „Dal mi, protože jsem z Prahy do Bělehradu přijel bez pasu, falešný jugoslávský pas na jméno inž. Nikić. Když jsem se ho zeptal, nebudu-li mít na hranicích potíže, jen se usmál a řekl: ‚Prohlaste jen, že jste Čech a budete vidět, že Vás hned pustí‘.“210 To se pak i stalo. Nečasovi se podařilo do Prahy rodině i spolupracovníkům z odboje poslat informaci, že v pořádku překročil hranice. Manželka Marie obdržela domluvený sebevražedný dopis a sehrála před úřady divadlo, že se bojí o jeho život a že zřejmě předseda NÚC spáchal sebevraždu. Svůj údajný čin v dopise odůvodnil tím, že nedokázal zabránit růstu cen a neunesl výčitky dělníků. Po jeho těle se intenzivně pátralo. Záhy však rozhlas přinesl zprávu o tom, že uprchl. Hácha jej 26. ledna zbavil funkce a do čela NÚC usedll říšský úředník Hans Joachim Bosse.211 Podle Vozky útěk vyzradil Cvetković: „Původní plán, aby Nečas po určitou dobu žil v inkognitu, byl zmařen též důvěřivostí Nečasovou, který v Bělehradě, už tehdy prostoupeném gestapáckou špionáží, navštívil min. zahraničí (sic!) Cvetkoviće (…). Nečas nepoznal, že ‚cikán‘ Cvetkovič je náhončím Berlína.“212 Po třech dnech v Jugoslávii odjel do Francie, kde strávil tři týdny. Stýkal se tam hlavně s lidoveckým politikem Janem Šrámkem, v jehož vládě později v Londýně zasedl, aby jej informoval o situaci v protektorátu. Přijat byl i Blumem, kterého přesvědčoval k uznání legitimity Československého národního výboru. Šéf francouzských socialistů stejně jako exministr kolonií Marius Moutet se prý k tomuto vládnímu orgánu stavěli rezervovaně a kritizovali jeho složení, zvlášť kvůli tomu, že v něm nebyli zastoupeni socialisté. Tuto výtku nejspíše Nečas do své zprávy nenapsal náhodou – absenci socialistů v národním výboru sám ostře kritizoval. Měl také schůzky s tiskem a podával novinářům pařížských deníků informace o dění v protektorátu, články ale vycházely anonymně kvůli ochraně Nečasovy rodiny. 213

209

KOUTEK, O. (2011), str. 79. OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 156-157. 211 AKPR, f. Národní soud 1939-1942. Ing Nečas Jaromír, bývalý poslanec a ministr, sign. NS 175/39, karton. 21. Výstřižek z Národních listů, 27. ledna 1940. 212 VOZKA, J. (1946), str. 49. 213 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 158. 210

Pobytu ve Francii využil také k návštěvě některých přátel. „Vzpomínám si živě na to, bydlel jsem tehdy u Jiřího a Marty Stolzových v Paříži, jak mne paní Stolzová potěšila zprávou: Nečas je tu!“214 vzpomínal po čtyřiceti letech německý sociální demokrat Johann W. Brügel, původem z Hustopečí na Břeclavsku. Nacistům se tak podařilo Politické ústředí zcela rozmetat, jeho členové skončili buď v celách gestapa, nebo v lepším případě v emigraci (Nečas, Feierabend, Drtina, Laušman). Hned 27. ledna byl zatčen i předseda PÚ Přemysl Šámal, který po roce věznění zemřel. Účast dvou ministrů v odboji Němce rozlítila a bylo jim zřejmé, že o celé věci věděl jak premiér Eliáš, tak prezident Hácha, kterého se nacistům podařilo zlomit neustálým nátlakem a setrvalou palbou výhrůžek. Generál Eliáš byl zatčen v září 1941 poté, co se gestapu podařilo získat přesvědčivé důkazy o jeho spojení s Benešovou exilovou vládou.215

1.8.2 V exilové vládě Z Paříže Nečasovy kroky směřovaly do Londýna, kam dorazil 16. února 1940. V následujících dvou měsících se věnoval především propagaci čs. věci mezi anglickými úředníky, diplomaty či poslanci. Poskytoval také rozhovory tisku, v nichž zdůrazňoval nutnost uznání exilové vlády. Prvního dubna odjel zpět do Paříže, aby se tam znovu sešel se Šrámkem, pro nějž měl vzkazy od Beneše. Nová jednání během svého měsíčního pobytu vedl také se socialisty, zvláště se svými známými Blumem a Georgesem Monnetem, který v Blumově vládě zastával post ministra zemědělství a patřil mezi hlasité kritiky Mnichovské dohody. I zde se snažil prosazovat nutnost uznání čs. exilu, dojmy si však přivezl velmi negativní. Postoj tamních představitelů vůči Československu byl podle něj „nejlepším barometrem hlubokého úpadku Francie v r. 1939 a 1940“.216 Od 9. května, kdy se vrátil z Paříže, zůstával v Londýně. Nečas zřejmě předpokládal, že bude záhy po své emigraci jmenován do národního výboru. „Měl jsem dojem, že Nečas zazlívá Benešovi, že ho hned po příchodu do exilu nejmenoval členem pařížského výboru a že mu nestačí Benešův příslib, že s ním počítá, až bude uznána československá vláda v exilu,“ 217 tvrdí Feierabend. Pravdou je, že Nečas v citované zprávě pro prezidenta dělá narážky na neúčast socialistů i svou vlastní v národním výboru opakovaně.

214

Dopis J. W. Brügela O. Zoufalému ze dne 13. března 1984. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 8. ČERNÝ, V. (1992), str. 154. 216 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 164. 217 FEIERABEND, L. K. [II.] (1994), str. 320. 215

Zároveň je faktem, že se prezident o jeho jmenování snažil už koncem února 1940, tehdy z něj ale sešlo kvůli odporu expremiéra Hodži, Osuského a Jana Masaryka.218 Po obsazení Francie wehrmachtem Anglie konečně 21. července uznala Beneše za čs. prezidenta a umožnila mu tak v Londýně jmenovat exilovou vládu, byť provizorní. V jejím čele stanul lidovec Jan Šrámek a Nečas s Feierabendem obsadili posty státních ministrů.219 Neobešlo se to ale bez odporu významné části emigrace, která jejich angažmá v protektorátní vládě považovala za neslučitelnou s účastí v exilovém kabinetu. Tuto pozici zastávali Drtina, Laušman i Ripka. „Především jsem byl zásadně proti tomu, aby do emigračních vlád byli přejímání ministři vlád kolaborujících. To bylo stanovisko domácího odboje a já jsem byl povinen je zastávat. V tomto případě se to plně shodovalo s mým osobním míněním, Řekl jsem to též presidentovi, argumentoval jsem dosti obsáhle i závažně, pana presidenta jsem však nepřesvědčil,“220 zdůrazňoval později Benešův tajemník. Výslovně proti Nečasovu jmenování vystupoval i Laušman, který s ním v té době měl vyostřený osobní spor. Mladý a ambiciózní sociální demokrat proti Nečasovi ostře vystupoval a ten se pak ohradil v obšírném dopise, který poslal na vědomí i Benešovi.221 Prezident, který měl ve věci složení vlády poslední slovo, se však odradit nenechal. Jeho důvody byly zcela racionální. „Když chci Nečase a Feierabenda dostat do aktivní naší politiky zde, tak to vůbec neznačí, že bych je chtěl exkulpovat za to, co eventuálně dělali doma. To neznám a o tom nepochybuji. Ale pro mě je rozhodující, že to byli členové vlády doma a že museli z domova utéci. Proto já mohu na ně poukázat, kdyby se nám poukazovalo na to, že jsme přijali protektorát dobrovolně,“222 argumentoval Beneš. „Proto chci dokázat přítomností Nečasovou a Feierabendovou, že Háchovo rozhodnutí bylo vynucené, vláda byla nucena násilím jednat tak jak jedná a že mezi ní a námi jest jednota. Proto ministři musivší opustiti Prahu automatickou jdou do vlády zde,“223 dodal. Krátce po nástupu do funkce Nečase, který zároveň zasedl ve Státní radě, stihla vážná srdeční příhoda a čtyři měsíce se tak schůzí kabinetu nemohl účastnit. Od listopadu 1940 sice znovu začal na schůze chodit, s mnoha kolegy měl ale napjaté vztahy a jako ministr bez resortu také jen omezený vliv. Je-li možné věřit Feierabendovi, značná část viny za rostoucí konflikty nesl sám Nečas. „Věčně nespokojeným členem vlády byl inž. Jaromír Nečas. 218

OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 80, BENEŠ, E. Vzkazy do vlasti. Praha, 1996, str. 49. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 7. 219 Jmenovací dopis z 22. července: OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 121-122. 220 DRTINA, P. Československo můj osud. I/2, str. 593. Cit. podle KOUTEK, O. (2011), str. 89. 221 OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 122-130. 222 Tamtéž [II.], str. 531. 223 Tamtéž.

Pokládal se za druhořadého a odstrčeného ministra, protože neměl resort,“224 psal agrární politik, podle nějž jeho kolega prostě žárlil na své kolegy. Spory přibývaly i mezi exilovými zástupci sociální demokracie. „Sociální demokraté v londýnském exilu nebyli vždy jednotní. Němec, Majer, Laušman a ze Slováků Bečko přijímali Benešova rozhodnutí takřka bez výhrad. To neplatilo o skupině, kterou vedl Bechyně a k níž patři také Nečas,“225 nabídl svůj pohled na věc básník a spisovatel Viktor Fischl, za válečných let blízký spolupracovník Jana Masaryka. K povaze těchto „výhrad“ říká, že zatímco Bechyně k nim měl důvody „osobní a prestižní“, ty Nečasovy byly povahy politické a „jistě daleko oprávněnější“.226 Podle Fischla se stal jablkem sváru vztah k Sovětskému svazu či osoba vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera, před nímž údajně Nečas varoval a Beneš jej nebral vážně. „Nečas byl v jeho očích posedlý protikomunismem a slyšel trávu růst,“227 míní Fischl. K velkým Fierlingerovým příznivcům naopak v exilové soc. dem. patřil Laušman, oba pak neměli v lásce Nečase.228 Spory v exilové soc. demokracii ale nesouvisely jen s pohledem na mezinárodní otázky, zuřil také prostý boj o vliv ve straně. Socialisté si na jaře 1941 založili klub, jehož členy se stali všichni soc. dem poslanci ve státní radě. Do čela byl zvolen Rudolf Bechyně, tehdejší předseda Státní rady, jednatelem se stal Laušman. Jenže klub byl nejednotný a mezi jeho poměrně radikálním vedením a umírněnějšími prvorepublikovými matadory, mezi něž patřili Bečko, Němec či Nečas, nazrával konflikt. Ten vykrystalizoval sporem o tzv. čestný závazek. Bechyně s Laušmanem se totiž snažili dosáhnout toho, aby mohl být klub centrálně řízen a panovala v něm přísná stranická disciplína. Tento slib poslušnosti a loajality byl však pro mnoho poslanců nepřijatelný. Spory došly tak daleko, že část sociálních demokratů včetně Nečase podpořila výzvu k Bechyňovu odchodu z čela Státní rady.229 Státní ministr byl v této době členem československo-polského výboru a mimo jiné byl pověřen navazováním styků s polskými socialisty. Při jednání na přelomu let 1940 a 1941 s delegací, jejímiž členy byli například polští exiloví ministři Jan Staňczyk či Herman Lieberman, se podrobně probírala otázka hranic. Zatímco ČSR žádala návrat do 224

FEIERABEND, L. K. [II.] (1994), str. 88. FISCHL, V. Setkání. [Praha]: Martin, 1994, str. 195. 226 Tamtéž, str. 196. 227 Tamtéž. 228 HORÁK, P. (2012), str. 115. 229 NOHA, J. Socialismus jest práce. Život Rudolfa Bechyně 1881–1948. Praha, 2006. Rigorózní práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 123–125. 225

předmnichovského stavu, zástupci Polska hodlali po porážce Německa expandovat. „Neřekli to sice jasně, ale z hovorů vyznívala stará velkopolská koncepce Pilsudského (Litva, Kijev a třeba až Oděsa),“ zapsal pak do zprávy Nečas.230 Po rekonstrukci Šrámkova kabinetu z 27. října 1941, která vychýlila síly ve prospěch levice, Nečas získal resort pro hospodářskou obnovu. Měl sice vizi, jak osvobozené Československo postavit na nohy, jeho možnosti, jak koncepci v exilu prosadit, však byly velmi omezené. „Nečas tehdy ve své funkci nemohl udělat víc, než přednést ve Státní radě velký programový projekt… V něm vlastně nastínil plány pro poválečné období. Protože však byl ve funkci poměrně krátkou dobu, nic konkrétního v tomto směru již vykonáno nebylo,“231 uvedl J. W. Brügel, který na ministerstvu tehdy pracoval. Tento program, nazvaný Naše rekonstrukční úkoly přinášel velmi radikální vize, které pro pravicové členy vlády musely být zcela nepřijatelné. Šlo především o plán rozsáhlého znárodňování, a to nejen v bankovním sektoru, ale v celých průmyslových odvětvích a také o přechod na centrálně plánované hospodářství. Když se v hospodářsko-finančním výboru započala diskuse o budoucí podobě československého průmyslu, trvala po mnoho schůzí, aniž by bylo dosaženo výsledku. „Zahájil ji Nečas, který se ukázal ortodoxním marxistou. Byli jsme překvapeni, poněvadž jako zástupce pravého křídla sociálnědemokratické strany byl pokládán za zastánce mírného znárodnění,“232 uvedl k tomu Feierabend, který se mezitím stal ministrem financí. Nečas trval na znárodnění všech průmyslových podniků a nehodlal z tohoto požadavku slevit.

1.8.3 V ústraní a sám Nečasovu politickou kariéru však završil na podzim 1942 jiný spor. Vedl jej s vládním kolegou a bývalým ředitelem Čs. státní zbrojovky Eduardem Outratou, jehož vinil z nečistých praktik kolem financování odboje. Aféra se rozpoutala kolem společnosti Caswick, jež byla vlastně exilovou pokračovatelkou původní Zbrojovky. Na schůzi vlády navíc vyšlo najevo, že Nečas poskytl bývalému zaměstnanci Zbrojovky Václavu Vorlovi opis svého dopisu Benešovi, který byl naměřen jak proti Outratovi, tak proti Feierabendovi. „O Outratovi psal, že je nutné ho hlídat ve zbrojařských věcech, ač ho

230

OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [I.] (1966), str. 181. Dopis J. W. Brügela O. Zoufalému ze dne 17. března 1984. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 7. 232 FEIERABEND, L. K. [II.] (1994), str. 74. 231

současně hájil ve schůzích vlády. O mně napsal, že jsem s Outratou tajně spřažen, ač ve schůzích vlády jdu proti němu,“233 tvrdí Feierabend. „Ačkoli mi Masaryk 3. října 1942 při obědě řekl, že si Beneš přeje, aby se celá věc přešla mlčením, přivedl jsem ve vládě za Nečasovy přítomnosti věc znovu na přetřes. Nečas po určitém zdráhání doznal, že dopisy psal a že to byl neuvážený postup. Po schůzi se však do mne zle pustil, že ho chci dostat z vlády a že bych udělal lépe, kdybych myslil na svou rodinu doma,“234 dodal. Spor vyústil v demisi vlády, aby byl 13. listopadu jmenován nový Šrámkův kabinet, který ale doznal řadu personálních jmen. Nečas (stejně jako Outrata) se už však na své místo nevrátil. „K Nečasovu odchodu z vlády došlo, když obvinil ministra financí dr. ing. Outratu z korupčních obchodů kolem zbrojní akce související s výrobou kulometu BREN. Outrata byl nucen z vlády odejít, kvůli rovnováze však Beneš propustil i Nečase. Nešlo tedy o demisi,“235 vzpomínal na podzim 1942 sociální demokrat Brügel. Přestože Feierabendovo líčení událostí je „více než jednostranné“236, jak uvádí Mikulka, ani Brügelovo líčení není zcela objektivní. Nečas tou dobou měl osobní i politické spory s mnoha dalšími špičkami čs. exilu, a to i ve vlastní straně. Není vyloučeno, že významnou roli v jeho politickém konci sehrála i epizoda kolem tzv. pátého plánu, která jistě narušila důvěru mezi ním a Benešem.237 O Mnichovských dnech spolu hovořili jen dva týdny před výměnou vlády. Prezident prý tehdy Nečasovi navrhl, aby sepsal vlastní vzpomínky na tyto chvíle. „Cítil jsem ale, že nemohu psát o událostech těchto nešťastných dnů v souladu se svým svědomím a zároveň podle prezidentovy verze,“238 vzpomínal Nečas v roce 1943. Až do konce roku 1944 se exministr zdržoval v Londýně, a ačkoliv byl stále členem Státní rady, zůstával stranou politického života.239 Kromě toho, že nejspíše pociťoval zklamání z poměrů v exilové politice, mu zřejmě v dalších aktivitách bránilo i zhoršení srdeční choroby. Obrovskou ranou pro něj musela být zpráva o úmrtí manželky Marie a dcery Věry, které krátce po sobě na přelomu let 1942 a 1943 zemřely v koncentračním táboře v Osvětimi. 233

FEIERABEND, L. K. [II.] (1994), str. 218. Tamtéž. 235 Dopis J. W. Brügela O. Zoufalému ze dne 17. března 1984. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 8. 236 MIKULKA, J. (2000), str. 8. 237 Svědčilo by o tom u výše citované svědectví Pavly Osuské. KALVODA, J. Případ Ing. Jaromíra Nečase. In: Z bojů o zítřek II.: Dokumentace. Toronto: Moravia Publishing Inc., 1996, str. 154-155 238 ZORACH, J. (1989), str. 65. 239 MIKULKA, J. (2000), str. 9. 234

Tato zpráva do Londýna dorazila 2. prosince 1943, informace z protektorátu přes Ankaru předal bývalý úředník ministerstva zahraničí Alexandr Brabec. Mezi osobními zprávami, které si zaznamenal Benešův kancléř Jaromír Smutný, se nachází strohý vzkaz: „Pro inž. Jar. Nečase: žena i dcera zemřely v Oswiecimi“.240 Přestože se okolí tuto tragickou skutečnost před nemocným politikem jeho okolí snažilo utajit, nemohlo se to podařit.241 Už na podzim 1941 aktivistický novinář Vladimír Krychtálek na poradě s vedoucím protektorátní skupiny pro tisk Wolframem von Wolmarem navrhoval, „aby bylo poněkud blíže povšimnuto příbuzných Feierabenda, Nečase, Bechyněho“242, Marie a Věra Nečasovy ale byly zatčeny až 1. července 1942, nedlouho po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byly nejprve krátce drženy v Terezíně a poté transportovány do Osvětimi, kde starší z žen 29. října zemřela. Za svou vnučku, studentku 7. ročního reálného gymnázia v Dejvicích, která byla uvězněna krátce po svých 18. narozeninách, opakovaně osobně i písemně orodovala Nečasova tchyně Barbora Poubová. „Není pevného zdraví, před čtyřmi roky prodělala těžkou ledvinovou chorobu a její život závisí na přesné dietě lékařem předepsané,“243 psala zoufalá babička v listopadu 1942 státnímu prezidentu Háchovi. „Když bylo Věře 15 let, opustil její otec rodinu a zanechal tu moji dceru s dcerkou bez všech finančních prostředků. Dcera moje Dr. Marie Nečasová živila sebe i své dítě hodinami. S mužem svým se rozloučila, žila v úplném ústraní jen v starostech o Věru, aby uhájila pro ni živobytí,“244 psala v témže dopise Barbora Poubová poté, co se dozvěděla o smrti své dcery ve snaze zachránit alespoň vnučku. Boj 78leté ženy, která se opakovaně obracela i na německé úřady, byl marný. Věra Nečasová, jejíž ledvinová choroba se v otřesných podmínkách koncentračního tábora prudce zhoršovala, zemřela 14. ledna 1943.

240

OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. [II.] (1966), str. 743. MIKULKA, J. (2000), str. 9. Vozka (1947) sice uvádí, že se Nečas o úmrtí své rodiny nikdy nedozvěděl, to je ale nepravděpodobné. 242 PASÁK, T. JUDr. Emil Hácha (1938–1945). Praha: Horizont, 1997, str. 132. 243 AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Dopis Barbory Poubové prezidentu E. Háchovi, v Brně dne 9. listopadu 1942. Týž fond obsahuje i další prosebné dopisy Poubové. Na Háchu se v srpnu 1942 v německy psaném dopise z Terezína obrátila i Věra Nečasová s prosbou, aby jí bylo umožněno dostudovat gymnázium. 244 Tamtéž. 241

Jaromír Nečas v posledních měsících svého života nepřipomínal energického politika, jakým byl v dobách první republiky. Podle Brügela, který jej v říjnu 1944 v Londýně navštívil, se i přes svůj dobrý duševní stav podobal „mrtvému na dovolené“.245 Koncem téhož roku exministr britskou metropoli opustil a uchýlil se do hornické obce Bridgend ve Walesu, kde trávil v naprosté izolaci poslední týdny svého života. Společnost mu dělala pouze jeho ošetřovatelka slečna Howell, jíž také odkázal svůj majetek. V zapadlé waleské vsi také Jaromír Nečas 30. ledna 1945 zemřel, aniž by se dočkal konce války. Na pohřeb mu přišlo jen několik lidí z čs. exilu a místní obyvatelé. Po válce přijel do Walesu jeho synovec O. Zoufalý, aby se zúčastnil rozmetání popele svého strýce po tamních vřesovištích, a splnil tak jeho poslední přání. „Aktu rozmetání popele na hřbitůvku v Merthyr Mawr jsem se zúčastnil jako zástupce rodiny jen já s mou manželkou. To bylo v listopadu 1946. Strýc si nepřál, aby jeho popel se dostal do Československa. (…) Dopis na rozloučenou adresoval jen mým sestřenicím a mně, a protože nevěděl, jak vůbec rodina dopadla, tak i svůj majetek odkázal Miss Howell s tím, přežije-li někdo z nás, aby se o nás postarala,“246 vzpomínal po 45 letech na strýce Zoufalý.

245 246

Dopis J. W. Brügela O. Zoufalému ze dne 17. března 1984. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 9. Dopis O. Zoufalého J. Tomešovi ze dne 17. července 1989. Cit. podle MIKULKA, J. (2000), str. 9.

Jaromír Nečas a Ukrajina

2.1 Mladý inženýr a jeden slovanský národ Jaromír Nečas opustil rodnou Moravu jako třiadvacetiletý inženýr a přijal místo u bukovinské zemské vlády. I když byl velmi mladý, měl již ze studentských let procestovanou část Evropy a poznávání nových zemí, národů a lidských povah jej lákalo mnohem víc než výuka jen o málo mladších studentů na brněnské technice. Na Bukovinu, kde se mísily a dodnes mísí rumunské, maďarské, ukrajinské i ruské vlivy, se vydal vybaven znalostí němčiny, která mu pro úřední komunikaci v rámci Předlitavska mohla stačit, navíc ovládal i ruštinu. Přijel tam v druhé polovině roku 1913, v předvečer světové války, po jejímž vypuknutí narukoval do armády, aby se rovněž věnoval technicko-stavebním úkolům. Z této doby se dochovaly první doklady o jeho názorech na rakouskou, maďarskou či ruskou politiku na územích, která dnes patří na Ukrajině, a také na ukrajinskou otázku. V této době vyzdvihoval počínání „nepřátelské“ ruské armády, naopak neskrýval své nepřátelství vůči Rakousku a Uhrám. „K největší radosti a uspokojenosti jsem konstatoval, že Rusové nestali a ničili tam, kde i já bych to byl všude dělal. K mužíkům a drobným lidem chovali se lidsky a přátelsky, k židům přísně a ostře, k šlechticům dle toho, jakého byli před invasí chování a povahy,“247 poznamenal si v rukopisném deníku nazvaném Zápisky domobraneckého inženýra Jaromíra Nečase někdy počátkem roku 1915. Mladý inženýr kvituje, že se Rusové „nijak nemalovali“ s velkostatkáři: „Já bych se na jejich místě byl choval nemilosrdněji, zkonfiskoval vše a ty šlechtice rumunského jazyka, rakušáckého však chování byl bych zařadil do arbeiterkompanií.“248 Už z tohoto raného textu vyplývá Nečasovo pochopení pro nejnižší lidové vrstvy, které v oblastech kolem Zeleniva (Zeleneu), Storožynce či Žadové, kde se tehdy zdržoval, z velké části tvořili Rusíni – Ukrajinci či Rumuni. Právě rusínskou povahu si Nečas oblíbil nejvíc. „Válka je bohatou studnicí na dojmy. (…) Začínal jsem v Zeleneu vnikat do rusínské zlaté duše a poznávat její vzácnou prostotu a hloubku,“249 poznamenal si s tím, že u Rusínů nelze hovořit o zaostalosti, nýbrž o „plodu vzácné životní filosofie“.

247

VHA, fond Jaromír Nečas – osobní doklady. Zápisky domobraneckého inženýra Jaromíra Nečase, díl II. Cit. podle rukopisných poznámek Bohdana Zilynského. 248 Tamtéž. 249 Tamtéž.

Jak se jeho vztah k ukrajinskému živlu vyvíjel, popsal pak zpětně roku 1919 v dopisu Masarykovu kancléři Šámalovi. „Prožil jsem několik let mezi Ukrajinci, byl jsem zpočátku též smýšlení vysloveně ukrajinofobského, protože jsem pokládal ukrajinský jazyk za pouhý od ruštiny nepříliš odlišný dialekt bez větší umělé kultury a celé ukrajinství považoval jsem politicky skutečně za výplod německé práce a rakouské diplomacie,“250 svěřil se s tím, že změna jeho postoje nepřišla hned. „Později poznal jsem však mnohé Ukrajince, Ukrajince slovanské, upřímné, dobré a poctivé. Poznal jsem blíže ukrajinskou kulturu a ukrajinský život a přišel jsem k poznání, že Ukrajinci mají výborný lid, dobré spisovatele, umělce a duševní vůdce lidu, za to však mizerné politiky a diplomaty,“251 doplnil. Nečas stejně jako většina tehdejších Čechů – jak napsal – si Ukrajinu spojovala s Haličí a Bukovinou, teprve později poznal její „ruskou“ část, na níž podle něj vyrostli „ti největší vůdci národa a největší a skutečně poctiví a slušní lidé“. Mladý inženýr se nejraději pohyboval v rusínském či ukrajinském prostředí, jazyk se naučil slovem i písmem, studoval ukrajinskou historii a literaturu. Tyto své poznatky se pak snažil předat i české veřejnosti, která podle něj měla o Ukrajině mizivé povědomí, či vůči tamnímu lidu zaujímala negativní postoj. To ovšem bylo až ke konci světové války, kdy Ukrajinci bojovali proti okolním státům i sami proti sobě ve snaze o nabytí státní nezávislosti.

2.2 Ukrajinský boj za samostatnost 2.2. Situace před válkou Území dnešní Ukrajiny bylo před vypuknutím světové války rozděleno mezi RakouskoUhersko, jemuž patřila Bukovina, Východní Halič a Podkarpatská Rus, ostatní části ovládalo carské Rusko. Vývoj v těchto oblastech neprobíhal stejným tempem. Bukovina a Východní Halič, převážně zemědělské kraje, od konce 60. let 19. století fungovaly v ústavním režimu, rozvíjely se zde politické strany a spolkový život. 2.2.1.1 Východní Haličhttps://googleads.g.doubleclick.net/pagead/ads?client=ca-pub-2025287964322501&output=html&h=280&adk=3316849697&adf=3931083606&pi=t.aa~a.791033702~i.1302~rp.1&w=950&fwrn=4&fwrnh=100&lmt=1642166032&num_ads=1&rafmt=1&armr=3&sem=mc&pwprc=8576066767&psa=1&ad_type=text_image&format=950×280&url=https%3A%2F%2Fadoc.pub%2Fjaromir-neas-a-jeho-role-v-eskoslovensko-ukrajinskych-vztazi.html&flash=0&fwr=0&pra=3&rh=200&rw=949&rpe=1&resp_fmts=3&wgl=1&fa=27&adsid=ChAIgNuEjwYQlJuwttrvh_84EkgAse2kPNyeZnCaqRjbyMAIRcn3UDTRgcLa4GtLYPpYUtqHBbF0rLRcyw5Y03Ngk4NmPgCSegHKUIlMImVfnw6ysLO2z513kuc&uach=WyJXaW5kb3dzIiwiMTAuMC4wIiwieDg2IiwiIiwiOTYuMC40NjY0LjExMCIsW10sbnVsbCxudWxsLCI2NCJd&dt=1642165478403&bpp=30&bdt=1677&idt=30&shv=r20220112&mjsv=m202201040101&ptt=9&saldr=aa&abxe=1&cookie=ID%3Db4617b23289f25fb-2221bafe18cf0047%3AT%3D1642165477%3ART%3D1642165477%3AS%3DALNI_MY1ULzgF2suTQqWH9DMCD6etnjcgw&prev_fmts=0x0%2C307x250%2C982x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280%2C950x280&nras=6&correlator=8026514204538&frm=20&pv=1&ga_vid=1741559578.1642165477&ga_sid=1642165477&ga_hid=1884340982&ga_fc=1&u_tz=-300&u_his=1&u_h=768&u_w=1366&u_ah=728&u_aw=1366&u_cd=24&u_sd=1&dmc=8&adx=368&ady=32847&biw=1349&bih=625&scr_x=0&scr_y=30371&eid=31064070%2C21067496&oid=2&psts=AGkb-H9GnpfLv2XnhCUxushKFAIwD4ChFb_t2O1PAcVhstIoJDvhD7tPtUVx1OGZK7MM72zYolNv02Xe-AcMUys%2CAGkb-H8iPOxGL73sSXJt4-wjYUmv3HSba5V5Jp2USVnSajj5FLQ6kuWONRwkYlvLj759mKR6QYO4bajlaGbTzVw%2CAGkb-H9gXput0bn6Yc521Gn-wsRSiFMnfkemnxsZszz8dB_7zfluE70R81rhJdC7c4-a3PDtNz1EEhE4Fp7CLbR1&pvsid=1603516604454253&pem=11&tmod=132&ref=https%3A%2F%2Fwww.google.com%2F&eae=0&fc=1408&brdim=0%2C0%2C0%2C0%2C1366%2C0%2C1366%2C728%2C1366%2C625&vis=1&rsz=%7C%7Cs%7C&abl=NS&fu=128&bc=31&jar=2022-01-14-13&ifi=9&uci=a!9&btvi=6&fsb=1&xpc=gA1YtCWwBH&p=https%3A//adoc.pub&dtd=M

Ve Východní Haliči tvořili v roce 1900 Ukrajinci 63 procent z celkových 4,7 miliónu obyvatel, převažující vliv zde ale měla polská menšina (23 procent), v jejíchž rukou byla

250

AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Dopis J. Nečase sekretáři KPR P. Šámalovi, v Užhorodu dne 10. října 1919. 251 Tamtéž.

soustředěna většina velkostatků i politického vlivu. Většina Ukrajinců (přes 90 procent) se tak řadila mezi drobné zemědělce. Přesto poskytovala živnou půdu pro rozkvět ukrajinského národního hnutí. Prudký rozvoj zažíval spolek Prosvita, který v roce 1914 provozoval na 5000 čtenářských místností a čítal okolo 37 tisíc členů. Koncem 19. století vznikly tělocvičné spolky Sokil a Sič. Prudce se rozvíjel tisk: v roce 1913 vycházelo v Haliči 66 ukrajinských periodik (nejvýznamnějším byl deník Dilo vydávaný od roku 1880).252 I přes odpor polské menšiny se postupně dařilo prosazovat stále větší vliv ukrajinského politického hnutí. Na jaře 1914 bylo rozšířeno volební právo nejnižších vrstev v zemských a místních volbách, čímž si opět polepšil ukrajinský živel, který měl nadto zaručených 62 poslaneckých míst v 161členném zemském sněmu. Garantováno bylo i zastoupení Ukrajinců v zemské haličské vládě a zemské správě. Přibýval počet ukrajinských škol, těsně před válkou vídeňská vláda slíbila zřízení čistě ukrajinské univerzity (ve Lvově se vyučovalo polsky, ukrajinsky jen zčásti), tento záměr už se ale nepodařilo realizovat.253

2.2.1.2 Bukovina

Na Bukovině byla politická situace pro ukrajinské hnutí ještě příznivější, zvláště po vyrovnání z roku 1911, kdy se vyrovnali síly mezi Ukrajinci a Rumuny a zároveň byla zajištěna politická práva německé a židovské menšiny. Fungoval zde rozvinutý systém ukrajinského základního školství, dále tři ukrajinská gymnázia a jeden učitelský seminář. Černovická univerzita vyučovala v ukrajinštině, rumunštině i němčině. Nejvýznamnějším kulturním a osvětovým spolkem byla Rus’ka besida, jejíž program byl jednoznačně ukrajinofilský. Proruské tendence byly na Bukovině od sedmdesátých let 19. století naprosto okrajové.254 2.2.1.3 Podkarpatská Rus

Zcela odlišná situace panovala na Podkarpatské Rusi, kde po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 začala agresivní maďarizace. Prakticky zcela zaniklo ukrajinské školství, mizely časopisy a noviny, mezi chudým rusínským obyvatelstvem panovala téměř stoprocentní negramotnost.

252

JOUKOVSKY, A. Histoire de l’Ukraine. [Paris]: Aux editions du dauphin, 1993, str. 65–67. BOJKO, O., GONĚC, V. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, str. 12–15. 254 Tamtéž, str. 15. 253

I zde etnická příslušnost velmi úzce souvisela se sociálním statutem. Zatímco horní nebo střední vrstvy byly maďarské, Rusíni se téměř výhradně živili drobným zemědělstvím, pastevectvím či prací v lese. Rusínské národní uvědomění se proto rozvíjelo spíše v početné přistěhovalecké komunitě ve Spojených státech.255 2.2.1.4 Ukrajinská území v rámci Ruska

Počátek 20. století znamenal pro ukrajinská území ovládaná Ruskem pokračování úpadku ukrajinské kultury. Do roku 1905 platil absolutní zákaz tiskovin v ukrajinštině, ukrajinské školství přestalo existovat. V této situaci řada národních buditelů odcházela do Haliče, odkud také byly přes hranici pašovány ukrajinské materiály. Po revoluci v roce 1905 nastalo asi dvouleté uvolnění situace, které umožnilo vznik kulturních a vzdělávacích spolků či čítáren. Na ruském území Ukrajiny se v této době nacházely tři univerzity, ani jedna z nich však nevyučovala v ukrajinštině. Ani na kyjevské univerzitě však počet ukrajinských studentů nepřevyšoval desetinu. Ukrajinské politické hnutí se zde vyvíjelo jen velmi pomalu a v ilegalitě. V roce 1900 v Charkově vzniká Revolucijna ukrajins’ska partija (RUP), jejíž program byl národní jen zčásti: do popředí vystupoval boj proti carismu a agrárně radikální cíle. V letech 1904–1905 se strana postupně štěpila. Z jejího hlavního proudu vznikla Ukrajinská sociálně demokratická dělnická strana (USDRP), již vedli Mykola Porš a Volodymyr Vynnyčenko. Její program byl umírněný: federalizace carského Ruska, celková demokratizace, sociální reformy. Ukrajinské politické strany mohly vystoupit z ilegality až na sklonku roku 1905, dokonce získaly přes čtyři desítky míst ve Státní dumě. Tento stav však trval jen do porážky revoluce v červnu 1907, kdy se tyto strany musely uchýlit zpět do ilegality. Následné represe proti ukrajinským politikům neuskutečňovaly jen centrální úřady, ale i ruská nacionalistická uskupení přímo v Kyjevě.256

2.2.2 První světová válka Poloha mezi dvěma mocnostmi znamenala pro Ukrajinu značnou destrukci hned zpočátku války. Fronta se přes její území přelévala tam a zpět. Zatímco do rakouské armády narukovalo na čtvrt miliónu Ukrajinců, v carské armádě pak sloužily milióny tři. Ukrajinci z Haliče a Bukoviny, kteří si byli vědomi toho, že jejich krajané v carském Rusku žijí v podstatně horších podmínkách, zůstávali loajální k Vídni. Tento postoj byl pro 255 256

Tamtéž, str. 16. Tamtéž, str. 17–21.

řadu Čechů, jejichž cílem naopak bylo vymanění se z rakousko-uherského soustátí, nepochopitelný a byl jedním z faktorů, který obracel veřejné mínění v Čechách proti Ukrajině. Haličtí političtí činitelé hned po propuknutí války 3. srpna 1914 ustavili společný orgán – Všeobecnou ukrajinskou radu, v jejímž čele stanul Kosť Levyckyj, dlouholetý poslanec Haličského zemského sněmu i Říšské rady. Cílem tohoto orgánu byl boj za ústavní Rakousko a jeho další demokratizaci a odpor proti carskému Rusku. Jeho vítězství či vznik polského státu považovali haličští Ukrajinci za ohrožení své vlastní věci. Rada vyzvala k zakládání ukrajinských bojových jednotek, vznikla však jen jediná – ukrajinští Sičoví střelci o 2500 mužích.257 Na územích, jež byla pod carskou správou, znamenal začátek války nové omezování politických svobod. Ukrajinské hnutí bylo viněno z austrofilství a několik stovek politiků bylo uvězněno či posláno do vyhnanství. Zastaveno bylo vydávání ukrajinských periodik a ukončena spolková činnost. Tomuto vývoji se pokusil zabránit Mychajlo Hruševskyj, když opublikoval text, který odsuzoval spojování nadějí ukrajinského hnutí s rakouskou nebo německou politikou. Přesto byl i on sám poslán do vyhnanství do Simbirsku.258 Po krátkém uvolnění v roce 1915, kdy opět začaly omezeně fungovat některé spolky a vycházet tiskoviny, došlo k dalšímu zatýkání a zakazování. Hruševskyj, jenž se mohl nakrátko vrátit do Kyjeva, musel opět do vyhnanství. Ukrajinští levicoví emigranti z carského Ruska v čele s Volodymyrem Dorošenkem založili ve Lvově Svaz pro osvobození Ukrajiny (SVU), který se pak před hrozbou ruské invaze přesunul do Vídně. Tato organizace byla první, jež otevřeně usilovala o založení nezávislého ukrajinského státu. O ukrajinské věci se snažila informovat hlavní evropské národy jak pomocí propagačních tiskovin, tak i skrze osvětové mise vysílané do evropských metropolí. Významná rovněž byla práce, již SVU vedla s Ukrajinci zajatými z ruské armády. Padesát tisíc jich pak bylo umístěno v čistě ukrajinských táborech, v nichž probíhala osvěta, a později z nich vznikly speciální divize tzv. modrokabátníků a šedokabátníků. Národnostní konflikt doutnal především mezi ukrajinskými zemědělskými vrstvami a ruskými velkostatkáři. Ti byli hlavní oporou carského režimu a kvůli nim se z pohledu chudého rolnictva vedla válka, jež je skrze rekvizice a ochromení zemědělského trhu ještě dále ochuzovala. 257 258

Tamtéž, str. 23–24, JOUKOVSKY, A. (1993), str. 68. Dnešní Uljanovsk na Volze.

Politické priority zdejšího lidu se tak výrazně lišily od těch haličských. Hlavním cílem nebyla postupná demokratizace či národní politická seberealizace jako na západě, nýbrž radikální pozemková reforma, která měla vést k naprosté likvidaci velkostatkářské vrstvy. Agrárně sociální otázka v ruské části dnešní Ukrajiny výrazně zastiňovala jiné oblasti národní emancipace: zvláště tu jazykovou. Příliš se také nevyhranila představa o budoucí podobě ukrajinské státnosti. Nejčastěji se uvažovalo o Ukrajině jako o autonomním celku v rámci ruského státu.259

2.2.3 Únorová revoluce a vznik Ukrajinské lidové republiky Ruské neúspěchy na bitevních polích a stupňující se problémy se zásobováním vedly k narůstající nespokojenosti dělnictva a drobných rolníků. Toto sociální napětí v Petrohradu vybuchlo 8. března 1917 (23. února podle juliánského kalendáře)260 a lidové bouře za pět dní donutily cara Mikuláše II. k abdikaci. Moc v zemi převzala tzv. prozatímní vláda. Ukrajinci přitom měli na úspěchu Únorové revoluce také svůj podíl: tvořili hlavní sílu Volyňského regimentu, který 11. března odmítl střílet do demonstrantů a připojil se na jejich stranu. Přidali se také ukrajinští studenti petrohradské univerzity.261 První nejisté zprávy o zhroucení carského režimu se do Kyjeva dostaly o den později, 13. března. Jakmile byly potvrzeny, začali představitelé ukrajinského národního hnutí konat. Už 17. března byla ze zástupců různých politických stran, společenských, kulturních a profesních organizací ustavena Ukrajinská centrální rada, která si do svého čela zvolila Hruševského ještě předtím, než se vůbec stačil vrátit z vyhnanství. Prvního dubna se v ulicích Kyjeva sešla nebývale silná manifestace asi sta tisíc lidí. Před nimi Hruševskyj vznesl požadavek na ukrajinskou autonomii v rámci Ruska. Během téhož měsíce se ukrajinské politické síly stačily reorganizovat a stát se velmi aktivními.262 Kvůli tomu, aby Centrální rada nabyla reprezentativnějšího profilu a větší legitimity, sešel se 19. dubna Ukrajinský národní kongres, složený ze šesti set delegátů, a zvolil ji v novém složení. Šedesát členů bylo vybráno podle územně proporčního principu, dalších šedesát za strany a organizace, počet členů se ale dále rozšiřoval. V čele rady, která byla považována za

259

BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 23–27. Nadále budu uvádět data podle gregoriánského kalendáře. 261 STOJKO, W. Ukrainian National Aspirations and the Russian Provisional Government. In: HUNCZAK, T. (ed). The Ukraine, 1917-1921: A study in Revolution. Cambridge: Harvard Ukrainian Research Institute, 1977, str. 4– 5. 262 JOUKOVSKY, A. (1993), str. 70–71. 260

provizorní parlament, zůstal Hruševskyj, jeho zástupci se stali Volodymyr Vynnyčenko a Serhij Jefremov. Centrální rada formulovala své požadavky vůči prozatímní vládě: žádala pouze obecný souhlas s budoucí autonomií Ukrajiny, zřízení funkce zvláštního přidělence pro ukrajinské záležitosti a další dílčí záležitosti, jako například povolení výuky v ukrajinštině. Delegace, která byla do Petrohradu vyslána v polovině května, se ale vrátila se zamítavou odpovědí. Centrální rada reagovala I. univerzálem, v němž deklarovala vůli dobývat se autonomie i proti vůli prozatímní vlády a ta záhy projevila ochotu ke kompromisu. Centrální rada proto – také v reakci na vyrovnání s ruskými politickými silami – vydala II. univerzál, jímž se hlásila k celoruské jednotě demokratických sil a odmítla snahy o naprosté odtržení. Zároveň se v něm ale označila za orgán nejvyšší revoluční moci. Vrcholným orgánem výkonné moci pak byl generální sekretariát, jenž se zodpovídal jak Centrální radě, tak prozatímní vládě. V jeho čele stál mezi červnem 1917 a lednem 1918 Vynnyčenko, kterého pak vystřídal Vsevolod Holubovyč. V této době byla popularita rady na vrcholu. V dalších měsících ale mrhala energií na spory s prozatímní vládou a na vnitřní politické spory, zatímco naléhavé praktické úkoly, např. zásobování měst či dopravu, stále odsouvala. Podceněno bylo formování vlastních policejních jednotek i armády ve víře, že se blíží uzavření míru. Proto také nebylo využito nadšení ukrajinských členů ruské armády, kteří se chtěli stát příslušníky nových jednotek, ani iniciativy generála Pavla Skoropadského, jenž sestavil čtyřicetitisícové skvěle vycvičené vojsko. Už v polovině července se vztah Ukrajiny a ruského centra znovu vyhrotil, když prozatímní vláda přitvrdila proti národním hnutím. Projevilo se to osekáváním pravomocí a územní působnosti generálního sekretariátu a v září se jej Moskva pokusila rozpustit úplně. Na Ukrajině proto sílily hlasy volající po jednostranném vyhlášení nezávislosti. Běh událostí urychlil pád prozatímní vlády 25. října 1917 a nástup bolševiků. Centrální rada převzala moc na celém území Ukrajiny a vydala III. univerzál, jímž vyhlásila Ukrajinskou lidovou republiku a vypsala volby do Celoukrajinského ústavodárného shromáždění. Ještě předtím ale Ukrajinci vybírali poslance do Celoruského ústavodárného shromáždění, v nichž vyhrála Ukrajinská strana socialistů-revolucionářů (UPSR), na druhém místě skončila Vynnyčenkova USDRP. Centrální rada a generální sekretariát ale neměly dost sil k udržení pořádku v zemi a především nedokázaly naplnit naděje spojované s pozemkovou reformou. Když byl tento 64

zákon 31. ledna konečně přijat, zábor pozemků už na mnoha místech probíhal živelně, což jen urychlovalo rozklad státní moci.263 Bolševici, již upevňovali svou moc v Rusku, měli na Ukrajině jen minimální podporu. Nebylo-li možné převzít v Kyjevě moc převratem podobně jako v Petrohradě, rozhodlo se nové ruské vedení podmanit si Ukrajinu, bez jejíhož zemědělství se existence bolševického státu značně komplikovala, vojenskou cestou. Když 25. ledna 1918 Centrální rada vydávala IV. univerzál, jímž vyhlašovala plnou suverenitu a nezávislost Ukrajinské lidové republiky, ruská vojska již měla pod kontrolou značnou část jejího území. Kyjev byl dobyt 8. února a okamžitě byly zaváděny bolševické zákony podle ruského vzoru, ústředně byla řízena nacionalizace průmyslu. Centrální rada se stáhla do Bílé Cerekve, její moc byla omezena jen na západ Kyjevska a severozápad Podolí.264

2.2.4 Hetman Pavlo Skoropadskyj Situaci změnil Brestský mír z 9. února 1918, po němž ústřední mocnosti bolševické jednotky z ukrajinského území vytlačily. O vojenskou pomoc je nejprve požádal generální sekretariát, výsledkem ale byla nová okupace a rozdělení Ukrajiny do dvou okupačních zón. Ačkoliv se Centrální rada nadále snažila o budování nezávislého státu, její nízká domácí podpora a okupační orgány to znemožnily. Ty naopak připravily státní převrat, který se uskutečnil 29. dubna, kdy byl na sněmu agrárních podnikatelů na nově vytvořený post ukrajinského hetmana povolán generál Pavlo Skoropadskyj, předem vybraný německými úřady. Centrální radu rozehnali němečtí vojáci. Skoropadskyj (nar. 16. května 1873 ve Wiesbadenu), někdejší významný velitel carské armády, byl potomkem starého šlechtického rodu a hetmana Ivana Skoropadského (1709– 1722). V ukrajinských záležitostech se začal angažovat v létě 1917, kdy sestavil svůj První ukrajinský sbor, aniž by však získal důvěru tehdejšího vedení. Hned v den svého ustavení Skoropadskyj vydal první dekret (hramotu), jíž se označil za hetmana vší Ukrajiny a zdůraznil neschopnost Centrální rady prosadit pořádek a řídit obnovu země. Nový režim měl rysy diktatury, dosavadní demokratický vývoj byl přetržen, stávající orgány rozpuštěny a veškerá moc se soustředila v hejtmanových rukou. V tom byla ale

263 264

BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 33–35, STOJKO, W. (1977), str. 6–32, JOUKOVSKY, A. (1993), str. 70–79. BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 37–38.

zároveň výhoda Skoropadského vlády: státní aparát byl mnohem akceschopnější a organizačně zdatnější než v období centrální rady. I tak musely být hlavní oporou režimu vedle velkostatkářů, obchodních a průmyslových kruhů a pravoslavné církve především německé ozbrojené síly. Ze stran stála za Skoropadským Ukrajinská demokratická selská strana (UDChP), částečně Ukrajinská strana socialistů-federatistů (UPSF), většina politických se jich ale k nové moci stavěla negativně, část demokratických politiků dokonce odešla do exilu. Nová vláda, v jejímž čele stanul „otaman rady ministrů“ Fedir Lyzohub, byla jmenována 10. května. Významnými členy kabinetu byl ministr zahraničí Dmytro Dorošenko, jenž dosáhl uznání Ukrajiny u osmi evropských zemí, resort školství vedl Mykola Vasylenko. I přes demokratický deficit a plundrování ukrajinského přírodního bohatství německou okupační správou, znamenalo období hetmanátu rozkvět ukrajinského školství, kultury i vědy, a to velkou měrou právě zásluhou Vasylenka.265

2.2.5 Vláda Direktoria Politické síly okolo Centrální rady se snažily koordinovat odpor proti hetmanátu, který se po porážce Německa a Rakouska-Uherska stal téměř bezbranným. Do čela snah o jeho svržení se postavil Vynnyčenko a jím vedené tzv. Direktorium se sídlem v Bílé Cerkvi. Dalšími členy tohoto orgánu, ustaveného 14. listopadu 1918, byli Symon Petljura266 (USDRP), Fedir Švec (UPSF), Opanas Andrijevskyj (UPSS) a nezávislý Andrij Makarenko. Direktoriu se podařilo shromáždit asi 60tisícovou armádu, jejíž jádro tvořili Sičoví střelci, ve většině ale šlo o sice vyzbrojené, ale nevycvičené a špatně organizované rolníky. S nimi 16. listopadu zahájilo ofenzívu proti Skoropadského režimu. K těmto jednotkám se však brzy přidalo dalších 40 tisíc vojáků, kteří přeběhli z hetmanské armády. Když Ukrajinu opustila i většina německých jednotek, Skoropadskyj se ocitl v bezvýchodné situaci a 14. prosince abdikoval. Do Kyjeva se tak 19. prosince mohlo přestěhovat Direktorium a obnovit Ukrajinskou lidovou republiku včetně jejích zákonů.

265

HUNCZAK, T. The Ukraine Under Hetman Pavlo Skoropadskyi. In: HUNCZAK, T. (ed). The Ukraine, 1917-1921: A study in Revolution. Cambridge: Harvard Ukrainian Research Institute, 1977, str. 61–81, BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 38–41, JOUKOVSKY, A. (1993), str. 79–84. 266 Symon Petljura (nar. 1. května 1879 v Poltavě, zemř. 25. května 1926 v Paříži) byl ukrajinský sociálně demokratický politik a voják, v letech 1919–1920 předseda Direktoria. Dodnes sporná postava ukrajinských dějin, a to především kvůli pogromům, jichž se na židovském obyvatelstvu dopouštěli jeho vojáci, přestože sám Petljura se antisemitsky neprojevoval. V roce 1926 jej v Paříži zastřelil sovětský agent Samuel Schwarzbard.

Ačkoliv se nové ukrajinské vedení poučilo z chyb Centrální rady a více se soustředilo na budování státu, ozbrojených složek i pozemkovou reformu, vyvstávaly před ním nové aktuální úkoly a výzvy. Na prvním místě to byla bolševická hrozba z východu, na západní hranici ale zároveň vznikl nový ukrajinský státní útvar, k němuž bylo třeba zaujmout postoj. UNR a sousední Západoukrajinská lidová republika (ZUNR) se i přes rozpory dokázaly dohodnout na spolupráci a 22. ledna 1919 dokonce podepsaly deklaraci o sjednocení. Šlo však spíše o symbolický akt, oba státy totiž fungovaly v naprosto odlišném právním prostředí a potýkaly se s jinými existencionálními problémy: zatímco ZUNR byla v beznadějné válce s Polskem, na UNR ještě v prosinci 1918 zaútočila Rudá armáda. Postup bolševiků byl rychlý. Už 3. ledna 1919 vstoupili do Charkova, 5. února byli jejich vojáci v Kyjevě. To ale neznamenalo, že by dokázali ovládnout celé ukrajinské území. V těchto podmínkách, kdy bylo hlavním úkolem budování ozbrojených sil a obrana státu, vystřídal Vynnyčenka, který 11. února odstoupil a následně odešel do emigrace, v čele Direktoria voják Symon Petljura. Na Ukrajině vládl naprostý chaos. Kromě vládních jednotek a Rudé armády v zemi bojovali vojska Dohody, bělogvardějci vedení generálem Antonem Děnikinem, kteří bolševiky nakrátko vytlačili, Poláci a mohutné oddíly anarchistů vedené Nestorem Machnem.267

2.3 ČSR a ukrajinská otázka V této situaci, kdy se oba ukrajinské státy snažily odrazit invaze svých sousedů, pro ně bylo životní nutností nalézt spojence, kteří by byli ochotni přijít na pomoc. Na přelomu let 1918 a 1919 představitelé obou Ukrajin, jež se 22. ledna formálně spojily v jeden celek, věřili především v pochopení západních mocností. Jak ZUNR, tak UNR se také od podzimu 1918 přirozeně snažily vést diplomatická jednání s Československem. Jenže Praha dlouho neměla k ukrajinské otázce jednoznačný postoj. Prezident T. G. Masaryk sice na otázku ukrajinské státnosti hleděl s pochopením a umožnil, aby v Praze započala činnost diplomatická mise UNR, čs. zahraniční politika však v životaschopnost ukrajinského projektu příliš nevěřila.

267

JOUKOVSKY, A. (1993), str. 84–92, BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 41–47, BOHACHEVSKY-CHOMIAK, M. The Directory of the Ukrainian National Republic. In: HUNCZAK, T. (ed). The Ukraine, 1917-1921: A study in Revolution. Cambridge: Harvard Ukrainian Research Institute, 1977, str. 82–103, BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 38–41, JOUKOVSKY, A. (1993), str. 79–84.

Ukrajinská lidová republika nedisponovala vyškoleným diplomatickým sborem, do Prahy ale vyslala významné představitele své inteligence. Představiteli mise se stal básník a překladatel Maksym Slavinskyj a významný filolog Stepan Smal-Stockyj. Nedůvěra v úspěch ukrajinského projektu ale Praze nebránila v uzavírání obchodních dohod. V případě, že by se Ukrajina jako samostatný státní útvar udržela při životě, byla by pro ČSR ideálním hospodářským partnerem. Zatímco obě ukrajinské republiky potřebovaly průmyslové zboží, Praha měla zájem o dovoz zemědělské produkce, ale hlavně o ropu, jež se tehdy těžila u haličské Drohobyče a Boryslavi a jíž měla ČSR v prvních letech své existence nedostatek. Významným průlomem ve vzájemných vztazích se tak stal podpis smlouvy o dodávkách ukrajinské nafty, i když jejímu plnění bránily obstrukce ze strany Polska. Za surovinu měla do Haliče z Česka putovat mj. munice. Cíle západoukrajinských politiků ale byly ambicióznější. Předseda Ukrajinské národní rady Jevhen Petruševyč prosazoval, aby západoukrajinská vláda, ohrožená postupem polských vojsk, působila z čs. Podkarpatské Rusi. K tomu ale Praha nikdy nesvolila, a tak se Petruševyč se svým kabinetem přesunul do Kamence Podolského. Nelze pominout ani fakt, že ukrajinskému boji za samostatnost příliš nebylo nakloněno české veřejné mínění. Češi, tradičně rusofilští, nemohli západním Ukrajincům zapomenout jejich loajalitu k Vídni, těm východním zas nedávné spojenectví s centrálními mocnostmi. Část české veřejnosti dokonce ukrajinský boj za nezávislost vnímala jako německou intriku proti Rusku.268 Významnou kapitolou v čs.-ukrajinských vztazích se během roku 1919 stala přítomnost části haličské armády na území ČSR. Vojáci ustupující před polskými jednotkami přešli v květnu do Podkarpatské Rusi, která ještě de iure nebyla Československu přiřčena, a vzdali se zde početně slabšímu čs. oddílům. Ukrajinské vojsko, čítající asi 4000 mužů, bylo převezeno do opuštěného zajateckého tábora v Německém Jablonném v Podještědí. Tito příslušníci tzv. Horské brigády nebyli považováni za zajatce, zůstala zachována struktura jednotky i její vojenský charakter a očekávalo se, že jakmile nastane příznivá mezinárodní konstelace, opět se zapojí do bojů na Ukrajině. To se ale nikdy nestalo. Přestože ukrajinská strana usilovala o co nejrychlejší přemístění brigády do míst bojů, Praha k tomu nikdy svolení nedala. 268

BETLIJ, O. Ukraina 1919-1923: pražskij projekt. In: Evropa. Žurnal Polskogo Instituta Meždunarodnych Del. Warszawa: PISM, 2006, sv. 6, č. 2, str. 119-123. ZILYNSKYJ, B. Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 19171945 (1994). Praha: Nakladatelství X-egem, 1995, str. 18–20.

Do ČSR ještě v srpnu 1920 přešli další západoukrajinští vojáci a obě skupiny byly sestěhovány do východočeského Josefova. Na jaře 1923 už Polsko i přes prohranou válku s Ruskem mělo Halič zcela pod kontrolou a mocnosti mu toto území přiřkly. Své působení ve Vídni musela ukončit i západoukrajinská vláda, a tak další existence haličské vojenské emigrace ztratila smysl. Josefovský tábor tak ztratil svůj vojenský status, definitivně ale byl zrušen až v roce 1926.269 Praha ZUNR nepomohla ani v jiném případě. V červenci 1920 profesor Smal-Stockyj předložil následující plán: Poláci měli opustit území Východní Haliče, propustit zajatce a ČSR by na základě mandátu Ligy národů na západní Ukrajině ustavila vlastní vládu, v níž by byly zastoupeny všechny tři národnosti – ukrajinská, polská a židovská. Praha pro to měla předpoklady, disponovala totiž zmíněnou ukrajinskou armádou i početnými příslušníky inteligence. Náklady na tento podnik měly být hrazeny dodávkami zboží. K uskutečnění tohoto plánu české špičky osobně přesvědčoval i prezident Petruševyč, leč marně. Poslední pokus, jak využít podpory ČSR v zájmu ukrajinské samostatnosti, podnikla UNR v listopadu 1920. Oleksandr Šulgyn, představitel Ukrajinské lidové republiky v Lize národů, tehdy navštívil Masaryka i Beneše, a žádal podporu Prahy v Ženevě s tím, že by se jeho země stala součástí Malé dohody, kterou kromě Československa tvořilo Rumunsko a Jugoslávie. Když se ale 17. prosince o členství UNR v Lize národů rozhodovalo, Češi ji i přes předchozí optimistické Benešovy výroky nepodpořili.270 To už se ale představitelé západní i východní Ukrajiny nacházeli v emigraci. Rudá armáda dokázala v UNR zvrátit situaci, vytlačit Děninkinovy jednotky a už 16. prosince 1919 byla v Kyjevě. Bolševici se zároveň snažili zvrátit poměr sil uvnitř obsazovaného státu: Dosud protiukrajinská rétorika se přeorientovala na prosazování národně ukrajinské sovětové moci. Ke spolupráci se navíc podařilo získat některé vlivné sociálně demokratické představitele, na čas dokonce i Vynnyčenka. Ten získal funkci místopředsedy ukrajinské sovětové vlády, záhy na ni však rezignoval, když ž se přesvědčil, že nemá možnost o čemkoli spolurozhodovat, a odešel do emigrace. Bolševickou nadvládu nad UNR nedokázala v dubnu 1920 zvrátit ani ofenzíva polské armády, již podporoval zbytek Petljurových jednotek. Ta sice dokázala dobít Kyjev, avšak Rudá armáda ji ještě v květnu zatlačila zpět. Neúspěšné bylo i nové tažení zbytku Děnikinových sil, které se pod vedení generála Pjotra Wrangela dostaly z Krymu až na Donbas. 269 270

ZILYNSKYJ, B. (1995), str. 22–27, BETLIJ, O. (2006), str. 134–136. BETLIJ, O. (2006), str. 138–141.

Boje s ukrajinskými partizánskými jednotkami sice pokračovaly až do poloviny 20. let, sovětskou nadvládu nad UNR už ale nemohly zvrátit.271 Oba ukrajinské státní projekty, které se sice v lednu 1919 symbolicky spojily, aby však nadále bojovaly za svůj osud fakticky nezávisle, tak byly poraženy. Je zřejmé, že Československo, jež se v tu dobu potýkalo s řadou vlastních problémů, Ukrajinu víceméně ponechalo osudu. Po aktivnější pomoci ukrajinským snahám o nezávislost v ČSR volala jen hrstka intelektuálů a politiků. K nejhlasitějším z nich patřil Jaromír Nečas.

2.4 Advokátem ukrajinského národa Mladý nadporučík Nečas zápas Ukrajinců o nezávislost bedlivě sledoval a přál mu. Zároveň věděl, že v Čechách mu přáno není. Tento postoj české veřejnosti přisuzoval hluboce zakořeněné rusofilii, naprostému nedostatku informací o tomto východoevropském národu a také nedávné nelibě snášené vstřícnosti haličských Ukrajinců vůči Vídni. Ta byla dána, jak už bylo uvedeno výše, poměrně vysokou mírou svobod, kterou disponovali oproti svým východním krajanům, ale také obavami z polské rozpínavosti.

2.4.1 V knihách a v tisku Nečas se tyto bariéry mezi oběma slovanskými národy snažil odbourávat. Ve svých publikacích čtenářům přibližoval ukrajinskou historii, kulturu, povahu či kontext jejich vztahů se sousedy. Cíl své osvětové činnosti v roce 1919, tedy v době, kdy ukrajinským záležitostem věnoval asi největší pozornost, popsal následovně: „Přivést je (Ukrajince) do slovanské rodiny, hledět zmírnit protivy na všech stranách, to byl účel mé práce a mého snažení, kterému věnuji všechen svůj prázdný čas.“272 Stejně tak podle svých slov pracoval i mezi Ukrajinci, s nimiž „prodělal řadu debat a pracoval i mezi nimi tiskem pro ideu soužití s Ruskem a s ostatními Slovany (pokud to praktické poměry a doba dovoluje)“.273 První ze série svých publikací, útlou brožurku s názvem Ukrajinská otázka, psal v červenci 1918, tedy v době, kdy Halič ještě byla součástí Rakouska-Uherska, zatímco na východě s podporou centrálních mocností vládl Skoropadskyj. Nečasův pohled na hetmanát byl z mnoha důvodů negativní, o to více ale přál ukrajinské státní svébytnosti. „Křivdili jsme a křivdíme dosud, neznajíce poměrů, Ukrajincům – národu

271

BOJKO, O., GONĚC, V. (1997), str. 46–51. AKPR, f. KPR 1919–1947. Ing. Jaromír Nečas, stavební komisař v Užhorodě, sign. 4630, inv. č. 1298. Dopis J. Nečase sekretáři KPR P. Šámalovi, v Užhorodu dne 10. října 1919. 273 Tamtéž. 272

pod cizím jhem žijícím a rodícím se k samostatnému životu teprve za světové války,“274 napsal v úvodu ke své publikaci. „Křivdíme tím, že jejich národní vzkříšení a těžký boj za samostatnost neprovázíme takovými sympatiemi, jak na náš národ, bijící se také o své sebeurčení, náleží – ubližujeme tím, že se na zrození Ukrajiny díváme n e p r á v e m, jako na oslabení bývalé velké Rusi a jako na separatistické hnutí živené uměle z Vídně a z Berlína,“275 dodal. Češi si podle autora musejí opravit názory o Ukrajincích a zbavit se svých předsudků. Citovaná publikace se snaží čtenáře seznámit s obyvatelstvem, přírodním bohatstvím, literaturou či lidovým uměním na Ukrajině. Zvláště zajímavým svědectvím je ale Nečasova interpretace tehdejších překotných událostí a jeho exkurz do ukrajinských vztahů s okolními národy. Popisem ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury vůbec se českému rusofilskému prostředí snažil dokázat svébytnost ukrajinského národa, který byl ještě v té době ve veřejném diskursu nezřídka označován za „malorosuský“. V textu lze nalézt několik základních hodnotových linií, jimž se autorův pohled na dějinný vývoj podřizuje. Smýšlí socialisticky – rozhodujícím kritériem dobra v politickém slova smyslu je pro něj blaho dělnictva a drobných rolníků, zatímco o velkostatkářích se Nečas vyjadřuje s despektem. V případě Ukrajiny té doby byli nemajetní zemědělci nejširší lidovou vrstvou, která byla tvořena převážně etnickými Ukrajinci. Bohatí majitelé půdy pak byli převážně Rusové, potažmo Poláci na západě. 2.4.1.1 Nečas o vývoji na ukrajinské revoluce

Je zřejmé, že se Nečas snaží o poctivé a objektivní zhodnocení různých fází ukrajinské revoluce. Z perspektivy poloviny roku 1918 je mu nejbližší Centrální rada a generální sekretariát pod Vynnyčenkovým vedením. „6. února t. r. bylo dosavadní ministerstvo Vynnyčenkovo svrženo a vystřídáno ministerstvem Holubovičovým, které už nestálo na půdě foederace s Ruskem a prohlásilo za pomoci centrálních velmocí odtržení od Ruska, samostatnost Ukrajiny a uzavřelo v Brestu separátní mír s Německem a Rakouskem,“276 popisoval autor. Spojení s centrálními mocnostmi považoval za nešťastný krok, který ale byl vynucený okolnostmi, tedy bolševickou invazí do UNR. „V tomto okamžiku největší tísně utekli se Ukrajinci pod ochranu německých a rakouských bajonetů a povolali do země Němce, aby

274

NEČAS, J. Ukrajinská otázka. Brno: [nákl. vl.], 1918, str. 6. Tamtéž. 276 Tamtéž, str. 11. 275

‚obnovili pořádek v zemi‘. Slovanští socialisti zavolali na pomoc proti slovanským proletářům ruským německé vojáky,“277 doplnil. Očekávání obou stran této dohody se ale nenaplnily. Ukrajinci se namísto nezávislosti dostali jen z ruského do německého protektorátu. Centrální velmoci pak doufaly jednak v oslabení Ruska, jednak v přísun přírodního bohatství, jež Ukrajina skýtala. Závazek dodávek hospodářských produktů do Německa a Rakouska-Uherska ale vázl. Země už totiž byla vyplundrovaná, hospodářství rozvrácené. „Centrální velmoci přišly na samý konec. Byly odkázány na to, co jim prodá mužík,“278 uvádí Nečas. Dává přitom najevo své sympatie pozemkové reformě z ledna 1918. „Velké znepokojení vyvolaly v Německu i všude, kde ‚právo vlastnictví je svaté‘, socialistické agrární zákony ukrajinské vlády, zejména třetí universál z 31. ledna, kterým velkostatky byly zkonfiskovány ve prospěch proletářských mužíků bezzemků. Nescházelo mnoho k tomu, aby z Ukrajiny stal se první socialistický stát na světě,“279 podotkl. Těmito východisky je určen i autorův vztah k vojenské diktatuře Skoropadského, který se opíral jak o německou ozbrojenou moc, tak o ruské velkostatkáře, již si teď brali zpět Radou zkonfiskovaný majetek. „Ukrajinské sny o svobodě a samostatnosti se sřítily, hejtman Skoropadskyj, na němž ukrajinské je jen jeho staré historické jméno, zrušil agrárněsocialistické reformy Rady a zavedl nový ’pořádek‘ do země. Proletářsky cítící ukrajinské ministerstvo Holubovičovo vystřídáno ruským ministerstvem majetku a inteligence. Skoropadskyj obklopil se oktabristy a kadety, ukrajinská řeč vymizela z ministerstev, předrevoluční časy se navrátily,“280 zhodnotil nástup hetmana, jenž byl v době vzniku publikace u moci přibližně čtvrt roku. Z pozdější perspektivy poloviny roku 1919 dodává: „Odvolával všude dobré a pokrokové nebo socialistické Ukrajince a na jejich místa dosazoval jako úředníky dle možnosti ruské reakcionáře, černosotněnce, obnovil starý policejní režim v zemi, vystupoval proti každému sebe mírnějšímu liberálnímu projevu nebo návrhu zemstev a jiných organisací a podporoval všude vedle ruských zpátečníků i Němce, kteří tou dobou rabovali a ničili kraj nemilosrdným rekvírováním považujíce Ukrajinu za pouhou svoji kolonii.“281

277

Tamtéž, str. 12. Tamtéž, str. 13. 279 Tamtéž, str. 13–14. 280 Tamtéž, str. 14. 281 NEČAS, J. Ukrajina v přerodu Ruska. Východoevropská tragedie a Ukrajina, její vývoj a životní síly. Praha: Vsesvit, 1919, str. 61. 278

Spojování ukrajinství se Skoropadského režimem tak příkře odmítl. Mnohem větší sympatie Nečas zpočátku choval k Petljurovi a také k Vynnyčenkovu Direktoriu, jimž se podařilo hetmanát porazit: „Ukrajinské direktorium stává se pánem v zemi a protože je složeno z mužů skutečně osvícených, řídí dobře osudy země i za tak svrchovaně příkrých, těžkých poměrů, do nichž se Ukrajina dostává.“ 282 Petljurova situace se však neustále zhoršovala. V zoufalé situaci se dohodl s Piłsudského Polskem, které už v té době mělo obsazenou ZUNR, aby se pokusilo Rudou armádu z východní Ukrajiny vytlačit. Ukrajinsko-polská ofenzíva byla zahájena 25. dubna 1920. Polákům se sice počátkem května podařilo dobýt Kyjev, protiútok Rudé armády na sebe ale nenechal dlouho čekat a už v červnu zatlačila Poláky zpět. V srpnu už byly ruské jednotky rozmístěny před Varšavou, jejich útok ale skončil debaklem. Poláci pak zaznamenali ještě několik úspěchů a po polovině září začala vzájemná mírová jednání v Rize.283 V září 1920 otiskl deník Čas Nečasův nepodepsaný článek s prostým názvem Ukrajina.284 V tu dobu už nepochyboval o tom, že její východní část zůstane pod nadvládou bolševického Ruska. V textu popisuje politickou situaci uvnitř země. V zemi tou dobou legálně působily jen tři odnože komunistické strany, které se lišily hlavně postojem k ukrajinské národnostní otázce. Přístup Rusů k této problematice nicméně hodnotí kladně. „Též volání Ukrajinců po samostatném národním kulturním žití vyšla sovětská vláda vstříc vydáním pozoruhodných resolucí Centrálního komitétu ruské komunistické strany, manifestem Trockého k armádě, vyslané na Ukrajinu, a zvláště proklamací Lenina z 28. prosince 1919 – všechny tyto památné dokumenty uznávají federativní ukrajinskou federativní republiku a přiznávají jí úplně samostatný národní život,“285 shrnul Nečas své dojmy, které částečně nabyl při své cestě do Charkova a Moskvy v květnu až červenci téhož roku. 2.4.1.2 O vztazích Ukrajiny s okolními národy

Autor, který inklinuje ke všemu slovanskému a zároveň důsledně ctí právo na sebeurčení národů, vidí „největší tragiku“ předválečného uspořádání v tom, že „úpěl tu a tam Slovan pode jhem Slovana“.286 Tím ukazuje jak na carskou, tak na „polsko-šlachtickou“ nadvládu

282

Tamtéž, str. 62. JOUKOVSKY, A. (1993), str. 91. 284 [NEČAS, J.] Ukrajina. Čas. 1920, roč. 30, č. 77 (10. 9.), str. 1–2. 285 tamtéž, str. 1. 286 NEČAS, J. (1918) Ukrajinská otázka, str. 23. 283

nad Ukrajinci. Skrze tento podřízený stav poroby také definuje vztah Ukrajinců k velkým sousedním slovanským národům. Co se týče absolutní ruské nadvlády nad Ukrajinou, Nečas se z perspektivy roku 1918 domníval, že šlo překonaný atribut svržené carské moci. „Nebyl to ruský národ, který utiskoval Ukrajinu, nýbrž jen zpátečnický a despotický carismus. Že Ukrajinci zanevřeli časem proti celému Rusku i proti lidu, vykonavateli carských rozkazů, dá se pochopit, je to lidské,“287 míní. I když mladý inženýr v přímo uprostřed revoluční doby ještě nedokázal odhadnout budoucí povahu bolševického režimu, řada jeho postřehů neztrácí platnost ani v dnešních dnech. Ukrajinci, jejichž budoucnost předpokládal v rámci demokratického federativního soustátí s Ruskem, by se podle něj s východním sousedem spřátelili, „nesmí se však opakovat slova: ‚Rossija jedinaja i nedilnaja‘“. „To jsou fráze starého zpátečnického Ruska, kterými se národnosti, vzkříšené revolucí k životu, zbytečně jen dráždí,“288 poznamenal. Nadmíru aktuální je následující výtka: „Jen aby (Ukrajinci) nezacházeli do extrémů a nedávali se svést předsudky a neoprávněnou nyní už, tradičně vypěstovanou bratrovražednou záští. Aby si odvykli už jednou nazývat Rusy ‚Moskaly‘ a vše ruské ‚moskevským‘, jako Rusi naopak aby se naučili říkat ‚Ukrajinec‘ místo ‚chachol‘ nebo ‚Malorus‘!“289 Vztahy Ukrajinců a Poláků popisuje Nečas jako otevřeně nepřátelské, což vysvětluje historickými důvody. „Proti mužické demokratické Ukrajině stojí šlechtické Polsko, proti myšlence sebeurčení Ukrajiny stojí všepolská ‚Polska od moře k moři‘ a Ukrajina leží jí na cestě k Černému moři,“ poznamenává. Obnovení Polska jako samostatného státu má jeho sympatie, pokud se ale „pohybuje v ethnografických hranicích“. Klíč k odstranění nevraživosti mezi těmito národy vidí v demokratizaci Polska. 2.4.1.3 O Ukrajincích a Češích

Základním rysem vzájemného poměru mezi Čechy a Ukrajinci je podle Nečase vzájemná neznalost. „Češi nevšímali si před vojnou poměrů na Ukrajině, Ukrajinci neznali nás,“290 konstatuje. I když poměry v Haliči byly částečně známy kvůli její spoluúčasti na rakouské politice, vědělo se o kozácích, Ševčenkovi a lidových dumkách, bylo to stále velmi málo. „Jinak zůstal

287

Tamtéž, str. 24. Tamtéž. 289 Tamtéž, str. 25. 290 Tamtéž, str. 30. 288

nám lid i život ukrajinský vzdálený, neznámý – nenahlédli jsme do něho a necítíme s ním tak vřele, jak je naší povinností,“291 shrnul. Tato neznalost však platila i z druhé strany. „Ukrajinci mají na nejasném poměru českoukrajinském také snad více viny než my. Dívají se na Čechy jako na svoje politické nepřátele,“292 podotkl s tím, že toto tvrzení se netýká „ruských“ Ukrajinců, kteří o Češích vědí jen velmi málo. „Za to Ukrajinci haličští, vlastní nositelé ukrajinské idey v přítomné době, vidí v nás přívržence ruského imperialismu proti neruským kmenům, vidí v nás dokonce přátele carismu – a ve vídeňském parlamentě dochází k spojenectví poslanců ukrajinských a německých,“293 vysvětlil. Češi podle autora v tehdejší době rozeznávali dva druhy „ukrajinismu“: Oficiální, jehož cílem mělo být z „ruské“ Ukrajiny vytvořit stát s protislovanskou tendencí a který by byl součástí německého „Drang nach Osten“294, a do protikladu Nečas staví „ukrajinismus pravý, ukrajinismus ukrajinský, který vyplňuje ideály Ševčenkovy a buduje samostatnou Ukrajinu, jako významný stát v budoucí lize národů“. Podrobněji se vzájemným vztahům věnuje v publikaci Upřímné slovo o stycích českoukrajinských z března 1919. „Styky česko-ukrajinské až do nejnovější doby dají se charakterisovati stručně dvěma slovy: ‚tragické nedorozumění‘,“295 uvádí své 28stránkové dílko. V exkurzi do hloubi 19. století poukazuje nejprve na vzájemnou vstřícnost kolem revoluce 1848–9, pak ale přišly nesváry ve vídeňském parlamentu, kde Češi s haličskými a bukovinskými Ukrajinci jen málokdy našli společnou řeč. Nedobrý dojem na české poslance dělali „věčně oportunní“ představitelé Haliče a především germanofilská skupina kolem hraběte Georga Wassilka von Serecki z Bukoviny, jež soustavně hlasovala proti zájmům Prahy. „Česká veřejnost nevážila si ukrajinské delegace pro její věčné službičkování vládě. (…) Rozhořčení proti ukrajinským politikům se stupňovalo, když vypukla světová vojna a s ní pronásledování ukrajinského lidu ve východní Haliči a v Bukovině. (…) Na začátku 1918 přišel Brest-Litevsk, který už nadobro rozvedl Čechy a Ukrajince. Ukrajinci podali tenkrát ruku Němcům, jejich mladí ideologové dali se napáliti německými byrokraty a generály. Česká veřejnost začala se dívat na Ukrajince jako na vyložené zrádce nejen Slovanstva, ale i

291

Tamtéž. Tamtéž, str. 31. 293 Tamtéž, str. 31–32. 294 Drang nach Osten (Puzení na východ) je významný pojem německého nacionalismu, kterým se označuje expanze východním směrem. 295 NEČAS, J. Upřímné slovo o stycích česko-ukrajinských. Kyjiv-Praha: Čas, 1919, str. 3. 292

všelidských ideálů, jako na přímé spojence prušáckého militarismu, jemuž se Ukrajinci propůjčili za nástroj proti druhým Slovanům,“296 shrnul vývoj českého většinového veřejného mínění ohledně ukrajinské otázky. Do protikladu ke „germanofilským politikům“, kteří „svým nezodpovědným jednáním připravili Ukrajince o sympatie ostatního Slovanstva“, dává „pět nejvýznačnějších Ukrajinců“ (Ševčenka, Drahomanova, Hruševského, Vynnyčenka a Franka), kteří prosazovali řešení národního problému na „slovanském, všelidském a demokratickém základě“.297 Přivítal proto symbolické spojení ZUNR s UNR, k němuž došlo ve Stanislavi298 a v Kyjevě dva měsíce před napsáním citovaného textu. „…Sprovodili tak se světa nemožné a Čechům nesympatické politické monstrum ‚Západní Ukrajinu‘, které nám stále připomínalo něco ze starého Rakouska.“299 Čechům ale vyčítá, že byli lhostejní „řádění Poláků proti utiskovaným Ukrajincům“, připomíná převážně protiukrajinský tón českého tisku, i ostentativní podporu českých poslanců tzv. staroruským, tedy protiukrajinským kolegům z Haliče. „Nesmíme se divit Ukrajincům, když se na český dosavadní poměr k haličské věci dívali nedůvěřivě a nepokládali nás za politické přátele a když naše všeslovanské cíle posuzovali skepticky. Vždyť i my jsme jim nepodali ruky, viděli jsme jen jejich chyby a svých chyb a rozporů ve své politice jsme nepostřehli,“300 shrnul. Neměli-li Češi dostatek informací o haličských Ukrajincích, o těch „ruských“ to platilo dvojnásob. Vzájemné poltické styky se podle Nečase začaly rozvíjet až se světovou válkou. „Byly doby, kdy Masaryk a druzí Češi plně sympatisovali s Ukrajinci a centrální radou, aby se s nimi potom zase rozešli, kdy docházelo k ouvertuře nešťastného brest-litevského míru,“301 podotkl s tím, že jediným důvodem Masarykova odvrácení se od Ukrajinců bylo to, že „zasedli k jednomu stolu s německými imperialisty“. I přes „osudné chyby“, jak Nečas označil spojení s centrálními velmocemi, kterých se však podle něj nedopustil národ sám, nýbrž jeho političtí vůdci, by Ukrajina neměla být trestána a měla by mít své zastoupení na mezinárodním poli. Této tezi zasvětil svou brožuru z konce roku 1918, nazvanou Prosím za jeden slovanský národ. Nebudou-li Ukrajinci zastoupeni na mírovém kongresu, bylo podle autora úkolem Čechů, aby se jich zastali: „Mezi těmi cizími

296

Tamtéž, str. 4–5. Srov. NEČAS, J. (1919) Našim delegátům…, str. 5. NEČAS, J. (1919) Našim delegátům…, str. 5. 298 Dnešní Ivano-Framkivsk. 299 NEČAS, J. (1919) Upřímné slovo…, str. 12. 300 Tamtéž, str. 8. 301 Tamtéž, str. 9. 297

budou však sedět i zástupci našeho národa a budou mluviti rozhodující slova… Věřím v Masaryka a Beneše, že budou spravedliví!“302 V březnu 1919 již Nečas spatřoval známky zlepšení této situace. „Ledy mezi Čechy a Ukrajinci roztály, prolomily se. Čechům se otevřely oči. Po rozpadnutí centrálních velmocí nadešla velká chvíle, kdy bylo národům podstoupiti zkoušku dospělosti. Ukrajinci obstáli v této zkoušce skvěle,“303 zdůraznil. 2.4.1.4 Češi, Ukrajina, Rusko a panslavismus

Jaké tedy navrhoval Nečas recepty pro lepší soužití v budoucnosti? V prvé řadě se vyslovil pro přehodnocení „starých všeslovanských plánů a programů, které v ohni světové války neobstály“, jejich uvedení v soulad s demokratickými a sociálními ideami nové doby“ a nalezení přístupu spravedlivého ke všem Slovanům. „My Čechoslováci vězeli jsme většinou v předsudcích až po krk a nechtěli jsme např. chápat, že Ukrajinci nemohli být nadšeni pro všeslovanskou ideu, když byli utiskováni ruským carismem a polskou šlechtou,“304 vysvětlil. „Pod štítem všeslovanské ideje řádil na Rusi reakční panslavismus, který byl via facti čistou rusifikací a který byl k Ukrajincům bezohlednější a příkřejší než k druhým neruským národům,“305 doplnil. V tomto kontextu Nečas zmiňuje panslovanský idealismus, jenž ještě v polovině 19. století spojoval české (Dobrovský, Jungmann, Šafařík) i ukrajinské (Ševčenko) obrozence a který je podle něj dávno překonaný. „Sentimentální a romantické všeslovanství našich buditelů opravil Havlíček po svém zájezdu do Ruska, když vyslovil úplně správnou zásadu pro Slovany: ‚Já pán, ty pán…‘ A mezi Ukrajinci Drahomanov306, který Ševčenkovy básnické sny o všeslovanství postavil na reálnější, všelidskou bázi,“307 dodal. Autor ale varuje i před opačným trendem – úplným zavrhováním Ruska, které se pak „po své horečce probudí a znovu vstane“. Bolševismus, jenž Nečas ve svých raných „ukrajinských“ publikacích víceméně pomíjí, zde označuje za „druhý extrém“ vůči carismu.308 Srovnává-li na jiném místě výhody sousedství s Ruskem a Ukrajinou, odpovídá si jednoznačně: „Z politických důvodů nebude žádný český člověk váhat, jakého souseda si má 302

NEČAS, J. Našim delegátům na mírovém kongresu: Prosím za jeden slovanský národ. Brno: Vlastním nákladem, 1919, str. 4–5. 303 Tamtéž, str. 12. 304 Tamtéž, str. 10. 305 Tamtéž. 306 Mychajlo Drahomanov (nar. 30. září 1841 v Hajdači, zemř. 2. července 1895 v Sofii) by ukrajinský historik, myslitel a publicista, příznivec anarchistického křídla socialistického hnutí. 307 NEČAS, J. (1919) Upřímné slovo…, str. 11. 308 Tamtéž, str. 11.

zvolit. Zda nešťastné, bolševické Rusko, veliké i v neštěstí, ve fanatickém sebeobětování ideám, pro něž ještě není zralé, Rusko anarchistické, extremní, anebo solidní, státotvornou Ukrajinu, činorodou i v provádění velkých sociálních reforem…“309 Ještě rozhodněji se vyjádřil v další své brožurce z roku 1919: „Kdo u nás pracuje proti Ukrajincům, kdo je zbytečně dráždí a dělá nám z nich nepřátele, ten poškozuje těžce zájmy Československé republiky! Je krvavou ironií, mluví-li se o slovanské vzájemnosti a současně štve proti ukrajinskému národu!“310 varoval protiukrajinsky smýšlející publicisty ve spisku Uherská Rus a česká žurnalistika. Neuzavírejte kruh našich nepřátel. Nečas se tehdy domníval, že lednové vyslání čs. mise do Stanislavi a přijetí ukrajinské delegace v Praze znamená pro českou veřejnost definitivní řešení sporu o budoucí statut této země – zda je třeba podpořit její samostatnost, či se přihlásit k velkoruskému pojetí. „Příbuznost kulturní, společné zájmy ideální a praktické budou pojit Ukrajinu s příštím Ruskem mnohem pevněji, než to kdysi činila carská pouta a všeslovanské na prázdno vyznívající a jen z jedné strany, totiž ruských nacionalistů – užívané fráze,“311 uvedl. Přátelské vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem považoval také za klíčový předpoklad k budování dobrých čs.-ukrajinských vztahů. Názor, že proruské a proukrajinské cítění nejsou v rozporu, Nečas obhajuje ve své poslední a nejrozsáhlejší publikaci z „ukrajinistické“ série. Kniha Ukrajina v přerodu Ruska. Východoevropská tragedie a Ukrajina, její vývoj a životní síly byla sepsána v létě 1919. „Jsem upřímným přítelem Ukrajinců a při tom rusofilem. Mám rád Rusko i nyní, třebaže bylo zničené, bez faktické moci, třebas tam nyní není ani obchodu a průmyslu,“312 uvádí svůj text. I v něm se věnuje ukrajinské kultuře, politice i hospodářství, tato práce je však rozsáhlejší a propracovanější oproti jeho předchozím spiskům. Rozvíjí své přesvědčení o tom, že každý z národů má právo na sebeurčení. „Nesmí být mezi Slovany národů panujících a utlačovaných, nesmí být mezi námi imperialismu – železné násilí a mlhavé nejasné fráse o slovanské vzájemnosti, které nás poutaly před vojnou, nahradíme jedině možnou zásadou o právu sebeurčení a úzkým, demokratickým, srdečným přátelstvím,“313 napsal a v tomto duchu ruské a další slovanské politiky vyzval: „Dívejte se na vývoj kolem sebe otevřenýma očima. Nepřehlížejte národní a sociální probuzení Ukrajinců, kteří žili dosud vedle Vás nebo pod

309

Tamtéž, str. 12. NEČAS, J. Uherská Rus a česká žurnalistika. Neuzavírejte kruh našich nepřátel. Užhorod, 1919, str. 18. 311 Tamtéž, str. 13. 312 NEČAS, J. (1919) Ukrajina v přerodu Ruska…, str. 7. 313 Tamtéž, str. 7–8. 310

Vámi jako v zakletí, přesvědčte se, co v Ukrajincích vězí, jaké je jejich jádro a jaký je nynější skutečný stav Ukrajiny a zařiďte se podle toho!“314

2.4.2 V úřadu Z Nečasovy korespondence je známo, že krátce po vzniku samostatného Československa byl pro ukrajinská témata zapálen a byl odhodlán se jim i věnovat i profesně.315 Toto přání se vyplnilo jen částečně: jak již bylo uvedeno, jeho hlavní náplní pro příští léta se stala Podkarpatská Rus – nejprve v administraci G. Žatkoviče, později prezidentské kanceláři. Mezidobí v osobním sekretariátu prezidenta Masaryka bylo naplněno plněním specifických úkolů. Jeho publikační činnost k ukrajinské otázce, která měla výhradně soukromý charakter, má své hlavní těžiště v letech 1918 a 1919, kdy ještě boj o státní svébytnost tohoto národa nebyl zcela rozhodnut. I když tedy ukrajinská problematika byla spíše okrajovým předmětem Nečasových profesních aktivit, lze najít některé momenty, kdy do vzájemných vztahů významněji zasáhl. Nečas si velmi brzy udělal dobré známosti mezi předními ukrajinskými osobnostmi, především představiteli východní Ukrajiny. V době jejich exilu se stýkal s exprezidentem UNR Mychajlem Hruševským, bývalým ministerským předsedou Vynnyčenkem či exministrem zemědělství Mykytou Šapovalem. 2.4.2.1 Kauza ukrajinské kapely

Na jaře roku 1919 do ČSR dorazil v rámci svého evropského turné 80členný ukrajinský pěvecký sbor, jehož jméno bylo Ukrajinská republikánská kapela. Těleso řízené dirigentem Oleksandrem Košycem v Praze několikrát vyprodalo Smetanovu síň a pak ještě vystoupilo v Plzni, Brně, Prostějově, Olomouci, Chrudimi, Turnově, Mladé Boleslavi a Jičíně. Recenze v Čechách i v zahraničí nešetřily chválou. „Nejlepší možná reklama, kterou sbor udělal Ukrajině, nalezla svůj ohlas i v dobové politické publicistice,“316 píše Bohdan Zilynskyj. Turné ale nezačalo příliš šťastně. Členové sboru totiž byli v dubnu 1919 po příjezdu do ČSR v Užhorodu uvězněni. Nečas byl svědkem tohoto incidentu a na nejvyšší míru jej rozrušil. Aktivně se pak v tomto případě angažoval.

314

Tamtéž, str. 9. Uvádí to v již citovaném dopisu J. Bidlovi. AÚTGM, f. 258 – Bidlo Jaroslav, sign. II. b) 1, sign. 448, karton 6. Dopis J. Nečase J. Bidlovi, v Žabovřeskách u Brna dne 30. prosince 1918. 316 ZILYNSKYJ, B. (1995), str. 21. 315

Nakládání s ukrajinskými muzikanty považoval za vrcholnou nespravedlnost a opakovaně ji při komunikaci s vedením státu připomínal. V reakci na tento incident vydal již citovanou brožurku Uherská Rus a česká žurnalistika. „Napsal jsem ji tenkráte, když naše vláda dala internovati

zavříti

v Užhorodě

nejlepší

ukrajinský

pěvecký

sbor

‚Ukrajinskou

republikánskou kapelu‘, čistý, výhradně umělecký cíl sledující…,“317 napsal na podzim 1919 ministerstvu zahraniční věcí a prezidentské kanceláři. „Mezi uvězněnými umělci byli i profesoři petrohradské konservatoře, přední umělci ukrajinští, profesoři a universitní posluchači. Při vstupu na českou půdu byli v Užhorodě pozavíráni a pohroženo jim, že půjdou druhý den ‚šupem‘ zpět do Haliče a na Ukrajinu,“318 popsal okolnosti incidentu. „Protože jsem dobře znal užhorodského župana Vladislav Mojše, osvíceného slovenského kněze a muže dobrého srdce, věděl jsem, že není zavření ukrajinských umělců jeho dílem, nýbrž že je inspirováno ukrajinofobskými a velkoruskými úředníky,“319 doplnil s tím, že jeho podezření padlo na Dr. Dostála, tehdy hlavního informátora ministerstva vnitra. „Jako čestný a kulturní člověk musel jsem zaprotestovati hlasitě proti uvěznění členů ukrajinské kapely a proti ukrajinofobskému, zcela nepotřebnému černosotněnskému řádění v brožuře, o které jsem se nahoře zmínil,“320 dodal. Tímto postojem si údajně na Podkarpatské Rusi vysloužil útoky v tisku proti své osobě. Výčitku Nečas neopomněl zmínit ani v analýze, která se zabývala vztahem Ukrajinců k osobě T. G. Masaryka. Zadržení soboru uvádí dokonce na prvním místě mezi událostmi, jež se Ukrajinců dotkly. Nezapomněl připomenout, že „kritiky francouzských, anglických a švýcarských uměleckých kritiků o této kapele jsou plyny superlativů. Koncertu v Belgii se účastnila královna, celý dvůr a všichni ministři…“.321 Nečas podle svých slov byl svědkem toho, že se členy tělesa bylo zacházeno „docela hrubě a sprostě jenom proto, že to byli Ukrajinci“. Později, když hrozilo vypuknutí skandál, byly prý vynalezeny výmluvy, umělcům se ale omluvy nedostalo. S lítostí uvádí, že pražské koncerty sboru byly sice publikem přijaty s nadšením, jenže oficiální kruhy je ostentativně ignorovaly. „Ukrajince mrzelo – pokud se pamatuji – velmi, že náš pan prezident nenavštívil ani jeden jejich koncert, ač byl na všechny zván a že v době, kdy Ukrajinci koncertovali, navštívil pražské německé divadlo,“322 poznamenal. Ukrajinští 317

Zpráva o mimoúřední činnosti (1919), str. 3. Tamtéž. 319 Tamtéž, str. 3–4. 320 Tamtéž, str. 4. 321 AÚTGM, fond TGM-R, krabice 528 – Cizí země S–U, složka 83 – Ukrajina 1918, 1919, 1920. Zpráva J. Nečase o poměru Ukrajinců k prezidentu Masarykovi, v Praze na jaře 1920, str. 2. 322 Tamtéž, str. 3. 318

představitelé tehdy podle něj neskrývali názor, že Masaryk na představení nepřišel z politických důvodů – aby se nedotkl Rusů. Prezident, dost pravděpodobně na popud Nečasův, nezůstal nakonec k těmto muzikantům lhostejný. Když se opět přes ČSR po více než ročním turné vraceli na Ukrajinu, žádal Žatkoviče, aby se jich v Podkarpatské Rusi ujal, dokud nebude situace v jejich vlasti příznivější. Svědčí o tom nepodepsaný dopis na hlavičkovém papíře prezidentova osobního tajemníka karpatoruskému gubernátorovi. „Je přirozené, že chtějí přečkat těžkou dobu, než se budou moci vrátit domů, v krajině, jejíž jazyk je jejich jazyku blízký,“323 stojí v listu, jehož autorem či iniciátorem s nejvyšší pravděpodobností byl Nečas. „Mluvil jsem o věci s panem presidentem a slíbil mi, že Vám o tom napíše: nevím, dostal-li se už k tomu. Také slečna dr. Alice Masaryková o věci ví a dvě dívky sama poznala a slíbila jim přímluvu,“324 dodává pisatel, který podle svých slov také několik členů tělesa v Praze poznal osobně. 2.4.2.2 Vynnyčenko a společná mise do Moskvy a Charkova

Mezi významné Nečasovy ukrajinské kontakty patřil i spisovatel a předseda Direktoria Vynnyčenko. V březnu 1920 charakterizoval jej ve čtyřstránkové zprávě pro Masaryka jako ortodoxního marxistu a nejpopulárnějšího muže Ukrajiny. Popisuje, jak Vynnyčenko opustil svůj zprvu protibolševický postoj, když „minula první strašná doba teroru sovětské vlády a když ruští bolševici začali prováděti v praxi spravedlivou národnostní politiku“.325 K politikově osobnostní charakteristice poznamenává autor následující: „Krajně poctivý a ideální člověk, kterému se dá vytknouti jedině upřílišněná orthodoxnost a slepá víra ve všesvětovou sociální revoluci, na kterou se dívá Vynnyčenko daleko více jako básník a citově hluboce založený člověk, než-li jako praktický politik.“326 Zároveň Nečas zdůrazňuje, jak se tento muž velmi liší od haličských politiků. Těmi, kdo v poslední době dělali ukrajinskou politiku a poškodili ji, údajně opovrhuje. Čechy Vynnyčenko dlouho považoval za „sluhy dohody“. „Na výtku, proč se nepřestěhoval do Čech, odpověděl, že se musil obávati pronásledování jako krajní socialista. Nicméně je vidno, že má upřímnou touhu a snahu žíti s českým národem,“ doplnil.327 323

AÚTGM, fond TGM-R, krabice 352 – Osobní sekretariát 34–37, složka 34 – 1401–1600 (1920). Dopis G. Žatkovičovi, v Praze dne 14. srpna 1920. 324 Tamtéž. 325 AÚTGM, fond TGM-R, krabice 528 – Cizí země S–U, složka 83 – Ukrajina 1918, 1919, 1920. J. Nečas: Volodymyr Vynnyčenko a jeho poměr k Rusku v poslední době, březen 1920, str. 1. 326 Tamtéž, str. 3. 327 Tamtéž.

Citovaný dokument s nejvyšší pravděpodobností nevznikl náhodou, Masaryk se o Vynnyčenka zajímal a jeho charakteristiku si nejspíše u Nečase objednal. Na okraj listu této zprávy si prezident tužkou poznamenal: „26/III. ’20 Chtěl by do Prahy a se mnou promluvit.“328 Vynnyčenko pak skutečně do ČSR počátkem dubna přijel. Do té doby už si se sovětským vedením z vídeňského exilu předjednal možnost návratu do vlasti. V Praze pak s Nečasovým přispěním a v jeho překladu publikoval článek v soc. dem. listu Právo lidu, v němž za jediné legitimní vedení Ukrajiny označil právě to sovětské a všechny exilové představitele odmítl. „Ukrajinský stát neexistuje již v té formě, v jaké ji představují tito lidé, tj. ‚Ukrajinská národní republika‘. Stát tohoto jména dnes již fakticky neexistuje a nemá ani jednoho metru teritoria. Skutečnou formou současného ukrajinského dělnickomužického státu je: ‚Ukrajinská sovětská socialistická republika‘,“329 uvedl a vyzval „všechny soudruhy – zvláště italské, německé a české – aby se postavili rozhodně proti kontrarevoluci a nedovolili jí dopravovat ukrajinské zajatce z jejich zemí do Rumunska a do Polska“.330 Zajímavou okolností je, že naopak pro případ polského útoku nabízel Vynnyčenko ukrajinským komunistům Volodymyru Zatonskému331 a Dmytro Manujilskému332 pomoc ukrajinských jednotek, jež byly tou dobou internovány v Německém Jablonném a v Užhorodu. „Zahraniční družina Ukrajinské komunistické strany, k níž patřím, má pod svým vlivem značnou část ukrajinských zajatců v různých táborech. Jedna jednotka (brigáda o 6000 mužích) je v Jablonném v Československu. Druhá, menší o 1500 je v Užhorodu (Podkarpatsko). Přijímáme opatření, aby česká vláda převedla brigádu z Jablonného také do Užhorodu nebo někam jinam, hlavně blíže k haličské hranici,“333 napsal 20. března na Ukrajinu. „Zdá se, že na to česká vláda přistoupí a brigádu brzy přisune k polské hranici… Značná část důstojnictva a především obrovská většina vojáků jsou v tichém spojení s naší družinou a celkově se podřizují jejím nařízením,“334 doplnil. Plánem jeho skupiny bylo v případě války zahájit s touto brigádou ve vhodnou chvíli ofenzívu do polského týlu, vyvolat 328

Tamtéž, str. 1. VYNNYČENKO, V. Otevřený list (přeložil Jaromír Nečas). Právo lidu. 1920, roč. 29, č. 102 (30. 4.), str. 7. 330 Tamtéž. 331 Volodymyr Zatonskyj (nar. 27. července 1878 v Lysci, Podlí, zemř. 29. července 1938) byl ukrajinský komunistický politik, od června 1919 do května 1920 člen Vojenského revolučního sovětu 12. armády západního frontu. Později byl lidovým komisařem osvěty USSR. 332 Dmytro Manujilskyj (nar. 3. října 1883 ve vsi Svjatec na Volyni, zemř. 22. února 1959 v Kyjevě) byl ukrajinský politik, v letech 1921–1923 první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny. Byl účastníkem sovětsko-polských mírových jednání v Rize. 333 SOLDATENKO, V. F. Vynnyčenko i Petljura. Polityčni portrety pevoljucijnoji doby. Kyjev: Svitohljad, 2007, str. 491–492. 334 Tamtéž, str. 492. 329

povstání v Karpatech a z povstalců zformovat armádu. Důvěryhodní lidé podle Vynnyčenka slibovali v nejkratších možných termínech postavit vojsko o deseti až dvaceti tisících mužů. Jak známo, tento cíl se uskutečnit nepodařilo. Polská ofenzíva byla zahájena měsíc po odeslání citovaného listu a ukrajinští vojáci zůstali v Jablonném. V době nejprudších rusko-polských bojů již Vynnyčenko v Praze připravoval svůj návrat do vlasti. S tím mu bylo nápomocno právě československé vedení. Po dohodě s Masarykem vydalo Vynnyčenkovi a jeho manželce Rozaliji Jakivně Benešovo ministerstvo zahraničí v dubnu 1920 diplomatický pas na falešná jména Jozef a Natalija Simonivovi. Průvodcem, politickým poradcem a kontaktní osobou pro ministerstva zahraničí na komplikované cestě do Moskvy, kde měla probíhat jednání s bolševickou vládou, a do tehdejší ukrajinské metropole Charkova jim byl právě Nečas.335 V Černínském paláci mu 8. května 1920 vydali pověřovací list, Ordre de mission v následujícím znění: „Pan Jaromír Nečas je pověřen zvláštní misí na Ukrajinu, aby zde vstoupil do obchodních a hospodářských vztahů s družstvy a dalšími ukrajinskými hospodářskými organizacemi. Zároveň je pověřen, aby se informoval o situaci československých státních příslušníků na Ukrajině.“336 Jak už bylo uvedeno, jen o čtyři dny dříve bylo na MZV napsáno doporučení k Nečasovu jmenování čs. konzulárním zástupcem v Kyjevě. Rozhodnutí tedy muselo být změněno velmi narychlo.337 Navazování kontaktů s ukrajinskými družstvy, nebylo jen krycím cílem cesty, Vynnyčenkův průvodce, jak bude níže patrné, se touto problematikou skutečně detailně zabýval. Ukrajinský politik byl před odjezdem pln obav a z dnešní perspektivy je patrné, že zčásti oprávněně. „Začíná cesta na Golgotu. Je třeba, abych opět vypil číši ponížení, urážek, úzkostí a bojů,“338 poznamenal si 30. dubna do deníku. První zastávkou na cestě do Moskvy byl 10. května Berlín, kde se delegace zdržela asi týden. Zatímco Vynnyčenko svůj tamní program v deníku příliš nerozvádí, Nečas pobyt využil k jednání s přítomnými zástupci ukrajinských družstev. Ve zprávě poslané do Prahy 13. května konstatuje ochotu ukrajinských družstevníků spolupracovat přednostně s Československem, v praktické dopady kvůli tamním snahám o znárodnění jejich podniků však nevěřil. „Já budu věnovati poměru sovětské vlády k družstevnictví největší pozornost, protože respektuji v družstevnictví jak v Rusku, tak i na Ukrajině největší hospodářskou 335

SOLDATENKO, V. F. (2007), str. 494. AMZV, f. II. sekce 1918-1939 – jmenná spisovna, krabice 50. Ordre de mission, v Praze dne 8. května 1920. 337 Tamtéž, Ing. Nečas, konsulární zástupce RČS v Kijevě, Praze dne 4. května 1920. 338 VYNNYČENKO, V. Ščodennyk, tom peršyj 1911-1920. New York: Edmonton, 1980, str. 415. 336

sílu,“339 ujistil. Tento závazek pak skutečně dodržel a po návratu sepsal rozsáhlou zprávu, jež se dochovala ve francouzském znění. Popisuje zvláště konflikt mezi družstevníky a komunistickou mocí, jejímž cílem byla hospodářská centralizace a znárodňování. „Pokud bolševici definitivně zvítězí, můžeme v budoucnosti očekávat podobný vývoj, k jakému s družstvy došlo v Rusku. Koncese a současné kompromisy jsou pravděpodobně taktickým manévrem, jenž si diktuje dosti složitá situace, v níž se Ukrajin nachází,“340 shrnul. Potíže, které bolševici zpočátku měli se znárodňováním ukrajinských družstev, Nečas na jiném místě vysvětloval i svébytnou povahou tamních sedláků. „Charakteristickou a věčně se opakující zvláštností Ukrajiny jsou její selská povstání, mající příčinu v sociální a národní nespokojenosti, jakož i ve starém vojensko-tradičním duchu kozáků ukrajinských,“341 vysvětlil Nečas s tím, že ukrajinský sedlák se od toho ruského liší: „S ukrajinským sedlákem – to je dnes v Rusku všeobecně známo – nemůže se mluvit o ‚komuně‘, zato však souhlasí na schůzích s voláním ‚ať žije sovětská Ukrajina!‘.“342 Z Berlína Vynnyčenko s doprovodem zamířili do Štětína, pak po moři do Tallinnu, do Petrohradu a konečně do Moskvy. „Pozornost zaměstnávají drobné etapy: propustky, víza, povolení, lístky. Evropa se zabarikádovala, opevnila se před Ruskem, ohradila se ostnatým drátem a přelézt přes něj je mimořádně těžká záležitost,“343 zapsal si spisovatel. V nové ruské metropoli byli 3. června, příliš vřelého přivítání se jim ale nedostalo. „Nehledě na telegramy o našem příjezdu z Revelu344 a Petrohradu, na žádost komisaře petrohradské stanice, aby pro nás byla vyslána ekvipáž a připraveno ubytování, nás nikdo neuvítal, nikdo nic neposlal a žádné ubytování nepřipravil,“345 zaznamenal Vynnyčenko své první dojmy. Čtyři hodiny pak museli čekat, než se Nečasovi podařilo sehnat hotelové pokoje. Také první setkání s nejvyššími sovětskými představiteli zanechalo hořký dojem. V úřadu lidového komisaře zahraničních věcí Georgije Čičerina se dozvěděl, že má nejprve odjet do Charkova, kde se teprve dozví, jaká bude jeho budoucí práce. Lev Kameněv při další schůzce s Čičerinem po Vynnyčenkovi žádal, aby nejprve jel na dva týdny do Petrohradu seznámit se se sovětskými institucemi a pak teprve přejet do Charkova, kde by se chopil funkce zástupce 339

AÚTGM, fond TGM-R, krabice 528 – Cizí země S–U, složka 83 – Ukrajina 1918, 1919, 1920. Jednání se zástupci ukrajinského družstevnictví, v Berlíně dne 13. května 1920. 340 Tamtéž, La Coopération ukrainienne, říjen 1920, str. 5. 341 [NEČAS, J.] Ukrajina. Čas. 1920, roč. 30, č. 77 (10. 9.), str. 1. 342 Tamtéž. 343 VYNNYČENKO, V. (1980), str. 429. 344 Historický název Tallinnu. 345 VYNNYČENKO, V. (1980), str. 430.

předsedy Rady lidových komisařů USSR. Podobný byl přístup Lva Trockého, podle nějž měl Vynnyčenko v Petrohradu zůstat, jak dlouho bude třeba a vystoupit tam před proletariátem.346 Celkově špatný dojem z Moskvy posílila Nečasova rozmluva s referentem komisariátu zahraničních věcí pověřený ukrajinskými záležitostmi. „Nečasovi řekl: Žádná Ukrajina nebyla a není, na Ukrajině všichni překrásně mluví rusky a všechny ukrajinské záležitosti jsou výmysl,“347 poznamenal si politik, jehož představa o sovětské spravedlivé národnostní politice, již v březnu popisoval Nečas, se poznenáhlu hroutila. Do Charkova se nakonec Vynnyčenko počátkem července vypravil, pobyl tam ale jen velmi krátce a vrátil se opět do Moskvy. Znovu se tam vydal po polovině srpna, aby se chopil zmiňované funkce zástupce předsedy Rady lidových komisařů a resortu zahraničních věcí. Záhy se však rozhodl se odjet zpět do emigrace. Politické poměry v Moskvě i v USSR pro něj byly zklamáním a chápal, že nedostane politickou pravomoc vývoj skutečně ovlivňovat. „Přijímám nová opatření, abych mohl vyjet za hranice,“348 poznamenal si už 26. srpna. „Už nevím, co dělat. Nevidím východisko, neboť jsou pouze dvě východiska: buď se zřeknu ukrajinskví a budu revolucionářem, nebo opustím revoluci a pak budu moci být Ukrajincem. Ani první, ani druhé nemohu udělat,“349 přemítal. Manujilskyj a předseda ukrajinské Rady lidových komisařů Christian Rakovskij mu odjezd rozmlouvali a přesvědčovali jej, aby vstoupil do strany a úřad přijal. Do funkce byl jmenován 8. září, jenže už dva dny na to se dostal do konfliktu s vedením krajinských komunistů, když nebyl vpuštěn do politbyra. Tím byl de facto odstaven od reálné politické moci a možnosti spolurozhodovat.350 Vynnyčenko jednal rychle. Už 16. září byl zpět v Moskvě a Čičerina dopisem spravil o svém záměru odjet za hranice. Na zpáteční cestu přes Petrohrad, Tallinn a Berlín se vydal 21. září. Tou dobou byl už Nečas dva měsíce zpátky v ČSR, kam se vrátil v polovině července. Hned po návratu se sešel s důležitými osobnostmi ukrajinské politiky, které tou dobou pobývaly v Praze: Mychajlem Hruševským, Jevhenem Petruševyčem a Stepanem SmalStockým. „Jak Hruševský, tak i Petruševyč pracují bez určitých pevných plánů a radil jsem zvláště prof. Hruševskému, aby zatím k audienci nechodil, až se situace vyjasní a až se bude znát 346

Tamtéž, str. 431–435. Tamtéž, str. 430. 348 Tamtéž, str. 467. 349 SOLDATENKO, V. F. (2007), str. 504. 350 VYNNYČENKO, V. (1980), str. 473–479. 347

stanovisko dohody k vých. Haliči a až bolševici prohlásí, přestoupí-li Zbruč nebo ne,“351 napsal pak ve zprávě Masarykovi. Petruševyče 16. července na audienci čs. prezidenta žádal o možnost navštívit ukrajinskou brigádu v Jablonném, již západoukrajinští představitelé hodlali nasadit po boku polských a Petljurových jednotek proti Rusku, což pobouřilo ukrajinské komunisty ze sovětské části, kteří – jak známo – s internovanými vojáky měli také své úmysly. Masaryk se proto rozhodl slušnou formou žádost zamítnout. Jaké dojmy si Nečas ze sovětského Ruska a Ukrajiny přivezl, lze vytušit z dopisu, který poslal asi v polovině září Vynnyčenkovi a jeho manželce, když se dozvěděl o jeho jmenování do funkce. „Je charakteristické, že se odhodlali v Moskvě k této, tak samozřejmé věci, až v okamžiku krajní tísně, kdy už opravdu nebylo jiného vyhnutí. Musím se Vám přiznat, drazí a vážení přátelé, že ve mně zůstala po odchodu z Ruska proti tamějšímu režimu veliká hořkost a jedna z hlavních příčin toho byl postup sovětské vlády v Moskvě v otázce sebeurčení národů,“352 upozornil. „Sovětská vláda počínala si právě tak jako bývalí ruští imperialisté a rozhodně hůře než slabá a nedostatečná vláda Kerenského,“ doplnil. Tyto zkušenosti, a hlavně zjištění o hospodářské situaci a postavení dělnictva v Rusku, shrnul na přelomu července a srpna v sérii anonymních článků pro Večerník Práva lidu353 a následně v již citované publikaci Skutečná pravda o sovětském Rusku. Zde však Nečas zmiňuje ukrajinské záležitosti jen okrajově a nepřibližuje ani průběh své návštěvy. Zajímavostí je, že si Nečas cestu do Moskvy a Charkova po jedenácti letech zopakoval. Tehdy však již letecky a jako poslanec Národního shromáždění. Účelem cesty (již tehdy podrobili poměrně nediplomatické kritice zástupci sovětského Lidového komisariátu zahraničních věci) bylo studium zemědělských poměrů a židovské otázky v SSSR.354

351

AÚTGM, fond TGM-R, krabice 528 – Cizí země S–U, složka 83 – Ukrajina 1918, 1919, 1920. Zpráva J. Nečase o setkání s ukrajinskými představiteli v Praze, 19. července 1920. 352 Tamtéž, Opis dopisu J. Nečase V. a R. Vynnyčenkovým, září 1920, str. 1. 353 Články vycházely mezi 27. červencem a 5. srpnem 1920. 354 AMZV, f. II. sekce 1918-1939 – jmenná spisovna, krabice 50. Zpráva čs. vyslanectví o návštěvě J. Nečase v SSSR, v Moskvě dne 9. listopadu 1931.

ZÁVĚR Na přelomu léta a podzimu 1920 se Nečas s plnou vervou po boku Vasila Škracha vrhá do protibolševické akce, která měla v prezidentových očích naprostou prioritu. Ukrajinské záležitosti tak ustupují pokud ne zcela do pozadí, tak alespoň na vedlejší kolej jeho pracovních a veřejných aktivit. Existují sice doklady, že se ukrajinské věci před českými úřady zastával i v pozdějších měsících a letech, už však přestala být hlavní náplní jeho služebních i mimopracovních aktivit. Nelze opomenout, že počátek 20. let byl pro mladého inženýra také dobou významných událostí v osobním životě – tehdy se seznámil a roku 1922 oženil s Marií Poubovou. Boj ukrajinského hnutí o státní nezávislost navíc na přelomu let 1920 a 1921 nezadržitelně spěl k definitivní porážce a situace se po Rižském míru zdála být i z pražské perspektivy nadlouho rozhodnuta. Nečasovo angažmá ve prospěch ukrajinské otázky v mladém Československu lze tedy vymezit lety 1918 a 1920. Přestože jde o poměrně krátkou dobu dvou let, během nichž navíc nezastával významné veřejné funkce, je jeho stopa výrazná. V takto omezeném časovém období stihl vydat pět publikací a řadu novinových článků, které české veřejnosti, jež o ukrajinských záležitostech věděla jen velmi málo a stavěla se k nim negativně, předkládaly úplně jiný pohled na tento sousední slovanský národ. Nečas se snažil vysvětlit, že jednání, které Češi Ukrajincům zazlívali, bývalo často vynuceno okolnostmi. Díky své hluboké znalosti prostředí nabízel souvislosti, jež tehdejšímu čtenáři nebyly z jiných zdrojů dostupné. Význam Nečasových publikací, které formou ani rozsahem nijak nepřevyšují ostatní osvětové počiny své doby, tkví spíše v tom, že zarputile obhajovaly postoje menšinové, často idealistické, jež se vymykaly hlavnímu proudu tehdejšího veřejného diskursu. Užhorodský inženýr sdílel tehdejší všeobecnou podporu Ruska, do jehož vnitřních poměrů však tou dobou viděl jen málokdo, rozkvět této země ale neviděl v podrobování si okolních národů, nýbrž v její demokratizaci a hospodářském růstu. Důsledně ctil právo národů na sebeurčení, jež sice Češi dokázali vybojovat pro sebe, avšak Ukrajincům jej často upírali. Sám Nečas však později z idealistických pozic, podporujících nezávislost sjednoceného ukrajinského státu, ustupoval k realismu a hájil existenci autonomní Ukrajiny v rámci sovětského Ruska. Zanedbat nelze ani vliv, který mohly mít v letech 1919 a 1920 Nečasovy názory na T. G. Masaryka. Prezident měl tehdy k dispozici několik jeho elaborátů, které byly pro ukrajinské 87

hnutí příznivé, o počtu a obsahu ústních diskusí a porad, jež nebyly nikým zaznamenány, se lze jen dohadovat. Důvěru, jakou prezident Masaryk a ministr zahraničí Beneš v Nečase chovali, lze doložit jeho vysláním do Moskvy spolu s Vynnyčenkem. Šlo o delikátní úkol, který vyžadoval nejen diskrétnost, ale i výbornou orientaci v ruském a ukrajinském prostředí. Tato mise byla zároveň jakýmsi vyvrcholením Nečasova ukrajinského období. Během ní se mohl na vlastní oči se přesvědčit o povaze bolševické moci i o jejím postoji k ukrajinské národní věci. Přestože kariéra mladého inženýra z Užhorodu poté nabrala raketový start a před svým tragickým koncem se stihl ohřát na politickém výsluní, období let 1918 až 1920 patří v jeho životě k těm nejzajímavějším. Byl to čas, kdy se tvořily dějiny, kdy se konstituovalo Československo a kdy na jeho hranicích jiný státní útvar bojoval o život. K těmto událostem se Nečas díky své cílevědomé povaze a pln ideálů nachomýtl a dokázal se stát jejich součástí.

PRAMENY BENEŠ, E. Mnichovské dny. Londýn: Ústav Dr. Edvarda Beneše, 1955. FEIERABEND, L. K. Politické vzpomínky I.–III. Brno: Atlantis, 1994, 1996. FISCHL, V. Setkání. [Praha]: Martin, 1994. HAUNER, M. (eds.). Edvard Beneš: Paměti I–III. Kritické vydání a rekonstrukce Benešových Pamětí 1938-45. Praha: Academia, 2007. HOŘEC, J. Dokumenty o Podkarpatské Rusi. Praha: Česká expedice, 1997. Podkarpatská Rus, edice statí, reportáží, vzpomínek a dokumentů. LUŽA, R. V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha: Torst, 2006. NEČAS, J. Likvidace nezaměstnanosti. Praha: Společnost pro plánovité hospodářství, 1938. NEČAS, J. Nezaměstnanost a sociální péče v Československu. Praha: Sociální ústav ČSR, 1938. NEČAS, J. Od komunismu ke kapitalismu k Rusku. O bolševických koncessích zahraničním kapitalistům. Knihovnička služby, 2. Praha, 1921. NEČAS, J. O sociálním pojištění a jeho významu: projev na sjezdu Ústředního svazu nemocenských pojišťoven dne 23. května 1937. Praha: Ústřední svaz nemocenských pojišťoven, 1937. [NEČAS, J.] Perša promova tov. posla inž. Ja. Nečasa v spravach Podkarpat. Rusi. Užhorod: Uprava social-demokratičnoji partiji Podkarpat. Rusi. NEČAS, J. Politická situace na Podkarpatské Rusi (1921). Praha: Česká expedice, 1997. Podkarpatská Rus, edice statí, reportáží, vzpomínek a dokumentů. NEČAS, J. Našim delegátům na mírovém kongresu: Prosím za jeden slovanský národ. Brno: Vlastním nákladem, 1919. NEČAS, J. Skutečná pravda o sovětském Rusku (S kritikou Šmeralových a Olbrachtových článků). Praha: Jos. Vetešník, 1920. NEČAS, J. Sociální předpoklady úspěšné obrany státu. Praha: Svaz čs. důstojnictva, [1936]. NEČAS, J. Spojené státy evropské. Praha: Čin, 1926. NEČAS, J. Uherská Rus a česká žurnalistika. Neuzavírejte kruh našich nepřátel. Užhorod, 1919. NEČAS, J. Ukrajinská otázka. Brno: [nákl. vl.], 1918. NEČAS, J. Ukrajina v přerodu Ruska. Východoevropská tragedie a Ukrajina, její vývoj a životní síly. Praha: Vsesvit, 1919. NEČAS, J. Upřímné slovo o stycích česko-ukrajinských. Kyjiv-Praha: Čas, 1919. OTÁHALOVÁ, L., ČERVINKOVÁ, M. Dokumenty z historie československé politiky 1939– 1943 [I., II.]. Praha: Academia, 1966. SEIFERT, J. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1985. VOZKA, J. Hrdinové domácího odboje. Praha: Práce, 1946. VYNNYČENKO, V. Ščodennyk, tom peršyj 1911-1920. New York: Edmonton, 1980. ZORACH, J. The Nečas mission during the Munich crisis: Nečas’s own account from the Hoover Institution Archies. East Central Europe. 1989, roč. 16, 1–2), str. 53-69. 89

ARCHIVNÍ PRAMENY Archiv Kanceláře prezidenta republiky Fond Kancelář prezidenta republiky 1919–1947 Fond Kancelář prezidenta republiky – protokol PR (Podkarpatská Rus) Fond Kancelář prezidenta republiky – protokol T (tajné), 1921–1944 (1953) Archiv Ministerstva zahraničních věcí Fond II. sekce 1918–1939 – jmenná spisovna Fond Osobní – 1918–1945 Fond III. sekce 1918-1939 – jmenná spisovna Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR Fond 258 – Bidlo Jaroslav Fond 261 – Bláha Arnošt Inocenc Fond Edvard Beneš IV/1 (ED IV/1) Fond Edvard Beneš – korespondence 57 (EB KOR-57) Fond Tomáš Garique Masaryk – republika (TGM-R) Moravský zemský archiv Fond E 67 – sbírka matrik 1579–1949 (1951) Státní oblastní archiv v Třeboni Fond Sbírka matrik Jihočeského kraje 1587–1949 Vojenský historický archiv Fond Jaromír Nečas – osobní doklady (citováno podle výpisků B. Zilynského)

PERIODIKA Čas Lidové noviny Národní listy Národní politika Právo lidu Svoboda Svobodné slovo 90

LITERATURA BETLIJ, O. Ukraina 1919-1923: pražskij projekt. In: Evropa. Žurnal Polskogo Instituta Meždunarodnych Del. Warszawa: PISM, 2006, sv. 6, č. 2, str. 119-151. BOJKO, O., GONĚC, V. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997. HORÁK, P. Bohumil Laušman – politický životopis. Riskantní hry sociálnědemokratického lídra. Praha: Mladá fronta, 2012. HUNCZAK, T. (ed). The Ukraine, 1917-1921: A study in Revolution. Cambridge: Harvard Ukrainian Research Institute, 1977. JOUKOVSKY, A. Histoire de l’Ukraine. [Paris]: Aux editions du dauphin, 1993. KÁRNÍK, Z. České země v éře první republiky (1919-1938) I-III. Praha: Libri, 2000, 2002, 2003. KIRSENKO, M. V. ZUNR i politika Čechoslovaččyny. In: Naukovi zapysky. Tom 52. Kyjiv: Nacionalnyj universytet „Kyjevo-Mohyljanska akademija, 2006, str. 53–57. KOLÁŘ, J. et al. Politická elita meziválečného Československa 1919–1938. Kdo byl kdo. Praha: Pražská edice, 1998. KOUTEK, O. Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha: Vyšehrad, 2011. MASARYK, T. G. O bolševictví. Knihovnička služby, 1. Praha, 1921. MIKULKA, J. Příběh téměř zapomenutého politika Jaromíra Nečase (Opožděná zpráva k 100. výročí narození). Listy Horáckého muzea 2. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum, 2000. NAHAYEWSKY, I. History of the Modern Ukrainian State 1917–1923. Munich: Ukrainian Free University and Academy of Arts and Sciences, 1966. NARIŽNYJ, S. Ukrajinska emigracija. Kulturna pracja ukrajinskoji emigraciji 1919–1939. Kyjiv: Vydavnyctvo imeni Oleny Telihy, 1999. NOHA, J. Socialismus jest práce. Život Rudolfa Bechyně 1881–1948. Praha, 2006. Rigorózní práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. NOHA, J. Sociální demokracie v meziválečném Československu – osobnosti, ideje, trendy 1920 – 1937. Praha, 2012. Disertační práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. OLIVOVÁ. V. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000. PASÁK, T. JUDr. Emil Hácha (1938–1945). Praha: Horizont, 1997. PAVLÁT, D. Novinář a politik Hubert Ripka (do roku 1945). Praha, 2009. Rigorózní práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. POP, I. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Praha: Libri, 2005.

POSPÍŠILOVÁ, P. Reflexe ekonomických a sociálních dopadů Velké hospodářské krize v mladoboleslavském tisku v l. 1930 – 1934. Brno, 2011. Bakalářská práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. SLJUSARENKO, A. H. et al. Novitňa istorija Ukrajiny 1900–2000. Kyjiv: Vyšča škola, 2000. SOLDATENKO, V. F. Ukrajinska revoljucija. Kyjiv: Lybiď, 1999. SOLDATENKO, V. F. Vynnyčenko i Petljura. Polityčni portrety pevoljucijnoji doby. Kyjev: Svitohljad, 2007. SVOBODA, D. Boj o cizí duši. Ukrajinství a ukrajinský nacionalismus v české reflexi 1900– 1938. Praha, 2007. Disertační práce. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. ŠEVČENKO, K. V. Slavjanskaja Atlantida: Karpatskaja Rus i Rusiny v XIX–pervoj polovine XX vv. Moskva: Regnum, 2011. ŠVORC, P. Zakletá zem – Podkarpatská Rus 1918-1946. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2007. ZEMAN, Z. Edvard Beneš – politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000. ZILYNSKYJ, B. Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917-1945 (1994). Praha: Nakladatelství X-egem, 1995.

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AKPR

Archiv Kanceláře prezidenta republiky

AMZV

Archiv Ministerstva zahraničních věcí

AÚTGM

Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR

APS

Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

KPR

Kancelář prezidenta republiky

MZA

Moravský zemský archiv

MZV

Ministerstvo zahraničních věcí

Národní shromáždění

SOA

Státní oblastní archiv

VHA

Vojenský historický archiv

Slováci v zahraničí II. Vypracovala: Mgr. Monika Koncošová SLOVÁCI V ZÁPADNEJ EURÓPE

:
V západnej Európe žili a žijú Slováci vo väčších či menších spoločenstvách najmä v Nemecku,
Švajčiarsku, Francúzsku, Taliansku, Anglicku,…
SLOVÁCI VO FRANCÚZSKU A BELGICKU:
Pred druhou svetovou vojnou žili desaťtisíce Slovákov vo Francúzsku a Belgicku, kde pracovali najmä
ako baníci, poľnohospodári, priemyselní robotníci.
Mnohí z nich sa ale po skončení druhej svetovej vojny vrátili na Slovensko, iní sa asimilovali
(prispôsobili) a do slovenského spoločenstva sa hlásia len príležitostne.
S Francúzskom nás ale najviac spája činnosť M. R. Štefánika, ktorý sa tu výrazne presadil ako
hvezdár, diplomat a generál.
Práve vďaka M. R. Štefánikovi sa vo Francúzsku zrodilo Česko-Slovensko, Štefánik mal na jeho vzniku
mimoriadne veľký podiel spolu s E. Benešom a T. G. Masarykom.
Vo Francúzsku mali Slováci veľmi dobré podmienky na školské vzdelanie, vznikli tam viaceré spolky.
V medzivojnovom období vo Francúzsku študovali napr. Štefan Krčméry, Koloman Sokol, Vladimír
Clementis, E. Boleslav Lukáč,…
Po mníchovskom diktáte v jeseni 1938 Štefan Osuský, Milan Hodža a Peter Prídavok začali v Paríži
pripravovať druhý zahraničný odboj. Po porážke Francúzska sa celá akcia preniesla do Londýna, kde
sa na jej čelo postavil E. Beneš a odišli z nej Slováci M. Hodža a Š. Osuský.
SLOVÁCI V NEMECKU:
Pomerne veľa Slovákov v minulých obdobiach žilo a študovalo v Nemecku.
V Jene napr. založili Slovenskú spoločnosť.
Vo Wittenbergu pôsobil istý čas Ján Jessenius, v Mníchove žil a pracoval maliar Karol Brodský.
V 19. a 20. storočí chodili mnohí Slováci na práce do Nemecka ako baníci a robotníci.
Počas Slovenskej republiky v Nemecku pracovalo okolo stotisíc slovenských robotníkov.
Po druhej svetovej vojne do Nemecka odišlo mnoho politických utečencov. Mnohí z nich neskôr
organizovali protikomunistický zahraničný odboj so sídlom v Mníchove.
Zo známych osobností v Nemecku žili a pôsobili. Martin Kvetko, Matúš Černák, Anton Hlinka, Samuel
Beluš, Ján Mráz, Leopold Lahola,…
Z Nemecka vysielali významné rozhlasové stanice: Deutsche Welle, Deutschlandfunk a Slobodná
Európa.
SLOVÁCI VO ŠVAJČIARSKU:
Do Švajčiarska začali Slováci odchádzať najmä z tzv. Dubčekovej vlny. Išlo o odchod v rokoch 1968 –
1969.
Istý čas tam pôsobil napr. Aurel Stodola, František Braxátor, ktorý napr. v Zürichu založil
vydavateľstvo Poľana, ktoré vydávalo nezávislý mesačník Horizont: redakciu mal v Nemecku a prvé
roky ho tlačili v rakúsku. Vychádzal 21 rokov.
Vo Švajčiarsku pôsobil aj operný spevák Bohuš Hanák, spisovateľka Irena Brežná, spisovateľ Dušan
Šimko, historik Ladislav Lipscher atď.
Asi najznámejší je ale Dušan Bohunický, ktorý je autorom svetoznámej reklamy na čokoládu Milka.
SLOVÁCI V TALIANSKU:
Kontakty Slovákov s Talianskom spadajú už do obdobia Veľkej Moravy, čoho dôkazom sú napr. aj
slovenské mená v Cividalskom evanjeliári.
Styky s Talianskom zo strany Slovákov sa vlastne nepretrhli nikdy.
Dnes vo významnej miere prebiehajú najmä v náboženskej oblasti, veľmi výrazné je pôsobenie
kňazov vo Vatikáne, púte Slovákov do Vatikánu,…
S Talianskom je spojená aj politická a vojenská misia Milana Rastislava Štefánika pri organizovaní
légií. Z Udine štartoval na svoj posledný let, ktorý ho mal priviesť na rodnú zem, ale skončil sa
tragicky – pádom lietadla a následne smrťou M. R. Štefánika a Talianov, ktorí s ním leteli.
Slovenská republika hneď po svojom vzniku v roku 1939 nadviazala diplomatické styky s Talianskom
a Vatikánom.
V Taliansku tiež pôsobilo viacero významných osobností: J. C. Hronský, František Hrušovský, Rudolf
Dilong, Mikuláš Šprinc, Ján Okáľ, Karol Strmeň.
V Ríme sa pod vedením Karola Sidora a Jozefa Kirschbauma začal organizovať slovenský exil.
Počiatkom päťdesiatych rokov v Ríme vzniklo Slovenské katolícke ústredie, potom Slovenské
vydavateľstvo Cyrila a Metoda a zrodila sa aj iniciatíva na založenie Slovenského ústavu i postavenie
budovy Ústavu sv. Cyrila a Metoda v Ríme.
Významnú prácu pre Slovensko odviedla aj Pápežská saleziánska univerzita v Turíne a katedra
slovenského jazyka a literatúry na univerzite v Padove pod vedením Milana Stanislava Ďuricu.
V Taliansku pracovali aj napr. Štefan Nahálka, Jozef Tomko, Dominik Hrušovský, Gorazd Zvonický,…
SLOVÁCI V ANGLICKU:
Vzťahy s Anglickom sú pomerne veľmi staré, hoci najčastejšie sa v dejinách spomínajú vzťahy z 20.
storočia.
V Anglicku napr. pôsobil Karol Brodský – významný portrétista, študoval tu M. Rázus, V. Roy, F.
Ruppeldt,…
Vychádzali tu aj slovenské časopisy – Vatra, Slovák, Náš život.
Viacerí Slováci pôsobili napr. v slovenskej redakcii londýnskeho vysielania BBC.
V uvedenej redakcii už za vojny pôsobil napr. V. Clementis, po vojne P. Prídavok, Ján Paulíny-Tóth,
Fedor Markovič.
SLOVÁCI NA VÝCHODE:
Najintenzívnejšie styky na vo východnej Európe mali Slováci s Rusmi a Ukrajincami.
Začali sa rozvíjať ešte v starom Uhorsku, kedy mnoho našich činiteľov sa orientovalo práve na Rusko
a hľadalo pomoc práve u spomínaných Rusov.
Styky sa rozvíjali jednak na politickej a diplomatickej úrovni, ale aj na najnižšej.
Známe boli napr. kontakty obchodníkov, drotárov, ktorí putovali po krajinách.
Výrobcovia výrobkov z plechu a drôtu cestovali nielen do Ruska, ale ja na Kaukaz, do Strednej Ázie,
na Sibír, na Ďaleký východ.
Za prvej svetovej vojny padli mnohí slovenskí vojaci do zajatia, mnohí sa prihlásili do légií a bojovali
v nich za vytvorenie spoločného česko-slovenského štátu.
Po prvej svetovej vojne sa zo Slovenska vysťahovalo na podnet organizácie Interhelpo niekoľko sto
rodín s cieľom pomáhať budovať Sovietsky zväz.
V Sovietskom zväze pôsobili aj Slováci, ktorí sa tam dostali zo Zakarpatskej Ukrajiny, ktorá bola po
druhej svetovej vojne pripojená k Sovietskemu zväzu.
Niektoré obce v uvedenej oblasti boli úplne slovenské, inde žili veľmi silné slovenské menšiny.
Presné počty Slovákov v uvedenej oblasti ale nepoznáme.
Ďalší Slováci žili vo Švédsku, Španielsku a v Českej republike. Všade patrili a patria medzi
významné osobnosti. Mimoriadne pôsobenie Slovákov sa prejavilo v USA, čomu sa budeme
venovať v ďalšej časti zadania.
Zopakujte si:

Vysvetlite históriu vysťahovalectva v dejinách Slovákov.
V ktorých krajinách pôsobili najvýznamnejšie osobnosti slovenských dejín, politiky a umenia.
Použitá literatúra:
ĎURČO, E.: Dejepis na dlani. 1. vyd. 1995. Enigma. Bratislava. ISBN 80-88798-00-0
FERKO, M. a kol.: Starý národ – mladý štát. 1994. 1. vyd. Litera. Bratislava. ISBN 80-967118-0-6
KOLEKTÍV AUTOROV: Dejiny Európy. 1. vyd. 1997. Mladé letá. Bratislava. ISBN 2.01.14.51434
LAROUSSE: Dejiny sveta. 1. vyd. 1992. Mladé letá. Bratislava. ISBN 80-06-01150-8

Hodza and Benes

Azda niet sporu o tom, že Milan Hodža
bol vtedy v slobodnom svete najvýraznejšou a najznámejšou politickou osobnosťou Slovenska. Tešil sa podpore aktivistov domáceho odboja na Slovensku
a mal potrebnú prestíž v diplomatických
kruhoch demokratických štátov. Ani
v záverečnej etape Hodžovej životnej
dráhy a politickej kariéry, ktorú strávil
v exile, nebola núdza o škandáliky a pikantérie z jeho súkromia. Vyplávali na
povrch v súvislosti s politickým súbojom
o post lídra československého osloboditeľského hnutia v emigrácii a stali sa
vďačnou témou Hodžových odporcov.
V politickom vedení zahraničného
odboja, ktoré sa formovalo v Paríži, si
Hodža nárokoval vedúce miesto z dôvodu jeho funkcie posledného ministerského predsedu ČSR. Narazil však
na odpor časti českých politických
emigrantov a niekoľkých slovenských
politikov – konzekventných stúpencov
doktríny čechoslovakizmu, pre ktorých
bol neohrozeným vodcom zahraničného odboja niekdajší prezident Edvard
Beneš. Tento spor vyvrcholil tým, že
na prelome rokov 1939 a 1940 pôsobili
v emigrácii dve československé politické
ustanovizne: Československý národný
výbor (ČNV) pod neformálnym vedením
Beneša a Česko-slovenská národná rada
(ČSNR), ktorej predsedal Hodža.
Rozhodnutie v súboji medzi obidvoma organizáciami, a v neposlednom
rade medzi dvoma konkurujúcimi lídrami, prišlo v lete 1940 a jeho víťazom sa
stal bývalý prezident. Po porážke Francúzska sa novým útočiskom politických
exulantov z Československa, Poľska, Juhoslávie a ďalších štátov stalo Spojené
kráľovstvo Veľkej Británie a Severného
Írska, kde mal Beneš silnejšiu pozíciu
ako v Paríži. Dokázal to politicky využiť a 21. júla 1940 vďaka diplomatickej
ofenzíve dosiahol uznanie dočasnej
československej vlády Spojeným kráľovstvom. Foreign Office, čiže britské ministerstvo zahraničných vecí, však od Beneša požadovalo kompromis s Hodžom
ako najreprezentatívnejším Slovákom
v exile, ktorý mal byť symbolom česko-
-slovenskej spolupráce a jednoty. Beneš
sa v memorande pre Foreign Office zaviazal, že túto podmienku splní. Niekdajší
prezident však Hodžovi nehodlal rezervovať miesto v prvom rade – expremiér
sa mal uspokojiť s podradnou funkciou
podpredsedu Štátnej rady, československého exilového kvázi parlamentu, kde
mal sedieť po boku „velikána“ slovenskej politickej scény
Pavla Macháčka, ktorému Beneš zveril rovnakú funkciu ako
Hodžovi.
V úsilí prinútiť Hodžu k tomuto kroku
siahli jeho protivníci po zbraniach veľkého kalibru vrátane represívnych opatrení, ktoré sa dotkli expremiérových súpútnikov. Medzinárodné okolnosti a pocit zodpovednosti by zrejme postačovali
na to, aby Hodža prijal funkciu podpredsedu Štátnej rady, no jeho hlavní odporcovia a Beneš mali k dispozícii aj ďalšie
argumenty: členovia Hodžom vedenej
ČSNR (okrem iných jej tajomník Peter
Prídavok) boli hneď po príchode do Albiónu zatknutí britskými bezpečnostnými orgánmi a umiestnení v internačných táboroch, čo zapríčinilo jej rozpad.
Presvedčivé informácie potvrdzujú, že
v pozadí internácie týchto československých občanov stála spravodajská skupina plukovníka Františka Moravca. Jej
pracovníci totiž v dôverných informáciách pre Britov označili členov Hodžovej rady za nespoľahlivé osoby, v krajných prípadoch dokonca za individuá,
ktoré mali byť v spojení s gestapom.1
Spravodajské orgány ČNV si poistili
Hodžov súhlas s postom podpredsedu Štátnej rady aj iným spôsobom. Už
v Paríži totiž infiltrovali okruh jeho najbližších spolupracovníkov a pedantne
zbierali všetky informácie o Hodžovom
súkromí, ktoré využili v momente, keď
sa v Spojenom kráľovstve lámal chlieb.

Z ich informácií vyplývalo, že Hodža
bol zraniteľný, a preto aj politicky vydierateľný na dvoch miestach – možno
ich zhrnúť do hesiel peniaze a (údajná)
milenka.

V úsilí prinútiť Hodžu k tomuto kroku
siahli jeho protivníci po zbraniach veľkého kalibru vrátane represívnych opatrení, ktoré sa dotkli expremiérových súpútnikov. Medzinárodné okolnosti a pocit zodpovednosti by zrejme postačovali
na to, aby Hodža prijal funkciu podpredsedu Štátnej rady, no jeho hlavní odporcovia a Beneš mali k dispozícii aj ďalšie
argumenty: členovia Hodžom vedenej
ČSNR (okrem iných jej tajomník Peter
Prídavok) boli hneď po príchode do Albiónu zatknutí britskými bezpečnostnými orgánmi a umiestnení v internačných táboroch, čo zapríčinilo jej rozpad.
Presvedčivé informácie potvrdzujú, že
v pozadí internácie týchto československých občanov stála spravodajská skupina plukovníka Františka Moravca. Jej
pracovníci totiž v dôverných informáciách pre Britov označili členov Hodžovej rady za nespoľahlivé osoby, v krajných prípadoch dokonca za individuá,

okrem iných jej tajomník Peter
Prídavok

Buckinghamský palác (1941)
Zľava: Juraj VI (King George), Mária Juhoslovanská, Wilhelmina Holandská, Hana Benešová,
kráľovná Alžbeta (Queen Elizabeth), Edvard
Beneš, Haakon VII (nórsky kráľ) and Władysław
Raczkiewicz (prezident poľskej exilovej vlády),
Zdroj: GettyImages

Zlé meno vo Foreign Office
Obidva motívy spolu súviseli. K dôveryhodnosti týchto domnienok a klebiet
v kruhu Hodžových politických nepriateľov prispievali reminiscencie na aféry
z ČSR, ktoré sa chtiacnechtiac, či už
oprávnene alebo nie, spájali s Hodžom.
Už v začiatočnej fáze zahraničného odboja sa dôverne hovorilo o finančnom
pozadí Hodžových politických aktivít.
Podľa správy Jaroslava Lípu, československého vyslanca v Belehrade, mal
expremiér od českých agrárnikov dostať
3 mil. Kč určených na financovanie činnosti ČSNR. Tieto peniaze sa však napokon do Juhoslávie nedostali.2
V máji
1940 Hodža požiadal britské ministerstvo financií o súhlas na prevod 700
tis. francúzskych frankov z Francúzska
na svoj účet v Barclay̕s Bank v Londýne.
Vzbudil tým podozrenie britských vládnych úradov, ktoré sa negatívne podpísalo na jeho mene vo Foreign Office
a v konečnom dôsledku prispelo k oslabeniu jeho pozície v politickom súboji
s Benešom o prvenstvo v československom zahraničnom hnutí. Bývalý prezident sa o tom dozvedel od Karla Lisického, československého chargé d‘affaires
v Londýne, a Roberta Brucea Lockharta,
britského diplomatického zástupcu pri
dočasnej československej vláde.3
V júni
1940 Hodža presídlil do Londýna a požiadal britské úrady
o povolenie previesť
do Veľkej Británie 70
tis. libier šterlingov.4
Do tejto záležitosti
zasiahla poľská vláda s cieľom pomôcť mu, avšak efekt jej
intervencie vo Foreign Office bol úplne
opačný, ako by si bola želala. Medvediu
službu bývalému premiérovi preukázal
Jan Ciechanowski z poľského ministerstva zahraničia, ktorý ho v rozhovore
s Lockhartom označil za „staršieho pána
so zmätkom v hlave“.
5
Hodža sa po príchode na Britské
ostrovy okamžite dostal pod drobnohľad spravodajských služieb. Nie však
britských, ale československých. Spravodajcovia zo skupiny plk. Moravca prejavovali čulý záujem o intímne detaily
zo súkromného života rodáka zo Sučian.
Cenným informačným prameňom im bol
Karol Eisner, spolumajiteľ exkluzívneho obchodu s odevami firmy Modes et
Styles Ltd. so sídlom v Londýne. Eisner
spočiatku nesmelo prezradil zopár aktuálnych podrobností z Hodžovho súkromia, čím si pravdepodobne chcel získať
dôveru spravodajcov a nemožno vylúčiť
ani to, že počítal s finančnou odmenou, prípadne výhodnou protislužbou.
„Tu v Londýne býva v elegantnom hoteli v City, že kde, to nemôžem povedať,“
začal tajnostkársky Eisner stretnutie
s informátorom v januári 1940. „Nemá
veľa peňazí síce“, pokračoval, „ale niekoľko rokov i keď nie veľkopánsky, vydrží.
Každopádne vydrží do konca boja o Československo. Žije spolu s jednou dámou,
s ktorou už bol v priateľskom styku v Československu. To je veľmi poctivá osoba,
pomáhala mnohým previesť majetok pri
legálnom kurze s nadplatkom len 20-percentným. Táto dáma má toľko peňazí,
aby Dr. Hodža mohol do konca bojov
o Československo vydržať. Nesmiem ale
o týchto veciach hovoriť, lebo ma viaže
úradné tajomstvo.“ Zakrátko však prišiel
k záveru, že diskrétnosť nie je natoľko
potrebná. Na ďalšom stretnutí s agentom tajnej služby bol totiž podstatne
zhovorčivejší. Pritvrdil slová, ktorými
sa vyjadroval o Hodžovej známosti: nebola už anonymnou dámou, ale Annou
Serafínou Mayerovou, rodenou Havránkovou, 38-ročnou československou

štátnou príslušníčkou nemeckej národnosti, a teraz už nebola „veľmi poctivou osobou“; Eisner sa o nej vyslovil
obzvlášť vulgárne: „Táto ženská je obyčajná kurva.“6
Neskôr sa Eisner vtelil do
roly záchrancu Hodžu pred zlom, ktoré
stelesňoval expremiérov dámsky sprievod. „Treba hľadať možnosť záchrany
Dra Hodžu zpod vplyvu pani Mayerovej,“
oznamoval koncom februára 1940 informátorovi. Eisnerovi, ktorý bol pred
vojnou podľa vlastného tvrdenia hospodárskym konzultantom Mayerovej, išlo
najmä o to, aby sa „zachovala autorita
jeho (Hodžovej) vedeckej základne vytvorená jeho poňatím československej
jednoty obsaženej v knihe Československý rozkol“. Český obchodník rozprával
o prepychu, v ktorom roku 1938 po príchode do Prahy žila pôvodom chudobná
Mayerová (priezvisko mala po manželovi, rakúskom obchodníkovi, s ktorým
sa roku 1932 rozviedla): údajne najprv
bývala v prenajatej vile na Vinohradoch,
neskôr si vraj kúpila „krásne auto a uniformovaného šoféra k tomu“, a tiež vilu
v mestskej časti Dejvice, ktorú nechala
moderne prestavať a v jej záhrade vybudovať bazén. V osudných septembrových dňoch roku 1938 Mayerová odcestovala z Československa do Švajčiarska
za Hodžom. Eisnerovi sa vraj pochválila,
že „cestovala rýchlikom v kupé salónneho vozu v sprievode SS a SA mužov“,
z čoho si vyvodil podivuhodný záver, že
„Mayerová bude asi v službách nacistov“.
Ďalej poukazoval na detaily finančných
operácií, ktoré mal uskutočňovať istý
Vacek, majiteľ obchodu s kožušinami
a textilom na Národní třídě 20 v Prahe. Jeho manželka bola sestrou Mayerovej. Tieto transakcie spočívali vo výmene devíz. Eisner hovoril o osobe,
ktorá zaplatila na účet Hodžu v Živnostenskej banke v Prahe sumu 2 175 000
Kč a po príchode do Londýna jej za to
bola „presne a načas“ vyplatená protihodnota 5 000 libier šterlingov. Pred
príslušníkom československej spravodajskej služby neváhal vysloviť vskutku
opovážlivú domnienku, že rôzne skutočnosti nasvedčujú, že v službách nacistov
je nielen Mayerová: „Bojím sa toho, že
tu už nebude možné od týchto služieb
oddeliť aj Dra Hodžu.“ A pokračoval:
„Preto si myslím, že je veľmi ťažké vymaniť Dra Hodžu spod vplyvu tejto ženskej.“
Na záver Eisner prosil agenta o zachovanie anonymity a zdôraznil: „Stojím
k službám, lebo mi záleží na konsolidácii
a zdare nášho československého odboja
v zahraničí a tiež na jeho jednote.“7
„Neter“ v internácii
Osoby typu Eisner, ktorým tak veľmi
ležal na srdci osud zahraničného odboja, boli vítanou pomocou pre agentov
československej spravodajskej skupiny.
Vďaka takýmto informáciám (nechajme
bokom ich vierohodnosť) videli doslova
do spálne Hodžu či, presnejšie, Mayerovej. V stručnej správe o jej pôsobení,
ktorú odovzdali plk. Moravcovi, totiž
okrem iného uviedli, že v Londýne bývala s expremiérom. „Ve všech hotelech
bydleli v pokojích, spojených spojovacími
dveřmi. V Hotelu Carlton byla však Mayerová tak opatrná, že se vydávala za neteř
Dr. Milana Hodži.“8
Vzťah Hodžu s Mayerovou bol verejným tajomstvom. V konkurenčnom politickom boji – je totiž naivné domnievať
sa, že všetci slovenskí a českí politici
v exile za druhej svetovej vojny svorne
ťahali za jeden povraz – bol tento ľúbostný román bývalého premiéra vhodnou príležitosťou pre jeho oponentov,
ktorí sa ho pokúšali zdiskreditovať.
Patril k nim Ján Bečko, člen Predsed

níctva ČNV. Práve v jeho hlave sa zrodil
plán dostať do blízkosti Mayerovej konfidentku, ktorá by podrobne referovala
o pikantériách zo súkromného života
expremiéra. Tento plán však stroskotal
v zárodku, pretože skôr, ako Bečkova
dôverníčka stihla priniesť akékoľvek
kompromitujúce informácie o Hodžovi,
zatkli ju príslušníci londýnskej metropolitnej polície Scatland Yardu.
9
Onedlho však aj Mayerovú stretol podobný osud: 20. júla 1940 vtrhli do jej
izby v londýnskom hoteli Carlton príslušníci britských bezpečnostných orgánov a zatkli ju. Počas tohto zákroku spojeného s podrobnou prehliadkou jej hotelovej izby bol na mieste aj Hodža. Zo
záznamu britských úradníkov vyplýva,
že incident ho viditeľne rozrušil. Držal
sa dohodnutej verzie o neteri, ako oslovoval zadržanú, čím chcel zrejme vyvrátiť dojem, že ho s ňou spája čosi viac ako
rodinné zväzky.10 Mayerovú eskortovali
do ženského väzenia Holloway v Londýne. Podobne ako v prípade zadržaných
členov ČSNR, i tu vzniká otázka, či v pozadí jej zatknutia stála spravodajská
skupina plk. Moravca. A rovnako ako
v prípade internácie členov Hodžovej
rady, aj tu je odpoveď kladná. Svedčí
o tom správa z 3. júla 1940 vypracovaná
úradom, ktorý bol predchodcom československého ministerstva vnútra, určená pre Home Office, čiže britské ministerstvo vnútra. Zo správy jednoznačne
vyplýva, že informácie označujúce Mayerovú za podozrivú osobu, ktorá môže
škodiť britským záujmom, odovzdala
Britom československá spravodajská
služba. „Na vašu otázku, či má byť Anna
Mayerová internovaná,“ znel úvod správy, „vám oznamujeme, čo
nasleduje:.. dali sme vám
k dispozícii odborný materiál, ktorý sme o Mayerovej
získali. Ak tento materiál
spolu s vami získanými informáciami
kvalifikujú Mayerovú ako osobu, ktorá by
svojou činnosťou mohla škodiť anglickým
záujmom a ak ste sa na základe toho rozhodli internovať ju, súhlasíme s vašim
rozhodnutím a budeme vás podporovať
v tom zmysle, že sami zamietneme všetky
eventuálne intervencie“ za jej prepustenie. Spravodajcovia hodnotili Mayerovej
uväznenie „z odborného hľadiska“ ako
„prospešné riešenie“.
11 Briti konzultovali s československým ministerstvom
vnútra ďalší postup v tejto záležitosti.12
Začiatkom augusta 1940 sa Hodža
obrátil so žiadosťou o intervenciu v prospech Mayerovej na Beneša. Sťažoval sa,
že ju zatkli na žiadosť českých vojakov.13
Niekdajší prezident by pravdepodobne
nič nenamietal proti jej prepusteniu, no
pred prípadným krokom v tomto smere
ho v hlásení z 8. augusta 1940 varovalo československé ministerstvo vnútra.
Konštatovalo totiž, že vo Foreign Office
a v britských bezpečnostných úradoch
„převládá názor, že by event(uální) intervence presidenta Dr. Beneša ve prospěch Mayerové mohla býti považována
za důkaz, že mu více (záleží na) přátelství a politické spolupráci s dr. Hodžou,
než na bezpečnostních
zájmech anglických“. Britské bezpečnostné orgány
údajne disponovali informáciami o Mayerovej z vlastných zdrojov, vrátane správ o jej zahraničných
cestách a pofidérnych kontaktoch. Nedá
sa však potvrdiť, aké to boli informácie.
Jediná známa stopa k „podozrivým“
cestovateľským aktivitám zadržanej vedie k spomínanej výpovedi Karla Eisnera, ktorú zaznamenal informátor spravodajskej skupiny plk. Moravca. „Rovněž
k Hodžovi samému je nedůvěra,“ pokračovalo hlásenie ministerstva vnútra pre
prezidentskú kanceláriu, „zejména pro
nevyjasněné otázky finanční.“ Britské
kruhy mali preto nabádať na veľkú opatrnosť, „pokud sa týče Hodži samotného“.
14 Chceli tým čs. spravodajcovia držať v šachu Hodžu a vyostrovať napätie
medzi ním a Benešom, ktorého varovali
pred prípadnou intervenciou v prospech
Mayerovej?
Bonviván a askéta
Hodža niekoľkokrát intervenoval so
žiadosťou o uvoľnenie Mayerovej na
Foreign Office aj na War Office, britskom
ministerstve vojny. Beneš vedel o delikátnych záležitostiach z Hodžovho súkromia. Na rozdiel od Hodžu, ktorý si
získaval sympatie salónov svojím prirodzeným šarmom a ktorého nejeden
súčasník považoval za bonvivána a človeka so záľubou v luxuse, Beneš predstavoval skôr typ askétu, ktorý vysokú
politickú pozíciu získal húževnatosťou
a tvrdou, vytrvalou prácou v prítmí
pracovne. Vstup do nej si prísne strážil
a platilo to aj o jeho súkromí. Okrem
toho Beneš svojím priam suchopárnym
životným štýlom nebol tým pravým lákadlom pre bulvár. Z tohto kontrastu

charakteru obidvoch štátnikov sa roku
1941 zrodil Benešov úsudok o Hodžovi,
keď konštatoval, že ten, kto nemá v poriadku svoje peňažné a rodinné záležitosti, nemôže mať usporiadaný ani politický program. Vnútorná kríza Hodžu
bola pre Beneša symptómom krízy celej
slovenskej spoločnosti.15 Neznamená
to však, že by Hodža nemal predstavu
o politickej budúcnosti – práve naopak.
Problém však spočíval v tom, že jeho
téza o samobytnom Slovensku v „železnom rámci“ Československa a otváranie
diskusie o slovenskej otázke v exile za
druhej svetovej vojny boli pre Beneša
celkom neprijateľné.
Obrat v kauze Mayeorová prišiel začiatkom novembra 1940, keď československé ministerstvo vnútra oznamovalo
britskému Home Office: „V prípade Mayerovej vznikla situácia, ktorá nás v rozpore
s našim princípom núti ku kompromisu“. Kompromisom bol v tomto prípade návrh spravodajcov na prepustenie
Hodžovej „družky“ z väzby. Všetko malo
závisieť od stanoviska Home Office. Nasledovala informácia o tom, že Hodža
bol vymenovaný za podpredsedu Štátnej rady, čo malo byť prejavom „eminentného záujmu na politickej jednote“
československého zahraničného hnutia.
Zaujímavo znie nasledujúca pasáž listu:
„Skutočnosť, že Mayerová, osoba, ktorá
je Dr. Hodžovi tak blízka, je internovaná,
by sa mohla nepriaznivo prejaviť na výkone funkcie Dr. Hodžu a bola by v rozpore
s jeho vysokým postom. Na rokovaniach
s prezidentom ČSR (Benešom) o tejto
chúlostivej záležitosti sme sa dohodli, že sa budeme usilovať o to, aby naši
anglickí priatelia priaznivo vybavili túto
záležitosť, ktorej pozitívne vyriešenie pre
nás znamená ďalšiu politickú výhodu.“
Náhle teda Mayerová nebola osobou
podozrivou z kontaktov s nacistami.
V stanovisku československého ministerstva vnútra sa totiž uvádza, že jej
duševný stav, ako aj skutočnosť, že výhrady voči nej vychádzali skôr z indícií
ako z priamych dôkazov, naznačujú, že
nepredstavuje vážne nebezpečenstvo.
„Z týchto dôvodov sa prihovárame za
prepustenie Mayerovej a žiadame, aby sa
jej prepustenie urýchlene
uskutočnilo vzhľadom na
vymenovanie Dr. Hodžu“
za podpredsedu Štátnej
rady.16
Všetko nasvedčuje
tomu, že nečakaná zmena v záležitosti zadržanej
úzko súvisela s rozhodnutím Milana Hodžu z 1.
novembra 1940, keď po
váhaní napokon prijal
post podpredsedu Štátnej
rady.17 O štyri dni neskôr
československé orgány
doručili citovaný list britskému ministerstvu vnútra
so žiadosťou o prepustenie Mayerovej
z väzby. Bola to len náhodná zhoda
okolností? Téza o tom, že medzi Hodžom
a Benešom sa uzavrel akýsi tajný obchod s mottom sloboda Mayerovej za
Hodžov súhlas s postom miestopredsedu emigračného parlamentu, povedané
inak, demonštratívne gesto symbolizujúce jednotu československého zahraničného odboja pod nespochybniteľným
vedením Beneša, získava na dôveryhodnosti. Veľavravný je záznam Jaromíra
Smutného, prednostu Benešovej kancelárie, ktorý si 2. novembra 1940 do
denníka zapísal: „Možná, že se o tom
[o prepustení Mayerovej – D. S.] přímo
mezi Benešem a Hodžou nemluvilo, ale
oba kšeftu si byli vědomi.“18 Slovo kšeft
je v tomto kontexte veľmi výstižné. Aj
Jan Masaryk, ktorý bol povestný tým,
že si často nedával servítku pred ústa,
totiž konštatoval, že by bolo veľmi zložité „dokopať“ Hodžu k tomu, aby funkciu podpredsedu prijal, keby Mayerová
nebola internovaná.19 Hodža síce prijal
miesto podpredsedu Štátnej rady – čo
vnímali s uspokojením nielen členovia
dočasnej československej vlády a Beneš, ale aj Briti, no funkciu nevykonával.
Jednak si uvedomoval bezvýznamnosť
navrhnutého postu nezodpovedajúceho jeho politickým ambíciám a jednak
sa nedokázal stotožniť s charakterom
a oklieštenými kompetenciami Štátnej
rady, ktorá mala byť namiesto kontrolného len poradným orgánom výkonnej
moci.
Prepustenie Mayerovej z internácie
nijakým spôsobom neoslabilo záujem
spravodajcov o pikantné záležitosti
z Hodžovho súkromia. Svedčí o tom hlásenie zo septembra 1941, ktorého prameňom bol informátor československej
rozviedky z britského Home Office. Tvrdil, že Hodža má kanceláriu v Londýne
na Portland Square, v ktorej zamestnáva niekoľko osôb. Aj keď sa Britom nepodarilo o nich zistiť konkrétne údaje,
zaznamenali, že ako sekretárka tam formálne pracuje „jeho milenka Mayerová“.
Hodža podľa toho istého informačného
prameňa dal pred svojím odchodom do
USA v októbri 1941 previesť zo svojho
bankového konta 60 tis. libier šterlingov na Mayerovú. Československý agent
tejto informácii spočiatku nechcel uve

riť. Pochyboval totiž, „že by Hodža měl
tolik peněz“, no pracovník britského
ministerstva vnútra ho ubezpečoval, že
„to má bezpečně zjištěno“.
20
Roku 1941 už Hodža nepredstavoval vážne nebezpečenstvo pre dočasnú vládu. Jeho politická pozícia bola
silne otrasená. Čelil kampani svojich
oponentov, ktorej cieľom bola jeho diskreditácia a v konečnom dôsledku politická eliminácia. Ich boj bol napokon
úspešný – podarilo sa im vyštvať Hodžu
z Londýna. V jeseni 1941, po prehratej
politickej bitke s Benešom, odcestoval
do USA. Ešte pred odchodom sa chcel
finančne zabezpečiť. V auguste 1941
žiadal Beneša o finančné prostriedky na
cestu do Ameriky. S rovnakou žiadosťou
sa obrátil aj na Edvarda Outratu, ministra financií v dočasnej vláde, od ktorého
požadoval ekvivalent 2 mil. Kč, ktoré mu
údajne sľúbili z domova.21 Hodža disponoval aj vlastnými finančnými prostriedkami. Pred odchodom požiadal britské
úrady o povolenie na vývoz 15 tis. libier
šterlingov v hotovosti a šperkov, resp.
iných cenností v celkovej hodnote 3 000
– 4 000 libier šterlingov, čím, podobne
ako rok predtým, vzbudil pohoršenie
Britov.22
Bývalý premiér sa však v nijakom
prípade nehodlal zmieriť s odsunutím
na vedľajšiu koľaj. Na odchod do politického dôchodku bolo ešte priskoro.
Hodža dúfal, že v USA, medzi slovenskými a českými krajanmi, nájde živnú
pôdu pre svoj politický comeback. Ďalším dôležitým motívom jeho rozhodnutia odísť do Ameriky bola túžba byť opäť
s rodinou, ktorá sem pricestovala už
v máji 1941, a taktiež zotaviť sa zo zdravotnej stránky. Nový pokus o návrat do
centra pozornosti a uskutočnenie veľkolepých politických plánov, ku ktorým
patrilo zjednotenie amerických Slovákov
v politickom orgáne pod jeho predsedníctvom, začal prednáškovým turné po
amerických mestách s početnými krajanskými komunitami (Chicago, Detroit,
Cleveland) a publicistickými príspevkami v slovenskej krajanskej a po anglicky
písanej tlači. Expremiér sa pritom netajil
tým, že na mnohé zahraničnopolitické
otázky (napríklad postoj k Sovietskemu
zväzu) a predovšetkým na otázku budúceho postavenia Slovenska má celkom
odlišný názor ako oficiálni predstavitelia
Československa v exile.
Veľké očakávania Hodžu a jeho stúpencov sa napriek sľubne rozbehnutej
kampani nenaplnili. Na realizáciu vytýčených politických cieľov bolo treba vynaložiť množstvo síl a tie Hodžovi citeľne chýbali. Už pred príchodom do Ameriky v jeseni 1941 zápasil so zdravotnými
ťažkosťami. Keď sa ho istý americký novinár spýtal, čo hodlá robiť v USA, Hodža
symbolicky vytiahol ampulku s liekmi
a odpovedal mu, že v prvom rade sa chce
liečiť.23 Jeho zdravotný stav sa nezlepšil napriek viacerým liečebným pobytom
v niekoľkých sanatóriách – počnúc horskými rekreačnými strediskami v Lake
Placid a Hot Springs a končiac sanatóriom v Clearwateri na slnečnej Floride.
Práve tu sa podrobil osudnej operácii,
počas ktorej 27. júna 1944 o 22.40
zomrel.24
Tieň Mayerovej
Aj post mortem Hodžu prenasledoval nepríjemný tieň Mayerovej, ktorá za ním
roku 1941 pricestovala do Ameriky. Po
jeho smrti si ponechala korešpondenciu,
ktorú okrem iného viedol s poľskými vládnymi úradmi. Vzhľadom na to, že v nich
rezonovala aj téma finančnej podpory
poľskej vlády pre Hodžovu činnosť, nebolo
vhodné, aby sa dostali do rúk československých orgánov. Mayerová pochopila, že z týchto písomností môže vyťažiť.
Rozhodla sa preto navštíviť poľského generálneho konzula v New Yorku Sylwina
Strakacza, ktorému na ukážku priniesla
fotokópiu Hodžovho listu pre ministera
propagandy Stanisława Kota, azda najväčšieho sympatizanta a podporovateľa
československého expremiéra v poľskej
vláde. Nedá sa určiť, či bol autentický,
obsahoval však prosbu, aby v prípade
Hodžovho úmrtia Poliaci aspoň časť sumy,
o ktorú ich žiadal – a tá bola naozaj úctyhodná, keďže presahovala 30 tis. amerických dolárov –, poukázali Mayerovej. Tá
v týchto listoch opäť figuruje ako Hodžova
neter. Poľského konzula táto nečakaná
návšteva zaskočila a informoval o nej svoju politickú centrálu v Londýne. Upozorňoval, že v kontakte s Mayerovou treba
byť mimoriadne ostražitým. Skutočnosť,

že mu ukázala len kópiu jedného z listov,
a nie originál, považoval za dôkaz toho,
že je veľmi chytrá. Vzťah Hodžu s Mayerovou nebol pre Strakacza nijakým tajomstvom. Od Hodžových najbližších spolupracovníkov totiž vedel, že práve Mayerová
je príčinou jeho súkromných a finančných
problémov. Údajne využívala jeho slabosť
pre ňu a vyťahovala od neho peniaze určené na jeho politickú činnosť. Niektorí
Hodžovi priatelia dokonca podozrievali
Mayerovú, že bola agentkou československej vlády, ktorej donášala podrobné informácie o pôsobení expremiéra.25
V politickej a napokon aj životnej derniére Milana Hodžu, ktorú strávil v exile,
nachádzame niekoľko nenaplnených nádejí. Prehral zrejme najdôležitejšiu vnútornú
politickú bitku v českom a slovenskom exile
za druhej svetovej vojny, konkrétne súboj
s Benešom o post lídra československého
zahraničného hnutia. Po tejto porážke si
napriek pokusom o návrat nedokázal nájsť
miesto na politickej scéne, ktoré by uspokojovalo jeho ambície. Na Hodžových politických neúspechoch sa negatívne prejavil
jednak limitujúci faktor v podobe zdravotných komplikácií, ktoré mu znemožnili
rozvinúť kontinuálnu a rozsiahlu agitačnú
kampaň, a jednak pikantérie z jeho súkromného života s ľúbostným a finančným motívom, ktoré až do úmrtia v roku
1944 sprevádzali jeho profesionálnu kariéru.26
Poznámky
1
Bližšie k internácii členov ČSNR v Spojenom
kráľovstve pozri Kuklík, Jan – Němeček,
Jan. Proti Benešovi!: Česká a slovenská
protibenešovská opozice v Londýně 1939
– 1945. Praha: Karolinum, 2004, s. 369-

ISBN 8024607778.
2 Kuklík, Jan – Němeček, Jan. Hodža versus Beneš: Milan Hodža a slovenská otázka
v zahraničním odboji za druhé světové války. Praha: Karolinum, 1999, s. 86. ISBN
9788071848288.
3
Ref. 2, s. 115 a nasl. 4
Ref. 2, s. 135.
5
„A muddle-headed old gentleman.“ Citované podľa Kamiński, K. Marek. Edvard
Beneš kontra gen. Władysław Sikorski : polityka władz czechosłowackich na emigracji wobec rządu polskiego na uchodźstwie
1939-1943. Warszawa: Wydawn. Neriton;
Instytut Historii PAN, 2005, s. 45. ISBN
9788389729118.
6
Archiv Ústavu T. G. Masaryka (AÚTGM), Praha, fond (f.) Edvard Beneš (EB) II/1, sig.
EB L 96. Záznam anonymného informátora
z 20. 2. 1940. 7
AÚTGM, f. EB II/1, sig. EB L 96. Záznam
o rozhovore čs. informátora s K. Eisnerom
z 26. 2. 1940. 8
Archiv ministerstva zahraničních věcí
(AMZV) Praha, f. Londýnský archiv – důvěrný, kartón (k.) 45. Záznam s rukopisnou poznámkou: „Originál předán plk. Moravcovi, 16. 4.“, rok nie je uvedený. 9 Dokumenty z historie československé politiky
1939 – 1943: Vztahy mezinárodní diplomacie k politice československé emigrace na
západě, 1. zv. Acta Occupationis Bohemiae
& Moraviae. (DHČSP). Eds. Libuše Otáhalová, Milada Červinková. Praha: Academia,
1966, 412 s. Dokument č. 79 – Záznam
J. Smutného z 3. 4. 1940. 10 Ref. 8, Nedatovaný záznam.
11 Ref. 8, správa v nemčine pre Johnsona z 3.
1940 s poznámkou Juraja Slávika „Dáno
Johnsonovi 3/7“.
12 Svedčí o tom napríklad vyjadrenie čs. ministerstva vnútra k obsahu denníka Mayerovej, ktorý zaistili britské bezpečnostné
orgány. Ref. 8, list v nemčine pre Johnsona, Londýn 17. 8. 1940. Na jeho margu
je poznámka ministra vnútra J. Slávika:
„Dáno Johnsonovi.“
13 Ref. 2, s. 106. 14 Ref. 7. Hlásenie dôverníka československého ministerstva vnútra z 8. 8. 1940. 15 Beneš doslova povedal Jánovi Lichnerovi:
„On [Hodža – D. Š] nemá v pořádku ani své
věci peněžní, ani rodinné. Proto nemá pořádek ani v politice, to už je vždycky běžný jev
a zákon. I na něm je vidět, jaká je a bude
krize na Slovensku…“ Cit. podľa, ref. 2,
s. 116.
16 Ref. 8. List československého ministerstva
vnútra datovaný 4. 10. 1940. Smerodajný
je však prípis ministra J. Slávika na margu,
ktorý znie: „Dáno 4/11 (1940) Johnsonovi.“
17 K okolnostiam, ktoré viedli k vymenovaniu
Hodžu na post podpredsedu Štátnej rady,
bližšie pozri: Kuklík, J. – Němeček, J.,
ref. 2, s. 169. Tiež list E. Benešovi, v ktorom Hodža formálne prijíma túto funkciu,
s. 225-226.
18 Ref. 9, dok. č. 109.
19 Ref. 18.
20 Ref. 7. Hlásenie pracovníka čs. vojenského
spravodajstva z 24. 9. 1941. 21 Ref. 2, s. 135. 22 Ref. 21.
23 Túto príhodu spomína Hodžov osobný tajomník v USA Michal Múdry-Šebík. Pozri
MÚDRY-ŠEBÍK, Michal. Milan Hodža v Amerike: Medzi americkými Slovákmi. Články,
reči, štúdie. Hodža a stredná Európa. Chicago: Geringer, 1949, s. 20.
24 Hodža trpel rakovinou hrubého čreva
a priamou príčinou jeho smrti bolo podľa
lekárskej správy upchatie (vnútorná obturácia) čreva. Pozri LUKÁČ, Pavol. Milan
Hodža vzápase o budúcnosť strednej Európy
v rokoch 1939 – 1944. Ed. Štefan Šebesta.
Bratislava: Veda, 2005, s. 173.
25 Archiwum Instytutu Polskiego i Muzeum
im. gen. Sikorskiego, Londýn, f. 25/51 A.
List S. Strakacza pre S. Kota z 25. 10. 1944. 26 Prvá verzia štúdie bola publikovaná v publikácii Storočie škandálov: Aféry v moderných dejinách Slovenska. Ed. Valerián
Bystrický, Jaroslava Roguľová. Bratislava:
Spoločnosť Pro Historia, 2008, s. 187-200.
ISBN 978-80-970060-3-7.

Milan Hodža, prvý Slovák na poste predsedu československej vlády v dejinách, predstavoval typický príklad
homo politicus z prvej polovice 20. storočia. Od mladého veku sa pohyboval v dôležitých spoločensko-politických
kruhoch a postupne sa vypracoval na špičkového politika a štátnika prvej Československej republiky (ČSR) so
stabilným miestom na politickom výslní. Ani v európskych salónoch rozhodne nepatril k anonymným postavám.
To boli ideálne predpoklady na to, aby sa stal centrom pozornosti masovokomunikačných prostriedkov, ktoré
prejavovali nemalý záujem aj o tienisté stránky Hodžovej profesionálnej kariery. Prvý zlom v jeho politickej
kariére znamenala tzv. koburská (coburská) aféra, ale už po krátkej politickej odmlke sa dokázal presadiť
na čelo agrárnej strany a neskôr aj do najvyšších štátnických funkcií: v 30. rokoch bol najprv ministrom
zahraničných vecí a potom ministerským predsedom československej vlády. Krátko po tom, ako 22. septembra
1938 pod vplyvom mníchovských udalostí abdikoval z postu premiéra, odcestoval na dlhodobý liečebný pobyt do
Švajčiarska. Na scénu opäť vstúpil krátko po vypuknutí druhej svetovej vojny, keď presídlil do Francúzska.

THE REPUBLICAN FOREIGN POLICY
IN THE CZECHOSLOVAKIAN
DIPLOMATIC REPORTS (1931-1936)

Resumen
Este artículo es una aproximación al estudio de las relaciones bilaterales entre la
II República española y Checoslovaquia.
La joven nación centroeuropea saludó con entusiasmo la llegada del nuevo régimen español, sensación que se vio confirmada por las primeras actuaciones
exteriores republicanas, muy próximas al espíritu con el que Praga afrontaba su
política internacional. Esta cercanía de intereses se vio materializada en Ginebra
con la formación del Grupo de los Ocho.
Los tres responsables de la diplomacia checoslovaca en Madrid durante este periodo
(Vlastimil Kybal, Zdeněk Formánek y Robert Flieder) reflejaron en los informes
remitidos a Praga los temas más importantes de la política exterior republicana.
Palabras clave
Segunda República; Checoslovaquia; política exterior; diplomacia; Sociedad de
Naciones.
Abstract
This research is an approach to the study of the bilateral relations between the
Second Spanish Republic and Czechoslovakia.
The young Central European nation greeted enthusiastically the arrival of the
new Spanish regime. This good feeling was confirmed by the new Spanish way

Profesor de Geografía e Historia en el Gymnázium Budějovická de Praga. Profesor colaborador en el Instituto
Cervantes de Praga; luismonam@gmail.com
330
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
of dealing with the foreign affairs, very close to the spirit in which Prague was
facing its international policy. As a result of this common interests was created
in Geneva the Group of Eight, which included both countries.
The three responsible persons for the Czecoslovakian diplomacy in Madrid during this period (Vlastimil Kybal, Zdeněk Formánek and Robert Flieder) reflected
in the reports submitted to Prague the most important issues of the Republican
foreign policy.
Keywords
Second Spanish Republic; Czechoslovakia; foreign policy; diplomacy; League of
Nations.
331 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
«…España tiene interés en aproximarse a las pequeñas potencias de abolengo protestante
como Suiza, Holanda y los países escandinavos, así como a otras potencias de tipo progresivo como
Checoslovaquia o Irlanda».
Nota sobre política exterior de España.
Salvador de Madariaga2
.
INTRODUCCIÓN
Son numerosos los autores que señalan que uno de los aspectos menos conocidos del periodo republicano es su política exterior, si bien es cierto que en las
últimas décadas son cada vez más los estudios dedicados a este tema. Se conocen relativamente bien los aspectos generales que guiaron la nueva diplomacia
republicana o su actuación tanto en la Sociedad de Naciones (SDN) como ante
los principales acontecimientos internacionales de la época3
. También se han
investigado las relaciones diplomáticas con algunos de los países más relevantes
del momento (Francia, Inglaterra, Alemania, Italia) o de fundamental importancia
para España (Portugal o Hispanoamérica)4
. Pero poco se sabe sobre las relaciones
existentes con países de similares características al nuestro en lo que a consideración e influencia internacional se refiere. La profundización en el estudio de las
relaciones de estos dos estados, Checoslovaquia y España, que en aquella época
contaban con un peso internacional similar, nos puede ayudar a un mejor conocimiento tanto de la política exterior republicana como de las complejas relaciones internacionales de los años treinta. En ese sentido pretendo que este trabajo
arroje un poco de luz sobre un tema que hasta ahora ha quedado relativamente
Madariaga Rojo, Salvador: Memorias (1921-1936). Amanecer sin mediodía. Madrid, Espasa-Calpe, 1974, pág. 615.
Sobre estos aspectos se puede consultar: Egido León, Ángeles: La concepción de la política exterior española
durante la II República, Madrid, UNED, 1987; Quintana Navarro, Francisco: España en Europa, 1931-1936. Del compromiso
por la paz a la huida de la guerra, Madrid, Nerea, 1994; Berdah, Jean-François: La democracia asesinada. La República
española y las grandes potencias, 1931-1939, Barcelona, Crítica, 2002. Existen también obras genéricas que dedican capítulos a la etapa republicana como la coordinada por Tusell, J., Avilés, J., Pardo, R.: La política exterior de España en
el siglo XX, Madrid, Ed. Biblioteca Nueva, 2000 (con la aportación de Ángeles Egido, «La dimensión internacional de
la Segunda República: un proyecto en el crisol») o Pereira Castañares, J.C. (coord.): La política exterior de España: de
1800 hasta hoy, Barcelona, Ed. Ariel, 2010 (con la contribución de José Luis Neila Hernández, «El proyecto internacional
de la República: democracia, paz y neutralidad (1931-1936)»).
Feliciano Páez-Camino estudió las relaciones con Francia en su tesis doctoral, La significación de Francia en el
contexto internacional de la II República española (1931-1936), Madrid, Universidad Complutense, 1992; las relaciones con
Gran Bretaña fueron objeto de la tesis de Juan Fernando Pertierra de Rojas, Las relaciones hispano-británicas durante la
II República (1931-1936), Madrid, Fundación Juan March, 1984; en relación con Alemania, una obra clásica es la de Ángel
Viñas, La Alemania nazi y el 18 de julio, Madrid, Alianza Editorial, 1977; las relaciones con Italia han sido tratadas por
Ismael Saz Campos en numerosos artículos y libros como Mussolini contra la II República. Hostilidad, conspiraciones,
intervención (1931-1936), Valencia, Alfons el Magnánim, 1986; para las relaciones con Portugal destacamos de Hipólito
de la Torre Gómez, La relación peninsular en la antecámara de la guerra civil de España (1931-1936), Mérida, UNED, 1988;
las relaciones con Hispanoamérica han sido estudiadas por Nuria Tabanera en Ilusiones y desencuentros: la acción
diplomática republicana en Hispanoamérica (1931-1939), Madrid, CEDEAL, 1996.
332
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
olvidado, en consonancia con el desinterés y el desconocimiento que en España
existía y existe por las regiones que forman el corazón de Europa, un abandono
que ya fue denunciado por los diplomáticos checoslovacos de la época.
Por esta última razón, parece aconsejable realizar un breve repaso a los aspectos
más significativos de la política exterior checoslovaca de entreguerras que permita
colocar a este país en el contexto europeo de la época. Checoslovaquia, estado
nacido al calor de las luchas de la Primera Guerra Mundial, era a comienzos de los
años treinta, a pesar de su juventud y de la crispada situación europea, uno de los
países más estables de la región, tanto en cuestiones políticas, como económicas
o sociales. Gracias en parte a la dirección de sus líderes, entre los que destacaron
el presidente, Tomaš Garrigue Masaryk, y el ministro de Exteriores, Edvard Beneš,
la joven república entendió rápidamente que su débil posición inicial, surgida de
los acuerdos alcanzados en Versalles, solo podía ser protegida por las potencias
europeas y por una institución supraestatal como la SDN. La importancia de toda
la estructura europea de seguridad colectiva que se estaba organizando era clave
para el joven país y así parecía reconocerlo el propio Beneš: «Estoy convencido
de que, más que en ningún otro lado, nuestra política nacional va a estar determinada por la política internacional5
». Praga se puso rápidamente manos a la obra
y tejió una red de alianzas que le permitiera proteger su integridad. Por un lado,
con otras jóvenes naciones salidas de la desaparición del imperio austrohúngaro
con las que formó la Petite Entente6
. Por otro, con Francia, país igualmente interesado en mantener el statu quo posbélico y que se convirtió en el principal aliado
de Praga7
. Por último, con una actuación firme y decidida en Ginebra, que tenía
por objetivo defender y fortalecer esta institución. Asimismo, Checoslovaquia
participó en los Tratados de Locarno que apuntaban hacia una reconciliación
franco-alemana y apoyó más tarde la entrada teutona en la SDN (septiembre de
1926). Lo mismo sucedió en 1934 con la entrada de la URSS que era vista por la
diplomacia checoslovaca, a pesar de sus recelos anticomunistas, como un contrapeso a la creciente influencia germana. Con Moscú se firmó un acuerdo en mayo
de 1935, impulsado por el acercamiento franco-soviético (Tratado de Asistencia
Mutua) y por la creciente agresividad alemana, materializada en los Acuerdos de
Múnich de septiembre de 1938.
Por último, me gustaría señalar la existencia, a priori, de una serie de semejanzas entre ambos países a comienzos de los años treinta que pueden resultar útiles
para facilitar la comprensión de la problemática de las relaciones hispano-checoslovacas: 1. Su prolongado y reciente pasado monárquico así como su escasa
Citado en Cabada, L.; Waisová, Š.: Czechoslovakia and the Czech Republic in World Politics. Plymouth, Lexington
Books, 2011, pág. 17.
Acuerdo firmado con Rumanía y Yugoslavia en 1921 en respuesta al revisionismo húngaro.
Acuerdo firmado en 1924. A partir del distanciamiento entre Francia e Inglaterra en la segunda mitad de la
década, Praga mantuvo unas relaciones formales y correctas con los británicos, que nunca antes habían mostrado un
gran interés en la región.
333 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
experiencia republicana. 2. La presencia de importantes tensiones nacionalistas
dentro de los propios estados (alemanes, eslovacos, húngaros en Checoslovaquia;
catalanes, vascos en España). 3. La existencia de regiones con distintos desarrollos
sociales y económicos que fracturaban la cohesión interna (en Checoslovaquia,
una Bohemia industrial frente a una Eslovaquia campesina). 4. La importante
actuación política de los partidos obreros, de orientación eminentemente comunista en Checoslovaquia, que fueron «bolchevizando» sus posiciones y se
convirtieron en un constante motivo de preocupación. 5. La debilidad militar en
una coyuntura internacional cada vez más agresiva y militarizada. 6. Una etapa
cultural especialmente fecunda en las décadas anteriores8
. 7. La constante presencia de intelectuales en la vida política tanto de Checoslovaquia (Masaryk, Beneš,
Štefánik) como de España (Azaña, Madariaga, De los Ríos), que debió de influir
en la conexión intelectual inicial entre estas dos naciones. Esta intelectualidad
participó también en los respectivos servicios diplomáticos, estando la checoslovaca representada en España por Vlastimil Kybal, primero de los embajadores de
los que se ocupará este artículo.
Todos estos aspectos ayudaron, como veremos, a que la II República española
fuera recibida con entusiasmo en Praga y a que pronto se iniciara una colaboración cercana en Ginebra, favorecida por las buenas relaciones que mantenían
Salvador de Madariaga y Edvard Beneš9
.
RECONOCIMIENTO DEL RÉGIMEN REPUBLICANO
Entre 1927 y 1933 el embajador checoslovaco destinado en Madrid fue Vlastimil
Kybal10, intelectual, historiador y gran conocedor de España. En 1909, durante sus
estudios, visitó por primera vez nuestro país para investigar en el Archivo General en Simancas aunque durante su viaje conoció otras ciudades españolas11. Esta
experiencia quedaría recogida en el diario praguense Čas (El Tiempo) en nueve
Por citar algunos ejemplos, en la cultura germano-judía checoslovaca son mundialmente conocidos Franz
Kafka o Rainer Maria Rilke, cuya labor continuarían en los años treinta Max Brod o Egon Erwin Kisch. En lengua checa, destacan Jaroslav Hašek o Karel Čapek (el autor de R.U.R y La guerra de las salamandras visitó nuestro país en los
años veinte y escribió un libro sobre su experiencia, Viaje a España). Para conocer más sobre las relaciones culturales
entre ambos países durante los años veinte y treinta, consultar Opatrný, J.: «La imagen de España entre los viajeros
checoslovacos de entreguerras. No solamente Karel Čapek». Las relaciones checo-españolas. Iberoamericana Pragensia,
Supplementum 19, 2007, págs. 219-230; Opatrný, J.: «España en ‘las postales’ de los viajeros checoslovacos de entreguerras». Ibero-Americana Pragensia, Supplementum 22, 2008, págs. 133-147; Štěpanek, P.: «Artistas checos viajeros a
España, 1920-1935», Ibero-Americana Pragensia, Supplementum 22, 2007, págs. 149-163.
En este sentido podemos destacar las visitas de Madariaga a Praga, la última en junio de 1936, donde fue siempre
amablemente recibido por Beneš. Del ministro checo dijo en sus memorias, con motivo de un viaje a Praga realizado
en febrero de 1935, que: «…era un socialista-liberal sincero. Mi alianza con él en Ginebra fue fecunda en algunos casos,
como el de la reforma de las instituciones de la Sociedad de Naciones». Madariaga Rojo, S.: Op. cit., 1974, pág. 549.
Sustituyó a Miloš Kobr, que estaba destinado en Madrid desde 1919.
Esta estancia aparece ampliamente comentada en Hrbata, F.: «El historiador checo Vlastimil Kybal sobre
España», Ibero-Americana Pragensia, XXV, 1991, págs. 87-106.
334
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
folletos con el título Dojmy ze Španělska (Impresiones de España). Estos textos, a su
vez, se reunieron en otra obra más amplia, O Španělsku12 (Sobre España), escrita
en 1928 al poco de iniciar su trabajo en Madrid.
Durante su estancia como embajador también publicó varios textos sobre la
turbulenta España del momento en diferentes diarios praguenses como Národní večerník, Národní listy o Prager Presse; y en revistas como Zahraniční Politika13
(Política exterior) o Naše doba14 (Nuestra época). En la época final de su cargo en
España, redactó varios capítulos del libro Velikáni španělských dějin (Los grandes
personajes de la historia española) en donde se interpretaba nuestra historia y cultura en forma de biografías del Cid Campeador, Hernán Cortés, Felipe II, Santa
Teresa de Ávila, Miguel de Cervantes y Francisco de Goya. Toda esta actividad
le convertía en el personaje checoslovaco de la época mejor informado sobre la
política y la historia hispanas.
Sin embargo, su vinculación no se redujo al tiempo que estuvo destinado
en Madrid. Tras su regreso a Praga en 1933 continuó trabajando por mejorar la
imagen española y así lo reconocieron en numerosas ocasiones los diplomáticos
destinados en Praga. Refiriéndose a los artículos sobre España aparecidos en
la prensa checoslovaca en el segundo semestre de 1934 el embajador Francisco
Agramonte y Cortijo decía:
El Dr. Kybal […] también ha realizado importantes actos de propaganda a favor de nuestra patria.
Pero especialmente ha trabajado de acuerdo conmigo para combatir la funesta leyenda que ciertos
elementos se han propuesto atribuirnos con ocasión de los tristes sucesos de octubre último. […]
Debo reconocer que los más favorables [artículos], por lo menos en su acercamiento a la realidad,
han sido los del Sr. Kybal, que, como dejo dicho, sigue trabajando intensamente en la propaganda
de nuestro país en Checoslovaquia15.
En general, las relaciones diplomáticas entre Praga y el Madrid de Alfonso
XIII habían sido «frías y correctas16» y tanto la llegada, primero de Kybal, como
después del régimen republicano, supusieron una mejora y un fortalecimiento de
las mismas17. Tras los sucesos del 14 de abril, la opinión del embajador no podía
ser más favorable al nuevo gobierno:
Esta obra está analizada en Stískal, J.: «Vlastimil Kybal – Impresiones de España. Una vista de España hace un
siglo», Ibero-Americana Pragensia Supplementum, nº 22, 2007, págs. 121-131.
Revista destinada a los círculos políticos, editada por el Ministerio de Asuntos Exteriores. En un artículo calificaba a Alfonso XIII de «soberano inteligente» que había aceptado la dictadura militar de Primo de Rivera («un buen
y cuidadoso administrador» aunque opuesto a la democracia parlamentaria) que «apartó absolutamente de la vida
pública la representación del pueblo». Hrabta, F.: Op. cit., pág. 98.
Kybal, católico toda su vida, publicó en 1932 el estudio «Vývoj náboženských poměrů ve španělské republice» («La
evolución de la situación religiosa en la República española»), comentado en Hrabta, F.: Op. cit., pág. 100.
Archivo del Ministerio de Asuntos Exteriores, Caja 1999, Legajo R-281, Núm. 13, fol. 34. Agramonte y Cortijo,
Francisco: «Informe semestral correspondiente al segundo semestre de 1934», 16 de enero de 1935.
Pedauyé, A.: «Las relaciones hispano-checas a lo largo de la historia. Aproximación a algunos períodos de particular interés», en Opatrny, J.: Las relaciones checo-españolas. Ibero-Americana Praga, Supplementum 19, 2007, pág. 15.
A la intensificación de las relaciones culturales ayudó la creación en 1928 del Instituto Español e Iberoamericano
335 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
Debe comenzar sin confusión la colaboración con el nuevo régimen, como se pedía en el telegrama que remitió la Embajada al ministerio inmediatamente después de la proclamación oficial del
nuevo gobierno. Por el contrario, el gobierno de EE. UU. según noticias de United Press dice que
debe esperar algún tiempo para el reconocimiento de la República, hasta que se estabilice y se
vea si puede cumplir sus obligaciones internacionales y hasta que la reconozcan otros gobiernos
europeos e hispanoamericanos, sin embargo, este punto de vista dilatorio parece que no debe ser
compartido por el gobierno checoslovaco que, por el contrario, tiene razones políticas y económicas para reconocer al nuevo gobierno de la República española cuanto antes y sin objeción18.
Un poco más adelante, analizando los pros y contras que para Checoslovaquia
tenía el cambio de gobierno, decía que la caída de la monarquía significaba:
…esencialmente facilidades diplomático-políticas y el establecimiento del régimen republicano
puede traer robustas evoluciones de los contactos económicos y culturales. Durante la monarquía, Madrid pertenecía a los lugares más duros y delicados para la diplomacia checoslovaca a
causa de la resistencia enemiga que abiertamente hacía la madre del rey y que cubría a toda
la familia real, y por la postura hostil de la alta nobleza local y también, especialmente, de la
extranjera que se encontraba en España y que aquí intrigaba contra Checoslovaquia. Solo con
paciencia y actividades secretas y muy tácticas hacia la administración local, han conseguido el
estado checoslovaco y su representación en Madrid ser respetados en los altos círculos palaciegos y sociales. Por el contrario, esta República inmediatamente se acercó a nuestro país y a su
representación para una colaboración mutua que puede ser más eficaz cuanto más viva sea la
simpatía de la inteligencia española hacia nuestro estado y su presidente, y cuantos más amplios
campos de actividad ocupen a la oficina de representación en Madrid que tiene a su disposición
no solo la oficina consular, sino también la Asociación de Amigos de Checoslovaquia en ocho
capitales de provincias. Sus miembros tienen frecuentemente amigos personales en el gobierno
republicano, en la prensa y en los círculos científicos y económicos. Estos momentos son para
que la reciente República española sea evaluada con simpatía y para que nuestro gobierno y los
círculos profesionales brinden una cordial colaboración política, económica y cultural a la nueva
democracia europea19.
Parece que los consejos de Kybal surtieron efecto porque el día 17 el Gobierno
checoslovaco comunicaba al Gobierno provisional su decisión, después de la solicitud realizada el día anterior por Alejandro Lerroux, de reconocerlo. El ministro
español respondía agradeciendo al embajador el gesto:
Esta notificación, al poner de manifiesto los sentimientos de afecto hacia España del Gobierno
checoslovaco, constituye una nueva base para el estrechamiento de las relaciones de la más
viva amistad entre los dos países y para la cordial colaboración de ellos en el terreno de la paz
internacional y el progreso de los pueblos20.
de Praga, que aumentó el interés checoslovaco por nuestra lengua, historia y cultura. Existían además un lectorado de
español y una cátedra de catalán en la Universidad de Praga. Slaby, R. J.: Checoslovaquia. Su presente, su pasado. Sus
relaciones culturales con España, Madrid, 1933, pág. 21.
Archiv ministerstva zahraničních věcí v Praze (Archivo del Ministerio de Asuntos Exteriores en Praga, en adelante
AMZV), Politické zprávy 1918-1977 (Informes políticos 1918-1977, en adelante PZ), Španělsko-Madrid (España-Madrid, en
adelante Š-M), 16/04/1931, Zpráva 11/31 (Informe 11/31), Prohlášení Republiky (Proclamación de la República), pág. 12.
AMZV, PZ, Š-M, 16/04/1931, Z. 11/31 (Informe 11/31), Prohlášení… (Proclamación de la República), pág. 13.
AMZV, PZ, Š-M, 23/04/1931, Přiloha 1 (Anexo 1), Provisorní vláda republiky španělské (Gobierno provisional de
la república española).
336
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
LA POLÍTICA EXTERIOR DURANTE EL
GOBIERNO PROVISIONAL
Del nuevo ministro de Estado, Alejandro Lerroux («a pesar de su apellido francés,
es de origen andaluz21») destacaba el embajador que, aunque carecía de experiencia
en asuntos internacionales, era uno de los «más honrados y antiguos líderes del
movimiento republicano en España y que, como experimentado parlamentario
y periodista burgués, da la garantía de una dirección seria y no apresurada de la
política exterior». Sobre ésta decía que «pretende seguir una política pacifista
ya que España no tiene conflictos con ningún estado extranjero y se apoya en
personas que persiguen la paz y la amistad internacional». Suponía que el nuevo
gobierno se entendería con los estados «con un régimen parecido al español»,
especialmente las «pequeñas naciones», y recogía una declaración del ministro
de Finanzas en la que decía que en caso de enfrentamiento entre Francia e Italia,
la primera contaría con «la simpatía, es decir, la lealtad de la República española».
Para terminar este informe el embajador continuaba apoyando la cooperación
entre España y Checoslovaquia, «no solo porque ambas tengan la misma estructura institucional e ideológica, sino porque España va a necesitar y buscar apoyo
político, financiero y social en el extranjero». La preocupación principal era que
esa búsqueda se dirigiera más al lado germano que al francés, por lo que volvía a
pedir a su gobierno apoyo para que bajo estas circunstancias:
…se esforzaran en establecer la más estrecha colaboración con la nueva República y se consiguiera su amistad, ya que la nueva España, cuando se estabilice interiormente, será un importante
elemento político europeo y, especialmente, del Mediterráneo22.
Uno de los principales problemas a los que se enfrentó la joven República española fue el cambio de personal diplomático23 que, según la opinión más extendida,
era un gremio conservador y cercano a la monarquía. El escollo más significativo
de la renovación residía para Kybal en que:
Entre los candidatos propuestos no hay ninguno de «carrera». En la actual situación hubo muchas
dificultades para encontrar personas que fueran apropiadas y con convicción en las ideas para
representar en el extranjero a la nueva España24.
Meses más adelante, al comentar de nuevo los problemas de la diplomacia
republicana a pesar de los cambios, añadía:
AMZV, PZ, Š-M, 20/04/1931, Z. 14/31 (Informe 14/31), Vláda Republiky program (Programa del gobierno republicano), pág. 7.
AMZV, PZ, Š-M, 20/10/1931, Z. periodická I., II. a III. (Informe periódico I, II y III), págs. 14-16
Para este tema consultar Pérez Ruiz, J. L.: Las depuraciones de la carrera diplomática española (1931-1980).
Burgos, Ed. Dossoles, 2005.
AMZV, PZ, Š-M, 20/04/1931, Z. 16/31 (Informe 16/31), Činnost republikánské vlády (Actividad del gobierno
republicano), pág. 4.
337 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
Un error fue la candidatura de algunos de los embajadores republicanos a la Asamblea Constituyente, que tuvo como consecuencia que algunos de estos embajadores, que estaban de servicio
en el extranjero, pararan para reunirse en el parlamento25.
Entre las acusaciones más frecuentes a la política exterior republicana estaba
su supuesta indefinición. Kybal apuntaba las razones: la existencia de un gobierno
provisional, la escasa experiencia republicana en España que impedía tener precedentes sobre una política exterior republicana y el nulo bagaje internacional del
ministro de Estado. También señalaba la preeminencia de los factores internos
a los que se tenía que enfrentar el Gobierno provisional y que impedían dedicar
recursos suficientes a las cuestiones internacionales26. El problema seguía meses
más adelante ya que España desarrollaba su «política exterior sin un aparente
programa de iniciativas», manteniéndose «como hasta ahora con una política
pasiva hacia todos los estados27», llegando a calificarla de forma contundente: «tan
deforme como en la época anterior28». Tras estos meses de indefinición, parecía
que la salida de Lerroux estaba justificada y hasta era agradecida por el embajador, puesto que el ex ministro era una «persona anticuada y formal, que además
estaba tan ocupado en los asuntos internos que no tenía posibilidades materiales
para dedicarse a la política exterior». Continuaba con sus fuertes opiniones sobre Lerroux del que decía que «no dejaba huellas ni en la gestión del ministerio
de Estado, que abandonó en el mismo pobre estado que tenía cuando llegó29».
POLÍTICA EXTERIOR DURANTE LOS
GOBIERNOS REPUBLICANO-SOCIALISTAS
El 18 de diciembre de 1931 el embajador mandaba la relación del nuevo gobierno presidido por Azaña y todo apuntaba a una situación favorable para la causa
checoslovaca. Sobre el nuevo ministro de Estado, Luis de Zulueta, decía que era:
…uno de los mejores amigos de Checoslovaquia en España y su dedicación a esta fidelidad se
manifiesta en numerosos artículos, publicaciones e iniciativas propias en las publicaciones españolas. Es de los miembros más activos de la actual Asociación de Amigos de Checoslovaquia y
del Instituto Hispano-Eslavo desde su fundación30.
En lo referente a la política exterior, la situación había mejorado «por una parte,
espontáneamente a consecuencia del fortalecimiento del gobierno republicano
AMZV, PZ, Š-M, 20/10/1931, Z. P. I., II. a III. (Informe periódico I, II y III), pág. 14.
AMZV, PZ, Š-M, 23/05/1931, Z. 20/31 (Informe 20/31), Zahraniční politika Republiky španělské (Política exterior
de la república española).
AMZV, PZ, Š-M, 20/10/1931, Z. P. I., II. a III. (Informe periódico I, II y III).
AMZV, PZ, Š-M, 6/01/1932, Z. P. IV (Informe periódico IV), págs. 9-13.
Ibídem.
AMZV, PZ, Š-M, 18/12/1931, Z. 39/31 (Informe 39/31), Nová vláda a její program (El nuevo gobierno y su programa), pág. 3.
338
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
y, por otra, por la diligente propaganda internacional», sobre todo en lo que concernía a la nueva Constitución que fue alabada en conferencias internacionales
por sus referencias a la paz o al derecho de voto de las mujeres. Además había
sido traducida al francés y difundida con 100.000 ejemplares, lo que sin duda era
una prueba de la importancia que daban a esta labor legislativa desde Madrid31.
Empiezan a partir de ahora, coincidiendo con la etapa de mayor cercanía entre
ambos países en Ginebra, los mayores elogios a la actuación exterior del gobierno
republicano-socialista. «España no aspira a un papel destacado en el grupo de
las grandes potencias» sino que anhela un papel de mediador eficaz que ayude a
resolver los problemas internacionales, siempre en el marco de la SDN, algo que
coincidía plenamente con los intereses checoslovacos. Destacaba que las «iniciativas y discursos del delegado español en la Conferencia de Desarme son prueba
suficiente de ese afán32». España se había unido en estos meses «a Checoslovaquia,
Suecia e Irlanda en protesta contra la ocupación bélica japonesa de las provincias
chinas». La formación del Grupo de los Ocho se originó no solo «por las diferencias
entre las potencias y los pequeños estados, sino por su orientación a la izquierda» y afirmaba que juntos trabajarían por la «democracia, la paz y el desarme33».
Varios fueron los temas que, por interesar especialmente en Praga, aparecieron
frecuentemente reflejados en los informes. Evidentemente, las relaciones hispano-francesas ocupaban un lugar destacado, por lo que Kybal dedicó un informe a
la llegada del nuevo embajador francés, Jean Herbette, que anteriormente había
estado destinado en Moscú. Tras describir el ceremonial, «que fue muy sencillo,
al contrario que durante la monarquía», destacaba su discurso en el que se refería
a las tradicionales buenas relaciones, los intereses comunes y al deseo de profundizar estos vínculos. Señalaba también los comentarios de la prensa conservadora
española que definían al nuevo embajador como «un experto en los métodos de
propaganda comunista» después de su estancia en la URSS, lo que le permitiría
seguir con eficacia «las actividades de los agitadores bolcheviques en España34».
También la polémica visita de Herriot mereció un informe fechado el día 5 de
noviembre35. Tras informar de las negociaciones previas (de Herbette y Zulueta),
atribuía la visita a una decisión del propio Herriot ante la actitud hostil de Alemania, Italia e incluso Inglaterra hacia las posiciones defendidas por Francia en
Ginebra, aunque también destacaba el interés del dirigente galo por la joven república española. Asimismo señalaba que la visita, que mostraba el acercamiento
entre ambos gobiernos («ningún otro país tiene una relación tan cercana a España como Francia»), preocupaba en los foros internacionales. Existían intereses
AMZV, PZ, Š-M, 8/04/1932, Z. P. I. (Informe periódico I), págs. 9-17.
AMZV, PZ, Š-M, 22/10/1932, Z. P. III. (Informe periódico III), págs. 10-15.
AMZV, PZ, Š-M, 1/1/1933, Z. P. IV. (Informe periódico IV), págs. 14-17.
AMZV, PZ, Š-M, 15/07/1931, Španělsko. Nový francouský velvyslanec. Jiné změny v osobách velvyslanců (España.
Nuevo embajador francés. Otros cambios entre los embajadores).
AMZV, PZ, Š-M, 5/11/1932, Cestě Herritově do Madridu (Viaje de Herriot a Madrid).
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA 339 28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
políticos en el viaje, pero también económicos, pues «el mercado español se ha
desatado, por razones políticas, de los anteriores competidores, es decir, Inglaterra,
Alemania e Italia», lo que sería aprovechado por el vecino galo. Mencionaba la
firma de tres acuerdos, describía el viaje como «satisfactorio para ambas partes»
y la despedida como «triunfal». Kybal otorgaba el éxito de la visita a la actuación
del embajador Herbette. Gracias a su intervención «los periodistas franceses, en
general bastante torpes en sus relaciones con España, evitaron la encerrona que
les preparó el editor del periódico monárquico ABC», el marqués Luca de Tena,
con una reunión a la que estaban convocados gran parte de los miembros del
grupo monárquico.
El día 26 de noviembre mandaba un nuevo informe sobre las repercusiones de
la visita del mandatario galo en la prensa francesa36, que calificaba la actuación
de Herriot de «improvisada» y a Herbette de tener «falta de comprensión de los
asuntos españoles», acusaciones que el embajador Kybal consideraba «falsas o,
por lo menos, exageradas». El viaje había sido «cuidadosamente preparado y, lo
que es más importante, representado y realizado con indiscutible habilidad y discreción, lo que garantizó un completo éxito por lo menos para el lado español».
El informe lanzaba las siguientes palabras de advertencia ante el acercamiento de
algunos miembros del gobierno a Alemania: «Francia debe tratar de conquistar
nuevamente a España, con trabajo minucioso e incansable, también en el terreno
periodístico, y es imposible negar que el viaje de Herriot aclaró de forma plástica
esa necesidad».
Otro asunto recurrente fue la imagen de la Petite Entente en España. El fortalecimiento del pacto a partir de febrero de 1933 para protegerse del endurecimiento de las posiciones italianas y alemanas y de sus aliados en la zona (Austria
y Hungría), había provocado algunas reacciones en España:
Sobre este asunto, faltaron noticias minuciosas desde los círculos de la Pequeña Entente y quedó
bastante campo libre para la propaganda enemiga, que trabaja en los periódicos reaccionarios (A.
Révész en ABC y Blanco y Negro). La cancelación poco razonable de la embajada yugoslava en
Madrid no contribuyó de ningún modo a mejorar la posición de la Pequeña Entente en España37.
Sin embargo, España mostraba hacia Centroeuropa una «actitud neutral e
indiferente, aunque se inclina más bien hacia los países de la Pequeña Entente
que hacia otros estados», ya que era el grupo más poderoso de toda la zona y
aseguraba estabilidad de la misma. Es por eso que el ataque de Mussolini a este
grupo, a pesar de algunas posiciones revisionistas aparecidas en diarios monárquicos y clericales, «fue condenado como una agresión imprudente» por el diario
El Sol, órgano oficial de los republicanos. A pesar de ello, los periódicos españoles
no habían analizado suficientemente el interés checoslovaco ante el problema
AMZV, PZ, Š-M, 5/11/1932, Ohlas Herriotovy cesty do Španělska (Repercusiones del viaje de Herriot a España).
AMZV, PZ, Š-M, 2/5/1933, Z. P. I. (Informe periódico I), págs. 11-12. Al cierre de la embajada yugoslava había
dedicado un informe fechado el 2 de marzo.
340
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
austriaco, debido «al profundo desconocimiento que se tiene de la importancia
de nuestro país en Europa central38».
La Unión Soviética también fue una constante en los informes. El nombramiento de Fernando de los Ríos como ministro de Estado facilitó el reconocimiento,
a pesar de que éste «estaba ya en el programa del primer gobierno republicano».
En los meses anteriores se había producido una intensificación comercial de la
mano de Indalecio Prieto y del nuevo ministro, y se sorprendía el embajador de la
ausencia de debate parlamentario ante un acontecimiento tan relevante. La mayoría de los diarios españoles veía el reconocimiento como un «gesto simbólico
al marxismo» por parte del nuevo ministro e incluso las publicaciones católicas
achacaban la decisión a la influencia de Francia, que a su vez se había acercado
en los últimos tiempos a los soviéticos. Por otra parte, Checoslovaquia había sido
de los primeros países informados sobre el reconocimiento, lo que era una consideración del gobierno español hacia Praga39.
Otra de las preocupaciones fue el ascenso al poder de Hitler a comienzos de
El 27 de marzo Kybal dedicaba al tema un informe en el que reseñaba el
éxito que entre la colonia alemana en España habían tenido los nazis (en Barcelona, 508 votos de los 777 emitidos), aunque concluía con unas tranquilizadoras
palabras para Praga:
…es evidente que el gobierno de Hitler en Alemania choca en los círculos democráticos españoles con una estricta oposición y que cualquier intento de trasladar los métodos fascistas e
instituciones del extranjero a España está condenado al fracaso40.
LA POLÍTICA EXTERIOR DURANTE EL
BIENIO RADICAL-CEDISTA
Desde el otoño de 1933, prácticamente coincidiendo con el cambio de signo
político de España, se hizo cargo de la Embajada checoslovaca el Encargado de
Negocios Zdeněk Formánek, que había firmado desde 1928 la mayoría de los informes económicos enviados desde Madrid. Esta circunstancia se verá reflejada
en los textos que redactó durante el periodo que estuvo al frente de la representación checoslovaca, pues en ellos primará la información económica sobre
cualquier otra. Como consejero de la Embajada se mantuvo hasta enero de 1938
aunque durante la guerra civil estuvo al frente de la Embajada en Madrid ya que
el nuevo embajador, Robert Flieder, se encontraba primero en San Sebastián y
luego en San Juan de Luz. Durante ese periodo tuvo que gestionar las peticiones
de asilo en la representación checoslovaca, circunstancia que degeneró en una
AMZV, PZ, Š-M, 10/7/1933, Z. P. II. (Informe periódico II), págs. 8-15.
AMZV, PZ, Š-M, 24/7/1933, Uznaní vlády sověta (Reconocimiento del gobierno soviético).
AMZV, PZ, Š-M, 27/3/1933, Hitlerství a fašismu ve Španělsku (Sobre Hitler y el fascismo en España).
341 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
situación comprometida que fue denunciada por el entonces ministro español en
Praga, Luis Jiménez de Asúa, y que terminó con su salida de España por decisión
del Ministerio de Exteriores checoslovaco41. Tras la ocupación alemana de su país
en marzo de 1939, escapó del país y fue enviado nuevamente a España como representante del gobierno checoslovaco en el exilio. En el año 1944 fue nombrado
embajador y se mantuvo en Madrid hasta enero de 1946, momento en el que se
interrumpieron las relaciones entre ambos países42.
Con un sistema internacional en decadencia y ante la amenaza de una guerra
europea, durante el segundo bienio republicano se optó por reafirmar la neutralidad española, lo que en la práctica provocó que España se volviera «más renuente
al cumplimiento de las obligaciones contraídas en virtud del Pacto a pesar de que
persistió el discurso de ‘fidelidad’ a los principios de la Sociedad de Naciones43».
Así parecía verlo también Formánek cuando el 25 de enero de 193544 decía que
«ante la falta de interés sobre problemas políticos internacionales concretos» la
actuación de España «se había reducido a la cooperación con la Sociedad de Naciones», donde únicamente mostró interés por arreglar el conflicto en el Chaco.
En febrero45 recogía las declaraciones del ministro de Estado Rocha sobre los
Acuerdos de Roma, calificadas de interesantes no solo por su contenido, sino por
ser «la primera declaración concreta que realiza el ministro de Estado refiriéndose a cuestiones internacionales». El motivo de estas declaraciones, en las que
mostraba la satisfacción por el acuerdo entre Laval y Mussolini, eran las recientes
discusiones en el parlamento y en los periódicos sobre «la completa eliminación
de España de la esfera de la política internacional». En abril46 Formánek señalaba
una «diferencia en el hasta la fecha notorio desinterés de España por los problemas
internacionales» y mencionaba de nuevo un discurso de Rocha y su interés por
solucionar los problemas en el Mediterráneo (la situación del estrecho de Gibraltar, el tratado de Algeciras, el estatus de Tánger o la fortificación de las Baleares).
Más adelante47 informaba sobre la intervención de Madariaga tras la ruptura
germana de Versalles, que había despertado gran atención y había sido alabada
como «prueba del esfuerzo de España para no salir bajo ninguna circunstancia
Las circunstancias de estos acontecimientos han sido descritas en Száraz, P.: «El caso de los refugiados en
la legación checoslovaca de Madrid y en Checoslovaquia durante la Guerra Civil española», Cuadernos republicanos,
nº 60, 2006, págs. 73-92.
Dejmeck, J.: Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha,
Academia, 2013, págs. 65-66.
Quintana Navarro, F.: Op. cit., pág. 185.
AMZV, PZ, Š-M, 25/1/1935, Z. P. IV. (Informe periódico IV), págs. 5-12.
AMZV, PZ, Š-M, 4/2/1935, Rekonstruci vlády, prohlášení zahraničního ministra o římských dohodách a o změnách
v diplom. sboru (Reconstrucción del gobierno, declaraciones del ministro de Estado sobre el Tratado de Roma y sobre
los cambios en el cuerpo diplomático), págs. 3-5.
AMZV, PZ, Š-M, 26/4/1935, Z. P. I. (Informe periódico I), págs. 3-8.
AMZV, PZ, Š-M, 30/4/1935, Obnovení katalánského statutu, postupu Španělska v jednání Rady Spol. Národů a
vnitřní politice (Restablecimiento del estatuto catalán, evolución de España en la reunión del Consejo de la Sociedad
de Naciones y política interior).
342
Luis Montilla Amador
ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
de la más clara neutralidad». En mayo48, con el nuevo gobierno de Lerroux, el representante checoslovaco anunciaba que «se producirá, sin duda, un perceptible
desvío de la cooperación con Francia, lo que responde a la orientación del bloque
católico, algo que ya había ocurrido de todas maneras en el último gobierno de los
radicales», pero que solo se había adoptado en cuestiones económicas. En agosto49 recalcaba la actuación española respecto a la ruptura alemana del Tratado de
Versalles, y repetía que «fue en su mayor parte pronunciado como requisito para
conservar completamente la neutralidad española» y que no existía más interés
que el mantenimiento de «equidad e imparcialidad». Esto era una muestra más
de la creciente hostilidad contra Francia del gobierno derechista católico y del
conflicto económico que mantenían ambas naciones. También advertía de que
esta situación estaba siendo aprovechada por los alemanes que, con su servicio
de propaganda en España construido «con gran coste (en el sentido político, económico y cultural)» estaban consiguiendo arrebatar la buena posición que antes
había desempeñado Francia.
El 3 de julio de 1935, Praga nombró como sustituto del embajador Kybal a Robert Flieder50. A lo largo de su carrera diplomática había estado destinado como
embajador en Suiza (siendo delegado permanente en la SDN), Polonia, Suecia y
Yugoslavia. Por tanto, al llegar a España, el nuevo embajador contaba con una
amplia experiencia diplomática y conocía perfectamente las dificultades por las
que atravesaba el sistema de seguridad colectiva, lo que se vio reflejado en unos
informes que volvieron a ocuparse con mayor frecuencia de la actividad internacional española lo que coincidió con su leve reactivación durante la segunda mitad
de 1935. El inicio de la guerra le sorprendió en San Sebastián y, a comienzos de
1938, a causa de las operaciones bélicas, trasladó la embajada checoslovaca a San
Juan de Luz (Francia). Poco después fue destituido por el gobierno checoslovaco.
En su primer informe fechado el 7 de octubre51, el nuevo embajador decía sobre
la política exterior que «de nuevo se acentúa la estricta neutralidad española hacia
el conflicto ítalo-etíope y lo mismo hará en el caso de cualquier eventual complicación internacional». Esta postura se «apoyaba en la experiencia y también,
simplemente, en el beneficio material adquirido durante la guerra mundial» y
opinaba que «la existencia y éxito de la Sociedad de Naciones permite permanecer en su línea de neutralidad52» a España. La relevancia e influencia hispana en
Ginebra había descendido a causa de su aislamiento pero a pesar de ello, España había cumplido con el artículo 16 del Pacto y se había unido a las sanciones
AMZV, PZ, Š-M, 13/5/1935, Utvoření parlamentní koaliční vlády (Creación de un gobierno de coalición parlamentaria).
AMZV, PZ, Š-M, 8/8/1935, Z. P. II. (Informe periódico II), págs. 4-8.
También estaba encargado de las relaciones diplomáticas con Portugal.
AMZV, PZ, Š-M, 7/10/1935, Vládní krisi, utvoření nové vlády a jejím programu (Crisis de gobierno, formación del
nuevo gobierno y su programa).
AMZV, PZ, Š-M, 15/10/1935, Z. P. III. (Informe periódico III), págs. 4-8.
343 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
financieras y económicas contra Italia, aunque para mantener su neutralidad
actuaba con la «mayor de las reservas53».
LA POLÍTICA EXTERIOR DEL FRENTE POPULAR
El 1 de marzo54 Flieder analizaba el nuevo gobierno del Frente Popular, con
Augusto Barcia Trelles en la cartera de Estado, aunque nada decía del poco desarrollado programa internacional del nuevo gobierno.
El 30 de abril55, en el informe trimestral, señalaba que la política española había estado más pendiente de la situación interior de lo que solía ser costumbre
y esta circunstancia había tenido como consecuencia en su política exterior un
mayor acercamiento a las democracias europeas, entre las que por supuesto se
encontraba Checoslovaquia. En este sentido, esta nueva postura había servido
para que en Ginebra se hubiera apoyado la ampliación de las sanciones a Italia.
Por otra parte, los periódicos españoles habían cubierto las noticias de todo tipo
referentes a Checoslovaquia con «considerable atención» y sin «comentarios
desfavorables». El tema de mayor interés eran los cambios que se estaban produciendo en la situación de la región danubiana, pero las posturas españolas se
acercaron siempre a las defendidas por Praga.
El informe del segundo trimestre está fechado el fatídico 18 de julio56. Según
Flieder, la política exterior española se había limitado a la actuación en Ginebra,
donde se había producido un conflicto entre Madariaga y su gobierno a causa
del proyecto de reforma del Pacto, que había terminado con la dimisión del representante español.
A partir de este momento los informes se refieren únicamente a la guerra y
poco hablarán ya sobre la política exterior española. La postura checoslovaca, si
bien fue favorable a la República, especialmente a partir del indisimulado apoyo
de las dictaduras fascistas al bando sublevado, se mostró también precavida ante
la deriva soviética del bando republicano. En aquel momento Checoslovaquia era
uno de los principales productores de armas del mundo57, pero el establecimiento
del Comité de No Intervención imposibilitó la llegada masiva de armas checoslovacas tan necesarias para el gobierno republicano. La República, consciente de que
Checoslovaquia era uno de sus pocos aliados en la región, envió a Praga a uno de
AMZV, PZ, Š-M, 24/1/1936, Z. P. IV. (Informe periódico IV), págs. 4-12.
AMZV, PZ, Š-M, 1/3/1936, Nové vládě a jejím programu (Nuevo gobierno y su programa).
AMZV, PZ, Š-M, 30/4/1936, Z. P. I. (Informe periódico I), págs. 6-11.
AMZV, PZ, Š-M, 18/7/1936, Z. P. II. (Informe periódico II), págs. 4-12.
«Durante este período, Checoslovaquia producía el 30 por 100 de las exportaciones de armas de todo el mundo».
Howson, G.: Armas para España. La historia no contada de la Guerra Civil española. Barcelona, Ed. Península, 1998, pág. 215.
344 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
Luis Montilla Amador
sus pesos pesados, Luis Jiménez de Asúa58, en sustitución de Luis García Guijarro,
que rápidamente había mostrado su apoyo al levantamiento.
CONCLUSIONES
En este apartado me gustaría, junto a una serie de conclusiones, aportar algunas cuestiones de análisis para el futuro:
Los diplomáticos checoslovacos destinados en Madrid tuvieron un conocimiento relativamente bueno de la política exterior republicana. Sus informes,
enviados con cierta regularidad, reflejaron de manera constante, clara y precisa las
características de la estrategia internacional de Madrid, y recogieron los acontecimientos más relevantes de la época. La sincera defensa de la Sociedad de Naciones
así como la coincidencia con los intereses checoslovacos defendidos en Ginebra
también aparecerán de forma constante en los informes, especialmente durante
el primer bienio, la etapa de mayor sintonía. En este sentido, quedarían por estudiar las colaboraciones entre los dos países en el seno del Grupo de los Ocho así
como la relación personal que mantuvieron Madariaga y Beneš durante esos años.
Destacan los diversos informes dedicados a la remodelación del sistema diplomático republicano. Las malas experiencias que había tenido Checoslovaquia
durante la etapa monárquica, causadas en parte por los vínculos familiares entre
las dinastías reinantes en ambos países, parecían hacer el tema especialmente
interesante para Praga y para Kybal, que tuvo la oportunidad de conocer los dos
regímenes. Fue este diplomático el que más insistió en la necesidad de una renovación en la diplomacia española para eliminar a los elementos monárquicos.
Sería interesante conocer las características de los conflictos previos para entender
mejor lo que suponía para Checoslovaquia el cambio de régimen y si, como dejan
entrever los informes, hubo alguna interferencia de la familia real española en la
formación y consolidación de Checoslovaquia.
En la mayoría de los informes se aprecia un interés concreto por varias regiones relevantes para la política exterior checoslovaca. Las relaciones entre España
y Francia fueron las que se siguieron con mayor detalle, pues el país galo era uno
de los principales socios políticos de Praga. En este sentido es posible apuntar
que probablemente la actitud de Checoslovaquia en España estuvo marcada por
las opiniones y actitudes de sus socios galos. La buena sintonía que mantuvo
Francia con los gobiernos del primer bienio fue ampliamente alabada por el embajador Kybal y sin duda influyó en las fluidas relaciones hispano-checoslovacas
La labor de Jiménez de Asúa en Praga ha sido objeto de varios estudios, el último de los cuales, a cargo de
Matilde Eiroa, se puede encontrar en Viñas Martín, Á. (coord.): Al servicio de la República. Diplomáticos y Guerra Civil.
Madrid, Ed. Marcial Pons, 2010, págs. 207-240.
345 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
La política exterior republicana
que existieron en esa etapa. Sería necesario conocer mejor las relaciones entre
Herbette y Kybal, así como las informaciones que se enviaron desde París a Praga,
por ejemplo, durante el viaje de Herriot. Esta visita, detalladamente seguida por
Kybal, parece marcar un antes y un después, al igual que ocurrió con Francia, en
la relativa cercanía entre Praga y Madrid.
Siguiendo una evolución cronológica, podríamos decir que el cambio de
régimen fue bien recibido por los diplomáticos checoslovacos que instaron en
numerosas ocasiones a Praga a reconocer de inmediato al Gobierno provisional,
cosa que hicieron. Kybal mostró sin tapujos su simpatía por el nuevo sistema y
sus dirigentes, y señaló los beneficios que este cambio tendría para Checoslovaquia (basados en la similitud de proyectos, ideales e intereses). Sin embargo, este
afecto no impidió que reconociera algunos de los defectos de la política exterior
republicana, como fueron la inexperiencia, la inactividad y el desinterés. Probablemente, la escasa entidad de las relaciones hispano-checoslovacas y la ausencia
de grandes intereses en nuestro país permitieron a Kybal mostrar una actitud tan
positiva. Como ya se ha mencionado, la cercanía española a Francia marcó este
primer periodo y aseguró unas relaciones hispano-checoslovacas amistosas que
también tuvieron su eco en Ginebra. Kybal, buen conocedor de nuestro país, intentó en todo momento fortalecerlas.
A partir del segundo bienio, etapa que en gran parte coincide con el periodo
del Encargado de Negocios Zdeněk Formánek, se produce un ligero enfriamiento
de las relaciones posiblemente por tres causas: el giro conservador republicano
y el consiguiente distanciamiento entre España y Francia; la grave crisis económica que afectaba en ese momento a Praga; la ausencia de un embajador, siendo
Checoslovaquia representada durante gran parte del periodo por el Encargado
de Negocios.
Los informes de Formánek se centraron a menudo en las relaciones económicas,
dejando intuir que probablemente el distanciamiento de posiciones políticas pudo
haber dejado paso a un intento de estrechar las relaciones comerciales (impulsadas y favorecidas por una oportuna devaluación de la corona checoslovaca). Bajo
estas circunstancias, Formánek, el diplomático que más tiempo pasó en nuestro
país, parecía la persona adecuada para encabezar la representación checoslovaca,
aunque queda todavía por estudiar con profundidad los aspectos económicos de
las relaciones hispano-checoslovacas.
Robert Flieder fue testigo de excepción del declive de la vida política española hasta la llegada de la guerra. Simplemente pudo certificar el desinterés que
existía por los asuntos internacionales y el derrumbe español en la Sociedad de
Naciones, ejemplificado con la salida de Madariaga, espacio en el que Madrid
había desarrollado su actividad exterior más significativa.
346 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
LUIS MONTILLA AMADOR
BIBLIOGRAFÍA
Azaña Díaz, Manuel: Diarios, 1932-1933. «Los cuadernos robados». Barcelona, Crítica, 199.
Berber, Fritz: La política europea desde 1933 a 1938 reflejada en los documentos de Praga. Madrid, Publicaciones del Instituto Alemán para Investigaciones de política exterior, 1939.
Berdah, Jean-François: La democracia asesinada. La República española y las grandes potencias,
1931-1939. Barcelona, Crítica, 2002.
Brejcha Miroslav: Československý diplomat JUDr. Robert Flieder. Trabajo de Licenciatura
dirigido por PhDr. Jana Čechurová, Universidad Carolina de Praga, 2006.
Cabada, Ladislav; Waisová, Šarka: Czechoslovakia and the Czech Republic in World Politics.
Plymouth, Lexington Books, 2011.
Dejmeck, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých
diplomatů (1918-1992). Praha, Academia, 2013.
Egido León, María de los Ángeles: La concepción de la política exterior española durante la
II República. Madrid, UNED, 1987.
Howson, Gerald: Armas para España. La historia no contada de la Guerra Civil española.
Barcelona, Ediciones Península, 1998.
Hrbata, František: «El historiador checo Vlastimil Kybal sobre España», Ibero-Americana
Pragensia, XXV, 1991, págs. 87-106.
Hrdlička, Jaroslav: Vlastimil Kybal, doma a v exilu. Praha, Seriprint Praha, 2001.
Hrdlička, Jaroslav; Lášek, Jan Blaholav: Paměti Vlastimila Kybala. Díl I. Chomutov, L.
Marek, 2012.
Madariaga Rojo, Salvador de: Memorias (1921-1936). Amanecer sin mediodía. Madrid,
Espasa-Calpe, 1974.
—: España. Ensayo de historia contemporánea. Madrid, Espasa-Calpe, 1978.
Opatrný, Josef: «La imagen de España entre los viajeros checoslovacos de entreguerras.
No solamente Karel Čapek». Las relaciones checo-españolas. Ibero-Americana Pragensia,
Supplementum 19, 2007, págs. 219-230.
—: «España en ‘las postales’ de los viajeros checoslovacos de entreguerras». Ibero-Americana
Pragensia, Supplementum 22, 2008, págs. 149-163.
Paez-Camino Arias, Feliciano: La significación de Francia en el contexto internacional de la
Segunda República (1931-1936), Madrid, Universidad Complutense, 1992.
Pedauyé González, Antonio: «Las relaciones hispano-checas a lo largo de la historia.
Aproximación a algunos períodos de particular interés». Las relaciones checo-españolas.
Ibero-Americana Pragensia, Supplementum 19, 2007, págs. 9- 22.
Pereira Castañares, Juan Carlos (coord.): La política exterior de España: de 1800 hasta hoy.
Barcelona, Editorial Ariel, 2010.
Pérez Ruiz, José Luis: Las depuraciones de la carrera diplomática española (1931-1980). Burgos,
Editorial Dossoles, 2005.
Pertierra de Rojas, Juan Fernando: Las relaciones hispano-británicas durante la II República
(1931-1936). Madrid, Fundación Juan March, 1984.
Quintana Navarro, Francisco: España en Europa, 1931-1936. Del compromiso por la paz a
la huida de la guerra. Madrid, Nerea, 1994.
347 ESPACIO, TIEMPO Y FORMA Serie V historia CONTEMPORÁNEA
28 · 2016 · pp. 329–347 ISSN 1130-0124 · e-issn 2340-1451 UNED
LA POLÍTICA EXTERIOR REPUBLICANA
Saz-Campos, Ismael: Mussolini contra la II República. Hostilidad, conspiraciones, intervención
(1931-1936), Valencia, Alfons el Magnánim, 1986.
Slaby, Rudolf J.: Checoslovaquia. Su presente, su pasado. Sus relaciones culturales con España,
Madrid, Espasa Calpe, 1933.
Stískal, Jiří: «Vlastimil Kybal-Impresiones de España. Una vista de España hace un siglo»,
Ibero-Americana Pragensia Supplementum, nº 22, 2007, págs. 121-131.
Száraz, Peter: «El caso de los refugiados en la legación checoslovaca de Madrid y en
Checoslovaquia durante la Guerra Civil española», Cuadernos republicanos, nº 60,
2006, págs. 73-92.
tabanera garcía, Nuria: Ilusiones y desencuentros: la acción diplomática republicana en
Hispanoamérica (1931-1939), Madrid, CEDEAL, 1996.
Torre Gómez, Hipólito de la: La relación peninsular en la antecámara de la guerra civil de
España (1931-1936), Mérida, UNED, 1988.
Tusell Gómez, Javier; Avilés Farré, Juan; Pardo Sanz, Rosa María (coords.): La política
exterior de España en el siglo XX. Madrid, Editorial Biblioteca Nueva, 2000.
Viñas Martín, Ángel: La Alemania nazi y el 18 de julio. Madrid, Alianza Editorial, 1977.
Viñas Martín, Ángel (coord.): Al servicio de la República. Diplomáticos y Guerra Civil. Madrid,
Ed. Marcial Pons, 2010.
Zulueta y Escolano, Luis de: «La política exterior de la República», Tierra Firme, nº 3,

Robert Flieder, Czech Diplomat

Miroslav Brejcha
Ceskoslovenský diplomat JUDr. Robert Flieder

o Úvod ………………………………………………………………………….. 4
1 Fliederova cesta do československých diplomatických služeb ……………….. 6
1.1 Mládí a studium …………………………………………………………………………………………………… 6
1.2 Přípravná služba soudcovská ……………………………………………………………………………….. 8
1.3 Magistrátní úředník královského hlavního města Prahy ………………………………………. 12
1.4 První pokus o habilitaci na české právnické fakultě …………………………………………….. 14
1.5 Dospělost a zrání ………………………………………………………………………………………………… 17
1.6 Druhý pokus o habilitaci na české právnické fakultě ……………………………………………. 25
1.7 Ve službách Maffie a Českého svazu ……………………………………………………………………. 26
2 Diplomat první republiky ………………………………………………………………….. 30
2.1 Počátky d~lomatické kariéry ve Vídni. ………………………………………………………………. 30
2.2 Zástupce CSR v Rakousku …………………………………………………………………………………. 34
2.3 Švýcarsko a Společnost národů …………………………………………………………………………… 37
2.4 Polsko ………………………………………………………………………………………………………………… 41 v
2.5 Svédsko ……………………………………………………………………………………………………………… 46
2.6 Jugoslávie a Mal~ dohoda …………………………………………………………………………………… 48
2.7 První návrat do CSR ………………………………………………………………………………………….. 52 v
2.8 Spanělsko a Portu~alsko …………………………………………………………………………………….. 54
2.9 Druhý návrat do CSR …………………………………………………………………………………………. 57
2.10 Druhá republika ………………………………………………………………………………………………… 59
2.11 Úředníkem protektorátu a začátek odbojové činnosti.. ……………………………………….. 64
3 Diplomat v penzi ……………………………………………………………………………….. 67
3.1 V odboji ……………………………………………………………………………………………………………… 67
3.2 Poválečná léta 1945-1948 …………………………………………………………………………………….. 69
3.3 Poslední těžká léta ………………………………………………………………………………………………. 71
4 Závěr ………………………………………………………………………… 74
5 Summary: JUDr. Robert Flieder, the diplomat from Czechoslovakia ….. 75
6 Prameny a literatura ………………………………………………………. 76
7 Přílohy ……………………………………………………………………………………………… 80

OUvod

Tematem pfedkladane bakalafske prace je osobnost vyznacneho ceskoslovenskeho
diplomata Roberta Fliedra, jehoz zivotnim poslanim bylo: ,,verne a usilovne slouiit svemu
narodu”.¹ Toto tema jsem si vybral pfedevsim proto, ze jeho zivotni osud nebyl dosud v
literature dostatecne zpracovan. Jedinou praci o jeho zivote je studie Mileny Cerne, ktera se
vsak spise zamerila na Fliedruv podil na feci poslance Staiika v risske rade ze dne 2.
rijna 1918, o ktere pozdeji ministr Benes prohlasil: ,,Hlavne jsme potfebovali, aby
nekdo v Rakousku podepfel nasi praci, ponevadi cizina nechtela nam stale vefit, a to
proto, ie nas nepovaiovala za mluvcf celeho naroda. Tu ovsem byla dvoji moinost: bud’
se neco stane anebo prohrajeme. V nejkritictejsim okamiiku 2. fijna 1918 pronesl poslanec
Stanek ve Vidni svou pamatnou fee, kterou pfinesly vsechny svetove iurnaly a ktera byla signalem:
ted’ anebo nikdy”,² nez aby se zamerila na cely jeho zivot. V teto studii Cerne se naleza pouze
nepatrne shrnuti jeho celozivotni cinnosti, navic s drobnymi nepfesnostmi, z nichz za hlavni
povazuji nespravne uvedeni datajeho smrti.³ Z toho duvodujsem se rozhodl k napsani teto prace.
Cilem me bakalarske prace je pokusit se sestavit souhrnny a souvisly obraz jeho zivota, od jeho
narozeni v roce 1883 az po jeho smrt v roce 1957. Moje prace z vetsi casti zachycuje jeho
postupny vzestup mezi ceskoslovenskou diplomatickou elitu, a pfedevsim se zamefuje na okolnosti,
ktere mu to umoznily a jakou roli zde sehralo jeho okoli, pfedevsim jeho rodina a pfatele. Ve
sve bakalarske praci jsem se snazil poukazat na vsechny, podle meho mineni, vyznamne
udalosti jeho zivota, ktere mely primy vliv na utvafeni jeho charakteru a jeho
diplomatickou karieru.
Zakladem prace jsou archivni prameny, pfedevsim z Archivu Narodniho muzea, kde se
nachazi Fliedrova pozustalost, ktera obsahuje mnozstvi materialu k jeho osobe. Drobnym
nedostatkem teto pozustalosti je pak nedostatek pramenu o jeho rodinnem zazemi v zaveru
jeho zivota. Krome Fliedrova fondu se zde nachazi take pozustalost jeho tchana
Frantiska Veseleho, kde je rodinna korespondence pfevazne mezi nim a jeho dcerou
Miladou Fliedrovou, prvni manzelkou Roberta Fliedra. Dalsi archivni prameny k memu
tematu se nachazeji v Narodnim archivu, zejmena se jedna o Vystrizkovy archiv
Ministerstva zahranicich veci, ktery obsahuje novinove clanky tykajici se zahranicnich
vztahu mezi

¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 728, dopis Fliedra Ctenafskemu klubu z 8. !’.mora 1954.
² Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornfk k dejinam 19. a 20.
stoletf 12, 1991, s. 153.
³ Milena Cerna uvadf datum smrti dne 17. cervence 1957, spravne ma byt dne 16. srpna 1957. Srov.
ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 545, umrtnf oznamenf.; Cerna, Milena, Epizoda
z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornfk k dejinam 19. a 20. stoletf 12, 1991, s. 152.
4

Ceskoslovenskem a ostatnimi staty v Evrope ve 20. a 30. letech minuleho stoleti. Mimo
tohoto fondu se v Narodnim archivu vyskytuji dalsi archivni fondy, ktere se vztahuji k osobne
Roberta Flieder, ale pfevazna cast techto fondu neni dosud zpracovana a tim padem neni
pristupna. Dulezitym zdrojem informaci z hlediska Fliedrova pohledu na situaci v zemich, ve kterych
pusobil jako ceskoslovensky vyslanec, jsou politicke zpravy nachazejici se v Archivu
Ministerstva zahranicnich veci CR. Ze starsi literatury bych chtel vyzvednout knihu Jaroslava
Jelinka Politicke ustfedi a Cemeho knihu Kfik koruny ceske, ktere jsou velmi prinosne
pfedevsim z hlediska sledovani Fliedrovy odbojove cinnosti behem valky. Z novejsim
praci, s vyjimkou jiz zmineneho clanku Mileny Ceme, je to pak Nemeckova studie zamefojici se na
likvidaci ceskoslovenske zahranicni sluzby, ve ktere se nachazi fada zajimavych
informaci o cinnosti Fliedra jako ,,spravce ministerstva zahranicnich veci v likvidaci”.
V ostatni literature, jak jiz bylo feceno, je osoba Robert Flieder spise opomijena nebo
zminovana pouze okrajove.
Diky uvedenym pramenum a kniham jsem byl schopen vytvofit svou bakalafskou praci. Doufam,
ze naplnim cil sve bakalarske prace a zfetelne objasnim jeho zivotni drahu, nejen z pohledu na
Fliedra jako diplomata a ucastnika odboje, ale take jako cloveka, ktery ve svem
zivote proziva na jednu stranu okamziky radosti a uspechu a na druhou stranu pocit trapeni a
marnosti.

Na zaver bych chtel velmi podekovat pani doc. Jane Cechurove za jeji pomoc a trpelivost pfi
zpracovani me bakalarske prace.

1 Fliedrova cesta do ceskoslovenskych diplomatickych sluzeb
1.1 Mladi a studium

Celym jmenem Robert Karel Flieder se narodil 28. kvetna 1883 v Pacove, jako prvorozeny syn, v
nepfilis bohate rodine mistniho soudce.⁴ 16. zafi 1889 nastoupil do mistni obecni skoly, kterou
navstevoval az do 15. cervence 1893.⁵ Jelikoz jeho otec ziskal misto soudce u zemskeho
soudu v Praze, pfestehovala se cela rodina do Prahy, kde si pronajali byt na
Kralovskych Vinohradech, v Sazavske ulici, cislo 16. Takto pozdeji vzpominal na sve detstvi v
Praze: ,,Byli jsme mensi ufednicka rodina, ktera v Praze obyvala byt o tfech pokojich.
V zime, aby se usetfilo topeni, by! posledni pokoj, vlastne nejvetsi se ctyfmi okny, a
proto teiko vytopitelny, uzavfen a stal se jakymsi skladistem nabytku spise paradniho a
veci nezbytnych k dennimu iivotu. Za okny pak byly uloieny lahve se zavafeninami a povidly, ktere
se nevesly do male spiie, a ktere matka dovedla tak vyborne pfipravovat”.⁶ V letech 1893 az 1901
navstevoval c. k. ceske statni gymnazium na Kralovskych Vinohradech, jelikoz jeho rodina
prokazala svoji nemajetnost, byl osvobozen od placeni skolneho.⁷ Byl spise
prumemym zakem a ani v oblasti jazykove nijak zvlast’ nevynikal, jak dokladaji
jeho gymnazijni vysvedceni.⁸ Dne 6. cervence 1901 slozil maturitni zkousku a byl
uznan dospelym ke studovani na univerzite.⁹
Jelikoz pochazel z pravnicke rodiny, bylo logicke, ze po maturitni zkousce
bude nasledovat studium prav. V roce 1901 byl pfijat na ceskou pravnickou fakultu
Univerzity Karlovy v Praze.¹⁰ Zde se na rozdil od studia na gymnaziu jeho studijni vysledky
zlepsily. V roce 1903 po tfech semestrech studia slozil historicko-pravni statni zkousku
z fisskych dejin rakouskych s vyznamenanim.¹¹ Nasledne se stal oddanym zakem profesora
Riegra.¹² Jakmile totiz slozil prvni statni zkousku, pfihlasil se na jeho seminar z
fisskych dejin

⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
⁵ Tamtez, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
6 Tamtez, k. 8, ivn. c. 488, vzpominka na velikonoce v detstvi.
⁷ Tamtez, k. 10, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
⁸ Tamtez.
9 Srov. AMZV, osobni spis Roberta Fliedera.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 531,
vysvedceni z let 1889-1908.
10 ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
11 AMZV, osobni spis Roberta Fliedera.
12 Bohus Rieger (1857-1907), cesky pravni dejepisec, v roce 1880 se stal doktorem
prav, roku 1889 se habilitoval pro obor dejiny a teorie vefejne spravy, v roce 1893
byl jmenovan mimoi’adnym av roce 1899 i’adnym profesorem i’isskych dejin rakouskych
na ceske pravnicke fakulte. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha
1930, s. 373.

rakouskych, ktery pak jako jediny¹³ navstevoval az do konce sveho studia prav.¹⁴
Duvod, proc zustal jedinym posluchacem v seminafi, vysvetluje Flieder takto: ,,V osobnim
styku se svymi posluchaci byl profesor Rieger laskavy, ac jista uzavfenost a snad i
zdanliva drsnost tohoto ryziho cloveka zpocatku vzbuzovala dojem nepfistupnosti. Take
jista pfisnost pfi zkouskach mnohe odpuzovala. Daisi duvod spocival v tom, ie byla ucast
na jeho seminar vyloucena pro pravniky, ktefi se po ctvrtem semestru chteli podrobit
prvni stcitni zkousce. Seminar se totii konal prave v letnim semestru a byl pfistupny pouze
tern, ktefi fisske dejiny rakouske jii odposlouchali, a ti, ktefi jii byli ve tretim a ctvrtem
rocniku, ztratili zajem pro predmet, ktery nemaje vztahu k budoucimu praktickemu povolani
posluchacu prciv”.¹⁵ V roce 1904 se mu podafilo ziskat cenu za svoji seminami praci o
,,Pomeru Moravy ke korune Ceske”.¹⁶ V letech 1904 az 1905 pusobil V pravnickem spolku
Vsehrd, jako jeho starosta.¹⁷ V roce 1905 slozil judicielni statni zkousku z civilniho
fizeni soudniho a z prava fizeni trestniho opet s vyznamenanim.¹⁸ V temze roce byla
v ramci Riegrova seminafe vypsana cena¹⁹ za praci o tom, co statopravne znacil nazev ,,Corona
regni Bohemiae”, ve ktere Robert Flieder zpracoval obdobi az do roku 1526.²⁰ Tuto praci
dokoncil v cervenci 1906, ovsem nebyl si zcela jist, jak ji Rieger pfijme, coz
dokazuje jeho zapis: ,,ani ja sam, s ni nejsem spokojen, a je take vyloucena moinost, aby
se profesor Rieger k ni souhlasne vyjadril”.²¹ 0 ctyfi dny pozdeji, pres zminene pochybnosti
svou praci odevzdal.²² Jeho obavy z negativni reakce Riegra na jeho praci byly ovsem
zbytecne: ,,k memu nejvyssimu prekvapeni byl profesor Rieger docela spokojen”.²³ Nasleduji
den se dozvedel od Kaprase,²⁴ ze mu chce

13 V roce 1903 navstevovalo Riegruv seminal’ o rakouskych fisskych dejinach sedm
studentu, v nasledujicim roce pouze dva a zbyvajici dva roky uz jen Robert Flieder.
ANM, fond Robert Flieder, k. c. 3, inv. c. 134, politicke projevy.
¹⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
¹⁵ Tamtez, k. 3, inv. c. 134, politicke projevy.
¹⁶ Tamtez, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
¹⁷ Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 101.
¹⁸ AMZV, osobni spis Roberta Fliedera.
¹⁹ Tyto ceny za semestralni prace vypisoval profesor Rieger a byly spojeny zfejme s financnim
ohodnoceni.
²⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
²¹ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 16. cervence 1906.
²² Tamtez, denikovy zaznam z 20. cervence 1906.
²³ Tamtez, denikovy zaznam z 20. cervence 1906.
²⁴ Jan Kapras (1880-1947), cesky narodne demokraticky politik a pravnik, absolvoval
gymnazium v Brne, studium v Innsbrucku av Praze, kde byl v roce 1903 prohlasen doktorem
prav, v roce 1905 se habilitoval pro ceske statni dejiny na Univerzite Karlove, pote v
roce 1910 jmenovan mimofadnym av roce 1917 fadnym profesorem. Zastaval take funkci
konzultanta, ve ktere se podilel na vytycovani hranic CSR, a to jednak v roce 1919 behem
pafizske mirove konference, jednak v letech 1920 az 1927 jako clen ceskoslovensko-polske
delimitacni komise. Nejdfive by! clenem Ceske strany statopravne pokrokove, v unoru 1918 s ni
pfesel do Ceske statopravni demokracie a od roku 1919 by! clenem Ceskoslovenske
narodni demokracie, dlouha leta reprezentoval stranu v zastupitelstvu hlavniho mesta Prahy,
v letech 1931 az 1935 byl senatorem, v letech 1938 az 1942 by! ministrem skolstvf a narodnf
osvety, v roce 1947 byl postaven pfed Narodnf soud, ktery ho vsak nejen osvobodil, ale
naopak uznal jeho spolupraci s odbojem. Srov. Navratil, Michal, Almanach

profesor Rieger navrhnout za tuto praci cenu rnirno:radne zvysenou,²⁵ kterou
nakonec opravdu ziskal. Vyznarnnou roli na ziskani techto cen rnel nepochybne Rieger a Flieder
mu byl za to velrni vdecny, coz doklada i jeho dopis Riegrovi: ,,Dozvedel jsem se prave,
jakou cenu jsem dostal za svou praci semestralni a tu osmeluji se vzdat Vam za tak velkou ke mne
laskavost svuj nejhlubsi a nejvfelejsi dik”.²⁶
Mezitirn slozil 9. ledna 1906 statni zkousku statovedeckou z narodniho hospodaistvi a z
prava statniho opet s vyznarnenanirn.²⁷ Robert Flieder popsal prubeh teto zkousky takto:
,,9. tohoto mesice byl kriticky den, moje tfeti statni zkouska. Ackolijsem byl dobfe pfipraven,
mel jsem presto strach z vysledku, nebot’ velke byly nadeje, ktere jsem daval v dobry vysledek.
Komise nebyla V iadnem pfipade lakava a V poslednim okamiiku nastala nepfizniva zmena.²⁸ Ale
presto to dopadlo dost dobfe, nebot’ vysledek byl vyznamenani z prava statniho a z
narodniho hospodafstvi”.²⁹ Po slozeni teto treti zkousky, byla jeho pravnicka studia
,,de facto” skoncena.

1.2 Pripravna sluzba soudcovska

Hned druhy den, po sve treti statni zkousce, byl prijat do pripravne sluzby soudcovske jako pravni
praktikant.³⁰ Bylo to zasluhou jeho otce, coz doklada sarn Flieder: ,,/ otazka volby
povolani byla I 0. tohoto mesice ve stfedu pfiznive vyfesena. Byl jsem totii ve stfedu
u vrchniho zemskeho soudu, abych se pfedstavil prezidentovi soudu, a abych poiadal o pfijeti
na soudcovskou pfipravnou sluibu. Exelence byla k memu otci, ktery me uvedl, nadmiru
laskava a vstficna a take mi doporucila, abych byl tak skvely jako je mu} otec, bez
dalsich okolku jsem byl pfijat a byl jsem dokonce vyznamenan podanim ruky”.³¹ Jelikoz
pripravna sluzba byla bezplatna, rnusel se jeho otec, v teto <lobe c. k. rada vrchniho
zernskeho soudu, zavazat, ze bude sveho syna financne podporovat az do doby, nez bude rnit
vlastni p:rijern.³² Na prezidiu c. k. zernskeho soudu v Praze vykonal prisahu dne 12. ledna 1906 a
tirn byl prijat

ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 194; Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 122.
²⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 21. cervence 1906.
²⁶ Srov. ANM, fond Bohus Rieger st., k. 10, inv. c. 246, dopis Fliedra Riegerovi z

fijna 1906.; AMZV, osobni spis Robert Flieder.
²⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
²⁸ ,,Nepfiznivou zmenou” me! na mysli obmeneni komise, ktera se puvodne mela skladat z
profesoru Ulbricha, Brafa, Riegera a Funka, avsak posledni dva profesofi byli nahrazeni Dokupilem
a Lukasem.
²⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 21. cervence 1906.
³⁰ Tamtez, k. 10, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
³¹ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam, 19. ledna 1906.
³² Tamtez, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.

do pffpravne sluzby soudcovske.³³ Od 12. ledna do 11. cervna 1906 byl pfidelen kc.
k. okresnimu soudu pro Homi Nove mesto v Praze. 0 toto pfideleni si pozadal sam: ,,Jako sve
prvni misto pusobeni jsem si zvolil okresni soud pro Nave mesto”.³⁴ Nasledujici den se byl
pfedstavit pfednostovi okresniho soudu, ovsem sluzbu u soudu mohl nastoupit teprve az po
obdrzeni prvni rigor6zni zkousky,³⁵ ktera probehla 17. ledna 1906. Flieder ji popsal
takto:
,,By! to pro me nestastny den, nebot’ jsem by! prave nachlazen a nasledkem toho jsem by!
rozmrzely… Presto jsem se driel statecne, dobfe jsem odpovidal profesoru Zuckerovi,³⁶ ktery me
zkousel z mezinarodniho prava. Obcanske pravo zkouseli Fiedler³⁷ a Rieger, Jeni posledne jmenovany
se mnou jednal velmi setrne, protoie videl, ie mi neni dobfe. Ale naproti tomu jsem mu
nijak zvlast’ dobfe neodpovidal, nebot’ se mnou projednaval teike otazky z ceskeho obcanskeho
prava… Mnohem lepe mi to slo u Brafa³⁸ z narodni ekonomie a zvlast’ z jinancniho
hospodafstvi. Vysledek by! jednohlasne uspesny, }eden hlas by! pro vyborny, ktery to opravdu
nevim”.³⁹ Druhy den nastoupil pffpravnou sluzbu u okresniho soudu. Takto popsal svoje prvni dojmy z
cinnosti u soudu: ,,Prace me zpocatku nijak zvlast’ nebavila, ale brzy jsem se do toho dos/al, a
tim me to zacalo bavit”. ⁴⁰ To ho vsak nedlouho pote pfeslo: ,,Je to }ii sest

³³ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
³⁴ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 19. ledna 1906.
³⁵ Podle studijniho fadu (zakon c. 68/93 f.z. a nafizeni ministerstva skolstvi c. 204/93
f.z.) bylo stanoveno, ze rigor6ra nenahrazuji statni zkousky, takze i graduovany
nositel doktorskeho titulu musel prokazat svoji zpusobilost pro statni sluzbu. Toto
nafizeni posililo pfedevsim pozici negraduovanych pravniku ve statni sluzbe a ucinilo z nich
privilegovanou skupinu nezavislou na akademickych titulech. Vysledkem byla dvoji zkouska z
jednoho pfedmetu – jednou statni, podruhe pfisne doktorska. Havranek, Jan, a kol., Dejiny
Univerzity Karlovy, 1882-1918, di! III., Praha 1997, s. 217.
³⁶ Alois Zucker (1842-1906), univerzitni profesor, v roce 1906 se habilitoval,
v roce 1874 jmenovan mimofadnym av roce 1881 fadnym profesorem trestniho prava, by! clenem
zkusebni komise judicialni, v letech 1885 az 1897 by! dekanem pravnicke fakulty av letech
1883, 1884, 1886 a 1898 by! prodekanem pravnicke fakulty. Navratil, Michal, Almanach
ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 518.
³⁷ Frantisek Fiedler (1858-1925), cesky pravnik, po studiu prav pusobil u zemskeho
vyboru, kde se stal tajemnikem a pozdeji radou, v letech 1883 az 1891 byl profesorem narodniho
hospodafstvi a obchodni statistiky na obchodni akademii, v roce 1891 habilitoval na
zemedelske zakonodarstvi na ceske technice v Praze, kde nasledne pfednasel pravni a spravni
vedu politickou a narodni hospodafstvi, pote byl v roce 1899 by! jmenovan fadnym profesorem a
nasledne opustil misto u zemskeho vyboru, v roce 1905 byl jmenovan fadnym profesorem spravni vedy
a rakouskeho spravniho prava na ceske univerzite v Praze, v letech 1907 az 1908 byl
ministrem obchodu, byl take clenem komise pro zkousky statovedecke. V letech 1901 az 1913 byl
zemskym poslancem za stranu svobodomyslnou a zaroveii v letech 1901 az 1918 take fisskym
poslancem. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 97.
³⁸ Albin, Braf(l851-1912), pfedni cesky narodohospodaf, roku 1874 doktor prav av letech
1874 az 1882 by!
profesorem narodniho hospodafstvi a obchodni statistiky na obchodni akademii v Praze, od roku 1877
jmenovan soukromym docentem narodniho hospodafstvi na technice a soukromy docent pro
politickou ekonomii na prazske univerzite, v letech 1879 az 1882 suplent narodniho hospodafstvi
na technice, od roku 1882 profesorem politicke ekonomie na prazske univerzite, od unora do
listopadu 1909 poprve rakouskym ministrem orby, v letech 1909 az 1911 honoramim
profesorem, od listopadu 1911 az do cervence 1912 podruhe rakouskym ministrem pro
orbu. Srov. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s.
42.; Havranek, Jan, a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, 1802-1918, di! III., Praha 1997, s. 229.
³⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 19. ledna 1906.
⁴⁰ Tamtez.

tydnu, co jsem u soudu a muiu fici, ie je to ztraceny cas”.⁴¹ Jeho nespokojenost lze
take vysvetlit tim, ze behem ledna 1906 obdrzel ,,lepsi” nabidku mista u financniho
statniho zastupitelstvi v Praze: ,,Jakrnile jsem nastoupil novou cestu, zdalo se, ie jsem neucinil
prave nejlepsi volbu. Vcera totii personalni referent z financniho statniho zastupitelstvi,
fekl memu otci, ie tam maji volne misto”.⁴² Zacatkem dubna 1906 si tedy podal zadost
o misto praktikanta u statniho financniho zastupitelstvi.⁴³
V cervnu 1906 skoncilajeho soudni praxe u c. k. okresniho soudu pro Homi Nove mesto a od 12. cervna
1906 byl na mesic pfidelen k c. k. okresnimu soudu pro pfestupky a pote slouzil u c. k. zemskeho
trestniho soudu v Praze, kde pracoval az do 11. ledna 1907.⁴⁴ Puvodne mel jeste nastoupit kc. k.
statnimu zastupitelstvi v Praze, kde mel setrvat do 11. dubna 1907 a od

dubna 1907 definitivne nastoupit kc. k. zemskemu soudu v Praze do civilniho oddeleni.⁴⁵
Mezitim uspesne slozil druhou a tfeti rigor6zni zkousku.⁴⁶ Nasledne pak 9. listopadu 1906
zakoncil sva studia doktorskou promoci.⁴⁷ Pfi teto pfilezitosti podekoval svym profesorum a
nezapomnel ani na Riegera: ,,Budii mi dovoleno, abych s vrouci vdecnosti vzpomenul zde
slovutneho ucitele sveho pana prof Dra. Bohuse Riegra, Jeni s tak vzacnou laskavosti uvadel mne
V seminafi svem po !eta ve studium vefejneho prava rakouskeho, a tak ucinne
podporoval me v mych pracich “.⁴⁸ Do deniku si poznamenal: ,,Dnes jsem me! slavnosti den. Ve
12:30jsem se stal doktoremprav”.⁴⁹
Flieder se jeste pfed svou promoci rozhodl, ze bude ve svem studiu pokracovat, jelikoz se chtel dat
na drahu vysokoskolskeho profesora, k cemz se potfeboval habilitovat. Behem roku 1906 se proto
snazil ziskat podporu pro svoji habilitaci od svych profesoru, predevsim od Riegra a
Bra.fa. Jiz 7. bfezna 1906 navstivil profesora Bra.fa, aby se ho zeptal, zda je nadeje,
ze: ,,obdrii stipendium na studijni cestu”.⁵⁰ Braf mu sdelil, ze: ,,ano a krome toho mi fekl, ie
me docentufe ani profesor Fiedler ani Rieger nebudou de/at potiie a pfipojil, ie on take
ne” .⁵¹ Koncem bfezna 1906 ho navstiviljeste jednou a zeptal se ho, zda: ,Je pfecijen nadeje,

⁴¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 24. unora 1906.
⁴² Tamtez, denikovy zaznam z 31. ledna 1906.
⁴³ Tamtez, k. 1o, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
⁴⁴ Tamtez.
⁴⁵ Tamtez.
⁴⁶ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikove zaznamy z 1. cervna a 31. fijna 1906.
47 Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 149.
⁴⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c. 1, dekovny projev Roberta Fliedra pfi doktorske promoci.
⁴⁹ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 6. listopadu 1906.
⁵⁰ Tamtez, denikovy zaznam ze 7. bfezna 1906.
⁵¹ Tamtez.

aby mohl byt habilitovan”.⁵² Na tuto otazku mu profesor Braf sdelil, ze ,,o tom
mluvil s Riegrem a Fiedlerem a tei prohlasil, ie oni me zcela urcite navrhnou”.⁵³ Nasledne
pak byl jeste v zari 1906 na navsteve u Riegra, pfi ktere mu byla pfislibena
vyrazna pomoc a podpora v jeho dalsim studiu a pfi habilitaci.⁵⁴ K teto navsteve si
Flieder poznamenal:
,,Ackoliv mi situaci novych docentu vefejneho prava vylicil, jako ne prave
slibnou, nezadrioval me, abych si vybral rakouske pravni dejiny nebo nemecke pravo a
abych eventuelne pozdeji pfesel na pole modernich statnich dejin”.⁵⁵ Pfi dalsi navsteve u
Riegra si zfetelne uvedomil povahove rozdily profesora Riegra a Brafa, ktefi byli svagfi,⁵⁶ coz
doklada jeho zapis v deniku: ,,Pfi teto pfileiitosti jsem poznal, jaky je rozdil mezi
nim a dvornim radou Brafem, jak jsou jejich sliby a zavazky seri6zni. Dvorni rada Braf zcela
spontalne, anii bych ho slovem o neco poprosil, vsechno moine by mi slibil…, kdyi
jsem ovsem jednou opravdu pfisel iadat o podporu, nepomohl mi”.⁵⁷ Tim narazel na sve
roztrpceni nad tim, ze mu Braf nepomohl pfi ziskani lepsiho mista. Vysledkem
rozhovoru mezi Fliedrem a profesorem Riegrem bylo ziskani jeho podpory pfi Fliedrove
habilitaci a dale se dohodli, ze po historicke pruprave pfejde pres vseobecne statni pravo k
pravu mezinarodnimu.⁵⁸
Pfelomem jeho zivota je 26. leden 1907, kdy ukoncil na svou zadost pfipravnou sluzbu
soudcovskou.⁵⁹ Duvodem bylo pfijeti jmenovani, od prazske mestske rady z 22. ledna 1906, aby
vstoupil do sluzeb magistratu hlavniho mesta Prahy jako prozatimni konceptni
praktikant.⁶⁰ Toto jeho rozhodnuti neni nijak pfekvapujici, jelikoz temef celou dobu
sve pripravne sluzby soudcovske se neustale snazil ziskat jine misto. Jeste tesne pfed
svou doktorskou promoci kvuli tomu navstivil profesora Brafa, aby ho pozadal o radu, v souvislosti
s vypsanym mistem na praktikanta u Hypotecni banky.⁶¹ Fliedrovu nespokojenost se sluzbou u
soudu a s budoucim profesnim uplatnenim dokresluje nejlepe jeho poznamka v deniku:
,,Situace u soudu na me pusobila pfimo depresivne, stejne jako ocekavane pfijeti u jinancniho
statniho zastupitelstvi me nenapliiovalo nijak zvlastnim nadsenim, nebot’ teprve ai za 3 roky

52 ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam ze 17. dubna 1906.
⁵³ Tamtez.
⁵⁴ Tamtez, denikovy zaznam z 24. zafi 1906.
55 Tamtez, denikovy zaznam z 24. dubna 1906.
⁵⁶ Profesor Braf si roku 1888 vzal Libusi Riegrovou, ktera byla sestrou profesora
Riegra. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 42.
⁵⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z I. prosince 1906.
⁵⁸ Tamtez, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
⁵⁹ Tamtez, inv. c. 531, vysvedceni z let 1889-1908.
⁶⁰ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 534, doklady
o pravnicke sluzbe.
⁶¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. fijna 1906.

bych obdriel pfijem, coi neni nijak zavidenihodne”.⁶² Takze jmenovani prozatimnim
konceptnim praktikantem pro neho bylo do urcite miry vysvobozenim. Dale tu zfejme
dulezitou roli sehraly financni duvody, jelikoz jako prozatimni magistratni
konceptni praktikant mel narok na rocni pfijem 1 400 Korun.⁶³ Diky tomu mohl byt financne
nezavisly na otci, ktery ho do teto doby financne podporoval. Krome toho musel jeho
otec jeste financne podporovat i sveho mladsiho syna,⁶⁴ ktery v teto dobe jeste
studoval pravnickou fakultu, stejne jako pfedtim jeho starsi bratr.

1.3 Magistratni urednik kralovskeho hlavniho mesta Prahy

Pres vyhody sveho noveho mista, mel Flieder urcite obavy, zda vstup do sluzeb magistratu hlavniho
mesta Prahy byl spravnym rozhodnutim.⁶⁵ Dne 26. ledna 1907 vykonal slib
mlcenlivosti a pfisahu zapisovatelskou a o tfi dny pozdeji nastoupil drahu magistratniho
ufednika v ufadovne v Libni.⁶⁶ Z tohoto ovsem moc velkou radost nemel, jelikoz si
do deniku zapsal: ,,Zacatek nebyl nijak zvlast’ st’astny. Byl jsem pfidelen do Libne”.⁶⁷
Mezitim pokracoval ve sve snaze o ziskani cestovniho habilitacniho stipendia, kvuli
kteremu navstivil profesora Riegra: ,,Vcera jsem byl u neho a on byl ke mne
neobycejne vstficny, dostal jsem rady, co se tyce me iadosti o habilitacni cestovni stipendium a
opet mi mnoho fekl, z cehoi vidim, jak je mi velmi pfiznive naklonen a jak me v
me snaze podporuje”.⁶⁸ Presto mel pochybnosti, zda se mu podafi stipendium ziskat a jeho
obavy se zvysily po rozhovoru s ufednikem pravnicke fakulty Hoppem, ktery mu fekl, ze: ,Jii
nemuie doufat v kladne vyfizeni sve iadosti, kdyi ta zustala tak dlouho nevyfizena”.⁶⁹ Avsak
diky podpofe profesora Riegra nakonec pfece jen obdrzel habilitacni cestovni stipendium
od rakouskeho ministerstva skolstvi.⁷⁰ Ovsem kladne vyfizeni sve zadosti obdrzel teprve
az v roce 1908.⁷¹ Dalsim problem, ktery ho trapil, bylo je pracovni pusobeni v Libni: ,,Z
mnoha znamek musim soudit, ie zustanu v Libni, a tak vsechno moje usili dostat se
pryc, vyslo

⁶² ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. i’ijna 1906.
⁶³ Tamtez, k. 10, inv. c. 531, vysvedcenf z let 1889-1908.
⁶⁴ Karel Flieder, cesky pravnfk, v roce 1908 se stal doktorem prav na pravnicke fakulte v Praze, od
roku 1907 ve sluzbach soudnfch, v roce 1912 se stal soudcem, v roce 1913 byl povolan na
ministerstvo orby, po roce 1918 se stal radou u nejvyssfho spravnfho soudu. Navratil, Michal,
Almanach ceskoslovenskych pravnfku, Praha 1930, s. 100.
⁶⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 22. ledna 1907.
⁶⁶ Tamtez, k. 1o, inv. c. 534, doklady o pravnicke sluzbe.
⁶⁷ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam ze 7. unora 1907.
⁶⁸ Tamtez, denfkovy zaznam z 18. prosince 1906.
⁶⁹ Tamtez, denfkovy zaznam z 28. dubna 1907.
⁷⁰ Tamtez, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
⁷¹ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 149.

naprazdno. Nyni jsem se jii uklidnil, nebot’ jinak bych se z toho musel zblaznit”.⁷² Daisi rana,
ktera ho v teto <lobe postihla, byla smrt⁷³ profesora Bohuse Riegra. K teto udalosti
si do deniku si zapsal: ,,Postupne budu opusteny. Muj nejlepsi a jediny pfitel v mem iivote
zemfel, muj ucitel, muj mistr, veliky a vzneseny Rieger…”.⁷⁴ Jedinou utechou mu mohlo
byt, ze opustil sluzbu v Libni, odkud byl dne 12. cervna 1907 pfefazen do zdravotniho referatu,
kde stravil nekolik let, a pote byl az do konce sve magistratni
kariery v referatu narodohospodarskem.⁷⁵
Zacatkem roku 1908 se rozhodl, ze slozi politicko-spravni zkousku,⁷⁶ kterou vykonal ve
dnech 5. a 6. unora 1908.⁷⁷ Nasledne si podal zadost, aby byl jmenovan definitivne. Mestska rada
jeho zadosti dne 25. unora 1908 vyhovela a 27. bfezna 1908 slozil sluzebni prisahu.⁷⁸
Jelikoz konecne obdrzel habilitacni cestovni stipendium, mohl vyjet na staz do Freiburgu
a Berlina.⁷⁹ V roce 1909, po svem navratu ze zahranici, uvefejnil ve Sbomiku ved pravnich a
statnich rozsifenou a pfepracovanou praci ,,Corona regni Bohemie”.⁸⁰ 0 teto praci pozdeji
profesor Kapras prohlasil, ze to byla jeho nejlepsi prace.⁸¹ Dne 15. ledna 1909
pozadal mestskou radu, aby byl jeho plat zvysen z 1 400 Kornn na 1 600 Kornn, se zpetnou platnosti
od 1. ledna 1909.⁸² Teto jeho zadosti mestska rada dne 26. ledna 1909 vyhovela.⁸³
Temef mesic na to byl mestkou radou jmenovan magistratnim koncipistou v I. platove tride s rocnim
sluznym 2 200 Kornn.⁸⁴
Zacatkem roku 1910 dokoncil svoji habilitacni praci, kterou nasledne vydal pod nazvem
,,Prispevky k dualistickym ustavam stavovskym”.⁸⁵ Tato jeho prace vsak nebyla profesory
pfijata prave priznive.⁸⁶ Flieder si k tomu do deniku zapsal: ,,To samozfejme znamena
rozsudek smrti pro moje habilitacni zamery”.⁸⁷ To mu vsak nezkazilo radost z vydani jeho

72 ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 28. dubna 1907.
⁷³ Bohus Rieger zemfel 29. kvetna 1907 v Poucnici pod Karlstejnem. Navratil,
Michal, A lmanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, 373.
⁷⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 15. ffjna 1907.
⁷⁵ Tamtez, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
⁷⁶ Podle ustanoveni §72 prazskeho obecniho i’adu a cisai’skeho naffzeni ze dne 10. i’ijna 1854 c.
262 i’.z. musel do ti’i let od nastupu do sluzby podrobit prakticke zkousce pro
politickou a spravni sluzbu, ktera je pro statni ui’edniky pi’edepsana. ANM, fond Robert
Flieder, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
77 AMZV, osobni spis Roberta Fliedera.
78 ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
⁷⁹ Srov. Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19.
a 20. stoleti 12, 1991, s. 149; Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930,
s. 101.
⁸⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
⁸¹ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu ffzeni Roberta Fliedra.
⁸² ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
⁸³ Tamtez.
⁸⁴ Tamtez.
⁸⁵ Tamtez, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
86 Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 19. ledna 1910.
87 Tamtez.

prace: ,,Maje prvni samostatna kniha leii pfede mnou”.⁸⁸ Profesor Hanel⁸⁹ mu jeste predtim
doporucil, aby se na zaklade teto prace habilitoval na rakouske fisske dejiny a
nemecke pravo.⁹⁰ Flieder tedy navstivil profesora Stiebra,⁹¹ ktery se stal Hanelovym
nastupcem,⁹² aby se ho zeptal: ,,zda by by! ochotny pfijmout jeho praci jako zaklad pro habilitaci
z nemeckeho prava”.⁹³ Podle Fliedra ho Stieber privital nasledujicimi slovy: ,,Mel jste
mi vasi knihu venovat. Nemam cas, abych to nyni cetl”.⁹⁴ Z nasledujiciho rozhovoru se
Stiebrem ziskal Flieder dojem, ze: ,,on chce mes moji habilitaci alespo-fzjeste nejaky cas
zadriet. Proc, to mi neni zcela jasne, ale zda se mi, ie na tom ma jakysi zajem.
Snad to, aby kvuli pfebirani referatu o moji praci, nebyl rusen ve sve vlastni praci.
Kratce mi vytkl, zda chci vubec
habilitovat, protoie ostatne take muiu vedecky pracovat, anii bych byl docentem”.⁹⁵ Nakonec mu
profesor Stieber poradil, aby se nechal habilitovat z ceskeho prava.⁹⁶ Stieber to zduvodnil tim,
ze: ,,semi timto zpusobem snadneji podafi ziskat docenturu a kdyi ui budu na univerzite jii snadno
se muiu habilitovat z nemeckeho prava”.⁹⁷ K tomu si zapsal do deniku: ,,Z toho bylo jasne
videt, ie mujde Jeno to, abych nyni nehabilitoval z nemeckeho prava”.⁹⁸ Flieder se nakonec
rozhodl, ze poda habilitacni zadost, ale na obor fisskych dejin rakouskych a to i pres nesouhlas
profesora Stiebra.⁹⁹

1.4 Prvni pokus o habilitaci na ceske pravnicke fakulte

Dne 13. cervna 1910 odevzdal tedy svoji habilitacni zadost pro obor fisskych dejin
rakouskych.¹⁰⁰ Jiz 20. cervna 1910 byla ustavena habilitacni komise, ktera se skladala
z

⁸⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. bi’ezna 1910.
⁸⁹ Jaromir Hanel (1847-1910), cesky pravnik a univerzitni profesor, po prazske habilitaci odesel
roku 1874 jako profesor pravnich dejin na univerzitu do Zahfebu av roce 1881 po svem navratu se
stal profesorem rakouskych fisskych a statnich dejin v Praze, kde na ceske pravnicke fakulte
pusobil az do sve smrti. Havranek, Jan, a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, dil III., Praha 1997, s.
226.
⁹⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. bi’ezna 1910.; ANM,
fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
⁹¹ Miloslav Stieber (1865-1934), cesky pravnik a univerzitni profesor, v roce 1902 se
habilitoval, v roce 1908 jmenovan mimoi’adnym av roce 1911 i’adnym profesorem nemeckeho
prava na ceske pravnicke fakulte. Srov. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku,
Praha 1930, s. 420.; Havranek, Jan, a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, 1802-1918, dil III.,
Praha 1997, s. 227.
⁹² Havranek, Jan, a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, dil III., Praha 1997, s. 227.
⁹³ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 10. dubna 1910.
⁹⁴ Tamtez.
⁹⁵ Tamtez.
⁹⁶ Tamtez.
⁹⁷ Tamtez.
⁹⁸ Tamtez.
⁹⁹ Tamtez, denfkovy zaznam ze zacatku listopadu 1910.
¹⁰⁰ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnfmu i’fzenf Roberta Fliedra.

profesoru Kadlece, ¹⁰¹ Celakovskeho¹⁰² a Stiebra.¹⁰³ Flieder tomuto profesorskemu sboru,
pfedal svoji praci k odbomemu posouzeni a k teto udalosti si do deniku poznamenal: ,,Mohl jsem
Jen doufat, ie si pres prazdniny moji knihu pfectou”.¹⁰⁴ Behem fijna 1910 navstivil
profesora Kadlece, jelikoz se ho chtel zeptat, kdy bude jeho habilitace vyfizena.¹⁰⁵
Flieder ovsem zjistil, ze si jeste jeho knihu nepfecetl.¹⁰⁶ Flieder totiz doufal, ze
se Kadlec stane referentemjeho habilitacni prace, ten mu vsak vysvetlil, ze: ,,nemohl pfijmout
misto referenta moji prace, protoie je totii velmi pfetiien jinymi pracemi”.¹⁰⁷ Pro
Fliedra to bylo velke zklamani, protoze misto referenta nakonec ziskal profesor Stieber.¹⁰⁸
Na novy rok se po temer dvoulete znamosti zasnoubil se svoji pfitelkyni.¹⁰⁹ V teto dobe mel
take urcite obavy, zda ziska misto magistratniho komisafe, jelikoz mel dlouhou dobu
dovolenou z duvodu studijniho pobytu v zahranici.I¹⁰ Jeho obavy rozptylilo az
jeho jmenovani magistratnim komisafem ve II. hodnostni trfde s rocnim sluznym 2 800 Korun,
ze dne 10. ledna 1911.¹¹¹ Jeho radost z jmenovani magistratnim komisafem vsak netrvala
dlouho, protoze se doslechl, ze jeho habilitace je beznadejna, jelikoz jeho obor
je jiz
dostatecne obsazen.¹¹² Z toto duvodu navstivil profesora Heyrovskeho, ¹¹³ aby se ho
zeptal, zda jsou tyto zpravy pravdive.¹¹⁴ Heyrovsky ho uklidnil a fekl mu, ze: ,,kdybych
me! opet nejake starosti, abych se na neho obratil”.¹¹⁵ Dne 18. bfezna 1911 se sesel profesorsky
sbor a
rozhodl o jeho habilitacni zadosti, referentem byl jiz drive zvolen profesor Stieber.¹¹⁶ Flieder
se o zasedani profesorskeho sboru, dozvedel az 4. dubna 1911: ,,Vi:era jsem se dozvedel, ie
¹⁰¹ Karel Kadlec (1865-1928), od roku 1891 byl tajemnikem narodniho divadla, v roce 1899 se
habilitoval av roce 1905 byl jmenovan mimofadnym av roce 1909 fadnym profesorem z dejin
slovanskeho prava. Havranek, Jan, a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, dil III., Praha 1997, s. 227.
¹⁰² Jaromir Celakovsky (1846-1914), cesky pravnik a univerzitni profesor, v roce 1871 se stal
doktorem prav, v roce 1883 se habilitoval z dejin prava v ceskych zemich, v roce 1886
jmenovan mimofadnym av roce 1892 radnym profesorem na ceske pravnicke fakulte. Navratil,
Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 60.
¹⁰³ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam ze zacatku listopadu 1910.
¹⁰⁴ Tamtez.
¹⁰⁵ Tamtez.
¹⁰⁶ Tamtez.
¹⁰⁷ Tamtez.
¹⁰⁸ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c 746, materialy k habilitacnimu fizeni Roberta Fliedra.
¹⁰⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 6. ledna 1910.
no Tamtez.
¹¹¹ Tamtez, k. 10, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratni sluzbe.
¹¹² Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 15. ledna 1911.
¹¹³ Leopold Heyrovsky (1852-1924), cesky pravnik a univerzitni profesor, v roce 1878 byl jmenovan
soukromym docentem fimskeho prava, v roce 1882 jmenovan mimofadnym a v roce 1890 fadnym
profesorem, v roce 1904 ziskal titul dvomiho rady, byl clenem komise historicko-pravni a
judicielni, v letech 1896 a 1904 byl dekanem pravnicke fakulty a v letech 1908 az 1909
dokonce rektorem. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 136.
4

ll ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 15. ledna 1911.

¹¹⁵ Tamtez.
n⁶ Srov. ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu fizeni Roberta
Fliedra.; ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. bfezna 1911.

bfezna, tedy vice jak pfed ctrnacti dny, bylo zasedani profesorskeho sboru, ve kterem byl
pfijat vysledek kontroly me habilitacni prace a pfislusny navrh. Tedy ani jediny profesor se
nenasel, ktery by mi oznamil, co se udalo, ze o mem osudu je jiz rozhodnuto “.¹¹⁷ Pri zasedani
komise, to byl profesor Stieber, jako referent Fliedrovy habilitacni prace, ktery ji
vytkl, ze:
,,prvni dve casti spisu jsou jakozto nesamostatne, na cizi praci zalozene. I ostatni
kapitoly nesvedci o samostatnosti autorove, nebot’ pfimkl se nadobro k ucebnici Riegrove.
Podal pouze pensum, ktere mu udavala Riegrova ucebnice. Nestudoval kralovskou radu v cele
jeji velikosti”.¹¹⁸ Dale pak jeste upozomil, ze: ,,uplne pominul vseho stopovani cizich
vlivu na vytvofeni se rady, ze jasne nerozezna kralovskou radu osobni a
kralovskou radu
stavovskou”.¹¹⁹ Pote podal profesor Stieber navrh, aby: ,,profesorskf; sbor se usnesl,
ze
habilitacni spis neuznava se za zpusobily, aby zadosti pro obor fisskf;ch dejin
rakouskf;ch venia docenti nebyla udelena, aby vsak bylo oznameno, ze jest mu dovoleno o
habilitaci novym spisem se uchazet. Doporucovalo by se, aby si k tomu vybral tema,
pfi jehoz
zpracovani by projevil vedeckou samostatnost. Proto by bylo nejlepe, aby se v praci te opiral o
prameny archivni”.¹²⁰ Tento navrh byl pfijat a vysledkem kontroly profesorskeho sboru
bylo, ze: ,,vedecka hodnota pfedlozeneho spisu nestaci, aby zadateli venia docenti mohla byt
udelena…, vsak autor dostatecnou pili pfi sve praci pfece prokazal, bylo mozno, ze pfi pfisti
sve praci vytknutych vad se vyvaruje a vice vedecke samostatnosti projevi”.¹²¹ Flieder v teto
dobe jeste nevedel, jak profesorsky sbor rozhodl, ovsem z chovani profesoru mohl usoudit, ze
vysledek pro neho nebyl pfiznivy: ,,Dnes jsem potkal Heyrovskeho a ten me ani neoslovil a
potom jsem potkal v elektrickem voze dekana Vancuru¹²² a profesora Drachovskeho. ¹²³ Ten
posledni byl dost rozpacity a dekan, ktery me jinak vzdy oslovil, snasel muj pohled s urcitymi
rozpaky a vubec kazdemu setkani s myma ocima se vzdy vyhnul”.¹²⁴ Konecne, dne 7. dubna 1911,
obdrzel ufedni rozhodnuti komise.¹²⁵ Vysledek jeho habilitace byl sice nepfiznivy, ale jak jiz
bylo feceno, dostal od profesorskeho sboru , druhou sanci na habilitaci. Flieder z toho

¹¹⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. bi’ezna 1911.
¹¹⁸ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izeni Roberta Fliedra.
¹¹⁹ Tamtez.
¹²⁰ Tamtez.
¹²¹ Tamtez.
¹²² Josef Vancura (1870-1930), cesky pravnik a univerzitnf profesor, v roce 1893 se stal
doktorem prav, v roce 1894 by! jmenovan koncipistou zemskeho vyboru a od roku 1899 tajemnfkem,
habilitoval se v roce 1898, v roce 1905 byl jmenovan mimofadnym a v roce 1909
fadnym profesorem. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s.
476.
¹²³ JosefDrachovsky (1876-1961), cesky pravnik a univerzitni profesor, v roce 1902 se habilitoval,
v roce 1907 jmenovan mimoi’adnym av roce 191li’adnym profesorem. Havranek, Jan, a kol., Dejiny
Univerzity Karlovy, dfl III., Praha 1997, s. 224.
¹²⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. bi’ezna 191I.
¹²⁵ Tamtez, denfkovy zaznam ze 7. bi’ezna 191I.

vsak nebyl nijak nadsen: ,,Kdyi se budu chtit habilitovat, musim pfedloiit novou praci, ktera bude
zaloiena na archivnim materialu. Jaka strasna nespravedlnost”.¹²⁶ Byl z rozhodnuti
komise, velmi roztrpcen a nejvetsi zasluhu na tomto vysledku, pfipisoval profesoru Stiebrovi, o
cemz nejlepe svedci jeho zapis v deniku ze dne 5. dubna 1911¹²⁷: ,,Maje halest je
nevyslovna. Sice jsem byl, pfi chovani profesora Stiebra proti me, pfipraven na vsechno, nyni mam
jistotu, ie je moje vec ztracena, vsechno ve mne vfe, proti bezcitnosti osudu, ktery me
potkal”.¹²⁸ Pote se sesel s profesorem Kadlecem, ktery byl jednim ze tfi clenu komise. Kadlec ho
pfijal velmi pfatelsky a fekl mu, ze: ,,on a Celakovsky sami o tom pfemysleli, co bych mohl delat,
abych nemusel jezdit do cizich archivu a abych se s tim nemusel hodne a dlouho
namahat”.¹²⁹ Kadlec mu pfedlozil nekolik temat, ktere spolecne s profesorem Celakovskym
vymysleli, z nichz si Flieder vybral Dejiny zemskeho snemu.¹³⁰

1.5 Dospelost a zrani

Nasledne, zfejme aby si odpocinul, se rozhodl, ze si vezme dovolenou. On sam ovsem
nevedel, kde svoji dovolenou stravi: ,,Jindy bych byl dal v takovem pfipade pfednost krasam
pfirodnim nei prostfedi, jei jest vytvorem kulturni cinnosti lidske, ale tentokrate jsem citil,
ie by se uprostfed pfirodnich kras razem probudil nepfemoiitelny stesk…, a v mem
nitru pfipravil tak cestu pro cerne myslenky. Kam tedy jeti? K rakouskym mestum nemeckym mam odpor,
v Nemecku by mne svadely univerzity…., Pafii, snad nepravem, nemela pro me
pfivetivosti, Italie a Recko mne jii davno vabily. Rozhodl jsem se jeti do Italie. A nebyla
to tentokrate Neapol, jei mela nejvetsi vliv na toto rozhodnuti, spise to byl Rim, Jeni se
svymi sbirkami antickymi a zachovanymi pamatkami starofimskych staveb mne lakal”.¹³¹ Z Prahy
odjel uz rano 13. kvetna 1911 a cestou se jeste zastavil v Benesove, aby navstivil
svou snoubenku.¹³² Pote se vydal pres Ceske Budejovice a Linec do Salcburku, kde pfenocoval.¹³³
Dale pokracoval k italskym hranicim. Ovsem jizda italskou zeleznici, pro neho
byla obrovskym zazitkem, coz sam vylicil: ,,Co jsem videl ve voze, to daleko nedostiine pfesahuje
vse, co u nas videt jest v nejhorsich vozech a mezi nejhorsim obecenstvem. Muii jeste take

126 ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam ze 7. bi’ezna 1911.
127 Tento denikovy zaznamje znacenjako 5. bi’ezna, spravne by vsak melo byt 5. dubna, stejna chyba
se vyskytuje u denikoveho zaznamu 7. bi’ezna. Srov. ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746.;
ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. bi’ezna 1911.
128 ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. bi’ezna 1911.
129 Tamtez, denikovy zaznam z 20. cervna 1911.
130 Tamtez.
¹³¹ Tamtez, k. 4, inv. c. 172, vzpominky na cestu do Italie.
¹³² Tamtez.
133 Tamtez.

jaki se chovali slusne…., ale ieny! Div se nesvlekly…., pokud nespaly, pily vino z
velkych bafzatych lahvi…., a jedly, ale zpusobem vymykajicim se vsemu lidskemu. Pozdeji
vytahly lahve s kofalkou, a slovo pily by bylo zbytecnym eufemismem, aby se oznacilo
vyprazdfzovani jejich obsahu”.I³⁴ Konecne 15. kvetna 1911 dorazil do Rima, ale mesto bylo uplne
jine, nez jak si ho pfedstavoval: ,,A pak anticky Rim? Marne jsem hledel z mista na misto, nic
jsem z neho nenalezal… byl jsem zklaman”.¹³⁵ Pozdeji vsak svuj prvni usudek zmenil,
protoze ho uchvatily fimske kultumi pamatky: ,,Vesel jsem do muzea…, poklad vedle
pokladu. Chodil jsem od sochy k sose, jako od svatosti k svatosti. Kdybych vefil v nejakeho boha
nemohl bych s vroucnejsimi pocity obdivu, ucty a radosti stat pfed jeho symbolem, nei zde
pfed temito
,vytvory anti.ck e’h o umev m, ,, .I³⁶
Zpet do Prahy se vratil az 3. cervna 1911.¹³⁷ Jeho pobyt v Italii byl pro neho
velmi dulezity, jelikoz mu pomohl pfekonat trauma z jeho habilitacniho neuspechu. To
dokazuje i
jeho zapis v deniku: ,,Tata cesta mi vratila smelost a sebevedomi. Nyni vidim svoji poraiku
klidne”.¹³⁸ Dne 20. cervna 1911 byl navstivit profesora Celakovskeho. Jak z chovani Kadlece, tak
Celakovskeho soudil, ze: ,,se trochu stydi za sve rozhodnuti moji veci, ale ie nechteli
odporovat Stiebrovi.¹³⁹ Pfedevsim vsak Fliedra velmi pfekvapilo, kdyz zjistil, ze Celakovsky,
ktery byl clenem habilitacni komise, o jeho praci vubec nic nevi. Do deniku si zapsal: ,,Pekne
pomeryf “¹⁴°Flieder ho navstivil kvuli tomu, aby mu definitivne sdelil, ze ,,se rozhodl
pro tema Dejiny zemskeho snemu”.¹⁴¹ Celakovsky mu na to odpovedel, ze: ,,mi pfeje hodne
stesti”.¹⁴² Tim jejich setkani skoncilo. Flieder si toto tema vybral z toho duvodu,
protoze podle jeho nazoru: ,,tato vec souvisi s pfitomnosti, nei neco mrtveho”.¹⁴³
Nasledne se
dozvedel, ze byl doktor Wenig¹⁴⁴ jmenovan docentem, coz velmi tezce nesl.¹⁴⁵ Do deniku si

¹³⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 172, vzpominky na cestu do Italie.
¹³⁵ Tamtez.
¹³⁶ Tamtez.
¹³⁷ Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 6. cervna 1911.
¹³⁸ Tamtez.
¹³⁹ Tamtez.
¹⁴⁰ Tamtez.
¹⁴¹ Tamtez.
¹⁴² Tamtez.
¹⁴³ Tamtez, denikovy zaznam z 14. prosince 1911.
¹⁴⁴ Arnost Wenig, cesky pravnik a univerzitni profesor, i’adny profesor obchodniho a smenecneho
prava v Praze, v roce 1906 promoval na pravnicke fakulte v Praze, od roku 1907 vstoupil do sluzeb
magistratu hlavniho mesta Prahy, habilitovan v roce 1911, v roce 1919 se stal mimo:i’adnym av
roce 1924 i’adnym profesorem. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s.
503.
¹⁴⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. srpna 1911.

zapsal: ,,Jaka ironie osudu”!¹⁴⁶ Duvod byl ten, ze to byl Flieder, ktery mu navrhnul, aby
se nechal habilitovat.¹⁴⁷
V teto dobe, byl take nespokojen se svoji praci na magistratu. Proto se snazil ziskat jine
misto. Doufal, ze by mu mohl se ziskanim mista pomoci jeho nekdejsiho profesor Braf. K
tomu si do deniku zapsal: ,,Zvlaste nyni by to pro neho bylo tak snadne,¹⁴⁸ obstarat mi nejake
skvele misto, ve kterem bych mohl uiitecneji pracovat…”.¹⁴⁹ Ovsem Braf mu stejne jako
v p:fedeslych pfipadech nepomohl. Mezitim zacal usilovne pracovat na sve nove
habilitacni praci. Ovsem jeho pocatecni nadseni se velmi brzy vytratilo, kdyz zjistil, ze: ,,tato
cast dejin bude vyiadovat delsi cas, nei je rok a s jinym tematem bych byl zcela
urcite }ii na }are hotov”.¹⁵⁰ Jeho prvotni nasazeni, ktere venoval sve habilitacni praci,
doklada popis jeho vsedni pracovni dne: ,,Do dvou hodin odpoledne musim sedet v kancelafi a
pracovat zde dost teice a skutecne, v referatu narodohospodaf skem, po cele ufedni hodiny
nepfetriite. A potom cele odpoledne sedim v archivu a ai do vecera pracuji”.I⁵¹ Kvuli sve
habilitaci navstivil profesora Heyrovskeho, ktery mu domlouval, aby: ,,to nebral tak tragicky a
aby se nevzdal po prvnim neuspechu”.¹⁵² Flieder se ho take zeptal, jaky nazor ma na
profesora Stiebra. Heyrovsky mu odpovedel, ze: ,,se nemuie vyslovit, vzhledem k tomu, ie je to
jeho kolega”.¹⁵³ Dalsim s kym se setkal v souvislosti se svoji habilitaci, byl profesor
Kadlec. Z jejich rozhovoru byl Flieder pfimo rozcilen, jelikoz Kadlec mluvil jen o rumunskych
a mad’arskych pravnich dejinach.¹⁵⁴ K teto rozmluve si poznamenal: ,,Nie zajimaveho pro
me a moji praci!”¹⁵⁵ Jelikoz potreboval ziskat dalsi archivni material ke sve praci, odjel
do videiiskeho archivu.¹⁵⁶ Po svem navratu se dozvedel, ze magistratnimu sekretafi
Svobodovi,¹⁵⁷ byla
schvalena docentura a take, ze magistratni sekretar Joachim¹⁵⁸ se habilitoval na technice.¹⁵⁹ K

¹⁴⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 31. srpna 1911.
¹⁴⁷ Tamtez.
¹⁴⁸ V teto dobe byl totiz Bnif ministrem orby. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych
pravniku, Praha 1930, s. 42.
¹⁴⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam ze 14. prosince 1911.
¹⁵⁰ Tamtez.
¹⁵¹ Tamtez, denikovy zaznam z 9. dubna 1912.
¹⁵² Tamtez.
¹⁵³ Tamtez.
¹⁵⁴ Tamtez.
¹⁵⁵ Tamtez.
¹⁵⁶ Tamtez, denikovy zaznam z 15. cervna 1912.
¹⁵⁷ Karel Svoboda, univerzitni profesor, pi’ibuzny ministra a univerzitniho profesora Randy,
studoval pravnickou fakultu a nasledne se venoval pojist’ovnictvi, pracoval u generalni
zastupitelstvi Assecurazioni Generali v Praze, pozdeji v Prazske mestske pojist’ovne, kde se
postupne stal namestkem i’editele a pi’ednostou zivotni pojist’ovny, v roce 1911 se stal honoramim
docentem pojist’ovnictvi na Ceske technice v Praze, pozdeji se habilitoval pro tyz obor, v roce
1927 by! jmenovan fadnym profesorem. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku,
Praha 1930, s. 431.
¹⁵⁸ Vaclav Joachim (1876-1945), cesky pravnik, po studiu prav, byl od roku 1901 u zemskeho soudu
a od roku 1902 vstoupil do sluzeb magistratu hlavniho mesta Prahy, v roce 1909 se stal
tajemnik Svazu ceskych mest v

teto zprave si zapsal:,, v prvnim pfipade pfibuzenstvo av druhem politicka protekce”.¹⁶⁰ Videl v
tom jen dalsi nespravedlnost, vzhledem ke sve neuspesne habilitaci. Do deniku si zapsal:
,,Snad moina pfece nekdy zvitezi seri6zni prace”!¹⁶¹ Tim hlavne narazel na Joachimovu
habilitacni praci, ktera byla podle jeho nazoru: ,,diletanskym clankem¹⁶² o vztahu pravniku a
techniku ve vefejne sprave”.¹⁶³ Podle Fliedra obdrzel Joachim habilitaci jen na zaklade: ,,sve
pfislusnosti k mladocechum a s jejich pomoci”.¹⁶⁴ Jeho pocity nejlepe vystihuje zapis
v deniku: ,,Jak me to vse boli!”¹⁶⁵
Po habilitacnim zklamani a nespokojenosti se svym mistem u magistratu, se dostavila
alespoii radost v osobnim zivote, jelikoz se dne 23. listopadu 1912 ozenil se svoji snoubenkou
Miladou Veselou,¹⁶⁶ dcerou Frantiska Veseleho,¹⁶⁷ benesovskeho advokata.¹⁶⁸ Se svoji
manzelkou se seznamil jiz v roce 1909 a k teto udalosti si poznamenal: ,,Jedna nova laska,
kteraje prvni st’astna laska V mem iivote”!¹⁶⁹
Toto manzelstvi otevfelo Fliedrovi, prostfednictvim jeho tchana, cestu k tehdejsi ceske
politicke elite a k jeho spisovatelskemu uplatneni. Dne 22. unora 1913 mel rozhovor s
Frantiskem Veselym, ktery mu fekl, ze: ,,realisticka strana ma na radnici a dokonce i
v presidiu, sve pfivrience. Dale mi vypravel, jak doktor Bum si sel k nemu steiovat na vztahy
na radnici”.I⁷⁰ Vesely dale Fliedrovi tvrdil, ze: ,,i Groh se stranou drii a doktor Joachimje
vlastne take pfivriencem strany”.¹⁷¹ Po tomto vypraveni, si Flieder zapsal: ,,Tedy
tak bezcharakterni, tak nicemne jednani lidi, ktefi jsou takfka na vrcholu nasi
spolecnosti. Vsichni tito lide jsou oficialne pfivrienci svobodomyslne strany, ktere oni slouii a
pro kterou

kralovstvi ceskem, v roce 1913 se habilitoval pro vefejne pravo na ceske technice v
Praze, od roku 1919 nastoupil na ministerstvo vnitra. Srov. Navratil, Michal, Almanach
ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 182.; Vojtech Mastny, vzpominky diplomata. Ze
vzpominek a dokumentu ceskoslovenskeho vyslance, ed. Eduard Kubu, Petr Luiiak, Otto Novak,
Praha 1997, s. 258.
¹⁵⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 15. cervna 1912.
¹⁶⁰ Tamtez.
¹⁶¹ Tamtez.
¹⁶² Tento clanek vysel jiz v roce 1910 ve Spravnim obzoru a pfesny nazev znel Soucinnost pravniku
a techniku ve sprave vefejne. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s.
182.
¹⁶³ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 15. cervna 1912.
¹⁶⁴ Tamtez, denikovy zaznam z 22. unora 1913.
¹⁶⁵ Tamtez, denikovy zaznam z 15. cervna 1912.
¹⁶⁶ Milada Fliedrova, roz. Vesela (1893-1980), manzelka Roberta Fliedra. ANM, fond
Frantisek Vesely, k. 1, inv. c. 36, zivotopis Milady Fliedrove.
¹⁶⁷ Frantisek Vesely (1863-1935), cesky narodne demokraticky politik, od roku 1900 clen
vykonneho vyboru Ceske strany pokrokove, clen tajneho vyboru Maffie, v letech 1918 az 1918
poslanec Revolucniho Narodniho shromazdeni, v letech 1919 az 1920 ministr spravedlnosti, od roku
1921 starosta v Benesove, v letech 1920 az 1935 senatorem.Kolai’, Frantisek, a kol., Politicka
elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938, Kdo byl kdo, Praha 1998, s. 280.
¹⁶⁸ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
¹⁶⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 19. ledna 1910.
¹⁷⁰ Tamtez, denikovy zaznam z 22. unora 1913.
¹⁷¹ Tamtez.

se oni prosadili ve volbach a doktor Joachim rediguje v Narodnich listech rubriku Vefejna
sprava nebo pise tam temef vetsinu clanku pod vlastnim jmenem. Vsichni vdeci skvelemu a
velmi vynosnemu postaveni svobodomyslne strane, ke ktere se pfidali jen kvuli materialnim
vyhodam. Ale skryte chodi k realistickym pfedakum a oznamuji tam kompromitujici informace na
mladocechy a sice jen proto, aby v pfipade zaniku strany a vitezstvi pokrokafu mohli fict: My
byli vlastne jii dlouho vasi pfivrienci”.¹⁷² Vesely chtel zrejme timto vypravenim,
presvedcit sveho zete ke vstupu do realisticke strany, coz se mu nedlouho pote
skutecne podarilo. Ovsem svoji snahou udelal spise vice skody nez uzitku, protoze tim
pripomenul Fliedrovi jeho habilitacni neuspech, v porovnani s Joachimem, ktery podle
neho dostal habilitaci jen kvuli sve stranicke prislusnosti. Jeho pocity nejlepe vystihuje
jeho zapis: ,,Jak teice snasim potupu, ktera mi byla na univerzite zpusobena. Jak bych nyni
potfeboval, abych byl hrdy, sebevedomy, obdivovany. Kaidy, ktery se chopil jednat hanebne,
dosahl sveho cile. Me to bylo odepfeno, protoie jsem zvolil jen cestu prace “.¹⁷³
Z teto depresni nalady se ho snazil dostat prave Vesely, ktery na ni nesl svuj dil
viny. Frantisek Vesely proto sdelil Fliedrovi, ze: ,,me nechava poroucet profesor Masaryk,
abych pry mu psal clanky a referaty z oblasti statniho prava do Nasi doby”.¹⁷⁴ Vesely se
zrejme domnival, ze bude touto zpravou nadsen. U toho to vsak zadne velke nadseni nevyvolalo, coz
doklada jeho zapis: ,,Kdybych nato mel nyni jen casf “¹⁷⁵ Flieder jiz predtim psal
nlzne historicko-pravni clanky do Casu,¹⁷⁶ az do jeho uzavfeni, pote byl cinny take v
redakci Ceske demokracie.¹⁷⁷ Krome Casu psal pozdeji take do Unionu.¹⁷⁸
Vyznamnejsim povzbuzenim pro neho bylo setkani s profesorem Heyrovskym, s kterym se setkal zcela
,,nahodou” na prednasce Fliedrova stryce¹⁷⁹ v Pravnicke jednote.¹⁸⁰ Toto setkani zrejme zaridila
jeho rodina. Jednak byla tato prednaska urcena jen pro vybrane publikum a

¹⁷² ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 22. unora 1913.
173 Tamtez, denikovy zaznam z 21. dubna 1913. ¹⁷⁴ Tamtez, denikovy zaznam z 20. zafi 1913. ¹⁷⁵
Tamtez.
¹⁷⁶ Cas, byl casopisem realisticke strany, vychazel od roku 1886 do roku 1915, kdy byl
rakouskou cenzurou
zakazan, pote jeste kratce vychazel v letech 1920 az 1923. Soubigou, Alain, Tomas Garrigue
Masaryk, Praha 2004, s. 61.
¹⁷⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c. 4, zivotopis z roku 1919.
¹⁷⁸ Tamtez, k. 2, ivn. c. 98, clanky Roberta Fliedra v Unionu ze 7. a 20. ledna 1914.
¹⁷⁹ Karel Flieder (1853-1933), senatni prezident nejvyssiho soudu, v roce 1876 vstoupil do
soudcovske sluzby, v letech 1877 az 1882 byl askultantem a nasledne v letech 1882 az 1895
soudnim adjunktem, v letech 1895 az 1897 byl namestkem statniho zastupce v Chrudimi av
Praze, v roce 1897 se stal krajskym radou u soudu v Chrudimi, kde byl pfedsedou, pfipadne
mistopfedsedou odvolaciho senatu ve vecech civilnich, v roce 1907 byl jmenovan vrchnim radou v
Praze a byl pfidelen k ministerstvu spravedlnosti, v roce 1910 se stal dvomim radou nejvyssiho
soudu ve Vidni. Po vzniku CSR se vratil zpet do Prahy, kde se stal senatnim prezidentem nejvyssiho
soudu v Brue av roce 1921 byl povefen inspekci soudu v Cechach a na Morave, v roce 1928 odesel
do penze. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 100.
¹⁸⁰ ANM, fond RobertFlieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z23. fijna 1913.

jednak pfedtim byl za profesorem Heyrovskym Fliedruv otec, aby si s nim promluvil o
synove habilitaci.¹⁸¹ Takto vylicil Flieder svuj dojem z jejich rozhovoru: ,,Po pfednasce
ke mne prise! profesor Heyrovsky, ktery… slibil svoji podporu pfi pfedloieni moji
knihy o ceskem zemskem snemu a vubec pro celou habilitaci, za coi jsem mu samozfejme
velmi vdecny”.¹⁸² Diky tomu pfekonal svoji krizi a opet se zacal plne venovat sve
habilitacni praci.¹⁸³
Usili Veseleho, aby se jeho zet’ zapojil do politickeho zivota, bylo take uspesne. Dne 5.
listopadu 1913 byl Flieder u Dubskeho,¹⁸⁴ ktery byl v teto <lobe vyznamnym pfedstavitelem
realisticke strany a zaroven mel na starosti jeji stranicky denik Cas.¹⁸⁵ Flieder mu sdelil,
ze:
,,Davam sve volne sily k dispozici realisticke strane”.¹⁸⁶ Dale fekl Dubskemu, co by vlastne
chtel ve strane delat. K tomu si do deniku zapsal: ,,Chtel bych dostat akutni otazky, jejichi
feseni je v programu strany a ty pak vedecky zpracovat, tak abych jako poradce v teto oblasti mah!
vidy zasahnout”.¹⁸⁷ Neda se fici, ze by do realisticke strany sel jen z vypocitavosti a
kvuli osobnimu prospechu, ktery pfedtim vycital doktoru Joachimovi. Do realisticke strany
vstoupil s jedinym cilem, kteremu asi opravdu vefil: ,,pro me je strana jen
prostfedkem, abych neco vykonal pro cely narod, kteremu jsem bezmezne oddan “.¹⁸⁸
Dalsim vyznamnym dnem v zivote Roberta Fliedra, bylo narozeni jeho prvniho ditete:
,,Dnes v osm hodin IO minut se moji choti narodila zdrava, silna a slicna
holcicka”.¹⁸⁹ Pokftena byla dne 28. prosince 1913, ale jak si zapsal jeji otec do deniku: ,,Jii
ad narozeni jsme ji fikali Milenka”.¹⁹⁰ Jmeno dostala po sve babicce, matce jeho
manzelky. Radost z narozeni ditete mu vsak pfekazila jeho tchyne, ktera k nim pfijela na
navstevu: ,,Matka Milky k nam pfijela v sestinedeli jen s asi 20 Korunami, ackoliv u nas hodlala
zustat osm dni”.¹⁹¹ Bylo logicke, ze matka jeho zeny pfijela, aby se postarala o svou dceru,
ktera prodelala velmi tezky porod, ke kteremu musela byt pfivolana lekafka.¹⁹²
Ovsem tato jeji navsteva poznamenala Fliedruv vztah kjeho tchyni: ,,ajeste k tomujsemji
muse! iivit dalsich ctrnact dni navic! A kaidou chvili pfitom musim poslouchat, jak by to
nebo ono jeji mui koupil,
¹⁸¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 23. fijna 1913.
¹⁸² Tamtez.
¹⁸³ Tamtez, denikovy zaznam ze 4. listopadu 1913.
184 Gustav Dubsky (1868-1947), cesky nakladatel, vydavatel listu Cas, cinitel realisticke strany.
Korespondence:
T. G. Masaryk-Edvard Benes 1914-1918, ed. Dagmar Hajkova, Ivan Sedivy, Praha 2004, s. 341.
¹⁸⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 5. listopadu 1913.
¹⁸⁶ Tamtez.
¹⁸⁷ Tamtez.
¹⁸⁸ Tamtez.
¹⁸⁹ Tamtez, denikovy zaznam z 15. listopadu 1913.
¹⁹⁰ Tamtez, denik:ovy zaznam z 28. prosince 1913.
¹⁹¹ Tamtez.
¹⁹² Tamtez, denikovy zaznam z 15. listopadu 1913.

udelal atd., coi samozfejme znamenalo, ie to tak take musim udelat”.¹⁹³ Tehdy si
Flieder zretelne uvedomil rozdfl v chovani svych rodicu a Veselych, coz doklada zapis
v jeho deniku: ,,Moji drazi rodice! Teprve nyni vidim, co ve Vas mam. I pres Vase
skromne majetkove pomery, dostali jsme od Vas mnohem vice nei od rodicu Milky.”¹⁹⁴
Na zacatku roku 1914 obdrzel konecne nabidku z realisticke strany, aby byl jejich
poradcem ve statne-pravnich otazkach.¹⁹⁵ Krome toho se aktivne zapojil do klubu
konceptnich uredniku prazskeho magistratu. Jeho snahou bylo predevsim upozomit na
postaveni pravniku v mestske sprave, kteri podle neho misto, aby se zabyvali pravni cinnosti
museji delat tzv. konceptni praci.¹⁹⁶ Na schuzi klubu navrhl, aby: ,,Ve vyboru naseho klubu
byli Zide, ktefi budou schopni hajit a pfipravit nase pozice v organizaci mestske spravy Velke
Prahy”.¹⁹⁷ Do deniku si zapsal: ,,navrieny vybor jako vlastne cele toto hnuti je Jen
moje prace”.¹⁹⁸ Presto nemel jednoduchou pozici. Predevsim ho na plenami schuzi rozcilila
rec doktora Fridy,¹⁹⁹ ktery rekl, ze: ,,Od bitvy na Bile hare nestihla narod cesky takova pohroma,
jakoujest realisticka strana”.²⁰⁰ Nasledne pakjeste vyzval pritornne, aby: ,,tato rakovina byla
vyfezana z narodniho tela”.²⁰¹ Tato nepfatelska atmosfera na prazskem magistratu vuci
realistum byla zpusobena Masarykovym projevem, ve kterem kritizoval komunalni politiku
prazske radnice a na zaver prohlasil, ze: ,,skutecnou politiku radnice nevykonava, zato se tam
krade”.²⁰² Pres toto nepfatelstvi k realistum byl Flieder zvolen do vyboru klubu konceptnich
uredniku.²⁰³ Ovsem nemel jednoduchou pozici V ·urade, 0 cemz vypovida jeho zapis V deniku:
,,vytrpel jsem od vlastnich kolegu mnoho podlosti”.²⁰⁴ Povzbuzenim pro neho bylo setkani s
Masarykem, ktery mu nabidl, aby v casopisu Nase doba²⁰⁵ prevzal rubriku Pravo, kde
recenzoval predevsim publikace historicko-pravni.²⁰⁶ Krome toho byl ve vyboru klubu zvolen
obchodnim vedoucim. K tomu si do deniku zapsal: ,,Sice se na me prostfednictvim toho
navalily nave a ne zcela nepatrne povinnosti, ale diky tomu mam vets£ moinost realizovat sve
¹⁹³ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 28. prosince 1913.
¹⁹⁴ Tamtez, denikovy zaznam z 30. prosince 1913.
¹⁹⁵ Tamtez, denikovy zaznam z 10. ledna 1914.
¹⁹⁶ Tamtez.
¹⁹⁷ Tamtez.
¹⁹⁸ Tamtez.
¹⁹⁹ Vladimir Frida, cesky pravnik a lekar, vystudoval prava v Praze, kde dosahl hodnosti doktora
prav v roce 1909, v roce 1922 se stal doktorem lekarstvi, od roku 1911 ve sluzbe magistratu
hlavniho mesta Prahy. Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 105.
²⁰⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 12. ledna 1914.
²⁰¹ Tamtez.
²⁰² Dvoi’akova, Zora, Nez se stal prezidentem, T. G. Masaryk a realiste 1882-1918, Praha 1997, s.
223.
²⁰³ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 12. ledna 1914.
²⁰⁴ Tamtez.
²⁰⁵ Nase doba, by! casopisem realisticke strany, vychazel od roku 1883 az do roku 1949, kdy by!
zanikl. Soubigou, Alain, Tomas Garrigue Masaryk, Praha 2004, s. 61.
²⁰⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.

myslenky O ukolech a postaveni pravniku V samosprave a zvlaste V sprave
komunalni”.²⁰⁷ Presto zacal pochybovat o smysluplnosti sve habilitace a prace u magistratu, s
cimz se sveril svemu tchanovi. Ten se mu vsak snazil domluvit: ,,pro svoji habilitaci jsi
vykonal ui tolik a venoval ji tolik let a casu, ie by bylo pfece skoda vsecko opustit a
chapat se novych planu… Misto ve Vidni neni o tolik pfiznivejsi pro tebe, aby stalo za
opusteni dosavadni cesty tve…
Rozhodni sam, jak uznas za dobre, ale rozhodnes-li se zustat na dosavadni ceste, nechybis”.²⁰⁸
Nakonec zrejme rozhodla za Fliedra prvni svetova valka. On sam nemusel
nastoupit vojenskou sluzbu, jelikoz byl uznan nezpusobilym k jejimu vykonu.²⁰⁹ Nebylo to
snad zpusobeno tim, ze by nebyl schopen vojenske sluzby, coz objasiiuje sarn ve svych pozdejsich
vzpominkach: ,,Jeste za Rakouska byl jsem v dobe prvni svetove valky asi dvanactkrat u
obvodu, a vidy mne uznali nezpusobilym k sluibe vojenske, cili jak se fikalo v
rakouske ufedni mluve, untauglich. Byla to sice tenkrat trochu pfimluva, ale sam jsem k
tomuto vysledku musil take trochu pfispet”.²¹⁰ Zustal tedy behem valky ve sluzbach
magistratu. V teto dobe se take blizilo jeho povyseni, ktereho se dockal 21. ledna 1915, kdy byl
jmenovan magistratnim komisarem v VIII. hodnostni tride s rocnim sluznyrn 3 600Korun.²¹¹
Na konci roku 1915 se zacal opet plne venovat sve habilitacni praci, kdyz si do
deniku zapsal, ze: ,Jsem se rozhodl sve dilo napsat a dotahnout do konce”.²¹² Krome toho pokracoval
v psani historicko-pravnich clanku do Casu, Nasi doby a Unionu. Behem valky se take zhorsil jeho
vztah k rodicum jeho zeny. Nejlepe to vystihuje sam Flieder: ,,Objednali jsme si v
Benesove jablka. Muj tchan s moji tchyni maji sice plny sklep jablek, ale presto nam do Prahy
nepfivezli ani jedno. Protoie jsou v Fraze draha, vyptaval jsem se, zda by nam
nemohli nejaka poslat. Matka moji ieny je ochotne obstarala, ale abychom si nemysleli, ie je to
darek ihned napsala cenu tak jako naklady na dopravu a k tomu zduraznila, ie se musela
vzdat tfech postovnich pruvodek, aby jsme snad nechteli zaplatit, cimi pfisla o 24
halefu”.²¹³ Mezitim se mu podarilo dokoncit habilitacni praci.

²⁰⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 8. bi’ezna 1914.
²⁰⁸ Tamtez, k. 10, inv. c. 551, dopis Veseleho Fliedrovi ze 7. kvetna 1914.
²⁰⁹ Tamtez, inv. c. 533, domobranecka legitimace – hlasenf u obce z let 1915-1917.
²¹⁰ Tamtez, k. 1, inv. c. 3, vlastnf lfcenf pobytu v nemocnici.
²¹¹ Tamtez, k. 1o, inv. c. 534, doklady o pravnicke a magistratnf sluzbe.
²¹² Tamtez, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 12. dubna 1917.
²¹³ Tamtez, denikovy zaznam z ledna 1916.

1.6 Druhy pokus o habilitaci na ceske pravnicke fakulte

Konecne na zacatku roku 1917 vyslajeho prace pod nazvem ,,Zemsky vybor v kralovstvi ceskem a
jeho organizace v letech 1713-1783″,²¹⁴ na jejimz zaklade se chtel nechat
habilitovat. Behem dubna 1917 dostal z vydavatelstvi otisk sve prace.²¹⁵ Hned odpoledne
tehoz dne byl za profesorem Heyrovskym, aby mu ukazal svoji novou habilitacni praci.
Heyrovsky mu fekl, ze: ,,tentokrat se mi urcite podafi ziskat docenturu a slibil mi
ucinit vsechno moine, aby mi byl napomocen v moji snaze”.²¹⁶ Jiz 18. kvetna 1917 si
podal habilitacni zadost pro obor ceskych pravnich dejin na zaklade sve nove prace.²¹⁷ Av
ramci toho byl navstivit univerzitni profesory: ,,abych jim prezentoval svou knihu a
zjistil jejich nazor”.²¹⁸ Prvni koho navstivil byl profesor Kadlec. Dojem, ktery
si Flieder z jejich rozhovoru odnesl, vystihuje jeho zapis v deniku: ,,byl velmi pfatelsky
a mluvil se mnoujako bych byl jii habilitovan. “²¹⁹ Pote byl za dekanem Krcmafem,²²⁰ ktery mu
sdelil: ,,Myslim, ie tentokrate to pujde”.²²¹ Dalsim profesorem, ktereho navstivil, byl
Kapras, ktery byl vsak o neco zdrzenlivejsi nez pfedchozi dva profesofi. Kapras mu hned na
zacatku setkani sdelil, ze:
,,bude mit cas ai o prazdninach, aby se mohl zabyvat moji praci”.²²² Pfi rozlouceni
ho Flieder zadal o podporu pro svoji habilitacni zadost. Profesor Kapras mu pouze fekl,
ze:
,,nemuie nic slibit, dokud si knihu nepfecte”.²²³ Mezim byl vybran profesorsky sbor, ktery se mel
zabyvat jeho habilitacni zadosti. Komise se skladala z profesoru Kadlece, Stiebra a
Kaprase.²²⁴ Nasledne pak Flieder pozadal profesora Kaprase, aby mu po pfecteni
knihy, sdelil svuj nazor najeho habilitacni praci. 7. prosinec 1917 byl dnem, kdy se dozvedel
jeho

²¹⁴ Spis Zemsky vybor V kralovstvf ceskem: jeho organizace V letech 1718-1883, byl vydan ve
Zpravach zemskeho archivu kralovstvf ceskeho. Srov. ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746,
materialy k habilitacnimu i’izenf Roberta Fliedra.; ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927,
denikovy zaznam z 12. dubna 1917.
²¹⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 12. dubna 1917.
²¹⁶ Tamtez.
²¹⁷ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izenf Roberta Fliedra.
²¹⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 18. kvetna 1917.
²¹⁹ Tamtez.
²²⁰ Jan Krcmaf (1877-1950), univerzitnf profesor, v roce 1901 promoval na pravnicke
fakulte v Praze, v roce 1902 se habilitoval na pravnicke fakulte pro obcanske pravo rakouske,
v roce 1904 se stal feditelem kancelafe ceske univerzity, roku 1907 jmenovan mimoi’adnym a v
roce 1911 i’adnym profesorem, v letech 1916 az 1917 byl dekanem pravnicke fakulty, byl
clenerri komise zkusebnf judicielni a historicko-pravnL Po roce 1918 byl clenem
ceskoslovenske delegace na paffzske mirove konferenci, pote pusobil jako expert v
ministerstvu zahranicnich veci a financi, v roce 1926 a nasledne v letech 1934 az 1936
byl ministrem skolstvf a narodni osvety. Srov. Navratil, Michal, Almanach
ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930, s. 230.; Vojtech Mastny, vzpomfnky diplomata. Ze
vzpomfnek a dokumentu ceskoslovenskeho vyslance, ed. Eduard Kubu, Petr Lunak, Otto Novak,
Praha 1997, s. 259.
²²¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12., inv. c. 927, denikovy zaznam z 18. kvetna 1917.
²²² Tamtez.
²²³ Tamtez.
²²⁴ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izenf Roberta Fliedra.

mizor na svou habilitacni praci a jiz v tento den mu muselo byt zfejme, ze jeho
sance na habilitaci je miziva. Kapras mu totiz sdelil, ze: ,,procetl jsem svedomite Vasi praci
podanou jako habilitacnf spis… a sdeluji Vam svuj usudek: Spis se za habilitacnf podklad
nehodf. Dal jste si sice velikou praci se sebranfm materialu, ale to je vsechno… nesel jste
nikde veci na kloub a spokojil se s pouhym popisem, jak Vam ho prameny pfinesly”.²²⁵ Dale
mu profesor Kapras navrhnul, aby: ,,vzhledem k tomu, ie nerad bych Vam delal
nepfijemnost a halest zamftnutfm, radfm Vam, abyste vzal svojf iadost zpet. Rozhodnete-li se pro
tento zpusob stacf, kdyi oznamfte dekanstvf, ie jste si vec rozmyslil, a ie si
vyiadujete vracenf iadosti”.²²⁶ Flieder mu hned druhy den, napsal: ,,prosfm Vas, abyste se svym
rozhodnutfm poseckal, ai s Vami budu moci mluvit”.²²⁷ Snazil se Kaprase pfesvedcit, aby zmenil
nazor. Nasledne se dne

kvetna 1918 sesla habilitacni komise, jejimz pfedsedou byl zvolen profesor Kadlec a
referentem profesor Kapras, tfetim clenem byl pak profesor Stieber.²²⁸ Flieder
byl z Kaprasova nazoru na svou praci velmi rozcilen a do deniku si zapsal: ,,Profesor Kapras
se nechal sly.set, ie moje archivnf prace nenf dost vedecka, abych mohl byt habilitovan. On v
nf nenaleza totii iadne konstrukce. To ffka on, jehoi prace jsou tak slabef “²²⁹ Ovsem v dusledku
udalosti roku 1918 bylo rozhodnuti habilitacni komise odsunuto na pozdejsi dobu.

1.7 Ve sluzbach Maffie a Ceskeho svazu

Mezitim na jafe 1918 si Fliedra pozval k sobe Pfemysl Samal,²³⁰ aby mu sdelil obsah
dopisu od Masaryka, ze: ,,valka zfejme potrva jeste dlouho…, abychom vytrvali i my zde
a necinili nic, z ceho by odpurci rozdelenf Rakouska-Uherska mohli dovozovat, ie narod nestojf za
svymi pracovnfky v cizine… Zejmena jest tfeba, aby se nic takoveho v rakouskem
parlamentu, kde vlady a snad i panovnfk budou nas ruznymi sliby lakat ke kompromisum,
ktere by pak mohly uplne zmafit to, co jii bylo dosaieno venku”.²³¹ Nasledne mu navrhl, aby:

²²⁵ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, dopis Kaprase Fliedrovi z 6. prosince 1917.
²²⁶ Tamtez.
²²⁷ Tamtez, dopis Fliedra Kaprasovi ze 7. prosince 1917.
²²⁸ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu fizeni Roberta Fliedra.
²²⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 12, inv. c. 927, denikovy zaznam z 26. cervence 1918.
²³⁰ Pfemysl Samal (1867-1941), cesky pravnik a politik, spoluzakladatel Ceske strany lidove
(realiste), v letech 1908 az 1911 clen prazskeho obecniho zastupitelstva, clen tajneho vyboru
Maffie,jehoz byl pfedsedou, zaslouzil se O slouceni vetsiny sve strany S mladocechy a statnimi
pokrokafi V Ceskou statopravni demokracii, V cervenci
1918 by! clenem Narodniho vyboru av fijnu 1918 se ucastnil zenevskych jednanich delegatu domaciho
a zahranicniho odboje, v letech 1918 az 1920 clen revolucniho Narodniho shromazdeni, v letech 1918
az 1919
pfedseda spravniho sboru hlavniho mesta Prahy, v letech 1919 az 1938 by! kanclefem prezidenta
republiky, v letech 1939 az 1940 stal v cele odbojove organizace Politicke ustfedi, v roce 1940
zatcen gestapem. Galandauer, Jan, a kol., 0 samostatny Ceskoslovensky stat 1914-1918, Praha 1992,
s. 97.
²³¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.

,,se pfestehoval do Vidne a tam vstoupil do Ceskeho svazu jako jeho sekretaf”.²³² Samal mu take
pfiblizne fekl, jake by byly jeho ukol/³³ ve Vidni a dal mu cas na rozmyslenou. Hned druhy den,
po porade s manzelkou, zasel za Samalem, aby mu sdelil, ze jeho navrh pfijima.²³⁴ Samal si ho
vybral i diky jeho znalosti jazyku, V teto dobe, jiz krome perfektni nemciny, ovladal
anglictinu, francouzstinu a italstinu. Ovsem hlavni Fliedrovou pfednosti byla jeho
oddanost Masarykovi, krome toho, ze byl dlouholetym clenem realisticke strany. V teto dobe byl
jiz clenem Ceske statopravni demokracie, ktera se vytvofila dne 9. unora 1918.²³⁵ Kam pod
vedenim Samala vstoupila vetsina clenu realisticke strany.²³⁶ Dale zde mohl sehrat
urcitou ulohu i jeho tchan Frantisek Vesely, ktery vedel, jak Flieder touzi odejit z magistratu.
Flieder ovsem nepfedkladal, ze by jeho prace u Ceskeho svazu mela trvalejsi
charakter. Zustal nadale zamestnancem magistratu, kde dostal bez vetsich problemu dovolenou.
Samal mu jeste doporucil, aby navstivil poslance Svehlu,²³⁷ ktery byl v teto
dobe zvolen mistopfedsedou Narodniho vyboru v Praze.²³⁸ Svehlu do teto doby Flieder osobne
neznal, pfi navsteve na neho pusobil dojmem: ,,cloveka velmi rozvaineho, muie pfirozene, ne
naucene bystrosti. Jii jeho zevnejsek, tvaf s kostenymi brylemi, ponekud americkeho typu,
rozeneho statnika. “²³⁹ Krome Svehly se seznamil take S poslancem Staiikem,²⁴⁰ ktery
byl V prave V Praze. Ten mu slibil, ze mu posle vsechny parlamentni tisky, aby se s nimi
seznamil. Flieder

²³² ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²³³ Flieder mel byt nekompromisni v nahlizeni na narodni stat, bezjakykoliv pouts Rakousko-Uherskem
a habsburskou dynastii, mel v parlamentu dohlizet na Cesky svaz, jeho poslanecke kluby a poslance,
aby nenastoupily cestu kompromisu, dale se mel snazit o rozklad parlamentu a shanet nadane lidi,
ktei’i byli oddani myslence Ceskoslovenskeho statu, pi’edevsim z rakouskych ministerskych ui’edniku
ceske narodnosti, ktei’i by se dali vyuzitjako budoucf ui’ednici noveho statu. ANM, fond Robert
Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²³⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²³⁵ Tamtez, k. 12, inv. c. 869, stranicka prukazka.
²³⁶ Paulova, Milada, Dejiny Maffie, odboj Cechu a Jihoslovanu za svetove valky (1914-1918),
Praha 1937, s. 316.
²³⁷ Antonin Svehla (1873-1933), agrarni politik, v letech 1908-1913 poslanec ceskeho zemskeho
snemu, od roku 1909 pi’edseda vykonneho vyboru Ceske agrarni strany, v roce 1916 se
podilel na zalozeni Ceskeho svazu a Narodniho vyboru, jehoz se stal jednatelem, az do
roku 1917 stal na pozicfch prorakouskeho aktivismu a loajality, od jara 1917 pi’esel
na pozice nacionalne radikalni, za jeho podpory byla vytvoi’ena podpurna organizace Ceske
srdce. Od cervence 1918 mistopi’edseda Narodniho vyboru, byl jednim z mum tzv. 28. i’ijna, od roku
1918 poslanec Narodniho shromazdeni, prvni ministr vnitra CSR v letech 1918 az 1920, od roku
1919 pi’edseda Republikanske strany (agrarni strana), v letech 1922 az 1929 s kratkou
pi’estavkou v roce 1926 pi’edseda vlady CSR. Galandauer, Jan, a kol., 0 samostatny
Ceskoslovensky stat 1914-1918, Praha 1992, s. 115.
²³⁸ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.;
Galandauer, Jan, a kol., 0 samostatny Ceskoslovensky stat 1914-1918, Praha 1992, s. 71.
²³⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
24° Frantisek Stanek (1867-1936), agramf politik, od roku 1899 clen agrami strany, v
letech 1901 az 1905
zemsky a i’issky poslanec, v letech 1907 az 1918 i’issky poslanec, v listopadu 1916
byl zvolen pi’edsedou Ceskeho svazu i’isskych poslancu. Do kvetna 1917 v nem hajil rakouske
postoje, v roce 1918 clen Narodniho vyboru, v letech 1918 az 1935 poslanec, v letech 1932 az 1935
pi’edseda poslanecke snemovny, v letech 1918 az 1919 ministr vei’ejnych pracf, v letech 1919
az 1920 ministr post a telegram a v letech 1921 az 1922 ministr zemedelstvf. Galandauer,
Jan, a kol., 0 samostatny Ceskoslovensky stat 1914-1918, Praha 1992, s. 113.

mel vypracovat na vsechny vladni navrhy, navrhy zcela opacne. Cilem bylo, aby se do
projednavani vnesl, co mozna nejvetsi zmatek.²⁴¹
V srpnu 1918 odjel do Vidne, aby se ujal sveho noveho mista u Ceskeho svazu.²⁴² Prvni koho po
pfijezdu do Vidne navstivil byl poslanec Tusar,²⁴³ ktery byl zaroven mistopfedsedou rakouskeho
parlamentu, aby se mu pfedstavil.²⁴⁴ Podle Fliedra byl Tusar: ,,Jednim z
nejpilnejsich clenu ceske delegace”.²⁴⁵ Tento prvni dojem si vytvoril predevsim proto, ze byl
Tusar casto jediny z clenu parlamentu, ktery ufadoval jeste nez se parlament sesel.²⁴⁶
Podle Fliedra to byl take: ,,mui kompromisu”.²⁴⁷ V teto dobe cetl Flieder anglicke,
francouzske a italske noviny, ktere si tajne pujcoval v parlamentni knihovne a z nichz
vybiral dulezite zpravy, ktere pak pfekladal a nosil Tusarovi.²⁴⁸ Z teto nepfilis zajimave
cinnosti, byl vytrzen teprve rano 26. zafi 1918, kdy do snemovny dorazil vyssi ufednik
ministerskeho presidia, ktery hledal pfedsedu parlamentu Grosse, kteremu chtel rakousky
ministersky pfedseda Hussarek sdelit duvemou zpravu z rozkazu cisafe.²⁴⁹ Toho vsak v
budove parlamentu nezastihl.²⁵⁰ Hledal tedy aspon nekoho z pfedsednictva parlamentu.²⁵¹
Flieder se tedy snazil najit aspon mistopfedsedu parlamentu Tusara, coz se mu nakonec
povedlo.²⁵² Ufednik ministerskeho presidia to sdelil Hussarkovi a ten pozadal Tusara, aby
ho pfisel navstivit.²⁵³ Podle vzpominek Fliedera ministersky pfedseda sdelil Tusarovi, ze:
,, na Balkane prolomili spojenci frontu. Bulharsko kapitulovalo²⁵⁴ a utvofila se tak situaci, ie
Rakousko bude nuceno

²⁴¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
242 Srov. ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izeni
Roberta Fliedra.; Cerna,
Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20. stoleti 12,
1991, s. 149.
243 Vlastimil Tusar (1880-1924), cesky socialne demokraticky politik, novinai’, v letech
1911 az 1918 i’issky
poslanec, v listopadu 1916 byl jmenovan jednatelem Ceskeho svazu, v roce 1917 byl zvolen
mistopi’edsedou poslanecke snemovny, v letech 1918 az 1920 byl clenem Revolucniho Narodniho
shromazdeni, v letech 1920 az 1921 poslancem Narodniho shromazdeni za socialni demokraty, v letech
1919 az 1920 pi’edseda vlady CSR, pote ministr narodni obrany, v letech 1921 az 1924 vyslancem
CSR v Nemecku. Kolar, Frantisek, a kol., Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938,
Kdo byl kdo za prvni republiky, Praha 1998, s. 274.
²⁴⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²⁴⁵ Tamtez.
²⁴⁶ Tamtez
²⁴⁷ Tamtez.
²⁴⁸ Tamtez, k. 5, inv. c. 256, vzpominky na 28. i’ijen 1918.
²⁴⁹ Tamtez.
²⁵⁰ Tamtez, k. 4, inv. c. 184, vzpominky na 28. i’ijen 1918 ve Vidni.
²⁵¹ Tamtez, k. 3, inv. c. 150, vzpominky na posledni dny Rakousko-Uherska.
²⁵² Tamtez, k. 4, inv. c. 184, vzpominky na 28. i’ijen 1918 ve Vidni.
²⁵³ Tamtez, k. 5, inv. c. 256, vzpominky na 28. i’ijen 1918.
²⁵⁴ Oficialni kapitulace Bulharska probehla dne 29. zai’i 1918.

uzavfit mfr. Coi nut£ cisafe uzavfit mfr za jakykoliv podminek11 255 Jakmile se tuto informaci
dozvedel od Tusara, snazil se ji telefonicky sdelit Sarnalovi, ovsem bezvysledne.²⁵⁶
Jeste pfed zahajenim schuze parlamentu byl Tusar pfedstavit Fliedra pfedsedovi Grossovi a pote
ho uvedl mezi parlamentni zpravodaje.²⁵⁷ Ti ho podle Fliedra uvitali takto: ,,Byl jsem jimi
pfijat velmi srdecne, ai na to, ie mne poloiertem, zdravili slovy: Opet }eden velezradce. Jinak
vsak se zachovali ke mne pekne. ¹¹²⁵⁸ 1. fijna 1918 se koneene sesel rakousky parlament a uvodni
fee mel ministersky pfedseda Hussarek, ktery oznamil kapitulaci Bulharska.²⁵⁹ Na druhy den
pronesl svou fee poslanec Stanek, ktery byl zaroveii pfedsedou Ceskeho svazu.²⁶⁰ Stanek V ni
pfedevsim fekl, ze: ,,budoucnost spociva V samostatnych narodnich statech a dale vyzval nemecky
lid, aby soudil ciny cisafe Vilema. ¹¹²⁶¹ Tato fee vyvolala v parlamente velkou boufi hnevu,
pfedevsim u nemeckych poslancu.²⁶² Flieder mel urcitou zasluhu na tomto projevu, jelikoz
ho pomahal Staiikovi sestavit.²⁶³ 12. fijna 1918 si cisaf Karel pozval eeske poslance
Tusara, Staiika, Fiedlera a Hurbana, kterym nabidl samostatnost eeskych zemich v ramci
Pfedlitavska, pokud se vyslovi pro habsburskou monarchii a dynastii.²⁶⁴ Na to ovsem eesti
poslanci nepfistoupili. Na zaver rozhovoru je cisaf pouze pozadal, aby: ,,se rozchod stal
v klidu a bez krveproliti11 265 Klofae a Habrman toto pozvani nepfijali.²⁶⁶ Udalosti
jiz
smefovaly k 28. fijnu 1918. Koncem fijna 1918 vyrazila z Vidne delegace Narodniho vyboru na cestu
do Zenevy, aby zde jednala se zastupci eeskoslovenske prozatimni vlady²⁶⁷ o budoucim
postupu k vytvofeni samostatneho eeskoslovenskeho statu.²⁶⁸ Tusar sdelil Fliedrovi,
ze: ,,byl zmocnen delegac[, aby zastupoval zajmy Narodniho vyboru ve Vidni11 269

²⁵⁵ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 184, vzpominky na 28. fijen 1918 ve Vidni; ANM,
fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 256, vzpominky na 28. fijen 1918.; ANM, fond Robert Flieder, k.
4, inv. c. 150, vzpominky na posledni dny Rakousko-Uherska.
²⁵⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²⁵⁷ Tamtez.
²⁵⁸ Tamtez.
²⁵⁹ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 184, vzpominky na 28. fijen ve Vidni.; Proks,
Petr, Politikove a vznik republiky 1914-1918, Jihlava 1998, s. 176.
²⁶⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 256, vzpominky na 28. fijen 1918.
²⁶¹ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 155.
²⁶² ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²⁶³ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 258, dopis Fliedra Benesovi z unora 1929.; ANM,
fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 184, vzpominky na 28. fijen 1918.
²⁶⁴ Proks, Petr, Politikove a vznik republiky 1914-1918, Jihlava 1998, s. 178.
²⁶⁵ Srov. Proks, Petr, Politikove a vznik republiky 1914-1918, Jihlava 1998, s. 178; ANM, Robert
Flieder, k. 4, inv. c. 155.; ANM, Robert Flieder, k. 5, inv. c. 255.
²⁶⁶ Paulova, Milada, Dejiny Maffie, odboj Cechu a Jihoslovanu za svetove valky (1914-
1918), Praha 1937, s. 525.
²⁶⁷ Ceskoslovenska prozatimni vlada, byla vytvofena 14. fijna 1918, jejimi cleny byly
Masaryk, Benes a Stefanik. Galandauer, Jan, a kol., 0 samostatny Ceskoslovensky stat 1914-1918,
Praha 1992, s. 85.
²⁶⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 159, vzpominky na 28. fijen 1918 ve Vidni.
²⁶⁹ Tamtez.

fijna 1918 byl Tusar pozvan na ministerstvo vnitra, kde mu bylo sdeleno, ze:
,,italska fronta je v ohroieni a ie jest nebezpeci italskeho vpadu nebo uteku vojska
z fronty”.²⁷⁰ Nasledujici den vznikla Ceskoslovenska republika. Fliedrovo rozhodnuti zustat ve
Vidni i po
rijna 1918 urcilo jeho dalsi zivotni etapu, ktera ho privedla do
ceskoslovenskych diplomatickych sluzeb.

2 Diplomat prvni republiky
2.1 Pocatky diplomaticke kariery ve Vidni

Vznikem samostatneho statu skoncila pro Fliedrajeho prace pro Cesky svaz. Mohl se tedy vratit
zpet do Prahy, kde byl stale zamestnancem prazskeho magistratu. Presto zustal ve Vidni,
coz zduvodnil takto: ,,Z celeho Ceskeho svazu zustal zde pouze Tusar, dosud
mistopfedseda poslanecke snemovny. Ponevadi tu nebylo nikoho, kdo by mu pomahal, zustal jsem s
nim ve Vidni”.²⁷¹ V teto dobe vsak povazoval sve setrvani ve Vidni pouze za docasne. Prvni dny po

fijnu 1918 madoval Tusar spolecne s Fliedrem, ve sve pracovne a v mistnostech
Ceskeho svazu, ktere se nachazely v budove rakouskeho parlamentu. Jelikoz vsak se
jejich urednicky aparat neustale zvetsoval, prilivem rakouskych medniku ceske a slovenske
narodnosti, bylo treba najit vhodnejsi prostory. Z toho duvodu pronajal Tusar, po
konzultaci s Narodnim vyborem v Praze, mistnosti v hotelu Continental, kde zacal od 3. fijna
1918 ufadovat jako zastupce CSR ve Vidni, jehoz hlavnim ukolem bylo provest likvidaci
svazku s Rakousko-Uherskem.²⁷² Flieder byl prozatimne pridelen k Tusarovu ufadu
plnomocnika ceskoslovenske republiky ve Vidni, kde zatim pusobil jako
,,neoficialni” Tusaruv zastupce.²⁷³ Kvu.Ii tomu, mu byla take prodlouzena dovolena
od prazskeho magistratu.²⁷⁴
Mezitim dostal dopis od Kaprase, ktery mu sdelil, ze: ,,Je vylouceno, abych Vas na
zaklade Vasi prace habilitoval,… mel jste me poslechnout a vzit si iadost zpet… Kdyi si vsak
budete pfat, aby se vec projednavala, vyfidim Ji na jafe,… ovsem negativne”.²⁷⁵ Flieder vsak
stale doufal, ze se mu i pres nepfiznive stanovisko Kaprase podafi habilitovat. Mezitim bylo

²⁷⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 3, inv. c. 150, vzpomfnky na posledni dny Rakouska-Uherska.
²⁷¹ Tamtez, k. 13, inv. c. 928, clanek Roberta Fliedra ve Videiiskem deniku z 28. fijna 1919
k prvnimu vyroci samostatnosti CSR.
²⁷² Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 256, vzpominky na 28. fijen 1918.; ANM, fond
Robert Flieder,
k. 13, inv. c. 928, clanek Roberta Fliedra ve Videiiskem deniku z 28. fijna 1919 k prvnimu vyroci
samostatnosti CSR.
²⁷³ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
²⁷⁴ Tamtez.
²⁷⁵ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, dopis Kaprase Fliedrovi z podzimu 1918.

jeho hlavni cinnosti ve Vidni vytvofeni a organizace ufadu plnomocnika CSR. Mel na starosti
veskerou agendu prezidialni, zvlaste osobni, dale veci politicke a ze zacatku take
agendu likvidacni, ktera se tykala ufadu a civilnich instituci.²⁷⁶
Vyznamnym meznikem v jeho pusobeni ve Vidni byl 2. prosinec 1918, kdy byljmenovan
odbomym radou v VI. hodnostni tfide, ovsem jen po dobu pfideleni k madu plnomocnika.²⁷⁷ To zfejme
take rozhodlo, ze se v teto <lobe nevratil do sluzeb prazskeho magistratu, pfestoze ho k tomu
Samal vybizel: ,,Skoda, ie nejsou dva Fliedrove: potfeboval bych jednoho na
praiske radnici! “²⁷⁸ Avsak Flieder nebyl zcela se svym pusobenim ve Vidni spokojen, jelikoz se
jeho vztah s Tusarem, ktery mu byl zpocatku vdecny za to, ze s nim zustal ve Vidni, zacal postupne
zhorsovat. Jeho pohled na Tusara nejlepe vystihuje sam Flieder ve svem dopise:
,,Tusar se boji kaideho rozhodneho kroku. Podleha hrozne vlivu ministerskych ufedniku…
Bere si je do porad s vyslanci ostatnich statu vzniklych na pude byvaleho Rakouska radeji
neili mne. Ja jsem mu totii V nekterych vecech odporoval, ponevadi se mne zda to
vecne konferovanf a smlouvtini se s Nemci, kteff nas zapletaji do stalych porad, uplne zbytecnym,
ba skodlivym. Raznymjedntinfm docililo by se vice”.²⁷⁹
Dalsi veci, ktera ho trapila byli prave nove pfijati ministersti ufednici, ktere podezfival z
prospechafstvi a nektere dokonce z financnich podvodu. Pfitom prave Flieder mel od pocatku cinnosti
madu na starosti agendu osobni, ktera take zahmovala prijimani novych ufedniku do sluzeb ufadu
plnomocnika. Problem spocival v tom, ze mu do teto cinnosti vyrazne zasahoval Tusar, s cimz
Flieder nesouhlasil. Tyto byvale rakouske ministerske ufedniky zacal postupne nesnaset. Pfitom
paradoxne jednim z ukolu, kterym byl na podzim 1918 od Samala povefen a
ktery povafoval za pozitivni, bylo ziskat pro budouci Ceskoslovensky stat, prave
tyto rakouske ministerske ufedniky ceske narodnosti.²⁸⁰ Pfedevsim mu na nich vadilo, ze
pro
samostatnost ceskeho naroda neudelali nic, na rozdil od neho, ale presto ziskavali v novem
ufednickem aparatu Ceskoslovenskeho statu lepsi mista nez on. Exemplarnim prikladem za
vsechny byl pro neho doktor Peroutka,²⁸¹ ktery byl v teto dobe vedoucim
obchodne-

²⁷⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963, zprava Tusara Prezidiu ministerske rady o
organizaci ui’adu plnomocnika z 23. ledna 1919.
²⁷⁷ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c.
535, pfestup ze sluzebniho pomeru k obci prazske do stavu ui’ednictva zahranicniho odboru
ministerske rady z I. dubna 1919.
²⁷⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 274, dopis Samala Fliedrovi z prosince 1918.
²⁷⁹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 9. prosince 1918.
²⁸⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 155, vzpominky na Maffii a vznik CSR.
²⁸¹ Frantisek Peroutka (1879-1962), cesky narodohospodaf, od roku 1904 by! ui’ednikem
prazske obchodni a zivnostenske komory, od roku 1907 pusobil na ministerstvu obchodu ve
Vidni, po vzniku CSR by! kratce na vyslanectvi ve Vidni, odkud by! zacatkem roku 1919
povolan do Prahy na ministerstvo obchodu, pozdeji ministerstvo prumyslu, obchodu a
zivnosti, kde pusobil jako odborovy pi’ednosta a me! na starosti zahranicne obchodni
jednani. Od bfezna 1926 do dubna 1928 stal vcele tohoto ministerstva v druhe
ui’ednicke vlade

politickeho oddeleni.²⁸² Takto Flieder v dopise tchanovi shrnul svuj nazor na neho:,, U nds je
nejaky doktor Peroutka z ministerstva obchodu. Md povest odbornfka, ale zkusenosti s nfm
mdme spatne. Pfflis mnoho nedeld, hlavne se stard o sfly, ktere si nabere do sve kanceldfe a
ktere pracujf za neho… odjel si na tyden a shdnel v Fraze V hodnostnf tffdu a
dostal Ji.
Zac?”.²⁸³ Slabou utechou pro Fliedra mohla byt skutecnost, ze Peroutka byl velmi brzy
povolan na ministerstvo obchodu v Praze.²⁸⁴ Dalsim ufednikem, s kterym nevychazel byl
sekcni rada Tichy, ktery mel na starosti vyzivovaci oddeleni.²⁸⁵ Hned od zacatku byl
proti jeho prijeti, ovsem Tusar ho presto prijal.²⁸⁶ Duvod spocival v tom, ze Tichy
pozadoval od Tusara V. hodnostni tfidu, coz Flieder povazoval za drzost.²⁸⁷ Ovsem stejne jako
Peroutka tak i Tichy byl ve Vidni jen kratce, protoze byl taktez povolan na
ministerstvo obchodu do Prahy.²⁸⁸ Jednim z ma.la ufedniku, kterym Flieder plne duvefoval
byl stabni lekar Karel Cerny, ktery byl v te <lobe pfedsedou vojenske komise.²⁸⁹
Ani Tusar vsak nebyl v lehke pozici, nebot’ doplacel na svoji povahovou vlastnost,
kterou nejlepe vystihl Flieder: ,,chtel byt s kaidym za dobfe”.²⁹⁰ A tak se snazil vyhovet, co
nejvice zadosti o mista ufedniku ve svem aparatu. Typickym pfikladem je zadost Smerala,²⁹¹ ktery
mu napsal: ,,Mily Tusare, soudruh doktor Vorel by byl rad, kdybys ho mohl pouift ve
svych sluibdch. Nejradeji by byl tajemnfkem nebo nejakym jinym konceptnfm itfednfkem…,
neucinil bys nic nepatficneho, kdybys jeho iadost zvaiil”.²⁹² Posledni kapkou pro Fliedra

Cerneho a iv koalicnf vlade Svehly, v letech 1934 az 1945 by! vrchnfm feditelem Narodni banky.
Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol.,
Praha 1998, s. 194.
²⁸² ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963, zprava Tusara Prezidiu ministerske
rady o organizaci ui’adu plnomocnfkaz23. ledna 1919.
²⁸³ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 2. prosince 1918.
²⁸⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963, zprava Tusara Prezidiu ministerske
rady o organizaci ui’adu plnomocnfka z 23. ledna 1919.
²⁸⁵ Srov. ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 2. prosince
1918.; ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963.
²⁸⁶ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zafi 1920.
²⁸⁷ Tamtez, dopis Fliedra Veselemu z 2. prosince 1918.
²⁸⁸ Srov. ANM, Frantisek Vesely, k. c. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zai’f 1920.;
ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963, zprava Tusara Prezidiu ministerske rady o organizaci
ui’adu plnomocnfka z 23. ledna 1919.
²⁸⁹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedrove Veselym ze 4. (mora 1919.
²⁹⁰ Tamtez.
²⁹¹ Bohumfr Smeral (1880-1941), cesky komunisticky politik, od roku 1897 clen CSSD, od roku
1898 studoval prava v Praze, ktera ukoncil v roce 1904, od roku 1899 spolupracoval s
redakci Prava lidu a v letech 1901 az 1918 by! jeho redaktorem av letech 1915 az 1917
sefredaktorem, v roce 1909 se stal clenem vykonneho vyboru strany a v letech 1911 az 1918 by!
i’isskym poslancem, v letech 1916 az 1917 by! dokonce pfedsedou strany, od listopadu 1916
zastupoval stranu v Ceskem svazu jako jeho mfstopfedseda, provadel loajalni prorakouskou
politiku, ktera se stala ne(mosnou po zmene stranickeho vedeni, proto se v zai’i 1917
vzdal vsech funkci, po rozdeleni strany se pi’idal ke KSC, az do roku 1924 by! clenem uzsiho
vykonneho vyboru KSC, v Ietech 1924 az 1929 clenem politbyra, v letech 1920 az 1929 poslancem
Narodniho shromazdeni za KSC, v letech 1936 az 1938 opet clenem politbyra av letech 1935 az
1938 senatorem. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918- 1938: Kdo by! kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 248.
²⁹² ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 971, dopis Smerala Tusarovi z 1. prosince 1918.

bylo, kdyz zjistil, ze: ,,ma byt na pranf ministerske rady pfijat Tusarem do sluieb vyslanectvf
Herlinger”.293 Podle Fliedera stal za touto snahou Stanek, protoze: ,Jest mu
nejakym zpusobem zavazan, ponevadi by! s nfm zapleten do nejakych obchodu”.294 Flieder se
s tim nehodlal smffit a fekl Tusarovi, ze: ,,pfijme-li takoveho cloveka, odejde proste
z Vfdne”.295
Ten vsak chtel, aby zustal. 0 tom svedci i jeho zadost z 23. ledna 1919 presidiu ministerske
rady, aby byla Robertu Fliedrovi udelena V. hodnostni tfida ve statutu konceptniho ufednictva
ministerske rady.²⁹⁶ Ministerska rada ve sve schuzi z 23. ledna 1918 pouze rozhodla, ze jeho
jmenovani plati pro status ministerstva zahranicnich veci.²⁹⁷ Tusar ho vsak jiz 1. unora 1919
oficialne ustanovil sefem sve prezidialni kancelafe a svym zastupcem, v V. hodnostni tfide.²⁹⁸
Ustoupil mu take v oblasti fizeni a spravy ufednictva, kterou mel fidit vyhradne sam Robert
Flieder.²⁹⁹ Kvuli tomu se take Flieder 1. dubna 1919 definitivne rozhodl odejit ze
sluzeb prazskeho magistratu.³⁰⁰ Duvodem, proc se rozhodl zustat ve Vidni, spocival ve slibu
Tusara a prezidenta Masaryka, ze se stane Tusarovym nastupcem ve funkci plnomocnika
CSR.³⁰¹ Presto byl jeho pohled na Tusara a jeho manzelku cim dal tim horsi: ,,clovek
v peneinfm ohledu poctivy, ale slaboch a oportunista. To se mi pffcf. Jeho iena jest koketnf
Vfdenacka, ktera Milku a nynf i mne pffmo nenavidi, kdyi pfijde do kancelafe, poda vsem
ruku mimo
mne”.302
Mezitim se take sesla habilitacni komise, aby projednala jeho zadost na habilitaci pro obor ceskych
dejin. Profesor Kapras na zaver schuze komise fekl, ze: ,,nenaleza v praci pana
doktora Fliedra takoveho zlepsenf proti starsfm jeho pracfm, jakeho by bylo tfeba, aby studie
jeho mohla byt uznana za dostatecny podklad dalsfho ffzenf habilitacnfho”.303 Kapras vsak
nechtel pfimo zmafit Fliedrovy habilitacni nadeje a doporucil mu, aby si zazadal o odklad a
praci upravil podle jeho pfedstav. Ten se s tim nakonec smffil, o cemz svedci jeho
dopis Kaprasovi: ,,dovoluji si odkazat na dopis, jeji jsem zaslal na dekanstvf pravnicke fakulty,
kde jsem fekl, ie i dnes zustava draha vysokoskolskeho ucitele mym pranfm. Vy pane profesore,

²⁹³ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 2. prosince 1918.
²⁹⁴ Tamtez.
²⁹⁵ Tamtez.
²⁹⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 963, zprava Tusara Prezidiu ministerske rady o
organizaci ui’adu plnomocnikaz23. ledna 1919.
²⁹⁷ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
²⁹⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 956, jmenovani sefem prezidialni
kancelafe a zastupcem plnomocnika CSR ve Vidni z 1. unora 1919.
²⁹⁹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z podzimu 1919.
³⁰⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 535, pfestup ze sluzebniho pomeru k
obci prazske do stavu ufednictva zahranicniho odboru ministerske rady z 1. dubna 1919.
³⁰¹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. c. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zai’i 1920.
³⁰² Tamtez, dopis Fliedra Veselemu z podzimu 1919.
³⁰³ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izeni Roberta Fliedra.

ktery jste neprodelal tak trnitou cestu iivotem, nedovedete si pfedstavit, co bylo spojeno s tim,
abych se odhodlal k tomu, co jste po mne iadal a vzdal se tfebas jen na cas uskutecneni sve
habilitace… Nemohu se vsak zbavit dojmu, ie jste mi ukfivdil”.³⁰⁴ Tim padem byla
jeho habilitace odsunuta na neurcito.

2.2 Zastupce CSR ve Vidni

cervence 1919 ho Tusar ustanovil svym zastupcem a poveril ho, aby vedl ufad
plnomocnika CSR ve Vidni.³⁰⁵ Po odchodu Tusara do Prahy, kde se stal ministerskym
pfedsedou, mohl tedy konecne fidit cely ufad sam, bez jeho vmesovani. Flieder vsak presto
nebyl spokojen, protoze byl ,,pouhym” zastupcem plnomocnika CSR ve Vidni a nebyl
jmenovan do funkce plnomocnika CSR. Videl zatim snahu Tusara, ktery podle neho: ,,si toto misto
pro vsechny pfipady schovava pro sebe”.³⁰⁶ Tyto jeho obavy rozptylilo az jeho
jmenovani charge d’affaires ze dne 13. ledna 1920.³⁰⁷ Krome toho doslo 13. ledna 1920
k dalsim dulezitym zmenam v dosavadnim ufadu plnomocnika CSR, ktery se od teto doby
nazyval vyslanectvim. Agenda likvidacni, kde pusobili pfevazne byvaly rakousti ministersti
ufednici, byla od vyslanectvi zcela oddelena a podfizena doktoru Zahradnikovi,³⁰⁸ ktery byl
jmenovan ceskoslovenskym zastupcem ve videnske sekci reparacni komise.³⁰⁹ V teto <lobe
byl Flieder take konecne hotov s upravarni sve habilitacni prace, ktere po nem
Kapras

vyzV ad

ov1a.310

Dalsim vyznarnnym okamzikem zivota ve Vidni pro neho bylo narozeni jeho druhe <leery dne 20.
unora 1920, ktera dostalajmeno Bozena, po jeho matce.³¹¹ Jeho manzelka, ktera s nirn byla ve Vidni
od uplneho zacatku, si postupne take zvykla na zivot ve Vidni, kde se snazila byt uzitecna
pfedevsim v socialni a vzdelavaci oblasti. Od pocatku roku 1919 zacala vyucovat cesky jazyk a
vyrazne se take angazovala v charitativni organizaci Ceske srdce, kde se stala

³⁰⁴ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, dopis Fliedra Kaprasovi z 24. srpna 1919.
³⁰⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 229, jmenovani zastupcem Tusara a vedoucim
Afadu plnomocnika CSR ve Vidni ze 7. cervence 1919.
³⁰⁶ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zai’i 1920.
³⁰⁷ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
³⁰⁸ Bohdan Zahradnik (1864-1926), cesky agrami politik, v roce 1897 byl promovan doktorem
filosofie, v letech 1907 az 1918 byl poslancem i’isske rady za agrami stranu, od cervence 1918 clen
Narodniho vyboru, v letech 1918 az 1920 byl poslancem Revolucniho Narodniho shromazdeni za agramf
stranu, v letech 1918 az 1919 byl ministrem zeleznic, v letech 1920 az 1921 se stal zplnomocnenym
ministrem a zastupcem CSR v mezinarodni
reparacni komisy ve Vfdni, v roce 1925 se stal i’editelem Hypotecni banky ceske v Praze. Politicka
elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998,
s. 291.
³⁰⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 929, clanek Roberta Fliedra Z ceskoslovenskeho
vyslanectvi, Straz ceskoslovenskeho socialismu z 20. bi’ezna 1920.
³¹⁰ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, dopis Fliedra Kaprasovi z 1. bi’ezna 1921.
³¹¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1059, odbomy genealogicky posudek Bozeny Fliedrove z

cervence 1940.

starostkou.³¹² V teto <lobe se stal take clenem strany narodnich socialistu v Rakousku. Bylo to z
toho duvodu, ze v roce 1920 vstoupila vetsina byvalych realistu, stejne jako jeho tchan, do
te’to strany. 313
Ovsem tento kratky cas pohody brzy pro Fliedra skoncil, protoze ho vystridaly neshody s doktorem
Zahradnikem, s kterym se pohadal. Duvodem byly clanky ve Videiiskych listech, ktere
byly zamereny proti byvalym rakouskym ministerskym urednikum. Ti vsak
Zahradnikovi fekli, ze jsou proti nemu a autorem je prave Flieder.³¹⁴ On sam tyto
clanky nepsal, jak dokazuje jeho dopis Veselemu: ,,Clcinky ani nepochcizely ode mne, ani
nebyly mnou inspirovciny, ale pfizncivcim se, ie mne srdce tlouklo radostf, kdyi jsem
je cetl”.³¹⁵ Krome techto drobnych neshod se Zahradnikem, ho velmi rozladilo jeho jmenovani
legacnim radou I. tridy v V. hodnostni tride ze dne 29. dubna 1921.³¹⁶ Tim byl
pfesunut ze statutu ufedniku ministerstva do statutu legacnich ufedniku, zpetne se tak
jeho jmenovani z 2.
prosince 1918, kdy byl jmenovan odbornym radou, zmenilo na jmenovani legacnim radou II. tvn,dy.311
Konecne se take blizila ke svemu konci jeho habilitace. 11. kvetna 1921 se
sesel profesorsky sbor, aby rozhodl o jeho habilitaci. Habilitacni komise jeho upravenou
habilitacni praci posoudila takto: ,,prcice autorova jest zpracovcina velmi
svedomite na znacnem archivnim matericilu, jehoi sneseni vyiadovalo veskere prcice, autor
dovede si latku sebranou roztfidit a shrnout v obraz pfehledny… Komise uvaiivsi
tyto veci, navrhuje sboru profesorskemu, aby pfedloieny spis Fliedruv uzncin by! proto za
dostatecny podklad pro dais£ fizeni habilitacni a aby proto kandidat by! pfipusten ke kolokviu
habilitacnimu”.³¹⁸ Krome toho jeste Kapras navrhl, aby: ,,pro pfipad, ie take kolokvium
bude uzncino za vyhovujicf, upustil sbor profesorsky od poiadavku habilitacni pfedncisky
vzhledem k tomu, ie vetsine sboru jest pfednciskovci zpusobilost kandidatova
zncima”.³¹⁹ K tomu jeste profesor Heyrovsky navrhl, aby: ,,vzhledem k tomu, ie jde o
starsiho iadatele ve vyssim ufednickem postaveni,… bylo upusteno ad kolokvia”.³²⁰ Oba
tyto navrhy byly pfijaty, ovsem tfeti a

³¹² ANM, fond Robert Flieder,, k. 13, inv. c. 959, zapis ze schuze vykonneho vyboru
ceskoslovenske socialni pece v Rakousku z 16. srpna 1919.
³¹³ Tamtez, k. 12, inv. c. 870, clensky prukaz Strany ceskoslovenskych socialism v Rakouske
republice z roku 1920.
³¹⁴ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zai’i 1920.
³¹⁵ Tamtez.
³¹⁶ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
³¹⁷ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c.
38/1, dopis Fliedra Veselemu z I. zai’f 1920.
³¹⁸ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu i’izenf Roberta Fliedra.
³¹⁹ Tamtez.
³²⁰ Tamtez.

posledni navrh byl nejdiilezitejsi a rozhodl o neuspesnem konci jeho habilitacniho
snazeni, ktere zacalo jiz v roce 1906. Byl to navrh, aby: ,,vykon veniae docendi byl vazan na
pfeloienf bydliste doktora Fliedra do Prahy”, ktery byl po dlouhe debate nakonec take
prijat.³²¹ Jednomyslnym usnesenim profesorskeho sboru byla udelena Fliedrovi venia docendi pro
obor dejin prava v republice Ceskoslovenske, ovsem vykon tohoto prava, jak jiz bylo feceno,
byl vazan na prelozeni jeho trvaleho sidla do Prahy. Toto usneseni vsak nebylo potvrzeno, jelikoz
Flieder nesplnil posledni bod, aby mel trvaly pobyt v Praze.³²² Jeho jedinym pranim v
teto dobe bylo totiz odejit z Vidne na jine diplomaticke piisobiste. Ovsem jeste
nevedel, kam bude poslan, o cemz svedci i jeho dopis tchanovi: ,,Nynf bych si pral jen
rozhodnutf, kdy a kam pujdu… Budu cizinu pokladat za studijnf cestu, budu zase vedecky
pracovat… a pak po navratu do Prahy se trochu venovat politickemu iivotu”.³²³
V teto dobe urcite nepocital s tim, ze v zahranici ziistane dalsich jedenact let. Temer
po cele obdobi sveho piisobeni ve Vidni, mu bylo z ministerstva zahranici slibovano, ze
bude poslan do jine zeme. 0 tom svedci jeho dopis Kaprosovi: ,,pfi kaide navsteve Prahy se mi
ffka, ie ve dvou ai tfech tydnech pfijdu jednou do Rima
jednou do Paffie”.³²⁴
Diilezitym okamzikem, ktery patme urcil jeho dalsi diplomaticke
piisobiste, bylo II. shromazdeni Spolecnosti narodii v Zeneve, ktere probehlo v zari
1921 a jehoz se ucastnil jako clen ceskoslovenske delegace.³²⁵ Dalsimi vyznamnymi cleny
delegace byli ministr zahranicnich veci doktor Benes, Dusek,³²⁶ Osusky,³²⁷ Girsa,³²⁸ Baracek,³²⁹
ktery mel

³²¹ ANM, fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, materialy k habilitacnimu fizeni Roberta Fliedra.
³²² ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
³²³ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/1, dopis Fliedra Veselemu z 1. zafi 1920. ³²⁴ ANM,
fond Jan Kapras, k. 27, inv. c. 746, dopis Fliedera Kaprasovi z 1. bi’ezna 1921. ³²⁵ ANM, fond
Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.
³²⁶ Cyril Dusek (1881-1924), ceskoslovensky diplomat, v letech 1905 az 1907 redaktor Lidovych
novin v Bme, od roku 1908 odpovedny redaktor Casu, clen Maffie, behem prvni svetove
valky dvakrat ve vezeni, kde onemocnel tuberkul6zou plic, v letech 1917 az 1920 tajemnikem
vykonneho vyboru Ceske strany pokrokove, v roce 1918 clen Narodniho vyboru, v letech 1918 az 1920
clen Revolucniho Narodniho shromazdenf, v roce 1919 byl clenem ceskoslovenske delegace na
pafizske mirove konferenci, v letech 1920 az 1921 byl prvnim ceskoslovenskym vyslancem
ve Svycarsku, pote byl do roku 1924 vyslancem v Egypte. Politicka elita mezivalecneho
Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 46.
³²⁷ Stefan Osusky (1889-1973), ceskoslovensky diplomat, v roce 1905 odesel do USA, kde v
letech 1908 az 1910 studoval teologii, nasledne pak v letech 191O az 1914 filosofii, prava a
pfirodni vedy, v roce 1915 se stal doktorem prav a zacal pracovat v advokatni kancelafi v
Chicagu, v roce 1916 se stal mistopi’edsedou Slovenske ligy v USA, ktera ho vyslala do Pafize, kdy
mel dohodnout spolupraci s ceskoslovenskym zahranicnim odbojem, zustal v Pafizi a stal se
spolupracovnikem Ceskoslovenske narodni rady, od roku 1917 fidil ceskoslovenskou tiskovou
kancelaf v Zeneve, v roce 1918 pomahal organizoval ceskoslovenske legie v Italii, v letech
1918 az 1919 zastupoval Ceskoslovensko ve Velke Britanii jako vyslanec, v letech 1919 az
1920 byl generalnim tajemnikem ceskoslovenske delegace na mirove konferenci v Pafizi, po
odjezdu Benese v roce 1919 pi’evzaljeji vedeni, od roku 1920 zastupoval CSR u Spolecnosti narodu,
byl odbomikem v oblasti reparaci, v letech 1920 az 1930 byl clenem reparacni komise, v letech 1922
az 1936 byl pi’edsedou kontrolniho vyboru Spolecnosti narodu, v letech 1921 az 1939 byl
ceskoslovenskym vyslancem v Pafizi, v bi’eznu 1939 odmitl vydat ceskoslovenske

na starosti sekretariat ceskoslovenske delegace.³³⁰ Nasledne byl pak Flieder v prosinci 1921
jmenovan mimofadnym vyslancem a zplnomocnenym ministrem na vyslanectvi v Bemu.³³¹

2.3 Svycarsko a Spolecnost narodu

Jeho pfedchudcem na vyslanectvi v Bemu byl Cyril Dusek, ktery ve Svycarsku pusobil jako
vyslanec v letech 1920 az 1921.³³² Avsak v dusledku sve nemoci byl Benesem pfelozen na
ceskoslovenske vyslanectvi do Egypta, kde take nedlouho pote zemfel.³³³
Krome funkce ceskoslovenskeho vyslance v Bemu byl Flieder zaroven jmenovan stalym delegatem
Ceskoslovenske republiky u Spolecnosti narodu a u Mezinarodniho uradu prace v Zeneve.³³⁴ Ovsem
stalym delegatem se stal az o nekolik mesicu pozdeji, jelikoz jeho jmenovani se
zdrzelo vinou ministerstva zahranicnich veci. Jeste pfed svym odjezdem do Egypta mu
Dusek radil: ,,Urgujte u doktora Benese svuj ovefovacf list pro generiilni
sekretariiit Spolecnosti niirodu, myslim, ie jinak kabinet na to zapomene”.³³⁵ To se take stalo, a
tak musel Flieder napsat na ministerstvo zahranicnich veci: ,,Ackoliv jsem zde jii
pfed dvema mesici nastoupil ufad vyslance v Bernu, nedostal jsem dosud listinu, kterou bych
by!

vyslanectvi a zacal organizovat ceskoslovensky zahranicni odboj, v roce 1939 byl jmenovan clenem
Narodniho vyboru v Parizi, v roce 1940 se Stal ministrem ceskoslovenske zahranicni vlady v Londyne
a clenem Statni rady, v roce 1942 byl Benesem zabaven vsech funkci kvuli svemu rozdilnemu
stanovisku k budoucimu postaveni Slovenska, v roce 1945 odesel do USA, kde se stal
profesorem na univerzite v Hamiltonu. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938:
Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 186.
³²⁸ Vaclav Girsa (1875-1954), ceskoslovensky diplomat, vystudoval lekai’skou fakultu v
Praze, pusobil na klinikach v Praze a Kyjeve, v letech 1917 az 1918 pi’edseda Svazu
cesko-slovenskych spolku na Rusi, po navratu do Prahy zacal pusobit v ceskoslovenske diplomacii, v
roce 1921 byl jmenovan zastupcem ministra zahranicnich veci, v letech 1927 az 1935 byl
ceskoslovenskym vyslancem v Polsku, soucasne akreditovan v Lotyssku, Estonsku a Finsku, v
letech 1935 az 1938 byl vyslancem v Jugoslavii, v bi’eznu 1938 byl penzionovan, na
zacatku nemecke okupace se podilel na zalozeni odbojove organizace Politicke usti’edi,
pozdeji se vsak drzel stranou odbojove cinnosti. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 47.
³²⁹ Pavel Baracek-Jacquier (1885-1969), ceskoslovensky diplomat, vystudoval vysokou baiiskou
skolu, pote v Praze zastupoval francouzskou hutni spolecnost, clen statopravni pokrokove
strany, v roce 1914 emigroval do Zenevy, kde organizoval pro ceskoslovensky zahranicni odboj
zpravodajske spojeni s Prahou, v roce 1919 se v Bernu jako vladni delegat podilel na navazani
diplomatickych vztahu, v roce 1921 se vratil do Prahy, kde na
ministerstvu zahranicnich veci vedl sifrovaci oddeleni, v letech 1925 az 1928 vyslanec v Haagu, v
letech 1928 az 1935 vyslanec v Athenach, po nemecke okupaci opet v emigraci, v letech 1942 az 1944
vyslanec ceskoslovenske
exilove vlady u i’ecke vlady v exilu. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo
byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 9.
³³⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 294, dopis Baracka Fliedrovi z 12. srpna 1921.
³³¹ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota
Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20. stoleti 12, 1991, s. 149.; ANM, fond Robert
Flieder, k. 5, inv. c. 299, udeleni titulu mimoi’adneho vyslance a zplnomocneneho ministra po dobu
pi’ideleni Roberta Fliedra jako spravce vyslanectvi v Bernu z 9. ledna 1921.
³³² Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s. 97.
³³³ Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek
Kolar a kol., Praha 1998, s. 47.
³³⁴ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.;
Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 149.
³³⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 322, dopis Duska Fliedrovi z 1. ledna 1922.

formalne povefen zastavat ufad staleho delegata u Spolecnosti narodu”.³³⁶ Takze teprve 19.
l’.mora 1921 byl oficialne povefen rninisterstvern zahranicnich veci, aby se ujal funkce staleho
delegata u Spolecnosti narodu a zaroveii, aby zastupoval ceskoslovenske zajrny
u Mezinarodniho ufadu prace.³³⁷ Jelikoz vyslanectvi se nachazelo v Bemu a ufad staleho
delegata u Spolecnosti narodu v Zeneve, byl mu z Prahy poslan doktor Nemec, ktery byl
poveren funkci jeho zastupce³³⁸ u Spolecnosti narodu.
Jednirn z duvodu, proc byl Flieder poslan na diplornatickou rnisi prave do Svycarska, byly jeho
predesle zkusenosti s vytvarenirn a organizaci diplornatickeho ufadu ve Vidni. Benes
totiz nebyl spokojen s dosavadni praci ceskoslovenskeho ufadu³³⁹ v Zeneve a uvazoval o jeho
zruseni.³⁴⁰ Jiz drive se Dusek snazil podavat navrhy na novou strukturu a
organizaci ceskoslovenskeho ufadu u Spolecnosti narodu. Duvodern bylo, ze Cyril Dusek
jako staly delegat, kteryrn byl povefen koncern roku 1920, nestacil na sledovani
rozrustajici agendy Spolecnosti narodu, proto chtel, aby ceskoslovensky ufad v Zeneve byl spise
razu pracovniho nez reprezentativniho.³⁴¹ Dalsirn problernern tohoto madu bylo, ze udrzoval
minima.Inf styk s bemskyrn vyslancernjako stalyrn delegatern u Spolecnosti narodu. Kvuli tornu
Flieder poveril doktora Nernce, aby si o fungovani zenevskeho ufadu prornluvil
se Slavikern,³⁴² Heidrichern³⁴³ a Reisserern,³⁴⁴ ktery se vsak ze schuzky ornluvil.³⁴⁵
Doktor Slavik byl pro zachovani madu, ovsern znacnou roli zde hraly finance. Nerncova
zprava vyznela v torn

³³⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 303, dopis Fliedra Zamini ze 6. unora 1922.
³³⁷ Tamtez, dopis Zamini Fliedrovi z 19. unora 1922.
³³⁸ Jeho povinnosti jako zastupce staleho delegata CSR u Spolecnosti narodu byly tyto:
ti’idit, registrovat a procitat denni korespondenci, vyhotovovat o ni zpravy a posilat
je jednak ministerstvu zahranicnich veci a jednak Fliedrovi jako stalemu delegatovi, dale
mel shromazd’ovat veskere tiskove zpravy Spolecnosti narodu, zastupovat staleho delegata
pi’i poradach a intervencich, ktere nevyzaduji pi’itornnost staleho delegata. ANM, fond
Robert Flieder, k. 5, inv. c. 303, dopis Zamini Fliedrovi z 19. unora 1922.
³³⁹ Zastupitelstvi Republiky Ceskoslovenske u Ligy Narodu, ktere bylo zi’izeno vynosem c. j. 23724
os. ze dne 1. i’ijna 1921. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 303, dopis Zamini Fliedrovi z

unora 1922.
³⁴⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 322, dopis Duska Fliedrovi, 1. ledna 1922.
³⁴¹ Tamtez, inv. c. 298, zprava o stalem ceskoslovenskem ufadu u Spolecnosti narodu ze 16 prosince
1921.
³⁴² Vladimir Slavik (1884-1852), ceskoslovensky diplomat, v letech 1920 az 1928 na
generalnim sekretariatu Spolecnosti narodu v Zeneve, v letech 1931 az 1939 vyslanec v Belgii
a Lucembursku, v letech 1940 az 1944 vyslanec u belgicke exilove vlady v Londyne, nasledne
pak v letech 1944 az 1945 opet vyslanec v Belgii. Dokumenty ceskoslovenske zahranicni
politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1936, ed. Jindi’ich Dejmek, Sv. I. a II.,
Praha 2003.s. 410.
³⁴³ Arnost Heidrich, ceskoslovensky diplomat, od roku 1933 pi’ednosta politicke sekce ministerstva
zahranicnich veci pro Spolecnost narodu, v letech 1938 az 1939 staly delegat CSR u
Spolecnosti narodu, v letech 1945 az 1948 generalni tajernnik ministerstva zahranicnich
veci. Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v
roce 1936, ed. Jindi’ich Dejmek, Sv. I. a II., Praha 2003.s. 389.
³⁴⁴ Jan Reisser, ceskoslovensky diplomat, tajernnik zastupitelstvi CSR pfi Spolecnosti narodu v
Zeneve, pozdeji rada vyslanectvi v Bernu, charge d’affaires v Dansku a pote vyslance v
Brazilii. Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v
roce 1936, ed. Jindi’ich Dejmek, Sv. I. a II., Praha 2003.s. 575.
³⁴⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 300, zprava Nemce Fliedrovi ze 17. ledna 1922.

smyslu, ze hlavnim vinikem³⁴⁶ neefektivni prace zenevskeho uradu je doktor Reisser, ktery by mel
podle neho dobrovolne odejit ze Zenevy.³⁴⁷ Reisser vsak nesel jen castecnou vinu na
spatnem fungovani tohoto ufadu. Jiz v pocatcich vzniku ufadu byly chyby, ktere
zavinilo ministerstvo zahranicnich veci. Jednalo se pfedevsim o to, ze zenevsky ufad
byl uplne oddelen od ceskoslovenskeho vyslanectvi v Bernu, takze byl zcela samostatny
a podfizeny pfimo ministerstvu zahranicnich veci.³⁴⁸ Dne 19. unora 1922 mel byt
z rozhodnuti ministerstva zahranicnich veci zenevsky mad ke dni 31. fijna 1922 zlikvidovan.³⁴⁹
Flieder byl povefen, aby stavajici ufad v Zeneve zlikvidoval, pficemz jeho veskerou agendu
pfevedl na ufad staleho delegata u Spolecnosti narodu, s cimz mu pomahal jeho novy
zastupce doktor Nemec.³⁵⁰ Po likvidaci zenevskeho uradu byl doktor Reisser pfidelen na vyslanectvi
v Bernu.
Daisi povinnosti, ktera Fliedrovi pfibyla, bylo jeho jmenovani clenem smiseneho
rozhodciho soudu ceskoslovensko-nemeckeho ze dne 22. fijna 1922.³⁵¹ Tuto funkci
vykonaval nepfetrzite az do roku 1928 a to i po svem odchodu ze Svycarska. Teprve koncem roku 1927
podal navrh na svoji resignaci, ktera byla zacatkem roku 1928 Benesem pfijata.³⁵² V roce 1927 byl
totiz jmenovan ceskoslovenskym vyslancem ve Stockholmu, takze cestovani mezi Svedskem a Svycarskem
by bylo pro neho velmi casove narocne.³⁵³
Poslednim jeho dulezitym diplomatickym poslanim ve Svycarsku bylo jmenovani jedinym
ceskoslovenskym delegatem na mirove konferenci v Lausanne, ktera probihala od

listopadu 1922 do 24. cervence 1923.³⁵⁴ Toto jmenovani bylo celkem logicke,
jelikoz Ceskoslovensko nepatfilo mezi hlavni aktery teto konference. Proto byl Flieder, stejne
jako ostatni vyslanci ve Svycarsku, poslan na tuto konferenci jako pozorovatel.³⁵⁵
Jelikoz vsak bylo zbytecne, aby zustaval v Lausanne po celou dobu mirove konference,
ponechal zde pouze doktora Palivce z ceskoslovenske tiskove kancelafe, aby sledoval
prubeh jednani.³⁵⁶

³⁴⁶ Reisser v made fakticky nepracoval, vsechno bylo na Heidrichovi, dale neudrzoval
temei’ zadne styky s bemskym vyslancem jako stalym delegatem u Spolecnosti narodu,
pi’estoze ho k tomu vyzival doktor Slavik, jedinym Reisserovym zajmem byla reprezentace,
ktera stoji ohromne castky penez, nema valneho mineni o smysluplnosti Spolecnosti narodu.
ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 300, zprava Nemce Fliedrovi ze 17. ledna 1922.
³⁴⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 300, zprava Nemce Fliedrovi ze 17. ledna 1922.
³⁴⁸ Tamtez, inv. c. 316, dopis Zamini Duskovi z 23. cervence 1921.
³⁴⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 303, dopis Zamini Fliedrovi z 19. unora 1922.
³⁵⁰ Tamtez.
³⁵¹ Tamtez, inv. c. 312, jmenovani Roberta Fliedra clenem smiseneho rozhodciho soudu
ceskoslovensko nemeckeho z 22. i’ijna 1921.
³⁵² Tamtez, inv. c. 314, smiseny rozhodci soud ceskoslovensko-nemecky.
³⁵³ Tamtez, k. 1, inv. c. 5, zivotopis z roku 1935.
354 Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.;
Cerna, Milena, Epizoda
z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20. stoleti 12, 1991, s. 149-166.;
Pecenka, Marek, Luiiak, Petr, a kol., Encyklopedie modemi historie, Praha 1999, s. 271.
³⁵⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 310, politicka zprava Fliedera Zamini ze 4. prosince
1922.
³⁵⁶ Tamtez.

Konference v Lausenne byla pfedevsim revizi Sevreske mirove smlouvy s Tureckem, kterou vsak
Turecko v dusledku kemalisticke revoluce odmitlo ratifikovat. Konference se ucastnily
delegace Spojencu vcetne Recka, Kralovstvi SHS, Rumunska a take Turecka a Bulharska.
Zpocatku byla na konferenci take sovetska delegace v cele se sovetskym
ministrem zahranicnich veci Cicerinem, ktera se zajimala pfedevsim o otazku cernomorskych
uzin a ktera zacatkem unora 1923 opustila konferenci.³⁵⁷ Ceskoslovensko zajimaly
pfedevsim hospodarske otazky, ktere mely byt na konferenci take projednavany.
Benes vyjadfil ceskoslovenske stanovisko, ktereho se mel Flieder drzet, takto: ,,vyhody,
ktere obdrii jine staty, mus£ byt zachovany i nam”.³⁵⁸ Zacatkem unora 1923 se zdalo,
ze ceskoslovenske zajmy³⁵⁹ budou na konferenci uspesne obhajeny. Ovsem vsechno zalezelo
na tom, zda navrzenou mirovou smlouvu turecka delegace podepise beze zmen nebo zda si
vymuze nektere ustupky. Turecke delegaci se dafilo jednani neustale prodluzovat a
teprve 24. cervence 1923 byla po dlouhych jednanich podepsana lausannska konvence, ktera
byla jednoznacnym uspechem³⁶⁰ pro Turecko. Typickym pfikladem lausannskych mirovych
jednani je rozhovor Fliedra s cleny delegace Velke Britanie. Flieder jim
sdelil, ze:
,,Ceskoslovensko chce ucasti na mirove konferenci dosahnout pro sve obcany a pro sve
hospodafske zajmy stejneho postaveni s mocnostmi na konferenci zastoupenymi”.³⁶¹ Ti se ho se
smichem otazali: ,,Myslim-Ii si, ie kdybychom jednali s Turky sami, byli bychom vubec
mohli dostat mene, nei poskytne mirova smlouva z Lausanne”.³⁶²
Pro Fliedra to bylo velmi narocne obdobi, jelikoz musel neustale cestovat mezi Bemem,
Zenevou a Lausanne, o cemz svedci jeho dopis tchanovi: ,,Jest to dosti unavujicf, ale to me
prave tesi. Nejsem jinak pro takove tiche misto jako jsou Svycary”.³⁶³ V Bernu ho zastupoval
Reisser, V Zeneve Nemec a V Lausanne Palivec. z techto duvodu byl velmi
casove
zaneprazdnen a zanedbaval svoji rodinu, ktera se spolu s nim pfestehovala z Vidne do Bemu. Jednou
z mala zajimavych chvil, jinak nudnych dni ve Svycarsku bylo, kdyz za nim do
³⁵⁷ Belina, Pavel, Moravcova, Dagmar, Kapitoly z dejin mezinarodnich vztahu 1914-1941, Praha 1998,
s. 47.
³⁵⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 310, telegram Benese Fliedrovi z 12. prosince 1922.
³⁵⁹ Podle navrzene smlouvy bude moci Ceskoslovensko bezjakehokoliv jednani s Tureckem, pouhou
notifikaci u francouzske vlady, pi’istoupit nejen ke konvenci o obchodu s Tureckem a ke
konvenci o postaveni cizincu v Turecku, nybrz i k vlastni mirove smlouve, pokud jde o jeji
ustanoveni financni a hospodai’ska. Ale i pokud jde o pi’istup k obema konvencim, ziska
Ceskoslovensko pi’istupem k nim smluvni stav v pi’edmetnych otazkach, kdezto dosud byl
tento stav bezesmluvni a mimoto bez zvlastniho jednani ziska Ceskoslovensko totez, co si
vymohly velmoci. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 311, politicka zprava Fliedra Zamini z 2.
unora 1923.
³⁶⁰ Turecko ziskalo Vychodni Thrakii, Izmir, vetsi cast Armenie, pruh uzemi na hranicich se
Syrii obydleneho Kurdy a nektere ostrovy v Egejskem moi’i. Zbavilo se mezinarodni financni
kontroly, vojenskych omezeni a reparaci. Zachovan zustal jen mezinarodni dozor a
demilitarizace cemomoi’skych uzin. Belina, Pavel, Moravcova, Dagmar, Kapitoly z dejin
mezinarodnich vztahu 1914-1941, Praha 1998, s. 48.
³⁶¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 311, Politicka zprava Flieder Zamini ze 17. cervence
1923.
³⁶² Tamtez.
³⁶³ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/2, dopis Fliedrych Veselemu z 21. prosince 1922.

Lausanne pfijela jeho manzelka a sli spolu na vecefi. Pfi te prilezitosti zahledli
vedouciho sovetske delegace Cicerina, ktery prave vecefel. Takto vylicila jejich setkani
Fliedrova manzelka v dopise svym rodicum: ,,Robert mne polohlasne upozornil: to je on. Cicerin
hned vstal a vubec by! ve velkych rozpacich, poplasen a nejiste diva! se na nas a
zase na svuj odznak bolsevicky. Rozumel patrne Robertovym slovum, Jez asi zaslechl a
nebyl si jist, nebude-li to atentat”.³⁶⁴ Krome konference v Lausanne byla o neco drive zahajena
III. schuze shromazdeni Spolecnosti narodu. Clenem delegace byl opet Flieder, Benes,
Osusky, Nemec jako sekretaf delegace a Dvofacek,³⁶⁵ ktery byl expertem pro financni
otazky.³⁶⁶ Pfi te pfilezitosti se zde setkal take s Tusarem a jeho choti, ktefi byli
podle Fliedrovi manzelky:
,,velmi sladci”.³⁶⁷
Na jafe 1924 se blizil zaver jeho diplomatickeho pusobeni ve Svycarsku, ovsem nebylo zcela
jasne, kam bude poslan. 0 tom svedci i dopis jeho manzelky: ,,budeme nekde na
vyslanectvi v A.frice nebo v Australii”.³⁶⁸ Nakonec byl poslan jako ceskoslovensky vyslanec
do Polska, kde mel nastoupit od 1. cervna 1924, po skonceni sve dovolene.³⁶⁹ Jelikoz po celou dobu
pusobeni ve Svycarsku mel ma.lo casu venovat se rodine, vynahradil jim to dovolenou po
Stfedomori.³⁷⁰

2.4 Polsko

Behem kvetna 1924 rozhodlo ministerstvo zahranicnich veci CSR, ze Robert Flieder bude poslan jako
ceskoslovensky vyslanec do Varsavy. Z toho duvodu nafidilo 13. kvetna 1924
ceskoslovenskemu vyslanectvi v Polsku, aby pozadalo o agrement pro jeho osobu.³⁷¹ Teprve

³⁶⁴ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/2, dopis Fliedrych Veselemu z 21. prosince 1922.
³⁶⁵ Jan Dvofacek (1887-1956), cesky narodne demokraticky politik a narodohospodai’, po
roce 1918 byl ui’ednikem ministerstva obchodu, v roce 1920 se stal pi’ednostou slovanske
skupiny v Ufadu pro zahranicni obchod, pote jmenovan legacnim radou ministerstva
zahranicnich veci, ale stale pusobil v obchodne-politicke sluzbe, v roce 1922 byl Ufad
pro zahranicni obchod zrusen a vedeni obchodni politiky pi’eneseno do
narodohospodai’ske sekce MZV stal se jeho pi’ednostou, take byl jmenovan zplnomocnenym
ministrem pro obchodne politickajednani s cizimi staty, v teto funkci pusobil az do roku 1925, kdy
byl zvolen poslancem za Ceskoslovenskou narodne demokratickou stranu, v jejimz usti’ednim
vykonnem vyboru pracoval, v letech 1925 az 1926 byl kratce ministrem prumyslu, obchodu a
zivnosti, v roce 1926 se vzdal poslaneckeho mandatu, protoze se stal jednim z i’editelu
Zivnostenske hanky, pozdeji byl dokonce jmenovan namestkem vrchniho i’editele a od roku 1938 do
roku 1945 byljejim vrchnim i’editelem. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo
byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 47.
³⁶⁶ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, inv. c. 305, normalie schvalene pi’edsedou ceskoslovenske
delegace na
III. shromazdeni Spolecnosti narodu z 5. zai’i 1922.; ANM, fond Robert Flieder, k. 14,
inv. c. 976, III. shromazdeni Spolecnosti narodu: slozeni ceskoslovenske delegace z 24.
cervence 1922.
³⁶⁷ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/2, dopis Fliedrove Veselym z 5. listopadu 1922.
³⁶⁸ Tamtez, dopis Fliedrove Veselym z 23. dubna 1924.
³⁶⁹ Srov. AMZV, telegram Zamini Bern ze 7. kvetna 1924.; ANM, Robert Flieder, k. I, inv. c. 5,
zivotopis z roku 1935.
³⁷⁰ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/2, dopis Fliedrove Veselym z 23. dubna 1924.
³⁷¹ AMZV, telegram Zamini Varsava z 13. kvetna 1924.

az 3. cervna 1924 mu byl polskou vladou udelen agrement.³⁷² Jeho pfedchudcem ve funkci
vyslance byl Prokop Maxa,³⁷³ ktery byl poslan do ustfedi ministerstva zahranicnich
veci.³⁷⁴ Flieder byl tedy jmenovan az 7. cervence 1924.³⁷⁵ Behem srpna 1924 pfevzal funkci
vyslance v Polsku, jehoz hlavnim ukolem bylo zlepsit ceskoslovensko-polske vztahy.³⁷⁶
V teto dobe jiz probihala pfipravna ceskoslovensko-polska jednani o vzajemnych
smlouvach.³⁷⁷ Cesta k temto smlouvam a k urcitemu sblizeni vsak byla velmi dlouha a
provazena fadou pfedbeznych jednani. Na zacatku sve diplomaticke mise navstivil Flieder
celou fadu polskych pfedstavitelu, aby s nimi navazal osobni kontakty a zjistil
jejich stanovisko na ceskoslovensko-polske vztahy.³⁷⁸ Zajimavy rozhovor mel pfedevsim s Ratajem,
ktery byl marsalkem polskeho snemu, jelikoz tense ho pfimo zeptal: ,,kjake strane patfim a k Jake
strane patff ministr Benes”.³⁷⁹ Flieder mu odpovedel, ze: ,,slouiim nejen jako ufednik,
ale s celym srdcem i pfesvedcenim svemu statu a ponevadi jsem zfidka v Praze, nejsem
stranicky organizovan”.³⁸° K Benesovi mu pouze vylozil myslenky ceskoslovenske
socialisticke strany. Pfitom od roku 1920 byl Flieder temef po dobu tficeti let
clenem
ceskoslovenske narodne socialisticke strany, ke ktere patfil i Benes. Navstivil take
polskeho prezidenta, aby mu odevzdal sve povefovaci listiny. Tato navsteva probehla
ve velmi pfatelskem duchu a zvlastnosti bylo, ze Flieder pfedal povefovaci listiny s projevem v
ceskem jazyce a polsky prezident mu na tuto fee odpovedel polsky. Duvodem bylo vyslovne
pfani

³⁷² AMZV, telegram Varsava Zamini z 3. cervna 1924.
³⁷³ Prokop Maxa (1883-1961), ceskoslovensky diplomat, pi’ed prvni svetovou valkou
funkcionai’ Ceske strany pokrokove a profesor na obchodni akademii v Praze, v roce 1915 byl
zajat na ruske fronte, pote organizoval ceskoslovenske legie v Rusku, v roce 1917 zvolen
mistopi’edsedou odbocky ceskoslovenske Narodni rady na Rusi, pote jeji zplnomocnenec u
Ceskoslovenskeho sboru v Rusku, od roku 1918 vedl jednani se sovetskou vladou a zastaval
stanovisko dohody s ni i za cenu uplneho odzbrojeni legii, presto byl kratce zatcen, v roce 1919
clen Revolucniho Narodniho shromazdeni, v roce 1920 jmenovan vyslancem v Haagu, v letech
1921 az 1923 vyslancem ve Varsave, pote v ustfedi ministerstva zahranicnich veci, v letech
1931 az 1939 vyslanec v Sofii, pote odesel do emigrace v Londyne, od roku 1940 clenem a od roku
1941 pfedsedou Statni rady v Londyne, po valce pusobil ve Svazu narodni revoluce ave Svazu
ceskoslovensko-sovetskeho pfatelstvi, v letech 1951 az 1957 clen ustfedniho vyboru Svazu
protifasistickych bojovniku. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918- 1938: Kdo by!
kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 167.
³⁷⁴ Srov. Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938,
Praha 1995, s. 97.; Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 167.
³⁷⁵ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c.
983, udeleni titulu mimoi’adneho vyslance a zplnomocneneho ministra Robertu Fliedrovi po dobu
vedeni a spravy vyslanectvi CSR ve Varsave z 15. cervence 1924.
³⁷⁶Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 177, vzpominka na Svedsko.; Cerna,
Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20. stoleti 12,
1991, s. 150.
³⁷⁷ AMZV, telegram Flieder Zamini z 23. srpna 1924.
³⁷⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 325, rozhovory Roberta Fliedra s polskymi politiky.
³⁷⁹ Tamtez.
³⁸⁰ Tamtez.

polskeho prezidenta, ktery to zduvodnil tim, ze: ,,je zbytecne, aby se pfislusnfci slovanskych
narodu dorozumfvalijinak, neijazyky slovanskymi”.³⁸¹
Zajem na zlepseni pomeru mezi Polskem a Ceskoslovenskem mely v teto dobe obe strany, o cemz
svedci i fee polskeho ministra zahranicnich veci Skrzynskeho,³⁸² kterou pronesl v
poslanecke snemovne: ,,Ceskoslovenska a po/ska vlada pfipravily mnohe umluvy, ale iadna z nich
vsak dosud neprosla sborem zakonodarnym … Vysledek vsak je ten, ie fada vecf a zajmu nedoznala
normalni, vecne upravy. Tento stav veci nemuie dele trvat. V teto otazce jsem s
ministrem Benesem zajedno… Stanf zajmy vyiadujf toho, abychom se dostali ke konkretnf
praci se svymi sousedy a to s vfrou, ie nase vztahy tfm doznajf sblfienf. Vefim v rychly postup
zamyslenych pracf a v dorozumeni. Anglicke pfislovf pravf, ie kde jest vule, tam se najde
i cesta. Meljsem dojem, ie pan Benes ma tu vuli a ie miji mame, o tom vfme”.³⁸³
Nasledne 21. listopadu 1924 probehia ceskoslovensko-polska porada mezi Fliedrem a
zastupci polskeho ministerstva zahranicnich veci, ve ktere si ucastnici vyjasnili sva stanoviska k
ceskoslovensko-polskymjednanim, ktera rozdelili do tfech oblasti3⁸⁴. 0 tfi dny pozdeji pak
probehla informacni porada ve veci ceskoslovensko-polsko obchodni smlouvy mezi Fliedrem a zastupci
polske vlady. Ceskoslovensky vyslanec fekl, ze: ,,ceskoslovenska vladaje ochotna ponechat
obchodni smlouvu z 20. fijna 1921 s pffpadnymi dop!nky”.³⁸⁵ Na to mu odborovy feditel polskeho
ministerstva obchodu Tannenbaum odpovedel, ze: ,,uvedena smlouva jest pro polskou vladu neaktualnf
vzhledem ke zmenenym pomerum od roku 1921″.³⁸⁶ Flieder tedy na zaver jednani navrhl, aby:
,,vzhledem k tomu, ie po/ska strana nema iadne urcite navrhy k ustanovenf smernic nave
smlouvy, meli by se na nich dorozumet bezprostfedni cinite!e3⁸⁷ ve

³⁸¹ Srov. ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/2, dopis Fliedrove Veselym z 11. zai’i
1924.; ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 324, projev Roberta Fliedra pfi pfedavani
povei’ovacich listin u polskeho prezidenta. ³⁸² Alexander Skrzynski (1882-1931), polsky politik a
diplomat, v letech 1919 az 1923 vyslanec v Rumunsku, v letech 1922 az 1923 av letech 1924 az
1926 polsky ministr zahranicnich veci, v letech 1925 az 1926 polsky ministersky pfedseda.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1936, ed.
Jindiich Dejmek, Sv. IL, Praha 2003, s. 409.
³⁸³ ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 327, mimoi’adna politicka zprava Fliedera Zamini z 29.
i’ijna 1924.
³⁸⁴ I. skupina smluv: Smlouva o pravni pomoci, Umluva o vzajemnem pfipousteni lekaiu a porodnich
babicek k praxi, Zdravotni umluva, Umluva o zamezenf dvojiho zdaneni; IL skupina
smluv: Obchodni smlouva a Likvidace Tesinske otazky; III. skupina smluv: Umluva ve vecech
socialni pece a Umluva O spolecnem postupu v pohranicnfch technickych zalezitostech,
tykajfcich se obou statu (udrzovanf cest, veci vodnich staveb atd.), Umluva o uprave
maleho pohranicnfho styku, Konvence turisticka, Umluva o ochrane pi’frodnich pamatek v
pohranicnfm uzemf, Umluva o statnim obcanstvf, pokud nebude upravena tato otazka
smlouvou o likvidaci Tesinska, Umluva veterinarnf, Ujednani o vymene vysledku
hydrologickych badanf, Ujednani o zi’izovanf a udrzovani onbrometrickych stanic v
pohranicnfm uzemf, Ujednanf o vzajemnem sdelovani dat statistickych, vyplyvajfcich ze
scftanf lidu. ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 326, zaznam porady z 21. listopadu 1924.
³⁸⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 326, zaznam informacnf porady z 24. listopadu 1924.
³⁸⁶ Tamtez.
³⁸⁷ Tim by! myslen Dvoi’acek za ceskoslovenskou stranu, ktery by! nepi’ftomen jednani a Tannenbaum
za polskou stranu.

vyjednawinf obchodnf smlouvy”.³⁸⁸ Tato jednani probihalajeste dalsi pulrok a vysledkem byly dve
hlavni smlouvy mezi Ceskoslovenskem a Polskem. Jednalo se o obchodni a arbitrazni
smlouvu, ktere 23. dubna 1925 podepsal za Ceskoslovensko ministr zahranicnich veci Benes behem
sve navstevy Varsavy ve dnech 19. a 23. dubna 1925.³⁸⁹ Flieder se aktivne ucastnil
jednani pfedevsim o ceskoslovensko-polske obchodni smlouve. Jiz 7. dubna 1925 byla
podepsana Prozatimni uprava obchodnich styku³⁹⁰ mezi Republikou Ceskoslovenskou a
Republikou Polskou, kterou ve Varsave za ceskoslovenskou stranu podepsal Flieder spolu
Dvofackem.³⁹¹ Podle Benese znamenaly tyto smlouvy: ,,Urcite sblfienf obou statu, novou
atmosferu spoluprace hospodafske a nezavazne spoluprace politicke vsude tam, kde zajmy
nase se nekffif”.³⁹²
V polovine cervence 1925 schvalil polsky snem vsechny smlouvy, ale zaroveii vyzval
polsky senat, aby nepfijal obchodni smlouvu dokud nebude zrusen naftovy vynos
ceskoslovenskeho ministerstva financi.³⁹³ Podle Fliedra tim hrozilo ze: ,,senat vazan pfanfm
snemu nebude se nasimi smlouvami zabyvat, dokud nebude otazka naseho nafioveho vynosu
vyffzena. Riskujeme tudfi, ie ratifikace bude odloiena na podzim, nebot’ zasedanf senatu
v sobotu koncf. Nutno znovu vzft v uvahu nedal-li se nafiovy vynos ujednanfm s Polskem tak,
aby cely ostatnf prumysl netrpel odloienfm platnosti smlouvy o dva ai tfi mesfce”.³⁹⁴
Jiz
pfedtim Flieder varoval ministerstvo zahranicnich veci, ze nastanou problemy s naftovym
vynosem z polske strany. Polsti naftafi se totiz obavali, ze: ,,Jim bude napffste
znemoinen dovoz destilatu do CSR”.³⁹⁵ Ministerstvo zahranicnich veci mu vsak odpovedelo, ze:
,,Nafiovy
vynos ceskoslovenskeho ministerstva financf nesmefuje proti bezcelnfmu dovozu skutecnych
polotovaru, nybri proti umyslne pfipravovany smesfm z rajinatu a rajinacf mineralnfch oleju, tak
upravenym, aby mohly byt povaiovany za nehotovy vyrobek. Vynos pfedepisuje pouze
destilaci polotovaru… Obavy polskych nafiafu jsou bezpodstatne…, proto vynos nemuieme

³⁸⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 6, inv. c. 326, zamam informacni porady z 24. listopadu 1924.
³⁸⁹ Srov. Brach, Radko, Ceskoslovensko a Evropa v polovine dvacatych let, Praha 1996,
s. 132.; Telegram Benese ceskoslovenskych vyslanectvim z 18. dubna 1925, Edvard Benes:
Cirkularni telegramy 1920-1935, ed. Jindfich Dejmek, Praha 2002, c. 79, s. 88.
³⁹⁰ Prozatimni uprava obchodnich styku vstupuje v platnost dnem vymeny ratifikacnich listin,
jez se provede v Praze, avsak bude uvedena v prozatimne v platnost dnem podpisu obchodni smlouvy a
zustane v platnosti az do uvedeni ucinnosti obchodni smlouvy mezi republikou Ceskoslovenskou a
republikou Polskou. Odkaz [online], [cit. 2006-07-24]. Dostupny z
www.senat.cz/zajimavosti/tisky/lvo/tiskyT2 l 40_00.htm.
³⁹¹ Odkaz [online], [cit. 2006-07-24]. Dostupny z www.senat.cz/zajimavosti/tisky/lvo/tiskyT2l40
00.htm.
392 Telegram Benese ceskoslovenskych vyslanectvim z 18. dubna 1925, Edvard Benes:
Cirkuhl.rni telegramy
1920-1935, ed. Jindfich Dejmek, Praha 2002, c. 79, s. 88.
³⁹³ AMZV, depese Fliedra Zamini z 15. cervence 1925.
³⁹⁴ Tamtez.
³⁹⁵ AMZV, depese Fliedra Zamini z 11. cervence 1925.

odvolat”.³⁹⁶ Sam ministr Benes mu sdelil, ze: ,,Jednani o naftovem vynosu }sou moina, ale
odvolani je nemoine… v nicem neporusujeme obchodni smlouvu… ostatni smlouvy budou
ratifikovany hned po svolani parlamentu v zafi”.³⁹⁷ V dusledku tohoto problemu ratifikovalo Polsko
najednou vsechny uzavrene ceskoslovensko-polske smlouvy vcetne smlouvy obchodni teprve zacatkem
roku 1926.³⁹⁸ Behem prvni polovinu roku 1926 byly temef vsechny umluvy a smlouvy potvrzeny take
Ceskoslovenskem, takze se zdalo, ze ceskoslovensko-polske vztahy jsou lepsi nez kdykoliv dfive.³⁹⁹
V kvetnu 1926 doslo v Polsku k pfevratu, kdy se k moci dostal marsal Pilsudski a zavedl v Polsku
autoritativni rezim, ktery zde vydrzel az do roku 1939.⁴⁰⁰ Pote bylo svolano 31. kvetna 1926
Narodni shromazdeni, ktere zvolilo za polskeho prezidenta Pilsudskeho, avsak ten jeste tehoz dne
odmitl funkci prezidenta pfijmout.⁴⁰¹ Pfestoze se nestal polskym prezidentem, ovliviioval
polskou politiku az do sve smrti v roce 1935.⁴⁰²
Konec Fliedrova diplomatickeho pusobeni v Polsku pfisel dne 14. ledna 1927, kdy
ministerstvo zahranicnich veci pozadalo prostfednictvim svych vyslanectvi ve Stockholmu a ve
Varsave o argrement pro Fliedra a pro Girsu, ktery ho nahradil ve funkci vyslance v
Polsku.⁴⁰³ Pro Fliedra nebylo lehke opustit Polsko, coz doklada je zapis: ,,Pfilnul jsem k zemi,
pfilnul jsem k jejim obyvatelum, do jejichi minulych i pfitomnych radosti i bolesti jsem
se uplne viii a pojednou jsem musil z duvodu mimo mou osobu leiicich na jine misto “.⁴⁰⁴ Dalsim
jeho diplomatickym pusobenim melo byt tedy Svedsko, kde mel funkci ceskoslovenskeho
vyslance nastoupit od 1. unora 1927.⁴⁰⁵ Funkce vyslance ve Stockholmu sebou zaroveii
pfinasela take povinnost zastupovat ceskoslovenske zajmy v Oslu a v Kaunasu. Z hlediska
vyznamu ceskoslovenskych zajmu byly vsak severske staty okrajovou zalezitosti, coz pro
Fliedra znamenalo odsunuti na ,,druhou kolej”. Jeste bolestnejsi pro neho bylo, kdyz zjistil, ze se
prezident Masaryk o nem nezminil pfi rozhovoru s novinafi o zmene ceskoslovenskych
vyslancu v Polsku. Flieder si k tomu poznamenal: ,,Na to nikdy nezapomenu”.⁴⁰⁶

³⁹⁶ AMZV, depese Zamini Fliedrovi ze 14. cervence 1925.
³⁹⁷ AMZV, radiotelegram Zamini Fliedrovi z 18. cervence 1925.
³⁹⁸ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Flieder Veselemu z 13. bi’ezna 1925.
³⁹⁹ AMZV, politicka zprava Fliedra Zamini z 10. cervna 1925.
⁴⁰⁰ Pecenka, Marek, Lunak, Petr, a kol., Encyklopedie modemf historie, Praha 1999, s.267.
⁴⁰¹ AMZV, politicka zprava Fliedra Zamini z 24. cervna 1925.
402 Pecenka, Marek, Lunak, Petr, a kol., Encyklopedie modemi historie, Praha 1999, s.267.
⁴⁰³ AMZV, depese Zamini Varsava ze 14. ledna 1927.
⁴⁰⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 177, vzpominky na Svedsko.
⁴⁰⁵ Srov. AMZV, depese Zamini Varsava ze 14. ledna 1927.; ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c.
5, zivotopis zroku 1935.
⁴⁰⁶ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Flieder Veselemu z 20. dubna 1927.

2.5 Svedsko

Dne 12. unora 1927 byl tedy jmenovan mimofadnym vyslancem a zplnomocnenym ministrem
ve Svedsku.⁴⁰⁷ Jeho pfedchudcem ve Stockholmu byl Radimsky,⁴⁰⁸ ktery zde stravil celych
sedm let ve funkci ceskoslovenskeho vyslance.⁴⁰⁹ Pfi pfflezitosti jeho odjezdu ze Svedska dne

ledna 1927 mu svedsky kral udelil velkokfiz fadu polami hvezdy.⁴¹⁰ Pfitom Flieder
nemel o Radimskem vysoke mineni, podle neho to byl: ,,velmi malo inteligentnf
clovek a nad to nepracovity”.⁴¹¹ Tento jeho kriticky pohled na sveho pfedchudce byl zkreslen
pfedevsim jeho osobnimi antipatiemi k byvalym rakouskym ministerskym ufednikum
pfevzatych do sluzeb CSR, mezi ktere Radimsky patfil a nad to tim, ze: ,,Hrad ho povysiljii v roce
1920 a vysunul pfede mne”.⁴¹² Krome toho ho Flieder cinil odpovednym za nemoc sve druhorozene
<leery Bozeny, ktera ihned po pfijezdu do Svedska dostala tezkou anginu a soucasne se
ji udelal vfed na krku, ktery musel byt vyoperovan.⁴¹³ Zodpovednost Radimskeho na jeji
nemoci popsal Flieder v dopise svemu tchanovi: ,,Myslili jsme, ie clovek ktery tu pobyl sedm let
bez prace v pohodlnem iivote, alespon vypozoroval pocasf a klima. Zatfm dobajarnf pfflis vlhka
zde jest nejteisf pro aklimatizaci cizincu, a proto Boza zeslabena jeste po spalnickach…
podlehla pfi aklimatizacnfm procesu v tak nepffznivem rocnfm obdobf a dostala teikou angfnu”.⁴¹⁴
Pfitom jeste pfed jejich pfijezdem jim Radimsky fekl, ze: ,,to jest nejlepsf doba se
nastehovat”.⁴¹⁵
Koncem unora 1927 nastoupil Flieder svuj novy ufad ve Svedsku, ktery pro ctizadostiveho a
pfespfilis pracoviteho cloveka jakym byl, nebyl zrovna idealnim mistem. Jeho pocatecni
trpkost z pusobeni ve Stockholmu doklada i jeho dopis Veselemu: ,,Na
dovolenou nepfijedeme v lete, ponevadi leto jest to jedine, co tu jest krasne”.⁴¹⁶ Jak
Flieder tak jeho manzelka nebyli spokojeni s zivotem ve Stockholmu, jak ukazuje
jeji dopis matce:
,,Nemyslila jsem, ie moje psanf panf Benesove vyznf tak obzvlast’ smutne. Moc veselo nam tu

⁴⁰⁷ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
⁴⁰⁸ Vladimir Radimsky (1880-1977), v letech 1904 az 1918 v zahranicni sluzbe Rakousko-Uherska
(konzulaty Bombej, Izmir, Teheran, Varsava, Belehrad atd.), v roce 1919 vstoupil do
diplomatickych sluzeb CSR, tehoz roku jmenovan vladnim delegatem ve Varsave, kde se podilel na
navazani diplomatickych sluzeb s Polskem, v letech 1920 az 1927 ceskoslovenskym vyslancem ve
Stockholmu, akreditovan iv Oslu, v letech 1927 az 1928 pi’ednosta prezidia ministerstva
zahranicnich veci, v letech 1928 az 1939 vyslancem ve Vatikanu. Politicka elita mezivalecneho
Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 205.
⁴⁰⁹ Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s.
1O1.
⁴¹⁰NA, MZV-VA, k. 1170, Venkov z29. ledna 1927.
⁴¹¹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Flieder Veselemu z 20. dubna 1927.
⁴¹² Tamtez.
⁴¹³ Tamtez.
⁴¹⁴ Tamtez.
⁴¹⁵ Tamtez.
⁴¹⁶ Tamtez.

vsak neni: je-li agilni clovek jako Robert, mlady, plny sily, chuti k praci a schopnostf dan do
pense, tak totii vetsina statu obsazuje zdejsi mista, tak to neni vesele”.⁴¹⁷ Postupne si vsak on i
celajeho rodina na pobyt ve Svedsku zvykli, to ovsem podle Fliedra neznamenalo, ze: ,,bych se s
tim smifil jako s postem”.⁴¹⁸ Slabou utechou mu mohlo byt, ze byl 31. prosince 1927
jmenovan ministerskym radou.⁴¹⁹ Castecnou vyhodou pro neho byla skutecnost, ze byl
akreditovan take v Norsku a Litve, takze se co mozna nejvice snazil plnit take sve povinnosti
vyslance v techto ,,vedlejsich” zemich sveho svedskeho pusobiste, prestoze
mu ceskoslovenske ministerstvo zahranicnich veci casto odmitalo povolovat jeho sluzebni cesty
do Osla a Kaunasu. Vetsinou se zduvodnenim, ze je to piilis financne nakladne a zbytecne.
Behem roku 1929 se uz nemohl dockat az jeho pusobeni ve Svedsku skonci, o cemz svedci list jeho
manzelky jejimu otci: ,,bud’ tak laskavy a informuj se, jak to vypada v diplomaticke sluibe, co se
ted’ chysta. Pana maniela tady vsechno pali, ackoliv to neni nejhorsi, jelikoi ma jixni ideu
Belehradu”.⁴²⁰ Robert Flieder take pocital s moznosti, ze bude pfelozen do ustfedi ministerstva
zahranicnich veci v Praze, coz mu v lete 1929 nabidl sam Benes a on s tim
souhlasil.⁴²¹ Avsak pozdeji byl upozomen, ze: ,,podkladem teto nabidky nebyly organizacni
nebo sluiebni duvody, nybri akce jednoho⁴²² z itfedniku ministerstva zahranicnich veci proti
nemu”.⁴²³ Kvuli tomu pak svuj souhlas s navratem do Prahy odvolal.
V unora 1930 uplynuly uz tfi roky od doby, co nastoupil na post vyslance ve Svedsku a stale
nevedel, kam nebo zda vubec bude nekam poslan. Jeho manzelka vyjadfila jeho obavy
za neho v dopise svym rodicum: ,,Jsme zvedavi, kdy a co s nami bude. Ui se ta nejistota
tahne trochu dlouho”.⁴²⁴ Pfitom uz 24. bfezna 1930 bylo definitivne rozhodnuto
ministerstvem zahranicnich veci, ze bude poslan jako ceskoslovensky vyslanec do
Belehradu.⁴²⁵ Zacatkem dubna 1930 uz vedel, ze byl ustanoven vyslancem v Jugoslavii, ale teprve

dubna 1930 se konecne oficialne dozvedel, ze ma ufad vyslance v Belehrade
nastoupit k 1. cervnu 1930.⁴²⁶ Flieder se nakonec dohodl s ministerstvem zahranicnich veci,

⁴¹⁷ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrove Vesele z 16. kvetna 1927.
⁴¹⁸ Tamtez, dopis Fliedrovi Veselym z 28. zai’i 1928.
⁴¹⁹ AMZV, Osobni spis Robert Flieder.
⁴²⁰ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, Dopis Fliedrove Veselemu z 28. ledna 1929.
⁴²¹ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, dopis Fliedra ze 4. zai’i 1931.; ANM, fond Robert
Flieder, k. 1, inv. c. 39, dopis Fliedra Vojtfskovi z 13. dubna 1930.
⁴²² Podle Fliedra za tim stal ceskoslovensky diplomat Prokop Maxa, ktery spolecne se
svoji manzelkou tezce nesl, ze nebyl stejne jako oni poslan po sve diplomaticke misi v Polsku do
usti’edi ministerstva zahranicnich veci v Praze. ANM, fond Robert Flieder, k. 5, dopis Fliedra ze

zai’i 1931.
⁴²³ ANM, fond Robert Flieder, k. 5, dopis Fliedra ze 4. zai’i 1931.
⁴²⁴ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrove Veselym z 23. bi’ezna 1930.
⁴²⁵ AMZV, radiotelegram Benes Belehradu z 24. bi’ezna 1930.
⁴²⁶ AMZV, depese Zamini Stockholm z 30. dubna 1930.

ze nastoupi az 10. cervna 1930.⁴²⁷ Jelikoz musel jeste pfed svym odjezdem do
Belehradu navstfvit Norsko a Litvu, aby se zde oficialne rozloucil jako odchazejfci
vyslanec. Jeho nastupcem ve Svedsku se stal Hurban⁴²⁸, ktery zde stravil dlouhych sedm
let.⁴²⁹

2.6 Jugoslavie a Mala dohoda

kvetna 1930 byl jmenovan mimofadnym vyslancem a zplnomocnenym ministrem v

Jugoslavii.⁴³⁰

Ve funkci vyslance v Belehrade vystfidal vyslance SV ebu,⁴³¹

ktery odtud

odchazel po sedmilete diplomaticke misi, jelikoz byl zvolen poslancem Narodniho
shromazdeni za Ceskoslovenskou stranu narodne socialistickou.⁴³² Flieder byl z noveho mista
nadsen, coz dokladajeho dopis Samalovi: ,,Po Stockholmu a Svedsku vubec, jest nynejsi moje mise a
prostfedf, ve kterem se kona, timer ve vsem kontrastem pomeru, V nichi jsem iii …, vse

⁴²⁷ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Flieder Veselemu ze 4. kvetna 1930.
⁴²⁸ Vladimir Hurban (1883-1949), ceskoslovensky diplomat, v letech 1907 az 1909 pusobil ve Vidni,
Budapesti a Martine jako novinar, v roce 1909 odesel do Ruska, kde se stal profesorem mad’arstiny
na vojenskem gymnaziu ve Varsave, od roku 1913 pusobil jako tlumocnik ve sluzbach ruske armady,
po vypuknuti prvni svetove valky se prihlasil jako dobrovolnik do ruske armady, v roce 1915
vstoupil do Ceske druziny, od roku 1916 organizoval ceskoslovensky zahranicni odboj v Petrohrade,
od roku 1917 by! clenem pfedsednictva odbocky Ceskoslovenske Narodni rady v Rusku, bojoval tez u
Zborova, v letech 1917 az 1918 dustojnik ceskoslovenskych legii, v roce
1918 odjel do USA, kde pusobil jako vojensky poradce Masaryka, v letech 1918 az 1923
ceskoslovensky
vojensky atase v USA, v roce 1924 pfesel do diplomatickych sluzeb CSR, v letech 1924 az
1930 vyslanec v Egypte, pote v letech 1930 az 1937 vyslanec ve Svedsku, Norsku a Litve, od
roku 1937 pak v USA, v bfeznu 1939 odmitl vydat nemcum ceskoslovenske vyslanectvi v USA,
spolupracoval s Benesem a organizoval pomoc americkych krajanu ceskoslovenskemu zahranicnimu
odboji, v letech 1943 az 1946 vyslancem v USA, pote se vratil zpet do CSR, kde jeste rok
pracoval na ministerstvu zahranicnich veci. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 104.
⁴²⁹ Srov. AMZV, depese Zamini Stockholm z 8. kvetna 1930.;Klimek, Antonin, Kubu, Eduard,
Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s. 102.
⁴³⁰ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
⁴³¹ Jan Seba (1886-1953), ceskoslovensky diplomat, v roce 1907 absolvoval Ceske vysoke
uceni technicke v Praze, pote by! az do roku 1914 ui’ednikem banky Slavie, v roce 1914 byl zajat
na ruske fronte, od roku 1916 by! dustojnikem ceskoslovenskych legii v Rusku, pote byl pfidelen
Svazu ceskoslovenskych spolku v Rusku, ktery ze zajatcu organizoval ceskoslovenske vojenske
jednotky, v roce 1917 byl zvolen tajemnikem odbocky Ceskoslovenske narodni rady v
Rusku, pfedevsim zprostfedkovaval styk s ruskym generalnim stabem, v roce 1917 odjel do
Francie a pote v roce 1918 do Italie, kde organizoval ceskoslovenske vojenske jednotky, po vzniku
CSR byl sefem ceskoslovenske vojenske mise v Italii, jehoz ukolem bylo zajistit odjezd
legionaru do vlasti, v roce I 919 by! jmenovan generalnim konzulem v Terstu, v roce I 922 byl
generalnim tajemnikem ceskoslovenske delegace v Janove a pote prelozen na generalni konzulat v
Hamburku, v letech 1923 az 1929 byl vyslancem v Belehrade, v letech 1929 az 1932
poslancem Narodniho shromazdeni za Ceskoslovenskou stranu narodne socialistickou, v roce 1932
rezignoval na poslanecky mandat a vzapeti by! jmenovan vyslancem v Bukuresti, v roce 1937 by!
povolan do ustfedi ministerstva zahranicnich veci a nedlouho pote jmenovan vyslancem v Cine, v
bfeznu 1939 odevzdal ceskoslovenske vyslanectvi v Cine do rukou nemcu, behem valky zustal v Cine a
nabizel sve sluzby ceskoslovenskemu zahranicnimu odboji, ovsem mame, po roce 1945 nebyl pfijat do
diplomatickych sluzeb CSR, vyuzival proto svych znalosti jazyku, zvlaste cinstiny a cinskych
pomeru, jako ucitel na CVUT v Praze a hospodafsky expert pro Dalny Vychod. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s.
247.
⁴³² Srov. Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938,
Praha 1995, s. 96.;
Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol.,
Praha 1998, s. 247.

je nesmfrne zajfmave ajsem rad, ie opet mohu byt diplomatem nejen hlavou, ale i srdcem”.⁴³³ Mfsto
vyslance v Jugoslavii totiz pro neho bylo ve srovnanf se Svedskem daleko prestiznejsf
zalezitostf. Jeho ukolem jako ceskoslovenskeho vyslance bylo snazit se prohlubovat pratelske vztahy
mezi Ceskoslovenskem a Jugoslavif. Jiz V rfjnu 1930 zacala vzajemna jednanf O nove
ceskoslovensko-jugoslavske obchodnf smlouve, ktera byla uspesne uzavrena 30. brezna
1931.⁴³⁴ Dalsfm dulezitym okamzikem, ktery vsak predznamenal konec jeho pusobenf v
Belehrade bylo uzavreni tzv. Organizacniho paktu Male dohody,⁴³⁵ jehoz konecny navrh
Benes pripravil v lednu 1933, a ktery byl schvalen na schuzi ministru zahranicnich veci Male
dohody v Zeneve, ktera se konala ve dnech 14. az 16. unora 1933.⁴³⁶ Konkretni navrhy tohoto paktu
byly projednavany jiz v prosinci 1932 na belehradske konferenci Male dohody. Jako
ceskoslovensky vyslanec v Jugoslavii se podilel na navrhu vytvorit spolecne organy Male
dohody, jednak Stalou radu, ktera mela koordinovat zahranicni politiku a
jednak Hospodarskou radu, jejimz ukolem bylo prohlubovat ekonomickou spolupraci.⁴³⁷
Pres jeho uspesne pusobeni ve funkci vyslance v Jugoslavii dostaval jiz od zarf 1932
,,neoverene” informace o svem prelozenf z Belehradu, ackoliv zde byl teprve dva roky.⁴³⁸ Dne

ledna 1933 narfdil Benes, ze Flieder bude odvolan do Prahy.⁴³⁹ Jeste ten samy den mu to sdelil
Krofta440: ,,z pffkazu ministra Benese dovoluji si Vam oznamit, ie budete podle jeho
rozhodnutf v ramci letosnfch pfesunu v nasf zahranicnfch sluibe pfeloien k 1. dubnu 1933 z
Belehradu do Prahy”.⁴⁴¹ Toto datum bylo pozdeji zmeneno na 1. kvetna 1933, jelikoz teprve

⁴³³ ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c. 35, dopis Fliedra Samalovi z 5. srpna 1930.
⁴³⁴ NA, MZV-VA, k. 1529, Narodni listy z 31. bi’ezna 1931.
435 Hlavnim pi’inosem Organizacniho paktu Male dohody mela byt zaruka, ze zadny z
clenu Male dohody
(Ceskoslovensko, Jugoslavie a Rumunsku) neuzavi’e s ti’etim statem smlouvu bez souhlasu
ostatnich. Sladek, Zdenek, Mala dohoda 1919-1938. Jeji hospodai’ske, politicke a vojenske
komponenty, Praha 2000, s. 121.
⁴³⁶ Sladek, Zdenek, Mala dohoda 1919-1938. Jeji hospodai’ske, politicke a vojenske komponenty,
Praha 2000, s. 121.
⁴³⁷ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 476, navrh na organizaci spolecnych
organu Male dohody.;
Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 150.; Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika
1918-1938, Praha 1995, s. 68.
⁴³⁸ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrova Veselemu z 5. i’ijna 1932.
⁴³⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, narok na zai’izovaci pi’ispevek do usti’edi.
44°Kamil Krofta (1876-1945), ceskoslovensky diplomat, po svych studiich pracoval v letech
1901 az 1912 v
Zemskem archivu v Praze, v roce 1905 se habilitoval na obor rakouskych dejin, od roku
1912 pusobil jako mimoi’adny profesor na ceske Univerzite Karlove v Praze. Byl clenem
mladoceske strany, ke konci valky se zapojil do domaciho odboje. V roce 1919 byl jmenovan
i’adnym profesorem ceskoslovenskych dejin, od roku 1919 pusobil na ministerstvu skolstvi a
narodni osvety, v roce 1920 vstoupil do diplomatickych sluzeb, kde se stal prvnim
ceskoslovenskym vyslancem ve Vatikanu, v letech 1922 az 1925 byl vyslancem v Rakousku,
v letech 1925 az 1927 byl vyslancem v Berline, po svem navratu do Prahy byl az do
roku 1935 pi’ednostou politicke sekce ministerstva zahranicnich veci, v letech 1936
az 1938 byl ceskoslovenskym ministrem zahranicnich veci, v roce 1943 se zapojil do
domaciho odboje, v roce 1944 byl zatcen a veznen az do konce valky, nasledne po osvobozeni
zemi’el na nasledky vezneni. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918- 1938: Kdo byl kdo,
ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 141.
⁴⁴¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c. 20, dopis Krofty Fliedrovi z 15. ledna 1933.

dubna 1933 bylo udeleno argrement pro jeho nastupce.⁴⁴² Novym ceskoslovenskym
vyslancem v Belehrade se mel stat po jeho odchodu Pavel Wellner,⁴⁴³ ktery se jiz od pocatku
tficatych let podilel na konsolidaci Male dohody, zvlaste jejiho organizacniho paktu z 1mora
1933.⁴⁴⁴ Pro Fliedra a jeho manzelku to bylo velke zklamani, coz dokazuje i jeji
dopis rodicum: ,,Nejmene nasi praci a postaveni ocenuje odjakiiva ministr Benes”.⁴⁴⁵ Znovu
zazil
,,obdobnou” bolest, jakou prozil v roce 1927, kdyz byl odvolan z Varsavy. Nejvice vsak
litoval toho, ze: ,,odchazime, vse slo nyni tak dobfe a Jihoslovane nam davaji opravdu
dojemnym zpusobem najevo, jak nas tu meli radi”.⁴⁴⁶
Behem 1mora a bfezna 1933 se vyrazne zhorsily osobni vztahy na ceskoslovenske
ambasade v Belehrade, jelikoz Flieder pficital castecnou odpovednost za sve
odvolani nekterym lidem na vyslanectvi a jejich intrikam vuci jeho osobe: ,,Jen
nasim, t. j. ceskoslovenskym klepafum jsme nevyhovovali a ti na nas zahajili pfimo
stvanice. Skoda, ie moje iena ve sve prostate duvefovala intrikanum, z nichi nejhorsi byli, myslim
Reisserovi”.⁴⁴⁷ Pfitom s manzely Reisserovymi se znali uz z Bemu a v Jugoslavii s nimi udrzovali
vzajemne pratelske vztahy. Podle Fliedrovy manzelky bylo za touto roztrzkou poradani
koncertu profesora Roussela⁴⁴⁸ pod zastitou ceskoslovenske ambasady, s cimz Flieder a
jeho zena nesouhlasili se zduvodnenim, ze: ,,My pfece musime propagovatjen sve umelce”.⁴⁴⁹ Mnohem
vaznejsim problemem byly vztahy s vysokym mednikem ambasady Szathmarym,⁴⁵⁰ ktery

⁴⁴² AMZV, telegram Zamini Belehrad z 11. dubna 1933.
⁴⁴³ Pavel Wellner (1878-1959), ceskoslovensk:y diplomat, v roce 1901 promoval na
pravnicke fakulte UK v Praze, pote by! az do roku 1919 Afednikem zemskeho vyboru v Praze, kde
pusobil s vyjimkou let, kdy bojoval na fronte v rakousko-uherske armade. Pote pi’esel na
ministerstvo vnitra, kde me! na starosti organizaci cetnictva, v roce 1921 byl jako schopny
ui’ednfk pi’eveden na ministerstvo zahranicnfch vecf, kde me! zefektivnit cinnost pravnf
sekce, kvuli tomu byl poslan na delsi studijni cinnost do Parize a do Londyna. V letech
1924 az 1928 pusobiljako ceskoslovensk:y vyslanec v Recku. V roce 1928 by! poslan do usti’edf
ministerstva zahranicnich vecf
do Prahy, kde v cele politickeho odboru pati’il mezi hlavnf projektanty konsolidace Male dohody na
pocatku 30. let, zvlaste jejiho organizacniho paktu z unora 1933. V letech 1933 az 1935 byl
vyslancem v Jugoslavii, kde se snazil upevnovat Malou dohodu a ceskoslovensko-jugoslavsk:y
spojeneck:y svazek, v Jugoslavii byl velmi
oblfbeny, zvlaste mezi cesk:ymi a slovensk:ymi krajany, v roce 1935 by! odvolan do Prahy, kde
znovu stanul v cele politicke sekce, v roce 1936 byl dokonce jmenovan zastupcem ministra
zahranicnfch vecf, v roce 1937 na vsechny sve funkce rezignoval z duvodu nemoci a rozhodl
se odejit do penze. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 287.
⁴⁴⁴ Srov. Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicnf politika 1918-1938,
Praha 1995, s. 96.; Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 287.
⁴⁴⁵ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrove Veselym z 1. dubna 1933.
⁴⁴⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, dopis Fliedra Kloudovi ze 4. dubna 1933.
⁴⁴⁷ Tamtez, dopis Flieder Kloudovi ze 4. dubna 1933.
⁴⁴⁸ Roussel byl francouzsk:y profesorem kompozice u nehoz pani Reisserova kazdy rok studovala.
⁴⁴⁹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrove Veselym z 18. i’ijna 1933.
⁴⁵⁰ Ladislav Szathmary, (1895-1946), ceskoslovensk:y a slovensk:y diplomat, v roce 1939
slovensk:y vyslanec v Polsku, nasledne ceskoslovensk:y charge d’affaires u norske exilove
vlady v Londyne, od roku 1941 jako vyslanec, od roku 1945 ceskoslovensk:y vyslanec v
Norsku. Vojtech Mastny, vzpominky diplomata. Ze vzpomfnek a dokumentu ceskoslovenskeho
vyslance, ed. Eduard Kubu, Petr Luiiak, Otto Novak, Praha 1997, s. 266.

dokonce poslal na jugoslavske ministerstvo zahranicnich veci zpravu, ze: ,,panf Fliedrowi
nemusf byt nikam zvana, protoie je s manielem v plnem rozvodu”.⁴⁵¹ Duvodem byla asi
skutecnost, ze pani Szathmaryova,⁴⁵² udrzovala s manzely Fliedrovymi pfatelske vztahy,
pfedevsim s Fliedrem. Jeste po letech v dopise Fliedrovi vzpominala na: ,,ta krasnci sveif rana na
tenise v Belehrade, na vecefe v Avale…”.⁴⁵³
Nakonec se Flieder vyrovnal se svym odchodem do Prahy, protoze dosel k zaveru, ze:
,,jest dobfe, kdyi budu urcity cas v Fraze a dam pffleiitost !idem, kteff mne zavidf nebo majf
pfedsudky proti mne, aby mne poznali”.⁴⁵⁴ Zadal vsak ministra Benese, kdyz uz musi odejit
do ustfedi ministerstva zahranicnich veci, aby: ,,nesel na podffzene mfsto, nybri jako sef sekce a
aby mohl v Belehrade zustat aspon do kvetna”.⁴⁵⁵ V teto veci pozadal take o pomoc sveho
,,vlivneho” pfibuzneho⁴⁵⁶ Kloudu⁴⁵⁷, aby se za neho u Benese pfimluvil. Ministr Benes
Kloudovi pouze sdelil, ze: ,,ohledne doby pfesfdlenf zustane pfi ufednfch opatfenfch
jii ucinenych a ujistil mne, ie ihned po pffchodu Vasem do Prahy si s Tebou rad
otevfene a upffmne o cele zaleiitosti prohovoff “.⁴⁵⁸ Flieder totiz doufal, ze by se
mohl stat sefem politicke sekce, kterou vsak mel jiz slibenou vyslanec Pavlu,⁴⁵⁹ ktery byl
namestkem ministra zahranicnich veci.⁴⁶⁰ Jelikoz se Flieder nasledne dozvedel, ze ma
odejit do zahranici

⁴⁵¹ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrova Veselym z 18. i’ijna 1933.
⁴⁵² Viera Szathmaryova-Vckova (1900-1966), spisovatelka a pfekladatelka, manzelka ceskoslovenske
diplomata Ladislava Szathmaryho. Vojtech Mastny, Vzpominky diplomata, ed. Eduard Kubu, Petr
Lunak, Otto Novak, Praha 1997, s. 266.
⁴⁵³ ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 832, dopis Szathmaryova Fliedrovi z 18. prosince 1953.
⁴⁵⁴ Tamtez, k. 7, inv. c. 398, dopis Fliedra Kloudovi ze 4. dubna 1933.
⁴⁵⁵ Tamtez.
⁴⁵⁶ Klouda byl otcem jeho svagra, jehoz choti byla mladsi sestra Fliedrovi manzelky.
⁴⁵⁷ Antonin Klouda (1871-1961), cesky narodne socialisticky politik, studoval pravnickou
fakultu UK v Praze, odkud byl po procesu s Omladinou vyloucen, studia proto dokoncil v roce 1898 ve
Styrskem Hradci. Byl clenem radikalne pokrokove strany, od roku 1905 pusobil jako advokat v
Praze, v i’ijnu 1918 se stal clenem narodne socialisticke strany, v letech 1918 az 1920 byl
clenem Revolucniho Narodniho shromazdeni, pote byl senatorem, v letech 1926 az 1929 a pote jeste
v letech 1935 az 1938 byl s Klofacem spolupfedsedou senatorskeho klubu narodnich socialism, od
bmenskeho sjezdu strany v zai’i 1926 zastaval funkci mistopfedsedy strany, za okupace byl veznen v
koncentracnich taborech, v kvetnu 1945 se stal opet clenem pfedsednictva Ceskoslovenske strany
narodne socialisticke. V i’ijnu 1945 byl zvolen prezidentem advokatnf komory. Politicka
elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998,
s. 128.
⁴⁵⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, dopis Kloudy Fliedrovi ze 7. dubna 1933.
⁴⁵⁹ Bohdan Pavlu (1883-1938), ceskoslovensky diplomat, studoval prava v Praze, Vidni a
Budapesti, ale nedokoncil je. Od roku 1903 se zacal venovat novinai’ine, v letech 1907 az
1910 byl redaktorem Casu, v roce 1910 pfestoupil do mladoceskych Narodnich listu, v roce
1914 odesel na frontu, kde se nechal sam zajmout. Pi’ihlasil se do Ceske druziny, ale brzy
by! dan k dispozici Ceskemu vypomocnemu spolku v Petrohrade, v roce 1918 by! jmenovan zastupcem
prozatimni ceskoslovenske vlady v Rusku se sidlem v Omsku, v roce 1922
vstoupil do diplomatickych sluzeb, v letech 1922 az 1927 vyslancem v Bulharsku, pote do roku 1932
v Dansku, v letech 1932 az 1934 namestek ministra zahranicnich veci, v letech 1935 az
1937 byl jmenovan prvnim
ceskoslovenskym vyslancem v SSSR, od roku 1937 opet namestkem ministra zahranicnich
veci, na sluzebni ceste do Jugoslavie se smrtelne zranil pi’i autohavarii. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolai’ a kol., Praha 1998, s.
190.
⁴⁶⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, dopis Fliedra Kloudovi ze 4. dubna 1933.;
Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol.,
Praha 1998, s. 190.

Svagrovsky,⁴⁶¹ ktery byl sefem prezidia, vefil, ze se stane jeho nastupcem.⁴⁶² Tato jeho nadeje
vsak byla mama, jelikoz byl dne 25. dubna 1933 jmenovan ,,pouhym” vedoucim prvniho
oddeleni⁴⁶³ v politicke sekci.⁴⁶⁴ Urcitym prislibem na lepsi umisteni v politicke sekci
bylo
rozhodnuti prezidenta republiky, ze po dobu pfideleni k politickemu odboru muze uzivat
titul⁴⁶⁵ mimoradneho vyslance a zplnomocneneho ministra.⁴⁶⁶ Take se mu podarilo prodlouzit sve
pusobeni v Jugoslavii, ktere se protahlo o neco dele nez bylo planovano. Duvodem tohoto odkladu
nastupu na misto v Praze byla zfejme uspesna intervence u ministra Benese, ktereho sam rumunsky
ministr zahranicnich veci,⁴⁶⁷ pozadal, aby: ,,v zajmu politiky a spolecenskych povinnosti
nechal Fliedra v Jugoslavii alespon do podzimu”.⁴⁶⁸ Dalsim jeho malym vitezstvim
bylo, ze ziskal tzv. zafizovaci prispevek, ktery mu byl puvodne zamitnut.⁴⁶⁹

2.7 Prvni navrat do CSR

Temer po patnactiletem pobytu v ruznych zemich Evropy se vratil i s rodinou zpet do
Prahy. Jelikoz v Praze nemel od roku 1919 zadny byt, bydlel zpocatku s manzelkou v hotelu.
Vyhodou navratu do Prahy bylo, ze jeho dcery mohly navstevovat pouze jednu skolu, jelikoz pfedtim
chodily do ruznych zahranicnich skol a zaroveii dalkove studovaly skolu v CSR. Pro jeho manzelku
nezacal jejich navrat do Prahy prave st’astne, jelikoz ji 16. bfezna 1934

⁴⁶¹ Josef Svagrovsky (1878-1943), ceskoslovensky diplomat, studoval pravnickou fakultu UK
v Praze, kterou dokoncil v roce 1906, pote advokat v Praze a Melniku, v roce 1914 odesel na
frontu, kde po mesici pi’ebehl do ruskeho zajeti, v letech 1915 az 1919 by! v
ceskoslovenskych legiich, v roce 1918 by! kratkou dobu zajat bolseviky, v prosinci 1918 se
vratil do CSR a spolecne s Maxou organizoval pomoc legionai’um a zajatcum za hranicemi, v roce
1920 kratce pusobil v ceskoslovenske armade, jeste tehoz roku vstoupil do diplomatickych
sluzeb, by! legacnim radou na vyslanectvich v Haagu, Varsave a Belehrade, v letech 1923 az
1928 vyslanec v Tokiu, v letech 1928 az 1933 pi’ednosta prezidia ministerstva zahranicnich veci,
v letech 1933 az 1938 vyslanec v Brazilii, v roce 1938 se vratil do CSR a odesel do vysluzby.
Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol.,
Praha 1998, s. 262.
⁴⁶² ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, dopis Fliedra Kloudovi ze 4. dubna 1933.
⁴⁶³ Prvni oddeleni politicke sekce zahrnovalo rozsahlou agendu, ktera se tykala politickych
zalezitosti vetsiny evropskych zemi s vyjimkou SSSR a baltickych statu, vedle toho
britskych dominii a kolonii evropskych mocnosti. Dejmek, Jindi’ich, Historik v cele diplomacie:
Kami! Krofta. Studie z dejin ceskoslovenske zahranicni politiky v letech 1936-1938, Praha 1998, s.
25.
⁴⁶⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 539, povei’eni Roberta Fliedra vest druhy odbor z 20.
cervence 1934.
⁴⁶⁵ Titul mimoi’adneho vyslance a zplnomocneneho ministra by! vetsinou udelovan pro vedouci
diplomatickych misi po dobu jejich pusobeni v zahranici, urcitou vyjimkou byly zamestnanci,
ktei’i byly pi’elozeni na vysoke pozice do usti’edi ministerstva zahranicnich veci a
tento titul si i nadale podrzely. Vetsinou to bylo
zduvodnovano tim, ze ve svych funkcich pi’ichazeji do velmi casteho styku s cizimi vyslanci a
diplomatickymi
zastupci cizich statu v CSR.
⁴⁶⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 536, povoleni pro Roberta Fliedra uzivat titulu
mimoi’adny vyslanec a zplnomocneny ministr po pi’ideleni k politicke sekci ze 4. srpna 1933.
⁴⁶⁷ NicoJae Titulesku (1883-1941), rumunsky politik, v letech 1927 az 1936 s vyjimkou
let 1929 az 1931
rumunsky ministr zahranicnich veci a Staly delegat Rumunska pi’i Spolecnosti narodu v
Zeneve. Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v
roce 1936, ed. Jindi’ich DEJMEK, Sv. II., Praha 2003, s. 413.
⁴⁶⁸ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 2, inv. c. 38/3, dopis Fliedrova Veselym z 1. dubna 1933.
⁴⁶⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 7, inv. c. 398, narok na zai’izovaci pi’ispevek do usti’edi.

zemfela jeji rnatka Milada Vesela a o rok pozdeji 24. zafi 1935 take jeji otec
Frantisek
Vese1y,.⁴⁷⁰
Zacatkern roku 1934 byl jrnenovan clenern vrchni disciplinami kornise ministerstva
zahranicnich veci na zbytek funkcniho obdobi, t. j. do 31. prosince 1934.⁴⁷¹ Dulezityrn
okarnzikem jeho pusobeni v Praze byl vsak az 21. cervence 1934, kdy byl povefen vedenirn
politicke sekce rninisterstva zahranicnich veci, pricernz zustal soucasne take
pfednostou prvniho oddeleni teto sekce.⁴⁷² Pritorn je dost nepochopitelne, ze nebyl jrnenovan
vedoucirn druhe sekce jiz v roce 1933, s pfihlednutirn k tornu, ze jeho pfedchudcern
a pozdejsirn nastupcern v teto funkci byl Wellner, ktery ho vystfidal ve funkci
vyslance v Jugoslavii. Pfekazkou byl zfejrne vyslanec Pavlu, ktery byl narnestkern rninistra a
jeste pfed Fliedrovyrn navratern do Prahy mu byla svefena politicka sekce. Rozhodnuti z poloviny
roku 1934, aby Robert Flieder vedl politickou sekci, bylo asi vysledkern vzajernne
dohody rnezi nirn, rninistrern Benesern a vyslancern Pavlu.
Uspechern Fliedrova pusobeni v ustfedi rninisterstva zahranicnich veci bylo, kdyz byl
prezidentern republiky dne 28. unora 1935 jrnenovan odbomyrn pfednostou rninisterstva
zahranicnich veci. V rarnci sve funkce pfednosty politicke sekce se take
podilel na ceskoslovensko-sovetskych jednani, ktere vyvrcholily podpisern pfatelske dohody
ze dne 16. kvetna 1935.⁴⁷³
Po roce a pul sveho pusobeni v politicke sekci na rninisterstvu zahranicnich veci v Praze, byl
Flieder dne 3. cervna 1935 jrnenovan rnirnofadnyrn vyslancern a zplnornocnenyrn
rninistrern ve Spanelsku av Portugalsku.⁴⁷⁴ Na tornto postu ,,vystfidal”⁴⁷⁵ vyslance Kybala,⁴⁷⁶
ktery zde pusobil od roku 1927.⁴⁷⁷ Funkce vyslance byla Fliedrovi zfejrne nabidnuta z
duvodu toho, ze vedeni politicke sekce rnel pfevzit vyslanec Wellner, ktery byl kvuli tornu v
cervenci 1935 odvolan z Jugoslavie. Jrnenovanirn vyslancern ve Spanelsku a v Portugalsku

⁴⁷⁰ ANM, fond Frantisek Vesely, k. 1, inv. c. 35, umrtnf oznameni.
⁴⁷¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 538, jmenovani clenem vrchni disciplinami komise MZV z

ledna 1934.
⁴⁷² Tamtez, inv. c. 539, povefeni Roberta Fliedra vest druhy odbor z 20. cervence 1934.
⁴⁷³ Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s. 71.
⁴⁷⁴ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
⁴⁷⁵ Od roku 1933 nezastupoval ceskoslovenske zajmy ve Spanelsku a Portugalsku vyslanec, ale
pouze legacni rada jako charge d’affaires.
⁴⁷⁶ Vlastimil Kybal (1880-1958), ceskoslovensky diplomat, v roce 1911 se stal docentem av roce
1918 i’adnym profesorem stfedovekych a novovekych dejin na UK v Praze, v roce 1919
vstoupil do diplomatickych sluzeb CSR, v letech 1920 az 1925 byl vyslancem v Italii, v
letech 1925 az 1927 v Brazilii, pote byl vyslancem ve Spanelsku a Portugalsku, po kratke
sluzbe v ustfedi ministerstva zahranicnich veci se po roce 1935 vratil jako ceskoslovensky
vyslanec zpet do Latinske Ameriky, kde pusobil v Mexiku, Guatemale, Hondurasu atd. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s.
144.
⁴⁷⁷ Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s.
100-101.

nebyl pfilis nadsen, nebot’ vyznam vyslance posuzoval Flieder podle dulezitosti zeme, do
ktere je jmenovan.⁴⁷⁸

2.8 Spanelsko a Portugalsko

Jako ceskoslovensky vyslanec akreditovany v Madridu, byl soucasne povefen zastupovat tez
ceskoslovenske zajmy v Lisabonu. Kdyz v cervenci 1935 dorazil do Spanelska, jiste
netusil, ze tato jeho posledni diplomaticka mise bude zvlaste obtizna.⁴⁷⁹ Jakrnile
pfevzal vedeni ceskoslovenske ambasady v Madridu, pustil se ihned do prace, jelikoz v
teto dobe probihala ceskoslovensko-spanelska obchodni jednani a Flieder mel k dispozici
pouze jedineho diplomaticke ufednika Formanka⁴⁸⁰, ktery mel shodou okolnosti prave dovolenou.⁴⁸¹
Ve Spanelsku byl pouze se svoji mladsi dcerou Bozenou, jelikoz jeho manzelka zustala v
Ceskoslovensku, kde travila svuj cas bud’ u pfibuznych v Benesove nebo u sve starsi dcery Milady
provdane za advokata Frantiska Novaka, ktery vykonaval advokatni praxi v
Sedlcanech.⁴⁸² Funkce vyslance v Madridu ho moc nenadchla, o cemz svedci jeho dopis
Samalovi: ,,Pro lidi, kterym jde o pfijemny a pohodlny iivot, jest to rozhodne iadouci post. Ne pro
toho, kdo dava pfednost rusne praci… po Novem race zajedu do Prahy, kam bych se
ostatne s velkou chuti kaidou chvili vratil”.⁴⁸³ Koncem roku 1935 se rozhodl, ze
navstivi ceskoslovenske vyslanectvi v Lisabonu, kde ho zastupoval legacni rada doktor Jelen a pfi
teto pfilezitosti chtel pfedat sve povefovaci listiny. Ovsem tato cesta pro neho skoncila
jeste na spanelskem uzemi, jelikoz mel automobilovou nehodu, pfi ktere si zlomil nohu a jeho
mladsi dcera Bozena byla zranena na hlave a obliceji.⁴⁸⁴ Tim se pfedani povefovacich
listin pro Portugalsko odsunulo na pozdejsi dobu, jelikoz Flieder musel byt operovan. Teprve v
bfeznu 1936 se konecne uskutecnila jeho cesta do Lisabonu, toto zdrzeni bylo zpusobeno jednak jeho
zranenim ajednak prutahy z portugalske strany, ktere doklada dopis doktora Jelena: ,,Jednani s
diplomatickym protokolem nebylo snadne pres to, ie jeho sefa dobfe znam. Zdejsi
stanovisko je asi takove, ie datum a podrobnosti audience u hlavy statu chce protokol
vyjednat s nastupujicim vyslancem ai po jeho pfijezdu”.⁴⁸⁵ Na vine bylo take ceskoslovenske

⁴⁷⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 198, vzpominky.
⁴⁷⁹ AMZV, politicka zprava Madrid Zamini z 15. ffjna 1935.
⁴⁸⁰ Zdenek Formanek (1889-1962), ceskoslovensky diplomat, do roku 1939 charge d’affeires
ve Spanelsku. Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni
politika v roce 1936, ed. Jindi’ich Dejmek, Sv. II., Praha 2003, s. 386.
⁴⁸¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 468, dopis Fliedra Samalovi z 6. prosince 1935.
482 Tamtez, k. 10, inv. c. 550, rodinna korespondence.
⁴⁸³ Tamtez, k. 8, inv. c. 468, dopis Fliedra Samalovi z 6. prosince 1935.
⁴⁸⁴ Tamtez.
⁴⁸⁵ Tamtez, inv. c. 464, dopis Jelena Fliedrov z, 16. bfezna 1936.

ministerstvo zahranicnich veci, jelikoz odvolaci listiny vyslance Kybala dorazily do Lisabonu az

bfezna 1936.⁴⁸⁶
V prvni polovine roku 1936 vnitropoliticka situace ve Spanelsku natolik zhorsila, ze
vyustila v pokus o statni pfevrat z 18. cervence 1936, ktery vsak skoncil pro levicovou vladu i pro
povstalecke generaly nerozhodne a uvrhl Spanelsko do tfilete obcanske valky.⁴⁸⁷
Vyslanec Flieder, ktery byl v teto <lobe jiz zkusenym diplomatem, nechoval ani k jedne
z nepfatelskych stran obcanske valky zvlastni sympatie, ktere by ho v jeho diplomaticke
misi ovliviiovaly, o cemz svedci jeho pohled na spanelskou situaci: ,,neni moino tvrdit, ie
by na jedne strane stala vojenska diktatura a na druhe strane zapas o demokracii.
Bylo-li vubec moino mluvit o demokracii jii posledni dny pfed vypuknutim revoluce, tato
demokracie bezpecne zahynula v tom okamiiku, kdy vlada zdesena vybuchem povstani…,
dala rozdat zbrane bezjakehokoliv vyberu a omezeni proste ulici”.⁴⁸⁸ Kvuli obcanske valce ve
Spanelsku opustil Flieder Madrid a na pokyn ceskoslovenskeho ministerstva zahranicnich
veci se pfemistil do provizomiho sidla v St. Jean de Luz, ktere se nachazelo ve
Francii.⁴⁸⁹ Jeho zastupce Zdenek Formanek v <lobe jeho nepfitomnosti vedl ceskoslovenskou
ambasadu v Madridu a podaval informace o spanelske vnitropoliticke situaci. Komplikaci ve
vztazich mezi Ceskoslovenskem a Spanelskem se staly dodavky ceskoslovenskych zbrani, ktere
obe znepfatelene strany chtely ziskat pro sebe. To vsak nebylo tak snadne, jelikoz Velka Britanie
prosazovala politiku striktni neutrality ve spanelske obcanske valce, ke ktere se
nasledne pfihlasila fada statu. Jiz 9. zili 1936 vznikl v Londyne tzv. Neintervencni
vybor, ktery se sestaval z velmoci a ze zemi, ktere se Spanelskem obchodovaly.⁴⁹⁰ Tuto politiku
neintervence ovsem porusovaly jak velmoci Nemecko, Italie a SSSR, tak i dalsi zeme, at’ uz se k
politice striktni neutrality pfihlasily nebo ne.
Jak jiz bylo feceno obe nepfatelske strany spanelske obcanske strany, se snazily ziskat
ceskoslovenske zbrane. Jelikoz se vsak take Ceskoslovensko hlasilo k neintervencni politice ve
spanelskem konfliktu, snazily se obe strany ziskat tyto zbrane pres tfeti zeme. To se pak
nasledne negativne dotklo Ceskoslovenska a jejiho vyslance Fliedra, ktery
zastupoval ceskoslovenske zajmy take v Portugalsku. Behem srpna 1937 doslo totiz k vyostfeni
vztahu mezi Portugalskem a Ceskoslovenskem kvuli dodavce zbrani. Nasledne pak byly dne
19.

⁴⁸⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 464, telegram Jelena Fliedrovi z 10. bi’ezna 1936.
⁴⁸⁷ Belina, Pavel, Moravcova, Dagmar, Kapitoly z dejin mezinarodnich vztahu 1914-1941, Praha 1998,
s. 140.
⁴⁸⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 468, dopis Fliedra prezidentovi z 28. zAff 1936.
⁴⁸⁹ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoletf 12, 1991, s. 150.
⁴⁹⁰ Belina, Pavel, Moravcova, Dagmar, Kapitoly z dejin mezinarodnfch vztahu 1914-1941, Praha 1998,
s. 142.

srpna 1937 ze strany Lisabonu pferuseny diplomaticke vztahy s Prahou.⁴⁹¹ Obe strany vsak
nesly svuj dil viny.
Behem kvetna 1937 pozadalo Portugalsko ceskoslovenskou vladu o nakup zbrani.⁴⁹² Praha sice vedela,
ze se jedna pouze o kryti dodavky zbrani pro spanelskou povstaleckou armadu, ale presto
souhlasila, jelikoz se v teto dobe mela realizovat dodavka zbrani do Mexika, ktera vsak zase naopak
byla urcena pro madridskou vladu.⁴⁹³ Podle zprav portugalskeho vyslance v Praze mu ministr
zahranicnich veci sdelil, ze: ,,povolenf bylo asi odepfeno pro zavazek nezasahovat do
spanelske valky… a ie take byla zakazana dodavka zbranf pro Mexiko”.⁴⁹⁴ Dulezitou roli zde vsak
sehral prezident Benes, jehoz sympatie patrily spanelske vlade, a ktery se rozhodl, ze portugalskou
zadost zamitne.⁴⁹⁵ Tim vsak zaroveii rozhodl i o osudu zbrani pro Madrid, ktere po neuspechu
mexicke operace mela spanelska vlada ziskat tentokrat prostrednictvim Bolivie, ktera
vsak nakonec odmitla vydat oficialni stvrzeni, ze zbrane jsou pro jeji armadu.⁴⁹⁶ Nasledne
pak ceskoslovenska vlada rozhodla, takes ohledem na preruseni diplomatickych vztahu s
Portugalskem, ze Bolivie tyto zbrane nedostane.⁴⁹⁷
Behem cervence 1937 dorazil Flieder do Portugalska, jelikoz doslal dopis od Jelena, ze:
,,ministerstvo chce, aby pfijel do Lisabonu”.⁴⁹⁸ Po svem prijezdu se setkal s
generalnim tajemnikem portugalskeho ministerstva zahranicich veci, ktery mu rekl, ze: ,,si
Portugalsko velmi pfeje rozsffeni vzajemnych styku s CSR a V brzke dobe bude V
Paffii podepsana smlouva o dodavce ceskoslovenskych kulometu pro portugalskou
armadu”.⁴⁹⁹ Vyslanec Flieder byl timto sdelenim trochu udiven, jelikoz mu Jelen pfedtim sdelil,
ze: ,,se z nasf strany vyskytly nejake problemy”.⁵⁰⁰ Ovsem jeho dalsi setkani s
portugalskym generalnim tajemnikem se jiz podstatne lisilo od pfedchazejiciho rozhovoru.
Ten mu totiz rekl, ze:
,,Postup CSR V otazce dodavky kulometu jest takoveho razu, ie nebude-li vec urychlene
urovnana, odvodf z toho portugalska vlada vsechny dusledky pro vzajemny pomer nasich
zemf”.⁵⁰¹ Flieder byl toho nazoru, ze: ,,by mela byt tato vec s Portugalskem urovnana, jelikoi

⁴⁹¹ Forbelsky, Josef, Ceskoslovenska zahranicni politika a spanelska obcanska valka
1936-1939, in: SE, r. 13, 1997, s. 32.
⁴⁹² NA, MZV-VA, k. 582, Ceske slovo z 24. srpna 1937.
⁴⁹³ Forbelsky, Josef, Ceskoslovenska zahranicni politika a spanelska obcanska valka
1936-1939, in: SE, r. 13, 1997, s. 32.
⁴⁹⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 453, dopis Fliedra Kroftovi z 30. cervence 1937.
⁴⁹⁵ Forbelsky, Josef, Ceskoslovenska zahranicni politika a spanelska obcanska valka
1936-1939, in: SE, r. 13, 1997, s. 32.
⁴⁹⁶ Tamtez.
⁴⁹⁷ Tamtez.
⁴⁹⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 453, dopis Fliedra Kroftovi z 30. cervence 1937.
⁴⁹⁹ Tamtez.
⁵⁰⁰ Tamtez.
⁵⁰¹ Tamtez.

jako stat s obtiinou geografickou polohou a obklopeny ne prave pfateli, bychom si nemeli
znepfatelit dalsi cizi stat, a ie bychom meli nalezt nejake vychodisko, tak
abychom uspokojili tuto zemi… Snad by tu nejaka klausule pojata do smlouvy
o dodavce a zabezpecujici nase stanovisko ve veci nevmesovani se do spanelske obcanske valky
mohla byt pro nas postacujici, abychom dodavku povolili. “.⁵⁰² Jiz 1. srpna 1937 vydala vlada v
Lisabonu nafizeni, ze ceskoslovenske finny budou vylouceny z vefejnych zakazek a 18.
srpna 1937 odvolala sveho vyslance z Prahy.⁵⁰³ Flieder vsak setrval v Portugalsku a s
odjezdem nijak nepospichal, jelikoz byl pfesvedceny, ze: ,,nejpozdeji do dnesniho vecera
bude situace mezi Portugalskem a nasi republikou vyjasnena”.⁵⁰⁴ K obnoveni diplomatickych vztahu
doslo vsak az zacatkem roku 1939 za jiz zcela zmenenych podminek V CSR.⁵⁰⁵ To se vsak uz
Fliedra netykalo, jelikoz mu ministerstvo zahranicnich veci 27. listopadu 1937 sdelilo, ze od 1.
ledna 1938 bude spolecne s doktorem Formankem, ktery ho zastupoval v Madridu,
pfelozen do ustfedi v Praze.⁵⁰⁶ Jeho nastupcem se stal vrchni ministersky komisaf Nemecek,⁵⁰⁷
ktery se 1. unora 1938 stal docasnym spravcem vyslanectvi, ktere bylo pfemisteno z
Madridu do Barcelony.⁵⁰⁸

2.9 Druhy navrat do CSR

Zacatkem roku 1938 nastoupil do ustfedi ministerstva zahranicnich veci. Tentokrat vsak
nezamffil do politicke sekce, ale bylo mu svefeno organizovani nove sekce pravni a pro
mezinarodni vztahy.⁵⁰⁹ Po pfijezdu do Prahy musel take resit problems ubytovanim. Teprve

dubna 1938 si pronajal byt v Praze IV. v Badeniho ulici.⁵¹⁰ Nejdfive se tam
chtel nastehovat az 15. cervna 1938, ale nakonec se s manzelkou rozhodli, ze se pfestehuji jiz
dubna 1938.⁵¹¹

⁵⁰² ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 453, dopis Fliedra Kroftovi z 30. cervence 1937.
⁵⁰³ NA, MZV-VA, k. 582, Narodni osvobozeni z 20. srpna 1937.
⁵⁰⁴ Tamtez, Vecemi lidove noviny z 20. srpna 1937.
⁵⁰⁵ Tamtez, Poledni list z 2. unora 1939.
⁵⁰⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 458, dopis Zamini Fliedrovi z 27. listopadu 1937.
⁵⁰⁷ Zdenek Nemecek (1894-1957), ceskoslovensky diplomat, prozaik a dramatik, v letech 1932 az 1936
konzul v
Marseille, v letech 1937 az 1938 legacni tajemnfk na ceskoslovenskem vyslanectvi v Madridu av
letech 1938 az
1939 charge d’affaires u spanelske republikanske vlady. Dokumenty ceskoslovenske
zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1936, ed. Jindi’ich Dejmek, Sv.
II., Praha 2003, s. 401.
⁵⁰⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 8, inv. c. 458, dopis Zamini Fliedrovi z 27. listopadu 1937.
⁵⁰⁹ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.; Dejmek, Jindi’ich,
Historik v cele diplomacie: Kamil Krofta. Studie z dejin ceskoslovenske zahranicni politiky v
letech 1936-1938, Praha 1998, s. 26.
⁵¹⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 606, dopis Klouby Fliedrovi z 12. ledna 1939.
⁵n Tamtez, inv. c. 549, dopis Bozeny Fliedrove rodicum zjara 1938.

Flieder nebyl dostatecne spokojen se svym novym postem na ministerstvu zahranicnich veci.
Pfilezitost ziskat lepsi postaveni se mu naskytla zcela nahodou, kdyz 12. kvetna 1938
zemfel pfi autonehode na sve sluzebni ceste v Jugoslavii vyslanec Bohdan Pavlu, cimz
se uvolnilo jeho misto prvniho zastupce ministra zahranicnich veci.⁵¹² Jeho nadeje na tento post
vzrostla, kdyz se dozvedel o rozhovoru ministra zahranicnich veci Krofty s jugoslavskym
vyslancem, ktery: ,,se ho zeptal kdo bude nastupcem vyslance Pavlu”.⁵¹³ Na tuto otazku mu
Krofta odpovedel, ze: ,,to bude Flieder”.⁵¹⁴ Jelikoz vsak byla otazka jmenovani noveho
zastupce ministra zahranicnich veci odsunuta na pozdejsi dobu, obratil se Flieder s zadosti o
podporu v teto veci nejen na senatora Kloudu, ale poprve take na mistopfedsedu
senatu Kloface⁵¹⁵, ktery byl jeho dlouholetym znamym⁵¹⁶ Jiz v roce 1928 mu Klofac psal:
,,Tvoje pfatelstvi zavazuje mne trvale a budu si vidy Tvoji laskavou pozornost
pfipominat”.⁵¹⁷ Duvody, ktereho ho vedly k tomu, aby se o toto mfsto uchazel objasiiuje
ve svem dopise Klofacovi: ,,z ufedniku pfitomnych nyni v ministerstvu zahranicnich veci
jsem sluiebne nejstarsi… rad bych tfeba trvale zustal v Praze, a misto tak duleiite by me
davalo moinosti k praci V sirokem rozsahu, odvaiuji se obratit se k Tobe S prosbou O
pfimluvu, ktere V takove veci jest vidy zapotfebi. Ponevadi pak konecne rozhodnuti veci
jest u prezidenta republiky, byl bych Ti nesmirne vdecny, kdybys laskave prezidentovi
dopsal, aby toto misto zastupce ministra zahranicnich veci bylo dano mne”.⁵¹⁸ Jelikoz
byl Klofac jiz vazne nemocen odpovedel Fliedrovi, ze: ,,Panu prezidentovi netroufam si psat
a nevim, kdy se s nim osobne setkam, proto psal jsem pfimo doktoru Kroftovi, ktery pfi
vhodne pfileiitosti muie na muj dopis pana prezidenta upozornit. Ze pfeji si pfiznive
vyfizeni Tve opravnene iadosti, je

⁵¹² Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 646, umrtni omameni; Politicka
elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998,
s. 190.
⁵¹³ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 605, dopis Fliedra Klofacovi z 3. srpna 1938.
⁵¹⁴ Tamtez.
⁵¹⁵ Vaclav Klofac (1868-1942), cesky narodne socialisticky politik, v 90. letech 19.
stoleti byl stoupencem pokrokai’skeho hnuti a radikalniho proudu v mladoceske strane, v letech
1890 az 1899 byl redaktorem Narodnich listu. V roce 1897 zalozil Ceskou stranu narodne
socialni, v letech 1901 az 1918 byl poslancem i’isske rady, zaroven byl v letech 1908 az
1908 poslancem ceskeho zemskeho snemu, ucastnil se take vmiku Ceskeho slova, ktere pak bylo az
do roku 1938 usti’ednim tiskovym organem strany, nekolik let v nem pusobil jako jeho
sefredaktor, v roce 1914 tajne jednal s ruskymi vojenskymi a diplomatickymi kruhy a
navrhoval vybudovat v ceskych zemich ruskou spionazni sit’, po vypuknuti valky se skryval, presto
byl v roce 1914 zatcen av roce 1917 obzalovan z velezrady, avsak na zaklade amnestie byl
propusten na svobodu, pote se stal pi’edsedou ceskeho statopravniho klubu, nasledne pak
mistopi’edsedou Ceskeho svazu, v roce 1918 byl mfstopi’edsedou Narodniho vyboru, koncem i’ijna
1918 se ucastnil jednani zastupcu domac1bo a zahranicniho odboje, v letech 1918 az 1920
byl ceskoslovenskym ministrem obrany, soucasne byl take poslancem Revolucniho Narodniho
shromazdeni, v letech 1920 az 1939 byl senatorem, byl take dlouholetym mistopi’edsedou
senatu, v letech 1918 az 1938 byl
pi’edsedou Ceskoslovenske strany narodne socialisticke, byl vazne nemocen a po okupaci Nemeckem se
stahl do ustrani. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 127.
⁵¹⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 605, dopis Fliedra Klofacovi z 3. srpna 1938.
⁵¹⁷ Tamtez, dopis Kloface Fliedrovi z 29. zai’i 1928.
⁵¹⁸ Tamtez, dopis Fliedra Klofacovi z 3. srpna 1938.

samozfejme”.⁵¹⁹ Tato podpora vsak byla neuspesna, coz doklada dopis ministra Krofty, ktery
Klofacovi pouze sdelil, ze: ,,pro potiie technicke povahy v dohledne dobe nebudu moci resit
otazku zastupce ministra zahranicnich veci”.⁵²⁰ Nasledne na misto prvniho zastupce ministra
zahranicnich veci mohl Flieder zapomenout, jelikoz tuto funkci ziskal vyslanec Ivan Krno,⁵²¹ ktery
byl pfednostou politicke sekce.
Behem zari 1938 se jiz blizil konec prvni republiky. Flieder si to jasne uvedomil pri
navsteve britskeho vyslance v Praze u Krofty: ,,Sedel jsem s timto vyslancem, kdyi cekal na
pfijeti ministrem a cetl jsem snad prvni z Cechu ony dve strany pularchu, na nei si napsal v
poznamkach to, co chtel jmenem Anglie fici nasi Republice: anglicke branne sily jsou
v takovem stavu, ie pfed uplynutim dvou let by pomoc Anglie v nasem boji proti
Nemcum nemohla byt ucinnou a i V pfipade vitezne valky nemuie Anglie zarucit, ie by
Ceskoslovensko bylo obnoveno ve svych dnesnich hranicich”.⁵²² Koncem zari 1939 prisel zlomovy
okamzik pro budoucnost Ceskoslovenska, kterym byl Mnichov. Nasledne 4. rijna 1938 rezignoval na
svoji funkci dosavadni ministr zahranicnich veci Krofta a nasledujici den po nem podal
demisi i prezident republiky Benes.⁵²³

2.10 Druha republika

Novym ministrem zahranicnich veci se dne 7. rijna 1938 stal dosavadni ceskoslovensky vyslanec
v Rime Chvalkovsky,⁵²⁴ ktery byl zkusenym diplomatem.⁵²⁵ Flieder si i po zmene

⁵¹⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 605, dopis Kloface Fliedrovi z 30. srpna 1938.
⁵²⁰ Tamtez, k. 1, inv. c. 20, dopis Krofty Klofacovi z 2. zai’i 1938.
⁵²¹ Ivan Krno (1891-1968), ceskoslovensky diplomat, v letech 1909 az 1913 studoval prava
v Budapesti av Pai’izi, po vzniku CSR by! clenem ceskoslovenske delegace na mfrove konferenci v
Paffzi, v letech 1920 az 1928 pusobil n ceskoslovenskem vyslanectvf ve Francii jako legacni
rada, v teto dobe se take ucastnil i’ady diplomatickychjednani, v letech 1928 az 1934
pusobil u Spolecnosti narodu v Zeneve, v letech 1934 az 1938 byl ceskoslovenskym vyslancem v
Haagu, po navratu do ustfedi byl vedoucim politickeho oddeleni ministerstva zahranicnich
veci. Po okupaci CSR Nemeckem v bfeznu 1939 odesel do emigrace, kde spolupracoval s
Benesem, v letech 1945 az 1946 byl ceskoslovenskym vyslancem v Organizaci spojenych narodu
v Londyne, pote pusobil v OSN v New Yorku, kde zpocatku vedl pravni sekci a pozdeji zastaval funkci
zastupce generalniho tajemnfka, v zafi 1952 na sve funkce rezignoval a zustal v emigraci, nejdi’fve
v USA a pote ve Francii. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed.
Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 140.
⁵²² ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpomfnky.
⁵²³ Dejmek, Jindi’ich, Ceskoslovenska diplomacie v dobe Druhe republiky (rfjen 1938-bfezen
1939), in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 9.
⁵²⁴ Frantisek Chvalkovsky (1885-1945), ceskoslovensky diplomat, od roku 1919 pracoval v prezidiu
ministerstva vnitra, v roce 1920 se stal prednostou politicke sekce ministerstva
zahranicnfch veci, v letech 1921 az 1923
vyslanec v Japonsku, pote do roku 1925 vyslanec v USA, v letech 1925 az 1927 byl
poslancem Narodniho shromazdeni za agrami stranu, v letech 1927 az 1932 vyslanec v Berline av
letech 1932 az 1938 v Rime, po odstoupeni ministra Krofty dne 4. i’ijna 1938 se stal
ministrem zahranicnfch veci, po nemecke okupaci se stal vyslancem Protektoratu Cechy a Morava v
Berline, kde v unoru 1945 zahynul pri leteckem naletu. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 108.
⁵²⁵ Dejmek, Jindi’ich, Ceskoslovenska diplomacie v dobe Druhe republiky (i’ijen 1938-bfezen
1939), in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 9.

na postu ministra zahranicnich veci zachoval svou funkci pfednosty sesteho odboru. Jeho
sekce byla povefena jeste ministrem Kroftou, aby provedla likvidaci vseho, co souviselo
s odstoupenim ceskoslovenskeho uzemi.⁵²⁶ Proto se ho dotklo, kdyz mu novy ministr odebral
vedeni nad casti jeho sekce, ktera mela na starosti likvidacni prace souvisejici z odstoupenim
uzemi Nemecku, ktera byla svefena vyslanci Kunzlu-Jizerskemu,⁵²⁷ ktery podle Fliedra vyuzil
situace, ze novy ministr je clenem agrami strany.⁵²⁸ Jeho vztah k Chvalkovskemu byl presto pomeme
dobry az na to, ze podle neho: ,,nektefi mladsf ufednfci z okruhu ministra
Chvalkovskeho, pfedevsfm Masafik,⁵²⁹ Cermak a Tomes, ktefi se asi pfipravovali k zmocnenf
klfcovych pozic na ministerstvu, intrikovali u ministra proti mne”.⁵³⁰
Behem fijna 1938 dostaval celou fadu zadosti o pomoc od obcaml a mest, jejichz uzemi melo
pfipadnou Nemecku a Polsku.⁵³¹ Pouze nepatma cast techto fadosti vsak byla uspesne vyfizena.⁵³²
Krome toho se take ucastnil jednani s polskym vyslancem v Praze Papeem⁵³³ o

⁵²⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1057, vzpominky na likvidaci MZV.
⁵²⁷ RudolfKlinzl-Jizersky (1883-1954), ceskoslovensky diplomat, v roce 1902 absolvoval kadetni
skolu v Praze a pote nastoupil do rakousko-uherske armady, v letech 1907 az 1910 studoval na vysoke
valecne skole ve Vidni, potom pusobil jako dustojnik na generalnim stabu v Litomeficich a na
zahranicnim odboru ministerstva obrany ve Vidni, v letech 1913 az 1914 by! v Moskve, v
roce 1915 jiz v hodnosti majora nastoupil jako spojovaci dustojnik u bulharske armady,
v cervnu 1918 by! jmenovan rakousko-uherskym vojenskym pfidelencem v Bulharsku, po vzniku
CSR nabidl sve sluzby Narodnimu vyboru a byl p:i’idelen sekci etnograficke a geograficke v
komisi pro ptipravu mirovych jednani. V dubnu 1919 odjel do Sofie jako delegat
ceskoslovenske vlady u velitele spojeneckych vojsk v Bulharsku, po podepsani mirove smlouvy v
listopadu 1919 se podilel na navazani diplomatickych styku mezi CSR a Bulharskem,
nasledne pak bylo v zafi 1920 zfizeno ceskoslovenske vyslanectvi v Sofii, ktere
vedl jako charge d’affaires, v letech 1920 az 1926 pusobil v usti’edi ministerstva
zahranicnich veci V politicke sekci, V teto dobe se take ucastnil jednani odzbrojovaci
konference Spolecnosti narodu v Zeneve jako generalni tajemnik ceskoslovenske delegace. V
letech 1926 az 1932 byl vyslancem v Rumunsku, kde se mu podafilo ziskat u rumunske
vlady souhlas s pravidelnymi schuzkami ministru zahranici CSR, Rumunska a Jugoslavie. V
roce 1932 byl jmenovan ceskoslovenskym vyslancem ve Svycarsku, kde zaroveii vykonaval
funkci ceskoslovenskeho delegatu u Spolecnosti narodu a u Mezinarodniho ui’adu prace.
Zacatkem roku 1938 byljmenovan vyslancem v Rakousku, avsak temef vzapeti v bfeznu 1938 doslo k
pfipojeni Rakouska k Nemecku. Pote se vratil zpet do Prahy, kde mu byly p:i’idelovany zvlastni
ukoly jako napf. v srpnu 1938 provazel Jorda Rucinama pfi jeho navsteve CSR. Po okupaci
v bfeznu 1939 byl povefen likvidaci ceskoslovenskeho ministerstva zahranicnich veci, avsak
jiz koncem roku 1939 byl propusten do duchodu. Politicka elita mezivalecneho
Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 143.
⁵²⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1057, vzpominky na likvidaci MZV.
⁵²⁹ Hubert Masafik (1896-1982), ceskoslovensky diplomat, vystudoval prava a nasledne
vstoupil do sluzeb ministerstva zahranicnich veci, v letech 1937 az 1938 parlamentni
tajemnik ministerstva zahranicnich veci, v letech 1938 az 1939 pfednosta kabinetu ministra
zahranicnich veci Chvalkovskeho, v letech 1939 az 1941 vedl koordinacni odbor protektoratni
vlady a pati’il k nejblizsirn spolupracovnikum generala Eliase, v fijnu 1941 zatcen
gestapem, ale o mesic pozdeji opet propusten diky intervenci. Srov. Vojtech Mastny,
vzpominky diplomata. Ze vzpominek a dokumentu ceskoslovenskeho vyslance, ed. Eduard Kubu, Petr
Luiiak, Otto Novak, Praha 1997, s. 261.; Masafik, Hubert, V promenach Evropy. Pameti
ceskoslovenskeho diplomata, Praha 2002. ⁵³⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1057,
vzpominky na likvidaci MZV.
⁵³¹ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 561, dopis Berana Fliedrovi z 18.
fijna 1938.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 574, dopis Dubickeho Flidrovi z 24. fijna
1938.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 615, Dopis Kut’alkove Fliedrovi z 11. fijna 1938.
⁵³² Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 580, dopis Frieda Fliedrovi z 9. listopadu
1938.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 753, Dopis Fliedra Obecni rade v Hrusove nad Odrou
z 25. listopadu 1938.
⁵³³ Kazimier Papee (1889-1979), polsky diplomat, v letech 1932 az 1934 generalni komisaf v
Gdaiisku, v Ietech 1937 az 1939 vyslanec v Ceskoslovensku, pote az do roku 1958 polsky
vyslanec ve Vatikanu. Dokumenty

uzemnich pofadavcich Polaku.⁵³⁴ Flieder sve rozhovory s timto vyslancem charakterizoval
takto: ,,Pfi kaide sve navsteve zvetfoval poiadavky… Musil videt, ie mi pfitom puka srdce, ale
byl nemilosrdny”.⁵³⁵ Polska vlada si narokovala Tesinsko a oblasti na Orave a Spisi,
ktere polska armada obsadilajiz zacatkem fijna 1938.⁵³⁶ Krome polskych pozadavku, zde byly take
uzemni naroky Budapesti na slovenske a podkarpatske uzemi. Ministr zahranicnich veci
Chvalkovsky se rozhodl, ze mad’arske uzemni naroky vuci republice rozhodne tzv. Videiiska
arbitraz pod patronaci Nemecka a Italie.⁵³⁷ Rozhodnutim z 2. listopadu 1938 teto
arbitraze bylo, ze jizni cast slovenskeho a podkarpatskeho uzemi pfipadla Mad’arsku.⁵³⁸
Jeste pfed
odjezdem ministra zahranicnich veci do Vidne se stupiiovaly uzemni pofadavky varsavske
vlady.⁵³⁹ Vecer 31. fijna 1938 se Flieder setkal s ministrem Chvalkovskym, ktery mu fekl, ze:
,,druhy den pfijde s novymi poiadavky, ktere }sou pry poiadavky konecnymi”.⁵⁴°Kdyz se I.
listopadu 1938 polsky vyslanec dostavil k ministrovi s n6tou sve vlady, ktera obsahovala tyto
konecne pofadavky, zavolal si ministr k sobe Fliedra, aby mu sdelil, ze: ,,ma zhotovit prvopis
polske n6ty… a zaroven prvopis nasi odpovedi, ve ktere Polakum pine vyhovujeme … a to za
pul hodiny”.⁵⁴¹ Flieder se to snazil podle svych slov ministrovi rozmluvit, avsak
nebyl uspesny.⁵⁴² Jelikoz vsak pulhodinovou lhutu nebylo mozne dodrzet, vysvetlil
zpozdeni Chvalkovskemu, ktery mu prubezne kazdych 10 minut volal, takto: ,,pisici
itfednice to nemohla v uvedenou dobu stihnout a to i presto, ie to byla nejlepsi pomocna sila
nasi mirove delegace v Pafiii”.⁵⁴³ Ten mu na to odpovedel: ,,ale tato konference trvala dve Zeta a
ja jsem dal lhutu pul hodiny”.⁵⁴⁴ Podle Fliedra bylo duvodem tohoto ministrova rozhodnuti
toto:
,,chtel patrne polskou vec vyfidit jeste pfed arbitraii, aby ve Vidni mohl operovat s tim, ie s
Polskem jsme }ii dohodnuti”.⁵⁴⁵ Presto se Fliedrovi dostalo uznani za jeho cinnost
vuci polskym uzemnim narokum, o cemz svedci dopis z 12. listopadu 1938:
,,okresni starostensky sbor slezsko-ostravsky… usnesl se jednomyslne podekovat Vam co
nejupfimneji

ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1936, ed. Jindfich
Dejmek, Sv. II., Praha 2003, s. 403.
⁵³⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c 182, vzpominky.
⁵³⁵ Tamtez.
⁵³⁶ Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s.
153.
⁵³⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.
⁵³⁸ Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995, s.
153.
⁵³⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.
⁵⁴⁰ Tamtez.
⁵⁴¹ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky; Gebhart, Jan, Kuklfk, Jan, Druha
republika 1938-1939: Svar demokracie a totality v politickem, spolecenskem a kulturnim zivote,
Praha 2004, s. 155.
⁵⁴² ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.
⁵⁴³ Tamtez.
⁵⁴⁴ Tamtez.
⁵⁴⁵ Tamtez.

za Vasi uspesnou praci pro zachovani statnich hranic. Svou cinnosti… ziskal jste si
plnou duveru nasich hranicafu, ktefijsou Vam za vse vdecni a hluboce zavazani”.⁵⁴⁶
Koncem listopadu 1938 se rozhodl pro vstup do strany Narodni jednoty.⁵⁴⁷ Jeho duvod pro vstup do
teto strany objas:iiuje jeho dopis Beranovi,⁵⁴⁸ ktery zastaval post pfedsedy strany:
,,byl bych opravdu st’asten, kdybych mohl jakkoli spolupracovat na budovani strany a
jeji cinnosti k st’astnejsi budoucnosti naseho naroda a tak teice zkousene vlasti”.⁵⁴⁹
Teprve 15. unora 1939 se stal clenem strany Narodni jednoty jako jeji zakladajici clen.⁵⁵⁰
Mezitim dne 11. ledna 1939 vypovedel najemni smlouvu z bytu v Badeniho ulici k 31. bfeznu
1939.⁵⁵¹ Planoval se totiz prestehovat s manzelkou a mladsi dcerou do sveho vlastniho domu v Praze
Kunraticich, ktery si koupil. Tento jeho plan mu vsak pfekazil manzel majitelky domu, ktery mu
napsal, ze: ,,Vasi vypoved’ nemohu vzit na vedomi, protoie jest dana opoidene. Pokud
se skutecne zamyslite se stehovat muiete nyni dat vypoved’ pouze ku 30. cervnu 1939.
Zadam Vas, abyste laskave obratem v tomto smyslu vypoved’ opravil, jeito bych jinak byl nucen
podat soudni namitky proti nespravne dane vypovedi”.⁵⁵² Fliedrovi tedy nezbylo nic jineho
nez tento byt vypovedet az 30. bfezna 1939, jelikoz v najemni smlouve
byla stanovena vypovedni doba na tri mesice, byl nucen platit najem za byt az do 30. cervna
1939.⁵⁵³ Krome toho zaplatil sve starsi dceri dum v Sedlcanech, ovsem s podminkou, ze se jeji
manzel doktor Novak vzda sveho naroku na tuto nemovitost a jedinym vlastnikem bude jeho dcera
Milada a po jeji pripadne smrti by dum zdedily jejich deti.⁵⁵⁴
Mezitim se blizil konec druhe republiky a jeji nasledne obsazeni, ke kteremu doslo 15.
bfezna 1939. Jiz vecer 14. bfezna 1939 byla nemeckou armadou obsazena Moravska Ostrava,

⁵⁴⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 764, dopis Okresniho starostenskeho sboru
slezsko-ostravskeho Flidrovi z 12. listopadu 1938.
⁵⁴⁷ Tamtez, inv. c. 561, dopis Fliedra Beranovi z 27. listopadu 1938.
⁵⁴⁸ Rudolf Beran (1887-1954), cesky agrami politik, v roce 1905 odesel do Prahy, kde
se stal pracovnikem Usti’edni jednoty ceskych hospodai’skych spolecenstev v Kralovstvi ceskem,
v roce 1906 se stal zamestnancem sekretariatu agrami strany, v letech 1909 se stal organizacnim
vedoucim a tajemnikem Svazu agramiho dorostu, v roce 1918 se stal usti’ednim politickym
tajemnikem agrami strany, diky teto funkci vybudoval rozsahlou sit’ stranickeho aparatu,
ktera se zamefila na obyvatelstvo na venkove, v roce 1935 byl zvolen pfedsedou agrami strany,
v listopadu 1938 agrami strana zanikla, z iniciativy agramiku se vedouci funkcionai’i
agrami strany, lidove strany, narodnich socialistu se rozhodli sve strany rozpustit a
sjednotit se ve Strane narodni jednoty, jejimz pfedsedou se stal Beran, v letech 1938
az 1939 byl ministerskym pfedsedou, po jmenovani prvni protektoratni vlady z politickeho
zivota odesel, v roce 1941 byl zatcen pro financni pomoc odbojovemu hnuti av roce 1942 odsouzen na
IO let k trestu odneti svobody, v kvetnu 1945 osvobozen, nasledne pak opet zatcen av roce 1947
odsouzen narodnim soudem k 20 letum odneti svobody. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 17.
⁵⁴⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 561, dopis Fliedrovi Beranovi z 27. listopadu 1938.
⁵⁵⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. c. 12, inv. c. 873.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv.
c. 768.
⁵⁵¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 606, dopis Fliedra Kloubovi z 11. ledna 1939.
⁵⁵² Tamtez, dopis Klouby Fliedrovi z 12. ledna 1939.
⁵⁵³ Tamtez, dopis Fliedra Kloubovi z 30. bfezna 1939.
⁵⁵⁴ Tamtez, inv. c. 550, dopis Novaka Fliedrovi z 31. kvetna 1939.

cimz chtelo Nernecko pfedejit jejirnu pfipadnemu obsazeni Polskern.⁵⁵⁵ Kolem 18 hodiny
podalo policejni feditelstvi v Moravske Ostrave prazskernu feditelstvi dalnopisern
tuto zpnivu: ,,nemecke vojsko pfekrocilo u Hrusova sta,tnf hranici a pochoduje
po silnici Radvanice-Michalkovice smerem na Tesinsko. Nemecke vojsko cestou
odzbrojuje ceskoslovenske bezpecnostni organy…”.⁵⁵⁶ Flieder se podle svych vzporninek
dozvedel tuto informaci od policejniho feditele Baxy z Moravske Ostravy, ktery byl jeho
znamyrn, tesne pfedtirn, nez bylo telefonni spojeni pferuseno.⁵⁵⁷ Ministr Chvalkovsky a
prezident republiky Hacha se o obsazeni Moravske Ostravy dozvedeli az po svern pfijezdu do
Berlina, kde pod natlakern podepsali dokurnent o obsazeni ceskych zemi nerneckou armadou.⁵⁵⁸
V 6 hodin rano 15. bfezna 1939 pfekrocila nernecka vojska hranice republiky.⁵⁵⁹ Jiz kolern
9 hodiny rano obsadili Nernci Ceminsky palac, kde sidlilo ceskoslovenske ministerstvo
zahranicich veci, .⁵⁶⁰ Zvlastni povefenec nemeckeho rninisterstva zahranicnich veci Ritter,⁵⁶¹
jehoz ukolern bylo obsadit ceskoslovenske ministerstvo zahranicnich veci a zlikvidovat co
nejdfive celou zahranicni sluzbu, vstoupil do budovy provazen ozbrojenyrn doprovodern.⁵⁶²
Jeho pravou rukou byl nemecky charge d’affaires v Praze Hencke⁵⁶³ a legacni rada
Mitis, ktery byl byvalym rakouskym diplomatem v Praze a jehoz pfednosti byla znalost
ceskeho jazyka.⁵⁶⁴ Nasledne svolal vyslanec Kmo, ktery zastupoval v dobe nepfitomnosti
ministra Chvalkovskeho, na poradu pfednosty sekci ministerstva zahranicnich veci, aby jim sdelil,
ze:
,,cinnost ministerstva bude zastavena a nesmi byt likvidovan spisovy material”.⁵⁶⁵ I
presto byla cast spisoveho materialu ministerstva zahranicnich veci znicena na pokyn
nekterych vedoucich ufedniku ministerstva.⁵⁶⁶ Jednim z nich byl i Flieder, ktery obdrzel
zpravu o chystanern zaboru zbytku ceskych zerni jiz v rannich hodinach 15. bfezna
1939, z tohoto duvodu zajel ihned do sidla ministerstva zahranicnich veci, kde podle svych
slov: ,,od rana

⁵⁵⁵ Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha 1979, s. 58.
⁵⁵⁶ Tamtez, s. 75.
⁵⁵⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.
⁵⁵⁸ Brandes, Detlef, Cesi pod nemeckym protektoratem: Okupacni politika, kolaborace a odboj
1939-1945, Praha 1999, s. 25.
⁵⁵⁹ Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha 1979, s. 13.
⁵⁶⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182.; Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha
1979, s. 125.
⁵⁶¹ Karl Ritter (1883-1968), nemecky diplomat, v letech 1937 az 1938 velvyslanec v Brazilii,
v letech 1939 az 1945 zastupce nemeckeho ministerstva zahranicnich veci v protektoratu. Dokumenty
ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1936, ed. Jindfich
DEJMEK, Sv. II., Praha 2003, s. 407.
⁵⁶² Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha 1979, s. 125.
⁵⁶³ Andor Hencke, nemecky diplomat, v letech 1936 az 1939, rada nemeckeho vyslanectvi v Praze, v
letech 1938 az 1939 vedl zastupitelsky ufad jako charge d’affaires. Vojtech Mastny, vzpominky
diplomata. Ze vzpominek a dokumentu ceskoslovenskeho vyslance, ed. Eduard Kubu, Petr Lunak, Otto
Novak, Praha 1997, s. 256.
⁵⁶⁴ Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha 1979, s. 125.
⁵⁶⁵ Nemecek, J., Likvidace ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bi’eznu 1939, in: AUC
Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 143.
⁵⁶⁶ Tamtez, s. 144.

prohliiel vsechny spisy sve sekce pravni a pro mezinarodni vztahy a vse co mohlo
nejak kompromitovat nase zpravodajce nebo slouiit Nemcum jsem znicil”.⁵⁶⁷ Touto cinnosti
se zabyval spolu s nekterymi dalsimi kolegy z ministerstva az do vecera, kdy z
Ceminskeho palace zamiril primo ke kancleri Samalovi, cimz zacalajeho odbojova cinnost.⁵⁶⁸

2.11 Urednikem protektoratu a zacatek odbojove cinnosti

brezna 1939 byl vynosem vudce a risskeho kanclere vytvoren protektorat Cechy a
Morava.⁵⁶⁹ Jeste predtim nez ministr Chvalkovsky odjel koncem dubna 1939 do Berlina, aby zde
prevzal post protektoratniho vyslance, poveril Fliedera spolecne s vyslanci Kiinzlem
Jizerskym a Kmem, provest faktickou likvidaci ministerstva zahranicnich veci, ktere bylo
mezitim pfemisteno do Toskanskeho palace.⁵⁷⁰ Vyslanec Kmo se vsak odmitl na likvidaci
ministerstva podilet, coz doklada i jeho pozdejsi prohlaseni: ,,Nevim o ni
iadnych podrobnosti, ponevadi jsem na ni nebral iadnou ucast” a jiz 22. cervna 1939
odjel do zahranici, kde se zapojil do protinemeckeho odboje.⁵⁷¹ Dalsim vyslancem
poverenym likvidaci ministerstva byl Kiinzl-Jizersky, ktery byl zase naopak koncem roku
1939 poslan do penze.⁵⁷² Tim padem zustal z teto trojice vyslancu poverenych likvidaci jen
Flieder, ktery se stal prednostou likvidacniho oddeleni a byl primo podrizen generalu
Eliasovi, ktery byl predsedou protektoratni vlady.⁵⁷³ Takto shmul sve nove poslani:
,,muj ukol v cele likvidujiciho ministerstva zahranicnich veci jest…, tuto byvalou
ceskoslovenskou sluibu uplne zlikvidovat”.⁵⁷⁴ Po skonceni likvidace ministerstva mel
odejit do Prazske mestske sporitelny.⁵⁷⁵ Krome Fliedra se likvidacnich praci na
ministerstvu ucastnil take vyslanec Rejholec⁵⁷⁶, ktery mel byt puvodne jiz v lete 1939 preveden
na ministerstvo vnitra, ale zrejme
⁵⁶⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.
⁵⁶⁸ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 4, inv. c. 182, vzpominky.; ANM, fond Robert
Flieder, k. 14, inv. c. 1057, vzpominky na likvidaci MZV.
⁵⁶⁹ Srov. Brandes, Detlef, Cesi pod nemeckym protektoratem: Okupacni politika, kolaborace a odboj
1939-1945, Praha 1999, s. 26.; Moulis, Miloslav, Osudny 15. bi’ezen, Praha 1979, s. 137.
⁵⁷⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1057, vzpominky na likvidaci MZV;
ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 780, dopis Chvalkovskeho Eliasovi z 27.
dubna 1939.; Nemecek, J., Likvidace ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bi’eznu 1939,
in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 153.
⁵⁷¹ Nemecek, Jan, Likvidace ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bi’eznu 1939, in:
AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 153.
⁵⁷² Srov. AMZV, osobni spis Rudolfo Ktinzla-Jizerskeho.; Nemecek, J., Likvidace
ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bi’eznu 1939, in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia
Historica XLVIII, s. 153.
⁵⁷³ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1048, navrh Chvalkovskeho Eliasovi, aby
povei’enim likvidace MZV byli povei’eni vyslanci: Flieder, Klinzl-Jizersky a Krno z dubna 1939.;
ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 637, dopis Nemecka Fliedrovi z 2. ledna 1941.
⁵⁷⁴ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 681, dopis Fliedra Sadkovi z 27. kvetna 1939.
⁵⁷⁵ Tamtez, k. 14, inv. c. 1054, seznam zamestnancu MZV pfichazejicich v uvahu k pfefazeni do
jineho resortu.
⁵⁷⁶ Vaclav Rejholec (1886-1967), ceskoslovensky diplomat, v roce 1910 ukoncil sva
pravnicka studia na univerzite v Praze a pote nastoupil advokatni praxi, v roce 1914
nastoupil do armady a kratce na to padl do

vzhledem k odchodu Krna do emigrace zustal v ministerstvu az do jeho uplneho konce.⁵⁷⁷
Dohled nad likvidacf ministerstva zahranicich vecf byl svefen baronu Mitisovi, ktery se
stal Fliedrovym spojencem v jeho ilegalni cinnosti na ministerstvu.⁵⁷⁸ Zakladem teto
cinnosti v tzv. ministerstvu zahranicnich vecf v likvidaci bylo ziskavani tajnych nemeckych
dokumentu, jejichz cflem bylo poskodit Nemecko.⁵⁷⁹
Mezitim vypukla 1. zafi 1939 druha svetova valka. To se take ihned projevilo hromadnym zatykanfm
obcanu protektoratu, ktefi byli podezreli z protinemeckych postoju. Toto zatykanf postihlo take
Fliedra, ktery byl v rannich hodinach 1. zafi 1939 pfevezen pfislusniky gestapa do veznice, kde
byl drzen az do vecernich hodin.⁵⁸⁰ Pote ho odvezli do Peschkova palace, kde bylo sidlo gestapa.
Ufednfk gestapa mu pouze sdelil, ze: ,,prozatim muie jit domu, ale ie jest proti nemu teike
podezfeni, a ie se k veci budou muset vratit”.⁵⁸¹ Mel tedy stesti, ktere vsak chybelo jeho
svagrovi, ktery pak nasledne stravil celou valku v koncentracnim ta.bore stejne jako jeho
otec senator Klouda. Bylo nekolik pficin, ktere Fliedra pfed timto osudem
zachranily. Za prve proti nemu gestapo nemelo dostatek dukazu, ze by se ucastnil
nejake ilegalni cinnosti a za druhe byl vysokym ufednikem protektoratu, ktery mel dostatek
vlivnych pfatel, ktefi se za jeho propusteni pfimlouvali. Podle Fliedra mel nejvetsi
zasluhu na jeho osvobozeni jeho pfitel v ministerstvu zahranicnich vecf v likvidaci baron
Mitis.⁵⁸²
Ani toto zatceni Fliedra neodradilo v pokracovani jeho odbojove cinnosti. Take se vetsinou spise z
moralniho hlediska sve povahy snazil nektera protektoratnf nafizeni bojkotovat.
Pfikladem je formulaf o arijskem puvodu, ktery jako jediny z ufedniku
ministerstva zahranicnich vecf v likvidaci odmitl podepsat.⁵⁸³ Krome sveho zamestnanf na
ministerstvu byl

ruskeho zajetf, v roce 1916 vstoupil do ceskoslovenskych legii v Rusku av roce 1917 odjel se svoji
jednotkou do Francie, v roce 1919 se stal vedoucim vojenske kancelare prezidenta
republiky, v roce 1922 vstoupil do diplomatickych sluzeb, kde az do roku 1927 pracoval v
ustredi ministerstva zahranicnich veci v Praze, v letech 1927 az 1931 by! ceskoslovenskym
vyslancem v Bulharsku, pote pracoval v politicke sekci v ustfedi v Praze, v roce 1938 by!
pfednostou prezidia, po nemecke okupaci v bfeznu 1939 by! povei’en likvidaci
ministerstva zahranicnich veci, pote se stahl do politickeho ustrani. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo by! kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s.
211.
⁵⁷⁷ Srov. AMZV, osobni spis Vaclav Rejholec.; Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota
Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20. stoleti 12, 1991, s. 150.
⁵⁷⁸ Nemecek, Jan, Likvidace ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bfeznu 1939, in: AUC Phil-Hist,
r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 153.
⁵⁷⁹ Tamtez, s. 154.
⁵⁸⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 937.; Cerna, Milena, Epizoda z
politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20. stoletf 12, 1991, s. 151.
⁵⁸¹ ANM, fond Robert Flieder, k. c. 13, inv. c. 937, vlastni popis vezneni gestapem.
⁵⁸² Tamtez, k. 10, inv. c. 631, dopis Fliedra Zamini z 1 I. srpna 1947.
⁵⁸³ Tamtez, inv. c. 697, dopis Veverky Fliedrovi z 10. listopadu 1940.

take clenem spravnich rad akciovych spolecnosti Ceskomoravske dopravni a Monospolu, kde byl zvolen
dokonce pfedsedou spravni rady.⁵⁸⁴
Mezitim se koncem roku 1940 blizil zaver likvidace byvale ceskoslovenske zahranicni
sluzby, coz doklada Fliedruv dopis Chvalkovskemu: ,,likvidace ministerstva…, jeste trvci, ale ma
se skoncit timto rokem… zbylo zde asi 16 ufedniku, ktefi maji pfejit, do
ministerstva socialni pece k dokonceni drobnych veci, ktere se i dale povlecou. Ja sam
sve dosavadni spolupracovniky na tuto posledni stanici nasi zahranicni sluiby nasledovat
nebudu”.⁵⁸⁵ Podle vladniho nafizeni z 13. ledna 1941 ukoncilo ministerstvo zahranicnich veci
v likvidaci svou cinnost dne 15. ledna 1941.⁵⁸⁶ Jeho agendu mela podle
pfislusnosti pfevzit ostatni protektoratni ministerstva a zprostfedkujici ulohu zde hralo
pfedsednictvo ministerske rady, kde byl z tohoto duvodu zfizen docasny ufad tzv.
likvidacni referat, jehoz vedenim byl povefen Flieder.⁵⁸⁷ Nasledne pak byl dne 1. cervna
1941 Flider pfefazen formalne pod ministerstvo financi.⁵⁸⁸ Tim padem se stal jeho
nepfimym nadfizenym take tehdejsi ministr financi Josef Kalfus,⁵⁸⁹ ale pro Fliedra zustaval
nadale jeho nadfizenym pfedseda vlady Alois Elias, ktery byl v zafi 1941 zatcen za svoji odbojovou
cinnost.⁵⁹⁰

cervna 1941 se provdala jeho dcera Bozena za majora Kastila, ktery byl pobocnikem zastupce
generalniho inspektora vladniho vojska.⁵⁹¹ Tato mladsi dcera vystudovala realne gymnazium
v Bme.⁵⁹² Nasledne studovala vysokou skolu, avsak vzhledem k uzavfeni vysokych
skol na podzim roku 1939 toto studium nedokoncila.
Dne 15. cervence 1941 likvidacni referat, jehoz byl pfednostou, zanikl.⁵⁹³ Jelikoz vsak
Flieder nebyl pro okupacni ufady pfilis duveryhodnou osobou, byl dan 31. fijna 1941 do

⁵⁸⁴ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 628, dopis Masai’ika Fliedrovi z 27.
cervence 1940.; ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 623, dopis Maisnera Fliedrovi z 3. dubna
1941.
⁵⁸⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. IO, inv. c. 779, dopis Fliedra Chvalkovskemu z 29. listopadu
1940.
⁵⁸⁶ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1052.; Nemecek, Jan, Likvidace
ceskoslovenske zahranicni sluzbypo 15. bfemu 1939, in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1,
StudiaHistoricaXLVIII, s. 157.
⁵⁸⁷ Srov. AMZV, osobni spis Robert Flieder.; Nemecek, Jan, Likvidace ceskoslovenske zahranicni
sluzby po 15. bfemu 1939, in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 157.
⁵⁸⁸ AMZV, osobni spis Robert Flieder.
⁵⁸⁹ Josef Kalfus (1880-1955), cesky financni odbomik, v roce 1920 nastoupil na
ministerstvo financi, v roce 1922 slozil maturitu av roce 1926 vystudoval prava, od roku
1933 pusobiljako pfednosta prezidia ministerstva financi, od roku 1936 s vyjimkou kratkeho obdobi
v roce 1937 byl ministrem financi az do roku 1945, behem okupace podporoval financne odboj,
po valce byl souzen v procesu s cleny protektoratni vlady, kde byl sice uman vinnym,
ale nebyl odsouzen. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed.
Frantisek Kolai’ a kol., Praha 1998, s. 119.
⁵⁹⁰ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 552, dopis Fliedra Kalfusovi a Eliasovi z 25. cervna
1941.
⁵⁹¹ Tamtez.
⁵⁹² Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 651, dopis Polaka Fliedrovi z, 9.
zafi 1938.; ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 815, dopis Fliedra Sichovi z 23. srpna
1938.
⁵⁹³ AMZV, osobni spis Robert Flieder.

pfedcasne penze, bez moznosti pfideleni k jinemu ufadu.⁵⁹⁴ Tim skoncila jeho dlouholeta
diplomaticka kariera, ktera zacala v roce 1918 ve Vidni vznikem Ceskoslovenske republiky.

3 Diplomat v penzi
3.1 V odboji

Po svem propusteni z protektoratnich sluzeb pokracoval i nadale ve sve odbojove cinnosti, ktera od
zacatku okupace spocivala pfedevsim v ziskavani dulezitych informaci pro Politicke ustfedi, jehoz
byl clenem. V roce 1942 mu bezprostfedne hrozilo, ze bude zatcen, avsak jeho osobni spis se na
policii ztratil.⁵⁹⁵ Po zatceni Richtra⁵⁹⁶ se stal zastupcem Ceskoslovenske strany narodne
socialisticke v Politickem ustfedi.⁵⁹⁷ Dalsimi cleny teto odbojove skupiny, s niz uzce
spolupracoval novinaf Jaroslav Jelinek, byli Ivan Derer⁵⁹⁸ za socialni demokraty, Josef
Nebesky za agramiky, Josef Novak za stranu lidovou, Vladimir Sis⁵⁹⁹ za narodni
demokraty a dale Eustach Molzer, ktery zastupoval narodni socialisty av pfipade Fliedrova
zatceni mel nastoupit najeho misto.⁶⁰°Flieder byl vyznamnym clenem teto odbojove skupiny, jelikoz
mel na starost jeji spojeni s Londynem.⁶⁰¹ Krome toho udrzoval take styk s ostatnimi

⁵⁹⁴ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 542, zivotopis z roku 1945.;
Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 150.
⁵⁹⁵ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991,
s. 151.
⁵⁹⁶ Ferdinand Richter (1885-1950), clen odbojove organizace Politicke ustfedi.
⁵⁹⁷ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991,
s. 151.
⁵⁹⁸ Ivan Derer (1884-1973), slovensky socialne demokraticky politik, studium prav
dokoncil v roce 1906 v Budapesti, pote se s pi’estavkami venoval advokacii az do roku 1939, v
listopadu 1918 se stal clenem Narodniho vyboru a Revolucnfho Narodniho shromazdenf, v roce
1918 byl kratce ministrem vojska a cetnictva, v letech 1918 az 1920 byl vladnfm
referentem v ministerstvu pro spravu Slovenska, pote by! dokonce kratky cas ministrem
tohoto ministerstva, v letech 1921 az 1922 a pak opet v roce 1926 byl ministrem pro
sjednocenf zakom1 a organizace spravy, nasledne byl pak v letech 1929 az 1934 ministrem skolstvf a
narodnf osvety, v roce 1934 by! jmenovan ministrem spravedlnosti av teto funkci vydrzel az
do roku 1938. V bi’eznu 1939 zustal v Praze,jelikoz na Slovensku nebyl vftan. Podflel se na
odbojove cinnosti pi’edevsim v oblasti zpravodajske, v roce 1944 by! zatcen gestapem a veznen az do
osvobozeni. V roce 1946 byljmenovan prezidentem Nejvyssiho soudu v Brne, po unoru 1948 odesel
do penze, v roce 1954 zatcen av roce 1955 byl odsouzen na tfi a pul roku do vezenf,
ale jeste v roce 1955 byl propusten v ramci vseobecne amnestie. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s.
39.
⁵⁹⁹ Vladimir Sis (1889-1958), cesky novinai’, pi’ed prvnf svetovou valkou byl
zpravodajem Narodnfch listu v Bulharsku, nasledne behem valky zajist’oval styk mezi
domacim a zahranicnim odbojem, v roce 1918 byl tajemnikem odbocky Ceskoslovenske narodnf
rady v Bulharsku a v letech 1918 az 1921 zastaval funkci tiskoveho atase v Sofii. Po
svem navratu do CSR vedl zahranichf rubriku Narodnich listu. Po okupaci se zapojil do ilegalni
odbojove organizace novinaru, v letech 1943 az 1945 byl veznen v koncentracnim tabofe.
Po osvobozeni byl v letech 1945 az 1949 jednfm z vedoucich redaktoru Lidove demokracie,
nasledne byl v roce 1949 zatcen a odsouzen k 25 letum vezenf, kde v roce 1958 take
zemi’el. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek
Kolar a kol., Praha 1998, s. 223.
⁶⁰⁰ Srov. Brandes, Detlef, Cesi pod nemeckym protektoratem: Okupacni politika, kolaborace a odboj
1939-1945, Praha 1999, s. 384.; Jelinek, Jaroslav, Politicke ustfedi domaciho odboje:
vzpominky a poznamky novinai’e, Praha 1947, s. 185.; Cerna, Milena, Epizoda z politickeho
zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20. stoletf 12, 1991, s. 151.
⁶⁰¹ Jelinek, Jaroslav, Politicke ustfedf domaciho odboje: vzpomfnky a poznamky novinai’e, Praha
1947, s. 171.

odbojovymi organizacemi a take mel kontakty ve vladnim vojsku, jehoz prislusnikem byl
major Kastil, manzel jeho mladsi dcery⁶⁰² Dale ziskal zpravy z Londyna prostrednictvim
radioveho pfijimace, ktery mel tajne schovany doma.⁶⁰³ Hlavni cinnosti odbojove skupiny
Politickeho ustfedi bylo v teto dobe vypracovat plan na bezprostfedni dobu po osvobozeni, ve kterem
by byly obsazeny hospodarske, spravni a politicke otazky.⁶⁰⁴ Jiz na podzim 1943
odvysilali do Londyna pomocf vysilacky nektere body sveho planu. Avsak teprve 7. dubna
1944 se Fliedrovi podafilo poslat cely plan do Velke Britanie, prostfednictvim kuryra
pres Svedsko.⁶⁰⁵ K tomuto riskantnimu kroku se rozhodli kvuli tomu, aby se s
myslenkami⁶⁰⁶ obsazenymi v jejich planu, ktery byl rozvrzen na patnact dni po skonceni
okupace, mohl seznamit prezident Benes, ktery ho zacatkem kvetna 1944 odsouhlasil,
prostfednictvim radioveho vysilani z Londyna. V teto dobe vsak dochazelo k rozsahlemu
zatykani osob z odbojovych skupin, se kterymi byl ve styku take Flieder.⁶⁰⁷ Tentokrat vsak nemel
stesti jako v roce 1942 a tato vlna zatykani tim padem postihla take jeho.
Podruhe byl veznen od 7. cervna 1944 a to az do 5. kvetna 1945.⁶⁰⁸ Po svem zatceni 7. cervna
1944 byl podroben vyslechu gestapem v Petschkove palaci, kde mu bylo sdeleno obvineni:
,,zatcen pro ilegalni cinnost velezradnou a spojeni s nepfitelem v dobe valky11•609 Pote byl
pfevezen do Pankracke veznice, kde mu byla pfidelena cela c. 265, kterou ve svych vzpominkach
popsal takto: ,,Tata mala, neutulna komurka s poskrabanymi a zaspinenymi stranami, s malym
okenkem nahofe u stropu a se zachodem, z nehoi vychazel za teplych dnu nepfijemny zapach, stala se
mi na dlouhou dobu domovem, a clovek tak pokies!, tolik slevil ze svych poiadavku, ie se v
Petschkove palaci a jeho mucirnach nemohl dockat okamiiku, kdy se opet octne na cele”.⁶¹⁰ Behem
doby sveho vezneni prodelal fadu vyslechu, pfi kterych byl

⁶⁰² ANM, fond Robert Flieder, k. 15, inv. c. 1063, plan Derera, Fliedra, Jelinka a dalsich
odbojaru na pi’evzeti moci po nacistickem padu.
⁶⁰³ Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinai’e, Praha
1947, s. 185.
⁶⁰⁴ Srov. Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19.
a 20. stoleti 12, 1991, s. 151.; Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje:
vzpominky a poznamky novinai’e, Praha 1947, s. 173.
⁶⁰⁵ Srov. Cerny, Vaclav, Ki’ik koruny ceske, Pameti 1938-1945, Brno 1992, s. 337.; Jelinek,
Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinai’e, Praha 1947, s. 183.
⁶⁰⁶ Hlavnimi myslenkami jejich planu, z kterych vychazeli bylo: cely narod je mozno sjednotit pouze
na zaklade principu kontinuity, legality a demokracie, k cemuz je nutno pouzit autority
prezidenta Benese, je nutne odmitnout kazdou diktaturu, je nutne vyuzit stranicky aparat
politickych stran a pote zredukovat pocet stran na dve az ti’i. Srov. Jelinek, Jaroslav,
Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinai’e, Praha 1947, s. 176-182.;
Cerna, Milena, Epizoda zpolitickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik kdejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 151.
⁶⁰⁷ Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinai’e, Praha
1947, s. 185.
⁶⁰⁸ ANM, fond Robert Flieder, k. 13, inv. c. 937, vlastni popis vezneni gestapem.
⁶⁰⁹ Tamtez, k. 11, inv. c. 767, statni ui’ad pro valecne poskozence.
⁶¹⁰ Srov. ANM, Robert Flieder, k. 13, inv. c. 937, vlastni popis vezneni gestapem.;
NA, Ministerstvo vnitra londynske vlady, k. 302.

dotazovan na fadu lidi, ktere nasledne varoval, ze se o ne zajima gestapo. Tyto cenne
informace pfedaval jednak prostfednictvim svych spoluveziiu a jednak diky navstevam
manzelky a mladsi dcery .⁶¹¹ Ovsem nedlouho po jeho zatceni stihl stejny osud take jeho zenu a
mladsi dceru Bozenu, ktere byly zatceny jiz v zafi roku 1944 a zbytek okupace stravily
v Terezine.⁶¹² Jelikoz byl Flieder pfed valkou ceskoslovenskym vyslancem v Madridu, rozhodla se
spanelska vlada intervenovat za jeho propusteni prostfednictvim sveho vyslanectvi v
Berline, aby: ,,zakrocilo v jeho prospech a totei ucinilo i v pfipade jeho choti a
dcery”.⁶¹³ Avsak tato akce madridske vlady skoncila zcela bezvysledne.

3.2 Povalecmi leta 1945-1948

Vezeni sice nezlomilo jeho dusevni optimismus a vuli, ale podepsalo se na jeho zdravotnim stavu⁶¹⁴,
ktery byl v <lobe jeho osvobozeni tak spatny, ze musel byt hospitalizovan, nejdfive v provizomi
nemocnici mezinarodniho Cerveneho kfize ve Vrsovicich, odkud byl nasledne pfevezen do
Vinohradske nemocnice, kde se z nasledku vezneni lecil nekolik mesicu.⁶¹⁵ Jeho zdravotni stav se
sice postupne zlepsil natolik, ze mohl byt z nemocnice propusten, ale i pote musel byt opakovane
hospitalizovan.⁶¹⁶ Z toho duvodu, nemohl ihned po valce nastoupit zpet na ministerstvo
zahranicnich veci.⁶¹⁷ To take zapficinilo, ze nebyl reaktivovan v zahranicni sluzbe, ale
bylo mus ohledem na dovrseny vek potvrzeno penzionovani z roku 1941.⁶¹⁸ Tim pro neho
definitivne skoncila nadeje na navrat do diplomatickych sluzeb. Presto se nevzdaval a snazil se
najit vhodne misto pro sve uplatneni ve statni sfefe, avsak byl vetsinou odbyt slovy:
,,Dosud plat[ striktni zakaz pfijimani novych sil do statni sluiby. Tento zakaz plat[ i pro Vas,
nebot’ jste se po osvobozeni roku 1945 nevratil do statni sluiby”.⁶¹⁹ Ve sve snaze o
ziskani mista vsak pokracoval, jelikoz behem valky prisel o znacnou cast svych financnich
prostredku a ze sve penze nedokazal zit, proto se na zaklade rady od sve pfitelkyne Szathmaryove,
obratil

⁶¹¹ Srov. Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19.
a 20. stoleti 12, 1991, s. 151.; Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje:
vzpominky a poznamky novinafe, Praha 1947, s. 186.
⁶¹² Srov. Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinafe,
Praha 1947, s. 186.; NA, Ministerstvo vnitra londynske vlady, k. 302, seznam zatcenych osob.
⁶¹³ NA, Ministerstvo vnitra londynske vlady, k. 302, seznam zatcenych osob.
⁶¹⁴ Behem vezneni a vyslechu utrpel tato zraneni: vyvraceni palce na leve ruce, poraneni nartu a
kotniku na obou nohach po zmlaceni kovovym obuskem, plicni neduh, pupecni kyla, poraneni
jater a nasledkem toho choroba zlucniku. ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 767, statni mad
pro valecne poskozence.
⁶¹⁵ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 767, statni ui’ad pro valecne poskozence;
Jelinek, Jaroslav, Politicke usti’edi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinafe, Praha 1947,
s. 206.
⁶¹⁶ ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 767, statni mad pro valecne poskozence.
⁶¹⁷ Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbornik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 151.
⁶¹⁸ Tamtez.
⁶¹⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 725, dopis Kabinet ministra post Fliedrovi z 30.
i’ijna 1946.

zacatkem roku 1947 na ministra Drtinu⁶²⁰ s fadostf, aby mu obstaral ufad v nejake mezinarodnf
organizaci v zahranici.⁶²¹ V dubnu 1947 se take uchazel o mfsto redaktora v obnovene redakci Nasi
doby, ve ktere psal jiz za prvni svetove valky.⁶²² Jeho pfedstavy o obnovene spolupraci s redakcf
Nove doby osvetluje jeho dopis z 8. dubna 1947 vydavateli Janu Laichterovi, kteremu napsal:
,,Mohl bych Varn nabidnout napf. do kaide cisla pfehled zahranicne-politickych udalosti
za uplynuly mesic, nebo napf. pravni fad. V tom bych sledoval vse zakonodarne i
administrativni, co bylo provedeno nebo zavedeno k zabezpeceni demokratickeho zfizeni a
fadu”.⁶²³ Ten mu odpovedel, ze: ,,to rozhodnuti spada pod pravomoc redaktora a profesora
Macka⁶²⁴, kteremu Fliedruv dopis pf edal “.⁶²⁵ Profesor Macek mu sice odpovedel, ale
moc slibne to s jejich budoucf spolupracf nevypadalo: ,,budu o tom v pfisti schuzi redakcniho
kruhu mluvit, zdali by se nemohly trochu ztencit jine rubriky, aby alespon jednou za
dva nebo tfi mesice mohla byt vloiena stat’ o zmenach v oboru pravnich”.⁶²⁶
Mezitfm se take venoval politice, kterou kvuli svemu dlouhodobemu pobytu v zahranicf pfed
valkou zanedbaval. Jiz v roce 1945 vstoupil opet do Ceskoslovenske strany narodne
socialisticke, jejfmz clenem byl od roku 1920. Ve strane pusobil v fade komisf, ucastnil
se take ruznych pfednasek, ktere strana pofadala a psal clanky do obnovenych
stranickych
periodik.⁶²⁷ Jak uz vyplyvalo z povahy jeho byvaleho zamestnanf zabyval se nejvfce oblasti
zahranicne-polickou. Takto zhodnotil jeden ,,levicove zamefeny ucastnik” jeho pfednasku o
zahranicni politice, ktera se konala v srpnu 1947 v ramci skoleni mladych
narodnfch
⁶²⁰ Prokop Drtina (1900-1980), cesky mirodne socialisticky politik, v roce 1923 vystudoval
pravnickou fakultu v Praze, v letech 1924 az 1929 zamestnancem financni prokuratury, pote
byl az do roku 1938 zamestnancem Kancelal’e prezidenta republiky, v letech 1936 az 1938 by!
osobnim tajemnikem prezidenta Benese. V roce 1939 pracoval na Nejvyssim spravnim soudu, v
letech 1939 az 1940 se podilel na odbojove cinnosti, nasledne pak v roce 1940 odesel do Velke
Britanie, kde behem valky pusobil jako politicky referent Benese, v letech 1945 az 1948 by!
clenem pl’edsednictva a poslancem Ceskoslovenske strany narodne socialisticke, krome toho by!
take ministrem spravedlnosti, dne 28. unora 1948 se pokusil o sebevrazdu, nasledne by! v
letech 1948 az 1953 ve vysetfovaci vazbe, v roce 1953 by! odsouzen k 15 letum odneti
svobody za velezradu, v roce 1960 by! amnestovan. V letech 1961 az 1967 pracoval v knihovne
Narodniho technickeho muzea v Praze. Hodny, Martin, Ceskoslovensti politici 1918-1991, Praha 1991,
s. 23.
⁶²¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 14, inv. c. 1058, dopis Fliedra Drtinovi z 1. zafi 1947.
⁶²² Tamtez, k. 10, inv. c. 606, dopis Klouba Fliedrovi z 12. ledna 1939.
⁶²³ Tamtez.
⁶²⁴ Josef Macek (1887-1972), cesky narodohospodaf a socialne demokraticky politik, studoval
filosofii a prava v Praze av Berline, v roce 1911 ziskal titul doktora prav, v roce 1912 se stal
ucitelem narodniho hospodafstvi na obchodni akademii v Praze, po vmiku CSR pusobil kratce na
ministerstvu zemedelstvi, v letech 1919 az 1921 pusobil na Statnim pozemkovem ufade, v roce
1921 se habilitoval, pote byl jmenovan mimofadnym a v roce 1926 fadnym profesorem Vysoke
skoly obchodni v Praze, v roce 1917 vstoupil k socialni demokracii, avsak jiz v roce 1919 z ni
vystoupil, do strany se vratil az v roce 1923 a stal se clenem obecniho zastupitelstva v Praze,
v letech 1928 az 1939 byl poslancem, v Ietech 1923 az 1949 vedl casopis Nase doba, v roce
1949 emigroval do USA, kde do roku 1960 pi’ednasel na univerzite v Pittsburghu, od roku
1952 by! clenem Rady svodneho Ceskoslovenska. Politicka elita mezivalecneho Ceskoslovenska
1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998, s. 152.
⁶²⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 622, dopis Laichtera Fliedrovi z 10. dubna 1947.
⁶²⁶ Tamtez, dopis Macka Fliedrovi z 15. dubna 1947.
⁶²⁷ Tamtez, k. 11, inv. c. 715, ceskoslovenska stana narodne socialisticka.

socialistu: ,,vetsina jeho feci obsahovala utoky a demagogii a vedome Iii, tak jako
vsichni ostatni se snaiil naockovat mladym nenavist ke KSC a SSSR, zapadnicky smer a myslenky, ie
neni vlastne u nas demokracie, ie se museji bat mluvit, ie neni svoboda atd. “.⁶²⁸ Temer ihned po
komunistickem prevratu v (morn 1948 byla Ceskoslovenska strana narodne socialisticka
ovladnuta privrzenci komunistu. Tim skoncila pro Fliedra jeho prace pro narodne
socialistickou stranu.

3.3 Posledni tezka leta

Techto poslednich 12 roku zivota pro neho byly obzvlast’ obtizne. Jeho dosavadnf rodinny zivot
se rozpadl. Rozvedl se totiz se svojf prvnf manzelkou Miladou a vzal si Jaroslavu
Cadskou, ktera byla o 33 let mladsf nez on. Toto druhe manzelstvf vsak nebylo prflis st’astne,
coz dokazujf jeho pozdejsf slova: ,,Mel-Ii bych se ienit po tfeti, rozhodne si to
budu rozmyslet”.⁶²⁹ Jeho kucharka, ktera u neho ajeho byvale zeny Milady, slouzila od roku 1920
vymyslela pro jeho novou mladou zenu prezdfvku ,,kostra”, jelikoz podle nf byla az moc
sV1t’hla, .630
Jeste v roce 1948 dostal nabidku odjet prednaset na univerzitu do Uruguaye, kterou vsak
odmitl.⁶³¹ Svou roli zde sehralo nekolik okolnosti, ktere ho primely zustat v Ceskoslovensku.
Jednak byl jiz dost stary na to, aby si zvyknul na novou zemi a jednak vefil, ze se komuniste
dlouho u moci neudrzi. Pozdeji vsak tohoto sveho rozhodnuti litoval, coz doklada
jeho dopis: ,,Snad by mi pfece Jen byvalo tenkrate lepe v Montevidiu”.⁶³²
Kvuli svemu zdravotnimu stavu pobyval od roku 1945 velmi casto v Karlovych Varech. Jeho
nezdolnou vuli prosadit sve opravnene naroky i po zmene pomeru po unoru 1948 dokresluje
drobna prihoda pfi koupi listku na koncert Ceske filharmonie, ktery se konal v
grandhotelu Pupp v Karlovych Varech. Jako valecny poskozenec mel narok na slevu, kterou mu vsak
pokladni odmitla uznat a odkazala ho na reditele hotelu, ktery mu vsak odpovedel, ze: ,,My
jsme narodni podnik, my iadne slevy nedavame”.⁶³³ Flieder se mu podle svych vlastnich
slov snazil celou situaci objasnit, avsak feditel mu fekl: ,,Jana Vas nemam cas”.⁶³⁴ Flieder
nakonec vysel z tohoto boje vitezne, coz doklada dopis z feditelstvi hotelu: ,,Postou

⁶²⁸ NA, US-NSS AMY, k. 55, zprava o skoleni bojuvek MNS.
⁶²⁹ ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaryove z 8. ledna 1953.
⁶³⁰ Tamtez.
631 Tamtez, inv. c. 803, konzulat Urugvay.
⁶³² Tamtez, inv. c. 810, dopis Fliedra z 28. ledna 1953.
⁶³³ Tamtez, inv. c. 722, dopis Fliedra Druzine ceskoslovenskych valecnych poskozencu z 12. cervence
1949.
⁶³⁴ Tamtez.

zasilame Kcs 70,- s omluvou, ie tuto slevu die §87 164/46 sb. si iadny z navstevniku od roku I 945
doposud nevyiadal, takie jsme nemeli pfileiitost ziskat informace o tomto zakone”.⁶³⁵
V roce 1949 ho velmi zarmoutilo rozhodnuti, ze firma Monospol, ve ktere v roce 1941 byl
zvolen pfedsedou spravni rady, bude zlikvidovana, o cemz svedci jeho dopis: ,,Sedim jeste
nekolik tydnu v likvidacnich mistnostech firmy Monospol a vyuiivam s rozkosi iluze, ie neco, co
jsem spoluvytvafel, jeste trva”.⁶³⁶ Nasledne pak nabidl sve sluzby
Druzine ceskoslovenskych valecnych poskozencu, jejimz clenem byl od pocatku roku 1947.⁶³⁷
Chtel zde pfedevsim uplatnit sve bohate znalosti cizich jazyku, jelikoz se uvazovalo o
zfizeni kancelafe pro pfeklady.⁶³⁸ Avsak i tato organizace nemela dlouheho trvani a v
roce 1952 ukoncila svoji cinnost.⁶³⁹ V teto dobe take exteme pracoval v narodohospodaiskym
ustavem pfi Ceske akademii ved a umeni, avsak tato spoluprace byla brzy ukoncena
vzhledem k likvidaci teto organizace.⁶⁴⁰ Jedinym jeho uspechem bylo, ze dne 17. bfezna
1952 byl jmenovan intemim clenem komise pro organizaci spravy Masarykovy akademie
ved.⁶⁴¹ Nasledne se take uchazel se o misto v pfirodovednem vydavatelstvi, avsak byl
odmitnut kadrovym oddelenim s oduvodnenim, ze: ,,v dusledku zavedene systematizace
jsou jii
vsechna mista obsazena”.⁶⁴² Podle neho bylo skutecnym duvodem odmitnuti to, ze: ,,propadl prV•z
1-,!.d , ,,, 643
Nasledujici rok se jeho uz tak dost tezka situace jeste zhorsila. Jeste koncem roku 1952
opatfil praci svym manzelkam, byvale i soucasne, kterym opatfil mista v
administrative.⁶⁴⁴ Flieder to charakterizoval slovy: ,,Jinym pomahal, sam sobe pomoci nemuie”.⁶⁴⁵
Nasledne byl oznacen za vykofist’ovatele pracujici tridy a z toho duvodu mu byla v cervnu 1953
snizena penze pod zivotni minimum, s cimz souviselo i zabrani vseho ostatniho
majetku.⁶⁴⁶ Jeho tehdejsi tezkou financni situaci a pocity nejlepe vystihuje jeho dopis
Ctenarskemu klubu, jehoz byl clenem: ,,S velkym politovanim musim Vas iadat, abyste mne
uvolnili z fad svych clenu. Ackoli jsem nic nespachal nei ie jsem vidy verne a usilovne slouiil
svemu narodu, by!

⁶³⁵ ANM, fond Robert Flieder, k. 11, inv. c. 722, dopis Reditelstvi grandhotelu Pupp Fliedrovi z

zai’i 1949.
⁶³⁶ Tamtez, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaiyove z 27. i’ijna 1949.
⁶³⁷ Tamtez, inv. c. 722, grand hotel Pupp.
⁶³⁸ Tamtez, inv. c. 721, druzina ceskoslovenskych valecnych poskozencu.
⁶³⁹ Tamtez, k. 15, inv. c. 1097, rozpusteni druziny ceskoslovenskych valecnych poskozencu ke
dni 15. bi’ezna 1952.
⁶⁴⁰ Tamtez, k. 11, inv. c. 711, ceska akademie ved a umeni v Praze.
⁶⁴¹ Tamtez, k. 10, inv. c. 744, dopis Masaiykovy akademie ved Fliedrovi z 8. dubna 1952.
⁶⁴² Tamtez, inv. c. 758, dopis Pi’irodovedneho vydavatelstvi Fliedrovi z 31. i’ijna 1952.
⁶⁴³ Tamtez, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaiyove z 16. i’ijna 1953.
⁶⁴⁴ Tamtez, dopis Fliedra Szathmaiyove z 8. ledna 1953.
⁶⁴⁵ Tamtez.
⁶⁴⁶ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaiyove z
i’ijna 1953.; Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam
a 20. stoleti 12, 1991, s. 151.

jsem zbaven tak velke casti sve penze, ie musfm skrtnout vydanf na knihy, jejichi zakupovanf bylo
vidy mou velkou radostf”.⁶⁴⁷ Flieder se vsak ani presto nehodlal vzdat a snazil se brat
svuj zivot s nadhledem: ,,Nicfm se nedam zlomit. Chci ift a pracovat. Rozhodl jsem se tedy
bud’ cistit boty na Vaclavskem namestf nebo de/at pruvodcfho na elektrickych drahach”.⁶⁴⁸
Take si v pozitivnim slova smyslu dokazal zduvodnit zamitave zadosti o praci: ,,Zda se,
ie moje jmeno je proklete. Alespon ma clovek vedomi, ie nadarmo neiil”.⁶⁴⁹ Jeho zdravotni stav se
ovsem zacal velmi rychle zhorsovat a nakonec podlehl tezke nemoci dne 16. srpna 1957.⁶⁵⁰ Jeste
pfed smrti stacil vylicit sve pocity, ktere popsal takto: ,,Mel jsem pocit
uplne beznadejnosti do budoucnosti, uplne zbytecnosti vseho, co jsem dosud podnikal. Jii se mi
nic z toho, co jsem pfipravoval do budoucna a co jsem chtel v iivote jeste provest,
nezdalo duleiitym, naopak zdalo se to byt neduleiitym… A vubec nic nenf duleiite!
Jen Jakasi pronikava lftost nad celym mym iivotem mne mucila”.⁶⁵¹

⁶⁴⁷ ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 728, dopis Fliedra Ctenafskemu klubu z 8. (mora 1954.
⁶⁴⁸ Tamtez, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaryove z 16. fijna 1953.
⁶⁴⁹ Tamtez, dopis Fliedra Szathmaryove z 8. ledna 1953.
⁶⁵⁰ Srov. ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 545, funrtni omameni Roberta
Fliedra.; Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a

stoleti 12, 1991, s. 152.
⁶⁵¹ ANM, fond Robert Flieder, k. 1, inv. c. 6, vlastni vyliceni poslednich dni a hodin pi’ed
smrti.

4 Zaver

Ceskoslovensky diplomat Robert Flieder byl velmi pracovity a ctizadostivy clovek, ktery byl
vecne nespokojeny a neustale touzil po ,,lepsim a vyznamnejsim” pracovnim uplatneni, coz
zduvodiioval vetsinou slovy: ,, chtel bych misto tak duleiite, aby me davalo moinosti k
praci V sirokem rozsahu,.,652
V prvni etape Fliedrova zivota bylo jeho cilem stat se vysokoskolskym profesorem,
cemuz obetoval mnoho usili a casu. Jeho nezdolnou vuli jit za svym snem, i pres pocatecni
neuspechy, doklada delka jeho habilitacniho snazeni, ktere trvalo plnych patnact let.
Jeho nadeje na habilitaci byla pohlbena spolu s umrtim profesora Riegra, ktery mu byl
jedinym pfitelem a radcem. Dalsim vyznamnym meznikem jeho zivota byl siiatek s dcerou Frantiska
Veseleho, ktery mu pomohl svymi styky v jeho diplomaticke kariefe.
Behem sve diplomaticke sluzby byl pouze dvakrat spokojen se svym
postem ceskoslovenskeho vyslance a to v Polsku a v Jugoslavii, jelikoz se mohl aktivne podilet
na sblifovani techto zemich s Ceskoslovenskem, coz povafoval za odpovidajici
poslani vzhledem ke svym ambicim To vyplyva zjeho nazoru na sluzebni postup diplomata, ktery by mel
vzdy dostat v nove funkci vyssi post nez zaujimal drive: ,,byl-li sekretafem muie se vratit jako
legacni rada, byl-li radou muie pfijit jako vyslanec, jinak se doiiva urcite zklamani”.⁶⁵³
Jeho zaverecnou cinnosti v ministerstvu zahranicnich veci byla likvidace tohoto
ministerstva, kterou mel na starosti. Jiz behem likvidacnich praci na ministerstvu byl zapojen do
odbojove cinnosti, ve ktere pokracoval i po svem penzionovani v roce 1941.
Zaverecna leta jsou spojena s jeho snahou ziskat praci, bez niz si nedokazal pfedstavit svuj
zivot, coz vystihuje jeho prohlaseni, ktere ho provazelo celou jeho zivotni cestou: ,,Chci iit a
pracova,ti.654

652ANM, fond Robert Flieder, k. 10, inv. c. 605, dopis Fliedra Klofacovi z 3. srpna 1938.
653 Tamtez, k. 4, inv. c. 198, vzpominky.
654 Tamtez, k. 10, inv. c. 832, dopis Fliedra Szathmaryove z 8. ledna 1953.

5 Summary

JUDr. Robert Flieder, the diplomat from Czechoslovakia

Robert Flieder ranked among the czechoslovakien diplomats, which took part on
establishment on Czechoslovakien diplomacy. After his study in the Faculty of Law in Prague he
became his carier as official on Prague municipal authorities, during it he try to habilitate in
the Charles Univerzity.
At the end of the first World war he become the Secretary of Czech association in
Wien. After the establishment of the independent Czechoslovakia he took part in
the likvidation of union with Austrian-Hungrian Empire. After that he entered diplomatic service.
During his diplomatic carier he worked as a czechoslovakien Ambassador in Switzerland
(1921 – 1924), in Poland (1924-1927), in Sweden, in Norway and Litvuania (1927-1930),
in Yugoslavia (1930-1933) and in Spain and Portugal (1935-1937).
After his return to Prague he become the head of the legal department in the Ministry of Foreign
Affaires. After German occupation he was entrusted with liquidation of the Ministry.
After that in 1941 he was sent to retirement.
For his resistence activity he was sent before the end of the war to prison., he was
taken ill and for the healthy reasons he didnt return back after the war to active service.
After the year 1948 he was oppressed and was not permited actively worked. This
sigmatized the end of his life.

6 Prameny a literatura

I. Archivni prameny:

Archiv Hlavniho rnesta Prahy:
Vestnik obecni – kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1906, r. XIII, Praha 1907. Vestnik
obecni-kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1907, r. XIV, Praha 1908. Vestnik obecni-kralovskeho
hlavniho rnesta Prahy, rok 1908, r. XV, Praha 1909. Vestnik obecni – kralovskeho hlavniho rnesta
Prahy, rok 1909, r. XVI, Praha 1910. Vestnik obecni – kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1910,
r. XVII, Praha 1911. Vestnik obecni-kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1911, r. XVIII, Praha

Vestnik obecni-kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1912, r. XIX, Praha 1913. Vestnik
obecni -kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1913, r. XX, Praha 1914.
Vestnik obecni-kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1914, r. XXI, Praha 1915. Vestnik
obecni-kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1915, r. XXII, Praha 1916. Vestnik obecni –
kralovskeho hlavniho rnesta Prahy, rok 1916, r. XXIII, Praha 1917. Vestnik obecni-kralovskeho
hlavniho rnesta Prahy, rok 1917, r. XXIV, Praha 1918. Vestnik obecni -kralovskeho hlavniho rnesta
Prahy, rok 1918, r. XXV, Praha 1919.

Archiv Ministerstva zahranicnich veci (AMZV) CR: Kroftuv archiv
Odd. I/1-I/2, diplornaticky sbor 1918-1939 Odd. I/1-I/2, MZV v likvidaci 1939-1945 Osobni spisy
Protektorat 1939-1945
Politicke zpravy Viden 1918-1921 Politicke zpravy Bern 1931-1924 Politicke zpravy Varsava 1924-1927
Politicke zpravy Stockholm 1927-1930 Politicke zpravy Belehrad 1930-1933 Politicke zpravy Madrid
1935-1938

Archiv Narodniho rnuzea (ANM):

Bohus Rieger st.
Frantisek Vesely
Jan Kapras
Milada Paulova-Maffie
Prernysl Sarna!
Robert Flieder

Narodni archiv (NA) Praha:

Ceskoslovenska strana narodne socialisticka – ustredni sekretariat (US-NSS)
Ministerstvo vnitra loildynske vlady
Ufad fisskeho protektora pro Cechy a Moravu
Vystfizkovy archiv Ministerstva zahranicnich veci (MZV-VA)

II. Vydane prameny:

Acta Occupations Bohemie et Moravie. Dokumenty z historie ceskoslovenske zahranicni politiky
1939-1943, ed. Libuse Otahalova a Milada Cervinkova, sv. I. a II., Praha 1966.
Anatomie okupacni politiky hitlerovskeho Nemecka v Protektoratu Cechy a Morava.
Dokumenty z obdobi fisskeho protektora Konstantina von Neuratha, ed. Miroslav Ka.my, Jaroslava
Milotova, Sbomik k problematice dejin imperialismu, sv. 21, Praha 1987.
Benes, Edvard, Deset let ceskoslovenske zahranicni politiky, Praha 1928.
Dokumenty k historii mnichovskeho diktatu 1937-1939, ed. P. Stfezenec, Praha 1979.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Vznik Ceskoslovenska 1918, ed.
Jindfich Dejmek, Frantisek Kolar, Praha 1994.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika a vznik Male
dohody 1920-1921, ed. Jindfich Dejmek, sv. I. a II., Praha 2005.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1938,
ed. Jindfich Dejmek, sv. I., Praha 2000.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce 1938,
ed. Jindfich Dejmek, Sv. II., Praha 2004.
Dokumenty ceskoslovenske zahranicni politiky. Ceskoslovenska zahranicni politika v roce
1936, ed. Jindfich Dejmek, Sv. I. a II., Praha 2003.
Cechura, Jaroslav, Cechurova, Jana, Edvard Benes: diplomat na cestach, Praha 2000.
Cerny, Vaclav, Kiik koruny ceske, Pameti 1938-1945, Brno 1992.
Edvard Benes: Cirkulami telegramy 1920-1935, ed. Jindfich Dejmek, Praha 2002.
Feierabend, Ladislav Karel, Politicke vzpominky I., Brno 1994.
Jelinek, Jaroslav, Politicke ustfedi domaciho odboje: vzpominky a poznamky novinafe, Praha
1947.
Kopecky, Jaromir, Pameti diplomata, Praha 2004.
Kunzl-Jizersky, Rudolf, V diplomatickych sluzbach CSR, Praha 1947.
Masafik, Hubert, V promenach Evropy. Pameti ceskoslovenskeho diplomata, Praha 2002.
Plesinger-Bozikov, Miroslav, Vzpominky na odboj, Praha 1997.
Vojtech Mastny, vzpominky diplomata. Ze vzpominek a dokumentu ceskoslovenskeho vyslance, ed.
Eduard Kubu, Petr Luiiak, Otto Novak, Praha 1997.

III. Literatura:

Becvar, Jindfich, a kol., Dejiny University Karlovy: 1918-1990, dil. 4, Praha 1998.
Belina, Pavel, Moravcova, Dagmar, Kapitoly z dejin mezinarodnich vztahu 1914- 1941, Praha
1998.
Brandes, Detlef, Cesi pod nemeckym protektoratem: Okupacni politika, kolaborace a odboj
1939-1945, Praha 1999.
Brach, Radko, Ceskoslovensko a Evropa v polovine dvacatych let, Praha 1996.
Bystricky, Valerian, Otazka garancii hranic Ceskoslovenska po mnichovskej konferenci, in:
Slovansky pfehled, 1990, c. 2., s. 115-125.
Dejmek, Jindfich, Ceskoslovenska diplomacie v dobe Druhe republiky (fijen 1938- bfezen 1939),
in: AUC Phil-Hist, r. 1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 9-26.
Dejmek, Jindfich, Ceskoslovensko, jeho sousede a velmoci ve XX. stoleti (1918- 1992):
Vybrane kapitoly z dejin ceskoslovenske zahranicni politiky, Praha 2002.

Dejmek, Jindfich, Historik v cele diplomacie: Kamil Krofta. Studie z dejin ceskoslovenske
zahranicni politiky v letech 1936-1938, Praha 1998.
Dejmek, Jindfich, Milan Hodza a ceskoslovenska zahranicni politika v tficatych letech
(1935-1938), in: Modemi dejiny 7, 1999, s. 65-82.
Dvofakova, Zora, Nez se stal prezidentem, T. G. Masaryk a realiste 1882-1918, Praha 1997.
Cerna, Milena, Epizoda z politickeho zivota Roberta Fliedera. Sbomik k dejinam 19. a 20.
stoleti 12, 1991, s. 149-166.
Eliasova, Jaroslava, Pasak, Tomas, Heydrich do Prahy -Elias do vezeni, Praha 2002.
Filipek, Jan, Mnichov 1938: Hra o Ceskoslovensko, Praha 2001.
Forbelsky, Josef, Ceskoslovenska zahranicni politika a spanelska obcanska valka 1936-1939,
in: SE, r. 13, 1997, s. 23-33 a 91-104.
Gajanova, Alena, CSR a stfedoevropska politika velmoci 1918-1938, Praha 1968.
Galandauer, Jan, akol., 0 samostatny Ceskoslovensky stat 1914-1918, Praha 1992.
Gebhart, Jan, Kuklik, Jan, Druha republika 1938-1939: Svar demokracie a totality v
politickem, spolecenskem a kultumim zivote, Praha 2004.
Gebhart, Jan, Kuklik, Jan, Strana narodni jednoty – strana vladni a vladnouci, in: Modemi
dejiny 1, 1993, s. 219-255.
Havranek, Jan a kol., Dejiny Univerzity Karlovy, dil III., 1802-1918, Praha 1997.
Hodny, Martin, Ceskoslovensti politici 1918-1991, Praha 1991.
Hlavacka, Milan, Zlaty vek ceske samospravy, samosprava ajeji vliv na hospodarsky, socialni a
intelektualni rozvoj Cech (1862-1913), Praha 2006.
Jaros, Jan, Budovy zastupitelskych ufadu v mezivalecnem obdobi, strategie jejich vyberu a
ziskavani, Diplomni prace, FF UK, Praha 2006.
Ka.my, Miroslav, Logika Mnichova. K politice hitlerovskeho Nemecka vuci CSR od
Mnichova k Protektoratu Cechy a Morava, in: CsCH, r. 25, 1987, s. 189-213 a 371- 403.
Klatil, Frantisek, Republika nad stranami, o vzniku a vyvoji ceskoslovenske strany narodne
socialisticke (1897-1918), Praha 1992.
Klimek, Antonin, R.ijen 1918 – Vznik Ceskoslovenska, Praha 1998.
Klimek, Antonin, Kubu, Eduard, Ceskoslovenska zahranicni politika 1918-1938, Praha 1995.
Kubu, Eduard, Holasek, Petr, K navazani diplomatickych styku v ceskoslovensko zahranicne
politicke praxi v letech 1919-1939, in: CsCH, r. 35, 1987, s. 876-885.
Kvacek, Robert, Chalupa, Ales, Hejduk, Milos, Ceskoslovensky rok 1938, Praha 1988.
Liskova, Marie, Sbomik pfedstavitelu zemske samospravy v Cechach 1861-1913, Praha 1994.
Marsoun, Erik, Diplomat a politik Frantisek Chvalkovsky a vyslanectvi protektoratu Cechy a Morava,
Diplomni prace, FF UK, Praha 2002.
Nemecek, Jan, Likvidace ceskoslovenske zahranicni sluzby po 15. bfeznu 1939, in: AUC Phil-Hist, r.
1998/1, Studia Historica XLVIII, s. 143-158.
Michalek, Slavomir, Diplomat Stefan Osusky. Bratislava 1999.
Moulis, Miloslav, Osudny 15. bfezen, Praha 1979.
Navratil, Michal, Almanach ceskoslovenskych pravniku, Praha 1930.
Nikodemova, Jifina, Odboj a nadeje: Vzpominky na leta 1939-1945, Praha 1985.
Pasak, Tomas, Cinnost protektoratni reprezentace na podzim roku 1939, in: CsCH, r.
17, 1969,s.553-572.
Paulova, Milada, Dejiny Maffie, odboj Cechu a Jihoslovanu za svetove valky (1914- 1918),
Praha 1937.

Paulova, Milada, Tajny vybor Maffie a spoluprace s Jihoslovany v letech 1916-1918, Praha 1968.
Pecenka, Marek, Luiiak, Petr, a kol., Encyklopedie moderni historie, Praha 1999. Politicka elita
mezivalecneho Ceskoslovenska 1918-1938: Kdo byl kdo, ed. Frantisek Kolar a kol., Praha 1998.
Proks, Petr, Politikove a vznik republiky 1914-1918, Jihlava 1998.
Sladek, Zdenek, Mala dohoda 1919-1938. Jeji hospodarske, politicke a vojenske komponenty, Praha
2000.
Soubigou, Alain, Tomas Garrigue Masaryk, Praha 2004.
Tesar, Jan, K problemu nacisticke okupacni politiky v Protektorate v roce 1939, in: HaV, 1969, c.
1, s. 40-85.
Tomasek, Dusan, Denik druhe republiky, Praha 1988. Tomasek, Dusan, Z druhe republiky 1-2, Praha

www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tiskyT2 l 40_00.htm.

7 Prilohy

Seznam priloh:
c. 1 – Robert Flieder fotografie z roku 1919
c. 2 – Robert Flieder fotografie z roku 1927
c. 3 – Robert Flieder fotografie z roku 1935
c. 4 – Robert Flieder fotografie z roku 1948
c. 5 – Robert Flieder a Kamil Krofta fotografie z roku 1938
c. 6 – Cruzescu, Jina, Krofta, Smutny, Kilnzl-Jizersky, Dragutinovic a Flieder fotografie z roku
1938
c. 7 – Milada Fliedrova fotografie z roku 1927
c. 8 – Milada Fliedrova fotografie z roku 1933
c. 9 – Milada Fliedrova fotografie z roku 1936
c. 10 – Bozena Fliedrova fotografie z roku 1933

Priloha c. 1

Robert Flieder fotografie z roku 1919

Priloha c. 2

Robert Flieder fotografie z roku 1927

Pfiloha c. 3

Robert Flieder fotografie z roku 1935

Pfiloha c. 4

Robert Flieder fotografie z roku 1948

Pfiloha c. 5

Robert Flieder a Kamil Krofta fotografie z roku 1938

Priloha c. 6

Z leva rumunsky vyslanec Cruzescu, vyslanec Jina, ministr zahranicnich veci Krofta, vyslanec
Smutny, vyslanec Kiinzl-Jizersky, jugoslavsky charge d’affaires Dragutinovic a vyslanec Robert
Flieder fotografie z roku 1938

Priloha c. 7

Milada Fliedrova fotografie z roku 1927

Priloha c. 8

Milada Fliedrova fotografie z roku 1933

Priloha c. 9

Milada Fliedrova fotografie z roku 1936

Priloha c. 10
Bozena Fliedrova fotografie z roku 1933
90

On General Jezek

Je velmi těžké popsat takovou osobnost, jakou generál
Ježek bezesporu byl, na tak malém prostoru, který tyto
stránky skýtají. Je tedy otázkou, zda má vůbec význam
o něm psát v jakési zkratce. Jsem přesvědčen, že ano.
V historii policie je jen málo takových osobností, jakou
byl generál Ježek, a jen velmi málo osobností za svého
aktivního života zanechalo takové stopy, se kterými se
můžeme setkávat i v dnešní době.
Josef Ježek se narodil 2. srpna 1884 v Žamberku. Jeho
otec František Ježek byl zakladatelem české měšťanské školy. Matka Josefa, roz. Nováková, pocházela
ze Soběslavi. Josef měl dva bratry, Františka a Vladimíra. Vychodil 4 třídy obecné školy v Žamberku.
Gymnázium v Rychnově n. Kn. nedokončil, nechal se
zapsat do zeměbranecké kadetní školy ve Vídni, kterou ukončil v r.1902. Po vyřazení nastoupil v hodnosti poručíka k 22. pěšímu pluku v Černovicích v Bukovině. Zde se seznámil s budoucí manželkou Olgou
ze Semaků, dcerou rytíře Eugena Semaky, vysokého
hodnostáře řeckovýchodní církve.
V r.1909 požádal Josef Ježek i přes slibně se rozvíjející vojenskou kariéru o vyřazení z armády a převzetí
k četnictvu. K tomu byl skutečně dne 6. června 1909
přijat a přidělen v hodnosti poručíka k Zemskému
četnickému velitelství č. 13 v Černovicích. V r.1910 se
s Olgou oženil a tři roky poté se jim narodila dcera.
Těsně po vypuknutí první světové války se Josef Ježek
vyznamenal na válečném poli a byl mimořádně povýšen do hodnosti rytmistra a vyznamenán vojenským
záslužným křížem II. stupně. Poté byl převelen k
četnickému velitelství ve Vídni a zařazen jako velitel
administrativního četnického oddělení v St. Pölten.
To byla výrazná degradace, která byla zdůvodněna
národnostní nespolehlivostí Ježkovy manželky. Aby ne stěs-tí nebylo dost, umírá v dubnu 1917 jeho žena
Olga a Josef Ježek zůstává s dcerou sám. V červnu 1917 odešel na ministerstvo vnitra ve Vídni. Je nanejvýš pravděpodobné, že právě zde přichází do styku s četnickým generálem Václavem Řezáčem, zemským
četnickým velitelem v Praze. V r.1918 již spolu otevřeně hovoří o konci války a zejména Rakouska a o
vzniku nového státu. Řezáč žádá Ježka o pomoc a slibuje mu místo v novém vedení četnictva. Svůj slib
však nikdy nedodrží a po převratu mu nabízí místo velitele četnického oddělení v Jindřichově Hradci, které Ježek v listopadu 1918 přijímá. Na jaře 1919 odchází Řezáč do výslužby a Josef Ježek do Bratislavy, kde
se stává pobočníkem zemského velitele četnictva s úkolem konsolidovat četnické poměry na Slovensku. A
právě v Bratislavě zahajuje svoji výraznou kariéru. Jeho kariéra by si zasloužila více pozornosti, než jí zde
můžeme věnovat. Řekněme si proto pouze ve stručnosti, že Josef Ježek se stal skutečnou osobností nejen
v rámci policie a četnictva, ale i v oblasti politické.
Stál u zrodu služební kynologie u nás, byl jedním ze zakladatelů Masarykova podpůrného a vzdělávacího
fondu, který je předchůdcem dnešní Nadace hasičů a policistů. Spolu s plk. Vlkem stál u založení bezpečnostního letectva, s dalšími založil bezpečnostní rozhlas. Plně podporoval tzv. pátrací službu, což je
obdoba dnešního vyšetřování trestných činů. I jeho zásluhou spatřila světlo světa mechanoskopie, jejíž
„otec“ strážmistr Ladislav Havlíček byl četníkem a mnoho let i přímým podřízeným generála Ježka. Svým
nadáním, odbornými znalostmi, pracovním nasazením a způsoby, ve kterých se odrážel onen hrdý četnický důstojník, předčil mnohé své kolegy, podřízené, ale i nadřízené. Stal se uznávaným a respektovaným
odborníkem.
Josef Ježek se vypracoval z pozice nižšího důstojníka rakousko-uherského četnictva až do pozice ministra
vnitra. V r.1939 se na osobní přání generála Eliáše stává ministrem vnitra a členem vlády, která se bude v
budoucnu nazývat vládou hrdého mlčení. Díky své excelentní znalosti němčiny a díky svému vlasteneckému cítění často oponuje okupačním představitelům, intervenuje za zatčené studenty, podporuje židovské
rodiny. Sám se nemůže otevřeně připojit k odboji, nicméně jej všemožným způsobem podporuje.
Jeho konec však byl jiný, než si jistě sám představoval. V r.1942 se jako ministr vnitra vzepřel vůli Reinharda Heydricha a K. H. Franka a odmítl složit slib loajality. Ze dne na den přestal být ministrem a četníkem. Bezprostředně po skončení války byl, stejně jako ostatní představitelé protektorátních vlád, zatčen.
Téměř dva roky strávil ve vazbě, než se dočkal procesu před Národním soudem v Praze, který sice na
základě Benešových dekretů konstatoval, že se provinil tím, že byl v protektorátní vládě a účastnil se
několika neloajálních projevů, nicméně upustil od jeho potrestání. Důvodem byly naprosto nepřehlédnutelné zásluhy o náš národní odboj. Osvobozený Josef Ježek si snad mohl vydechnout. Pouze však na
rok. Po únoru 1948 díky svému rozhledu, vzdělání a stykům velmi rychle pochopil, kam směřuje nová
„demokracie“. V r.1954 byl zatčen a spolu s dalšími 11 osobami obviněn ze špionáže a dalších trestných
činů proti republice. Protistátní skupina byla souzena vojenským kolegiem Nejvyššího soudu, a to jako
prvoinstančním, tedy bez nároku na odvolání. Soud vynesl celkem 5 doživotních trestů, mezi nimi i pro
Josefa Ježka. V žaláři prožil 6 roků. Když ho v r.1960 na základě amnestie propustili, bylo mu 76 let.
Po celou dobu pobytu ve vězení ho sledovala StB, bylo na něj nasazeno několik agentů. Ani pak neměl
on a rodina klid. Léta perzekucí, sledování a odposlechů se na Ježkovi podepsala. Nová naděje přišla s
pražským jarem v r.1968. Ta však pro národ a samozřejmě i Ježka, skončila 21. srpna. To byla pro něho
rána, která se již nezahojila. Josef Ježek zemřel v r.1969. Nikdy nebyl v plné míře rehabilitován. Pokud
ano, pak pouze „papírově“, k jeho morální rehabilitaci nikdy nedošlo. Letos uplyne 125 let od jeho narození a 40 let od jeho úmrtí. Máme tedy vzácnou příležitost to napravit.
Tolik tedy jen ve stručnosti k osobě muže, který je výraznou osobností našich nejen policejních, ale i
národních dějin, ale i žamberským rodákem a jeho čestným občanem.
kp