Month: February 2022

Ceskoslovenská armáda v odboji proti nacismu v období 1938 – 1942

Václav Svoboda
Arcibiskupské gymnázium
Praha 2- Vinohrady
2005
vasvoboda@seznam.cz

Úvod
Tato práce se zabývá osudem eskoslovenské armády a jejích píslušník kteí
se úastnili od roku 1938 až do roku 1942 v odboji, zachycuje tedy nejvýraznjší období
její psobnosti proti nacistickému režimu. Od mobilizace, jakožto dkazu odporu
eskoslovenska proti nacistickému Nmecku, po pestup do ilegality. Celý píbh má
uchvacující vyvrcholení, za njž vdíme atentátu na Heydricha, který byl také
demonstrací moci eskoslovenského odboje. Bohužel tomuto dobrodružnému románu
pipsali nacisté neslavn proslulý epilog.
Studie vznikla v rámci historického semináe PhDr. Hany Almerové, zvolil jsem si
toto téma, nebo se domnívám,že školní osnovy pro novodobou historii nejsou
dostaující, jelikož události z blízké minulosti nás velmi ovlivují i dnes, potom se také
zapomíná na píkoí zpsobená minulým režimem; lenové jeho vdí strany se sice
také úastnili odboje, jenže hrdinové odboje se stali státu nepohodlnými, tak byli vláeni
po dolech a táborech a pod pojmem „znárodnní“ jim byl kraden majetek, nebyla jim ani
dána možnost obhájit jejich dílo. Ne, to si nezasloužili, kvli tomu je teba oišovat
jejich jména a pipomenout jejich iny, hlavn ideály. Obdobn jako Tacitus
vyzdvihujme v djinách muže hodné slávy, ty nehodné, mravn nevysplé zatracujme.
asto mi pichází na mysl, že kdybychom se místo mnichovské kapitulace bránili
válkou, sice možná zemely tisíce lidí, avšak zachovali bychom si est, nechci snižovat
význam žádného lovka, ale v odboji, na rozdíl od války v níž mže zemít každý,
umírala elita, lidé s myšlenkou, za kterou si stáli až do konce, umírali ponížení, zoufalí a
bez nadjí. Válka eskoslovenské republiky s íší je však „kdyby“, odboj fakt.
Nebylo jednoduché shánt podklady, nebo i te jsem narážel na plody dobe
odvedené práce gestapa a celého nacistického bezpenostního aparátu, který se
postaral o zniení znaného množství historického materiálu. Proto jsem se asto
musel uchýlit k vedlejším pramenm.
Práce se dlí na dv základní ásti, na dobu ped okupací a na as po ní, až do
atentátu na zastupujícího protektora Heydricha. ást o pedokupaní dob se lení na
kapitoly o pedmnichovských pomrech v armád a o obou mobilizacích,
s mobilizacemi je zmínno i pomnichovské zabrání pohranií. Druhá ást se zamuje
na odbojovou práci a specifika vojenského odboje v podob organizace Obrana národa.
Pokud budu hodnotit literaturu faktu, narazil jsem na jiné pekážky: kdekdo si
totiž mže usmyslit napsat práci o druhé svtové válce, odboji atd., literatury na toto
téma je dost a dost. Bohužel nkteré takové práce se dají hodnotit jako „nedbalé“ a
autoi se pak mnohdy utíkali spíše pod kídla múz, nežli k Athén, z podobné literatury
bylo tžké erpat. Jelikož jsem nebyl zbhlý v okruhu historické literatury zabývající se
protektorátem, neobešel jsem se bez odborné rady. Z tchto dvod jsem velmi vden
za pomoc, zejména mjr. Edvardu Stehlíkovi.
Dále jsem erpal z osobních konzultací, pi nichž jsem setkával s velkou
vstícností, tím se mi konzultace staly velmi pínosnými, chci tímto pedevším
podkovat: Františku Bobkovi (Stopai), který m v podstat do tématu uvedl, dále Karlu

eskoslovenská armáda
proti nacismu
v období 1938 – 1942
Po Mnichovu odešlo z republiky mnoho lidí do emigrace, nejdíve hlavn do
Francie nebo SSSR, vtšinou pes Polsko. Mezi nimi již jako pouhý profesor bývalý
prezident Beneš a kapitán bezpenostní služby František Moravec. Moravec odjel
z ech za nejpísnjšího utajení jen s nejvyššími dstojníky a nejdležitjšími
dokumenty, zbytek dležitého materiálu byl skartován. Nutno podotknout, že eská
informaní služba v pedmnichovské dob byla po kapitánov reorganizaci velmi
dobe informovaná. Její vdomosti mly pro nadcházející dobu obrovský význam,
obzvlášt styk s agentem A-54*, nebo informace byly jediné komodity, jimiž mohli
eši ve váleném vyjednávání o uznání exilové vlády a o pováleném navrácení
neokleštného území disponovat.
Tedy hlavním úkolem exilového odboje bylo dosáhnout uznání
eskoslovenského státu spojenci. To se z poátku vedlo s rzným úspchem, avšak
jakmile se státy dohody dostaly také do víru války, poala se snaha exilu vyplácet,
musíme asi vyzdvihnout Beneše a jeho diplomatický um, kterým si dokázal otevít
vrátka všech významných evropských politik. Dostál svého.
K dosažení Benešových cíl bylo také zapotebí podporovat odboj na dkaz, že
eši nesouhlasí s okupací a nehodlají zstat souástí Velkonmecké íše. Byly totiž
obavy z patového konce války, kdy se Spojenci s Nmeckem dohodnou na nových
hranicích, podobn jako v období Mnichova.
eši pijali mlky bez odporu patnáctého bezna 1935 okupaci vojenskou silou.
Byl zízen protektorát echy a Morava, vyhláškou definovala nmecká strana právní
vztah mezi chránným uzemím a íší. Vojáci obsadili strategická místa, mezi nimi
elektrárny, vodárny atd., aby pedešli sabotážím. Okupantm velmi usnadnili
zakoenní eští úedníci svou loajalitou, podpoenou domnnkou o nepolitickém
charakteru své práce. Tak mohli nacisté ve velmi krátké dob mít celé území pod
kontrolou, jen za cenu „nkolika“ dohlížejících úedník.
Nmci zabavili veškerý vojenského materiálu a zlato eského pokladu. Provedli
inspekce vtšiny podnik se záznamem o produkci i výrobních kapacitách, tím
shromáždili množství hodnotných patent.
Protektorát skýtal nmeckým obchodníkm veliké investiní píležitosti, proto se
byli do správních rad eských firem dosazeni výkonní úedníci, kteí na n dohlíželi.
Majetek zabavený Gestapem pedali do rukou íšským spolenostem nebo nmeckým
manažérm. Hodnota majetku tchto cizinc za okupace vzrostla desetkrát1.

  • Význam A-54 je asto zveliován, sice byl veliký, ale názor, že mohl vyhrát válku je nadsazený.
    K informacím cenným pak patili i zprávy o raketách V 1,2 a jejich vývojových centrech atd.
    1 Mastný, Vojtch – Protektorát a osud eského odboje, Praha, 2003
    Nemli bychom v tom vidt jednoznané vykoisování, ponvadž i tito
    obchodníci byli korigováni pravidly z Berlína, stále zstával domácímu obyvatelstvu
    dostatek prostoru pro vlastní podnikání. eši, kteí si uvdomili nové možnosti,
    kupíkladu v rámci zbrojení, ti, ostatn jako jejich íšští kolegové, zapomnli na výhrady
    vi Führerovi a chopili se píležitosti – podídili se jeho pravidlm, dani za zisk.
    ástené hospodáské výhody tedy z nmecké ochrany plynuly.2
    echy tudíž nevedlo k odporu zhoršení jejich situace hospodáské, nýbrž odpor
    politický, pestože první protektor byl umírnnjší bývalý diplomat Konstantin Freiherr
    von Neurath. Odboj vznikal jako celonárodní reakce na odpor proti nacistické nadvlád.
    Vznikal postupn bez pedem stanoveného programu, z iniciativy skupiny nebo
    jednotlivc. Poátky mžeme hledat už po okleštní republiky v roce 1938, byly to
    vtšinou akce zamené proti nmecké menšin, zejména proti henleinovcm, pestože
    celou dobu byla armáda v pohotovosti, aby zabránila podobným incidentm.Odpor
    nevzbuzovali jen Nmci, ale i reakní politikové.
    Již z poátku zahájení odboje se musely ešit základní nedostatky, hlavn
    naprostá nepipravenost, spojená se špatnou organizací. Nikdo se nepipravoval na
    možnost okupace a na to, jak se pi ní zachovat, proto první a zárove nejdležitjší
    úkol byl odboj stmelit. Po protektorátu se pohybovalo množství malých skupin, jejichž
    výhodou by byla špatná infiltrovatelnost zvení, jenže propojení mezi jednotlivými leny
    byla dost astá, ímž se jediná z rozštpenosti plynoucí výhoda vytratila. Zatímco
    slouením odboje se dosáhne jednotného postupu proti agresorovi, vtší úinnosti,
    dochází na druhé stran k lepší informovanosti nepítele.
    Problémem první vlny odboje, tedy do Heydrichiády, byla spontanita se kterou
    vznikal, bylo jen tžko možné kontrolovat nové i staré leny.3
    Po splnní prvního poslání došlo na samotné odbojové akce: sabotáže, špionáž,
    shánní zbraní pro pípadnou revoluci. Zásadní však bylo udržet kontakt s exilovou
    vládou. Spojení bylo dležité pro smrování domácí politiky nové vlády vedené gen.
    Eliášem, která se, co do odbojové innosti, pln podizovala vedení z Londýna, kde ml
    Beneš a jeho spolupracovníci své sídlo. Dále pak pes odboj unikaly informace do
    zahranií, získávané na píklad již zmínným spojení s agentem A-54*. Vydávaly se
    také nelegální tiskoviny, „V Boj,“ „Rudé právo“ a jiné.
    Ke komunikaci docházelo skrze lidi, kteí opouštli protektorát bu z politických
    dvod, i ješt za druhé republiky pi zahraniních cestách nebo radiostanicemi, není
    asi ni poteba zdrazovat nebezpeí s tím spojené. Komunikace byla velmi živá, díky
    tomu se také dailo pomrn dlouhou dobu synchronizovat postupy obou vlád.
    Exil zdrazoval, jak dležitá je tvá protektorátu v zahranií, odmítání nmecké
    nadvlády, protesty, sabotáže. To se zpoátku dailo, do té doby dokud byl protektorem
    pomrn shovívavý von Neurath (shovívavý oproti jeho nástupci Heydrichovi).Bohužel
    2 tamtéž
    3 Veselý-Štainer, Karel- Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.11
  • SIS dávala Moravcovi peníze, ale nechávala mu volné ruce ve vedení jeho rozvdky, Moravec pedával
    informace Benešovi, ten rozhodoval, co spojencm sví a co ne.
    se mu zaal vymykat z kontroly tajemník K. H. Frank, postupem asu se protektor stáhl
    a Frank zaal dlat, co uml pro získání jeho postu.
    Dvacátého prvního bezna 1939, po zrušení politických stran, vytvoili Nmci
    organizaci NS -Národní souruenství, pvodn plánovanou jako sdružení kolaborant.
    Cíle ovšem Nmci dosáhli jen ásten, NS pedstavovalo, z poátku dokonce vcelku
    silné, centrum vzdoru, eliminovaného až za Heydricha.
    Tolik základn k pookupaní situaci.
    Postupn krystalizovaly tyi základní odbojové organizace ON-Obrana Národa,
    PVVZ-Petiní výbor Vrni zstaneme, PÚ-Politické ústedí, složené pevážn
    z prvorepublikových politik, a KS, která byla ilegální již ped okupací, už tehdy bylo
    jasné, že poválený stát nebude mít mnoho spoleného s pedmnichovskou republikou,
    proto každá organizace spojovala jinou sociální a ideologickou vrstvu obyvatelstva. Bylo
    proto nutné, aby každá skupina sestavila svj program, který by prosazovala, jak za
    váleného období, tak, a to hlavn, v dob po ní. Všechna uskupení (vyjma KS) však
    uznávala autoritu Beneše, ba poítala s ním v pováleném uspoádání, ostatních
    bývalých politik se zíkaly (tentokrát vyjma PÚ)
    Strun k jejich uspoádání a programu:
    PVVZ – Petiní výbor vrni zstaneme, skupina levicových intelektuál,
    svobodných zedná, lidí z oborových organizací pošt a železnic. Název se i inspiroval
    vlasteneckým prohlášením z roku 1938, pedstaviteli se stali: Fischer, ížek, tetí byl
    zástupce ON Jaroslav ihák. Po zatýkání v zim 1939-1940 obdobn jako ON postižen,
    ne však takovou mrou, objevil se znovu po názvem Akní výbor. Držel si svj podíl na
    informování exilu vysílai Sparta. Od zimy roku 1941 podnikalo Gestapo proti výboru
    soustavnou innost, znovu se ale podailo zbytky poniené organizace slepit díky snaze
    botanika dr. Krajiny. Krajina kontaktoval výsadkovou skupinu SILVER A, s ní obnovil
    vysílání do zahranií vysílakou Libuše. Za druhého stanného práva v kvtnu 1942,
    zasadily Nmci Aknímu výboru poslední ránu a organizace byla definitivn rozbita. Její
    zbytky se peformovaly v pozdjší Radu tí vedenou dr.Grou , gen.Lužou a Císaem, ti
    vlastnili jedinou vysílaku se spojením na Západ – Miladu, i se pidaly k ROH nebo ke
    komunistm, nikdy však už nerozpedla své sít zpt do vtších mst, udržovala se
    spíše na venkov, v partyzánských skupinách.Po okupaci by býval chtl nastolit silný
    sociální stát, demokratický s omezením moci politických stran.
    PÚ – Politické ústedí mlo krátkého trvání, zahrnovalo široké politické spektrum
    (národní socialisté, sociální demokraté, lidovci, ale také národní demokraté a agrárníci),
    odbojáe, kteí za nejvyšší autoritu považovali Beneše*. Hlavními osobnostmi byly
    P.Šámal a P. Drtina. Díky F.Nmcovi, který ml styky mezi železniními zamstnanci
    mohlo ústedí vyvážet lidi i zprávy do zahranií. Vývozu využilo mnoho bývalých
    k nacistm neloajálních politik, Feierabend – ministr zemdlství i Drtina a další.
    Jednou z akcí PÚ bylo uskutenní protifašistické demonstrace 28.10.1939. Následná
    vlna zatýkání jej zcela odklidila na pozadí odbojové scény. Post-válené uspoádání
    mlo být demokratické, vláda z koalice pti nejsilnjších stran vedle silného prezidenta,
    tedy tém pedmnichovský model.
  • Sdružili se po zákazu jejich stran.
    První ústední vedení komunistické strany bylo zapovzené už v roce 1938,
    proto pijalo název: První ilegální ústední vedení komunistické strany. Zabývalo se
    propagandou a realizováním veejných demonstrací, což bylo po roce1939 krajn
    nebezpené. Na pokyn ze zahranií ukonilo aktivitu, k tomu se zeklo spolupráce se
    zbytkem odboje, jeho postavení bylo jiné, ponvadž se vázalo na Moskvu a odmítalo
    Beneše, narozdíl od zbytku odboje. Nmecká strana k nim byla v dob platnosti paktu
    Molotov – Ribbentrop mnohem shovívavjší, takže pi perzekucích od podzimu 1939
    do kvtna 1940 nebyly ztráty veliké. O tehdejším vlastenectví komunist není pochyb,
    nebyl ale dosud prokázán jasný úmysl jejich vedení škodit usurpátorovi. Až devatenáct
    set tyicet jedna, po zahájení preventivního útoku na SSSR, zatkli Nmci vtšinu
    vedení prvního stranického ústedí. Jan Zika a nkolik jeho dalších spolupracovník
    spoluvytvoili druhé ilegální stranické ústedí (1941). Za druhého stanného práva také
    zdecimované. Po heydrichiád se osvdilo jejich napojení na Rudou armádu -RA.
    I. Pedmnichovská armáda
    Stavba
    Výstavba moderní eskoslovenské armády zaala hned po vzniku nové
    republiky. Po uvdomní nebezpeí, jež hrozilo po roce 1933 od severního souseda se
    zaalo s pracemi na pípadnou obranu.
    V tehdejším vojsku pevládaly dva proudy, jakým zpsobem se pipravit. První a
    zásadní zpsob obrany, jelikož jej prosazoval velitel veškerých braných sil arm. gen.
    Syrový, byl francouzský typ, tj. opevnní hranic na styl maginetovy linie, jak se však pak
    za války ukázalo, nebylo to vhodné ešení. Mén výrazný byl proud arm. gen. Krejího,
    prosazující modernizaci.
    Roku 1936 byly tedy zahájeny opevovací práce, na pásmu Odra-Krkonoše,
    celé západní pohranií a jižní Morava mly být opevnny do roku 1946. eští architekti
    se radili se svými francouzskými kolegy, autory francouzského protinmeckého
    obranného systému. Kdyby se ale prostedky vydané na opevnní investovaly do
    modernizace, bývala by byla eskoslovenská armáda v roce 1938 lépe pipravena.
    Krejí dosáhl alespo dílích úspch, kdy 1.1.1938 došlo k petvoení brigád na
    menší típlukové divize, ímž se rozšíil poet oddíl, které mohly býti lépe spravovány,
    nezabránilo to však za mobilizace petížení administrativní složky, dílem také kvli
    špatné spolupráci s civilními úady.
    Podle strategických plán se armáda dlila na základní skupiny: hraniái a
    pevnostní sbory, kteí byli osádkou pohranií, dále pak skupina A složivši se
    z posledních dvou roník a prezenního mužstva, sloužící k posílení hraniních pozic
    a proti rozdlení hranic. Pak už jen skupina B, jež se stávala z mladších roník, byla
    celkov slabší (nap. pi rozdlování zbraní dostaly pohraniní skupiny pednostn
    výzbroj, která se poté nedostávala B-skupin) a mla sloužit jako manévrovací složka.
    Obrana byla postavena ze ty armád:
    1.armáda- mla zajistit mobilizaci, bránit západní hranici a zpsobit nepíteli co
    nejvtší ztráty. Ústup byl plánován na linii Vltavy v nejhorším pípad na Vysoinu.
    2.armáda- patila na druhé obranné pásmo severní Moravy, byla zde proti obklíení
    armády první ze severu
    4.armáda- sektor jižní Moravy (slabiny s. opevnní) soustedila se hlavn na
    obranu proti útoku Víde-Brno. Chránila 1.armádu proti obklíení z jihu.
    3.armáda- na Slovensku, posilovala proti rozdlení 4.a 2.armádu.
    Zálohy byly postaveny u velícího stanovišt na Vysoin.2
    2 Václav Hyndrák, SA v roce 1938, Naše vojsko Praha 1968, str. 30
    Mobilizace
    Po obsazení Rakouska se dostala SR do velice tíživé situace, nebo hranice
    s nacistickými státy se rozšíila až na 2108 km3, zatímco Malá dohoda, spojenectví
    SR, království Srb, Chorvat a Slovinc (Jugoslávie) a Rumunského království, která
    vznikla jako aliance stát, jež se odlouily od Rakouska –Uherska a sjednotili se
    z obavy o restauraci Habsburk, zaruovala ochranu na pouhých dvou stech km.
    Po zvýšení tlaku ze strany Sudetonmecké strany (SpD) a nmeckého tisku o
    nesnesitelném utlaování nmeckého obyvatelstva pohranií se šíily náznaky o blízké
    revizi eských hranic. Navíc zpravodajská služba dostávala informace o rozkazech ke
    stažení voják Wehrmachtu, SS a SA ze 7.kvtna 1938 a o rozkazech k pohotovosti na
    dny obecních voleb (22. , 29.kvtna a 16.ervna). Dalším dkazem bylo vydání píruky
    nmeckým dstojníkm o SR, s velmi pesnými informacemi o ní.
    Vláda na tyto nepízniv se vyvíjející události zareagovala 20.kvtna ve 20:50
    ástenou mobilizací, ministr národní obrany povolal na základ branného zákona a
    branných pedpis k mimoádnému cviení jeden roník zálohy a náhradní zálohy4.
    Ke svým plukm se dostavilo 176 000 muž. Mobilizace probhla za
    všeobecného nadšení5, dokonce i rychleji než se pvodn pedpokládalo, pesto zde
    byly snahy zejména esko – nmeckých dstojník mobilizaci zbrzdit, dalším
    problémem byla špionáž sudetských obyvatel. Nakonec však nedošlo k žádnému
    válenému aktu, což rozložilo pvodn dobrou morálku armády6, proto, kvli
    nedslednosti vlády, ukázala se tato mobilizace jako nedostaující a doasná obrana
    proti intervenci Nmc.
    První mobilizace pesevše napomohla mnoha dležitým zmnám, na zlepšení
    mobilizace (nap. problémy s pohonnými hmotami), došlo k rozšíení útvar zlepšení
    výzbroje, díky stížnostem bhem branného stavu petížených nižších dstojník se
    podaila prohloubit spolupráce s civilními úady.
    V záí téhož roku se situace vyhrotila na nejvyšší míru, zvýšil se nápor ze
    zahranií, již bylo jisté, kam události sply. Beneš odvolal Hodžovu vládu, na její místo
    byla dosazena úednická vláda generála Syrového7 (23.záí 1938). Ješt téhož dne
    (23.záí) vyhlásila dle §57 všeobecnou mobilizaci muž do tyicátého roku vku8.
    Celkem tak s již povolanými záložníky vetn se skládala branná moc
    z 1 250 000 voják.9
    3 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.226
    4 Václav Hyndrák, SA v roce 1938, Naše vojsko Praha 1968, str. 14
    5 Drábek Jan, Po uši v protektorátu, Praha 2001, str.21
    6 Pernes Jií, Až na dno zrady: Emanuel Moravec, Praha 1997,str.75
    7 Feierabend Ladislav, Soumrak eskoslovenské demokracie, str.14-27
    8 Václav Hyndrák, SA v roce 1938, Naše vojsko Praha 1968, str.26
    9 eský antifašismus a odboj, Slovníková píruka, Naše vojsko Praha 1988
    Pes nedokonenou reorganizaci a motorizaci eskoslovenské armády by byla
    armáda schopná odrazit první útok a vykat akce spojenc, bu již zmínné Malé
    dohody nebo Francie, na dohodu s Francií byla vázaná smlouva s SSSR, ten by
    v pípad, že by Francouzi poskytli podporu SR také vypomohl. Pokud by se SR
    nedostalo podpory stála by její armáda potem voják 1 500 000, proti 3 343 456
    Nmcm, pro které nebyl problém tento poet markantn zvýšit, nemluv o
    nedostatcích letectva a nedostatené mechanizaci eskoslovenského vojska. Další
    nevýhodou bylo složení eskoslovenské armády, kde každý pátý voják a každý desátý
    dstojník byli píslušníky nmeckého etnika. Bohužel tato mobilizace nebyla dokonena
    z dvod politických chyb (nebyly postaveny C-útvary)10.
    Mnichov
    Všechny nadje i obavy zlomila Mnichovská dohoda, nastalo vyklízení pohranií,
    jež bylo špatn zorganizované, civilní správa, lidé chaoticky odváželi vše co mohli,
    alespo pi tom byla armáda užitená, snažili se odvést co nejvíce materiálu, který by
    padl do rukou Nmcm11.
    Po mnichov zaala rst obliba SSSR mezi vojáky ani politické chyby bývalé
    KS ji nezastavili. Vzrostl nezájem o politiku, nebo lidé se cítili podvedeni bývalým
    systémem, jeho politiky a stranami. Výsledkem byl pozdjší odpor celého odboje vi
    všem bývalým politikm i stranám, vyjma prezidenta Beneše, a po jeho emigraci pece
    zaznívaly nkteré hlasy výtek.
    Nálady mezi dstojníky po „zrad “ spojenc prozrazovala anketa mezi
    dstojníky z íjna provedená velitelským sborem.Tehdejší dstojník Karel VeselýŠtainer
    se o této anket vyjádil následovn: „Náladu vystihují poznámky, které jsem si
    z tchto prací tehdy u našeho velitelství udlal, mly hlavn tyto body:Touha po silné a
    „dlné“ vlád bez politického „achraení“ – po vlád odborník v praxi osvdených, ne
    však exponent stran. Zesílení autority prezidentovy. Zrušení senátu. Další návrhy byly
    pak zaosteny proti parlamentu, hlavn proti nepítomnosti poslanc a proti jejich
    intervencím,. Všeobecn zásadní odpor proti politikm z povolání a proti stranám.“12
    Avšak na rozpolcenost politického myšlení voják a jejich nejednotnost vtipn
    naráží dr. Gra:
    „Naše armáda v první republice byla skuten nepolitická, ale nepolitická ve špatném
    smyslu: politice nerozumla…Kritizovali (mladí dstojníci) a odsuzovali svorn všechno,
    co znlo politickou frazeologií, odsuzovali i socialisty, a pak se velmi divili, ,že to co
    chtjí uskuteovat jest nejistší a nejryzejší socialismus. O vlád finanního kapitálu,
    bank a velkostatk mluvili radikálnji, nežli úvodníká komunistického týdeníku, a pi
    tom se divili, že by mli zastávat názory komunistické strany…Jinak však byli velmi
    tvárný materiál a dalo se s nimi dobe mluvit.“ 13
    10 Veselý-Štainer, Karel- Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.19
    11 Veselý-Štainer, Karel- Cestou národního odboje, Sfinx Praha1947,str.23
    12 Veselý-Štainer, Karel- Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.21
    13 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str.74-75
    Vedení, s již podlomenou autoritou, vydalo v prosinci 1938 rozkazy zastavující
    zpravodajskou innost proti Nmecku a mobilizaní pípravy. Tím zlomilo veškerou
    zbylou dvru voják. Po vydání tchto rozkaz a poselstvích bývalého prezidenta
    Beneše ze zahranií zaali vojáci pestupovat k menším skupinám odbojových hnutí.
    Velikému obdivu se tehdy tšil gen.Prchala, velitel armády v Podkarpatské Rusi proto,
    že vojáci pod jeho vedením se stetli s nepítelem pi evakuaci nejvýchodnjší ásti
    SR –tedy s Maary.
    Po podepsání dohod z Mnichova obsadila maarská armáda nejjižnjší, zárove
    nejúrodnjší ást Rusi a jih Slovenska dle dohod z Vídn z 2. listopadu . Tehdy ješt
    nedošlo ke stetu ozbrojených sil, ovšem 14. bezna 1938 se situace ponkud zmnila,
    Maarsko zaslalo do Prahy ultimátum v nmž žádalo odchod eskoslovenské armády
    z Podkarpatska. Patnáctého pekroila vojska jen nkolik msíc trvající hranici.
    Snažila se odíznout cestu echoslovákm k hranicím se Slovenskem. eskoslovenská
    armáda podle rozhodnutí tetího oddlení generálního štábu pokraovala v ústupu, pes
    prosby místní vlády o pomoc, ale eskoslovenští vojáci se pece snažili dostat do styku
    s protivníkem, kde se jen dalo.
    Nebránili jenom vojáci, nýbrž i teba Stráž obrany státu –SOS, jednotek
    vytvoených z etník, finanní stráže a záložník v roce 1936 na vládní naízení. Byly
    vytvoeny za úelem ochrany neporušitelnosti státních hranic, mly se starat pípadn
    o pípravu vojenské obrany hranic, udržovat poádek v pohraniních oblastech , stežily
    vojenské objekty, sloužily také zásti jako zpravodajská a hlásná služba. Sloužit v SOS
    moli pouze spolehliví jednotlivci, kteí spolupracovali s eskoslovenskou armádou.
    Celkov ítala organizace pibližn 27000 lidí.
    eskoslovenské jednotky pešly postupn pes Rumunsko a Jugoslávii nebo
    Polsko i Slovensko zpt do ech. Podkarpatsku nepomohlo ani Nmecko, ni nebyl
    zízen Rumunský protektorát, po odtržení Slovenska zaslal pedseda podkarpatské
    vlády telegram o vzniku samostatné Karpatské Ukrajiny: „Jménem vlády Karpatské
    Ukrajiny sdluji, že po prohlášení samostatnosti Slovenska se nám znemožnilo setrvat
    nadále ve federaci esko-Slovenska. Proto naše vláda vyhlásila ve shod s poslanci
    snmu samostatnost Karpatské Ukrajiny… Souasn vláda dkuje za dvacetiletou
    spolupráci, která nám pomohla povznést národní uvdomní a kulturní vývoj.” 14
    Armáda ješt zajistí hladký odchod civilní správy. Ješt 21. bezna se hájil
    poslední eskoslovenský oddíl u Bokova, pak ustoupil do Rumunska. Ztráty Maar
    dosáhly pibližn 200, eskoslovenské se pohybovaly ve stovkách.
    Situace doma vypadala velmi pochmurn a vojáky vrátivší se z obraných pozic
    ovládala lítost z nemožnosti bránit národ a území, srovnavše se s Habešany, kteí a i
    bosí, se postavili agresorovi. Tak zvaný mnichovský komplex postihl velikou ást
    eského vojska, hlavn bývalé legionáe po zákazu odporu, nic nemohly zmnit ani
    objasující dopisy od velitel. V tomto vakuu mezi Mnichovem a okupací se zaaly
    tvoit, ostatn jako v celé spolenosti tak i v armád „politizující“ debatní kroužky15, v
    nichž se alespo debatou nad pomry dalo útoit na Nmce. Takové kroužky tvoily
    v pozdjší dob základy malých odbojových skupin.
    14 www.tripod.com
    15 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.14-15
    Nejzásadnjší byl neformální kroužek generality, s duchovním vdcem gen.
    Aloisem Eliášem, k nmuž se pidali i další vyšší dstojníci, Josef Bílý, Sergj Ingr,
    Bedich Neumann, Bohuslav Všeteka, Sergj Vojcechovský, jakož i plk. Kudláek, plk.
    Drgá a pplk. Kropáek. Nedebatovali pouze nad stávající politickou situací, ale i nad
    budoucí velmi reálnou nmeckou okupací a jak se pi ni zachovat, když poznali, že se jí
    již nedá zabránit. Byli si vdomi morální autority, jaké tehdy ješt armáda požívala16,
    proto bylo zcela žádoucí tyto záležitosti si ujasnit.
    Takové spolenosti, jak jsme už uvedli, vznikaly v celém vojsku. Za všechny
    mžeme jmenovat, to byla teba spolenost okolo pplk. Balabána, která se scházela
    v Praze, po kavárnách i bytech len, plk.Josefa Churavého, mjr. Jedliky, aj., za uritý
    as se k nim pidal i pplk. Josef Mašín, jenž se vrátil do Prahy z pozice jeho
    dlosteleckého pluku u Daic. Nejen generalita si uvdomovala, že po ztrát
    pohraniního opevnní nebude možné republiku bránit, proto se i tyto kroužky zabývaly
    tím, zda Nmci jejich vlast obsadí a co pak init.
    Mnozí již v tomto meziase shánli kontakty do zahranií, SSSR, Jugoslávie a
    USA, nikoli s Anglií a Francií. (Psobilo dobe pro prezidenta Beneše, když dlel v USA,
    a ne v nkteré ze „zrádcovských“ zemí.) Nkteí mapovali innost gestapa, které tu
    hned po Mnichovu zaalo se svou psobností. Bylo potom dobe pipravené na
    okupaci. Jiné skupiny dstojník se pokoušely prosadit prodej vojenského materiálu do
    zahranií, jejich návrh byl však zavrhnut.17 Byla to doba napjatého oekávání toho, co
    pijde. Agent zpravodajské služby František Fárek, se o situaci tsn ped obsazením
    zmiuje takto: „Od rána se lidé shlukovali na ulicích a rozilen diskutovali. Všechny
    lokály byly nabité do posledního místa. Širší vrstvy veejnosti byly dezorientovány a
    každý shánl zprávy o tom, co se dje…“18
    Obsazení
    Patnáctý bezen pinesl mnoha lidem jistou úlevu, po mnoha dnech nejistoty, lidé
    byli sice zklamaní, ale bylo nyní konen jasné, jak na tom jsou, podle toho mohli
    usmrnit své iny, už mli na em stavt. Dále pak to byl jasný in porušující dohody
    z Mnichova, ili vše by mlo spt k válce. Toho dne bylo složeno mnoho písah na
    vojenský ád Žižkv i na jiné vzory, jednoduché základy budoucích program
    odbojových skupin.
    Tito vlastenci postupn picházeli na to, že není možné zstat u neškodného
    „politikaení“ ve svých spolcích nebo poslechu zahraniního rozhlasu, tím se
    ubezpeovat o averzi vi okupantm, tak pišlo na malé „neškodné“ jednotlivé iny
    (petoit smrovku, protinmecké heslo, ukrýt zbra, vydat leták), ty pak pešly v
    organizované smrtí trestané: „A tak kdo ml oi k vidní, povšiml si zakrátko lidí
    stojících na silnicích s tužkou a papírkem, kteí zapisovali okolo projíždjící auta
    nmecké armády,…Byly to letáky (projevy vle k odporu) vyzývající k odporu proti
    okupantm, nápisy na zdích,…pece se práv v tchto drobnstkách ukazovalo
    skutené smýšlení lidu a jeho vle postavit se na odpor, a in, a jen trpn.“19
    16Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947 str.23
    17Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.23
    18 Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str.176
    19 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str.20-21
    Bhem doby vzpamatování mly již nkteré složky armády plné ruce práce
    s odklidem materiálu, hlavn dokument, který nebyl uren nmeckým rukám.
    Druhé oddlení, které vyposlechlo telefonní rozhovor gen. Syrového a prezidenta
    Háchy v 00:30,15.3.1939, o okupaci se dalo okamžit do chaotické skartace materiálu,
    protože Moravec (Velitel druhého oddlení, který 14. bezna narychlo emigroval.) nedal
    nikomu informace, jež ml ped svou emigrací, o anšlusu
    SR. Nevydal žádné direktivy
    o likvidaci druhého oddlení, nepedal agendu nejvyššímu dstojníkovi, neinformoval
    další tajné státní složky, nestanovil spojovací plán domácí ilegality a zahranií,
    nezabezpeil rodiny lidí z týmu, jenž s ním odletl, mohl informovat letce,aby odletli.
    Takovými opateními by usnadnil mnohé20 Nakonec se naštstí podailo dokumenty
    ádn skartovat, když pak v 10:30, 15.3.1939 vešel do budovy 2.oddlení vyšší
    dstojník Abwehru Schmalschläger, zmohl se na pouhé: „Das konnte ich erwarten.“*21
    Nmci tedy vstoupili na naše území, Gestapo hned prvními kroky demonstrovalo
    svou moc i pipravenost. Aktion Gitter pojmenovali nacisté první preventivní zatýkání
    možných antifašistických odbojá. Spolupracovalo pitom s eskou policií a etníky.
    Nezatýkalo se jen na základ seznam, nýbrž politické správy. Bylo zadrženo 5800-
    6400 lidí, z nichž bylo pozdji propuštno 3251, do koncentraních táboru byli posláni
    zejména Židé a nmetí emigranti.22
    Další akcí Nmc bylo vydání dekret vymezujících právní vztah mezi íší a
    protektorátem, dále byla rozpuštna výnosy lánk 1 až 7 tchto dekret pvodní
    eskoslovenská armáda a zídili místo ní vládní vojsko, což byla prakticky nefunkní
    organizace. Prvního srpna již byly zakázané uniformy s. armády, do 31. srpna mly být
    zrušeny nižší složky, do 30. záí velitelství sbor a do 31. prosince i ministerstvo
    národní obrany, to vše v roce 1939. Rušením byl poven gen. Jan Syrový po 7. kvtnu
    jej nahradil gen. Eliáš, poté plnil tento úkol gen. Hrabík. Propuštní byli zaazováni
    vyhrazenými dstojníky do bžného života, s tím, že nesmli vykonávat uritá povolání.
    Starší než 48 let mohli odejít do trvalé výslužby, Židé byli propuštni z moci úední do
    výslužby a ti kdo nedosloužili 10 rok byli propuštni s odbytným.23
    Funkce odboje
    Zatím se debatní kroužky spojovaly v vtší spoleenství, která se sluovala v ony
    již zmínné skupiny ( PÚ, PVVZ a ON) . Každá skupina mla svj názor na konspiraci,
    vojáci se tedy zaali spojovat pod kídly na poátku odboje nejvtší organizace, Obrany
    národa. Založenou nkterými z len debatního kroužku generality kolem Aloise Eliáše,
    Eliášem samotným, Josefem Bílým, Segjem Ingrem, Hugo Vojtou a Sergjem
    Vojcechovským.Vojenský odboj byl bez podivu velmi rychle stmelen v jednotný mohutný
    aparát ízený schopnými lidmi, dstojníky z povolání z píznivjších as.
    Po porad gen. Bílým, Ingrem a Vojcechovským, dne 20.bezna 1939 se datuje
    organizaní vznik Obrany národa. Do jejího ela bylo postaveno ústední velení se
    20 Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str.184
  • „To jsem mohl oekávat“
    21 Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str.186
    22 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.12
    23 Kalousek Miroslav, Vládní vojsko 1939-1945, Libri Praha 2002 str. 10-12
    štábem, jeho velitelem se stal arm. Gen. Josef Bílý se zástupcem gen. Neumannem, po
    zatení Bílého nastoupil gen.Homola na Bílého místo. V ele štábu stanul plk. gšt.
    Kudláek. Štáb se dlil na další oddlení zpravodajské, zásobovací, finanní, pozdji
    k nim pistoupila i další, radiové spojení a další dle poteby vedení.
    Pod ústední vedení spadala zemská velitelství vytvoená pvodn pro echy a
    Moravu, pak pibylo ješt pro Prahu zvané Velká Praha. echy pvodn spravoval gen.
    Hugo Vojta, v záí 1939 ho nahradil plk. gšt. Kohoutek. Moravu gen. Ingr, po jeho
    emigraci v ervenci 1939 jej nahradil gen. Všeteka, od léta roku 1940 zastával tuto
    funkci pplk. Ejem. Velkou Prahu ovládal gen. Homola. Pod zemská velitelství spadala
    velitelství krajská a okresní ty pak ovládala místní jednotky. Tato struktura pocházela
    z územního dlení mezi léty 1938-1939.
    Urili se lidé kteí mohli odejít do zahranií, proto zde muselo mnoho vyšších
    dstojník setrvat, i když ne úpln dobrovoln, ponvadž i doma bylo zapotebí
    schopných lidí. Emigrací ovšem emigranti ohrozili své rodiny, obdobn jako odbojái,
    kteí vstoupili do ilegality. Jako teba gen. S.Ingr, jehož bratr Václav se pvodn úastnil
    odboje, po Sergjov útku však musel perušit kontakty s podzemím, protože nechtl
    nikoho ohrozit, tušil, že ho gestapo jist sledovalo. Po heydrichiád se stal obtí akce,
    kterou vyhlásil K.H. Frank, Aktion E-Emigranten, ostatn jako mnozí další. Zamítnutí
    odchodu se o odboje zase dostalo div.gen.Otokaru Zahálkovi, který chtl vycestovat.
    V posílání voják se osvdily dobré styky s železniái, které ON mla. Cestou
    pes Polsko, bylo pevedeno mnoho lidí. Tady se pak vytváela centra zahraniního
    odboje. Na poátku byla v Polsku, kde byl výraznou osobností gen. Prchala, bývalý
    velitel jednotek z Podkarpatské Rusi, který byl velikým kritikem nejvyšší zahraniní
    autority eského odboje prezidenta Beneše.
    Pak další centrum emigrace bylo ve Francii kam se stáhly politické špiky
    pedmnichovské republiky, Hodža, Osuský24, jak po Mnichov vládla mezi echy až
    nenávist k Francii, tak i k emigrantm zde sídlícím nebyly vztahy velé, nebo
    pedstavovaly pedmnichovský ád udržovaly kontakty s odbojem tém výhradn pes
    PÚ, o odporu domácí fronty k bývalým politikm a Mnichovu se ješt zmíním.
    Tetím centrem byl Londýn, kde se shromáždili lidé kolem bývalého prezidenta
    Beneše, významnou úlohu zde sehrál nkdejší velvyslanec pro ve Velké Británii, Jan
    Masaryk. Mezi Londýnem a Paíží panovaly rozpory, která ást emigrant se stane
    nadazenjší a které z nich se domácí oboj „podídí“. Je jasné, že po dobytí Francie
    pevzal vdí úlohu Londýn, ale nebylo to pouze dobytí Galie velikou roli sehrála i
    domácí fronta, o tom až v souvislosti s ní.
    Poslední byla Moskva, s níž udržovala styk zejména komunistická ást odboje,
    ale existovalo spojení s Ruskem, jež navázala také ON, styky domácího odboje
    s Moskvou pozdji posílil nmecký útok na Rusko, potom postup Rudé armády a blížící
    se konec války.
    ON nepevádla jen budoucí odbojáe, ale také vojáky, kteí se chtli zalenit do
    zahraniních legií, obdobn jako za 1. svtové války zahraniní legie, tak se i nyní
    24 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.28
    formovaly legie ve Francii také v Rusku. ON s nimi poítala pi obnov státu jako
    s jádrem budoucí armády. Pozice s. Voják v zahranií do vypuknutí války byla složitá.
    Z francouzských voják, kteí uprchli po porážce Francie pes Španlsko se tvoili
    oddíly ve Velké Británii. eské jednotky psobily v Evrop a Severní Africe na všech
    frontách.25
    Zatímco doma se vojáci snažili budovat svou organizaci, velitelství se snažila
    rozšíit své ady, o dstojníky ve výslužb, tím utvoit jakousi nenaplnnou armádu se
    sborem a veliteli, avšak bez armády, adoví vojáci byli pouze vytipováváni, v pípad
    povstání se mla tato místa rychle zaplnit.
    Podle hlášení z ervna 1939 od krajských velitelství ítala lenská základna ON
    90 000 len. Odbojái picházeli hlavn z ad již neexistující armády, sbor Stráže
    obrany státu (SOS) i legionái. Následovali lidé z polovojenských sdružení, Národní
    stelecké gardy, Svazu brannosti, dají- li se sem zaadit tak i skauti.Významnou složku
    tvoili cvienci z eskoslovenské obce sokolské a z dalších tlovýchovných uskupení
    s nimi státní zamstnanci (železniái, pracovníci pošt, telekomunikací…)*.26
    V továrnách se tvoily tak zvané tovární buky, které nejen rozšiovaly poetní stavy,
    ale sdružovaly se za úelem sabotáží a zpravodajstvím.
    Pozoruhodné bylo, že velitele nikdo nevolil, tito lidé byli pipraveni z veliké ásti
    již z pedchozího života ve vojsku na svých místech. S rozšiujícími se adami rostla
    dležitost konspirace, dokud se ješt malé skupinky odbojá nezalenily do vtších
    celk mlo gestapo stíženou situaci, postupn vznikala základní pravidla konspirace, a
    se znanými nedostatky. Základním problémem Obrany národa byla struktura stejná
    stavb armády v pedprotektorátní dob, která v žádném pípad nepinášela krytí
    jakémukoli lenu. Byl-li odhalen jeden odbojá, smetlo jeho zatení s sebou lavinu
    dalších, ti museli se bu: ukrýt v ilegalit, ímž ohrozili i své blízké i nechat se
    zatknout.
    Chaos z poátk odbojové innosti, ve kterém se skupiny pohybovaly, kvli
    nmu navzájem stetávaly a tím pádem propojovaly výborn dokládá osud skupiny
    „Konšelé“.Byli to lidé z bývalého druhého oddlení, dstojníci kteí neodcestovali
    s Moravcem, kteí s ním mli povtšinou neshody proto, jakým zpsobem se dostal
    Moravec na místo velitele druhého oddlení. Po zrušení eské zpravodajské služby
    odmítli spolupracovat s Abwehrem, ba naopak zaali vyvíjet dále zakázanou výzvdnou
    práci a pes francouzské velvyslanectví nebo polskou rozvdku navázali spojení
    s emigrací. Hlavními iniciátory byli Fárek, Longa, kteí pijali mezi sebe specialistu na
    Wehrmacht Houšku. Pes odvážné pracovníky drah mli i kurýrní spojení s emigrací,
    také informace o pesunech nmeckého materiálu a lidí. Pevedli rodiny dstojník
    odjedších s Moravcem, i když byly pod dohledem gestapa. Zdailo se jim založit
    konspiran dobe zajištnou skupinu. Dostali však jednou nabídku Obrany národa na
    zalenní, odmítli, protože vdli o velikosti a špatném krytí organizace, ale i to se jim
    stalo osudným, jelikož i pes tuto snahu vyhnout se ostatním se k nim gestapo dostalo
    25 ejka Eduard, eskoslovenský odboj na Západe, Naše vojsko Praha 1988
  • Zajímavá sí s níž mla ON styky byla hasiská, o které se gestapo sice dozvdlo, jenže si nemohlo
    dovolit ji rozbít, protože hasii byli dležitou složkou státu, pesto i na hasie pozdji došlo.
    26 Fidler Jií, Atentát 1942, Jota Brno 2002, str.109-110
    eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.268-269
    pes lovka, jenž je kontaktoval, kvli tmto zcela nepatrným kontaktm do okolí byli
    „Konšelé“ dopadeni. 27
    Proto pedstavovali veliké nebezpeí lidé, kteí pracovali pro vícero skupin nebo
    vykonávalo více prací, nejen pro lidi, nýbrž i pro materiál, jenž nebylo snadné sehnat.
    Pro ilustraci, jedna skupina vojenského odboje mla zajistit ubytování radiostanice, tato
    skupina ale k tomu provádla propaganí innost. Gestapo se proto rozhodlo udlat
    prohlídku u jednoho jejího lena. Náhodou zde práv vysílaka byla, odbojái ji staili
    ješt zachránit a odevzdat k úschov ve vltavské stoce. Jenže vysílaka se vlivem vlhka
    bhem úschovy stala nepoužitelnou, lenové skupiny museli samozejm pejít do
    ilegality, muselo se pro n sehnat ubytování, jídlo… Pinesli tedy odboji jen další
    potíže.28
    Rychlé vybudování celého odboje možná gestapo zaskoilo, ale už na pelomu
    1939-1940 mu bylo hrubé schéma odboje pomrn dobe známé, ale pátralo hlavn po
    organizátorech a vedoucích lenech, zatímco ostatní ponechávalo.
    Dalším problémem byla nespolehlivost samotných lidí, mnohý doplatil na nkoho
    kdo si psal seznamy podízených nebo lidí, pro nž ml nco udlat atd. Pro gestapo
    nebylo tžké dle seznamu dotyné dohledat. K tomu chlubivost, vždy kterákoli zmínka
    o odbojové práci komukoli mohla být osudná, podobn jako snaha vdt víc nežli je
    teba, tyhle základní vci nebyly dodržovány a tvrd se za n platilo.
    Do prvních vtších perzekucí od gestapa bylo mnoho lidí ochotno poddat
    se odboji, jako informátoi, vždy se našel, nkdo kdo znal prostedí, ml kontakty,
    zkrátka mohl poradit. Výzvdná innost se rozvinula u širších vrstev obyvatelstva.
    Informace bylo nutné tídit a vyhodnocovat. Proto byl u každého velitelství sestaven
    výzvdný orgán, který práv tyto informace vyhodnocoval, k získání sloužily vtšinou
    ptilenné buky. Údaje se poté shromáždily na ústedí, kde byly optovn protídny,
    následn kurýrní cestou i radiostanicí zaslány do zahranií.
    K získávání informací a kontakt posloužili velmi dobe vojáci zproštní vojenské
    služby, byli dstojníky zodpovdnými za jejich návrat do civilu dosazováni na dležitá
    místa, na poštách, úadech. Bohužel i toho se gestapu podailo nkdy dopídit a dávalo
    si pak na vojáky ve výslužb dobrý pozor.Tento spor se odrážel napíklad ve snaze
    nacist snížit dchodový vk legioná, to se však dailo Eliášovi, který sám byl
    legionáem, mírnit. 29
    Velmi dležitou roli pro zpravodajství hráli již zmínní železniái, pracovníci pošt
    a telekomunikací, nebo okupanti museli využívat jejich služeb, jim vdil odboj za
    vasné, pesné a rychlé informace. Pro Nmce bylo tžké nco djícího se na našem
    území utajit, ale o propagand Nmc a tak zvané „šeptand“, která ji vyvracela až
    níže, abychom neodbíhali.
    27 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.22-23;
    Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str.218-231
    28Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.32
    29 Brandes Detlef, eši pod nmeckým protektorátem: Okupaní politika, kolaborace a odboj, 1939-
    1945, Praha 1999
    Výše zmínné složky se však velikou mrou podílely také na kurýrní komunikaci
    mezi obma odboji, domácím a zahraniním. Na dráze mohli depeše pevážet teba
    prvodí, jako pan J.Zeman, který pracoval v lžkových vozech mezinárodní
    spolenosti, dopaden v roce 1942, pi pevozu zpráv v Jugoslávii, popraven v roce 1942
    se svými nadízenými J.Mašínem a J.Churavým. Nesmíme opomenout ani uprchlíky,
    kteí s sebou také odváželi depeše.
    Druhým zpsobem byla radiostanice. Obsluha radiostanic nebyla snadnou
    záležitostí, když byly pekonány problémy s poasím, umístním a technickým
    zázemím, pišli další lapálie. Pijímající i odesílající museli být dohodnuti na ase a
    frekvenci na niž mla komunikace probíhat, k tomu Nmci samozejm nemli zájem
    na komunikaci odbojá používali tedy rušících zaízení , ale z druhé strany potebovali
    mít informace proudící mezi emigrací a domácí frontou, proto nechávali nkteré kanály
    otevené.
    Obrana národa disponovala vysílakou SPARTA I30, která zahájila vysílání
    6.4.1940, komunikoval se zahraniním centrem v Dukes Hill u Woldinghamu.31
    fungovala až do 7.5.194132, kdy byla odhaleny gestapem.Do té doby odeslala až 16000
    depeší a asi 6000 pijala. Radisté obnovili vysílání pod oznaením C 8.7.1941, vysílali
    do úderu gestapa, které vysílaku zniilo v noci z 3.na 4. íjna. V beznu 1941 se
    k vysílání stanice SPARTA I pidala SPARTA II, ta vysílala, s výjimkou období
    13.kvtna-15.ervna 1941 až do 28. ervna 1941.
    Je nutné si uvdomit, že odbojové skupiny, které vlastnily vysílací stanici
    disponovaly v rámci odboje znanou mocí, nebo ony rozhodovaly, jaké zprávy do
    zahranií pjdou, a také pak mohly žádat o podporu ze zahranií.
    Komunikace se zahraniím tedy byla pomrn živá. V souvislosti radiostanicemi
    musí být zmínna anglická BBC, skrze niž vysílalo zahranií povzbudivé zprávy
    obyvatelstvu, informace z front, význam pro odboj mla, jelikož vysílala smluvená hesla
    výsadk, nálet a potvrzovala, zda do zahranií došly zprávy z domova.33
    Další inností bylo zastrašování, vylepování známým zrádcm výhržné nálepky
    na dm, posílat smrtí hrozící dopis. Nkdy odvetná poprava za iny zpsobené proti
    domácí front. Zárove taková práce sloužila k propagaci odboje, který šíil své
    myšlenky pomocí leták nebo ilegálních novin.
    Proti nmecké propagand na území protektorátu fungovala tak zvaná
    „šeptanda“, která vyvracela nacistické fámy, i lživé informace kolující mezi lidmi.34Tato
    „šeptanda“ psobila z ásti také místo ilegálního tisku, zárove její šíení bylo mnohem
    bezpenjší nežli tisk plátku. Jednou byl vykonaný pokus o její rychlosti a úinnost.
    30 Fidler, Jií ,Atentát 1942, Brno Jota Brno 2002, str. 109-110
    eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.431-432
    31 Mastný, Vojtch – Protektorát a osud eského odboje, Praha 2003
    eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.431-432
    32 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str.431-432
    33 Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947,
    str.123-142 ;
    Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str.207-213
    34 Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str.43 Mastný Vojtch totéž
    V Praze byla vyslána fingovaná zpráva údajn již za jeden den se rozšíila po Praze,
    dne druhého se dostala na venkov, tetího dne byla zachycena až v Ostrav, tak do
    týdne prošla celým protektorátem, je vidno, že moc „šeptandy“ do niž se obas musely
    poslat lživé, zato povzbudivé zprávy, nebyla zanedbatelná35.
    Buky vzniknuvší v továrnách nesloužily jen k výzvdným úelm, nýbrž
    provádly i sabotáže nebo se alespo snažily zpomalit výrobu, byla to práce obtavá
    neb gestapo bralo rukojmí pro pípady potíží v továrnách. Poet sabotáží je tžké urit,
    ponvadž každá strana, a nmci nebo eši jak doma tak v zahranií ísla zveliovali.
    U Nmc to zpsoboval boj Sicherheitdienstu-SD a Gestapa, ob organizace chtly
    zdraznit svou dležitost pro stát, tžko také posoudit, co doopravdy bylo sabotáží a co
    bžný problém. eši jednoduše potebovali zvýšit dojem o užitenosti jejich odboje,
    jednotlivci i celé skupiny. Tovární buky propagovaly také ješt protinacistické myšlenky
    mezi dlníky, což bylo velmi záslužné hlavn v dob Heydrichovy nadvlády.
    Významnou ástí odboje a vlastn i jeho ást, skrz niž komunikoval s veejností
    byl tisk. V souvislosti s Obranou národa se mluví hlavn o asopisu „V Boj“
    nejrozšíenjším ilegálním asopisem, jehož distribuní sí sama o sob byla pomrn
    velikou odbojovou spoleností (asi 520 len), která byla napojena i na PVVZ a na
    Slovensko.
    Tiskaská skupina vznikla 14. bezna 1939, bhem dubna se zformovala a zaala
    vydávat asopis s plným názvem: „V boj. Vydává družstvo v prvním sledu.“ asopis
    vycházel v týdenních intervalech, vyšlo asi 27 ísel s prvotním nákladem cca. 500
    výtisk, který stoupl až na 5000 (s mutacemi mimo Prahu až 7000). Zprvu pouze
    pekládal texty zahraniních novin, pozdji pibyly pvodní eské lánky, zprávy
    válené a z hospodáství, názory, vyhlášky národních zrádc atd. Dne 10. listopadu
    zadrželo gestapo velitele Škaldu, bylo zabaveno i poslední íslo asopisu.
    Byly snahy obnovit vydávání populárního plátku, zprvu v menších nákladech
    (50), ale dosáhl až 500. Ve vydávání se vystídalo nkolik skupin, které gestapo vždy
    dopadlo. asopis vycházel až do jara 1941, jako tiskový orgán ÚVODu pod vedením V.
    Dvoáka36. Osud asopisu „V boj“ se dá oznait za píkladný pro všechny ilegální
    tiskoviny. Jejichž poet z poátku odboje byl obrovský, upevoval mravní vdomí a
    odvracel pozornost od oficiálního eského tisku, jenž byl v rukách Nmc.
    Všechny výše jmenované innosti byly v prbhu odboje spolené celému
    odboji, Obranu národa nevyjímaje, nešlo se jim ale vyhnout, práv protože plnily
    základní funkci i její odbojové innosti, nyní se dostáváme ke specifikám Obrany
    národa, tím k jejímu politickému smování.
    Podzemní armáda
    Armáda po celý zaátek své odbojové innosti pedpokládala rychlé vyhlášení
    války, proto se na ni pipravovala. Poítala s rychlým poražením Nmecka na obou
    35 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str.100
    36eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str. 485-486
    frontách, pi rozjezdu odboje se ješt poítalo s Ruskem jako spojencem. To bylo
    dvodem píprav vojenského povstání, shánní zbraní a lidí.
    Již zmínná nenaplnná struktura armády, tedy jen dstojníci bez adových
    voják byla schopná se zaplnit až na 100 000 lidí37. Pro n bylo nutné sehnat zbran,
    které se z poátku dailo ukrývat, avšak práce nacistických složek brzy zadržela
    vtšinu materiálu a s nedostatkem zbraní se pozdji potýkal celý odboj. ON jakožto
    stavitelka podzemní armády koncipovala program, jak by mlo povstání proti nacistm
    vypadat, je z nj cítit jistá naivita, kterou v zaátcích prožíval celý odboj. Rozeberme
    tedy organizaní návrh Obrany národa, tento návrh byl pedložen 24.února 1941, ale
    vznikal celou pedchozí dobu ostatním odbojovým skupinám:
    Armáda Obrany národa se podizovala pod vedení emigrace, protože stávající
    protektorátní vláda podle jejího mínní nemla prostedk k dobytí a udržení suverenity
    státu. Zavázala se udržet státní hranici nejmén v tehdejší podob, chtla se úastnit
    revoluce proti okupantm, následn udržet poádek, až do ustanovení nové ádné
    vlády, tím by její hlavní úkol konil.
    Pistupovaly úkoly dílí:
    1.Vyistí celé území protektorátu od vnjších i vnitních nepátel,.
    2.Osvobodí ty echy ze zajetí, kteí byli zaveni za vrnost.
    3.Uzave v koncentraních táborech všechny Nmce politicky aktivní nebo
    agresivní, všechny zrádce a sympatizanty, nichž pozdji rozhodne zvláštní soud.
    4.Zajistí veškeré písemnosti nmeckých politických úad.
    5.Zajistí ochranu státního i soukromého majetku.
    6.zajistí chod administrativy, dopravy zásobování.
    7.Zabrání odvozu cenin, poživatin, tovar a polotovar ze zem a
    dovozu cizích platidel.
    8.Udrží v chodu výrobu v továrnách.
    9.Zjedná dobré podmínky pro pípravu mobilizace.
    Dále se hovoí o její struktue, lenem mže být kdokoli, kdo touží po vyhnání
    nepítele. Armáda se dlí do sled: úderných polních, úderných místních, tyto dva
    sledy se mly starat o vojenskou stránku revoluce, zajistit hranice, což platilo pro sled
    polní. Zajistit obec, msto i okres, pak posílit sled polní náleželo sledu místnímu. Další
    dva sledy patily do hospodáské vtve revoluce, byl to: sled výrobní, distribuní,
    administrativní a dopravní, který ml za úkol udržet jmenované hospodáské složky
    v chodu. Poslední, sled pouliní se ml starat o propagandu, revoluní soudy a
    zpravodajství.
    Vyzbrojeni budou lidé z domácích zásob ukrytých zbraní. Velení pipadá
    dstojníkm armády u sled vojenských, u hospodáských ti nejzkušenjší a
    neobratnjší, nikdo z nich se však neml mít žádný prohešek vi SR od 1.5.1938.
    Dále se Obrana národa zabývá tím jak a kdy mají být sledy postaveny, nabádá
    k opatrnosti a snaze o utajení.38
    37 Fidler Jií, Atentát 1942, Jota Brno 2002, str.109-110
    38 Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947,
    str.56-78: Organizaní návrh podzemní organizace „Obrany národa“
    II. Vývoj politický a historický
    Vzestup a vývoj
    V pedchozím textu byla snad již dostaten zmínna apolitinost armády a
    z toho vznikající problémy ideové roztíštnosti nejen Obrany národa, ale i celého
    domácího odboje, to se nemuselo jevit jako pekážka jednoty, uvdomíme-li si však
    specifikum poátk oboje, kdy vznikal jako jakýsi ilegální politický protismr nacismu39,
    je pak zejmé, že ideový program byl zásadním initelem.
    Zbylé ti veliké odbojové organizace své programy mly, zato Obrana národa
    vzniknuvši z armády spojovala lidi mnohých politických smr, avšak žádný se nedal
    považovat za oficiální. Stála-li generalita více napravo, pak nižší dstojníci, pevážn
    mladí hledali ešení nalevo40. Jasno bylo v nkolika bodech, z nichž pozdji
    vykrystalizovala myšlenka pováleného uspoádání.
    Základní otázkou byl stát a jeho obnova po pípadném osvobození. Na tuto
    otázku odpovdl eský odboj i Obrana národa jednoznan, zkrátka všichni poítali
    s obnovou SR v plném rozsahu, oproti Slovensku, kde se na toto téma živ
    diskutovalo, zda by nebyly lepší dva státy.
    Možností byla také silná protinmecká aliance ve stední Evrop, SR a Polsko,
    existoval ješt jeden postrach již z první republiky, jehož se všichni ješt dál obávali:
    optovné slouení s Rakouskem a restaurace Habsburk. To se mohlo jevit ze
    zahranin-politického pohledu Francie a Británie po rozpadu Versailleského systému,
    kdy rozdrobení Stední Evropy vypadalo jako chybné ešení. SR byla v zahranií
    nepohodlná jakožto ob appasementu, proto se moc neuvažovalo o její obnov, spíše
    o práv již zmínném zalenní do vtšího celku.
    eský odboj si však neuvdomoval tyto zahraniní zábrany proti obnov státu a
    byla pro nj samozejmostí, to hlavn práv kvli Mnichovu, obnova mu byla
    zadostiuinním za Západem zpsobenou zradu.
    Obrana národa zastávala ve vtšin pípad velmi radikální, ekl bych, zastávala
    skoro vojensky jednoduché a pesné názory. To odrazovalo mnohé od vstupu do jejich
    39 Feierabend, Ladislav, Soumrak eskoslovenské demokracie,
    Rozmluvy 1986, str.-59
    Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.11-19
    40 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.29
    organizace, a v zásad souhlasili s jejím mínním byly tyto vojenské názory píliš
    vyhranné.
    Už hned na zaátku mla armáda jasno s pohraniím, v dob, kdy nad tématem
    sudetských nmc ostatní skupiny diskutovaly, zastávala ON postoj vi Nmcm
    znan nenávistný a navrhovala jejich okamžité vysthování, pesnji do 24 hodin od
    osvobození eského území. Už jen toto tvrzení je znan pehnané a je vidt že vojáci
    neuvažovali o následcích pesunu menšiny lidí ítající okolo
    3 000 000 lidí! Znamenalo by to naprosté vylidnní sudetských území se všemi
    hospodáskými dsledky. Další pro jiné odbojáe nepijatelné bylo, že Nmci by si mohli
    s sebou vzít pouhých 30kg zavazadel vyjma cenností a 10 marek na osobu, jejich zbylý
    majetek, který by tu zanechali, ml sloužit k reparaním úelm, za píkoí eskému
    národu zpsobené. ON tudíž shánla lidi, kteí by pi odsunu psobili jako hraniní
    kontrola41.
    V tchto záležitostech se neshodli obzvlášt s komunisty, kteí rozlišovali mezi
    „Nmci-nacisty“ a „Nmci-slušnými“, aby to nebylo vztahováno jen na národ, rozlišovali
    mezi nmeckým a nacistickým, ale i u nich došlo pozdji k radikalizaci tchto
    národotolerantních názor. Pesto bylo velmi pedasné probírat tuto otázku, protože
    nebyla zdaleka jistá pozice SR u Spojenc, už vbec nemohla být známa poválená
    situace.
    Sudetský problém, vzniklý po okupaci odráží jednu dležitou zmnu ve
    smýšlení odboje, odboj se pesunul z tém ist politické roviny dále, nejspíše
    uvdomiv si smování nacistické agrese, pivzal prvek nacionalismu42.
    Obrana národa se v odboji adila k politickému stedu. V zásad se v mnoha
    vcech shodovala s politickou koncepcí Politického ústedí, které nebylo poetné lidsky,
    ale mlo vlivné leny, nkdejší politiky a vyšší úedníky. Gra , odbojový pracovní, který
    po njaký as spolupracoval s ON, od niž se pak odpojil, vidl PÚ v Praze jako
    oddlenou civilní složku od vojenské ásti ON, zato na Morav ovládali podle nj vojáci
    vojenský i civilní odboj, to znamená, že ob složky spadaly pod vojenské velení43.
    V poválené dob se poítalo se vznikem období nápravy, jakéhosi vakua bez
    politických stran, bhem nhož by se vytvoily základy nového státu. První možností
    poválené formy vlády byla vláda sestavená z odbojá postavená prezidentem
    Benešem, z odborník odbojových organizací se by bylo vybralo Prozatímní národní
    shromáždní, orgán zákonodárný, ten by dal ústavu, na jejím základ budou pak
    vypsány svobodné volby. Vojáci, kteí chtli sestavit vládu z odbojá, jenže v odboji
    vidli hlavn sebe, ímž jim nejspíše „vláda“ splývala s „armádou“44.
    Proto se asi uvažovalo také o polovojenské „diktatue“ s úkolem chránit
    republiku proti všem prvorepublikovým stranám a politikm, zprava i zleva, koncepce
    této „diktatury“ nebyla však nikterak vyhranná. Mla zpetrhat politickou linii první
    republiky a chránit novou republiku proti politikaení, jiných ji oslabujících pomr.
    Uvažovalo se o zestátnní pírodního bohatství, klíového prmyslu a pozemkových
    41 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str. 31
    42 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.36
    43Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str. 31
    44 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str. 33
    reformách. Myšlenka takové formy vlády mla veliký úspch mezi širokou vrstvou
    obyvatelstva. Od diktatury mlo být upuštno po sestavení ústavy (bez stranických
    vliv, dle nejširších poteb národa- což je myšlenka znan idealistická) a po uinní
    nejnutnjších správních a již zmínných hospodáských reforem, v nichž také nemla
    ON píliš jasno, hlavn zbavit se kariérních politik, proto byly na zaátku složité vztahy
    s PÚ, odbojem agrárník a jiných bývalých stran to bylo ješt tžší.
    Do nového státu s novým uspoádáním se uvažovalo i o nové armád, na rozdíl
    od té prvorepublikové armád nepolitické, tahle chtla být politická, opt ne stranicky,
    nýbrž chtla pedstavovat politickou vli vtšiny národa. Byly tím sledovány snahy o
    položení ideových základu armád, není pochyb, že vojáci tyto myšlenky mysleli
    upímn, ale v otázkách uspoádání státu-mluvíme- li o diktatue a politinosti armády,
    doložili nám vojáci svou idealistickou politickou naivitu a nevzdlanost. Je nutné vnímat
    tyto vci spíše jako vyhranní proti pomrm minulým, odrážející jejich nedostatky, ne
    ešení problém budoucích.
    Z myšlenek o nejlepších ešeních pro celý národ, vyplynula i snaha ON jakožto
    odbojové organizace sjednotit veškeré politické odbojové složky komunisty nevyjímaje.
    Obzvlášt na Morav se jí podailo docílit takových výsledk, ponvadž i komunisté,
    kteí se v rzných fázích války tšili rzné oblib mli v moravské ON své oficiální
    zastoupení45. V Praze byla situace jiná a odboj více roztíštný, což mlo i jisté výhody,
    protože byl gestapu mén prhledný.
    ON se však shodovala na podpoe prezidenta Beneše s ostatním
    nacionalistickým (nekomunistickým odbojem), tím pádem souhlasila i s ním jmenovanou
    vládou, do jejíž složení ON, jakožto pi jejím vzniku nejsilnjší domácí ilegální
    organizace dosadila své zástupce, konkrétn gen. Viesta a Ingra46.
    Armáda tedy mla ihned po vzniku protektorátu dostatek asu k pejití na ilegální
    innost, zakonspirovat se , roztáhnout své sít, rozvrhnout své cíle. Po zahájení práce
    se k ní zaaly ve velikém množství pidávat další menší skupinky navzájem
    propojených pes pátelství i pracovní vztah atd.. Gestapu, a již dobe zakoennému
    z doby 2. republiky dalo pomrn práci se zorientovat, ale když si našlo nitky, stailo už
    jen lehce zatahat a celá organizace se zhroutila, ale nebylo se emu divit, ponvadž tu
    stál profesionál proti amatérovi, který ml ješt blahé pamti styl odbojové práce proti
    Rakousku-Uhersku, který se znan lišil od nárok, jež vznesl nacistický režim.
    Ped zaátkem války zaali nacisté vyvíjet tlak proti odbojovým skupinám, které
    by mohly být pípadným zdrojem nepokoj po jejím vyhlášení, vyvíjen byl tlak na
    Eliášovu v odboji zainteresovanou vládu, aby odsoudila takovou innost, zárove se
    propracovala SD a gestapo k prvním výraznjším úspchm, došlo k prvnímu vtšímu
    prlomu do domácí fronty.
    Pronikli do skupiny tak zvaných „tiska“ napojených na ON. Vznikla na usnesení
    ministerské rady 29. bezna 1939. Vedl ji vedoucí tiskového odboru pedsednictva
    45 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968, str. 33,
    Veselý-Štainer, Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947, str. 31
    46 Feierabend, Ladislav, Soumrak eskoslovenské demokracie,
    Rozmluvy 1986, str.66
    Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str. 70-71
    eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str. 71
    vlády, ministerský rada dr.Zdenk Schmoranz (odtud také Schmoranzova skupina),
    skládala se z bývalých zpravodajských dstojník a pedních pracovník TK, ale i
    naprostých laik v oboru zpravodajství. Její lenové byli piazeni k okrasním úadm
    sloužili jako tiskoví referenti. Ve dnech 7.47(8.48)-15. ervence podstoupili kurz pro
    tiskové referenty, vedl jej dr. Osvald Svoboda a major Josef Vais, pednášeli o
    metodách ilegální práce a dalších úkolech tiskových referent, kteí krom bžných
    úkol mli provozovat vojenskou špionáž. V závru školení dostali úastníci kurzu
    každý svou šifru: ústedí mlo A, echy B-1 až B-22 a Morava C-1 až C-16.
    Na informování o Schmoranzov se podílel i dvojitý agent A-54, který
    spolupracoval práv s ON, dokázal však obratn utajit své spojky, k A-54 se dostaneme
    až pozdji. Dvacátého pátého srpna zakroilo tedy gestapo proti špatn zabezpeené
    skupin. Pi prohlídkách tiskového odboru byl nalezen závažný zpravodajský materiál,
    o dislokacích Wehrmachtu atd. dokonce i plány útoku na Polsko (25.8.!). Pední
    pedstavitele Schmoranze, Svobodu i Vaise odsoudil soud k trestu smrti, zbylí
    obžalovaní spolupracovníci dostali 215 let vzení v úhrnném trestu, 17 z nich zemelo
    v koncentraních táborech což je dohromady 20 lidí49, druhou možností je 25 lidí. 50
    Od doby této perzekuce se dostávalo gestapu stále více informací o
    domácím odboji, který se zatím ješt snažil neohrožen plnit pedsevzané úkoly.
    Spolupráce s veejností byla zejmá po úspšných pokusech bojkotu, jak
    protektorátního tisku, tak i veejné dopravy. Konaly se veejné akce, na nichž se
    demonstrovala síla národního ducha ech. Významný v tomto ohledu byl pevoz
    ostatk K.H. Máchy51. K tmto veejným protestm se lidé sdružovali pi všech
    píležitostech i kesanských poutích jako 13. srpna na svatém Vavineku u Domažlic,
    kde se sešlo 110 000 oban.52
    Vrchol, pád a sjednocení
    Vše postupn smovalo k 21. výroí vzniku republiky 28. íjna. V tom se v celém
    odboji vedly spory, Obrana národa zastávala názor klidného prožití dne ve svátením
    obleení, ponvadž vdla, že by to mohlo ohrozit její legální innost. Už veer ped
    státním svátkem se byly pokládány vnce ped sochu sv. Václava na Václavském
    námstí, onoho dne se v odpoledních hodinách zaali shromažovat lidé v poklidné
    shromáždní. Nmci se nakonec jali demonstraci rozehnat, z údajných obav o prbh
    celé akce, protože zachytili nkolik komunistických leták, které vyzývaly k aktivnímu
    odporu a stávkám. Bylo zabito 35 lidí, nejznámjší z nich byl Jan Opletal, který tu byl
    smrteln postelen, a jehož poheb dal pozdji nacistm záminku, již nacisté potebovali
    ke zpísnní režimu53.
    Tím jsem se dostal k nejdležitjšímu následku 28. íjna, kdy po zakázaném
    shromáždní na pohbu J. Opletala 15. listopadu odpovdli Nmci 17. listopadu
    47 Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str. 212
    48 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str. 418
    49 Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975 str. 211-212
    50 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str. 417-418
    51 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str. 40-41
    52 eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988, str. 485
    53 Feierabend Ladislav, Soumrak eskoslovenské demokracie, Rozmluvy Londýn 1988 str.66-67
    uzavením zejména vysokých škol a pozatýkáním student, které poslali do
    koncentraních tábor. Následovaly rozsáhlé zatýkací akce v celém podzemí, zasažena
    byla celá tak zvaná první garnitura, pibližn bhem zimy a zaátku jara 1939/1940.
    Nejvíce byla zasažena ON, na Morav v posledních listopadových dnech a bhem
    prosince byla moravská ON rozprášena do základu.54
    Tyto perzekuce daly vzniknout novému vedení, druhé garnitue, která byla již
    pouená z chyb pedchdc, stala se radikálnjší a pochopila nutnost jednoty. Toto
    vedení se skládalo už z mladších a nižších dstojník, mezi nimiž se proslavil hlavn
    pplk. Josef Balabán, jako velitel zpravodajské ásti, byl lenem slavné skupiny „Tí
    král“, ješt s J. Mašínem a V. Morávkem, kteí se sice podizovali ON, avšak jejich
    postavení bylo do znané míry nezávislé a tvoili tém vlastní samostatnou skupinu.
    Balabán se stal zástupcem ON pi vyjednání o sjednocení odboje a tak již od
    konce roku 1939 se sekáváme s Ústedním vedením odboje domácího-ÚVODem
    pvodn novým názvem PÚ, kteréžto jako politická autorita chtlo aby se po ním
    sjednotil nekomunistický* odboj, což se, jak už víme, nemohlo líbit vojákm, odprcm
    starého stranictví. Na pelomu dubna a kvtna roku 1940 dostal tento název nový
    význam, stal se totiž názvem rovnocenn slouených odbojových organizací: ON,
    PVVZ a PÚ.
    ÚVOD nesjednocoval odboj v jednu organizaci, ponechával jim volnost v konání,
    ale zárove je koordinoval. S podivem jeho nejrozsáhlejší složkou se stal bývalý
    outsider PVVZ, který ml nejvtší slovo pi sestavování programu ÚVODu- „Za
    Svobodu“, v nmž se projevilo levicové smýšlení PVVZ. Pi sestavování programu
    narazili vojáci s problémem „diktatury“ v poválené SR a úpln se tohoto ešení vzdali.
    Akoli tedy byly ON a PVVZ co do velikosti významnjší než PÚ, tak zastávalo PÚ vi
    nim zvláštní pozici, nebo dr.V. Krajina, jenž ml sám o sob i v PÚ zvláštní postavení,
    byl jedinou radiovou spojku se zahraniím – tedy jedin on referoval o dní doma,
    politické situaci a žádostech odboje, proto se obas dostal do stetu s vojáky, jelikož
    jeho zprávy do zahranií se jim nezdály objektivní atd.55
    Propojení odboje pes ÚVOD trvalo pibližn rok a pl (duben 1940 až podzim
    1941), bhem té doby se ve vedení ON vystídali gen. Bílý a gen. Homola, odboj
    mezitím rozpracoval svou zpravodajskou, propaganí a sabotážní innost, sjednotil
    zbytky rozbitých organizací. Tehdy se proslavila skupina „Tí král“ svými sabotážními
    iny, ale také kontaktem na A-54, k jehož historii bych rád nco ekl.
    Paul Thümmel figuroval na seznamech s. bezpenostní služby ješt ped rokem
    1938, byl vyšším dstojníkem Abwehru, dvojí agent. Tžko íct, co jej vedlo k spolupráci
    s echy, jelikož riziko, které podstupoval bylo velmi vysoké, pitom finanní ohodnocení
    ml nejspíš dostatené, pesto se peníze uvádí jako píina jeho spolupráce
    s odbojem. Po okupaci spolupracoval s eským odbojem pes Morávka. Informace,
    které poskytoval mly veliký význam, jak pro oboj, tak pro zahranií. Týkaly se operace
    54 Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968 str. 56-59
    Koutek Jaroslav, A národ se bránil, SPB Praha 1987 str. 47
  • Nekomunistický, ponvadž tehdejší averze k SSSR a komunistm po útoku na Polsko a pímí
    s Nmeckem hýbala celým odbojem.
    55 Koura Petr, Podplukovník Josef Balabán, Rybka publishers Praha 2003 str. 84-87
    Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str.117-118
    Seeloewe=Lvoun-invaze, operací na Balkán, pro odboj bylo dležité, kdo co vypovdl
    bhem výslech. Zárove však pracoval pro Abwehr v plném nasazení a užíval svých
    znalostí eského odboje.56 Když se prokázalo jeho propojení s eským odbojem, tak
    nebyl zaten, protože se uhájil jako volavka Abwehru. Gestapo jej nakonec dobrou hrou
    dostalo do kouta a agent A-54 byl popraven.
    ÚVOD zatím, pes veškerou nelibost již SSSR a komunisté požívali, zaal s nimi
    rozšiovat své styky, bylo totiž jasné, že díve i pozdji bude muset Sovtský svaz do
    války vstoupit, proto zaal Balabán za ON navazovat kontakty na sovtském
    zastupitelství, za pomoci svého pítele z „politického“ kroužku -J. Jedliky, který již jistou
    dobu spolupracoval s NKVD, na ambasád byl Balabán ve styku s lovkem
    vystupujícím pod jménem Leonid Mochov, zvaným též „Rudolf“, i s vícevyslancem
    Jakovlevem57.
    S rozšíením kontakt do zahranií se postupn také rozšiovala sí informátor,
    jejichž struktura již nebyla tak pevná jako za první garnitury, byla tím lépe
    zakonspirovaná. Lví podíl na zpravodajství ml práv Mašín – Balabán – Morávek, kteí
    mli spolupracovníky mezi vyššími úedníky, teba policejní rada Jaroš, který byl za
    spolupráci s nimi také popraven58. Bohužel od roku 1940 se zaíná odboj potýkat
    s nedostatkem lidí, protože eši si uvdomili, jak mocným nepítelem nacisté jsou a už
    nebyli odbjám takovou oporou jako v dob pedchozí, dílem kvli poklesu nálady po
    dobytí Francie (ten ale vystídal pat v bitv o Británii, který psobil kladn na morálku
    národa). Zstavší odbojái byli tedy tvrdým jádrem, které bylo odhodlané pokraovat až
    do konce, o nich se pak Heydrich vyjadoval jako o elit. Mezi zatenými byli hlavn
    vyšší dstojníci, kteí se tžko nahrazovali, jelikož bylo málo organizan schopných
    lidí.
    Gestapo se k ÚVODu dostávalo postupn pes zatené leny PÚ (A. Pešla a V.
    Holého-záí 1940), u kterých brzy skonilo, ponvadž byli dobe zakonspirovaní a nic
    neprozradili. Bohužel se do skupiny „Všeobecné národní hnutí“ dostal konfident gestapa
    A.Nerad, jenž získal dvru kpt. J.Svatoše, pes nj se tém náhodou seznámil s plk.J.
    Churavým, lenem PVVZ, fungujícím jako spojka v ÚVODu práv mezi PVVZ a ON,
    zárove ml úzký styk se „temi králi“. Nejdíve lidé z PVVZ pak i ostatní lenové
    ÚVODu se dostali do zorného pole gestapa, neuvdomovali si nebezpeí, jež hrozilo,
    když je nkdo sledoval. Byla to pehnaná odvaha druhé garnitury, nikdo z nich se z cti
    nebo i hrdosti opustit svou práci, to se stalo osudným. Gestapo ekalo a snažilo se
    nechat nabhnout co nejvíce odbojá. Jistou roli obzvlášt v oslabování skupiny „Ti
    králové“ sehrál i A-54, nejen to nasmroval gestapo na stopu V.Krajiny, tudíž na dosah
    radiotelegrafického spojení se zahraniím! Nakonec gestapo zatklo nkolik len
    Krajinova radiotelegrafického týmu a vysíla SPARTA I pestal (8.ervence) vysílat.
    Vznikl vysíla SPARTA II, pod vedením vedením „Tí král“ (29. bezna), nebo vojáci
    se chtli vymanit z Krajinova monopolu na zpravodajství.
    Gestapo tedy postupn pišlo na všechny nevyšší initele ÚVODu, došlo i na dva
    ze „tí král“ 22. dubna 1941 byl zaten J.Balabán a 19. kvtna 1941 byl zaten a
    postelen J.Mašín, jeho kolega Morávek však unikl. Echo, ze kterého domu Mašín a
    56 Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str. 92-91
    57 Koura Petr, Podplukovník Josef Balabán, Rybka publishers Praha 2003 str.138, 142
    Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997, str. 77-87
    58 Koura Petr, Podplukovník Josef Balabán, Rybka publishers Praha 2003 str.80-81
    Morávek vysílali dal A-54, na tom míst byl práv Mašín 13. kvtna zadržen59. V íjnu
    téhož roku zatklo gestapo J.Churavého spojku ON a PVVZ 9.íjna.
    Nejvýraznjší éru ÚVODu ukonil nástup zastupujícího íšského protektora
    Heydricha, jenž se pokoušel razantním zpsobem vyešit, nebo alespo pipravit
    k vyešení, eskou otázku. Stanné soudy, které vyhlásil v den svého nástupu 28.9.
    1941, splnily svou funkci v potlaení vzdoru. U takových soud existovaly jen ti druhy
    rozsudku – smrt, omilostnní, deportace do koncentraního táboru. Bhem íjna a
    listopadu, období nejvtší aktivity, asi odsoudily na smrt 486 osob, 2242 k deportaci,
    nco pes sto lidí osvobodily, pozdji bylo dodaten zasteleno ješt 33 osob. Proti
    rozsudku nebylo odvolání. Za platnosti stanného práva byli dopadeny špiky odboje,
    gen. J.Bílý, H. Vojta, Homola a další. V tentýž den, kdy vyhlásil Heydrich stanné právo
    nechal, zatknout ministerského pedsedu Eliáše, ten úzce spolupracoval s ON. Eliáš byl
    sice odsouzen k smrti, ale byl ponechán jako rukojmí. innost soud byla ukonena
    20.1.1942. bhem té doby bylo zateno 4-5 tisíc lidí. Potvrzení kvality Heydrichovy
    práce je v pibližných íslech poklesu sabotáží .
    Poslední výraznou osobností ON i ÚVODu zstal škpt. Morávek, jenž ješt stále
    styk A-54, snažil se pomocí svého vysílae SPARTA 2 udržovat kontakt s Londýnem.
    Uprchl nkolikrát gestapu, bohužel podobn jako jeho bývalému spolupracovníkovi
    Mašínovi se stal A-54 osudným. Gestapo zatklo spojku s Thümmelem V. eháka, který
    se ml tentýž den setkat s Morávkem, ehák povolil a gestapo téhož dne dorazilo na
    ono místo, kde se strhla pestelka, pi níž se Morávek zastelil60.
    Až nyní bylo zakroeno proti odbojové skupin pod ON, Obec sokolská v odboji,
    jejíž ady byly již znan rozrostlé, když se pak znovu stmelila pod vedením Ladislava
    Vaka s krycím jménem Jindra, které dalo pojmenování celé skupin, stala se
    významnou základnou pro výsadkáe, kteí zaali picházet v první vln bhem roku
    1941.
    1942
    Abychom osvtlili události první plky roku 1942, musíme odboit do zahranií,
    kde vidl Beneš i plk. Moravec potebu posílit domácí frontu, proto zaali vyjednávat
    s Special operation executive-SOE, britskou organizací , která podporovala zahraniní
    ilegální innost a cviila výsadkáe, ti pak mohli plnit rzné úkoly jim zadané.eští
    výsadkái byli vybíráni z eských jednotek v Británii, dležitý byl jejich dobrovolný
    souhlas, oddanost vlasti, odvaha prokázaná v již pedešlých bojích a jiné kvality
    dobrého vojáka. Probíhala cviení v sabotážích, pracích s výbušninami a vysílakou.
    Výsadky samotné byly ztíženy naviganími chybami (muselo se lítat v noci),
    nedostatkem letadel s dlouhým doletem, pak také situací v protektorátu, kde byli
    výsadkái pod neustálým psychickým tlakem, což vedlo k mnohým chybám, kterých se
    dopustili. Výsadky seskakovaly s rozlinými úkoly, mly bu podpoit odboj, dodat díly
    do radiostanic, naviganí vysílae pro spojenecké letce…, nebo mly vlastní
    zpravodajské i jiné úkoly.
    59Nmeek Jan, Mašínové-Zpráva o dvou generacích, Praha 1998 str. 133-150
    Koura Petr, Podplukovník Josef Balabán, Rybka publishers Praha 2003 str. 176-177
    60 Nmeek Jan, Mašínové-Zpráva o dvou generacích, Praha 1998 str.133-150
    Moravec i Beneš postupn spli k rozhodnutí, které se stalo jedním z nejvíce
    sporných témat odboje. Rozhodli se vyslat skupinu úkolem provést atentát na blíže
    nespecifikovanou významnou osobu protektorátu, v podstat její výbr dlel na
    vykonavatelích, ale nejpravdpodobnjší se jevili E. Moravec – ministr propagandy nebo
    zastupující íšský protektor Heydrich. Byli vysláni rt. J Gabík a rt. J.Kubiš pod krycím
    jménem ANTHROPOID.
    Mezitím však situace v echách nevypadala dobe, gestapo likvidovalo odboj a
    brzy zbyl z bývalého vedení ÚVODu jen doc. V. Krajina. Rozpad domácí fronty byl
    nejspíš jedním faktorem pi rozhodování Beneše a Moravce zda ANTHROPOID vyslat.
    Domácí odboj, když už byl Gabík i Kubiš v protektorátu (byli vysazeni 29. prosince
    1941 se skupinami SILVER A a SILVER B), odtušil jejich úkol a jal se protestovat proti
    nmu, nebo vdl, jaké následky mže atentát pinést a snažil se tomu zabránit, jak
    samotnou apelací na výsadkáe, tak zprávami do zahranií. Jeho žádostem nebylo
    vyhovno. Dne 27. kvtna byl tedy spáchán úspšný atentát na R. Heydricha, na který
    Nmci zareagovali mimoádnými opateními, práv atentát a události následující už
    jednou provždy zajistily samostatnost eského národa v poválené dob.
    Po atentátu spustili Nmci vyšetování, den nato (28. kvtna) zaaly opt
    fungovat stanné soudy. Bylo dáno ve známost, že kdo ukrýval ilegalistu, zatajil njakou
    informaci nebo jiným zpsobem napomáhal „zloincm“, bude s celou svou rodinou
    popraven. Gestapo dlouho nemohlo sehnat jakékoli informace o atentátnících, ti se
    ukrývali ješt s dalšími výsadkái v kostele sv. Cyrila a Metodje v Resslov ulici v
    Praze. Nakonec však povolily nervy parašutistovi rtm. urdovi ze skupiny OUT
    DISTANCE, který se ukrýval u rodiny v jižních echách, rodina jej pesvdila. urda
    pivedl gestapo na organizaci JINDRA, pes niž se gestapo dozvdlo, kde se výsadkái
    skrývali. Výsadkái z kostela byli pobiti nebo spáchali sebevraždu. Stanné právo trvalo
    až do 3. ervence, nacisté popravili všechny v pedchozí dob zadržené odbojáe tedy i
    Eliáše, Mašína, Churavého atd.. Byly srovnány se zemí obce Lidice a Ležáky,
    s nmeckou precizností si pokali i na ty, kteí byl na noní smn. Kolaborant urda
    pijal svj jidášský peníz z odmny 20 milión íšských marek, tedy 5 milión, a
    odsthoval se do jižních ech, kde si udlal živnost jako volavka na výsadkáe i
    odbojáe.
    Druhé stanné právo odklidilo odboj na vesnice a do les, odboj se stal více
    partyzánským, pesto se gestapu dailo ho pomrn dobe rozkrývat pes sít volavek a
    sledování. Odboj nyní ztratil vtšinu své dívjší síly, již bude sbírat až do konce války.
    Závr
    Odpor vojenského odboje proti okupantm byl založen na silné tradici armády,
    obzvlášt na legionáích. Dal prorazit novým dstojníkm a možnost osvdit se.
    V prvních msících odboje byl vdí silou, která dávala nadji ostatním. Vojáci dostáli
    své cti, dovedli se postavit pesile.
    Stáli ale proti pesile, o jejíž skutené moci nemli ani pontí, nebyli pipraveni,
    udlali mnoho chyb, jichž se mohli vyvarovat, posloužili alespo jako odstrašující pípad
    ostatním. Chtli lepší stát, dát mu nový základ zíct se starých, podle nich
    nevyhovujících pomr první republiky. Neúspšn, jejich snahy však zmaili jiní.
    Z dnešního konen osvobozeného pohledu vdy historické se až v posledních
    patnácti letech podailo odkrýt pravý význam odboje nekomunistického a oprostit jej od
    cenzury rolník a dlník. Projevila se síla nekomunistického odboje, která se ukázala
    mnohem vtší, než byla ped rokem 1989 propagována.
    Chovejme tedy úctu k tm, kteí položili život za naši dnešní svobodu a bume
    na n hrdí!
    Seznam použitých zkratek
    arm.gen.Armádní generál
    brig.gen. Brigádní generál
    SR eskoslovenská republika
    gen. Generál
    gestapo Geheime Staatspolizei- tajná státní policie
    gšt. Štábní generál
    mjr. Major
    ON Obrana národa
    plk. Plukovník
    pplk. Podplukovník
    PÚ Politické ústedí
    PVVZ Petiní výbor vrni zustaneme
    RA Rudá armáda
    rt. Rotný
    rtm. Rotmistr
    SA Sturmabteilungen
    SD Sicherheitdienst
    SOE Special operation executive- britská organizace podporující odboj
    SOS Stráž obrany státu
    SS Schutzstaffeln
    SSSR Svaz sovtských socialistických republik
    ÚVOD Ústední vedení odboje domácího
    A-54 Paul Thümmel
    Použitá literatura
    Beneš Josef, Život v odboji, Votobia Olomouc 1999
    Brandes, Detlef, eši pod nmeckým protektorátem: Okupaní politika, kolaborace a odboj 1939-1945, ejka Eduard, eskoslovenský odboj na Západe, Naše Vojsko Praha 1988
    eský antifašismus a odboj, Naše vojsko Praha 1988
    Drábek, Jan – Po uši v protektorátu, Euromediagroup Praha 2001
    Fárek František, Stopy mizí v archivu…, Vyšehrad Praha 1975
    Feierabend Ladislav, Soumrak eskoslovenské demokracie, Rozmluvy Londýn 1988
    Fidler Jií, Atentát 1942, Brno 2002
    Gra Josef, Sedm rok na domácí front, Blok Brno 1968
    Hyndrák Václav, SA v roce 1938, Naše vojsko Praha 1968
    Kalousek Miroslav, Vládní vojsko 1939-1945, Libri Praha 2002
    Koura Petr, Podplukovník Josef Balabán, Rybka publishers Praha 2003
    Koutek Jaroslav, A národ se bránil, SPB Praha 1987
    Kural Václav, Vlastenci proti okupaci, Karolinum Praha 1997
    Macdonald Callum, Úder z Londýna, Praha 1995
    Mastný, Vojtch – Protektorát a osud eského odboje, Praha 2003
    Nmeek Jan, Mašínové-Zpráva o dvou generacích, Akcent Praha 1998
    Odboj a Revoluce, Naše vojsko Praha 1965
    Pasák Tomáš, JUDr. Emil Hácha (1938-1945), Horizont Praha 1997
    Pernes Jií, Až na dno zrady: Emanuel Moravec, Themis Praha 1997
    Stehlík Eduard, Lach Ivan, Vlast a est byly jim dražší nežli život, Arpa Dvr Králové n. Labem 2000
    Tomášek Dušan, Kvaek Robert, Obžalována je vláda, Themis Praha 1999
    V Boj, edice ilegálního asopisu, VHÚ Praha 1993
    Veselý-Štainer Karel, Cestou národního odboje, Sfinx Praha 1947
    Konzultace:
    Klika Jaromír, prosinec 2004
    Bobek František, listopad 2004
    Plocek Karel, listopad-prosinec 2005
    Stehlík Eduard, listopad 2004

Národní odbojové hnutí na Přerovsku
v období let 1939–1942
Pavel Kopeček

Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Národní odbojové hnutí na Přerovsku
v období let 1939–1942
Pavel Kopeček
Doktorská disertační práce
Olomouc 2011
2
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracoval samostatně a pouze na základě uvedených
pramenŧ a literatury.
V Olomouci dne………………….. ……………………………
3
OBSAH
ÚVOD
A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny…………………………………………….5
B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského
protifašistického hnutí odporu …………………………………………………………………17
C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické,
vojenské a bezpečnostní aspekty vývoje v tomto období………………………………..…24
1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU
1.1 Počátky vytváření odbojové organizace………………………………………………………….36
1.2 Úloha Sokola………………………………..….………………………….…………………………….38
1.3 Organizační výstavba Obrany národa na Přerovsku……..…………………………………40
1.4 Opatřování zbraní a dalšího vojenského materiálu… …………….……………………….…42
1.5 Kontakty s jinými odbojovými centry…………………..…………………………………………44
1.6 Spolupráce s ilegální KSČ a vytvoření Národního výboru ……………………………………….45
1.7 Další odbojové struktury a jejich aktivita …………….………………………………………..47
1.8 Ilegální tisk……………………………………..………………………………………………………50
1.9 Organizace tajných přechodů hranic……..…………….……………………………………….51
1.10 Sabotážní činnost………………………………………..………………………………………….54
1.11 První narušení sítí nacisty………………………..……………………………………………….56
1.12 Akce k 28. říjnu 1939……………………………..…………..…………….……………………..57
1.13 Těžké údery gestapa proti Obraně národa…………….……………………………………..59
1.14 Definitivní rozbití struktury ON……….…………………………………………………………….61
1.15 Nástupnické organizace Obrany národa………….…………………….…………………..64
2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA PŘEROVSKU
2.1 Struktura PVVZ na Přerovsku a počátky jeho odbojové činnosti…….……………………66
2.2 První ztráty……………………………………………………..……………………………….72
2.3 Regenerace Obrany národa……………………..……………………………………………75
2.4 Spolupráce s výsadky ze SSSR……..……………………………………………………….77
2.5 První stanné právo……………….………………………………………………………….…86
2.6 Úder gestapa proti struktuře ÚVODu a Moravské pětky………..………………………….93
2.7 Dopadení parašutistů a rozbití jejich podporovatelských sítí……..………………………….97
2.8 Hromadná poprava v Mauthausenu…………………..…………………………………….102
2.9 Epilog činnosti PVVZ a druhé stanné právo…………….…………………………………103
3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
3.1 Kořeny vzniku……….…………………………………………………………………………112
3.2 Struktura Lvice na střední Moravě…………….…………………………………………….115
3.3 Horké léto a podzim 1941…………………….………………………………………………120
3.4 Vytvoření centrálního vedení Lvice v Ostravě……………………………………………..123
3.5 Spolupráce se Zeleným kádrem a období druhého stanného práva……………………128
3.6 Rozbití Lvice gestapem……………………………………………………………………….134
3.7 Nástupnické organizace Lvice
3.7.1 Partyzánská skupina Bílá lvice (Jan Ţiţka)…………………………………………………….146
3.7.2 Partyzánský oddíl Juraj……………………………………………………………………..149
3.7.3 Činnost členŧ Lvice na střední Moravě v květnu 1945……………………………………..155
4
ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………158
POZNÁMKY………………………………………………………………………………………..163
LITERATURA A PRAMENY……………………………………………………………………….185
SEZNAM PŘÍLOH + PŘÍLOHY (1-17) …………………………………………………………215
RESUMÉ….………………………………………………………………………………………..233
5
ÚVOD
A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny
Problematika českého protinacistického odboje v období okupace jiţ byla zpracovávána
v četných odborných studiích i populárně naučných publikacích, ovšem před listopadem
1989 pŧsobila řada bariér, které objektivnímu zhodnocení rozsahu a významu protinacistické
rezistence velmi často bránily. Mnoho výrazných osobností ilegálního hnutí bylo v období
komunistického reţimu tabuizováno z dŧvodŧ svých politických postojŧ po únoru 1948
a „vedoucí úloha“ v protifašistickém odboji měla Komunistické straně Československa
poslouţit jako jedno z oprávnění k drţení monopolu moci. To samozřejmě vedlo ke
zkreslování a zatemňování řady kapitol v dějinách odboje – nekomunistického, ale paradoxně
i komunistického. Ze stejných dŧvodŧ bylo rovněţ prakticky nemoţné objektivně a nezaujatě
posuzovat roli SSSR a jeho občanŧ v českém i slovenském hnutí odporu v období 2. světové
války.
Po pádu komunistického reţimu tato vypjatá ideologizace a adorace tématu
protinacistického odboje často vedly k opačnému extrému – k jeho podceňování
a jednostrannému zdŧrazňování negativních rysŧ, např. v případě partyzánského hnutí (viz
např. Pospíšil, J.: Hyeny, Vizovice 1996). Po listopadu 1989 pochopitelně vyšlo i velké
mnoţství historických prací snaţících se o objektivní zachycení témat spjatých
s protinacistickým odbojem. Tyto práce ovšem většinou zpracovávají tuto problematiku buď
z celostátního, nebo čistě regionálního pohledu, většinou zde chybí kategorie detailnějších
studií, které by dokázaly objektivně analyzovat rozměr protinacistického odboje v dílčím
regionálním rámci, a to při současném zohlednění celkového vývoje v Protektorátu Čechy
a Morava. Námětem k diskusi je také to, zda celkový historický pohled, ze kterého je český
protinacistický odboj i celkový vývoj v Protektorátu Čechy a Morava posuzován, není
zaměřen – s výjimkou úzce specializovaných studií – převáţně na dění ve velkých městech,
tj. zda zde nechybí historická perspektiva nazíraná z pohledu českého a moravského venkova
6
a menších měst, v nichţ tato rozporuplná historická epocha probíhala přece jen za poněkud
odlišných podmínek.
Cílem předloţené disertační práce by mělo být zachytit detailně strukturu a pŧsobení
odbojových organizací Obrana národa, Petiční výbor Věrni zŧstaneme a Lvice v přerovském
regionu, a to v časovém období od počátku nacistické okupace aţ do roku 1942. Tento rok
tvoří výrazný mezník ve vývoji českého národního odbojového hnutí, a to jak v celostátním,
tak i v regionálním kontextu Přerovska, protoţe v dŧsledku represivních zásahŧ nacistických
bezpečnostních sloţek dochází k likvidaci, resp. k výraznému utlumení organizované ilegální
činnosti. Její výraznější oţivení pak přinesl aţ rok 1944.
Záměrem práce je nejen popsat činnost uvedených odbojových organizací a pokusit se
objektivně zhodnotit jejich význam, ale i analyzovat sociální a politické zařazení jejich členŧ,
včetně konkrétních motivŧ pro ilegální aktivitu. Rovněţ by měly být postiţeny rozdíly, ale
současně i kontinuita v charakteru, personálním sloţení a metodách těchto odbojových
skupin. V této souvislosti je vhodné předeslat, ţe řada odlišností mezi nimi do značné míry
vyplývala z období, v nichţ jejich činnost kulminovala – coţ bylo v případě Obrany národa
v letech 1939–1940, u Petičního výboru Věrni zŧstaneme v období 1940–1941 a u Lvice
v letech 1941–1942.
Vzhledem k záměru podrobně se věnovat všem aspektŧm činnosti uvedených
odbojových organizací se autor rozhodl nerozšiřovat časový okruh zkoumaných témat
a zaměřit se na zpracování národního odbojového hnutí na Přerovsku právě jen v období
1939–1942, kvŧli komplexnímu zachycení je ovšem vhodné aspoň naznačit pŧsobení
nástupnických odbojových organizací v letech 1943–1945.1/ Mimo okruh zkoumaných
problémŧ zŧstal v této práci i podrobný popis a analýza činnosti komunistického odboje na
Přerovsku, a to i proto, ţe tento odboj byl jiţ podrobně na úrovni doktorské disertační práce
badatelsky zachycen.2/
Při zpracovávání tématu této disertační práce autor narazil na terminologický problém,
jak souhrnně a zároveň výstiţně označovat odbojové proudy v Protektorátu Čechy a Morava,
které nepatřily k ilegálnímu hnutí vedenému KSČ. Pouţitý termín by měl přitom vhodně
pojmenovávat buď programové cíle tohoto odbojového hnutí, nebo podstatně vystihovat jeho
charakter – nejlépe ale obojí. V dosavadní literatuře v tomto směru existuje několik řešení,
7
ale ţádné z nich není – podle názoru autora této práce – úplně vyhovující, coţ ovšem není
překvapivé vzhledem k vysokým poţadavkŧm, které jsou na toto pojmenování kladeny.
V publikacích vydávaných před rokem 1989 bylo pro toto ilegální hnutí většinou pouţíváno
buď ideologicky motivované označení burţoazní odboj, případně mírnější burţoazně
demokratický odboj, nebo v podstatě neutrální nekomunistický odboj.3/
Při zřejmé dobové
podmíněnosti, nepřesnosti a dnešní nepřijatelnosti prvních dvou – coţ snad není zapotřebí
příliš rozvádět – není podle autora této práce ani termín nekomunistický odboj, pouţívaný
i v některých novějších studiích, příliš výstiţný, protoţe je jím tento odboj vymezován ve
smyslu „čím nebyl“, ale ne ve smyslu „čím byl“, a toto označení ani nijak nedefinuje cíle
tohoto odboje. Přesto ho není nutné úplně zavrhovat, ale jeho uplatnění je namístě zejména
tehdy, pokud je pouţito právě jen k odlišení od komunistického odboje.
Podobně obtíţně zdŧvodnitelné a v podstatě bezobsaţné je i pojmenování občanský
odboj, které se rovněţ objevuje v některých publikacích.4/
Adjektivem občanský se podle
názoru autora této práce opět nijak nepojmenovává cíl tohoto odboje a v případě jeho
vztaţení k charakteru odbojového hnutí a jeho členŧ narazíme na problém, co by vlastně
sousloví občanský odboj mělo vymezovat – vţdyť přece i účastníci komunistického odboje
byli občany… Navíc jeho pouţití vede i k určitému terminologickému zmatku vzhledem
k tomu, ţe pro období 1. československé republiky je pojem občanské politické strany
většinou vyhrazován pro nesocialistická politická uskupení a pojmenování občanská koalice
označuje vládní sestavu tvořenou v letech 1926–1929 pravicovými a středovými politickými
subjekty.5/ Na rozdíl od tohoto pouţití autoři operující s označením občanský odboj do něho
zahrnují i např. Petiční výbor Věrni zŧstaneme, v němţ levicově orientovaní odbojáři, často
členové sociálně demokratické nebo národně socialistické strany, hráli podstatnou úlohu.
Výhrady lze mít i pro uplatňování označení demokratický odboj, které se objevuje
v některých novějších publikacích.6/ Tento termín má zřejmě odlišit tuto rezistenci od
nedemokratického odboje vedeného ilegální KSČ, popř. vytvářet i určitý jazykově pozitivní
protipól k dříve pouţívanému a jiţ zmíněnému spojení burţoazní odboj. Pokud si ovšem
analyzujeme obsah pojmu demokratický, těţko ho mŧţeme pouţít jako výstiţné pojmenování
té části českého odbojového spektra, jehoţ představitelé velmi často pociťovali výrazný
odpor k politickému stranictví, které je – přes všechny často oprávněné výhrady – jedním
8
z hlavních atributŧ demokratického politického zřízení. Také plány některých velitelŧ
Obrany národa na zavedení – byť přechodné – vojenské diktatury jsou s adjektivem
demokratický jen těţko slučitelné a velmi obtíţně se bude v demokratických koncepcích
hledat opora pro projekty kolektivního potrestání českých Němcŧ prosazované českým
odbojovým hnutím. Vŧbec je asi nešťastné pouţívat pojmu demokratický ve spojení
s ilegálním hnutím pŧsobícím v utajení a v podmínkách permanentního existenčního
ohroţení svých členŧ.
Z těchto dŧvodŧ se autor této práce přiklání k pouţívání pojmenování národní odboj,
které mu připadá nejvhodnější, byť ani ono neodlišuje charakter tohoto odboje od odboje
komunistického – komunističtí odbojáři byli pochopitelně příslušníky českého národa stejně
jako členové jiných ilegálních organizací. Spojením národní odboj je ale výrazně vyjádřen
hlavní programový cíl tohoto odbojového hnutí – tj. prosazení českého národního zájmu
zahrnujícího v první řadě obnovu české (československé) státnosti.7/ Tím samozřejmě nemá
být řečeno, ţe by komunistický odboj téma českého národního zájmu opomíjel. Právě
naopak, od roku 1941 se pro KSČ tento zájem stal hlavním viditelným programovým cílem
a na této platformě mohlo docházet i k její spolupráci s dalšími odbojovými směry. Pro KSČ
ovšem nebyl český národní zájem prioritním cílem sám o sobě, ale operovala s ním jako
s taktickým účelovým manévrem při své cestě za politickou hegemonií.8/
Její vedení také
bylo ochotno – jak ukázal jeho postoj po uzavření sovětsko-německého paktu – podřídit
tento národní zájem zahraniční politice Sovětského svazu, byť ne bez těţkých vnitřních
rozporŧ.

Tato disertační práce publikačně nevzniká takříkajíc na „zelené louce“, je výsledkem
dlouhodobého výzkumu autora a jejím přímým východiskem jsou jednak samostatné
monografie věnované pŧsobení výsadkŧ ze SSSR v roce 1941 a odbojové organizaci Lvice,
jednak dílčí odborné studie publikované zejména ve sbornících Státního okresního archivu
Přerov (viz seznam literatury). Jednotlivé části byly také postupně zaslány do Soutěţe
vzpomínkových, historických a dokumentačních prací Českého svazu bojovníkŧ za svobodu,
kde získaly v 46. ročníku této soutěţe 2. místo, 48. ročníku 3. místo, 50. a 56. ročníku
9

  1. místo. K tematice zpracovávané v této disertační práci se také váţe přednášková činnost
    autora, mj. i v rámci cyklu tzv. muzejních úterkŧ v Muzeu Komenského v Přerově,9/ a také
    mediální prezentace některých dílčích výsledkŧ práce (viz přehled článkŧ v periodickém
    tisku na konci práce).
    Pro dosaţení větší přehlednosti zvolil autor při zpracování tématu rozčlenění práce
    podle hlediska tematického, nikoliv čistě chronologického, a kaţdé ze zkoumaných
    odbojových skupin se rozhodl věnovat jednu samostatnou kapitolu. Přitom je samozřejmě
    nutné se vyrovnat s řadou problémŧ, které vyplývají z vzájemné provázanosti jednotlivých
    odbojových skupin. Řada odbojových pracovníkŧ byla totiţ zapojena ve více z nich, proto je
    vhodné se některým událostem a vazbám věnovat opakovaně na rŧzných místech práce.
    Co se týče jejího podrobnějšího vnitřního rozdělení, autor se rozhodl zařadit do úvodu
    také celkovou stručnou charakteristiku odbojového hnutí v Protektorátu Čechy a Morava, a to
    s určitým přehledem protifašistického boje v dalších okupovaných evropských zemích (viz
    oddíl B). V další části úvodu (oddíl C) by pak měly být stručně nastíněny i širší podmínky
    pŧsobení odbojového hnutí v samotném přerovském regionu (vojenská, hospodářská,
    politická a kulturní situace Přerovska, národnostní sloţení regionu, vytváření okupačního
    správního a bezpečnostního aparátu na střední Moravě, činnost místních fašistických
    a kolaborantských organizací atd.).
    První kapitola disertační práce by se měla týkat činnosti odbojové organizace Obrana
    národa (ON), přičemţ pozornost bude věnována zejména vzniku jejího přerovského
    okresního velení v prŧběhu jara 1939, organizační výstavbě místních skupin v Přerově
    a v obcích přerovského soudního okresu a personálnímu sloţení této odbojové organizace.
    Vzhledem k tomu, ţe Obrana národa na Přerovsku vznikala především na bázi Sokola
    (Středomoravské ţupy Kratochvílovy), bude sledována i provázanost „sokolských“
    a „vojenských“ prvkŧ v přerovské ON a existence tzv. politické skupiny ON, která byla
    sloţena především z přerovských funkcionářŧ Sokola.
    Zevrubně by měly být také popsány jednotlivé formy činnosti ON na Přerovsku –
    získávání širokého okruhu spolupracovníkŧ, propagace a rozšiřování ilegálního tisku,
    opatřování zbraní, zpravodajská sluţba, organizace tajných přechodŧ hranic atd. Značný
    10
    prostor bude vzhledem k hierarchické struktuře ON věnován i napojení přerovského
    vojenského odboje na vyšší centra v Olomouci, Brně, Ostravě a Praze.
    Cílem této části práce bude také analyzovat vztahy, které existovaly v tomto období na
    regionální úrovni mezi jednotlivými sloţkami národního odboje (tj. v daném případě mezi
    ON, PVVZ a sokolskou rezistencí) a rovněţ i mezi odbojem národním a komunistickým,
    jejichţ spolupráce se v přerovském případě realizovala zejména na bázi tzv. Národního
    výboru. Kvŧli celkové koncepci práce budou ale vynechány podrobnější dějiny jednotlivých
    místních skupin ON, které by si jistě zaslouţily samostatné zpracování.
    Popsána bude rovněţ postupná destrukce struktury přerovské ON gestapem, která
    probíhala od konce roku 1939 aţ do podzimu 1941, a bude naznačena i činnost odbojových
    organizací navazujících na koncepci Obrany národa.
    Po ochromení činnosti „pŧvodní“ Obrany národa na přelomu let 1939 a 1940 se páteří
    národního odboje na Moravě stávají skupiny Petičního výboru Věrni zŧstaneme (PVVZ).
    Postupně dochází i k regeneraci Obrany národa a vytváří se nové centrum moravského
    odboje, které je v některých pramenech a v literatuře označované jako Moravská pětka.
    Z tohoto dŧvodu bude v druhé části práce vylíčena činnost buněk PVVZ a Moravské pětky
    na Přerovsku a vysvětleny odlišnosti, které existovaly mezi koncepcí výstavby ON a PVVZ
    na Moravě. Z dŧvodŧ získání komplexního pohledu bude zachyceno pŧsobení těchto skupin
    nejen v politickém okrese Přerov, ale i v soudních okresech Hranice a Lipník nad Bečvou.
    Pozornost bude soustředěna i na některé výrazné osobnosti, které sehrály dŧleţitou roli
    v aktivitě PVVZ na střední Moravě. V této fázi nacistické okupace se mj. v souvislosti se
    zostřenou perzekucí hnutí odporu stává „výběrovější” záleţitostí, počet jeho členŧ je logicky
    niţší neţ v roce 1939 a pŧsobení v odboji klade větší nároky na charakterové kvality těchto
    lidí.
    Výrazným faktorem, který poznamenal odbojové hnutí v regionech střední Moravy, se
    stalo vyslání paravýsadkŧ ze SSSR v létě 1941. Činností těchto desantŧ se uţ dříve zabývala
    celá řada publikací (viz seznam literatury), na něţ bylo moţné navázat. Autor této práce by se
    proto chtěl zejména zaměřit na vytvoření určitého syntetického pohledu, který doposud chybí
    a který by dal do souvislosti pŧsobení výsadkŧ NKVD a S-1 s aktivitou odbojových skupin
    na Přerovsku v prŧběhu léta a podzimu 1941. Tato část práce by si měla všímat mj. vyslání
    11
    parašutistŧ ze SSSR, jejich napojení na domácí hnutí odporu na střední Moravě a zejména na
    Přerovsku a nakonec i dopadení těchto muţŧ gestapem na konci roku 1941. Následná
    likvidace sítí jejich spolupracovníkŧ pak do značné míry splynula s celkovým zničením
    odbojových organizací napojených na ÚVOD a Moravskou pětku. Významná pozornost bude
    věnována dopadŧm 1. a 2. stanného práva, protoţe tato výrazně represivní období představují
    epilog organizované odbojové činnosti těchto ilegálních struktur nejen v prostoru Přerovska a
    střední Moravy, ale i v jiných regionech Protektorátu Čechy a Morava.
    Třetí část této práce by se měla zabývat odbojovou organizací Lvice. Její činnost byla
    v dosavadních přehledných historických pracích týkajících se české protinacistické rezistence
    poměrně opomíjena.10/ Příčin je více. K nejdŧleţitějším patří, ţe vrcholná aktivita této
    odbojové organizace spadá do období podzimu 1941 aţ podzimu 1942, kdy v protektorátu
    probíhají dramatické události spjaté s příchodem Heydricha, vyhlášením prvního stanného
    práva, vysazením řady parašutistických desantŧ, atentátem na zastupujícího říšského
    protektora, vyhlazením Lidic a Leţákŧ atd. Činnost Lvice se dostává díky těmto atraktivním
    historickým tématŧm poněkud do pozadí, i kdyţ je s nimi samozřejmě také propojena.
    Nelze opominout ani záleţitosti personální. V čele Lvice stáli sice odhodlaní a obětaví
    vlastenci, ale přitom relativně „neznámí“ lidé, kteří nebyli součástí předválečné
    československé kulturní, politické nebo vojenské elity, jako tomu bylo u jiných odbojových
    organizací. Při poválečné „klasifikaci“ odbojových organizací bylo rovněţ obtíţné Lvici
    někam „zařadit“ – nešlo o odboj „čistě“ vojenský nebo sokolský, ani si ho nemohla
    jednoznačně nárokovat některá z politických stran. Na menším zájmu historikŧ se určitě
    podepsalo i to, ţe Lvice neměla své centrum v Praze nebo v Brně, ale v Ostravě.
    Jedním z problémŧ historika přistupujícího k této látce navíc je, ţe Lvice se
    vyznačovala velkým mnoţstvím členŧ, ale přitom značně nerovnoměrnou a nepravidelnou
    organizací, coţ při vyšetřování konstatovalo i gestapo. Většina jejích vedoucích představitelŧ
    se posléze stala oběťmi nacistických represí. Z těchto dŧvodŧ bylo poměrně obtíţné získat
    o struktuře Lvice celkový přehled. V části věnované Lvici by se autor této práce postupně
    chtěl zaměřit na kořeny jejího vzniku, její strukturu a činnost (zejména na střední Moravě),
    spolupráci s dalšími odbojovými skupinami, zejména partyzánským oddílem Zelený kádr,
    a posléze na její rozbití gestapem v závěru roku 1942 a na začátku roku 1943. Vzhledem
    12
    k dosavadní absenci celistvého zpracování historie této odbojové organizace v odborné
    literatuře by měla být věnována pozornost nejen hlavním událostem provázejícím existenci
    této odbojové organizace a její struktuře na střední Moravě, ale i skupinám Lvice pŧsobícím
    v jiných moravských regionech, a také těm odbojovým skupinám, které na Lvici navazovaly
    v dalších fázích nacistické okupace. V tomto ohledu by tedy mělo být překročeno základní
    časové i prostorové vymezení práce.
    Tématu protifašistického odboje na Přerovsku se v minulosti dotkla řada historických
    i populárně publicistických prácí, které mapovaly protinacistický odboj, resp. i celkový vývoj
    v rámci Protektorátu Čechy a Morava (viz seznam literatury). V nich byla ovšem logicky
    věnována pozornost zejména těm událostem, které přesáhly svým významem z regionálně
    přerovského do širšího kontextu (zejména parašutistické výsadky ze SSSR v létě 1941,
    západní výsadkova skupina CLAY, činnost 1. čs. partyzánské brigády Jana Ţiţky a povstání
    v Přerově v květnu 1945). Ve starších historických pracích se ale výrazně projevovala
    absence kritického a komplexního zpracování národního odbojového hnutí na Moravě
    v období let 1939–1942. (Jednou z výjimek byla studie Josefa Přikryla o moravské Obraně
    národa, která ovšem zŧstala jen v rukopise.) Zdrojem poznatkŧ o moravském ilegálním hnutí
    v tomto období tak byly pro širší odbornou i laickou veřejnost zejména memoáry
    významných představitelŧ moravského odboje – Josefa Grni (Sedm roků na domácí frontě,
    Brno 1968) a Karla Veselého-Štainera (Cestou národního odboje, Praha 1946).
    Tuto mezeru v historickém zpracování moravské rezistence v první fázi okupace do
    značné míry zacelily studie a monografie Zdeňka Štěpánka a Františka Vaška (viz seznam
    literatury), které přinášejí i řadu významných dílčích poznatkŧ k ilegálnímu hnutí na
    Přerovsku. K jejich problematickým rysŧm ovšem patří – podle názoru autora této práce –
    určitá omezenost pramenné základny. Pro oblasti sousedící bezprostředně s Přerovskem –
    Olomoucko a Prostějovsko – jsou pak podstatné především monografie Josefa Bartoše, které
    mapují protifašistickou rezistenci v těchto regionech.
    Co se týče historického zpracování tématu protinacistického ilegálního hnutí na
    regionální úrovni Přerovska, z iniciativy badatelŧ pŧsobících v místních institucích (Muzeu
    Komenského v Přerově a Státním okresním archivu Přerov) bylo publikováno několik
    historických studií a monografií (viz např. VOŢDA a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů I,II).
    13
    Tyto práce jistě přinášejí cenné poznatky, ale často jsou výrazně poznamenány dobou svého
    vzniku před listopadem 1989. Závaţné věcné výhrady pak lze mít zejména ke stati Vojtěcha
    Cekoty a Františka Řezáče „Hnutí odporu na Přerovsku a Hranicku za okupace“, která vyšla
    v roce 1965 jako součást sborníku KSČ v čele národně osvobozeneckého boje lidu na
    Přerovsku.
    Asi nejúplněji a nejzdařileji je doposud téma přerovské rezistence celistvě zachyceno v
    disertační práci Milana Moţíše Komunisté v čele národně osvobozeneckého hnutí na střední
    Moravě v letech 1939–1945, která ovšem popisuje celé období okupace, coţ s sebou
    samozřejmě nese ztíţenou moţnost soustředit se na významné osobnosti hnutí odporu a také
    na podrobnější popis dílčích problémŧ a struktury odbojového hnutí v přerovském regionu.
    I kdyţ se autor nevyhýbá ani problematice ostatních odbojových skupin, je jeho pozornost
    zaměřena – jak uţ název napovídá – především na ilegální hnutí vedené KSČ.
    Při zpracování tématiky odbojového hnutí na Přerovsku bylo moţné vyuţít poměrně
    bohatý pramenný materiál zahrnující mj. archivní fond Okresního výboru Českého svazu
    protifašistických bojovníkŧ (OV ČSPB), který je uloţen ve Státním okresním archivu
    v Přerově. Práce s ním je ovšem pro badatele poměrně obtíţná, protoţe nebyl doposud
    archivně zpracován. V tomto fondu jsou cenná zejména svědectví přímých účastníkŧ odboje,
    popř. jejich rodinných příslušníkŧ. Ta dílem slouţila jako přílohy k ţádostem o uznání
    odbojové činnosti, dílem byla i záměrně shromáţďována velmi agilní Historickodokumentační komisí OV ČSPB Přerov.
    Historik pouţívající tyto materiály ovšem musí počítat s vědomou i podvědomou
    snahou zveličit vlastní zásluhy, jeţ se objevuje i v případě lidí, kteří se skutečně aktivně
    odbojového hnutí účastnili. Proto je také nutné tato svědectví korigovat jinými dostupnými
    prameny. Část z těchto vzpomínek účastníkŧ odboje byla na konci 60. let 20. století díky
    Karlu Rosmusovi – za války významnému činiteli přerovské Obrany národa – ve zkrácené
    a často upravené podobě publikována v měsíčníku Kultura Přerova (viz oddíl paměti
    a vzpomínky na konci práce).
    V archivním fondu OV ČSPB Přerov se také nachází kopie řady spisŧ vzniklých
    z činnosti nacistických bezpečnostních a justičních sloţek, které se týkají odbojového hnutí
    na Přerovsku. Jde např. o obţalovací spisy Františka Skopala, Vladimíra Mazala a členŧ jeho
    14
    skupiny, Rajmunda Navrátila a jeho podporovatelŧ, dále souhrnné zprávy gestapa o odbojové
    skupině Lvice, parašutistech z výsadku S-1 a jejich spolupracovnících atd. Vzhledem k tomu,
    ţe originály těchto spisŧ se většinou nacházejí v aţ donedávna jen velmi obtíţně přístupných
    fondech Archivu ministerstva vnitra (dnes Archiv bezpečnostních sloţek), nabízí se otázka,
    jak se jejich kopie uţ v 70. a 80. letech 20. století dostaly do drţení OV ČSPB v Přerově.
    Velmi pravděpodobným vysvětlením je předcházející pŧsobení některých čelných
    funkcionářŧ přerovského OV ČSPB – např. Vladimíra Zavadilíka – ve sloţkách Sboru
    národní bezpečnosti. Co se týče hodnověrnosti a přesnosti údajŧ obsaţených v těchto
    dokumentech, je nutné je posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, za kterých vznikaly – tj.
    při vyšetřování vedeném často pod silným psychickým a fyzickým nátlakem. Na jedné straně
    zde byl zájem vyslýchajících odhalit a zdokumentovat v co největší míře ilegální aktivitu
    zatčených, na straně druhé pochopitelná snaha vyšetřovaných z ní co nejvíce zatajit.
    Totéţ je moţné konstatovat i v souvislosti s vyšetřovacími spisy jednotlivých zatčených
    odbojářŧ uloţených ve fondu Gestapo Brno v Moravském zemském archivu v Brně (např.
    Marie a Josefa Dřevojánkových, Rŧţeny Stokláskové, Jana Procházky atd.), které autor této
    práce rovněţ vyuţil. Kromě toho se v nich projevuje také snaha gestapa utajit své pátrací
    metody a zabránit případné dekonspiraci svých konfidentŧ. Proto je např. ve spise Marie
    Dřevojánkové parašutista Ferdinand Čihánek, který byl Dřevojánkovými podporován a který
    se pak stal konfidentem gestapa, označován jako „Pluhař“, coţ bylo příjmení jeho matky, jeţ
    získala po novém sňatku. Zejména z vyšetřovacích spisŧ odbojářŧ zatčených v období
  2. stanného práva – coţ byl právě případ manţelŧ Dřevojánkových a okruhu jejich
    podporovatelŧ – je také velmi znát chvat gestapa při vyšetřování a snaha uzavřít tyto případy
    co nejdříve, aby mohli být zatčení předáni stannému soudu.
    Řadu cenných poznatkŧ k odbojovému hnutí na Přerovsku poskytly rovněţ Prezidiální
    spisy Okresních úřadŧ v Přerově a v Hranicích a materiály z pozŧstalostí Karla Rosmuse
    a Františka Lančíka, které jsou rovněţ uloţeny v Státním okresním archivu v Přerově.
    Dalším dŧleţitým zdrojem poznatkŧ o odbojovém hnutí na Přerovsku jsou některé spisy
    poválečných mimořádných lidových soudŧ, které se nacházejí v Moravském zemském
    archivu v Brně, Zemském archivu v Opavě a v jeho pobočce v Olomouci. Při jejich vyuţití
    jako historického pramene je opět nutné mít na paměti, za jakých okolností tyto materiály
    15
    vznikaly. Je zřejmé, ţe základním zájmem vyšetřovaných osob, tj. v tomto případě zejména
    příslušníkŧ nacistických bezpečnostních sloţek, bylo maximálně utajit nebo aspoň
    bagatelizovat svoji činnost, a zmírnit tak očekávaný trest. Z toho plyne i jejich pochopitelná
    snaha přenést zodpovědnost na své spolupracovníky nebo české konfidenty, popř. i zatčené
    příslušníky odboje.
    Při poválečném vyšetřování se tak členové gestapa pochopitelně snaţili o rŧzné úhybné
    manévry a řada jejich lţí a polopravd ve výpovědích jde právě na toto konto. Pokud byli
    např. nuceni vypovídat o příčinách proniknutí do některé ilegální organizace, jejich velmi
    častým „vysvětlením“ se stal „zápisník“, který byl nalezen u „neopatrného“ zatčeného
    účastníka ilegálního hnutí a z něhoţ byly zjištěny potřebné údaje o dalších členech odbojové
    skupiny. Jistě nelze v řadě případŧ tento zpŧsob odhalení odbojové činnosti vyloučit, často
    ale byl tento „zápisník“ jen vhodnou a „logickou“ náhradou za skutečnou příčinu odhalení,
    kterou byly „zostřené výslechy“, popř. aktivní pátrací činnost nacistických bezpečnostních
    sloţek.
    K dalším zdrojŧm zkreslení a leckdy i záměrné falzifikace ve spisech poválečných
    mimořádných lidových soudŧ pak patří snaha některých vyšetřovatelŧ pomocí
    zmanipulovaných výpovědí zatčených členŧ gestapa zkompromitovat politicky či jinak
    nepohodlné osoby.
    11/
    Celá řada dŧleţitých informací týkajících se odbojového hnutí na Přerovsku je
    obsaţena i v článcích regionálního, popř. i celostátního tisku (viz přehled článkŧ
    v periodickém tisku na konci práce). Za pozornost stojí zejména ty, jejichţ autoři jsou profesí
    historikové, popř. archiváři, a také ty, které napsali nebo k nim dali podnět přímí účastníci
    popisovaných událostí. V tomto případě je ovšem bohuţel často poměrně obtíţné odlišit, co
    v textu těchto článkŧ je zaloţeno na autentických vzpomínkách pamětníkŧ a co uţ nikoliv.
    Specifickým pramenem při historickém bádání jsou i záznamy v kronikách obcí, které
    jsou uloţeny dílem na obecních úřadech, popř. u samotných kronikářŧ, dílem v příslušných
    archivech. Při jejich vyuţití jako historického pramene je nutné počítat s často velmi
    subjektivním pohledem kronikářŧ na popisované události a pro účely zkoumání období
    nacistické okupace je nepříjemná i skutečnost, ţe záznamy v kronikách vztahující se k této
    16
    době byly doplňovány aţ zpětně po skončení 2. světové války, coţ s sebou samozřejmě nese
    mj. nepřesnosti v datacích.
    Pro pramennou základnu této disertační práce jsou významná také svědectví pamětníkŧ,
    která byla prostřednictvím přímých rozhovorŧ s nimi shromáţděná autorem v letech 1993–
  3. Tento zdroj informací je v určitých ohledech nenahraditelný – řadu informací nebo
    komentářŧ jsou lidé ochotni sdělit při víceméně soukromém rozhovoru, ale nikdy by je
    nenapsali. Svědectví pamětníkŧ mají samozřejmě i svá úskalí, mj. v tomto případě velký
    časový odstup od popisovaných událostí a často i výraznou subjektivitu.
    17
    B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského
    protifašistického hnutí odporu
    Otázka protifašistického hnutí odporu patří nejen u nás, ale i v jiných evropských
    státech mezi významná témata dramatického a rozporuplného období 2. světové války.
    I kdyţ hlavní zásluhu na poráţce mocností Osy měly armády státŧ protifašistické koalice,
    nezanedbatelnou úlohu sehrála i odbojová hnutí v podmaněných zemích. Ta kromě svého
    čistě vojenského významu představovala i jasnou alternativu k trpnému podvolení se
    okupační moci, nebo dokonce k aktivní kolaboraci. Charakter, moţnosti a cíle odboje
    v jednotlivých zemích se pochopitelně odvíjely od celé škály konkrétních okolností –
    předcházejícího politického, hospodářského a kulturního vývoje, geografických podmínek,
    rozsahu okupačního teroru, vzdálenosti od frontových linií, vztahŧ mezi jednotlivými
    odbojovými směry apod.
    Protifašistický odboj měl řadu diametrálně odlišných forem – od rozmnoţování letákŧ
    a agitaci přes špionáţ a sabotáţe aţ po ozbrojený boj často přecházející v otevřená povstání.
    V některých zemích odbojové proudy rŧzného politického zaměření navzájem
    spolupracovaly (Francie, Norsko, Československo), jinde bojovaly nejen proti okupačním
    silám, ale často i proti sobě (Polsko, Jugoslávie, Řecko). Specifické postoje většinou
    zastávaly komunistické odbojové skupiny, které se během války zpravidla přizpŧsobovaly
    zahraniční politice Sovětského svazu a jejichţ konečným, i kdyţ z taktických dŧvodŧ často
    skrývaným cílem bylo nastolení komunistického reţimu v jejich zemi. (Snaha o výrazné
    politické a hospodářské změny oproti předválečnému stavu byla ovšem přítomna v teorii
    a praxi i řady nekomunistických odbojových směrŧ.)
    Významnou úlohu při organizaci vnitřního odboje a při vytváření vlastních vojenských
    jednotek sehrávaly exilové reprezentace okupovaných státŧ, které sídlily většinou v Londýně.
    Velmi často se ovšem mezi exilovou sloţkou odboje a rezistencí na okupovaném území
    projevovalo napětí, které vyplývalo mj. ze snahy získat hlavní podíl na určování poválečného
    vývoje ve své zemi. S výjimkou některých balkánských státŧ (Jugoslávie, Albánie) byly tyto
    rozpory vyřešeny ve prospěch těch zahraničních center odboje, která se mohla opřít o přímou
    podporu velmocí antifašistické koalice a jejich vojenských sil. Z tradic protifašistického
    odboje 2. světové války se také zrodila řada osobností mimořádně významných pro
    18
    poválečný politický vývoj svých zemí, ať uţ to byl generál Charles de Gaulle ve Francii nebo
    komunistický partyzánský velitel Josip Broz-Tito v Jugoslávii.1/

Situace hnutí odporu v Polsku byla komplikována jeho vztahem k Sovětskému svazu,
který si v září 1939 s nacistickým Německem rozdělil polské území. Za této situace značná
část polského odboje byla orientována nejen protinacisticky, ale i protisovětsky.
Nejvýznamnější polskou odbojovou organizací byla Armia Krajowa (Zemská armáda), která
byla podřízena polské exilové vládě v Londýně. Vedle ní vedly boj i komunistická Gwardia
(později Armia) Ludowa (Lidová garda, později armáda) a Bataliony Chlopskie (Rolnické
prapory), organizované Lidovou stranou. V srpnu 1944 zahájila Armia Krajowa ve Varšavě
povstání proti nacistŧm, které mělo osvobodit polské hlavní město ještě před příchodem
Rudé armády. Sovětská vojska nijak povstání nepomohla a Němci ho krvavě potlačili. Na
polském území, ze kterého nacisty vytlačila Rudá armáda, se pak pod sovětskou patronací
chopili moci polští komunisté a část podzemí pokračovala v ozbrojeném boji proti nim.
Zpočátku velmi specifické rysy mělo odbojové hnutí v Dánsku, v němţ po okupaci
země německou armádou v dubnu 1940 zŧstala formálně u moci legální dánská vláda a
v čele státu král Kristián X. Situace se poněkud vyjasnila aţ v létě 1943, kdy po konfliktu
s německými okupačními orgány podala vláda demisi, parlament byl rozpuštěn a dánští
námořníci potopili své válečné lodi, aby nepadly Němcŧm do rukou. Významným činem
odbojových skupin tzv. Svobodných Dánů se stala záchrana většiny místních Ţidŧ, kteří byli
před hrozbou nacistických vyhlazovacích táborŧ odvezeni do neutrálního Švédska.2/
Odlišná byla oproti Dánsku situace v Norsku, z něhoţ po německé agresi na jaře 1940
uprchli král Haakon VII., vláda i značná část parlamentu do Velké Británie a odtud řídili boj
proti okupantŧm. Díky námořnímu spojení s Velkou Británií byl norský odboj, v němţ
dominovaly vojenské organizace Kretsen a Milorg, poměrně dobře vyzbrojen a ve spolupráci
se spojeneckými speciálními jednotkami a britskou SOE provedl řadu účinných diverzních
akcí, např. přepad továrny na těţkou vodu v Rjukanu.3/
Rovněţ v Nizozemí odešla královna Vilemína spolu s vládou po obsazení země
v květnu 1940 do londýnského exilu a nizozemské ozbrojené síly pokračovaly po boku
spojeneckých vojsk ve válečném úsilí. Odbojové hnutí v okupované zemi mělo mj. díky
nepříznivým geografickým podmínkám zpočátku jen málo moţností k otevřenému
19
ozbrojenému boji, a proto se zaměřovalo se na vydávání ilegálních novin a časopisŧ,
zpravodajskou činnost a pomoc Ţidŧm a uprchlíkŧm z totálního nasazení. K rŧstu aktivity
podzemí, které si jako koordinační orgán jednotlivých odbojových směrŧ vytvořilo tzv. Radu
odboje, došlo pak s postupem spojeneckých armád v závěrečné fázi okupace.4/
Sloţitější bylo postavení odboje v Belgii, v níţ po německém útoku na jaře 1940 král
Leopold III. podepsal kapitulaci a přijetím německé „ochrany“ zkomplikoval pozici exilové
vlády v Londýně. Rovněţ v belgickém podzemním hnutí existovala řada ilegálních
organizací včetně exilovou vládou řízené Tajné armády a komunistické Fronty nezávislosti.
Vŧdčí postavou hnutí odporu ve Francii se stal generál Charles de Gaulle, který
z Londýna řídil hnutí Svobodná (od roku 1942 Bojující) Francie. Zejména díky úsilí jeho
emisara Jeana Moulina se podařilo na jaře 1943 sjednotit rozhodující domácí odbojové
skupiny do Národní rady odboje.
5/ Ozbrojené akce na okupovaném území řídil od počátku
roku 1944 štáb Francouzských vnitřních sil v čele s generálem M.P. Koenigem. Francouzský
odboj zesílil zejména po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v červnu 1944, kdy se
francouzští odbojáři významně podíleli na osvobození své země (viz např. povstání v Paříţi
v srpnu 1944).
Boj proti okupačním silám Osy v Jugoslávii měl současně charakter občanské války, ve
které se v často brutálně vedených střetnutích utkávaly ozbrojené síly znepřátelených
národních a politických skupin. Na královskou exilovou reprezentaci v Londýně bylo
napojeno velkosrbsky orientované četnické hnutí pod vedením plukovníka Dragoljuba
Mihailoviće, které bylo také zpočátku podporováno Brity. Ti se ale posléze přeorientovali na
vojensky mnohem efektivnější komunistické partyzánské síly pod vedením Josipa BrozeTita. Na konci listopadu 1942 byl komunisty zaloţen v bosenské Bihaći Antifašistický výbor
národního osvobození (AVNOJ), ke kterému se připojila i řada představitelŧ předválečných
politických stran.6/ Na konci listopadu 1943 měla uţ Národně osvobozenecká armáda
300 tisíc muţŧ a představitelé Velké trojky uznali na konferenci v Teheránu J.B. Tita za
samostatného spojeneckého vrchního velitele. Vyhnání okupačních vojsk ze země víceméně
vlastními silami a zároveň i vítězství v krvavé občanské válce umoţnilo jugoslávským
komunistŧm stát se dominantní silou v poválečném vývoji své země.
20
Konflikty mezi jednotlivými odbojovými proudy probíhaly i v Řecku, které bylo po
vojenské poráţce na jaře 1941 okupováno bulharskými, italskými a německými vojsky. Král
Jiří II. a vláda odešli do exilu do Káhiry a nejsilnější pozice v domácím hnutí odporu získala
komunisty zorganizovaná Národně osvobozenecká fronta (EAM), jejíţ ozbrojenou formací
byla Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS). Vedle ní pŧsobily v Řecku i další
odbojové formace – Národní republikánská řecká liga (EDES) a Národní a sociální
osvobození (EKKA). Na jaře 1944 uţ Národně osvobozenecká fronta fakticky kontrolovala
většinu země, ale její pozice byly relativizovány chybějící zahraniční podporou, protoţe
J.V. Stalin na základě dohody s W. Churchillem z října 1944 přenechal rozhodující vliv
v Řecku Britŧm.7/ Britská vojska pak zasáhla na straně sil věrných královské vládě proti
odbojovým formacím vedeným řeckými komunisty.
V Albánii, okupované v dubnu 1939 fašistickou Itálií, získala v prŧběhu války převahu
komunisty vedená Národně osvobozenecká fronta (FNÇ), jejíţ ozbrojenou sloţkou bylo
Národně osvobozenecké vojsko (UNÇ). Jejich soupeřem byla monarchistická organizace
Legalitetti (Zákonnost) a nacionalisticky a republikánsky orientovaná Balli Kombëtar
(Národní fronta). Vývoj v Albánii byl ovšem v závěrečné fázi války výrazně ovlivňován
dominantní úlohou Titovy partyzánské armády v sousední Jugoslávii.8/
V okupovaných oblastech Sovětského svazu se postupně rozvinulo rozsáhlé
partyzánské hnutí koordinované s bojovým úsilím Rudé armády, které se nacisté pokoušeli
potlačit brutálním terorem proti civilním obyvatelstvu. V počáteční fázi sovětsko-německé
války představovaly významnou část partyzánských sil některé odříznuté armádní jednotky.
Partyzánské hnutí, organizované NKVD a později operačně řízené zvláštními štáby u velení
jednotlivých frontŧ Rudé armády, kromě čistě vojenských úkolŧ plnilo i dŧleţitou roli při
kontrole okupovaného území ze strany sovětského vedení. Zejména na Ukrajině a v Pobaltí
vznikla však i nekomunistická národní odbojová hnutí, která po ústupu Němcŧ pokračovala
v boji proti obnovovanému sovětskému reţimu.
Odlišný charakter neţ v okupovaných státech mělo odbojové hnutí v zemích Osy.
V Itálii došlo k rozmachu protifašistického hnutí aţ po pádu Mussoliniho reţimu v roce

  1. Italští partyzáni, jejichţ hlavní silou byly Garibaldiovské brigády a od roku 1944
    v severní části země Oddíly dobrovolníků svobody, vedli zápas s německými okupačními
    21
    silami i s domácími fašisty. Jakousi formální tečkou za bojovým úsilím italského odboje bylo
    zajetí Mussoliniho a jeho poprava 28. dubna 1945.
    Velmi omezený rozsah mělo odbojové hnutí v samotném Německu, v němţ se vojenská
    opoziční skupina kolem generála Becka a plukovníka Stauffenberga neúspěšně pokusila
  2. července 1944 o puč, pro jehoţ zahájení měl být signálem atentát na Hitlera.
    V Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku lze o odboji jen stěţí mluvit, protoţe značná část
    opozice proti tehdejším vládnoucím reţimŧm mohla pŧsobit na legální bázi, i kdyţ i na
    území Rumunska a Bulharska operovaly určité partyzánské formace. Na Slovensku
    pŧsobily zpočátku pouze izolované pročeskoslovenské a komunistické odbojové skupiny,
    situace se zde začala výrazně měnit po obratu ve vývoji 2. světové války. V tzv. Vánoční
    dohodě z prosince 1943 došlo ke sjednocení části občanského a komunistického odboje na
    bázi Slovenské národní rady a k zahájení příprav Slovenského národního povstání.
    Odbojové hnutí v Protektorátu Čechy a Morava začalo vznikat v souvislosti
    s okupací českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 jako jedna z prvních
    protinacistických rezistencí v Evropě. Formovalo se v situaci, kdy ještě neprobíhal válečný
    konflikt – ten propukl aţ o pŧl roku později. Tato skutečnost měla pochopitelně své výhody
    i nevýhody. Na jedné straně vznikající české rezistenci chyběla otevřená vnější podpora, na
    straně druhé i ohledy na zahraničí nutily nacisty zpočátku vystupovat v Protektorátu Čechy a
    Morava aspoň navenek relativně umírněně a mj. postavit do čela české protektorátní správy
    osobnosti, které představovaly určitou kontinuitu s předcházejícím československým
    obdobím. Tak mohlo dojít k tomu, co nemělo obdobu v jiných okupovaných zemích – ke
    kontaktŧm, a dokonce k aktivní spolupráci vrcholných představitelŧ oficiální české
    protektorátní reprezentace s domácím podzemním hnutím i zahraničním odbojovým centrem.
    Tento stav byl ovšem v dŧsledku vzrŧstajícího tlaku nacistŧ na protektorátní vládu i na celou
    českou společnost dlouhodoběji neudrţitelný.
    V jistém smyslu je paradoxní, ţe v tomto „mírovém“ období měla v českém ilegálním
    hnutí nejvýznamnější úlohu „podzemní armáda“, tj. Obrana národa, která hrála podobnou
    roli jako pozdější vojenské organizace vytvořené např. v rámci polského nebo norského
    odboje. Pro český odboj byl ovšem mír mezi 15. březnem a 1. zářím roku 1939 v podstatě
    neţádoucím stavem a všechny jeho naděje se upíraly k vypuknutí války, která měla přinést
    22
    obnovení české státnosti. Mezi příslušníky dŧstojnického sboru československé armády se
    také výrazně uplatňoval motiv nenaplněného poslání armády, která nesměla bojovat v září
    1938, a v českých vlasteneckých kruzích byla armáda často chápána jako jediná instituce
    předmnichovské republiky, která vyšla se ctí z národní tragédie podzimu roku 1938.9/
    Hlavní část aktivit českého odboje byla v prvních letech okupace z velké části
    motivována mylnými odhady. Jeho vedoucí představitelé se opakovaně domnívali, ţe
    rozhodující kolo zápasu s nacistickým Německem je uţ nadosah a ţe je nutné se na něj co
    nejlépe připravit – ať uţ rozsáhlou výstavbou podzemní armády v roce 1939 nebo aktivizací
    ilegální činnosti v létě 1941. Logicky pak následovaly tvrdé protiúdery okupační moci –
    rozbití hlavních sil Obrany národa na přelomu let 1939 a 1940 a teror 1. stanného práva na
    podzim roku 1941, který zdecimoval nejdŧleţitější organizace českého odboje napojené na
    ÚVOD.
    Rok 1942 pak představoval asi nejvýraznější mezník ve vývoji českého podzemního
    hnutí v prŧběhu nacistické okupace. Na jedné straně se atentát na R. Heydricha, k jehoţ
    úspěšnému provedení se spojily síly zahraničního i domácího odboje, stal asi nejviditelnějším
    a nejvýraznějším činem českého protinacistického hnutí v prŧběhu 2. světové války. Na
    druhé straně krvavý protiútok nacistŧ po atentátu zpŧsobil českému odbojovému hnutí
    nejhlubší krizi v celém prŧběhu okupace, z něhoţ se prakticky celý rok 1943 těţce
    vzpamatovávalo.
    S postupným vyčerpáváním sil domácí rezistence zákonitě rostl význam zahraničního
    odboje, jehoţ londýnskému centru se postupně podařilo překonat hlavní problémy spojené se
    svým uznáním ze strany velmocí protihitlerovské koalice. (V tom byla situace
    československého exilu hodně podobná pozici generála Charlese de Gaulla, pochopitelně zde
    ale absentovaly velmocenské souvislosti postavení Francie v evropské politice.) Zejména od
    druhé poloviny roku 1944 pak došlo i k oţivení domácího odbojového hnutí, v němţ se přes
    nedostatek zbraní projevoval zřetelný příklon k ozbrojeným aktivitám. Na rozmachu odboje
    v českých zemích se výrazně podílel příchod řady parašutistických desantŧ z Velké Británie
    i SSSR a přes úsilí nacistických bezpečnostních sil se v některých oblastech protektorátu
    začalo rozvíjet partyzánské hnutí, jehoţ aktivita kulminovala v závěrečných měsících války.
    Povstání, které vypuklo na řadě míst českých zemí v květnu 1945, se pak stalo vyvrcholením
    23
    a zároveň i epilogem činnosti odbojového hnutí. Přes toto závěrečné vzepětí se domácí
    rezistence uţ nedokázala stát rovnocenným partnerem zahraničního odboje, jehoţ
    dominance se projevila při formování poválečné podoby obnoveného československého státu
    – to ovšem bylo analogické k situaci ve většině nacisty okupovaných zemí.
    Co se týče podmínek okupačního reţimu, v rámci něhoţ české odbojové hnutí po
    převáţnou část nacistické okupace pŧsobilo, jeho charakter byl v určitých ohledech na
    pomezí mezi „západním“ a „východním“ modelem. Na jedné straně zde existovala vnější
    kulisa „samosprávného“ Protektorátu Čechy a Morava a většinou jen výběrový teror
    namířený proti aktivním odpŧrcŧm nacistické nadvlády – coţ připomínalo reţimy vytvořené
    nacisty např. v Dánsku, Norsku nebo Holandsku – na straně druhé zde byly přítomny budoucí
    plány „konečného řešení české otázky“, jejichţ drastičtější varianty byly aplikovány na
    okupovaném území Polska nebo SSSR.10/ Tyto skutečnosti ztěţovaly domácímu odbojovému
    hnutí jeho pozici, protoţe zuţovaly jeho personální základnu – motivem pro účast v ilegálním
    hnutí totiţ nemohlo v drtivé většině případŧ být bezprostřední existenční ohroţení, ale jen
    osobní svobodné rozhodnutí kaţdého jednotlivce.
    V neposlední řadě se český odboj v Protektorátu Čechy a Morava musel v prŧběhu
    okupace vyrovnávat s řadou obtíţně překonatelných překáţek, k nimţ patřil např. nedostatek
    skutečně nepřístupných míst na vlastním území a po většinu okupace i značná vzdálenost od
    front, která znemoţňovala ve větší míře podporu zvenčí. Pro rozsáhlejší zásilky zbraní
    a dalšího materiálu chyběla v dané chvíli buď silná domácí odbojová organizace, která by je
    mohla přijmout a účinně vyuţít, nebo příznivá situace na bojištích, jeţ by umoţňovala
    aktivizaci vlastní činnosti, nebo konečně ochota zahraničních spojencŧ se tímto zpŧsobem
    angaţovat. Výsledkem bylo, ţe český odboj byl dodávkami zbraní podpořen prakticky
    nejméně ze všech rezistencí na území okupované Evropy. Nemohl tak sehrát roli, se kterou
    počítal, tj. být vŧdčí silou při obnovení české státnosti, přesto se se svou činností a oběťmi
    dŧstojně zařadil do kontextu evropského protifašistického hnutí odporu.
    24
    C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické,
    vojenské a bezpečnostní aspekty vývoje v tomto období
    Kdyţ 15. března 1939 obsadila německá vojska okleštěné území českých zemí
    a následujícího dne byl vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, začala pro český národ
    doba nacistické okupace. Toto sloţité a rozporuplné období se pochopitelně velmi výrazně
    odrazilo také v historii Přerovska.
    Podle posledního předválečného sčítání obyvatel v roce 1930 ţilo v tehdejším
    politickém okrese Přerov, který se skládal ze soudních okresŧ Přerov a Kojetín, celkem
    84 317 obyvatel, přičemţ nejvyšší podíl připadal na tři města – samotný Přerov (22 362
    obyvatel), Kojetín (6214 obyvatel) a Tovačov (2838 obyvatel). Kromě těchto měst se
    v politickém okrese, který měl rozlohu cca 450 km2
    , nacházelo ještě dalších 81 obcí.
    Z národnostního hlediska šlo o výrazně český region, poněkud vyšší počet německých
    obyvatel ţil v tomto období jen v Přerově (714 osob), mnohem menší podíl tvořilo německé
    obyvatelstvo v Kojetíně – 38 osob nebo v Tovačově – 11 osob. K ţidovské národnosti se
    v tomto politickém okrese v roce 1930 přihlásilo 211 obyvatel, přičemţ počet osob hlásících
    se k ţidovskému náboţenskému vyznání činil 421.
    1/
    Na rozdíl od sousedního politického okresu Hranice, od kterého bylo odtrţeno 22 obcí,
    nebyl politický okres Přerov přímo dotčen územními změnami po mnichovské konferenci,
    výrazné byly ovšem některé nepřímé dopady – jen v Přerově samém našlo na podzim 1938
    trvalý pobyt 1193 osob uprchlých nebo vyhnaných ze zabraných oblastí Opavska
    a Znojemska.
    2/ Organizace a koordinace pomoci těmto lidem se stala jedním z dŧleţitých
    kořenŧ pozdějšího vzniku odbojového hnutí na Přerovsku a sehrála po 15. březnu 1939
    i významnou úlohu při počáteční vzájemné spolupráci mezi místními skupinami národního
    a komunistického odboje.
    Z hospodářského hlediska náleţelo Přerovsko k zemědělsky vysoce produktivním
    oblastem, z čehoţ těţil místní rozvinutý potravinářský prŧmysl, a to nejen v Přerově, ale
    i v Kojetíně, Tovačově a Brodku, v nichţ významnou hospodářskou základnu tvořily místní
    cukrovary a další potravinářské podniky (lihovary, sladovny atd.). Kromě potravinářství se
    na Přerovsku od konce 19. století rozvíjel také prŧmysl strojírenský, chemický, oděvní a
    25
    obuvnický. Nacházela se zde i významná elektrárenská základna – Středomoravské
    elektrárny Přerov zásobovaly proudem značnou část Moravy.
    Nejdŧleţitějším prŧmyslovým podnikem se v Přerově i v celém regionu stal na konci
  3. let 20. století závod na výrobu optických přístrojŧ Optikotechna (dnešní Meopta), který
    byl zaloţen v roce 1933 a o dva roky později se stal součástí koncernu Zbrojovky Brno.
    (V roce 1944 v Optikotechně pracovaly uţ přes tři tisíce zaměstnancŧ.) K dalším dŧleţitým
    továrnám v Přerově patřila v té době strojírna a slévárna Heinik a dědici (asi 250
    zaměstnancŧ), akciová strojírna Belka (asi 150 zaměstnancŧ) a koţedělný podnik Kazeto
    (asi 300 zaměstnancŧ).3/ Hospodářský ţivot celého regionu byl výrazně ovlivňován
    existencí dopravní sítě, v níţ zejména přerovské nádraţí plnilo roli strategicky dŧleţité
    křiţovatky čtyř ţelezničních tratí směřujících na Olomouc, Brno, Břeclav a Moravskou
    Ostravu. (Ve 30. letech 20. století pracovalo v přerovském politickém okrese na ţeleznici
    kolem 2500 zaměstnancŧ.) Přístup k ţeleznici byl pro český odboj v řadě ohledŧ klíčový, ať
    uţ šlo o tajnou přepravu osob přes hranice, distribuci ilegálního tisku, zpravodajství nebo
    sabotáţní činnost.
    Uţ od poloviny 19. století Přerovsko představovalo oblast se silným českým národním
    hnutím, které se projevovalo rozmanitou spolkovou, kulturní i politickou činností.
    Významnou úlohu hrál podobně jako jinde Sokol – jen v samotném Přerově, který byl
    sídlem Středomoravské sokolské ţupy Kratochvílovy, dosáhl v roce 1938 počet dospělých
    členŧ místní sokolské jednoty 1433 osob a v následujím roce se zejména v dŧsledku
    začlenění uprchlíkŧ ze zabraných pohraničních území ještě zvýšil na 1514.4/ Podobně jako
    v jiných regionech představovaly i na Přerovsku v meziválečném období dŧleţitý
    společenský fenomén legionářské organizace v čele s Československou obcí legionářskou,
    jen její přerovská jednota měla v srpnu 1939 včetně tzv. organizovaných přátel legionářŧ
    celkem 465 členŧ.5/ Z místních vzdělávacích institucí je pak třeba zmínit především
    přerovské gymnázium, které bylo zaloţeno v roce 1870 jako třetí nejstarší ústav tohoto typu
    s českým vyučovacím jazykem na Moravě.
    Z hlediska pŧsobení a volebních úspěchŧ politických stran se v období první republiky
    ve venkovských částech Přerovska uplatňoval silný vliv lidovcŧ a agrárníkŧ, v městských
    centrech pak i sociálních demokratŧ, národních socialistŧ a komunistŧ.6/ V samotném
    26
    Přerově v obecních i parlamentních volbách ve 30. letech 20. století získávali nejvíce hlasŧ
    sociální demokraté, z jejichţ řad pocházel i poslední předokupační starosta Přerova
    František Lančík.
    Nacistická okupace systém státní správy a místní samosprávy v českých zemích
    výrazně poznamenala, coţ se pochopitelně výrazně projevilo i na Přerovsku. Jiţ
    v přechodném období tzv. vojenské správy (15. březen–15. duben 1939) se konstituovaly
    základy německé civilní správy Protektorátu Čechy a Morava, jejíţ nejniţší článek tvořily
    oberlandráty (úřady vrchních zemských radŧ), které měly za úkol mj. kontrolovat činnost
    českých autonomních orgánŧ, zejména okresních úřadŧ, městské a obecní samosprávy.7/ Na
    střední Moravě existovaly zpočátku oberlandráty tři – olomoucký (zahrnoval politické
    okresy Olomouc-město, Olomouc-venkov, Hranice a Přerov), prostějovský a kroměříţský.
    K 1. červenci 1940 byly dva poslední zrušeny a většina jejich území byla přičleněna
    k olomouckému oberlandrátu. V souvislosti s tzv. Heydrichovou správní reformou v roce
    1942 pak Olomoucko začalo podléhat oberlandrátu v Ostravě.8/ V čele okresního úřadu
    v Přerově stál od února 1939 do července 1942 okresní hejtman JUDr. Josef Frey, poté aţ do
    května 1945 Erwin Kraut.
    Silnému tlaku okupantŧ byla vystavena i obecní a městská samospráva, a proto došlo
    v řadě obcí na Přerovsku k výměnám starostŧ a rekonstrukcím obecních zastupitelstev,
    z nichţ byli mj. vyloučeni bývalí legionáři.9/ K zvláště výrazným zásahŧm sáhla okupační
    moc v strategicky dŧleţitém Přerově, v němţ byl dosavadní starosta František Lančík
    přinucen uţ 25. března 1939 rezignovat a nahrazen svým dosavadní náměstkem Janem
    Moulíkem, který byl do přerovského zastupitelstva zvolen za národně socialistickou stranu.
    Ale ani Moulíkovo setrvání v této funci – přerušené šestitýdenní internací v souvislosti se
    zatýkací akcí Albrecht I. – nebylo pro okupační moc přijatelné a po jeho nucené rezignaci
    v květnu 1940 se správy obecních záleţitostí ujal nejstarší člen městské rady Karel
    Nachtigal. Zásadním zásahem do přerovské samosprávy se pak stalo rozpuštění městského
    zastupitelstva, ke kterému došlo dne 11. září 1940 výměrem zemského úřadu v Brně.
    Řízením města byl následně pověřen vládní komisař Karl Kavka von Sittaheim, bývalý
    okresní hejtman v Zábřehu, který se svého úřadu ujal 23. září 1940. Vykonával ho ale jen
    27
    do konce roku 1940 a místo něho pak byl 7. ledna 1941 jmenován JUDr. Johann Petzny,
    bývalý starosta Uničova, který v této funkci setrval aţ do května 1945.10/
    Ačkoliv armáda nehrála v ţivotě Přerova tak významnou úlohu jako např. v blízké
    Olomouci nebo Hranicích, i zde byly v období první republiky umístěny některé vojenské
    jednotky československé armády, především jezdecké a dělostřelecké. Přerov se také stal
    hned v říjnu 1918 sídlem posádkového velitelství, které zde pŧsobilo aţ do července 1939.
    Ve městě byly umístěny v prŧběhu let 1918–1939 rŧzné části 6. jezdeckého pluku a od září
    1933 i 82. jezdecký dělostřelecký oddíl.
    K dislokaci dalších vojenských jednotek do Přerova pak došlo v souvislosti
    s rostoucím ohroţením republiky ze strany nacistického Německa. V prosinci 1938 byly do
    Přerova přemístěny součásti 34. pěšího pluku – střelce Jana Čapka, konkrétně jeho 3. polní
    prapor a náhradní prapor.11/
    Přerovské letiště, urychleně budované od roku 1937, se v téţe
    době stalo základnou 63. zvědné letky 2. leteckého pluku „Dr. Edvarda Beneše“, která byla
    vyzbrojena jednak zastaralými dvouplošníky A-100, jednak modernějšími dvoumotorovými
    B-71, zakoupenými v SSSR. Mezi piloty tohoto útvaru patřil mj. i František Fajtl.12/
    O tom, ţe dochází k obsazování území republiky německou armádou, byl okresní úřad
    v Přerově informován telegramem z úřadu zemského prezidenta v časných ranních hodinách
  4. března 1939. Přerovsko a celou oblast střední Moravy obsazovaly od severu jednotky
  5. a 8. pěší divize patřící do sestavy 8. (vratislavského) armádního sboru.13/ K samotnému
    obsazení Přerova německými vojenskými silami došlo 15. března 1939 kolem 9. hodiny
    dopoledne, do Kojetína vstoupily jednotky německé branné moci téhoţ dne kolem
  6. hodiny, ale např. do Tovačova aţ v prŧběhu 16. března.14/
    Zatímco na jiných místech politického okresu byl pobyt německých jednotek v dalším
    prŧběhu okupace jen přechodný, stal se Přerov trvalým sídlem německé posádky, která
    zabrala pro své potřeby řadu budov, mj. i čtyři školy. Prvním vojenským velitelem Přerova
    byl jmenován podplukovník von Wagner, v dalším prŧběhu okupace pŧsobili v čele
    přerovského vojenského velitelství (tzv. Ortskommanda), umístěného v několika prvních
    dnech v budově radnice na dnešním náměstí TGM a poté trvale v kasárnách na dnešní
    Palackého ulici, zejména bývalí dŧstojníci československé armády německé národnosti.
    Jednotky německého pozemního vojska, které byly v Přerově trvale dislokovány, dosáhly
    28
    v roce 1944 síly dvou praporŧ (asi 1500 muţŧ). Tyto formace náleţely do sestavy 540.
    divize, jejíţ velitelství v čele s generálporučíkem H. Windeckem sídlilo v Brně. Kromě
    ochrany statických vojenských objektŧ bylo muţstvo těchto jednotek, které rozhodně svou
    výzbrojí, výcvikem ani početním stavem nepatřily k elitě německé armády, pouţíváno mj.
    k doprovodu vojenských transportŧ přepravovaných po ţeleznici.15/
    Přerov se stal poměrně významnou základnou i pro německou Luftwaffe, protoţe na
    místním letišti sídlily její školní a později i bojové jednotky.16/ Letecká válka se Přerovska
    nejvýrazněji dotkla v druhé polovině roku roku 1944, kdy zde došlo v červenci a srpnu
    k řadě vzdušných soubojŧ mezi americkými bombardovacími svazy a německými
    stíhačkami, při nichţ byla nouzovými odhozy pum a sestřelenými letadly poškozena řada
    budov, např. 25. srpna v Tovačově. Dne 17. října 1944 pak napadly dvě skupiny amerických
    stíhaček P-38 J Lightning jednak přerovské nádraţí, na kterém zničily a poškodily řadu
    lokomotiv, jednak letiště, na němţ shořelo několik letadel.
    O měsíc později, 20. listopadu 1944, se Přerov stal cílem útoku 15. americké letecké
    armády, jejíţ bomardéry B-24 J Liberator zasáhly pumami řadu budov v městské zástavbě.
    Při tomto náletu, jehoţ zamyšlenými cíli byly Optikotechna a strategicky dŧleţité přerovské
    nádraţí, zahynulo 13 civilních obyvatel města a 32 bylo zraněno. Konečně 17. prosince 1944
    se vzdušný prostor nad Přerovskem, Prostějovskem a Olomouckem stal dějištěm rozsáhlé
    letecké bitvy mezi 15. americkou leteckou armádou a německými stíhači z elitní eskadry
    JG 300, při níţ se na Přerovsku zřítila řada sestřelených amerických i německých letadel.17/
    Současně s německými vojenskými jednotkami byly v polovině března 1939 na
    obsazované území českých zemí vyslány i nacistické bezpečnostní síly, které byly tvořeny
    operačními skupinami a operačními oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby.
    Střední Morava se stala prostorem pŧsobení Operačního oddílu VIII Olomouc,
    (Einsatzkommando 10 Olmütz) pod velením SS-Sturmbannführera vládního rady Erwina
    Schulze, který byl sloţen z příslušníkŧ gestapa, kriminální policie a bezpečnostní sluţby
    (Sicherheitsdienstu, SD). Nástupištěm tohoto oddílu se stala Opava, v níţ se jeho členové
    soustředili uţ v první polovině března 1939.
    Po příchodu do Olomouce se E. Schulz usídlil se svým oddílem nejprve na radnici
    a vyslal menší skupiny svých podřízených do Hranic a Prostějova, aby zde zřídili pobočky,
    29
    zárodky budoucích sluţeben gestapa. Po skončení přímé vojenské správy Protektorátu
    Čechy a Morava v polovině dubna 1939 došlo i k postupnému ukončení činnosti operačních
    skupin a oddílŧ bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby a zformování stálých sluţeben
    gestapa. Na střední Moravě se tak stalo v prŧběhu června 1939.18/ Olomoucká sluţebna
    gestapa byla zpočátku umístěna v budově Spolku moravských cukrovarŧ na dnešním
    Dolním náměstí a od roku 1940 se nacházela v budově bývalého divizního vojenského
    soudu na dnešní třídě 17. listopadu.
    Do Přerova byla vyslána z Olomouce skupina příslušníkŧ nacistických bezpečnostních
    sil – podobně jako předtím do Hranic a Prostějova – v druhé polovině dubna 1939 a usadila
    se v úřadovnách Úvěrového záloţenského spolku v budově přerovského Městského domu na
    dnešní Kratochvílově ulici, kde měla k dispozici i místnost se silnými plechovými dveřmi.
    Ta slouţila jako provizorní cela pro zadrţené před jejich transportem do Olomouce. Na jaře
    1940 pak převzalo gestapo pod svoji kontrolu druhé patro v budově přerovského okresního
    soudu ve Smetanově ulici, v němţ byla umístěna řada cel.19/
    V této detašované přerovské pobočce olomouckého gestapa, která vyvíjela svou
    činnost v období let 1939–1941, pŧsobilo v prŧměru 6–8 pracovníkŧ, mj. vrchní kriminální
    asistent Josef Knoll, kriminální asistent Müller, Alois Bartl a další. Jejich činnost řídil
    zástupce zástupce velitele olomoucké sluţebny gestapa, který přijíţděl do Přerova dvakrát aţ
    třikrát týdně. Do června 1939 tuto funkci zastával kriminální inspektor Franz Morawetz,
    poté jej vystřídal SS-Untersturmführer vrchní kriminální komisař Franz Langer.20/
    K významné změně v rozmístění sluţeben gestapa na střední Moravě došlo v létě 1941.
    Kvŧli větší akceschopnosti a efektivitě, ale pravděpodobně i v souvislosti se správní
    reformou, při které došlo ke zrušení oberlandrátŧ v Kroměříţi a Prostějově, byly k 31. srpnu
    1941 zrušeny venkovní sluţebny gestapa v Prostějově, Kroměříţi a Hranicích a k 1. září
    1941 naopak zřízena venkovní sluţebna gestapa v Přerově, která zde pŧsobila aţ do konce
    nacistické okupace. Své sídlo našla v zabavené rozlehlé vile v dnešní Máchově ulici, která
    přiléhá k městskému parku Michalov. Ve velení přerovské sluţebny gestapa se postupně
    vystřídali SS-Untersturmführer kriminální komisař Rudolf Karl (1.9. 1941–květen 1943),
    SS-Obersturmführer kriminální inspektor Josef Scheuringer (květen 1943–prosinec 1944)
    a SS-Obersturmführer kriminální komisař Karl Streit (prosinec 1944–květen 1945). Jejich
    30
    zástupcem byl od zřízení sluţebny aţ do května 1945 kriminální tajemník Johann
    Greifender.21/
    V personálním obsazení přerovské sluţebny gestapa, jejíţ početní stav činil v prŧměru
    15–20 osob, včetně řidičŧ a dalších pomocných sil, se – podobně jako i v jiných moravských
    sluţebnách – výrazně uplatňovali kromě sudetských Němcŧ zejména bývalí členové
    vídeňské kriminální policie, kteří se uţ před anšlusem Rakouska angaţovali v nacistickém
    hnutí. Tito úředníci gestapa, kteří před svým nasazením v Přerově většinou pŧsobili na
    venkovních sluţebnách v Hranicích, Kroměříţi, Prostějově nebo Olomouci, se vyznačovali
    kromě značných policejních zkušeností vesměs i znalostí českých reálií a často i jazyka.22/

Při shromaţďování údajŧ a vytváření kartoték nutných pro pátrací a represivní činnost
vycházeli členové přerovského gestapa zpočátku jednak z materiálŧ, které získávali od
protektorátních správních institucí, policie, četnictva atd., jednak se snaţili budovat síť
vlastních informátorŧ a zpravodajŧ, popř. i výkonných konfidentŧ – těch ovšem bylo
v obvodu pŧsobnosti přerovské sluţebny jen několik. V prŧběhu roku 1943 byl u přerovské
sluţebny gestapa – podobně jako uţ předtím u všech ostatních venkovních sluţeben
i řídicích úřadoven – zřízen samostatný N-referát (Nachrichten-Referate), který měl řídit
a koordinoval činnost konfidentŧ a umoţnit jejich lepší vyuţití proti odboji.23/
Na rozdíl od Olomouce, v níţ se kontakty členŧ gestapa s jejich konfidenty odehrávaly
mimo úřadovnu gestapa – v této souvislosti je v poválečných výpovědích členŧ
olomouckého gestapa uváděna zejména místní úřadovna cenové kontroly24/
– v Přerově
chodili konfidenti většinou ve večerních hodinách podávat hlášení přímo do sluţebny
gestapa, popř. ke schŧzkám docházelo i v soukromých bytech úředníkŧ gestapa. Finanční
odměny v markách nebo korunách určené pro konfidenty byly přidělovány
N-referátem řídicí úřadovny gestapa v Brně a disponoval jimi vedoucí přerovské sluţebny.25/
Mezi těmi, kteří se rozhodli spolupracovat s přerovskou sluţebnou gestapa, najdeme
lidi, kteří tak činili z hmotných dŧvodŧ – tj. buď přímo za peníze, nebo kvŧli získání lepšího
pracovního postavení. Gestapo jim v tomto ohledu vycházelo vstříc takovým zpŧsobem, aby
to odpovídalo i jeho zájmŧm. Kupř. konfident Josef Schupp, jenţ se později „osvědčil“ při
odhalování přerovské a kojetínské ilegální skupiny napojené na síť „Moravské rovnosti“,
získal díky intervenci úředníkŧ gestapa výhodné úřednické místo v přerovské Optikotechně.
31
Díky tomu mohly nacistické bezpečnostní sloţky ještě zesílit svŧj dohled nad tímto
strategicky dŧleţitým závodem.26/
Dalšími vhodnými „kandidáty tajné spolupráce“ byly pro gestapo osoby
„kompromitované“ zjištěnou ilegální činností, popř. lidé, na které mohl být vykonáván
nátlak kvŧli tomu, ţe jejich příbuzní byli ve vězeních nebo koncentračních táborech.
Výsledky gestapa na Přerovsku v tomto směru byly – podobně jako asi i v jiných regionech
– rozporuplné a nelze je příliš generalizovat. Kromě v této práci popsaných případŧ Jana
Skopala a Miloše Suma stojí v přerovském kontextu za zmínku především osud úředníka
Adolfa Mináře, pŧvodně odbojového pracovníka zapojeného do činnosti tzv. technického
aparátu ilegální KSČ v olomouckém kraji. Po svém zatčení 14. března 1940 poskytl
A. Minář gestapu podrobné údaje o své ilegální činnosti a podle poválečné výpovědi
kriminálního rady O. Koslowského tak výrazně přispěl k rozbití tohoto technického aparátu
KSČ na celé Moravě. Minář byl rovněţ gestapem vyuţit jako „volavka“ při zatčení
některých významných funkcionářŧ ilegální KSČ pohybujících se v té době na Přerovsku –
Ladislava Horníka, Františka Vodsloně a Karla Aksamita.27/
Gestapo se posléze rozhodlo nasadit A. Mináře přímo „do terénu“ jako konfidenta, coţ
bylo ovšem na Přerovsku ztíţeno tím, ţe jeho role při rozbití místního komunistického
odboje byla některým nezatčeným členŧm ilegální KSČ minimálně v základních obrysech
známa.28/
Z tohoto dŧvodu měl A. Minář pŧsobit v Olomouci, kam se také přestěhoval
a začal pracovat v závodě Sigma v nedalekém Lutíně. Své konfidentské úkoly si ovšem
z hlediska gestapa plnil liknavě a s nechutí, proto byl v březnu 1941 znovu zatčen, odsouzen
na dvanáct let káznice a 9. prosince 1942 zemřel ve věznici ve Wohlau.29/
Kromě gestapa na Přerovsku pochopitelně vyvíjely činnost i další německé policejní
a bezpečnostní sloţky. V přízemí budovy okresního hejtmanství v Přerově měla svoji
úřadovnu německá kriminální policie (Kripo) v počtu 5–6 úředníkŧ, jejímţ velitelem byl
V. Bauer-Czada. Ve městě byly rovněţ trvale umístěna i německá četnická stanice
a v zabrané sokolovně na dnešní ulici Brabantsko byla zřízena kasárna pro část 209. praporu
policejního pluku Morava (Polizeiregiment Mähren) německé ochranné policie
(Schutzpolizei), jehoţ velitelství sídlilo v nedalekém Holešově.
32
V závěru nacistické okupace se 10. dubna 1945 v Přerově objevil dokonce i speciální
oddíl s krycím označením „Olza“ pod velením SS-Hauptsturmführera dr. Lehmanna z úřadu
VI Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt, RSHA), který se
zde měl připravovat na záškodnický boj v nepřátelském týlu. Tento oddíl, který měl
základnu v hostinci v městském parku Michalov, byl pak nasazen při potlačování povstání
v Přerově 1. května 1945 a jeho členové se výrazně podíleli na následných nacistických
represích.
30/
Co se týče pŧsobení nacistické bezpečnostní sluţby (Sicherheitsdienst, SD), Přerovsko
zpočátku spadalo do oblasti pŧsobení olomoucké sluţebny, jejímţ velitelem byl
SS-Obersturmführer E. Liedtke. Na přelomu let 1943 a 1944 byla zřízena sluţebna SD
také v Přerově a jejím velitelem se stal SS-Untersturmführer W. Riedel. Při své činnosti se
nacistická bezpečnostní sluţba snaţila vytvořit síť svých informátorŧ – často ovšem
souběţně pracujících i pro gestapo – zejména ve vojensky dŧleţitých prŧmyslových
závodech.
K „úspěchŧm“ této sítě v Přerově patřilo mj. na začátku roku 1942 odhalení podpŧrné
akce pro rodiny zatčených a popravených, která byla organizována v přerovské továrně
Optikotechna a do níţ bylo zapojeno velké mnoţství dělníkŧ. Vzhledem k obavám
z narušení výroby ve strategicky významném podniku gestapo nakonec zatklo a poslalo do
koncentračních táborŧ „jen“ osm hlavních organizátorŧ této akce a u asi 150 dělníkŧ, kteří
finančně přispívali, se spokojilo s jejich předvoláním a vyslovením výstrahy.31/ Obecně se dá
konstatovat, ţe gestapo nemělo zejména k informacím všeobecného charakteru získávaným
SD příliš velkou dŧvěru a mezi oběma bezpečnostními sloţkami panovala značná rivalita.
Svou roli při zajišťování bezpečnostní situace na Přerovsku v období okupace
pochopitelně hrály i protektorátní policejní síly, které ovšem byly pod přímou německou
kontrolou. Dŧleţitou úlohu plnilo zejména protektorátní četnictvo, jehoţ stanice
v přerovském politickém okrese byly od září 1939 podřízeny velitelství četnického oddělení
v Olomouci. K červenci roku 1941 existovalo v přerovském politickém okrese celkem
13 stanic, v nichţ slouţilo celkem 81 četníkŧ (Přerov – 18, Pavlovice u Přerova – 4, Horní
Moštěnice – 6, Brodek – 6, Předmostí – 6, Troubky – 4, Domaţelice – 4, Kojetín – 8,
Doloplazy – 5, Němčice na Hané – 5, Tovačov – 6, Klenovice na Hané – 4, Vlkoš – 5).32/

33
Svou roli při udrţování veřejného pořádku plnila v jednotlivých městech a větších
obcích i městská, resp. obecní policie. Tato tradiční bezpečnostní sloţka byla v přerovském
politickém okrese pochopitelně nejpočetnější v Přerově, v němţ bylo ve stavu městského
policejního úřadu, který byl samostatným oddělením městského úřadu, na konci roku 1939
celkem 35 zaměstnancŧ a v roce 1941 dosáhl jejich počet čísla 38. V rámci reorganizace pak
došlo v roce 1942 k zařazení městské policie k tzv. obecní výkonné policii s velitelstvím
v Brně, v dŧsledku čehoţ podstatně stouply počty záměstnancŧ a pochopitelně i finanční
náklady jednotlivých měst na policejní sluţbu.33/
Kromě dŧsledné vnější kontroly se okupační orgány snaţily ovládnout protektorátní
bezpečnostní sloţky i zevnitř, coţ se týkalo zejména významnějších měst. V přerovských
reáliích to konkrétně vypadalo tak, ţe v městské policii slouţilo k 15. červenci 1942 uţ
11 zaměstnancŧ německé národnosti a mezi její české osazenstvo bylo na nátlak gestapa
přijato i několik členŧ kolaborantské organizace Vlajka. Tyto okolnosti pochopitelně
vytvářely obtíţnou situaci pro ty příslušníky protektorátní policie a četnictva, kteří zŧstali
věrni svému národu, popř. se i přímo zapojili do odboje. V prŧběhu okupace bylo popraveno
nebo zahynulo v koncentračních táborech sedm policistŧ a příslušníkŧ četnictva
z přerovského politického okresu.34/

Rozporuplný a v řadě ohledŧ tragický byl osud policejního majora Eduarda Hanáka,
jednoho z velitelŧ přerovské městské policie během nacistické okupace. E. Hanák byl
v únoru 1942 zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora, po válce byl naopak
obviněn z udavačství a odsouzen na 10 let vězení.35/
K dokreslení obrazu dislokace protektorátních ozbrojených sloţek v přerovském
regionu je ještě nutné uvést, ţe v létě roku 1940 byl v nedalekém Lipníku nad Bečvou
umístěn 12. prapor vládního vojska v počtu asi 500 muţŧ, jehoţ hlavním úkolem bylo střeţit
ţelezniční trati na východní Moravě. Někteří příslušníci tohoto praporu byli napojeni na
místní odbojové skupiny na Přerovsku a Lipnicku (viz podkapitola 3.2). Na konci května
1944 byl tento prapor spolu s deseti dalšími přesunut do severní Itálie, kde měl za úkol
střeţit nejprve komunikační trasy v piemontském Aviglianu, poté vojenské objekty v Turíně
a konečně od srpna 1944 ţelezniční trať Milán–Piacenza. V prŧběhu tohoto nasazení
přeběhlo k italským a jugoslávským partyzánŧm celkem 122 vojákŧ a dŧstojníkŧ praporu.
34
Po odzbrojení v říjnu 1944 pak byli jeho zbylí příslušníci nasazeni v rámci pracovních
jednotek na opevňovací práce podél Pádu a v brennerském údolí.36/
Podobně jako v jiných regionech pŧsobily i na Přerovsku kolaborantské a fašistické
organizace podporované okupačním reţimem. V tomto ohledu zde byla asi nejvýraznější
aktivita tzv. Nacionálně socialistické české dělnické a rolnické strany, která byla označována
podle svého znaku téţ jako strana „zeleného hákového kříţe“, v lidové mluvě téţ „zelení“.
Tato nebezpečná kolaborantská organizace, v jejímţ čele stál politický dobrodruh František
Mikuláš Mlčoch (rodák z Uhřičic v kojetínském soudním okrese), měla své centrum
v nedaleké Kroměříţi, ovšem vyvíjela svou činnost i v dalších regionech zejména na
východní Moravě, ale také v Praze. Ústředními body programu této organizace, která v době
svého největšího rozmachu v letech 1940–1941 sdruţovala asi 2000 osob, byl boj proti
Ţidŧm, vymýcení marxismu a komunismu a boj proti liberální demokracii.37/
V přerovském politickém okrese měla tato kolaborantská organizace nejsilnější
základnu v Kojetíně, v němţ do ní vstoupilo asi 250 osob, mezi nimi i řada bývalých členŧ
KSČ. V čele kojetínské organizace „zelených“, která sídlila v místním hotelu Pivovar, stál
hoteliér Josef Vavrouch. Poněkud slabší vliv měla tato strana v jiných částech okresu – ve
vesnicích v okolí Kojetína získala asi padesát členŧ (např. ale v rodišti F.M. Mlčocha
Uhřičicích jich bylo 27) a v Přerově jen okolo deseti. Kromě toho, ţe řada členŧ této
organizace spolupracovala s nacistickými bezpečnostními sloţkami, zejména SD
a gestapem, její význam spočíval i v tom, ţe okupační orgány vyuţívaly silné základny
„zelených“ v Kojetíně ke kontrole správy města. Na rozdíl od Přerova, ve kterém bylo
městské zastupitelstvo rozpuštěno a k řízení města byl jmenován vládní komisař, došlo
v Kojetíně ke kooptování „zelených“ a příslušníkŧ nepočetné místní německé menšiny do
jednotlivých komisí městského zastupitelstva, čímţ si okupační moc pojišťovala vliv nad
ţivotem města.
Kromě rozsáhlé agitační činnosti prováděné především pomocí letákŧ tištěných na
cyklostylu, který pŧvodně patřil místní organizaci KSČ, byl součástí aktivity Nacionálně
socialistické české dělnické a rolnické strany v Kojetíně i nátlak na majetnější příslušníky
místního obyvatelstva s cílem donutit je ke vstupu do svých řad, popř aspoň poskytovat
finanční příspěvky na činnost strany. Dominantní role „zelených“ v Kojetíně se projevila
35
i v tom ohledu, ţe zatímco v okolních městech vznikaly v prŧběhu roku 1940 místní
organizace Českého svazu pro spolupráci s Němci, v Kojetíně jeho pobočka vŧbec nebyla
zaloţena, aby se nestala neţádoucí konkurencí jiţ „zavedené“ kolaborantské organizace.38/
Mnohem méně výrazná byla na Přerovsku aktivita dalších fašistických
a kolaborantských organizací. Vyvíjel zde činnost Český národně socialistický tábor –
Vlajka, jehoţ krajský sekretariát sídlil nejdříve v Olomouci a od ledna 1941 v Přerově.
V přerovském politickém okrese měla „Vlajka“ kolem 150 členŧ, ponejvíce v samotném
Přerově, v němţ její organizace spolu se svojí „odborářskou sloţkou“ – Českou pracovní
frontou – čítala asi 120 členŧ (zčásti ovšem pocházejících z okolních obcí), z nichţ bylo po
osvobození 39 souzeno.39/ Nejaktivnější byla činnost Vlajky v Brodku, v němţ v její místní
organizaci pŧsobilo kolem dvaceti členŧ, vedených místním obchodníkem Josefem Filipem.
Ten byl ovšem v dubnu 1942 zatčen pro nedovolené drţení zbraně, odsouzen na dva roky
káznice a v prŧběhu výkonu trestu zemřel ve vězení.40/
Velmi formální byla v přerovském regionu činnost Českého svazu pro spolupráci
s Němci, jehoţ přerovská organizace byla zaloţena 29. června 1940. V jejím čele stál Karel
Zejda, majitel přerovské koţedělné továrny Kazeto. Podobně nenabyla většího významu ani
činnost místních organizací Kuratoria pro výchovu mládeţe.41/
Nacistická okupace nesmírně brutálně zasáhla do ţivota ţidovského obyvatelstva. Na
střední Moravě vyvrcholila protiţidovská opatření v květnu a červnu 1942, kdy bylo asi 3500
Ţidŧ z této oblasti soustředěno v internačním středisku v Olomouci-Hodolanech a poté v pěti
transportech převezeno do Terezína. Odtud vedla jejich cesta do vyhlazovacích
koncentračních táborŧ, zejména do Osvětimi. Obětí „konečného řešení ţidovské otázky“ se
nakonec stalo 226 občanŧ z Přerova, 73 z Kojetína a 46 z Tovačova.42/
36
1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU

  1. 1 POČÁTKY VYTVÁŘENÍ ODBOJOVÉ ORGANIZACE
    Po obsazení zbytku českých zemí německou armádou 15. března 1939 a vytvoření
    Protektorátu Čechy a Morava se začínají organizovat odbojové skupiny, které se s tímto
    stavem nehodlaly smířit a byly rozhodnuty bojovat za znovuobnovení československé
    státnosti. Nejmohutnější strukturu českého národního odbojového hnutí v první fázi okupace
    a zejména v roce 1939 vytvořila vojenská odbojová organizace Obrana národa.
    U zrodu této odbojové organizace stála část generality bývalé čs. armády, která se
  2. března 1939 sešla v Brně a 22.–23. března v Praze. Z těchto schŧzek, kterých se
    zúčastnili generálové Josef Bílý, Sergej Vojcechovský, Sergej Ingr a snad i Alois Eliáš,
    vzešel impuls k vytvoření „armády v podzemí“, která by v souvislosti s předpokládaným
    vypuknutím války mezi Německem a západními velmocemi a následným rychlým oslabením
    nebo dokonce zhroucením nacistické Třetí říše vystoupila z ilegality a zasáhla do boje proti
    okupantŧm.1/
    Rozhodující podíl na vybudovaní struktury Obrany národa, která vycházela
    z organizace československé armády a tehdejšího územně správního rozdělení, měla
    likvidační skupina ministerstva národní obrany, respektive likvidační skupiny při niţších
    štábech a útvarech československé armády. V čele ON stálo ústřední velení a podřízená
    zemská velitelství, dále byla vytvářena krajská a okresní velitelství a místní jednotky. Tato
    organizátorská činnost by ovšem nemohla mít tak rychlé výsledky, pokud by
    nekorespondovala se spontánním úsilím, které na místní úrovni vyvíjeli vlastenci z řad
    aktivních i záloţních dŧstojníkŧ čs. armády, členŧ Sokola, legionářŧ, učitelŧ, zaměstnancŧ
    ţeleznic, pošt, telekomunikací atd.
    Do čela zemského velitelství pro Moravu byl postaven divizní generál Bohuslav
    Všetička. Ten se 6. dubna 1939 sešel s generálem Ingrem, který ho pověřil organizováním
    odbojového hnutí na Moravě. Následně pak byl vytvořen štáb zemského velitelství
    a jmenováni i jednotliví krajští velitelé. O rychlé vybudování velitelské struktury Obrany
    národa na Moravě se zaslouţil zejména Všetičkŧv náčelník štábu plukovník Václav Lysák,
    37
    který díky svým předchozím funkcím ve štábu 3. armádního sboru v Olomouci
    a 4. armádního sboru v Brně měl přehled o schopných dŧstojnících.2/
    Pŧvodně se počítalo s přímým podřízením jednotlivých krajŧ zemskému velitelství, ale
    vzhledem k těţkopádnosti spojení byly koncem května 1939 zřízeny jako velitelský
    mezičlánek dvě oblasti – Západ-Brno a Východ-Olomouc. Politický okres Přerov spadal
    v členění Obrany národa pod její krajské velitelství v Olomouci, kterému dále podléhaly
    okresy Olomouc-město, Olomouc-venkov, Litovel, Prostějov, Kroměříţ a Holešov a soudní
    okres Lipník nad Bečvou.3/
    Při vzniku velitelství Obrany národa pro okres Přerov sehrál dŧleţitou úlohu velitel
    organizačního oddělení ve Všetičkově štábu, jímţ byl kapitán generálního štábu Jaroslav
    Gardavský. Gardavský – rodák z Přerova – kontaktoval v dubnu 1939 nadporučíka pěchoty
    Mariana Motáně, který bydlel v té době v Hranicích, získal ho pro odbojovou činnost
    a pověřil ho vedením ON v politickém okrese Přerov a soudním okrese Lipník nad Bečvou.
    Motáňovým bezprostředním nadřízeným v odbojové práci byl určen podplukovník Svatopluk
    Weinstein, velitel ON pro Olomoucký kraj.4/
    Plány odbojové činnosti byly M. Motáňovi upřesněny v prŧběhu května 1939 při
    dalších schŧzkách s J. Gardavským v Brně, na kterých se setkal i se štábním kapitánem
    Čestmírem Jelínkem, vedoucím zpravodajského oddělení ve štábu moravského zemského
    velení ON. Pŧvodní koncepce Obrany národa na Přerovsku, kterou navrhl J. Gardavský,
    předpokládala organizační výstavbu odbojové organizace pod krytím tzv. Pořadatelských
    sborŧ, legální polovojenské organizace ustavené v rámci Národního souručenství.
    Rozhodující úloha měla připadnout bývalým aktivním dŧstojníkŧm čs. armády, i kdyţ by
    v zájmu utajení byli na vedoucí místa v Pořadatelských sborech postaveni spíše záloţní
    dŧstojníci a nevojáci. Předlohou této koncepce měla být výstavba sítě ON na Olomoucku.5/
    Ještě v prŧběhu dubna 1939 se v Přerově ve stejnojmenném hotelu naproti vlakového
    nádraţí uskutečnila schŧzka bývalých dŧstojníkŧ čs. armády, kteří po demobilizaci bydleli
    v tomto městě a okolí. Hlavním řečníkem zde byl kapitán J. Gardavský, který vyzval
    účastníky k boji za obnovení ČSR. Výzva se neminula účinkem a všichni přítomní se dali
    k dispozici k odbojové činnosti.6/
    38
    1.2 ÚLOHA SOKOLA
    Záhy se ovšem ukázalo, ţe bude nutné pŧvodní představu o výstavbě odbojové
    organizace revidovat. Místní odbojoví pracovníci neměli k činnosti Pořadatelských sborŧ
    dŧvěru a kromě toho došlo uţ 16. května 1939 k jejich úřednímu rozpuštění. Navíc
    v ţivotě Přerova hrála v předokupačním období armáda menší roli, neţli tomu bylo např.
    v Olomouci nebo v Hranicích. Aktivní dŧstojníci, kteří zde v době vytváření ON bydleli nebo
    pracovali, slouţili pŧvodně většinou mimo Přerov, neznali dostatečně místní podmínky
    a nebyli úzce spjati s prostředím. Proto – i kdyţ se většinou jednalo o obětavé vlastence
    a řada z nich se zapojila do ilegální činnosti na rŧzných úsecích – nemohli sehrát rozhodující
    úlohu při výtváření struktury Obrany národa na Přerovsku, a bylo nutné zvolit jiný koncepční
    model.
    Organizační řešení bylo nalezeno v zapojení tělovýchovné organizace Sokol, která
    hrála i v jiných moravských regionech významnou úlohu při vytváření struktury ON. Tato
    organizace se silným národním zaměřením představovala pro maskování organizačních snah
    odboje reativně vhodnou platformu, protoţe aţ do dubna 1941, kdy byla její činnost
    zastavena, mohla legálně pŧsobit. Toto propojení legální a nelegální organizace ovšem
    v případě prozrazení pochopitelně existenci Sokola ohroţovalo. V létě 1939 vzniklo v ústředí
    Sokola zvláštní konspirativní centrum – tzv. Komise pro styk se ţupami, jejímţ úkolem bylo
    aktivizovat sokolskou organizaci pro potřeby ilegální práce. Členové této komise, kterými
    byli Bohumil Havel, Otakar Klich, Svatopluk Svoboda, Jan Plánička, Evţen Penniger
    a Ladislav Vaněk, instruovali při návštěvách jednotlivých regionŧ funkcionáře Sokola
    o metodách a cílech ilegální činnosti.7/ Významnou úlohu hráli představitelé Sokola
    i v Zemském národním výboru na Moravě, v němţ tuto organizaci zastupovali univerzitní
    profesoři Jan Uher a Vladimír Groh.
    Na Přerovsku doporučil kapitán J. Gardavský M. Motáňovi jako spolehlivé vlastence
    MUDr. Adolfa Svozila a Karla Rosmuse, kteří se ve vznikajícím hnutí odporu v řadách
    Sokola výrazně angaţovali. Tak došlo v organizaci přerovské Obrany národa k propojení
    „dŧstojnické“ linie s linií „sokolskou“. A. Svozil později plnil kromě své funkce vedoucího
    zdravotní sluţby v okresním velitelství ON i úlohu spojky mezi Přerovem a zemským
    39
    vedením Obrany národa v Brně. Pro atmosféru prvních měsícŧ okupace, v nichţ existovala
    široká národní fronta propojující a kombinující legální a nelegální aktivitu, je příznačné, ţe
    A. Svozil pŧsobil i ve funkci náčelníka přerovského Národního souručenství.
    8/
    Odbojové centrum z místních sokolských pracovníkŧ se začalo v Přerově formovat uţ
    v prvních týdnech okupace. Ke schŧzkám funkcionářŧ Sokola docházelo kromě jiných míst
    i v bytě tehdejšího místostarosty Sokola Přerov Františka Skopala, kam mj. přicházeli
    Silvestr Pleva, MUDr. Jan Lacina, Rudolf Lukaštík a Karel Rosmus. Mezi další vedoucí
    představitele formující se sokolské rezistence na Přerovsku patřili také Karel Beňa, Richard
    Bdinka, František Pavlík, Vincenc Křístek, Jan Ulman a Rudolf Smutek. Tyto konspirativní
    schŧzky ovšem nezŧstaly omezeny jen na přerovské činitele a účastnili se jich i sokolští
    funkcionáři z Olomouce, Prostějova, Kroměříţe, Holešova, Lipníka nad Bečvou a Hranic.9/
    Sokolská Středomoravská ţupa Kratochvílova, jejímţ sídlem Přerov byl, zahrnovala
    celkem 54 jednot ze soudních okresŧ Přerov, Lipník nad Bečvou a Hranice. K ţupě patřily
    i sokolské jednoty z obcí náleţejících k jiným soudním okresŧm – Tršice, Dub na Moravě,
    Tovačov, Chropyně a Dřevohostice, naproti tomu značná část soudního okresu Kojetín, který
    ze správního hlediska patřil do přerovského politického okresu, v organizaci Sokola spadala
    pod Hanáckou ţupu se sídlem v Kroměříţi.
    Významnou úlohu při aktivizaci sokolského odboje na Přerovsku sehrál starosta
    Kratochvílovy ţupy Rudolf Lukaštík, který svolal brzy po 15. březnu 1939 do přerovské
    sokolovny shromáţdění ţupních okrskových dŧvěrníkŧ, objíţděl starosty okolních ţup,
    zjišťoval jejich názory a připravoval jejich setkání v Olomouci.10/
    Po napojení npor. M. Motáně na přerovské sokolské pracovníky, ke kterému došlo
    ještě v prŧběhu dubna 1939, se konstituovalo velení ON pro soudní okres Přerov. Do jeho
    čela byl postaven npor. M. Motáň, dalšími členy byli Karel Rosmus, Jan Paseka, Richard
    Bdinka a MUDr. Adolf Svozil. Od konce května 1939 pak došlo k začleňování skupin
    sokolského odboje do struktury Obrany národa.11/
    Vzhledem k takřka všeobecnému očekávání, ţe válečný konflikt, který se
    bezprostředně předpokládal, záhy skončí poráţkou Německa, byl hlavní dŧraz v činnosti
    Obrany národa poloţen na rychlou organizační výstavbu „podzemní armády“ a její přípravu
    k vystoupení proti nacistickým okupantŧm. To se samozřejmě projevilo i v činnosti ON na
    40
    Přerovsku, kde se počítalo na bázi Středomoravské sokolské ţupy Kratochvílovy
    s postavením jednoho pěšího pluku ON o síle tří praporŧ. V této souvislosti je nutné
    upozornit, ţe aktivní zapojení do odbojové činnosti před vypuknutím povstání se
    předpokládalo jen do úrovně velitelŧ čet, a proto většina ostatních členŧ připravovaných
    vojenských jednotek nebyla o ilegální práci informována a byla vedena jen evidenčně.
    1.3 ORGANIZAČNÍ VÝSTAVBA OBRANY NÁRODA NA PŘEROVSKU
    Ve vlastním městě Přerov byl pověřen vedením Obrany národa poručík v záloze
    Richard Bdinka, který společně s M. Motáněm rozdělil město na 12 úsekŧ a vypracoval
    mobilizační plány pro případ moţného ozbrojeného vystoupení, přičemţ v kaţdém z úsekŧ
    měla být postavena vojenská jednotka o síle roty. Jádrem organizace sice měli být především
    členové Sokola, ale vedoucí ON se snaţili podchytit i zaměstnance dŧleţitých prŧmyslových
    podnikŧ, např. ve Středomoravských elektrárnách (SME) byl výstavbou jedné čety ON
    pověřen provozní úředník Jan Paseka a v Optikotechně byl vedoucím skupiny ON inţenýr
    J. Smečka. Kontaktovány byly i jiné organizace, s jejichţ členstvem se počítalo pro
    odbojovou činnost, např. MUDr. Adolf Svozil a Karel Rosmus spolupracovali s profesorem
    přerovského gymnázia Františkem Skoumalem, náčelníkem přerovského Junáka.12/
    ON udrţovala spojení i na některé osobnosti z předmnichovských politických stran,
    např. z agrární strany to byl profesor přerovského gymnázia Jan Machovec, ze strany
    sociálně demokratické pak Josef Ječmínek a odborná učitelka Rŧţena Stoklásková, která se
    ale mimořádně výrazně angaţovala i v činnosti další odbojové organizace – Petičního výboru
    Věrni zŧstaneme. V této souvislosti je nutné si uvědomit, ţe hranice mezi jednotlivými
    odbojovými strukturami nebyla ostrá, řada odbojářŧ byla zapojena ve více organizacích a
    často ani neznali název skupiny, pro kterou pracovali. V případě kontaktŧ s profesorem
    Machovcem se pak v činnosti odbojové organizace uplatňovala snaha o vytvoření co nejširší
    protinacistické platformy, protoţe profesor Machovec patřil v roce 1939 k agilním
    funkcionářŧm přerovského Národního souručenství.13/
    41
    Zapojení řady představitelŧ Národního souručenství na Olomoucku do ilegálních
    aktivit, uskutečňovaných zejména v rámci Obrany národa, nakonec vedlo nacisty po
    prozrazení těchto vazeb k radikálnímu zásahu – celý olomoucký kraj NS byl 18. prosince
    1939 „pro činnost říši nepřátelskou úředně rozpuštěn.“14/
    Rychle postupovala také výstavba ON mimo vlastní Přerov, kterou měl v okresním
    vedení ON na starosti stavební technik Okresního úřadu Přerov Karel Rosmus, poručík
    v záloze. Pŧvodní plány sokolského odboje počítaly se zapojením celé Středomoravské
    Kratochvílovy ţupy, ale začlenění do ON si vynutilo organizační změny – osamostatnil se
    soudní okres Hranice a rovněţ na Lipnicku, na němţ ON velel npor. v záloze Jaroslav
    Zehnal, probíhal vývoj do značné míry samostatně. Krajské velení ON v Olomouci počítalo
    s podřízením Lipnicka okresnímu vedení ON v Přerově, pokud ale k tomu skutečně došlo,
    bylo toto podřízení v podstatě formální. 15/
    V rámci soudního okresu Přerov byly místní skupiny ON aspoň rámcově vytvořeny
    kromě Přerova v 19 dalších obcích – Vlkoši, Dobrčicích, Horní Moštěnici, Troubkách,
    Henčlově, Bochoři, Újezdci, Beňově, Domaţelicích, Ţelátovicích, Rokytnici, Předmostí,
    Lukové, Lověšicích, Brodku, Kokorách, Buku, Radslavicích a Pavlovicích (viz příloha 11).
    Tato struktura ON prakticky úplně odpovídala struktuře sokolských jednot v tomto soudním
    okrese, protoţe ty zde byly kromě jmenovaných obcí uţ jen v Říkovicích a Staré Vsi.
    Pŧvodní odbojové skupiny měly sokolský ráz, později získala organizace „vojenské
    rysy“, např. v Brodku měla být podle mobilizačního plánu vytvořena rota ON o čtyřech
    četách. Opět platilo, ţe o tajné odbojové aktivitě věděla jen menší část členŧ Sokola, ostatní
    byli zapojeni pouze do legálních záleţitostí souvisejících s činností tělovýchovné organizace
    a počítalo se s nimi aţ ve chvíli povstání proti okupantŧm.16/
    Jak uţ bylo uvedeno, v sousedním soudním okrese Kojetín spadala většina sokolských
    jednot pod Hanáckou ţupu se sídlem v Kroměříţi, a byla tedy podřízena kroměříţskému
    okresnímu velení ON. K vytvoření místních skupin Obrany národa na Kojetínsku došlo v
    Nezamyslicích, Němčicích na Hané, Kojetíně a Obědkovicích. Hlavní úlohu při výstavbě ON
    na Kojetínsku sehrál Jan Šenk, starosta Sokola Kojetín.17/
    42
    Základní úkoly v organizační výstavbě Obrany národa na Moravě byly splněny do léta
  3. Podle hlášení generála B. Všetičky z července 1939 vykazovala ON na Moravě v té
    době 90 rámcových pěších praporŧ, kaţdý z nich o síle 700–900 muţŧ.18/
  4. 4 OPATŘOVÁNÍ ZBRANÍ A DALŠÍHO VOJENSKÉHO MATERIÁLU
    V přípravách Obrany národa na střetnutí s nacistickými okupanty pochopitelně hrálo
    dŧleţitou úlohu získávání zbraní. Nejvydatnějším pramenem byly zpočátku zásoby bývalé čs.
    armády, z nichţ se určité mnoţství podařilo před nacisty utajit. Z tohoto zdroje přerovská
    Obrana národa získala část výzbroje, která byla uloţena v Přerově ve vojenských skladech
    v bývalé Weiglově továrně a v kasárnách 82. jezdeckého dělostřeleckého oddílu
    v Kojetínské ulici. Podařilo se získat i část zbraní pŧvodně náleţejících Národním střeleckým
    gardám, při jejichţ opatřování se angaţovali zejména major dělostřelectva Václav Salaquarda
    a místonáčelník přerovského Sokola Antonín Michálek.19/
    Další výzbroj získávala přerovská ON v rámci spolupráce s členy odboje z jiných
    okresŧ (např. se štkpt. Janem Skokánkem z Olomouce a npor. Rudolfem Rajnochou ze
    Vsetína), nákupem od soukromých osob apod. Tak se podařilo shromáţdit určité mnoţství
    pušek, pistolí, a dokonce i několik kulometŧ. Paradoxní je, ţe část získaných pistolí byla před
  5. březnem 1939 dodána z Německa henleinovským bojŧvkám a následně zabavena čs.
    orgány.20/
    Pro získanou výzbroj vybudovali odbojáři několik tajných skladŧ – jeden z nich byl ve
    mlýně ve Věrovanech, další dva v Ţelátovicích a přímo v Přerově byly zbraně ukrývány na
    pŧdě radnice a v areálu nemocnice. Členové kojetínské ON své zbraně, které dostali od
    okresního velení ON v Kroměříţi, ukrývali v objektu kojetínské sokolovny.
    Přes veškeré úsilí, které bylo při obstarávání zbraní vyvinuto, bylo jejich mnoţství pro
    účely připravovaného povstání zjevně nedostatečné. To ovšem nebyl jen problém Přerovska
    – podle hlášení krajských velitelŧ ze srpna 1939 disponovala ON na Moravě jen 40 kulomety
    a necelým tisícem pušek s municí.21/
    43
    Přerovští odbojoví pracovníci projevovali značnou iniciativu i při výrobě netradičních
    bojových prostředkŧ – drogista Pavel Bezděk, zapojený do ON od dubna 1939, zhotovil asi
    tisíc lahviček s vysoce koncentrovanou kyselinou sírovou, které měly být případně pouţity
    jako náhrada za chybějící ruční granáty. Jiným nouzovým prostředkem, určeným zejména
    proti obrněným vozidlŧm, měly být zápalné láhve plněné benzínem. Pokusŧ s těmito láhvemi
    se na sokolském stadionu v Přerově účastnil i velitel ON v kraji Moravská Ostrava pplk.
    Edmund Klímek.22/ K vlastní výrobě zbraní docházelo v té době v rámci ON i jinde, např.
    v Buchlovicích nebo v Brně.
    Velký dŧraz byl při přípravě povstání kladen i na zajištění komunikace mezi
    jednotlivými částmi ON. Při centrálním velení ON byla vytvořena specializovaná skupina pro
    zřízení vnitřního rádiového spojení, vedená pplk. Štěpánem Adlerem. Vznikl i např. plán na
    vytvoření sítě krátkovlnných vysílaček, které by spojily centrální velení Obrany národa
    v Praze se zemským velením v Brně, velitelstvím oblasti Východ-Olomouc a krajským
    velením v Ostravě. K zprovoznění této sítě nicméně nedošlo a podobně zŧstaly ve fázi
    příprav i další obdobné spojovací plány, např. na Ostravsku.23/
    V rámci přerovské ON nechal na pokyn okresního velitele M. Motáně technický
    úředník Středomoravských elektráren Jan Paseka, který měl v okresním vedení ON na
    starosti spojovací záleţitosti, zhotovit v rádiodílně Středomoravských elektráren dvě
    krátkovlnné vysílačky pro kontakt mezi Přerovem a Olomoucí. V září 1939 byly vzhledem
    k ohroţení zatýkáním vysílačky ukryty a v úkrytu zŧstaly aţ do konce okupace. Jiné dvě
    vysílací stanice se podařilo přerovské ON získat ze skladu okresního úřadu, kam je museli na
    příkaz okupačních orgánŧ odevzdat jejich vlastníci. I v tomto případě nakonec k operačnímu
    pouţití vysílaček nedošlo.24/
    Pozoruhodný byl pokus o postavení dvou rádiostanic, uskutečněný odbojovou
    skupinou ze Středomoravských elektráren, která byla sice pŧvodně rovněţ napojena na ON,
    ale jejíţ činnost přímo souvisela i s další konstituující se organizací národního odboje –
    Petičním výborem Věrni zŧstaneme. Tyto vysílačky nesly označení „Svobodná Haná“ a „Na
    zdar“ a byly určeny k propagačnímu protinacistickému vysílání a posléze i ke spojení
    domácího odboje se zahraničím (podrobně viz podkapitola 2.1).
    44
    1.5 KONTAKTY S JINÝMI ODBOJOVÝMI CENTRY
    Významnou úlohu v činnosti přerovské ON hrály i styky s dalšími centry odbojového
    hnutí. Jak uţ bylo uvedeno, bylo okresní velitelství ON v Přerově podřízeno krajskému
    veliteli ON v Olomouci podplukovníku Svatopluku Weinsteinovi, se kterým členové
    okresního velitelství udrţovali kontakty, dostávali od něho instrukce k organizační činnosti
    a předávali mu získané zpravodajské informace. Asi nejvíce S. Weinstein zasáhl do činnosti
    přerovské ON tím, kdyţ v září 1939 jmenoval do čela okresního vedení místo M. Motáně
    svého pobočníka kapitána Evţena Vašíčka. Následně pak došlo mezi E. Vašíčkem
    a některými členy přerovského okresního vedení k neshodám, které kolektivní činnost
    přerovského okresního vedení ON načas do značné míry ochromily.25/
    Úlohu spojky mezi Přerovem a Olomoucí plnil ve značné míře Jan Ulman, tiskový
    referent na ředitelství státních drah v Olomouci, který se prakticky od začátku okupace
    podílel na činnosti ţelezničářské odbojové skupiny v Přerově. Vzhledem k svému
    pracovnímu zařazení byl J. Ulman vhodnou osobou ke kurýrním úkolŧm (mj. vlastnil
    reţijní jízdenku), coţ si uvědomila i vyšší velitelství ON, a proto postupně přebíral funkci
    spojky mezi centrálním vedením Obrany národa v Praze, zemským v Brně a krajským
    v Ostravě a rovněţ i mezi ţelezniční skupinou ON na hlavním nádraţí v Brně (npor. v záloze
    Jaroslav Benešovský) a obdobnou skupinou v Přerově.26/
    Vazby k jiným centrŧm se uplatňovaly v odbojové práci i v rámci Sokola. Zde hráli
    nejdŧleţitější úlohu přerovští sokolští funkcionáři Rudolf Lukaštík, Silvestr Pleva a František
    Skopal, kteří spolupracovali s obdobnou skupinou v Olomouci (starosta Sokola Olomouc
    JUDr. Otakar Smrčka a náčelník olomoucké sokolské ţupy Miloslav Václavík). Spojení
    s přerovským odbojem udrţoval i člen ústředí Československé obce sokolské Josef Truhlář,
    který při svých pobytech v Přerově poskytoval instrukce k organizační činnosti. Mezi další
    pracovníky Sokola, kteří Přerov propojovali na vyšší odbojová centra, patřili i spisovatel
    Jaroslav Kvapil a profesor Ladislav Vaněk z Brna.27/
    Vztahy s Brnem sehrály dŧleţitou roli i při vytváření dalších struktur přerovského
    odboje. V této souvislosti je třeba upozornit na to, ţe Obrana národa nebudovala jen
    vojenskou organizaci, ale zaměřovala se i na vytváření tzv. politických komisí, které měly
    45
    v okamţiku připravovaného povstání převzít kontrolu nad fungováním veřejného ţivota, a to
    nejen v protektorátu, ale i v prostoru odtrţeného pohraničí. Vedoucími politické komise při
    zemském velení ON v Brně se stali štkpt. Č. Jelínek a PhMr. Vítězslav Mečíř. Politické
    komise ON se vytvářely i na úrovni krajŧ a okresŧ – např. v Tišnově, Novém Městě na
    Moravě a také v Přerově, v němţ bylo ale spíše pouţíváno termínu politická skupina nebo
    politické vedení.28/
    V čele této politické skupiny stál zpočátku starosta Sokola Přerov Silvestr Pleva, po
    jeho zatčení v rámci akce Albrecht der Erste tuto funkci převzal František Skopal, který si
    jako svého zástupce vybral dalšího člena přerovského Sokola Miloše Suma. Převratové plány
    předpokládaly, ţe v případě povstání bude F. Skopal jmenován starostou Přerova a k řízení
    města bude ustaven výbor, v němţ by byli zástupci dělnictva, obchodu, ţivností a úřednictva.
    Dŧraz byl kladen i na součinnost s okresním vojenským vedením, kterému politická skupina
    v podstatě podléhala.29/
    1.6 SPOLUPRÁCE ON S ILEGÁLNÍ KSČ A VYTVOŘENÍ NÁRODNÍHO
    VÝBORU
    V rámci snah o vytvoření co nejširší odbojové platformy docházelo v prŧběhu roku
    1939 v Přerově i ke sbliţování mezi národním a komunistickým odbojem, které bylo určitým
    pokračováním vývoje z předokupačního období, kdy probíhala spolupráce při pomoci
    německým emigrantŧm, Ţidŧm prchajícím před rasovým pronásledováním a uprchlíkŧm
    z odtrţeného pohraničí. Na Přerovsku se v druhé polovině března 1939 vytvořil I. ilegální
    okresní výbor KSČ, v jehoţ čele stál Rudolf Kovář. Zřejmě uţ v dubnu 1939 došlo ke
    kontaktŧm mezi ilegální KSČ a ON a ty pak pokračovaly aţ do počátečních měsícŧ roku
    1940.30/
    Zdá se, ţe právě vztahy mezi národním a komunistickým odbojem nejvíce přispěly
    k tomu, ţe se na Přerovsku vytvořil konzultativní orgán jednotlivých odbojových směrŧ,
    který nesl název Národní výbor. Podle vzpomínek pamětníkŧ k jeho první schŧzce došlo
    někdy na přelomu dubna a května 1939 v Beňově. Nešlo o pevně organizovanou skupinu,
    46
    spíše zde byly představiteli rŧzných odbojových směrŧ projednávány konkrétní záleţitosti
    odbojové činnosti – spolupráce při odsunu osob za hranice, podpora rodin zatčených,
    rozšiřování ilegálních tiskovin apod.
    Ze strany přerovské ilegální KSČ udrţovali kontakt zejména Rudolf Kovář a Rudolf
    Rejhon, ze strany Obrany národa Silvestr Pleva a František Skopal.31/ Řešení na bázi
    Národního výboru bylo zvoleno i proto, ţe komunisté odmítali své organizační začlenění do
    struktury Obrany národa, coţ ovšem samozřejmě nebylo jen přerovským specifikem. Kromě
    organizačních neshod vyvstávaly ve vztazích mezi oběma odbojovými směry další problémy
    i ve sféře politické, protoţe KSČ měla pochopitelně odlišné představy o budoucím politickém
    uspořádání osvobozeného Československa.
    I přes tyto těţkosti byla spolupráce mezi oběma odbojovými proudy v Přerově
    zpočátku dosti úzká, ilegální OV KSČ uskutečňoval své schŧzky mj. i v přerovské
    sokolovně, zapŧjčené pro tento účel S. Plevou, a ze strany ON došlo k snad sondáţní nabídce
    předání určitého mnoţství zbraní, která byla ovšem KSČ odmítnuta. V prŧběhu let 1939 a
    1940 probíhala také jednání mezi představiteli přerovské ON a olomouckými krajskými
    tajemníky ilegální KSČ – Ladislavem Horníkem, Rudolfem Tererem, Karlem Klimentem,
    Stanislavem Brunclíkem a Františkem Vodsloněm.
    Tyto kontakty nebyly úplně přerušeny ani po podepsání sovětsko-německého „paktu
    o neútočení“ v srpnu 1939, který jinak vyvolal napětí ve vztazích mezi národním
    a komunistickým odbojem a zpŧsobil i krizi uvnitř přerovské organizace KSČ, řešenou
    v listopadu 1939 výměnou dosavadního vedoucího OV KSČ Rudolfa Kováře za Františka
    Řeháčka.32/
    Celkově se dá říci, ţe vztahy mezi ilegální KSČ a národním odbojem na Přerovsku
    a zřejmě i v dalších regionech podléhaly mnohem menším výkyvŧm v negativním, ale
    i v pozitivním směru, neţli tomu bylo na centrální úrovni.
    Je pravděpodobné, ţe modelem pro činnost přerovského Národního výboru byl tzv.
    Zemský národní výbor (ZNV) v Brně, který se v moravské metropoli konstituoval na základě
    odbojové skupiny zformované kolem univerzitního profesora Vladimíra Helferta. Existují
    svědectví o tom, ţe V. Helfert přijel za F. Skopalem do Přerova a ţe F. Skopal i S. Pleva si
    47
    často jezdili do Brna pro instrukce, přičemţ se setkávali i s dalším členem ZNV, univerzitním
    profesorem Janem Uhrem.33/
    Vazby na Přerov se uplatňovaly i u dalších brněnských vedoucích představitelŧ odboje.
    Mezi nejdŧleţitější spolupracovníky MUDr. Jana Vignatiho, vedoucího zvláštní skupiny
    v moravském zemském velení ON, patřil přerovský lékař MUDr. Václav Skalák. Vignatiho
    zvláštní skupina se mj. zabývala moţnostmi vyuţití tyfových bacilŧ v boji proti
    okupantŧm.34/ Jiným odbojovým pracovníkem napojeným přímo na Brno byl ředitel
    obchodní akademie v Uherském Hradišti PhDr. Václav Najbert, který byl za okupace z trestu
    přeloţen jako profesor na obchodní akademii v Přerově. Najbert, který stál v čele politické
    komise při krajském velitelství ON v Uherském Hradišti, měl četné styky s členy Zemského
    národního výboru v Brně, zejména s Vladimírem Helfertem, Janem Uhrem a Robertem
    Konečným.
    Své vlastní kontakty s vedoucími představiteli ON v Praze (např. s generálem
    Zdeňkem Novákem) měl nezávisle na přerovské ON i plukovník generálního štábu František
    Rakovčík, který během okupace v Přerově bydlel.
    1.7 DALŠÍ ODBOJOVÉ STRUKTURY A JEJICH AKTIVITA
    Přerov hrál dŧleţitou úlohu i v převratových plánech Obrany národa na úseku pošt.
    Tuto oblast měl v politické komisi při zemském vedení ON na starosti úředník poštovního
    úřadu Brno 2 Emil Řehŧřek, který si budoval síť dŧvěrníkŧ a spolupracovníkŧ na poštovních
    úřadech po celé Moravě, mj. v Brně, Olomouci, Prostějově, Zlíně a Kroměříţi. Přerov měl
    v jeho organizaci hrát jednu z klíčových rolí, protoţe vzhledem k příznivým moţnostem
    ţelezničního spojení tvořil přirozené nástupiště k plánovanému ovládnutí poštovních úřadŧ
    na území odtrţeného pohraničí. Proto členové poštovní sluţby z Přerova zapojení do
    Řehŧřkovy sítě tvořili v podstatě jádro ilegální poštovní sluţby olomouckého kraje. Hlavním
    Řehŧřkovým přerovským spolupracovníkem byl poštovní tajemník Antonín Šámalík, dále
    tuto poštovní skupinu tvořili Jaroslav Koplík, Antonín Sousedík, František Ehrman, Zdeněk
    Mollin, Julius Nedoma, Jan Svoboda a Jaroslav Valenta.35/
    48
    Poloha Přerova, který leţí na křiţovatce významných ţelezničních tratí, hrála dŧleţitou
    roli i v dalších aktivitách vyvíjených Obranou národa – špionáţní a sabotáţní činnosti,
    přepravě osob za hranice a distribuci ilegálního tisku.
    Zpravodajství hrálo v činnosti ON významnou úlohu, angaţoval se v něm široký okruh
    účastníkŧ odbojové činnosti, od velitelského sboru ON přes bývalé profesionální
    zpravodajské dŧstojníky československé armády aţ po úředníky, ţelezničáře, poštovní
    zaměstnance atd. V moravském zemském velitelství mělo zpravodajství na starosti zvláštní
    oddělení, v jehoţ čele stál štkpt. Čestmír Jelínek, v centrálním vedení ON pak byl pro tuto
    sluţbu určen mjr. Jaroslav Hájíček, bývalý pracovník zpravodajského oddělení Hlavního
    štábu československé armády. Rozvědná činnost měla přitom postihovat široký okruh témat:
    vnitropolitický vývoj v protektorátu se zvláštním dŧrazem na vztahy mezi Čechy a Němci,
    sledování podezřelých osob, sílu a přesuny německých vojsk a zjišťování případŧ zatčení a
    jejich příčin.36/
    Přerovští odbojáři se při získávání dŧleţitých zpravodajských informací snaţili
    obsáhnout všechny uzlové body okresu a vyvíjeli přitom značnou aktivitu. Zprávy
    o pokynech a nařízeních nacistických úřadŧ dodávali zaměstnanci okresního úřadu Karel
    Broţek a Ladislav Kosík, početní stavy přerovské posádky a její přesuny zjišťoval František
    Skopal, který jako městský radní pověřený ubytováním vojákŧ wehrmachtu měl přístup i do
    vojenských objektŧ. Podařilo se mu mj. získat plán přerovského letiště, který byl předán
    krajskému velení ON v Olomouci.
    Činnost F. Skopala na tomto poli odbojové činnosti byla skutečně rozsáhlá, síť jeho
    zpravodajŧ zahrnovala mj. příslušníka přerovské městské policie Rajmunda Polišenského,
    jenţ mu pořizoval seznamy německých jednotek procházejících Přerovem, zjišťoval jejich
    morálku, poměry v Německu apod. Do odbojové činnosti byla zapojena i dcera
    R. Polišenského Milada Polišenská, která podobně jako J. Ulman pŧsobila jako spojka
    a kurýrka mezi jednotlivými centry ON na Moravě. Skopalovy kontakty zasahovaly i do
    významných přerovských prŧmyslových závodŧ, např. v Optikotechně mu dŧleţité
    informace o výrobě optických přístrojŧ pro německou armádu opatřovali účetní Eduard
    Janeček a tajemník ředitele podniku Vladimír Mazal.37/
    49
    Přerovská ON se snaţila zpravodajsky pŧsobit i mimo střední Moravu, hlavní roli zde
    hráli bývalí aktivní dŧstojníci čs. armády. Jedním z nich byl kapitán Karel Broţek, přidělený
    do Přerova v roce 1935 jako zpravodajský dŧstojník 82. oddílu jezdeckého dělostřelectva.
    K. Broţek si svoji informační síť začal vytvářet z členŧ své jednotky, kteří po demobilizaci
    v listopadu 1938 často odešli do svých domovŧ v odtrţeném pohraničí. Ve své činnosti
    pokračoval i po 15. březnu 1939 v napojení na kapitána generálního štábu Rudolfa Vašíčka,
    velitele zpravodajského úseku v olomouckém krajském vedení ON. Přerovští odbojáři se
    snaţili rozšířit svoji pŧsobnost i na Slovensko, kam byli jako kurýři a zpravodajové vysíláni
    bratři Bohuslav a Jan Němcovi, bývalí dŧstojníci čs. armády, kteří zde vyuţívali svých
    kontaktŧ mezi pročeskoslovenskými evangelíky z doby předokupační vojenské sluţby.38/ Do
    zpravodajské činnosti byly zapojeny i některé místní skupiny ON, např. v Tovačově
    a Brodku.
    Mimořádně významné bylo také získávání dŧleţitých údajŧ z ţelezničního prostředí,
    na kterém se podílela celá řada zaměstnancŧ přerovské ţelezniční stanice a nádraţní pošty.
    Jedním z členŧ přerovské ţelezniční skupiny ON byl Augustin Bečák, který sbíral údaje
    o pohybu německých transportŧ, poskytoval vojenské jízdní řády a předával i informace
    zjištěné od pracovníkŧ telegrafní sluţby. K jeho informátorŧm patřil mj. i vlakvedoucí Karel
    Smělík, jedna z významných postav přerovské buňky odbojové skupiny Petiční výbor Věrni
    zŧstaneme. Shromáţděné údaje byly předávány buď F. Skopalovi, nebo je J. Ulman vozil na
    Ostravsko, odkud šly kurýrní cestou do Polska.39/ Po vypuknutí války se ovšem tato cesta
    uzavřela a na významu nabyla mj. spojení udrţovaná odbojovou skupinou na přerovské
    nádraţní poště.
    I v tomto prostředí se začíná protinacistická rezistence konstituovat jiţ brzy po
  6. březnu 1939. Kromě zmíněné Řehŧřkovy skupiny se zde vytvořila i další buňka, jejímiţ
    hlavními osobnostmi byli poštovní úředníci Antonín Česal, Oldřich Pour, Rudolf Smutek,
    Otto Weigl a Josef Tuschl. Její činnost, pŧvodně spojená s Obranou národa, je zevrubně
    popsána v podkapitole 2.1.
    50
    1.8 ILEGÁLNÍ TISK
    Přerovská ON hrála dŧleţitou roli i na poli „informační války”. Bariéry, které
    nacistický reţim stavěl do cesty volnému šíření zpráv ze zahraničních zdrojŧ, byly
    překonávány rŧzným zpŧsobem. V počáteční fázi okupace do vypuknutí války k tomu byly
    pouţívány zejména francouzské, polské i jiné noviny, které zaměstnanci pošty odebírali ze
    zásilek určených rŧzným institucím. Cílem bylo získat okupační cenzurou nezkreslené
    informace. Tyto noviny pak byly dokonce často vyvěšovány spolu s protektorátním tiskem
    např. v restauracích. Jiným informačním zdrojem byl odposlech vysílání zahraničních
    rozhlasových stanic, který pro přerovskou ON prováděl zejména zaměstnanec
    Středomoravských elektráren František Arnošt. Získané zprávy pak byly na několika místech
    v Přerově opisovány, rozmnoţovány a distribuovány spolehlivým vlastencŧm ve městě i
    okolí.40/
    Přerovská ON dostávala ilegální tisk i od jiných odbojových skupin. Jan Ulman do
    Přerova vozil z Prahy mj. ilegální časopisy „V boj“ a „ISNO“ a ve sklepě budovy hlavního
    nádraţí v Přerově existovala i regionální rozmnoţovna ilegálního tisku, kterou řídil jiţ
    zmíněný ţelezniční zaměstnanec Augustin Bečák. Za pomoci spolehlivých spolupracovníkŧ
    pak docházelo k distribuci získaných materiálŧ po jednotlivých přerovských ţelezničních
    pracovištích i v místních prŧmyslových závodech. Část tisku se zejména díky ţelezničářŧm
    a pracovníkŧm nádraţní pošty dostávala i do jiných měst – Hodonína, Holešova, Bystřice
    pod Hostýnem, Hulína, Kroměříţe, Šumperka aj. I zde velmi často docházelo k místnímu
    rozmnoţování.41/
    Od listopadu 1939 se Přerov stal jednou ze dvou nejdŧleţitějších přepáţek v distribuční
    síti dalšího významného ilegálního časopisu s názvem „Český kurýr“, jehoţ hlavním
    praţským organizátorem byl redaktor Venkova Rostislav Korčák. Do vydavatelského okruhu
    kolem R. Korčáka patřilo asi 70 lidí, z nichţ většina pracovala i v jiných odbojových
    skupinách. První číslo Českého kurýra vyšlo 10. listopadu 1939 a poslední 30. září 1941,
    celkem se podařilo vydat 25 čísel tohoto ilegálního časopisu v souhrnném počtu asi
    30 tisíc výtiskŧ.
    51
    Přerovskými spolupracovníky Českého kurýra byli zaměstnanec zásobárny Českých
    drah Václav Čurda a od léta 1940 i Augustin Bečák, kteří zajišťovali jeho rozmnoţování a
    distribuci nejen v oblasti přerovského ţelezničního uzlu, ale i na Olomoucku, Ostravsku
    a dokonce i na některých místech Slovenska. Rozmnoţovací a distribuční síť Českého kurýra
    přeţila údery nacistických bezpečnostních sloţek proti Obraně národa v letech 1939–1940
    a její činnost skončila aţ v září roku 1941 v souvislosti se zatčením R. Korčáka a některých
    jeho spolupracovníkŧ. 42/
    1.9 ORGANIZACE TAJNÝCH PŘECHODŮ HRANIC
    Spoje, jimiţ ilegální organizace zabezpečovaly dopravu ilegálního tisku, se často
    vyuţívaly i pro přepravu osob přes protektorátní hranice, která byla mimořádně dŧleţitá pro
    formování vojenské i politické sloţky československého zahraničního odboje. Mezi ty, kteří
    prchali za hranice, patřili i lidé ohroţení zatčením nebo rasovou perzekucí.
    V moravském zemském velitelství ON měl přepravu osob do zahraničí na starosti kapitán
    generálního štábu Jaroslav Gardavský, přechody hranic byly ve velké míře organizovány
    zejména krajskými velitelstvími ON v Ostravě a v Uherském Hradišti. Výrazný podíl na
    ilegálních přesunech z protektorátu přes Slovensko do Polska měli členové Sdruţení
    československých dobrovolcŧ z let 1918–1919, kteří se v létě 1939 výrazně zapojili do
    činnosti Obrany národa.43/
    V Přerově i na tomto úseku ilegální činnosti výrazně pŧsobil okruh spolupracovníkŧ
    kolem F. Skopala, který spolupracoval s odbojovými centry v Brně, Praze i v jiných místech.
    Zpočátku směřovali uprchlíci z Protektorátu Čechy a Morava zejména do Polska, přičemţ
    Přerov zde hrál díky svému dopravnímu napojení na Ostravsko roli dŧleţitého mezičlánku.
    Po vypuknutí války se klíčovou stala trasa přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie.
    F. Skopal tuto trasu pod falešnou obchodní záminkou absolvoval a navázal přitom dŧleţité
    kontakty, o které se mohly převáděné osoby opřít (mj. se setkal i s jugoslávským
    konzulem v Bratislavě). Ve vztahu k Jugoslávii přerovští sokolští pracovníci nevstupovali na
    52
    úplně neznámou pŧdu, protoţe mohli navázat na rozsáhlé styky, které před okupací
    přerovský Sokol udrţoval se sokolskými organizacemi v Jugoslávii.
    Rozsah přechodŧ organizovaných okruhem odbojářŧ kolem F. Skopala byl značný –
    přes něj např. uskutečňovali vedoucí představitelé Zbrojovky Brno doktor J. Kocman a
    inţenýr K. Staller odchody významných prŧmyslových odborníkŧ a dalších specialistŧ.44/
    Přitom opět hrály významnou úlohu osobní vztahy, protoţe J. Kocman v Přerově před válkou
    určitou dobu ţil a měl významný podíl na začlenění přerovské Optikotechny do koncernu
    Zbrojovky Brno.
    Další přechody F. Skopal realizoval v napojení na praţské centrum ON, konkrétně na
    jeho „exportní“ skupinu, vedenou majorem Jaroslavem Kašparem-Pátým. Příchod
    převáděných osob do Přerova zabezpečovali zejména zaměstnanci vlakové pošty O. Pour,
    R. Smutek a F. Rendl. V Přerově samém byli uprchlíci vybavováni šatstvem, penězi
    a falešnými dokumenty (v některých případech např. legitimacemi Klubu českých turistŧ).
    Do této činnosti byla zapojena celá řada přerovských odbojářŧ – mj. J. Polách, B. Zedníček,
    MUDr. V. Skalák, MUDr. J. Lacina, Š. Klein, J. Bejr, J. Havránek a další. Peníze pro
    uprchlíky byly poskytovány jednak ze zdrojŧ přerovských finančních ústavŧ, jednak i od
    soukromých osob.45/
    Z Přerova vedla trasa převáděných osob na jihovýchodní Moravu, na níţ byl dalším
    záchytným bodem Lipov u Veselí na Moravě. Zde byl hlavním organizátorem přechodŧ
    učitel Jaromír Hlubík, kapitán v záloze. Uprchlíci se do Lipova dostávali buď přímo, kdyţ je
    z Přerova převáţeli po ţeleznici R. Smutek či bývalý rotmistr čs. armády František Janík
    (krycím jménem Malý), nebo jejich cesta vedla oklikou přes Bystřici pod Hostýnem.
    Do této mezistanice často doprovázel převáděné osoby místní učitel Bohuslav Jurášek,
    který je v Přerově přebíral od F. Skopala nebo jeho zástupce. V Bystřici pod Hostýnem se
    o uprchlíky postarali Skopalovi spolupracovníci Karel Bubeníček a Oldřich Dolák a pak je
    B. Jurášek odváţel vlakem po trase Hulín–Staré Město u Uherského Hradiště–Veselí nad
    Moravou do Lipova, kde je převzal okruh spolupracovníkŧ kolem J. Hlubíka a zabezpečil
    převedení na Slovensko.
    O rozsahu uskutečněných přechodŧ je moţné si udělat aspoň částečnou představu ze
    svědectví B. Juráška, který ve své poválečné zprávě uvedl, ţe doprovázel asi
    53
    17 jednočlenných nebo dvoučlenných skupin. Konečným východiskem k přechodu hranic na
    Slovensko pak byly obce Malá Vrbka a Hrubá Vrbka nedaleko Lipova.46/ Na Slovensku
    uprchlíkŧm poskytovali pomoc příbuzní a známí přerovských odbojářŧ, resp. Přerované
    usedlí zejména v Bratislavě. Jedním z opěrných bodŧ v tomto městě byla restaurace Plzeňský
    dvŧr.
    Popsaná trasa na Slovensko nebyla ovšem jediná moţná, další přechody realizované za
    účasti přerovské ON se uskutečňovaly v prostorech Bylnice, Vnorov, Hodonína a na
    Valašsku. I zde byly vyuţívány osobní a příbuzenské vztahy přerovských odbojářŧ
    s místními občany, např. v Hodoníně byli do pomoci uprchlíkŧm zapojeni příbuzní
    přerovského drogisty P. Bezděka, v Bylnici zase příbuzní O. Poura a R. Smutka.
    Vybudování přechodových tras do zahraničí umoţnilo opustit protektorát řadě
    vlastencŧ, kteří byli odhodláni bojovat za národní svobodu se zbraní v ruce v exilové armádě.
    Jen ze samotného Přerova pocházelo 114 příslušníkŧ čs. zahraničních jednotek, z nichţ
    15 poloţilo v boji své ţivoty.47/ Za pomoci přerovského odboje odcházeli do emigrace i
    některé významné politické a vojenské osobnosti – zmiňováni jsou zejména generálové
    Antonín Hasal a Jaroslav Čihák-Znamenáček, jehoţ útěk za hranice se uskutečnil v prŧběhu
    ledna 1940.48/
    Na přelomu let 1939 a 1940 zasadilo gestapo Obraně národa drtivý úder, který se
    samozřejmě projevil i v činnosti skupin organizujících přechody hranic. Na konci ledna 1940
    uprchl z protektorátu J. Hlubík a o něco později došlo i k útěku vedoucího praţské „exportní
    skupiny“ ON Jaroslava Kašpara-Pátého. Vzhledem k tomu, ţe vlna zatýkání se dotkla i
    některých kanálŧ pouţívaných uprchlíky při přechodu hranic, bylo nutné vybudovat nové.
    Mj. i proto bělehradská skupina čs. odboje vedená majorem Jaroslavem Hájíčkem a majorem
    Jaroslavem Kašparem-Pátým vyslala v druhé polovině března 1940 do protektorátu kurýra
    Jana Zemka, který 26. března 1940 navštívil v Přerově F. Skopala, předal mu dopisy od
    vedení bělehradské skupiny a instrukce pro organizaci přechodŧ hranic.49/
    Po Hlubíkově útěku došlo k určitým změnám v ilegální činnosti i z iniciativy domácích
    odbojářŧ. Rotmistr František Janík si do Lipova pozval na schŧzku své přerovské
    spolupracovníky J. Polácha, R. Smutka, B. Zedníčka a Jana Skopala (syn F. Skopala). Zdá se,
    ţe někdy v téţe době navštívili F. Skopala v Přerově dva dŧstojníci z praţského ústředí ON,
    54
    z nichţ jeden vystupoval jako major Pobera. Toto krycí jméno pouţíval podplukovník Josef
    Mašín, jeden z čelných představitelŧ „druhé garnitury“ vedení Obrany národa.50/
    V následujícím období činnost přerovských odbojových skupin při zajišťování
    přechodŧ hranic pokračovala a nepřerušilo ji ani zatčení F. Skopala v květnu 1940. Jeho
    úlohu převzal do značné míry poštovní asistent R. Smutek a těţiště odbojové práce se
    přesouvalo z narušené struktury Obrany národa na ilegální buňky napojené na Petiční výbor
    Věrni zŧstaneme, se kterými ovšem řada bývalých členŧ ON spolupracovala. Úlohu spojky
    mezi Prahou, Přerovem a jihovýchodní Moravou plnil v této době zejména rotmistr F. Janík,
    který vozil instrukce, letáky, ilegální tisk a sabotáţní materiál. Gestapo tato spojení odhalilo
    aţ na konci roku 1941 a 26. října tohoto roku provedlo zatýkání v Lipově. Do jeho rukou
    tehdy padl i F. Janík. V přímé souvislosti tímto úderem gestapa došlo v Přerově o několik
    dní později 6. listopadu k zatčení R. Smutka, který byl 22. prosince 1941 odsouzen stanným
    soudem v Brně k trestu smrti a 7. května 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.
    Sloţitěji se vyvíjely osudy F. Janíka, který určitou dobu pŧsobil ve sluţbách gestapa jako
    konfident a po válce byl za tuto svoji činnost souzen.51/
    1.10 SABOTÁŢNÍ ČINNOST
    I kdyţ se Obrana národa zaměřovala v prvé řadě na přípravu všeobecného povstání
    proti okupantŧm, měla v její aktivitě své místo i sabotáţní a diverzní činnost (tzv.
    cukrářství), a to zpočátku zejména jako forma udrţování „bojové morálky“ vlastních členŧ.
    V centrálním vedení Obrany národa měl „cukrářství“ na starost generál Jaroslav Čihák.
    Význam této formy odbojové činnosti se pronikavě zvýšil po poráţce Polska, kdy se začalo
    ukazovat, ţe probíhající válečný konflikt bude dlouhodobější záleţitostí. Asi nejproslulejší
    aktivitu v tomto směru vyvíjela skupina tzv. Tří králŧ kolem pplk. Josefa Balabána, pplk.
    Josefa Mašína a štkpt. Václava Morávka.52/
    Aby gestapo nebylo předčasně upozorněno na existenci odbojové organizace a nebyly
    dávány záminky k rozsáhlým represivním opatřením, preferovala ON zejména tzv.
    nepostiţitelné sabotáţe, u kterých bylo velmi obtíţné určit okruh pŧvodcŧ a místo provedení
    55
    a často nebylo vŧbec zřejmé, ţe jde o sabotáţ. Vhodným prostředím pro tuto formu odporu
    byly ţelezniční komunikace, a proto se i na Přerovsku do této činnosti zapojovali především
    ţelezničáři a zaměstnanci nádraţní pošty.
    Při narušování zásobování německé armády a plynulosti ţelezničního provozu bylo
    pouţíváno několik zpŧsobŧ. Jedním z nich bylo vkládání smirkového prášku obaleného
    voskem do loţisek nákladních vagónŧ. Pŧsobením tepla vosk po určité době roztál a smirek
    zpŧsobil zadření loţiska. Mezi další pouţívané techniky patřilo polévání citlivých součástek
    přepravovaného vojenského materiálu kyselinou sírovou a zapalování hořlavého nákladu ve
    vagónech (seno, sláma, uhlí apod.) pomocí fosforu. Do těchto akcí byli mj. zapojeni přerovští
    ţelezničáři A. Bečák a Karel Panák.53/
    Roli inspirátora těchto akcí hrál ve značné míře F. Skopal, který své spolupracovníky
    zásoboval speciálními zápalnými náloţemi se zpoţděným účinkem. Tyto náloţe, které do
    Přerova vozili zejména R. Smutek a F. Janík, byly pouţívány proti nákladŧm přepravovaným
    po ţeleznici nejen v samotném Přerově, ale F. Skopal je dodával i odbojářŧm v Bystřici pod
    Hostýnem. Sám účinky jedné z nich vyzkoušel na menším stohu slámy v Dluhonicích, který
    byl v jeho vlastnictví.
    Nacisty poměrně značně znepokojovala i jiná forma sabotáţní činnosti na ţeleznici –
    poškozování vagónových brzdových hadic.54/ Prezidiální spisy Okresního úřadu Přerov
    obsahují za období 1939–1945 celkem 47 hlášení o zjištění této závady v ţelezničních
    stanicích na území přerovského politického okresu, z toho 17 v roce 1941.55/
    I kdyţ se dá předpokládat, ţe zčásti tato poškození vznikla mimo Přerovsko a na jeho
    území byla pouze zjištěna a v některých případech nešlo snad o sabotáţe, ale o závady
    vzniklé „přirozeným“ zpŧsobem (opotřebením, vadou materiálu apod.), sluţebny gestapa
    v Olomouci a Přerově po pachatelích těchto znepokojivých událostí pátraly, ale neúspěšně.
    I tuto sabotáţní činnost je nutno připsat zejména na konto odbojových buněk sloţených ze
    ţelezničních zaměstnancŧ.
    56
    1.11 PRVNÍ NARUŠENÍ SÍTÍ NACISTY
    Rozsáhlá organizační i jiná aktivita Obrany národa nemohla dlouhodoběji unikat
    pozornosti nacistických bezpečnostních sil. Na Přerovsku došlo k prvnímu narušení činnosti
    ON uţ na začátku léta 1939, kdyţ byl 30. června v Optikotechně zatčen pro distribuci letákŧ
    člen ilegální organizace Alois Sokol. V červnu 1940 byl za tuto činnost odsouzen Lidovým
    soudním dvorem v Berlíně k dvanácti letŧm vězení. Dále se ovšem v tomto případě zatýkání
    nerozšířilo.56/
    Přerova se okrajově dotkl i první cílený úder gestapa proti českému národnímu odboji
    v srpnu 1939, kdy došlo k odhalení a likvidaci tzv. Schmoranzovy skupiny. Tuto ilegální
    organizaci vytvořila část bývalých zpravodajských dŧstojníkŧ čs. armády, kteří byli po
    demobilizaci přiděleni do funkcí tiskových referentŧ při jednotlivých okresních úřadech
    v protektorátu a odtud vyvíjeli špionáţní činnost. Hlavním organizátorem skupiny byl šéf
    tiskového odboru předsednictva ministerské rady dr. Zdeněk Schmoranz.57/
    V Přerově se měl stát tiskovým referentem OÚ major Martin Brumla,
    který sem dorazil v červenci 1939, kdyţ předtím obdrţel od Z. Schmoranze instrukce pro
    ilegální zpravodajskou činnost. Na přerovském okresním úřadě ovšem došlo ke komplikacím,
    protoţe Brumlŧv předchŧdce JUDr. Jaroslav Jurečka protahoval předání své funkce. Proto
    kdyţ 25. srpna 1939 při hromadném zatýkání členŧ Schmoranzovy skupiny přijelo gestapo
    pro tiskového referenta, omylem zatklo J. Jurečku. Major M. Brumla vyuţil získaného času
    a zničil veškerý kompromitující materiál, takţe mu následně nemohla být při vyšetřování
    prokázana ţádná ilegální činnost.58/
    V souvislosti s vypuknutím druhé světové války zahájili nacisté v protektorátu
  7. září 1939 rozsáhlou preventivní akci Albrecht der Erste, v rámci které bylo zatčeno kolem
    2000 potenciálních odpŧrcŧ reţimu, mezi nimiţ byli představitelé českého veřejného
    a kulturního ţivota, osobnosti z hospodářské oblasti, funkcionáři spolkŧ, kněţí apod. Akce
    měla rovněţ silný protiţidovský aspekt – značnou část zatčených tvořili právě Ţidé.
    Na rozdíl od předcházející zatýkací akce Mříţe (Aktion Gitter) v březnu 1939, která se
    na Přerovsku omezila jen na několikadenní zadrţení postiţených osob, při akci Albrecht der
    Erste došlo v přerovském politickém okrese k zatčení 12 osob (jedenácti z Přerova, jedné
    57
    z Kojetína, sedm z nich patřilo k ţidovské menšině), které byly internovány v objektech
    bývalých ţelezáren ve Štěpánově u Olomouce a odtud vesměs poslány do koncentračních
    táborŧ.59/ Mezi zatčenými byl i starosta Sokola Přerov Silvestr Pleva, jeden z hlavních
    organizátorŧ činnosti ON na Přerovsku, který byl po internaci ve Štěpánově poslán do
    koncentračního tábora Buchenwald. Činnost přerovské ON tím ovšem podstatněji ohroţena
    nebyla, protoţe Plevovu úlohu převzali okamţitě jeho spolupracovníci, zejména F. Skopal.
    1.12 AKCE K 28. ŘÍJNU 1939
    K závaţnějšímu narušení aktivity přerovské ON došlo 26. října 1939, kdy gestapo na
    základě udání objevilo jeden z tajných skladŧ zbraní přerovské ON, který byl umístěn
    v domě rodiny Vykoukalových v obci Ţelátovice leţící nedaleko Přerova. Naštěstí i v tomto
    případě se následky odhalení díky nepatrnému mnoţství nalezených zbraní podařilo
    minimalizovat a k většímu ohroţení ilegální organizace nedošlo.60/
    Přesto měl tento případ pro přerovskou ON závaţné následky, protoţe ochromil její
    přípravy k oslavám výročí vzniku ČSR. Tento pro český národ tak významný den se stal
    v českých zemích jakýmsi vyvrcholením předcházejícího vývoje na jaře a v létě 1939, kdy se
    uskutečnila řada masových kulturních a náboţenských shromáţdění, které ale v podmínkách
    nesvobody získávaly národně povzbuzující charakter. Široký ohlas mělo slavnostní přenesení
    ostatkŧ Karla Hynka Máchy na vyšehradský hřbitov ve dnech 6. a 7. května 1939 a podobný
    význam získalo i uctění památky Bedřicha Smetany uskutečněné 11. května 1939 u jeho
    hrobu na Vyšehradě. Duch národní jednoty se projevil i v řadě církevních poutí a slavností,
    silně vlastenecký náboj měly i oslavy památky mistra Jana Husa.61/
    Na Přerovsku tato atmosféra našla svŧj odraz zejména v rozsáhlé účasti místního
    obyvatelstva při církevních poutích na Velehradě, Radhošti, Svatém Kopečku u Olomouce
    a Hostýně. V „místním rámci“ se pak 23. června 1939 uskutečnila tradiční „ţevnostenská
    póť“ ke kapli Panny Marie v obci Vinary nedaleko Přerova, na kterou se dostavilo kolem
    osmi tisíc osob, čímţ byl několikanásobně převýšen běţný počet účastníkŧ této slavnosti
    v době před nacistickou okupací. Mnohem výraznější politický podtext měla tichá
    58
    manifestace v přerovském městském parku Michalov, které se 28. května 1939 – na den
  8. narozenin Edvarda Beneše – zúčastnilo asi dva tisíce osob.62/

Na 28. říjen 1939 se přerovská ON pečlivě chystala, v druhé polovině října došlo
i k rozhovorŧm s ilegální organizací KSČ o součinnosti v této záleţitosti. Plán přerovských
odbojových skupin předpokládal nošení slavnostních součástek oděvŧ (kravaty), zapálení
ohňŧ na kopcích v okolí Přerova a vystřelení osvětlovacích raket. Protinacistické smýšlení
obyvatelstva mělo být demonstrováno přebarvením německých nápisŧ na směrových tabulích
a namalováním propagačních hesel na výpadových ulicích z Přerova. Rovněţ se
předpokládala rozsáhlá distribuce ilegálního tisku a letákŧ.63/
Jiţ zmíněné prozrazení úkrytu zbraní v Ţelátovicích tyto přípravy narušilo a utlumilo,
protoţe zpočátku nebylo jasné, do jaké míry je podzemní organizace ohroţena.
K obezřetnosti vybízelo i to, ţe v této době probíhalo zatýkání v řadách Obrany národa
v nedalekých Hranicích. Proto např. Karel Rosmus na příkaz pplk. S. Weinsteina opustil
Přerov a události 28. října 1939 proţil v Praze. Z akcí plánovaných na tento den se
v Přerově podařilo realizovat jen část – došlo k vypálení několika raket a na některých
místech ve městě se objevily protinacistické nápisy. Není divu, ţe vzhledem k pŧvodním
záměrŧm byl skutečný prŧběh 28. října 1939 v Přerově hodnocen vedením ON jako nezdar.64/
Dá se předpokládat, ţe určitou roli při tomto neúspěchu sehrály i spory, které tehdy
existovaly uvnitř přerovského okresního velení ON. Jak uţ bylo uvedeno, vyslal krajský
velitel ON pplk. S. Weinstein v září 1939 do Přerova kapitána Evţena Vašíčka, aby převzal
vedení přerovského okresu, a následně pak došlo k rozporŧm mezi E. Vašíčkem a dalšími
členy přerovského okresního velení ON. Vnější příčinou těchto neshod byly seznamy členŧ
podzemní organizace, které si prý E. Vašíček vyţádal, je ale takřka jisté, ţe v pozadí bylo
i roztrpčení, které přerovští odbojoví pracovníci pociťovali, protoţe jmenování E. Vašíčka do
velitelské funkce v přerovské ON se dalo interpretovat jako nedŧvěra krajského velení
k jejich práci.65/ V téţe době ovšem docházelo k personálním výměnám i v rámci jiných
velitelství ON – např. na Ostravsku – takţe je zřejmé, ţe spíše neţ o nedŧvěru šlo o výraz
určitých koncepčních změn, které se projevovaly v činnosti ON a které souvisely se snahou
o aktivizací činnosti odbojové organizace po vypuknutí válečného konfliktu.
59
V Přerově se Vašíčkovým hlavním spolupracovníkem stal PhMr. František Kočí,
nadporučík v záloze, který se ve velké míře angaţoval při opatřování výbušnin a pohonných
hmot pro potřeby ilegální organizace. Začátkem listopadu 1939 dostal E. Vašíček od
krajského velitelství ON v Olomouci úkol, aby prohloubil spolupráci s jinými odbojovými
organizacemi v Přerově, zejména se skupinou členŧ sociálně demokratické strany (tj. PVVZ)
a rovněţ i s komunisty.
Přes PhMr. F. Kočího si E. Vašíček domluvil schŧzku s členem PVVZ Oldřichem
Pourem, na které byly projednány zásady vzájemné spolupráce. O. Pour na této schŧzce
prohlásil, ţe sice osobně zná řadu místních komunistických funkcionářŧ, ale v současné době
neví nic o činnosti ilegální KSČ. Je zřejmé, ţe spolupráce mezi národní a komunistickou
větví odboje se v tomto období spíše oslabovala, a proto nedošlo ani ke kontaktŧm mezi
E. Vašíčkem a členy ilegální KSČ.
Rovněţ se neuskutečnila aktivizace sítě Obrany národa v prostoru Bystřice
pod Hostýnem, kterou prostřednictvím E. Vašíčka plánovalo krajské vedení ON
v Olomouci.66/ V tomto případě byl ovšem dŧvodem rozsáhlý zásah německých
bezpečnostních sloţek proti sítím národního odboje v protektorátu.
1.13 TĚŢKÉ ÚDERY GESTAPA PROTI OBRANĚ NÁRODA
Ačkoliv jiţ v předcházejícím období došlo k dílčímu narušení struktur národního
odboje v protektorátu, rozsáhlý prŧlom nacistických bezpečnostních sloţek byl zahájen
v prŧběhu listopadu 1939, kdy se brněnskému gestapu podařilo po zadrţení člena Zemského
národního výboru Františka Šmída proniknout do ZNV a odhalit jeho sloţení. Vladimír
Helfert byl zatčen 14. listopadu, Jan Uher, Oldřich Blaţek a Fráňa Ptašinský

  1. listopadu a do ledna 1940 byli dopadeni i ostatní členové tohoto orgánu.67/
    Stejná katastrofa postihla souběţně i moravské zemské velitelství ON. Do rukou
    gestapa postupně padli Čestmír Jelínek, Ladislav Kotík, Jaroslav Gardavský a mnozí další,
    generál Bohuslav Všetička byl zatčen 29. února 1940.68/ Z Brna se zatýkání přelilo do
    jednotlivých moravských regionŧ a rovněţ i do Čech. Podle hlášení říšskému ministerstvu
    60
    spravedlnosti v Berlíně ze 4. dubna 1940 se počet dosud zatčených členŧ Obrany národa
    v protektorátu pohyboval kolem 1500 osob, z toho 900 na Moravě.69/ Tímto zatýkáním byla
    rozrušena velitelská struktura ON, a to aţ do úrovně okresŧ.
    Úder podzemním organizacím se pochopitelně projevil i v olomouckém kraji.
    Olomoucká sluţebna gestapa vytvořila pro vyšetřování činnosti ON zvláštní komando, jehoţ
    členy byli gestapáci Scheuringer, Hauser, Ressman, Hummel, A. Petr, J. Petr a Hündgen.70/

I na Olomoucku byla organizace Obrany národa narušena nejdříve „shora“, kdyţ byl

  1. listopadu 1939 zatčen pplk. S. Weinstein a po něm další představitelé krajského
    velitelství ON.
    Začátkem prosince 1939 se začalo zatýkat i na Přerovsku, přičemţ zpočátku byli
    postiţeni zejména bývalí aktivní dŧstojníci čs. armády zapojení ve velitelských funkcích
    v Obraně národa, kteří měli přímé vazby na olomoucké krajské velení ON. Dne 4. prosince
    1939 byl v Přerově zatčen kapitán E. Vašíček, a to ve stejné době jako jeho bratr Rudolf v
    Olomouci. O den později byl zatčen kapitán Karel Broţek a 11. prosince si gestapo přišlo
    i pro Vašíčkova předchŧdce ve funkci okresního velitele ON npor. Mariana Motáně.
    Další vývoj událostí napovídá, ţe gestapo tehdy sice díky vyšetřování na „vyšších
    úrovních“ Obrany národa znalo jména dŧstojníkŧ stojících v čele přerovské ON, ale chyběly
    mu přesnější údaje o jejich činnosti. Tím je moţno vysvětlit, proč někteří zatčení byli
    v prŧběhu roku 1940 propuštěni (M. Motáň počátkem března a K. Broţek v prosinci 1940).
    V situaci, kdy zatýkání postihovalo stále větší okruh osob, se někteří z ohroţených
    ilegálních pracovníkŧ rozhodli odejít za hranice. Z osob angaţovaných v činnosti přerovské
    Obrany národa zvolil toto řešení Rudolf Lukaštík, který se dostal do ohroţení v souvislosti se
    zatčením krajského velitele ON v Moravské Ostravě pplk. E. Klímka, k němuţ došlo
  2. listopadu 1939. Rudolf Lukaštík byl s pplk. Klímkem v úzkém odbojovém spojení,
    a proto za pomoci F. Skopala na přelomu listopadu a prosince 1939 uprchl přes Nový
    Hrozenkov na Slovensko a odtud přes Maďarsko do Jugoslávie. Poté se přesunul
    s transportem čs. dŧstojníkŧ přes Turecko do Francie.71/ K odchodu za hranice se rozhodl po
    zprávě o zatčení kapitána E. Vašíčka i jeho hlavní přerovský spolupracovník PhMr. František
    Kočí, který pro svŧj útěk vyuţil přechodové trasy zorganizované R. Smutkem a J. Hlubíkem.
    61
    Rozbití Zemského národního výboru a velitelských struktur Obrany národa na Moravě
    vyřadilo značnou část spojení F. Skopala na vyšší odbojová centra, přesto ale činnost jeho
    odbojové skupiny mohla pokračovat dál. Podle obţalovacího spisu se F. Skopal právě tehdy
    přes rotmistra F. Janíka zkontaktoval s ústředím „druhé garnitury“ Obrany národa v Praze
    (viz jiţ zmíněná návštěva majora „Pobery“ v Přerově).72/
    1.14 DEFINITIVNÍ ROZBITÍ STRUKTURY ON
    V březnu 1940 zasáhla střední Moravu nová vlna zatýkání, která tentokrát postihla
    organizaci ilegální KSČ. Nacistickým bezpečnostním sloţkám se podařilo proniknout do
    struktury komunistického odboje nejdříve na Prostějovsku a odtud se úder přenesl i na
    Olomoucko, Přerovsko a Kroměříţsko.73/
    Při vyšetřování činnosti přerovského ilegálního OV KSČ narazilo gestapo i na stopy
    spolupráce komunistŧ a Obrany národa při přípravě oslav 28. října 1939. Vzhledem k tomu,
    ţe tuto spolupráci projednával ze strany ON právě František Skopal, došlo 27. května 1940
    k jeho zatčení na schŧzi přerovské městské rady.74/
    Zpočátku gestapo nepřipisovalo Skopalově osobě příliš velkou dŧleţitost, byl drţen
    v mírném reţimu ve věznici okresního soudu v Přerově a jeho příbuzní ho mohli volně
    navštěvovat, situace se ale změnila po další rozsáhlé vlně zatýkání, která postihla uţ tak silně
    narušenou síť Obrany národa na jaře a v létě 1940. Gestapu se tehdy podařilo odhalit i tajný
    sklad zbraní ON ve Věrovanech a narazit i na další stopy, které vedly do Přerova od vyšších
    center odboje. Výsledkem bylo obnovení vyšetřování činnosti přerovského vojenského velení
    ON a rovněţ rozbití místní politické skupiny Obrany národa.
    V srpnu 1940 byl znovu zatčen npor. M. Motáň a po jeho výsleších gestapo přikročilo
    v prŧběhu srpna a září k zadrţení ostatních členŧ okresního vedení ON – K. Rosmuse,
    R. Bdinky, A. Svozila a J. Paseky. I tentokrát se ovšem podařilo převáţný rozsah činnosti
    přerovské ON utajit, a tak kdyţ po dvouletém vyšetřování tito odbojáři stanuli před Vrchním
    zemským soudem ve Vratislavi, byly výsledné rozsudky z 26. srpna 1942 v kontextu doby
    poměrně mírné: Marian Motáň sedm let káznice, Karel Rosmus pět let, Richard Bdinka tři
    62
    roky. Adolf Svozil a Jan Paseka byli na konci roku 1942 bez soudu propuštěni.75/

V souvislosti s opatřováním zbraní pro ON byl rovněţ v září 1940 zatčen stavební technik
Okresního úřadu Přerov Miloš Písařík, který 13. března 1942 zahynul v koncentračním táboře
Mauthausen.
Na rozdíl od představitelŧ okresního vojenského vedení se osudy členŧ přerovské
politické skupiny ON vyvíjely mnohem tragičtěji. Gestapu se podařilo odhalit jejich napojení
na sokolskou odbojovou skupinu v Olomouci, jejíţ vedoucí členy – O. Smrčku
a M. Václavíka – zatklo v srpnu 1940. Uţ předtím byl v Přerově 27. července 1940 po
dramatické honičce spojené s přestřelkou dopaden Jan Ulman.
V rámci vyšetřování činnosti přerovské politické skupiny ON byli do věznice krajského
soudu v Olomouci převezeni F. Skopal a z koncentračního tábora Buchenwald Silvestr Pleva.
Na začátku srpna 1940 byl zatčen i Skopalŧv zástupce v odbojové organizaci Miloš Sum.
I v případě členŧ přerovské politické skupiny ON se ovšem gestapu nakonec podařilo zjistit
jen menší část jejich skutečné odbojové práce, zejména organizační napojení na vyšší centra
ON a částečně i zpravodajskou činnost. Gestapo sice tušilo Skopalovu účast na ilegálních
přechodech hranic, ale nakonec mu prokázalo pouze pomoc při odchodu nadporučíka letectva
Stanislava Přibyla, zaměstnance Zbrojovky Brno, kterého zatklo v Rakousku.76/ Díky
statečnosti F. Skopala, jenţ při vyšetřování uváděl pouze jména těch, kteří uţ byli zatčeni,
v emigraci nebo v ilegalitě, zŧstala většina jeho spolupracovníkŧ neodhalena.
Zatčení členové Skopalovy odbojové skupiny nakonec nebyli ani společně souzeni.
Silvestr Pleva byl vzhledem k svému váţnému zdravotnímu stavu převezen z Vratislavi do
věznice Mírov, v níţ 8. listopadu 1941 zemřel na TBC plic. Záleţitost Františka Skopala
měla být pŧvodně projednávána dohromady s případem členŧ přerovského okresního
vojenského vedení ON, ale nakonec byl F. Skopal přičleněn k olomouckým sokolským
funkcionářŧm O. Smrčkovi a M. Václavíkovi, společně s nimi 4. listopadu 1942 odsouzen
Lidovým soudním dvorem v Berlíně k trestu smrti a 12. března 1943 ve Vratislavi popraven.
Jan Ulman byl popraven 17. července 1942 v Kounicových kolejích v prŧběhu 2. stanného
práva,77/ Miloš Sum byl vězněn do října 1942 a pak propuštěn.78/
Třetí přerovskou strukturou Obrany národa, která doplatila na propojení s vyššími
centry odboje, byla Řehŧřkova poštovní skupina. Na přelomu června a července 1940 byli
63
její členové pozatýkáni a 22. února 1943 odsouzeni k dlouholetému vězení. Z této skupiny
zahynuli poštovní tajemník Antonín Šámalík (16.3. 1944 v Breslau) a poštovní adjunkt
Jaroslav Koplík (27.6. 1942 v Neumünsteru).79/
Tyto soudní procesy tvořily jen malou částí zúčtování nacistické justice se zatčenými
členy českého národního odboje. Členové Obrany národa byli souzeni především Lidovým
soudním dvorem v Berlíně a jejich činnost byla vesměs kvalifikována jako velezrada
a zemězrada. Vedoucí představitelé moravského zemského velení ON – B. Všetička,
Č. Jelínek, L. Kotík a J. Gardavský – byli odsouzeni tribunálem tohoto soudu 27. listopadu
1941 k trestu smrti a popraveni 19. srpna 1942 v Berlíně-Plötzensee. Tentýţ osud potkal

  1. srpna 1942 Jana Vignatiho a Vítězslava Mečíře a 24. září tého roku představitele
    ostravského krajského velení ON v čele s pplk. Edmundem Klímkem. Olomoucký krajský
    velitel ON pplk. Svatopluk Weinstein byl popraven 29.6. 1943 ve Vratislavi.80/
    Mnoho příslušníkŧ Obrany národa a Zemského národního výboru se stalo také obětí
    represí po vyhlášení 1. stanného práva – např. uţ 28. září 1941 byli v Praze popraveni
    ústřední velitel ON generál Josef Bílý Bílý a zemský velitel pro Čechy Hugo Vojta,
    v následujících dnech pak např. pplk. Josef Balabán a celá řada dalších. Stejně postupoval
    i stanný soud v Brně, který jen mezi 28. zářím a 19. listopadem 1941 odsoudil k smrti 23
    členŧ národního odboje. Před popravčí četou tak mj. stanuli 30. září 1941 profesor Vladimír
    Groh a zástupce Orla v Zemském národním výboru MUDr. Vojtěch Jílek. Podobně tragické
    bylo pro členy ON i období 2. stanného práva, během kterého byl mj. v Kounicových
    kolejích popraven 21.6. 1942 i brigádní generál Otakar Zahálka – poslední zemský velitel
    ON na Moravě.81/
    Po úderech gestapa, které na konci roku 1939 a v létě 1940 vyřadily vedoucí
    představitele, byla aktivita přerovské Obrany národa ochromena. Na významu získala
    zejména podpora rodin vězněných, kterou ve značné míře organizovala náčelnice
    přerovského Sokola Anna Řezníčková a městský stráţník Rajmund Polišenský. Pro tyto
    účely byl uţ na počátku okupace zřízen hlavně z iniciativy funkcionářŧ Sokola finanční fond,
    který byl dotován dary z celého okresu a do něhoţ byly zapojeny i přerovské finanční ústavy
    – Občanská záloţna, Moravská banka a Úvěrový spolek.82/
    64
    Definitivní konec pro strukturu přerovské Obrany národa znamenaly události z října
    1941, kdy bylo v rámci tzv. akce Sokol v protektorátu zatčeno asi 1500 představitelŧ této
    národní a tělovýchovné organizace, včetně členŧ ústředního vedení, ţupních vedoucích a
    některých funkcionářŧ sokolských jednot.83/ Na Kroměříţsku, Hranicku a Přerovsku bylo
    takto postiţeno asi 100 osob. I kdyţ tentokrát šlo o frontální úder nacistŧ proti Sokolu jako
    takovému neţ o cílené ničení odbojových sítí, zasadilo toto zatýkání konečnou ránu činnosti
    přerovské Obrany národa. Postiţen jím byl totiţ zejména „střední velitelský článek ON“, tj.
    sokolští funkcionáři, kteří byli buď přímo zapojeni do organizační práce ON a představovali
    spojení mezi okresním velením a místními skupinami, nebo se s nimi aspoň perspektivně
    počítalo pro řízení bojových akcí ve chvíli připravovaného povstání.
    V Přerově bylo v rámci této akce zatčeno 17 a v Kojetíně 7 funkcionářŧ Sokola.
    Někteří byli po určité době propuštěni, ale značná část byla transportována do
    koncentračního tábora Osvětim, v němţ velice brzy našla smrt. Z Přerova takto zahynuli Jan
    Bačák, Karel Beňa, František Chmelař, Antonín Kamelandr, Hubert Sekera a Zdeněk
    Calábek, z Kojetína Jan Šenk, Josef Bajer a Jindřich Riegl.84/
    1.15 NÁSTUPNICKÉ ORGANIZACE OBRANY NÁRODA
    Přes citelné ztráty, které Obrana národa na Přerovsku v období let 1939–1941 utrpěla,
    se gestapu nikdy nepodařilo získat celkový obraz ilegální organizace. Jak uţ bylo uvedeno,
    zatýkáním byly postiţeny zejména ty sloţky ON, které byly přímo napojeny na vyšší
    odbojová centra. Řada aktivních spolupracovníkŧ ON zŧstala ale neodhalena a mohla se
    podílet na činnosti jiných odbojových organizací, zpočátku zejména Petičního výboru Věrni
    zŧstaneme a tzv. Moravské pětky, jejichţ činnost je popsána v 2. kapitole této práce.
    Zatýkání se nedotklo ani většiny místních skupin ON.
    V dalším prŧběhu okupace se postupně aktivizovaly i další sloţky tvořící pŧvodně
    páteř přerovské Obrany národa. V sokolském prostředí se pokoušel odbojovou činnost oţivit
    člen ústředí Československé obce sokolské Evţen Penniger, jehoţ hlavním kontaktem v
    Přerově byl sokolský funkcionář Vincenc Křístek.85/ Po Pennigerově zatčení zde pak od první
    65
    poloviny roku 1941 operovala celostátní odbojová organizace Jindra, jejímţ vedoucím
    představitelem byl profesor Ladislav Vaněk, který se na střední Moravě i určitou dobu
    ukrýval (viz podkapitola 3.5). Skupina Jindra na Přerovsku vyvíjela činnost do října 1942,
    kdy gestapo zahájilo zatýkání jejích představitelŧ, které skončilo aţ v srpnu 1943.86/
    Část místních skupin ON na Přerovsku byla podchycena odbojovou organizací Lvice,
    která přímo navazovala na koncepci „podzemní armády“ Obrany národa (viz podkapitola
    3.2).
    Nejpozději se aktivizovala pŧvodní dŧstojnická sloţka Obrany národa. Stalo se tak v
    roce 1944 v souvislosti s napojením na západní paraskupinu CLAY, která seskočila
  2. dubna 1944 na Holešovsku a po svém uchycení vytvořila na východní Moravě rozsáhlou
    zpravodajsko-vojenskou organizaci. Součástí organizace CLAY se stala i přerovská odbojová
    skupina s krycím jménem Kamil, která byla sloţená vesměs z bývalých aktivních a záloţních
    dŧstojníkŧ a poddŧstojníkŧ čs. armády. V instrukcích, které měla CLAY pro svoji činnost,
    hrály opět jako u ON dŧleţitou úlohu plány vojenského vystoupení proti nacistickým
    okupantŧm. Jako velitel této akce pro oblast východní Moravy byl určen jiţ zmiňovaný
    plukovník generálního štábu František Rakovčík.87/
    Později po přerušení spojení s výsadkem CLAY skupina Kamil pod novým názvem
    Viktor od ledna 1945 spolupracovala s partyzánskými skupinami 1. čs. brigády Jana Ţiţky,
    které operovaly v Hostýnských horách. Pro potřeby partyzánského hnutí byla vyuţita část
    materiálu shromáţděného pŧvodně v počátcích okupace Obranou národa. Řada bývalých
    členŧ ON se také 1. května 1945 zúčastnila povstání v Přerově a osvobozovacích bojŧ
    v závěru války.
    Při zpětném hodnocení významu Obrany národa je zřejmé, ţe předpoklady, ze kterých
    vedení této odbojové organizace při jejím budování v roce 1939 vycházelo, se naplnily jen
    částečně, a to zpŧsobem, který nedával naději na úspěšnou realizaci základního poslání ON –
    tj. být hlavní silou při obnovování československé státnosti. Přesto činnost Obrany národa
    v letech 1939–1940 vytvořila určitý rámec, ve kterém mohlo české odbojové hnutí pŧsobit
    i za změněných podmínek v dalších fázích okupace.
    66
    2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA
    PŘEROVSKU
    2.1 STRUKTURA PVVZ NA PŘEROVSKU A POČÁTKY JEHO ODBOJOVÉ
    ČINNOSTI
    Dŧleţité místo v českém protinacistickém hnutí odporu v počáteční fázi okupace
    zaujímala odbojová organizace Petiční výbor Věrni zŧstaneme (PVVZ), která představovala
    v jeho spektru levicově demokratickou sloţku. PVVZ se začal vytvářet na jaře roku 1939
    a jeho základnu i vedoucí kádry tvořili zejména pracovníci z okruhu Dělnické akademie
    (např. filozof a politolog Josef Fischer, národohospodář Volfgang Jankovec), YMCY
    (právníci Rudolf Mareš a Jaroslav Valenta), svobodných zednářŧ (JUDr. Karel Bondy),
    Ţenské národní rady (Anna Pollertová, Milada Horáková) aj. Na Moravě patřil
    k nejdŧleţitějším organizátorŧm PVVZ profesor brněnské techniky Josef Grňa, který se
    v druhé polovině října 1939 setkal s JUDr. Karlem Bondym a s Vojtěchem Číţkem,
    jednatelem Ústředního spolku čs. profesorŧ. Na této schŧzce dostal Grňa pověření vybudovat
    síť PVVZ na Moravě.1/
    Významnou úlohu v činnosti PVVZ hrály odbojové skupiny ţelezničářŧ, poštovních
    zaměstnancŧ a kovodělníkŧ. PVVZ rozvíjel velice aktivní zpravodajskou a agitační činnost,
    podílel se na organizování protinacistických akcí (28. říjen 1939), ilegálních odchodŧ do
    zahraničí a sabotáţní činnosti. Jeho programovou platformou se stal dokument „Za svobodu,
    do nového Československa“, který předpokládal rozsáhlé politické a ekonomické reformy
    v poválečné ČSR. Struktura PVVZ měla být budována jednak „horizontálně“ (tj. od center do
    jednotlivých krajŧ, okresŧ a měst), jednak „vertikálně“ (skupiny ţelezničářŧ, poštovních
    zaměstnancŧ apod.). V praxi samozřejmě na místní úrovni docházelo – jak uvidíme
    konkrétně na případě Přerovska – k prolínání obou principŧ a k překrývání jednotlivých
    skupin.
    2/
    Na Přerovsku existovalo buněk napojených na jednotlivá centra PVVZ několik, jejich
    členové byli mezi sebou propojeni příbuzensky (např. Marie Dřevojánková byla sestrou
    Hermíny Lančíkové a Oldřich Pour švagrem Rudolfa Smutka – viz níţe) nebo profesně
    67
    (zejména šlo o učitele, poštovní úředníky, ţelezničáře, zaměstnance Středomoravských
    elektráren a Optikotechny) a také předválečným členstvím ve stejných organizacích (zejména
    sociálně demokratická strana a Dělnická tělovýchovná jednota, ale i Sokol a Československá
    obec legionářská).
    Lze konstatovat, ţe značná část nejaktivnějších členŧ PVVZ byla součástí předválečné
    přerovské politické a kulturní elity. V tomto početně poměrně úzkém okruhu, kde prakticky
    kaţdý kaţdého znal, byly moţnosti konspirace při ilegální práci poměrně ztíţené, na druhé
    straně i pronikání agentŧ nacistických bezpečnostních sloţek do tohoto prostředí bylo velmi
    znesnadněno. Řada přerovských členŧ PVVZ byla pŧvodně zapojena i v jiných odbojových
    skupinách, zejména v Obraně národa, proto je u řady odbojových akcí – zejména se to týká
    ilegálních přechodŧ hranic – prakticky nemoţné a v podstatě i neúčelné snaţit se zpětně
    rozlišit, zda byly zabezpečovány přerovskou Obranou národa, sokolskou rezistencí nebo
    PVVZ.
    Mezi nejaktivnější skupiny PVVZ na Moravě patřila buňka sloţená ze členŧ sociálně
    demokratické strany, kterou na jaře 1939 zaloţil poslední předokupační starosta Přerova
    František Lančík. (V některých pramenech a literatuře je tato skupina označována názvem
    Nová cesta, ale tento název vznikl aţ po válce.) František Lančík sehrál významnou úlohu při
    odbojové aktivizaci bývalých členŧ sociálně demokratické strany na Přerovsku, kdyţ svolal
    začátkem června 1939 do lesŧ nad obcí Veselíčko tajnou schŧzku, na níţ instruoval
    spolehlivé funkcionáře této strany o provádění ilegální činnosti, opatřování výbušnin,
    zpravodajství, distribuci ilegálních tiskovin apod. Této schŧzky se mělo zúčastnit zhruba
    18 osob.3/ Aţ do svého odvolání z funkce starosty se F. Lančík snaţil v Přerově
    minimalizovat pŧsobení místních extrémistických ţivlŧ, např. se mu podařilo s pomocí
    městské policie a s poukazem na nebezpečí rozšíření poţáru na sousední zástavbu zabránit
    plánovanému vypálení místní synagogy.
    Zpočátku se Lančíkova odbojová skupina zaměřovala zejména na rozmnoţování
    a distribuci letákŧ, které byly dodávány z Prahy prostřednictvím ţelezničních zaměstnancŧ
    Karla Smělíka a Augustina Bečáka. K rozmnoţování těchto ilegálních tiskovin docházelo na
    cyklostylu, který pŧvodně patřil místní organizaci sociálně demokratické strany a nyní byl
    ukryt v domě Aloise Ryšavého v Újezdci u Přerova. Přes další členy rodiny Lančíkovy se pak
    68
    letáky dostávaly ke spolehlivým lidem na Kojetínsku, Lipnicku a Holešovsku.4/ V kapitole
    věnované ON jiţ bylo zmíněno, ţe Augustin Bečák se společně s dalším přerovským
    ţelezničářem Václavem Čurdou podíleli i na rozmnoţování a distribuci ilegálního časopisu
    Český kurýr, který byl vydáván v Praze redaktorem Venkova Rostislavem Korčákem.
    Odbojová činnost Františka Lančíka na Přerovsku ovšem neměla mít příliš dlouhého
    trvání. V souvislosti s předpokládaným vypuknutím války německé bezpečnostní sloţky
    připravovaly zatýkání eventuálních odpŧrcŧ nacistického reţimu v Protektorátu Čechy
    a Morava (tzv. akce Albrecht der Erste). František Lančík byl včas varován svým německým
    známým, ţe mu hrozí zatčení, a proto se rozhodl uprchnout za hranice. Po krátkém ukrývání
    v Beskydech přešel za pomoci členŧ své odbojové skupiny na konci srpna 1939 hranice na
    Slovensko a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal do francouzského Agde, kde vstoupil do
    formující se československé zahraniční armády.5/ I kdyţ on sám unikl z dosahu nacistické
    moci, za účast v boji proti fašismu zaplatili velmi vysokou cenu jeho rodinní příslušníci. Jeho
    syn Jaroslav zahynul v noci z 1. na 2. července 1941 jako příslušník 311. čs. bombardovací
    peruti při náletu na přístav Cherbourg, manţelka Hermína Lančíková a dcera Eva byly za
    odbojovou činnost popraveny v Kounicových kolejích v prŧběhu 2. stanného práva.
    Po útěku F. Lančíka za hranice vedli jeho přerovskou odbojovou skupinu učitelka
    Rŧţena Stoklásková a vlakmistr Českých drah Karel Smělík. Kromě nich se ilegální práce
    účastnili ještě další ţelezničář Josef Konečný a revident vlakové pošty Oldřich Pour, který
    představoval propojení na odbojovou skupinu na přerovské nádraţní poště. Z bezpečnostních
    dŧvodŧ byly přerušeny styky s členy bývalých místních organizací sociální demokracie
    v jednotlivých obcích přerovského okresu, kteří se pŧvodně na odbojové práci rovněţ
    podíleli. Zde tedy mŧţeme zaznamenat poněkud odlišnou koncepci ilegální práce neţ
    u Obrany národa, která se naopak snaţila rychle vytvořit co nejrozsáhlejší organizaci, a tím
    logicky zvyšovala nebezpečí svého odhalení.
    V náplni odbojové činnosti této přerovské skupiny PVVZ mělo velký význam zejména
    rozšiřování ilegálních tiskovin, zpravodajská činnost na ţeleznici a v přerovských továrnách
    a organizování přechodŧ hranic. V podpŧrné činnosti pro rodiny zatčených a popravených se
    angaţovali zejména přerovská učitelka Anna Šimková a její manţel František Šimek,
    duchovní evangelické církve na odpočinku.
    69
    Nejaktivnější členkou skupiny byla Rŧţena Stoklásková, která při svých častých
    cestách do Brna a do Prahy – kam jezdila jako funkcionářka České obce učitelské a na schŧze
    Ţenské národní rady – udrţovala spojení s vedením PVVZ, předávala zjištěné zpravodajské
    údaje a přiváţela pokyny a ilegální tiskoviny.6/ Rŧţena Stoklásková spolupracovala – jak uţ
    bylo uvedeno výše – i s přerovskou Obranou národa.
    Přerovská skupina PVVZ byla v kontaktu s obdobnými buňkami v Olomouci (úředník
    bytového druţstva v Hodolanech Josef Teplý), Prostějově (redaktor Vojtěch Outrata)
    a v Hranicích (učitel Jaromír Pukl a knihař Alois Schützer). Z praţského vedení PVVZ
    spojení s Přerovem udrţovali zejména Karel Bondy a Volfgang Jankovec, v brněnském
    centru PVVZ měl střední Moravu na starosti profesor Josef Grňa. Rŧţena Stoklásková byla
    předválečnou činitelkou Dělnické akademie, odkud se znala s V. Jankovcem, a ten ji
    seznámil s K. Bondym. Vedoucí brněnští i praţští představitelé PVVZ Přerov často
    navštěvovali, ke schŧzkám J. Teplého, V. Outraty a R. Stokláskové s V. Jankovcem
    docházelo mj. i v Olomouci v Národním domě. V případě potřeby zasílali okresní vedoucí
    PVVZ do Prahy písemná hlášení na krycí adresu: Jiří Bubeníček, Praha VIII, Dirksova
    1686.7/
    Významnou postavou v činnosti PVVZ v Přerově byl aţ do zatčení v květnu 1940
    obchodník s uhlím a místostarosta přerovského Sokola František Skopal. Právě na jeho
    příkladu je moţné názorně dokumentovat prolínání a splývání činnosti rŧzných odbojových
    center a skupin. Skopalova ilegální aktivita, o které bylo šířeji pojednáno v první kapitole této
    práce, byla skutečně mnohostranná a rozsáhlá. Stál v čele přerovské tzv. politické skupiny
    Obrany národa, spolupracoval se Zemským národním výborem v Brně a s řadou sokolských
    skupin na Moravě (např. i v Olomouci), v rámci tzv. Národního výboru udrţoval kontakty
    s přerovským okresním výborem ilegální KSČ. Díky Skopalovi a jeho spolupracovníkŧm se
    Přerov stal dŧleţitým uzlem tajných přechodŧ hranic z protektorátu a také místem, kde byly
    organizovány sabotáţe v ţelezniční dopravě.
    František Skopal rovněţ budoval na Přerovsku zpravodajskou síť, která se snaţila
    obsáhnout klíčové regionální hospodářské a vojenské objekty. Sám měl ke zpravodajské
    činnosti poměrně značné moţnosti, mj. i proto, ţe se jako člen městské rady staral
    o ubytování německých vojenských jednotek v Přerově. Z hlediska tématu zpracovávaného
    70
    v této kapitole jsou dŧleţité zejména Skopalovy kontakty v přerovské Optikotechně, v níţ mu
    dŧleţité informace o výrobě optických přístrojŧ pro německou armádu opatřovali účetní
    Eduard Janeček a tajemník ředitele podniku Vladimír Mazal.8/
    Skopalovo spojení vedlo i do Středomoravských elektráren (SME), v nichţ ilegálně
    pracovali zejména ředitel SME inţenýr Jan Polách a účetní Marie Dřevojánková. Jejich
    moţnosti při zpravodajské činnosti byly rovněţ poměrně rozsáhlé, protoţe Středomoravské
    elektrárny zásobovaly proudem asi třetinu Moravy, a díky tomu měli zaměstnanci SME
    přístup do řady prŧmyslových podnikŧ dŧleţitých pro válečnou výrobu. Do shromaţďování
    zpravodajských údajŧ byli kromě J. Polácha a M. Dřevojánkové zapojeni i další zaměstnanci
    SME – např. Bohuslav Šída nebo Vladimír Vincena.9/
    Této odbojové buňce se rovněţ podařilo v dílnách SME postavit dvě vysílačky, které
    nesly označení „Svobodná Haná“ a „Na zdar“ a byly pŧvodně určeny k propagačnímu
    protinacistickému vysílání. (Gestapo je později označilo jako „protiněmecké štvavé
    vysílačky“.) Hlavní zásluhu na jejich postavení měl legionář z 1. světové války Jan Polách,
    který v tomto ohledu spolupracoval i s odbojovými skupinami ve Valašském Meziříčí.
    Spojkou mezi Přerovem a Valašským Meziříčím byl montér SME Antonín Zahradníček,
    který se výrazně podílel i na výstavbě a provozu vysílaček.10/
    Na přelomu let 1939 a 1940 se přerovští odbojáři pokusili vytvořit podmínky pro
    navázání rádiového spojení se zahraničím, kdyţ po synovi Františka Lančíka Jaroslavovi,
    který tehdy prchal přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, poslali šifrovací kód a seznam
    vlnových délek svých stanic. Jaroslav Lančík skutečně tyto materiály předal 8. března 1940
    na velitelství čs. jednotek ve francouzském Agde.11/ Bohuţel přes veškeré vynaloţené úsilí
    přesahovalo rádiové spojení se zahraničím moţnosti přerovského odboje a zŧstalo jen ve fázi
    pokusŧ, coţ je potvrzeno mj. i svědectvím profesora Josefa Grni, který ve svých memoárech
    jednoznačně uvádí, ţe rádiové spojení Ústředního vedení odboje domácího se zahraničím
    bylo udrţováno pouze přes praţskou vysílačku SPARTA I.12/ Vzhledem ke Grňovým
    rozsáhlým kontaktŧm s přerovským odbojem je prakticky vyloučeno, ţe by nevěděl
    o radiostanici pracující v Přerově.
    Dalším dŧleţitým centrem odbojové činnosti PVVZ byla pošta na přerovském
    vlakovém nádraţí. I zde se začala odbojová činnost organizovat uţ brzy po začátku okupace.
    71
    Hlavními postavami byli poštovní úředníci Antonín Česal, Oldřich Pour, Rudolf Smutek,
    Otto Weigl a Josef Tuschl. V počátečním období jejich činnost úzce souvisela s odbojovými
    aktivitami F. Skopala, na kterého se poštovní skupina napojila v květnu 1939. Zapojení
    poštovních zaměstnancŧ do ilegální činnosti umoţnilo českému odboji vytvořit pruţné
    „vnitřní spoje“ v protektorátu a také zabezpečit pravidelný kurýrní styk se zahraničím. Toto
    spojení směřovalo od července do září 1939 zejména do Polska (Krakov, Lodţ), ale i do
    Francie, Velké Británie a Nizozemí. Těmito kanály byly odesílány zpravodajské informace,
    ale i valuty a zlato pro české uprchlíky a ţidovské emigranty. Po vypuknutí války a poráţce
    Polska se klíčovou pro kurýrní spojení se zahraničím stala jihovýchodní trasa do Jugoslávie,
    kterou byli rovněţ převáděni uprchlíci z protektorátu. Na odsunu těchto osob, který probíhal
    zejména přes Lipov a Veselí na Moravě, spolupracovala přerovská poštovní buňka
    s obdobnými skupinami v Ostravě (Jaroslav Dobrovolný) a Hodoníně (František Janík).
    I přerovská poštovní skupina pŧvodně pracovala pro Obranu národa – podobně jako
    i další poštovní odbojové buňky na Moravě – ale v dubnu 1940 po drtivých úderech gestapa
    proti ON se přes Františka Skopala zkontaktovala s poštovní sítí Petičního výboru Věrni
    zŧstaneme a udrţovala spojení s jedním z jejích hlavních organizátorŧ, praţským poštovním
    úředníkem a bývalým legionářem Ferdinandem Malinou.13/

Náplní činnosti přerovské poštovní skupiny byla mj. přeprava ilegálních tiskovin,
ničení udavačských dopisŧ adresovaných gestapu a rovněţ i zpravodajská činnost, která měla
velmi rozsáhlý záběr. Kaţdý člen buňky si vytvářel kolem sebe síť dŧvěrníkŧ, která byla
sloţena zejména ze zaměstnancŧ jiných poštovních úřadŧ. Tak např. spolupracovníky
Antonína Česala byli František Čermák z Olomouce, Valentin Matyáš z Hranic, Josef Hladil
z Přerova, Vladimír Hrazdil ze Zlína a Klement Michalík z Hodonína.
Podobné kontakty si budovali i další členové přerovské poštovní skupiny. Zjištěné
zpravodajské údaje, které se týkaly zejména dŧvěrných informací zjištěných v poštovním
styku, plánŧ dŧleţitých ţelezničních uzlŧ, síly, rozmístění a přesunŧ německých vojenských
sil, činnosti kolaborantské organizace Vlajka a válečné výroby v prŧmyslových závodech,
byly zasílány na krycí adresy v Praze.14/
72
Členové přerovské poštovní skupiny se podíleli i na sabotáţní aktivitě, např. Rudolf
Smutek z Prahy přepravoval a distribuoval speciální kuličky se smirkovým papírem, které
byly určeny pro poškozování loţisek ţelezničních vagónŧ.
Kromě Petičního výboru Věrni zŧstaneme spolupracovali členové přerovské poštovní
buňky i s další skupinou domácího odboje, která nesla název Modrý kruh-Avala. S touto
organizací, jeţ vyvíjela činnost zejména v Praze a na Říčansku, propojovala buňku na
přerovské nádraţní poště – a tím vlastně i další přerovské skupiny – osoba praţského
úředníka vlakové pošty Františka Rendla, který často Přerov navštěvoval a spolupracoval
zejména s Rudolfem Smutkem.15/
2.2 PRVNÍ ZTRÁTY
V závěru roku 1939 se gestapu zdařil rozsáhlý úder proti odbojovým sítím
v Protektorátu Čechy a Morava. Došlo k rozbití struktury Obrany národa a těţce bylo
zasaţeno i Politického ústředí, naproti tomu PVVZ byl postiţen nepoměrně méně
a v následujícím období se stal páteří národního odboje v českých zemích. Odbojové hnutí
prokázalo v dané situaci značnou schopnost regenerace a na rozhraní dubna a května 1940
byl vytvořen koordinační orgán tří nejdŧleţitějších národních odbojových organizací
(tj. Obrany národa, Politického ústředí a Petičního výboru Věrni zŧstaneme), který nesl název
Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).16/
Obnovování přerušených spojení si vyţadovalo značné úsilí, a to jak na úrovni
centrálních odbojových orgánŧ, tak i v jednotlivých regionech. Kolem poloviny dubna 1940
se ve venkovském bytě profesora Grni v Ratajích na Kroměříţsku objevila spojka vedení
PVVZ, která dostala za úkol obnovit přerušené spojení praţského vedení PVVZ s Brnem.
Karel Bondy prostřednictvím této spojky, kterou byla doktorka Milada Horáková, pozval
profesora Grňu do Přerova. Zde se pak v zahradním domku Františka Skopala uskutečnila
ilegální schŧzka, na které byli přítomni kromě majitele i J. Grňa, V. Jankovec a K. Bondy.
Kromě jiného zde byly projednávány i otázky sjednocování a řízení odbojových skupin.17/
73
Josef Grňa si představoval, ţe v Přerově vznikne jakési teritoriální středisko PVVZ pro
řízení činnosti v celé oblasti střední Moravy, narazil ale v této otázce na odpor F. Skopala,
který prosazoval samostatné napojení jednotlivých místních skupin na vyšší odbojová centra.
Nebyl to jediný nesoulad, který mezi J. Grňou a F. Skopalem existoval. J. Grňa a jeho hlavní
přerovská spolupracovnice R. Stoklásková měli také určité výhrady vŧči některým příliš
„veřejným“ metodám Skopalovy odbojové práce, a proto se snaţili nepropojovat činnost
jednotlivých přerovských buněk PVVZ, aby případné odhalení jedné z nich nestrhlo s sebou
i ostatní.18/
Prohloubit konspiraci bylo nutné tím spíše, ţe i přerovský odboj byl postiţen zatýkáním
gestapa. Dne 4. prosince 1939 byl v Přerově zatčen okresní velitel ON kapitán Evţen Vašíček
a do září 1940 byli postupně gestapem zajištěni všichni členové přerovského okresního
vedení Obrany národa. Došlo i k narušení přechodových kanálŧ do zahraničí, např. na
začátku roku 1940 musel uprchnout přes hranice učitel Jaromír Hlubík z Lipova, jeden
z hlavních organizátorŧ ilegálních přechodŧ, který přímo spolupracoval s přerovskými
odbojovými pracovníky.19/ Po jeho útěku převzal iniciativu v organizování ilegální činnosti
v tomto regionu rotmistr František Janík, který se v Lipově sešel s řadou přerovských
odbojových pracovníkŧ – Janem Poláchem, Rudolfem Smutkem, Bohuslavem Zedníčkem
a synem Františka Skopala Janem Skopalem.
Rozsáhlá a rozmanitá odbojová činnost Františka Skopala skončila 27. května 1940
jeho zatčením na schŧzi přerovské městské rady. Při vyšetřování se F. Skopal choval
statečně, díky jeho mlčenlivosti zŧstaly neodhaleny i ostatní buňky PVVZ v Přerově, které
tak mohly pokračovat v ilegální aktivitě. Kdyţ tedy ve svých pamětech Josef Grňa napsal, ţe
v prŧběhu roku 1940 utrpěla síť PVVZ na Moravě jediné ztráty právě v Přerově, měl tím na
mysli právě zatčení Františka Skopala a některých jeho spolupracovníkŧ.20/
I kdyţ se gestapu nakonec podařilo zdokumentovat pouze malou část Skopalovy
odbojové činnosti, i to stačilo nakonec k tomu, aby byl společně s olomouckými sokolskými
funkcionáři O. Smrčkou a M. Václavíkem 4. listopadu 1942 odsouzen k trestu smrti
a 12. března 1943 popraven ve Vratislavi.
V první polovině roku 1940 se tedy výrazně změnila situace odbojového hnutí na
Přerovsku. Po paralyzování Obrany národa a komunistického odboje zde zŧstal z centrálně
74
řízených sítí pouze Petiční výbor Věrni zŧstaneme.21/ Neţ si však všimneme dalšího
strukturálního vývoje odbojového hnutí na Přerovsku, vraťme se aspoň krátce ke vztahŧm
mezi jeho národní a komunistickou větví v období let 1939–1940. Je zajímavé, ţe zatímco
v poválečných vzpomínkách přeţivších přerovských odbojářŧ najdeme svědectví o konkrétní
spolupráci mezi Obranou národa (respektive sokolským odbojem, na jehoţ platformě byla
ON na Přerovsku organizována) a ilegální KSČ, zmínky o bliţších kontaktech mezi
komunistickým odbojem a buňkami PVVZ chybí – snad s výjimkou společné účasti v jiţ
zmíněném Národním výboru. Za touto skutečností lze hledat několik dŧvodŧ.
Především – co se týče počtu zapojených osob – byly buňky PVVZ z uvedených
odbojových organizací nejméně početné a k tomu na ně nacistické represe zejména v prŧběhu

  1. a 2. stanného práva dopadla nejdrastičtěji. Takřka všichni vedoucí představitelé
    přerovských buněk PVVZ zahynuli, proto po válce nemohli svá svědectví – na rozdíl od
    vedoucích činitelŧ ilegální KSČ a ON – poskytnout. Další pravděpodobnou příčinou
    chybějících údajŧ o spolupráci mezi PVVZ a ilegální KSČ mohla být i snaha o maximální
    utajení odbojové činnosti a nepropojování jednotlivých skupin, která byla pro přerovské
    buňky PVVZ charakteristická – s jiţ výše zmíněnou výjimkou Františka Skopala. Konečně
    nelze vyloučit ani vliv politického napětí přetrvávajícího z předválečné doby ve vztazích
    mezi komunisty a sociálními demokraty, ke kterým značná část členŧ PVVZ patřila. Zdá se,
    ţe ve vztahu k „nepolitické“ Obraně národa byly ze strany KSČ zábrany ke vzájemné
    spolupráci mnohem menší.
    K této otázce je zajímavé jiţ výše zmíněné poválečné svědectví druhého velitele
    Obrany národa v okrese Přerov kapitána Evţena Vašíčka, který začátkem listopadu 1939
    dostal od krajského velitelství ON v Olomouci pokyn rozšířit spolupráci i s jinými
    odbojovými skupinami v Přerově, konkrétně s bývalými členy sociálně demokratické strany a
    rovněţ i s komunisty. Přes svého hlavního spolupracovníka PhMr. Františka Kočího si
    E. Vašíček domluvil schŧzku s členem odbojové skupiny PVVZ na nádraţní poště Oldřichem
    Pourem, na které byly projednány zásady vzájemné spolupráce. Pour na této schŧzce
    prohlásil, ţe sice zná řadu místních komunistŧ, ale v současné době o činnosti ilegální KSČ
    nic neví. K tomu je vhodné ještě podotknout, ţe podle svědectví pamětníkŧ se Oldřich Pour
    vyznačoval silně antikomunistickými a antisovětskými názory.22/
    75
    K dokreslení celé situace je nutné ještě uvést, ţe v této době, tj. na podzim 1939,
    proţívala přerovská organizace ilegální KSČ silnou vnitřní krizi, která byla zpŧsobena
    rozdílnými postoji jejích jednotlivých členŧ k paktu o neútočení mezi SSSR a nacistickým
    Německem a k pokynŧm Kominterny a moskevského vedení KSČ, které z tohoto paktu
    vyplývaly. Tato krize byla nakonec „vyřešena“ ve shodě s tehdejší oficiální linií
    komunistického odboje výměnou dosavadního vedoucího ilegálního OV KSČ Rudolfa
    Kováře (z konspiračních dŧvodŧ nešlo o předválečného člena komunistické strany) za
    dlouholetého předválečného funkcionáře KSČ Františka Řeháčka, který byl ochoten
    bezvýhradně respektovat ideový obrat komunistického odboje vyplývající z pokynŧ
    Kominterny a moskevského vedení KSČ. Politické hledisko tak bylo nadřazeno
    bezpečnostnímu.23/
    2.3 REGENERACE OBRANY NÁRODA
    Po těţkých úderech gestapa na konci roku 1939 a v první polovině roku 1940 se na
    Moravě začala obnovovat činnost Obrany národa. Jako její nástupnické organizace vynikly
    zejména dvě odbojové sítě – v čele jedné stanuli profesor Benešovy techniky
    dr. Ing. František Píšek, univerzitní profesor Masarykovy univerzity PhDr. Vladimír Groh
    a dr. Václav Bureš, profesor obchodní akademie. Druhou skupinu vedli sekretář Masarykovy
    univerzity Jaroslav Trumpeš a učitel z Chrlic František Bednář.24/
    V prŧběhu roku 1941 se činnost těchto dvou nástupnických skupin ON propojila
    s činností moravské sítě Petičního výboru Věrni zŧstaneme a na schŧzce v Brně v první
    polovině března 1941 bylo vytvořeno společné vedení moravského odboje – gestapem
    později označované jako Moravská pětka. Členy tohoto řídicího orgánu byli Josef Grňa,
    Václav Bureš, Jaroslav Trumpeš, Eduard Berka a Bedřich Koblíţek.25/
    Na rozdíl od „pŧvodní“ Obrany národa z roku 1939, která se snaţila o co nejrychlejší
    vybudování rozsáhlé „armády v podzemí“, připravené pro brzké povstání proti nacistickým
    okupantŧm, vytvářela Moravská pětka zpočátku v jednotlivých místech spíše jen jednotlivé
    buňky, které byly připravené stát se v příhodnou chvíli „štáby“ rozsáhlejšího odbojového
    76
    hnutí. Tento vývoj se odrazil i na Přerovsku, kde se začala vytvářet nová odbojová struktura,
    která byla vedena jednak učitelem Josefem Pavlánem, dále obchodním úředníkem přerovské
    Optikotechny Vladimírem Mazalem a účetním ve stejném podniku Eduardem Janečkem.
    (Poslední dva byli pŧvodně členy zpravodajské sítě Františka Skopala).
    Tato přerovská skupina, která začala vznikat na přelomu let 1940 a 1941, byla ze strany
    Moravské pětky ideově i organizačně řízena profesorem Josefem Grňou a učitelem
    Františkem Bednářem. Podle zjištění gestapa získal Pavlán Mazala pro odbojovou činnost
    v dubnu 1941 a ustanovil ho svým zástupcem. Rovněţ ho seznámil s F. Bednářem, který oba
    instruoval o zásadách výstavby odbojové organizace. Jejich úkolem bylo především získat
    spolupracovníky v nejdŧleţitějších regionálních centrech. Mazalovi se skutečně podařilo
    tento úkol splnit, a tak se odbojová činnost rozvíjela i v Lipníku nad Bečvou, v němţ se
    představitelem odbojové organizace stal úředník spořitelny Jan Krejčíř, dále v Holešově
    (MUDr. Miloslav Zlámal) a v Hranicích (MUDr. Emil Čermák a pokladník spořitelny
    Stanislav Vejmola). Problémy ovšem vznikly v Kojetíně, ve kterém se Mazalovi nepodařilo
    nikoho získat. Pavlán slíbil, ţe se pokusí tuto mezeru zacelit, a nakonec se dŧvěrníkem ON
    v tomto městě stal Vojtěch Drbal, jehoţ činnost se ale vázala spíše přímo na Františka
    Bednáře neţ na přerovské vedení skupiny.
    Při jedné z prvních ilegálních schŧzek v bytě Eduarda Janečka, která se podle
    pozdějšího zjištění gestapa měla konat v srpnu nebo září 1941, sloţili členové skupiny
    přísahu věrnosti do rukou Josefa Grni. Deklarovaným cílem odbojové skupiny mělo být
    narušování zázemí nacistického Německa a zpomalování přepravy dŧleţitého vojenského
    materiálu. Konkrétní praktickou náplní činnosti skupiny bylo ale především zpravodajství,
    které bylo zaměřené zejména na přesuny německých vojenských jednotek a vojenského
    materiálu v oblasti střední a východní Moravy.26/
    Dŧleţitým úkolem, který provázel činnost Obrany národa od jejího vzniku, byla
    příprava povstání a plány převzetí moci ve chvíli zhroucení nebo výrazného oslabení
    nacistického Německa. Zde ovšem teď vyvstával logický problém, který byl spjatý s novou
    koncepcí výstavby ilegální organizace. Na jedné straně zapojení jen velmi omezeného počtu
    osob do odbojové činnosti přinášelo lepší konspiraci, na straně druhé neumoţňovalo
    v případě eventuálního překotného vývoje událostí dobře organizovanou a předem
    77
    připravenou povstaleckou akci. S určitým podnětem, jak vyřešit toto dilema, přišel MUDr.
    Emil Čermák, který byl v Hranicích velitelem protiletecké ochrany. Navrhl zapojit do
    případného povstání členy této sluţby, kteří by předtím nemuseli být o ilegální činnosti
    informováni.27/

Po vytvoření Moravské pětky, ve které se spojilo vedení nejvýznamnějších odbojových
skupin na Moravě, mělo dojít i ke sbliţování v niţších článcích odbojové struktury. Proto
v Přerově propojil Josef Grňa Josefa Pavlána s Rŧţenou Stokláskovou.28/ Konkrétní
spolupráce mezi jejich skupinami se realizovala zejména v tom, ţe členové Pavlánovy
skupiny zasílali zjištěné zpravodajské údaje do praţského ústředí právě prostřednictvím
Rŧţeny Stokláskové.
Na jednotlivé sloţky Moravské pětky byli napojeni i další odbojoví pracovníci
z přerovského regionu. V její tzv. lékařské sekci vedené MUDr. Janem Florianem pracoval
přerovský lékař MUDr. Václav Skalák, kapacita na vnitřní choroby. Jeho rekreační chata na
Vičanově v Hostýnských horách slouţila jako jedno z přechodných útočišť lidí
přepravovaných odbojem za hranice. Ke stejnému účelu byl vyuţíván i výletní hostinec
Františka Kubiče na nedalekém Tesáku.29/ Dalším významným kontaktem Moravské pětky
v širším přerovském regionu byl učitel Jaromír Pukl z Hranic, který udrţoval kontakty
s jedním z jejích vedoucích představitelŧ Františkem Píškem.30/ Konečně na obnovující se
vojenskou sloţku Obrany národa byli v Přerově napojeni plukovník generálního štábu
František Rakovčík a major Hynek Kokojan. Plukovník Rakovčík měl být v případě
protinacistického povstání velitelem oblasti Morava-sever.31/

2.4 SPOLUPRÁCE S VÝSADKY ZE SSSR
Jedním z vrcholŧ činnosti přerovských buněk PVVZ byla spolupráce s parašutistickými
výsadky ze SSSR, které na střední Moravě pŧsobily v létě a na podzim roku 1941. Vzhledem
k tomu, ţe historie těchto desantŧ je podrobně zpracována v dosavadní odborné literatuře,
soustřeďme se zde především na spolupráci domácího odboje v přerovském regionu s těmito
parašutisty.32/
78
Po vypuknutí sovětsko-německého konfliktu v červnu 1941 vyslala sovětská
bezpečnostní sluţba NKVD na konci srpna 1941 na území Protektorátu Čechy a Morava
devítičlenný výsadek, sloţený z tzv. hvězdářŧ. Šlo o československé občany, orientované
radikálně levicově aţ komunisticky, kteří se na území SSSR dostali v září 1939 při ústupu
československé vojenské jednotky z poraţeného Polska, po určité době se od této jednotky
oddělili a dali se k dispozici sovětským orgánŧm. Tento výsadek – pŧvodně rozdělený do tří
skupin – odletěl do akce z letiště Brovary u Kyjeva v noci z 30. na 31. srpna 1941.
Parašutisty, kteří měli zpravodajské a sabotáţní úkoly, pronásledovala smŧla. Kvŧli
poškození svého letadla protiletadlovou palbou museli neplánovaně seskočit uţ nedaleko
Varšavy a poté se přemisťovat do prostoru svého nasazení pěšky. Tři z nich byli při přesunu
zatčeni, ostatním se podařilo překročit protektorátní hranice a zahájit přípravu k plnění svých
úkolŧ.
Jedním z těchto výsadkářŧ byl Karel Hovŧrka, rodák z Přerova, člen a cvičitel místní
Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), který uprchl v červnu 1939 do emigrace a v Polsku
vstoupil do československé zahraniční armády. Nyní se tedy 11. září 1941 objevil znovu
v Přerově v bytě své matky. Brzy se mu podařilo získat řadu spolupracovníkŧ zejména z řad
Sokola a sociálně demokratické strany, kteří zabezpečovali jeho pobyt a pomáhali mu
s plněním sabotáţních a zpravodajských úkolŧ. Značná část z nich byla uţ předtím zapojena
právě do ilegální činnosti PVVZ.
Po většinu svého přerovského pobytu se Karel Hovŧrka ukrýval v zahradním ateliéru
akademického sochaře Františka Mádleho v ulici Svisle, do kterého se dalo nepozorovaně
přijít přilehlými zahradami. Hovŧrkovo zásobování potravinami a dalšími ţivotními
nezbytnostmi obstarávaly zejména sokolské pracovnice Anna Řezníčková a Rŧţena
Hanzlíková, bankovky o vysoké hodnotě, které parašutista dostal před odletem, mu proměnil
ředitel místní pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček, jenţ se uţ předtím podílel na
řadě akcí odboje, mj. na tajných přechodech do zahraničí a podpoře rodin vězněných. Pomoc
při šifrování rádiových depeší Karlu Hovŧrkovi nabídla manţelka zatčeného Františka
Skopala Emílie Skopalová.33/
Do kontaktu s Karlem Hovŧrkou se dostala i odbojová buňka ve Středomoravských
elektrárnách, jejímiţ hlavními představiteli byla účetní Marie Dřevojánková a ředitel SME
79
Jan Polách, kteří parašutistovi opatřovali součástky k opravě jeho vysílačky. Karel Hovŧrka
začal rovněţ z Přerova navazovat kontakty s ostatními parašutisty, kteří se ukrývali na
rŧzných místech Moravy. Společně se dvěma z nich – Josefem Vodičkou a Ferdinandem
Čihánkem – zahájil i plánování diverzních akcí v těsné blízkosti Přerova, jejichţ cílem mělo
být zničení transformační stanice Středomoravských elektráren v Dluhonicích a skladiště
pohonných hmot v Horní Moštěnici.
Plán zničení transformační stanice v Dluhonicích zpracovala Marie Dřevojánková
a pro akci ve skladišti pohonných hmot v Horní Moštěnici byl získán stráţmistr Jan
Procházka, člen místní stanice protektorátního četnictva, které mělo skladiště střeţit.
(V případě Jana Procházky šlo o bývalého příslušníka Obrany národa.) Nezbytné výbušniny
měl opatřit příručí firmy Netopil a místonáčelník přerovského Sokola Antonín Michálek,
který uţ v roce 1939 získával zbraně pro Obranu národa.34/ Po provedení destrukcí se
počítalo s tím, ţe se Karel Hovŧrka z Přerova přemístí, aby unikl předpokládanému
rozsáhlému pátrání nacistických bezpečnostních sloţek. Jeho novou oblastí pŧsobnosti se
mělo stát Valašské Meziříčí, v němţ pŧsobili další spolupracovníci přerovské odbojové
skupiny. K tomu uţ ale nedošlo.
Ve stejné době, kdy se zde objevil výsadek Karla Hovŧrky, dostalo se Přerovsko do
centra pozornosti i další parašutistické skupiny vyslané ze SSSR. Šlo o výsadek S-1/R, který
ve sloţení nadporučík Bohuslav Němec (velitel skupiny), rotný František Brauner, rotný
František Ryš a desátník Jan Kasík přistál v noci z 9. na 10. září 1941 u Dřínova na
Kroměříţsku. Na rozdíl od výsadku Karla Hovŧrky, který byl vyslán sovětskou bezpečnostní
sluţbou NKVD, podléhali členové S-1 československé vojenské misi, která pod vedením
plukovníka Heliodora Píky zastupovala v SSSR zájmy československé exilové vlády
v Londýně a řídila na sovětském území formování československých vojenských jednotek.
Uţ předtím v noci z 30. na 31. srpna 1941 odletěla do akce tříčlenná slovenská část výsadku
S-1 s označením N, která ale skončila tragicky. V dŧsledku navigačního omylu parašutisté
seskočili u maďarského Miskolce, jeden z nich se při nevydařeném dopadu zabil a zbylí dva
byli záhy zatčeni maďarskými bezpečnostními orgány.
Podobně jako u Karla Hovŧrky sehrály i u členŧ S-1 významnou úlohu jejich osobní
vazby na Přerov, a to zejména v případě velitele výsadku Bohuslava Němce. Ten se narodil
80

  1. listopadu 1913 v Olomouci v rodině ţelezničáře Jana Němce a brzy poté se Němcovi
    přestěhovali právě do Přerova. Bohuslav Němec absolvoval Vojenskou akademii
    v Hranicích, politicky měl v rodinné tradici blízko k sociální demokracii a byl členem DTJ.
    Okupace českých zemí nacistickým Německem ho zastihla u jeho vojenského útvaru –
  2. pěšího pluku v Čadci. Po demobilizaci se vrátil ke svým rodičŧm, kteří bydleli v Přerově
    ve Štefánikově ulici. Společně se svým otcem a bratrem se zapojil do vznikající vojenské
    odbojové organizace Obrana národa. Díky jeho obeznámení se slovenským prostředím ho
    ilegální organizace nasazovala na Slovensku jako kurýra a zpravodajce. V květnu 1939 byl
    při jedné ze svých kurýrních cest zřejmě náhodou v Ostravě zatčen a po propuštění uprchl
    v červenci téhoţ roku do Polska, kde se v Krakově připojil ke vznikající československé
    jednotce. Prodělal s ní ústup do SSSR a po vypuknutí sovětsko-německého konfliktu se
    přihlásil do zpravodajsko-sabotáţního kurzu, který vedli dŧstojníci československé vojenské
    mise v SSSR. Výsadek S-1, kterému velel, měl na území Moravy a Slovenska plnit sabotáţní
    a zpravodajské úkoly.35/
    Při seskoku u Dřínova došlo k rozptýlení parašutistŧ a Bohuslav Němec se samostatně
    vydal ke svým rodičŧm do Přerova. Zde získal řadu spolupracovníkŧ, z nichţ řada byla uţ
    předtím angaţována v odbojové činnosti. František Drbal, ředitel Měšťanské školy Karolíny
    Světlé, který Bohuslava Němce před válkou učil, ho odvedl do bytu ředitele
    Středomoravských elektráren Jana Polácha. (V téţe době Polách zahájil spolupráci i
    s výsadkem Karla Hovŧrky.) Mezi členy přerovského odboje vyvstala hned zpočátku nutnost
    opatřit Němcovi nové ubytování, protoţe v bytě svých rodičŧ se nemohl z bezpečnostních
    dŧvodŧ příliš zdrţovat a celkově neţádoucí byl i jeho soustavný pobyt v Přerově, kde ho
    poměrně značný okruh lidí znal z předválečného období. Proto mu manţelka inţenýra
    Polácha Marie Poláchová našla úkryt v nedalekém Brodku ve vile obchodníka Jana Skopala.
    Odbojáři tam velitele výsadku přesunuli 14. září 1941, kdyţ předtím přenocoval u Poláchŧ.36/
    V Brodku ovšem vznikly potíţe, protoţe Jan Skopal momentálně nebyl přítomen a jeho
    manţelka nebyla do jeho odbojové činnosti příliš zasvěcena. Proto přerovský lékař MUDr.
    František Šťastný odvezl parašutistu svým automobilem do hostince Františka Kubiče na
    Tesáku v Hostýnských horách. Aţ v prŧběhu následujících dní po poradě členŧ odbojové
    81
    skupiny došlo k opětnému přemístění velitele výsadku S-1 do Brodku, kde se u Jana Skopala
    ukrýval aţ do začátku října 1941.37/
    Jan Skopal byl synem jiţ několikrát zmíněného Františka Skopala, přerovského
    obchodníka s uhlím a významného odbojového pracovníka sokolského odboje, Obrany
    národa a Petičního výboru Věrni zŧstaneme. Rovněţ Jan Skopal byl široce zapojen do
    ilegální činnosti a podle svědectví pamětníkŧ se vyznačoval velkou odvahou a nebál se
    přijmout i značné riziko.38/ To prokázal po zatčení svého otce, kdyţ se ho gestapo pokusilo
    přimět ke spolupráci. Podle poválečné výpovědi člena olomouckého gestapa Kurta Raunera
    Jan Skopal skutečně konfidentský závazek členovi olomoucké sluţebny gestapa
    kriminálnímu tajemníkovi Josefu Hummelovi podepsal a dodával mu bezvýznamné zprávy.
    Skutečně dŧleţitá činnost Jana Skopala v odbojovém hnutí zŧstávala přitom gestapu utajena.
    I kdyţ je nutno k poválečným svědectvím členŧ gestapa přistupovat nesmírně opatrně,
    v tomto případě lze Raunerovi věřit. Zdrojem zkreslení a vědomých lţí v poválečných
    výpovědích členŧ gestapa jsou totiţ zejména dva motivy – snaha maximálně se zbavit
    odpovědnosti za spáchané zločiny a pokusy některých vyšetřujících pomocí
    zmanipulovaných svědectví zatčených členŧ gestapa nebo konfidentŧ očernit osoby politicky
    či jinak nepohodlné. U Raunerovy výpovědi týkající se Jana Skopala oba tyto motivy
    chybějí. Skopalova záleţitost se Raunera přímo netýkala a nijak mu nepřitěţovala, proto v ní
    neměl dŧvod lhát. Tato výpověď Skopala navíc nijak neočerňuje, líčí ho jako člověka, který
    gestapo klamal, dodával mu bezvýznamné zprávy a nakonec mu úspěšně unikl.39/ Gestapo
    poté, co Skopalovu dvojí hru na konci října 1941 odhalilo díky svému konfidentovi
    Ferdinandu Čihánkovi, povaţovalo ji za svoji velkou blamáţ a zahájilo po uprchlém Janu
    Skopalovi rozsáhlé pátrání.
    Ze Skopalovy vily zahájil Bohuslav Němec navazování kontaktŧ s členy odbojových
    skupin, vesměs patřících do sítě Ústředního vedení odboje domácího, a to s úmyslem
    vytvořit podmínky pro splnění svých úkolŧ. Dalším místem ilegálních schŧzek se stal jiţ
    zmíněný hostinec Františka Kubiče na Tesáku v Hostýnských horách. Tento hostinec
    přerovská ilegální organizace často pouţívala jako místo přechodného pobytu pro lidi,
    kterým zabezpečovala útěk za hranice. Šlo o nenápadné místo v turistické oblasti, v níţ
    přítomnost neznámých lidí nevyvolávala neţádoucí pozornost.
    82
    V době příchodu parašutistŧ na Přerovsko se zde ukrývali angličtí letci Thomas Ross
    a Kenneth Wright, kteří uprchli začátkem dubna 1941 ze zajateckého tábora u Frankfurtu nad
    Mohanem a našli útočiště u českého odboje. Poštovní zaměstnanci Rudolf Smutek
    a František Rendl je v květnu 1941 nejdříve převezli do Smutkova bytu v Havlíčkově ulici
    v Přerově a odtud na Tesák do Kubičova hostince, odkud měli být přepraveni za hranice.
    Situaci komplikovalo Wrightovo zranění nohy, které mu na Tesáku léčili přerovští lékaři
    František Šťastný a Jan Lacina.
    Mnohem větší překáţky v odchodu obou letcŧ za hranice ovšem postavily dramatické
    mezinárodní události. V dubnu 1941 německá armáda ovládla Jugoslávii a přerušila tím
    dosud dobře fungující trasu ilegálních přechodŧ českého odboje, která vedla přes Slovensko
    a Maďarsko právě do Jugoslávie. Za těchto okolností byl odchod anglických letcŧ touto
    trasou nemoţný a jejich pobyt v Kubičově hostinci se stal zbytečný, proto byli na začátku
    října 1941 přepraveni do Prahy. Ilegální organizace hledala jiné moţnosti jejich přesunu do
    zahraničí, bohuţel neúspěšně, a oba letci byli 6. října 1941 zatčeni v prŧběhu velké akce
    gestapa proti síti Ústředního vedení odboje domácího.40/
    Kubičŧv hostinec se tedy stal jedním z míst, která vyuţíval Bohuslav Němec
    k ilegálním schŧzkám. K dalším kontaktŧm docházelo – jak uţ bylo uvedeno – v Přerově
    a ve vile Jana Skopala v Brodku. Podle Skopalova poválečného svědectví byli k Bohuslavu
    Němcovi dopravováni odbojoví pracovníci z Ostravy, Brna i jiných míst. Kromě toho velitel
    výsadku S-1 uskutečňoval sám řadu cest, a to zejména s MUDr. Františkem Šťastným, který
    měl jako obvodní lékař k dispozici automobil.
    Bohuslav Němec Františka Šťastného rovněţ poţádal, aby se pokusil zničit stopy po
    přistání parašutistŧ u Dřínova (tj. zejména padáky). Tento pokus byl ale neuskutečnitelný
    a vlastně i zbytečný, protoţe gestapo brzy po seskoku parašutistŧ padáky objevilo a místo
    seskoku hlídalo, coţ Šťastný zjistil od svého známého, velitele četnické stanice v Němčicích
    nad Hanou.41/
    Z jiţ popsaných přerovských skupin Bohuslav Němec úzce spolupracoval s členy
    skupiny PVVZ vedené vlakmistrem Karlem Smělíkem a učitelkou Rŧţenou Stokláskovou.
    Toto spojení bylo navázáno díky členu PVVZ Josefu Konečnému, který byl na přítomnost
    83
    Bohuslava Němce upozorněn otcem parašutisty Janem Němcem, s nímţ pracoval
    v ţelezničních dílnách.
    Po navázání spojení s výsadkáři z desantu S-1 v září 1941 se činnost členŧ této
    přerovské skupiny PVVZ ještě zintenzívnila a došlo také k uţšímu propojení s dalšími
    přerovskými odbojáři. Skupina se také personálně rozšířila – do ilegální práce v ní byli
    zapojeni i otec velitele výsadku Jan Němec, učitel František Drbal a inţenýr Jan Polách.42/
    Je ale zajímavé, ţe se do kontaktu s Bohuslavem Němcem pravděpodobně nedostaly
    nejvýznamnější postavy této skupiny – tj. Karel Smělík a Rŧţena Stoklásková. S tímto
    faktem pravděpodobně souvisí i skutečnost, ţe profesor Josef Grňa, jehoţ hlavními kontakty
    v Přerově právě R. Stoklásková a K. Smělík byli, dostal přesnější zprávu o objevení
    parašutistŧ na střední Moravě prostřednictvím praţského ÚVODu, a nikoliv od své přerovské
    sítě.
    Zásluhou inţenýra J. Polácha se velitel výsadku S-1 zkontaktoval i s odbojovou
    buňkou na přerovské nádraţní poště. Její člen Rudolf Smutek Bohuslavu Němcovi opatřil
    padělaný prŧkaz na jeho krycí jméno a později zabezpečoval parašutistovy přesuny
    a kontakty s dalšími ilegálními pracovníky. Další poštovní zaměstnanec Oldřich Pour veliteli
    S-1 nabídl, ţe mu „umoţní spojení s Moskvou přes Londýn“.43/ Tuto Pourovu nabídku lze
    vyloţit poměrně jednoznačně tak, ţe informuje Ústřední vedení odboje domácího a to přes
    svoje rádiové spojení uvědomí londýnské ústředí odboje. Oldřich Pour zřejmě svŧj slib splnil,
    protoţe profesor Josef Grňa ve svých pamětech potvrzuje, ţe ÚVOD bylo o výsadkářích
    informováno.44/
    Třetí přerovskou buňkou PVVZ, která zahájila spolupráci s výsadkem S-1, byla
    skupina ve Středomoravských elektrárnách, jejímiţ hlavními osobnostmi byli účetní Marie
    Dřevojánková a inţenýr Jan Polách. Právě ředitel Středomoravských elektráren se po přistání
    výsadku S-1 stal dŧleţitým článkem zpravodajské sítě, kterou parašutista Bohuslav Němec na
    Přerovsku budoval, a rovněţ se angaţoval ve snaze výsadku navázat rádiospojení se
    zahraniční centrálou. Marie Dřevojánková, která se od Jana Polácha dozvěděla
    o přítomnosti Bohuslava Němce v Přerově, slíbila veliteli S-1 poskytnout svŧj byt jako úkryt,
    ale nakonec tento slib nemohla dodrţet, protoţe právě byla plně vázána spoluprácí
    s výsadkem Karla Hovŧrky.
    84
    Do zorného pole přerovských odbojářŧ se kromě Bohuslava Němce brzy dostali i další
    dva členové výsadku S-1 – rotný František Brauner a četař František Ryš, kteří se kolem
  3. září 1941 odděleně vypravili do Přerova za svým velitelem. Zde oba navštívili rodiče
    Bohuslava Němce a byli učitelem Františkem Drbalem odvedeni do bytu Josefa Riedla,
    kominického mistra a bývalého legionáře. U Riedla tak došlo k setkání obou parašutistŧ.
    Riedlovi a jejich podnájemník, profesor prŧmyslové školy František Dráb, vybavili
    parašutisty šatstvem a potravinami a nechali je v bytě v Jateční ulici přespat.45/
    Se svým
    velitelem se ovšem oba parašutisté nesešli, protoţe ten právě pobýval v hostinci Františka
    Kubiče na Tesáku v Hostýnských horách.
    Základním problémem, který tehdy parašutisté z S-1 řešili, byla záchrana jejich
    vysílačky, kterou František Brauner ukryl po přistání v parku dřínovského zámku. Zdá se, ţe
    rotný Brauner o tomto úkrytu informoval i přerovské odbojáře, protoţe kolem 20. září se
    v Dřínově objevila skupina podporovatelŧ výsadku Karla Hovŧrky – sochař František Mádle,
    četnický stráţmistr Jan Procházka, manţel Marie Dřevojánkové Josef Dřevojánek
    a kojetínský zahradník Rajmund Navrátil – aby ukrytou vysílačku hledali. Podle některých
    svědectví o to byli poţádáni členy výsadku S-1. Bliţší pozadí této akce zŧstává ovšem
    nejasné, protoţe nikdo ze zúčastněných okupaci nepřeţil. Své pátrání opakovali přerovští
    odbojáři ještě po několika dnech – opět s negativním výsledkem.46/ Dŧvodem jejich
    neúspěchu bylo to, ţe vysílačku uţ předtím vyzvedli kroměříţští spolupracovníci výsadku
    S-1.
    O vysílačce S-1 ukryté v okolí Kroměříţe rovněţ věděl parašutista NKVD Ferdinand
    Čihánek, protoţe o ní mluvil ve své výpovědi na gestapu 30. září 1941. V kaţdém případě
    tato epizoda dokazuje těsné propojení přerovských podporovatelských sítí výsadkŧ NKVD
    a S-1.
    I kdyţ se parašutistŧm z S-1 podařilo svoji vysílačku zachránit, snahy o navázání
    přímého radiového spojení s moskevskou centrálou zŧstaly neúspěšné. Přesto byla zahraniční
    centra československého odboje o osudech výsadkŧ v hrubých rysech informována.
    Dne 21. září 1941 odvysílala rádiová stanice SPARTA I, která pracovala pro Ústřední
    vedení odboje domácího a byla tehdy umístěna v Praze-Jinonicích, depeši pro londýnské
    centrum odboje, ve které rámcově informovala o osudech moravské části výsadku S-1.
    85
    V depeši se uváděla fakta o nálezu padákŧ a ručních granátŧ protektorátními bezpečnostními
    orgány u Dřínova, o ukrytí tří parašutistŧ (tj. F. Ryše, F. Braunera a B. Němce, mimo zatím
    zŧstával čtvrtý parašutista Jan Kasík) členy domácího odboje a o poškození vysílačky
    výsadku.47/ Je zřejmé, ţe pramenem pro tuto depeši musely být informace odbojářŧ ze střední
    Moravy, konkrétně z Přerovska a Kroměříţska.
    Další depeše SPARTY I týkající se parašutistŧ vysazovaných ze SSSR došla do
    Londýna ve dnech 24. a 25. září 1941. Obsahovala údaje o těch parašutistech NKVD
    a slovenské části S-1, kteří při seskoku zahynuli nebo byli dopadeni na území Polska,
    Maďarska a Slovenska. Zpráva hodnotila uskutečněné výsadkové operace ze SSSR silně
    pesimisticky a v podstatě konstatovala jejich neúspěch. Podle charakteru uváděných
    skutečností je zřejmé, ţe informačním pramenem byl v tomto případě pověstný agent čs.
    rozvědky Paul Thümmel (A-54).48/
    Parašutista František Brauner po přerovském setkání se svým druhem Františkem
    Ryšem odjel 16. září 1941 do Brna a odtud do Kroměříţe, kde se napojil na místní
    odbojovou skupinu. Do Přerova se za svým velitelem Bohuslavem Němcem znovu vypravil
    aţ 25. září a prostřednictvím Marie Poláchové se s ním skutečně setkal ve vile Jana Skopala
    v Brodku. Předtím přespal v bytě dalšího přerovského odbojáře, ředitele přerovské pobočky
    Moravské banky Bohumila Zedníčka, který spolupracoval i s výsadkem Karla Hovŧrky.49/
    Další den došlo k osudové události, která měla mít později tragické následky pro
    některé přerovské spolupracovníky parašutistŧ a v konečném dŧsledku i pro výsadek S-1.
    F. Brauner a B. Němec se na přerovském vlakovém nádraţí náhodně setkali se svým
    bývalým druhem ze Sovětského svazu – parašutistou výsadku NKVD Ferdinandem
    Čihánkem. Při rozhovoru se vzájemně rámcově informovali o svých osudech a úkolech.
    Olomoucké gestapo díky tomu po Čihánkově zradě získalo mj. pravá jména dvou parašutistŧ
    z výsadku S-1, a tím i dŧleţitý záchytný bod při pátrání.
    Pokud hodnotíme pŧsobení výsadku S-1 i členŧ desantŧ NKVD do konce září 1941, je
    moţné konstatovat, ţe bylo v podstatě úspěšné. Nacistické bezpečnostní sloţky sice
    zaregistrovaly přistání desantu S-1 u Dřínova, ale ţádného z výsadkářŧ nedopadly. Předtím
    ovšem uţ skončilo tragicky přistání slovenské části S-1 a někteří členové výsadkŧ NKVD
    byli zatčeni v Polsku a na Slovensku. Zbylí parašutisté zahájili aktivní činnost, uchytili se
    86
    v síti domácího odboje a získali velké mnoţství obětavých spolupracovníkŧ v rŧzných
    moravských regionech – zejména na Přerovsku, Kroměříţsku, Ostravsku a Brněnsku.
    Váţným problémem zŧstávalo ovšem přímé rádiové spojení se zahraničními centrálami,
    které se nepodařilo navázat.
    2.5 PRVNÍ STANNÉ PRÁVO
    Dne 28. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem st

2.5 PRVNÍ STANNÉ PRÁVO
Dne 28. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.
Okamţitě po svém příchodu do protektorátu vyhlásil stanné právo, jehoţ nejhrŧznějším
prvkem byly stanné soudy, které do 20. ledna 1942, kdy bylo stanné právo zrušeno,
odsoudily podle neúplných údajŧ 486 osob k trestu smrti a 2242 k předání do koncentračního
tábora.50/
První uskutečněné rozsudky smrti byly ohlášeny ještě 28. září 1941 a příští den
vylepeny na smutně proslulých červených vyhláškách. Pod dojmem tohoto těţkého úderu
reality se morálně nepevný parašutista Ferdinand Čihánek rozhodl zachránit si ţivot za cenu
zrady svých kamarádŧ a spolupracovníkŧ a 30. září 1941 se dobrovolně přihlásil na
olomoucké sluţebně gestapa, kde vypověděl vše o okolnostech svého pŧsobení v SSSR
i v protektorátu a nabídl svou pomoc při dopadení ostatních parašutistŧ.
Pro olomoucké gestapo byl Čihánkŧv čin mimořádně významný, protoţe tím získalo
do ruky nečekanou zbraň k boji proti výsadkářŧm a jejich podporovatelským sítím. Jeho
předchozí činnost v tomto směru byla totiţ v podstatě neúspěšná, zaznamenalo sice díky
nalezeným padákŧm seskok moravské části výsadku S-1 v noci z 9. na 10. října u Dřínova,
ale to bylo všechno. Parašutisty se vypátrat nepodařilo. O nedostatcích v tehdejší koordinaci
spolupráce uvnitř gestapa svědčí, ţe brněnská řídicí úřadovna měla sice k dispozici výpovědi
některých členŧ výsadkŧ ze SSSR, kteří byli zatčeni na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, ale
neposkytla je příslušným podřízeným venkovním sluţebnám. Tak např. olomoucká sluţebna
gestapa ještě na začátku října 1941 pátrala v Morávce po parašutistovi Rudolfu Koloničném,
který uţ byl takřka před měsícem zatčen.51/
87
Příleţitosti nabídnuté Čihánkovou zradou začalo gestapo okamţitě vyuţívat. Hlavní roli
při likvidaci Restlova a Hovŧrkova výsadku sehrála jeho olomoucká sluţebna, zatímco
členové přerovské sluţebny, zřízené teprve 1. září 1941, plnili pouze pomocnou úlohu.
Vedením akce proti výsadkářŧm byl pověřen člen olomouckého gestapa, vrchní
kriminální tajemník J. Rimkus, a ještě 30. září večer olomoučtí gestapáci s F. Čihánkem
objíţděli a prověřovali některá místa, kde byli parašutisté ukrýváni. K akci proti výsadkářŧm
mělo dojít na Čihánkovo naléhání uţ následujícího dne. Hlavním cílem mělo být zatčení
parašutistŧ Karla Hovŧrky a Josefa Vodičky, o němţ Čihánek věděl, ţe má tuto noc přespat
u Hovŧrky v Přerově a následujícího dne odvézt do Hodonína členŧm zpravodajské sítě
NKVD vysílačku.
Ráno 1. října 1941 vyrazila dvěma auty z Olomouce do Přerova zvláštní skupina –
gestapáci J. Rimkus, A. Bartl, K. Rauner, Schlesinger, J. Sander, Stratil a konfident
F. Čihánek. Jejich cílem bylo přerovské nádraţí, kde hodlali zatknout Josefa Vodičku, který
se měl přesunout do Hodonína vlakem.52/ Na nádraţí byla dŧvěra gestapákŧ v Čihánka
podrobena těţké zkoušce, protoţe Vodičky se nedočkali. Ten sice skutečně ten den ráno odjel
směrem k Hodonínu, ale ne vlakem, jak se domníval Čihánek, nýbrţ na kole.
Aby své „nedopatření“ s Vodičkou napravil, navrhl Čihánek olomouckým gestapákŧm
zatknout na nádraţí bratra Karla Hovŧrky Jana, který tam byl zaměstnán a který svému
bratrovi pomáhal v ilegální činnosti. Jan Hovŧrka byl tedy okamţitě zatčen a odvezen na
přerovskou sluţebnu. Pak gestapo přistoupilo k akci proti Karlu Hovŧrkovi.
Karel Hovŧrka tu noc přespal u své matky v přerovské ulici Ke Kapličce č. 5. V bytě
byla ráno přítomna ještě jeho matka Františka Ticháčková-Hovŧrková a nevlastní bratr,
třináctiletý Oldřich Ticháček. Parašutista se měl – jak uţ bylo uvedeno výše – v blízké době
přesunout na Valašsko a rozvíjet svou činnost odtud. Jeho matka mu na jeho přání šla ráno

  1. října do města koupit novou aktovku. U klášterní školy na Šířavě ji zatkli tři členové
    přerovského gestapa – B. Loibner, Hartl a B. Carman.
    Asi v sedm hodin ráno olomoucké gestapo zahájilo akci v bytě v přerovské ulici Ke
    Kapličce. Nejprve šel obhlédnout situaci F. Čihánek. Získal od nic netušícího Karla Hovŧrky
    informace o Vodičkově cestě do Hodonína a pak se vrátil k čekajícím gestapákŧm.
    88
    Parašutistovo zatčení měli provést J. Rimkus, K. Rauner a Schlesinger, ostatní
    olomoučtí gestapáci zajišťovali byt zvenčí. Kdyţ Čihánek smluveným zpŧsobem zaklepal na
    dveře, otevřel mu Oldřich Ticháček. Gestapáci vtrhli do bytu a vpadli do pokoje, ve kterém
    se zdrţoval Karel Hovŧrka. Kurt Rauner otevřel dveře pokoje a vyzval Hovŧrku, který leţel
    na posteli, aby se vzdal. Zaskočenému parašutistovi se podařilo proti Raunerovi vystřelit dvě
    rány z pistole a zranit ho na ruce. Rimkus a Rauner palbu opětovali a smrtelně zraněný
    Hovŧrka upadl na podlahu.53/
    Akce tak pro gestapáky neskončila úplným zdarem, protoţe chtěli zatknout Hovŧrku
    ţivého. Díky parašutistovu statečnému jednání tak gestapo neodhalilo některé jeho
    spolupracovníky – např. Emílii Skopalovou – o kterých Čihánek nevěděl a jejichţ jména
    ostatní zatčení odbojáři při výsleších utajili.
    K mrtvému Karlu Hovŧrkovi byl přivolán v prŧběhu dopoledne kvŧli ohledání těla
    MUDr. Jaromír Dlouhý, který konstatoval, ţe parašutistu usmrtila střela, která mu prolétla
    ústy, a to bez znetvoření obličeje. Právě tento zvláštní zpŧsob zranění vyvolává otázku, zda
    Hovŧrku zastřelili členové gestapa, nebo zda spáchal v bezvýchodné situaci sebevraţdu.
    Gestapák Rauner po válce vypovídal před mimořádným lidovým soudem v situaci, kdy
    jeho jednoznačným zájmem bylo svoji vinu zmenšit, ţe K. Hovŧrku usmrtili při odvetné
    palbě členové gestapa. Navíc verzi sebevraţdy nepodporují i některé další, vesměs
    psychologické okolnosti. Hovŧrka byl vpádem gestapa naprosto překvapen, o čemţ svědčí to,
    ţe v té chvíli leţel ve spodním prádle na posteli. Neměl dost času na zhodnocení situace, ale
    přesto zahájil střelbu a pokusil se vstát – jeho mrtvé tělo leţelo uprostřed místnosti, nikoliv
    na posteli. Navíc MUDr. J. Dlouhý, jenţ ohledával parašutistovo tělo, nenašel v okolí střelné
    rány popáleniny, které jsou většinou typické pro sebevraţdu. Na straně druhé ovšem stojí
    svědectví očitého svědka přepadu gestapa Oldřicha Ticháčka, podle něhoţ spáchal Karel
    Hovŧrka sebevraţdu.54/
    Akce proti Karlu Hovŧrkovi tedy skončila pro členy gestapa jen částečným úspěchem.
    Zraněný Kurt Rauner byl odvezen do přerovské nemocnice a Oldřicha Ticháčka, který se ve
    zmatku přestřelky pokusil o útěk, převezli na přerovskou sluţebnu gestapa. Byt v ulici Ke
    Kapličce prohledala německá kriminální policie a v tajné skrýši ve stropě našla mj. sto tisíc
    korun, coţ byla finanční hotovost patřící k vybavení parašutistŧ.
    89
    Přerovské gestapo mezitím začalo podle poţadavkŧ svých olomouckých kolegŧ zatýkat
    spolupracovníky Karla Hovŧrky. Sochař František Mádle byl okolo poledne zatčen ve
    Ztracené ulici, kdyţ se vracel z oběda. Četnický stráţmistr Jan Procházka byl dopaden téhoţ
    dne při úřední obchŧzce na ţelezniční trati u Věţek. Dále byly 1. října na přerovskou
    sluţebnu gestapa odvlečeny i Rŧţena Hanzlíková a Anna Řezníčková. Vinu na tomto
    zatýkání lze jednoznačně přičíst Čihánkovi, který dovršil svou zradu a poskytl gestapu údaje
    o činnosti lidí, kteří mu předtím obětavě pomáhali.
    Dočasně se podařilo uniknout Marii Dřevojánkové, která byla upozorněna svým
    spolupracovníkem ze SME, ţe na ni v její kanceláři čeká gestapo. Pokusila se ještě neúspěšně
    varovat sochaře Františka Mádleho a poté se svým manţelem uprchla a aţ do května 1942 se
    skrývala nejdříve v okolí Přerova a pak na Valašskomeziříčsku.
    Po akci v přerovské ulici Ke Kapličce proti Karlu Hovŧrkovi vyrazili olomoučtí
    členové gestapa autem za Josefem Vodičkou, který vyjel ten den brzy ráno na kole
    i s vysílačkou směrem k Hodonínu. Jeho úkolem bylo předat ji rezidentovi sovětské rozvědky
    Antonínu Kosovi z Luţice u Hodonína. Předáním vysílačky měla být aktivizována
    zpravodajská síť vybudovaná sovětskou NKVD na území Protektorátu Čechy a Morava ještě
    před vypuknutím sovětsko-německého konfliktu. Oţivení této sítě, která byla do června 1941
    napojena na sovětský konzulát v Praze, patřilo k hlavním úkolŧm parašutistŧ NKVD, a to
    i u výsadkŧ vyslaných na naše území v pozdějším období.
    Auto s členy gestapa dohonilo Vodičku asi šest kilometrŧ před Hodonínem, najelo na
    něho a srazilo ho do příkopu. Otřesený parašutista byl zatčen a převezen do Olomouce a poté
    do Brna na řídicí úřadovnu gestapa. Následující den se F. Čihánek postaral i o zatčení dalších
    parašutistŧ NKVD – Jana Restla a Eduarda Janošce. Vypravil se za nimi do jejich úkrytu
    u mlynáře Vojtěcha Marka v Malínkách a vyzval je k cestě do Přerova. Společně tam odjeli a
    hned na přerovském nádraţí byli gestapem zatčeni.55/ Zbýval ještě poslední parašutista
    z výsadku NKVD Josef Procházka a i jeho vydal F. Čihánek v říjnu 1941 olomouckému
    gestapu. Vylákal ho do mlýna v Malínkách a J. Procházka pak byl zatčen na rozcestí mezi
    Uherským Hradištěm, Střílkami a Litenčicemi. Zatčením Procházky se v podstatě uzavřela
    zpočátku tak nadějná činnost „hvězdářských“ výsadkŧ v protektorátu. Podle výslechŧ
    90
    dopadených parašutistŧ a s účinnou pomocí svého konfidenta Čihánka pak olomoucké
    gestapo zasahovalo proti odbojovým skupinám, které přišly s výsadkáři do styku.
    V říjnu 1941 pokračovalo i zatýkání přerovských spolupracovníkŧ Hovŧrkových
    parašutistŧ, které uskutečňoval III. referát místní sluţebny gestapa a podíleli se na něm
    zejména gestapáci Gell, V. Kittel a Barák. Dne 13. října byli zatčeni Antonín Michálek a Jan
    Polách, o několik dní později i Marie Poláchová a 20. října pak přítel Jana Polácha z legií
    František Drbal. Zatčení byli vyslýcháni v sídle přerovského gestapa v Máchově ulici a
    později převezeni do tzv. „garňáku“ – vyšetřovací věznice gestapa v Olomouci.
    Po skončení vyšetřování pak byli zatčení přerovští spolupracovníci Hovŧrkova
    výsadku převezeni 24. října 1941 z Olomouce do Brna – muţi do věznice Pod Kaštany
    a ţeny na Cejl. Dne 25. října pak byli postaveni před stanný soud, který Františka Mádla,
    Jana Polácha, Jana Hovŧrku, Jana Procházku, Antonína Michálka a Františka Drbala
    odsoudil k trestu smrti. Ještě týţ den byli popraveni v Kounicových kolejích. Anna
    Řezníčková, Rŧţena Hanzlíková, Marie Poláchová a Františka Hovŧrková-Ticháčková byly
    transportovány do koncentračního tábora Ravensbrück. Anna Řezníčková byla odtud později
    poslána pro soustavnou sabotáţ přidělených pracovních úkolŧ do Osvětimi, kde 23. září 1944
    zahynula v plynové komoře.56/ Ostatní zatčené ţeny válku přeţily. Ve spojitosti s výsadkem
    Karla Hovŧrky byl 7. října 1941 zatčen i příslušník přerovské městské policie Rajmund
    Polišenský, který o dva měsíce později našel smrt v koncentračním táboře Mauthausen.
    Nabízí se otázka, proč byli přerovští spolupracovníci Karla Hovŧrky popraveni tak
    záhy, kdyţ u ostatních podporovatelŧ parašutistŧ ze SSSR gestapo tímto zpŧsobem
    nepostupovalo. Zdá se, ţe nacisté v souvislosti s tímto rozsudkem stanného soudu uskutečnili
    promyšlenou propagandistickou akci, která měla odradit české obyvatelstvo od podpory
    parašutistŧ. Smrt šesti přerovských odbojářŧ na popravišti měla poslouţit jako „názorný
    příklad“, kam vede podpora „nepřátel Říše“.
    Dne 26. října 1941 se v Českém slově objevila stručná zpráva o trestech pro
    spolupracovníky parašutistŧ, ale bez uvedení jmen. O dva dny později se České slovo
    k tomuto tématu vrátilo článkem „Smrt sabotáţníkŧm“, ve kterém byly rozsudky obsáhle
    komentovány – ale opět bez uvedení bliţších osobních údajŧ postiţených.
    91
    Tento článek se snaţil apelovat zejména na „niţší“ lidské city – ziskuchtivost a strach.
    Obsahoval výzvu obyvatelstvu, aby „ihned učinilo oznámení o všech případech sabotáţe,
    o nichţ se doví, obzvláště však, půjde-li o padákové agenty, které by nepřítel vysadil na území
    protektorátu, aby zde provedli zločinecké atentáty. Na přání budou taková oznámení
    projednávaná důvěrně. Ve všech případech /…/ je zajištěna příslušná odměna.“ V závěru je
    obsaţena nepokrytá hrozba: „Tyto rozsudky nechť jsou důraznou výstrahou všem těm, kdoţ
    nedbají zákonů a nařízení. /…/ Najde-li se lehkomyslník, který by chtěl nějakým způsobem
    sabotáţ podporovat, bude za své činy pykat tak, jako pykali ti, kteří neuposlechli rozumných
    a důrazných výzev.“ 57/
    Rafinovaným prvkem s úmyslem otevřít cestu k případným udáním a nabízejícím
    východisko morálně nepevným je i tato část textu: „Jednoho obţalovaného stanný soud
    osvobodil. Tato osoba sice zprvu rovněţ poskytovala jednomu padákovému agentovi pomoc,
    později však, aniţ byl na ni z třetí strany vykonáván vliv, uznala trestnost svého počínání
    a učinila oznámení bezpečnostním úřadům. Tato skutečnost prokázala rozumné stanovisko
    této osoby, takţe stanný soud mohl samozřejmě vyřknouti osvobozující rozsudek.“ V tomto
    případě se jednalo o propagandistickou polopravdu, protoţe fiktivní předlohou této „osoby“
    byl s největší pravděpodobností jiţ zmíněný přerovský městský stráţník Rajmund
    Polišenský, který byl sice skutečně rozsudkem stanného soudu v Brně osvobozen, ale
    prakticky vzápětí ho gestapo poslalo do koncentračního tábora Mauthausen, v němţ zahynul.
    Čihánkova zrada a následné represivní akce gestapa v Přerově ohrozily i činnost
    výsadku S-1 a narušily jeho místní podporovatelskou síť. Rozruch vyvolaný zatýkáním
    přiměl velitele S-1 Bohuslava Němce k tomu, aby se přemístil z nebezpečné oblasti. Jeho
    přerovští spolupracovníci Bohumil Zedníček a Rudolf Smutek ho proto autem převezli ještě
  2. října 1941 ze Skopalovy vily v Brodku na Tesák k Františku Kubičovi. Ve stejný den byli
    z Kubičova hostince Smutkem a MUDr. Šťastným odvezeni jiţ zmínění angličtí letci Thomas
    Ross a Kenneth Wright.58/
    V Kubičově hostinci Bohuslav Němec získal nový úkryt na následující dny, ale úplně
    tím od sebe nebezpečí neodvrátil. Olomoucké gestapo mělo díky Čihánkovi, který ve své
    výpovědi uvedl i okolnosti setkání s B. Němcem a F. Braunerem 26. září 1941 v Přerově,
    dostatek vodítek k zahájení intenzivního pátrání po členech výsadku S-1. Vyuţilo také
    92
    vzájemného propojení sítě podporovatelŧ Karla Hovŧrky a Němcova výsadku, a protoţe o
    parašutistech NKVD díky Čihánkovi vše podstatné vědělo, orientovalo výslechy zatčených
    spolupracovníkŧ Karla Hovŧrky na výsadek S-1, a to zejména na momentální úkryt
    Bohuslava Němce. Zároveň byl v Přerově nasazen Čihánek jako konfident v roli parašutisty
    hledajícího spojení. Pro gestapo nebylo problémem zjistit, ţe rodiče Bohuslava Němce ţijí
    v Přerově, a Čihánek se tedy zaměřil na ně. Třikrát je navštívil a domáhal se spojení
    s Bohuslavem Němcem a členy jeho podpŧrné sítě. Z údajŧ, které při těchto „návštěvách“
    uváděl, je zřejmé, ţe gestapo v té době uţ znalo pravá jména i oblasti pŧsobení tří členŧ
    výsadku S-1 – B. Němce, F. Ryše a F. Braunera.59/
    Prostřednictvím Čihánka, který
    navštěvoval okruh jejich známých, se gestapo snaţilo vypátrat i úkryt uprchlých manţelŧ
    Dřevojánkových.
    Zpětně lze uţ dnes těţko posoudit, který z vyšetřovacích postupŧ přinesl větší výsledky,
    nicméně v prŧběhu října 1941 došlo k dalšímu prŧlomu gestapa do podporovatelské sítě S-1
    v Přerově. Jiţ bylo zmíněno, ţe 20. října 1941 byl zatčen František Drbal a ve stejný den
    došlo i k zatčení Josefa Riedla staršího, který poskytl úkryt parašutistŧm z S-1 Ryšovi a
    Braunerovi. Společně s dalšími odbojáři byl pak J. Riedl 7. května 1942 popraven
    v Mauthausenu. Zatčeni byli 30. října 1941 i Josef Riedl mladší, Magdaléna Riedlová
    a jejich podnájemník profesor František Dráb. Oba muţi později rovněţ zahynuli
    v Mauthausenu, Magdaléna Riedlová byla během okupace vězněna v koncentračním táboře
    Ravensbrück. Olomouckému gestapu se při vyšetřování spolupracovníkŧ výsadkářŧ podařilo
    zjistit i skutečné jméno parašutisty Františka Ryše, coţ později sehrálo dŧleţitou roli při
    dopadení členŧ výsadku S-1.
    Poté, co se nezdařily Čihánkovy pokusy zjistit prostřednictvím rodičŧ Bohuslava
    Němce pobyt velitele výsadku S-1, bylo přikročeno 2. listopadu 1941 (tj. po dopadení
    B. Němce v Ostravě – viz níţe) i k jejich zatčení. Jan Němec zahynul 21. dubna 1942
    v Mauthausenu, jeho manţelce se podařilo pobyt v koncentračních táborech Ravensbrück
    a Osvětim přeţít.
    Přes rodiče velitele výsadku se tedy gestapu pokročit dále v pátrání nepodařilo, ale
    v ohroţení se Bohuslav Němec ocitl i tím, ţe konfident Ferdinand Čihánek odhalil úlohu
    obchodníka Jana Skopala při podpoře parašutistŧ. Zde se ovšem olomouckému gestapu jeho
    93
    linie pátrání po Bohuslavu Němcovi přetrhla, protoţe J. Skopalovi se podařilo 28. října 1941
    vyhnout zatčení, kdyţ byl ve vlaku varován známým ţelezničářem, ţe na něho v jeho domě
    v Brodku čeká gestapo.
    V následujících měsících se Skopal ukrýval u svých spolupracovníkŧ z odboje v Šišmě
    a v Bystřici pod Hostýnem, a to aţ do poloviny roku 1943, kdy se mu podařilo přejít hranice
    na Slovensko a uniknout z dosahu gestapa. (Jeho podporovatelé v Bystřici pod Hostýnem pak
    v druhé polovině roku 1944 patřili k hlavním podporovatelŧm paravýsadku CLAY.)
    V Bratislavě pak J. Skopal vyuţil spojení, která zde měl přerovský odboj z počátkŧ okupace,
    a pod krycími jmény Rŧţička a Kováč se znovu zapojil do protifašistické činnosti. Gestapo
    po Skopalově útěku zatklo jeho manţelku Marii Skopalovou a pokoušelo se vydírat jejího
    otce. Slibovalo mu, ţe Marii Skopalovou propustí, pokud on pomŧţe Jana Skopala
    dopadnout.60/
    2.6 ÚDER GESTAPA PROTI STRUKTUŘE ÚVODU A MORAVSKÉ PĚTKY
    Skopalovým útěkem na konci října 1941 olomoucké gestapo ztratilo nadějnou moţnost
    vypátrat úkryt Bohuslava Němce. Akutní nebezpečí pro parašutisty a na ně napojené
    odbojové struktury se ale objevilo v tutéţ dobu i z jiné strany. Na přelomu léta a podzimu
    1941 v souvislosti s příchodem Reinharda Heydricha do protektorátu a vyhlášením stanného
    práva zahájilo gestapo v Čechách i na Moravě rozsáhlou a koordinovanou akci proti hnutí
    odporu, a to zejména proti ilegálním organizacím napojeným na ÚVOD, resp. na Moravě na
    Moravskou pětku. Uţ v srpnu 1941 bylo na území protektorátu zatčeno 1278 osob, v září
    1532, v říjnu dokonce 2744 a v listopadu 1564 lidí.61/ Síť ÚVODu byla v podstatě rozbita,
    a to jak v centrech, tak v jednotlivých regionech. Gestapo dopadlo většinu jejich čelných
    představitelŧ a v síti zatýkání uvázl i parašutista František Pavelka, vyslaný na pomoc
    domácímu odboji z Velké Británie (operace PERCENTAGE). Na začátku října 1941 byla
    odhalena v Praze-Jinonicích i vysílací souprava stanice SPARTY I, čímţ došlo k přerušení
    rádiového spojení domácího odboje se zahraničím.
    94
    Souběţně se zatýkáním v Čechách probíhala akce německých bezpečnostních orgánŧ
    i na Moravě proti „Moravské pětce“. Dne 30. září 1941 byl zatčen Václav Bureš, 1. října
    Jaroslav Trumpeš, Jan Florian, 3. října Eduard Berka, Alois Dubač a další. Silně bylo
    postiţeno i ilegální hnutí vysokoškolských profesorŧ, které bylo integrální součástí Moravské
    pětky. Profesor Josef Grňa unikl zatčení 2. října v Ratajích na Kroměříţsku jen s velkou
    dávkou štěstí, z vedoucích představitelŧ Moravské pětky se podařilo uprchnout uţ jen
    Františku Píškovi. Zatýkání postihlo i velké mnoţství odbojových pracovníkŧ v jednotlivých
    moravských regionech.62/
    Ačkoliv se rozbor příčin těchto událostí poněkud vymyká tématu této práce, aspoň
    krátce se mu věnujme. Je zřejmé, ţe předpoklady pro takto rozsáhle koncipovanou policejní
    akci musely být vytvářeny uţ poměrně dlouhou dobu předtím. Zatímco prŧběh vypátrání
    a likvidace praţského centra ÚVODu je v odborné literatuře zevrubně popsán,63/
    v případě
    Moravské pětky zŧstávají některé aspekty jejího rozbití nevyřešeny. Jinak velmi cenné
    historické práce Zdeňka Štěpánka a Františka Vaška k problematice Moravské pětky
    zŧstávají právě v této otázce na pŧli cesty.64/ Za rozhodující příčinu rozbití Moravské pětky
    se v nich povaţuje jiţ zmíněné zatčení Václava Bureše, ke kterému došlo 30. září 1941 na
    základě vytypování osob podezřelých z nepřátelské činnosti. Při tomto zatčení gestapo mělo
    objevit písemné materiály k odbojové práci a poté na základě Burešových výslechŧ dále
    proniknout do ilegální organizace. V další fázi rozbíjení odbojové struktury pak měly sehrát
    rozhodující úlohu zejména obšírné výpovědi zatčeného Jaroslava Trumpeše.
    Ačkoliv jistě nelze význam těchto událostí pro rozbití nejdŧleţitějších moravských
    ilegálních sítí podcenit, vzhledem k razanci a rychlosti úderu gestapa proti vedení Moravské
    pětky hned na přelomu září a října 1941 je zřejmé, ţe nacistické bezpečnostní sloţky musely
    mít určité informace o její personální struktuře a činnosti uţ z předcházející doby. Je moţné
    předpokládat, ţe v tomto ohledu sehrála rozhodující úlohu „volavčí síť“ brněnského gestapa,
    která začala vznikat uţ v prŧběhu roku 1940. Do této falešné ilegální organizace byli
    zapojeni někteří bývalí ilegální pracovníci, kteří se po svém zatčení rozhodli pracovat pro
    gestapo. Jedním z nejvýznamnějších „es“ této volavčí sítě byl rotmistr Viktor Ryšánek,
    bývalý pobočník velitele Obrany národa v kraji Brno-město. Mezi další konfidenty patřili
    Karel Paprskář, pplk. Stanislav Jizera, Josef Navrátil a další. Gestapo vyslalo do této sítě
    95
    i své přímé kádrové pracovníky, kteří dokonale ovládali češtinu a vystupovali v roli
    odbojových pracovníkŧ. Kvŧli zvýšení věrohodnosti byli do této organizace zapojeni vedle
    konfidentŧ i čestní vlastenci, kteří neměli tušení o jejím skutečném poslání. Tato volavčí síť,
    která postupně pokrývala značnou část Moravy, fungovala od léta roku 1942 pod krytím
    obchodní firmy Erlan v Brně v Jánské ulici.65/
    I kdyţ přímé dŧkazy o infiltraci jednotlivých sloţek Moravské pětky agenty gestapa
    bude snad moţné dohledat v pramenném materiálu, lze i nyní moţné uvést řadu indicií, které
    tuto hypotézu potvrzují. Především je třeba upozornit na fakt, ţe volavčí síť gestapa byla
    pŧvodně „nalepena“ zejména na pŧvodní strukturu Obrany národa z roku 1939. A právě na
    tuto pŧvodní strukturu ON do značné míry personálně navazovaly jednotlivé sloţky
    Moravské pětky, zejména pak skupina vedená Jaroslavem Trumpešem a Františkem
    Bednářem, ale i skupina Václava Bureše a Františka Píška. Kupř. Jaroslav Trumpeš a Václav
    Bureš patřili v pŧvodní struktuře Obrany národa z roku 1939 k dŧstojníkŧm přiděleným ke
    krajskému velitelství Obrany národa Brno-město – stejně jako konfident V. Ryšánek. Alois
    Dubač – další významný představitel Moravské pětky – patřil k dŧstojníkŧm přiděleným ke
    krajskému velitelství ON Brno-venkov.66/

Jiným dŧkazem o proniknutí agentŧ gestapa do struktury Moravské pětky
(v terminologii gestapa také Nové civilní odbojové hnutí nebo Národní odboj) by mohla být
skutečnost, ţe o existenci této odbojové skupiny na Ostravsku informoval úředníky
ostravského gestapa začátkem října 1941 kriminální rada Ewald Taudt, vedoucí
zpravodajského referátu N, který měl na starosti řízení „volavčí sítě“. Taudtem vedená
skupina brněnského gestapa provedla na Ostravsku v této záleţitosti také první zatčení a aţ
poté předala vyšetřování ostravské sluţebně.67/
Konečně je zde i svědectví člena Trumpešovy odbojové organizace Dominika Černého,
který se po svém zatčení 12. června 1942 setkal při vyšetřování s úředníkem gestapa Karlem
Wochianem, brněnským Němcem. Podle Černého svědectví se právě Wochian měl zúčastnit
porady dŧvěrníkŧ Trumpešovy organizace, která se uskutečnila v březnu 1941 v bytě řezníka
Ladislava Horáka v Brně-Ţabovřeskách. (Podle téhoţ svědectví měl Wochian před válkou
pracovat v české policii pod jménem Karel Vlček, do Obrany národa ho měl přivést přímo
Jaroslav Trumpeš a Wochian měl v odboji vystupovat pod krycím jménem „Brňák“.) 68/
96
Pokud tedy přijmeme hypotézu o proniknutí konfidentŧ gestapa do struktury Moravské
pětky, pak lze rekonstruovat postup brněnské řídicí ústředny gestapa následovně: Díky
„volavčí síti“ se brněnskému gestapu podařilo – pravděpodobně uţ v prŧběhu roku 1940 –
proniknout do Trumpešovy ilegální organizace, která byla z částí Moravské pětky
nejpočetnější a opírala se personálně nejvíce o strukturu Obrany národa z roku 1939.
V souladu s novou taktikou, která před okamţitým represivním zásahem preferovala spíše
dlouhodobější sledování a snahu o kontrolu odbojových organizací, ovšem gestapo s úderem
vyčkávalo. (Jiný postup ovšem zvolilo proti regenerující se vojenské sloţce pŧvodní
moravské Obrany národa, kterou povaţovalo pravděpodobně aktuálně za nebezpečnější,
a proto ji postihovalo opakovaným zatýkáním.) Díky vzájemnému propojování
a sjednocování hlavních moravských odbojových organizací na jaře 1941 se pak do zorného
pole nacistických agentŧ dostali i představitelé dalších sloţek Moravské pětky, tj. např.
Václav Bureš nebo Josef Grňa.
Je těţké říci, kdy gestapo pŧvodně plánovalo přejít od sledování a sbírání informací
k hromadné zatýkací akci, v kaţdém případě o skutečném datu úderu rozhodly zejména
vnější okolnosti – tj. příchod R. Heydricha do protektorátu na konci září 1941 a jeho záměr
zlomit odbojové hnutí a zastrašit český národ. Čistě policejní záměry okupačních
bezpečnostních sloţek se tak musely podřídit politickým plánŧm nacistických špiček
v protektorátu.
Logickým prvním cílem zatýkání se nejdříve stali zjištění vedoucí představitelé
Moravské pětky, kteří byli nejvíce zasvěceni do odbojových vazeb a personálií. Gestapo
samozřejmě vědělo, ţe nejúčinnějším zpŧsobem, jak postihnout ilegální síť, je zasáhnout ji
shora, tj. od její řídicí sloţky. Díky vyšetřování na této úrovni pak bylo moţné eventuálně
dále proniknout k místním skupinám v jednotlivých regionech.
97
2.7 DOPADENÍ PARAŠUTISTŮ A ROZBITÍ JEJICH
PODPOROVATELSKÝCH SÍTÍ
Po zatčení Jaroslava Trumpeše zachytilo gestapo také stopu pobytu členŧ výsadku
S-1 na Ostravsku, protoţe Trumpeš se předtím ve Frýdku setkal s parašutistou Františkem
Ryšem. Výslechy zatčených členŧ ostravského odboje Jana Beránka, Eduarda Juštíka
a Josefa Drahného přinesly další údaje o výsadku S-1, ale ne to, co gestapo nejvíce
potřebovalo – momentální místa úkrytu parašutistŧ. Nit pátrání se přetrhla tím, ţe Josef
Drahný spáchal na gestapu sebevraţdu a Ladislav Věchet, u něhoţ se Trumpeš setkal
s Ryšem, určitou dobu unikal zatčení. Gestapu nezbývalo neţ se zaměřit na vypátrání dalších
osob, které přišly s parašutisty do kontaktu.
Jak uţ bylo uvedeno, přesunul se Bohuslav Němec 1. října 1941 po akci gestapa proti
Karlu Hovŧrkovi a jeho přerovským spolupracovníkŧm do hostince Františka Kubiče na
Tesáku v Hostýnských horách. Domluvil si s ním desetidenní pobyt, ale nakonec zde zŧstal
mnohem kratší dobu, protoţe se vynořilo nové nebezpečí. V Kubičově hostinci se totiţ
objevilo několik členŧ německé ochranné policie, kteří informovali Kubiče, ţe zde hodlají
zřídit své stálé stanoviště. Ještě nebezpečnější bylo, ţe společně s policisty přišel i přerovský
kolaborant Vladimír Brázda, který z předválečného období Bohuslava Němce znal. Kubič
odvrátil nebezpečí tím, ţe ukryl Bohuslava Němce do svého soukromého bytu. Bylo ale
jasné, ţe parašutista musí z Tesáku pryč.
Tato epizoda měla mít po válce zajímavou dohru. Při vyšetřování v Přerově prohlásil
člen gestapa Bohumil Loibner, ţe Vladimír Brázda byl na Tesák poslán, aby po Bohuslavu
Němcovi pátral. Tuto svoji výpověď ale při předvedení před vyšetřovacího soudce
v Olomouci prohlásil za nepravdivou. Jaký konkrétní dŧvod ale tato manipulace mohla mít,
zŧstává nejasné. V kaţdém případě se Vladimír Brázda, typ deklasovaného jedince, který s
nacisty spolupracoval z existenčních dŧvodŧ, dal jen obtíţně pouţít pro podobné účely.
Příčinou bylo kromě nevhodných povahových vlastností i to, ţe jeho kolaborace byla
všeobecně známa a přerovští odbojáři se postarali, aby na něj v tomto smyslu upozornilo
i české vysílání londýnského rozhlasu.
98
Krátce před svým odchodem z oblasti střední Moravy se Bohuslav Němec ještě
zdrţoval ve víkendové chatě přerovského lékaře MUDr. Václava Skaláka na Vičanově
v Hostýnských horách. Ta – stejně jako Kubičŧv hostinec – slouţila k ukrývání osob
přepravovaných odbojem za hranice, mj. se zde rovněţ ukrývali oba angličtí letci. Majitel
chaty MUDr. Václav Skalák, lékařská kapacita na vnitřní choroby, byl – jak uţ bylo uvedeno
výše – angaţován v odbojové činnosti v Přerově a měl po své profesní linii i přímé napojení
na brněnskou skupinu Jaroslava Trumpeše, konkrétně na její lékařskou sekci vedenou MUDr.
Janem Florianem.69/
Pobyt ve Skalákově chatě na Vičanově byl ovšem jen provizorním krátkodobým
řešením a Bohuslav Němec se ze střední Moravy, kde mu hrozilo nebezpečí, přesunul do
Ostravy. Zde mu členové místní odbojové skupiny napojené na Jaroslava Trumpeše opatřili
další úkryty. Gestapo ovšem v prŧběhu října 1941 postupně ostravskou skupinu Trumpešovy
organizace rozbíjelo, čímţ likvidovalo i opěrné body výsadku S-1 v tomto regionu. Přes
veškeré úsilí se mu ale nepodařilo tímto zpŧsobem dopadnout samotné výsadkáře. Úspěch
gestapu nakonec přineslo aţ vyuţití poznatkŧ jeho olomoucké sluţebny ve spojení s tím, ţe
parašutisté hledali po seskoku pomoc i v okruhu svých příbuzných.
Olomoucká sluţebna gestapa zjistila díky konfidentské činnosti Ferdinanda Čihánka
a při výsleších zatčených přerovských spolupracovníkŧ výsadkářŧ skutečnou totoţnost
parašutistŧ S-1 a předala tyto údaje i do Ostravy, v níţ ţili rodinní příslušníci četaře Františka
Ryše. Bratra Františka Ryše Rudolfa, který s výsadkem S-1 příleţitostně spolupracoval, se
pak podařilo ostravským gestapákŧm zlomit a přinutit ke spolupráci. Rudolf Ryš poté

  1. listopadu 1941 vydal na ilegální schŧzce v ostravské kavárně Fénix ostravskému gestapu
    Bohuslava Němce a 4. listopadu v další ostravské kavárně Elektra i Františka Braunera. Třetí
    člen výsadku Jan Kasík byl Rudolfem Ryšem vylákán z Otrokovic, kde se ukrýval, do
    Ostravy a při cestě vlakem ho gestapo v Přerově zatklo. Na rozdíl od svých druhŧ, kteří
    museli být přinuceni k výpovědím pomocí brutálních výslechových metod, Kasík se rozhodl
    zachránit si ţivot dobrovolným přechodem na druhou stranu fronty a stal se ochotným
    spolupracovníkem gestapa.70/
    Členové ostravského gestapa poté přinutili zatčené parašutisty k rozsáhlým výpovědím,
    díky nimţ získali přehled o jejich podpŧrné síti na Brněnsku, Ostravsku, Přerovsku,
    99
    Kroměříţsku a Uherskobrodsku. Hromadný zásah proti spolupracovníkŧm výsadku ale byl
    ještě odloţen, protoţe gestapo chtělo nejprve dopadnout klíčovou osobu výsadku – šifranta
    Františka Ryše. (I s ním byl v této době jeho bratr Rudolf Ryš v kontaktu, ale gestapu to
    neoznámil, coţ se mu později mělo stát osudné.) Přes veškerou snahu členŧ gestapa i jejich
    novopečeného konfidenta Jana Kasíka se ale Františka Ryše dopadnout nepodařilo. Proto
    bylo v Přerově na koordinační poradě olomoucké, ostravské a přerovské sluţebny gestapa
    s řídicí brněnskou ústřednou rozhodnuto ukončit policejní hru a zajistit všechny doposud
    nezatčené osoby spjaté s podporou výsadkŧ NKVD i S-1.71/
    Termín hromadné zatýkací akce byl určen na 26. listopad 1941, okruh výsadku Karla
    Hovŧrky měla na starosti olomoucká sluţebna gestapa, spolupracovníky S-1 sluţebna
    ostravská. Rozsah této akce byl poměrně značný, jen podle závěrečné zprávy ostravské
    sluţebny z 10. prosince 1941 bylo v souvislosti s výsadkem S-1 vyšetřováno celkem 66 osob
    a z toho bylo 42 postaveno před stanný soud.72/ Šlo o spolupracovníky parašutistŧ
    z Ostravska, Přerovska, Brněnska a Kroměříţska. Na zatýkání se podíleli i členové přerovské
    a brněnské sluţebny gestapa.
    Na Přerovsku byli na konci listopadu 1941 zatčeni za podporu výsadku S-1 poštovní
    úředník Oldřich Pour, ředitel přerovské pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček
    a prodavač Oldřich Hanzlík, přes kterého se pŧvodně Bohuslav Němec spojil s okruhem
    svých příbuzných a který i poté představoval příleţitostný kontaktní bod mezi jednotlivými
    parašutisty výsadku S-1. (Hanzlík byl ale posléze pro malou závaţnost svého „provinění“
    propuštěn.) Poměrně malý rozsah této zatýkací akce na Přerovsku ve srovnání s jinými
    moravskými regiony, v nichţ parašutisté ze SSSR pŧsobili, byl dán zejména tím, ţe většinu
    zjištěných spolupracovníkŧ parašutistŧ z Přerovska gestapo uţ zatklo v prŧběhu října a na
    počátku listopadu 1941, resp. se jim podařilo zmizet v ilegalitě (viz manţelé Dřevojánkovi,
    Jan Skopal).
    Úder proti podpŧrným sítím výsadkářŧ se překrýval s dalšími policejními akcemi
    gestapa. V Přerově došlo uţ 6. listopadu 1941 k zatčení jednoho z hlavních místních
    ilegálních pracovníkŧ poštovní sítě PVVZ – Rudolfa Smutka. Jeho zadrţení a uvěznění ale
    bezprostředně nesouviselo s případem parašutistŧ ze SSSR, nýbrţ s odhalením
    převaděčského kanálu ÚVODu na Slovensko. Jak jiţ bylo zmíněno v 1. kapitole, dne
    100
  2. října 1941 provedlo gestapo zatýkací akci v jihomoravském Lipově, který byl dŧleţitým
    výchozím bodem ilegálních přechodŧ hranic na Slovensko. Do rukou nacistických
    bezpečnostních sloţek tehdy padl i rotmistr František Janík a následně gestapo odhalilo
    i účast Rudolfa Smutka v odbojovém hnutí. Smutkovo další vyšetřování pak ale probíhalo
    zejména v souvislosti se záleţitostí podpory parašutistŧ.
    Některým odbojářŧm se podařilo na konci listopadu 1941 hrozícímu zatčení uniknout.
    Patřil mezi ně zahradník Rajmund Navrátil, kojetínský spolupracovník Hovŧrkova výsadku,
    který se při zatýkací akce gestapa 26. listopadu 1941 nezdrţoval v místě svého bydliště, ale
    pobýval z rodinných dŧvodŧ v Brně. Zde byl telefonicky varován svou manţelkou, ţe ho
    hledá gestapo, uprchl a v následujících měsících se ukrýval na rŧzných místech Moravy
    i Čech. Po atentátu na Heydricha obnovilo gestapo vyšetřování Navrátilova útěku a podařilo
    se mu odhalit některé osoby, které mu při jeho útěku pomáhaly, byly s ním ve spojení nebo
    mu poskytovaly úkryt. Na popravištích v Kounicových kolejích a Táboře bylo v souvislosti
    s touto záleţitostí usmrceno v období 2. stanného práva deset osob včetně Navrátilovy
    nevlastní matky, bratra a bývalé manţelky.73/
    Samotnému Rajmundu Navrátilovi se dařilo unikat aţ do října 1943, kdy byl na
    základě udání zatčen v Kloboukách u Brna. Po jeho dopadení a výsleších pak bylo provedeno
    další rozsáhlé zatýkání jeho podporovatelŧ, z nichţ třicet stanulo společně s R. Navrátilem
    v únoru 1944 před nacistickým Zvláštním soudem v Brně. Většině obţalovaných byly určeny
    dlouholeté tresty vězení a čtyři – Rajmund Navrátil, Bohumil Venclík, Jan Rumplík a
    František Vrána – byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 26. května 1944 v Praze na
    Pankráci.74/
    Uniknout zatčení v listopadu 1941 se podařilo i hostinskému Františku Kubičovi,
    kterého upozornil MUDr. Václav Skalák, jenţ měl přímé kontakty na brněnské odbojové
    skupiny, ţe v Brně i jinde probíhá zatýkání a ţe je prozrazeno i spojení s parašutisty. Z tohoto
    dŧvodu František Kubič uţ kolem 20. listopadu 1941 zmizel ze svého bydliště a ukrýval se
    v okolí Bystřice pod Hostýnem. Gestapo 26. listopadu prohledalo hostinec na Tesáku a zatklo
    jeho manţelku Marii Kubičovou, ale po určité době ji propustilo.75/
    Konečně přes veškeré úsilí gestapa dlouho unikal i parašutista František Ryš, kterému
    se podařilo udrţet se v ilegalitě aţ do května 1942. Jeho základnou bylo nyní zejména Brno,
    101
    kde se snaţil pokračovat v odbojové činnosti, ale jeho moţnosti byly po dopadení jeho druhŧ
    a likvidaci sítě spolupracovníkŧ uţ značně omezené.
    K zatčení Františka Ryše došlo 12. května 1942 v Brně na Kolišti, kde se náhodně
    setkal s Rudolfem Mišutkou, svým známým z internace v SSSR. Rudolf Mišutka byl v srpnu
    1941 vysazen jako člen jednoho z výsadkŧ NKVD, určených pro Slovensko. Po svém
    zatčení na území Polska se stal konfidentem brněnského gestapa s krycím číslem B-41. Při
    svém náhodném setkání s Františkem Ryšem v Brně na něho upozornil příslušníky
    brněnského gestapa Hintzeho a Königa, kteří parašutistu zatkli.76/
    Při jeho výsleších vyšlo najevo, ţe Rudolf Ryš byl tajně bez vědomí gestapa se svým
    bratrem v kontaktu. Tato „zrada“ musela být samozřejmě potrestána, a proto byl Rudolf Ryš
  3. května 1942 popraven v Kounicových kolejích v rámci represí po atentátu na Heydricha.
    Ve stejný den byl v Brně zastřelen i četař František Ryš a jeho manţelka Anna. Během
    heydrichiády byla rovněţ popravena i řada Ryšových brněnských spolupracovníkŧ ze
    závěrečného období jeho činnosti, např. členové rodin Zelcových a Kluchových.
    V polovině prosince 1941 následoval po listopadovém zatýkání další úder odbojovým
    sítím na střední Moravě. V Přerově byl uţ 12. prosince 1941 zatčen MUDr. Václav Skalák.
    Jeho zatčení souviselo s vyšetřováním brněnské odbojové skupiny vedené Janem Florianem,
    která byla napojena na Moravskou pětku. V prŧběhu prosince gestapo likvidovalo i pŧvodní
    síť PVVZ na Přerovsku, Prostějovsku a Olomoucku. V Přerově tak byli zatčeni 16. prosince
    1941 Karel Smělík a následujícího dne i Rŧţena Stoklásková. K tomuto rozbití buněk PVVZ
    na střední Moravě došlo v přímé souvislosti s dopadením „řídicího orgánu“ této sítě
    Volfganga Jankovce, které proběhlo 10. prosince 1941. Gestapu se přitom dostala do rukou
    i situační zpravodajská hlášení, která členové odbojových buněk ze střední Moravy
    Jankovcovi předávali nebo zasílali. Tato konspirační neopatrnost tak gestapu ulehčila
    vypátrání členŧ této zpravodajské sítě a jejich usvědčování.77/
    Někdy v prŧběhu roku 1942
    vyhotovilo gestapo organizační schéma ÚVODu na Moravě, v němţ jsou u Přerova uvedena
    jména Marie Dřevojánkové, Karla Smělíka a Rŧţeny Stokláskové. 78/
    102
    2.8 HROMADNÁ POPRAVA V MAUTHAUSENU
    Zatčení členové přerovských odbojových skupin byli společně s dalšími moravskými
    odbojáři souzeni v prŧběhu prosince 1941 a ledna 1942 stanným soudem v Brně. Dne 22.
    prosince 1941 byli k trestu smrti společně s dopadenými parašutisty výsadkŧ NKVD a S-1 a
    řadou jejich podporovatelŧ z rŧzných moravských regionŧ (celkem 34 osob) odsouzeni i
    přerovští poštovní úředníci Oldřich Pour a Rudolf Smutek, kominický mistr Josef Riedl a
    ředitel přerovské pobočky Moravské banky Bohumil Zedníček. MUDr. Václav Skalák byl
    společně s dalšími členy Florianovy skupiny souzen 13. ledna 1942, v jeho případě zněl
    rozsudek „jen“ na předání gestapu, tj. transport do koncentračního tábora. Společně s ním
    bylo 13. ledna odsouzeno k smrti 15 osob, zejména z řad brněnských vysokoškolských
    profesorŧ. Karel Smělík byl odsouzen k trestu smrti 20. ledna 1942 spolu s dalšími 23
    odbojáři z PVVZ, Obrany národa, Moravské pětky a ilegální KSČ.
    Rozsudky smrti v těchto případech nebyly vykonány okamţitě, ale skupiny
    odsouzených byly na základě zvláštního příkazu SS-Obersturmbannführera Wilhelma
    Nölleho, vedoucího brněnské řídicí úřadovny gestapa, poslány v několika transportech do
    koncentračního tábora Mauthausen a zde izolovány od ostatních vězňŧ. Schválení popravy si
    vyhradil přímo zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Likvidační podmínky
    Mauthausenu si brzy vyţádaly řadu obětí i mezi těmi „šťastnějšími“ vězni, jimţ nebyl
    stanným soudem ani trest smrti pŧvodně přiřčen. Tak zde v prŧběhu dubna 1942 zahynuli
    vedle mnoha dalších i Josef Riedl mladší (3. dubna), profesor František Dráb (16. dubna),
    otec parašutisty Bohuslava Němce Jan Němec (21. dubna) a MUDr. Václav Skalák
    (27. dubna).
    Tyto tragédie byly ale jen předehrou k 7. květnu 1942, kdy došlo k hromadné popravě
    72 příslušníkŧ moravského odboje, kteří byli odsouzeni k trestu smrti brněnským stanným
    soudem. Exekuci, provedené kulomety, ke které došlo u stěny mauthausenského
    kamenolomu, velel SS-Hauptsturmführer Georg Bachmayer. Mezi popravenými bylo třicet
    tři parašutistŧ ze SSSR a jejich spolupracovníkŧ, dále členové středomoravské sítě PVVZ
    (mj. Vojtěch Outrata, Josef Teplý, Ferdinand Barták, František Vetešník), příslušníci Obrany
    národa z Ostravska (Jan Beránek, Eduard Juštík, Ladislav Věchet) a účastníci odbojového
    103
    hnutí v Olomouci (František Krátký, Otakar Kořínek, Antonín Látal). Nacisté si také vyřídili
    účty i s řadou příslušníkŧ české inteligence, kterou oprávněně povaţovali za
    „nenapravitelnou vŧdčí vrstvu“ národa, a u stěny mauthausenského kamenolomu zemřeli
    profesoři brněnských vysokýh škol MUDr. Karel Hora, MUDr. Jan Florian, RNDr. Antonín
    Šimek a inţenýr Vladimír Němec.79/
    Mezi oběťmi této exekuce byli také Přerované Karel Smělík, Josef Riedl, Bohuslav
    Němec, Bohumil Zedníček, Oldřich Pour a Rudolf Smutek. Rŧţena Stoklásková byla
    popravena v Kounicových kolejích 10. června 1942 v prŧběhu 2. stanného práva. Ve
    zdŧvodnění jejího rozsudku je uvedeno, ţe „udrţovala spojení s policejně nehlášenými
    osobami, které mají účast na činech nepřátelských říši, a poskytovala jim úkryt“.80/
    Hromadnou popravou v Mauthausenu v květnu 1942 se v podstatě uzavřela historie
    parašutistických výsadkŧ, které byly vyslány na naše území ze SSSR v létě 1941. Z hlediska
    protektorátu nebo úţeji Moravy šlo o významnou kapitolu, která takto byla hodnocena
    i vysokými nacistickými představiteli. Dŧkazem je mj. Heydrichŧv telegram říšskému
    ministru H.H. Lammersovi z 9. října 1941, ve kterém se objevuje informace o seskoku devíti
    parašutistŧ ze SSSR dne 31. srpna u Varšavy, kteří měli pŧsobit v českých zemích.81/
    2.9 EPILOG ČINNOSTI PVVZ A DRUHÉ STANNÉ PRÁVO
    Události 1. stanného práva znamenaly rozbití nebo výrazné oslabení hlavních
    organizací českého národního odboje napojených na ÚVOD. To mj. přineslo i ztíţení pozice
    paravýsadkŧ přicházejících do protektorátu na přelomu let 1941 a 1942, protoţe jejich
    kontaktní adresy často patřily lidem, kteří byli gestapem zatčeni právě v rámci likvidace sítí
    napojených na ÚVOD. Tento fakt v řadě případŧ negativně ovlivnil úspěšnost jednotlivých
    paraskupin. Na střední Moravě se to konkrétně projevilo u tříčlenného výsadku BIVOUAC,
    který seskočil v noci z 27. na 28. dubna 1942 v křivoklátských lesích ve sloţení rotný
    František Pospíšil, rotný Jindřich Čoupek a desátník aspirant Libor Zapletal.
    Mezi úkoly tohoto desantu patřila i diverzní akce na přerovském ţelezničním uzlu.
    Parašutisté proto dostali před odletem adresu přerovského ţelezničáře Karla Smělíka, který
    104
    jim měl umoţnit uskutečnění tohoto úkolu. Kdyţ se na konci dubna 1942 skutečně na
    Smělíkovu adresu obrátili, zjistili, ţe byl uţ takřka před pěti měsíci zatčen. Tím bylo splnění
    jejich poslání znemoţněno a parašutisté Přerov okamţitě opustili.82/
    Co se týče pŧsobení dalších parašutistických desantŧ ze Západu v tomto období na
    střední Moravě, zasahovala sem zejména činnost úspěšného výsadku SILVER A, který ve
    sloţení nadporučík Alfréd Bartoš, rotný Josef Valčík a svobodník Jiří Potŧček přistál v noci
    z 28. na 29. prosince u Senice v okrese Nymburk a jehoţ vysílačka LIBUŠE udrţovala od
    ledna do června roku 1942 spojení mezi domácím odbojem a Londýnem. Pro SILVER A
    pracoval mj. i poručík Otto Kacetl z Hranic, který byl velitelem SILVERU A Alfrédem
    Bartošem pověřen organizováním zpravodajské a podpŧrné činnosti na východní Moravě.
    Parašutisté dokonce za Kacetlovy pomoci plánovali svŧj pozdější přesun do prostoru Beskyd,
    k čemuţ ale nakonec nedošlo.83/
    Údery gestapa na podzim 1941 přeţila z přerovských odbojových struktur napojených
    na ÚVOD ilegální poštovní skupina, která ale utrpěla váţné ztráty (viz zatčení Oldřicha
    Poura a Rudolfa Smutka). Vzhledem k přerušení rádiového spojení se zahraničím a rozbití
    hlavních odbojových center se neodhalení pracovníci poštovních odbojových skupin v tomto
    období zaměřovali zejména na podpŧrnou činnost ve prospěch skrývajících se ilegálních
    pracovníkŧ, resp. rodin zatčených a popravených. Gestapo ovšem systematickým
    vyšetřováním postupně odhalovalo jednotlivé články narušené odbojové sítě a zatýkáním je
    likvidovalo. Podle svědectví Antonína Česala aktivní činnost poštovní odbojové skupiny
    v Přerově ustala v březnu 1942.84/

Postupně také došlo k zatýkání jednotlivých členŧ skupiny. Antonín Česal, poštovní
tajemník z přerovského poštovního úřadu č. 2 (nádraţní pošta), byl zatčen 1. července 1942
a poté 11 měsícŧ vyšetřován v Kounicových kolejích. Nacistický Vrchní zemský soud
v Breslau jej odsoudil k pěti letŧm káznice. Antonín Česal se ale nakonec dočkal konce války
a v dubnu 1945 byl v Creussenu osvobozen americkou armádou. Zatčení Josefa Hladila,
vrchního poštovního tajemníka z přerovského poštovního úřadu č. 1 (Přerov-město),
proběhlo 23. července 1942. I on byl aţ do konce okupace vězněn v nacistických káznicích.
K zatýkání došlo i na dalších poštovních úřadech na Moravě – v Moravských Budějovicích
(Josef Sochr), Zlíně (Vladimír Hrazdil), Hodoníně (Klement Michalík) a jinde. Aţ 16. října
105
1943 byl zatčen Otto Weigl, vrchní poštovní tajemník v Přerově. Josef Tuschl, naposledy
vrchní poštovní tajemník na poště Praha 7, který byl přímo zapojen do činnosti přerovské
poštovní skupiny, byl zatčen 13. dubna 1943, odsouzen 8. srpna 1944 Lidovým soudním
dvorem v Berlíně pro velezradu k trestu smrti a 24. října téhoţ roku popraven
v Brandenburgu.85/
Dne 27. května 1942 uskutečnili parašutisté výsadkové skupiny Anthropoid ve
spolupráci s členy domácího odboje atentát na zastupujícího říšského protektora
R. Heydricha. Atentát a následné vyhlášení 2. stanného práva vyvolaly horečnou aktivitu
nacistických bezpečnostních sloţek. Kromě přímého úsilí o vypátrání pachatelŧ atentátu lze
v tehdejší činnosti gestapa vysledovat i další linie, které vyplývaly z celkové koncepce
nacistické politiky v období heydrichiády. Je zřejmé, ţe velkou úlohu přitom sehrával tlak ze
strany nacistických špiček. Úkolem gestapa měl být za dané situace mj. drtivý zásah proti
českému odboji a rychlé „opatření“ vhodných obětí, jejichţ exemplární potrestání stannými
soudy by zastrašilo celou českou společnost. Stejně jako v případě 1. stanného práva tak
byly čistě policejní záměry podřízeny širším politickým cílŧm.
Oproti situaci před vyhlášením 1. stanného práva byla ovšem v květnu 1942 na Moravě
poněkud jiná situace – gestapu chyběly informace o nejdŧleţitějších odbojových strukturách,
které zde v této době pŧsobily.86/
Za těchto okolností se gestapo mj. vracelo k vyšetřování případŧ, které zŧstávaly
nedořešené z minulého období. Šlo zejména o záleţitosti odbojových pracovníkŧ, kterým se
podařilo uprchnout před zatčením. Jiţ byl zmíněn případ kojetínského zahradníka Rajmunda
Navrátila, uprchlého na konci listopadu 1941, jehoţ podporovatelé včetně jeho bývalé
manţelky, nevlastní matky a bratra byli odhaleni v prŧběhu 2. stanného práva a následně
popraveni v Brně a Táboře.
Druhou obdobnou záleţitostí vztahující se k Přerovsku byl případ manţelŧ
Dřevojánkových. Jak uţ bylo uvedeno výše, Dřevojánkovým se podařilo uprchnout z dosahu
gestapa na začátku října 1941 po smrti parašutisty NKVD Karla Hovŧrky a zatýkání v jeho
přerovské podporovatelské síti. Marie Dřevojánková se několik prvních dní ukrývala
v Přerově a v nedalekém Újezdci u svých známých a pak se přemístila k Aloisu Pliskovi do
Týna nad Bečvou. Její manţel Josef Dřevojánek se zpočátku skrýval u rodiny Kovářovy
106
v Prţně u Vsetína a pak se uţ společně se svou manţelkou uchýlili do Trojanovic, v nichţ
dva týdny bydleli pod cizím jménem u rodiny Bláhovy. Sestra Marie Dřevojánkové Hermína
Lančíková (manţelka Františka Lančíka) jim pak opatřila nový úkryt u dělníka Josefa Šimka
v Podhradní Lhotě, u něhoţ se Dřevojánkovi zdrţovali aţ do začátku prosince 1941. Pokusili
se také zmást pátrání gestapa tím, ţe přes Hermínu Lančíkovou poslali ze Slovenska dopis
svým rodičŧm, který měl navodit dojem, ţe uţ uprchli z protektorátu.87/
Z Podhradní Lhoty přešli Dřevojánkovi do Lešné (v okrese Vsetín), kde se u hostinské
Jany Kopečkové ukrývali do poloviny února 1942. Z Lešné se pak přemístili do Čeladné do
domu manţelŧ Aloise a Amálie Tkáčových, u nichţ vystupovali pod falešným jménem
Šálkovi. (Jejich přesun do Čeladné zajistil Oto Koblovský, významný představitel odbojové
organizace Lvice, který v předcházejícím období se skupinou PVVZ v Přerově aktivně
spolupracoval.) O zásobování Dřevojánkových se mj. staral učitel a obecní tajemník z Lešné
Zdeněk Nachmiler, který jim opatřoval přídělové lístky na jídlo. (I Zdeněk Nachmiler byl uţ
od počátku nacistické okupace výrazně zapojen do ilegální činnosti spjaté s přerovskými
odbojovými skupinami PVVZ.) V polovině března 1942 Dřevojánkovi kvŧli bezpečnosti
opět změnili úkryt a přemístili se zpět do Lešné k Janě Kopečkové, která projevovala velkou
obětavost při jejich ukrývání a zásobování. Asi po třech týdnech se ale vrátili zpět
k Tkáčovým do Čeladné, u nichţ zŧstali aţ do osudného 26. května 1942.
Zdá se, ţe po určité době polevila u manţelŧ Dřevojánkových opatrnost, protoţe řada
jejich příbuzných a spolupracovníkŧ věděla, kde se ukrývají, a dokonce je v Čeladné
navštívila, někteří i opakovaně. Podle pozdějšího zjištění gestapa šlo konkrétně o jejich
synovce Josefa Hrabovského, sestru Marie Dřevojánkové Věru Dvořákovou a přerovskou
učitelku Annu Šimkovou, která Dřevojánkovým poskytovala během jejich skrývání finanční
prostředky.88/
K vypátrání manţelŧ Dřevojánkových nakonec rozhodující měrou přispěla
systematičnost v práci nacistických bezpečnostních sloţek. Gestapo nasadilo na jejich stopu
svého konfidenta Ferdinanda Čihánka a snaţilo se zjistit jejich úkryt i při výsleších
zatčených přerovských odbojářŧ. Kdyţ tyto „tradiční“ postupy neuspěly, provedli příslušníci
gestapa někdy v prŧběhu května 1942 dŧkladnou prohlídku v přerovském bytě
Dřevojánkových. Při ní nalezli písemný materiál k odbojové činnosti – texty určené pro
107
vysílací stanici, kterou přerovská odbojová skupina zkonstruovala a provozovala. Do centra
pozornosti gestapa se tak dostal Josef Hrabovský, synovec Dřevojánkových, který s nimi aţ
do jejich útěku v bytě bydlel. Hrabovský byl zatčen a podroben mimořádně brutálnímu
výslechu, při němţ gestapo zjistilo úkryt manţelŧ Dřevojánkových a 26. května 1942 je
v Čeladné u Tkáčových dopadlo.89/
Po následném vyšetřování pak byli zatčeni i jejich přechovávatelé, rodinní příslušníci
a spolupracovníci, kteří s nimi byli po jejich útěku v kontaktu. Gestapu se mj. podařilo zjistit,
ţe tajná radiostanice vysílala z bytu Hermíny Lančíkové a na zajišťování jejího provozu se
podíleli Antonín Zahradníček, Jaroslav Podzemný, Jan Polách a manţelé Dřevojánkovi.90/
Marie Dřevojánková, v níţ gestapáci tušili jednu z hlavních osobností přerovského odboje,
projevila i v této tragické situaci velkou statečnost a odmítla při vyšetřování uvést jména
dalších osob, které s ní v ilegální činnosti spolupracovaly. Díky tomu mj. unikli zatčení
někteří další pracovníci Středomoravských elektráren, kteří byli také do odbojové činnosti
zapojeni.
K těmto událostem došlo v době vyhlášení druhého stanného práva po atentátu na
Heydricha. Gestapo dalo před dŧkladným vyšetřováním přednost rychlému předání
zatčených stannému soudu v Brně, který většinu zúčastněných odsoudil k trestu smrti. Dne

  1. června 1942 stanuli před popravčí četou v Kounicových kolejích manţelé Dřevojánkovi,
    Josef Hrabovský, Jana Kopečková, Alois Pliska a Josef Šimek, 3. června učitel Zdeněk
    Nachmiler z Lešné, sestry Marie Dřevojánkové Věra Dvořáková a Hermína Lančíková
    a manţelé František a Anna Šimkovi z Přerova, 10. června šestnáctiletý syn Jany Kopečkové
    František Kopeček, 25. června sedmnáctiletá dcera Hermíny Lančíkové Eva Lančíková
    a Antonín Zahradníček z Poličné.91/ Určitou dobu unikal zatčení bratr Jany Kopečkové
    Vladimír Honka, ale i on byl začátkem července 1942 zatčen a brzy poté zahynul
    v koncentračním táboře Osvětim. Další osoby – např. manţelé Tkáčovi a dalších šest občanŧ
    z Čeladné – byly aţ do konce války vězněny. 92/
    Otazníky zŧstávají nad osudy obou vysílacích stanic, které přerovská skupina PVVZ
    postavila. Jedna z nich byla ještě před útěkem manţelŧ Dřevojánkových z Přerova předána
    přes Josefa Hrabovského jejich kojetínským spolupracovníkŧm Rajmundu Navrátilovi
    a Antonínu Pasmínkovi, kteří pokračovali ve vysílacích pokusech. Pak snad měla být ukryta
    108
    u Františka Nováka z Hrušky u Kojetína, který byl zapojen do činnosti přerovské a kojetínské
    skupiny Moravské rovnosti, vedené v tomto regionu Františkem Bednaříkem a Jaroslavem
    Raškou.93/
    Zde stopa radiostanice končí, protoţe František Novák byl 11. ledna 1944 gestapem
    zatčen a o rok později 24. ledna 1945 ve Vratislavi popraven. Situaci ještě zatemňuje fakt, ţe
    při poválečném objasňování činnosti kojetínské skupiny Moravské rovnosti se nikdo
    z Novákových příbuzných ani přeţivších spolupracovníkŧ o ukrývané radiostanici nezmínil
    a ani gestapo během vyšetřování její existenci zřejmě nezaregistrovalo.94/
    Druhou zkonstruovanou vysílačku měli podle vzpomínek jejich přechovávatelŧ
    manţelé Dřevojánkovi u sebe i během svého ilegálního pobytu v Lešné. Pak ji snad předali
    nějakému parašutistovi. Zda k tomu skutečně došlo, zŧstává nejasné.95/
    Z odbojových organizací, které byly v přerovském regionu napojené na ÚVOD, resp.
    Moravskou pětku, zŧstala nejdéle neodhalená skupina vedená Josefem Pavlánem
    a Vladimírem Mazalem, která přeţila beze ztrát i rozbití hlavních odbojových sítí na Moravě
    v prŧběhu 1. stanného práva. Dŧvodŧ bylo několik. Především se její členové neangaţovali
    ve spolupráci s výsadky NKVD a S-1, proto je neohrozilo odhalení podporovatelských sítí
    těchto parašutistŧ. Další nebezpečí bylo odvráceno tím, ţe řídicí činitelé této skupiny – tj.
    Josef Grňa a František Bednář – unikli zatýkání během 1. stanného práva. (Lze předpokládat,
    ţe z obdobného dŧvodu se nedostal do pozornosti gestapa ani učitel Jaromír Pukl z Hranic,
    protoţe rovněţ jeho odbojovému „nadřízenému“ Františku Píškovi se podařilo uprchnout
    před zatčením a úspěšně se ukrývat aţ do konce války.)
    Konečně je nutno upozornit na to, ţe Pavlánova skupina neměla – jak uţ bylo uvedeno
    výše – stálé zpravodajské spojení s vyššími centry odboje a získané informace byly
    předávány do Prahy zprostředkovaně přes Rŧţenu Stokláskovou. Po jejím zatčení v prosinci
    1941 a rozbití středomoravské zpravodajské sítě napojené na V. Jankovce byla samozřejmě
    ohroţena i Pavlánova skupina, naštěstí ale gestapo tuto vazbu nezachytilo a ani při pozdějším
    vyšetřování členŧ Pavlánovy skupiny jejich zpravodajskou činnost vŧbec neodhalilo.
    Přestoţe přímá hrozba odhalení byla v závěru roku 1941 odvrácena, představovalo
    proniknutí gestapa do struktury jednotlivých organizací Moravské pětky pro Pavlánovu
    109
    skupinu potenciální nebezpečí, které se ovšem projevilo aţ s určitým zpoţděním v prŧběhu
  2. stanného práva.
    Dne 12. června 1942 zatklo brněnské gestapo učitele a malíře Dominika Černého
    z Hluku, významného představitele Obrany národa na jihovýchodní Moravě. Černý se po
    zatčení neúspěšně pokusil o sebevraţdu, po skončení vyšetřování byl transportován do
    v Osvětimi, ale podařilo se mu pobyt v koncentračním táboře přeţít. Podle jeho poválečného
    svědectví mu při vyšetřování členové gestapa sdělili, ţe uţ ho šest měsícŧ sledovali.96/ Zde je
    na místě spekulace, zda gestapu v zostřené situaci po vyhlášení stanného práva nešlo o rychlé
    dosaţení úspěchŧ v boji proti odbojovému hnutí, a proto se v tomto případě rozhodlo
    přikročit k zatčení bez ohledu na neúplnost poznatkŧ, které při sledování doposud získalo.
    Zatčení Dominika Černého vytvořilo nečekané ohroţení i pro členy Pavlánovy
    odbojové skupiny. V pravidelném hlášení IV. oddělení Říšského hlavního bezpečnostního
    úřadu (tj. gestapa) ze dne 18. července 1942 je totiţ uvedeno: „Okresní školní inspektor
    Václav Jiroušek z Přerova a tři učitelé jsou v podezření z členství v ilegální odbojové
    organizaci; jejich jména byla nalezena v zápisníku zatčeného ilegálního krajského vedoucího
    Černého.“97/ K zatčení zmíněného Václava Jirouška došlo v jeho bydlišti v Přerově
  3. června 1942, v 16.30 téhoţ dne byl umístěn do přerovské věznice okresního soudu
    a o dva dny později odtud transportován do Brna. Ve stejný den jako V. Jiroušek byl
    v Přerově zatčen ve své škole i učitel Josef Pavlán, v 15.30 byl umístěn ve věznici
    přerovského okresního soudu a poté 22. června stejně jako Jiroušek převezen do Brna.98/
    Tato časová shoda výrazně nasvědčuje souvislosti obou zatčení, Pavlánovo jméno bylo tedy
    s největší pravděpodobností rovněţ uvedeno v zápisníku Dominika Černého.
    Gestapu ovšem chyběly nějaké konkrétní údaje o odbojové činnosti Jirouška i Pavlána a
    zřejmě vědělo pouze to, ţe patřili k členŧm ilegální organizace. Nedostatek prŧkazných faktŧ
    na straně nacistické tajné policie si uvědomoval i V. Jiroušek, který podle poválečného
    svědectví svých spoluvězňŧ popíral při vyšetřování jakoukoliv ilegální činnost.99/ Gestapo
    nakonec neúspěšné vyšetřování v listopadu 1942 ukončilo a nechalo transportovat
    V. Jirouška i J. Pavlána do Osvětimi, kde oba odbojáři zahynuli – J. Pavlán uţ 20. listopadu
    1942 a V. Jiroušek 25. ledna 1943.
    110
    Pavlánovo zatčení vyhodnotil jeho zástupce ve vedení odbojové skupiny Vladimír
    Mazal jako své přímé ohroţení a rozhodl se přejít do ilegality. František Bednář mu poskytl
    pro tento případ adresu řídicího učitele Antonína Pěty v Nýrově v okrese Boskovice. Mazal
    se na Pětu obrátil, ale ten ho momentálně ukrýt nemohl, a proto ho odkázal na nýrovského
    starostu Emila Skálu, v jehoţ stodole našel Mazal útočiště aţ do října 1942. Společně s ním
    se u Skály ukrýval několik dní na začátku října 1942 i František Bednář, který také Mazalovi
    opatřil falešný prŧkaz na jméno Mazálek.
    S přibývajícím podzimním chladem se Skálova stodola stávala pro pobyt uprchlíkŧ
    nevhodná, proto Mazal našel na Bednářŧv popud v říjnu 1942 nový úkryt u řídicího učitele
    Přemysla Micky v Třebětíně a poté u řídicího učitele Leopolda Kunce v Hlubokém. (Přemysl
    Micka po svém zatčení zemřel na následky věznění 20. listopadu 1943 v Brně, Leopold Kunc
    byl popraven 22. února 1945 v Praze na Pankráci stejně jako Antonín Pěta.) I během svého
    pobytu u Kunce se Mazal aspoň v omezené míře snaţil pokračovat v odbojové činnosti a psal
    protinacistické texty.100/
    Nakonec se pro Vladimíra Mazala, jeho přerovskou skupinu i okruh jeho podporovatelŧ
    na Českomoravské vysočině stalo osudné zatčení Františka Bednáře. Gestapo po Bednářovi,
    který v té době uţ jako jediný vedoucí představitel Moravské pětky vyvíjel rozsáhlejší
    odbojovou činnost a i v době 2. stanného práva se pokoušel obnovovat rozbitou ilegální síť,
    úporně pátralo a za pomoci konfidenta Vladimíra Slezáka ho nakonec 15. listopadu 1942
    v Morkovicích na Kroměříţsku dopadlo. Poté bylo zatčeno asi 15 osob, které s F. Bednářem
    odbojově spolupracovaly nebo mu poskytovaly úkryt. Dne 20. listopadu byl u učitele
    Leopolda Kunce v Hlubokém dopaden i Vladimír Mazal a ve stejný den byl zatčen i Vojtěch
    Drbal z Kojetína.
    Díky těmto okolnostem bylo nyní jen otázkou času, kdy se gestapo dostane při svém
    vyšetřování i k ostatním členŧm Mazalovy středomoravské skupiny. K zatčení většiny z nich
    – Eduarda Janečka, Emila Čermáka, Jana Krejčíře a Miloslava Zlámala – došlo 22. prosince
    1942, Stanislav Vejmola unikal odhalení aţ do 4. května 1943, kdy byl zatčen i on.101/
    Členové Mazalovy skupiny byli nejdříve vězněni v Kounicových kolejích a na podzim 1943
    převezeni do Breslau, kde je čekal 11. srpna 1944 proces před nacistickým Vrchním
    111
    zemským soudem. (Společně s nimi byl souzen i Emil Skála z Nýrova, Vojtěch Drbal
    z Kojetína byl souzen v rámci jiného procesu uţ v květnu 1944.)
    Podle svědectví spoluobţalovaných se Vladimír Mazal choval před nacistickým
    soudem velmi statečně a neváhal označit svoji odbojovou činnost za povinnost k českému
    národu. Jako vedoucí ilegální skupiny byl odsouzen k trestu smrti a 19. října 1944 v Breslau
    popraven. Ostatní členové skupiny byli odsouzeni k dlouhodobým trestŧm vězení
    (např. E. Janeček k sedmi letŧm), a i kdyţ se jim podařilo pobyt v káznici Bayreuth přeţít,
    brzy po skončení války kvŧli podlomenému zdraví zemřeli Miloslav Zlámal, Stanislav
    Vejmola a Eduard Janeček.102/
    Zatčení členŧ skupiny Vladimíra Mazala představuje epilog existence buněk PVVZ a
    Moravské pětky na Přerovsku. V jejich činnosti je třeba vyzdvihnout především
    zpravodajství, které bylo na velmi vysoké úrovni a které v tomto období představovalo asi
    nejvýznamnější přínos českého domácího odboje pro válečné úsilí Spojencŧ. Na aktivitu
    těchto ilegálních skupin pak navázaly za odlišných okolností nové organizace v závěru války.
    112
    3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
  4. 1 KOŘENY VZNIKU
    Kořeny odbojové organizace Lvice, jejíţ centrální vedení vzniklo na podzim roku
    1941, je nutné hledat uţ v některých odbojových organizacích z počátku okupace. Jednou
    z nich byla odbojová skupina Nemo, která se vytvořila v červnu 1939 na Ostravsku – podle
    některých údajŧ byla zaloţena v červnu 1939 na schŧzi v Národním domě v Moravské
    Ostravě.1/ Jejími členy byli zejména sokolští funkcionáři Moravskoslezské a Těšínské ţupy
    a zaměstnanci dolu Hlubina ve Vítkovicích. Mezi hlavní představitele patřili Drahomír
    Vomáčka, Ladislav Ţáček, Bohuslav Neuwirth, Jan Krupa, Antonín Lange a další.
    Formami činnosti se Nemo víceméně neodlišovalo od ostatních odbojových organizací
    vznikajících v téţe době. Jeho členové se věnovali přípravě na celonárodní ozbrojené
    vystoupení, plánované na chvíli zhroucení nacistického Německa, podporovali rodiny
    postiţené nacistickou perzekucí a angaţovali se při ilegálních přechodech hranic do Polska
    a na Slovensko. Hlavní dŧraz byl ale poloţen na zpravodajství.2/
    Výrazným zlomem v aktivitě Nema se stala poráţka Polska v září 1939, po níţ jeho
    organizovaná odbojová činnost na Ostravsku v podstatě ustává. Lze spekulovat o dŧvodech,
    proč tomu tak bylo. Je zřejmé, ţe výraznou úlohu při odbojových aktivitách Nema (zejména
    při zpravodajství a organizaci ilegálních přechodŧ do zahraničí) hrála blízkost polské hranice,
    která poráţkou Polska ztratila svŧj význam. Svou depresivní roli snad sehrály i první ničivé
    údery gestapa proti domácímu odboji – od konce listopadu 1939 probíhalo na Ostravsku
    zatýkání v síti Obrany národa. Další příčiny lze hledat ve ztrátě iluzí o rychlém konci války a
    také v tom, ţe hlavní organizátor Nema Drahomír Vomáčka (krycím jménem inţenýr Hron)
    přenesl svou odbojovou činnost z Ostravy do Brna. Ovšem i po ochabnutí organizované
    činnosti ostravského Nema pokračovala řada jeho členŧ v ilegální aktivitě, a to i v rámci
    jiných odbojových skupin.
    Rovněţ v Brně a jeho okolí došlo zásluhou Drahomíra Vomáčky k vybudování
    struktury Nema. Nejsilnější pozice získalo Nemo v Brně-Heršpicích, kde bylo vedeno Otou
    Havránkem. Členové brněnské organizace se připravovali na ozbrojené protifašistické
    113
    vystoupení, podporovali rodiny zatčených a vyvíjeli agitační protinacistickou činnost. Pro
    účely spojení s Ostravou byly radioamatérem Aloisem Langrem postaveny dvě vysílací
    stanice, které ovšem nakonec nebyly vyuţity. V poválečných přehledech činnosti se uvádí, ţe
    členy brněnské skupiny Nemo bylo asi 130 osob.3/ V červenci 1942 byl ve vedení brněnského
    Nema Drahomír Vomáčka vystřídán Janem Ondryskou. Dŧvodem bylo totální nasazení
    Vomáčky ve Štrasburku.
    Další oblastí, v níţ došlo ke konstituování odbojových skupin, které se staly na přelomu
    let 1941 a 1942 součástí Lvice, byla střední Morava. Zde byl jejím hlavním organizátorem
    Oto Koblovský. Tento velmi mladý člověk (narozený 16.3. 1918 v Kateřinkách u Opavy)
    pracoval po dokončení studia na olomoucké Vyšší hospodářské škole v prosenickém
    cukrovaru a později jako účetní v mlékárnách v Malých Prosenicích a v Radslavicích na
    Přerovsku. Zpočátku se Oto Koblovský účastnil ilegální činnosti zejména v rámci
    přerovských odbojových buňek patřících k síti Petičního výboru Věrni zŧstaneme (PVVZ).
    Přerov hrál – jak uţ bylo popsáno v předcházející kapitole – v činnosti této organizace
    významnou úlohu, tvořil mj. dŧleţité východisko pro ilegální přechody hranic na Slovensko,
    které PVVZ zajišťoval. Díky svému zaměstnání a kontaktŧm Oto Koblovský opatřoval
    potraviny, kterými byly vybavovány osoby přecházející přes hranice.4/ Přitom spolupracoval
    zejména s přerovským poštovním úředníkem Rudolfem Smutkem. V této době Koblovský
    bydlel v Malých Prosenicích v domě ředitele měšťanské školy Eduarda Beníška mladšího, u
    něhoţ se také konala řada ilegálních schŧzek.5/
    S osudem československého státu byli silně spjati i další členové rodiny Koblovských.
    Otec Oty Koblovského Robert se v řadách formující se československé branné moci účastnil
    v roce 1919 udrţení Slovenska pro mladou Československou republiku. Poté slouţil
    v československé armádě jako poddŧstojník z povolání a zemřel 17. května 1934 v hodnosti
    praporčíka pěchoty.6/
    Zajímavé byly i osudy staršího bratra Oty Koblovského Roberta. I on si zvolil
    vojenskou dráhu, absolvoval školu pro dŧstojníky pěchoty v záloze ve Valašském Meziříčí a
    posléze byl přijat i na Vojenskou akademii v Hranicích. Po okupaci českých zemí
    nacistickým Německem četař aspirant Robert Koblovský tajně přešel polské hranice
    v Šenově a 18. srpna 1939 byl prezentován v Krakově u formujícího se Československého
    114
    legionu. Po poráţce Polska ustoupil společně s dalšími příslušníky legionu na východ a byl
    zajat postupující Rudou armádou.
    Jeho internace v SSSR trvala aţ do června 1940, kdy byl v jednom z transportŧ
    československých vojákŧ převezen na Střední východ a i zde se se účastnil bojové aktivity
    československých vojenských jednotek. Jako podporučík pěchoty se pak dobrovolně přihlásil
    k letectvu a v říjnu 1942 byl přemístěn do Velké Británie. Absolvoval navigátorský výcvik
    a byl přidělen k 161. bombardovací-prŧzkumné peruti Královského kanadského letectva,
    která ze základen v Novém Skotsku prováděla hlídkovou a protiponorkovou činnost
    u východního pobřeţí Kanady. V prosinci 1943 se stala jeho manţelkou Kanaďanka Luciele
    Dubeau a po válce si uţ jako kapitán letectva zvolil kanadské Toronto za místo svého dalšího
    ţivota.7/

Jistě velice cenná, ale přece jenom dílčí odbojová aktivita v rámci spolupráce
s přerovskými buňkami PVVZ Otovi Koblovskému nestačila. Proto začal v prŧběhu roku
1940 budovat na střední Moravě vlastní odbojovou síť. Kvŧli zjednodušení je pro tuto síť
v následujícím textu pouţíván název Lvice, i kdyţ ten se začal pouţívat aţ na přelomu let
1941 a 1942 v souvislosti s vytvořením centrálního vedení v Ostravě. Zdá se, ţe
Koblovského organizace na střední Moravě pŧvodně ani ţádný vlastní souhrnný název
neměla. Hlavní příčinu tohoto stavu je třeba hledat asi v tom, ţe šlo převáţně o pozŧstatky
jiných odbojových organizací.
V řadě případŧ totiţ Oto Koblovský podchytil místní skupiny patřící pŧvodně do
struktury vojenské odbojové organizace Obrana národa – např. v Lipníku nad Bečvou,
Veselíčku nebo Brodku. Tyto skupiny i po rozbití svých nadřízených velitelství zŧstaly
neodhaleny a nyní se znovu aktivizovaly. V jiných místech Lvice navázala na ilegální činnost
spjatou pŧvodně s místními sokolskými jednotami (např. Osek nad Bečvou) nebo s bývalými
místními organizacemi sociálně demokratické strany (Lazníky). Sociálně i politicky byla
Lvice na střední Moravě značně rŧznorodá, mezi její členy patřili rolníci, úředníci,
ţivnostníci, zemědělští dělníci, protektorátní četníci, cestáři apod. Významné místo –
podobně jako v jiných odbojových organizacích – zaujímali bývalí dŧstojníci československé
armády.
115
Značná část Koblovského sítě měla zpočátku za úkol opatřovat potraviny pro lidi
prchající přes hranice a pro rodiny vězněných a popravených vlastencŧ. V pozdějším období
byly získávanými potravinami zásobováni skrývající se odbojoví pracovníci (např. i v Praze)
a rovněţ partyzáni z oddílu Zelený kádr.8/
Mezi úkoly budované organizace dále měla patřit příprava schopných lidí pro případné
povstání, opatřování zbraní a finančních prostředkŧ, sabotáţe, podpora rodin zatčených a
protinacistická propaganda. Rovněţ byly opatřovány úkryty pro mladé lidi skrývající se před
totálním nasazením. K identifikaci ilegálních pracovníkŧ slouţily poznávací trojúhelníky –
pro vedoucí červené, pro členy bílé. Např. skupina Lvice v Jezernici dostala přidělen červený
trojúhelník s číslem 408 a 9 kusŧ bílých trojúhelníkŧ.9/
Byla také určena hesla s dohodnutým významem. (Např. heslo „Ostříţ“ znamenalo
hrozící nebezpečí.) Na místní úrovni byly rozpracovávány plány na ovládnutí klíčových bodŧ
– pošt, nádraţí, úřadŧ apod. Oto Koblovský chtěl vytvořit organizaci schopnou vystoupit
tehdy, „aţ uzraje doba“.10/ Lze tedy konstatovat, ţe Lvice koncepčně navazovala ve značné
míře na Obranu národa. Váţnou slabinou dané koncepce byla – podobně jako u ON –
přílišná provázanost jednotlivých odbojových skupin a nedostatečná míra konspirace, která
činila organizaci poměrně zranitelnou vŧči nacistickým bezpečnostním sloţkám. Např. pro
účely vojenského výcviku byly pouţívány mapy Přerovska a Lipenska, na kterých bylo
uvedeno, ve kterých obcích jsou skupiny Lvice a připojena i jména jejich vedoucích. Rovněţ
existovaly i písemné seznamy členŧ jednotlivých místních skupin.11/

3.2 STRUKTURA LVICE NA STŘEDNÍ MORAVĚ
Jednou z nejvýznamnějších skupin Lvice na střední Moravě byla organizace v Lipníku
nad Bečvou, kterou zaloţil na jaře 1940 úředník Bohumil Válek. K jejímu významnému
posílení došlo v září 1940, kdy se k ní připojili bývalí členové Obrany národa Rostislav
Ministr a Jan Dvořák, kteří spolu s Bohumilem Válkem a kapitánem Ladislavem Chodilem
vytvořili uţší vedení. K poradám tohoto vedení docházelo pravidelně kaţdý týden. Lipnická
Lvice vydávala vlastní letáky sestavované podle zpráv zahraničního rozhlasu a koncipované
116
jejími vedoucími představiteli, které rozmnoţovali Oldřich Kejval a Jan Konečný na
cyklostylu ukrytém v Dolním Újezdě. K distribuci pak docházelo v Lipníku a okolních
obcích i za pomoci příslušníka četnictva Ladislava Urbana.
Celkový počet členŧ této organizace je odhadován na 30 osob, a to nejen v Lipníku, ale
i v okolních obcích – Týně nad Bečvou (František Knápek, Alois Bártek), Zákřově (Josef
Marek, Jan Plánička), Jezernici (Metoděj Oblouk, Metoděj Sedlák, Antonín Bednář, Antonín
Váňa, Robert Záboj aj.), Dolním Újezdě (Oldřich Kejval, Jindřich Skopal a Alfons Sedlák)
a Soběchlebích (Bohuslav Gavenda). Vedení lipnické Lvice se několikrát sešlo
s Koblovským, nejdŧleţitější bylo zřejmě setkání v Prosenicích v září 1940, při kterém je
instruoval o úkolech odbojové organizace. Pravidelný kontakt mezi lipnickou Lvicí a
Koblovským obstarával přerovský poštovní úředník Maxmilián Binder.
Lipnická Lvice se zabývala i drobnými sabotáţemi – v dílně Rostislava Ministra, jenţ
pracoval jako vedoucí karosárny, se zhotovovaly speciální hřeby, které cestáři zapojení
v ilegální organizaci rozmisťovali na komunikacích, na nichţ předpokládali pohyb
německých vojenských vozidel. V okolí Lipníka byly rovněţ vyhledávány vhodné úkryty pro
osoby ţijící v ilegalitě a členové organizace měli k dispozici i menší mnoţství zbraní. Na
místní úrovni rozvíjela lipnická skupina spolupráci zejména s obdobnými organizacemi Lvice
ve Veselíčku a v Oseku nad Bečvou. Mimořádně významné se stalo spojení, které navázala
lipnická skupina v době druhého stanného práva v Praze se sokolskou odbojovou organizací
Jindra (viz níţe).12/
Jak uţ bylo uvedeno, připravovala se Lvice na povstání proti nacistickým okupantŧm.
V těchto plánech hrálo dŧleţitou úlohu vyuţití protektorátního vládního vojska, konkrétně
v případě Lipníka se jednalo o 12. prapor tohoto tělesa umístěný ve městě. Hlavním
kontaktem pro odboj byl pobočník velitele tohoto praporu štábní kapitán Ladislav Komenda,
který byl od září 1940 ve spojení s Koblovským. V případě povstání měl být Komenda
velitelem celé přerovské oblasti. Do přípravy povstání a rovněţ i do zpravodajství ve
prospěch Lvice byli zapojeni i další dŧstojníci 12. praporu – Julius Zaoral a Bohuslav Kraus.
Podle dochovaných údajŧ je ale zřejmé, ţe odbojová činnost dŧstojníkŧ 12. praporu vládního
vojska přímo nesouvisela s lipnickou skupinou Lvice a vázala se úzce na Koblovského a
centrální ostravské vedení Lvice.13/
117
V Oseku nad Bečvou vznikla odbojová skupina, sloţená zejména z členŧ Sokola,
v dubnu 1939 a jejím pŧvodním vedoucím byl úředník na stavbě silnice Vilém Valenta.
Někteří pŧvodní členové této skupiny se pak od září 1941 angaţovali v činnosti Lvice.
Konkrétní napojení osecké skupiny na Otu Koblovského zařídil Josef Krč, místní povozník,
který pravidelně jezdil do radslavické mlékárny, v níţ Koblovský pracoval. Po odchodu
Viléma Valenty na Slovensko v prosinci 1941 se vŧdčí osobností Lvice v Oseku stal rolník
Václav Cifr, který plnil roli spojky s Brnem a Ostravou, opatřoval a převáţel do Oseku
zbraně, uschovávané pak mj. u Ladislava Beny a u Jaroslava Hostáška. Část těchto zbraní
byla získána ještě z pŧvodních zásob čs. armády v kasárnách v Lipníku nad Bečvou a část
také od soukromých osob. Václav Cifr měl pro své časté cesty dobré krytí – vyřizoval zápasy
házené klubu SK Osek nad Bečvou. Kromě jmenovaných osob byli v činnosti osecké Lvice
zapojeni ještě Jaroslav Hostášek, Jaroslav Sedlář, Josef Krč, Jan Bena, František Bagar,
František Odstrčil a Stanislav Podepřel. Členové osecké organizace Lvice opatřovali
i potraviny, které se prostřednictvím Stanislava Podepřela dostávaly do Prahy.14/
Podobně jako v Lipníku nad Bečvou navazovala i ve Veselíčku Lvice na pŧsobení
pŧvodní skupiny Obrany národa, která se zde vytvořila pod vedením poručíka Antonína
Lipnera. (Po jeho přidělení k Okresnímu úřadu v Lounech v listopadu 1939 převzal vedení
jeho bratr Vladimír Lipner.) Je uváděno, ţe veselíčská ON měla asi 30 členŧ a k její činnosti
patřila podpora rodin zatčených, opatřování šatstva, potravin a zbraní. Část získaného
materiálu včetně výzbroje byla později předána Lvici, jejíţ místní skupina vznikla v prŧběhu
roku 1941 a v podstatě pokračovala v pŧvodní aktivitě Obrany národa. Tato
pětadvacetičlenná skupina Lvice zahrnovala i čtyři občany z nedalekého Tupce, kde byl
vedoucí postavou cestář Jaroslav Nádvorník. Ve Veselíčku patřili k nejdŧleţitějším
osobnostem odbojové činnosti poručík Josef Neugebauer, Jan Navrátil a Ladislav Libiger.15/
Absolvent Vojenské akademie v Hranicích Josef Neugebauer slouţil v roce 1939
v Lipníku nad Bečvou a účastnil se ukrývání části zásob zbraní čs. armády před nacistickými
okupanty. Po demobilizaci pracoval jako cestář a později také v jámě a koksovně František
v Ostravě-Přívoze, kde se dostal do kontaktu s řadou místních odbojových pracovníkŧ. Ve
středomoravské Lvici byl členem vedení přerovského okresu a měl na starosti vojenský
výcvik, který byl prováděn v lesích u Staměřic a Tršic. Rovněţ byl povaţován za odborníka
118
na rádiové vysílání.16/
Dŧleţitou roli měl i Jan Navrátil, který se jako tesařský polír
pohyboval po řadě regionŧ Moravy. Právě on sehrál významnou úlohu při propojení
středomoravské Lvice s Ostravskem na podzim 1941 a při vytváření ústředního vedení
odbojové organizace. Rovněţ převáţel získané zbraně z Lipnicka do Ostravy.17/
Významným centrem Lvice na střední Moravě byla i obec Lazníky. Pŧvodní
devítičlenná odbojová skupina, v jejímţ čele stál cestář Josef Koryčan, zde byla vytvořena
na základě bývalé místní organizace sociálně demokratické strany. Významným impulsem se
stalo jiţ zmíněné ilegální setkání funkcionářŧ sociálně demokratické strany, které uskutečnil
před svým odchodem do emigrace přerovský starosta František Lančík. Zpočátku bylo
hlavní náplní odbojové činnosti laznické skupiny rozšiřování ilegálních letákŧ, které se do
obce dostávaly z Přerova a Lipníka nad Bečvou, později se aktivita místních odbojářŧ
zaměřovala i k opatřování zbraní, zpravodajské činnosti a drobným sabotáţím.
Na jaře 1940 Josef Koryčan navázal spojení s Otou Koblovským, který laznickou
skupinu začlenil do své organizace. Došlo k personálnímu rozšiřování o další občany
z Lazník i okolních obcí – poválečná prověřovací zpráva konstatovala, ţe celkově bylo členy
Lvice z Lazník a okolních obcí 63 osob.18/
Nešlo samozřejmě o pravidelnou strukturu –
v některých obcích byly vytvořeny několikačlenné skupiny, někde byl zapojen do ilegální
činnosti třeba jen jediný člověk. Josef Koryčan zapojil do odbojové činnosti celkem sedm
svých kolegŧ cestářŧ. Ve Výklekách byla zaloţena místní skupina Lvice v lednu 1941, jejím
vedoucím byl cestář František Sobek, dalším třem členŧm byla přidělena evidenční čísla 806
aţ 808.19/
Poměrně početná byla organizace Lvice v Tršicích, kde byl jejím vedoucím cestář
Antonín Ulica. Gestapo zde později za ilegální činnost zatklo devět osob, které byly Otou
Koblovským získány pro odboj v prŧběhu roku 1942.20/ Činnost odbojové organizace
zasahovala i do Staměřic (Josef Dohnal), Lazníček (Josef Venclík), Velkého Újezda
(František Himr) a Potštátu. Laznická skupina měla své spolupracovníky i v obcích na území
olomouckého politického okresu – v Krčmani (cestář Josef Kelnar), Suchonicích (Josef
Ulica) a v Lipňanech (Josef Hák). Významnou úlohu hrál Karel Bolf, holičský pomocník
z Lipňan, který opatřoval a distribuoval zbraně a střelivo jednotlivým skupinám Lvice
a fungoval i jako spojka. (Část zbraní byla mj. získána i od příslušníkŧ protektorátního
119
vládního vojska.) Instruktáţní činnost laznické skupiny Lvice prováděl poručík Josef
Neugebauer. 21/
Na laznickou Lvici se v květnu roku 1942 napojily i odbojové skupiny z Brodku
a Lukové. I v tomto případě byla ilegální angaţovanost těchto vlastencŧ uţ staršího data,
protoţe se jednalo o členy pŧvodní organizace Obrany národa, vybudované na bázi
sokolských jednot. Z brodeckých občanŧ byli v činnosti Lvice angaţováni místní učitelé
Ludvík Gayer a Jaroslav Hradil a dále pak Augustin Ţilinský, Otakar Matějček a Josef
Műller. V Lukové stál v čele místní skupiny Karel Vyslouţil, dalšími členy byli František
Zaoral, Bohuslav Lochman a Ladislav Vyslouţil. Napojení na laznickou Lvicí bylo v Brodku
uskutečněno díky švagrovi Otakara Matějčeka Karlu Klesnilovi, který v Lazníkách bydlel
a který stejně jako Jan Navrátil pracoval určitou dobu jako tesař na jámě František v OstravěPřívoze. Neţ se ovšem mohla nějaká rozsáhlejší spolupráce mezi brodeckou a laznickou
skupinou rozvinout, zasáhlo proti laznické Lvici gestapo.22/
Oto Koblovský navázal odbojové kontakty i v některých dalších obcích
středomoravského regionu, v některých případech se přitom opíral o své osobní vazby.
V Buku byli jeho spolupracovníky František Kojecký a rolník František Davídek, u kterého
Koblovský pŧvodně určitou dobu bydlel. Učitel Bohumil Klečka, který zastával na obecním
úřadě v Buku funkci zásobovacího referenta, vyuţíval tohoto postavení k získávání
potravinových lístkŧ, které byly prostřednictvím Oty Koblovského a Čeňka Pavelky
předávány skrývajícím se osobám. V srpnu 1941 byla tato Klečkova činnost odhalena a on
sám byl 10. října 1941 v období 1. stanného práva popraven. České slovo ze dne 13. října
1941 v článku To jsou zrádci našeho národa hodnotilo jeho odbojové jednání – zřejmě ve
snaze zdiskreditovat oběti nacistického teroru v očích veřejnosti – jako zpronevěru se
zištným cílem.23/

V Malých Prosenicích, kde byl Koblovský zaměstnán v cukrovaru a později
v mlékárně, byli do odbojové činnosti zapojeni Anna Podivínová, jeţ pŧsobila jako spojka,
Karel Pazdera, František Sehnal, František Vaněk a Jarmila Koláčková, která od svého otce
Františka Koláčka – přednosty prosenického ţelezničního nádraţí – získávala zpravodajské
údaje o vojensky dŧleţitých nákladech přepravovaných po ţeleznici. Získané zprávy pak
pravidelně předávala poštovnímu úředníkovi Maxmiliánu Bindrovi. V Prosenicích byl i jeden
120
z úkrytŧ zbraní, kterými Lvice disponovala, a docházelo zde i ke shromaţdování a distribuci
potravin pro rodiny vězněných, skrývající se odbojové pracovníky a později i pro partyzány
z oddílu Zelený kádr.24/

V Radslavicích Koblovskému pomáhal jeho nadřízený, ředitel mlékárny Vojtěch
Hošťálek, který organizoval hmotnou podporu rodinám zatčených a popravených na
Přerovsku a Lipensku. Dalším radslavickým spolupracovníkem Lvice byl rolník Bedřich
Zajíc, jenţ převáţel zbraně získané odbojovou organizací do Valašského Meziříčí a do
Ostravy. V Radslavicích také byli ukrýváni uprchlíci z totálního nasazení.25/

Středomoravská Lvice se organizačně pokoušela proniknout i do jiných regionŧ. Bratr
Františka Kojeckého Miroslav Kojecký pŧsobil v tomto směru na Vyškovsku, kde byla
buňka Lvice vytvořena v období od března do srpna 1940. Jejími členy se stalo 12 osob
(úředníci, učitelé, rolníci, četnický stráţmistr, pošmistr). Zde ovšem zpočátku nebyly
poznávacími znaky trojúhelníky, ale obdélníky – rŧţové pro vedoucí a spojky, bílé pro členy.
Tato vyškovská skupina vyvíjela zejména rozsáhlou zpravodajskou činnost.
Významná byla i aktivita laznického rodáka Jana Mackovíka, který sice bydlel za
okupace v Lipníku, ale jako mlynářský pomocník dojíţděl za prací do obce Smolkov na
Opavsku. Rovněţ zde – na území odtrţeného pohraničí – vznikla místní skupina Lvice.
Jejími centry se staly obce Háj a Smolkov, ale postupně byli do její aktivity zapojeni i
vlastenci z dalších míst. Kromě Jana Mackovíka patřil k vedoucím osobnostem této
jednadvacetičlenné ilegální skupiny, která v mnohém navazovala na pŧvodní činnost Obrany
národa, i místní hostinský Ludvík Lukáš.26/

3.3 HORKÉ LÉTO A PODZIM 1941
Dne 22. června 1941 vojska nacistického Německa a jeho spojencŧ zahájila útok na
SSSR. Druhá světová válka tak získala novou dimenzi, která se velice silně odrazila i na
situaci v Protektorátu Čechy a Morava. Značná část českého národa totiţ vyvozovala ze
vstupu SSSR do války naděje na rychlé osvobození od nacistické okupace. Projevilo se to
i v činnosti hnutí odporu, které do té doby preferovalo spíše skryté formy boje. Řada odpŧrcŧ
121
nacistického reţimu dospěla k názoru, ţe poráţka Německa je nadosah a ţe právě teď nadešla
chvíle pro vystupňování aktivity. Rostl počet sabotáţí, na veřejných místech se objevovaly
protinacistické nápisy, značných rozměrŧ nabyla i propaganda proti nacistické akci „V“
(Viktoria = vítězství ).27/
Tato atmosféra se velice silně projevila i na střední Moravě. Např. četnická stanice
v Přerově jen v hlášení z 13. října 1941 uváděla následující počty nalezených letákŧ
s uvedenými hesly: 16 kusŧ – „Nekupujte Goebbelsův tisk“, 14 kusŧ – „Češi do zbraně proti
hyenám“, 4 kusy – „Drţte se SSSR – komunismu“, 6 kusŧ – „Ať ţije Stalin“, 6 kusŧ – „Pryč
s Hitlerovou bandou“.
28/ Podobná hlášení přicházela i z hranického politického okresu.
Dne 23. srpna 1941 se na plotu sokolského stadionu v Lipníku nad Bečvou objevily nápisy
„Pryč s hanobiteli kultury“ a „Pryč s hákovým kříţem“.
29/ Značného rozsahu – jak musel
konstatovat i přerovský okresní hejtman JUDr. Josef Frey – nabylo i pozměňování
a poškozování plakátŧ a nápisŧ, které měly pomocí písmene „V“ vyjadřovat německé
vítězství. (Např. „ČSR – V – SSSR“, „V – ale to české V“, „V – Pravda vítězí“,
„V – Spojenci zvítězí“, „V – Vyliţ nám…“ apod.) 30/
Pro nacistickou okupační správu byly určitě nejnebezpečnější sabotáţe, které se
začaly objevovat zejména na ţeleznici. Jen na území přerovského politického okresu bylo
v období září aţ prosince 1941 hlášeno 17 případŧ přeřezání brzdových hadic u ţelezničních
vagónŧ. Řada těchto sabotáţí byla hlášena i z Lipníku nad Bečvou a Hranic. Pozdě večer

  1. září 1941 někdo poloţil betonové dlaţdice na koleje u stráţního domku v Lověšicích
    u Přerova na ţelezniční trati Brno-Přerov. Přímo na nádraţí v Přerově došlo 4. listopadu 1941
    k pokusu o vykolejení nákladního vlaku úmyslným poloţením zaráţky pod kola.31/

U některých událostí je přitom obtíţné odhadnout, zda šlo o úmyslné sabotáţní činy
nebo o nehody. Podle hlášení četnické stanice v Malých Prosenicích došlo v roce 1941 na
ţelezniční trati u této obce třikrát k poţárŧm vagónŧ naloţených senem nebo koksem
určeným pro německou armádu. Tyto události se odehrály ve dnech 4. a 20. června a

  1. září.32/
    Velkou pozornost vzbudily sabotáţní činy, které mŧţeme přičíst na konto činnosti
    odbojové organizaci Lvice. V noci na 12. srpna 1941 došlo u silnice Olomouc-Hranice
    v katastru obce Staměřice k poškození telefonního vedení. Pachatel této sabotáţe přeštípl tři
    122
    dráty linky Lipník-Velký Újezd. Do následného pátrání, které zŧstalo bezvýsledné, byli
    zapojeni četníci z Hranic, Olomouce, Velkého Újezda a Tršic.
    O několik dní později v noci na 24. srpna byl nedaleko od místa předchozí akce
    přeříznut podzemní telefonní kabel v místě, kde byl veden trubkou pod betonovým mŧstkem.
    Přerušeno bylo tentokrát všech 316 telefonních linek vedených tímto kabelem. Na místo
    přijelo okamţitě gestapo z Olomouce a pátrání se účastnili i příslušníci četnických stanic
    z Veselíčka a Velkého Újezda. Okresní úřad v Hranicích vypsal na dopadení pachatele
    odměnu 10 tisíc korun a gestapo, aby zabránilo opakování podobných znepokojivých
    událostí, sáhlo k represivním opatřením. V následujících dnech bylo jako rukojmí zadrţeno
    celkem 58 osob (22 z Přerova, 20 z Lipníka nad Bečvou, 2 z Veselíčka, 2 z Dolního Újezda,
    2 ze Staměřic a 10 z Velkého Újezda).33/
    Tato opatření splnila svŧj zastrašovací účel v tom,
    ţe k opakování obdobné sabotáţní akce v této době uţ nedošlo. Na druhé straně se
    nacistickým bezpečnostním silám nikdy nepodařilo vypátrat pŧvodce těchto akcí. Podle
    svědectví pamětníkŧ byly obě sabotáţe dílem Františka Himra, člena Lvice z Velkého
    Újezda.34/

Významnou roli v aktivizaci odboje na střední Moravě v létě 1941 sehrálo vyslání
parašutistických výsadkŧ ze SSSR, jejichţ pŧsobení bylo zevrubně popsáno v předcházející
kapitole. Zde proto uveďme jen tolik, ţe do kontaktu s parašutisty ze SSSR se dostal i člen
středomoravské Lvice František Kojecký, který se v bytě manţelŧ Dřevojánkových setkal
s jedním z parašutistŧ a nabídl mu, ţe v případě nebezpečí se mohou členové výsadku uchýlit
do domu jeho rodiny ve vesnici Buk.35/
Nacisté rozpoznali změnu atmosféry v protektorátu a rozhodli se proti odboji tvrdě
zasáhnout, likvidovat jeho nejaktivnější představitele a zastrašit zbytek české společnosti
Do protektorátu byl vyslán jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který
okamţitě po svém příchodu vyhlásil 28. září 1941 stanné právo. Rozsáhlé zatýkací akce
gestapa zlikvidovaly většinu odbojových buněk ÚVODu na střední Moravě a rovněţ rozbily
nebo ochromily praţské a brněnské centrum této organizace. To samozřejmě ovlivnilo i
situaci středomoravské Lvice, která sice prakticky nebyla zatýkáním přímo postiţena, ale
ztratila kontakty, jeţ měl Oto Koblovský a někteří jeho spolupracovníci (např. přerovský
poštovní úředník Maxmilián Binder) prostřednictvím přerovských buněk PVVZ
123
s odbojovými centry v Praze a Brně. Tím např. do značné míry ztrácela smysl zpravodajská
činnost, kterou Lvice vyvíjela, protoţe získané poznatky nyní nebylo moţné předávat dál.
Lvice vlastní radiotelegrafické spojení se zahraničím neměla, a i kdyţ se ho několikrát
pokoušela opatřit, zŧstaly její snahy neúspěšné. Rovněţ povstání proti okupantŧm
připravované jednotlivými skupinami Lvice mohlo mít smysl nikoliv jako izolovaná akce,
ale pouze jako součást širšího koordinovaného vystoupení, které by zasáhlo rozsáhlé území.
Pokud tedy měla být po úderu gestapa na podzim 1941 činnost Lvice efektivní,
existovala v podstatě dvě logická východiska – buď najít spojení k nějaké odbojové skupině,
která by koordinovala odbojovou práci na celém území protektorátu nebo aspoň Moravy
a měla i spojení se zahraničím – nebo se pokusit takové centrum vytvořit samostatně. Jak
uvidíme, řešením tohoto problému se zabývaly i další skupiny hnutí odporu na Moravě.
3.4 VYTVOŘENÍ CENTRÁLNÍHO VEDENÍ LVICE V OSTRAVĚ
Někdy v květnu nebo červnu 1941 pověřil Oto Koblovský Jana Navrátila, tesařského
políra z Veselíčka, aby rozšířil pŧsobnost středomoravské Lvice i na Ostravsko. Jan Navrátil
na Ostravsku skutečně získal několik osob pro odbojovou práci, mj. i zaměstnance
generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy Josefa Škutu, pŧvodního člena
rozmnoţovací a distribuční sítě ilegálního časopisu „V boj“ a Obrany národa v Moravské
Ostravě. Škuta znal řadu spolehlivých osob, jeţ bylo moţné zapojit do odbojové práce. (Do
distribuční sítě časopisu „V boj“ pŧvodně patřil i další významný představitel ostravské
Lvice Valtr Kania.)
V září nebo počátkem října 1941 se Jan Navrátil prostřednictvím Josefa Luzara napojil
na Ladislava Ţáčka, domovníka dělnické ubytovny při jámě Hlubina ve Vítkovicích, kterého
předtím pověřil Drahomír Vomáčka, aby obnovil v Ostravě aktivní činnost Nema.
Propojením Ţáčka a Navrátila se tak vytvořily předpoklady pro vybudování organizace, která
by zahrnovala odbojové skupiny na Brněnsku, Ostravsku i na střední Moravě.36/
V posledních měsících roku 1941 se pak konaly tajné porady, na nichţ vedoucí
představitelé jednotlivých skupin dohodli vzájemné sloučení a postup při výstavbě nové
124
ilegální organizace a její úkoly. V listopadu 1941 se sešli v bytě Ladislava Ţáčka v kasárně
dolu Hlubina členové Nema Drahomír Vomáčka, Ladislav Ţáček a Bohuslav Neuwirth
s Otou Koblovským, Janem Navrátilem a Josefem Luzarem z Ostravy. Další obdobná
schŧzka se uskutečnila v prŧběhu prosince 1941 v ostravské kavárně Fénix a následující den
v hotelu Schindler.37/ K řadě dalších setkání vytvářeného vedení, do kterého byl kooptován
i poručík Josef Neugebauer, pak docházelo v bytě Josefa Škuty, který byl později gestapem
označen za „duchovního vŧdce“ Lvice v Ostravě.38/ Personální sloţení centrálního vedení
Lvice se postupně obměňovalo v souvislosti s rozšiřováním organizační struktury odbojové
organizace.
Úkoly stanovené Lvici byly – jak uţ bylo uvedeno výše – v podstatě shodné s cíli
Obrany národa: budování a příprava „podzemní armády“, opatřování zbraní a finančních
prostředkŧ, podpora rodin zatčených a popravených, sabotáţní akce a propagandistická
a agitační činnost. Program Lvice ale asi nikdy neexistoval v nějaké formální podobě, tj.
nebyl sepsán. Politicky nebyla organizace nijak vyhraněná – zahrnovala ve svých řadách jak
osoby s výrazně levicovým aţ komunistickým cítěním (např. Jana Krupu), tak i příznivce
jiných politických směrŧ. Zájmem všech byl boj proti společnému nepříteli.
Psychologicky zajímavý je určtě fakt, ţe ke konstituování vedení Lvice dochází právě
v době vrcholícího teroru prvního stanného práva. Svědčí to o tom, ţe Heydrichŧv záměr
zastrašit popravami české hnutí odporu se v tomto případě jednoznačně minul účinkem.
V některých oblastech své činnosti odbojáři hned od počátku zaznamenávali významné
úspěchy – např. Janu Navrátilovi se podařilo opatřit pro odbojové účely 30 tisíc korun.
Pro novou organizaci byl zpočátku pouţíván název Česko-polská mafie, který měl snad
odráţet určité spojení s odbojovou skupinou Bílý orel, vyvíjející činnost na území
okupovaného Polska. Na přelomu let 1941 a 1942 se ale objevuje nový název Lvice, který
organizaci uţ zŧstal.
Postupně docházelo k zapojování dalších členŧ, kteří měli provádět výstavbu
organizace v určených oblastech. Síť Lvice byla hustá zejména v Ostravě a okolí.
Významnými ohnisky odbojové činnosti zde byly dŧl a koksovna František v OstravěPřívoze, dŧl Michal v Michálkovicích a generální ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy
v Ostravě. To bylo do značné míry dáno záměrnou personální politikou ostravského
125
krajského velení Obrany národa v roce 1939, kterému se pod vedením podplukovníka
Edmunda Klímka podařilo po demobilizaci československé armády rozmístit na tato
pracoviště, na něţ dojíţdělo mnoho zaměstnancŧ i z jiných regionŧ, řadu mladých
dŧstojníkŧ, se kterými se počítalo v ilegální činnosti a kteří zŧstali i po rozbití Obrany národa
neodhaleni.
39/ Tyto mladé dŧstojníky zapojili do činnosti Lvice poručík Josef Luzar,
zaměstnanec generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy, který měl organizovat
odbojovou práci v oblasti vnitřní Ostravy (mj. získával pro odbojovou činnost i finanční
prostředky) a inţenýr Antonín Kasalický, bývalý major československé armády, nyní
zaměstnanec jámy Michal v Michálkovicích. Kasalický uţ v roce 1939 organizoval ilegální
přechody hranic do Polska a později byl ve spojení se zpravodajskou sítí řízenou ze
sovětského konzulátu v Praze. Rovněţ dopravoval z Prahy ilegální letáky.40/
Do výstavby ilegální organizace byli zapojeni i další zaměstnanci z jámy Michal. Přímo
pro Michálkovice byl určen vedoucím odboje horník Jan Krupa, pro Heřmanice Vítězslav
Suský, kovář na dole Michal, který uţ v roce 1939 organizoval ilegální přechody hranic do
Polska, rozmnoţování protinacistických letákŧ a sabotáţe na ţeleznici. Michálkovická
skupina Lvice v prŧběhu své činnosti uskutečnila řadu drobných sabotáţí na místním nádraţí.
V Ostravě-Přívoze měl organizovat ilegální práci poručík František Pazdírek, zaměstnanec
koksovny František. Později vznikl ve vedení Lvice plán, ţe Jan Krupa nahradí v Brně
v řízení ilegální činnosti Drahomíra Vomáčku.
V dubnu 1942 při jedné z porad vedení Lvice navrhl Drahomír Vomáčka provést
s vyuţitím výbušnin v noci z 30. dubna na 1. května řadu sabotáţních akcí proti ţelezniční
dopravě, mostŧm a vedení vysokého elektrického napětí. Většina vedoucích představitelŧ
Lvice s tímto plánem ale nesouhlasila, doba jim nepřipadala ještě dostatečně „zralá“
a pravděpodobně se obávali i toho, ţe by na sebe připoutali neţádoucí pozornost nacistických
bezpečnostních sil. Ostravská skupina Lvice se rovněţ pokusila opatřit si vlastní vysílačku,
kterou zkonstruoval zámečník Mitrocha z dolu Michal. I tato snaha o opatření
radiotelegrafického spojení ovšem zŧstala neúspěšná, vysílačka nebyla funkční. Jednotlivé
kontakty odbojové organizace směřovaly i do Karviné (Josef Leder), Orlové (Vilém Filipčík)
a Střítěţe (Jiří Sýkora).41/
126
Na Lvici se napojila i dvacetičlenná odbojová skupina z Radvanic, vedená vrchním
školním inspektorem Menšíkem. Odbojáři také úspěšně infiltrovali protektorátní policejní
a justiční orgány, a do ilegální práce tak byla zapojena prostřednictvím četnického
stráţmistra Rudolfa Skláře z Kunčiček u Ostravy řada příslušníkŧ protektorátního četnictva –
František Hoskovec z Muglinova, Tomáš Strnad z Hrušova, Julius Pospíšil a František
Klečka z Čeladné, Alfréd Hlaváč ze Zlína, Jan Kolařík, Josef Botek a několik dalších. Člence
Lvice Alexandře Balsové, úřednici generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy, se
podařilo pomocí úřednice Františky Mikulové a štábního praporčíka policie Františka Mílka
proniknout i na policejní ředitelství v Ostravě. Touto cestou byly opatřovány falešné prŧkazy
pro stíhané osoby. Alexandra Balysová organizovala i pomoc pro rodiny vězněných a
popravených a rovněţ i zpravodajskou síť. 42/
Pokračovala i snaha o rozšiřování Lvice do dalších regionŧ. Na Zlínsko pronikla Lvice
zejména zásluhou Josefa Sovjáka z Čeladné, který zkontaktoval Jana Krupu s úředníkem
zlínského úřadu práce Jaroslavem Štefkem. Štefek dostal za úkol rozvíjet odbojovou činnost
v tomto regionu, a tak byla ve Zlíně vytvořena sedmičlenná skupina, jejíţ činnost měla
spočívat v podpoře stíhaných osob a získávání zbraní. Zajímavé je i její sociální sloţení –
tvořili ji úředníci, student, ţivnostník a četnický stráţmistr. Kromě samotného Zlína se Lvice
v této oblasti asi nejvíce zachytila v nedaleké obci Veselá, v níţ byl jejím vedoucím
představitelem František Večeřa.43/

Aktivní byla Lvice i v okolí Místku, kde postupně od konce roku 1941 do jara 1942
vznikly zejména zásluhou Jana Krupy a Antonína Kasalického čtyři místní skupiny –
v Čeladné (Josef Sovják, Antonín Lange), ve Frýdlantě nad Ostravicí (Vojtěch Veselý,
Bohumír Dorazil), v Pstruţí (Vítězslav Kubík) a v Prţnu (Alois Šálek). Nejpočetnější
a nejdŧleţitější z nich byla skupina v Čeladné. Tato obec uţ v předcházejícím období hrála
roli dŧleţitého centra přechovávání osob stíhaných gestapem a tajných přechodŧ hranic
a řada místních občanŧ byla zapojena v činnosti rŧzných odbojových organizací. Místní
skupina Lvice, vedená Josefem Sovjákem a Antonínem Langem, která vznikla na začátku
roku 1942, měla asi 30 členŧ a fungovala jako přepáţka mezi vedením Lvice v Ostravě
a partyzánským oddílem Zelený kádr. (Opět šlo ale i o navázání na dřívější odbojové aktivity,
protoţe např. Josef Sovják uţ byl v roce 1939 angaţován v činnosti Nema.) Dŧleţitým
127
opěrným bodem skupiny byla hájenka lesníka Františka Kampa na Grúni, která byla
východiskem pro tajné přechody hranic na Slovensko a místem ukrývání osob stíhaných
gestapem.44/
Pozoruhodné je, ţe své kontakty v Čeladné měl i Oto Koblovský – a to
nezávisle na skupině vytvořené J. Krupou a A. Kasalickým. Koblovského hlavním
spolupracovníkem v Čeladné byl hostinský Jaroslav Mohyla, u kterého byli ukrýváni
uprchlíci z totálního nasazení a který byl rovněţ zapojen v odbojové skupině RU-DA. Tak
v této obci existovaly skupiny Lvice vlastně dvě.
Frýdlantská skupina Lvice udrţovala s ostravským vedením odbojové organizace
prostřednictvím Jana Krupy a Antonína Kasalického. Její člen Bohumír Dorazil, úředník
krajského soudu v Moravské Ostravě, opatřoval pro ilegální organizaci dŧleţité úřední
dokumenty, např. tiskopisy rodných listŧ. Rovněţ byly rozpracovávány plány povstání proti
okupantŧm, opatřovány zbraně a zdravotnický materiál a podporovány rodiny zatčených.
Členové Lvice z Pstruţí ukrývali občana Nové Vsi Josefa Neshodu, který byl stíhán
gestapem.45/

Představitelé Lvice se opakovaně pokoušeli napojit se na nějaké centrální odbojové
vedení, které předpokládali v Praze. Při ostravských poradách na konci roku 1941 to dostal za
úkol Oto Koblovský, ale aktivitu v tomto směru vyvíjel i např. Josef Škuta. Tyto snahy
ovšem zŧstaly zpočátku neúspěšné. Bylo jiţ zmíněno spojení s polskou odbojovou
organizací Bílý orel, jehoţ přesné okolnosti nicméně zŧstávají nejasné. (Přesný název této
polské odbojové skupiny byl Organizacja Orla Bialego a tato organizace vyvíjela
samostatnou činnost od konce září 1939 do začátku roku 1940, kdy se stala součástí Zwiazku
Walki Zbrojnej.)
Kromě tohoto spojení existovaly v létě 1942 určité kontakty Lvice s komunistickým
odbojem na Ostravsku, konkrétně mezi Janem Krupou a představitelem Zemského vedení
KSČ na Moravě Ladislavem Ševčíkem. K dalšímu spojení s ilegální KSČ mělo dojít i na
Kroměříţsku, kde s neznámým funkcionářem KSČ jednali Antonín Kasalický a Josef Škuta.
Zpráva gestapa nicméně uvádí, ţe uţší spolupráci mezi Lvicí a komunistickým odbojem
bránily „politické rozpory“.46/ Na druhé straně ale členové Lvice Josef Neugebauer a Jan
Kolařík byli přímo zapojeni i do činnosti komunistického ilegálního hnutí a Josefa
Neugebauera vedení Lvice přímo pověřilo udrţováním spojení s ilegální KSČ v Brně a Praze.
128
Svoji dŧleţitost měly i kontakty Lvice se zpravodajskou skupinou RU-DA, které
logicky vyplývaly se zapojení některých členŧ Lvice i do této odbojové skupiny. Konkrétně
se jednalo o příslušníky Lvice z Čeladné – manţele Kampovy, Kaňákovy a Langeovy
a Jaroslava Mohylu. Další spojení Lvice se skupinou RU-DA bylo zřejmě realizováno
i prostřednictvím Zdeňka Krejčího, rodáka z Doubravy na Těšínsku, na kterého měl kontakt
Oto Koblovský.47/ Největší význam pro činnost Lvice ale měla spolupráce s odbojovou
skupinou nového typu – partyzánským oddílem Zelený kádr.
3.5 SPOLUPRÁCE SE ZELENÝM KÁDREM A OBDOBÍ DRUHÉHO
STANNÉHO PRÁVA
Partyzánský oddíl Zelený kádr vznikl na začátku roku 1942 v Hostýnských horách pod
vedením Františka Vychodila, truhlářského dělníka ze Dzbel u Konice, a Josefa Masného,
obchodníka z Kroměříţe. Jeho základnou se stala víkendová chata Josefa Masného na
Chomýţi v Hostýnských horách, nedaleko níţ byl v lese vybudován stanový tábor. Zde našla
útočiště řada lidí pronásledovaných gestapem, uprchlých válečných zajatcŧ i osob
vyhýbajících se totálnímu nasazení. Určitou dobu se v táboře zdrţoval i parašutista ze
západního výsadku BIVOUAC Libor Zapletal.48/ Partyzáni si brzy vybudovali širokou
podporovatelskou síť na Kroměříţsku, Holešovsku, Zlínsku, Přerovsku a Prostějovsku.
Na jaře 1942 bylo navázáno spojení mezi Zeleným kádrem a Lvicí. První společná
schŧzka, na které byly dojednány základní body spolupráce, se uskutečnila v jednom
z ostravských parkŧ a zúčastnili se jí velitel Zeleného kádru František Vychodil (krycím
jménem „Franta Dlouhý“), Jan Krupa, Vítězslav Suský, Ladislav Ţáček a Josef Škuta. Lvice
měla pro Zelený kádr opatřovat potraviny, potravinové lístky, šatstvo, prádlo, léky, obvazy,
zbraně, střelivo a výbušniny, partyzánská skupina měla naopak poskytnout útočiště těm
odbojovým pracovníkŧm, kterým hrozilo zatčení.49/
Dojednaná spolupráce se brzy začala rozvíjet. Členové Lvice dodávali Zelenému kádru
výbušniny, které byly získávány na ostravských šachtách, a v lesním táboře na Chomýţi se
objevila řada osob ukrývaných pŧvodně Lvicí – Oldřich Hybner, Miroslav Sitko, Jindřich
129
Oborný (bývalý člen ON v Hulvákách), Václav Boháč aj. Přesuny těchto lidí k Zelenému
kádru zprostředkovávali Josef Škuta a Bohuslav Neuwirth, a to většinou přes skupinu Lvice
v Čeladné. (Uprchlého vězně Oldřicha Hybnera předtím převezl Josef Škuta svým sluţebním
vozidlem z Těšínska do Moravské Ostravy.) Lvici se také podařilo některé ze stíhaných osob
převést na Slovensko, a to díky přechodovým kanálŧm v Beskydech (lesník František Kamp
ze Starých Hamrŧ) a ve vlakové poště (přerovský poštovní úředník Maxmilián Binder).50/ Ve
spojení se Zeleným kádrem byl zejména Vítězslav Suský, ale kontakty udrţovali i další
členové Lvice – četnický stráţmistr Rudolf Sklář, ing. Antonín Kasalický, učitel Antonín
Lange, Josef Sovják aj.
Úlohu spojovacího článku mezi Lvicí a Zeleným kádrem plnila zejména odbojová
skupina Lvice v Čeladné, která mj. dodávala prostřednictvím učitele Antonína Langeho
partyzánskému oddílu dŧleţité zpravodajské informace. Ze strany Zeleného kádru byli
spojkami František Vychodil a později Václav Boháč. K dalším setkáním mezi vedením
Lvice a Zeleného kádru docházelo mj. i v Pstruţí na Místecku.51/
Rozsáhlá aktivita Lvice s sebou samozřejmě přinášela nebezpečí prozrazení. Váţné
ohroţení pro ilegální organizaci a zejména pro Otu Koblovského přineslo zatčení manţelŧ
Dřevojánkových z Přerova na konci května 1942. (Jejich skrývání bylo podrobně popsáno
v podkapitole 2.9.) Posledními přechovávateli Dřevojánkových byli manţelé Alois a Amálie
Tkáčovi v Čeladné. Tento úkryt zprostředkoval Oto Koblovský a jeho spolupracovník
Maxmilián Binder, přímo ho zajistila Ţofie Kantorová, provdaná Cachová. Po dopadení
Dřevojánkových 26. května 1942 byli v Čeladné pozatýkáni i všichni, kteří je zde
podporovali – Alois a Amálie Tkáčovi, Vlasta a Stanislav Skřídlovští, Ţofie KantorováCachová, Antonín a Anna Kantorovi a Jaroslav Mohyla. Všichni jmenovaní pak byli
v koncentračních táborech vězněni aţ do konce okupace. Na rozdíl od ostatních
podporovatelŧ manţelŧ Dřevojánkových, kteří byli v období 2. stanného práva popraveni,
občanŧm z Čeladné zachránila ţivot skutečnost, ţe manţelé Dřevojánkovi zde vystupovali
pod cizím jménem a gestapu se nepodařilo prokázat, ţe by jejich místní pomocníci věděli,
proč se v obci zdrţují.
V souvislosti s tímto případem se dostal do ohroţení i Oto Koblovský. Přerovská
sluţebna gestapa zjistila na konci května 1942 při výslechu Josefa Dřevojánka
130
Koblovského podíl na opatřování úkrytŧ pro manţele Dřevojánkovy a rozhodla se ho
zatknout. Vedením této pŧvodně rutinní akce byl pověřen příslušník gestapa Fridrich
Carman. Gestapáci nejdříve prohledali Koblovského byt v Malých Prosenicích a poté jeli do
mlékárny v Radslavicích, v níţ byl zaměstnán. Zde hodlali pouţít postup obvyklý v těchto
případech – chtěli si ho nechat zavolat do kanceláře k řediteli mlékárny a tam provést zatčení.
Koblovskému se naštěstí za dramatických okolností podařilo včas uprchnout. Podle svědectví
pamětníkŧ ho z Prosenic telefonicky varoval jeho přítel pošmistr František Kegl, ţe k němu
do zaměstnání jede gestapo. Koblovský potkal členy gestapa v budově radslavické mlékárny
při jejich cestě k řediteli a podařilo se mu uniknout. První úkryt mu poskytl v Radslavicích
jeho spolupracovník Bedřich Zajíc.52/
Od těchto událostí byl Koblovský na útěku, pouţíval falešné dokumenty na jméno Jiří
Sasín, které mu opatřily členky Lvice Alexandra Balysová a Františka Mikulová, a ukrýval se
na řadě míst střední Moravy. Jeho ilegální práce pokračovala v neztenčené míře dále.
Gestapo na něj později, kdyţ zjistilo jeho roli v činnosti Lvice, vypsalo odměnu 10 tisíc
marek a nasadilo na jeho vypátrání mj. svého konfidenta Jana Kasíka.53/ V souvislosti
s případem manţelŧ Dřevojánkových byl na konci května 1942 v Blatnici zatčen i poštovní
úředník Maxmilián Binder, ale gestapo ho po třech týdnech propustilo, protoţe mu nemohlo
prokázat ţádnou ilegální činnost.
Útěkem Koblovského bylo odvráceno nebezpečí prozrazení činnosti Lvice. Je zřejmé,
ţe gestapo v té době ještě nic netušilo o existenci této rozsáhlé ilegální organizace a dalo
přednost okamţitému zastrašujícímu efektu, který měly popravy manţelŧ Dřevojánkových
a jejich podporovatelŧ, před dŧkladným vyšetřením celého případu.
Dne 27. května 1942 provedli v Praze členové výsadku Anthropoid Josef Gabčík a Jan
Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vlna nacistického
teroru, která následovala, daleko překonala první stanné právo. V jejím prŧběhu bylo podle
dostupných údajŧ v českých zemích popraveno 1585 osob, z toho v brněnských Kounicových
kolejích 326 muţŧ a 69 ţen. Celkový počet obětí „heydrichiády“ je odhadován na 5000
osob.54/
Tyto represe se pochopitelně výrazně dotkly také obyvatel Přerovska, jen
v samotném Přerově činila tragická bilance tohoto období celkem 22 popravených a
zemřelých v koncentračních táborech, z toho 15 muţŧ a 7 ţen. Na Přerovsku – podobně jako
131
v celém Protektorátu Čechy a Morava – probíhala ve dnech po atentátu pátrací a zastrašovací
velkorazie, v obcích okresu byla provedena kontrola všech policejně hlášených osob a v noci
z 6. na 7. června 1942 byla policejními a vojenskými silami uskutečněna prohlídka bytŧ v
Přerově.
55/
Ani za těchto okolností ale nedošlo k utlumení činnosti Lvice v tomto prostoru, spíše
naopak. Její skupiny na střední Moravě se na pokyn Oto Koblovského zaměřily na
vyhledávání vhodných úkrytŧ pro stíhané osoby. I kdyţ pozadí a přesné okolnosti atentátu
byly pochopitelně členŧm Lvice neznámé, uţ jeho samotné provedení naznačovalo, ţe
v Praze existuje významná odbojová organizace, která byla schopna tuto akci zabezpečit.
Proto se někteří členové Lvice snaţili navázat přes své praţské známé spojení s touto
organizací. Vzhledem k tomu, ţe se často jednalo o kontakty zaloţené na předchozí společné
činnosti v rámci Sokola, byla tato snaha nakonec úspěšná a Lvici se podařilo navázat spojení
se sokolskou organizací Jindra (jinak téţ Obec sokolská v odboji). Kdo ale konkrétně ze
strany Lvice spojení na Jindru našel, není úplně jasné – v pramenech jsou uváděny na sobě
nezávislé snahy Rostislava Ministra z Lipníku nad Bečvou a Stanislava Podepřela z Oseka
nad Bečvou.56/
Organizace Jindra se po rozbití struktury Ústředního vedení odboje domácího stala
páteří národního odboje v protektorátu a síť jejích skupin obsáhla většinu regionŧ. Její
členové se podíleli na ukrývání a činnosti řady parašutistŧ západních výsadkŧ, včetně
příslušníkŧ desantu Anthropoid. Mezi vedoucí představitele této odbojové organizace patřili
profesor Ladislav Vaněk, František Pecháček, Štěpán Drásal, Jan Zelenka-Hajský, MUDr.
Břetislav Lyčka, Josef Ebrle a další.
Jindra měla své místní skupiny i na Přerovsku, kde v jejím čele stál sokolský funkcionář
František Sigmund, a na Kojetínsku, kde řídil odbojovou činnost Jaroslav Kazda. Tyto
skupiny vyvíjely činnost aţ do října 1942, kdy gestapo zahájilo zatýkání jejich představitelŧ,
které skončilo aţ v srpnu 1943.57/ I kdyţ skupiny Jindry a Lvice na střední Moravě vyvíjely
činnost zhruba ve stejném období, chybí dŧkazy jejich vzájemné spolupráce a k propojení
obou organizací došlo právě aţ v Praze v období heydrichiády.
Představitelé skupiny Jindra se rozhodli vyuţít sítě úkrytŧ vytvořených Lvicí na střední
Moravě pro některé odbojové pracovníky, kteří ţili v ilegalitě a pro které bylo v Praze
132
v období po atentátu na Heydricha příliš nebezpečné prostředí. Proto se na Lipnicku objevil
vedoucí představitel Jindry profesor Ladislav Vaněk, který zde byl pod krycím jménem
Landa ukrýván v druhé polovině června 1942 u člena Lvice Stanislava Podepřela v Oseku
nad Bečvou a pak ve vesnici Tupec na statku rolníka a hostinského Josefa Pavlištíka. Tento
úkryt Ladislavu Vaňkovi zprostředkoval poštovní zaměstnanec Oldřich Kejval, člen Lvice
z Dolního Újezda, a ve spojení s Vaňkem byl během jeho pobytu v Tupci i další odbojář
z Lvice – Václav Cifr z Oseka nad Bečvou. Vedoucí představitelé sokolské skupiny Jindra
v té době uvaţovali o přesunu těţiště činnosti Jindry i většiny přechovávaných parašutistŧ na
Moravu, přičemţ centrem se měl stát právě Pavlištíkŧv statek v Tupci.58/
K tomu ovšem uţ
nedošlo a Ladislav Vaněk odejel v létě 1942 zpět do Prahy.
Dalším významným odbojářem, který se v této vypjaté době ukrýval na Lipnicku, byl
Otto Linhart. Šlo o jednoho z radistŧ vysílačky SPARTA I, který ţil uţ od října 1941
v ilegalitě. Linhart se před svým příchodem na střední Moravu společně s dalšími
odbojovými pracovníky ukrýval od poloviny února 1942 v Plzni, odkud ale musel na
začátku července 1942 urychleně uprchnout před zatýkací akcí gestapa. V Praze našel
útočiště u ilegální sokolské organizace Jindra, která mu zajistila úkryt na Lipnicku. Pod
krycím jménem Jan Zachar se nejdříve rovněţ stejně jako Ladislav Vaněk ukrýval
u Stanislava Podepřela v Oseku nad Bečvou a u Pavlištíkŧ v Tupci, pak se přemístil do
Lipníka nad Bečvou k Robertu Mölerovi a konečně byl aţ do září 1942 ukrýván i v domě
berního vykonavatele Františka Knápka v nedalekém Týně nad Bečvou. 59/
Přesun Otto Linharta na Lipnicko zabezpečil na pokyn profesora Ladislava Vaňka
ostravský novinář Josef Bjaček, který plnil roli spojky mezi praţským vedením Jindry
a skupinami Lvice na Ostravsku, Brněnsku i na střední Moravě. Osobnost Josefa Bjačka
vyvolává dodnes řadu otázek, na které není jednoduchá odpověď. Někteří odbojáři z Lvice ho
po válce označovali za konfidenta, který úmyslně pronikl do jejich řad a zpŧsobil katastrofu
celé organizace. Tato interpretace se projevila i v literatuře.60/ Některá fakta nicméně
nasvědčují tomu, ţe skutečná role Josefa Bjačka byla mnohem sloţitější.
Bjaček pŧsobil v předválečném období jako redaktor a tajemník národně demokratické
strany v Ostravě. Hned na začátku okupace se zapojil do odbojového hnutí (ilegální skupina
„Za vlast“) a získal pro ně v Ostravě řadu osob. Uţ na jaře 1939 byl ale zatčen a po šesti
133
týdnech propuštěn za závazek spolupráce, nikoliv ovšem s gestapem, nýbrţ s brněnskou
sluţebnou abwehru (německé vojenské zpravodajské sluţby). Jeho řídicím dŧstojníkem se
stal major Kristiani a Bjaček při této spolupráci vystupoval pod krycím jménem der Bube
(= hošík nebo spodek v kartách). 61/
Neznáme přesně podstatu informací a sluţeb, které Bjaček abwehru poskytoval, přesto
je ale zřejmé, ţe z jeho strany šlo jen o předstíranou spolupráci. V roce 1941 se totiţ velice
výrazně zapojil do odbojové aktivity sokolské skupiny Jindra v Ostravě i v Brně, přičemţ
o podstatě své činnosti německé bezpečnostní síly neinformoval – přitom jeho odbojoví
spolupracovníci o vazbě na abwehr věděli.
Role moravských skupin Jindry vzrostla bezprostředně po atentátu na Heydricha,
protoţe vedení Jindry plánovalo – jak uţ bylo uvedeno – přesun přechovávaných parašutistŧ
i dalších ohroţených osob na Moravu.62/ Bjaček měl přitom hrát velmi dŧleţitou úlohu.
Podle poválečných výpovědí člena gestapa byl vedením Jindry pověřen přemístěním
parašutistŧ skupiny Anthropoid Jana Kubiše a Josefa Gabčíka do Beskyd a rovněţ měl
z Prahy odvézt lékaře, který těmto výsadkářŧm poskytl po atentátu na Heydricha lékařské
ošetření. V případě tohoto lékaře šlo o MUDr. Břetislava Lyčku, který se 14. 7. 1942
s J. Bjačkem a L.Vaňkem sešel v Praze na náměstí Jiřího z Lobkovic a projednával zde
s nimi ukrytí své ţeny. K realizaci těchto plánŧ nakonec nedošlo, manţelka B. Lyčky byla
zatčena 15. července 1942 na hlavním nádraţí v Praze a B. Lyčka spáchal 21. července 1942
sebevraţdu v obklíčení gestapem v Ouběnicích na Benešovsku. 63/
Tyto přesuny se tedy nakonec neuskutečnily, na rozdíl od ukrytí poštovního úředníka
z Plzně „Honzy“.64/ (Zde šlo o jiţ zmíněné ukrývání radisty Otto Linharta.) Ze všech těchto
skutečností je zřejmé, ţe Bjaček – vedený jako agent abwehru – disponoval informacemi,
které přímo vedly k pachatelŧm atentátu na Heydricha, ale nacistŧm je neposkytl, coţ se mu
později mělo stát osudné.
V létě 1942 se Bjaček aktivně zapojil i do činnosti Lvice, účastnil se některých porad
jejího ostravského vedení, byl ve spojení s brněnskou větví organizace a podílel se i na
zásobování partyzánského oddílu Zelený kádr penězi, municí a zbraněmi. I to se gestapo
dozvědělo aţ dodatečně při rozkrývání činnosti Lvice. Bjaček rovněţ přivezl z Prahy na
střední Moravu radiostanici – podle některých pramenŧ šlo dokonce o dvě vojenské
134
vysílačky – které se členové Lvice (Václav Cifr z Oseka nad Bečvou a Karel Janáček
z Lipníka nad Bečvou) neúspěšně pokoušeli uvést do provozu.65/ Tato akce zasluhuje zvláštní
pozornost, protoţe v souvislosti s tehdejším pobytem radisty Otto Linharta na Lipnicku lze
dŧvodně předpokládat, ţe ze strany skupiny Jindra šlo o pokus obnovit rádiové spojení
domácího odboje s Londýnem, které se přerušilo na začátku července 1942 po likvidaci
parašutistického výsadku SILVER A a jeho vysílačky Libuše.
Členové Lvice nebyli zastrašeni represemi 2. stanného práva a pokračovali ve své
činnosti, která v některých ohledech dokonce zintenzívněla. Právě v létě 1942 uskutečnili
vedoucí představitelé Lvice dvě velké sabotáţe na koksovně dolu František v OstravěPřívoze. Dne 29. srpna 1942 zde Jan Navrátil, Josef Neugebauer, Josef Škuta, Ladislav
Libiger a Karel Klesnil mechanickými prostředky shodili z výšky 35 metrŧ dopravní most,
který při pádu na plynové potrubí vyvolal silný výbuch a zpŧsobil velké škody. Při druhé
akci rovněţ na konci srpna 1942 mělo dojít k vyhození potrubí topného plynu u koksových
pecí dolu František pomocí dynamitových náloţí. Tato akce, které se účastnili Jan Navrátil,
Josef Neugebauer, a Josef Škuta, ale nebyla příliš úspěšná a navíc vyvolala rozsáhlé
vyšetřování gestapa.66/ Obecně se oproti často tradovaným tezím o zničení odboje v době
heydrichiády dá konstatovat, ţe hlavní organizace moravského odboje nebyly vlnou
nacistického teroru po atentátu na Heydricha přímo silněji zasaţeny a těţký úder je postihl
teprve v závěru roku 1942.
3.6 ROZBITÍ LVICE GESTAPEM
Gestapo představovalo pro odboj velice nebezpečného soupeře, který disponoval
mnoţstvím zkušených policejních pracovníkŧ. To spolu s brutálními vyšetřovacími
metodami a nasazením konfidentŧ vytvářelo krajně obtíţnou situaci pro ilegální sítě, které
měly jen omezené moţnosti aktivní obrany. Novou kvalitu v boji nacistických
bezpečnostních sloţek proti hnutí odporu pak přineslo budování tzv. „volavčích sítí“, které
se snaţily pod záminkou sjednocování odboje získat kontrolu nad ilegálními organizacemi a
ovlivňovat jejich činnost.
135
Brněnská řídicí úřadovna gestapa si začala svou „volavčí síť“ budovat uţ od roku
1940 a podařilo se jí do ní zapojit řadu bývalých ilegálních pracovníkŧ, kteří se rozhodli po
svém zatčení přejít na druhou stranu fronty a pracovat jako konfidenti. Bohuţel jednou
z obětí této nebezpečné metody boje se stala i Lvice, respektive její brněnská součást Nemo.
Na činnost Nema narazil v létě 1942 Josef Navrátil, jeden z nejnebezpečnějších
konfidentŧ brněnského gestapa, který měl krycí značku N-32.67/ Gestapo zahájilo s Nemem
záludnou hru a podařilo se mu vylákat od odbojové organizace její vysílačku, která ovšem
nebyla funkční. Lze spekulovat o tom, proč gestapo v rozvíjení „spolupráce“ s Nemem dále
nepokračovalo a rozhodlo se tvrdě zasáhnout. Pravděpodobně zde sehrála roli jednak
rozvětvenost odbojové organizace, kterou bylo velice obtíţné drţet pod účinnou kontrolou,
ale dalším a zřejmě rozhodujícím dŧvodem zřejmě bylo, ţe gestapo zjistilo napojení Nema na
partyzánský oddíl Zelený kádr. Ten přes řadu nedostatkŧ ve své činnosti představoval pro
nacisty potenciální váţnou hrozbu, a proto se ho rozhodli urychleně likvidovat.
Dne 8. září 1942 byl vedoucí představitel Nema Jan Ondryska z Tuřan u Brna vylákán
konfidentem Josefem Navrátilem na schŧzku do kavárny Cajpl v Brně v Dvořákově ulici. Při
odchodu z této schŧzky byl zatčen členy gestapa. V prŧběhu září a října 1942 pak došlo
k uvěznění i dalších představitelŧ Nema – Drahomíra Vomáčky, Františka Červinky, Oty
Havránka, Petra Lercha, Františka Popely aj. Celkově bylo v rámci této ilegální organizace
zatčeno referátem gestapa IV 1b, pod který spadalo potírání „pravicového“ odbojového
hnutí, kolem 70 osob. Řízením celého případu byl pověřen kriminální inspektor Schober.68/
Dne 12. září 1942 došlo k akci nacistŧ s cílem zlikvidovat Zelený kádr. Zatčený Jan
Ondryska (popravený pak 5. srpna 1943 ve Vratislavi) byl přinucen dovést členy brněnského
a ostravského gestapa k základně partyzánského oddílu na Chomýţi v Hostýnských horách.
Zde došlo v chatě Josefa Masného a v jejím okolí k ozbrojenému střetnutí mezi partyzány a
gestapáky, které skončilo únikem jádra Zeleného kádru z tohoto prostoru. Při této pro gestapo
víceméně nezdařené akci byl ovšem kromě dalších dvou osob zatčen i příslušník Lvice
Ladislav Ţáček, domovník dělnické ubytovny při jámě Hlubina v Ostravě, a došlo i
k narušení podporovatelské sítě Zeleného kádru na Kroměříţsku.69/ Uvěznění Ladislava
Ţáčka v Ostravě navíc vytvořilo předpoklady pro hlubší proniknutí gestapa do Lvice
i Zeleného kádru, které se ovšem uskutečnilo i v jiných souvislostech.
136
V stejné době se totiţ gestapu podařil rozhodující prŧlom do struktury sokolské
odbojové organizace Jindra v Čechách i na Moravě. Ta sice byla silně narušena uţ předtím
v souvislosti s vypátráním parašutistŧ ukrývajících se v Praze v pravoslavném kostele
svatého Cyrila a Metoděje a s pozatýkáním jejich podporovatelŧ, ale teprve nyní gestapo
zahájilo celkový frontální úder, který organizaci Jindra na konci roku 1942 definitivně
zlikvidoval v Čechách a na jaře 1943 i na Moravě. Dne 4. září 1942 byl zatčen v PrazeZáběhlicích i dosud se ukrývající vedoucí Jindry profesor Ladislav Vaněk, jehoţ další
problematický osud je dodnes předmětem zkoumání historikŧ.70/
Při vyšetřování praţské gestapo zjistilo, ţe v činnosti Jindry byl angaţován i redaktor
Josef Bjaček. Poţádalo proto ostravskou sluţebnu, aby ho zatkla. Bjaček se ocitl 15. září
1942 v ostravském vězení.71/ Pro gestapo byl „zrádcem“, který přestoţe se zavázal ke
spolupráci, neoznámil klíčové informace, jeţ mohly vést ke zjištění osob spjatých s atentátem
na Heydricha. To bylo pochopitelně neodpustitelné a gestapo uţ mu nevěřilo, přesto se ale
rozhodlo ho ještě jednou přinutit ke spolupráci. Při jeho výsleších totiţ zjistilo, ţe kromě
sokolské organizace Jindra byl zapojen i v činnosti Lvice. (Jistě velmi zajímavé by bylo
zjištění, zda se Bjačkŧv případ nějakým zpŧsobem odrazil na vztazích mezi gestapem a
abwehrem. Bohuţel zatím chybí jakékoliv informace v tomto směru.)
Zdá se, ţe se Bjaček po zatčení pokoušel kličkovat a hrát zoufalou hru o svŧj ţivot.
Uvedl sice při vyšetřování jména některých vedoucích funkcionářŧ Lvice (Koblovský,
Škuta), ale většinu informací, které o Lvici a Zeleném kádru z několikaměsíční spolupráce
měl, zamlčel, coţ později zpečetilo jeho osud. V dosavadní historické literatuře je uváděno,
ţe gestapo se o Lvici dozvědělo právě aţ od Bjačka.V této souvislosti je ale nutné si
uvědomit, ţe uţ tehdy probíhalo vyšetřování brněnského Nema a od 12. září 1942 byl zatčen
a vyslýchán i člen ostravské skupiny Lvice Ladislav Ţáček.72/ Po zprávě o Bjačkově zatčení
radista Otto Linhart 20. září 1942 opustil svŧj ohroţený úkryt v Týně nad Bečvou a na jeho
krycí jméno Jan Zachar byl pak následně vydán zatykač.
Prvořadým úkolem gestapa nyní bylo najít stopu k novému úkrytu partyzánského
oddílu Zelený kádr. Gestapo sice dostalo ze zatčeného L. Ţáčka některé informace
o struktuře a činnosti Lvice, ale nedozvědělo se nic o zpŧsobu napojení ostravské ilegální
organizace na partyzánský oddíl. (Ţáček se navíc snaţil při výsleších gestapo mást, mluvil
137
např. o tom, ţe centrum Lvice je v Praze apod.) Proto gestapáci do cely k Ţáčkovi umístili
Josefa Bjačka, aby od něho vyzvěděl zpŧsob napojení Lvice na Zelený kádr. Motivy
Bjačkova jednání byly v té chvíli hodně komplikované a pravděpodobně vedené snahou
zachránit si i v beznadějné situaci ţivot. Bjaček skutečně získal od Ţáčka jméno kurýra
Bohuslava Neuwirtha, s jehoţ pomocí se dostávali uprchlíci z Ostravy do Hostýnských hor
k Zelenému kádru, a sdělil je gestapu. Současně ale přitom před členy gestapa tajil, ţe i on
sám měl v předcházejícím období se Zeleným kádrem kontakty a podílel se na zásobování
partyzánského oddílu municí, finančními prostředky a potravinami.73/
Gestapo se rozhodlo nasadit na zjištěnou stopu svého konfidenta. Nejjednodušším
řešením by bylo vyuţít pro tento účel Bjačka, ale gestapáci uţ mu nevěřili a ponechali ho ve
vězení. Dne 20. října 1942 ho převezli do Brna a odtud byl na přímý příkaz vedoucího
brněnské řídicí úřadovny gestapa vládního rady W. Nölleho odeslán do koncentračního
tábora Mauthausen, kde byl v prŧběhu roku 1943 zlikvidován.74/
Kurýrem, jenţ dopravoval stíhané osoby z Ostravy k Zelenému kádru, byl dělník
Vítkovických ţelezáren Bohuslav Neuwirth, který bydlel v ostravské kolonii Hlubina.
Ostravské gestapo na něho na základě Bjačkových informací nasadilo jednoho ze svých
nejnebezpečnějších konfidentŧ, bývalého parašutistu z výsadku S-1 Jana Kasíka, který měl
na gestapu krycí značku MO-18. Kasík před Neuwirthem vystupoval ve své „autentické“ roli
parašutisty vyslaného ze SSSR a podařilo se mu v prŧběhu tří schŧzek (23., 24. a 25. září
1942) i díky znalosti prověřovacího hesla získat jeho dŧvěru. Díky Kasíkovým informacím
tak získalo ostravské gestapo další záchytné body k pozdějšímu rozbití Lvice. Prioritou pro
něj ovšem v dané chvíli bylo proniknutí k Zelenému kádru. Kasíkovi se to podařilo díky
tomu, ţe ho Neuwirth seznámil s členem Zeleného kádru Václavem Boháčem, který se po
střetnutí partyzánského oddílu s gestapem na Chomýţi ukrýval v Ostravě. Kasík před
Boháčem opět věrohodně vystupoval jako parašutista pronásledovaný gestapem a ţádal ho
o ukrytí u partyzánského oddílu.
Dne 28. září 1942 odvezl Boháč Kasíka do tábora Zeleného kádru v Hostýnských
horách. Jejich cestu vlakem z Ostravy-Vítkovic aţ do Hlinska pod Hostýnem sledoval člen
ostravského gestapa Karl Wiedermerth.75/ V táboře Zeleného kádru byl Kasík prověřován
členem oddílu „Josefem“ (pravděpodobně Josefem Masným), ale 1. října 1942 odtud v obavě
138
před prozrazením uprchl. Jeho nasazení přes proniknutí do partyzánského tábora ale
neskončilo výrazným úspěchem a neumoţnilo okamţitou likvidaci Zeleného kádru, a to
zejména proto, ţe gestapo v českých zemích v té době nemělo vypracovanou techniku boje
proti lesním oddílŧm, a především mu chyběly akceschopné mobilní jednotky, které by
okamţitě podle zjištěných informací zasáhly. Na druhé straně díky Kasíkovi ostravské
gestapo získalo další záchytné body k proniknutí do Lvice.
Na začátku října 1942 svolal vedoucí brněnské řídicí úřadovny gestapa vládní rada
W. Nölle do Přerova operační poradu velitelŧ venkovských sluţeben gestapa, v jejichţ
teritoriu Zelený kádr pŧsobil. Z Přerova to byl kriminální komisař R. Karl, z Ostravy
kriminální komisař A. Jost a ze Zlína kriminální komisař H. Ziegler. Poradu vedl kriminální
rada Otto Koslowski z Brna, který shrnul všechny dosavadní poznatky o Zeleném kádru.
Bylo rozhodnuto, ţe celkové řízení operací převezme komisař Hans Ziegler, v jehoţ obvodu
operovalo jádro partyzánského oddílu. Rovněţ byly vyţádány posilové jednotky od německé
ochranné policie, zbraní SS a armády.76/
V následujících dnech gestapo rozvinulo širokou ofenzívu proti partyzánskému oddílu
a jeho podporovatelŧm a lesy v Hostýnských horách obklíčili příslušníci německé ochranné
policie a armády. Dne 14. října 1942 byl po zatčení spojky partyzánského oddílu Ladislava
Kopečného zorganizován úder přepadového komanda sloţeného z členŧ brněnské, zlínské
a ostravské sluţebny gestapa a roty ochranné policie z Holešova proti novému úkrytu
Zeleného kádru. Při přestřelce se znovu podařilo části partyzánŧ prorazit obkličovací kruh
a uprchnout, do rukou gestapa ale padly zásoby šatstva, potravin, zbraní, ale i deník skupiny
a řada fotografií. Zatčena byla rovněţ řada podporovatelŧ Zeleného kádru a 18. října byl
v Ostravě-Michálkovicích zadrţen i Václav Boháč, spojka mezi partyzánským oddílem
a Ostravou. Boháče posléze gestapo získalo pro spolupráci.77/
Za této obtíţné situace se kolem 20. října 1942 vedoucí představitelé Zeleného kádru
František Vychodil a Josef Masný uchýlili na Prostějovsko. Zde také proběhla závěrečná fáze
existence prvního partyzánského oddílu v českých zemích. Dne 24. listopadu 1942 gestapo
a stráţní prapor SS obklíčily obec Dzbel na Prostějovsku, v níţ se v domku Bohuslava
Kapounka zdrţoval Josef Masný. Ten v beznadějné situaci spáchal sebevraţdu. Další
tragédie se ve stejný den odehrála v nedalekém Budětsku, kde se na samotě Ţleb ukrýval
139
druhý vedoucí představitel Zeleného kádru František Vychodil. I on se zastřelil z vlastní
zbraně, aby nepadl ţivý do rukou gestapa.78/
V rámci ofenzívy proti Zelenému kádru zahájila ostravská sluţebna gestapa
v součinnosti s gestapáky z Brna, Přerova a Zlína úder i proti Lvici. Záchytnými body byly –
jak uţ bylo uvedeno výše – vynucené výpovědi Ladislava Ţáčka a Josefa Bjačka a informace
získané od konfidenta Jana Kasíka. Mezi prvními byl uţ 19. září 1942 ve Vídni zatčen Josef
Neugebauer, ale to bylo zřejmě v souvislosti s jeho kontakty s ilegální KSČ na Ostravsku a
teprve dodatečně gestapo zjistilo i jeho napojení na Lvici. Hlavní vlna zatýkání začala
v listopadu 1942. Dne 3. listopadu byl v Ostravě zatčen Josef Škuta, o den později si
gestapo přišlo pro inţenýra Antonína Kasalického, 17. listopadu byl rovněţ v Ostravě
zadrţen Jan Navrátil a 30. listopadu Josef Luzar.79/
Díky výslechŧm gestapo stále rozšiřovalo okruh svých informací o struktuře ilegální
organizace a počet zatčených narŧstal. V Čeladné byl 3. listopadu 1942 zatčen Josef Sovják
a vzápětí si gestapo přišlo i pro manţele Kampovy a učitele Antonína Langeho, který v roce
1943 zahynul v Osvětimi. Místní skupina v Čeladné pak byla do ledna 1943 likvidována. Na
začátku roku 1943 byly rovněţ gestapem rozbity skupiny Lvice v Pstruţí a Frýdlantu nad
Ostravicí. Dne 4. ledna 1943 byl na Krajském soudu v Moravské Ostravě zatčen úředník
Bohumír Dorazil a o čtyři dny později byl ve Frýdlantu nad Ostravicí v souvislosti
s rozbíjením Lvice dopaden i Jindřich Oborný, který ţil v ilegalitě uţ od doby odhalení
Obrany národa. Současně s ním byla pozatýkána i skupina jeho podporovatelŧ. Gestapu se
rovněţ podařilo zabavit nefunkční vysílačku ostravské Lvice.
Podle poválečné výpovědi kriminálního tajemníka Karla Hintringra, který v březnu
1943 vypracovával závěrečnou zprávu o Lvici, bylo na Ostravsku při vyšetřování této
ilegální organizace zatčeno celkem asi 120 osob, mezi nimiţ byli prakticky všichni vedoucí
představitelé.80/ Zatýkání probíhalo i jinde, dne 23. ledna 1943 byl ve Smolkově zatčen Jan
Mackovík a následně bylo na Opavsku v souvislosti s Lvicí v únoru a březnu 1943 zatčeno
dalších deset osob. Tři členové této skupiny Lvice – včetně Jana Mackovíka a Ludvíka
Lukáše – byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
Jen nemnohým se podařilo zatčení uniknout. Patřil k nim štábní praporčík policie
František Mílek, který zvolil dobrovolnou smrt a 7. prosince 1942 se při zatýkání zastřelil.
140
Z dosahu gestapa se podařilo v říjnu 1942 zachránit Vítězslavu Suskému a v lednu 1943
Josefu Boţkovi, který utekl na Slovensko. Stejnou cestu k záchraně zvolil i další člen Lvice
Rudolf Sklář, který byl zatčen 4. ledna 1943, ale podařilo se mu z rukou gestapa vyváznout,
kdyţ předstíral ochotu ke spolupráci. Konečně na dva měsíce zmizel ze zorného pole nacistŧ
i Jan Krupa, který se ukrýval nejdříve v Pstruţí a poté našel společně s Otou Koblovským
útočiště ve Valašském Meziříčí (viz níţe).
Přes velký rozsah katastrofy zŧstali někteří spolupracovníci Lvice neodhaleni a později
pokračovali uţ za jiných okolností v odbojové činnosti. Na tomto místě zmiňme aspoň dva
spolupracovníky Lvice v Pobeskydí. Podle poválečného svědectví Josefa Sovjáka patřil
k členŧm Lvice v Čeladné místní řezník Oldřich Machandr, který se později na podzim 1944
po přechodu 1. československé partyzánské brigády Jana Ţiţky ze Slovenska na území
protektorátu stal jedním z dŧleţitých spolupracovníkŧ partyzánŧ. V jeho domě se 3. listopadu
1944 v nacistickém obklíčení zastřelil těţce zraněný velitel 1. československé brigády Jana
Ţiţky poručík Ján Ušiak. Oldřich Machandr pak byl nacisty pro výstrahu 23. listopadu 1944
v Čeladné veřejně popraven. Ve stejný den došlo v Prostřední Bečvě i k další veřejné
popravě, jejíţ obětí se stal místní obchodník Oldřich Šimurda, který se rovněţ podílel na
podpoře a zásobování partyzánŧ. I on měl být pŧvodně zapojen do sítě Lvice.81/
Ostravské sluţebně gestapa se při vyšetřování podařilo odhalit napojení ostravské
Lvice na Přerovsko a Lipnicko. Uţ při výsleších Ladislava Ţáčka a Josefa Bjačka padlo
jméno Oty Koblovského, o kterém zatčení vypovídali, ţe vede Lvici na střední Moravě. Tato
stopa byla ovšem pro gestapo nepouţitelná, protoţe Koblovský ţil uţ od konce května 1942
v ilegalitě.
Bohuţel gestapo při vyšetřování zjistilo i jména některých dalších vedoucích
představitelŧ Lvice na střední Moravě – Karla Klesnila, Josefa Koryčana, Ladislava Libigra a
Bohumila Válka. Podle poválečného svědectví Josefa Koryčana – které ovšem není nijak
potvrzeno z jiných zdrojŧ – pouţilo gestapo i na střední Moravě svého osvědčeného
konfidenta Jana Kasíka, který se měl jako „sovětský parašutista“ zúčastnit z pověření
ostravského centra Lvice instruktáţe místních vedoucích středomoravské Lvice v lesích nad
Veselíčkem.82/ Ani závěrečná zpráva gestapa o Lvici z roku 1943, ani poválečné výpovědi
zatčených členŧ ostravské a přerovské sluţebny gestapa se ovšem o této epizodě nezmiňují
141
a nepotvrzuje ji ani prŧběh zásahu gestapa proti středomoravské Lvici. Spíše je zřejmé, ţe
k podrobným informacím o síti Lvice na střední Moravě se gestapo propracovávalo postupně
přes často velice brutální výslechy zadrţených ilegálních pracovníkŧ.
Jak uţ bylo uvedeno, 17. listopadu 1942 byl v Ostravě zatčen Jan Navrátil z Veselíčka
a rovněţ v Ostravě došlo 7. ledna 1943 k zatčení Karla Klesnila a Jaroslava Doupala (oba
z Lazník) a Ladislava Libigra z Veselíčka. Mezitím byl 8. prosince 1942 mezi obcemi
Lazníky a Veselíčko gestapem dopaden i František Knápek, který plnil úlohu spojky mezi
lipenskou Lvicí a Ostravou, a poté byl převezen do Kounicových kolejí v Brně. Ve stejný
den byl ve svém zaměstnání v cukrovaru v Malých Prosenicích zatčen i Stanislav Podepřel
z Oseka nad Bečvou, jeden z přechovávatelŧ Oty Koblovského. 83/
Gestapo se na úder proti středomoravské Lvici dŧkladně připravilo. Na přerovskou
sluţebnu gestapa přijely v lednu 1943 dvě pětičlenné skupiny gestapákŧ z Ostravy a Brna,
přičemţ celou akci řídil člen ostravské sluţebny gestapa kriminální tajemník Karl Hintringer.
Dne 16. ledna 1943 byli do věznice přerovského okresního soudu dopraveni uţ předtím
zatčení Karel Klesnil, Ladislav Libiger a Josef Koryčan (zatčený v Lazníkách kolem 10.
ledna 1943).
Podle výslechŧ těchto ilegálních pracovníkŧ pak bylo v následujících třech dnech
skupinami gestapákŧ zatčeno a převezeno do přerovské věznice okresního soudu dalších 54
osob (15 z Lazník, 1 z Lázniček, 7 z Veselíčka, 10 z Lipníka nad Bečvou, 2 z Dolního
Újezda, 7 z Tršic, 4 z Oseka nad Bečvou, 2 z Tupce, 3 z Malých Prosenic, 1 z Krčmaně, 1 ze
Suchonic a 1 z Lipňan).84/ Do Přerova byl kvŧli konfrontacím dopraven z Brna i František
Knápek. Těmito údery byla struktura Lvice na střední Moravě v podstatě rozbita, některé její
skupiny byly zničeny úplně (např. Tršice, Lazníky, Lipník nad Bečvou), některé byly načas
ochromeny a později se znovu aktivizovaly (Osek nad Bečvou) a některé zŧstaly úplně
zatýkání uchráněny (Výkleky, Jezernice, Brodek).
Vzpomínky pamětníkŧ potvrzují, ţe členové středomoravské Lvice byli na začátku
ledna 1943 smluveným heslem varováni z Ostravy, kde probíhalo zatýkání uţ v posledních
měsících roku 1942. Snaţili se sice zahladit stopy – např. ukryli zbraně, falešné dokumenty a
další kompromitující materiál – ale nebezpečí tím od sebe odvrátit nemohli.85/
142
Po hlavní vlně zatýkání v polovině ledna 1943 gestapo i v následujícím období
zasahovalo proti dalším zjištěným spolupracovníkŧm Lvice – např. 13. dubna 1943 byl
v Lipníku zatčen Josef Ráb, 20. května 1943 v Oseku nad Bečvou Jaroslav Sedlář.
Vyšetřování probíhalo i na Olomoucku, Kroměříţsku, Kojetínsku a Zlínsku. Několik
odhalených odbojářŧ se pokusilo o útěk z dosahu gestapa. Rudolf Koryčan z Lazník se
skrýval v okolí své obce několik dní. Pak gestapo vyhlásilo, ţe nebude-li do tří dnŧ dopaden,
bude uvězněna jeho rodina a členové obecního zastupitelstva. V dŧsledku této výhruţky ho
lazničtí občané chytili a odevzdali německým bezpečnostním sloţkám.86/
Delší dobu unikal holičský pomocník Karel Bolf z Lipňan, který společně s Antonínem
Kelarem přemístili po rozbití laznické skupiny Lvice zbraně shromáţděné touto skupinou do
jiného úkrytu. Bolfovi se dařilo unikat gestapu aţ do léta 1943, pomoc mu kromě zmíněného
Antonína Kelara poskytovali manţelé Hedvika a Jan Kupkovi z Kokor a v poslední fázi jeho
skrývání i sestry Anna Bosáková a Marie Přecechtělová z Věrovan. A právě v jejich domku
ve Věrovanech byl nakonec Bolf vypátrán zlínskou sluţebnou gestapa. Podle poválečné
výpovědi člena zlínského gestapa Josefa Schlögela – která samozřejmě nemusí úplně
odpovídat skutečnosti – zachytil Bolfovu stopu informátor zlínského gestapa Slováček
z Baťova.87/
V noci ze 17. na 18. srpna 1943 obklíčili Bolfŧv úkryt ve Věrovanech příslušníci
nacistických bezpečnostních sil. Při pokusu o zatčení – verze o přesném prŧběhu této
události se ovšem rŧzní – byl Karel Bolf při přestřelce usmrcen. Smrtící výstřely měl vypálit
gestapák R. Lindenthal. Ve stejný den byl v Lipňanech zatčen i jeho bratr Josef Bolf.
Pozatýkáni byli v prŧběhu srpna 1943 i podporovatelé Karla Bolfa – manţelé Kupkovi
(15. srpna), Anna Bosáková, Marie Přecechtělová (18. srpna) a Antonín Kelar (30. srpna).
Pět zatčených Bolfových spolupracovníkŧ bylo na začátku listopadu 1943 odsouzeno k trestu
smrti a popraveno 7. ledna 1944 v Praze na Pankráci.88/
Úspěšně se naproti tomu podařilo uniknout vedoucímu Lvice ve Výklekách Františku
Sobkovi. Ten uprchl při hromadné zatýkací akci gestapa v lednu 1943 a od té doby se aţ do
konce okupace za pomoci ostatních členŧ výklecké odbojové skupiny ukrýval. V tomto
případě se minuly účinkem jak vypsaná odměna, tak i výhruţky gestapa. I František Sobek
ovšem zaplatil krutou daň protinacistickému odboji – v dubnu 1945 padl jeho syn Dobroslav
143
jako člen partyzánského oddílu Juraj při ozbrojeném střetnutí s nacisty v Bílovicích
u Kostelce na Hané.89/
Dramatické byly osudy vedoucí osobnosti Lvice na střední Moravě Oty Koblovského.
Ten po svém útěku před gestapem na konci května 1942 vyuţíval sítě úkrytŧ, kterými Lvice
disponovala na střední Moravě. Zásobování mu mj. poskytovali jeho bývalý nadřízený
Vojtěch Hošťálek, ředitel mlékárny v Radslavicích, a Jarmila Mackovíková z Lazník, která
ho posléze převedla do Lipníka k manţelŧm Otýlii a Janovi Mackovíkovým.90/ Další útočiště
pak našel Koblovský v Přerově u manţelky svého bývalého ilegálního spolupracovníka
z PVVZ Rŧţeny Smutkové. Z Přerova se přemístil na Valašsko, kam ho dopravil jeho
spolupracovník Maxmilián Binder, úředník vlakové pošty.
Od začátku července 1942 pak Koblovského přechovávala ve Valašském Meziříčí
rodina Richarda Rašky. I odtud Koblovský řídil ilegální činnost na střední Moravě
a navazoval i další kontakty i na Valašskomeziříčsku (mj. v Poličné). Další útočiště ve
Valašském Meziříčí našel v Sokolské ulici v domku Josefa Výrostka a Marie Dobšové,
v němţ se společně s ním ukrýval i Jan Krupa, který uprchl před hrozbou zatčení z Ostravy.
Oběma uprchlíkŧm opatřil nové falešné doklady člen Lvice učitel Antonín Lange, který
rovněţ udrţoval spojení mezi nimi a jejich rodinami. Byla zvaţována i varianta, ţe by
Koblovský za pomocí lesníka Františka Kampa ze Starých Hamrŧ přešel hranice na
Slovensko, ale on sám tuto moţnost odmítl.91/
Gestapo nakonec přivedla na stopu obou uprchlíkŧ náhoda. Jan Krupa pravděpodobně
nepovaţoval své doklady za vyhovující, a proto poţádal svoji valašskomeziříčskou
podporovatelku Rŧţenu Hamplovou, aby mu pomohla opatřit si nové. Dal jí dopis pro
prodavače firmy ASO v Ostravě Josefa Macháče, který měl zhotovení nových dokladŧ
zprostředkovat. Hamplová skutečně dopis v Ostravě Macháčovi odevzdala, ale ten se
zachoval neočekávaným zpŧsobem. Buď ze strachu, nebo proto, ţe celou věc pokládal za
provokaci (v té době probíhala likvidace ostravské Lvice), ohlásil její návštěvu ostravskému
gestapu a odevzdal i obdrţený dopis. Členové gestapa Hamplovou zatkli a podle zjištěných
údajŧ vyrazili 27. listopadu 1942 do Valašského Meziříčí. V domku Josefa Výrostka zatkli
ostravští gestapáci Böckl a Wagner Jana Krupu a současně s ním i Josefa Výrostka (zahynul
144
v únoru 1943 ve ostravském vězení na následky výslechŧ) a Marii Dobšovou (usmrcena

  1. července 1943 v Osvětimi). Na gestapo byli odvlečeni i další členové rodiny Dobšovy.92/
    U Josefa Výrostka byl ve chvíli přepadu gestapa ukryt na pŧdě přilehlé stolárny i Oto
    Koblovský, ale opět se mu podařilo vyváznout. Po tomto takřka zázračném úniku se znovu
    uchýlil na střední Moravu a ukrýval se v laznických lesích. To uţ se ale kolem
    středomoravské Lvice začalo stahovat nebezpečí zásahu gestapa, kterého si byli odbojáři
    poměrně dobře vědomi. Jarmila Mackovíková proto znovu převedla Koblovského do
    Valašského Meziříčí do bytu ţelezničního zaměstnance Václava Krmely. Tento úkryt
    zprostředkoval Koblovskému Vladimír Horák z Poličné, který se s ním znal uţ z předválečné
    doby.93/ Vyskytly se ovšem problémy se zásobováním uprchlíka potřebnými ţivotními
    nezbytnostmi, a tak část potřebných potravin získával Václav Krmela od rodiny přednosty
    ţelezniční stanice v Malých Prosenicích Františka Koláčka, s jehoţ dcerou Jarmilou
    Koláčkovou pojil Koblovského i osobní vztah.
    Jak uţ bylo popsáno výše, ve dnech 16.–19. ledna 1943 rozbilo gestapo
    středomoravskou Lvici. Vyvinulo přitom velkou snahu o dopadení Koblovského, ve kterém
    právem vidělo klíčovou osobnost celé odbojové organizace. Po válce se dopadení členové
    gestapa nezávisle na sobě shodli na tom, ţe cesta k vypátrání posledního úkrytu Oty
    Koblovského vedla přes členy rodiny Koláčkovy.94/ Dne 19. ledna 1943 byla zatčena Jarmila
    Koláčková a 3. února potkal stejný osud i její matku Alţbětu Koláčkovou. Ta pod
    nevybíravým nátlakem vypovídala o zásobovacích návštěvách valašskomeziříčského
    ţelezničáře Václava Krmely, který přechovával Koblovského. Gestapo později odeslalo
    Jarmilu i Alţbětu Koláčkovy do koncentračního tábora Osvětim, obě ale válku přeţily.
    K akci gestapa proti úkrytu Oty Koblovského došlo den po zatčení Alţběty Koláčkové
    – 4. února 1943. Pětičlenné zatýkací komando vedl kriminální komisař R. Karl, vedoucí
    přerovské sluţebny gestapa, který společně se svými podřízenými B. Loibnerem
    a F. Carmanem vnikl do bytu Václava Krmely ve Valašském Meziříčí. Při vzniklé
    oboustranné přestřelce byl Oto Koblovský usmrcen. Podle svědectví Václava Krmely byli
    pŧvodci smrtících výstřelŧ B. Loibner a F. Carman.95/ Tak se v necelých pětadvaceti letech
    uzavřel ţivot jedné z nejvýraznějších postav protinacistického odboje na střední Moravě.
    145
    Díky jeho statečné smrti nemohlo gestapo např. prokázat ilegální činnost dŧstojníkovi
  2. praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou majoru Ladislavu Komendovi, který měl
    velet případnému povstání proti nacistŧm na střední Moravě. Koblovský jako jediný člen
    Lvice udrţoval s Komendou osobní kontakt, a tak nyní chyběly gestapu přímé dŧkazy
    o aktivním zapojení Komendy do ilegální práce. Ale uţ to, ţe Lvice počítala se zapojením
    vládního vojska do případného povstání proti okupantŧm, muselo nutně zvýšit nedŧvěru
    nacistŧ k tomuto tělesu. Navíc gestapo zjistilo, ţe část zbraní, kterými Lvice disponovala,
    byla získána právě od členŧ vládního vojska. Pozdější odvelení většiny vládního vojska
    v květnu 1944 z protektorátu do Itálie bylo z tohoto hlediska logickou reakcí, která ale
    samozřejmě nesouvisela pouze s vyšetřováním Lvice.
    V souvislosti s vypátráním Oto Koblovského proběhlo i zatýkání jeho podporovatelŧ
    a spolupracovníkŧ, kteří byli doposud na svobodě. Z Valašského Meziříčí byli uvězněni
    členové rodiny Krmelovy a Raškovy, z Poličné Vladimír Horák, z Radslavic ředitel mlékárny
    Vojtěch Hošťálek a rolník Bedřich Zajíc.
    96/
    V Přerově byl 11. února 1943 zatčen i se svou
    přechovávatelkou Rŧţenou Smutkovou poštovní úředník Maxmilián Binder, v Kroměříţi
    Miroslav Kojecký. K dalšímu zatýkání ve vyškovské skupině Lvice, v jejímţ čele
    M. Kojecký stál, nicméně nedošlo.
    Osud zatčených členŧ Lvice byl většinou tragický. Někteří z nich stanuli před
    Vrchním zemským soudem ve Vratislavi. K trestu smrti byli tímto soudem odsouzeni mj.
    Jan Kolařík (+7.10.1943), Jan Mackovík (+3. února 1944), Josef Neugebauer (+17. září
    1943), Jan Navrátil (+21. září 1943), Ladislav Ţáček (+21. září 1943), Jan Krupa (+31. srpna
    1944) a Bohuslav Neuwirth. Válku přeţil Josef Škuta, který byl ve Vratislavi odsouzen
    k desetiletému trestu vězení.
    O většině zatčených odbojářŧ rozhodlo ostravské a brněnské gestapo k nelibosti
    nacistické justice samo. Z věznic v Brně a Ostravě vedla jejich cesta v transportech do
    koncentračního tábora Osvětimi, kde značná část z nich zahynula brzy po příjezdu.
    Vzhledem k tomu, ţe mezi těmito oběťmi byli zejména organizátoři odbojové činnosti, lze
    dŧvodně předpokládat, ţe nad nimi gestapo vyneslo neoficiální rozsudky smrti a poslalo je
    do Osvětimi s přípisem „návrat neţádoucí“. Část zatčených měla „štěstí“ aspoň v tom ohledu,
    146
    ţe byla transportována do jiných koncentračních táborŧ, kde byla větší šance na přeţití –
    např. Anna Podivínová byla odvezena do Ravensbrücku nebo Vojtěch Hošťálek do Dachau.
    Co se týče celkového počtu obětí z řad Lvice, jsou známá pouze rámcová čísla, která by
    bylo nutné podrobit podrobnějšímu historickému výzkumu. Podle poválečné zprávy
    historicko-dokumentační komise ÚV ČSPB bylo členy Lvice asi 500 osob, z toho v prostoru
    Ostravska asi 250. Za činnost v této odbojové organizaci bylo odsouzeno a popraveno
    25 osob. Dalších asi 200 odbojářŧ bylo posláno do koncentračních táborŧ, kde z nich většina
    zahynula.97/ Přesněji jsme informováni o mrtvých z řad Lvice na střední Moravě – seznam
    39 obětí nacistických represí ze soudních okresŧ Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc viz
    příloha 7.
    Přes značný rozsah zatýkání a rozbití celkové struktury Lvice se nacistickým
    bezpečnostním silám nepodařilo tuto odbojovou organizaci zničit úplně. Některé její místní
    skupiny zŧstaly neobjeveny a po určité době za změněných podmínek opět aktivizovaly svoji
    činnost.
    3.7 NÁSTUPNICKÉ ORGANIZACE LVICE
    3.7.1 PARTYZÁNSKÁ SKUPINA BÍLÁ LVICE (JAN ŽIŽKA)
    Jednu z neodhalených buněk Lvice tvořila skupina mladých dŧstojníkŧ z Ostravy, která
    byla pŧvodně napojena na Josefa Luzara. Po jeho zatčení tito dŧstojníci na určitou dobu
    přerušili ilegální činnost, ale brzy se k ní opět vrátili. Jejich aktivita začala výrazně směřovat
    k diverzní činnosti s vyuţitím třaskavin, které byly získávány zejména na dole František.
    Vzhledem k tomu, ţe činnost této skupiny, která zpočátku pouţívala pŧvodní označení Lvice
    (Bílá lvice) a později název Jan Ţiţka, je dostatečně zpracována v dosavadní literatuře,
    mŧţeme se zde omezit pouze na stručnou rekapitulaci její historie.98/
    Vŧdčími představiteli této odbojové organizace, která postupně získávala další
    spolupracovníky na Ostravsku i jinde, byli poručík Josef Čapka z Paskova (zaměstnanec
    ostravského magistrátu), poručík Rudolf Ichnovský, který pracoval na dole František,
    147
    a poručík Jan Bařina, úředník na ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy. První významnou
    akcí Bílé lvice byla diverze na ţelezniční trati nedaleko stanice Lískovec u Frýdku 1. září
  3. Po výbuchu nastraţené náloţe vykolejila lokomotiva a sedm vagónŧ nákladního vlaku.
    V následujícím období skupina uskutečnila řadu diverzí s pouţitím výbušnin jak proti
    ţelezniční dopravě, tak proti stoţárŧm vysokého elektrického napětí. Skupině se rovněţ
    podařilo v dubnu 1944 navázat spojení s parašutistou Rudolfem Peschlem, který byl na
    Moravu vyslán ze SSSR moskevským vedením KSČ a vysazen v noci z 9. na 10. září 1943
    poblíţ Ostrowiece v Polsku. Po prvních schŧzkách vedoucích představitelŧ Bílé lvice
    s Peschlem byl mj. změněn název odbojové organizace na Jan Ţiţka.
    Bílá lvice navázala i spojení polskou odbojovou skupinou Czarny Jur a snaţila se
    opatřovat pro polské obyvatelstvo, které ţilo na území tzv. Generálního gouvernementu
    v mimořádně tíţivých sociálních podmínkách, potraviny a oděvy.99/
    Gestapo samozřejmě pŧvodce nebezpečných diverzí intenzivně hledalo, a proto se
    představitelé Lvice rozhodli uskutečnit sabotáţní akce i jiných regionech, a tím aspoň
    částečně odvést pozornost nacistických bezpečnostních sloţek od Ostravska. Člen Jana Ţiţky
    poručík Karel Martínek z Místku navázal kontakt se svým bývalým spoluţákem z Vojenské
    akademie v Hranicích poručíkem Richardem Gospošem, který v Hranicích bydlel i v období
    okupace. Společně uskutečnili diverzi u obce Velká na Hranicku, u níţ se křiţovala
    elektrická vedení o vysokém napětí. Náloţe poloţené u Velké explodovaly 13. května 1944,
    strhly elektrický stoţár a přerušily vedení. V dŧsledku toho byla celá oblast střední a severní
    Moravy s řadou podnikŧ dŧleţitých pro válečnou výrobu asi jednu hodinu úplně bez proudu
    a i v následujících dnech byly dodávky elektrické energie silně omezeny. Definitivně byly
    následky diverze odstraněny aţ 24. května 1944.100/
    V létě 1944 ostravské vedení Jana Ţiţky, tvořené Josefem Čapkou, Rudolfem
    Peschelem, Rudolfem Ichnovským a Janem Bařinou, provedlo reorganizaci odbojové
    skupiny, která se rozdělila na čtyři části – ostravskou (velitelem byl poručík Antonín
    Vystrčil), místeckou (poručík Karel Martínek), hranickou (poručík Richard Gospoš)
    a olomouckou (rotný Jan Čapka).101/ Olomoucká skupina, v jejímţ čele stál bratr Josefa
    Čapky, poštovní zaměstnanec Jan Čapka, provedla celkem tři diverze s pouţitím trhavin –
    všechny v prŧběhu srpna 1944. V noci z 20. na 21. srpna přerušila trať Přerov-Česká
    148
    Třebová u Štěpánova, 25. srpna poškodila koleje u Příkaz a 29. srpna vybuchla náloţ pod
    nákladním vlakem u Vrbátek na trati Olomouc-Nezamyslice.102/
    O činnosti hranické skupiny
    Jana Ţiţky – kromě jiţ zmíněné diverze u obce Velká – chybí doklady a zdá se, ţe se její
    činnost příliš nerozvinula.
    Stejně jako pro „pŧvodní“ Lvici stalo se i pro Jana Ţiţku osudné pŧsobení konfidentŧ.
    Gestapo zachytilo dŧleţitou stopu při vyšetřování tzv. Masarykovy gardy, odbojové skupiny
    se značně naivním zpŧsobem ilegální činnosti, která byla do značné míry kontrolována
    agenty nacistických bezpečnostních sil. Mezi Janem Ţiţkou a Masarykovou gardou byly
    navázány určité kontakty, které gestapo vyuţilo k prŧniku do Jana Ţiţky. K hlavnímu úderu
    došlo 14. září 1944, kdy gestapo zatklo většinu členŧ Jana Ţiţky a organizaci rozbilo.
    Parašutista Rudolf Peschel padl do jeho rukou 13. října 1944. Těsně před zářijovým úderem
    v Ostravě byla likvidována i olomoucká část Jana Ţiţky. Stalo se tak ovšem v jiné souvislosti
    a gestapo aţ později zjistilo spojitost mezi činností olomoucké a ostravské skupiny. 103/
    Jedním z mála, kterým se podařilo zatýkání uniknout, byl výkonný velitel celé
    odbojové organizace Josef Čapka. Podařilo se mu uprchnout na Slovensko, kde se zúčastnil
    bojŧ Slovenského národního povstání. Po jeho poráţce byl při přechodu Hronu 30. prosince
    1944 zajat a převezen do Bratislavy a poté na ústřednu gestapa v Brně. Jeho osud se uzavřel
  4. dubna 1945 v koncentračním táboře Mauthausen, v němţ byl usmrcen v plynové komoře
    společně s dalšími vězni pověstného transportu KL 3 vypraveného gestapem z Brna.104/
    Většina jeho spolubojovníkŧ z řad Jana Ţiţky měla větší štěstí. Řada z nich byla odsouzena
    nacistickými soudy k trestu smrti, ale kvŧli rychlému spádu událostí na konci války uţ
    nebyly rozsudky vykonány. Veliteli hranické skupiny Richardu Gospošovi se podařilo
    přečkat zbytek okupace v ilegalitě.105/
    V činnosti Bílé lvice (Jana Ţiţky) mŧţeme najít jednu výraznou změnu oproti jejím
    přímým předchŧdkyním – pŧvodní Lvici a Obraně národa. Zatímco tyto odbojové organizace
    se do značné míry zaměřovaly na přípravu rozsáhlého povstání proti nacistŧm a budovaly
    širokou základnu své činnosti, mladí dŧstojníci tvořící velitelský kádr Jana Ţiţky se dokázali
    poučit z dosavadních chyb (mnozí byli členy jak pŧvodní Lvice, tak i Obrany národa)
    a orientovali se na diverzní činnost proti ţelezniční dopravě a zbrojní výrobě. S určitým
    zjednodušením je moţno konstatovat, ţe nevytvářeli organizaci pro plnění moţných úkolŧ
    149
    v budoucnosti, ale rozšiřovali existující struktury pro zabezpečení okamţitých účinných
    odbojových akcí.
    3.7.2 PARTYZÁNSKÝ ODDÍL JURAJ
    Jednou z organizací Lvice na střední Moravě, která nebyla zatýkáním v lednu 1943
    zasaţena, byla skupina v obci Výkleky. Gestapo sice zjistilo jméno jejího vedoucího
    Františka Sobka, ale tomu se podařilo uprchnout, a v následujícím období ho i s jeho rodinou
    členové výklecké Lvice ukrývali v okolí obce. Výklečtí odbojáři rovněţ poskytovali pomoc
    řadě uprchlých sovětských válečných zajatcŧ, kteří byli posléze přemisťováni na Valašsko.
    K výraznému oţivení činnosti výklecké Lvice došlo v lednu 1945, kdy byly nacisty na
    střední Moravu poslány tisíce mladých lidí, aby budovali opevnění proti blíţící se Rudé
    armádě. Mezi těmito tzv. zákopníky byl i Josef Jakeš z Březiny u Tišnova, který pŧvodně
    patřil k podporovatelské síti parašutisty Rudolfa Procházky, vyslaného ze SSSR společně
    s výše zmíněným Rudolfem Peschlem.
    Jakeš pomýšlel na zaloţení vlastní sabotáţní skupiny a totální nasazení na střední
    Moravě mu k tomu poskytlo vhodnou příleţitost. Jeho pracovní skupina byla ubytována ve
    Staměřicích, kde se dostal do kontaktu s řadou odbojových pracovníkŧ angaţovaných
    pŧvodně ve Lvici. Na ilegální schŧzce ve Výklekách koncem ledna 1945 pak byl zaloţen
    partyzánský oddíl Juraj, jehoţ velitelem se stal Josef Jakeš a jeho zástupcem člen výklecké
    Lvice František Rakušan. (Juraj bylo i krycí jméno Josefa Jakeše, který při ilegální činnosti
    vystupoval jako poručík nebo kapitán.) Příslušníky oddílu se stali někteří bývalí členové
    Lvice, uprchlí sovětští váleční zajatci a rovněţ i několik „zákopníkŧ“, kteří přijeli společně
    s Josefem Jakešem. Oddíl si vybudoval v řadě obcí na Lipensku síť spolupracovníkŧ, z nichţ
    mnozí byli předtím zapojeni do Lvice. Zajímavé je, ţe pŧvodní vedoucí výklecké Lvice
    František Sobek se – na rozdíl od svého syna Dobroslava – zpočátku odmítl do oddílu Juraj
    zapojit, protoţe nesouhlasil s formami jeho činnosti.106/
    Partyzánský oddíl zahájil svou činnost získáváním střelných zbraní od soukromých
    osob a lesníkŧ. Neúspěšně skončil 14. února 1945 útok na sluţebnu německé celní stráţe
    v Kyjanici, naproti tomu se zdarem proběhly přepady četnických stanic v Tršicích a Velkém
    150
    Újezdě o tři dny později.107/ V závěru února 1945 většina partyzánŧ včetně sovětských
    zajatcŧ odjela společně s ostatními „zákopníky“ zvláštním vlakem na Brněnsko, kde
    pokračovali v odbojové činnosti. Reakce nacistických bezpečnostních sil na akce partyzánŧ
    byla aţ překvapivě váhavá, aţ 20. března 1945 byl do Tršic přesunut štáb a stíhací oddíl
  5. roty 1. praporu policejního pluku SS 21 (pořádková policie) v počtu asi 60 muţŧ. Ţádných
    úspěchŧ ale proti partyzánŧm nedosáhli – ani nemohli, oddíl Juraj tehdy na Lipnicku nebyl –
    a tak byli na začátku dubna z Tršic odvoláni. 108/
    Zpět na střední Moravu se oddíl Juraj vrátil aţ 1. dubna 1945 a okamţitě rozvinul
    rozsáhlou činnost. U Dolního Újezda se partyzáni 3. dubna spojili s šestičlenným sovětským
    výsadkem vedeným majorem Anatolijem Anankinem, který byl vyslán sovětskou
    bezpečnostní sluţbou NKVD. Tento desant byl vysazen na našem území někdy na přelomu
    let 1944 a 1945 buď na Slovensku, nebo v okolí Bílovce, a udrţoval radiotelegrafické spojení
    s Kyjevem.109/
    Dne 5. dubna 1945 usmrtili partyzáni z Juraje německého lesníka Ivo Stolbu,
    velitele Volkssturmu ve Veselíčku. O dva dny později obsadil partyzánský oddíl obec Tršice
    a Josef Jakeš vyzval místní obyvatelstvo ve veřejném projevu v místním kině k podpoře
    partyzánŧ a Rudé armády. Ještě téţe noci pak oddíl neúspěšně napadl skupinu německých
    vojákŧ ve Velkém Újezdě. Dne 11. dubna se v hostinci v Zákřově konala schŧzka mezi
    vedením Juraje a zástupcem odbojové skupiny z Dobrčic, na které byla projednávána
    vzájemná spolupráce a koordinace akcí.110/ Ovšem uţ následujícího dne se situace v této
    oblasti pronikavě změnila příchodem silných protipartyzánských jednotek.
    Činnost oddílu Juraj – zejména její ohlas mezi obyvatelstvem – nacisty silně
    znepokojovala. Na ţádost velitele hranické vojenské posádky plukovníka Baumanna vyslal
    velitel týlového území skupiny armád Mitte generálporučík Brauner proti partyzánŧm
    kozácký prapor č. 574 (krycí označení Feuermittel), jehoţ početní stav činil 400 aţ 500
    muţŧ. Jednotlivé eskadrony praporu se 12. dubna 1945 rozmístily na Lipnicku ve Velkém
    Újezdě, Dolním Újezdě, Staměřicích a Výklekách. Velitelem praporu byl hejtman Panin,
    německým spojovacím dŧstojníkem kapitán Dittrich. Kriminální komisař Karl Streit, velitel
    přerovské sluţebny gestapa, vyslal k praporu dva své podřízené – Ernsta Gepperta a Josefa
    Hykadeho, aby usměrňovali protipartyzánské operace.111/
    151
    Po příchodu kozákŧ se členové Juraje rozhodli nebezpečnou oblast opustit a 16. dubna
    oddíl, posílený o další velkou skupinu sovětských zajatcŧ a několik Čechŧ, odešel přes
    Čelechovice a Charváty na Prostějovsko. Před svým odchodem přepadli partyzáni v noci ze
  6. na 15. dubna 1945 četnickou stanici ve Vacanovicích a zabavili v Tršicích místnímu
    obyvatelstvu všechny lovecké pušky, aby získali výzbroj pro nové členy oddílu. Štáb
    kozáckého praporu, který sídlil ve Velkém Újezdě, se samozřejmě o partyzánské akci
    v Tršicích dozvěděl, a proto tam 16. dubna vyslal prŧzkumnou četu pod vedením poručíka
    Pavla Čorného. U obce Zákřov se tito kozáčtí prŧzkumníci setkali s místním občanem
    Antonínem Glírem, před kterým se vydávali za partyzány, kteří přišli ze Slovenska. Mladík
    bohuţel jejich provokaci neprohlédl a sdělil jim, ţe i v okolí Zákřova se ukrývají partyzáni
    vedení kapitánem Jurajem. Na další den si Glír domluvil s „partyzány“ u Zákřova novou
    schŧzku.112/ K správnému pochopení celé situace je nutné ještě uvést, ţe v Zákřově měl
    partyzánský oddíl Juraj několik spolupracovníkŧ a při svých přesunech v dubnu 1945
    několikrát obcí prošel.
    Dne 17. dubna se v Zákřově celkem náhodně objevil člen jedné z odbojových skupin
    z Přerova – Miroslav Pospíšil z Rokytnice. Ten rovněţ nevěděl, ţe partyzáni z oddílu Juraj uţ
    v okolí Zákřova nejsou, a hledal s nimi spojení. Společně se sedmi zákřovskými občany se
    pak večer setkal s kozáckou provokatérskou četou, která přišla do Zákřova upřesnit
    informace o hledaných partyzánech. Zákřovští na této schŧzce darovali „partyzánŧm“ určité
    mnoţství potravin a Miroslav Pospíšil jim slíbil, ţe je jeho odbojová skupina převezme,
    vyzbrojí a převede do Přerova. Nazítří večer se měla uskutečnit další schŧzka. Pospíšil ovšem
    nebyl úplně přesvědčen, ţe se jedná o skutečné partyzány, a proto se rozhodl celou věc
    dŧkladně prověřit. Zákřovského občana Oldřicha Oheru pověřil, aby „partyzánŧm“ vyřídil,
    ţe je jeho skupina převezme aţ pozítří, a v prŧběhu 18. dubna Zákřov opustil.113/
    Nic uţ ale
    nemohlo zabránit tragédii, ke které se schylovalo.
    Po návratu provokatérské čety do Velkého Újezda byla uspořádána 18. dubna 1945
    porada štábu kozáckého praporu, na kterou se dostavil i kriminální komisař Karl Streit,
    velitel přerovského gestapa. Bylo rozhodnuto Zákřov silami celého praporu neprodyšně
    obklíčit, načeţ mělo třicet kozákŧ jít do obce a přesvědčit se, zda tam partyzáni skutečně
    jsou, a pak dát signál osvětlovací raketou ostatním. Dne 18. dubna kolem pŧl deváté večer
    152
    přitáhli silně vyzbrojení kozáci ze všech stran k Zákřovu a zaujali kolem něho palebná
    postavení. Kdyţ jejich prŧzkumný oddíl vešel do obce, uviděl dva zákřovské občany, které
    pokládal za hledané partyzány, a zahájil na ně palbu. Střelbou byly zapáleny některé budovy
    a zraněni tři obyvatelé Zákřova. V prŧběhu noci byli zatýkáni zákřovští muţi a také lidé, kteří
    po spatření poţáru přispěchali na pomoc z okolních obcí. 114/
    Následující den ráno kozáci odvedli třiadvacet zatčených muţŧ do Velkého Újezda, kde
    je uvěznili. Čtyři občané z Tršic byli 19. dubna propuštěni, ale ostatních devatenáct bylo
    o den později převezeno na nákladním autě do dřevařské boudy v lesích u Kyjanice. V této
    boudě, leţící uţ na území odtrţeného pohraničí, byli pak všichni zabiti výstřelem do týla.
    Roli katŧ sehráli s největší pravděpodobností příslušníci přerovského gestapa Ernst Geppert
    a Josef Hykade.115/
    Dřevařská bouda pak byla obloţena dřevem, polita benzínem a zapálena.
    Místo zločinu se pak následující den snaţili zamaskovat příslušníci německé pohraniční
    policie, kteří spáleniště rozhrabali a ohořelé zbytky těl zasypali zemí.
    Mezi zavraţděnými byli kromě náhodných obětí i lidé zapojení v odbojových
    skupinách nebo ţijící v ilegalitě. Patřili k nim Josef Musil, František Švec a Josef Jahn,
    bývalí partyzáni tzv. Velkobystřické partyzánské skupiny, kteří se ukrývali v Tršicích a oné
    tragické noci se vydali Zákřovu na pomoc. (Kozáci u jednoho z nich našli pouzdro od pistole,
    coţ zpečetilo jejich osud.) V dřevařské boudě byli usmrceni i zákřovští občané Josef Marek a
    Jan Plánička, kteří byli zapojeni do činnosti Lvice (viz výše). Zahynul i hlavní
    spolupracovník oddílu Juraj v Zákřově Jan Ohera, který se mj. v předcházejícím období
    podílel na ukrývání uprchlých sovětských zajatcŧ. Konečně mezi popravenými byl
    i osmnáctiletý Otto Wolf, který jako Ţid odmítl v roce 1942 nastoupit transport do
    koncentračního tábora a společně s rodiči a sestrou se tři roky ukrýval v Tršicích a Zákřově.
    Ostatní členové rodiny Wolfovy oné tragické noci nebyli v Zákřově zatčeni a další den
    urychleně obec opustili a vyhledali si nový úkryt, takţe se vyhnuli následnému pátrání
    gestapa, Otto Wolfa ale dostihla smrt několik dní před koncem války.116/

Otázkou zŧstává, proč byli lidé zatčení v Zákřově usmrceni prakticky bez vyšetřování
a bez schválení popravy vyššími nacistickými místy. Dŧvodŧ pravděpodobně existuje
několik. Jak potvrzují svědecké výpovědi, byly podobné metody při protipartyzánské činnosti
kozáckého praporu Feuermittel na území SSSR i jinde běţné.117/
Zdá se také, ţe rychlou
153
likvidací zadrţených chtělo přerovské gestapo a kozáci zakamuflovat před svými
nadřízenými skutečnost, ţe akce v Zákřově skončila v podstatě neúspěšně a partyzánský
oddíl Juraj se jim vypátrat nepodařilo. Člen přerovského gestapa Geppert vypracoval
dokonce silně zkreslené hlášení o celé akci, ve kterém tvrdil, ţe po nich partyzáni v Zákřově
stříleli.118/ Konečně je nutno upozornit na to, ţe v případě kozáckého praporu Feuermittel
nešlo o policejní, ale o armádní jednotku, která nepodléhala kontrole nacistického
bezpečnostního aparátu v protektorátu (tj. v konečné instanci Karla Hermanna Franka).
Nacisté v té době ztratili obavy, které měli po většinu okupace z vyvolání povstání českého
obyvatelstva, jeţ by zpŧsobilo váţné problémy v protektorátu, dŧleţité zbrojní a zemědělské
základně Třetí říše. Věděli totiţ, ţe v nejbliţší době bude oblast Moravy vojensky ztracena
a do popředí vystoupila snaha pacifikovat území přiléhající k bojovému prostoru wehrmachtu
všemi metodami.
Po odchodu oddílu Juraj z Lipnicka na Prostějovsko zŧstali v pŧvodní oblasti pŧsobení
dva členové z desantu NKVD – jeho velitel Anatolij Anankin a další parašutista Vasil
Senkievič. Zbylí čtyři výsadkáři se uţ 8. dubna vydali do oblasti Přílep na Holešovsku, aby
navázali spojení se štábem 1. čs. brigády Jana Ţiţky, který v této oblasti operoval. Asi po
týdnu se měli vrátit, ale kvŧli protipartyzánským operacím nacistŧ na Holešovsku to
neudělali a posléze přešli přes frontu k Rudé armádě.119/
Parašutisté Anatolij Anankin a Vasil Senkeievič se v druhé polovině dubna 1945
zdrţovali zejména v Přestavlkách na Olomoucku, kam jim jejich podporovatelská síť,
opírající se ve značné míře o bývalé členy Lvice, dodávala zpravodajské informace. V noci
z 30. dubna na 1. května se v Přestavlkách v místním hostinci, který patřil Jaroslavu Tuškovi,
konala schŧzka mezi Anankinem a představitelem ilegální komunistické skupiny z Olomouce
Ludvíkem Freitem (krycím jménem Záruba). Freit na ní předal Anankinovi plány opevnění
Olomouce, které se komunistickému odboji podařilo získat z olomoucké radnice. V prŧběhu
této schŧzky ale do Přestavlk vpadla četa kozákŧ praporu Feuermittel.
Kozáci po brutální akci v Zákřově prováděli pročesávání okolních lesŧ ve snaze nalézt
stopy po hledaných partyzánech. Jejich aktivita ale s výjimkou dopadení několika německých
vojenských zběhŧ neměla ţádoucí efekt. Obyvatelstvo o jejich přítomnosti uţ vědělo
a nedalo se vylákat provokacemi, jako tomu bylo v případě nešťastného Zákřova. Proto byl
154
ke kozáckému praporu přidělen konfident olomouckého gestapa Ladislav Uhlíř, bývalý
partyzán 1. československé brigády Jana Ţiţky, který se po svém zatčení dal do sluţeb
nacistŧ. Nyní tedy pod krycím jménem Nováček obcházel okolní obce, aby získal informace
o hledaných partyzánech. Na ţádné stopy ale nenarazil, a proto oznámil svým chlebodárcŧm
alespoň dosti pochybnou a zastaralou informaci, kterou se dozvěděl od svého strýce uţ
v březnu 1945. Podle této zprávy mělo v hostinci v Přestavlkách občas docházet
k partyzánským schŧzkám.120/
Po poradě štábu kozáckého praporu Feuermittel s členy přerovského gestapa bylo
rozhodnuto Uhlířovu informaci prověřit a vyslat do Přestavlk prŧzkumnou četu. Ta bohuţel
nešťastnou náhodou dorazila k přestavlckému hostinci právě v době, kdy se uvnitř konala
ilegální schŧzka mezi parašutistou Anankinem a členy olomouckého odboje. Došlo
k přestřelce mezi Anankinem a kozáky, při níţ byli tři členové praporu Feuermittel
postřeleni. V odvetu za to kozáci hostinec zapálili a tři účastníky schŧzky, které dopadli,
usmrtili. Samotnému Anankinovi i některým dalším účastníkŧm schŧzky se ale podařilo
uprchnout.121/ To ale nebyl konec hrŧz této noci. Při následném vyšetřování v obci kozáci
zjistili, ţe podporu partyzánŧm a parašutistŧm zde poskytovala zejména rodina Mačákova.
Tři členové této rodiny proto byli společně s dopadeným přerovským odbojářem Jaroslavem
Sklenářem v ranních hodinách 1. května 1945 nedaleko křiţovatky cest na Suchonice
a Vacanovice popraveni. Poţár přestavlckého hostince se mezitím rozšířil na celou řadu
dalších domŧ (viz příloha 10).
V závěru této kapitoly je ještě vhodné se zmínit o pŧsobení partyzánského oddílu Juraj
na konci války po jeho odchodu z Lipenska. Vzhledem k tomu, ţe činnost oddílu v tomto
období je přehledně zachycena v dosavadní odborné literatuře, mŧţeme se i zde omezit
pouze na stručný nástin.122/

Na Prostějovsku rozvinul oddíl Juraj rozsáhlou aktivitu, a to i ve spolupráci s dalšími
odbojovými organizacemi a partyzánskými oddíly. V noci z 19. na 20. dubna 1945 při
přestřelce s nacistickými vojáky v Bílovicích zahynul člen oddílu Dobroslav Sobek a další
dva partyzáni byli zraněni. Dne 20. dubna přepadl oddíl Juraj nedaleko osady Maleny vlak,
ve kterém cestovala skupina příslušníkŧ SS. Při vzniklé přestřelce zahynulo 12 esesmanŧ, tři
155
civilní cestující a Josef Augustin, člen odbojové skupiny Rikitan, která úzce s oddílem Juraj
spolupracovala.
V následujících dnech napadal oddíl Juraj v prostoru Drahanské vrchoviny se značným
úspěchem skupiny německých vojákŧ, za zmínku určitě stojí bojové střetnutí s nacistickou
protipartyzánskou jednotkou (část 6. roty policejního pluku SS 21) u vesnice Pohora dne

  1. května 1945. Při této přestřelce zabili partyzáni jedenáct německých policistŧ a čtyři
    další zranili.123/ V prostoru obce Kořenec se 8. května oddíl Juraj spojil s jednotkami
  2. sovětské armády, které tvořily levé křídlo 4. ukrajinského frontu. Následující den se
    partyzánský oddíl ještě účastnil osvobozování města Boskovic, čímţ jeho bojová cesta
    skončila.
    3.7.3 ČINNOST ČLENŮ LVICE NA STŘEDNÍ MORAVĚ V KVĚTNU 1945
    Pŧvodní příslušníci odbojové organizace Lvice se zapojili i do dramatických událostí na
    samotném sklonku války. Členové brodecké Lvice Josef Müller a Otakar Matějček navázali
    kontakt s jiţ zmíněnými parašutisty NKVD Anatolijem Anankinem a Vasilem Senkievičem,
    kteří si vytvářeli z uprchlíkŧ ze zajateckého tábora v Mariánském Údolí ozbrojenou skupinu.
    Tato skupina, ukrývaná v Suchonicích a Čelechovicích, ovšem trpěla nedostatkem zbraní.
    Proto parašutisté obrátili pozornost k nedalekému Brodku, kde byla na konci roku 1944
    umístěna v místní sokolovně opravna poškozených zbraní a do místní sladovny přestěhována
    část vybombardované zbrojovky z Kuřimi.
    V noci z 30. dubna na 1. května 1945 se do Brodku vypravila patnáctičlenná skupina
    sovětských partyzánŧ vedená parašutistou Vasilem Senkievičem. Prŧvodce jim dělali Josef
    Müller a Otakar Matějček. Skupina nejdříve v Brodku navštívila místního autodopravce
    Josefa Dytrycha a odjela s ním okolo 23. hodiny jeho vozem k sokolovně. Stráţ, která byla
    sloţená z šesti Rakušanŧ, zbraně uloţené v sokolovně bez odporu vydala. Partyzáni pak
    okolo pŧlnoci odjeli Dytrychovým autem do Suchonic, kde byly zbraně ukryty.124/ Téţe noci
    se odehrálo i výše popsané tragické střetnutí v nedalekých Přestavlkách.
    První květnový den roku 1945 vypuklo v Přerově povstání, které bylo vyvoláno mylnou
    zprávou o kapitulaci Německa. Po ţelezniční trati se zpráva o povstání rozšířila i do
    156
    nedalekého Brodku. Místní vlastenci odzbrojili několik skupin německých vojákŧ a transport
    Maďarŧ ve vlaku na brodeckém nádraţí, ale celková situace zŧstávala nejistá. Proto se
    skupina odbojářŧ z místního cukrovaru (Josef Müller, Otakar Matějček, Miroslav Stroupek
    a Stanislav Černoušek) vydala v ukořistěném německém nákladním autě pro pomoc za
    skupinou sovětského parašutisty Anankina. Projeli přes Kokory, v nichţ se je místní německá
    posádka snaţila zadrţet, neúspěšně hledali partyzány v Čelechovicích a v Nelešovicích,
    uspěli aţ v Suchonicích, kde jim parašutista Vasil Senkievič přidělil několik muţŧ ze svojí
    skupiny. Zpět se nákladní auto vracelo přes Krčmaň a Majetín.
    V Majetíně se osádka auta pokusila odzbrojit místní německou posádku a po
    náhodném výstřelu, jenţ zranil nadporučíka wehrmachtu, došlo k ostrému střetnutí
    s německými vojáky, kteří pouţili granáty a těţký kulomet. Při přestřelce byl na místě
    usmrcen Josef Müller, zraněni byli Stanislav Černoušek, František Štěpán a dva sovětští
    partyzáni Ivan Tabasnujuk a Stěpan Komonjuk. Přes ošetření, které jim poskytli majetínští
    občané, Ivan Tabasnjuk a František Štěpán o několik dní později svým zraněním podlehli.
    Rovněţ Němci měli při střetnutí dva zraněné.125/
    Nacisté se z překvapení vyvolaného vznikem povstání rychle vzpamatovali. Německé
    armádní a policejní síly soustředěným náporem povstání v Přerově potlačily a zasáhly i proti
    Brodku, kde byla nasazena tanková jednotka a obrněný vlak. V noci z 1. na 2. května byli
    příslušníky SS zatčeni tři brodečtí občané, kteří se aktivně účastnili předcházejících
    dramatických událostí. Jejich mrtvá těla byla později nalezena společně se 14 popravenými
    z obce Koţušany ve dvou hromadných hrobech u pevnŧstky č. 13 za olomouckou nemocnicí.
    Jedním z popravených z Brodku byl i odborný učitel Jaroslav Hradil, poručík v záloze, který
    se rovněţ v předcházejícím prŧběhu okupace účastnil ilegální činnosti Lvice.126/
    Střední Morava se v květnu 1945 stala prostorem bojŧ mezi sovětskými vojsky
    a ustupující německou armádou. Jak tragicky prokázalo přerovské povstání, nemohly se
    místní odbojové skupiny vzhledem k vlastní početní slabosti a nedostatečné výzbroji odváţit
    otevřeného střetnutí se stále mohutnou německou brannou mocí. Přesto se snaţily podle
    svých moţností Rudé armádě pomoci a zaměřily se zejména na uchránění dŧleţitých
    komunikačních bodŧ před zničením. Dosáhly přitom určitých úspěchŧ, ale zaplatily i cenu
    v lidských ţivotech.
    157
    Jezernické skupině Lvice pod vedením Metoděje Oblouka se podařilo 7. května 1945
    odstranit náloţe od ţelezničních viaduktŧ a mostŧ u Jezernice, a tím zabránit jejich zničení.
    Skupina rovněţ zajala devět německých vojákŧ a předala je Rudé armádě.127/
    V Oseku nad Bečvou a nedalekém Oldřichově vznikla v září 1944 nová odbojová
    skupina, které se podařilo získat část zbraní z pŧvodních zásob Lvice. V čele této asi
    dvanáctičlenné skupiny, která zahrnovala především mladé lidi, ale i některé pŧvodní členy
    Lvice, stál četař František Halaxa. V závěru války se tato skupina zaměřila na maření
    destrukčních akcí německé armády v okolí Oseku. Členŧm skupiny se podařilo zabránit
    vyhození silničního mostu na dolním konci Oseku a zabetonováním otvorŧ pro výbušné
    náloţe zmařit i vyhození ţelezničního mostu mezi Osekem a Veselíčkem. Nezdarem naproti
    tomu skončil pokus zachránit silniční most mezi Osekem a Lipníkem a tragédii přinesla
    snaha o uchránění ţelezobetonového mostu mezi Osekem a Oldřichovem.
    Pět mladých lidí z Oldřichova se pokusilo v noci z 4. na 5. května zabetonovat v tomto
    mostu otvory určené pro trhaviny, bohuţel je přitom přistihla německá hlídka. Josefu
    Chrobákovi a Josefu Odstrčilovi se podařilo skočit do vody a uniknout, ale tři zbývající –
    Jiří Knop, Oldřich Odstrčil a Stanislav Dlouhý – byli zatčeni a odvlečeni nejdříve
    do měšťanské školy v Oseku a poté do hospodářské školy v Lipníku nad Bečvou, kde byla
    umístěna jednotka SS. Jiří Knop se z lipnické školy pokusil o útěk a byl při něm zastřelen,
    Oldřich Odstrčil a Stanislav Dlouhý zŧstali i po válce nezvěstní a s pravděpodobností
    hraničící s jistotou se dá předpokládat, ţe i oni byli nacisty usmrceni. Most mezi Osekem
    a Oldřichovem Němci vyhodili do povětří časně ráno 8. května 1945.128/
    Ve stejný den skončila i druhá světová válka v Evropě. Svŧj podíl na poráţce
    nacistického Německa měli i stateční vlastenci z odbojové organizace Lvice.
    158
    ZÁVĚR
    Obrana národa se konstituovala za napjaté mezinárodní situace, která ohlašovala blíţící
    se vypuknutí 2. světové války. To do značné míry předznamenalo charakter jejích
    odbojových struktur, které v převáţné míře počítaly s brzkou poráţkou nacistického
    Německa. Přes to, ţe Obrana národa nemohla naplnit očekávání, se kterým byla zakládána –
    tj. být vŧdčí silou v připravovaném povstání – sehrála významnou úlohu v prvním kole boje
    proti nacistické okupaci českých zemí. Její koncepce „podzemní armády“, která kalkulovala
    s brzkou poráţkou Německa, ovšem vycházela z chybných předpokladŧ a v dané fázi vývoje
    situace na frontách 2. světové války se nemohla realizovat.
    Pŧvodně schematický plán výstavby struktury ON byl v jednotlivých regionech
    přizpŧsobován místním poměrŧm a ovlivňován i profesním, sociálním a kulturním profilem
    lokálních velitelŧ. Konkrétně na Přerovsku se ON opírala o strukturu Sokola, mj. i proto, ţe
    členové okresního velitelství ON – vesměs záloţní dŧstojníci čs. armády – pŧsobili jako
    funkcionáři této tělovýchovné a národní organizace. Naproti tomu např. na Lipnicku se při
    výstavbě ON zpočátku výrazně uplatnil vliv krajského velitelství ON v Olomouci a struktura
    této odbojové organizace se zde podle vzoru Olomoucka měla opírat o tzv. Pořadatelské
    sbory Národního souručenství. Po jejich zákazu bylo nutné tuto koncepci opustit a lipnický
    okresní velitel ON – učitel a záloţní dŧstojník – zapojil do výstavby ilegální organizace
    zejména své spolehlivé kolegy na místních školách. V nedalekých Hranicích se uzlovým
    bodem ilegální organizace stali dŧstojníci pŧvodně spjatí s vojenskou akademií, coţ ovšem
    vedlo k tomu, ţe se struktura ON mimo vlastní město Hranice příliš nerozvinula.
    Urychlená organizační výstavba, kterou vedení ON preferovalo, musela být
    realizována na úkor utajení celé sítě. Zde je ovšem nutné opět zdŧraznit, ţe vedoucí
    představitelé ON vŧbec nepočítali s tím, ţe by jejich organizace musela vyvíjet ilegální
    činnost dlouhodobě, a proto nedostatečná konspirace nebyla pociťována jako závaţný
    problém. Vše bylo podřízeno co nejrychlejšímu a nejrozsáhlejšímu zorganizování, coţ do
    značné míry ulehčilo úlohu gestapu, které mohlo při rozbíjení struktury ON vyuţít
    schematičnosti a přílišné propojenosti jednotlivých článkŧ odbojové organizace. Konkrétním
    příkladem mŧţe být v tomto směru osud přerovské ON, ve které byly zatýkáním zničeny
    159
    zejména sloţky napojené na vyšší centra ON, zatímco ostatním izolovanějším skupinám se
    katastrofa víceméně vyhnula. Definitivní zánik ON na Přerovsku pak přineslo aţ hromadné
    zatýkání funkcionářŧ Sokola v říjnu 1941, které rozbilo předpokládanou velitelskou strukturu
    ilegální organizace.
    Horečná aktivita při výstavbě podzemní organizace měla ovšem i kladné stránky, které
    se často projevily aţ s určitým časovým odstupem. Obrana národa soustředila ve svých
    řadách velké mnoţství odhodlaných vlastencŧ, kteří byli rozhodnuti bojovat proti
    nacistickému útisku. Díky velkému rozsahu odbojové organizace se gestapu nepodařilo zničit
    ji úplně, i kdyţ vyřadilo její řídicí sloţku a zatklo velké mnoţství odbojářŧ. Spojení
    vytvořená v rámci ON pak zejména na místní úrovni často fungovala i v dalším prŧběhu
    okupace a další skupiny hnutí odporu na ně mohly navázat. V tomto ohledu existovala
    v podzemním hnutí od počátku aţ do konce okupace kontinuita, kterou nedokázaly zásahy
    nacistických bezpečnostních sloţek nikdy úplně přerušit. Na Přerovsku se např. řada
    pŧvodních členŧ Obrany národa v závěru války zapojila do spolupráce s paravýsadkem
    CLAY nebo s partyzánskými skupinami.
    Za svou statečnou činnost zaplatila ON tvrdou cenu. Protoţe hodnověrné údaje pro
    olomoucký kraj nejsou k dispozici, uveďme aspoň pro ilustraci, ţe v kraji Moravská Ostrava
    bylo podle poválečných výpovědí členŧ gestapa v souvislosti s činností ON vyšetřováno asi
    850 osob, z nichţ bylo kolem 460 předáno soudu nebo do koncentračních táborŧ. Celkový
    počet zatčených a předaných soudu v rámci celé Moravy se odhaduje na 2500 osob. Značná
    část z nich se konce okupace nedoţila. Jejich oběť zasluhuje úctu a neměla by být
    zapomenuta.
    Po tragickém osudu, který první garnituře ON připravilo gestapo, se vedoucími silami
    českého národního odboje staly skupiny napojené na Ústřední vedení odboje domácího,
    respektive na Moravě na tzv. Moravskou pětku. Na Přerovsku personální sloţení odbojových
    buněk patřících k těmto ilegálním sítím výrazně odráţelo sociální, hospodářskou i kulturní
    tvářnost tohoto regionu a silně se zde uplatňovaly i příbuzenské a profesní vazby. Politicky se
    většina místních členŧ těchto odbojových skupin před válkou hlásila k sociální demokracii
    nebo na tuto stranu napojeným organizacím (DTJ), ale nechyběli ani stoupenci jiných
    160
    politických směrŧ (např. František Skopal byl před válkou člen ţivnostenské strany a
    funkcionář Sokola).
    I skupiny patřící k ÚVODu musely řešit tradiční dilema tajných organizací pracujících
    v prostředí ovládaném nepřítelem, tj. zda se omezit na malý počet členŧ, a tím se lépe ukrýt
    před pátráním protivníkových bezpečnostních orgánŧ, nebo vytvořit rozsáhlou organizaci,
    která by byla rychle akceschopná a měla vliv na celou společnost, ale byla by i více
    zranitelná. Zpočátku zejména v pŧvodní moravské síti PVVZ dominovaly snahy dát se první
    cestou, čehoţ výrazným dokladem je i činnost přerovských odbojových buněk, které se
    snaţily rozšiřovat počet zapojených osob jen v nezbytně nutné míře a nevytvářet „organizaci
    pro organizaci“. Zdá se, ţe i díky tomu gestapo později vŧbec nerozpoznalo pŧvodní
    samostatnost moravské sítě PVVZ – její členové stanuli totiţ před nacistickou justicí jako
    příslušníci „civilní sítě ON“, kdeţto zatčení členové PVVZ z Čech byli souzeni jako
    „odboráři“.
    Postupně ovšem zejména pod vlivem praţského ÚVODu, ale i kontaktŧ
    s nástupnickými organizacemi Obrany národa převládly i na Moravě v PVVZ tendence
    k prohlubování a sjednocování odbojových skupin, které se projevily v řídicích orgánech
    i v místních skupinách (viz např. propojení Josefa Pavlána a Rŧţeny Stokláskové v Přerově).
    Zpětně je samozřejmě moţné tento postup kritizovat, protoţe gestapu usnadnil proniknutí do
    ilegální organizace, musíme si ale uvědomit, v jaké situaci tato koncepce vznikla. Odboj se
    v dané chvíli připravoval na závěrečné střetnutí s nepřítelem, které se podle jeho odhadu
    mělo odehrát v blízké budoucnosti, a proto se otázka akceschopnosti stávala prvořadou a
    zatlačila do pozadí problémy bezpečnosti. Stále také ještě nebyly doceňovány moţnosti a
    schopnosti gestapa.
    Seskok parašutistŧ ze SSSR v létě roku 1941 do protektorátu se stal významným
    mezníkem, mj. upozorňujícím i na to, ţe v činnosti domácí rezistence začínají hrát stále
    dŧleţitější úlohu zahraniční centra, a to nejen po stránce politické jako doposud, ale
    i v oblasti technické a lidské. Materiální zdroje českého odboje nebyly příliš rozsáhlé a např.
    v prostředcích radiospojení začal být vzhledem ke ztrátám, které utrpěl, v podstatě závislý na
    pomoci zvenčí. Za této situace mohl příchod vyškolených specialistŧ vybavených účinnými
    radiostanicemi a sabotáţními prostředky přispět k výrazné aktivizaci podzemního hnutí.
    161
    Bohuţel z řady objektivních i subjektivních příčin se tak nestalo a rozbití podporovatelských
    sítí výsadkářŧ splynulo v posledních měsících roku 1941 se zničením hlavních organizací
    českého a moravského odboje.
    Pokud tyto výsadkové operace hodnotíme z hlediska celkové efektivity, musíme
    objektivně přiznat, ţe šlo o riskantní akce, které nakonec skončily neúspěšně a s velkými
    oběťmi. Příčiny je třeba hledat zejména v celkové situaci v protektorátu na podzim 1941, kdy
    nacistický teror silně podlomil činnost odbojového hnutí a vytvořil nepříznivé podmínky pro
    činnost výsadkŧ. Svŧj podíl na neúspěchu měly ovšem i chyby a omyly, kterých se dopustily
    centrály vysílající desanty i samotní výsadkáři. Významnou roli rovněţ sehrála osobní
    selhání některých jednotlivcŧ.
    Po rozbití odbojových skupin napojených na Ústřední vedení odboje domácího, resp.
    Moravskou pětku, se významným činitelem českého ilegálního hnutí nejen na střední
    Moravě, ale i v dalších moravských regionech stává odbojová organizace Lvice, která
    v mnohém organizačně, koncepčně i personálně navazovala na předešlé struktury národního
    odboje, zejména na ON, ale i PVVZ. Do Lvice se zapojila i řada ilegálních pracovníkŧ jiných
    odbojových skupin (kromě ON a PVVZ i např. pŧvodní členové distribuční a rozmnoţovací
    sítě časopisu V boj, zpravodajské skupiny RU-DA, ilegální KSČ aj.).
    Některé momenty z historie Lvice zpochybňují řadu obecných tvrzení, která jsou
    v souvislosti s českým podzemním hnutím v období let 1941–1942 často uváděna. Především
    centrální vedení Lvice vzniká do značné míry jako reakce na rozbití předcházejících
    ústředních odbojových orgánŧ v období 1. stanného práva. To poněkud odporuje často
    uváděné tezi o zlomení a zastrašení českého hnutí odporu v dŧsledku teroru rozpoutaného
    R. Heydrichem po jeho příchodu do protektorátu. Obdobná situace nastává i v období
    druhého stanného práva, kdy jsou atentát na Heydricha a následné represe pro členy Lvice
    podnětem ne k omezení, ale naopak k zintenzivnění činnosti, mj. i sabotáţní.
    Pozoruhodné je zapojení členŧ středomoravské Lvice do ukrývání několika
    významných osobností ilegálního hnutí – zejména představitele sokolského odboje Ladislava
    Vaňka a radisty Otto Linharta. I tato aktivita probíhala v období druhého stanného práva.
    Zajímavý je i plán představitelŧ sokolské organizace Jindra, kteří chtěli za pomoci Lvice
    přenést těţiště činnosti své organizace na střední Moravu a na podzim 1942 se pokusili
    162
    o obnovení radiospojení se zahraničím, které bylo přerušeno v létě 1942 po odhalení vysílací
    stanice Libuše. Tyto akce je nutné hodnotit jako snahu o vymanění se z defenzivy, do které se
    český odboj dostal po atentátu na Heydricha.
    Novým prvkem v metodách českého podzemního hnutí se stává spolupráce Lvice
    s partyzánským oddílem Zelený kádr, pro který tato odbojová organizace zajišťovala
    zásobování a zpravodajství. Rozbití Lvice gestapem se pak uskutečnilo v souvislosti s dalším
    velkým úderem gestapa proti odbojovému hnutí na Moravě, ke kterému došlo v závěru roku
  3. Na střední Moravě pak likvidace místních skupin Lvice proběhla aţ s určitým
    zpoţděním na začátku roku 1943. V aktivitě nástupnických organizací Lvice – partyzánských
    oddílŧ Bílá lvice (Jan Ţiţka) a Juraj – získávají rozhodující úlohu sabotáţní, diverzní a
    bojové akce.
    Historie boje za svobodu se neskládá jen ze samých vítězství. I trpké a krvavé poráţky
    v ní mají své místo a svŧj význam. Je třeba se sklonit před hrdinstvím vlastencŧ, kteří se
    s velkou statečností a obětavostí snaţili přispět k poráţce fašismu a často za to zaplatili svými
    ţivoty.
    163
    POZNÁMKY
    ÚVOD
    A. Stav výzkumu, terminologie, literatura a prameny
    1) Podrobné zachycení odbojového hnutí na Přerovsku v letech 1943–1945 viz KOPEČEK, P.:
    Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945, Sborník SOkA Přerov, 2010,
    s. 182–208.
    2) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, disertační práce, Olomouc 1983.
    3) Ještě v jinak velmi cenné publikaci J. Koutka A národ se bránil, která byla vydána v roce 1987,
    jsou pouţívány všechny tři tyto termíny.
    4) Viz např. KOKOŠKA, S.: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Praha 2005, s. 18.
    5) Viz např. BĚLINA, P. a kol.: Dějiny zemí Koruny české, II. díl, Praha 1992, s. 179. Podobný
    terminologický problém se např. objevuje u adjektiva „aktivistický“, které je v případě
  4. československé republiky pouţíváno pro politické strany německé menšiny v ČSR ochotné od
    poloviny 20. let participovat na vládní moci, v případě Protektorátu Čechy a Morava pak pro
    jednotlivce nebo skupiny spolupracující s okupační mocí, tj. v tomto případě jde v podstatě
    o synonymum pro přídavné jméno „kolaborantský“.
    6) Viz např. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, s. 116.
    7) Viz KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997, s. 9. Pojem národní odbojové organizace
    pouţívá i např. BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika,
    kolaborace a odboj 1939–1945, Praha 1999, s. 204 aj.
    8) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, LitomyšlPraha 2006, s. 410.
    9) Přednášky v Muzeu Komenského v Přerově v rámci cyklu „muzejních úterkŧ“: 10.11. 1998 –
    Tragédie Zákřova, 23.11. 2004 – Parašutisté v Přerově v roce 1941, 30.3. 2010 – Odbojové hnutí
    na Přerovsku v závěru nacistické okupace. Přednáška v Prosenicích: 16.1. 2005 – Činnost
    odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Přednáška pro OV ČSBS Přerov: 23.4. 2005 –
    Činnost odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Přednáška pro TJ Sokol Přerov a odbor
    Věrné gardy: 31.3. 2010 – Sokolský odboj na Přerovsku v období nacistické okupace.
    10) K Lvici nejpodrobněji viz ČVANDA, F.: Noční akce, Ostrava 1965 a týţ: V nerovném boji,
    Ostrava 1990.
    164
    11) Ve spisech mimořádných lidových soudŧ pouţitých v této práci se toto zkreslení objevuje
    zejména ve vyšetřovacím spise člena gestapa B. Loibnera, který byl svými vyšetřovateli „veden“
    k tomu, aby obvinil z konfidentství JUDr. Leopolda Pospíšila a olomouckého světícího biskupa
    Stanislava Zelu. Viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner.
    V literatuře o tomto případu HEJL, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990, s. 128.
    B. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava – součást evropského protifašistického hnutí
    odporu
    1) KUKLÍK, J. – KUKLÍK, J.: Dějiny 20. století, Praha 1995, s. 93.
    2) PEČENKA, M. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha 1995, s. 318.
    3) Tamtéţ, s. 319. Viz např. také MACKSEY, K.: Zapalte Evropu! Partyzáni v Evropě za 2. světové
    války, Brno 2000, s. 57–58 a HRBEK, I. – HRBEK, J.: Krvavé oceány, Praha 1994, s. 60–61.
    4) HORST, H. van der: Dějiny Nizozemska, Praha 2005, s. 423.
    5) FILIPPI-CODACCIONI, A. M. a kol.: Dějiny 20. století, Praha 1994, s. 241.
    6) VYKOUKAL, J. a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989, Praha 2000,
    s. 42.
    7) Tamtéţ, s. 45.
    8) Tamtéţ, s. 42–44.
    9) Moravské zemské muzeum Brno (dále MZMB), pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6078,
    PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace ON na Moravě, II. část, s. 46.
    10) MARŠÁLEK, P.:c.d., s. 201.
    C. Přerovsko v období nacistické okupace – některé hospodářské, politické, vojenské a
    bezpečnostní aspekty jeho vývoje v tomto období
    1) BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–
    1960, sv. VI., Ostrava 1978, s. 28–37.
    2) Státní okresní archiv Přerov (dále SOkA Přerov), fond Český svaz protifašistických bojovníkŧ
    Přerov (dále ČSPB Přerov), sign. 1/4525/1985.
    3) CHUMCHAL, M.: Prŧmyslový rozvoj města. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě,
    Přerov 2000, s. 141–148.
    4) Památník 125. výročí Tělocvičné jednoty Sokol Přerov, Přerov 1996, s. 14 a Výroční zpráva
    tělocvičné jednoty Sokol Přerov za rok 1939 (materiál v drţení Bohumila Domanského).
    165
    5) LAPÁČEK, J.: Vznik a vývoj legionářských organizací, místní legionářské organizace okresu
    Přerov. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské
    armádě v letech 1914–1920, Přerov 2001, s. 19.
    6) BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: c.d., s. 34–35.
    7) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 185.
    8) BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945, Olomouc
    1997, s. 30.
    9) ŠÍREK, J. a kol.: Aby nebyli zapomenuti, Přerov 2005, s. 163.
    10) LAPÁČEK, J.: Starostové města Přerova 1850–1939. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání
    o městě, s. 49.
    11) CHUMCHAL, M. – CAGÁŠEK, B. – ZÁLEŠÁK, I.: Pozemní vojsko v Přerově. In: LAPÁČEK,
    J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, Přerov 2002, s. 33.
    12) VOLTR, J.: Historie létání v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2,
    s. 38–55.
    13) Vojenské dějiny Československa, IV. díl, Praha 1988, s. 38.
    14) ŠÍREK, J. a kol.: c.d., s. 172.
    15) Archiv bezpečnostních sloţek (dále ABS) ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5-1 (Oblastní
    úřadovna StB Olomouc), i.j. 18.
    16) Např. na přelomu let 1944 a 1945 zde byly rozmístěny tři perutě 10. bitevní eskadry vybavené
    stíhačkami Focke Wulf FW 190. Viz SCHÖN, J.: Okupace letiště Přerov-Henčlov a letecké
    události v letech 1939–1945. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 56.
    17) RAJLICH, J.: Mustangy nad protektorátem, Praha 1997, s. 74 a 77–85.
    18) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, Praha 1986, s. 63.
    19) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6141/1987.
    20) Tamtéţ.
    21) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 411.
    22) O struktuře, činnosti a personálním obsazení jednotlivých referátŧ přerovského gestapa viz. např.
    SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6153/1987 – výslech F. Carmana nebo Zemský archiv (dále ZA)
    Opava, pob. Olomouc, fond Mimořádného lidového soudu (dále MLS) Olomouc, Ls 1426/46 –
    Bohumil Loibner, popis vlastní činnosti.
    23) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.
    24) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, popis vlastní činnosti.
    25) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2074/1980 – výslech F. Carmana.
    26) K Josefu Schuppovi viz JIRÁK, P.: Odbojář Jaroslav Raška a činnost organizace Moravská
    rovnost v Kojetíně a okolí, Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 209–230 a také ZA Opava, pob.
    Olomouc, MLS Olomouc, Ls 752/46 – Josef Schupp.
    166
    27) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5703/1986 – výpověď O. Koslowského. Podobně jako v jiných
    obdobných případech je ale nutné tuto výpověď posuzovat velmi opatrně, protoţe pochopitelnou
    snahou Koslowského bylo přesunout maximum zodpovědnosti na jiţ mrtvého A. Mináře.
    28) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1985/1979 – odbojová činnost KSČ v Uhřičicích.
    29) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 67.
    30) SOkA Přerov, fond ONV Přerov – prezidiální spisy, výslech F. Langera. V literatuře o této tzv.
    akci „Zeppelin“ viz SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 373.
    31) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, protokol z 12.1. 1946.
    32) LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.):
    Přerov – Povídání o městě 2, s. 95.
    33) Tamtéţ, s. 89.
    34) V období 1. stanného práva byl 25. října 1941 v Kounicových kolejích v Brně popraven četnický
    stráţmistr Jan Procházka z četnické stanice v Horní Moštěnici a v koncentračním táboře
    Mauthausen zahynul 14. prosince 1941 policejní inspektor Rajmund Polišenský, zástupce
    přednosty přerovského policejního úřadu (oba případy podrobně viz kap. 2). Za účast na
    ilegálním hnutí tzv. národních výborŧ byli 20. dubna 1945 v Brandenburgu popraveni vrchní
    stráţmistr Jan Vávra z četnické stanice v Horní Moštěnici a vrchní stráţmistr Antonín Valenta
    z četnické stanice v Brodku. Konečně kvŧli aktivní účasti na povstání 1. května 1945 v Přerově
    byli následující den na vojenské střelnici v Olomouci-Lazcích popraveni příslušníci přerovské
    městské policie nadporučík Jan Švehlák, vrchní stráţmistr František Vitásek a policejní revírní
    štábní stráţmistr Jan Sedlák. K případu J. Vávry a A. Valenty viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS
    Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, protokol s A. Valentou. K příslušníkŧm přerovské městské
    policie popraveným v Olomouci-Lazcích viz naposledy FIALA, J.: Z dějin katovského řemesla
    v Olomouci III. Popravy v Olomouci za nacistické okupace Československa v letech 1939–1945 a
    během činnosti zdejšího mimořádného lidového soudu v letech 1945–1948, Zprávy Vlastivědného
    muzea v Olomouci, č. 298/2009, s. 67–68.
    35) K Hanákově případu viz LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově.
    In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 89. Podle výpovědi člena gestapa B.
    Loibnera měl E. Hanák udat svého zástupce Rajmunda Polišenského a ředitele městského úřadu
    JUDr. Ladislava Prchala ze msty za to, ţe měli podíl na jeho předchozím sesazení z funkce. Oba
    pak v závěru roku 1941 zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Samotného E. Hanáka
    mělo gestapo poslat do koncentračního tábora za opakovaná falešná udání. Viz SOkA Přerov,
    ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.
    36) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5580/1986 – ţivotopis Ladislava Komendy.
    37) Podrobně k této straně viz PASÁK, T.: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha
    1999, s. 285–286.
    167
    38) Seznam kojetínských členŧ Nacionálně socialistické české dělnické a rolnické strany viz ABS ČR
    Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5 (KS MV Olomouc), i.j. 13. O pŧsobení této organizace
    v Kojetíně viz např. i JEGLA, V.: Z kroniky města Kojetína. In: VOŢDA, G. (ed.): KSČ v čele
    národně osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku, Přerov 1965, s. 18.
    39) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4779/1985 – seznam přerovských členŧ Vlajky. Zajímavé je, ţe
    mezi přerovskými členy „Vlajky“ najdeme i některé bývalé dŧstojníky československé armády,
    kteří se v závěrečné fázi okupace angaţovali v odbojovém hnutí.
    40) Brodek u Přerova: historie a současnost, Brodek u Přerova 2001, s. 95.
    41) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 36.
    42) Bartoš, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945, s. 37–38.
    Seznam přerovských Ţidŧ, kteří zahynuli během okupace, viz Kultura Přerova (dále KP), srpen
    1967, s. 232– 237.
    1 OBRANA NÁRODA A SOKOLSKÝ ODBOJ NA PŘEROVSKU
    1) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, Vlastivědný věstník moravský (dále
    VVM), 1998, č. 1, s. 14. K tomuto jednání viz také GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny
    zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s 261.
    2) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace
    ON na Moravě, I. část, s. 13.
    3) Tamtéţ, s. 15.
    4) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986 – přehled činnosti přerovské skupiny vojenského
    odboje.
    5) Vzpomínky Mariana Motáně, KP, srpen 1966, s. 72. O struktuře ON na Olomoucku viz
    BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 46–53.
    6) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4772/1985 – vzpomínky Františka Bossanyiho.
    7) Vzpomínky MUDr. Františka Bláhy. In: Z počátků odboje, Praha 1969, s 256.
    8) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4758/1985 – vzpomínky A. Svozila.
    9) Vzpomínky Emílie Skopalové, KP, srpen 1966, s. 61. ROSMUS, K.: Vzpomínky na dobu
    okupace, KP, červen 1964, s. 3–4.
    10) Vzpomínky Ladislava Vyslouţila a koncept návrhu na vyznamenání R. Lukaštíka, archiv autora.
    11) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4336/1984 – Sokol Přerov v boji proti fašismu.
    12) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
    168
    13) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 35. V Machovcově politické angaţovanosti najdeme řadu rozporuplných rysŧ,
    z nichţ je na první pohled zřejmá jeho snaha stát v popředí za všech okolností. V prŧběhu
    okupace byl rovněţ členem přerovského městského vedení „Svazu pro spolupráci s Němci“, aby
    se pak po vypuknutí povstání v Přerově 1. května 1945 postavil do čela tzv. Revolučního
    místního národního výboru, který v prŧběhu těchto pohnutých událostí zasedal na přerovské
    radnici. To mělo pro něho tragické dŧsledky, protoţe po potlačení povstání byl zatčen a společně
    dalšími 20 účastníky povstání 2. května 1945 popraven na vojenské střelnici v Olomouci-Lazcích.
    Podrobně k událostem v Přerově 1. května 1945 viz KOPEČEK, P.: Povstání v Přerově 1. května
    1945, VVM, 2009, č. 2, s. 121–131 a VOŢDA,G.: Přerovské povstání 1. května 1945, Přerov
    1975.
    14) BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 50.
    15) V publikaci Obrana národa na Ostravsku (SKÝPALA, M., Přerov 2002, s. 73) je uváděna
    podřízenost Lipnicka okresnímu velitelství ON v Přerově. Její autor ale podle mého názoru málo
    doceňuje skutečnost, ţe i kdyţ pŧvodní koncepce výstavby struktury ON byla značně
    schematická, její konkrétní realizace se často od tohoto schématu lišila a přizpŧsobovala místním
    podmínkám. V jiných studiích je uváděn Lipník nad Bečvou jako samostatný okres Obrany
    národa podléhající přímo krajskému velitelství v Olomouci. Viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.:
    Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 1, s. 21. K tomuto názoru se na základě vzpomínek
    pamětníkŧ přiklání také autor této práce.
    16) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 90 a 214.
    17) K činnosti kojetínské ON viz např. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1989/1979 – sokolský odboj
    v Kojetíně.
    18) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová
    organizace ON na Moravě, I. část, s. 20.
    19) Václav Salaquarda: Ţádost o přiznání charakteru partyzána (materiály zapŧjčené A. Hradílkem).
    20) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 184.
    21) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 114.
    22) STOLAŘÍK, I.: Patřili k prvním, Ostrava 1994, s. 120.
    23) SKÝPALA, M.: Obrana národa na Ostravsku, s. 102–104.
    24) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4757/1985 – vzpomínky Jana Paseky, 1/4773/1985 – zpráva
    Rudolfa Langera.
    25) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 183–185.
    26) MZMB, pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6078, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová
    organizace Obrana národa na Moravě, II. část, s. 38.
    27) ROSMUS, K.: Drobty vzpomínek, KP, říjen 1967, s. 254–255.
    169
    28) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 1, s. 20–21. MZMB,
    pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i.č. 6077, PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace
    Obrana národa na Moravě, I. část, s. 22–24.
    29) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982 – obţalovací spis Františka Skopala u Lidového
    soudního dvora v Berlíně.
    30) Vzpomínky Rudolfa Kováře, KP, prosinec 1966, s. 130.
    31) Tamtéţ, s. 128.
    32) Vzpomínky Františka Vodsloně, KP, srpen 1966, s. 66.
    33) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5392/1986 – vzpomínky Emílie Skopalové. ROSMUS, K.:
    Vzpomínky na dobu okupace, KP, červen 1964, s. 3–4. O brněnském ZNV a jeho vztahu k ON
    viz např. také UHLÍŘ, J. B.: Zemský národní výbor, Dějiny a současnost, 2000, č. 1, s. 26–31.
    34) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 119–120.
    Podrobněji pak ŠTĚPÁNEK, Z.: Nacifikace a moravští lékaři, Brno 2004, s. 81–84.
    35) Vzpomínky Emila Řehŧřka, KP, srpen 1967, s. 229–230. MZMB, fond B XI/II, i. č. S-66,
    FRANCL, O.: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na Moravě v roce 1939, s. 50.
    GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. – KUKLÍK, J.: 2 245 dní odporu, Praha 1980, s. 59.
    36) Podrobně ke zpravodajství ON viz např. KOUTEK, J.: A národ se bránil, Praha 1987, s. 44–46 a
    týţ: Tichá fronta, Praha 1985, s. 44–48.
    37) Vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 104. Viz příloha 1.
    38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2108/1982 – činnost a osud výsadku B. Němce. Vzpomínky Jana
    Němce, KP, prosinec 1967, s. 287.
    39) STOLAŘÍK, I.: c. d., s. 86.
    40) Poslání a úloha ilegálního tisku, Nové Přerovsko (dále NP), 22. 4. 1983, s. 11.
    41) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5566/1986 – vzpomínky Augustina Bečáka. Některé autentické
    ilegální tiskoviny přerovské ON viz SOkA Přerov, Pozŧstalost K. Rosmuse, i. č. 28.
    42) KORČÁK, R.: Český kurýr a lidé kolem něho. In: Z počátků odboje, Praha 1969, s. 340.
    Podrobně k historii tohoto ilegálního časopisu viz KOUTEK, J.: A národ se bránil, s.105–111.
    O přerovských souvislostech rozmnoţování a distribuce Českého kurýra viz také vzpomínky
    Václava Čurdy, KP, prosinec 1966, s. 135–136.
    43) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 116.
    44) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5546/1986 – činnost Jana Skopala.
    45) E. Skopalová se ve svých vzpomínkách zmiňuje mj. o tom, ţe v dŧsledku financování
    ilegálních přechodŧ do zahraničí a další odbojové činnosti se obchodní firma jejího manţela
    dostala v prŧběhu okupace do silného zadluţení. Viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5392/1986.
    46) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5609/1986 – vzpomínky B. Juráška.
    170
    47) Seznam příslušníkŧ zahraniční armády z Přerova, KP, leden 1967, s. 153–155. V tomto seznamu
    jsou uvedeni vojáci a dŧstojníci československých zahraničních jednotek, kteří se v Přerově buď
    narodili, měli zde domovskou příslušnost, nebo ve městě bydleli před odchodem za hranice.
    48) Vzpomínky E. Skopalové, KP, srpen 1966, s. 63. V literatuře viz GEBHART, J. – HÁJKOVÁ,
    A. – KUKLÍK, J.: c. d., s. 61.
    49) ZEMEK, J.: Z Veselí nad Moravou do Bělehradu. In: Morava v boji proti fašismu, I, Brno 1987,
    s. 111.
    50) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982 – obţalovací spis Františka Skopala u Lidového
    soudního dvora v Berlíně. Datování této návštěvy je nicméně problematické, protoţe F. Skopal
    se při vyšetřování snaţil posunout ilegální činnost, kterou mu gestapo prokázalo, co nejvíce k
    datu svého zatčení, a tím zastřít skutečnou dobu své angaţovanosti v odbojovém hnutí.
    51) PŘIKRYL, J.: Vojenská odbojová organizace ON, Sborník Matice moravské, 1967, s. 54.
    52) Podrobně k osudŧm a činnosti Josefa Mašína viz např. NĚMEČEK, J.: Mašínové – zpráva o dvou
    generacích, Praha 1998. K Václavu Morávkovi viz např. ČERMÁK, V.: Muţ proti okupaci, Plzeň
    2007 a k Josefu Balabánovi viz KOURA, P.: Podplukovník Josef Balabán, Praha 2003.
    53) Vzpomínky Rŧţeny Bečákové, KP, září 1966, s. 75–78.
    54) Např. brněnské gestapo kvŧli tomu vyslalo dva své členy v roli falešných ţelezničářŧ do Ostravy,
    aby po pŧvodcích těchto sabotáţí pátrali. Viz Moravský zemský archiv (dále MZA) Brno, fond
    MLS Brno, Ls 2/47 – Rudolf König, protokol z 3. 10. 1946.
    55) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72. V roce 1942 bylo zaznamenáno
    dvanáct obdobných hlášení, v roce 1943 dvě, v roce 1944 dvanáct a v roce 1945 čtyři.
    56) Gestapo v roce 1939, NP, 31. 8. 1984, s. 7. Vzpomínky Věry Hahnové, KP, červen 1966, s. 42.
    57) O této skupině viz BAREŠ, A. – PASÁK, T.: Odbojová organizace Zdeňka Schmoranze v roce
    1939, Historie a vojenství, 1968, č. 6–7, s. 1003–1033 a KOKOŠKA, S. – PIVCOVÁ, Z.:
    Generál Eliáš a Schmoranzova skupina tiskových dŧvěrníkŧ, Historie a vojenství, 1996, č. 6, s.
    138–159.
    58) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4760/1985 – vzpomínky generála Františka Vítka,
    ČASNOCHOVÁ, J.: Věren sobě i vlasti, Národní osvobození, č.19/2006, s. 8.
    59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4776/1985 – seznam zatčených osob.
    60) ROSMUS, K.: Drobty vzpomínek, KP, září 1967, s. 248–249.
    61) GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, s. 14–19.
    62) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 46–49.
    63) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
    64) ROSMUS, K.: Vzpomínky na dobu okupace, KP, srpen 1964, s. 2–4.
    65) Vzpomínky E. Vašíčka, KP, duben 1967, s. 184.
    66) Tamtéţ, s. 185.
    171
    67) Šimsová, M.: Odbojáři z ON souzení jako „Helfert-Inteligenz-Gruppe“, Časopis Matice moravské
    (dále ČMM), 1998, č. 1, s. 114.
    68) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998, č. 2, s. 123.
    69) ČELOVSKÝ, B.: So oder so, Ostrava 1997, s. 250–251. O prŧběhu zatýkání v síti ON a ZNV viz
    také např. KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997, s. 49–51.
    70) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď z 12. 11. 1945.
    71) Koncept návrhu na vyznamenání R. Lukaštíka, archiv autora.
    72) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982.
    73)BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 70–71.
    74) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 36.
    75) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5604/1986.
    76) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2159/1982.
    77) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5676/1986 – seznam odbojových pracovníkŧ, kteří zahynuli v
    Kounicových kolejích. S tímto pramenem je ovšem v rozporu kniha Svědectví Kounicových
    kolejí (Brno 1947, s. 93), která uvádí autentický nápis z Kounicových kolejí: „Jan Ulman, zatčen
  5. 7. 1940, odjel 3. 7. 1942 do Říše pro smrt.“
    78) Záleţitost M. Suma vzbudila po válce poměrně značný, zřejmě i politicky motivovaný
    rozruch, protoţe byl z vězení propuštěn i za slib spolupráce s nacistickými bezpečnostními
    sloţkami. Zpětně mu ovšem nebyl prokázán ţádný případ, kdy by někoho udal nebo jinak
    poškodil.
    79) Vzpomínky Emila Řehŧřka, KP, srpen 1967, s. 229–230.
    80) Cekl, J.: Kraj, jímţ táhla válka, Olomouc 1947, s. 265.
    81) Podrobně k represím 1. a 2. stanného práva na Moravě viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a
    druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), Brno 2001. K obětem z řad ON během 1. a 2.
    stanného práva viz také VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Zvedli hlavy mezi prvními, VVM, 1998,
    č. 2, s. 127–128.
    82) Vzpomínky Štěpána Kleina, KP, březen 1967, s. 176.
    83) Viz např. ŠPLÍCHAL, K.: Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji, Praha
    1981, s. 73.
    84) KLIMEŠ, V.: Osvětim nám jiţ nic neříká, KP, listopad 1966, s. 174. SOkA Přerov, ČSPB
    Přerov, 1/5131/1986 – památníky vděku.
    85) Vzpomínky Františka Sigmunda, KP, říjen 1967, s. 263.
    86) SOkA Přerov, SPB Přerov, 1/205/1979 – popis činnosti odbojové skupiny Jindra.
    172
    87) Podrobně k činnosti vojenských odbojových skupin na Přerovsku v závěru války viz KOPEČEK,
    P.: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945, Sborník SOkA Přerov, 2010, s.
    182–208. F. Rakovčík byl uţ od prosince 1943 napojen na vojenskou sloţku odbojové
    organizace Přípravný revoluční národní výbor, která se pod vedením generála Zdeňka Nováka
    snaţila obnovit rozbité sítě Obrany národa. Viz např. SLÁDEK, O.: Přicházeli z nebe, Praha
    1993, s. 143.
    2 ODBOJOVÉ SKUPINY PVVZ A MORAVSKÉ PĚTKY NA PŘEROVSKU
    1) GRŇA, J.: Sedm roků na domácí frontě, Brno 1968, s. 36–37.
    2) Celkově o PVVZ viz např. KURAL,V.: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997. VRABEC, V.:
    Antifašistický odboj – zmařené naděje, Praha 1992. GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny
    zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 268–271 aj. O PVVZ na Moravě přehledně viz
    ŠTĚPÁNEK, Z. – VAŠEK, F.: Moravská pětka. In: Rok 1942 v českém odboji, Praha 1999,
    s. 51–55. VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998, č. 1,
    s. 71– 94.
    3) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5372/1986 – vzpomínky Františka Lančíka.
    4) Vzpomínky Františka Lančíka, KP, červenec 1966, s. 50–53.
    5) Tamtéţ.
    6) Vzpomínky Josefa Konečného, KP, únor 1966, s. 22-23 a SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
    1/4767/1985 – dopis Josefa Konečného Karlu Rosmusovi. KOPŘIVOVÁ, M.: Pokroková
    učitelka Růţena Stoklásková, Přerov 1967, s. 30.
    7) O kontaktech J. Grni s přerovským odbojem viz GRŇA, J.: c.d., s. 55 aj. O návštěvách
    V. Jankovce v Přerově viz vzpomínky Marie Zedníčkové, KP, duben 1966, s. 15–16 a Marie
    Pourové, tamtéţ, s. 16–17. O schŧzkách v Národním domě viz BARTOŠ, J.: Ilegální síť Petičního
    výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na střední Moravě, Zprávy Vlastivědného muzea
    v Olomouci, č.278/1999, s. 3. Viz také MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Rŧţeny
    Stokláskové.
    8) Vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 104.
    9) Tito odbojoví pracovníci se v druhé polovině roku 1944 stali vedoucími představiteli přerovské
    ilegální skupiny „Kamil“, která byla napojena na paravýsadek CLAY a později se pod novým
    názvem „Viktor“ stala součástí tzv. Tajné vojenské a civilní organizace při štábu 1. čs.
    partyzánské brigády Jana Ţiţky. K této skupině viz SOkA Přerov, sbírka jednotlivin – „Akce
    Viktor“, v literatuře viz BARTOŠ, A. – KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, 5. přepr. vyd., Praha
    1992 a také KOPEČEK, P.: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945,
    Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 182–208.
    173
    10) Vzpomínky Marie Poláchové, KP, duben 1966, s. 17–18. MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno,
    spisy Marie Dřevojánkové a Josefa Dřevojánka.
    11) SOkA Přerov, Pozŧstalost Františka Lančíka, i. č. 14.
    12) GRŇA, J.: c.d., s. 64.
    13) K činnosti poštovní sítě PVVZ viz podrobně zejména GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. –
    KUKLÍK, J.: 2245 dní odporu, Praha 1980, s. 77–81 aj.
    14) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5603/1986 – vzpomínky A. Česala.
    15) GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. – KUKLÍK, J.: c.d., s. 205.
    16) Podrobně o ÚVODu viz KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci.
    17) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998, č. 1, s. 81.
    18) GRŇA, J: c.d., s. 54–55. Nejasné ovšem zŧstává přesné datum této schŧzky. Grňa totiţ ve svých
    pamětech uvádí období kolem Vánoc roku 1940, coţ je ovšem zjevně nesprávné, protoţe uţ od
    května 1940 byl František Skopal ve vězení.
    19) K ţivotním osudŧm Jaroslava Hlubíka viz podrobně např. FROLOVÁ, L.: Dějiny základní školy
    v Lipově v kontextu s historií obce Lipov, Olomouc 2011, bakalářská práce na KSV PdF UP
    v Olomouci, s. 34–37.
    20) GRŇA, J: c.d., s. 88.
    21) K rozbití sítě ilegální KSČ na střední Moravě v první polovině roku 1940 viz BARTOŠ, J.: Odboj
    proti nacistickým okupantům na Olomoucku, s. 70–72.
    22) Vzpomínky Evţena Vašíčka, KP, duben 1967, s. 183-185. Vzpomínky Antonína Horáka, archiv
    autora.
    23) Vzpomínky Františka Vodsloně, KP, srpen 1966, s. 66.
    24) Zajímavé je, ţe J. Grňa ve svých pamětech popírá návaznost těchto skupin na pŧvodní Obranu
    národa z roku 1939. Zdá se, ţe je to zpŧsobeno i Grňovým poválečným skeptickým postojem vŧči
    metodám organizace Obrany národa, na jejíţ činnosti se ovšem sám výrazně podílel.
    25) Podrobně viz VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Předpoklady vzniku Moravské pětky, ČMM, 1998,
    č. 1, s. 71-94.
    26) K této skupině viz vzpomínky Eduarda Janečka, KP, říjen 1966, s. 10, dále SOkA Přerov, ČSPB
    Přerov, 1/4756/1985 – vzpomínky Jan Krejčíře a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5692/1986 –
    obţalovací spis Vladimíra Mazala a spol. u Vrchního zemského soudu ve Vratislavi.
    27) Tamtéţ.
    28) GRŇA, J.: c.d., s. 95.
    29) Vzpomínky Vlasty Skalákové, KP, říjen 1966, s. 89–91.
    30) Bratrem Jaromíra Pukla byl štábní kapitán Václav Pukl, v letech 1939–1940 okresní velitel
    Obrany národa v Hranicích. Václav Pukl byl zatčen 27. února 1940 a 19. února 1943 popraven ve
    Vratislavi.
    31) SOkA Přerov, sbírka jednotlivin – „Akce Viktor“, dotazníky k odbojové činnosti.
    174
    32) Podrobně k těmto výsadkŧm viz např. BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a
    ti druzí, Praha 1991. RICHTER, K.: A v zádech měli smrt, Třebíč 1997. HALAMA, V.:
    Chronologie zrady. In: Morava v boji proti fašismu II, Brno 1990, s. 37–68. KOPEČEK, P.: Se
    smrtí na dosah, Přerov 2000. MERCOVÁ, M. – ZEZULOVÁ, J.: Dřínov 1941 – Osudy
    padákového výsadku S1/R, Dřínov 2006. V přehledných pracích o období 1939–1945 viz
    Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999, s. 293–294 a GEBHART, J. –
    KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, s. 441–443.
    33) Vzpomínky Františky Hovŧrkové-Ticháčkové, KP, únor 1968, s. 2–4.
    34) Vzpomínky Rŧţeny Hanzlíkové, KP, duben 1966, s. 18–20.
    35) Vzpomínky Jana Němce, KP, prosinec 1967, s. 287. VOŢDA, G. a kol.: Památníky a pamětní
    desky protifašistického odboje v okrese Přerov, Přerov 1985, s. 45.
    36) Vzpomínky Marie Poláchové, KP, duben 1966, s. 17–18.
    37) Vzpomínky Marie Skopalové-Prokešové, KP, únor 1968, s. 9–10. SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
    1/1983/1979 – první parašutisté ze SSSR.
    38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4415/1984 – vzpomínky Františka Skopala. Rozhovor autora
    s Jiřím Skopalem.
    39) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
    (12.11. 1945).
    40) Ve vzpomínkách přerovských účastníkŧ odboje se informace o skrývání letcŧ objevují velmi
    často, viz např. vzpomínky Rŧţeny Smutkové, KP, duben 1966, s. 14–15. V literatuře viz
    NĚMEČEK, J.: Mašínové – zpráva o dvou generacích, Praha 1998, s. 140.
    41) Vzpomínky Františka Šťastného, KP, červenec 1966, s. 59.
    42) Vzpomínky Josefa Konečného, KP, únor 1966, s. 22–23.
    43) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982 – zpráva sluţebny tajné státní policie v Mor. Ostravě
    o potírání výsadkových agentŧ z 10.12. 1941.
    44) GRŇA, J: c.d., s. 108.
    45) Vzpomínky Magdalény Riedlové, KP, únor 1968, s. 7.
    46) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986 – obţalovací spis Rajmunda Navrátila a skupiny jeho
    podporovatelŧ u Zvláštního soudu v Brně.
    47) BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a ti druzí, s. 59.
    48) KOKOŠKA, J. – KOKOŠKA S.: Spor o agenta A-54, Praha 1994, s. 265.
    49) Vzpomínky Marie Zedníčkové, KP, duben 1966, s. 15–16.
    50) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 168.
    51) BENČÍK, A. – KURAL, V.: c.d., s. 54.
    52) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
    (12.11. 1945).
    175
    53) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, výpověď K. Raunera
    (12.11. 1945), Jana Sandera a Oldřicha Ticháčka.
    54) Rozhovor autora s Oldřichem Ticháčkem.
    55) BENČÍK, A.: Parašutisté z východu, Voják, č. 11, 20.5. 1967, s. 10.
    56) VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I, Přerov 1985, s. 31.
    57) Smrt sabotáţníkŧm, České slovo, 28.10. 1941, s. 3.
    58) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7.
    59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4497/1985 – vzpomínky Marie Němcové.
    60) BARTOŠ, A. – KUNC, R.: Clay-Eva volá Londýn, s. 195. SOkA Přerov, SPB Přerov,
    1/1983/1979 – první parašutisté ze SSSR, 1/4415/1984 – vzpomínky Františka Skopala.
    61) KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, s. 160.
    62) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 40–48.
    63) LEHÁR, L.: Gestapo a odbojová organizace PVVZ, Historie a vojenství, 1968, č.6 –7, s. 1034–
    1045.
    64) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 35–48.
    VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: Moravská pětka, ČMM, 1999, č. 2, s. 373–401.
    65) O činnosti „volavčí sítě“ brněnského gestapa viz např. SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa,
    s. 251–252, populárně pak TOMÁŠEK, D.: Konfidenti, Praha 1991, s. 116–136.
    66) MZMB, fond B XI/II, i. č. S-66, FRANCL, O.: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na
    Moravě v roce 1939, s. 20 a 23.
    67) ZA Opava, fond MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 12.11. 1946.
    68) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5136/1986.
    69) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7. Ke Skalákově odbojové činnosti viz In
    memoriam doc. MUDr. Václava Skaláka, Přerov 1947, s. 14 a také ŠTEPÁNEK, Z.: Nacifikace a
    moravští lékaři (1939–1945), Brno 2004, s. 85 aj.
    70) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth, protokol z 6.6. 1946.
    71) BENČÍK, A. – KURAL, V.: Zpravodajové generála Píky a ti druzí, s. 64.
    72) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982 – zpráva sluţebny tajné státní policie v Mor.Ostravě
    o potírání výsadkových agentŧ z 10.12. 1941.
    73) V Kounicových kolejích byla v období 2. stanného práva za pomoc R. Navrátilovi popravena jeho
    manţelka Aneţka Navrátilová, jeho nevlastní matka Kamila Navrátilová a pomocnice
    v Navrátilově zahradnictví Anna Tesaříková. V Táboře byli ze stejného dŧvodu popraveni bratr
    Rajmunda Navrátila Jan Navrátil se svojí manţelkou Bohumilou Navrátilovou, manţelé Bohumil
    a Melánie Erlovi, Marie Kazdová, Jan Nedělka a Ludvík Hejtmánek. O osudech R. Navrátila viz
    podrobně JIRÁK, P.: Příběh odbojáře Rajmunda Navrátila z Kojetína, Sborník SOkA Přerov,
    2009, s. 158–168.
    176
    74) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986 – obţalovací spis R. Navrátila a skupiny jeho
    podporovatelŧ u Zvláštního soudu v Brně. DRBAL, V.: Bojovali a umírali, Kojetínský kulturní
    kalendář, září 1985, s. 6–8. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1988/1979 – zpráva o Rajmundu
    Navrátilovi. Rozhovor autora s Bohumilem Venclíkem ml.
    75) Vzpomínky Marie Kubičové, KP, únor 1968, s. 6–7. VOŢDA, G.: Parašutisté, Nové Přerovsko,
    2.7. 1982, s. 4–5.
    76) Popis jeho zatčení viz MZA Brno, MLS Brno, Ls 2/47 – Rudolf König, protokol s R. Königem
    z 3.10. 1946.
    77) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Rŧţeny Stokláskové. Zatčení a další osudy
    V. Jankovce viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a
    nacistická okupační moc 1941–1943, Praha 2003, s. 15.
    78) Viz příloha č. 13.
    79) Podrobně viz ŠTĚPÁNEK, Z.: Zatýkání a popravy moravských lékařŧ (1939–1941), ČMM, 1995,
    č. 1, s. 75. VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942),
    s. 56-57. HALAMA, V.: c.d., s. 64–66.
    80) České slovo, 12. 6. 1942, seznam popravených podle rozsudkŧ stanného soudu v Brně.
    K zjištěním gestapa o středomoravské síti PVVZ viz MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno,
    spis Rŧţeny Stokláskové.
    81) Text telegramu viz ČELOVSKÝ, B.: So oder so, Ostrava 1997, s. 309.
    82) SLÁDEK, O.: Přicházeli z nebe, Praha 1993, s. 43. JELÍNEK, Z.: Západní paraskupiny a domácí
    odboj, Praha 1992, s. 41.
    83) JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Kolín 1984, s. 27 a 123. Poručík „útočné vozby“ Otto Kacetl byl
    zapojen uţ v roce 1939 do struktury Obrany národa v Hranicích jako pobočník štkpt. jezdectva
    Jaroslava Ţáka, velitele ON pro obvod Hranice-město. Viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov,
    1/4994/1986. Do spolupráce se Silverem A zapojil Otto Kacetla Václav Krupka, jeho bývalý
    spoluţák a jeden z hlavních spolupracovníkŧ výsadku v Pardubicích.
    84) Vzpomínky Antonína Česala, KP, září 1966, s. 83–84. Podrobně k činnosti poštovních
    odbojových skupin v tomto období viz KUKLÍK, J.: Závěrečná fáze Ústředního vedení odboje
    domácího. In: Rok 1942 v českém odboji, Praha 1999, s. 33–38.
    85) Viz Encyklopedie historie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=profil_osobnosti&load=1445. V literatuře viz také GEBHART, J. – HÁJKOVÁ, A. –
    KUKLÍK, J.: c. d., s. 143.
    86) Z rozsáhlejších organizací národního odboje vyvíjely v té době na Přerovsku činnost zejména
    skupiny Obce sokolské v odboji a Lvice. Ty přečkaly období 2. stanného práva v podstatě bez
    úhony a k jejich odhalení gestapem došlo aţ na podzim roku 1942, resp. na začátku roku 1943.
    Viz kapitola 3.
    177
    87) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Marie Dřevojánkové. SOkA Přerov, pozŧstalost
    Františka Lančíka, i.č. 8.
    88) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Josefa Dřevojánka.
    89) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – Fridrich Carman, protokol stanice SNB
    ve Valašském Meziříčí. Vzpomínky Ferdinanda Milfajta, KP, říjen 1966, s. 96–99. ZA Opava,
    pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, vlastní popis činnosti B.
    Loibnera.
    90) MZA Brno, fond B340 – Gestapo Brno, spis Josefa Dřevojánka.
    91) VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 150–156.
    92) Kromě manţelŧ Aloise a Amálie Tkáčových byli 26. května 1942 v Čeladné za pomoc manţelŧm
    Dřevojánkovým zatčeni Stanislav a Vlasta Skřídlovští, Ţofie Kantorová-Cáchová, Alois a Anna
    Kantorovi a Jaroslav Mohyla. Všichni jmenovaní byli vězněni aţ do konce nacistické okupace.
    Viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – Fridrich Carman, protokol stanice
    SNB ve Valašském Meziříčí.
    93) O předání vysílačky do Kojetína viz vzpomínky Marie Pasmínkové, archiv autora. K ukrytí
    vysílačky u F. Nováka viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/1988/1979 – činnost Rajmunda
    Navrátila.
    94) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 752/46 – Josef Schupp.
    95) Tamtéţ, výpověď Marie a Augusty Honkové.
    96) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5136/1986 – dopis Dominika Černého Josefu Tomšŧ. Osobnost
    Dominika Černého vyvolává určité rozporuplné dojmy vzhledem k tomu, ţe do svého zatčení
    patřil k vedoucím představitelŧm tzv. Národopisné Moravy, organizace se silně kolaborantským
    zaměřením, která vyvíjela činnost zejména na jihovýchodní Moravě. Je samozřejmě moţné, ţe
    šlo z jeho strany o krytí vlastní ilegální činnosti, resp. snahu kontrolovat nebo aspoň sledovat
    činnost této organizace. V Národopisné Moravě se angaţoval mj. i Josef Vávra-Stařík, pozdější
    partyzánský velitel spjatý s 1. čs. brigádou Jana Ţiţky. O Národopisné Moravě viz
    MEZIHORÁK, F.: Hry o Moravu, Praha 1997.
    97) ČELOVSKÝ, B.: c.d., s. 369.
    98) Přerov – seznam obětí nacismu, materiál HDK OV ČSPB, nestránkováno. Muzeum Komenského
    v Přerově, fond Archiválie, písemnosti a dokumentace dějin školství a komeniologie, Vězeňský
    protokol věznice okresního soudu v Přerově za rok 1942.
    99) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 5/6130/1987 – ţivotopisy přerovských pedagogŧ umučených za 2.
    světové války. Václav Jiroušek bydlel v Přerově pouze v letech 1940–1942, předtím pŧsobil ve
    Frýdku, kde byl zapojen do činnosti místní skupiny Obrany národa. Podílel se na obstarávání
    zbraní, ilegálních přechodech hranic a ukrývání hledaných osob. Autorovi této práce se
    nepodařilo najít ţádný doklad o jeho spojitosti s některou přerovskou ilegální skupinou.
    178
    100) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5692/1986 – obţalovací spis Vladimíra Mazala a spol. u
    Vrchního zemského soudu ve Vratislavi.
    101) Tamtéţ. Podrobně k osudŧm F. Bednáře viz ŢAMPACH, V.: František Bednář – zrádce nebo
    hrdina odboje. In: Morava v boji proti fašismu, Brno 2008, s. 217–245.
    102) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4756/1985 – svědectví Jana Krejčíře.
    3 ODBOJOVÁ ORGANIZACE LVICE
    1) STOLAŘÍK, I.: Patřili k prvním, s. 64.
    2) BORÁK, M.: Odboj proti okupantŧm. In: BAKALA, J. a kol.: Dějiny Ostravy, Ostrava 1993, s.
  6. O účasti členŧ Lvice na ilegálních přechodech hranic do Polska viz KOJECKÝ, M.:
    Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, Lipenský kulturní kalendář (dále LKK), únor 1979,
    s. 6.
    3) KROUPA, V. a kol.: Český antifašismus a odboj, Praha 1988, s. 263.
    4) SOkA Přerov, ČSPB Přerov , 1/1116/1979.
    5) Vzpomínky Jarmily Bezděkové-Koláčkové, archiv autora. Další údaje o ţivotě Oty Koblovského
    viz např. VOŢDA, G. a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, II, Přerov 1988, s. 15. KOJECKÝ,
    M.: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, c. d., s. 6. Prosenice 1275–2000, Prosenice 2000,
    s. 275.
    6) Vojenský historický archiv Praha (dále VHA), kopie kmenového listu Roberta Koblovského.
    7) VHA Praha, kopie kmenového listu Roberta Koblovského mladšího, jeho letecké karty, karty
    z kartotéky příslušníkŧ čs. zahraničního vojska a vybraných stránek ze sbírky „24“. Rovněţ také
    RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu, 5. díl, Cheb 2003, s. 670–672.
    8) K dopravě potravin do Prahy viz vzpomínky Rostislava Velického, archiv autora.
    9) Podle zprávy o Nemu-Lvici (Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea revolučních bojŧ a
    osvobození, i. č. III V-369) byly červené nebo rŧţové trojúhelníky určeny pro členy hlavního
    štábu odbojové organizace, modré pro vedoucí skupin a bílé pro řadové členy a spojky. Svědectví
    o systému trojúhelníkŧ jsou ovšem rozporná a je moţné, ţe v prŧběhu existence odbojové
    organizace docházelo k určitým změnám.
    10) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 130.
    11) ČSPB Přerov, 1/203/1979 – činnost ilegální skupiny Odboj III Lvice – Lazníky podle
    vzpomínek Josefa Koryčana. Dále viz místopříseţné prohlášení Jana Záhumenského, materiály
    zapŧjčené Petrem Záhumenským.
    179
    12) O činnosti lipenské Lvice viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/201/1979 – Lvice – odbojová
    skupina Lipník nad Bečvou a okolí. KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou,
    c.d., s. 5–11.
    13) Ţádosti o přiznání charakteru partyzána – Ladislav Komenda a Bohuslav Kraus, materiály
    Antonína Hradílka. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5580/1986 – ţivotopis Ladislava Komendy.
    14) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/248/1978 – Ladislav Bena – odbojová činnost v Oseku nad
    Bečvou, 1/201/1979 – Lvice – odbojová skupina Lipník nad Bečvou a okolí. KOJECKÝ, M.:
    Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou, c.d. , s. 7. RUSNOK, J.: 2. světová válka. In: Osek nad
    Bečvou (Putování staletími), Osek nad Bečvou 2002, s. 74–78. Vzpomínky Rostislava Velického,
    archiv autora.
    15) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/ 202/1979 – činnost skupiny Lvice – Veselíčko.
    16) SOkA Přerov, dále ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17.3. 1943.
    17) Odboj proti okupantŧm na Valašskomeziříčsku, III. část, metodický materiál OV SPB Valašské
    Meziříčí, nestránkováno.
    18) SOkA Přerov, SPB Přerov, 1/203/1979 – zpráva Komise pro vydávání osvědčení podle zák. č.
    255/46 Sb. o odbojové skupině Lvice – Lazníky a okolí.
    19) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora. Obecní úřad Výkleky, Pamětní kronika obce
    Výkleky 1922–1978.
    20) Tršice, Praha 1984, s. 92. BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku
    v letech 1939–1945, s. 77.
    21) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/203/1979. Také viz místopříseţné prohlášení Jana Záhumenského,
    materiály zapŧjčené Petrem Záhumenským.
    22) Vzpomínky Augustina Ţilinského, KP, červen 1967, s. 208. Vzpomínky Ladislava Vyslouţila,
    archiv autora.
    23) BIMAN, S.: Ilegální odbojová organizace Lvice, SÚA Praha 1973–1974, kopie uloţena v SOkA
    Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983. Informace o popravě B. Klečky viz České slovo, 13. října
    1941, s. 2.
    24) Vzpomínky Jarmily Bezděkové-Koláčkové a Libuše Petrošové, archiv autora.
    25) Obecní úřad Radslavice, Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956.
    26) BIMAN, S.: c.d. a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5660/1986 – zpráva o členech Lvice.
    27) KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci, s. 150–156. Podrobně o akci „V“ viz VAŠEK, F. –
    ŠTĚPÁNEK, Z.: Názorové střety a akce „V“. Protektorátní nacistická propaganda a odpor proti
    ní, VVM, 2001, č. 3, s. 234–252.
    28) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72, i.č. 2319.
    29) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 479.
    30) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 72, i.č. 2243.
    180
    31) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Přerov 1939–1945, kart. 71, i.č. 2094, kart. 72,
    i. č. 2619.
    32) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 479.
    33) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ Hranice 1938–1945, kart. 72, i.č. 607.
    34) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora. DOMES, K.: Z historie Velkého Újezda a okolí,
    Ostrava 1974, s. 69.
    35) Kdo byl ale tímto parašutistou, není úplně jasné. František Kojecký uvádí, ţe Bohuslav Němec,
    ale vzhledem k tomu, ţe manţelé Dřevojánkovi spolupracovali především s výsadkem Karla
    Hovŧrky, je pravděpodobnější, ţe šlo spíše právě o Karla Hovŧrku nebo o Josefa Vodičku.
    36) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17.3. 1943.
    37) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6159-6160/1987.
    38) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17.3. 1943.
    39) ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 72.
    40) BIMAN, S.: c.d.
    41) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17.3. 1943.
    42) BIMAN, S.: c.d.
    43) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17.3. 1943. MACHÁŇ, A.: Odbojové organizace Lvice a Zelený kádr, HDK
    při OV ČSPB Gottwaldov 1984, strojopis (kopie v archivu autora).
    44) SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII – materiály ke skupině Lvice, vzpomínky Josefa
    Sovjáka.
    45) Tamtéţ a ADAMEC, T.: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku, Sborník SOkA FrýdekMístek, sv. 3 (2002), s. 5–14.
    46) K organizaci Bílý orel viz BORODZIEJ, W.: Polska Podziemna 1939–1945, Varšava 1991,
    s. 369. O kontaktech Lvice s ilegální KSČ viz SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII –
    materiály ke skupině Lvice, zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné skupině Lvice z 21.12.
    1942.
    47) KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku n. Bečvou, c. d., s. 5–6. SOkA Frýdek-Místek,
    fond ČSPB, XVIII – materiály skupiny Lvice, zpráva komise pro vydávání osvědčení podle
    zákona č. 255/46 Sb. o skupině Lvice – Čeladná. Obecně o činnosti skupiny RU-DA viz
    GEBHART, J.– KOUTEK, J. – KUKLÍK, J.: Na frontách tajné války, s. 275–276 aj.
    48) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, Kroměříţ 1985, s. 18.
    49) Tamtéţ, s. 22–23 a vzpomínky Vladimíra Zavadilíka, archiv autora.
    181
    50) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné
    organizaci Lvice z 17. 3. 1943. KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku n. Bečvou, c. d.,
    s. 6.
    51) ADAMEC, T.: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku, s. 10.
    52) Vzpomínky Libuše Petrošové, archiv autora.
    53) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – F. Carman, výslech F. Carmana.
    Vzpomínky Jaroslava Davídka. In: Prosenice 1275–2000, s. 275– 276.
    54) SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, s. 225–226.
    55) MOŢÍŠ, M.: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945, s. 123.
    56) O navázání spojení mezi Lvicí a Jindrou viz KOJECKÝ, M.: Odbojová činnost v Lipníku nad
    Bečvou, c.d., s. 6. a SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
    57) Vzpomínky Františka Sigmunda, KP, říjen 1967, s. 263. SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/205/ 1979
    – popis odbojové činnosti skupiny Jindra.
    58) VAŠEK, F.– ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942), s. 71.
    59) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/4763/1985 – vzpomínky Boţeny Pavlištíkové a 1/3921/1983.
    O osudech O. Linharta viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a
    nacistická okupační moc 1941–1943, s. 168.
    60) ČVANDA, F.: Noční akce, s. 74–77.
    61) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3. 2. 1947, Ls 148/47 – Karl
    Wiedermerth, protokol z 6. 6. 1946. Informace o Bjačkově ilegální činnosti viz také
    ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc
    1941–1943, s. 55 a 169.
    62) JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Kolín 1984, s. 79–80.
    63) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokoly z 3.2. 1947 a 12.11. 1946.
    V literatuře viz ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
    okupační moc 1941–1943, s. 169.
    64) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokoly z 3.2. 1947 a 12.11. 1946.
    65) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
    66) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/200/1979 – zpráva ÚV ČSPB o činnosti skupiny Lvice –
    Moravská Ostrava.
    67) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, s. 31.
    68) ZA Brno, MLS Brno, Ls 44/47 – Kurt Leische – konečná zpráva oblastní úřadovny StB v Brně.
    69) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z 17.3.
    1943.
    70) O skupině Jindra viz také UHLÍŘ, J.B.: Sokolská odbojová organizace Jindra, Soudobé dějiny,
    ročník VIII (2001), č. 4, s. 791–811.
    182
    71) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
    17.3. 1943.
    72) Srv. ČVANDA, F.: Noční akce, s. 74–75.
    73) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
    17.3. 1943.
    74) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 12.11. 1946.
    75) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth, protokol z 6.6. 1946.
    76) SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 42–43. Viz také ZA Opava, pob. Olomouc, MLS
    Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, popis vlastní činnosti.
    77) PŘIKRYL, J.: První partyzánská skupina Zelený kádr, s. 40.
    78) Tamtéţ, s. 41– 43.
    79) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6159-6160/1987.
    80) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3.2. 1947.
    81) SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB, XVIII – materiály ke skupině Lvice, vzpomínky Josefa
    Sovjáka. SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 109–110.
    82) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/203/1979.
    83) Tamtéţ. Obecní úřad Lazníky, Pamětní kronika obce Lazník 1924–1959. ZA Opava, pob.
    Olomouc, MLS Olomouc, Ls 233/47 – F. Carman, zpráva stanice SNB v Malých Prosenicích.
    Osek nad Bečvou (Putování staletími), s. 77.
    84) Jmenný seznam zatčených viz příloha 6.
    85) SOkA Přerov, ČSPB Přerov. 1/203/1979.
    86) Obecní úřad Lazníky, Pamětní kronika obce Lazník 1924–1959.
    87) BIMAN, S.: c.d.
    88) Deník Otty Wolfa 1942–1945, Praha 1997, s. 150. Vzpomínky JUDr. Jaroslava Krempla, archiv
    autora. VOŢDA, G.: Razie, Region Věrovany, duben 2000.
    89) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
    90) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/5660/1986 – zpráva o členech Lvice.
    91) ČSPB Přerov, 2/2570/1983 – zpráva ostravské sluţebny gestapa o tajné organizaci Lvice z
    17.3. 1943.
    92) ZA Opava, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl Hintringer, protokol z 3.2. 1947 a zpráva stanice SNB
    ve Valašském Meziříčí z 1.3. 1947. Dopis Vlastimila Dobše autorovi této práce.
    93) Odboj proti okupantům na Valašskomeziříčsku, c. d.
    94) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls. 1426/46 – B. Loibner, výpověď z 15.11. 1946, Ls
    233/47 – F. Carman, výpověď F. Carmana při hlavním líčení, MLS Ostrava, Ls 190/47 – Karl
    Hintringer, protokol z 3.2. 1947.
    95) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls. 1426/46 – B. Loibner, výpověď Václava Krmely.
    96) Obecní úřad Radslavice, Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956.
    183
    97) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/200/1979 – zpráva HDK ÚV ČSPB o činnosti skupiny Lvice.
    98) Viz ČVANDA, F.: Noční akce, s. 69–119. Týţ: V nerovném boji. PŘIKRYL, J.: Partyzánské
    hnutí na Moravě a Slovenské národní povstání. In: SNP a náš odboj, Praha 1975, s. 96–99.
    99) Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea revolučních bojŧ a osvobození, i. č. III V–172 –
    vzpomínky Rudolfa Ichnovského.
    100) ČVANDA, F.: Noční akce, obrazová a textová příloha 45 a 46.
    101) ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 41.
    102) Tamtéţ, s. 44. Podrobně k činnosti olomoucké skupiny viz také BARTOŠ, J.: Odboj proti
    nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, s. 90.
    103) Viz ČVANDA, F.: V nerovném boji, s. 59–60.
    104) Viz NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: transport „KL 3“ Brno-Mauthausen. In: Morava v boji proti
    fašismu, II, Brno 1990, s. 205.
    105) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2323/1982.
    106) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
    107) SOkA Přerov, prezidiální spisy OÚ v Hranicích, kart. 84, sign. 322/45.
    108) SOkA Olomouc, Pamětní kronika Tršic 1919–1967.
    109) O tomto výsadku viz např. OROŠŇJÁK, A.: Parašutisté na Olomoucku v letech 1941–1945,
    Olomouc 1992, dipl. práce na kat. hist. FFUP, s. 83. Vzpomínky Oldřicha Zdařila a Františka
    Rakušana, archiv autora.
    110) O činnosti oddílu Juraj viz zejména HÝSEK, J.: Kronika pátého partyzánského oddílu Juraj,
    Brno 1967. BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945,
    s. 98–100. KOPEČEK, P.: Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě (leden – květen
    1945), Olomouc 1994, diplomová práce na kat. hist. FF UP. Z archivních pramenŧ viz např. VHA
    Praha, fond Partyzánské jednotky (dále PJ), sign. 41 – oddíl Juraj.
    111) SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, s. 288.
    112) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/ 46 – L. Uhlíř, výpověď E. Gepperta z 24.8.
  7. Podrobněji k zákřovské tragédii viz KOPEČEK, P.: Tragédie Zákřova, Střední Morava, sv.
    5, 1997, s. 13–20.
    113) Deník Otty Wolfa 1942–1945, s. 343.
    114) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/46 – Ladislav Uhlíř, výpovědi Drahomíra
    Ohery, Julia Glíra a Marie Markové. Viz také ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7 8-1,
    i.j. 1, zpráva stanice SNB v Tršicích.
    115) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 208/48 – Karl Streit, výpověď K. Streita z 15.12.
    1948.
    116) ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7 8-1, i.j. 1, protokoly s Františkem Michlíkem,
    Bohuslavem Čechákem a Josefem Tihelkou. Seznam obětí zákřovské tragédie viz příloha 9.
    184
    117) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 208/48 – Karl Streit, výpověď tlumočníka praporu
    Josefa Lánského.
    118) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1261/ 46 – L. Uhlíř, výpověď E. Gepperta z 6.9.
    1946.
    119) Vzpomínky Františka Rakušana, archiv autora.
    120) ABS ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5, i.j. 14.
    121) Podrobněji o celé události viz KOPEČEK, P.: Akce Přestavlky – 30. duben 1945, Sborník SOkA
    Přerov, 1997, s. 81–94. Tam i další prameny a literatura.
    122) Viz KOPEČNÝ, P. – POLÁK, V.: Ţijeme jejich odkazem, Blansko 1985, s. 116–117. BARTOŠ,
    J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939–1945, Olomouc
    1998, s. 83–87.
    123) VHA Praha, PJ 41, zpráva velitele 6. roty.
    124) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/2104/ 1980 – ţivotopis Otakara Matějčeka.
    125) Tamtéţ a SOkA Olomouc, Pamětní kronika Majetína 1939–1979.
    126) Vzpomínky Ladislava Vyslouţila, archiv autora.
    127) SOkA, Přerov ČSPB Přerov, 1/203/1979 – Činnost ileg. skupiny Odboj III Lvice – Lazníky
    podle vzpomínek Josefa Koryčana. SOkA Přerov, Pamětní kniha obce Jezernice 1923–1948.
    128) SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/248/1978 – vzpomínky Ladislava Beny. VOŢDA, G. a kol.:
    Nebylo bezejmenných hrdinů, II, s. 14–15.
    185
    LITERATURA A PRAMENY
    PRAMENNÉ EDICE A TIŠTĚNÉ PRAMENY
    Český odboj a květnové povstání. Sborník dokumentŧ. Praha 1975.
    Český odboj na sklonku války ve světle dokumentů. Sv. 1. a 2. Praha 1970.
    ČELOVSKÝ, BORIS: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů. Ostrava 1997.
    Deník Otty Wolfa 1942–1945. Ed. Margita Kárná – Miroslav Kárný – Ludvík Václavek. Praha 1997.
    DOSTÁL, JOSEF: Přerovsko a Hranicko před 25 lety. Záznamy událostí z květnových dní 1945.
    Přerov 1970.
    Fašistická perzekuce 1939–1945. Padlí, umučení a popravení v letech 1938–1945. Lipník nad Bečvou
    2003.
    Heydrichova okupační politika v dokumentech. Ed. Lenka Linhartová – Vlasta Měšťánková –
    Jaroslava Milotova. Praha 1987.
    JEGLA, VOJTĚCH: Z kroniky města Kojetína. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně
    osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku. Přerov 1965, s. 16–22.
    LIŠKA, OTAKAR a kol.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. 2. vyd., Praha
    2006.
    KURAL, VÁCLAV: Partyzánské destrukční akce proti ţelezniční dopravě. Historie a vojenství, 1959,
    s. 629–675.
    LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské armádě v letech
    1914–1920. Přerov 2001.
    ŠÍREK, JIŘÍ a kol.: Aby nebyli zapomenuti. Přerov 2005.
    Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Ed. Toman Brod. Praha 1990.
    Památník pětasedmdesátého výročí tělocvičné jednoty Sokol Přerov (1871–1946). Přerov 1946.
    Přerov – seznam obětí nacismu 1939–1945. Materiál HDK OV ČSPB.
    RADIMSKÝ, JIŘÍ: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943–1945.
    Sborník archivních prací, 1965, č. 1, s. 3–172.
    RICHTER, KAREL: Dokumenty zákřovské tragédie. Velký Újezd 1993.
    Sokolská ţupa Středomoravská – Kratochvílova. Přerov, nedatováno.
    Svědectví Kounicových kolejí. Brno 1947.
    Vám, padlí naši, čest a dík. 1939–1945. TJ Sokol Přerov 1947.
    Výroční zprávy tělocvičné jednoty Sokol Přerov za roky 1939, 1940, 1945.
    Ţaluji. Pankrácká kalvárie. Sv. 1 a 2. Praha 1946.
    186
    CITOVANÁ A PROSTUDOVANÁ LITERATURA
    ADAMEC, TOMÁŠ: Bojovali za svobodu. Občané Frýdecko-Místecka v boji proti nacismu.
    Frýdek-Místek 1999.
    ADAMEC, TOMÁŠ: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku. Sborník SOkA Frýdek-Místek, sv. 3
    (2002), s. 5–14.
    AMORT, ČESTMÍR – JEDLIČKA, I.M.: Tajemství vyzvědače A-54. Praha 1965.
    ANDREJS, JAROSLAV: Smrt boha smrti. Legendy a skutečnost kolem atentátu na Heydricha. Brno
    1998.
    AUSKÝ, STANISLAV: Dobrovolníci. Evropská politika a druhá světová válka. Praha 2002.
    AUSKÝ, STANISLAV: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996.
    BAKALA, JAROSLAV a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993.
    BAREŠ, ARNOŠT – PASÁK, TOMÁŠ: Odbojová organizace Zdeňka Schmoranze v roce 1939.
    Historie a vojenství, 1968, č. 6–7, s. 1003–1033.
    BARTOŠ, JOSEF a kol.: Nedokončené ţivotopisy. Portréty mladých lidí, kteří poloţili ţivot v boji
    proti fašismu. Praha 1987.
    BARTOŠ, JOSEF: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945.
    Olomouc 1997.
    BARTOŠ, JOSEF: Odbojová organizace PVVZ na Olomoucku. Střední Morava, sv. 2, 1996, s.
    36–44.
    BARTOŠ, JOSEF: Olomoucký Sokol v protifašistickém odboji. Zprávy Vlastivědného muzea v
    Olomouci, č. 272/1995, s. 38–44.
    BARTOŠ, JOSEF: Osvobození olomouckého okresu Sovětskou armádou. In: Okresní archiv
    v Olomouci 1974. Olomouc 1975, s. 16–24.
    BARTOŠ, JOSEF: Ilegální síť Petičního výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na střední
    Moravě. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 278/1999, s. 1–11.
    BARTOŠ, JOSEF: Javoříčko (pravda a legendy). Olomouc 1995.
    BARTOŠ, JOSEF: Místní povstání 1. května 1945 v Koţušanech a Táţalech u Olomouce.
    Vlastivědný věstník moravský, 2005, č. 3, s. 239–247.
    BARTOŠ, JOSEF: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech
    1939–1945. Olomouc 1998.
    BARTOŠ, JOSEF: Přehled partyzánských a odbojových akcí na Olomoucku v roce 1945. In:
    Okresní archiv v Olomouci 1973. Olomouc 1974, s. 18–21.
    BARTOŠ, JOSEF – KOVÁŘOVÁ, STANISLAVA: Paměti obce Krčmaň 1252–1945. Krčmaň
    2002.
    BARTOŠ, JOSEF – SCHULZ, JINDŘICH – TRAPL, MILOŠ: Historický místopis Moravy a
    Slezska v letech 1848–1960. Sv. 6. Ostrava 1978.
    187
    BARTOŠEK, KAREL: Praţské povstání 1945. Praha 1960.
    BEDNÁŘ, VÁCLAV: Druhá světová válka posuzovaná z Hranic. Sborník SOkA Přerov, 2001, s.
    140–151.
    BEDNAŘÍK, JAROSLAV: Obec ve staletích 1300–2000. Rokytnice. Rokytnice 2001.
    BĚLINA, Pavel a kol.: Dějiny zemí Koruny české. 2. díl, Praha 1992.
    BENČÍK, ANTONÍN a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha
    1961.
    BENČÍK, ANTONÍN – KURAL, VÁCLAV: Zpravodajové generála Píky a ti druzí. Praha 1991.
    BIEBERLE, JOSEF: Boj středomoravských komunistŧ o hegemonii v národně osvobozeneckém
    hnutí let 1939–1945. In: O nejnovějších dějinách střední a severní Moravy 1938–1960.
    Olomouc 1965, s. 10–20.
    BIEBERLE, JOSEF – BARTOŠOVÁ ŠÁRKA: K domácímu odboji na Přerovsku. In: O
    nejnovějších dějinách střední a severní Moravy 1938–1960. Olomouc 1965, s. 33–40.
    BORÁK, MEČISLAV: Na příkaz gestapa. Ostrava 1990.
    BORÁK, MEČISLAV: Odboj proti nacistickým okupantŧm na Ostravsku v letech 1939–1945. In:
    Sborník Ostrava 16. Příspěvky k dějinám Ostravy a výstavbě Ostravy a Ostravska. Ostrava
    1991, s. 30–54.
    BORODZIEJ, WLODZIMIERZ: Polska Podziemna 1939–1945. Varšava 1991.
    BRANDES, DETLEF: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj
    1939–1945. Praha 1999.
    BROD, TOMAN: Kolaborace a odboj za 2. světové války. In: „Věci buďtéţ pozorovány…“
    Kapitoly z národních dějin. 1. díl, Havlíčkŧv Brod 1991, s. 90–94.
    BROD, TOMAN – ČEJKA, EDUARD: Na západní frontě. Praha 1965.
    Brodek u Přerova: historie a současnost. Brodek u Přerova 2001.
    BŘEČKA, JAN: Příchod okupantŧ a 15. březen 1939 v Brně. Vlastivědný věstník moravský, 1999,
    č. 3, s. 225–233.
    Buk – povídání o obci. Buk 2002.
    BURIÁN, LUDVÍK: Uherskohradišťsko proti fašismu. Uherské Hradiště 1984.
    BURIAN, MICHAL – KNÍŢEK, ALEŠ – RAJLICH, JIŘÍ – STEHLÍK, EDUARD: Atentát.
    Operace Anthropoid 1941–1942. Praha 2002.
    CEKL, JAN: Kraj, jímţ táhla válka. 3. opr. vydání. Olomouc 1947.
    CEKOTA, VOJTĚCH: Poslední boj Stanislava Mikoláška. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov
    1970.
    CEKOTA, VOJTĚCH: Přerovské gymnázium od roku 1918 do současnosti. Sborník SOkA
    Přerov, 1995, s. 150–195.
    188
    CEKOTA, VOJTĚCH – ŘEZÁČ, FRANTIŠEK: Hnutí odporu na Přerovsku a Hranicku za
    okupace. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně osvobozeneckého boje lidu na
    Přerovsku. Přerov 1965, s. 55–93.
    CÍLEK, ROMAN: Agonie. Drama posledních dnů a hodin války. Praha 2007.
    COURTOIS, STEPHANE: Černá kniha komunismu. 1. díl. Praha 1999.
    ČECH, FRANTIŠEK – VAŇÁK, BOHUMIL: Čest ţivým – sláva a vděčnost padlým bojovníkŧm.
    In: Nikoli nejmenší na Moravě (Kniha o Lipníku nad Bečvou). Lipník nad Bečvou 1965,
    s. 155–158.
    ČEJKA, EDUARD: Československý odboj na západě (1939–1945). Praha 1997.
    ČEJKA, EDUARD: Zlomená křídla. Praha 1991.
    ČERMÁK, MIROSLAV: Partyzánský odboj na Velkobystřicku 1939–1945. Olomouc 1969.
    ČERMÁK, VILÉM: Muţ proti okupaci. Portrét štábního kapitána Václava Morávka. Plzeň 2007.
    Češi v nacistických koncentračních táborech, káznicích a věznicích. Materiály z vědecké
    konference. Praha 1996.
    ČVANČARA, JAROSLAV: Akce atentát. Praha 1991.
    ČVANČARA, JAROSLAV: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
    okupační moc 1939–1941. Praha 2002.
    ČVANČARA, JAROSLAV: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická
    okupační moc 1941–1943. Praha 2003.
    ČVANDA, FRANTIŠEK: Noční akce. Ostrava 1965.
    ČVANDA, FRANTIŠEK: V nerovném boji. Ostrava 1990.
    Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945. Brno 1947.
    DAVIES, NORMAN: Europe: A History. Oxford 1996.
    DAVIES, NORMAN: Evropa ve válce 1939–1945. Ţádné jednoduché vítězství. Praha 2007.
    DOLÁKOVÁ, MARIE – HOSÁK, LADISLAV: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. Brno 1980.
    DOLEŢEL, JAN: Památník odboje. Brodek u Přerova 1965.
    DOLEŢAL, JIŘÍ: Jediná cesta. Cesta ozbrojeného boje v českých zemích. Praha 1966.
    DOMES, KAREL: Z historie Velkého Újezda a okolí. Ostrava 1974.
    DUBOVSKÝ, ALEŠ: Kroměříţ ve stínu hákového kříţe. Kroměříţ 1995.
    DUDA, ZBYNĚK MILOŠ: Agónie svědomí. Generál Alois Vicherek a jeho generace ve světle
    českých dějin. Praha 1997.
    FEIERABEND, KAREL LADISLAV: Politické vzpomínky. 1. díl, 2. vyd., Brno 1994.
    FIALA, JIŘÍ: Z dějin katovského řemesla v Olomouci III. Popravy v Olomouci za nacistické
    okupace Československa v letech 1939–1945 a během činnosti zdejšího mimořádného lidového
    soudu v letech 1945–1948. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 298/2009, s. 61–87.
    FIC, VLADIMÍR: Protipartyzánská opatření fašistických okupantŧ na východní Moravě a ve
    Slezsku v letech 1943–1944. In: Morava v boji proti fašismu. II. Brno 1990, s. 77–101.
    189
    FIDLER, JIŘÍ: Atentát 1942. Brno 2002.
    GALANDAUER, JAN – HONZÍK, MIROSLAV: Nikdy nekvetly šeříky tak krásně. Praha 1985.
    GEBHART, JAN – HÁJKOVÁ, ALENA – KUKLÍK, JAN: 2 245 dní odporu. Podíl spojů a
    spojařů na národně osvobozeneckém boji českého národa. Praha 1980.
    GEBHART, JAN – KUKLÍK, JAN: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996.
    GEBHART, JAN – KUKLÍK, JAN: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, XVb.
    Litomyšl-Praha 2006 a 2007.
    GEBHART, JAN – KOUTEK, JIŘÍ – KUKLÍK, JAN: Na frontách tajné války. Kapitoly o boji
    čekoslovenského zpravodajství proti nacismuv letech 1938–1945. Praha 1989.
    GEBHART, JAN – ŠEDIVÝ, IVAN (ed.): Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o
    komparaci). Praha 2003.
    GEBHART, JAN – ŠIMOVČEK, JÁN: Partyzáni v Československu 1941–1945. Praha 1984.
    GRUNTOVÁ, JITKA – VAŠEK, FRANTIŠEK: Brněnský transport smrti do Mauthausenu dne
  8. dubna 1945. Vlastivědný věstník moravský, 2007, č. 2, s. 113–128.
    HÁJKOVÁ, ALENA: Strana v odboji. Praha 1975.
    HALAMA, VÁCLAV: Chronologie zrady. In: Morava v boji proti fašismu. II. Brno 1990,
    s. 37–68.
    HAMŠÍK, DUŠAN: Druhý muţ Třetí říše. Praha 1986.
    HAZDRA, ZDENĚK (ed.): Válečný proţitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací
    (1939–1945). Sborník příspěvkŧ ze sympozia k 70. výročí vypuknutí 2. světové války. Praha
    2009.
    HEJL, VILÉM: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990.
    Historie létaní v Přerově. Přerov 1998.
    HLUŠIČKOVÁ, RŦŢENA – KUBÁTOVÁ, LUDMILA – MALÁ IRENA: Ţelezničáři v odboji.
    Praha 1976.
    HORST, HAN VAN DER: Dějiny Nizozemska. Praha 2005.
    HOŘÍNEK, VLADIMÍR: Památná místa odboje na Olomoucku. Olomouc 1970.
    Hranicko v odbojích 1914–1989. Hranice 1996.
    HROŠOVÁ, MARIE: Stručný nástin bojové cesty 1. čs. partyzánské brigády Jana Ţiţky. Místo
    vydání neuvedeno, 2004.
    HÝSEK, JAROSLAV: Kronika pátého partyzánského oddílu Juraj. Brno 1967.
    CHUMCHAL, MILAN: Odboj a osvobození okresu Přerov. Přerov 1980.
    CHUMCHAL, MILAN: Prŧmyslový rozvoj města. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o
    městě. Přerov 2000.
    CHUMCHAL, MILAN: Zákřovský Ţalov. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970, s. 82–84.
    CHUMCHAL, MILAN – CAGÁŠEK, BŘETISLAV – ZÁLEŠÁK, IVO: Pozemní vojsko v Přerově.
    In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 23–37.
    190
    In memoriam doc. MUDr. Václava Skaláka. Přerov 1947.
    IVANOV, MIROSLAV: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2003.
    JANEČEK, JIŘÍ: Válka šifer – výhry a prohry československé vojenské rozvědky (1939–1945).
    Olomouc 2001.
    JELÍNEK, ZDENĚK: Operace Silver A. Příspěvek k historii heydrichiády ve středních a východních
    Čechách. Kolín 1984.
    JELÍNEK, ZDENĚK: Partyzánsko-organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944–1945.
    Roztoky u Prahy 1984.
    JELÍNEK, ZDENĚK: Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo. Kolín 1988.
    JELÍNEK, ZDENĚK: Rada tří. In: K dalšímu vzdělávání učitelů dějepisu. Praha 1992,
    s. 39–57.
    JELÍNEK, ZDENĚK: Západní paraskupiny a domácí odboj. Praha 1992.
    JELÍNEK, ZDENĚK – KAMENÍK, VÁCLAV: Noční výsadek. České Budějovice 1986.
    JIRÁK, PETR: Odbojář Jaroslav Raška a činnost organizace Moravská rovnost v Kojetíně a okolí.
    Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 209–230.
    JIRÁK, PETR: Příběh odbojáře Rajmunda Navrátila z Kojetína. Sborník SOkA Přerov, 2009,
    s. 158–168.
    JOŢÁK, JIŘÍ: Památná místa protifašistického odboje Severomoravského kraje. Praha 1978.
    KALVODA, JOSEF: Role Československa v sovětské strategii. Kladno 1999.
    KEEGAN, JOHN: Druhá světová válka. Praha-Plzeň 1996.
    KETTNER, PETR: Tajemství tří králů. Praha 1998.
    KLÍCHA, BOHUMIL: Revoluční cesta Valašska k socialismu. Ostrava 1975.
    KOKOŠKA, JAROSLAV – KOKOŠKA, STANISLAV: Spor o agenta A-54. Praha 1994.
    KOKOŠKA, STANISLAV: Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce
    1944 a pokusy o její překonání. Soudobé dějiny, ročník VIII (2001), č. 4, s. 591–620.
    KOKOŠKA, STANISLAV: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha 2005.
    KOKOŠKA, STANISLAV – PIVCOVÁ, ZUZANA: Generál Eliáš a Schmoranzova skupina
    tiskových dŧvěrníkŧ. Historie a vojenství, 1996, č. 6, s. 138–159.
    KOPEČEK, PAVEL: Akce Přestavlky – 30. duben 1945. Sborník SOkA Přerov, 1997, s. 81–94.
    KOPEČEK, PAVEL: Lvice – krvavá cesta ke svobodě. Přerov a Věrovany, 2004.
    KOPEČEK PAVEL: Obrana národa a sokolský odboj na Přerovsku v období okupace. Sborník SOkA
    Přerov, 2000, s. 79–101.
    KOPEČEK, PAVEL: Odbojová organizace Lvice a atentát na Heydricha. Střední Morava, sv. 25,
    2007, s. 22–33.
    KOPEČEK, PAVEL: Odbojové hnutí na Přerovsku a Hranicku v letech 1943–1945. Sborník SOkA
    Přerov, 2010, s. 182–208.
    191
    KOPEČEK, PAVEL: Odbojové skupiny Petičního výboru Věrni zŧstaneme a Moravské pětky na
    Přerovsku v letech 1939-1942. Sborník SOkA Přerov, 2009, s. 119–157.
    KOPEČEK, PAVEL: Parašutisté v Přerově v roce 1941. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
    Povídání o městě. Přerov 2000, s. 51–56.
    KOPEČEK, PAVEL: Pŧsobení odbojové organizace Lvice na střední Moravě. Sborník SOkA Přerov,
    2004, s. 189–239.
    KOPEČEK, PAVEL: Povstání v Přerově 1. května 1945. Vlastivědný věstník moravský, 2009, č. 2,
    s. 121–131.
    KOPEČEK, PAVEL: Přerovské povstání 1. května 1945. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
    Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 60–71.
    KOPEČEK, PAVEL : Se smrtí na dosah. Parašutisté na Přerovsku v roce 1941. Přerov 2000.
    KOPEČEK, PAVEL: Snaha o „odpolitizování“ českého obyvatelstva v období nacistické okupace
    (1939–1945). In: STANĚK, ANTONÍN – MEZIHORÁK, FRANTIŠEK (ed.): Výchova
    k občanství pro 21. století. Praha, 2008, s. 45–55.
    KOPEČEK, PAVEL: Tragédie Zákřova. Střední Morava, sv. 5, 1997, s. 13–20.
    KOPEČEK, PAVEL – PAROULEK, JAN : Lidé z první řady. Přerované a Přerovsko v I. a II. odboji.
    Přerov 2003.
    KOPEČNÝ, PETR: Domácí odboj na Moravě (zpracování – pohledy – perspektivy). In: Morava v
    boji proti fašismu. Brno 2008, s. 217–245.
    KOPEČNÝ, PETR: Dvojí role partyzánského hnutí na území Československa v letech 1943–1945. In:
    Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno
    1995, s. 37–45.
    KOPEČNÝ, PETR: Pozor, parašutisté! Praha 1993.
    KOPEČNÝ, PETR – POLÁK, VLADIMÍR: Ţijeme jejich odkazem. Blansko 1985.
    KOPŘIVOVÁ, MARIE: Pokroková učitelka Růţena Stoklásková. Přerov 1967.
    KOURA, PETR: Podplukovník Josef Balabán. Ţivot a smrt velitele legendární odbojové skupiny „tři
    králové“. Praha 2003.
    KOUTEK, JAROSLAV: A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje v letech
    1939–1945. Praha 1987.
    KOUTEK, JAROSLAV: Tichá fronta. Praha 1985.
    KOŢNAR, ZBYNĚK: Rezident. Brno 1966.
    KRÁKOROVÁ-PAJŦRKOVÁ, ŠÁRKA: Kraj, jímţ táhla válka. K 60. výročí ukončení 2. světové
    války. Přerov 2005.
    KRČÁL, MARTIN: Ilegální odbojové organizace Zborov – Isabella – Ikarus – Ivan. Archivní sborník
    SOkA Kroměříţ, 2006, s. 146–155.
    KRČÁL, MARTIN: Rada tří na Kroměříţsku a Přerovsku. Střední Morava, sv. 24, 2007, s. 4–14.
    KREMPL, JAROSLAV: Panychida za vlastence plk. Jaroslava Himra. Přerov 2004.
    192
    KREJČÍ, VÁCLAV: Historie poštovnictví okresu Přerov. Přerov 1995.
    KREJČÍ, VÁCLAV: Přerovské hřbitovy. Sborník SOkA Přerov, 1998, s. 95–205.
    KRESTA, JOSEF: Karel Aksamit. Praha 1956.
    KROUPA, VLASTISLAV a kol.: Český antifašismus a odboj. Praha 1988.
    KROUPA, VLASTISLAV: Koncentrační tábory třetí říše. Dachau–Mauthausen. Praha 1986.
    KRŠKA, IVAN: Zpráva Jana Hajchla a Antonína Brňáka o Spálovu za okupace. Vlastivědný sborník
    okresu Nový Jičín, č. 30 (1982), s. 13–18.
    KUKLÍK, JAN: K problematice vzniku národní fronty v domácím odboji. Praha 1976.
    KUKLÍK, JAN: Němci očima Čechŧ 1939–1943. In: GEBHART, JAN – ŠEDIVÝ, IVAN (ed.):
    Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o komparaci). Praha 2003, s. 57–76.
    KUKLÍK, JAN: Závěrečná fáze Ústředního vedení odboje domácího. In: Rok 1942 v českém odboji.
    Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999, s. 33–39.
    KULKA, ERICH: Ţidé v československé Svobodově armádě. Praha 1990.
    KULKA, ERICH: Ţidé v československém vojsku na Západě. Praha 1992.
    KURAL, VÁCLAV: Hlavní organizace nekomunistického odboje v letech 1939–1945. Odboj a
    revoluce – zprávy, roč. 5 (1967), č. 2, s. 5–160.
    KURAL, VÁCLAV: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940–1943. Praha
    1997.
    KURAL, VÁCLAV – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: České národní povstání v květnu 1945. Praha 2008.
    KVAČEK, ROBERT: Diplomaté a ti druzí. K dějinám diplomacie za 2. světové války. Praha 1988.
    KYSUČAN, JINDŘICH: František Háša, učitel – partyzán. Přerov 1985.
    LANG, JOCHEN VON: Gestapo. Nástroj teroru. Praha 1994.
    LAPÁČEK, JIŘÍ: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.):
    Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 72–113.
    LAPÁČEK, JIŘÍ: Starostové města Přerova 1850–1939, In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov –
    Povídání o městě. Přerov 2000, s. 31–51.
    LAŠŤOVKA, VOJTĚCH: Úloha PRNV v českém protifašistickém hnutí odporu. In: Slovenské
    národní povstání a náš odboj. Praha 1975, s. 204–225.
    LEHÁR, LUBOMÍR: Gestapo a odbojová organizace PVVZ. Historie a vojenství, 1968,
    č. 6–7, s. 1034–1045.
    LIANG, HSI-HUEY: Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika.
    Praha 2006.
    LÓN, FRANTIŠEK: Javoříčko varuje. Olomouc 1985.
    Majetín. Historie a současnost. Majetín 2002.
    MACKSEY, KENNETH: Zapalte Evropu. Partyzáni v Evropě za 2. světové války. Brno 2000.
    MAINUŠ, FRANTIŠEK: Památná místa protifašistického odboje Jihomoravského kraje. Praha 1978.
    193
    MAREK, JINDŘICH: Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledressech
    1941–1945. Cheb 2002.
    MARŠÁLEK, PAVEL: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002.
    MENCL, VOJTĚCH a kol.: Křiţovatky 20. století. Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách. Praha
    1990.
    MERCOVÁ, MARKÉTA: 65. výročí seskoku čs. vojenského výsadku S1/R u Dřínova. Archivní
    sborník SOkA Kroměříţ, 2006, s. 168–172.
    MERCOVÁ, MARKÉTA – ZEZULOVÁ, JITKA: Dřínov 1941 – osudy padákového výsadku S1/R.
    Dřínov 2006.
    MESIEREUR, JAROSLAV: Třicet pět dnů poprav na kobyliské střelnici v Praze VIII. Praha 1994.
    MEZIHORÁK, FRANTIŠEK: Hry o Moravu. Praha 1997.
    MIKULEC, JIŘÍ a kol.: Dějiny Prahy II. Praha – Litomyšl 1998.
    Mnichov 1938. Sv. 1,2,3. Praha 1988.
    Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Praha 1992.
    NÁLEVKA, VLADIMÍR: První týdny míru. Praha 1985.
    NÁLEVKA, VLADIMÍR: Světová politika ve 20. století. I. díl. Praha 2000.
    Národ se ubránil (1939–1945). Praha 1995.
    Naše obec – náš domov. Partyzánská obec Hošťálková od minulosti k dnešku. Hošťálková 1983.
    Nikdo nebyl zapomenut, nic nebylo zapomenuto. Památná místa protifašistického odboje na
    Olomoucku. Olomouc 1985.
    NEČAS, CTIBOR: Andr´ oda taboris: Tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno
    1995.
    NEČAS, CTIBOR: Romští vězňové kárného pracovního, případně sběrného tábora v Hodoníně na
    Blanensku. Vlastivědný věstník moravský, 2005, č. 2, s. 139–145.
    NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: Transport „KL 3“ Brno – Mauthausen. In: Morava v boji proti fašismu,
    II, Brno 1990, s. 203–219.
    NEDBÁLEK, FRANTIŠEK: Zvláštní akce 17. listopad a její průběh v Brně. Brno 1985.
    NĚMEČEK, JAN: Mašínové – zpráva o dvou generacích. Praha 1998.
    NĚMEČEK, JAN: Brigádní generál Josef Mašín. Historie a vojenství, 1993, č. 1, s. 134–159.
    NEUMANN, MIROSLAV: Kronika ţhavých dní (Historie TVCO Holešov). Holešov 1998.
    NEUMANN, MIROSLAV: Osudy majora „Schutzpolizei“ Josefa Hübnera a jeho řidiče Hanse
    Kochnera – spolupracovníkŧ protinacistického odboje v Holešově. Vlastivědný věstník moravský,
    1997, č. 4 , s. 370–376.
    NOVOTNÝ, LUDVÍK: Hranice na sklonku druhé světové války a ve dnech osvobození. In: Svoboda
    přišla před 25 lety. Přerov 1970.
    NOVOTNÝ, LUDVÍK: Fráňa Ptašinský. Přerov 1977.
    194
    Odboj na Mladoboleslavsku 1939–1945. Obraz historie domácího odboje v Pojizeří. Mladá Boleslav
    1995.
    OPATŘIL, STANISLAV: Oldřich Blaţek – učitel komunista. Přerov 1982.
    Osek nad Bečvou (Putování staletími). Osek nad Bečvou 2002.
    PACNER, KAREL: Československo ve zvláštních sluţbách. Pohledy do historie československých
    výzvědných sluţeb 1918–1989. Díl II. (1939–1945). Praha 2002.
    PASÁK, TOMÁŠ: Český fašismus 1922 –1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999.
    PASÁK, TOMÁŠ: Generál Alois Eliáš a odboj. Praha 1991.
    PASÁK, TOMÁŠ: Pod ochranou říše. Praha 1998.
    PASÁK, TOMÁŠ – ČONDL, KAREL: Čeští učitelé v protifašistickém odboji 1939–1945. Praha
    1978.
    PEČENKA, MAREK a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1995.
    PEŠA, VÁCLAV: Zemské vedení KSČ na Moravě 1941–1945. Československý časopis historický,
    1971, č. 3, s. 311–333.
    PEŠA, VÁCLAV – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Těţké počátky. Historie a vojenství, roč. 1968, č. 4, s.
    517–541.
    PEŠA, VÁCLAV – OCÁSEK, JINDŘICH: V dvojím ohni. Kronika partyzánského oddílu Olga. 2.
    vydání. Brno 1974.
    PINTEROVÁ, HELENA – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Univerzitní profesor MUDr. Jan Florian.
    Vlastivědný věstník moravský, 1999, č. 3, s. 225–233.
    Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno
    1995.
    POSPÍŠIL, JAROSLAV: Hyeny. Vizovice 1996.
    POSPÍŠIL, JAROSLAV – ŠIKOLA, ČESTMÍR: Nešli stejnou cestou. Přerov 1994.
    Prosenice 1275–2000. Prosenice 2000.
    PŘIKRYL, JOSEF: K otázce dvojí koncepce národně osvobozeneckého boje a počátkŧm národní
    fronty proti nacistickým okupantŧm na Moravě. In: 50 let bojů KSČ za socialismus
    v Severomoravském kraji. 2. díl, Ostrava 1971, s. 123–139.
    PŘIKRYL, JOSEF: KSČ v čele boje proti nacistickým okupantům na střední a severní Moravě.
    Olomouc 1980.
    PŘIKRYL, JOSEF: Partyzánské hnutí na Moravě a Slovenské národní povstání. In: SNP a náš odboj.
    Praha 1975, s. 96–110.
    PŘIKRYL, JOSEF: První československá partyzánská brigáda Jana Ţiţky (srpen–listopad 1944).
    Ostrava 1976.
    PŘIKRYL, JOSEF: První partyzánská skupina Zelený kádr. Kroměříţ 1985.
    PŘIKRYL, JOSEF: Vojenská odbojová organizace ON. Sborník Matice moravské, 1967, s. 43–60.
    PŘIKRYL, JOSEF: Z bojů za svobodu na jihovýchodní Moravě. Gottwaldov 1984.
    195
    PŘIKRYL, JOSEF – SLEZÁK, LUBOMÍR: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno
    1965.
    PUMPRLA, VÁCLAV: Bibliografie okresu Přerov. Brno 1993.
    RADIMSKÝ, JIŘÍ: Několik poznámek k vývoji partyzánského hnutí na Moravě. In: O nejnovějších
    dějinách střední a severní Moravy 1938–1960. Olomouc 1965, s. 5–9.
    Radslavice včera a dnes. Radslavice 1995.
    RAIL, JAN – HRUBÁ, MARIE – LAVICKÝ, JAN: Letci Novopacka. Olomouc 1999.
    RAJLICH, JIŘÍ: Jediný československý maršál. Ţivotní osudy Air Marshala a armádního generála (in
    memoriam) RNDr. Karla Janouška, KCB (1893–1971). Brno 2002.
    RAJLICH, JIŘÍ: Mustangy nad protektorátem. Operace britského a amerického letectva nad českými
    zeměmi a německá obrana. Praha 1997.
    RAJLICH, JIŘÍ: Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve sluţbách britského
    letectva 1940–1945. 5. díl, Cheb 2003.
    REICHL, MARTIN: Cesty osudu. Ţivotní příběhy československých partašutistů vycvičených v letech
    1941–1945 ve Velké Británii. Cheb 2004.
    RIEDLOVÁ, MARIE – NÁDVORNÍK, MIROSLAV: Místopis odboje a osvobození
    Severomoravského kraje. Olomouc 1975.
    RICHTER, KAREL: A v zádech měli smrt. Třebíč 1997.
    RICHTER, KAREL: Padákový výsadek u Dřínova. Zpravodaj Muzea Kroměříţska, ročník 1981, s.
    1–13.
    RICHTER, KAREL – BENČÍK, ANTONÍN: Kdo byl generál Píka. Brno 1997.
    RICHTER, KAREL – KOŢNAR, ZBYNĚK: Výsadek S-1. Praha 1988.
    Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999.
    Rok obratu – 1943. Sborník studií. Praha 1989.
    ROSMUS, JIŘÍ: Sokol Přerov v odboji. In: Sokol Přerov (1871–1991). Přerov, nedatováno.
    Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha 2002.
    SCHÖN, JAROSLAV: Bomby na Přerov. Přerov 1999.
    SCHÖN, JAROSLAV: Okupace letiště Přerov-Henčlov a letecké události v letech 1939–1945. In:
    LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2. Přerov 2002, s. 56–58.
    SKÝPALA, MAREK: Obrana národa na Ostravsku. Přerov 2002.
    SLÁDEK, OLDŘICH: Přicházeli z nebe. Praha 1993.
    SLÁDEK, OLDŘICH: Přinášeli smrt… (Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944–1945).
    Praha 1986.
    SLÁDEK, OLDŘICH: Rádiové protihry jako prostředek boje proti výsadkŧm ze SSSR a proti
    českému odboji. Západočeský historický sborník, 1996, č.2, s. 209–231.
    SLÁDEK, OLDŘICH: Spálená země. Praha 1980.
    SLÁDEK,OLDŘICH: Ve znamení smrtihlava. Praha 1991.
    196
    SLÁDEK, OLDŘICH: Zločinná role gestapa. Praha 1986.
    Slovník prvního československého odboje 1914–1918. Praha 1993.
    SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Leopold Smiřický-Einšpígl (21.2.1907–30.4. 1990). Pedagog, odbojový,
    vlastivědný a kulturní pracovník. Sborník SOkA Přerov, 2007, s. 131–148.
    Sovětská armáda v bojích o Brno. Brno 1960.
    SPÁČIL, VLADIMÍR: Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1868–1960. Olomouc 1968.
    SMIŘICKÝ, LEOPOLD: Historie Dřevohostic. Dřevohostice 1968.
    SMUTNÝ, DRAHOMÍR: Odbojová ilegální organizace Rada tří. Sborník Vojenské akademie
    Antonína Zápotockého, 1967, č. 2, s. 67–87.
    STANĚK, TOMÁŠ: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých
    zemích (mimo tábory a věznice). Praha 1996.
    STÁTNÍK, DALIBOR: Mezi odbojem a kolaborací. Případ Arno Haise. Soudobé dějiny, ročník VIII
    (2001), č. 4, s. 692–711.
    STĚNIN, A. A.: Jermak na Moravě. Praha 1983.
    100 let českého gymnázia v Přerově. Přerov 1970.
    STOLAŘÍK, IVO: Patřili k prvním. Ostrava 1994.
    SVÁTEK, JOSEF: Miroslav Svoboda (1924–1942), bojovník proti fašismu. Zpravodaj Muzea
    Kroměříţska, ročník 1981, s. 14–25.
    SVOBODA, GUSTAV: Československé válečné hroby v zahraničí. Praha 1996.
    Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970.
    ŠIMSOVÁ, MILENA: Odbojáři z Obrany národa souzení jako „Helfert-Inteligenz-Gruppe“. Časopis
    Matice moravské, 1998, č. 1, s. 107–127.
    ŠMOLDAS, ZDENĚK: Českoslovenští letci v boji proti fašismu. Praha 1987.
    STRUHALA, BOHUMIL: Nepokořeni a nezlomeni. Holešov 1965.
    STRUHALA, BOHUMIL: V nerovném boji. Holešov 1965.
    ŠOLC, JIŘÍ: A zpívali jsme Tipperary. Praha 1993.
    ŠOLC, JIŘÍ: Bylo málo muţů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za 2. světové války. Praha
    1991.
    ŠOLC, JIŘÍ: Červené barety. Praha 1998.
    ŠOLC, JIŘÍ: Ďáblova past. Praha 1993.
    ŠOLC, JIŘÍ: Nikdo nás nezastaví. Praha 1992.
    ŠOLC, JIŘÍ: Operace „Velký metař“. Historie a vojenství, 1995, č. 4, s. 79-102.
    ŠOLC, JIŘÍ: Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a
    domácího odboje (1939–1945). Praha 2005.
    ŠOLC, JIŘÍ: Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho spolupracovníků v českém
    domácím odboji za druhé světové války. Praha 1995.
    197
    ŠOLC, JIŘÍ: Za frontou na východě. Českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní
    frontě za druhé světové války (1941–1945). Cheb 2003.
    ŠPLÍCHAL, KAREL: Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji. Praha 1981.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Lékaři v povstání a při osvobozování Moravy. Vlastivědný věstník moravský,
    1997, č. 2, s. 113–121.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Několik poznámek ke 2. republice. In: Pocta svobodě. Sborník z pracovních
    setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno 1995, s. 12–15.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Úloha partyzánského hnutí v povstání moravského lidu. In: Morava a
    Slezsko ve vojenských operacích v závěru 2. světové války. Hrabyně 1995.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Nacifikace a moravští lékaři (1939–1945). Brno 2004.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Zatýkání a popravy moravských lékařŧ (1939–1941). Časopis Matice
    moravské, 1995, č. 1, s. 59–81.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK – VAŠEK, FRANTIŠEK: Moravská pětka. In: Rok 1942 v českém odboji.
    Sborník příspěvkŧ z vědecké konference. Praha 1999, s. 51–56.
    ŠTOLBOVÁ, JARMILA a kol.: Odboj a osvobození v okrese Prostějov (bibliografie). Brno 1972.
    ŠUSTEK, VOJTĚCH: Praţané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na
    území tzv. Protektorátu Čechy a Morava. In: Documenta Pragensia XXVI. Sborník příspěvkŧ z
  9. vědecké konference Archivu hl. města Prahy, Praha 2007, s. 427–479.
    ŠUSTEK, VOJTĚCH: Zlato se čistí v ohni. O ţivotě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr.
    Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců. Praha 2008.
    TEJCHMAN, MIROSLAV: Zvednout pušku a jít bojovat. II. čs. odboj. Praha 1992.
    TESAŘ, JAN: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000.
    TICHÝ, ANTONÍN: Nás ţivé nedostanou. Historie parašutistické skupiny Antimony. Liberec 1969.
    TICHÝ, ANTONÍN: Směr Bělehrad. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 379–447.
    TOMÁŠEK, DUŠAN: Konfidenti. Praha 1991.
    TOMÁŠEK, DUŠAN – KVAČEK, ROBERT: Deník 2. republiky. Praha 1988.
    TOMÁŠEK, DUŠAN – KVAČEK, ROBERT: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud. Praha 1996.
    Tršice. Praha 1984.
    TOMEŠ, JOSEF: Historie v čase zkoušky. Praha 1992.
    TULIS, JOSEF: Obrana národa na Novoměstsku. Nové Město na Moravě 1995.
    UHLÍŘ, JAN BORIS: Sokolská odbojová organizace Jindra. Závěrečná zpráva gestapa. Soudobé
    dějiny, ročník VIII (2001), č. 4, s. 791–811.
    UHLÍŘ, JAN BORIS: Zemský národní výbor. Dějiny a současnost, 2000, č. 1, s. 26–31.
    UHLÍŘ, JAN BORIS – KAPLAN, JAN: Praha ve stínu hákového kříţe. Praha 2005.
    VÁCLAVKOVÁ-SOSCHOVÁ, LUDMILA: Alexandr Trusov – učitel komunista. Přerov 1980/81.
    VÁHALA, RASTISLAV: Smrt generála. Praha 1992.
    VAIS, VÁCLAV: Voloďa. Činnost protifašistické skupiny. Brno 1985.
    198
    VAJSKEBR, JAN – ŠUSTROVÁ, RADKA: Německá bezpečnostní opatření v Protektorátu Čechy a
    Morava na začátku války. Paměť a dějiny, 2009, č. 3, s. 90–107.
    VÁLKA, ZBYNĚK: Olomouc pod hákovým kříţem. Olomouc 2001.
    VALIŠ, ZDENĚK: Osobnosti prvního a druhého československého odboje (1914–1918 a 1938–
    1945). In: Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o komparaci). Praha 2003, s. 137–
    241.
    VAŠEK, FRANTIŠEK: K perzekuci a odboji duchovních na Moravě. In: Pocta svobodě. Sborník
    z pracovních setkání historikŧ a odbojářŧ k 50. výročí osvobození. Brno 1995, s. 55–59.
    VAŠEK, FRANTIŠEK: Nezapomínejme statečných. Archivní ročenka Státního okresního archivu
    Kroměříţ, 1998, s. 74–89.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Moravská pětka. Časopis Matice moravské, 1999,
    č. 2, s. 373–401.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Názorové střety a akce „V“. Protektorátní
    nacistická propaganda a odpor proti ní. Vlastivědný věstník moravský, 2001, č. 3, s. 234–252.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK ZDENĚK: První a druhé stanné právo na Moravě (1941–
    1942). Brno 2001.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Předpoklady vzniku Moravské pětky. Časopis
    Matice moravské, 1998, č. 1, s. 71–94.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Změny ve formách moravské rezistence –
  10. polovina roku 1941. Sborník SOkA Přerov, 1999, s. 77–94.
    VAŠEK, FRANTIŠEK – ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Zvedli hlavy mezi prvními. Vlastivědný věstník
    moravský, 1998, č. 1, s. 14–25 a č. 2, s. 113–131.
    Věčná vám paměť. Brodek u Přerova 1948.
    VEJNAR, LUBOMÍR: Rudolf Terer, bojovník proti fašismu. Praha 1955.
    VESELÝ-ŠTAINER, KAREL: O bojových částech domácího odboje v prvních letech okupace.
    Odboj a revoluce, roč. 6 (1968), č. 4, s. 22–76.
    VESELÝ-ŠTAINER, KAREL: Odbojová organizace Obrana národa. In: Z počátků odboje. Praha
    1969, s. 163–208.
    VIKTOŘÍK, MICHAEL: Olomoucký advokát JUDr. Leopold Pospíšil. Ţivotní osudy významné
    osobnosti prvorepublikové Olomouce. Vlastivědný věstník moravský, 2009, č. 1, s. 47–67.
    Vojenská akademie Hranice na Moravě (1920–1990). Praha 1991.
    Vojenské dějiny Československa (1939–1945). IV. díl. Praha 1988.
    VOLTR, JOSEF: Historie létání v Přerově. In: LAPÁČEK, JIŘÍ (ed.): Přerov – Povídání o městě 2.
    Přerov 2002, s. 38–55.
    VOLTR, JOSEF: Kapitoly z letecké historie Přerova. Sborník SOkA Přerov, 2003, s. 135–173.
    VOŘÍŠEK, FRANTIŠEK: Utrpením a bojem ke svobodě. Holešov 1965.
    VOŢDA, GUSTAV: Hrdina odboje. Ţivotní příběh Josefa Moláka. Ostrava 1979.
    199
    VOŢDA, GUSTAV: Ludvík Svoboda – vztah k Přerovu, Hranicím a Kroměříţi. Přerov 1989.
    VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, I. Přerov 1985.
    VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů, II. Přerov 1988.
    VOŢDA, GUSTAV: Přerovské povstání 1. května 1945. Přerov 1975.
    VOŢDA, GUSTAV: Přerovské povstání 1. května 1945. Přerov 1980.
    VOŢDA, GUSTAV: Razie. Region Věrovany, edice publikací z vlastivědy Věrovan, Rakodav,
    Nenakonic a okolí, duben 2000.
    VOŢDA, GUSTAV: Revoluční Kojetín 1921–1945. Přerov 1966.
    VOŢDA, GUSTAV: Rok 1945 u Heinika. In: Svoboda přišla před 25 lety. Přerov 1970.
    VOŢDA, GUSTAV: Rok 1938 na Přerovsku. In: Mnichov 1938. Sv. 3, Praha 1988, s. 276–281.
    VOŢDA, GUSTAV: Štvanice. Region Věrovany, edice publikací z vlastivědy Věrovan, Rakodav,
    Nenakonic a okolí, červenec 2000.
    VOŢDA, GUSTAV a kol.: Památníky a pamětní desky protifašistického odboje v okrese Přerov.
    Přerov 1985.
    VRABEC, VÁCLAV: Antifašistický odboj – zmařené naděje. Praha 1992.
    VRABEC, VÁCLAV: Petiční výbor Věrni zŧstaneme. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 211–247.
    VRBA, ZDENĚK: Rudá rŧţe. Studia Comeniana et historica, ročník 10 (1980), s. 11–115.
    VYHLÍDAL, MARTIN: Javoříčko – pietní místo, turistické centrum. Javoříčko 2005.
    VYKOUKAL, JIŘÍ a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha 2000.
    WANDYCZ, PIOTR: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Cena svobody. Praha
    1998.
    Z počátků odboje 1938–1941. Praha 1969.
    Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938–1945 (slovníková příručka). Praha 1992.
    ZAVADILÍK, VLADIMÍR: Vzpomínka na komunisty – účastníky odboje. Přerov 1981.
    ZŘÍDKAVESELÝ, FRANTIŠEK – ADÁMEK, JIŘÍ – KROUTIL MILAN: Brněnští občané v boji
    proti fašismu. Brno 1981.
    ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, ZLATICA: Československý demokratický odboj na Slovensku od léta 1941
    do decembra 1943. Odbojové skupiny Flóra a Justícia. Historie a vojenství, 1995, č. 4, s. 50–79.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: Existovala nerozlučná konfidentská dvojice Velký a Malý Franta? In: Pocta
    svobodě. Brno 1995, s.71–76.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: František Bednář – zrádce nebo hrdina odboje. In: Morava v boji proti
    fašismu. Brno 2008, s. 217–245.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: Od Hronu k Vltavě. Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na
    osvobození Československa. Praha 2006.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: Třetí československá úderná rota. Ivančice 1969.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: Partyzánské portréty. Brno 1980.
    ŢIŢKA, JAROSLAV: Proti okupantům. Praha 1975.
    200
    NEPUBLIKOVANÉ ODBORNÉ PRÁCE A STUDIE
    BARTOŠ, JOSEF: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku. Olomouc 1989, strojopis.
    BIMAN, STANISLAV: Ilegální odbojová organizace Lvice. SÚA Praha 1973–1974. Kopie uloţena
    v SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 1/3921/1983.
    CIBULKOVÁ, JITKA: Přerované v ruských legiích za 1. světové války. Brno 1995, diplomová práce
    na PdF MU Brno.
    FRANCL, OTTO: Vznik a vývoj vojenského domácího odboje ON na Moravě v roce 1939. Moravské
    zemské muzeum Brno, fond B XI/II, i.č. S-66.
    FROLOVÁ, LENKA: Dějiny základní školy v Lipově v kontextu s historií obce Lipov. Olomouc 2011,
    bakalářská práce na Katedře společenských věd PdF UP v Olomouci.
    GELOVÁ, JARMILA: Situace ve školství na Přerovsku v letech 1938–1945. Nedatováno, seminární
    práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    KAUEROVÁ, VLASTA: Protifašistický odboj v Olomouci a na Olomoucku v letech 1938–1945.
    Olomouc 1988, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    KOPEČEK, PAVEL: Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě (leden – květen 1945).
    Olomouc 1994, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    MACHÁŇ, ANTONÍN: Odbojové organizace Lvice a Zelený kádr. HDK při OV ČSPB Gottwaldov
    1984, strojopis – kopie v archivu autora.
    MACHÁŇ, ANTONÍN – KAŠLÍK, MILOŠ: Protifašistický odboj v bývalém politickém okrese
    Valašské Meziříčí v letech 1939–1945. HDK OV ČSPB Valašské Meziříčí, nedatováno, strojopis –
    kopie v drţení autora.
    MOŢÍŠ, MILAN: Komunisté v čele národně osvobozeneckého zápasu na střední Moravě v letech
    1939–1945. Olomouc 1983, disertační práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    Odboj proti okupantům na Valašskomeziříčsku. III. část, metodický materiál OV SPB Valašské
    Meziříčí, nestránkováno.
    OROŠNJÁK, ALEXANDR: Parašutisté na Olomoucku v letech 1941–1945. Olomouc 1992,
    diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    PAVELČÁKOVÁ, HANA: Národně osvobozenecké hnutí KSČ na Olomoucku v letech 1939–1945.
    Olomouc 1986, diplomová práce na Katedře historie FF UP v Olomouci.
    PĚČKOVÁ, MARKÉTA: Parašutisté na Přerovsku 1941. Olomouc 2011, seminární práce na
    Katedře společenských věd PdF UP v Olomouci.
    PODEPŘELOVÁ, MONIKA: Činnost Lvice na Přerovsku. Uničov 2009, seminární práce na
    Gymnáziu Uničov.
    PŘIKRYL, JOSEF: Vojenská odbojová organizace ON na Moravě. Moravské zemské muzeum Brno,
    Pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla, i. č. S 6077 a 6078.
    201
    ČLÁNKY V PERIODICKÉM TISKU TÝKAJÍCÍ SE TEMATIKY DISERTAČNÍ
    PRÁCE
    Dřevohostický zpravodaj
    SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Leopold Smiřický (21.2. 1907–30.4. 1990), únor 1997, s. 2–5.
    Hanácké noviny
    KUBÍN, SVATOSLAV: Zákřovská tragédie, 27.4.1996, s. 10.
    Hlas revoluce
    FILIPOVIČ, J.: Zapomenutý hrdina, č. 30, 1975, s. 3.
    HDK OV ČSPB: Rudolf Smutek, č. 10, 1984, s. 5.
    KOŢNAR, ZBYNĚK: Pátrání po výsadkáři Procházkovi, č. 36, 1986, s. 8.
    SLÁDEK, OLDŘICH: Nastupují vojenské jednotky, č. 46, 1986, s. 8.
    Holešovsko
    NEUMANN, MIROSLAV: Výročí 51 let od smrti por. pěchoty Jana Marka, prosinec 1995, s. 21.
    NEUMANN, MIROSLAV: Vzpomínka na pluk. Ing. Jana Rolka, listopad 1995, s. 13.
    NEUMANN, MIROSLAV: Vzpomínka na pplk. Františka Horáka a osvobození Holešova, květen
    1995, s. 8–9.
    Kojetínský kulturní kalendář
    DRBAL, VOJTĚCH: Bojovali a umírali, září 1985, s. 6–8 a říjen 1985, s. 4–7.
    DRBAL, VOJTĚCH: Kde umírali? (místa smrti kojetínských občanŧ), květen 1974, s. 6–9.
    DRBAL, VOJTĚCH: Odboj občanŧ za okupace v místních částech Kojetína, březen 1985, s. 6–10.
    DRBAL, VOJTĚCH: Odbojové organizace v Kojetíně 1939–1945, únor 1985, s. 5–6.
    DRBAL, VOJTĚCH: Osvobození našeho města, květen 1985, s. 5–10.
    DRBAL, VOJTĚCH: Úder proti Ţidŧm, červen 1985, s. 5–7.
    DRBAL, VOJTĚCH: Vlny zatýkání komunistŧ v Kojetíně a okolí, duben 1985, s. 5–7.
    Kroměříţská jiskra
    NEUMANN, MIROSLAV: Ve stínu šibenice, roč. 23 (1972): č. 5, 3.2. 1972, s. 4 a č. 6, 10.2. 1972,
    s. 4.
    Stalo se před 25 lety v Morkovicích, roč. 16 (1965), 25.2. 1965, č. 8, s. 1.
    Kultura Přerova
    Březen 1945 v Přerově, březen 1975, s. 37.
    DOSTÁL, JOSEF: SNP a Přerovsko, říjen 1964, s. 3–5.
    202
    Duben 1945 v Přerově a na Přerovsku, duben 1975, s. 51–52.
    KLIMEŠ, VÍTĚZSLAV: Osvětim nám jiţ nic neříká, listopad 1966, s. 174.
    Únor před třiceti lety v Přerově podle dokladŧ uloţených v OA Přerov, únor 1975, s. 20.
    Lipenský kulturní kalendář
    A.J.: Památné květnové dny 1945 v Lipníku nad Bečvou, květen 1981, s. 3–5.
    DANĚK, JOSEF: Josef Ples, leden 1988, s. 6.
    KOJECKÝ, MIROSLAV: Holocaust, duben 1979, s. 6–7.
    KOJECKÝ, MIROSLAV: Ještě k přerovskému povstání, červen 1979, s. 8–10.
    KOJECKÝ, MIROSLAV: Občan z Lipníka nad Bečvou se účastnil přerovského povstání, květen
    1979, s. 4–5.
    KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Alois Bartek, březen 1988, s. 8.
    KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Alois Frölich, únor 1988, s. 7.
    KONEČNÁ, ZDEŇKA – DANĚK, JOSEF: Josef Neugebauer, duben 1988, s. 9.
    KRŠKA, IVAN: Osvobození Lipníka nad Bečvou v kronikářském záznamu prof. J. Mráčka, květen
    1975, s. 3.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Felix Kovář, září 1988, s. 9–10.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Františka Sobková, říjen 1988, s. 4.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Jan Vávra, srpen 1988, s. 7.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Jaroslav Švarc, prosinec 1988, s. 8.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Josef a Antonín Ocelkovi, květen 1988, s. 6.
    LUPEČKOVÁ, EVA – DANĚK, JOSEF: Libor Dohnal, listopad 1988, s. 8–9.
    MAŠEK, ARNOŠT: 40. výročí listopadu 1939, listopad 1979, s. 3.
    Mi: Hrdina našeho města – plukovník Stanislav Livečka, říjen 1980, s. 3–4.
    MINISTR, ROSTISLAV: Protifašističtí bojovníci z Lipníka, květen 1982, s. 10–11.
    NOVÁK, BEDŘICH: Poslední dny před osvobozením, červenec 1975, s. 5–6.
    PERUTKA, JOSEF: 40. výročí akce Albrecht der Erste, říjen 1979, s. 4–5.
    ŠTEJGERLE, LADISLAV: Ohlasy Mnichova a jeho následky v Lipníku nad Bečvou a na Lipnicku,
    prosinec 1988, s. 6–8.
    VAŇÁK, BOHUMIL: Lipenští občané a koncentrační tábor Osvětim, květen 1980, s. 3.
    MF DNES – Střední Morava
    PUSTĚJOVSKÁ, IVANA: Deník Otty Wolfa – zcela unikátní dokument o ţivotě jedné ţidovské
    rodiny, 20.2. 1999, s.4.
    Národní osvobození
    BIČ, MILOŠ: Českobratrská církev evangelická v boji s nacismem, č.1/1999, s. 8.
    ČASNOCHOVÁ, JANA: Věren sobě i vlasti, č.19/2006, s.8.
    203
    HANÁK, VÍTĚZSLAV: Patřil mezi nejlepší (K ţivotnímu jubileu radiotelegrafisty paraskupiny Clay
    plk. v. v. ing. Čestmíra Šikoly), č. 27/1999, s. 3.
    KROUPA, KAREL: Co skrývají jména ulic, č.1/1999, s. 4.
    KROUPA, KAREL: Padáky nad Dřínovem, č. 22/2006, s. 8.
    KROUPA, KAREL: Partyzáni uprostřed heydrichiády, č.1/1999, s. 5.
    KROUPA, KAREL: Přerovské echo, č. 18/1997, s. 4.
    KNÍCHALOVÁ, MIROSLAVA: Tatínka znám jen z vyprávění, č. 8/2009, s. 7.
    KUBÍN, SVATOSLAV: Sokolstvo v odboji, č. 4/1999, s. 7.
    PETRÁŇ, JOSEF: Vzpomínka na oběti heydrichiády v Ouběnicích a okolí, č. 16/2002, s. 8.
    PODZEMNÝ, MILAN: Navţdy otevřený zločin, č. 12/2012, s. 7.
    SOCHOR, VÁCLAV: K historii sokolského odboje, č. 9/1999, s. 7.
    ŠTĚPÁNEK, ZDENĚK: Partyzánské hnutí v českých zemích, č. 18/2000, s. 1 a 7.
    RICHTER, KAREL: Budu se za vás všechny za hranicemi modlit, č. 2/2001, s. 7.
    RUSŇÁKOVÁ-REGNEROVÁ, MILADA: Přerovský 1. květen, č. 9/1997, s. 4.
    SMIŘICKÝ, ZDENĚK: Jeden ze zapomenutých, č. 10/1997, s. 7.
    ŠUVARSKÝ, JAROSLAV: Pravoslavná církev v odboji, č. 25–26/2000, s. 13.
    TA: Vlastenec, parašutista, poslanec, č. 12/1999, s. 3.
    UHLÍŘ, JAN B.: Počátky moravského odboje, č. 20/2000, s. 1 a 8.
    ŢAMPACH, VOJTĚCH: Zradil Moravského Edisona skutečně František Bednář?, č. 13/2007, s. 7.
    Naše noviny (Štěpánov)
    KRÁČMAR, JIŘÍ: Karel Štěpař, č. 199, květen 1998.
    Nové Přerovsko
    BARTOŠ, ALOIS: Byl jsem u vzniku Zákřovského ţalova, 4.5.2001, s. 8.
    BEDNÁŘ, Václav: Vlast mu byla draţší neţ ţivot, 25.10. 1996, s. 16.
    BEDNAŘÍK, VOJTĚCH: Přerovsko a Hranicko v pohnutém roce 1938, 25. 9. 1998, s. 4.
    BLÁHA, CYRIL: Dvacet let zákřovské tragédie, 24.4. 1965, s. 2.
    FÄRBER, LEOPOLD: Vzpomínka na bojovníka proti fašismu Josefa Knolla z Přerova, 11.5.2001,
    s.8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Akademický sochař František Mádle, 8.2. 2002, s. 11.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: K výročí narození desátníka Aloise Horkého, 20.7. 1997, s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Kdo byli bratři Hovŧrkové?, 7.11. 1997, s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Pan řídící Leopold Smiřický, 21.2. 1997, s. 12.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Po stopách hrdinŧ – tragické osudy rodiny Hovŧrkovy a Riedlovy, 29. 12.
    2006, s. 9.
    204
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Příběh jednoho ţivota – odbojář František Ostrčilík, příloha Palackého
    revue, 25. 1. 2002, s. 1.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Připomeneme si výročí umučení Václava Skaláka, 27.4. 2002, s. 5.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Stalo se před šedesáti lety… , 12.3. 1999, s. 9.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Ţivot a dílo MUDr. Jana Vignatiho, 29.8. 1997, s. 15.
    HUČÍN, ANTONÍN: Dva a pŧl roku mezi ţivotem a smrtí, 13.5. 2005, s. 7.
    HÝBL, FRANTIŠEK: Dlouho zapomínaná oběť přerovského povstání, 30.4. 1999, s. 9.
    HDK OV ČSPB Přerov: Historie, dokumenty, vzpomínky. Odbojová činnost Rŧţeny Stokláskové.
    8.7. 1983, s. 3.
    HDK OV ČSPB Přerov: Komunista Fr. Šmejdovec. 16.12. 1983, s. 2.
    HDK OV ČSPB Přerov: Protifašistický bojovník J. Raška, 19.8. 1983, s. 3.
    HDK SPB Přerov: Antifašista Jan Ulman, 10.8. 1984, s. 7.
    HDK SPB Přerov: Gestapo v roce 1939, 31.8. 1984, s. 7.
    HDK SPB Přerov: Mladí komunisté v boji proti fašismu, 30.4. 1982, s. 7.
    HDK SPB Přerov: Odbojové skupiny přimknuté ke KSČ, 22.4. 1983, s. 11.
    HDK SPB Přerov: Poslání a úloha ilegálního tisku, 22.4. 1983, s. 11.
    HDK SPB Přerov: Pomoc sovětským zajatcŧm, 11.1. 1985, s. 4
    HDK SPB Přerov: Strojvedoucí ČSD František Bednařík, 22.4. 1983, s. 11.
    HDK SPB Přerov: Úder gestapa v roce 1940, 30.4. 1982, s. 7
    HDK SPB Přerov: Ţena, bojovnice proti nacismu, 12.3. 1982, s. 3.
    HDK SPB Přerov: Ţivotní profil odbojáře Josefa Ječmínka, 4.2. 1983, s. 2.
    CHUMCHAL, MILAN: Památníky vděku, 28.3. 1980, s. 4–5, 11.4. 1980, s. 5.
    jed: Přerovský cukrář Miloš Sum na zámku, 12.5. 2000, s. 15.
    KRHOVJÁK, ROSTISLAV: Padl s puškou v ruce, 17.5. 2002, s. 8.
    LAPÁČEK, JIŘÍ: Jak vypadaly první dny nacistické okupace v Přerově, 27.3. 2009, s. 17.
    LAPÁČEK, JIŘÍ: Jak probíhala nacistická okupace, 3. 4. 2009, s. 17.
    MOŢÍŠ, MILAN: Heydrichiáda na Přerovsku, 28.5. 1982, s. 5
    MOŢÍŠ, MILAN: Ohlas přepadení SSSR v odbojovém hnutí na Přerovsku, 18.6. 1976, s. 4–5,
    25.6. 1976, s. 4–5 a 2.7. 1976, s. 4–5.
    MOŢÍŠ, MILAN: Ohlas SNP na Přerovsku, 10.8. 1984, s. 3, 17.8. 1984, s. 3, 24.8. 1984, s. 3.
    MOŢÍŠ, MILAN: Památce učitelŧ antifašistŧ, 28.3. 1980, s. 4–5.
    MOŢÍŠ, MILAN: Vzpomínka na bojovníka, 2.7. 1976, s. 3.
    MP: Osmdesát let posádky v Lipníku, 6.7. 2007, s. 3.
    NOVOTNÝ, LUDVÍK: Padli se zbraní v ruce, 16.8. 1974, s. 5.
    PAULE, OTOKAR: Památce Bohumila Němce, 2.5. 1997, s. 8
    ROSMUS KAREL: Před 25 lety u nás. 9.1. 1965, s. 2, 16.1. 1965, s. 2, 6.2. 1965, s. 3, 20.2. 1965,
    s. 2, 27.2. 1965, s. 3, 13.3. 1965, s. 2, 27.3. 1965, s. 2, 3.4. 1965, s. 2.
    205
    ROZKOŠNÝ, MIROSLAV: Přerovské ulice nesou jména rodákŧ a osobností regionu, 27.3. 2009,
    s. 17, 15.5. 2009, s. 19.
    ROZKOŠNÝ, MIROSLAV: Tíhu válečných událostí nesou někteří dodnes, 9.5. 2003, s. 2.
    RR: Vznik a vývoj sociální demokracie v Přerově, 10.4. 1998, s. 8.
    SCHÖN, JAROSLAV: K nedoţitým 95. narozeninám letce Lubomíra Svátka, 23.3. 2001, s. 3.
    SCHÖN, JAROSLAV: Svaz letcŧ vzpomíná na okupaci letiště v Přerově, 12.3. 1999, s. 9.
    SCHÖN, JAROSLAV: Vzpomínka na Rudolfa Němečka z 311. bombardovací perutě RAF, 2.5.
    1997, s. 8.
    VOŢDA, GUSTAV: Občané přerovského okresu v SNP, 17.8. 1984, s. 3, 24.8. 1984, s. 3.
    VOŢDA, GUSTAV: Parašutisté, 4.6. 1982, s. 4–5, 11.6. 1982, s. 4–5, 18.6. 1982, s. 4–5, 25.6.
    1982, s. 5, 2.7. 1982, s. 4–5, 9.7. 1982, s. 7.
    Z.V.: Vzpomínka na Bohumila Venclíka, 30.11. 1984, s. 4.
    Přerovské echo
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: JUDr. Josef Kocman – „Eman“ 1891–1942 (60. výročí úmrtí), září 2002,
    s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: K událostem v Přerově před 60 lety…, říjen 2001, s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Květnové události v Přerově před 56 lety, květen 2001, s. 8–9.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Lubomír Jasínek – historie jednoho ţivota, únor 2003, s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Manţelé Skalákovi, duben 1997, s. 14.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 55. výročí přerovského povstání a 55. výročí osvobození a ukončení 2.
    světové války, květen 2000, s. 1–2.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 55. výročí úmrtí Bohuslava Němce, květen 1997, s. 4.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Páter Alois Čáp, květen 2002, s. 10.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: 15. březen 1939 v našem městě, březen 1999, s. 1–2.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Rodina Lančíkova (ke 115. výročí narození Františka Lančíka), prosinec
    2001, s. 8.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Učitel Hubert Sekera, březen 1997, s. 6.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Učitel a milovník umění Hubert Sekera, duben 2001, s. 8.
    LAPÁČEK, JIŘÍ: František Lančík – starosta města Přerova v letech 1938–1939, leden 1996, s.
    14.
    SPURNÝ, STANISLAV: Prapory čs. leteckých perutí a Přerovan Rudolf Lukaštík, prosinec 1997,
    s. 5 a leden 1998, s. 8.
    SPURNÝ, STANISLAV: Z galerie vyznamenaných – Bohuslav Jaroš, květen 1997, s. 7.
    206
    Přerovské listy
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Jak Přerované proţívali těţké dny okupace před 70 lety, březen 2009,
    s.9.
    FIŠMISTROVÁ, VĚRA: Přerovský rodák František Vrána, major in memoriam (1914–1944),
    leden 2004, s. 8.
    KRÁKOROVÁ-PAJŦRKOVÁ, ŠÁRKA: Přerov v květnu před 60 lety, květen 2005, s. 8.
    Přísně tajné!
    BENČÍK, ANTONÍN: Výsadek S/1. Roč. 2008, č. 2, s. 77–82.
    Přítomnost
    PACNER, KAREL: Zpravodajci proti komunistickému reţimu, březen 2001, s. 21–23.
    Stráţ lidu
    PŘIKRYL, JOSEF: Kapitoly z dějin národně osvobozeneckého boje na Olomoucku. Od 19.2 do 11.6.
    1985.
    Voják
    BENČÍK, ANTONÍN: Parašutisté z východu. 20. 5. 1967, s. 10.
    Zpravodaj města Kroměříţe
    Obrana národa a Sokol, roč. 10 (1975), č. 2, s. 25–26.
    Odboj Kroměříţanŧ proti okupantŧm v letech 1939–1945, roč. 10 (1975), č. 1, s. 5–7.
    Odbojová skupina Ikarus a Ivan, roč. 10 (1975), č. 4, s. 66–67.
    Zelený kádr, roč. 10 (1975), č. 3, s. 46–47.
    Záhorská kronika
    BLAŢEK, STANISLAV: Učitelstvo hranického okresu v odboji 1939–1945, ročník 24 (1947),
    březen, č. 5 a 6, s. 65–68 a duben, č. 7 a 8, s. 112–115.
    Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad Bečvou
    MIKULÍKOVI: Vzpomínka na květen roku 1945, květen 1984, s. 4–6.
    NOVOTNÝ, LUDVÍK: Hranicko ve dnech mnichovského diktátu v roce 1938, říjen 1978, s. 2–6.
    NOVOTNÝ, LUDVÍK: Jiří Král, hrdina boje proti fašismu, červenec–srpen 1980, s. 11–12.
    207
    MEDIÁLNÍ PREZENTACE AUTORA DISERTAČNÍ PRÁCE
    Jak probíhalo Přerovské povstání. Nové Přerovsko, 25. 4. 2008, s. 16 a 2.5. 2008, s. 14.
    Jak to bylo v Zákřově. Nové Přerovsko, 28.4. 2000, s. 8.
    Jubileum jednoho Přerovana. Přerovské echo, březen 1996, s. 10.
    Před 60 lety seskočil výsadek vedený Bohuslavem Němcem. Nové Přerovsko, 14.9. 2001, příloha
    Palackého 22 revue, s.1.
    Přerovské povstání. Rozhlasový pořad Českého rozhlasu Olomouc. První vysílání 1.5. 2003.
    Takřka neznámá osobnost – Otta Koblovský. Nové Přerovsko, 13.2. 2006, s. 4.
    Uplynulo právě šedesát let od statečné smrti Karla Hovŧrky. Nové Přerovsko, 31.8. 2001, příloha
    Palackého 22 revue, s. 1.
    INTERNETOVÉ ZDROJE
    http://encyklopedie.brna.cz/
    http://www.rosmus.cz
    http://www.lib.cas.cz/parasut/
    http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf
    NOVINY A ČASOPISY
    České slovo, 1941–1942.
    Lidové noviny, 1941.
    Naše Haná, 1945–1947.
    Nový národ, 1945.
    Zprávy národních výborŧ v Kroměříţi, 1945.
    ARCHIVNÍ PRAMENY
    Vojenský historický archiv Praha
    Fond Partyzánské jednotky
    Kartotéka příslušníkŧ československého zahraničního vojska
    Sbírka „24“
    208
    Archiv bezpečnostních sloţek České republiky Praha , pobočka Brno-Kanice
    Fond A14 (Zemské velitelství SNB Praha)
    Fond A15 (Zemské velitelství SNB Brno)
    Fond A17 (Hlavní velitelství SNB v Praze)
    Fond B 7-5 (Krajská správa ministerstva vnitra Olomouc)
    Fond B 7-5-1 (Oblastní úřadovna StB Olomouc)
    Fond B 7 8-1 (Okresní oddělení ministerstva vnitra Hranice)
    Fond B 7 10-1 (Okresní oddělení ministerstva vnitra Valašské Meziříčí)

Moravský zemský archiv Brno
Fond Mimořádného lidového soudu Brno:
Ls 2/47 – Rudolf König, Ls 44/47 – Kurt Leischke
Fond B 72 – Hlášení četnických stanic Zemskému četnickému velitelství v Brně
Fond 340 – Gestapo Brno
spisy: Josef Bachurek, Stanislav Běhalík, Boţena Czudeková, Aurélie Čičáková, Karel
Dobrovolný, Josef Dohnal, Marie Dohnalová, Josef Dřevo, Josef Dřevojánek, Marie
Dřevojánková, Rŧţena Dvořáková, Věra Dvořáková, Jan Procházka, František
Rompart, Ladislav Skládaný, Alois Stoklásek, Rŧţena Stoklásková.
Zemský archiv Opava
Fond Mimořádného lidového soudu Ostrava:
Ls 190/47 – Karl Hintringer, Ls 148/47 – Karl Wiedermerth.

Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc
Fond Mimořádného lidového soudu Olomouc:
Ls 208/48 – Karl Streit, Ls 176/47 – Kurt Rauner, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner,
Ls 233/47 – Fridrich Carman, Ls 752/46 – Josef Schupp, Ls 1261/46 – Ladislav Uhlíř,
Ls 206/47 – Ernst Geppert, Ls 85/47 – František Langer.

Moravské zemské muzeum Brno
Pozŧstalost PhDr. Josefa Přikryla
Fond B XI/II
Fond 1945/847 – Partyzánské hnutí a boje na Hané
209
Státní okresní archiv Přerov
Fond Svazu protifašistických bojovníkŧ
Fond MNV Brodek u Přerova
Pozŧstalost Františka Lančíka
Pozŧstalost Karla Rosmuse
Prezidiální spisy Okresního úřadu Přerov 1939–1945
Prezidiální spisy ONV Přerov
Prezidiální spisy Okresního úřadu Hranice 1938–1945
Sbírka jednotlivin
Slezské muzeum v Opavě
Fond Muzea revolučních bojŧ a osvobození v Ostravě
Muzeum Komenského v Přerově
Fond archiválie, písemnosti a dokumentace dějin školství a komeniologie
Státní okresní archiv Frýdek-Místek
Fond Český svaz protifašistických bojovníkŧ
Státní okresní archiv Olomouc
Fond Okresní národní výbor (ONV) Olomouc-venkov 1945–1949
Fond Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníkŧ 1952–1959
Fond M5 – 91
Dokumentační materiály v soukromém drţení:
Bohumila Domanského, Antonína Hradílka, Milana Podzemného, Ladislava Vyslouţila,
Petra Záhumenského, Vladimíra Zavadilíka.

210
PAMĚTI A VZPOMÍNKY
Vydané tiskem
BABICA, METODĚJ: Zákřovský Ţalov. In: VOŢDA, GUSTAV (ed.): KSČ v čele národně
osvobozeneckého boje lidu na Přerovsku, Přerov 1965, s. 42–54.
BARTOŠ, ALOIS: Jak jsem proţil povstání 1. května. Nové Přerovsko, příloha Palackého revue,
4.5. 2001, s. 2, 11.5. 2001, s. 2 a 18.5. 2001, s. 2.
BARTOŠ, ANTONÍN – KUNC, RADIMÍR: Clay-Eva volá Londýn. 5. přepr. vydání. Praha
1992.
BENEŠ, EDVARD: Paměti II. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 3. vydání, Praha
1948.
BENEŠ, JOSEF: Ţivot v odboji. Autentické svědectví o osudech čs. vojáků za 2. světové války.
Olomouc 1999.
BEZDĚKOVÁ, JARMILA: Mŧj osud za okupace – koncentrační tábory a osvobození. Lipenský
kulturní kalendář, květen 1980, s. 3.
BOGATAJ, FRANTIŠEK: Historie paraskupiny Carbon. In: Na všech frontách. Čechoslováci ve

  1. světové válce. Praha 2001, s. 127–135.
    BUČEK, ZDENĚK: Vzpomínky na poslední dny 2. světové války v roce 1945 aneb Jak jsme
    zachraňovali mosty přes řeku Bečvu. Nové Přerovsko, 6.5. 2005, s. 8.
    BURŠÍK, JOSEF: Nelituj oběti. Praha 1992.
    ČERNÝ, VÁCLAV: Křik koruny české. Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války. Brno
    1992.
    DAVÍDEK, JAROSLAV: Vzpomínka na Otakara Koblovského a Ladislava Lošťáka. In:
    Prosenice 1275–2000. Prosenice 2000, s. 275–276.
    GRŇA, JOSEF: Sedm roků na domácí frontě. Brno 1968.
    CHALUPOVÁ, LENKA: Válečný masakr očima chlapce. Mladá fronta – sedmička, Přerov a
    Hranice, 22. dubna 2010, s. 7.
    HLAVÁČEK, JOSEF: Naše jednota za 2. světové války. Československá obec legionářská –
    jednota v Přerově. Místo a rok vydání neuvedeny.
    KOJECKÝ, MIROSLAV: Odbojová činnost v Lipníku nad Bečvou. Lipenský kulturní kalendář,
    únor 1979, s. 5–11.
    KORČÁK, ROSTISLAV: Český kurýr a lidé kolem něho. In: Z počátků odboje. Praha 1969,
    s. 305–373.
    KLUSÁKOVÁ-SVOBODOVÁ, ZOE: O tom, co bylo. Praha 2005.
    KŘAPOVÁ, SYLVA: Jak to bylo před šedesáti lety. Nové Přerovsko, 6.5. 2005, s. 8.
    LUŢA, RADOMÍR: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha 2006.
    MORAVEC, FRANTIŠEK: Špión, jemuţ nevěřili. Praha 1990.
    211
    NATHER, FRIEDRICH: Němec v Československu a v Protektorátu Čechy a Morava. Olomouc
    2008.
    NĚMEC, MATĚJ: Návraty ke svobodě. Praha 1994.
    NIKODÉMOVÁ, JIŘINA: Odboj a naděje. Vzpomínky na léta 1939–1945. Praha 1985.
    O dobách dobrých i zlých (1917–1947). Vzpomínky příslušníků býv. pěšího pluku Jana Ţiţky
    z Trocnova. Kroměříţ 1947.
    PÁLENÍČKOVÁ, BOŢENA: Z rozkazu svědomí. Vizovice 1997.
    RÉDR, RUDOLF: Aby národ ţil. Brno 1948.
    Sedmnáctý listopad 1939 po 55 letech. Brno 1994.
    SKOPAL, JAROSLAV: Proti proudu času. Přerov 2010.
    SVOBODA, LUDVÍK: Cestami ţivota. I. díl. Brandýs 1996.
    SVOBODA, LUDVÍK: Z Buzuluku do Prahy. 7. vydání, Praha 1974.
    VANĚK, LADISLAV: Počátky sokolského odboje. In: Z počátků odboje. Praha 1969, s. 251–264.
    VLASÁK, VÁCLAV: Vzpomínka na dobu okupace, ilegální práci a revoluční dny 1945. In:
    Hranický almanach 20 let. Hranice 1965.
    Vojenská akademie Hranice – vzpomínkový almanach. Olomouc 1995.
    Ze vzpomínek Jana Zrŧnka, účastníka odboje v roce 1939. Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad
    Bečvou, duben 1978, s. 10–12.
    Ze vzpomínek ředitele národní školy v Dřínově Stanislava Dedka a Zoe Klusákové-Svobodové. In:
    MERCOVÁ, MARKÉTA – ZEZULOVÁ, JITKA: Dřínov 1941 – Osudy padákového výsadku S1/R.
    Dřínov 2006, s. 14–24.
    ZEMEK, JAN: Z Veselí nad Moravou do Bělehradu. In: Morava v boji proti fašismu. I, Brno
    1987, s. 86–129.
    Vzpomínky otištěné v letech 1966–1968 v časopise Kultura Přerova, příloha Odboj a revoluce
    1938–1945:
    Marie Auspitzerová (únor 1966, s. 21–22), Augustin Bečák (leden 1967, s. 149–152 a 155–156),
    Rŧţena Bečáková (září 1966, s. 75–78), Otakar Berner (říjen 1966, s. 91–92), Pavel Bezděk (říjen
    1966, s. 102–103), František Bossanyi (červenec 1956, s. 56), Karel Bubeníček (květen 1966,
    s. 29–30), Bohumil Buriánek (červenec 1966, s. 56), Zdeňka Čermáková (duben 1966, s. 16),
    Antonín Česal (září 1966, s. 82–84), Václav Čurda (prosinec 1966, s. 135–140), Věra Hahnová
    (červen 1966, s. 42) Rŧţena Hanzlíková (leden 1966, s. 18–20), Josef Hlaváček (listopad 1966,
    s. 109–110), Františka Hovŧrková-Ticháčková (únor 1968, s. 2–4), Zdena Hrabalová (září 1966,
    s. 79), Otto Hrbatý (září 1967, s. 251), Justina Chmelařová (březen 1967, s. 172), Karel Chytil
    (červenec 1966, s. 57–59), Ladislav Jambor (červen 1967, s. 205–207),
    Josef Jandl (listopad 1966, s. 108), Eduard Janeček (říjen 1966, s. 104), Bohuslav Jurášek (září
    1966, s. 81–82), Josef Kaďorek (prosinec 1967, s. 280), Štěpán Klein (březen 1967, s. 176),
    212
    Josef Konečný (únor 1966, s. 22–23), Rudolf Kovář (prosinec 1966, s. 130), Jakub Kozák
    (prosinec 1967, s. 277–278), Rudolf Kubis (srpen 1967, s. 231), Marie Kubičová (únor 1968,
    s. 6–7), Vladimír Kupčík (listopad 1966, s. 105–108), František Lančík (únor 1966, s. 7–9, květen
    1966, s. 25–26 a červenec 1966, s. 50–53), Jan Lenfeld (červenec 1966, s. 56), Stanislav Loveček
    (červenec 1966, s. 53), Adolf Majer (květen 1966, s. 34–35), František Malínský (březen 1967,
    s. 180), Marie Medonosová (květen 1966, s. 26–28), Ferdinand Milfajt (říjen 1966, s. 93–99),
    Jaroslav Minařík (červenec 1966, s. 56), Josef Mlčák (květen 1966, s. 34), Marian Motáň (srpen
    1966, s. 72 a září 1966, s. 73–74), Marie Němcová (únor 1966, s. 4–6), Jan Němec (prosinec
    1967, s. 287), Miroslava Ocelková (květen 1966, s. 31), Jan Ohera (říjen 1966, s. 100), Kateřina
    Ondrušová-Libigerová (listopad 1966, s. 113), Jan Paseka (září 1966, s. 81), František Pavlík
    (červenec 1966, s. 59–60), Bohumil Pláňava (říjen 1966, s. 103), Marie Poláchová (duben 1966,
    s. 17–18), Marie Pourová (duben 1966, s. 16–17), Magdaléna Riedlová (únor 1968, s. 7), Aloisie
    Rŧţičková (květen 1966, s. 28), Karel Rosmus (březen 1964, s. 2–3, duben 1964, s. 3–4, květen
    1964, s. 2–4, červen 1964, s. 3–4, červenec 1964, s. 2–3, srpen 1964, s. 2–4, září 1964, s. 2–3,
    říjen 1964, s. 2–3, a září 1967, s. 248–249), Oldřich Ryšánek (listopad 1967, s. 268), Boţena
    Rychtalíková (červen 1967, s. 211–212), Emil Řehŧřek (srpen 1967, s. 229–230), František
    Sigmund (říjen 1967, s. 263), Vlasta Skaláková (říjen 1966, s. 89–91), Jan Skopal (leden 1966, s.
    23–24), Emílie Skopalová (červenec 1966, s. 60 a srpen 1966, s. 61–65), Marie SkopalováProkešová (únor 1968, s. 9–10), Libuše Skoumalová (červenec 1956, s. 57), Jindřich Smékal
    (listopad 1966, s. 110), Rŧţena Smutková (duben 1966, s. 14–15), Adolf Svozil (září 1966, s. 80),
    Vilém Šandera (listopad 1966, s. 121–123), Ladislav Šenk (září 1966, s. 79), Boţena Šenková
    (březen 1967, s. 174–175), Miroslav Šimek (říjen 1966, s. 85–87), Petr Šimek (říjen 1966, s. 101–
    102), Antonín Šimlík (listopad 1966, s. 112), Josef Škach (květen 1966, s. 30–31), Kristián
    Škobrtal (září 1967, s. 249–251), František Šťastný (červenec 1966, s. 59), Vilém Šandera
    (listopad 1966, s. 121–124) Evţen Vašíček (duben 1967, s. 183–185), František Vodsloň (srpen
    1966, s. 66), Florián Zapletal (květen 1966, s. 26), Marie Zedníčková (duben 1966, s. 15–16),
    Augustin Ţilinský (červen 1967, s. 207–208).
    Vzpomínky a zprávy o činnosti v období okupace uloţené ve SOkA Přerov, fond ČSPB Přerov:
    Augustin Bečák (1/5566/1986), Ladislav Bena (1/248/1978), Pavel Bezděk (1/2532/1983),
    Maxmilián Binder (1/2684/1983), František Bossanyi (1/4772/1985), Karel Broţek (1/4771/1985),
    Bohumír Čajan (1/260/1979), Zdena Čermáková (1/4492/1985), Antonín Česal (1/5603/1986),
    Josef Dolák (1/258/1979), Rŧţena Hanzlíková (1/4502/1985), Jaroslav Havel (1/126/1979 a
    1/5390/1986), Františka Hovŧrková (1/4496/1985), Františka Hudečková (1/4783/1987), Josef
    Ječmínek (1/188/1979), Bohuslav Jurášek (1/5609/1986), František Kočí (1/4770/1985),
    Miroslav Kojecký (1/2152/1982), Ladislav Komenda (1/5580/1986), Jakub Kozák (1/4782/1985),
    Jan Krejčíř (1/4756/1985 a 1/5229/1986), Marie Kubičová (1/5576/1986),
    213
    Vladimír Kupčík (1/197/1979), František Lančík (1/288/1979 a 1/5372-5374/1985), Otakar
    Matějček (1/2104/1980), Josef Měrka (1/332/1979), Josef Mertlík (1/2160/1982), Josef Mlčák
    (1/4490/1985), Marian Motáň (1/5604/1986), Marie Němcová (1/4497/1985), František Ostrčilík
    (1/178/1979), Jan Paseka (1/4757/1985 a 1/5602/1986), František Pavlík (1/205/1979 a
    1/5391/1986), Boţena Pavlištíková (1/4763/1985), Milada Plevová (1/116/1979), Jan Pochyla
    (1/1985/1979), Marie Poláchová (1/4491/1985), Jan Přikryl (1/115/1979), Vladimír Sekera
    (1/47/1979), František Skopal (1/4415/1984), Jan Skopal (1/5546/1986), Emílie Skopalová
    (1/5230/1986 a 1/5392/1986), Marie Skopalová (1/4415/1984), Rŧţena Smutková (1/118/1979),
    Adolf Svozil (1/186/1979), Vilém Šandera (1/2142/1982), Boţena Šenková (1/1989/1979),
    Bohuslav Šída (1/4513/1985), Josef Škach (1/4775/1985), Jan Toncar (1/5386/1986), Evţen
    Vašíček (1/4768/1985), Bohumil Venclík (1/4085/1983), František Vítek (1/4760/1985), František
    Winter, František Zaoral (1/3884/1983), Marie Zedníčková (1/4504/1985), Jaroslav Zehnal
    (1/4508/1985), Libuše Zlámalová (1/4415/1984), Augustin Ţilinský (1/5377/1986).
    Vzpomínky pamětníkŧ uloţené v rámci jiných archivních fondŧ a institucí:
    Rudolf Ichnovský (Slezské muzeum v Opavě, fond Muzea rev. bojŧ a osvobození v Ostravě, III
    V–172), Ferdinand Hroza (Vojenský historický ústav Praha, V-563 a V-564) Josef Sovják a
    Viktor Suský (SOkA Frýdek-Místek, fond ČSPB – materiály ke skupině Lvice).
    Písemné vzpomínky, svědectví a korespondence s pamětníky uloţené v archivu autora:
    Václav Bartoš, Vlastimil Dobeš z Valašského Meziříčí, Augustin Holčák z Výklek, Antonín Horák
    z Přerova, Antonín Hučín z Veselíčka, Marie Kopečná ze Senice na Hané, Julie Koţuchová
    z Prosenic, František Rakušan z Výklek, František Ostrčilík z Dobrčic, Raimund Pacák z Lipníka
    nad Bečvou, Boţena Smělíková z Napajedel.
    Písemné a magnetofonové záznamy rozhovorŧ autora s pamětníky z let 1993–2010 (archiv autora):
    Jarmila Bezděková-Koláčková z Lipníka nad Bečvou, Jitka Hanzlíková z Přerova, Antonín
    Hradílek z Přerova, Jaroslav Krempl z Věrovan, František Ostrčilík z Dobrčic, Milan Podzemný
    z Valašského Meziříčí, Marie Pasmínková z Kojetína, Libuše Petrošová z Přerova, Marie
    Pochylová z Čelechovic, Jan Přidal z Vřesovic, František Rakušan z Výklek, Jiří Skopal z Přerova,
    Jelena Smaţinková z Přerova, Oldřich Ticháček z Přerova, Rostislav Velický z Oseka nad Bečvou,
    Bohumil Venclík z Tovačova, Ladislav Vyslouţil z Přerova, Vladimír Zavadilík z Přerova, Oldřich
    Zdařil z Přerova.
    214
    PAMĚTNÍ KRONIKY OBCÍ A ŠKOL
    Uloţené na příslušných obecních úřadech
    Pamětní kronika obce Čelechovice 1928–1976
    Pamětní kronika obce Dolní Újezd 1926–1973
    Pamětní kronika obce Lazníky 1924–1959
    Pamětní kronika obce Radslavice 1939–1956
    Pamětní kronika obce Veselíčko 1930/31–1983/84
    Pamětní kronika obce Výkleky 1922–1978
    Uloţené v SOkA Olomouc
    Pamětní kronika obce Doloplazy 1914–1947
    Pamětní kronika obce Lošov 1925–1975
    Pamětní kronika obce Majetín 1939–1979
    Pamětní kronika obce Tršice 1919–1967
    Pamětní kronika obce Velká Bystřice 1944–1947
    Pamětní kronika obce Velký Újezd 1919–1971
    Uloţené v SOkA Přerov
    Pamětní kniha obce Jezernice 1923–1948
    Pamětní kniha obce Staměřice 1923–1953
    Pamětní kniha obce Staměřice 1939–1945
    Školní kronika měšťanské školy v Brodku u Přerova
    Školní kronika obecné školy v Brodku u Přerova
    JINÉ PRAMENY
    Muzejní expozice Pamětní síně odboje v Hranicích.
    Muzejní expozice I., II. a III. odboje v Muzeu Komenského v Přerově
    Karel Klos: Akce Přestavlky (strojopis)
    215
    SEZNAM PŘÍLOH
  2. Vzpomínky Eduarda Janečka dokumentující kontinuitu přerovské Obrany národa a
    skupiny napojené na Moravskou pětku.
  3. Vzpomínky Antonína Česala na formy činnosti odbojové skupiny na přerovské nádražní
    poště.
  4. Vzpomínky Marie Poláchové potvrzující propojenost podporovatelských sítí výsadků Karla
    Hovůrky a S-1.
  5. Zpráva řídicí úřadovně gestapa v Brně od venkovní služebny v Ostravě z 10. 12. 1941 ve věci
    potírání výsadkových agentů (český překlad)
  6. Úryvek z obžalovacího spisu Rajmunda Navrátila a skupiny jeho podporovatelů u
    Zvláštního soudu v Brně s datem 16. 2. 1944 (český překlad)
  7. Seznam zatčených členů Lvice, kteří byli převezeni ve dnech 16.–19. ledna 1943
    do přerovské věznice Okresního soudu.
  8. Seznam zastřelených, popravených a umučených členů Lvice a jejich spolupracovníků ze
    soudních okresů Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc.
  9. Záznam v deníku Otto Wolfa ze 17. dubna 1945 o setkání zákřovských občanů s kozáky,
    pořízený Felicitas Wolfovou.
  10. Seznam obětí zákřovské tragédie.
  11. Situační plánek přestavlcké tragédie, pořízený četníky z vacanovické stanice dne 2.5.
    1945.
  12. Mapa přerovského politického okresu s vyznačením místních skupin Obrany národa.
  13. Mapa prostoru, ve kterém došlo k seskoku výsadku S-1.
  14. Schéma odbojové sítě ÚVOD na Moravě pořízené gestapem v průběhu roku 1942.
  15. Členové paraskupin vyslaných ze SSSR v roce 1941 na střední Moravu (Karel Hovůrka,
    Josef Vodička, Bohuslav Němec).
  16. Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů (MUDr. Václav
    Skalák, František Drbal, Jan Polách, František Mádle).
  17. Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů (Josef Riedl, Rudolf
    Smutek, Josef Riedl ml., Anna Řezníčková).
  18. Přerovské ženy popravené v průběhu 2. stanného práva (Marie Dřevojánková, Eva
    Lančíková, Hermína Lančíková, Růžena Stoklásková).
    216
    PŘÍLOHA 1
    Vzpomínky Eduarda Janečka dokumentující kontinuitu přerovské Obrany národa a
    skupiny napojené na Moravskou pětku.
    V době od dubna 1939 do března 1940 jsem spolupracoval s Františkem Skopalem a
    plnil úkoly pro odbojovou skupinu, která navazovala na československý odboj v zahraničí.
    Vykonával jsem v místě a okolí průmyslovou a vojenskou špionáţ. Z průmyslové špionáţe
    bylo to zejména získávání a pak pravidelné hlášení různých výrobních dat o objednávkách
    tankové, letecké a námořní optiky pro nacistickou brannou moc ze závodu Optikotechna v
    Přerově, ve kterém jsem pracoval aţ do svého zatčení 22. prosince 1942. Výrobu pro
    říšskou brannou moc jsem sledoval za pomoci jiných i v dalších přerovských závodech a
    pak tyto podklady spolu s podklady o stavu vojenské posádky v Přerově a o přesunech
    vojska i materiálu jsem předával odbojové skupině F. Skopala k dalšímu transportu.
    Přerušení s odbojovou skupinou, ve které pracoval František Skopal, došlo pro jeho
    zatčení dne 23. května 1940.
    Začátkem roku 1941 byla odbojovou organizací Obrana národa pod vedením
    doktora Grni z Brna zaloţena odbojová skupina pro přerovský kraj, která zahrnovala
    města Přerov, Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě, Holešov, Bystřici pod Hostýnem a
    Kojetín. Vedoucím této skupiny byl určen Josef Pavlán z Přerova (umučen v Osvětimi 20.
    listopadu 1942). Jeho zástupcem byl Vladimír Mazal z Přerova (popraven 19. října 1944
    ve Vratislavi) a organizačně vedl skupinu František Bednář z Českého Těšína.
    Při jedné z prvních schůzek, které se konaly u mne v bytě, sloţili jsme společně
    přísahu věrnosti do rukou dr. Grni. Dalšími členy naší odbojové skupiny Obrany národa
    byli MUDr. Emil Čermák z Hranic, Jan Krejčíř z Lipníka nad Bečvou, MUDr. Miloslav
    Zlámal z Holešova a další. Rozvíjeli jsme odbojovou činnost zejména na úseku
    zpravodajském, kde jsme pak zprávy předávali Růţeně Stokláskové, která je dopravovala
    do praţského ústředí. Cílem naší organizace bylo provádět akce, které vedou k chaosu v
    zázemí a k rozkladu nacistické fronty, tj. narušovat chod komunikačních spojů, brzdit
    přepravu důleţitého materiálu apod.
    Zásahy gestapa do naší organizace vedly k tomu, ţe Vladimír Mazal pracoval
    určitou dobu pod falešným jménem. Zatčen byl 20. listopadu 1942 spolu s dalšími. Já jsem
    byl zatčen 22. prosince 1942. Celá naše skupina po věznění v Kaunicových kolejích v Brně
    a v nacistické káznici ve Vratislavi byla pak postavena před nacistický soud. Vladimír
    Mazal byl odsouzen k trestu smrti a další členové odbojové organizace k dlouholetému
    vězení a někteří byli odsunuti do koncentračních táborů, kde byli umučeni.
    Pramen: Kultura Přerova, říjen 1966, s.10.
    217
    PŘÍLOHA 2
    Vzpomínky Antonína Česala na formy činnosti odbojové skupiny na přerovské
    nádražní poště.
    Krátce po 15. březnu 1939 se seskupila na nádraţní poště v Přerově odbojová
    organizace, která se propojila na Prahu a další centra. Jiţ počátkem měsíce května se tato
    organizace napojila na odbojovou skupinu, jiţ vedl František Skopal v Přerově. Spolu
    s Rudolfem Smutkem vykonával jsem spojku mezi skupinou na nádraţní poště a odbojovou
    organizací, vedenou F. Skopalem. Po nějakém čase kromě udrţování spojení se rozvinula
    úzká spolupráce, a to na úseku zpravodajském a na úseku odsunu osob za hranice. Cestou
    naší odbojové organizace byly odesílány dopisy a zprávy do zahraničí, nejprve do Polska,
    a to do Krakova a do Lodţe a pak do Jugoslávie do Bělehradu a také přes Rakousko –
    Vídeň na různé adresy ve Velké Británii, Holandsku a Francii. Cestou naší odbojové
    organizace byly odsunuty za hranice také i valuty a zlato pro české uprchlíky za hranice
    anebo pro ţidovské příslušníky, kteří před nacistickým terorem uprchli do zahraničí.
    Spolupracoval jsem na tomto úseku s O. Weiglem z Přerova a J. Tuschlem z Prahy. Po
    vypuknutí konfliktu s Polskem se změnily jednak trasy spojení, ale i odsunu osob. Tyto
    otázky byly naší skupinou zajišťovány v nejuţší spolupráci se skupinou Františka Skopala
    z Přerova, Jaroslava Dobrovolného z Ostravy a Františka Janíka z Hodonína. Odsun
    osob, jejich vybavení a podpora po přepadu Polska se prováděl ve směru přes hranice
    Slovenska, a to hlavně přes Veselí na Moravě a Lipov.
    Činnost naší odbojové skupiny na nádraţní poště se projevovala také zabavováním
    nacistické korespondence, jmenovitě adresované gestapu, a některé úřední korespondence
    nacistických orgánů. Takto zabavená korespondence ve vlakových poštách se pak ničila,
    anebo se ve spolupráci s přerovskými skupinami ukládala pro pozdější potřebu.
    Začátkem měsíce dubna 1940 zapojil mne Ferdinand Malina z Prahy na další
    skupinu na střední a jiţní Moravě a pověřil mne spoluprácí s těmi skupinami, a to na
    zpravodajském úseku pro zahraničí. V tom mně byli nápomocni František Čermák z
    Olomouce, Valentin Matyáš z Hranic, Josef Hladil z Přerova, Vladimír Hrazdíra ze Zlína
    a Klement Michalík z Hodonína. Nepodařilo se nám zaktivizovat pro tyto účely odbojové
    skupiny v Prostějově, Kroměříţi a Uherském Hradišti.
    Poštovní skupiny přepravovaly pro zpravodajské účely plány měst a objektů, jako
    např. zbrojovek, ţelezničních zařízení, letiště Přerov apod., s údaji – pokud se týkalo
    podniků – o výrobním programu a kapacitách. /…/
    V zimním období 1940-1941 došlo ke sloučení odbojových skupin a k uţší
    spolupráci. V tu dobu s námi pracoval také zaměstnanec pošty v Přerově Josef Jandl, který
    dodával naší skupině zprávy o výrobě, osazenstvu apod. továrny Fatra v Napajedlích.
    Dále s námi spolupracoval František Osička z Velkých Bílovic, který ilegálně přešel
    hranice do Rakouska a získal údaje o podzemní zbrojovce v lesích mezi Poštornou a
    Reinthalem, které jsme odeslali do zahraničí.
    Činnost naší skupiny ustala v březnu 1942, kdy došlo k rozsáhlému zatýkání v
    různých střediscích a také k postupnému zatýkání členů naší odbojové skupiny. Já jsem byl
    zatčen v červenci 1942 a pak vězněn aţ do konce druhé světové války.
    Pramen: Kultura Přerova, září 1966, s. 83–84.
    218
    PŘÍLOHA 3
    Vzpomínky Marie Poláchové potvrzující propojenost podporovatelských sítí výsadků
    Karla Hovůrky a S-1.
    Inţenýr Jan Polách byl od počátku nacistické okupace aktivně účasten v
    protifašistickém odboji. /…/ Pomáhal penězi, obstarával chemikálie pro výrobu výbušnin
    na sabotáţe, obstarával jedy pro nucenou poráţku dobytka, součástky pro vysílací stanice,
    pomohl při vybudování stanic, které nesly názvy „Haná“ a „Na zdar“, spolupracoval při
    zpravodajské činnosti a vysílání zpráv, a to za spolupráce s úřednicí SME Marií
    Dřevojánkovou, v jejímţ bytě na Wilsonově ulici byla umístěna rádiostanice, kterou spolu
    s dalšími zajišťovala také se svou sestrou Hermínou Lančíkovou. Dále pomáhal zajišťovat
    také součástky k vysílací stanici ve Valašském Meziříčí, na jejíţ ilegální hnutí byl
    přerovský odboj napojen spojkou. Tím, kdo převáţel součástky, byl montér
    Středomoravských elektráren Zahradníček.
    V prvním období své činnosti spolupracoval Jan Polách se skupinou Rudolfa
    Lukaštíka, a to aţ do doby, kdy Lukaštík odešel za hranice. Ing. Jan Polách dále
    spolupracoval s Františkem Skopalem, Rudolfem Smutkem, Bohumilem Zedníčkem a
    dalšími. Zatčen byl ve spojitosti s parašutistickou skupinou Bohuslava Němce. Němec byl
    do naší rodiny přiveden Františkem Drbalem, se kterým se manţel znal z legií. Bohuslav
    Němec nemohl v našem bytě trvale zůstat, a proto jsem jej po dohodě s ním odvezla do
    bytu ke Skopalům do Brodku u Přerova. Krátce po odchodu Bohuslava Němce z našeho
    bytu přišel k nám další člen této parašutistické skupiny František Brauner, který měl na
    starosti vysílací stanici, a ţádal o spojení s Bohuslavem Němcem. Odvezla jsem také F.
    Braunera do Brodku ke Skopalům. Oba parašutisté pak po určitou dobu bydleli v Brodku.
    F. Brauner při příchodu k nám mně sdělil, ţe doposud byl krátce ubytován v rodině
    Bohumila Zedníčka./…/
    V tutéţ dobu byli jsme spolu s manţelem informováni podrobně o druhé skupině,
    kterou vedl Karel Hovůrka, a to prostřednictvím Marie Dřevojánkové a rodiny Skopalovy.
    Pro tuto skupinu byly právě dodávány další součástky pro vysílací stanici. To jsme
    netušili, ţe nebezpečí se dovršilo, a tak v pondělí 13. října 1941 byl před polednem zatčen
    můj muţ a zanedlouho si přijelo gestapo i pro mne.
    Pramen: Kultura Přerova, duben 1966, s. 17–18.
    219
    PŘÍLOHA 4
    Zpráva řídicí úřadovně gestapa v Brně od venkovní služebny v Ostravě z 10. 12. 1941
    ve věci potírání výsadkových agentů (český překlad).
    V průběhu vyšetřování Nového českého odbojového hnutí v kraji Moravská Ostrava
    bylo zjištěno, ţe funkcionáři hnutí odporu jsou ve spojení s ruskými padákovými agenty,
    kteří byli vysazeni 10. 9. 1941 poblíţ Kroměříţe. Rozsáhlým šetřením se podařilo zatknout
    tři padákové agenty, a to Bohuslava Němce, Františka Braunera a Jana Kasíka. Čtvrtý z
    této skupiny František Ryš nemohl být zatčen, protoţe uprchl, a jeho pobyt je neznámý.
    Tyto osoby jsou příslušníci protektorátu, kteří v roce 1939 vstoupili do legie v Polsku a za
    polského taţení odešli do ruského zajetí. Nejprve byli v SSSR internováni jako váleční
    zajatci, později jim však bylo poskytnuto školení a výcvik od Lidového komisariátu pro
    vnitřní záleţitosti. Zde byli školeni instruktory a prakticky cvičeni.
    Jejich výcvik spočíval zejména ve střelbě z pistole, v zacházení s ručními granáty a
    trhavinami k provádění sabotáţních akcí a ve zpravodajské sluţbě. Výsadek měl za úkol
    především vytvořit zpravodajskou síť, navázat spojení s (odbojovou) organizací a vytvořit
    sabotáţní skupiny, které měly pod vedením padákových agentů provádět sabotáţní akce.
    K předávání zpráv do SSSR byl jim předán v Rusku před odletem vysílací aparát.
    Šetření zjistilo, ţe uvedenou skupinou nebyly dosud ani provedeny, ani organizovány
    sabotáţní akce. Rovněţ bylo zjištěno, ţe byly provedeny pokusy o vysílání, které se ale
    nezdařily. Vzniklo jen spojení s českým hnutím odporu v kraji Ostrava. Zatčení výsadkoví
    agenti se osobně shodují s:
    1/ Němec Bohuslav, bývalý nadporučík československé armády, narozen 2. 11. 1913
    v Olomouci, národnosti české, protektorátní příslušník, římskokatolického vyznání,
    svobodný
    2/ Brauner František, obchodní příručí, narozen 21. 1. 1917 ve Vídni, protektorátní
    příslušník, bez vyznání, svobodný
    3/ Kasík Jan, dělník, narozen 16. 6. 1916 v Lyţbici, národnosti české, bez státního
    příslušenství, římskokatolického vyznání, svobodný.
    /…/
    vrchní kriminální sekretář Scheuringer, v. r.
    Pramen : SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2a/2154/1982.
    220
    PŘÍLOHA 5
    Úryvek z obžalovacího spisu Rajmunda Navrátila a skupiny jeho podporovatelů u
    Zvláštního soudu v Brně s datem 16. 2. 1944 (český překlad).
    Na podzim roku 1941 přistáli v blízkosti Dřínova v okrese Kroměříţ ruští padákoví
    agenti a současně byly pro ně pomocí nákladního padáku shozeny kufry s krátkovlnnými
    vysílačkami a zaopatřením pomocí nákladního padáku. Kufry měly být těmito agenty
    ukryty po přistání v zámeckém parku v Dřínově, odkud měly být v daný čas odvezeny
    osobami, které by byly těmito agenty pověřeny. Všechno to bylo českému obyvatelstvu
    známo, protoţe se jiţ konalo velké pátrání. Také obţalovaný Rajmund Navrátil se o tom
    dozvěděl a o tuto záleţitost se zajímal – byl dříve organizovaným členem později
    rozpuštěného českého sdruţení „Přátel SSSR“ – místní skupina Kojetín.
    Několik dní po seskoku padákových agentů se u obţalovaného Rajmunda Navrátila
    objevil Josef Dřevojánek, zákazník z Navrátilova zahradnictví, a prosil ho, aby téhoţ dne
    večer zavedl českého četníka Josefa Procházku a uměleckého sochaře Františka Mádleho
    do Dřínova. Obţalovaný byl srozuměn a doprovázel Procházku a Mádleho do zámeckého
    parku v Dřínově, kde tito pátrali po shozených kufrech s vysílačkami a zaopatřením pro
    ruské padákové agenty. Obţalovanému to bylo známo, protoţe vyzvídal dokonce u svého
    bratrance Jana Rumplíka z Dřínova, zda je zámecký park střeţen. Zatímco Procházka a
    Mádle hledali, obţalovaný je hlídal. Po marném hledání se opět obţalovaný vzdálil i s
    Procházkou a Mádlem, kteří později znovu obnovili hledání shozených věcí.
    O týden později se u obţalovaného Rajmunda Navrátila objevila manţelka výše
    jmenovaného Dřevojánka. Obţalovaný uţ věděl, ţe manţelský pár Dřevojánkových je
    hledán tajnou státní policií pro napomáhání nepřátelům říše a ţe se proto ukrývá. To mu
    řekl zaměstnavatel Dřevojánka, advokát Kochánek. Paní Dřevojánková prosila
    obţalovaného, aby jí daroval pro jejího manţela plášť. Obţalovaný tak učinil. Manţelé
    Dřevojánkovi byli na základě rozsudku stanného soudu dne 1. 6. 1942 popraveni. /…/
    Pramen: SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/5691/1986.
    221
    PŘÍLOHA 6
    Seznam zatčených členů Lvice, kteří byli převezeni ve dnech 16.–19. ledna 1943
    do přerovské věznice Okresního soudu.
    Lazníky: Karel Klesnil, Josef Koryčan (cestář), František Kováček, Josef Vláčil, Josef
    Koryčan, František Koryčan, Josef Novák, František Látal, Leopold Kopeček, Josef Kovář,
    Antonín Doupal, Alois Doupal, Josef Urbanec, František Ryšánek, Rudolf Koryčan, Jarmila
    Mackovíková, Jan Záhumenský
    Lázničky: Josef Venclík.
    Veselíčko: Ladislav Libiger, Břetislav Zavadil, Gustav Kelar, Osvald Švarc, Vilém Skařupa,
    Josef Navrátil, Libor Dohnal, Vladimír Čoček.
    Lipník: Otýlie Mackovíková, František Knápek, František Pospíšil, Pravoslav Haneška,
    Raimund Pacák, Ladislav Chodil, Rostislav Ministr, Bohumil Válek, Jan Dvořák, Karel
    Juráček.
    Dolní Újezd: Jindřich Skopal, Alfons Sedlák.
    Tršice: Mikuláš Klapal, Antonín Ulica, Ladislav Kučera, Metoděj Vaculík, František Ulica,
    Josef Zatloukal, Alois Drápal.
    Osek nad Bečvou: František Schön, Josef Krč, Václav Cifr, Jaroslav Hostášek.
    Tupec: Jaroslav Nádvorník, Alois Tomeček.
    Malé Prosenice: Anna Podivínová, František Vaněk, Jarmila Koláčková.
    Krčmaň: Josef Kelnar.
    Suchonice: Josef Ulica.
    Lipňany: Josef Hák.
    Pramen: Muzeum Komenského v Přerově, fond Archiválie, písemnosti a dokumentace dějin
    školství a komeniologie, vězeňský protokol věznice okresního soudu v Přerově za rok
    1943.
    222
    PŘÍLOHA 7
    Seznam zastřelených, popravených a umučených členů Lvice a jejich spolupracovníků
    ze soudních okresů Přerov, Lipník nad Bečvou a Olomouc.
    (Seznam je sestaven podle místa bydliště, v závorkách je uvedeno datum a místo smrti.)
    Lazníky: František Kováček (25.3. 1943, Osvětim), František Koryčan (27.4. 1943,
    Osvětim), Josef Novák (1.3. 1943, Osvětim), Leopold Kopeček (22.2. 1943, Osvětim), Josef
    Urbanec (18.1. 1943, Osvětim), František Ryšánek (26.1. 1943, Osvětim), Jarmila
    Mackovíková (28.3. 1943, Osvětim), Antonín Kelar (7.1. 1944, Praha-Pankrác).
    Lázničky: Josef Venclík (1943, Osvětim).
    Veselíčko: Gustav Kelar (28.2. 1943, Osvětim), Osvald Švarc (1.4. 1943, Osvětim), Vilém
    Skařupa (22.3. 1943, Osvětim), Josef Navrátil (4.4. 1943, Osvětim), Libor Dohnal (4.4. 1943,
    Osvětim), Josef Neugebauer (17.9. 1943, Vratislav), Jan Navrátil (21.9. 1943, Vratislav),
    Oldřich Kejval (23.4. 1943, Osvětim), Ladislav Navrátil (4.4. 1943, Osvětim), Florián Frélich
    (11.3. 1943, Osvětim).
    Lipník nad Bečvou: Otýlie Mackovíková (26.4. 1943, Osvětim), Jan Mackovík (3.2. 1944,
    Vratislav), František Pospíšil (28.3. 1943, Osvětim), Bohumil Válek (25.2. 1943, Osvětim).
    Dolní Újezd: Alfons Sedlák (25.3. 1943, Osvětim).
    Tršice: Antonín Ulica (14.4. 1945, Buchenwald), Ladislav Kučera (1943, Osvětim), Josef
    Zatloukal ( 3.4. 1945, Dora).
    Osek nad Bečvou: Václav Cifr (27.3. 1943, Osvětim), Jaroslav Hostášek (22.3. 1943,
    Osvětim), Stanislav Podepřel (10.5. 1943, Osvětim).
    Malé Prosenice: František Vaněk (1943, Osvětim), Oto Koblovský (4.2. 1943, Valašské
    Meziříčí).
    Lipňany: Josef Hák (1943, Osvětim), Karel Bolf (18.8. 1943, Věrovany).
    Týn nad Bečvou: Alois Bártek (8.3. 1943, Osvětim).
    Věrovany: Marie Přecechtělová (7.1. 1944, Praha-Pankrác), Anna Bosáková (7.1. 1944,
    Praha-Pankrác).
    Kokory: Jan Kupka (7.1. 1944, Praha-Pankrác), Hedvika Kupková (7.1. 1944, PrahaPankrác).
    Sestaveno autorem podle publikace VOŢDA, GUSTAV a kol.: Nebylo bezejmenných hrdinů,
    II. Přerov 1988.
    223
    PŘÍLOHA 8
    Záznam v deníku Otto Wolfa ze 17. dubna 1945 o setkání zákřovských občanů s
    kozáky, pořízený Felicitas Wolfovou.
    …Pan O.1/ přišel, řekl, ţe večer dostaneme návštěvu, ţe k nám přivede našince
    p(artyzána)
    2/…V 10 hodin nám ho přivedl a šel ven. Za chvíli ale přišel a zavolal ho, ţe
    venku jsou chlapi. Tedy on a O. šli ven a O. jim přinesl ještě jeden pecen chleba ven. Pak
    se oba k nám vrátili a vyprávěli, ţe jsou to hoši, kteří hledají spojení, a proto našinec
    p(artyzán) jim slíbil, ţe zítra v 10 hodin večer si pro ně přijedou. Aţ uţ ale byli u nás, tak se
    jim ta celá věc zdála choulostivou, neboť ten dŧstojník, který byl v naší uniformě oblečen,
    vŧbec ţádné heslo nevěděl a v brigadýrce měl německý kříţ, jaký mají jen Vlasovci. Mluvili
    také všichni rusky a říkali, ţe doma mají jednoho Čecha z Brodku a ţe ho zítra přivedou.3/
    Dnes jich bylo 25, ale ţe jich bude ještě víc. Našincovi se to teď všechno postavilo před
    oči, a proto řekl O., ţe to vyřídí svojemu velitelovi a ţe si napřed obhlédnou, zdali a
    odkud zítra oni přijedou a ţe, budou-li to naši, si teprve zítra pro ně definitivně přijedou.
    O.4/ ţádal, ať jim to jde zítra vyřídit, ţe přijedou pro ně aţ pozítří. Všichni jsme hrozně

zvědaví, zda to opravdu naši byli nebo ne…

Poznámky:

  1. Oldřich Ohera; pro případ, ţe by se deník dostal do nepovolaných rukou, byla některá
    jména maskována např. jen počátečním písmenem.
  2. Člena odbojové skupiny z Rokytnice Miroslava Pospíšila.
  3. Jako “Čech z Brodku” měl vystupovat člen gestapa Josef Hykade.
  4. Smysl dává výklad: “Oheru ţádal…”
    Pramen: Deník Otty Wolfa 1942–1945. Praha 1997, s. 343.
    224
    PŘÍLOHA 9
    Seznam obětí zákřovské tragédie
    Jméno a příjmení Věk bydliště
    Josef Calábek 43 Zákřov
    Josef Marek 43 Zákřov
    Drahomír Marek 16 Zákřov
    František Švarc 43 Zákřov
    Vladimír Švarc 16 Zákřov
    Jan Ohera 40 Zákřov
    Jan Plánička 35 Zákřov
    Miroslav Závodník 15 Zákřov
    Jaroslav Závodník 21 Zákřov
    Antonín Glír 18 Zákřov
    Oldřich Ohera 37 Zákřov
    Vlastimil Bém 19 Tršice
    Otto Wolf 18 Tršice
    Jan Pazdera 32 Doloplazy
    Klement Přikryl 32 Doloplazy
    Josef Jahn 18 Bystrovany
    František Švec 26 Bystrovany
    Josef Musil 30 Bystrovany
    Jaroslav Ţák 24 Brno
    Pramen: RICHTER, KAREL: Dokumenty zákřovské tragédie. Velký Újezd 1993, s. 18.
    225
    PŘÍLOHA 10
    Situační plánek přestavlcké tragédie, pořízený četníky z vacanovické stanice dne
    2.5. 1945.
    cesta na Vacanovice
    | |
    pole | |
    | |
    | |
    +10| |
    | |
    příkop————————————+8—————+9— | +11
    ———————————————————————————— ——————————————————————————
    cesta na Hostkovice cesta na Suchonice
    ———————————————————————————— ——————————————————————————
    1 | |
    2 | |
    3 |
    4 | |
    5 | |
    | |
    6 |
    | |
    Místa nálezu těl mrtvých: 8) Ludvíka Freita, 9) Antonína Sitty 10) Jaroslava Tušky,
    11) Jaroslava Mačáka, Jana Mačáka, Františka Mačáka, Jaroslava Sklenáře.
    Vypálené domy: 1) hostinec Jaroslava Tušky, 2) Jaroslava Mačáka, 3) Josefa Tušky,
    4) Pavlíny Teimerové, 5) Anny Houšťavové, 6) Jana Mackovíka.
    Pramen: Zemský archív Opava, pob. Olomouc; fond MLS Olomouc, Ls 1261/46 –
    Ladislav Uhlíř.)
    226
    PŘÍLOHA 11
    Mapa přerovského politického okresu. V podtržených obcích byly na bázi Sokola
    vytvořeny místní skupiny Obrany národa.
    227
    PŘÍLOHA 12
    Mapa prostoru, ve kterém došlo k seskoku výsadku S–1.
    (Měřítko 1: 100 000)
    228
    PŘÍLOHA 13
    Schéma odbojové sítě ÚVOD na Moravě pořízené gestapem v průběhu roku 1942 (český
    překlad)
    Pramen: KOUTEK, JAROSLAV: Tichá fronta, Praha 1985, obrazová příloha.
    229
    PŘÍLOHA 14
    Členové paraskupin vyslaných ze SSSR v roce 1941 na střední Moravu
    Pramen: SOkA Přerov
    230
    PŘÍLOHA 15
    Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů
    Pramen: SOkA Přerov
    231
    PŘÍLOHA 16
    Členové přerovských odbojových skupin a spolupracovníci parašutistů
    Pramen: SOkA Přerov
    232
    PŘÍLOHA 17
    Přerovské ženy popravené v průběhu 2. stanného práva
    Pramen: Muzeum Komenského v Přerově
    233
    RESUMÉ
    The propose thesis „The National Resistance Movement in the Region of Přerov
    from 1939 to 1942 during the Second World War and the Complex Situation in the
    Protectorate of Bohemia and Moravia“ focuses on description of hearts, structure and activity
    of the most important resistence organizations in Přerov Region during the years 1939-1942,
    especially the Defence of Nation (Obrana národa) and We Shall Remain Faithful (Petiční
    výbor Věrni zŧstaneme). These ascertains facts relate to global situation in Czech Lands and
    occupational policy of Nazis. The goal is in – beside the detailed description – eduction of
    more general conclusions relating to methods, attitudes and interrelations of antinazi
    resistence and in description of the basic external and internal influences, which worked upon
    this resistence. Simultaneously concrete destinies of participants of antinazi resistance are
    captured.
    The third chapter of the thesis describes fortunes of a significant rebellious
    organization Lioness (Lvice), which worked in Moravia in years 1941–1943 during Nazi
    occupation. This chapter describes its rise, personal structure and continuity with previous
    antifascist groups, especially with the military resistant organization the Defence of Nation
    (Obrana národa). In a certain way Lioness took part in killing R. Heydrich. The end deals
    with the destruction of Lioness by Gestapo at the turn of the years 1942 and 1943

Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii
(1940–1945)
Ludmila Habichová

Obsah
Úvod……………………………………………………………………………………………………………..1
1 Formování československého zahraničního odboje ve Velké Británii………………..8
1.1 Československá zpravodajská služba………………………………………………………8
1.2 Českoslovenští vojáci v zahraničí …………………………………………………………13
1.3 Vznik SOE a Zvláštní skupiny D………………………………………………………….16
2 Výcvik československých parašutistů …………………………………………………………..23
2.1 Výcvikový program a nábor prvních dobrovolníků ………………………………23
2.2 Assault Course……………………………………………………………………………….27
2.3 Para Course …………………………………………………………………………………..31
2.4 Doplňující výcvik …………………………………………………………………………..34
3 První vlna výsadků v letech 1941–1942 ………………………………………………………..39
3.1 Situace před vysazením do operace ………………………………………………..39
3.2 Operace BENJAMIN a PERCENTAGE………………………………………….41
3.3 Operace ANTHROPOID, SILVER A, SILVER B…………………………….44
3.4 Zbývající výsadky první vlny ………………………………………………………..50
4 Druhá a třetí vlna výsadků v letech 1942–1945……………………………………………..55
4.1 Druhá vlna výsadků ………………………………………………………………….55
4.2 Třetí vlna výsadků ……………………………………………………………………59
4.3 Ostatní výsadky včetně neuskutečněných……………………………………..63
Závěr…………………………………………………………………………………………………………..66
Epilog ………………………………………………………………………………………………………….70
Seznam zkratek ……………………………………………………………………………………………73
Seznam pramenů a literatury ………………………………………………………………………..75
Archivní prameny ……………………………………………………………………………………….75
Edice pramenů ……………………………………………………………………………………………75
Literatura…………………………………………………………………………………………………..75
Resumé………………………………………………………………………………………………………..80
Přílohy…………………………………………………………………………………………………………82
Tabulky …………………………………………………………………………………………………….82
Originální dokumenty ………………………………………………………………………………….88
Fotografie parašutistů…………………………………………………………………………………..98
1
Úvod
Diplomová práce se zabývá výcvikem československých parašutistů ve Velké Británii
během druhé světové války, v níž byli tito muži bráni jako jedna z významných složek
západního odboje. Výsadky se staly nedílnou součástí války nejen v rámci
Československa, ale zastávaly důležité místo jak na západní, tak i na východní frontě u
všech bojujících stran. Autorka se z důvodu, aby práce nepřesáhla stanovený rozsah
stran a zároveň si zachovala svou celistvost a srozumitelnost, zaměřila pouze na
výsadky uskutečněné ze Západu v režii československé reprezentace a zcela vynechala
výsadky řízené Sovětským svazem.
Cílem práce je zmapovat události předcházející odchodu československé
zpravodajské služby do exilu v Londýně a následně podat výklad o zrodu myšlenky
v okruhu československé exilové vlády za pomoci britských organizací na vycvičení
vojáků z řad československé zahraniční armády a jejich následné vyslání do operací pro
zvláštní účely na území protektorátu i na Slovensko. Největší důraz je kladen na výcvik
parašutistů první vlny výsadků uskutečněných roku 1941, kde bude provedena analýza
samotného výcviku dělící se na výcvik pozemní (Assault Course) a výcvik v seskoku
padákem (Para Course). V práci se neopomene ani vylíčení osudů jednotlivých
operačních skupin a celkové zhodnocení jejich úspěšnosti.
Na základě bádání a analýzy použitých pramenů se autorka pokusí nalézt
odpovědi na otázky: Jak moc pečlivě Zvláštní skupina D přistupovala k jednotlivým
kurzům pro parašutisty a zda byl výcvik dostačující pro jejich budoucí úkoly
v okupovaných zemích? Stály úspěchy či neúspěchy operací za tak velkou ztrátu na
životech nejen jejich spolupracovníků v rámci domácího odboje, ale i v řadách civilního
obyvatelstva během stanného práva po uskutečnění atentátu na Reinharda Heydricha?
Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, které jsou dále rozepsány do
podkapitol. Jednotlivé části chronologicky analyzují události před vypuknutím druhé
světové války v českých zemích a následně v tzv. druhé republice, kdy se v rámci
německé okupace začalo v zahraničí vytvářet odbojové centrum. Hlavním bodem práce
je podrobná analýza fyzicky náročného výcviku budoucích parašutistů a určení povahy
jejich poslání na území protektorátu. V závěrečné části se autorka zaměří na činnost
2
výsadkářů po jejich vysazení a bude zkoumat příčiny neúspěchu parašutistů při plnění
zadaných úkolů.
První část diplomové práce analyzuje formování československého zahraničního
odboje ve Velké Británii včetně utváření zahraniční armády. Ještě před vypuknutím
celosvětového konfliktu se Československo muselo potýkat s německou agresí, která
byla dovršena podepsáním Mnichovské dohody v září 1938 a v konečné fázi vznikem
Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Prezident Edvard Beneš se rozhodl
abdikovat na svou funkci a odcestoval do zahraničí nikoli jako politická osoba, nýbrž
jako fyzická. Přesto v zahraničí začal vyvíjet činnost pro vytvoření československé
exilové společnosti a po celou dobu války se snažil západní spojence přesvědčit
k anulování Mnichovské dohody. Svou činnost mohl naplno rozvinout po návratu
do Velké Británie, kde na něj čekala československá zpravodajská služba, která byla
brána jako jedna z nejprestižnějších institucí. V úvodní kapitole bude rovněž vylíčen
vznik, struktura a personální obsazení Zvláštní skupiny D a britské instituce Special
Operation Executive (SOE), které spolu vzájemně spolupracovaly pro boj proti
nacistickému Německu.
Analýza samostatného výcviku parašutistů tvoří základ druhé části práce.
Autorka předtím, než zevrubně zanalyzuje jednotlivé kurzy, vysvětlí představu
západních spojenců a československé exilové reprezentace o budoucím programu na
jednotlivých výcvikových střediscích vzniklých po celé Velké Británii. Záměrem práce
je také vytyčení požadavků pro jednotlivé dobrovolníky hlásících se do kurzů a jejich
prvotní nábor v táboře československé zahraniční armády. Podkapitoly, věnující se
samotnému výcviku rozdělený chronologicky na Assault Course, Para Course a další
doplňující kurzy potřebné pro splnění úkolů ve vlasti, tvoří stěžejní část práce. V první
části se Zvláštní skupina D rozhodla zaměřit na fyzické zdatnosti parašutistů, které byly
prověřovány v rámci pozemního výcviku na odlehlých farmách ve Skotsku, kde
dobrovolníci denně absolvovali fyzicky náročná cvičení včetně výuky v sabotáži,
destrukci a orientaci v terénu. Další povinnou částí výcviku byl parašutistický kurz, kde
se autorka soustředí nejen na samotné seskoky padákem, ale i na teoretickou výuku
v učebnách střediska. Závěrečná podkapitola má za úkol vylíčit další možné kurzy,
kterými parašutisté prošli pro co nejlepší splnění svých zvláštních úkolů a jež
povětšinou absolvovali již ve složení sestavené skupiny pro vysazení na okupované
území.
3
Třetí kapitola se soustředí na první vlnu výsadků uskutečněných v letech 1941 a

  1. Prvotně je zde poukázáno na potřebné organizační zásady, které bylo nutno
    provést před samotnými výsadky operace včetně balení materiálu a posledních přání
    parašutistů nasazených do akce. V dalších podkapitolách jsou hlavním tématem
    jednotlivé výsadky, kde autorka líčí účely jejich nasazení a jejich osudy záhy po
    seskočení z letounu, kdy se parašutisté snažili za pomoci spolupráce s domácími
    ilegálními organizace splnit své úkoly, které se mnohdy nedaly kvůli situaci
    v protektorátu provést.
    Výsadky druhé a třetí vlny v letech 1942–1945 jsou zobrazeny v poslední
    kapitole práce. V podkapitolách opět dojde ke chronologickému zmapování
    jednotlivých výsadků a jejich situace po vysazení na okupované území. Autorka
    neopomene zmínit i jiné výsadky, které se uskutečnily v režii jiných organizací než
    Zvláštní skupinou D a také se zmíní o výsadcích, které díky blížícímu se konci války
    nebyly uskutečněny pro jejich nepotřebu.
    V samotném závěru diplomové práce autorka stručně shrne hlavní myšlenky
    práce a prezentuje své vlastní výsledky bádání. V následujícím epilogu bude vylíčena
    situace přeživších parašutistů po válce s důrazem na jejich osudy po únorovém převratu
    uskutečněném roku 1948, kdy se k moci v Československu dostala Komunistická strana
    Československa.
    Jako stěžejní zdroj pro diplomkovou práci autorka použila primární prameny
    uložené ve fondu 37 ve Vojenském historickém archivu se sídlem v Praze. Jedná se o
    fond nesoucí název Velitelství vojenské zpravodajské služby, ve kterém se nacházejí
    dokumenty o činnosti Zvláštní skupiny D, materiály o životech parašutistů a směrnice
    pro jednotlivé paraskupiny. Fond obsahuje veškerý materiál potřebný k probádání dané
    problematiky, nalezneme zde evidenci jednotlivých dobrovolníků, podrobné výpisy
    turnusů uskutečněných v rámci Assault a Para Course včetně výčtu jejich účastníků.
    Také zde můžeme zkoumat veškerou dokumentaci a korespondenci zaznamenávající
    jednání mezi Zvláštní skupinou D, Ministerstvem národní obrany a SOE. V nynější
    době je fond 37 plně zdokumentovaný v elektronické podobě, dostupný v badatelně
    archivu, přičemž k nahlédnutí do originálů se přistupuje již jen výjimečně. Autorka také
    nahlédla do fondu 20, který je fondem Ministerstva národní obrany v Londýně, kde jsou
    veškeré materiály týkající se působení této instituce na území Velké Británie.
    4
    K danému tématu diplomové práce je dostatek odborné literatury vydané
    v českém jazyce. Autorka na práci použila obecné studie zaměřené na československý
    exil v Londýně a také studie zabývající se konkrétně danou problematikou výcviku
    parašutistů.
    Pro první kapitolu ohledně formování československého exilu byla
    nejpřínosnější knihou Tichá fronta od Jaroslava Koutka a zároveň kniha Na západní
    frontě od dvojice autorů Tomana Brody a Eduardy Čejky. Oba dva autoři shrnuli
    veškerou činnost československé exilové vlády v Československu, kde neopomněli ani
    problematiku zahraniční armády včetně parašutistů. Pro poznání československé
    zpravodajské služby velmi dobře posloužila monografie Po boku prezidenta. Generál
    František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archivních dokumentů od Jiřího
    Šolce, doplněné dalšími knihami od téhož autora včetně série knih Podpalte
    Československo! Pro pochopení této problematiky autorka využila odborných studií
    vydaných ve sborníku Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. Pro poznání
    britské organizace SOE byla použita studie Sbor pro speciální operace. Stručná historie
    Útvaru zvláštní operací 1940–1946 přeloženou do českého jazyka. Autorem knihy je
    Michael Foot, britský politik a historik. Problematikou vzniku SOE se také zabývala
    ve své práci Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava
    československých parašutistů za druhé světové války česká historička Marie Matúšů,
    jejíž studie je pro autorku diplomové práce stěžejní v první a druhé kapitole. Marie
    Matúšů se zaměřila na podrobnou analýzu spolupráce Zvláštní skupiny D s organizací
    SOE a na výcvik parašutistů, ale jejich samotné nasazení do výsadků a jejich výsledky
    již odborně nezkoumala.
    Pro druhou kapitolu jsou stěžejním zdrojem informací dokumenty uložené
    ve fondu 37, které se prolínají s interpretací poznatků z odborných studií převážně
    od Jiřího Šolce, Jindřicha Marka a již zmíněné Marie Matúšů, která velice zdatně na
    základě archivního materiálu a na základě poznatků získané již od Jiřího Šolce, sepsala
    chronologicky výcvik parašutistů na území Velké Británie včetně výčtu jednotlivých
    školicích středisek, kde byli budoucí českoslovenští parašutisté soustřeďováni. Jindřich
    Marek sepsal dvě velmi přínosné práce Pátou kartu bere smrt s podtitulem
    Českoslovenství parašutisté v britských battledressech 1941–1945 a Muži z Ringway
    s podtitulem Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941–1945. Jak názvy
    napovídají, práce se z větší části zaměřují na výcvik parašutistů v zahraničí, na výsadky
    5
    již nikoli. Autorka považuje za přínosné jeho podrobné zpracování statistických údajů,
    kde se zaměřoval na jednotlivé turnusy výcviků, od kdy do kdy probíhaly a v jakém
    složení. Přináší také v tabulkových přehledech uspořádané výčty jednotlivých výsadků
    s jejich členy a výsledky.
    Problematikou československých parašutistů se nejvíce zabývá historik Jiří Šolc,
    který napsal práce zabývající se československou zpravodajskou službou (Po boku
    prezidenta), sepsal monografie zaměřené na domácí odboj (série knih Podpalte
    Československo!, Smrt přála statečným), mimo jiné napsal životopisné práce o osobách
    ze Zvláštní skupiny D (Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra
    Nechanského, Generál parašutistů). Pro kapitolu o výcviku výsadkářů autorce nejvíce
    posloužila Šolcova práce A zpívali jsme Tipperary s podtitulem Výcvik
    československých parašutistů ve Velké Británii.
    Třetí a čtvrtá kapitola je zaměřena na jednotlivé výsadky. První vlnou výsadků
    se zabývali autoři Oldřich Sládek ve své monografii Přicházeli z nebes a Zdeněk Jelínek
    se svou monografií Operace SILVER A. Jelínek se soustředil především na výsadek
    SILVER A a osudy členů po seskoku z letounu. Jeho první monografie vyšla
    v 80. letech 20. století pod záštitou Českého svazu protifašistických bojovníků a měla
    sloužit jen pro potřeby svazu, na veřejnost se dostalo až její druhé vydání z roku 1992.
    Vítězslav Hanák svou prací Muži a radiostanice tajné války a dalšími odbornými články
    vydanými v časopise Historie a vojenství autorce nejvíce pomohl v objasnění
    problematiky radiového spojení mezi domovem a Londýnem, kde popisoval jednotlivé
    šifrovací klíče a pravidla pro navázání spojení, neopomněl ani zdůraznit výcvik radistů.
    Pro třetí a čtvrtou kapitolu je stěžejní monografie Bylo málo mužů. Českoslovenští
    parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Jiří Šolc zde komplexně
    a chronologicky popisuje jednotlivé operace s tím, že v úvodních částech práce se
    zaměřil na vznik Zvláštní skupiny D a na její činnost, od které přešel na popis první,
    druhé a třetí výsadkové vlny. Jako jeden z mála se zaměřil, byť jen v krátkosti, na osudy
    parašutistů po válce. Situace parašutistů po válce je zevrubně vylíčena v monografii
    Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
    Československu, jejímž autorem je Jiří Plachý.
    Důležité postavení ve třetí kapitole práce zaujímá operace ANTHROPOID,
    o kterou se zajímalo mnoho historiků a je o ní vydána spousta odborných studií různých
    6
    kvalit. Prvotina zabývající se atentátem nese název Za Heydrichem stín, jehož autor
    Jaroslav Andrejs ji napsal pod pseudonymem Jaroslav Drejs. Tuto prvotinu můžeme
    zhodnotit jako velice povedenou a objektivní práci postavenou na základě zkoumání
    soudních protokolů ze soudního líčení s parašutisty Karlem Čurdou a Viliamem
    Gerikem. Jeho druhá práce Smrt boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na
    Heydricha byla vydána s odstupem mnoha let. Další vydaná práce Bomba pro
    Heydricha od autorů Hamšíka a Pražáka se nedá posoudit jako odborná literatura
    založená na studii primárních pramenů, jedná se spíše o čtivou populárně naučnou
    publikaci. Na základě této knihy byl vytvořen scénář pro film Atentát natočen režisérem
    Jiřím Sequensem roku 1964.1 Nejvíce oblíbenými autory ohledně problematiky atentátu
    jsou Miroslav Ivanov a Jaroslav Čvančara. Ivanov napsal Antentát na Reinharda
    Heydricha zaměřenou na výpovědi svědků z řad pomocníků parašutistů či lidí
    nacházející se na místě provedení atentátu, byť jen náhodně. Jeho souputník v dané
    problematice Jaroslav Čvančara napsal Akce atentát.
    Autorka pro svou práci také využila memoárovou literaturu, kterou je potřeba
    brát s jistou rezervou. V první řadě se jedná o paměti zpravodajce Františka Moravce
    Špion, jemuž nevěřili vydané až po jeho smrti v režii dcery Hany. Moravec se zde plete
    v obecně známých ověřených faktech. V jeho pamětech si tak můžeme přečíst, že
    k výsadku operace ANTHROPOID došlo až v dubnu 1942. Moravec se zde také
    zaměřil na své očistění ohledně toho, kdo smrt Reinharda Heydricha nařídil, což je
    aktuálním tématem dodnes. Sám František Moravec tvrdil, že atentát byl připravován na
    základě přímého rozkazu Edvarda Beneše s tím, že prezident těžce nesl, že
    Československo se nacházelo v žebříčku hodnocení odbojové činnosti v okupovaných
    zemích na posledním místě, a Moravec se zde omlouvá slovy, že Beneše upozornil na
    to, že smrt Heydricha je přijde draho. Naopak Emil Strankmüller ve svých pamětech
    tvrdil, že teroristickou operaci nařídila britská organizace SOE, s ním souhlasil
    i Jaroslav Šustr, který v jednom rozhovoru pro noviny vypověděl, že si tento čin
    objednali západní spojenci. K dané problematice se vyjádřil i Karel Paleček, který
    ovšem tvrdil zase něco jiného, podle jeho výpovědi si atentát objednal domácí odboj.
    Dnešní historiografie na základě zkoumání archivních pramenů došla k výsledku, že
    atentát byl nařízen okruhem lidí reprezentující československou exilovou vládu

1
ŠOLC, Jiří, Českoslovenští parašutisté ze Západu v literatuře. In: Historie a vojenství 39, 1990, 5,
s. 158.
7
a nevzešla z rozkazu jednoho člověka. Další memoárová literatura použitá pro
diplomovou práci je od parašutisty Pelce Oldřicha s názvem Parašutisté v akci nebo od
parašutisty Čestmíra Šikoly, který za pomoci Jaroslav Pospíšila sepsal knihu CLAY-EVA
ve vzpomínkách radisty skupiny a spolupracovníků. V práci také byly zohledněny
příspěvky do časopisu Historie a vojenství od zpravodajce Oldřicha Tichého v článku
Z pamětí zpravodajce rozděleném na dvě části a také příspěvky od Václava Krupky
Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A.
8
1 Formování československého zahraničního odboje ve Velké
Británii
1.1 Československá zpravodajská služba
Československé vojenské zpravodajství se začalo budovat po první světové válce při

  1. oddělení hlavního štábu československé armády. Ve 20. letech se nejvíce
    soustřeďovalo na Horthyovské Maďarsko a na Rakousko. Pozornost na Německo
    zaměřilo až na počátku 30. let, a to zejména po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933,
    kdy zpravodajská služba začala sledovat německé zbrojení a válečné plány Německa.2
    Ve vedení vojenského zpravodajství působil plukovník František Dragáč, který na postu
    vydržel do roku 1936, pak ho ve funkci velitele vystřídal plukovník František Hájek,
    který v čele vojenského zpravodajství zůstal až do zřízení Protektorátu Čechy a
    Morava.3 Českoslovenští zpravodajci do vypuknutí druhé světové války nejvíce
    spolupracovali s francouzskou výzvědnou službou Service de Renseigment, spojovacím
    důstojníkem zajišťující spolupráci mezi francouzskou stranou a 2. oddělením
    československého hlavního štábu byl kapitán Henri Gouyou přezdívám jako „Šmidra“.
    4
    Československá strana navázala kontakty také s britskou službou Intelligence Servise
    (IS) a se sovětskou zpravodajskou službou. Základy pro spolupráci se SSSR byly
    položeny spojeneckou smlouvou z května 1935, výměna zpravodajských materiálů se
    prováděla přes československo-sovětskou agenturní ústřednu Vonapo zřízenou v Praze
    pod vedením majora Karla Palečka a majora Michaila Vasiljeviče Kuzněcova.5
    Nejvýznamnější osobou, která stála za tím, že se z československé zpravodajské
    služby stala organizace na vysoké úrovni, ceněnou i v zahraničí, byl plukovník
    generálního štábu František Moravec, velitel pátrací skupiny a zástupce přednosty
  2. oddělení. Narodil se 23. července 1895 v Čáslavi jako nejstarší z deseti dětí.6 Roku
    1913 maturoval na gymnázium s vyznamenáním a odešel studovat na Univerzitu
    Karlovu, první semestr studoval klasickou filologii, pak přešel na obor moderní
    filologie na filozofické fakultě.7 Na frontu byl povolán ve svých dvaceti letech dne
  3. března 1915, dne 13. ledna 1916 padl do ruského zajetí a stal se dobrovolníkem

2 KOUTEK, Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985, s. 11.
3 Tamtéž, s. 12.
4 TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce (II.). Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Františka
Moravce. In: Historie a vojenství 40, 1991, 1, s. 134.
5 KOUTEK, s. 20.
6 MORAVEC, František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 2002, s. 5.
7 HAMŠÍK, Dušan, PRAŽÁK, Jiří, Bomba pro Heydricha, Praha 1964, s. 82.
9
v srbských legiích.
8 Během války bojoval na srbské, rumunské, soluňské a italské
frontě. Do své rodné vlasti se navracel z Itálie již v hodnosti kapitána a ihned se zapojil
do bojů o hranice nově vzniklého Československa proti Maďarsku. Po jejich skončení
se rozhodl nepokračovat ve studiu na vysoké škole a zůstat ve vojenské službě. Byl
zařazen k 35. pěšímu pluku v Plzni, kde působil do roku 1930, mezitím stačil
vystudovat Vysokou školu válečnou, kterou absolvoval s vynikajícím prospěchem jako
první v ročníku.9 Roku 1930 odešel do Prahy k Zemskému vojenskému velitelství do

  1. oddělení zabývající se zpravodajstvím.10 Dne 30. září 1934 plk. gšt. František
    Moravec dostal rozkaz k přeložení ke 2. oddělení hlavního velitelství jako velitel pátrací
    skupiny, v této funkci setrval až do 14. března 1939.11 Pátrací skupina se dále štěpila na
    skupinu ofenzivní a obrannou. Ofenzivní sekce sloužila k získávání informací různého
    charakteru přes své vlastní vybudované agenturní sítě za pomoci svých agentů,
    informátorů či spolupracovníků. Naopak sekce obranná měla zabránit tomu, aby byla na
    území Československa vyvíjena jakákoli kontrašpionáž, čímž měla chránit armádu před
    pronikáním cizích zpravodajských agentů. Na rozdíl od sekce ofenzivní, která
    fungovala zejména v zahraničí, sekce obranná měla své zázemí doma
    v Československu, kde chránila vojenská tajemství státu, armády a válečného
    průmyslu.12 Kromě pátrací skupiny působila ve zpravodajském oddělení také skupina
    studijně plánovací. Obě skupiny spolu spolupracovaly, pátrací skupina předala získané
    informace studijní skupině, která vše prozkoumala, roztřídila a vyhodnotila, z čehož
    byly následně zpracovány studie a zpravodajské přehledy, které napomáhaly v práci pro
    další skupiny 2. oddělení hlavního štábu, a to skupinu šifrovací, hospodářskou či
    technickou.13
    Plk. gšt. František Moravec se své nové funkce chopil s velkou pílí a začal
    budovat z československé zpravodajské služby organizaci na vysoké úrovni s velkou
    prestiží. Českoslovenští zpravodajové byli velice vysoce hodnoceni v zahraničí, což
    v budoucnu napomohlo Eduardu Benešovi v budování československého exilu
    v Londýně a uznání československé vlády. Nově při 2. oddělení zřídil výzvědnou
    organizaci, která měla svou hlavní pražskou centrálu a čtyři zemské ústředny v Praze,

8
ŠOLC, Jiří, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle
archivních dokumentů, Praha 2007, s. 17.
9 Tamtéž, s. 9.
10 MORAVEC, s. 6.
11 ŠOLC, s. 46.
12 Tamtéž, s. 29–30.
13 Tamtéž, s. 31.
10
Brně, Bratislavě a Košicích.14 Pod výzvědnou organizaci dále spadaly předsunuté
agenturní ústředny (PAÚ) a zpravodajské orgány u velitelství sborů, divizí a pluků.15
V pátracím středisku v Praze (nazýváno jako APS I) se rozvíjela výzvědná činnost proti
Německu a Rakousku, ve špionáži jim napomáhalo pět předsunutých agenturních
ústředen.16
Plk. gšt. F. Moravcovi byl v březnu 1937 do kanceláře doporučen dopis
adresovaný přímo jemu do rukou. Autor psaní se podepsal jako Karl. Jednalo se o
nabídku spolupráce od německého agenta Paula Thümmela, pracovníka německé
vojenské špionáže (Abwehru) v Drážďanech, který po okupaci ČSR působil v Praze
jako rezident německé vojenské výzvědné služby pro Československo, Rakousko a
Balkán.17 Františka Moravce nabídka velice zaujala a i přes nesouhlas některých svých
spolupracovníků se rozhodl k osobní schůzce za podmínek stanovených v dopise.
Jednou z nejhlavnějších podmínek bylo, že Moravec na schůzku dorazí sám a
s kufříkem peněz, za které Karl sliboval předání prvních informací pro zpravodajce.
Schůze proběhla 4. dubna 1937, kde Paul Thümmel předal Moravcovi návrh plánu na
německé rozložení vojsk v českém pohraničí. Jejich spolupráce se rozjela naplno, což
stálo zpravodajskou síť velké množství peněz, které ovšem Moravec neváhal investovat.
V červenci 1937 Thümmel podepsal závazek o spolupráci, oficiálně tím vstoupil do
služeb zpravodajské služby, které ho zaevidovala pod označením agent A 54.18
Vzájemná spolupráce s agentem A 54 trvala do Thümmelova zatčení gestapem dne

  1. března 1942.19
    Po podepsání Mnichovské dohody se německé gestapo zaměřilo na absolutní
    rozložení československého vojenského zpravodajského aparátu, zakázalo vyvíjet
    agenturní činnost proti Německu, generálové a vysocí důstojníci, u kterých se prokázalo
    sebemenší spojení s angažovaností proti Německu, byli propuštěni. Plk. gšt. František
    Moravec nerespektoval směrnice dané německým diktátem a začal tajně organizovat
    přeložení zpravodajského aparátu do ciziny. Již na podzim roku 1938 ho navštívil
    britský vyslanec a styčný důstojník britské Intelligence Service (IS) major Harold

14 KOUTEK, s. 12.
15 ŠOLC, s. 34.
16 Tamtéž.
17 HAMŠÍK, PRAŽÁK, s. 87.
18 PACNER, Karel, Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých
výzvědných služeb 1914–1989. Díl II. 1939–1945, Praha 2002, s. 15.
19 KOUTEK, s. 158.
11
Gibson s nabídkou, že by mohl zajistit odvoz vybraných zpravodajců do Londýna.20
Moravec se rozhodl zatím vyčkat, i když si uvědomoval, že přijde den, kdy se Německo
rozhodne obsadit i zbylé území Československa. Na počátku března 1939 dostala
zpravodajská služba informaci od agenta A 54, že očekávaná okupace českých zemí
proběhne v nejbližších dnech. Moravec se s Thümmelem sešel při osobní schůzce

  1. března 1939, při které mu agent předal plán okupace Československa provedený
    čtyřmi armádními skupinami a plán na vytvoření nezávislého Slovenska, mimo jiné zde
    byla zmínka o tom, že se neočekává odpor ze strany československé armády a nacházel
    se zde i rozkaz k zatčení československých zpravodajských důstojníků. Paul Thümmel
    se také sešel s mjr. gšt. Emilem Strankmüllerem na nádraží v Turnově, kde mu sdělil
    přesné datum okupace, tedy 15. březen 1939.
    21 Moravec se společně se Strankmüllerem
    vydal informovat představitele československé vlády. Předseda vlády Rudolf Beran,
    generálové Jan Syrový a Alois Eliáš společně s ministry Františkem Chvalkovským a
    Jiřím Havelkou odbyli oba muže s tvrzením, že se jedná o nepravdivé informace.22
    František Moravec se rozhodl jednat na vlastní pěst a začal plánovat operaci
    Transfer. Dne 11. března 1939 proběhla schůzka Moravce, Strankmüllera a styčného
    důstojníka britské MI6 v Praze majora Gibsona ve vile Karla Palečka ve Strešovicích.23
    Britský důstojník na společném jednání zopakoval přání Londýna, aby československá
    zpravodajská služba fungovala nadále v Londýně, kde se stanoví podmínky pro další
    spolupráci proti Německu. Přednosta vojenské zpravodajské služby neváhal a nabídku
    přijal a vydal se na základnu roztřídit zpravodajský materiál. Nechtěl nechat gestapu
    k dispozici žádné důležité archivní spisy. Některé složky se rozhodl spálit a ty
    nejdůležitější personální spisy včetně tajného archivu zpravodajského odboru uložil do
    krabic, které byly 13. března 1939 odvezeny na britské vyslanectví.24 O jejich přepravu
    do Londýna se měl postarat mjr. Gibson. Mjr. Gibson plk. Moravcovi sdělil, že pro
    jejich přepravu opatřil letoun s kapacitou dvanácti míst. Plukovník sestavil seznam
    dvanácti důstojníků, které chtěl mít po svém boku při odletu do exilu. Major Gibson
    počítal s tím, že Moravec určí pouze osm důstojníků a zbylá čtyři místa zaujme jeho

20 MATÚŠŮ, Marie, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava československých
parašutistů za druhé světové války, Praha 2005, s. 43.
21 ŠOLC, s. 60.
22 KOUTEK, s. 26.
23 ŠOLC, s. 62.
24 ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Operace Perun, Praha 1991, s. 10.
12
manželka Vlasta Moravcová společně s dcerami Hanou a Taťánou.
25 Moravec se však
rozhodl ponechat rodinu v Československu s tím, že jejich přemístění se začne plánovat
hned po přistání v Londýně. Letoun nizozemských aerolinií se vznesl z letiště Ruzyně
dne 14. března 1939 v odpoledních hodinách.
26 Do letedla nastoupilo jedenáct
důstojníků ve složení: přednost zpravodajského oddělení plk. gšt. František Moravec,
zástupce přednosty pplk. gšt. Oldřich Tichý, správce finančních fondů škpt. Jaroslav
Tauer, vedoucí ofenzivního zpravodajství mjr. gšt. Emil Strankmüller, vedoucí skupiny
kontrašpionáže československé armády mjr. Josef Bartík, odborník na kontrašpionáž a
zpravodajskou obranu škpt. František Fořt, zpravodajský důstojník škpt. Václav Sláma,
specialista na šifrování a kódování zpráv škpt. František Fryč, vedoucí studijní skupiny
a odborník na německou armádu škpt. Vladimír Cigna, odborník na řízení agentury,
znalec ve spojení a ve výrobě falešných dokladů mjr. Karel Paleček a odborník na
německou armádu, šifry a kódy mjr. Alois Frank.27 Dvanáctý vybraný důstojník mjr.
Bohumil Dítě do letadla nenastoupil, jelikož se nestihl vrátit ze služební cesty ze
Slovenska.28 V tomto seskupení chyběl Ing. Jan Budík, jakožto jediný rádiový odborník
zpravodajského oddělení generálního štábu, který emigraci do Londýna odmítl
z rodinných důvodů.29 Skupina zpravodajských důstojníků byla po celou dobu války
známá pod označením „Moravcova jedenáctka“.
Přistání na letišti Croydon nedaleko Londýna doprovázela řada novinářů
z britských novin a časopisů, kteří nadšeně očekávali přílet prvních československých
exilových představitelů. Za britské úřady důstojníky uvítal plukovník Frederick
Beaumont Nesbit, který měl za úkol zajistit jejich přepravu do hotelu Groswenor, kde se
všichni důstojníci do návštěvní knihy podepsali pod svými nově nabytými falešnými
totožnostmi, pro příklad František Moravec se zapsal jako Josef Musil, Karel Paleček
jako Karl Pavlovski, Emil Strankmüller jako Emil Fejzal.30 Ještě ve stejný den přistání
se Moravec sešel s velitelem britské SIS s brig. gen. Sirem Stewartem Menziesem, který
se zdráhal domlouvat podmínky budoucí vzájemné spolupráce bez přítomnosti mjr.
Gibsona, který se po dopravení československých důstojníky vydal zpět do Prahy

25 ŠOLC, Po boku, s. 19.
26 TICHÝ, Oldřich, Z paměti zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Františka
Moravce. In: Historie a vojenství 39, 1990, 4, s. 130.
27 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 10–11.
28 KOUTEK, s. 26.
29 PLZÁK, Josef, Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí LIBUŠE. In: ŠUSTEK, Vojtěch (ed.),
Operace SILVER A, Praha 2010, s. 292.
30 ŠOLC, Po boku, s. 71.
13
zajistit převoz zpravodajského materiálu. Spolupráce tedy mohla začít naplno až po jeho
návratu do Londýna 5. dubna 1939.31 Prvním bodem společného jednání byla dohoda,
že se v rámci československé zpravodajské služby zřídí na území spojenců ústředny,
kam plk. gšt. Moravec pošle své muže. Ve Francii se zřídila ústředna KAREL, kam se

  1. května 1939 přesunul mjr. Karel Paleček společně s pplk. gšt. Oldřichem Tichým a
    škpt. Františkem Fryčem.
    32 K prvnímu radiovému spojení mezi Paříží a Londýnem
    došlo 15. září 1939, jako radiotelegrafisté v Paříži postupně působili rtm. Karel Barva,
    rtm. Vilém Marek, voj. František Malý a rt. Václav Modrák.33 Ústředna fungovala až do
    porážky Francie, po její kapitulaci se zpravodajci navrátili zpět do Londýna.
    Zpravodajskou ústřednu LIBUŠE odjel do Nizozemska vést plk. František Hájek, který
    nebyl součástí Moravcovy jedenáctky a do Londýna emigroval z obsazeného
    Československa vlastní cestou.
    34 Pod krycím jménem Charles Simpson odcestoval do
    Švýcarska mjr. Karel Sedláček, aby se ujal řízení ústředny KAZI sídlící v Curychu.
    35
    Ústředna KAZI si udržela významnou funkci po celou dobu války, mimo jiné
    zprostředkovávala spojení mezi Londýnem a Slovenskem. V Londýně se mezitím plk.
    Moravec soustředil na navazování kontaktů se zpravodajskými službami v západních
    zemích a na vybudování spojení s domovem. Ke zdárnému ukončení operace Tranfer
    došlo poté, co kapitán Alois Čáslavka přepravil rodiny důstojníků do Londýna,
    Moravcova rodina přešla hranice 30. června 1939.36
    1.2 Českoslovenští vojáci v zahraničí
    Po 15. březnu 1939 se na západě začal utvářet zahraniční odboj, reprezentovaný
    Eduardem Benešem, v téže době se stále nacházející v Chicagu. Po příjezdu
    zpravodajských důstojníků napsal František Moravec Benešovi dopis, že se
    zpravodajská skupina přesunula do Londýna a je zde plně připravena dát se do jeho
    služeb. Beneš odešel do exilu na konci října 1938, a to jako soukromá osoba. Jako
    politický reprezentant vystoupil poprvé od Mnichova dne 16. března 1939, kdy zaslal
    protestní nótu proti zabrání ČSR americkému prezidentovi Theodorovi Rooseveltovi,
    francouzskému ministerskému předsedovi Édouardovi Daladierovi, předsedovi britské
    vlády Nevillu Chamberlainovi a sovětskému lidovému komisaři pro zahraniční věci

31 Tamtéž, s. 72–73.
32 ŠOLC, Jiří, Generál parašutistů. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4, s. 159.
33 HANÁK, Vítězslav, Vojenská rádiová ústředna. In: Historie a vojenství 46, 1997, 1, s. 93–95.
34 ŠOLC, Po boku, s. 73.
35 KOUTEK, s. 41.
36 MORAVEC, s. 217.
14
Maximu M. Litvinovovi.37 Benešovo postavení nebylo zpočátku nijak jednoduché,
Západ ho považoval za soukromou osobu a západní spojenci fakticky uznávali jen
vyslance, kteří po obsazení Československa v březnu 1939 neodevzdali své úřady do
rukou nacistů. Ve Velké Británii se svého úřadu nevzdal Jan Masaryk, ve Francii Štefan
Osuský, v SSSR Zdeněk Fierlinger a v USA Václav Urban.38 Po svém návratu do Velké
Británie 18. července 1939 musel Eduard Beneš slíbit britské vládě, že se nebude nijak
politicky angažovat a ani vystupovat na veřejnosti jako politická osoba.39 Usadil se ve
vile svého synovce v Puttney, odkud navázal styk s Františkem Moravcem, se kterým
zahájil úzkou spolupráci pro dosáhnutí uznání československé vlády v exilu a uznání
Československa v předmnichovské době.
Emigrace československého obyvatelstva mířící především do Anglie a Francie
započala po podepsání Mnichovské dohody na sklonku září 1938. Po utvoření
Protektorátu Čechy a Morava se emigrace ještě více zvýšila. Za hranice se uchylovala
inteligence, politické osobnosti a především demobilizovaní vojáci. Nejčastější cestou
při přechodu byly hranice s Polskem, kde se začala utvářet československá armáda.
V Krakově se 30. dubna 1939 za účasti československého konzulátu vytvořila
Zahraniční vojenská skupina Československa, která se v červnu téhož roku přesunula do
Malých Bronowicích.40 Ovšem jen malá část československých vojáků setrvala
v Polsku až do vypuknutí druhé světové války, většina z nich se rozhodla přijmout
pětiletý závazek vstupu do Cizinecké legie ve Francii. Šest lodních transportů přesunulo
od 22. května 1939 do 21. srpna 1939 dohromady 1200 vojáků z Polska do Francie.41
Vojáci do Cizinecké legie vstupovali o hodnost nižší, než byla jejich současná hodnost a
jejich základnou se stala pevnost Fort St. Jean, kde si každý voják při vstupu bránou
přečetl: „Legionáři, jste muži, abyste umírali. A já vás posílám tam, kde se umírá.“42
Zbytek vojáků v Polsku se zformoval do České a slovenské legie utvořenou dekretem
polského prezidenta Ignácyho Moścického z 3. září 1939, do čela legionu se postavil
pplk. Ludvík Svoboda.43

37 BROD, Toman, ČEJKA, Eduard, Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na
Západě v letech druhé světové války, Praha 1965, s. 27.
38 Tamtéž.
39 MORAVEC, s. 192.
40 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 26.
41 BROD, ČEJKA, s. 41; ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 98.
42 SOUČEK, Josef, Na francouzské frontě. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách.
Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 46.
43 BROD, ČEJKA, s. 60.
15
Ve Francii působil vyslanec Štefan Osucký, který s francouzskou vládou
vyjednával utvoření československé armády. Byl velkým soupeřem pro Edvarda
Beneše. Oba dva stáli o postavení ústřední postavy československého odboje, přičemž
Osuský se snažil o vytvoření jeho základů a československé exilové vlády v Paříži,
Beneš naopak požadoval, aby se centrem odboje i vlády stal Londýn. Vyslanec Osuský
také nesdílel Benešův názor, že by mělo být Československo po válce obnoveno
v podobě první republiky, přikláněl se k samostatnosti Slovenska. Dne 15. ledna 1940
se ve Francii vytvořila první československá divize, pro kterou se zřídil tábor v Agde
nedaleko přístavu Marseille, který předtím sloužil jako útočiště pro uprchlíky ze
španělské občanské války.44 Štefan Osuský na půdě francouzské vlády dosáhl utvoření
Československého národního výboru, který oficiálně vznikl 17. října 1939 v Paříži,
v jehož prohlášení stálo, že se výbor ujímá řízení ve všech věcích československých až
do konce války.45 Po pádu Francie a podepsání francouzské kapitulace 22. června 1940
v železničním voze v Compiégne se československý exil zcela přesunul do Velké
Británie a Československý národní výbor zanikl.
46 Vojáci byli na žádost Edvarda
Beneše přesunuti na evakuačních lodích do VB a tábor pro československé vojáky
v Agde se 20. srpna 1940 uzavřel.
47
Českoslovenští vojáci byli po připlutí z Francie soustřeďováni do tábora
v zámeckém parku v Cholmondeley u Chesteru.48 V táboře se soustředilo velké
množství vojáků s různými politickými názory, mimo jiné se zde nacházeli i
interbrigadisté ze španělské občanské války. Situace v táboře vyústila do vyvolané
vzpoury v čele s komunistickými vojáky, kteří vytvořili jádro opozice vůči
československé prozatímní vládě. Vzbouřenci byli z tábora internováni a přesunuti do
tábora v Yourku, kde pod donucením podepsali závazek stát se součástí britských
vojenských pracovních oddílů, do tzv. Military Auxiliary Pionner Corps, kam se
zařadilo na 460 československých vojáků.49 Z ostatních vojáků v táboře Cholmondeley,
loajálních vůči československé exilové vládě, se 12. srpna 1940 vytvořila První
československá smíšená brigáda (v červenci 1941 přejmenována na První

44 HANÁK, Vítězslav, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem 2002, s. 16.
45 OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie československé politiky
1939–1943. Svazek I. Vztahy mezinárodní diplomacie k politice československé emigrace na západě,
Praha 1966, s. 47.
46 SOUČEK, s. 50.
47 OSTRÝ, František, Přes hory a vody. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci
ve II. světové válce, Praha 2001, s. 39.
48 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
49 BROD, ČEJKA, s. 178.
16
československou samostatnou brigádu), která ve svých počátcích čítala celkem 3276
mužů, jejich velitelem byl divizní generál Bedřich Neumann.50 Českoslovenští vojáci se
ve Velké Británii vyznamenali také jako letci, 12. července 1940 se zřídila první
československá letecká jednotka na území Velké Británie, 310. stíhací peruť, jejím
velitel se stal major Alexander Hess.51 V následujících obdobích došlo ještě k vytvoření

  1. československé stíhací peruti, 311. československé bombardovací peruti a
  2. československé stíhací peruti.
    Po pádu Francie a po nastoupení Winstona Churchilla do čela britské vlády se
    Benešovo postavení v exilu zlepšilo, od dubna 1940 požadoval uznání československé
    vlády na území Velké Británie, vyhověno mu bylo 21. července 1940, kdy se utvořila
    československá prozatímní vláda.52 Předsedou prozatímní vlády se stal msgre. Jan
    Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk, ministrem národní obrany generál Sergěj
    Ingr.53 Ve stejný den vznikla i Státní rada jako poradní sbor a pomocný kontrolní orgán
    sloužící prezidentu Benešovi. Tento úspěch měl za následek i to, že se do
    československého vojska hrnuli další dobrovolníci, k 31. prosinci 1940 čítal pozemní
    stav jednotek v táboře Leamington, kam se vojáci na podzim 1940 přesunuli z tábora
    Choldondeley, na 3301 osob.54 Dalšího úspěchu se československý exil dočkal
  3. října 1940, kdy byla uzavřena dohoda mezi britskou vládou a československou
    prozatímní vládou o právním a organizačním základu československých ozbrojených sil
    ve Velké Británii.55 Dohoda stanovila, že pozemní jednotky vytvoří samostatný
    jednotný celek v čele s československými důstojníky a budou spadat pod pravomoc
    nově se utvářejícího ministerstva národní obrany v Londýně, ovšem operačně zůstanou
    stále podřízeny britskému velitelství.56 Součástí dohody bylo také včlenění našich letců
    do Royal Air Force (RAF).
    1.3 Vznik SOE a Zvláštní skupiny D
    Správa pro zvláštní operace (Special Operations Executive) vznikla v červenci 1940
    v Dolní sněmovně na popud britského premiéra Winstona Churchilla a jeho projektu
    „Podpalte Evropu“. Právě Československo se mělo stát jednou ze zápalek pro svůj

50 BROD, ČEJKA, s. 180; HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
51 BROD, ČEJKA, s. 186.
52 MATÚŠŮ, s. 48.
53 OTÁHALOVÁ, ČERVINKOVÁ, s. 121.
54 BROD, ČEJKA, s. 273.
55 Tamtéž, s. 222.
56 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 17.
17
průmyslový potenciál a dopravní síť. Organizace měla narušovat nepřátelské plány a
zázemí formou vyvolání neklidu, způsobením škod, narušováním výroby a dopravy,
měla škodit v týlu nepřítele svou zpravodajskou, sabotážní a diverzní činností včetně
řízeného bombardování, podněcováním stávek či povstáním. V konečné fázi války se
počítalo s tím, že se stane hlavní organizací napomáhající vedení partyzánských válek
v okupovaných zemích. Dokument zakládající novou organizaci byl vypracován
bývalým ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem 19. července 1940, jednalo
se o jeho poslední politický čin, několik dní poté se Chamberlain kvůli svému
zdravotnímu stavu zcela stáhl z aktivní politiky a následně 9. listopadu 1940 zemřel.57
Neville Chamberlain v zakládající listině pojmenoval nově se utvářející instituci jako
Special Operations Exucitive (SOE) a definoval ji jako organizaci pro koordinaci
veškerých akcí namířených proti nepříteli v zahraničí.58 Válečný kabinet zakládající
dokument i budoucí název organizace schválil 22. července 1940.59 Sídlem Správy pro
zvláštní operace se stala budova na Baker Street 64 přímo v centru Londýna, při
postupném rozrůstání organizace se pronajímaly další budovy v blízkosti Baker Street,
dešifrovací a spojovací oddělení mělo své vlastní prostory v budově Michael House,
kterou jim pronajímala firma Mark & Spencer.60 K nastěhování do budovy Baker Street
64 došlo 31. října 1940.61 Nově vzniklá organizace spadala pod vedení ministra pro
vedení hospodářské války Hugha Daltona, který pověřil vedením SOE sira Franka
Nelsona.62 Postupně Nelsona ve velení vystřídali sir Charles Hambro a generál Colin
McVean Gubbins.63 Poslední jmenovaný se velení zhostil se ctí, jednalo se o velice
uznávaného muže, kterého si cenili za své originální myšlení a za svou odvahu, mimo
jiné mluvil plynně francouzsky a německy a byl autorem dvou příruček přeložených do
šestnácti jazyků Umění záškodnické války a Příručka pro vůdce, jejichž autorská práva
vlastnil stát a během války je zdarma rozesílal po celé Evropě a jihovýchodní Asii.
64
V únoru 1942 ministr Hugh Dalton odešel ze svého dosavadního postu, aby se stal
ministrem obchodu, v jeho funkci ministra pro vedení hospodářské války a ve

57 FOOT, Michael, Richard, Daniell, S. O. E. Sbor pro speciální operace. Stručná historie Útvaru
zvláštních operací 1940–1946, Brno 1997, s. 32.
58 Tamtéž, s. 33.
59 KOPEČNÝ, Petr, Pozor, parašutisté! Vznik, vývoj a použití leteckých výsadků za 2. světové války,
Praha 1993, s. 82.
60 WILKINSON, Peter, Foreign Fields. The Story of an SOE Operative, London 2002, s. 106.
61 FOOT, s. 35.
62 MATÚŠŮ, s. 32.
63 FOOT, s. 48.
64 MATÚŠŮ, s. 57.
18
spravování SOE ho nahradil Roundell C. Palmer známý jako lord Selborne, jehož
dědečkem byl lord Salisbury.65
SOE byla vybudována na základech několika britských organizací. V roce 1939
vzniklo v rámci ministerstva zahraničí oddělení Electra House (EH), v jejímž čele
stanul sir Campbell Stuart.66 Zaměřovalo se na propagandu jako na novou zbraň proti
nepříteli, EH tak vytvořila základy pro tzv. černou propagandu. V květnu 1938 se
zřídilo oddělení General Staff Research, označené jako GS/R, později známé jako
Military Intelligence Research (MIR), jehož významnou osobou byl major Collin
McVean Gubbins.67 Dalším inspirátorem pro nově vzniklou organizaci se stala britská
tajná služba Secret Intelligence Servise (SIS), jindy známá také jako Military
Intelligence (MI6), která vznikla roku 1909 a od roku 1921 spadala pod kontrolu
ministerstva zahraničí.68 Roku 1938 rozhodl šéf SIS admirál Hugh Sinclair o zřízení
nového oddělení, tzv. Sekce D v čele s majorem Lawrencem S. Grandem, která se měla
zabývat zmapováním vhodných území pro sabotáže na území Německa, vyvoláním
nepokojů a jiných dalších možností k nápomoci oslabení nepřítele, nevyjímaje
špionážní činnosti.
69 Dne 16. srpna 1940 ministr zahraničí lord Halifax předal celou
sekci D do správy SOE.70 SOE se ve svých počátcích členila na tři oddělení, SO 1
starající se o propagandu (do tohoto oddělení se včlenila organizace EH), SO 2 pečující
o řízení a zabezpečení naplánovaných operací a SO 3, která dané operace plánovala.
V srpnu 1941 bylo oddělení SO1 vyňato ze SOE a vytvořila se z něj samostatná
organizace Political Warfare Executive (Výbor pro politické vedení války) zaměřená na
diverzní propagandu proti německé armádě a oddělení SO 3 zcela zaniklo.71 Konečná
podoba SOE tak vznikla ze sekce D, z organizace SIS, MIR a oddělení SO2.
Pro spolupráci SOE se zahraničním odbojem se vytvořily jednotlivé sekce podle
lokalit, kde budou v rámci společné dohody uskutečněny diverzní a sabotážní akce.
Vznikla tak sekce středoevropská, balkánská, středozemní, západoevropská a sekce pro
Dálný východ.
72 V rámci těchto sekcí vznikaly ještě další podskupiny nazývající se

65 FOOT, s. 47.
66 MATÚŠŮ, s. 26.
67 ŠOLC, Podpalte Československo! Operace, s. 21.
68 FOOT, s. 17.
69 Tamtéž.
70 MATÚŠŮ, s. 32.
71 FOOT, s. 39.
72 ŠOLC, Jiří, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války,
Praha 1990, s. 36.
19
národní sekce specializované na jednu určitou zem. SOE navázala styky s exilovými
vládami z Norska, Nizozemska, Jugoslávie, Řecka, Polska, Belgie, Lucemburska,
nevynechala ani organizaci Svobodná Francie vedenou generálem Charlesem de
Gaullem.73 Každý velitel jednotlivých národních sekcí měl dokonale znát danou zemi a
měl plynule mluvit jazykem dané země, také měl znát historii a tradice a měl mít v zemi
své kontakty. Většinou se každá sekce mohla opírat jen o jednoho takového odborníka,
zdali vůbec nějakého. Pracovníci jednotlivých sekcí se skládali převážně z emigrace.
Československo svou vlastní národní sekci nemělo, spadalo do středoevropské skupiny.
ČSR měl v organizaci SOE na starost pplk. Peter Wilkinson znalý českého jazyka.74
Roku 1943 byl Wilkinson převelen na Blízký Východ a československou sekci po něm
převzal Alfghar Hesketh-Prichard.75
SOE se rozhodla navázat styky s československou zpravodajskou službou
v Londýně, aby se mohla zapojit do programu tzv. „neregulérní války“, tj. narušování
nepřátelského území pro způsobení škody a narušování výroby a dopravy. Konkrétně
navázala spojení s nově vzniklým II. oddělením Ministerstva národní obrany (MNO)
vedený Františkem Moravcem. Nadšený stoupenec československého zahraničního
odboje a zástupce ministerstva zahraničí Robert Bruce Lockhart v dopise pro
H. Daltona napsal, že „český odboj je nejimpozantnější záškodnické hnutí, které máme
v současné Evropě k dispozici“.
76 Zpočátku fungovala spolupráce československé
zpravodajské služby a britského vedení na základě výměny informací. Plukovník
Moravec nebyl na Britech nijak finančně závislý, zpravodajská skupina si s sebou
přivezla 200 000 německých a 100 000 nizozemských guldenů a měla dohromady
v přepočtu 22 milionu korun československých korun uložených v bankách ve
Stockholmu, Haagu, Bernu a Paříži.
77 I díky své finanční nezávislosti byla zpravodajská
skupina brána za samostatnou složku odboje, která jako jedna z mála organizací měla
po celou dobu války privilegium používat své vlastní kódy a šifry při spojení
s domovem.78 Zpočátku se Moravcova jedenáctka nazývala jako Zvláštní vojenská
skupina, po oficiálním vytvoření československé vlády v červenci 1940 vzniklo

73 SLÁDEK, Oldřich, Přicházeli z nebes, Praha 1993, s. 11.
74 WILKINSON, s. 104.
75 Tamtéž, s. 125.
76 MACDONALD, Callum, Úder z Londýna, Praha 1997, s. 97.
77 PACNER, s. 71; KORDINA, Zdeněk, Začátky ve Francii, In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 26.
78 MATÚŠŮ, s. 45.
20
Ministerstvo národní obrany (MNO) v čele s generálem Sergějem Ingrem.
79 MNO bylo
rozděleno do čtyř odborů: I. odbor politicko-právní, II. odbor zpravodajský, III. odbor
letecký a IV. odbor materiální, vedle nich od 15. ledna 1943 samostatně fungoval Štáb
pro vybudování branné moci (ŠVBM) v čele s brig. gen. Bedřichem Neumannem, který
měl na starost přípravu povstání na československém území.80 Do 16. června 1941 se
zpravodajská skupina označovala jako Zvláštní skupina plk. Moravce a byla součástí
I. odboru MNO, v létě 1941 se pro zpravodajství utvořil samostatný II. odbor
(zpravodajský) v čele s Františkem Moravcem, který si jako sídlo II. odboru MNO
vybral první poschodí budovy v Porchester Gate na Bayswater Road v Londýně, kde si
pro sebe zřídil i malý byt jako místo pro přespání přes pracovní týden.
81 Moravcova
rodina společně s rodinami Oldřicha Tichého a Emila Strankmüllera bydlela v zámečku
Addington House v hrabství Buckinghamshire, kam Moravec za rodinou dojížděl jen o
víkendech.82
Nově zřízený II. odbor při MNO měl za úkol zajišťovat styk s domovem,
šifrovat a dešifrovat přijaté či odeslané zprávy, u kterých měl následně učinit jejich
rozbor, zaevidování, a roztřídění dle důležitosti a zpravovat je do zpravodajských
přehledů.
83 Dělil se na 1. oddělení ofenzivního zpravodajství a na 2. oddělení
defenzivního zpravodajství, samostatnou složku tvořila Vojenská radiová ústředna
(VRÚ), která vznikla 1. září 1939 se sídlem na West Dulwich na Rosendale Road.84
Ofenzivní zpravodajství po celou dobu války vedl Emil Strankmüller.85 Oddělení
ofenzivního zpravodajství se ještě členilo do dalších sekcí. Jednalo se o Zpravodajskou
skupinu A, Studijní skupinu B, Šifrovací skupinu C a Zvláštní skupinu D.86
Zpravodajskou skupinu A vedl major František Fryč, který společně se svými
spolupracovníky zajišťoval výzvědnou činnost proti Německu, shromažďoval o něm
všechny dostupné informace, které se zaevidovaly, roztřídily a předaly Studijní skupině

79 KOUTEK, s. 33.
80 ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a domácího
odboje (1939–1945), Praha 2005, s. 293.
81 Tamtéž.
82 ŠOLC, Po boku, s. 173.
83 Sborník důvěrných výnosů a nařízení Ministerstva národní obrany ze 7. června 1941, Vojenský
historický archiv (dále jen VHA), signatura (dále jen sign.) 20 – 20 – 1/ 27–278.
84 HANÁK, Vojenská, s. 100.
85 ŠOLC, Jiří, Nikdo nás nezastaví, Praha 1992, s. 21.
86 ŠOLC, Jiří, A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii, Praha
1993, s. 29.
21
B, která je vyhodnotila a seskupila do zpravodajských přehledů, analýz či studií.87
V čele stáli major Alfred Ressel a major Vladimír Cigna.88 Šifrovací skupina C
zprostředkovávala spojení zpravodajských oddělení s agenturní sítí v zahraničí a
zajišťovala přepisy šifrovaných zpráv přijaté z domova, mimo jiné i sama šifrovala
zprávy určené k poslání do obsazeného Československa. Zprávy se převáděly pomocí
tzv. šifrovacích klíčů, které nejčastěji sestavoval major František Fryč ze zpravodajské
skupiny A nebo hlavní šifrant nadporučík Václav Knotek.
89 Zpočátku stál v čele
šifrovací skupiny major Karel Paleček, po jeho převelení 2. července 1942 ke Zvláštní
skupině D se do čela skupiny postupně postavili major Alois Frank a major Matěj
Solanský.90
Nejvíce zajímavou skupinou 1. oddělení ofenzivního zpravodajství byla Zvláštní
skupina D, která vznikla na základě rozhodnutí, že se do okupovaných zemí budou
vysílat vycvičení vojáci pro zvláštní operace. Skupina se dělila do sekce velitelské,
výcvikové a týlové.91 Velitelské sekci připadl úkol v náboru dobrovolníků, jejich výběru
do výcviku, zajištění jejich výcviku a dohled nad plynulou spoluprácí s organizacemi
SOE a SIS. Nudnější část jejich práce pokrývala nezbytná administrativa, která se
zajišťovala ze sídla velitelské sekce na Porchester Gate na Bayswater Road v bytě číslo
11/1 v Londýně, kde byla přímo podřízena přednostovi zpravodajského oddělení II.
odboru MNO Františku Moravcovi.92 S velitelskou sekcí jsou spjata jména mjr. Karel
Paleček a škpt. gšt. Jaroslav Šustr, jejich pomocníci se v budoucnu stali již vycvičení
parašutisté por. Gustav Loquens a npor. Rudolf Krzák.93 Sekce výcviková zodpovídala
za samostatný výcvik a za dodržování výcvikového programu ve výcvikových
střediscích Special Training School (STS) zřízených SOE převážně z pronajatých či
zakoupených zámečků, farem a sídel v odlehlých částech anglického a skotského
venkova.
94 S výcvikem československých parašutistů byla nejvíce spjata STS 2
v Bellasis u Dorkingu, v druhé fázi výcviku se jednalo o STS 46 v Chicheley Hall a
v posledních fázích výcviku o STS 1 v Brockhallu u Northamptonu.95 Důstojníci, kteří
výcvik vedli, se sami museli daného výcviku zúčastnit. Nejvýznamnějšími instruktory

87 MATÚŠŮ, s. 49.
88 Tamtéž.
89 ŠOLC, Po boku, s. 167.
90 MATÚŠŮ, s. 49; ŠOLC, Generál, s. 159.
91 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 29.
92 Organizace a rozdělení povinností v ofenzivním oddělení II. odboru, VHA, sign. 20 – 20 – 1/92.
93 ŠOLC, Červené barety, Praha 1998, s. 34.
94 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 36.
95 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 31.
22
ve velitelské sekci byli npor. Rudolf Hrubec, npor. Rudolf Pernický, npor. Josef Süsser,
npor. Oldřich Talášek a npor. Zdeněk Gold.96 Sekce týlová měla za úkol zajistit výcvik
po stránce technické a materiální, starala se tedy o potřebný materiál a vybavení pro
parašutisty, starala se o jejich výzbroj, výstroj, ale i o jejich stravování a ubytování.
Mimo jiné uschovávala věci parašutistů po jejich odletu do akce. Ve směru materiálního
a technického vybavení byla Zvláštní skupina D zcela závislá na dodávkách od britské
SOE. Až do roku 1943 neměla týlová sekce svou vlastní budovu, přemísťovala se
společně se skupinou parašutistů po objektech STS, pak se jejím trvalým sídlem stala
budova na Stanhope Terrace 8 v Londýně.97 V týlové sekci působil četař Vladimír
Maděra, který se staral o obleky parašutistů a pořizoval snímky parašutistů těsně před
odletem do operace u cihlové zdi na dvoře budovy Porchester Gate.98
Zvláštní skupina D po celou dobu války cvičila a školila vybrané jednotlivce
vyslané se zvláštními úkoly do okupovaných zemí. Měla na starosti jejich výcvik, jejich
výzbroj i výstroj, nesměla opomenout ani udržování jejich vysoké morálky. Své úkoly
plnila až do nastoupení vycvičených parašutistů do letadla, poté si je převzala
Zpravodajská skupina A při 1. oddělení ofenzivního zpravodajství, která řídila jejich
činnost na okupovaném území.99 Zvláštní skupina D byla zlikvidována ještě před
samotným koncem války 27. března 1945.
100

96 ŠOLC, Červené barety, s. 34.
97 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 34.
98 ČVANČARA, Jaroslav, Akce atentát, Praha 1991, s. 61.
99 ŠOLC, Po boku, s. 168.
100 MATÚŠŮ, s. 55.
23
2 Výcvik československých parašutistů
2.1 Výcvikový program a nábor prvních dobrovolníků
V rámci československé armády se roku 1938 objevila snaha o zorganizování výcviku
letecké pěchoty, 17. června 1938 byl vypracován projekt od III. odboru (leteckého)
Hlavního štábu československé armády pro výcvik jedné čety parašutistů.101 Nábor
dobrovolníků začal 19. listopadu 1938, kdy hlavní štáb vydal výnos o zorganizování
výcviku letecké pěchoty, přihlásilo se na 20 dobrovolníků, mezi nimiž se vyskytovali i
Jaroslav Šustr, Gustav Locquens a jiní, kteří hráli v budoucnu významnou roli v úloze
parašutistů vysílaných ze západu.102 První pokus o vybudování letecké jednotky neuspěl
kvůli Mnichovu a výnos o výcviku parašutistů byl 23. února 1939 zrušen.103 Nový
pokus nastal až za druhé světové války s výcvikem parašutistů pod patronací Zvláštní
skupiny D za spolupráce SOE a SIS.
Nábor dobrovolníků měla za úkol velitelská sekce Zvláštní skupiny D, kdy na
počátku vytváření výcvikového programu stál Karel Paleček, od dubna 1941 do
července 1942 ho vystřídal Jaroslav Šustr, poté se opět do čela velitelské sekce vrátil.104
Velitelská sekce neměla za úkol jen výběr vhodných osob do programu, ale také
zajištění výcviku a vytváření výcvikových osnov podle zaměření daného úkolu.
Nezbytnou a jistě i více nudnější součástí bylo zajištění výcviku po administrativní
stránce. Určený program se předal do rukou výcvikové sekce, ve které zastával důležité
postavení Rudolf Hrubec, který se původně hlásil k letectvu, ale kvůli špatnému zraku
nebyl přijat, namísto toho se pro svou dovednost v seskocích padákem Zvláštní
skupinou D dostal do výcvikové sekce jako instruktor v seskoku padákem.105 Po jeho
smrti se do čela sekce postavil nadporučík Rudolf Pernický.
S výcvikovým programem je spjata vzájemná spolupráce Zvláštní skupiny D a
SOE. Obsah programu se řídil dle dvou brožur Umění záškodnické války a Příručka pro
velitele sepsané velitelem SOE Colinem Gubbinsem.106 Pomocníkem v teoretické části
výcviku se stala také práce Jak pracovat s vysoce účinnými výbušninami, kterou sepsal

101 MAREK, Jindřich, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledresech 1941–
1945, Cheb 2000, s. 5.
102 MAREK, Jindřich, Muži z Ringway I. Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941–1945, Cheb
2014, s. 17.
103 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 7.
104 MATÚŠŮ, s. 52.
105 BLÜMLOVÁ, Dagmar (ed.), Válečný zápisník Rudolfa Hrubce 15. 3. 1939–21. 3. 1941, Bernatice
2001, s. 12.
106 MATŮŠÚ, s. 57.
24
expert na výbušniny Milles Jefferis.107 První škola pro výcvik agentů v SOE vznikla
v Brickendonbury Hall, ovšem nejednalo se o nijak úspěšný projekt, prvních
25 studentů nedokončilo svůj výcvik, druhým a zdařilejším pokusem bylo vytvoření
výcvikových středisek s názvem Special Training School (STS), přičemž ze zaniklé
školy v Brickendonbury Hall vznikla STS 17 zaměřená na destrukční výcvik.108 SOE
měla svá střediska STS i mimo britské ostrovy, v Kanadě v Torontu založila STS 103,
v Indii v Singapuru STS 101, další školy byly mimo jiné i v Palestině a v Austrálii.109
Pro plánování společného výcvikové programu se Zvláštní skupinou D se zřídila Czech
Section (označována také jako MY) se sídlem v Norgeby House na Baker Street, v čele
MY byl Peter Wilkinson, který před válkou působil v Praze jako zpravodajský expert na
ministerstvu války.110 Později pro spolupráci SOE s československým, polským a
maďarským exilem vznikla společná středoevropská sekce. Na schůzi Františka
Moravce se zástupci SOE a SIS se 12. prosince 1940 rozhodlo, že se vybere prvních
12 dobrovolníků pro nadcházející výcvik, mimo jiné se také ujednala pomoc britských
spolupracovníků v otázkách materiálu a letecké přepravě.111 Ovšem do výběru
dobrovolníků se SOE striktně nepletla. V rámci vzájemné spolupráce se sestavil
speciální pracovní výbor (Working Committee) sestavený z Moravcových zástupců ze
zpravodajského odboru a se zástupců SOE a SIS.112 Scházeli se několikrát do měsíce a
projednávali zajištění a přípravu operací, pro příklad hlavní úkol SIS spočíval ve výrobě
falešných legitimací pro parašutisty.
Zvláštní skupina D do výcvikového programu nezahrnula ženy, a to i přesto, že
jejich spolupracovníci ženy aktivně do odboje zapojovali. V rámci organizace SOE
fungoval velice prestižní spolek First Aid Nursing Yeomanry (FANY), ve kterém se
ženy staly řidičkami, pomocnými silami ve výcvikových školách, rádio operátorkami,
v druhé organizaci Womens Transport Corps ženy sloužily jako kurýrky vyslané na
území okupovaných zemí.113 SOE si pro kurýrní práci vybralo ženy pro svou
nenápadnost, kdežto českoslovenští velitelé skupiny D zhodnotili, že v zahraničním
odboji nebyl dostatečný počet žen vhodného věku, tělesných dispozic a mentálních
vlastností pro takovéto poslání, mimo jiné zde hrála roli i vidina toho, co by následovalo

107 FOOT, s. 25.
108 MATÚŠŮ, s. 58.
109 Tamtéž, s. 69.
110 Tamtéž, s. 77.
111 Úřední záznam o poradě dne 12. prosince 1940, VHA, sign. 37 – 294 – 2.
112 MATÚŠŮ, s. 93.
113 Tamtéž, s. 60.
25
po zatčení ženy gestapem. Rozhodlo se, že do budoucího výcviku budou vybráni jen
muži české a slovenské národnosti, a tak kromě žen nebyli přijímáni civilisté, Němci a
Židé.114 Němce Zvláštní skupina D nepovažovala za zcela bezpečnou volbu, své
rozhodnutí zdůvodňovala tím, že postrádají národní cítění, které je pro zvláštní úkoly
velice důležité. Židé se z výcviku nevylučovali kvůli náznakům antisemitismu, ale
z důvodu toho, že by po vysazení na území protektorátu dostali do mnohem většího
nebezpečí než vojáci české a slovenské národnosti. Českoslovenští letci se stali další
skupinou, se kterou se do výcviku nepočítalo. I přesto nebylo o dobrovolníky nouze,
k výcviku se přihlásila velká část československých vojáků, kteří v táboře trpěli
pocitem, že nejsou ničemu nápomocni, a tak se chytili dané příležitosti.
Na konci roku 1940 dostal Karel Paleček pověření sestavit jakousi kostru
výcvikového programu a vybrat si muže pro výcvik. Vydal se do tábora v Leamingtonu
a společně s velitelem československé brigády generálem Bedřichem Neumannem
začali vytipovávat vhodné kandidáty.115 Od 27. listopadu do 7. prosince 1940 Karel
Paleček našel své první dobrovolníky, vybráni byli rt. František Pospíšil, rt. Arnošt
Mikš, rt. Jan Kubiš, rt. Leopold Musil, rt. Otmar Riedl, čet. Josef Gemrot, rt. Jozef
Gabčík, čet. Václav Málek, šrtm. Vladimír Hrabec a ppor. Vladislav Martínek.116
Seznam jmenovaných zaslal Paleček do Londýna na MNO. Velitel praporu
československé brigády měl povinnost pro každého z nich vystavit přemisťovací
doklady a poslat je do Londýna na MNO, přemisťovací doklady zahrnovaly i vojákovu
válečnou složku, lístek o živení osob, výpis ze záznamu dovolených, výpis ze záznamu
o trestech a záznamy z jeho lékařských prohlídek.117 Karel Paleček se rozhodl během
svého pobytu v táboře vybrat ještě další dvě skupiny po deseti lidech na základě
doporučení velitele brigády. Kandidáti se po jednom dostavili do kanceláře velitele
praporu, kde jim sdělil, že byli vybráni pro plnění zvláštních úkolů ve své vlasti.
Hlavním kritériem výběru bylo dobrovolné přihlášení do kurzů a také důraz na
utajení. V červenci 1942 od výcviku odstoupili na základě vlastního rozhodnutí npor.
Karel Vaněk a ppor. Polykarp Křížek, oba dva museli přísahat, že budou mlčet o
speciálním kurzu na STS 17, o jeho povaze i účelu, prohlášení o mlčenlivosti sepsali a
podepsali společně s mjr. Palečkem a škpt. Šustrem na Porchester Gate v Londýně, poté

114 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 13.
115 BROD, ČEJKA, s. 180.
116 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 13; HANÁK, Muži a radiostanice, s. 19.
117 Vojenské osoby pro zvláštní účely – přemístění, VHA, sign. 37 – 288 – 5.
26
se mohli vrátit do tábora v Leamingtonu.118 V květnu 1941 bylo k výcviku přihlášeno
již 471 československých vojáků, jednalo se tak v průměru o každého pátého vojáka.
119
Ještě v táboře v Leamingtonu museli dobrovolníci projít základním testem fyzické
zdatnosti a museli absolvovat lékařskou prohlídkou. Pokud voják prošel těmito dvěma
testy, mohl už jen čekat na den, kdy MNO v Londýně zašle na velitelství brigády
povolávací list do speciálních kurzů právě s jeho jménem. Lékařskou prohlídkou ovšem
nebylo nikterak snadné projít, kapitán František Procházka byl shledán nezpůsobilým
pro výcvik parašutistů kvůli recidivě v koleni, které měl operované roku 1932 ve
sborové nemocnici v Josefově.120 MNO v Londýně vždy na velitelství československé
brigády zaslalo dopis se jmény vybraných vojáků společně se jmény případných
náhradníků pro případ, že by vybraní jedinci neprošli lékařskou prohlídkou nebo nebyli
doporučeni velitelem praporu z jiných důvodů. V případě kpt. Procházky byl
náhradníkem na listině kpt. Josef Knop.121 Povolávacím listinám od MNO předcházely
dobrovolné přihlášky vojáků, ve kterých uváděli důvody, proč by zrovna oni měli být
vybráni. Velitel praporu československé brigády zaslal jmenný seznam dobrovolníků
na MNO v Londýně, kde u každého vojáka připsal poznámku, zda ho doporučuje či
nedoporučuje k výcviku. U npor. Miroslava Vápeníka stálo, že velitelství
československé brigády tohoto vojáka na výcvik nedoporučuje, jelikož se jedná o
velitele čety se specifickým francouzským a britským kurzem a je pro brigádu
nepostradatelný.122 Jiní dobrovolníci nevyhovovali svým věkem nad 30 let nebo svou
příliš vysokou krátkozrakostí, a tak také u svého jména měli poznámku, že se k výcviku
nedoporučuje. Častým důvodem neúspěchu u lékařské prohlídky byly ploché nohy či
skolióza páteře. U věku se mohla učinit výjimka, pokud dotyčný dosahoval velkých
fyzických schopností, ale hranice věku by se měla i přesto pohybovat do 35 let.
Ideálním uchazečem se tedy stal československý voják, svobodný a bez závazků, který
musel projevit svou statečnost, být psychicky vyrovnaný měl být běžného vzhledu, aby
na sebe nijak nepoutal pozornost, ve věku do 30 let v naprosto skvělém zdravotním a
fyzickém stavu s velkou dávkou inteligence.123

118 Návrat k útvaru – npor. Vaněk a ppor. Křížek, VHA, sign. 37 – 288 – 5.
119 MAREK, Muži, s. 21.
120 Procházka František – nezpůsobilost pro výcvik parašutistů, VHA, sign. 37 – 289 – 1.
121 Tamtéž.
122 Seznam přihlášených parašutistů, VHA, sign. 37 – 289 – 1.
123 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 14.
27
Výcvikový program se dělil do několika fází, prvotní fáze se uskutečnila ještě
v táboře československé brigády, jednalo se o vstupní kurz (Preliminary Course), kde
se měla ukázat fyzička jednotlivých dobrovolníků a také zdravotní způsobilost jedinců.
Druhá fáze výcviku se dělila na kurz útočného boje (Assault Course) a na parašutistický
kurz (Para Course). Jako první proběhl výcvik útočného boje, který probíhal v několika
turnusech v maximálním počtu dvaceti dobrovolníků, přičemž střediska STS byla
situována do odlehlých venkovských sídel. Po úspěšném skončení kurzu cvičenci odjeli
na parašutistický výcvik. Po absolvování Assault Course a Para Course probíhal
dokončovací kurz (Finishing Course), který se přizpůsoboval podle daného úkolu po
vysazení v protektorátu.
2.2 Assault Course
Kurz útočného boje trval po dobu čtyř týdnů. Jednalo se o speciální výcvik pod
patronací SOE ve výcvikových střediscích zřízených na odlehlém venkově Skotska, a to
v objektech STS 25 a STS 26 na západním pobřeží Skotska u jezera Loch Morar na
bývalých farmách Camusdarrach a Garramor.124 Frekventanti se přesunuli z tábora
Leamington do Londýna, kde byli vyfotografováni a očkováni proti neštovicím, poté se
vydali na nádraží King‘s Cross, odkud vlakem cestovali přes Edinburgh, Glasgow a
Fort William do konečné vlakové stanice v Morar, kde na ně čekal transport pro
převezení do výcvikového střediska.125 MNO v Londýně zaslalo na velitelství
československé brigády seznam výstroje, který měl mít každý voják poslaný do
speciálních kurzů s sebou, jednalo se o ocelovou přilbu, úplnou masku, plášť, modrý
pytel, zimní rukavice, šle, spinky, dva kusy battle dressů, dva páry šněrovacích bot,
tělocvičné střevíce, čepici, odznak na čepici, dva kusy letních spodek, dva kusy zimních
spodek, dvě vlněná trika, soupravu šicích potřeb, svetr, tři košile, čtyři páry ponožek,
dva ručníky, tělocvičné triko, tělocvičné kalhoty.126 Velitelství dostalo upozornění, že
nic ze zmiňované výstroje nelze na kurzu zakoupit, ve výcvikovém středisku se akorát
nachází kantýna, kde si budou vojáci moci zakoupit limonádu, občas pivo, cukroví nebo
čokoládu.
První turnus výcviku se uskutečnil od 17. července do 8. srpna 1941, ve kterém
byli cvičeni npor. Lopaur, rtm. Gabčík, rtm. Musil, čet. Málek, čet. Gemrot, des.

124 SLÁDEK, s. 12.
125 Program odjezdu do speciálního kurzu, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
126 Seznam výstroje – opis, VHA, sign. 37 – 289 – 3.
28
Lukaštík, svob. asp. Zapletal a svob. asp. Pavelka, přičemž velitelem skupiny se stal
nejstarší důstojník npor. Lopaur, který si vedl deník, do kterého zaznamenával poznatky
z výcviku.127 Do Skotska danou skupinu vojáků doprovázel také kapitán britské armády
Francis Eduard Keary jako pracovník středoevropské sekce SOE, který uměl mluvit
plynně českým jazykem.128 Velitelem výcvikového střediska ve Skotsku byl major
královské skotské pěchoty J. T. Young.129 Major Millar, kapitán Nicholson, kapitán
Crosby a kapitán Hamilton-Smith zastupovali jeho hlavní personál.
130 Stálým
instruktorem ve Skotsku byl npor. Antonín Petrák.131 Velitelé kurzů byli vybaveni
kázeňskou a trestní pravomocí, měli na starost zdravotní a materiální stav, museli hlásit
dopisem na MNO do Londýna informaci o zahájení kurzu ihned po příjezdu skupiny do
výcvikového střediska a zároveň posílali pravidelná týdenní hlášení o průběhu výcviku
a o dalších mimořádných událostech během výcviku.132 Velitel kurzu měl také na
starost ubytování a stravování frekventantů, jeho povinností bylo vedení si deníku, kam
si měl denně stručně a jasně zapisovat své osobní záznamy z výcviku.133 Hlášení posílal
na adresu Porchester Gate 11, Bayswater, London, k rukám Jaroslava Šustra.134 Během
Vánoc roku 1942, kdy od 5. prosince 1942 do 2. ledna 1943 probíhal 12. turnus Assault
Coursu, přišla na Porchester Gate od velitele skupiny Petráka žádost, zda by nebylo
možné zaslat frekventantům nějaké malé drobnosti, do Štědrého dne dorazilo na farmu
25 balíčků s drobnostmi pro potěšení.135
V objektu výcvikového střediska se nacházely ubytovací místnosti, dále pak
učebny, kuchyně a velká jídelna, posledním objektem zde byl tzv. Traigh House, kde se
ubytovalo velitelství STS 25 včetně velitele Younga. Výcvik probíhal denně od 9:00
hodin do 19:30 hodin s přestávkami na oběd a čaj o páté. V den, kdy se do výcviku
zařadily i noční pochody, probíhala cvičení až do druhého dne.136 Výuková osnova byla
sestavena z předmětů destrukce a sabotáž, které instruktoři věnovali 80 hodin praktické
a teoretické výuky o manipulaci s trhavinami, granáty a dalšími zápalnými látkami.

127 Výcvik Morar – poznatky, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
128 MAREK, Pátou kartu, s. 8.
129 HAMŠÍK, PRAŽÍK, s. 110.
130 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
131 Npor. Petrák – posudek, VHA, sign. 37 – 288 – 10.
132 Příjezd do kurzu – hlášení, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
133 Deník velitele kurzu Rudolfa Hrubce, který absolvoval Assault Course od 20. září 1941 do 10. října
1941, se zachoval a je uložen ve Vojenském historickém archivu pod signaturou 37 – 289 – 10.
134 Příjezd do kurzu – hlášení, VHA, sign. 37 – 289 – 28.
135 Dopis npor. Petráka ze dne 9. prosince 1942, VHA, sign. 37 – 289 – 24.
136 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 49.
29
Během výcviku probíhala též praktická cvičení, kdy měli vojáci za úkol zničit určitý
objekt, provést průzkum daného objektu, zmocnění se objektu a následně provést jeho
destrukci. Jedno z mnohých praktických cvičení popsal ve svém deníku 22. září 1941
Rudolf Hrubec: „Jednotlivci měli za úkol vniknouti do dvora záp. Garramor, zjistiti co
jest ve dvoře, a vrátit se zpět. Dvůr byl na vnější straně hlídán na každé straně hlavních
vchodů 2 strážnými, kteří stáli na svých stanovištích, pak obešli dům a vyměnili si místa.
Nikdo z žáků nesměl býti strážnými zpozorován.“137 Základem Assault Coursu byl tvrdý
tělesný trénink, kterému se po destrukci věnovalo nejvíce času. Každé ráno probíhaly
náročné a intenzivní půlhodinové rozcvičky, následovaly běhy na různé vzdálenosti,
skoky, kotouly, šplhání po lanech i stromech, součástí fyzického výcviku bylo také
plavání v moři. Skupina své vztahy utužovala formou společenských her, například
fotbalem. Učili se také judo, karate a způsoby tichého zabíjení a boji zblízka, kde se
naučili, jak zasazovat smrtelné rány pouze rukama, nohama, hřbetem ruky, učili se
bojovat i bránit se pomocí nože, naučili se, jak srazit protivníka k zemi a byli poučeni o
způsobech škrcení rukou, oděvem či pomocí smyčky. Boj zblízka se zpočátku
nacvičoval ve cvičebním úboru, po získání základních dovedností vojáci bojovali
v uniformě a s maskou na hlavě. Tzv. metodu „Silent Killing“ vymysleli dva příslušníci
Šanghajské městské policie, Eric Anthony Sykes a Wiliam Ewart Fairbairn, jejich
pomocníkem se při výcviku stal československý parašutista Jaromír Picka, který roku
1942 zpracoval brožuru Útok a obrana jednotlivce.138 Dále se zde učili bojový taktický
výcvik v 60 hodinách výcviku, který zahrnoval umění plížení se, umění maskování,
pozorování terénu, přesunů v terénu, průzkumu objektů, likvidace strážců daného
objektu a přepadu objektu. Obvykle také probíhaly náročné několikakilometrové
pochody, přičemž jejich délka se postupně zvyšovala. Ze 13. na 14. srpna 1942 se
uskutečnil třiceti kilometrový pochod náročným terénem podél břehu jezera Morar, při
kterém zahynul poručík Josef Strankmüller (synovec Emila Strankmüllera).139 V kurzu
docházelo i k méně závažným zraněním, kupříkladu npor. Betka si během kurzu poranil
pravé koleno a musel být 4. října 1942 odvezen do nemocnice.140

137 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
138 MAREK, Muži, s. 84.
139 MAREK, Pátou kartu, s. 17.
140 Npor. Betka – zranění, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
30
Střelbám bylo věnováno 10 hodin praktického nácviku, mimo jiné se učili také
vrhání granátů a poznávání typů zbraní.141 Střelba se procvičovala ze všech druhů
pistole vleže, v běhu, v jedoucím automobilu, nacvičovali také instinktivní, letmou
střelbu bez míření. Střílelo se v místnostech i v přírodě, poslední týden byla určeným
jednotlivcům dovolena střelba na živé cíle, na králíky.142 Základy rádiového spojení se
probíraly ve 20 vyučovacích hodinách, naučili se používat Morseovu abecedu a
Q kód.143 V teoretické části se učili základům topografie a poté ji praktikovali v praxi
v terénu, naučili se číst z mapy, používat buzolu, vyučovaly se topografické značky,
měření skutečných vzdáleností z mapy pomocí měřítek. Vzhledem k tomu, jak náročný
to byl výcvik, cvičenci ocenili volné neděle, které se obvykle zaplnili fotbalovými
zápasy mezi československými cvičenci a anglickým personálem. Vůbec první zápas na
STS 25 proběhl 21. září 1941 a českoslovenští hráči prohráli 0:4.144
Na závěr kurzu probíhaly zkoušky, a to praktické i teoretické. Při praktické části se
vždy sestavil nějaký konspirační plán k osvobození obsazeného objektu a jeho následné
destrukce. V teoretických zkouškách instruktoři na základě testů prověřili, kdo jak
poslouchal v učebnách střediska. Absolvent kurzu odjížděl s hodnocením v jednotlivých
předmětech, hodnotilo se: tělesná výchova, boj zblízka, bojová cvičení, práce se zbraní,
výbušniny a ničení, spojení, čtení map. Rotný Jan Kubiš si ve svém vysvědčení mohl
přečíst své jméno, věk, národnost, stručné popsání svého vzhledu a postavy, nechybělo
ani uvedení bývalého civilního zaměstnání a vojenské činnosti do doby nástupu ke
speciálnímu kurzu. Rotný Kubiš byl posouzen jako muž velmi dobrého zdraví, trochu
pomalý, ale zato spolehlivý, solidní a v kolektivu oblíbený, v tělesné výchově byl
vyhodnocen jako velmi dobrý, stejné hodnocení dostal v boji zblízka a ve čtení map,
přičemž z testu z topografie získal 95%.145 Dobrým se stal v polním cvičení,
zacházením se zbraněmi a výbušninami, hodnocení dobrý mu instruktoři udělili i
v demolici (test zvládl na 90%), ve zpravodajství a ve spojovacím výcviku.146 Na konci
posudkové listu v krátkosti velitel kurzu sepsal charakter hodnoceného a zároveň ho
zařadil do jednotlivých kategorií A-J, přičemž A bylo nejvyšší udělené hodnocení a
udělovalo se těm, které velitel kurzu doporučoval jako budoucího velitele operační

141 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 51–52.
142 Npor. Lopaur – poznatky z výcviku, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
143 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 51.
144 Deník Rudolfa Hrubce z STS 25, VHA, sign. 37 – 289 – 10.
145 KUBIŠ, Jan – vysvědčení, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
146 Tamtéž.
31
skupiny. Hodnocením B patřilo budoucím skvělým organizátorům, C a D příslušelo pro
budoucí důstojníky dobře sloužící velitelům skupiny, hodnocení E a F dostali muži
posouzeni jako technicky nadaní, G bylo určeno pro doporučení budoucích kurýrů,
hodnocení H bylo určeno pro muže vyhodnocené jako vhodní radiotelegrafisté a
nakonec J dostali hodnocení muži, u kterých velitel kurzu zhodnotil, že se nehodí pro
operaci ve skupině, ale spíše jako jedinec.147 Tyto směrnice klasifikace sepsal na
velitelství STS major Wilson 30. května 1941 a odeslal je na jednotlivé STS.148 Rotný
Jan Kubiš byl na konci posudku klasifikován do kategorie D s poznámkou, že by se
mohl vypracovat i do skupiny B, jeho přítel rotmistr Jozef Gabčík byl vyhodnocen jako
technicky nadaný, a tak mu velitel kurzu přidělil klasifikaci F.149 Assault Course na
obou farmách probíhal až do 16. dubna 1943 a uskutečnilo se zde dohromady patnáct
turnusů výcviku, ve kterých se vycvičilo 252 dobrovolníků.150
2.3 Para Course
V červnu 1940 Winston Churchill rozhodl, že dojde ke zřízení prvního výcvikového
parašutistického střediska Central Landing School (později známé jako Parachute
Training School) na letišti v Ringway u Manchesteru, přičemž prvním velitelem
střediska se stal kapitán Maurice Newnham.151 První výcvik se zrealizoval 9. července
1940 a dne 21. listopadu 1940 ze střediska vyšla první britská parašutistická jednotka
s 38 muži s označením Prapor speciálních leteckých služeb.152 Z prostoru na letišti
v Ringway u Manchesteru se utvořilo další výcvikové centrum, které neslo název
STS 51, kam se přesunuli českoslovenští vojáci, kteří úspěšně absolvovali předchozí
Assault Course. Velitelem na STS 51 byl major Edwards.153 Na letišti v Ringway se
nacházel také velký počet ženského personálu (Women´s Auxiliary Air Force), ženy zde
působily jako baličky padáků, jako řidičky, spojařky či šifrantky.154 Oficiální doba
výcviku byla stanovena na deset dnů, ovšem tři dny zahrnovaly příjezd do výcvikového
střediska, volnou neděli a odjezd z kurzu, a tak vlastní výcvik trval po sedm dnů
čítajících 60 hodin výcviku.155 První výcvik započal 10. srpna 1941 s osmi
československými vojáky, npor. Františkem Lopaurem, des. Vojtěchem Lukaštíkem,

147 Klasifikace – označení, VHA, sign. 37 – 289 – 20.
148 Tamtéž.
149 KUBIŠ, Jan – Training History Sheet; GABČÍK, Josef – Training History Sheet, VHA, 37 – 308 – 2.
150 MAREK, Pátou kartu, s. 7.
151 KOPEČNÝ, s. 74.
152 MAREK, Muži, s. 18; KOPEČNÝ, s. 75.
153 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 55.
154 MAREK, Muži, s. 27.
155 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 55.
32
rtm. Jozefem Gabčíkem, rtm. Leopoldem Musilem, čet. Josefem Gemrotem, čet.
Josefem Málkem, svob. asp. Liborem Zapletalem a svob. asp. Františkem Pavelkou.
156
Při vstupu do výcvikového střediska si první učenci mohli přečíst parašutistické heslo:
„Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground!“157
První dny výcviku probíhaly na základě pozemního výcviku, kdy budoucí
parašutisté nacvičovali para kotouly vpřed, vzad i přes překážky, nacvičovali výskoky i
přistání, manipulaci s popruhy. Na letišti vznikly pozemní aparáty simulující padákové
popruhy, parašutisté skoky z letadla nacvičovali ze starého letadla umístěného v garáži,
kde byl vyříznut otvor pro simulované seskoky. Cvičenci denně prováděli výskoky
z otvoru v atrapě letadla na žíněnky. Pokud by se neskočilo přesně středem otvoru,
frekventant by narazil tváří na přední stěnu nebo by se naopak padákem zachytil o zadní
stěnu otvoru, při seskoku musel držet tělo zpříma a pevně a mít nohy a ruce u těla.158
Pokud by parašutista skočil s uvolněným tělem a končetiny by neměl u sebe, dostal by
se do spirálovitého pohybu, čímž by se mu začala motat nosná lana padáku. I při dopadu
na zem se musela dodržovat určitá pravidla, obličej musel vždy směrovat po směru
větru či po směru pádu, nohy a kolena musely být těsně u sebe, nikdy se nemělo
dopadat jen na jednu nohu, kolena musela být při dopadu mírně uhnutá a tělo
uvolněné.
159 Součástí výcviku bylo také naučit absolventy kurzu perfektně balit padáky,
umění manipulace padáku záhy po dopadu. Frekventanti dostali poučení o konstrukci
padáku, o jeho činnosti, naučili se o něj správně pečovat a udržovat. Instruktoři měli
důkladně popsat konstrukci padáku, popsat materiál a vysvětlit všechny zásady
bezpečnosti, frekventanti měli za úkol denně balit padáky, dokud se nedosáhlo naprosté
dokonalosti, přičemž účel cvičení spočíval v získání naprosté důvěry k zabalenému
padáku.
160 Pro zjištění, jak cvičenci zvládají let, absolvovali frekventanti až
půlhodinové orientační lety pro obeznámení se s letadlem a jeho prostředím a pro
učinění představy pocitu z létání, během letu bylo pečlivě pozorováno chování
jednotlivých frekventantů pro zjištění jejich reakce na výšku, rychlost či pohledu na
zem.161

156 MAREK, Muži, s. 22.
157 Tamtéž, s. 25.
158 Směrnice pro výcvik parašutistických jednotek, VHA, sign. 37 – 289 – 11.
159 Tamtéž.
160 Tamtéž.
161 Tamtéž.
33
V učebnách se frekventanti učili teorii seskoku, při které jim instruktoři promítali
ukázky seskoků, a to jak těch správně provedených, a pak těch špatných seskoků, které
nedopadly dobře, a parašutisté tak mohli vidět, co vše se může stát, pokud nedodrží
pravidla při seskoku. Samotné seskoky se prováděly nad prostorem Tatton Park.162
Parašutista Oldřich Pelc ve svých vzpomínkách napsal, že instruktoři se snažili cvičence
před svým prvním seskokem uklidnit formou šprýmování, a proto pro ulehčení situace
mimo jiné tvrdili, že se občas stane, že místo padáků personál zabalí přikrývky.163
Každý parašutista při nácviku vyfasoval padák s určitým číslem, který si daný instruktor
poznamenal, aby se vědělo, kdo padák balil v případě, že se padák při seskoku
nerozbalil. Každý parašutista na kurzu provedl čtyři až pět seskoků, přičemž jeden
z nich se uskutečnil v noci, skákali samostatně i po skupinách. Součástí parašutistického
kurzu byly také noční cvičení pro vyznačení doskokové plošiny světelnými signály,
vykopávání jam pro úkryt kontejnerů s destrukčním a jiný operačním materiálem. Po
absolvování výcviku dostal každý parašutista další výstupové hodnocení, kde se uváděl
počet seskoků a jeho styl.
Do konce prvního roku existence STS 51, tedy do konce roku 1941, se na letišti
v Ringway vycvičilo 112 československých parašutistů.164 Největším nadšencem a
nejvíce šikovným v seskocích byl instruktor Rudolf Hrubec, který absolvoval nejvíce
seskoků padákem na území Velké Británie ze všech československých vojáků.
165
Vycvičení parašutisté nosili na rukávě své uniformy pod páskou s nápisem
Czechoslovakai označení hedvábného bílého padáčku sevřeného modrými perutěmi, po
válce toto označení zůstalo těm parašutistům, kteří absolvovali oba dva kurzy, ti, kteří
byli nasazeni do zvláštních operací a válku přežili, získali právo nosit označení padáčku
na prsou nad svými vyznamenáními.166 Českoslovenští parašutisté měli na letišti
v Ringway velice dobrou pověst, považovali se za nejlepší skokany, téměř 80%
absolventů opustilo kurz s hodnocením „výtečný“.167 Jejich oblíbenost byla deklarována
i vtípky o československých parašutistech, které se objevovaly na informační tabuli,
která měla sloužit pro běžné pokyny a denní rozvrh v objektu STS 51. Jednoho dne se
na tabuli objevil vtip: „Skupina československých vojáků, vycvičená a oblečená, sedí

162 WILKINSON, s. 110.
163 PELC, Oldřich, Parašutisté v akci. Vzpomínky a úvahy, Mnichov 1987, s. 20.
164 MAREK, Muži, s. 29.
165 BLÜMLOVÁ, s. 23.
166 PELC, s. 12–13.
167 Marek, Muži, s. 31
34
v letícím letadle. Čeká je první seskok. Anglický instruktor vyzve prvního k seskoku.
„After you“, zní odpověď. Obrátí se na dalšího, ale dopadne stejně. Instruktor je
zoufalý, ale najednou ho něco napadne. Ukáže ven z letadla a zakřičí:
„Hospoda!“Všichni parašutisté se rychle vyhrnou z letadla.“168
Během parašutistického výcviku, který na letišti probíhal v letech 1941–1945,
českoslovenští vojáci absolvovali na 3000 seskoků, z nichž jen jeden zavinil smrt,

  1. července 1942 zemřel při seskoku kpt. Karel Šeda, který byl po přistání na zem
    silným větrem stržen tvrdě na záda a hlavou narazil na kámen a na následky krvácení do
    mozku zemřel.169 Po ukončení parašutistického kurzu se většina mužů odebrala zpět do
    československé brigády, jiní byli odesláni na doplňující výcvik.
    2.4 Doplňující výcvik
    Základní výcvik, Assault Course a Para Course, měli za povinnost absolvovat všichni
    vybraní dobrovolníci z československé brigády. Následně mohli být posláni zpět ke
    svým jednotkám do Leamingtonu, nebo mohli být přemístěni do dalších doplňujících
    kurzů po okolí Anglie na výcviková střediska STS různého zaměření. Na doplňující
    výcviky byli frekventanti vysíláni z vyčkávacích stanic, pro první vlnu výsadků se
    střediskem pro československé parašutisty stalo STS 2 ve vile v Bellasis nedaleko města
    Dorking, kde je velitel udržovací stanice Rudolf Hrubec soustavně udržoval v kondici
    až do svého odletu do protektorátu.170 Každý den frekventanti podstoupili ranní
    rozcvičku, poté se šli učit střelbu, vrhání ručních granátů a jejich vlastní výrobu.
    Nechyběla ani pochodová cvičení v terénu či pochody v noci za pomoci busoly.
    Zdokonalovali se v boji zblízka, v boxu, ve čtení map, řízení motorových vozidel či
    v destrukci objektů. Ve středisku na STS 2 došlo 1. července 1942 při nácviku vrhání
    granátu ke smrtelnému zranění npor. Jaromíra Riegela a ke zranění dalších čtyř
    frekventantů, pohřeb Riegela proběhl na hřbitově Pinner 4. července 1942.171
    Druhá vlna výsadků v letech 1942–1943 je již spjata s novým výcvikovým
    střediskem pro Čechoslováky, a to s STS 46 v Chicheley Hall, které bylo založeno
  2. července 1942, velitelem výcvikového střediska se stal major britské armády
    Honoré R. Anson, kterému podléhal npor. Rudolf Hrubec jakožto jeho zástupce a velitel

168 Tamtéž.
169 Tamtéž, s. 34.
170 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 180.
171 Úřední záznam – vyšetřování smrtelného úrazu npor. Riegela dne 1. července 1942 na výcvikovém
středisku v Bellasis, VHA, sign. 37 – 289 – 3.
35
československé skupiny.172 Hrubcovi zde dělal společnost jeho čtyřnohý přítel, bílý
vlčák Dandy, kterého si osvojil po svém padlém příteli.173 Před tím, než byl velitel
Hrubec sám nasazen do akce, sepsal 3. října 1943 plnou moc pro Karla Palečka s tím,
aby volně nakládal s jeho vkladem na spořitelní knížce a platil tak výdaje spojené s péčí
o vlčáka, k plné moci přiložil dopis, kde Palečkovi popisuje povahu psa, co má rád, co
naopak nemá rád a jaké umí pokyny.174 Ve středisku působili jak instruktoři interní, tak
i externí. Mezi stálé interní instruktoři patřili npor. Rudolf Pernický, npor. Zdeněk Gold,
rtm. Josef Modřanský, rtm. Rudolf Tušner či čet. asp. Čestmír Šikola, jako externí
instruktory můžeme jmenovat Emila Strankmüllera, Františka Fryče či Václava
Cignu.
175 Do STS 46 jezdil také jako externista přednášet chemik rt. Ing. Stanislav
Malachta, odborník v oboru anorganické chemie, který se své znalosti snažil využít
v otázce sabotážní techniky.176 V Londýně mu byla zřízena Laboratoř československých
chemiků, odkud dojížděl přednášet parašutistům nauku o výrobě klasických trhavin a
zápalných látek. Npor. Rudolf Pernický absolvoval odbornou stáž přímo v chemické
laboratoři v Londýně, při laboratorním pokusu s chlorečnanem draselným a parafinem
došlo výbuchu a Pernický musel být odvezen do nemocnice v Hammersmithu,
následkem výbuchu mu byl stržen nehet na palci a ukazováčku pravé ruky, měl mírné
zranění na hřbetu pravé ruky a z levého oka mu musely být vyjmuty malé střepiny.177
MNO v Londýně vydalo pokyn, že od 1. července 1943 budou instruktoři a pomocný
personál ve výcvikových střediscích používat krycí jména, a to jak ve styku s úřady, tak
i ve styku mezi sebou a mezi britskými instruktoři, npor. Hrubec od té doby vystupoval
pod jménem František Hajný, npor. Pernický pod jménem Rudolf Pazdera, npor. Süsser
se stal Josefem Sládkem, npor. Krzák Adolfem Kukalou a mjr. Paleček Karlem
Kalábem.178
Frekventanti na STS 46 byli rozděleni do dvou skupin, do skupiny frekventantů
určené pro zvláštní úkoly a do skupiny radiotelegrafistů, kterou měl na starost velitel
spojovacího výcviku npor. Rudolf Süsser.
179 Pod jeho vedením absolvovalo kurz na

172 ŠOLC, Příprava druhé vlny zvláštních operací ve Velké Británii do Československa v roce 1942. In:
Historie a vojenství 40, 1991, 4, s. 53.
173 BLÜMLOVÁ, s. 23.
174 Plná moc npor. Hrubce, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
175 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 53.
176 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce Benjamin, Praha 1991, s. 41.
177 Zranění npor. Pernického, VHA, sign. 37 – 288 – 10.
178 Krycí jména instruktorů a pomocného personálu, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
179HANÁK, Vítězslav, Organizace rádiového spojení s paraskupinami zpravodajského odboru
londýnského MNO v letech 1941–1945. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4, s. 135.
36
radiotelegrafisty patnáct budoucích radistů, naučili se zde Morseovu abecedu, Q-kód,
vysílání a přijímání zpráv na přístrojích, praktickou manipulaci na vysílacích stanicích,
učili se i radiotechniku, jak je vysílač konstruován, aby ho uměli rozebrat a případně
opravit závady a poruchy. Součástí byl i šifrový výcvik, kde se učili nauce o tajné
korespondenci pomocí šifrovaných zpráv, tajných inkoustů a mikrofotografií. Tímto
základem se proškolil každý parašutista, nejen budoucí radisté. Vybrané jedince do dané
problematiky zaučovali instruktoři přes organizaci SIS, kde je vyučoval nadporučík
Václav Knotek, nebo byli odesíláni na odbornou stáž na Vojenskou rádiovou ústřednu.
Každá operační skupina měla přidělený svůj vlastní šifrovací klíč, který pro ně
sestavoval zprvu jen major František Fryč, poté i Václav Knotek.180 Britští odborníci
předpokládali, že se na radiotelegrafistu člověk vyučí během jedenácti měsíců, školení
vojáci na STS 46 se radisty stali během jednoho měsíce, který čítal 235 hodin výcviku,
přičemž v závěru výcviku museli zvládnout v Morseově abecedě vyťukat 40 znaků za
minutu, pokročilí ovšem zvládali i 80 znaků za minutu.181 Skupina pro zvláštní úkoly se
dále dělila na skupinu A, jakožto začátečníky, kteří neabsolvovali základní výcvik, nebo
se zúčastnili jen jednoho z nich, a poté na skupinu B, jakožto pokročilí, kteří
absolvovali Assault Course i Para Course, začátečníkům velel npor. Pernický,
pokročilé měl na starost npor. Hrubec.182
Dohromady se v Chicheley Hall vyučovalo na 27 předmětů včetně destrukce,
střelby, Morseovy abecedy, nauky o inkoustech, nauka německého jazyka, informace o
německé policii a dalších německých institucí.183 Dále se parašutisté zdokonalovali
v ničení, ve střelbě, v házení ručních granátů, v balení materiálu, základ opět tvořil
tvrdý tělesný výcvik včetně zdokonalování se v boji zblízka. Konaly se přednášky o
Německu, a jeho armádě, o jeho bezpečnostních složkách, měli umět rozpoznat
německé uniformy, jejich hodnosti. Učili se rozpoznávat německé zbraně, německou
vojenskou techniku a učili se německý jazyk. Parašutista se zde také učil životu
v ilegalitě, byl poučen o poměrech v protektorátu, měl umět policejní a administrativní
předpisy platné v protektorátu a musel se vyznat v dané měně a v potravinových
lístcích.

180 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 73.
181 HANÁK, Organizace, s. 133–134.
182 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 54.
183 MATÚŠŮ, s. 156.
37
Nespornou součástí výcviku byla také psychologická příprava parašutistů, která
se v daném výcvikovém programu neurčovala žádným rozvrhem ani určitým počtem
hodin. Hlavní úlohu zde sehrál Karel Paleček, který se stal mezi parašutisty velice
oblíbeným, říkali mu „táta Palec“.
184 Paleček si získal jejich důvěru pro své spravedlivé
jednání, pro svou dovednost naslouchat každému, kdo se v danou chvíli potřeboval
vypovídat. Nerozlišoval lidi dle hodností a postavení, byl ochoten vyslechnout
kohokoli. Při psychologické průpravě se kladl důraz na dobrovolnost, na vlastenectví a
mravnost, přičemž instruktoři se snažili utlumit náznaky egocentrického chápání poslání
do vlasti a utlumit znaky ješitnosti. Byla zde i jistá snaha zaměřit se na danou skupinu
ve středisku tak, aby mezi cvičenci vznikla naprostá vzájemná důvěra, solidarita a aby
se mezi nimi vytvořilo přátelské pouto. Pro pocit sebedůvěry a pro pocit, že parašutisté
jsou na své úkoly připravováni nejlépe, jak mohou, do výcvikového střediska jezdily
návštěvy pro posílení sebedůvěry a morálky. Častým hostem na STS 46 byl František
Moravec, prezident Beneš výcvikové středisko navštívil 6. srpna 1942, ministr národní
obrany gen. Sergěj Ingr promluvil ke cvičencům 19. srpna 1942.185 Výcvik na STS 46
probíhal do 10. dubna 1943, třetí vlna výsadků je již spjata s novým výcvikovým
střediskem na STS 1 v Brockhallu u Northhamptonu.186
Další doplňovací výcviky probíhaly v objektu STS 17 v Lutonu, kam byli
posíláni na tři týdny postupně všichni cvičenci z STS 46 naučit se základům průmyslové
sabotáže.187 Na STS 17 se probírala organizace výroby v průmyslu, energetická centra a
zdroje podniku, nauka o zničení podniku pomocí hořlavin a trhavin, ničení cisteren,
tankových nádrží, elektrických rozvoden, současně se zde učili v dovednosti ničení
silniční a železniční dopravy.188 Vojáci Oldřich Dvořák, Luboš Jasínek, Antonín Kubec
a Čestmír Šikola byli zasláni na spojovací výcvik do STS 52 v Theme Parku, kde
probírali základy Morseovy abecedy společně s Q-kodexem, konspirační metody, teorii
radiotechniky, učili se také skládat a rozebírat radiostanice.189 Zpravodajský výcvik
trval osmnáct dní, kde hlavní předměty zastalo šifrování, předávání zpráv, psaní tajným
inkoustem, dále měl kurz za úkol naučit parašutisty znalosti o německé armádě, o
gestapu, o četnictvu, učili se, jak mají vyslýchat zajatce, jak sledovat osoby a také co

184 ŠOLC, Červené barety, s. 107.
185 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 62.
186 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 46.
187 JELÍNEK, Zdeněk, K problematice atentátu na Reinharda Heydricha. In: Historie a vojenství 40,
1991, 2, s. 73.
188 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 66.
189 MATÚŠŮ, s. 165.
38
dělat, pokud oni sami budou ti sledovaní.190 Doplňovací kurz byl obohacen i kurzem
konspiračního boje, kde se jednalo o cvičení v neznámém terénu s náměty různých
situací, které mohly nastat po jejich vysazení. Učili se špionáže a kontrašpionáže, jak za
sebou zahladit veškeré své stopy, jak kontaktovat osoby pro získání vzájemné
spolupráce, učili se maskování a převleků, obstarávání potravin, budování ilegálních
organizací a navazování kontaktů pomocí hesel, ve stručnosti se jim představily zásady
propagandy. Pro samotnou propagandu byl určen speciální výcvik. Na kurz propagandy
probíhající v Bletchey od 25. října 1942 byli posláni čtyři českoslovenští zpravodajci
npor. Oldřich Talášek, npor. Bohumír Kvíčala, por. Miroslav Tiller a ppor. JUDr.
Jaroslav Odstrčil.191 Pouze Jaroslav Odstrčil byl vyslán do protektorátu, pánové Tiller a
Kvíčali začali po kurzu pracovat pro československé vysílání na BBC, jehož
československá sekce poprvé vysílala 8. září 1939.192 Součástí doplňovacího výcviku
bylo také učení se řemeslu, které se parašutistovi určilo v jeho falešné identitě.
Po ukončení doplňovacího výcviku se vykrystalizovaly skupiny zpravodajské,
kurýrní, sabotážní a diverzní. Skupiny kurýrní se obvykle sestavovaly z jedinců, jejichž
poslání spočívalo v zajištění doručení vzkazů a pokynů určené pro domácí odboj,
většinou se jednalo o poselství prezidenta Beneše (tzv. vzkazy do vlasti) nebo taktické
pokyny a směrnice ministra národní obrany Sergěje Ingra. Jindy šlo jen o slova
povzbuzení o blížícím se konci války, o úspěších západních spojenců na válečné frontě
či o vyzývání domácího odboje, aby setrval se své činnosti proti německé okupaci.
Skupiny sabotážní a diverzní se vysazovaly pro uskutečnění konkrétní sabotáže a pro
dopravu sabotážního materiálu. Zpravodajské skupiny měly navázat spojení
s Londýnem a získávat pro zahraniční odboj zprávy vojenského, politického nebo
hospodářského charakteru. Další skupiny se staly skupinami spojovacími,
zásobovacími, přejímacími či teroristickými a v konečné fázi války vznikaly skupiny
organizační pro přípravu celonárodního ozbrojeného povstání.

190 Tamtéž, s. 167.
191 Seznam účastníků propagačního kurzu, VHA, sign. 37 – 289 – 27.
192 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 195; BERÁNEK, Jaroslav, Volá Londýn. Vysílání
československé sekce zahraničního servisu BBC o atentátu na Heydricha. In: Historie a vojenství 61,
2012, 2, s. 87.
39
3 První vlna výsadků v letech 1941–1942
3.1 Situace před vysazením do operace
Parašutisté vybráni do akcí na území protektorátu vyčkávali ve středisku na STS 2
v Bellasis, kde jednotlivé skupiny získaly operační název a nadále se intenzivně
udržovaly v kondici a připravovaly se na své poslání. Na stanici žila skupina již
pohromadě pro navázání vzájemné důvěry pro budoucí spolupráci. Konečnou fázi
výcviku obvykle zastával Emil Strankmüller, který s parašutisty důkladně probíral místa
seskoku a kontaktní adresy, společně s Josefem Süsserem, který vedl závěrečná
radiocvičení na vzdálenost 380 km mezi Londýnem a Durhamem.193 Součástí konečné
fáze na vyčkávacích stanicích bylo sepsání osobního přání jednotlivých parašutistů a
evidence jejich majetku, který si mohli uschovat v londýnských rodinách nebo ho svěřit
do správy týlové sekce Zvláštní skupiny D. Každý parašutista do přání napsal adresu,
kam si přeje zaslat majetek v případě jeho smrti, a kde se jeho majetek nachází.
Rotmistr Jan Kubiš 28. prosince 1941 sepsal: „1.) V případě nedočkám-li se Vašeho
návratu do vlasti, prosím, aby bylo postaráno o moje rodiče. František Kubiš, Dol.
Vilémovice čís. 71, p. p. Lipník u Hrotovic. 2.) V případě mého úmrtí uvědomte tuto
angl. rodinu: Miss Edna Ellisan, Sunnyside Ightfield, Whitechurch-Salop. Tato rodina
má moje věcí a ví jakým způsobem s nima naložit.“194
Zadání úkolu bylo každému jednotlivci přečteno a musel se pod něj podepsat,
jednalo se o formu písemného rozkazu, který předčítal František Moravec či Emil
Strankmüller v přítomnosti Karla Palečka.195 Vystavené falešné legitimace obvykle
obsahovaly pouze falešné příjmení parašutistů, křestní jméno se pro svou zažitost
v používání většinou neměnilo, stejné to bylo i s datem narození, u kterého se měnil
pouze rok, den ne. Po vydání pokynu k odletu se parašutisté přesunuli na letiště, kde si
přes svůj civilní oblek navlékli kombinézu a ochrannou přilbu, u sebe měli jen tu
nejnutnější výstroj, kterou budou potřebovat hned po seskoku. Jednalo se o potraviny
v podobě čokolády, konzervy, vitamínů a masových koncentrátů, kovovou láhev
s alkoholem, dále s sebou měli krátkou osobní zbraň s dvěma zásobníky nábojů, nůž,
svítilnu, pilku a lopatku pro zakopání kombinézy, padáku a výstroje záhy po seskoku.196
Každá skupina měla s sebou i určitou dávku peněž pro osobní potřeby a pro potřeby pro

193 MATÚŠŮ, s. 188–189.
194 Jan Kubiš – moje přání, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
195 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 48.
196 Tamtéž, 50–51.
40
splnění úkolu. Velitel operační skupiny měl u sebe navíc i mapu v měřítku 1:100 000
vytištěnou pro lepší skladnost a ochranu před zničením na hedvábí.197 Poslední věc,
kterou u sebe měl po seskoku každý parašutista a pečlivě si ji střežil, byla ampulka
s jedem, jednalo se o jed cyankáli, který měl použít v případě zajetí gestapa, aby
nepodlehl krutým metodám výslechů a nic neprozradil.
V první fázi operačních výsadků zajišťovala lety britská 138. peruť RAF, která
pro účel provádění výsadků do okupovaných zemí v Evropě vznikla 25. srpna 1941,
jejichž členem byla i československá posádka kapitána Lea Anderleho, která používala
zastaralé bombardovací letouny Whitley, od prosince 1941 se do akcí nasadil
čtyřmotorový letoun Halifax, pro přepravu vhodnější, pohodlnější a prostornější.198
Zajišťování letounů měla na starost SOE, která se v první vlně výsadků neustále
potýkala s nedostatkem letounů pro operace a problém řešila na půdě britské vlády.
Později se pro operace vyčlenila 148. peruť a 161. speciální peruť RAF.199 Každou
skupinu doprovázel dispečer, který fungoval jako styčný orgán mezi velitelem letounu a
vysazenou skupinou, a proto musel velice dobře ovládat anglický jazyk a musel mít za
sebou parašutistický výcvik. Jeho úkolem bylo také podrobné pozorování parašutistů
během letu a sepsání zprávy o průběhu letu a o časech a místech vysazení dané skupiny
či skupin. Operační záznam poté předal do rukou Zvláštní skupiny D. Pomáhal
s kontrolou padáků, s nástupem do letadla, s upevněním výstroje a výzbroje, většinou i
stanovil pořadí seskoku. První vlnu nejčastěji doprovázel jako dispečer parašutisty
Jaroslav Šustr.
Operační lety nemohly být prováděny celoročně, jednalo se pouze o období od
podzimu do jara následujícího roku pro potřebu dlouhých nocí. V prvním období bylo
vysláno dvanáct skupin s dvaceti sedmi parašutisty.200 Jednalo se o skupinu kurýrní
zastoupenou operací BENJAMIN, o dvě zpravodajské SILVER A a ZINC, spojovacím
úkolem byly pověřeny skupiny PERCENTAGE, SILVER B a STEEL, se sabotážními
úkoly odlétaly skupiny OUT DISTANCE, BIVOUAC, BIOSCOP a INTRASITIVE,

197 Tamtéž, s. 50.
198 MAREK, Pátou kartu, s. 81–84.
199 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 54.
200 ŠOLC, Jiří, Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra Nechanského, Praha 2008, s. 58.
41
poslední dvě skupiny ANTHROPOID a TIN dostaly za úkol provést teroristický čin na
určené osoby.
201
3.2 Operace BENJAMIN a PERCENTAGE
Kurýrní spojení mezi Londýnem a Prahou fungovalo od roku 1939 cestou přes Balkán,
jednalo se však o velice dlouhou cestu, navíc zde začal čím dál tím více hrozit německý
útok jihovýchodním směrem, čímž byly ohroženy pozemní kurýrní trasy a začala se
více nabízet trasa vzdušná. Prvním parašutistou se stal pro svůj nenápadný zevnějšek
Otmar Riedl, vybral si jej v prosinci 1940 Karel Paleček. Jednalo se o jakousi zkoušku,
jak budou výsadky fungovat, stal se tak v podstatě pokusným králíkem. Jednalo se o
kurýrní operaci s názvem BENJAMIN pro předání vzkazů do vlasti. Riedl byl povolán
ke svému úkolu 26. ledna 1941 z 1. československé smíšené brigády do Londýna, kde
se ubytoval v česko-anglickém klubu ve Warvick Avanue v Londýně.202 Druhý den,

  1. ledna 1941, se dopravil do kanceláře na Piccadilly 134, kde mu jeho úkol přečetl
    František Moravec: „Byl jste vybrán pro speciální poslání. Jde o spojení nás s našimi
    doma. Povezete s sebou vzkazy pres. republiky, min. národní obrany a jiných
    prominentních osob. Budete do vlasti dopraven letadlem a seskočíte padákem. Vše bude
    domluveno, po seskoku Vás vyhledají. Z domova Vás pak naši vypraví zpět za hranice
    k nám, tentokráte ne letadlem.“203 Po odsouhlasení úkolu Riedl odjel na výcvik, jako
    jediný parašutista neabsolvoval Assault Course, absolvoval jen cvičení v seskoku
    padákem, na STS 51 do Ringway odjel 28. ledna 1941, kde se ocitl pod přímým
    dozorem majora Wilkinsona ze SOE.
    204 Riedl byl na STS 51 do 1. února 1941,
    absolvoval dva zkušební seskoky padákem, přičemž žádný z nich se pro špatné počasí
    neprovedl v noci.205 Poté ho Zvláštní skupina D cvičila v Londýně v hotelovém pokoji,
    nebo v Palečkovo kanceláři na Porchester Gate, kde mu pověření lidé vštěpovali
    Morseovu abecedu a jeho poslání ve vlasti. Rotného Riedla přijal sám prezident Beneš
  2. února 1941, kdy mu nadiktoval své poselství určené domácímu odboji, Riedl si
    poselství měl zapamatovat, i když byl vzkaz převeden do mikrotečky společně i se
    vzkazy generál Ingra a plukovníka Moravce.206

201 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 59.
202 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 142.
203 Operace Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
204 WILKINSON, s. 108.
205 MAREK, Muži, s. 21.
206 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce, s. 52.
42
O jeho vysazení se Zvláštní skupina D pilně domlouvala přes radiové spojení
s domácím odbojem v protektorátu, v období od 23. ledna 1941 do 23. dubna roku 1941
bylo mezi VRÚ a SPARTOU I. vyměněno 56 zpráv.207 Londýn pověřil domácí
organizaci Obranu národa (ON), aby určila místo vysazení a vytyčila doskokovou
plochu. Rozhodlo se o sesazení parašutisty v okolí Křečhoře u Kolína a také se
domluvila hesla pro navázání kontaktů a datum vysazení.208 Otmar Riedl měl domácí
organizaci předat včetně vzkazů do vlasti i náhradní krystaly pro radiové spojení.
V případě, že by po seskoku nedošlo ke shledání, měl se vydat do Vinohradské
spořitelny v Praze, kde se měl usadit s časopisem Světozor a čekat na oslovení.
209
V původní směrnici pro seskok byl datum pro uskutečnění akce stanoven na

  1. únor 1941, k realizaci operace však došlo až 16. dubna 1941 kvůli technickým
    problémům a nepřízni počasí, Riedl dostal povel k seskoku ve 23:46 hodin, společně
    s ním byly shozeny i letáky s nápisem Pravda vítězí.210
    Doba operačních výsadků je spjata s jedním nepříznivým jevem, a to ve špatné
    navigaci, která zapříčinila nepřesná vysazování. První operace BENJAMIN nebyla
    výjimkou, ba přímo příkladným úkazem toho, o jak velké nepřesnosti se jednalo. Otmar
    Riedl byl pro své vlastní velké překvapení vysazen v rakouských Alpách u města
    Landeck nacházející se u italských hranic.211 Skupina odbojářů na vytyčené ploše u
    Křečhoře čekala až do 03:15 hodin, po marném čekání zaslala zprávu do Londýna, že
    ke shledání nedošlo, Londýn odbojáře vyzýval k tomu, ať na stanoveném místě setrvají
    po dobu dalších tří dnů, jelikož k výsadku došlo.212 Riedl po seskoku zůstal viset
    padákem na stromě, po marné snaze sundat jej ze stromu, ho ukryl, jak nejlépe mohl a
    vydal se prozkoumat terén. Narazil na německé četníky, kteří ho zatkli a odvedli na
    policejní stanici. Poselství do vlasti předtím stačil spolknout a náhradní krystaly pro
    radiovou stanici ukrýt. Riedl při výslechu předvedl svou chytrost, kdy vypovídal
    směsici pravd, polopravd i lží. Rotný Riedl byl po demobilizaci poslán v červenci 1939
    firmou Baťa do Jugoslávie, čímž se stal jedním z mála lidí, kteří se dostali za hranice
    okupovaného území legálně.213 Válka ho zastihla v Jugoslávii, odkud se vydal do
    Francie přihlásit se k československé armádě. Zajatý parašutista vypověděl, že ho roku

207 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 147.
208 SLÁDEK, s. 15.
209 Operace Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
210 Činnost paraskupiny Benjamin, VHA, sign. 37 – 313 – 2.
211 SLÁDEK, s. 15.
212 ŠOLC, Podpalte Československo! Akce, s. 60.
213 ŠOLC, Podpalte Československo!, Kapitoly, s. 143.
43
1939 vyslala firma Baťa do Jugoslávie, odkud se rozhodl vrátit do vlasti přes rakouské
hranice za pomoci člověka, se kterým se seznámil cestou ve vlaku. Onen pán ho však
zradil a ve spánku mu ukradl své veškeré věci, zavazadla i doklady. Gestapo Riedla
převezlo do Innsbrucku, kde absolvoval další kolo výslechů, jeho výpověď se zdála být
věrohodná a zároveň i potvrzená z Jugoslávie, že zde Riedl opravdu pracoval. Po dvou
měsících strávených ve vězení za nepovolený přechod hranic se Riedl vrátil do Zlína a
našel si práci u firmy Baťa, získal místo vedoucího prodejny v Trhových Svinech, kde
působil až do konce války.214 Ještě předtím se snažil navázat spojení se svou kontaktní
adresou ve Vinohradské spořitelně v Praze, ale marně, od jeho vysazení uplynuly již
celé tři měsíce a nikdo na něj nečekal. První operace tak skončila naprostým fiaskem a
své poslání nesplnila. Po válce se 19. května 1945 hlásil u plukovníka Karla Palečka,
ochoten mu vypovědět celý svůj příběh po seskoku z letounu Whitley 16. dubna
1941.215
Druhá vyslána operace s názvem PERCENTAGE měla také jen jednočlenné
zastoupení v podobě svob. asp. Františka Pavelky, který byl vysazen v noci
z 3. na 4. října 1941.216 Pavelkovi úkol nadiktovali 30. září 1941 František Moravec,
Karel Paleček a Jaroslav Šustr.
217 Jeho úkol spočíval v předání poselství od generála
Ingra domácí organizaci, předat nové krystaly pro radiové stanice a nový šifrovací klíč,
přičemž po jejich předání se měl dát k dispozici domácímu odboji a plnit jeho přání.
Ministr národní obrany vzkazoval: „Jménem celé zahraniční armády děkuji všem
domácím pracovníkům za jejich obětavou, neustálou a účinnou práci, kterou pro naši
věc konali a konají za nejtěžších podmínek.[…]Hlavní a životní podmínkou naší těsné
spolupráce je udržení spojení, bez něhož by mohlo mezi námi nastat i duševní odcizení,
nehledě k politickému, vojenskému a zpravodajskému významu, plynoucího ze stálého
styku.“
218 Jako místo sesazení se přes radiové depeše s domácím odbojem domluvilo
Hradiště u Nasavark, pokud by po seskoku nedošlo ke shledání, měl se dopravit do
chrudimské spořitelny a kontaktovat zde Františka Buršu s heslem: „Jsem Skočdopole.“
a předložit mu lístek s číslem 54321.219 Pavelka byl vinou špatné navigace sesazen o 35

214 Operace Benjamin – Prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 313 – 1.
215 Tamtéž.
216 ČVANČARA, s. 61.
217 HANÁK, Vítězslav, Operace Percentage. In: Historie a vojenství 49, 2000, 4, s. 831.
218 Činnost paraskupiny Percentage – poselství, VHA, sign. 37 – 337 – 2.
219 František Pavelka, VHA, sign. 37 – 337 – 1.
44
km dále u Koudelova nedaleko Čáslavi na zdejší statek.220 Místní kočí se ho ujali a
umožnili mu napsat dopis Františku Buršovi, který ho společně se svým
spolupracovníkem Rudolfem Michálkem dopravili ze statku do Chrudimi a následně do
Prahy, kde Pavelka 6. října 1941 přetlumočil vzkaz generála Ingra JUDr. Karlu
Bondymu a předal mu šifrovací klíč.221
V první polovině října 1941 proběhlo v rámci gestapa velké zatýkání v řadách
Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ), byl zatčen plk. Josef Churavý, Ing. Josef
Friedl i JUDr. Karel Bondy, přičemž zatčení se nevyhnuli ani první pomocníci
parašutisty František Burša a Rudolf Michálka.222 Na základě vyslýchání gestapo
dostihlo i Františka Pavelku, kterého zatklo v časných ranních hodinách 25. října 1941 a
uvěznilo na Pankráci.223 František Pavelka se pro mnohé historiky stal prvním zrádcem
a udavačem gestapa. Na jeho břímě svalili vinu za vypálení Lidic, kdy měl údajně při
výslechu udat jména Stříbrných a Horákových žijících v Lidicích. Ve směrnicích pro
operaci PERCENTAGE se však tyto záchytné adresy nenacházely, jeho jedinou
konkrétně udanou kontaktní adresou byl František Burša.224 Gestapo Pavelku

  1. srpna 1942 převezlo z Pankráce do berlínského vězení v Plötzensee, kde
    byl 19. srpna 1942 souzen a 11. ledna 1943 popraven.
    225
    3.3 Operace ANTHROPOID, SILVER A, SILVER B
    V sobotu 27. září 1941 v 19:00 bylo rozhlasem ohlášeno, že dosavadní říšský protektor
    Konstantin von Neurath odchází na zdravotní dovolenou a bude zastoupen zastupujícím
    říšským protektorem, šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, šéfem gestapa a
    bezpečnostní služby SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem.
    226 Následující
    den, na svátek sv. Václava, vyhlásil stanné právo.227 Mimo jiné došlo i k zatčení
    předsedy vlády generála Aloise Eliáše pro své styky se zahraničním odbojem a
  2. října 1941 byl odsouzen k trestu smrti, popraven pak 19. června 1941.228

220 KOUTEK, A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje v letech 1939–1945, Praha
1987, s. 122.
221 HANÁK, Operace Percentage, s. 833.
222 Tamtéž, s. 835.
223 František Pavelka, VHA, sign. 37 – 337 -1.
224 Činnost paraskupiny Percentage, VHA, sign. 37 – 337 – 2.
225 JELÍNEK, Zdeněk, Operace SILVER A, Praha 2010, s. 29.
226 OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie československé politiky
1939–1943. Svazek II. Spolupráce československé emigrace na západě s domácím odbojem, její vztah
k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika okupantů, Praha 1966, s. 625.
227 IVANOV, Miroslav, Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1979, s. 32.
228 ŠOLC, Nikdo nás nezastaví, s. 37.
45
V protektorátu začala další, krvavější etapa represí, které zasáhly všechny organizace
domácího odboje. V okruhu československého londýnského exilu se rozhodlo, že se
podnikne nějaká teroristická akce, která povzbudí domácí odboj a také zapůsobí na
západní spojence tak, že lidé na území protektorátu nejsou smířeni s nacistickou
okupací. Hlavními strůjci plánů na provedení teroristické operace byli prezident Beneš a
František Moravec, kteří se zabývali třemi jmény, Reinhardem Heydrichem, Karlem
Hermannem Frankem a Emanuelem Moravcem.
229 Atentát na jednu z uvedených osob
měl být mocným projevem odporu proti okupaci, který roznítí domácí obyvatelstvo
k dalším masovým projevům odporu. K první schůzce o provedení atentátu došlo

  1. října 1941 za účasti plk. Moravce, pplk. Bartíka, mjr. Palečka, mjr. Krčka a již dvou
    vybraných parašutistů rtm. Jozefa Gabčíka a rt. Karla Svobody.230 Na poradě se
    stanovilo datum výsadku již na 10. října 1941 s tím, že atentát bude proveden na státní
    svátek 28. října 1941.231 Oba parašutisté byli po odsouhlasení s úkolem poslání na
    výcvik. Termín seskoku se nedodržel kvůli zranění Svobody 5. října 1941 při
    zkušebním seskoku balonem, při kterém se uhodil do hlavy. Jeho místo zastoupil blízký
    přítel Gabčíka, Jan Kubiš, se kterým Gabčík odjel absolvovat od 14. října 1941 do
  2. října 1941 další výcvik ve Skotsku na STS 25, kde se zdokonalovali ve střelbě a
    vrhání bomb.
    232 Dne 8. listopadu 1941 byl jejich výcvik ukončen a Gabčík se společně
    s Kubišem přemístili na vyčkávací stanici v Bellasis.
    233 Oba dva se před odletem
    podepsali nad prohlášení svého úkolu ve znění: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že
    společně s jiným příslušníkem československé armády budu odeslán do vlasti, abych
    v čase, na místě a v situaci, která se podle našeho zjištění na místě a za daných
    okolností bude zdát nejvýhodnější, provedl nějakou sabotážní, nebo teroristickou akci,
    tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé
    Republiky. Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych tento úkol,
    k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“234 Zadání úkolu nebylo
    nijak určité, o atentátu a o osobě, na kterou má být spáchán, zde není ani zmínka, přesto

229 DUBEN, Vojtěch N., Za Heydrichem stín… Britský podíl na atentátu na Reinharda Heydrciha. In:
DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 244.
230 Operace Anthropoid – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 308 – 3.
231 ŠOLC, Jiří, Anthropoid. 60 let od hrdinského činu čs. parašutistů. In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.),
Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 6.
232 GABČÍK, Jozef – výcvik, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
233 ŠOLC, Jiří, Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinhradra Heydricha. In: Historie
a vojenství 41, 1992, 2, s. 30.
234 GABČÍK, Jozef – můj úkol, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
46
odletěla operační skupina s názvem ANTHROPOID s vědomím, že mají za cíl odstranit
Reinharda Heydricha.
Gabčík s Kubišem se dočkali výsadku z 28. prosince na 29. prosince 1941, kdy
jim společnost dělaly další dvě skupiny SILVER A a SILVER B, dohromady se
v letounu typu Halifax nacházelo šestnáct osob včetně posádky F/Lt. Rona C. Hockeyho
a dispečera Jaroslava Šustry.235 Po opět nepřesném vysazení se oba dva parašutisté
s pomocí kontaktních adres dostali do Prahy, kde se jich ujal a stal se jejich hlavním
pomocníkem Jan Zelenka-Hájský, učitel a člen organizace Sokol.236 Oba mladíci také
navázali spojení s Jindrou, vlastním jménem Ladislav Vaněk, který byl velitelem Obce
sokolské v odboji (OSVO), známé později pod názvem JINDRA.
237 Jejich příprava na
atentát trvala poměrně dlouho, během šesti měsíců svého působení v protektorátu si
našli mnoho pomocníků, za nejvýznamnější můžeme jmenovat rodinu Moravcových a
rodinu Fafkových. Po dlouhých přípravách k atentátu došlo 27. května 1942.238
Gabčíkovi, který skočil před projíždějící auto se zastupujícím říšským protektorem,
selhal samopal a nevystřelil, v záloze však vyčkával jeho společník Kubiš, který poslal
na projíždějící auto bombu, která způsobila Heydrichovi zranění, na které podlehl
v nemocnici na Bulovce 4. června 1942.239 Po atentátu bylo vyhlášeno druhé stanné
právo a začala další krvavá vlna represí. Od 27. května 1942 do 3. července 1942 bylo
popraveno na 1412 osob nepočítajíc vyhlazení vesnic Lidice 10. června 1942 a Ležáků

  1. června 1942.
    240 Na dostižení pachatelů se vypsala odměna ve výši 10 milionů korun
    a věci, které pachatelé nechali na místě činu, se vystavovaly od 28. května 1942 od
    09:00 hodin na Václavském náměstí ve výloze firmy Baťa.241 Všichni parašutisté,
    nacházející se v období druhého stanného práva v Praze, byli postupně přivedeni do
    zřízeného úkrytu v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje (za německé okupace
    přejmenován na chrám Karla Boromejského) v Resslově ulici. Dohromady se jich tam
    ukrývalo sedm ve složení Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Josef
    Bublík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. Dalším parašutistou, který se v té době nacházel
    v Praze, byl Karel Čurda, vysazen v rámci operace OUT DISTANCE. Po atentátu se

235 KUBIŠ, Jan – úřední záznam letu, VHA, sign. 37 – 308 – 2.
236 ČVANČARA, s. 73.
237 ŠOLC, Anthropoid, s. 8.
238 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 71.
239 ČVANČARA, s. 101.
240 ANDREJS, Jaroslav, Smrt boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na Heydricha, Praha
1997, s. 6.
241 IVANOV, s. 213.
47
odebral do jižních Čech ke své rodině, kde si, ukrytý u své sestry na půdě, denně četl
protektorátní tisk, který uveřejňoval seznamy popravených. Již 13. června 1942 napsal
anonymní dopis na četnickou stanici v Benešově, kde uvedl jména obou atentátníků,
četníci na stanici však tento dopis ignorovali jako mnohé jiné, které jim denně
docházely.242 Následující den si Čurda přečetl vyhlášku vydanou 14. června 1942 K. H.
Frankem, ve které sliboval, že tomu, kdo udá nějaké informace do 18. června 1942 do
20:00 hodin, bude udělena milost včetně jeho rodiny.
243 Rozhodl se učinit doznání a
vydal se do budovy gestapa v Petschkově paláci, kam dorazil 16. června 1942.244 Čurda
nevěděl, kde se parašutisté skrývají, ale mohl uvést adresy spolupracovníků, rodiny
Moravcovi, Fafkovi a jiných. Místo úkrytu parašutistů prozradil Aťa Moravec a Hana
Krupková.
245 Dne 18. června 1942 byla provedena razie na kryptu v Resslově ulici,
parašutisté Opálka, Kubiš a Bublík drželi stráž na kůru chrámu, od které zahájili palbu,
mezitím se v kryptě Gabčík, Valčík, Švarc a Kouba snažili dostat ven s tím, že se
prokopou ke kanalizaci. Po marném boji se parašutisté v kryptě rozhodli ukončit své
životy sami, aby se nedostali do rukou gestapa. Rozhodli se tak poté, co z kůru ustala
palba, která značila, že jejich spolupracovníci již nejsou naživu. Kubiš zemřel až při
převozu do nemocnice na vykrvácení z četných ran po střepinách, Bublík, po zásahu
granátem, který mu přerazil obě nohy, se rozhodl střelit do hlavy. Smrt však nepřišla
okamžitě a zemřel také až při převozu do nemocnice. Opálka byl důsledný, a poté, co
dostal zásah granátem a stal se neschopný boje, se rozhodl vzít si ampulku s jedem a
zastřelit se ranou do hlavy. Těla byla pohřbena na hřbitově v Praze v Ďáblovicích, hlavy
Gabčíka s Kubišem byly dány do lihu, ostatní se preparovaly a hromadně uskladnily
v německém ústavu pro soudní lékařství, odkud se 20. dubna 1945 převezly neznámo
kam.
246 Gabčík s Kubišem si během svého působení v Praze zajistili 311 pomocníků pro
uskutečnění atentátu.247 Dohromady 252 osob bylo 29. září 1942 odsouzeno stanným
soudem v Praze k trestu smrti, a to na základě obvinění z napomáhání na atentátu a
přechování parašutistů, popravy proběhly 24. října 1942 v koncentračním táboře
v Mauthausenu.248 Mezi popravenými se nenacházela rodina Jozefa Gabčíka, která žila
na Slovensku. Karel Čurda se stal konfidentem gestapa, za svou výpověď obdržel

242 JELÍNEK, Operace, s. 119.
243 ANDREJS, s. 309.
244 IVANOV, s. 238.
245 ANDREJS, s. 320.
246 Tamtéž, s. 344.
247 GABČÍK, Jozef – seznam spolupracovníků parašutistických skupin, VHA, sign. 37 – 308 – 1.
248 JELÍNEK, K problematice, s. 96.
48
odměnu ve výši 5 milionů korun a novou identifikaci na jméno Karl Jerhot, mimo jiné
mu gestapo poskytlo i byt na Vinohradech a měsíční plat ve výši 30 000 korun.249
Jedním z důsledků represí po nastoupení Heydricha do úřadu bylo přerušení
radiového spojení mezi Prahou a Londýnem udržované od 6. dubna 1940 do

  1. října 1941, kdy gestapo zničilo radiovou stanici SPARTA I.250 Mimo SPARTU I.,
    kterou řídila domácí organizace Politické ústředí (PÚ), na území protektorátu vysílala
    od 28. března 1941 ještě vysílačka SPARTA II., kterou si pro sebe postavili pplk. Josef
    Balabán, kpt. Václav Morávek a pplk. Josef Mašín z ON, známí jako Tři králové.251
    K navázání radiového spojení byla vyslána do protektorátu skupina SILVER A,
    vysazena v pořadí jako druhá z 28. prosince na 29. prosince 1941 ve složení velitele
    Alfréda Bartoše, zástupce velitele Josefa Valčíka a radisty Jiřího Potůčka.252 Skupina
    měla zřídit vlastní zpravodajské centrum v Čechách, navázat spojení s Londýnem a také
    s domácím odbojem a měla se stát řídícím orgánem pro další nadcházející výsadky
    s tím, že vytvoří jakého konspirační středisko pro příjem dalších parašutistů.253 Takové
    středisko bylo zřízeno v Lázních Bělohradu u místního knihaře Jana Vojtíška.254
    Operačním prostorem skupiny se staly Pardubice a může být zhodnocena jako jedna
    z nejvíce úspěšných operací. Skupina splnila své poslání a navázala s Londýnem
    kontakt dne 9. ledna 1942 přes stanici LIBUŠE, kterou si s sebou vezla z Londýna a
    členové výsadku ji ukryli 7. ledna 1942 v lomu v Hluboké v Dachově u Miřetic, 30 km
    od Pardubic.255 Oboustranné navázání spojení se uskutečnilo v noci z 15. na 16. ledna
    1942, kdy jim Londýn oznámil jejich povýšení, naopak na VRÚ Potůček zaslal depeše o
    situaci parašutistů po přistání, kdy je informoval o neúspěchu na záchytných adresách a
    špatném místě vysazení.256 Splnila také další svá poslání, navázala kontakt s domácí
    organizací ÚVOD, s organizací JINDRA a denně zasílala do Londýna depeše se
    zprávami vojenského, hospodářského či politického charakteru. Skupina SILVER A
    úzce spolupracovala s dalšími skupinami, mimo jiné i s Gabčíkem a Kubišem. Valčík se
    z Pardubic do Prahy přesunul natrvalo poté, co gestapo nalezlo jeho fotografii v brašně
    u mrtvého Václava Morávka 21. března 1942, který jim měl zajistit nové legitimace,

249 HAMŠÍK, PRAŽÁK, s. 278.
250 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 13.
251 JELÍNEK, K problematice, s. 75.
252 JELÍNEK, Operace, s. 33.
253 BARTOŠ, Alfréd – úkol, VHA, sign. 37 – 342 – 1.
254 ŠOLC, Anthropoid, s. 7.
255 ANDREJS, s. 77; PLZÁK, s. 309.
256 HANÁK, Vítězslav, Dokumenty a depeše z Benešova londýnského trezoru. In: Historie a vojenství 50,
2001, 1, s. 167.
49
gestapo jeho fotku vyvěsilo v okolí Pardubic s odměnou ve výši 100 000 korun.
257
Valčík musel z Pardubic zmizet do Prahy, kde začal spolupracovat na přípravě atentátu
a zahynul v kryptě 18. června 1942. Po atentátu na Heydricha se prováděly razie i na
Pardubicku, na základě výpovědí bylo prozrazeno centrum parašutistů v bytě u
Krupkových v Pardubicích v Pernerově ulici 1607.258 Gestapo si v bytě počkalo na
velitele skupiny Bartoše, který se při pokusu o útěk a při zhodnocení, že již není úniku,
sám zastřelil 21. června 1942.259 Poslední přeživší skupiny, radista Jiří Potůček, žil
celou dobu nedaleko lomu v Miřeticích v domě strojníka lomu Karla Svobody.
260 Po
represích bylo nutné stanici LIBUŠE přesunout, od 10. června 1942 do 17. června 1942
se nacházela ve vesnici Ležáky v místním Švandově mlýně, za což ji o několik dní
později čekalo její vypálení.261 Dalším úkrytem se stala místní škola v Bohdašíně
u učitele Ladislava Satrana, odtud se převezla do chalupy pomocníka Antonína
Burdycha do obce Končiny, kde její cesta končila.262 Učitel Satran byl zatčen gestapem
a prozradil, kam byla LIBUŠE převezena. Potůčkovi se 30. června 1942 podařilo
z Končin gestapu utéct, po dlouhém a vyčerpávajícím útěku, při kterém urazil pěšky
kolem 60 km, byl zastřelen 2. července 1942.263 Ve stejný den došlo k popravám
spolupracovníků SILVER A na pardubickém Zámečku, jednalo se o 28 mužů a
12 žen.264 Nejednalo se o všechny spolupracovníky, SILVER A během svého působení
pomohlo na 125 věrných Čechů a Češek.265 Mezi popravenými nefigurovali manželé
Krupkovi, hlavní pomocníci Alfréda Bartoše, kteří byli zatčeni 17. června 1942.266 Hana
Krupková podlehla výslechům a přiznala vše, co věděla a stala se nedobrovolně
konfidentkou gestapa. Václav Krupka strávil čas do srpna 1942 ve věznění
v Pardubicích, poté byl přesunut do věznice na Pankráci, kde na samotce strávil
14 měsíců v naději gestapa, že něco prozradí.267 Když se tak nestalo, v listopadu 1943

257 KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. I. část. In: Historie a
vojenství 43, 1994, 4, s. 116–117.
258Tamtéž, s. 95.
259 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 74.
260 JELÍNEK, Operace, s. 47.
261 PLZÁK, s. 306.
262 PAŘÍZEK, Libor, Jiří Potůček, radiotelegrafista SILVER A. In: ŠUSTEK, Vojtěch (ed.), Operace
SILVER A, Praha 2010, s. 236.
263 Tamtéž, s. 283.
264 JELÍNEK, Operace, s. 126–127.
265 Seznam spolupracovníků SILVER A, VHA, sign. 37 – 342 – 5.
266 KRUPKA, Moje práce, I. část, s. 123.
267 KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. II. část. In: Historie a
vojenství 43, 1994, 5, s. 116, 125.
50
ho eskortovali do koncentračního tábora Flossenbürg, kde pobýval do 20. dubna 1945,
do zahájení pochodu smrti, při kterém se dočkal osvobození americkou armádou.268
Jako poslední byla 29. prosince 1941 vysazena dvoučlenná spojovací skupina
SILVER B sestavená z velitele Jana Zemka a radisty Vladimíra Škáchy, kteří měli
domácímu odboji předat rádiovou stanici, šifrovací klíč a poté se dát k dispozici
domácímu odboji.269 Skupina se hned od začátku potýkala s mnoha potížemi, opět došlo
k vysazení na špatném místě, navíc rotný Zemek zůstal s padákem viset na stromě a i
přes svou snahu se mu nepodařilo padák ze stromu odstranit a parašutisté byli nuceni
vyhledat pomoci u místních obyvatel. Pomohl jim jistý rolník Chvojka z vesničky
Kasličky, společně porazili strom, zakopali padáky a radiostanici ukryli u pana Chvojky
doma.270 Zemek se Škáchou se vydali na uvedené záchytné adresy, jako první se měli
dostavit do chrudimské spořitelny k panu Františku Buršovi, který se zde kvůli svému
zatčení již nenacházel, na dalších adresách také neuspěli. Při zjištění, že radiostanice,
kterou měli předat domácímu odboji je porouchaná, začali žít v ilegalitě, v konečné fázi
války se oba stali aktivními účastníci parašutistického hnutí. Zemkovi se podařilo žít
v ilegalitě do konce války, Škácha byl dopaden gestapem 3. ledna 1945, ovšem bez
vědomí, že se jedná o parašutistu vysazeného z Velké Británie, a konce války se dočkal
v koncentračním táboře Flossenburg.271 Skupinu SILVER B můžeme zhodnotit jako
neúspěšnou již od svého počátku, zklamaly kontaktní adresy a parašutisté se nesetkali
s představiteli domácího odboje, tudíž mu nepředali stanici, která se navíc záhy po
přistání poškodila natolik, že její oprava již nebyla možná.
3.4 Zbývající výsadky první vlny
Dalšími společně vysazenými skupinami byly OUT DISTANCE a ZINC, k jejichž
výsadku došlo z 27. na 28. března 1942 v přítomnosti dispečera npor. Rudolfa
Hrubce.272 Sabotážní skupina OUT DISTANCE byla tvořena tříčlennou skupinou
zastoupenou velitel Adolfem Opálkou, Karlem Čurdou a Ivanem Kolaříkem.273 Všichni
tři se podepsali pod zadání úkolu ve znění: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že společně
se dvěma jinými příslušníky československé armády budu odeslán do vlasti, abych tam:
1.) dopravil zvláštní materiál a pomohl v jeho obsluze, 2.) připravil a provedl sabotážní

268 Tamtéž, s. 141–143.
269 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 74.
270 Tamtéž, s. 75.
271 Tamtéž, s. 76.
272 Činnost paraskupiny OUT DISTANCE – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 335 – 4.
273 ANDREJS, s. 102.
51
čin v Michelské plynárně, úplně nezávisle na první části mého úkolu. Materiál pro tuto
věc bude mi doručen později. Učiním vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,
abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“274
Skupina s sebou do protektorátu dopravila náhradní radiostanici, náhradní krystaly,
telegrafní klíče a rádiový maják Beacon.275 Radiomaják měli předat do rukou domácímu
odboji proto, aby již nedocházelo k nepřesným výsadkům, ovšem obě dvě skupiny byly
opět vysazeny s navigační chybou. Skupina OUT DISTANCE byla hned po seskoku
pronásledovaná brněnským gestapem, na parašutistu Kolaříka vydalo gestapo zatykač
na základě jeho ztracené legitimaci nalezené v poli, ve které měl založenou i fotografii
své přítelkyně. Kolařík se v zoufalství, aby nedošlo k jeho dopadení, 1. dubna 1942
otrávil.
276 Opálka i Čurda se dostali do Prahy, kde navázali kontakty se skupinou
SILVER A i ANTHROPOID a dali se jim k dispozici. Adolf Opálka byl jedním z těch
parašutistů, co zahynuli v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942, a to
díky zradě posledního člena skupiny, Karla Čurdy.
Skupinu ZINC tvořili velitel Oldřich Pechal, Arnošt Mikš a Viliam Gerik, kteří
měli zřídit vlastní zpravodajskou síť na Moravě, přičemž v Čechách již tento úkol
zastávala SILVER A.277 Jejich poslání spočívalo v navázání spojení s VRÚ v Londýně
přes stanici LÍDA a v postupném budování zpravodajské sítě v okolí Uherského
Hradiště.278 Skupina byla kvůli svému místu vysazení předem odsouzena k nesplnění
svého úkolů. Vinou navigační chyby se ocitla na Slovensku u Gbel.279 Parašutisté
zakopali materiál a pokusili se přejít hranice, jako první přecházel Mikš s Gerikem,
kterým se to podařilo. Jejich velitel takové štěstí neměl a byl zadržen dvěma
německými celníky, které ukvapeně zastřelil a v rychlosti utekl. Na místě činu ovšem
nechal své doklady i s kufříkem. Pechal napodruhé hranice přešel a vydal se ke své
rodině, odkud poslal Gerika a Mikše do Prahy, on sám se stal štvancem, který utíkal do

  1. června 1942, kdy byl zadržen gestapem a později popraven v Mauthausenu.280 Viliam
    Gerik jako Slovák Prahu vůbec neznal, na kontaktních adresách byl odmítnut, proto se
    rozhodl 4. dubna 1942 dobrovolně udat pražskému gestapu.281 Stal se konfidentem, své

274 KOLAŘÍK, Ivan – můj úkol, VHA, sign. 37 – 335 – 2.
275 HANÁK, Organizace, s. 123; ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 77.
276 MAREK, Muži, s. 61.
277 Činnost paraskupiny OUT DISTANCE – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 335 – 4.
278 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 82.
279 Směrnice pro činnost paraskupiny ZINC – úřední záznam, VHA, sign. 37 – 351 – 4.
280 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 83.
281 GERIK, Vilém – Prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 351 – 3.
52
úkoly zadané gestapem však činil s nechutí a pokusil se z jejich moci vymanit. Když
začalo mít gestapo podezření, poslalo jej 28. října 1943 do koncentračního tábora
v Dachau, kde se dočkal konce války. Po válce byl společně s Karlem Čurdou odsouzen
k trestu smrti. Poslední člen skupiny Arnošt Mikš zemřel 30. dubna 1942 při společném
úkolu několika parašutistů, kteří měli v lesích na Křivoklátsku vyzvednout materiál
shozený v rámci operace BIOSCOP.282 Mikše společně se svým spolupracovníkem,
parašutistou Koubou, zadrželo četnictvo, Koubovi se podařilo utéci, Mikš ale
zpanikařil, postřelil českého četníka a dal se na útěk, při kterém se v zoufalství sám
zastřelil.
Zbývajících pět skupin bylo vysazeno v konečné fázi výsadkové vlny na konci
dubna 1942, jednalo se o skupinu BIOSCOP (Bohuslav Kouba, Josef Bublík, Jan
Hrubý), jejímž úkolem bylo zničení zbrojovky ve Vsetíně a následně provádět sabotáže
na železničních tratích, skupina BIVOUAC (František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor
Zapletal) odlétala s pověřením zničit brněnské teplárny, operace STEEL se skládala jen
z jednoho parašutisty, Oldřicha Dvořáka.
283 Všech sedm parašutistů letoun vysadil

  1. dubna 1942, noci se již zkracovaly a ubývalo světla, proto se pilot letounu rozhodl,
    že všechny skupiny vysadí na stejném místě, sedm parašutistů se tedy vzneslo u
    Křivoklátu nedaleko obce Požáry.284 Svobodník Oldřich Dvořák měl úkol spojovací
    a zásobovací, kdy jeho úkolem bylo předat náhradní krystaly pro stanici LIBUŠE a
    zásoby kapslí pro členy paravýsadku SILVER A a pro zesílení spojení s odbojem měl
    u sebe novou radiovou stanici, kterou měl jako vycvičený radista sám obsluhovat.
    Dvořák zakopal hned po přistání kufřík se stanicí, která byla ovšem hned následující
    den nalezena a předána gestapu v Kladně. Dvořák vyhledal Alfréda Bartoše, předal mu
    kapsle s jedem a krystaly pro stanici LIBUŠE. Jediný člen operace STEEL byl zastřelen
  2. července 1942 při pokusu o útěk na Slovensko.285
    Skupiny BIOSCOP A BIVOUAC byly skupinami sabotážními, které měly
    působit na Moravě, provádět zde destrukční práce a podřídit se skupině ZINC. Jejich
    úkol byl zmařen, jelikož se jim nepodařilo z Křivoklátských lesů dostat destrukční
    materiál, při kterém jim napomáhali i další parašutisté včetně Josefa Valčíka. Bohuslav
    Kouba se při pokusu o útěk z lesů rozhodl na četnické stanici sám otrávit, Hrubý a

282 MIKŠ, Arnošt – evidenční list, VHA, sign. 37 – 351 – 2.
283 ANDREJS, s. 144.
284 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 84.
285 Tamtéž, s. 86.
53
Bublík se skrývali v Praze a společně zahynuli v kryptě v Resslově ulici. Jejich
kamarády z výsadku BIVOUAC udal přítel a spolužák Františka Pospíšila, u kterého
chtěli nalézt pomoc. Při zatýkání se podařilo utéci Pospíšilovi a Čoupkovi, Libor
Zapletal takové štěstí neměl, gestapo ho zadrželo a donutilo vypovídat. Zapletala a
Čoupka potkal stejný osud, a to poprava v koncentračním táboře v Mauthausenu.286
Posledního člena výsadku Pospíšila pomohl dopadnout konfident Karel Čurda.
Dne 29. dubna 1942 se uskutečnil výsadek dvou posledních skupin
INTRANSITIVE a TIN.287 Vícečlenná operace INTRANSITIVE (Václav Kindl,
Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík) byla pověřena úkolem zničit rafinerii
minerálních olejů se sídlem v Kolíně.288 Skupina se záhy po seskoku nenašla, k jejich
shledání došlo až na záchytné adrese v Bernaticích, kterou jim nadiktoval nadporučík
Rudolf Hrubec. Na základě přechovávání parašutistů bylo 4. června 1942 popraveno
22 občanů z Bernatic.289 Destrukční materiál skupiny se ztratil záhy po seskoku, tudíž
skupina přešla do ilegální organizace. Desátník Lukaštík byl zastřelen 8. ledna 1943 při
neúspěšném pokusu o destrukci na železniční trati, v březnu 1943 gestapo zajalo Kindla
s Grabovským a stali se konfidenti.290 Kindl spolupracoval s gestapem až do své smrti
v květnu 1944, Grabovský se pokusil z jejich spárů vymanit, čímž se odsoudil
k rozsudku smrti. Poslední skupinou byla další teroristická operace TIN namířená proti
ministrovi školství a osvěty Emanuelovi Moravcovi ve složení dvou parašutistů,
Ludvíka Cupala a Jaroslava Švarce.291 Po seskoku se parašutisté nesešli, již od počátku
každý postupoval samostatně. Švarc se dopravil do Prahy, kde navázal kontakty
s dalšími parašutisty. Cupala po seskoku nalezl se zraněnou nohou a vnitřním zraněním
Vojtěch Lukaštík z operace INTRANSITIVE, který ho dopravil na ošetření do Plzně,
pak se společně vydali na Moravu, kde prováděli destrukční sabotáže na železnicích. Při
pokusu o útěk před gestapem se Ludvík Cupal 15. ledna 1943 zastřelil, jeho kolega
z operace TIN Švarc zemřel 18. června 1942 v Resslově ulici.292
Hodnocení první vlny výsadků není nijak pozitivní. Celou dobu se nesla ve
znamení navigačních chyb, které již předem odsoudily několik skupin k neúspěchu, ba

286 Tamtéž, s. 90.
287 ŠVARC, Jaroslav – průběh operace, VHA, sign. 37 – 347 – 2.
288 ANDREJS, s. 144.
289 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 93.
290 Tamtéž, s. 93.
291 ŠVARC, Jaroslav – můj úkol, VHA, sign. 37 – 347 – 2.
292 CUPAL, Ludvík – evidenční list, VHA, sign. 37 – 347 – 1.
54
se kolikrát ani po seskoku nesešly. Při vydávání směrnic SOE udávala, že 40% ztráta na
životech parašutistů bude únosná.293 Realita byla jiná. Během první vlny výsadků zcela
v ilegalitě do konce války přečkali jen Otmar Riedl z operace BENJAMIN a Jan Zemek
ze SILVER B. Ostatní byli po smrti, nebo zatčeni. Jiní se stali dobrovolnými konfidenty
gestapa. Se slovem zrada jsou nejvíce spjaty jména Karel Čurda a Viliam Gerik. Po
válce se Gerik sám dobrovolně dne 24. května 1945 přihlásil do budovy hlavního štábu
čs. branné moci, Karel Čurda byl dopaden při pokusu o útěk 19. května 1945
v Manětíně.294 Proti oběma parašutistům bylo vedeno soudní řízení u lidového soudu na
Pankráci, rozsudek smrti byl vykonán 29. dubna 1947 v 11:30 hodin.295 První vlna
výsadků měla za hlavní úkol zesílit spojení s Londýnem, můžeme tak zhodnotit, že se
tak povedlo pouze přes stanici LIBUŠE. Výsadky parašutistů budou vždy nejvíce spjaty
s provedením atentátu na Reinharda Heydricha a spekulacím o jeho dopadech, zda se
jednalo o správnou věc či nikoli. Atentát bezprostředně zajistil mezinárodní ohlas ve
světě, přispěl k tomu, aby Velká Británie dne 5. srpna 1942 a Francie dne 29. září 1942
zrušily platnost mnichovské dohody.296 Ovšem v protektorátu atentát znamenal
naprostou destrukci domácích ilegálních organizací, velké ztráty na životě a také
znamenal konečné vyhlazení vesnic Lidice a Ležáky.

293 ŠOLC, A zpívali jsme, s. 78.
294 GERIK, Vilém – prohlášení o mé činnosti, VHA, sign. 37 – 351 – 3; ČURDA, Karel – zpráva Karla
Palečka o dopadení, VHA, sign. 37 – 335 – 3.
295 ČURDA, Karel – Poznámky k soudnímu řízení proti parašutistům Čurdovi a Gerikovi, VHA, sign. 37
– 335 – 3.
296 JELÍNEK, K problematice, s. 100.
55
4 Druhá a třetí vlna výsadků v letech 1942–1945
4.1 Druhá vlna výsadků
První vlna výsadků měla za hlavní úkol navázat radiové spojení domácích ilegálních
organizací s Londýnem, nejúspěšnější byla v tomto směru SILVER A se svou stanicí
LIBUŠE. Ministerstvo národní obrany se hodlalo poučit z chyb v předešlých výsadcích
a předtím, než začala druhá vlna výsadků, zhodnotilo situaci pro nadcházející období a
vydalo Závěry ze zkušeností z minulého operačního období, které bude nutno aplikovat
při operacích příštích, které 27. srpna 1942 schválil gen. Ingr.297 V uvedené zprávě
stálo, že bude potřeba se v následujícím operačním období vyvarovat většímu počtu
skupin najednou, materiál by měl vážit tolik, aby ho skupina přepravila ihned po
seskoku, a ne ho na místě zakopat, spojovací prostředky měly být na vyšší technické
úrovni a měla se zvýšit dávka potravin pro přežití po přistání.298 Zvláštní skupina D také
požadovala, aby byla pro výsadky zajištěna stálá československá posádka s vlastním
letounem a dispečerem, to se ovšem nepodařilo, SOE si v této otázce stále nechávala
hlavní slovo. Novinkou se stalo krytí operačních letů bombardovacími nálety na
průmyslové objekty v protektorátu, dále se posunula doba startu, k výsadkům mělo
docházet ještě před půlnocí, aby parašutisté získali více času k zajištění místa seskoku
pod rouškou tmy, přičemž k výsadkům mělo docházet na méně obydlených oblastech.
Novinkou pro druhou vlnu a třetí vlnu bylo vypracovávání Cover story, jednalo se o
předem připravenou životní legendu parašutisty pro případ jeho zadržení gestapem.
Instruktoři se také více zaměřili na výuku o domácích poměrech v protektorátu, muži
nasazení do akce již neměli mít falešná zaměstnání, měli žít v naprosté ilegalitě
v podzemí, a to hlavně díky neschopnosti domácích organizací zajišťovat mužům
potřeby pro každodenní život a také kvůli nově zřízenému úřadu v Praze a v Brně na
jaře roku 1942 při služeben gestapa nesoucí název Sonderreferat Sabotage-BahnenFallschirmagenten (Zvláštní referát proti sabotážím na železnicích a proti
parašutistům).299
Situace pro domácí odboj nebyla kvůli druhému stannému právu nijak příznivá,
ztrácela se jeho akceschopnost přijímat další parašutisty. Československé zpravodajství
postupně ztrácelo svou pozici v očích londýnské vlády, mohla za to jednak změna

297 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 51.
298 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 111.
299 KOUTEK, Tichá fronta, s. 169.
56
politiky Spojenců a zároveň to, že zpravodajská služba přestala podávat zprávy o situaci
doma kvůli zdecimovanému domácímu odboji. Roku 1943 se krize ještě více eskalovala
a československá vláda se začala orientovat na spolupráci se Sovětským svazem. O
parašutistech vysazených v první vlně Londýn téměř nic nevěděl, přičemž většina již
byla po smrti. Podmínky pro nadcházející období se jevily jako nepříznivé, přesto se
František Moravec rozhodl pokračovat v programu SILVER výnosem z 16. září 1942 a
vyslal na území protektorátu další zpravodajské skupiny.300 Program SILVER počítal
s odesláním dalších zpravodajských skupin, mimo tento program Moravec hodlal
podniknout i program IRON, který spočíval v sabotážních činnostech. V rámci druhé
operační vlny počítal s vysláním dvaceti skupin, přičemž deset z nich budou
zpravodajské, devět sabotážních a jedna teroristická.301 Mužů na to měl dostatek,
dobrovolníci se hlásili stále v hojném počtu.
Operační období schválil svým výnosem ministr národní obrany Sergěj Ingr

  1. července 1942.302 Druhou vlnu výsadků zahájila zpravodajská, spojovací a kurýrní
    skupina ANTIMONY vysazená ve složení velitele npor. Františka Závorky, zástupce
    čet. Stanislava Srazila a radisty svob. Lubomíra Jasínka.303 Jejich úkoly spočívaly
    v navázání kontaktů s doc. Vladimírem Krajinou (krycím jménem BUK), s organizací
    JINDRA i s Obranou národa, pro které parašutisté převáželi poselství od prezidenta
    Beneše a ministra národní obrany Ingra. Dalším úkolem bylo vyhledat velitele skupiny
    SILVER A kpt. Alfréda Bartoše a předat mu finanční obnos společně s technickým
    vybavením, dále měli sami navázat spojení s VRÚ přes svou stanici BARBORA a
    vybudovat vlastní zpravodajskou síť pro sběr informací.304 Úkol ANTIMONY sdělil
    veliteli Závorkovi na Porchester Gate 5. října 1942 František Moravec v přítomnosti
    Emila Strankmüllera, Karla Palečka a Jaroslava Šustry, druhé schůzky se již zúčastnili
    všichni vybraní muži, aby podepsali svá prohlášení, že se svým posláním souhlasí.305
    K vysazení došlo v neděli 24. října 1942, dopravil je letoun Halifax s posádkou kapitána
    Anderleho, po výsadku letoun pokračoval bombardovat pardubické letiště, kde se
    zřídila pilotní škola německé Luftwaffe.
    306 Skupina přistála mimo stanovenou plochu

300 ŠOLC, Jiří, Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho spolupracovníků v českém
domácím odboji za druhé světové války, Praha 1995, s. 34.
301 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 67.
302 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 205.
303 ŠOLC, Znamení, s. 66.
304 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 113.
305 ŠOLC, Smrt přála, s. 37.
306 ŠOLC, Příprava druhé vlny, s. 69.
57
u Rožďalovic, odkud se první kontaktní adresa, tiskař Vojtíšek v Lázních Bělohradu,
nacházela jen šest kilometrů.307 Ovšem zde parašutisté nepochodili, rodina byla
popravena a jejich dům zapečetěn. U druhé adresy v Nové Pace ukryli své tři radiové
stanice společně s penězi. Odtud se vydali hledat představitele ÚVODU doc. Krajinu,
kpt. Bartoše i kpt. Morávka. Úkol se stal téměř nesplnitelným, dva z uvedených byli již
po smrti, o čemž se parašutisté dozvěděli až později. Skupina také navázala spojení
s komunistickou ilegální organizací, které předali dvě své radiové stanice, za které jim
slibovali spojení s Alfrédem Bartošem i se zástupci ÚVODU. Velitel Závorka dokonce
předal komunistům poselství od Beneše a Ingra s tím, že je sami doručí do určených
rukou. Parašutistům se podařilo nalézt doc. Krajinu, hlásili tak do Londýna přes stanici
BARBORA 1. prosince 1942, kterému ovšem nemohli kvůli zradě komunistické
organizace předat ani poselství do vlasti, tak ani radiovou stanici, když disponovala již
jen svou jednou stanicí, jelikož komunisté odmítali vydat zpět obě stanice, poselství i
poskytnutou finanční částku.308 Navázání kontaktů s docentem Krajinou nebylo tak
úspěšné, jak Londýn očekával, stal se utečencem, který se skrýval před gestapem a
jakožto velitel zdecimovaného ÚVODU neměl žádnou moc. Stanice BARBORA
vysílala od 1. prosince 1942 do 15. ledna 1943, a to nejčastěji z Rovenska pod Troskami
z domku na místní plovárně, na VRÚ dohromady zaslala 283 zpráv (57 politických,
225 vojenských a 1 administrativní) a přijala 129 depeší (2 politické, 126 vojenských a
1 administrativní).309 Parašutisté začali být gestapem pronásledováni od ledna 1943
kvůli zatýkání v řadách komunistické ilegální organizace, při kterém se zmocnilo dvou
radiových stanice a poselství, do pátrací akce byl nasazen i konfident Karel Čurda.310
František Závorka a Lubomír Jasínek se vzdali 16. ledna 1943 v Rovensku pod
Troskami ve víře, že tak ušetří životy místních obyvatel.311 Oba dva ovšem před
vydáním se gestapu požili ampulky s jedem. Karel Čurda pomohl o několik dní později
zatknout i posledního člena skupiny. Srazila gestapo využilo k zahájení radiové protihry
s názvem HERMELIN, která se ukázala jako neúspěšná, a tak radista skončil ve věznici
na Pankráci, odkud ho čekala cesta do Terezína, kde v dubnu 1944 proběhla jeho
poprava.
312

307 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 116.
308 Tamtéž, s. 117.
309 Přehled zpráv/depeší přijatých a odeslaných, VHA, sign. 37 – 288 – 11.
310 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 118–119.
311 KOUTEK, A národ, s. 134.
312 ŠOLC, Smrt přála, s. 139.
58
V noci ze 14. na 15. březen 1943 mělo dojít ke společnému vysazení skupin
IRIDIUM a BRONSE, přičemž spojovací a zpravodajská IRIDIUM disponující
radiovou stanicí ANNA letěla ve složení velitele npor. Miroslava Špota, zástupce npor.
Miroslava Křičenského, rt. Vladislava Soukupa a radisty čet. Bohumíra Kobylky.313 Se
zpravodajským posláním za pomoci stanice BLANKA měla být vysazena také operace
BRONSE, která se skládala z velitele npor. Bohumíra Martínka, zástupce a šifranta čet.
asp. Františka Vrby a radisty čet. Antonína Kubce.314 Všech sedm parašutistů nemělo
možnost svůj úkol splnit, pro špatnou viditelnost se letoun nad jižními Čechy otočil a
mířil zpět do Velké Británie, při zpáteční cestě byl Halifax v blízkosti Mnichova
zasažen německou obranou proti letectvu, v troskách zříceného letounu všichni uhořeli
kromě Františka Vrbky, který se z hořícího vraku dostal ven a zemřel na následky
popálenin v nemocnici.
315 Na místo katastrofy dorazilo gestapo včetně parašutistů Karla
Čurdy a Stanislava Srazila pro identifikaci mrtvých.
Touto katastrofou byly dočasně zastaveny další operace, SOE vydala 6. dubna
1943 rozkaz k zastavení vysílání operací do protektorátu.316 Rok 1943 představoval
krizové období v rámci československého zpravodajství v Londýně, o Německu se do
Londýna nedostávalo mnoho informací, komunikace s domovem opět nefungovala.
V tomto období došlo i k personálním změnám ve Zvláštní skupině D, kdy byl z funkce
velitele odvolán Jaroslav Šustr a nahrazen Karlem Palečkem, současně i v anglické
organizaci SOE došlo k výměně, kdy mjr. Wilkinsona vystřídal mjr. Perkinson, který
výnosem z 10. dubna 1943 rozhodl o uzavření československé výcvikové stanice
STS 46 a novým vyčkávacím střediskem se měla stát STS 1 v Brockhallu u
Northamptonu.317 Britové se začali více soustřeďovat na zpravodajské služby jiných
zemí a českoslovenští parašutisté se postupně dostávali do ústraní, mimo jiné se
rozhodlo o tom, že parašutisté již nebudou vysazovány do protektorátu z Anglie, ale
z Itálie, odkud se cesta jevila bezpečnější a kratší. Rozhodla tak britská SIS po dohodě
s britským ministerstvem letectví dne 31. září 1943, SOE toto rozhodnutí podpořila
následující den 1. října 1943.318

313 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 122.
314 ŠOLC, Znamení, s. 67.
315 ŠOLC, Smrt přála, s. 128.
316 ŠOLC, Znamení, s. 67.
317 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 213.
318 Příspěvek o jednání stran o přeložení operačních základen z Anglie do Afriky, VHA, sign 37 – 291 –
1.
59
4.2 Třetí vlna výsadků
Druhá vlna výsadků opět nedopadla podle představ Zvláštní skupiny D, mezi druhou a
třetí vlnou výsadků nastala dlouhá odmlka. Výcvik dobrovolníků přesto dále probíhal
na výcvikových střediscích po celých britských ostrovech, do vyčkávací stanice v Itálii
byla skupina přesunuta až po výcviku společně i s operačním materiálem pro daný úkol.
Útlum ve výsadcích zapříčinila i situace na frontě, kdy se do popředí dostal Sovětský
svaz a Velká Británie se tím dostala do pozadí. I československý exil se v čele
s Benešem začal více obracet na sovětskou stranu, ve které viděl do budoucna silného
spojence. Hlavní roli v otázce budoucího národního povstání v protektorátu zaujímala
Československá vojenská mise v SSSR, která na území Slovenska a Zakarpatské
Ukrajiny vyslala své parašutisty pro zřízení předpokladů k budoucímu povstání.
Poslední vlna výsadků se nenesla jen ve znamení zpravodajství, novým smyslem
výsadků se stalo vytvoření tajné vojenské organizace z domácího odboje a partyzánů,
které budou řízeni vysazenými parašutisty, kteří budou následně řídit vyhledávání ploch
a přijímání materiálu a dodávky zbraní. Ve třetí vlně se tedy objevuje nový typ
přejímacích skupin, čemuž byl přizpůsoben i výcvik před odletem, kdy se výuka více
prohloubila v oblasti znalosti na zřizování polních letišť, na navigaci letounů a na
příjem zásob a jejich třídění. Po téměř roční pauze došlo v dubnu 1944 k obnovení
výsadků, do konce roku bylo vysazeno 14 skupin o 49 mužích, jmenovitě šlo o skupiny
CALCIUM, BARIUM, CHALK, SULPHUR, CLAY, CARBON, SPELTER, POTASH,
MANGANESE, GLUCINIUM, WOLFRAM, COURRIER 5 (organizovaná
Československou vojenskou misí v Jugoslávii), TUNGSTEN a EMBASSY.319
Třetí vlna byla zahájena společným výsadkem operace CALCIUM (velitel ppor.
JUDr. Jaroslav Odstrčil, zástupce rt. Josef Gemrot, rt. František Široký a radista rt.
Karel Niemczyk) a BARIUM (velitel npor. Josef Šandera, šifrant čet. Tomáš Býček a
radista čet. Josef Žižka) uskutečněném z nově zřízené základny v Itálii z letiště
v Brindisi v noci z 3. na 4. dubna 1944.320 Obě dvě skupiny si s sebou vezly své radiové
stanice pro obnovení zpravodajského spojení s Londýnem, CALCIUM měla k dispozici
stanici ZDENKA, která navázala spojení s Londýnem 21. května 1944, aby oznámila,
že navázala styky s Radou tří v čele s kpt. Karlem Veselým-Štainerem.321 Hlavní

319 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 132.
320 Tamtéž, s. 134–137.
321 JELÍNEK, K problematice, s. 77.
60
činnost skupiny spočívala v zajišťování doskokových a zásobovacích ploch na základě
korespondence z VRÚ, přičemž skupina fungovala až do konce války. Operace
BARIUM měla zajistit domácí ilegální organizace na Královohradecku a začít se
připravovat na budoucí povstání, s sebou pro korespondenci s Londýnem měla stanici
MARTA, přes kterou první spojení navázala 19. dubna 1944 a udržela jej až do konce
války.
322 Konce války se z BARIA dočkal jen četař Býček, zbylí dva členové spáchali
sebevraždu před dopadením gestapem. Dalšími skupinami byly SULPHUR a CHALK,
které šly společně do akce z Brindisi 8. dubna 1944, první skupina se skládala ze dvou
parašutistů, z velitele npor. Adolfa Horáka a radisty čet. Oldřicha Janka.323 Oba dva se
vzdali gestapu již 20. dubna 1944 a stali se spolupracovníci gestapa, přičemž radistu
Janka využili k další rádiové protihře WALLENSTEIN, Londýn se mu však podařilo
varovnými signály varovat, čímž se VRÚ dozvědělo, že radista vysílá donucením. Oba
dva členové výsadku SUPLHUR skončili 1. března 1945 na popravišti v Terezíně.324
Druhá skupina CHALK (velitel npor. Bohumil Bednařík, zástupce rt. Vladimír
Hauptvogel, čet. František Nedělka a radista čet. Josef Künzl) s sebou přepravovala
rádiovou stanici LUDMILA a navigační radiomaják EUREKA pro navádění letounů se
zbraněmi a zásobami, jednalo se tedy o operaci zpravodajskou a přejímací.325 O
parašutistech gestapo vědělo již od konce dubna 1944 na základě výslechu zajatého
Adolfa Horáka, proto nebylo nijak těžké muže dopadnout a radistu Nedělku využít
k další protihře s názvem SENI, i ten dokázal VRÚ varovat, čímž byla další protihra
opět neúspěšná. Kromě rotného Hauptvogela, který se zastřelil při pokusu o útěk před
gestapem v květnu 1944, se všichni členové výsadku dočkali konce války ve vězení.
Úspěšní byli parašutisté z CLAY ve složení velitele čet. Antonína Bartoše,
šifranta čet. Jiřího Štokmana a radisty čet. Čestmíra Šikoly, kteří po vysazení navázali
spojení s Radou tří a vykorespondovali přes svou stanici EVA od navázání spojení
s Londýnem 30. dubna 1944 do jara 1945 mnoho doskokových ploch pro příjem zbraní
a munice a úspěšně připravovali povstání ve svém operačním prostoru na území
východní Moravy.326 Společně s CLAY letěli 13. dubna 1944 do akce i muži z operace
CARBON v zastoupení kpt. Františka Bogataje, rt. Františka Kobzíka, rt. Josefa Vance

322 Hlášení operačních skupin – BARIUM, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
323 Hlášení operačních skupin – SULPHUR, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
324 KOUTEK, A národ, s. 159.
325 Hlášení operačních skupin – CHALK, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
326ŠIKOLA, Čestmír, POSPÍŠIL, Jaroslav, CLAY-EVA ve vzpomínkách radisty skupiny a
spolupracovníků, Praha 2014, s. 5, 28.
61
a čet. Jaroslava Šperla, kteří měli stejný úkol jako CLAY s tím, že jejich operačním
prostorem byla jižní Morava a jejich přidělená radiová stanice nesla jméno
JARMILA.327 Skupina se po seskoku nesešla, materiál zůstal zachycen na stromě,
František Kobzík a Josef Vanc se ukryli v jednom domku, jehož majitel je udal na
četnické stanici, oba dva se při obklíčení gestapem otrávili, aby předešli svému zajetí.
Druhou světovou válku přežili Bogataj a Špergl, kteří se dokázali opět shledat a navázat
spojení se skupinou CLAY a Radou tří, kteří jim zajistili opravu své stanice, čímž mohli
zahájit svou činnost a korespondovat s Londýnem o přijímacích plochách, stanice
JARMILA vysílala do 9. dubna 1945, do té doby zajistila na 23 přijímacích ploch pro
dodávky zbraní, mimo jiné skupina prováděla též sabotážní a destrukční práci.328 Další
společně vysazení parašutisté byli z operací POTASH a SPELTER z 4. na 5. května
1944, přičemž skupina POTASH se skládala z npor. Jana Bartejse, čet. Josefa
Machovského, rt. Oldřicha Pelce, rt. Stanislava Zuvače a za skupinu SPELTER odlétali
rt. Jaroslav Kotásek, rt. Rudolf Novotný, čet. Jan Vavrda a kpt. Břetislav Chrastina.329
POTASH až do konce války spolupracovala se skupinou CARBON kromě rotného
Zuvače, kterého zadrželo gestapo a donutilo ho spolupracovat na další opět neúspěšné
rádiové protihře MOLDAU, po které ho poslalo do koncentračního tábora ve
Flossenbürgu, kde se dočkal osvobození. Parašutisté ze SPELTER byli hned po seskoku
pronásledování brněnským gestapem, velitel Chrastina utekl za hranice na Slovensko,
kde působil až do konce války v partyzánské skupině. Jako jediný válku kvůli
pronásledování gestapa nepřežil rotný Kotásek, který byl společně se svými kolegy
překvapen v místě úkrytu, zbylí dva členové, Novotný a Vavrda, vyvázli a za pomoci
domácího odboje navázali opětovné spojení s Londýnem pro smluvení dodávek zbraní.
Npor. Vítězslav Lepařík, rt. Ludvík Hanina, rt. František Trpík a čet. Josef Cikán
tvořili operaci s krycím názvem GLUCINIUM vysazenou z 3. na 4. července 1944
v jižních Čechách.330 Technické vybavení bylo ztraceno záhy po seskoku. Skupina se
rozdělila, Lepařík skončil v táboře partyzánské skupiny Drozdovské Pile, kde učil
mladé muže základům boje. Hanina se společně s Cikánem pokoušeli překročit hranice
na Slovensko, ale byli dostiženi. Poslední člen, František Trpík skončil také v zajetí.
Zatčení se dočkal i Vítězslav Lepařík, kterého konfident parašutista Adolf Horák

327 BOGATAJ, František, Historie paraskupiny „CARBON“. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 127.
328 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 149.
329 Tamtéž, s. 150–153.
330 Hlášení operačních skupin – GLUCINIUM, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
62
vylákal do Prahy, kde na něj již čekalo gestapo a udělalo z něj dalšího svého
spolupracovníka až do jeho popravy v Terezíně 28. dubna 1945.331 Skupina vysazená
mimo protektorát 10. června 1944 nesla název MANGANESE s parašutisty rt.
Františkem Bírošem, rt. Štefanem Košinou a čet. Drahomírem Vaňurou, kteří měli
působit v okolí Trnavy a Bratislavy na Slovensku s úkolem udržovat radiové spojení
s Londýnem, organizovat odboj a navázat kontakty s odbojovou skupinou Flora.332
I následující výsadky sloužily pro rozvinutí partyzánské války na území
protektorátu. Dosud nejvíce početná skupina čítající šest parašutistů, velitel kpt. Josef
Otisk, rt. Vladimír Řezníček, rt. Josef Černota, rt. Josef Bierský, čet. Robert Matula a rt.
Karel svoboda, nesla název WOLFRAM.333 Rotný Svoboda po svém zranění působil na
STS 46 v Chicheley Hall, poté byl povolán do Londýna, kde podal žádost o zařazení do
operace vyslané do vlasti jako radiotelegrafista. Jejich úkol nesestavila Zvláštní skupina
D, ale zpracoval jej Štáb pro vybudování branné moci, ve kterém hrála hlavní roli
sabotážní činnost. Vysazeni měli být u České Lípy, ve skutečnosti došlo k výsadku
z 13. na 14. září 1944 v prostoru Moravskoslezských Beskyd, na místě se nesešli
s Karlem Svobodou, který byl 20. září 1944 zadržen četníky a po výsleších, při kterých
neprozradil nic zásadního, odeslán do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, kde se
dočkal osvobození americkou armádou.
334 Zbylí členové skupiny se sešli a začali
vykonávat své poslání až do konce dubna 1945, kdy daná skupina svou činnost
ukončila. Instruktor kpt. Rudolf Pernický byl nasazen do operace TUNGSTEN společně
s rtm. Leopoldem Musilem.335 Jejich úkol spočíval v zajištění doskokové plochy a
přijmutí letounu, který přepraví do Londýna vybrané představitele domácího odboje,
aby se zúčastnili jednání s představiteli exilové vlády. Společně s Pernickým a Musilem
byla 21. prosince 1944 vysazena také skupina EMBASSY, která měla opět přijímat
dodávky zbraní a munice.336
Posledního roku války došlo k vysazení dalších dvou operací PLATINIUMPEWTER a BAUXITE. V první zmíněné skupině byl velitelem kpt. Jaromír
Nechanský, zástupcem rt. Alois Vyhňák, radista rt. Jaroslav Pešán a další radista čet.

331 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 158.
332 Hlášení operačních skupin – MANGANESE, VHA, sign. 37 – 291 – 4.
333 PLACHÝ, Jiří, Příběh muže, který nevstoupil do dějin. Rotný Karel Svoboda (1912–1982). In: Historie
a vojenství 57, 2008, 2, s. 83.
334 Tamtéž, s. 83–84.
335 ŠOLC, Znamení, s. 91.
336 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 206.
63
Jaroslav Klemeš.337 Parašutisté se dostali do akce v noci z 16. na 17. února 1945, pro
něž byla připravena doskoková plocha s názvem RYBNÍK, s sebou měli dvě
radiostanice s názvem ANNA a VĚRA.338 V konečné fázi války sloužila stanice ANNA
pro potřeby České národní rady (ČNR), ve které se stal kapitán Nechanský velitelem
vojenské sekce. Vůbec poslední uskutečněný para výsadek nesl operační název
BAUXITE s jedním členem, kapitánem Pavlem Hromkem, který byl vysazen z 22. na

  1. březen 1945. Hromek byl přijatý skupinami PLATINUM a TUNGSTEN, spojení
    s VRÚ přes svou stanici JARKA udržoval až do konce války.
    4.3 Ostatní výsadky včetně neuskutečněných
    Ministerstvo národní obrany v čele s generálem Ingrem rozhodlo, že budou vyslány
    zvláštní operace i na území Itálie pro navázání styku s československým vládním
    vojskem a zorganizování československého odbojového hnutí v tomto prostoru. Zajistit
    to měly výsadky SILICA-NORTH a SILICA-SOUTH, kde působili hlavní osobnosti
    výcvikového programu Rudolf Hrubec a jeho blízký přítel Rudolf Krzák. Rudolf
    Hrubec byl velitelem dvoučlenné SILICA-NORTH, během výsadku z 11. na 12. září
    1944 letoun ztroskotal a Hrubec společně se svým kolegou svob. Bohumilem Nocarem
    zahynuli.339 Letoun narazil na horský masiv a zřítil se v plamenech, oheň zaregistrovala
    místní partyzánská organizace, která oběti pohřbila, po válce byly ostatky přemístěny a
    pohřbeny na britském vojenském hřbitově v Miláně, přičemž Rudolf Hrubec spočinul
    vedle ostatků radisty Bohuslava Nocara.340 V druhé skupině vyslané do Itálie Rudolf
    Krzák zastával v okolí vysazeného místa funkci šifranta a organizoval příjem materiálu
    pro partyzány, ke konci roku 1944 se přesunul zpět do Londýna.
    Další speciální skupina nevysazená na území protektorátu byla operace
    DESTROYER s úkolem vytvořit československé bojové družiny na území okupované
    Francie.341 Parašutisté poručík letectva Hugo Weyrich, rotný Karel Tichý pocházeli
    z Paříže, s posledním členem četařem Bohumilem Menšíkem prošli výcvikem v létě
    1944, při kterém se Weyrich zranil, a tak seskočili 3. června 1944 u obce La Troche
    nedaleko Paříže jen zbylí dva parašutisté společně s radiovou stanicí JAKUB.342
    Parašutisté udržovali spojení s VRÚ až do osvobození Francie, kdy se navrátili do

337 ŠOLC, Znamení, s. 90.
338 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 209.
339 MAREK, Pátou kartu, s. 72.
340 BLÜMLOVÁ, s. 24.
341 HANÁK, Muži a radiostanice, s. 37.
342 ŠOLC, Po boku, s. 122–123.
64
Londýna. Pozemní cestou se měl kapitán Jaroslav Krátký v rámci operace KARAS
dopravit na Slovensko, kde se měl stát na základě rozkazu Františka Moravce styčným
důstojníkem hlavního československého velitele u vedení vojenské organizace a
zároveň měl zajišťovat radiové spojení mezi Slovenskem a Londýnem přes vysílačky
LEO a VÍT.343 V Londýně měla svou základnu také německá národnostní menšina
z Československa v čele s Wenzelem Jakschem z německé sociálně demokratické
strany. Jak již bylo zmíněno, českoslovenští zpravodajci při utváření programu na
parašutistické výsadky nepočítali s nasazením Němců do akcí, přesto došlo v okolí Ústí
nad Labem z 3. na 4. května 1944 k výsadku skupiny ALBERT ve složení Otto Pichl,
Ernst Hoffmann a Albert Exler.344
Britská SOE během poslední fáze výsadků začala vidět své priority na jiných
místech než v malém národu uprostřed Evropy. Mnohem více se mimo jiné
soustřeďovala na výsadky v Polsku, kde příznivé podmínky pro parašutisty zajišťovala
Armia Krajowa. SOE v podstatě předala starost o československou sekci své americké
obdobě, Office of Strategic Services (OSS), která začala nést zodpovědnost za leteckou
přepravu, dodávky zbraní a válečného materiálu.345 Základnou pro uskutečňování
operací do Středozemí se stala jižní Itálie v okolí Bari a Brindisi, kde byla zřízena i
vyčkávací stanice pro československou sekci, ve které velel až do své smrti Rudolf
Hrubec přesunuvší se z Londýna.346 Americká OSS uskutečnila dvě operace DAY a
COTTAGE, jejichž parašutisté měli na území protektorátu vykonávat služby pro
americkou vojenskou misi. Dne 7. října 1944 došlo k výsadku DAY na letiště Tri duby
ve složení velitele kpt. Edwarda Baranského, radisty npor. Daniela Pavleticha
a jediného Čecha des. Antonína Facuny, která se měla dostat až na území Maďarska a
vykonávat zde spojovací úkoly.347 Druhá COTTAGE vysazená 19. února 1945 se stala
jedinou skupinou, kterou OSS poslala na území protektorátu, skládala se z jednoho
člena, z Vlastislava Žuka, studenta, který byl nasazen do Německa na nucené práce, a
podařilo se mu utéct.
348
Od prosince 1944 byli cvičeni další dobrovolníci Zvláštní skupinou D
s předpokladem, že dojde na území protektorátu a Slovenska ještě k uskutečnění operací

343 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 331–333.
344 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 260–262.
345 FOOT, s. 340.
346 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 338.
347 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 256.
348 ŠOLC, Podpalte Československo! Kapitoly, s. 341–346.
65
IRON, MORTAR, CHROMIUM, FOURSQUARE, ROTHMANN, NICKEL, FLINT,
COGNAC, OCHRE a CHURCHMANN čítající dohromady 24 mužů.349 Všechny
skupiny soustředěné v Brindisi, svůj let neuskutečnily, než se jim podařilo dostat se ke
zdárnému operačnímu letu, nastal konec války nebo již spojenci neměli zájem o jejich
uskutečnění z důvodu blížícího se konce války. Prezident Beneš opustil Londýn

  1. března 1945 a přesunul do Moskvy, odkud se přemístil do Košic, kde 6. dubna 1945
    došlo k prvnímu zasedání československé vlády.350 Činnost Zvláštní skupiny D byla
    ukončena v březnu 1945 a definitivně zrušena 28. října 1945.351 Po zrušení Zvláštní
    skupiny D se do Košic přesunul i její předseda, Karel Paleček, který Londýn opustil
  2. března 1945.352 Během svého působení vyslala na území protektorátu a Slovenska
    dohromady 30 operací, zbylé poslala na území Itálie a Francie.353

349 ŠOLC, Jiří, Zvláštní skupina D. Další operace československých parašutistů za druhé světové války.
In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a současnost
výsadkového vojska, Praha 2002, s. 13.
350 ŠOLC, Po boku, s. 303, 308.
351 MATÚŠŮ, s. 211.
352 ŠOLC, Červené barety, s. 107.
353 MATÚŠŮ, s. 211.
66
Závěr
Cílem diplomové práce byla analýza výcviku parašutistů za společné spolupráce
československé exilové reprezentace a britské vlády a zároveň podání uceleného
výkladu o výsadcích ze západu uskutečněných na území protektorátu a Slovenska
během druhé světové války.
Zpočátku se autorka zaměřila na poukázání potíží spjatých s formováním
československé exilové vlády, která se v čele s Edvardem Benešem po celou dobu války
snažila dosáhnout anulaci Mnichovské dohody. Poté, co v Londýně zahájila svou
činnost československá zpravodajská služba, mohla být plně rozvinuta spolupráce
s britskými představiteli státu. V rámci vzájemných bojů proti nacistickému Německu
se spojily Zvláštní skupina D, SOE a SIS, které společnými silami vytvořily výcvikový
program za účasti kvalifikovaných instruktorů. Vznikla tak nová forma boje nazvaná
dle Winstona Churchilla Podpalte Evropu, která měla v okupovaných zemích
podporovat domácí ilegální organizace a vytvářet nová odbojová centra. Tento úkol měl
být svěřen vycvičením parašutistům, kteří budou vysazeni na předem určená místa
s předem určenými úkoly.
Spolupráce mezi Zvláštní skupinou D a SOE probíhala na bázi utváření učebních
osnov a na výcviku samotném. Britská organizace nejvíce přispěla tím, že
frekventantům poskytla svá výcviková střediska se svými instruktory a personálem a
také dala k dispozici veškerý válečný materiál dopravovaný společně s parašutisty na
okupované území, přičemž přidělování letounů do akce se uskutečňovalo také zcela
v její režii. Naopak, co se v její kompetenci nenacházelo, byl výběr dobrovolníků do
kurzů a sestavování konspiračních plánů pro jednotlivé operace, ve kterých se určoval
zvláštní úkol skupiny, jejich místo vysazení, uváděly se zde kontaktní adresy pro pomoc
při navázání styků s domácím odbojem a pokyny pro její činnost po splnění účelu
výsadku.
Autorka došla k závěru, že výcvik organizovaný Zvláštní skupinou D za účasti
SOE a SIS byl vedený bezesporu s velkou pečlivostí podle předem připravených a
podrobných osnov, které určovaly den parašutisty nacházejícího se na kurzu ve všech
střediscích STS od ranního budíčku až po večerku. Každý frekventant musel absolvovat
extrémně náročné fyzické zátěže v podobě rozcviček, boji v blízka či pochodů
náročným terénem na různou délku tras pro schopnost zvládnout náročné úkoly, které
67
jim zpravidla zadával plk. Moravec. Seskok padákem budoucí výsadkáři neabsolvovali
mnohokrát, povětšinou se jednalo o tři až čtyři seskoky padákem včetně jednoho
nočního, přesto se nedá říci, že by se jednalo o zanedbání výcviku. Parašutisté na
výsadky odlétali připraveni, nikdo z nich při seskoku nezaváhal a ani se nijak závažně
po seskoku nezranil, když už došlo k nějakému zranění, bylo to povrchové s nanejvýš
vyvrknutým kotníkem.
Neúspěch výsadků zapříčinilo ignorování některých konspiračních zásad. Zprvu
můžeme vyjmenovat to, že se nikdy neupustilo od vysazení několika skupin najednou.
Tak se stalo, že parašutisté ze tří operací zemřeli při sestřelení letounu, ve kterém seděli
společně. Hromadné seskoky byly také mnohem nápadnější a kolikrát neunikly
pozornosti lidí, kteří se ihned vydali na četnické stanici pro informování gestapa.
Parašutisté v mnoha případech jen stěží dokázali v rychlosti zakopat svůj operační
materiál a již se stali pronásledovanými. Veškeré výsadkové operace uskutečněné
během roku 1940–1945 byly doprovázeny neustálým nedostatkem letounů pro zvláštní
operace, přičemž právě vysazování několika skupin najednou můžeme považovat jako
jednu z příčin tohoto nedostatku. Zvláštní skupina D na toto téma vedla se SOE mnohé
rozhovory, při kterých se snažila, aby se pro československou sekci speciálně sestavila
československá posádka s vlastním letounem sloužící pouze pro výsadky na území
protektorátu. SOE na návrh po celou dobu spolupráce nepřistoupila a ponechala si
monopol pro poskytování letounů pro sebe s tím, že kolikrát upřednostnila lety do
jiných okupovaných zemí. Od roku 1943 se SOE více zaměřovala na spolupráci
exilových vlád ze severní části okupované Evropy a na spolupráci s polskými výsadkáři
a československou sekci předala do rukou své americké obdobě OSS.
Autorka jako negativní faktor hodnotí také nevědomost československé
reprezentace o situaci v českých zemích a na Moravě po březnu roku 1939. Informace o
dění v protektorátu dostávala od lidí emigrující za hranice po podepsání Mnichovské
dohody či po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a ti si již nebyli vědomi toho, jaká
opatření byla zavedena po obsazení. Kontaktní adresy, které poskytovali právě tito lidé
nebo politici v exilu, mnohokráte selhaly. Lidé buď na uvedených adresách již nežili
z důvodu jejich zatčení či popravy, nebo je nacistický režim natolik zastrašil, že pomoc
parašutistům neposkytli z obavy o svůj život a zároveň o životy svých příbuzných.
Kontaktních adres nebylo mnoho, a tak se kolikráte stávalo, že jednu adresu dostalo
více operačních skupin, ve kterých se nacházely také kontakty na příbuzenstvo
68
instruktorů a parašutistů (jmenovitě šlo o rodiny Karla Svobody a Rudolfa Hrubce, které
se tak staly obětí represí).
Zvláštní skupina D také podcenila možnosti domácího odboje a ilegálních
organizací, které se nenacházely v situaci, kdy by mohly poskytnout dostatečnou pomoc
výsadkářům včetně obstarávání potravinových lístků a ubytování. Ukrývat a stravovat
parašutisty bylo velice nebezpečnou činností, přesto to někteří vlastenci dobrovolně
denně postupovali. Vyjadřovali však svou nespokojenost s tím, že Londýn do
protektorátu posílá stále nové skupiny, které jsou kolikráte již po výsadku odsouzeni
k nesplnění svého úkolu, a jim akorát přibude starost na obstarávání dalšího
přechodného bytu, dalšího jídla a šatstva.
Otázka souhlasu či nesouhlasu se spácháním atentátu na Reinharda Heydricha je
dodnes velice aktuálním a přitažlivým tématem. V rámci výsadků do protektorátu šlo o
jedinou provedenou teroristickou akci s úspěšným výsledkem. Edvard Beneš dosáhl
svého, zavraždění zastupujícího říšského protektora dopomohlo k tomu, že Mnichovská
dohoda byla ze strany Francie a Velké Británie anulována. Dá se říci, že atentát vyvolal
ve spojencích československé vlády pozitivní ohlas včetně Sovětského svazu a ukázalo
se, že malý národ uprostřed Evropy se nehodlá smířit s německou okupací. Stinnou
stránkou je otázka, zda jeden život stál za životy tolika jiných. Každý si hned vybaví
následné represe během druhého stanného práva a vypálení Lidic a Ležáků.
Operační výsadky během války zastávaly nejdůležitější místo jak v odboji, tak i
v rámci vzájemné spolupráce vlád Československa a Velké Británie, které společně
bojovaly proti nacistickému Německu. Operace pro zvláštní účely sice statisticky
nedosahovaly výsledků, které si Zvláštní skupina D společně se SOE vykreslily, avšak
z hlediska celoevropského boje se parašutistické výsadky na západní frontě staly
důležitou složkou odboje, přičemž jako nejúspěšnější můžeme zhodnotit výsadky
uskutečněné do Polska.
Po válce se ukázalo, že západní odboj v éře komunistického Československa
nebude brán jako něco, k čemu by měl československý lid vzhlížet. Národní hrdinové,
kteří za svou vlast položili i svůj život, nebyli oceňováni, naopak zatracování a
odsuzováni. Jejich odkaz byl komunistickou stranou záměrně potírán. Parašutisté se
stali jednou z nejvíce pronásledovanou složkou odboje, přičemž režim je perzekuoval
formou odebrání hodností, posíláním do Táborů nucených prací (TNP), soudním
69
stíháním na základě zákonu na ochranu lidově demokratické republiky, odejmutím
svobody a v případě Jaromíra Nechanského i formou trestu smrti, přičemž rehabilitace
se mnozí parašutisté dočkali až po roku 1989.
70
Epilog
Zvláštní skupina D ukončila svou činnost a po válce se změnila v Likvidační skupinu
vzniklou při 2. oddělení Hlavního štábu, která měla za úkol uzavřít veškerou
administrativní činnost ohledně parašutistů. Dohledávala osudy vysazených mužů,
navrhovala jejich přeživší spolupracovníky na vyznamenání a také několik parašutistů
exhumovala a pohřbila je s náležitou poctou. K jejímu zrušení došlo na základě rozkazu
Bedřicha Reicina 28. října 1945 a její velitel Karel Paleček byl odeslán na zdravotní
dovolenou.354 Právě Likvidační skupina vytvořila základy k vytvoření archivních fondů
deponovaných ve Vojenském historickém archivu. Po válce došlo také
k oficiálnímu rozpuštění SOE k 15. lednu 1946.355
Po druhé světové válce vzniklo v rámci Československé obce legionářské
Sdružení výkonných parašutistů, jehož předsedou se stal Jaromír Nechanský, kdy
sdružení požadovalo, aby byli parašutisté náležitě oceněni tím, že se jim do služby
trojnásobně započítá doba strávená v československé armádě, také chtěli povýšení o
jednu hodnost a mimo jiné také požadovali náležité ocenění formou udělení řádů a
vyznamenání.356 Zástupci organizace byli 29. května 1947 přijati na Pražském hradě
prezidentem republiky Edvardem Benešem včetně Antonína Bartoše, Františka
Bogataje, Pavla Hromka, Josefa Gemrota, Jaromíra Nechanského či prvního parašutisty
Otmara Riedla, dne 28. října 1947 se za jejich účasti v Resslově ulici odkryla pamětní
deska padlým parašutistům.357
V prvních letech byli parašutisté velmi oceňovanou složkou západního odboje,
někteří odešli studovat na Vysokou školu válečnou (F. Bogataj, P. Hromek, R.
Pernický), jiní se uchytili jako instruktoři v učilištích a akademiích. Další zůstali
zaměstnanci 2. oddělení Hlavního štábu MNO, přičemž téměř každý přeživší parašutista
zaujímal své postavení v Likvidační skupině až do jejího zrušení. Jiní výsadkáři se
rozhodli zvolit civilní zaměstnání. Riedl stále pracoval ve firmě Baťa, Břetislav
Chrastina se stal správcem pivovaru v Jindřichově na Slezsku, Vladimír Škácha vedl
obchod se smíšeným zbožím.358 Jiní měli ambice stát se součástí politiky, Antonín
Bartoš se stal národním socialistou a za stranu se stal poslancem Národního

354 ŠOLC, Generál, s. 164.
355 FOOT, s. 328.
356 PLACHÝ, Jiří, Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
Československu, Cheb 2014, s. 34, 119–120.
357 ČVANČARA, s. 122–123.
358 PLACHÝ, Horší než, s. 108.
71
shromáždění, Jaromír Nechanský se stal sociálním demokratem (oženil se s dcerou
předsedy strany Bohumila Laušmana), do komunistické strany vstoupil Leopold Musil,
který se později stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB).359
Situace se změnila po nástupu komunistů k moci, kdy se západní odboj nedočkal
uznávání svých zásluh, pokud se o něm vůbec psalo, tak jedině v negativním slova
smyslu. Vše spojené s činností československé vlády v Londýně včetně výsadků bylo
silně odsuzováno. Z obecného hlediska se komunistická strana společně s partyzány a

  1. československým armádním sborem v SSSR staly jedinou společenskou silou
    domácího odboje.360 Zvláštní operace čelily obvinění, že působily jako buržoazní část
    odboje, kdy parašutisté byli bráni jako nepřátelé lidové demokracie, kteří silně
    podporují kapitalistické síly. Jednu z nejvíce negativních prací o parašutistech napsal
    František Ťopka s názvem Údolí výstrahy, kde parašutisty označil jako sprosťáčky a
    zbabělce, nazýval je agenty, nikoli parašutisty. Mimo jiné označil výsadkáře ze
    SILVER A za viníky vypálení Lidic.361 Přeživší parašutisté na něj podali žalobu, ovšem
    soud žalobu zamítl a kniha byla prodávána až do jejího zákazu roku 1968.362
    Při MNO vzniklo 5. oddělení Hlavního štábu (Oddělení obranného
    zpravodajství) v čele s komunistou Bedřichem Reicinem, který stíhal parašutisty a
    významné osobnosti západního odboje seč mohl, zbavil se i Karla Palečka, který byl
    společně s Rudolfem Krzákem zatčen 19. listopadu 1949 za odsouzení Košického
    vládního programu, spiknutí proti republice a nedovolené ozbrojování, přičemž Paleček
    byl odsouzen na devět let vězení, k jeho propuštění došlo společně s Krzákem na
    základě amnestie roku 1952.363 Jaromír Nechanský se stal trnem v oku komunistů pro
    jeho působnost v ČNR, kde zastával funkci přednosty vojenské komise při Pražském
    povstání, za což zaplatil nejvyšší daň. Roku 1950 proti němu probíhal zinscenovaný
    soudní proces, který skončil odsouzením k trestu smrti, přičemž samotný rozsudek byl
    vykonán 16. června 1950.364 Stal se tak jediným popraveným parašutistou ze západu.
    Kdybychom se zaměřili na osud některých přeživších parašutistů po nástupu
    komunistické strany, zjistíme, že téměř všichni byli touto změnou zasaženi. František

359 ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 282–283.
360 ŠOLC, Českoslovenští parašutisté, s. 148.
361 Tamtéž, s. 150.
362 JELÍNEK, K problematice, s. 67.
363 ŠOLC, Červené barety, s. 115–118.
364 PLACHÝ, Horší než, s. 222.
72
Moravec čelil pronásledování hned po svém příjezdu z Londýna 5. června 1945, kdy mu
náčelník Hlavního štábu div. gen. Bohumil Boček oznámil, že pro něj ještě není
připraveno žádné služební zařazení a poslal ho na dovolenou.365 Proti Moravcovi bylo
od roku 1946 vedeno kárné řízení, které se podařilo prezidentovi Benešovi zastavit a
Moravec se tak mohl stát v prosinci 1947 alespoň velitelem dělostřelecké divize
v Mladé Boleslavi do doby, kdy jeho vojenskou kariéru zcela ukončil komunistický
nástup k moci 28. února 1948.366 František Moravec neváhal a rozhodl se emigrovat.
I mnoho dalších se rozhodlo zvolit cestu emigrace, dohromady tuto cestu zvolilo
21 parašutistů včetně Pavla Hromka, Oldřicha Pelce, Vladimíra Škáchy či Karla
Tichého.367 Ti, co se rozhodli zůstat, ztratili své postavení v armádě a dostávali se do
podřadných funkcí bez práva na budoucí povýšení. Jiní byli z armády vyloučení úplně.
Našli se i tací, kteří s komunistickou stranou spolupracovali, mimo již zmíněného
Musila šlo o Karla Svobodu, který se stal aktivním informátorem Státní bezpečnosti a

  1. ledna 1953 se stal oficiálně pod přísahou agentem 2. oddělení I. odboru StB pod
    krycím jménem KAPR.368

365 ŠOLC, Po boku, s. 313.
366 Tamtéž, s. 320.
367 ŠOLC, Generál, s. 171.
368 PLACHÝ, Příběh muže, s. 91.
73
Seznam zkratek
brig. gen. brigádní generál
čet. četař
čet. asp. četař aspirant
ČNR Česká národní rada
des. desátník
div. gen. divizní generál
EH Electra House
F/Lt. Flying Lieutnant
gen. generál
GS/R General Staff Research
IS Intelligence Service
kpt. kapitán
MIR Military Intelligence Research
MI6 Military Intelligence
MNO Ministerstvo národní obrany
mjr. major
mjr. gšt. major generálního štábu
msgre. monsignore
npor. nadporučík
ON Obrana národa
OSS Office of Strategic Services
OSVO Obec sokolská v odboji
PAÚ Předsunuté agenturní ústředny
plk. plukovník
plk. gšt. plukovník generálního štábu
por. poručík
pplk. podplukovník
pplk. gšt. podplukovník generálního štábu
74
ppor. podporučík
PÚ Politické ústředí
PVVZ Petiční výbor věrni zůstaneme
RAF Royal Air Force
rt. rotný
rtm. rotmistr
SIS Secret Intelligence Servise
SNB Sbor národní bezpečnosti
SOE Special Operations Executive
SS Schutzstaffel
StB Státní bezpečnost
STS Special Training School
svob. asp. svobodník aspirant
škpt. štábní kapitán
škpt. gšt. štábní kapitán generálního štábu
šrtm. štábní rotmistr
ŠVBM Štáb pro vybudování branné moci
TNP Tábory nucených prací
ÚVOD Ústřední vedení odboje domácího
voj. vojín
VHA Vojenský historický archiv
VRÚ Vojenská radiová ústředna
75
Seznam pramenů a literatury
Archivní prameny
Vojenský historický archiv, Praha, fond 37 – Velitelství vojenské zpravodajské služby.
Vojenský historický archiv, Praha, fond 20 – Ministerstvo národní obrany v Londýně.
Edice pramenů
BLÜMLOVÁ, Dagmar (ed.), Válečný zápisník Rudolfa Hrubce 15. 3. 1939–21. 3. 1941,
Bernatice 2001.
OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie
československé politiky 1939-1943 I. Vztahy mezinárodní diplomacie k politice
československé emigrace na západě, Praha 1966.
OTÁHALOVÁ, Libuše, ČERVINKOVÁ, Milada (ed.), Dokumenty z historie
československé politiky 1939-1943 II. Spolupráce československé emigrace na západě
s domácím odbojem, jej vztahy k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika
okupantů, Praha 1966.
Literatura
ANDREJS, Jaroslav, Smrti boha smrti. Legendy a skutečnosti kolem atentátu na
Heydricha, Praha 1997.
BERÁNEK, Jaroslav, Volá Londýn. Vysílání československé sekce zahraničního servisu
BBC o atentátu na Heydricha. In: Historie a vojenství 61, 2012, 2, s. 87–93.
BOGATAJ, František, Historie paraskupiny „CARBON“. In: DUBEN, Vojtěch N.
(ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 127–137.
BROD, Toman, ČEJKA, Eduard, Na západní frontě. Historie československých
vojenských jednotek na Západě v letech druhé světové války, Praha 1965.
ČVANČARA, Jaroslav, Akce atentát, Praha 1991.
76
DUBEN, Vojtěch N., Za Heydrichem stín… Britský podíl na atentátu na Reinharda
Heydrciha. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách. Čechoslováci ve II.
světové válce, Praha 2001, s. 243–258.
FOOT, Michael, Richard, Daniell, S. O. E. Sbor pro speciální operace. Stručná historie
Útvaru zvláštních operací 1940–1946, Brno 1997.
HAMŠÍK, Dušan, PRAŽÁK, Jiří, Bomba pro Heydricha, Praha 1964.
HANÁK, Vítězslav, Dokumenty a depeše z Benešova londýnského trezoru. In: Historie a
vojenství 50, 2001, 1, s. 153–175.
HANÁK, Vítězslav, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem, 2002.
HANÁK, Vítězslav, Operace Percentage. In: Historie a vojenství 49, 2000, 4, s. 828–
846.
HANÁK, Vítězslav, Organizace rádiového spojení s paraskupinami zpravodajského
odboru londýnského MNO v letech 1941–1945. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4,
s. 116–155.
HANÁK, Vítězslav, Vojenská rádiová ústředna. In: Historie a vojenství 46, 1997, 1,
s. 87–120.
IVANOV, Miroslav, Atentát na Reinarda Heydricha, Praha 1979.
JELÍNEK, Zdeněk, K problematice atentátu na Reinharda Heydricha. In: Historie a
vojenství 40, 1991, 2, s. 65–101.
JELÍNEK, Zdeněk, Operace SILVER A, Praha 2010.
KOPEČNÝ, Petr, Pozor, parašutisté! Vznik, vývoj a použití leteckých výsadků za

  1. světové války, Praha 1993.
    KORDINA, Zdeněk, Začátky ve Francii. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
    frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 22–34.
    KOUTEK, Jaroslav, A národ se bránil. K historii českého nekomunistického odboje
    v letech 1939–1945, Praha 1987.
    KOUTEK, Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985.
    77
    KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. I. část. In:
    Historie a vojenství 43, 1994, 4, s. 95–125.
    KRUPKA, Václav, Moje práce v odboji a spolupráce se skupinou SILVER A. II. část.
    In: Historie a vojenství 43, 1994, 5, s. 110–146.
    MACDONALD, Callum, Úder z Londýna, Praha 1997.
    MAREK, Jindřich, Muži z Ringway I. Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii
    1941–1945, Cheb 2014.
    MAREK, Jindřich, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských
    battledressech 1941–1945, Cheb 2000.
    MATÚŠŮ, Marie, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava
    československých parašutistů za druhé světové války, Praha 2005.
    MORAVEC, František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 2002.
    OSTRÝ, František, Přes hory a vody. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech frontách.
    Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 35–44.
    PACNER, Karel, Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie
    československých výzvědných služeb 1914–1989. Díl II. 1939–1945, Praha 2002.
    PAŘÍZEK, Libor, Jiří Potůček, radiotelegrafista SILVER A. In: ŠUSTEK, Vojtěch
    (ed.), Operace SILVER A, Praha 2010, s. 233–286.
    PELC, Oldřich, Parašutisté v akci. Vzpomínky a úvahy, Mnichov 1987.
    PLACHÝ, Jiří, Horší než doba války…Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém
    Československu, Cheb 2014.
    PLACHÝ, Jiří, Příběh muže, který nevstoupil do dějin. Rotný Karel Svoboda (1912–
    1982). In: Historie a vojenství 57, 2008, 2, s. 81–91.
    PLZÁK, Josef, Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí LIBUŠE. In:
    ŠUSTEK, Vojtěch (ed.), Operace SILVER A, Praha 2010, s. 287–327.
    SLÁDEK, Oldřich, Přicházeli z nebes, Praha 1993.
    78
    SOUČEK, Josef, Na francouzské frontě. In: DUBEN, Vojtěch N. (ed.), Na všech
    frontách. Čechoslováci ve II. světové válce, Praha 2001, s. 45–51.
    ŠIKOLA, Čestmír, POSPÍŠIL, Jaroslav, CLAY-EVA ve vzpomínkách radisty skupiny a
    spolupracovníků, Praha 2014.
    ŠOLC, Jiří, Anthropoid. 60 let od hrdinského činu čs. parašutistů. In:
    MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády hrot“. Historie a
    současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 5–11.
    ŠOLC, Jiří, A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké
    Británii, Praha 1993.
    ŠOLC, Jiří, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé
    světové války, Praha 1990.
    ŠOLC, Jiří, Červené barety, Praha 1998.
    ŠOLC, Jiří, Čs. parašutisté ze Západu v literatuře. In: Historie a vojenství 39, 1990, 5,
    s. 146–167.
    ŠOLC, Jiří, Generál parašutistů. In: Historie a vojenství 45, 1996, 4. s. 156–177.
    ŠOLC, Jiří, Nikdo nás nezastaví, Praha 1992.
    ŠOLC, Jiří, Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda
    Heydricha. In: Historie a vojenství 41, 1992, 2, s. 21–46.
    ŠOLC, Jiří, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba
    ve světle archivních dokumentů, Praha 2007.
    ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Akce Benjamin, Praha 1991.
    ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého
    zahraničního a domácího odboje (1939–1945), Praha 2005.
    ŠOLC, Jiří, Podpalte Československo. Operace Perun, Praha 1991.
    ŠOLC, Jiří, Příprava druhé vlny zvláštních operací z Velké Británie do Československa
    v roce 1942. In: Historie a vojenství 40, 1991, 4, s. 45–77.
    79
    ŠOLC, Jiří, Smrt přála statečným. Osudy doc. Vladimíra Krajiny a jeho
    spolupracovníků v českém domácím odboji za druhé světové války, Praha 1995.
    ŠOLC, Jiří, Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra Nechanského,
    Praha 2008.
    ŠOLC, Jiří, Zvláštní skupina D. Další operace československých parašutistů za druhé
    světové války. In: MINKEWITZOVÁ, Daga (ed.), Paradesantní jednotky „meče armády
    hrot“. Historie a současnost výsadkového vojska, Praha 2002, s. 12–14.
    TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen.
    Františka Moravce. In: Historie a vojenství 39, 1990, 4, s. 121–131.
    TICHÝ, Oldřich, Z pamětí zpravodajce (II.). Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize
    gen. Františka Moravce. In: Historie a vojenství 40, 1991, 1, s. 122–140.
    WILKINSON, Peter, Foreign Fields. The Story of an SOE Operative, London, 2002.
    80
    Resumé
    The goal of the thesis is to analyse of Czechoslovak paratrooper training in Britain
    during World War II. The author focused mainly on the establishment of a training
    program by Special Group D in cooperation with British organizations Special
    Operations Executive (SOE) and the Secret Intelligence service (SIS), then proceeded to
    the training itself, which took place in several stages. The first stage of training was
    Assault Course after when successfully completed the paratroopers moved to the Para
    Course. This thesis will portray the fate of the airdrops with an emphasis on the first
    wave of landings. There is also some space left out for the second and third waves of
    landings.
    The opening chapter will portray the situation before World War II on Czech
    territory. The author focused on the functioning of the pre-war Czechoslovak
    intelligence service and the creation of its stations around the country and abroad. After
    the establishment of the Protectorate of Bohemia and Moravia the main leaders of the
    Czechoslovak intelligence moved to London where they laid the foundations for the
    Czechoslovak resistance movement in exile, whose leading figure was Edvard Benes.
    Under the auspices of the Ministry of National Defense a Special Group D was formed,
    which was intended to train paratroopers for specific tasks in the occupied territories
    and to implement the training program and also cooperate with British organizations
    SOE and SIS. The work will discuss each of these tasks of the organization in
    preparation for the airdrops. It will also recall the conditions of their formation,
    structure and personnel composition.
    The main part analyzes the paratrooper training that was conducted at various
    training centers of the Special Training School (STS). The author focuses mainly on
    STS 25 located on remote farms in Scotland where Assault Course took place. It was
    based on the testing of physical fitness and the training of sabotage and destruction.
    Other focus is on STS 51, where the paratroopers were taught the actual parachute
    jump. Upon completion of these two basic courses the paratroopers were sent to other
    additional courses according to the nature of their tasks. In the final stage the trainees
    were based in staging stations where they waited for their day of deployment.
    81
    The first wave of landings took place in 1941–1942 and was carried out with the
    prospect of the Czechoslovak government in exile to establish radio contact with the
    domestic resistance. In this period 12 groups were deployed but the airdrops had large
    navigational errors. For each operation, the author recounted the fate of paratroopers
    and analyzed why the tasks assigned by Special Group D could not be fulfilled. The
    author evaluated the para-group SILVER A as the most successful.
    Airdrops in the years 1942–1945 had main tasks in maintaining radio
    communication with London, carrying out sabotage on industrial buildings and railways
    and ultimately the paratroopers had to accept aircraft that transported weapons for the
    preparation of future rebellion. The various airdrops will be analyzed and the situation
    of paratroopers after deployment in occupied territory, not forgetting operations which
    were never executed due to the approaching end of the war. It also shows stories of
    paratroopers after 1948 when the Communist Party got to power in Czechoslovakia.
    For the analysis of paratrooper training the author used unpublished documents kept
    in the Military History Archives under the fund 37 called Military intelligence
    headquarters as well as plenty of scientific literature and scientific studies published in
    the Czech language.
    82
    Přílohy
    Tabulky
    Tabulka č. 1, zdroj: PLACHÝ, Horší než, s. 26–28.
    Přehled uskutečněných výsadků v letech 1941 – 1945
    Název operace Den a místo seskoku Radiostanice
    Členové
    výsadku
    Osud členů
    výsadku
    BENJAMIN
    z 16. na 17. dubna 1941,
    Landeck v Rakousku x
    Otmar
    Riedl přežil v ilegalitě
    PERCENTAGE
    z 3. na 4. října 1941,
    Koudelov u Čáslavi x
    František
    Pavelka
    popraven 11. 1.
    1943
    ANTHROPOID z 28. na 29. prosince 1941,
    Nehvizdy u Čelákovic x
    Josef
    Gabčík padl 18. 6. 1942
    Jan Kubiš padl 18. 6. 1942
    SILVER A z 28. na 29. prosince 1941,
    Senice u Poděbrad LIBUŠE
    Alfréd
    Bartoš padl 21. 6. 1942
    Josef
    Valčík padl 18. 6. 1942
    Jiří Potůček padl 2. 7. 1942
    SILVER B z 28. na 29. prosince 1941,
    Kasaličky u Přelouče BOŽENA
    Jan Zemek přežil v ilegalitě
    Vladimír
    Škácha přežil v zajetí
    OUT DISTANCE z 27. na 28. března 1942,
    Ořechov u Telče x
    Opálka
    Adolf padl 18. 6. 1942
    Čurda
    Karel
    popraven 29. 4.
    1947
    Kolařík
    Ivan padl 1. 4. 1942
    ZINC z 27. na 28. března 1942,
    Gbely na Slovensku LÍDA/LÍPA
    Pechal
    Oldřich
    popraven 22. 9.
    1942
    Mikš
    Arnošt padl 30. 4. 1942
    Gerik
    Viliam
    popraven 29. 4.
    1947
    STEEL
    z 27. na 28. březen 1942,
    Požáry u Křivoklátu x
    Oldřich
    Dvořák padl 9.7. 1942
    BIOSCOP z 27. na 28. březen 1942,
    Požáry u Křivoklátu x
    Bohuslav
    Kouba padl 3. 5. 1942
    Jan Hrubý padl 18. 6. 1942
    Josef
    Bublík padl 18. 6. 1942
    BIVOUAC z 27. na 28. březen 1942,
    Požáry u Křivoklátu x
    František
    Pospíšil
    popraven 28.
  2. 1944
    83
    Jindřich
    Čoupek
    popraven 22. 9.
    1942
    Libor
    Zapletal
    popraven 27. 9.
    1944
    INTRANSITIVE z 29. na 30. dubna 1942,
    Padrť u Rožmitálu x
    Václav
    Kindl padl 20. 5. 1944
    Bohuslav
    Grabovský
    popraven 28.
  3. 1944
    Vojtěch
    Lukaštík padl 8. 1. 1943
    TIN z 29. na 30. dubna 1942,
    Padrť u Rožmitálu x
    Jaroslav
    Švarc padl 18. 6. 1942
    Ludvík
    Cupal padl 15. 1. 1943
    ANTIMONY 24. října 1942, Kopidlno BARBORA
    František
    Závorka padl 16. 1. 1943
    Stanislav
    Srazil
    popraven 20. 4.
    1944
    Lubomír
    Jasínek padl 16. 1. 1943
    IRIDIUM 15. března 1943 letoun
    sestřelen u Mnichova ANNA
    Miroslav
    Špot padl 15. 3. 1943
    Miroslav
    Křičenský padl 15. 3. 1943
    Vladislav
    Soukup padl 15. 3. 1943
    Bohumír
    Kobylka padl 15. 3. 1943
    BRONSE 15. března 1943 letoun
    sestřelen u Mnichova BLANKA
    Bohumír
    Martínek padl 15. 3. 1943
    František
    Vrbka padl 23. 3. 1943
    Antonín
    Kubec padl 15. 3. 1943
    CALCIUM z 3. na 4. dubna 1944,
    Rábštejnská Lhota
    ZDEŇKA/
    MILADA
    Jaroslav
    Odstrčil padl 23. 6. 1944
    Josef
    Gemrot přežil v ilegalitě
    František
    Široký přežil v ilegalitě
    Karel
    Niemczyk přežil v ilegalitě
    BARIUM z 3. na 4. dubna 1944,
    Vysoká nad Labem MARTA
    Josef
    Šandera padl 9. 3. 1945
    Tomáš
    Býček přežil v ilegalitě
    Josef Žižka padl 18. 1. 1945
    84
    SULPHUR z 8. na 9. dubna 1944,
    Všetaty u Rakovníka PAVLA
    Adolf
    Horák
    popraven 1. 3.
    1945
    Oldřich
    Janko
    popraven 1. 3.
    1945
    CHALK
    z 8. na 9. dubna 1944,
    Větrov u Kamýku nad
    Vltavou
    LUDMILA
    Bohumil
    Bednařík přežil v zajetí
    Vladimír
    Hauptvogel padl 13. 5. 1944
    Josef Künzl přežil v zajetí
    František
    Nedělka přežil v zajetí
    CARBON z 12. na 13. dubna 1944,
    Vacenovice JARMILA
    František
    Bogataj přežil v ilegalitě
    František
    Kobzík padl 7. 5. 1944
    Josef Vanc padl 7. 5. 1944
    Jaroslav
    Šperl přežil v ilegalitě
    CLAY z 12. na 13. dubna 1944,
    Hostišov EVA
    Antonín
    Bartoš přežil v ilegalitě
    Jiří
    Štokman přežil v ilegalitě
    Čestmír
    Šikola přežil v ilegalitě
    SPELTER ze 4. na a 5. května 1944,
    Kramolín LENKA
    Břetislav
    Chrastina přežil v ilegalitě
    Jaroslav
    Kotásek padl 16. 6. 1944
    Rudolf
    Novotný přežil v ilegalitě
    Jan Vavrda přežil v ilegalitě
    POTASH ze 4. na a 5. května 1944,
    Slušovice MÍLA
    Jan Bartejs přežil v ilegalitě
    Oldřich
    Pelc přežil v ilegalitě
    Stanislav
    Zuvač přežil v zajetí
    Josef
    Machovský přežil v ilegalitě
    MANGANESE z 9. na 10. června 1944,
    Velké Uherce na Slovensku MARIENKA
    František
    Bíroš padl 2. 11. 1944
    Štefan
    Košina přežil v ilegalitě
    Drahomír
    Vaňura padl 2. 11. 1944
    GLUCINIUM z 2. na 3. července 1944,
    Obora u Hluboké MARIE Vítězslav
    Lepařík
    popraven 20. 4.
    1945
    85
    Ludvík
    Hanina přežil v zajetí
    Josef Cikán přežil v zajetí
    František
    Trpík přežil v zajetí
    WOLFRAM z 13. na 14. září 1944,Slavíč OLGA
    Josef Otisk přežil v ilegalitě
    Vladimír
    Řezníček přežil v ilegalitě
    Karel
    Svoboda přežil v zajetí
    Josef
    Bierský
    padl 19. 10.
    1944
    Josef
    Černota přežil v ilegalitě
    Robert
    Matula přežil v ilegalitě
    EMBASSY z 21. na 22. prosinec 1944,
    Prostějov KAREL
    Karol
    Mladý
    padl 29. 12.
    1944
    Ján Grajzel přežil v zajetí
    Haríň Jozef přežil v ilegalitě
    TUNGSTEN z 21. na 22. prosinec 1944,
    Kutná Hora x
    Pernický
    Rudolf přežil v ilegalitě
    Leopold
    Musil přežil v ilegalitě
    PLATINUMPEWTER
    z 16. na 17. únor 1945,
    Nasavrky
    ANNA a
    VĚRA
    Jaromír
    Nechanský přežil v ilegalitě
    Jaroslav
    Pešán přežil v ilegalitě
    Alois
    Vyhňák přežil v ilegalitě
    Jaroslav
    Klemeš přežil v ilegalitě
    BAUXITE
    z 22. na 23. březen 1945,
    Nové Město na Moravě JARKA
    Pavel
    Hromek přežil v ilegalitě
    COURRIER 5 6. září 1944, Liptovský
    Trnavec, Slovensko
    název
    autorce
    neznámý
    Imrich
    Eröss přežil v ilegalitě
    František
    Holý padl 20. 1. 1945
    Jozef
    Chramec přežil v ilegalitě
    DESTROYER z 2. na 3. července 1944, La
    Troche JAKUB
    Karel
    Tichý přežil v ilegalitě
    Bohumil
    Menšík přežil v ilegalitě
    SILICA-NORTH z 11. na 12. září 1944,
    letoun ztroskotal x
    Rudolf
    Hrubec padl 11. 9. 1944
    86
    Bohuslav
    Nocar padl 11. 9. 1944
    SILICA-SOUTH z 8. na 9. září 1944, Monte
    Castelino v Itálii x
    Rudolf
    Krzák přežil v ilegalitě
    W. B.
    Williamson přežil v ilegalitě
    C. B. Cope přežil v ilegalitě
    DAY 7. října 1944, Tri Duby na
    Slovensku x
    Edward
    Baranski
    popraven v
    lednu 1945
    Daniel
    Pavletich
    popraven v
    lednu 1945
    Antonín
    Facuna přežil v ilegalitě
    COTTAGE 19. února 1945, Červená
    nad Vltavou
    název
    autorce
    neznámý
    Vlastislav
    Žuk přežil v ilegalitě
    ALBERT z 3. na 4. května 1944, Ústí
    nad Labem x
    Otto Pichl
    padl v květnu
    1944
    Ernst
    Hoffmann
    popraven v
    listopadu 1944
    Albert
    Exler přežil v ilegalitě
    KARAS
    březen 1944, pozemní
    cestou do Bratislavy LEO a VÍT
    Jaroslav
    Krátký
    popraven v
    únoru 1945
    87
    Tabulka č. 2, zdroj: PLACHÝ, Horší než, s. 28–29.
    Neprovedné akce
    FOUR SQUARE
    Jaroslav Bublík
    CHROMIUM
    Václav Knotek
    Josef Špinka Jan Štursa
    Karel Hubl Karel Tichý
    Josef Krist
    MORTAR
    Václav Modrák
    CHURCHMANN
    Vladimír Hanuš Alois Horáček
    Ladislav Vyskočil Jan Sekerka
    Jaroslav Krsek IRON Josef Modřanský
    Alois Hladík Rudolf Turšner
    ROTHMANN
    Klement Hlásenský ORCHE Václav Michal
    Oswald Peroutka
    COTTAGE-2
    Eduard Šebele
    Antonín Stolařík Karel Hofman
    Vladimír Ruml Josef Pešek
    NICKEL Vojmír Matuš Miroslav Pajer
    Tabulka č. 3, zdroj: MAREK, Pátou kartu bere smrt, s. 208–213.
    Termíny jednotlivých Assault Course
  4. turnus 17. červenec 1941–7. srpen 1941
  5. turnus 15. srpen 1941–13. září 1941
  6. turnus 19. září 1941–20. říjen 1941
  7. turnus 25. říjen 1941–23. listopad 1941
  8. turnus 21. únor 1942–20. březen 1942
  9. turnus 18. červenec 1942–16. srpen 1942
  10. turnus 22. srpen 1942–19. září 1942
  11. turnus 26. září 1942–24. říjen 1942
  12. turnus 31. říjen 1942–28. listopad 1942
  13. turnus 4. prosinec 1942–2. leden 1943
  14. turnus 9. leden 1943–6. únor 1943
  15. turnus 14. únor 1943–13. březen 1943
    88
    Originální dokumenty
    Dokument č. 1 – Pokyny pro výběr parašutistů, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 4.
    89
    Dokument č. 2 – Pokyny pro velitele kurzu, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 28.
    90
    Dokument č. 3 – Denní rozvrh tělocviku na STS 25, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 4.
    91
    Dokument č. 4 – Výcvikový program na STS 46, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 16.
    Dokument č. 5 – Ukázka z deníku R. Hrubce, zdroj: VHA, sign. 37 – 289 – 10.
    92
    Dokument č. 6 – Pokyny v závěti R. Hrubce pro Karla Palečka ohledně jeho psa, zdroj:
    VHA, sign. 37 – 288 – 11.
    93
    Dokument č. 7 – Vysvědčení K. Čurdy z STS 25, zdroj: VHA, sign. 37 – 335 – 3.
    94
    Dokument č. 8 – Letáky shozené v operaci BENJAMIN, zdroj: VHA, sign. 37 – 313 – 2.
    95
    Dokument č. 9 – Osobní přání Jana Kubiše, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 2.
    Dokument č. 10 – Falešně legitimace Kubiše a Gabčíka, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 1.
    96
    Dokument č. 11 – Protektorátní legitimace A. Mikše, zdroj: VHA, sign 37 – 351 – 2.
    Dokument č. 12 – Upřímná soustrast pro pozůstalé A. Bartoše, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 4.
    97
    Dokument č. 13 – Záznam o zadání úkolu pro operaci ZINC, zdroj: VHA, sing. 37 –
    351 – 4.
    98
    Fotografie parašutistů
    Fotografie č. 1 – František Pavelka, PERCENTAGE, zdroj: VHA, sign. 37 – 332 – 2.
    Fotografie č. 2 – Otmar Riedl, BENJAMIN, zdroj: VHA,sign. 37 – 307 – 6.
    99
    Fotografie č. 3 – Jozef Gabčík, ANTHROPOID, zdroj: VHA, sign 37 – 308 – 1.
    Fotografie č. 4 – Jan Kubiš, ANTHROPOID, zdroj: VHA, sign. 37 – 308 – 2.
    100
    Fotografie č. 5 – Alfréd Bartoš, SILVER A, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 1.
    Fotografie č. 6 – Jiří Potůček, SILVER A, zdroj: VHA, sign. 37 – 342 – 3.
    101
    Fotografie č. 7 – Jan Zemek, SILVER B, zdroj: VHA, sign. 37 – 343 – 1.
    Fotografie č. 8 – Kolařík Ivan, OUT DISTANCE, zdroj: VHA, sign. 37 – 335 – 2.
    102
    Fotografie č. 9 – Čurda Karel, OUT DISTANCE, zdroj: VHA, sign. 37 – 307 – 6.
    Fotografie č. 10 – Ludvík Cupal, TIN, zdroj: VHA, sign. 37 – 347 – 1.
    103
    Fotografie č. 11 – Pechal, Oldřich, ZINC, zdroj: VHA, sign. 37 – 351 – 1.
    Fotografie č. 12 a 13 – Mikš Arnošt (vlevo) a Gerik Viliam, ZINC, zdroj: VHA, sign.
    37 – 351 – 2; sign. 37 – 351 – 3.

Agent A-54 a StB

Agent A-54 a StB
Jiří Plachý
Životu nejslavnějšího československého vyzvědače Paula Thümmela byla
věnována celá řada článků a publikací. Ve většině z nich byla poměrně velká pozornost
věnována i ženám okolo něj – není divu. Ženy, kterými se tento tajemný muž
obklopoval, jsou stejně tajemné jako on sám. Když nic jiného, milostné úspěchy k
úspěšnému špiónu tak nějak patří a jsou příjemným zpestřením jinak poněkud fádního
výčtu konspirativních schůzek budoucích adeptů koncentračních táborů, emigrace a
berlínské sekerárny.
„Kolik žen v historii jedenapůlroční spolupráce s A-54 vlastně bylo? Milenka,
pozdější manželka Gertruda Kirschnerová. Pak velká láska Elsa Jensenová, s níž v
říjnu 1936 začal nový život. A vedle nich paní a dívky, které uváděl na scénu očividně
jen proto, aby vylákal od svých partnerů co největší odměnu. Druhá žena jednoho
německého důstojníka, rodačka z Prahy a údajně iniciátorka celé špionážní transakce s
velkými životními nároky z předpokoje hejtmana Noaka. A nyní se jako třetí v pořadí
vynořila za stejně podivných okolností stenotypistka Lydie Goroschkovová…“ Tak
například popisují Thümmelovy „úspěchy“ v letech 1936–38 Jaroslav a Stanislav
Kokoškovi ve své práci Spor o agenta A-54 (vyd. NV Praha 1994, s. 64, dále jen c. d.).
Ženy však nebyly pro Thümmela jen luxusním doplňkem – byly jeho skutečnými
partnerkami, a to nejen v soukromí, ale i ve světě tajných služeb. Alespoň ta poslední
jmenovaná, Lydie Goručkovová. Jen málokdo tuší, že se s ní ještě počátkem 70. let
mohl setkat tváří v tvář v pražských ulicích.
Lydie Petrovna Goručkovová spatřila světlo světa v německém Výmaru v roce

  1. Její otec byl pravoslavným knězem, působícím v konzulárních službách carského
    Ruska. Přestože její matka byla švýcarská Němka, byla celá rodina po vypuknutí 1.
    světové války z Německa vypovězena a usadila se v Petrohradě. Do školy začala Lydie
    chodit až ve svých osmi letech – předtím ji, jak bylo zvykem v „lepších rodinách“,
    vyučoval doma otec.
    Bolševický převrat znamenal pro Goručkovovi, tak jako pro řadu dalších, konec
    světa, ve kterém žili. Stali se z nich znovu běženci. Během evakuace z Jekatěrinodaru
    do Anapy na Kubáni v červenci 1918 byl Petr Goručko zavražděn bolševiky. Ve
    25
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    zmatku ruské revoluce se vdově s malou Lydií daří opustit Rusko až v listopadu 1919.
    Přes Turecko, Itálii a Rakousko se vrací zpět do Německa a počátkem roku 1920 se
    usazuje v Drážďanech, kde má příbuzné.
    Do roku 1924 Lydie studovala střední školu pro ženská povolání a dalších šest
    let se věnovala studiu jazyků. Školní docházku údajně zakončila maturitou. V roce 1929
    vyměnila svůj nansenovský pas za občanství Německé říše.1
    Dalších pět let pracovala u
    různých soukromých zaměstnavatelů a jí samotné i její rodině se zřejmě nevedlo
    nejlépe. Někdy koncem roku 1935 nebo nejpozději začátkem roku 1936 se stala
    zaměstnankyní nacistického Abwehru.2
    Zhruba někdy v té době dostává tehdejší pplk. František Moravec na stůl
    pověstnou žlutozelenou obálku s nabídkou, která se stane zárodkem kontroverzní
    legendy. Podle úředního záznamu, zhotoveného Moravcem 6. dubna 1936 při první
    schůzce v Krušných Horách, odůvodnil Paul Thümmel svoji nabídku spolupráce s
    československou tajnou službou: „…z důvodů zištných, aby zaplatil dluhy a mohl se
    oženiti s civilní zaměstnankyní téhož oddělení, zaměstnanou v registratuře Abwehrstelle
    Abtlg 1 cu H[au]ptma[na] Noacka, vedoucího tohoto oddělení: Jeho snoubenka o […]
    nabídce ví a spolupracuje s ním. Podle jeho prohlášení byla to ona, od které vyšel
    podnět k této akci. Z jeho řeči bylo jasné, že uvedená má ,velké životní nároky´, jak to u
    žen obvykle bývá. Vzhledem ke svému služebnímu přidělení má přístup k nejrůznějšímu
    druhu materiálu.“3
    Tajemná kolegyně vystupující pod jménem Yvonna se ve vyprávění
    A-54 často měnila – jednou byla jeho snoubenkou, podruhé ženou německého
    důstojníka a dodnes převládá názor, že si ji agent prostě vymyslel, aby československým
    zpravodajcům ztížil odhalení své vlastní identity. Yvonna však skutečně existovala – v
    předpokoji kanceláře Nowaka úřadovala – Lydie Petrovna Goručkovová. I přesto, že
    pravděpodobně nikdy nebyla s Thümmelem zasnoubena, vznikl mezi nimi někdy v té
    době vztah, který s krátkými přestávkami vydržel až do roku 1942.
    Pod svým pravým jménem (Goroschko) byla Lydie Moravcovým zpravodajcům
    známa až od září 1937. A-54 se však snažil vzbudit dojem, že se jedná o někoho úplně
    1
    Lydie Goručkovová-Langenhaunová při různých příležitostech (např. vzaměstnání, v žádosti o
    vystěhování, ale i pro potřeby StB) několikrát zpracovávala svůj životopis. Srovnej např. AMV Praha,
    sign. S-432-4, AMV Praha, sign. 325-1-1; Archiv Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie PČR
    (AŘSCPP), L. Langenhaunová – vystěhovalecký spis aj.
    2
    V poválečných výpovědích se snažila toto datum samozřejmě co nejvíce posunout, takže se pohybuje
    v rozmezí 1935–37. Počátek známosti s Thümmelem však datuje do prvních měsíců roku 1936.
    3
    AMV Praha, sign. 302-195-7, Úřední záznam pplk. Moravce z 6. 4. 1936.
    26
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    nového, se kterým teprve navázal známost. V prosinci 1937 agent hlásí, že s
    Goručkovovou navázal intimní poměr a nabízí její získání ke spolupráci. To je mu
    pražskou centrálou zakázáno z bezpečnostních důvodů. V následujících měsících je v
    Praze rozhodnuto, že Goručkovová bude oslovena přímo, bez Thümmelova
    prostřednictví.4
    Jestli byl tento záměr realizován, se po válce nepodaří zjistit ani velmi
    podrobným šetřením StB.
    Agent podává o své známosti do Prahy podrobné informace. V létě 1938 údajně
    potřebuje peníze, protože nemá z čeho zaplatit potrat.5
    Goručkovová je v létě 1938
    skutečně v jiném stavu – za otce je však (podle jejích poválečných výpovědí) označen
    lotyšský rodák, sochař Alexander Langenhaun, kterého si má brát. Koncem října, ještě
    před svatbou, však umělec zahynul při autonehodě. V březnu 1939 německé úřady
    alespoň dovolí nastávající svobodné matce (syn Axel se narodil 20. dubna 1939), aby si
    změnila příjmení na Langenhaunová.
    V lednu 1940 je Lydie Langenhaunová přeložena (podobně jako Thümmel) k
    Abwehrstelle (AST) do Prahy. Stará známost je tady obnovena. Po Thümmelově zatčení
    je i Langenhaunová několikrát vyslýchána gestapem – její spojitost s velezrádcem však
    není prokázána. Dokumenty, na kterých figuruje její jméno, jsou v bezpečí londýnského
    sejfu plukovníka Moravce. Přesto musí nastoupit nucenou dovolenou, po které na
    podzim 1942 nastupuje jako sekretářka velitele pražské Wehrmachtweisstelle (instituce
    podobná vojenskému evidenčnímu archivu). Její sousedé po válce dosvědčili, že se
    chovala jako Němka – dokonce v klopě nosila odznak s hákovým křížem. Zároveň se
    však k Čechům chovala slušně a na veřejnosti se příliš neprojevovala. V létě 1944 byla
    přeložena do další významné nacistické instituce – osobního oddělení
    Feldzugkommanda, majícího za úkol zásobování jednotek německé armády v celém tzv.
    Protektorátě Čechy a Morava. Tam ji také zastihlo Pražské povstání.
    Hned po vypuknutí květnového povstání byla Langenhaunová jako Němka
    internována povstalci. Na zákrok sovětského důstojníka mjr. Markova (vystupujícím
    zřejmě i jako mjr. Karkoven) však byla ještě v průběhu bojů propuštěna. Mjr. Markov,
    který byl do Protektorátu pravděpodobně shozen jako parašutista, ji tedy musel velmi
    dobře znát ještě z doby, kdy pracovala pro velitelství Wehrmachtu. Podle pozdějšího
    svědectví Langenhaunové byl Markov v době těsně po osvobození „velitelem ruské
    4
    AMV Praha, sign. 302-195-6, Korespondence s A-54 z roku 1937.
    5
    AMV Praha, sign. 302-195-5, Korespondence s A-54 z roku 1938.
    27
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    policie [tedy NKVD – pozn. aut.] pro osoby ruské národnosti v Praze“.
    6
    Pro osoby
    „ruské národnosti“ znamenalo setkání s mjr. Markovem a NKVD v květnových dnech
    roku 1945 pouze jediné – volnou jízdenku na Sibiř. Ne tak pro bělogvardějskou
    emigrantku ve službách nacistů Langenhaunovou. Sovětským velvyslanectvím jí bylo
    nabídnuto sovětské státní občanství a návrat do SSSR.7
    Langenhaunová tuto nabídku
    odmítla a místo toho požádala koncem roku 1945 o čs. státní příslušnost. Bydlela stále
    ve svém bytě a i když její válečná činnost byla dostatečně známá, nebyla (až do
    poloviny 50. let) povolána k žádnému výslechu. Nemusela ani jako říšská Němka nosit
    žádné označení – naopak: Dne 18. listopadu 1946 jí bylo Obvodní radou pro Prahu XIX
    vydáno „Osvědčení o státní a národní spolehlivosti“ a o týden později i policejní
    „Vysvědčení o zachovalosti“.
    8
    Od září 1945 do června 1947 pracovala jako dělnice
    (firma JAKO, Praha XI), ale již před únorem 1948 zaujímala opět administrativní místo
    jako překladatelka a tlumočnice ve strategicky důležitých strojírenských a kovodělných
    závodech (pozdější Kovo – Omnipol a Kovo – Podnik zahraničního obchodu Praha 7).
    Policejní hlášení z poloviny 50. let o ní hovoří jako o osamělé ženě, která se kromě své
    rodiny stýká jen s úzkým okruhem známých – mezi ně patří i bývalý major NKVD
    Markov, který se po válce i s manželkou usadil v Praze. Byty Langenhaunových a
    Markovových jsou vzdáleny jen několik minut chůze…
    V dubnu 1948 byla Langenhaunová na základě udání vyšetřována Úřadovnou
    StB Praha pro podezření z nedovoleného styku s cizinou a z hospodářské špionáže.
    Šetřením se skutečně podařilo dokázat, že se snažila prostřednictvím švýcarského
    obchodníka Ing. Otty Khima odeslat do Švýcarska a západního Německa asi 15 dopisů.
    Přestože v této době stačilo k usvědčení ze špionáže mnohem méně, „spokojila“ se StB
    s jejím tvrzením, že šlo o rodinnou korespondenci. Langenhaunová neměla kvůli této
    aféře ani potíže v zaměstnání a na svém exponovaném místě bez problémů vydržela
    téměř celá 50. léta.9
    6
    AMV Praha, sign. S-432-4.
    7
    Podle sovětské doktríny z roku 1938 byli za občany SSSR považováni všichni, kteří měli k 7. 11. 1917
    ruské občanství, bez ohledu na to, jestli mezitím získali občanství jiné. Langenhaunová, která byla pouze
    naturalizovanou Němkou, z pohledu úřadů SSSR sovětskou státní příslušnicí byla a pokud o jejím případu
    byli na sovětském konzulátu tak podrobně informováni, je téměř mimo jakoukoliv pochybnost, že se
    v Československu zdržovala s jejich tichým souhlasem.
    8
    AMV Praha, sign. S-432-4.
    9
    K odeslání dopisů došlo v září 1947. Teprve po komunistickém převratu, dne 2. 4. 1948, začala
    Ústředna StB v Praze půl roku staré udání šetřit. Šetření bylo ukončeno po více než roce – 22. 4. 1949.
    (AMV Praha, sign. S-432-4.)
    28
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    Nedá se ovšem říct, že by Langenhaunová pozornosti StB unikla docela. V roce
    1951 byla Krajským velitelstvím StB Praha zařazena do celostátního seznamu
    „Bělogvardějců“.10 Na zákrok StB jí do roku 1956 zároveň nebyla kladně vyřízena
    několikrát opakovaná žádost o československé státní občanství.
    Impulsem k novému rozpracování se stala teprve na první pohled nevinná
    zmínka v dopise ze dne 7. února 1956, který Langenhaunová adresovala své přítelkyni
    Ines Gomesové, majitelce penzionu na portugalské Madeiře. Cenzura dopis zachytila a
    jeho fotokopii postoupila Krajské správě MV [StB – pozn. aut.] Praha. V německy
    psaném dopise si Langenhaunová stěžovala na problémy v osobním životě: „Musím
    říct, že jsem s ,láskou´ vlastně definitivně skončila od té doby, co mě opustil můj ,
    Medvěd´ (,Bär´), ale že mi strašně chybí chápající citově založený, kultivovaný
    kamarád, který by byl mého věku, rozuměl mi a mohl by být mým rádcem.“ Na okraji
    strojopisného dopisu byla odesilatelkou dopsána ještě jedna věta: „Ostatně mi můj ,
    Medvěd´ před rokem [v jednom] milém pozdravu slíbil, že přijede…, ale u toho zůstalo
    až dodnes.“ 11
    Na tomto místě je třeba udělat malou odbočku. Státní bezpečností byla v té době
    prováděna hloubková analýza archivních materiálů z doby první republiky a především
  2. světové války, kterých se vnitro zmocnilo hned po roce 1945 a které ležely dosud
    nezpracované ve Studijním ústavu MV. Několik let např. probíhala tzv. akce
    „REKONSTRUKCE“ mající za úkol sestavit seznamy čs. občanů, kompromitovaných
    spoluprací se složkami nacistického bezpečnostního aparátu. U těchto osob se pak
    většinou přikročilo k jejich novému zaverbování, tentokrát ve prospěch komunistické
    StB. Vedle toho byly např. analyzovány i metody a agenturní síť předválečné a válečné
    zpravodajské služby generála Moravce.12 Spolu s ním byl pro Státní bezpečnost i téměř
    deset let před vydáním prvních serioznějších historických prací o nekomunistickém
    odboji objeven i jeho nejslavnější agent: A-54.
    Dopis Langenhaunové, která byla StB známá jako Thümmelova předválečná
    spolupracovnice a přítelkyně, tak na Krajské správě MV Praha vyvolal poprask. „Bär“,
    tedy „Medvěd“, bylo jedno z Thümmelových krycích jmen a z kontextu dopisu bylo
    zřejmé, že řeč je opravdu o něm. Rukou dopsaná noticka pak znamenala téměř
    10
    Tamtéž.
    11
    AMV Praha, sign. S-432-4, ofotografovaná korespondence z roku 1956. Langenhaunová udržovala čilý
    písemný styk s „kapitalistickou“ cizinou. Tato korespondence byla, na rozdíl od dopisů odeslaných
    z území ČSR, pod dohledem StB.
    12
    K akci „REKONSTRUKCE“ srovnej např. AMV Praha, sign. 325-62.
    29
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    zaručenou zprávu, že Thümmel žije a možná dokonce v Československu. (Tento závěr
    není v materiálech MV dostatečně objasněn. Je možné, že StB tak vyvozovala z toho, že
    „Medvědův pozdrav“ unikl poštovní cenzuře.)
    V následujících dvou letech se Langenhaunová stala „objektem“
    státobezpečnostní akce II. odboru Krajské správy MV Praha, vedené pod krycím heslem
    „AST“. Přestože většina archivních materiálů se nedochovala, je zřejmé, že akce měla
    dva cíle: zjistit místo pobytu Paula Thümmela a získat Langenhaunovou ke spolupráci.
    Na základě materiálů, které měla StB v ruce, se zdálo, že jde o pouhou rutinu. Lydie
    Langenhaunová však projevila nečekanou rozhodnost – Paula Thümmela od roku 1942
    neviděla a ani si s ním nikdy později nedopisovala. Spolupráci s StB pak rozhodně
    odmítla.
    V průběhu akce „AST“ se nepodařilo zjistit ani to, jestli byla skutečně
    realizována nabídka spolupráce Moravcovy zpravodajské služby s Langenhaunovou z
    roku 1938. Gen. Paleček se při výslechu vyjádřil, že Langenhaunovou vůbec nezná, a
    další Moravcův zpravodajec, bývalý škpt. František Fárek, podal zřejmě podobné
    svědectví. 13
    Po odmítnutí spolupráce změnila Langenhaunová zaměstnání. Kdo by však
    očekával, že byla za trest poslána „k lopatě“, by se velice mýlil. Jejím novým
    zaměstnavatelem se v roce 1958 stala Správa diplomatických zařízení Ministerstva
    zahraničních věcí, kde nastoupila jako učitelka dětí diplomatů pracujících na
    velvyslanectví Spojených států amerických v Praze (o dva roky dříve konečně získala
    československé občanství). [Na tomto místě je třeba poznamenat, že (i když v Kovotexu
    byla kvalita její práce – na rozdíl od její pracovní morálky a vztahu k „lidově
    demokratickému zřízení“ – hodnocena kladně) se nikdy nenaučila bezchybně česky a v
    psaném projevu užívala i po téměř dvaceti letech v Československu řadu rusismů.] Tato
    na první pohled neuvěřitelná skutečnost má své opodstatnění. Krajská správa MV Praha
    se během akce „AST“ několikrát obrátila s žádostí o součinnost na IV. odbor I. správy
    MV (civilní rozvědka StB). I když Langenhaunová nebyla zřejmě spolupracovnicí ani
    této součásti, rozvědka ji minimálně v jednom případě použila „pro své účely“ (v roce
    1966 jí krátkodobě dokonce vytvořila falešnou identitu).
    Rozvědka dovedně využila ne zcela jasných okolností Thümmelova úmrtí a
    blamáž, kterou skončila akce „AST“, přeměnila v dovednou dezinformaci, která ve
    13
    AMV Praha, sign. 302-243-2. K realizaci akce „AST“ se zachovala pouze torzovitá dokumentace.
    30
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    svém důsledku byla namířena pravděpodobně především proti západoněmecké
    Gehlenově službě. Na historika Rudolfa Ströbingera se tehdy písemně obrátila jistá
    Lidka („Lída Langová“ – Langenhaunová). Ve svém dopise uvedla, že Thümmel na
    konci války přežil a byl zachráněn s pomocí americké CIA, pro niž zřejmě dosud
    pracuje.14 Dopis pravděpodobně psala sama Langenhaunová a StB jí dodala pouze jeho
    osnovu. Aby si osvěžila reálie, byla s falešnou legitimací zaměstnankyně Ministerstva
    vnitra vyslána do rezortního archivu, který tehdy sídlil ve Sněmovní ulici, aby zde
    studovala v příslušných dokumentech.15 Dopis byl zřejmě tak přesvědčivý, že
    Ströbinger ještě v německém exilu v polovině 70. let po Thümmelovi pátral. Pokud
    komunistická rozvědka používala Langenhaunovou v tak delikátních záležitostech, zdá
    se nanejvýš pravděpodobné, že jí opatřila i výnosnější a exkluzivnější zaměstnání.
    Naposledy se Státní bezpečnost s Lydií Langenhaunovou setkala za zcela
    překvapivých okolností. 1. oddělení II. odboru Správy vyšetřování StB bylo
    specializovaným útvarem, který měl za úkol v součinnosti s Československou vládní
    komisí pro stíhání válečných zločinců pátrání po dosud nepotrestaných nacistech.
    Příslušníci tohoto oddělení neměli většinou odpovídající kvalifikaci, takže ponechme
    stranou někdy kuriózní metody šetření a zanedbatelné výsledky. V roce 1967 byl v
    rámci dokumentace období tzv. druhého stanného práva (tzv. „heydrichiády“) pověřen
    starší referent kpt. František Svoboda pátráním po dosud pohřešovaných lidických
    dětech.16
    Ten pravděpodobně někdy na podzim roku 1969 při studiu archivních materiálů
    narazil na výslechový protokol bývalého majora pražské služebny Abwehru Josefa
    Alfonse Kratochvíla (resp. Kratochwilla) z roku 1945. Před rokem 1938 byl sudetský
    14
    KOKOŠKOVI, J. a S.: c. d., str. 310–312.
    15
    AMV Praha, sign. 325-1-1. Dokonce v tomto smyslu dne 22. 2. 1966 podepsala StB i prohlášení o tom,
    že „je jako antifašistka připraven(a) dobrovolně a podle svých sil a schopností pomáhat při odhalování
    nacistické minulosti“. Zároveň Státní bezpečnosti slibovala naprostou poslušnost a mlčenlivost. Následně
    jí byl na jméno „Lída Langová“ vystaven „zvláštní průkaz MV č. 140“.
    16
    František Svoboda (* 1918). Původním povoláním strojní zámečník, člen KSČ od 19. 7. 1945. K SNB
    přijat 1. 8. 1951. U StB od 1. 1. 1953. V letech 1958–64 zařazen na I. zvláštním odboru MV (Studijní
    ústav MV). Dne 15. 12. 1964 přemístěn k 8. odboru II. správy MV (od 1. 3. 1969 2. odbor Správy
    vyšetřování StB). Tato součást se zabývala pátráním po nacistických válečných zločincích a úzce
    spolupracovala s oficiální Československou vládní komisí pro stíhání válečných zločinců, která vznikla
    v roce 1964. Hodnostní postup: 1. 8. 1951 mladší strážmistr, 1. 8. 1952 strážmistr, 1. 5. 1953 štábní
    strážmistr, 1. 1. 1954 starší seržant, 1. 3. 1955 staršina, 1. 11. 1956 ppor., 1. 11. 1958 por., 1. 12. 1961
    npor., 1. 1. 1968 kpt., 1. 5. 1973 mimořádně mjr. Naposledy ustanoven dočasně do funkce staršího
    referenta specialisty 1. odd. 1. odb. Správy vyšetřování StB FMV. Zemřel 28. 1. 1975.
    31
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    Němec Kratochvíl aktivním důstojníkem československé armády17 a představa šibenice,
    ke které by mohl být pro vojenskou zradu odsouzen, mu pomohla k tomu, aby se na
    řadu věcí (týkajících se samozřejmě působení těch druhých) upamatoval. Ve své obsáhlé
    výpovědi tedy uvedl mimo jiné to, že jeho spolupracovnice slečna Langenhaunová
    získala v době války k osvojení dítě z Lidic.
    Kpt. Svoboda pátral dál a zjistil, že Kratochvílovým údajem se v roce 1945 (kdy
    po nezvěstných dětech pátral téměř celý čs. bezpečnostní aparát doma i v zahraničí a
    kdy byly prověřovány mnohem pochybnější indicie) nikdo nezabýval. Další bomba
    vybuchla poté, co zjistil, že Langenhaunová žije doslova jen pár metrů od letenské
    budovy Ministerstva vnitra, dokonce pořád na stejné adrese jako za války.18
    Na počátku roku 1970 se Svoboda obrátil na berlínské Ministerstvo Státní
    bezpečnosti s žádostí o prověření osobních údajů jejího syna Alexandra Langenhauna. V
    březnu 1970 dostal od Stasi přípis, který uváděl, že dne 20. dubna 1939 se v
    Drážďanech nikdo stejného nebo podobného jména nenarodil.19
    Přestože i dokumentace této „akce“ se zřejmě nedochovala kompletní, zdá se, že
    v tomto okamžiku se nad Langenhaunovou opět rozprostřela neviditelná ochranná ruka
    a nebyla předvolána ani k rutinnímu „podání vysvětlení“. Šetření nyní nanejvýš
    zpochybněného narození Alexandra Langenhauna bylo zastaveno „jako když utne“.
    Důvodů pro to mohlo být několik. Ten oficiální uvádí závěrečná zpráva k „lidické“
    dokumentaci kpt. Svobody z roku 1972:
    „Od roku 1967 v průběhu šetření byly získány poznatky, že z pohřešovaných dětí
    mají dvě žít ve Vídni, jedno v NSR a jedno v Praze. Vzhledem k tomu, že v současné
    17
    Josef Alfons Kratochwill (* 1891) se narodil v rodině obchodníka v Mojžíři u Ústí nad Labem.
    V letech 1902–1906 navštěvoval reálku v Litoměřicích , 1906–10 absolvoval kadetní školu vPraze.
    Sloužil u 81. pluku v Jihlavě (1910), později u 32. pluku v Haliči. Dne 21. 12. 1914 se dostal do ruského
    zajetí. Prošel několika zajateckými tábory a později pracoval u repatriační mise Červeného kříže. Ještě
    v Rusku požádal o přijetí do čs. armády a domů se vrátil s 37. transportem legií v roce 1920. V republice
    sloužil u 22. pěšího pluku v Jičíně (1921–22), 23. pěšího pluku v Trnavě a Bratislavě (1922–27), 37.
    pěšího pluku v Levoči (1927–30), 41. pěšího pluku v Žilině (1930–36). V té době byl odsouzen k 6
    týdnům ztráty hodnosti a o rok později (14. 3. 1937) byl penzionován. Odvolal se a 17. 3. 1938 byl znovu
    povolán do činné služby k 10. pěšímu pluku do Brna. V mobilizaci velel v hodnosti škpt. 2. praporu 60.
    pěšího pluku v Cvrčenicích. Dne 10. 10. 1938 byl jako Němec propuštěn z čs. armády. V červenci 1939
    byl povolán k pražské služebně Abwehru. Do roku 1941 byl údajně ve skupině překladatelů, od roku 1941
    sám vedl skupinu vyhodnocující ukořistěné spisy čs. zpravodajské služby. Od srpna 1944 pracoval proti
    občanskému odboji ve služebně pražského gestapa. V roce 1947 byl MLS v Praze odsouzen na doživotí.
    18
    Langenhaunová bydlela od 8. 1. 1940 do 8. 11. 1940 v podnájmu na adrese ul. Dr. Wintera 22 (4.
    patro), Praha-Bubeneč. Pak získala vlastní byt v Ovenecké ulici (za války Schillerstrasse) č. 37 (2.
    poschodí) ve stejné čtvrti. Tam bydlela až do 29. 4. 1971.
    19 AMV Praha, sign. 325-1-1, Přípis náčelníka sekretariátu MV ČSR Správě vyšetřování StB ze dne 4. 3.
    1970.
    32
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    době se jedná již o dospělé osoby, které žijí samostatně a mají své rodiny, nebylo by
    účelné, vzhledem k lidickým ženám [! – pozn. aut.], které své děti dosud postrádají [,]
    získané poznatky o pohřešovaných dětech šetřit do konce nebo je uvádět na veřejnost.“20
    Dalším z důvodů může být i skutečnost, že Alexander (resp. Axel), který se pro
    svůj chatrný kádrový původ mohl jen vyučit v modřanské Tesle a na vojně jako
    „nespolehlivý“ sloužil u 6. skupiny vojenských staveb v Plzni, po srpnové okupaci v
    roce 1968 emigroval do Kanady.21
    Do emigrace jej konečně v roce 1971 následovala i jeho matka. Na rozdíl od něj
    se mohla vystěhovat legálně! Nikoliv však do Kanady za rodinou svého syna, ale do
    Spolkové republiky Německo, ke svým blíže nespecifikovaným „přítelkyním z dětství“.
    Žádost o vystěhování podala ve stejné době, kdy bylo na Správě vyšetřování StB
    ukončeno vyšetřování okolností narození jejího syna.22 Šlo skutečně jen o shodu náhod?
    Sám kpt. Svoboda byl krátce na to mimořádně povýšen do hodnosti majora. O tři
    roky později zahynul při autonehodě, která „neměla přímou souvislost s výkonem
    služby…“
    Počátkem roku 2003 zahájil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
    komunismu v Praze prošetřování materiálu shromážděného Správou vyšetřování StB v
    letech 1967–72 v kauze nezvěstných lidických dětí.23 V případě Alexandra Langenhauna
    vyšlo najevo překvapující zjištění: Axel Peter Adolf Langenhaun se v den „Vůdcových“
  3. narozenin nenarodil v Drážďanech, ale v asi 10 km vzdáleném městečku Radebeul.
    Jako jeho otec pak není uveden baltský emigrant Alexander Langenhaun, ale nám dosud
    neznámý Dr. Otto Friedrich Wilhelm Wegner z Berlína, Kastanienalle 29.24
    Kolem syna Lydie Langenhaunové tak zůstává přinejmenším tolik otazníků jako
    kolem jeho matky. Byl jeho otcem baltský emigrant Langenhaun, berlínský doktor
    Wegner nebo nejslavnější československý agent všech dob Paul Thümmel? Po více než
    šedesáti letech od lidické tragédie se podařilo prokázat alespoň to, že Axel Langenhaun
    20 AMV Praha, sign. 325-1-5.
    21 AMV Praha, KS Praha, Hlášení z 17. 4. 1970. Axel Langenhaun se nevrátil dne 17. 11. 1968
    z Rakouska, kam vycestoval na povolenou návštěvu příbuzných.
    22 AŘSCPP, L. Langenhaunová – vystěhovalecký spis. „Žádost o povolení k vystěhování z ČSSR do
    NSR“ Langenhaunová podala 16. 7. 1970. Již dne 6. 4. 1970 s ní však bylo na ONV pro Prahu 7 sepsáno
    „Prohlášení o postoupení pohledávek pro případ vystěhování“. Dne 22. 10. 1970 byla propuštěna ze
    státního svazku České socialistické republiky, ale teprve 29. 4. 1971 odcestovala přes Cheb do SRN.
    23
    ÚDV-49/VvP-2001. Copyright k tomu článku: © Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu
    PČR.
    24
    Jenom v dnešním Berlíně můžeme napočítat přinejmenším 6 ulic stímto názvem.
    33
    Agent A-54 a StB Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
    nebyl „lidickým dítětem“. Ve Státním ústředním archivu byl totiž objeven originál
    policejní přihlášky Lydie Langenhaunové a jejího syna z roku 1941…25
    25
    SÚA, Kamýk nad Vltavou, Evidence obyvatel, policejní přihláška Lydie Langenhaunové z 2. 10. 1941.