Je velmi těžké popsat takovou osobnost, jakou generál
Ježek bezesporu byl, na tak malém prostoru, který tyto
stránky skýtají. Je tedy otázkou, zda má vůbec význam
o něm psát v jakési zkratce. Jsem přesvědčen, že ano.
V historii policie je jen málo takových osobností, jakou
byl generál Ježek, a jen velmi málo osobností za svého
aktivního života zanechalo takové stopy, se kterými se
můžeme setkávat i v dnešní době.
Josef Ježek se narodil 2. srpna 1884 v Žamberku. Jeho
otec František Ježek byl zakladatelem české měšťanské školy. Matka Josefa, roz. Nováková, pocházela
ze Soběslavi. Josef měl dva bratry, Františka a Vladimíra. Vychodil 4 třídy obecné školy v Žamberku.
Gymnázium v Rychnově n. Kn. nedokončil, nechal se
zapsat do zeměbranecké kadetní školy ve Vídni, kterou ukončil v r.1902. Po vyřazení nastoupil v hodnosti poručíka k 22. pěšímu pluku v Černovicích v Bukovině. Zde se seznámil s budoucí manželkou Olgou
ze Semaků, dcerou rytíře Eugena Semaky, vysokého
hodnostáře řeckovýchodní církve.
V r.1909 požádal Josef Ježek i přes slibně se rozvíjející vojenskou kariéru o vyřazení z armády a převzetí
k četnictvu. K tomu byl skutečně dne 6. června 1909
přijat a přidělen v hodnosti poručíka k Zemskému
četnickému velitelství č. 13 v Černovicích. V r.1910 se
s Olgou oženil a tři roky poté se jim narodila dcera.
Těsně po vypuknutí první světové války se Josef Ježek
vyznamenal na válečném poli a byl mimořádně povýšen do hodnosti rytmistra a vyznamenán vojenským
záslužným křížem II. stupně. Poté byl převelen k
četnickému velitelství ve Vídni a zařazen jako velitel
administrativního četnického oddělení v St. Pölten.
To byla výrazná degradace, která byla zdůvodněna
národnostní nespolehlivostí Ježkovy manželky. Aby ne stěs-tí nebylo dost, umírá v dubnu 1917 jeho žena
Olga a Josef Ježek zůstává s dcerou sám. V červnu 1917 odešel na ministerstvo vnitra ve Vídni. Je nanejvýš pravděpodobné, že právě zde přichází do styku s četnickým generálem Václavem Řezáčem, zemským
četnickým velitelem v Praze. V r.1918 již spolu otevřeně hovoří o konci války a zejména Rakouska a o
vzniku nového státu. Řezáč žádá Ježka o pomoc a slibuje mu místo v novém vedení četnictva. Svůj slib
však nikdy nedodrží a po převratu mu nabízí místo velitele četnického oddělení v Jindřichově Hradci, které Ježek v listopadu 1918 přijímá. Na jaře 1919 odchází Řezáč do výslužby a Josef Ježek do Bratislavy, kde
se stává pobočníkem zemského velitele četnictva s úkolem konsolidovat četnické poměry na Slovensku. A
právě v Bratislavě zahajuje svoji výraznou kariéru. Jeho kariéra by si zasloužila více pozornosti, než jí zde
můžeme věnovat. Řekněme si proto pouze ve stručnosti, že Josef Ježek se stal skutečnou osobností nejen
v rámci policie a četnictva, ale i v oblasti politické.
Stál u zrodu služební kynologie u nás, byl jedním ze zakladatelů Masarykova podpůrného a vzdělávacího
fondu, který je předchůdcem dnešní Nadace hasičů a policistů. Spolu s plk. Vlkem stál u založení bezpečnostního letectva, s dalšími založil bezpečnostní rozhlas. Plně podporoval tzv. pátrací službu, což je
obdoba dnešního vyšetřování trestných činů. I jeho zásluhou spatřila světlo světa mechanoskopie, jejíž
„otec“ strážmistr Ladislav Havlíček byl četníkem a mnoho let i přímým podřízeným generála Ježka. Svým
nadáním, odbornými znalostmi, pracovním nasazením a způsoby, ve kterých se odrážel onen hrdý četnický důstojník, předčil mnohé své kolegy, podřízené, ale i nadřízené. Stal se uznávaným a respektovaným
odborníkem.
Josef Ježek se vypracoval z pozice nižšího důstojníka rakousko-uherského četnictva až do pozice ministra
vnitra. V r.1939 se na osobní přání generála Eliáše stává ministrem vnitra a členem vlády, která se bude v
budoucnu nazývat vládou hrdého mlčení. Díky své excelentní znalosti němčiny a díky svému vlasteneckému cítění často oponuje okupačním představitelům, intervenuje za zatčené studenty, podporuje židovské
rodiny. Sám se nemůže otevřeně připojit k odboji, nicméně jej všemožným způsobem podporuje.
Jeho konec však byl jiný, než si jistě sám představoval. V r.1942 se jako ministr vnitra vzepřel vůli Reinharda Heydricha a K. H. Franka a odmítl složit slib loajality. Ze dne na den přestal být ministrem a četníkem. Bezprostředně po skončení války byl, stejně jako ostatní představitelé protektorátních vlád, zatčen.
Téměř dva roky strávil ve vazbě, než se dočkal procesu před Národním soudem v Praze, který sice na
základě Benešových dekretů konstatoval, že se provinil tím, že byl v protektorátní vládě a účastnil se
několika neloajálních projevů, nicméně upustil od jeho potrestání. Důvodem byly naprosto nepřehlédnutelné zásluhy o náš národní odboj. Osvobozený Josef Ježek si snad mohl vydechnout. Pouze však na
rok. Po únoru 1948 díky svému rozhledu, vzdělání a stykům velmi rychle pochopil, kam směřuje nová
„demokracie“. V r.1954 byl zatčen a spolu s dalšími 11 osobami obviněn ze špionáže a dalších trestných
činů proti republice. Protistátní skupina byla souzena vojenským kolegiem Nejvyššího soudu, a to jako
prvoinstančním, tedy bez nároku na odvolání. Soud vynesl celkem 5 doživotních trestů, mezi nimi i pro
Josefa Ježka. V žaláři prožil 6 roků. Když ho v r.1960 na základě amnestie propustili, bylo mu 76 let.
Po celou dobu pobytu ve vězení ho sledovala StB, bylo na něj nasazeno několik agentů. Ani pak neměl
on a rodina klid. Léta perzekucí, sledování a odposlechů se na Ježkovi podepsala. Nová naděje přišla s
pražským jarem v r.1968. Ta však pro národ a samozřejmě i Ježka, skončila 21. srpna. To byla pro něho
rána, která se již nezahojila. Josef Ježek zemřel v r.1969. Nikdy nebyl v plné míře rehabilitován. Pokud
ano, pak pouze „papírově“, k jeho morální rehabilitaci nikdy nedošlo. Letos uplyne 125 let od jeho narození a 40 let od jeho úmrtí. Máme tedy vzácnou příležitost to napravit.
Tolik tedy jen ve stručnosti k osobě muže, který je výraznou osobností našich nejen policejních, ale i
národních dějin, ale i žamberským rodákem a jeho čestným občanem.
kp