ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ ZPRAVODAJSTVÍ PROTI NĚMECKU V LETECH 1932 AŽ 1938. STRATEGIE, PROSTŘEDKY A VÝSLEDKY
Nástup obecné krize mezinárodních vztahů vyvolal počátkem třicátých let 20. století nárůst významu informační složky rozhodovacích procesů vlád a nejvyšších vojenských velitelských struktur. Význam informací stoupal jak v tzv. revizionistických státech, tj. těch, které usilovaly o zvrat obecného uspořádání po první světové válce, tak také v zemích, jež si změny v této oblasti nepřály, neboť se dotýkaly jejich základních existenčních zájmů. Vedle standardních zdrojů civilní diplomacie zde zaujímaly podstatné místo poznatky vojenských zpravodajských orgánů. Důležité byly zejména z hlediska schopností predikovat příští vývoj a podle toho rozhodovat o celkové koncepci zahraniční politiky a v jejím duchu o nezbytných opatřeních branného charakteru. Vojenské zpravodajství tvořilo tedy jednu z fundamentálních složek tvorby vojenské strategie. Radikalizace celkového vývoje ovšem umocnila hodnotu včasné informovanosti klíčových činitelů též z hlediska rychlosti a účelnosti reakcí na náhlé a tím pádem stěží předvídatelné hrozby.1
V konkrétním případě Československa sehrály vojenské zpravodajské informace v řadě událostí přímo iniciační roli. Příznačné je to zejména v případě mimořádných vojenských opatření z května až června 1938 a v událostech, které bezprostředně předcházely okupaci českých zemí 15. března 1939. Výsledky vojenské zpravodajské práce z období do Mnichova byly však přítomny více či méně zjevně ve všech zásadních rozhodnutích československých vlád se vztahem k obraně státu. Mimo jiné též sám naprosto zlomový fakt akceptování nejprve takzvaného britsko-francouzského plánu a krátce na to výsledků mnichovské konference československým prezidentem a vládou v září 1938 obsahoval mimo jiné též odpovědný respekt vůči vojenskému zpravodajskému obrazu celkové strategické situace, v níž se Československo v daných chvílích nacházelo.2
1 Mimořádnou důležitost vojenského zpravodajství v podmínkách eskalace mezinárodního napětí třicátých let velmi uceleně reflektuje studie, která vznikla 3. března 1938 v rámci 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu československé branné moci jako souhrn modernizované zpravodajské doktríny pro potřeby operativního aparátu. Viz: VÚA-VHA, Fondy militárií Studijního ústavu Ministerstva vnitra (FMSÚMV), archivní sbírka (a. s.) č. 37 – Velitelství vojenské zpravodajské služby, sign. 37-153-42, studie Zpravodajství, číslo listu (č. l.) 8-41. Soustavu progresivních metod, jimiž mělo být minimalizováno nebezpečí náhlého napadení, obsahuje předpis Služební knihy branné moci, G-XI-1 Zajištění hranic, vydáno tiskem 1937 (platnost od 15. února 1938).
2 Právě tohoto zásadního aspektu se podstatně dotkl Ferdinand Peroutka, vysoce zasvěcený komentátor dobového politického dění, ve své pozoruhodné reflexi podzimní krize roku 1938. S jen
54
Vymezení tématu, metodika a výsledky dosavadního výzkumu
Cílem této kapitoly je podat zobecněnou a z nadhledu koncipovanou bilanci výsledků práce československého vojenského zpravodajství proti Německu z let 1932 až 1938. Tento přístup, jenž není omezen pouze na dramatické finále daného časového úseku, dovoluje zabývat se podrobněji též etapou let 1932 až 1934. Důvod spočívá v tom, že se v tomto období odehrála v Německu přelomová změna režimu, která tvoří vzhledem ke svému zásadnímu vlivu na vojenský potenciál Říše velice pozoruhodný úsek z hlediska dějin vojenského zpravodajství. Rozbor tohoto typu nebyl v historiografii dosud uskutečněn.
Zmiňované slovní spojení „vojenské zpravodajství“ vyjadřuje v kontextu této statě především jeho ofenzivní odvětví a analytickou složku. V konkrétním organizačním smyslu je na vrcholové úrovni armádní hierarchie reprezentovala skupina B-pátrací a speciálně její ofenzivní sekce P-1, které byly klíčovými operativními složkami 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu československé branné moci. Pro rozbor a vyhodnocení zpráv byla kompetentní skupina A – studijní a plánovací téhož oddělení, jež se specializovanou německou a později také leteckou sekcí tvořila analytický úsek vrcholového zpravodajského aparátu pro práci s informacemi o Německu. V uvedených pracovištích se kumulovaly zprávy ze všech dostupných zdrojů a dále se s nimi pracovalo. Velmi podstatným způsobem se zejména v letech 1932 až 1934 uplatňovaly též ofenzivní prostředky 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství Praha, které vzhledem k rozsahu a geografické poloze svého obvodu tvořilo od počátku přirozený první zpravodajský sled proti Německu.
Výzkumu vojenského zpravodajství meziválečného období lze provádět ve třech na sebe navazujících etapách. První a základní etapa tvoří nezbytný předpoklad k jakékoli další koncepční badatelské práci. Její cíl spočívá v poznání vnitřních struktur, funkcí a metod práce armádního zpravodajského systému. Na tomto poli bylo dosud vykonáno nemálo závažné práce.3
minimálním odstupem od oné doby dokázal 4. ledna 1939 zachovat nebývale objektivní nadhled, jenž ovšem respektoval jak vypjatou emocionální složku teprve krátce odezněných událostí, tak také neúprosné racionální hledisko. Zamýšlel se nad nesmírnou odpovědností prezidenta, vlády a také vojenského velení za situace, kdy byla Československu odepřena spojenecká podpora. S pochopením podstaty věci napsal: „Čeští vůdcové byli odhodláni vést národ do války sebetěžší. Ale couvli před tím, aby jej vedli až do sebevraždy. Až se naše city uklidní, nebude jim to sloužit k haně. V takových chvílích nepochybně musejí rozhodnout ti, kdo mají více informací, i proti citovému a vzrušenému hlasu národa, který se úpěnlivě zdvihá z náměstí – v zájmu právě toho národa [podtrženo K. Strakou]. Jest jim tak rozhodnouti, i kdyby tím na nějakou dobu zřizovali náhrobní kámen nad svou pověstí, i kdyby byli nechápáni a haněni.” Citováno podle: Ferdinand PEROUTKA, Kdyby byla vypukla válka… Přítomnost 1939, č. 1, s. 1.
3 První výsledky vědeckého výzkumu československého zpravodajství z meziválečného dvacetiletí byly publikovány ve druhé polovině osmdesátých let. Tehdy byly položeny hodnotné základy k důkladnému poznání především organizačního vývoje zpravodajského aparátu československé branné moci. Viz: Jan GEBHART – Jan KUKLÍK, Zápas o Československo na poli zpravodajství v druhé polovině 30. let. HaV 1988, č. 1, s. 88-112; TITÍŽ, Zápas o Československo na poli zpravodajství v druhé polovině 30. let (II). HaV 1988, č. 3, s. 41-66. Poznání konkretizoval a posunul dále: Jaroslav KOKOŠKA-MALÍŘ, Organizace čs. vojenského ofenzivního zpravodajství v letech 1934-1939 (I.) Hav 1989, č. 6, s. 51-65; TÝŽ, Organizace čs. vojenského ofenzivního zpravodajství v letech 1934-1939 (II.) Hav 1990, č. 1, s. 34-48. Pro uvedenou počáteční etapu byla významná též práce: Jaroslav KOKOŠKA – Stanislav KOKOŠKA, Spor o agenta A-54. Kapitoly
55
Cíl druhé výzkumné etapy tkví ve zhodnocení zpráv, získaných především tajnými agenturními prostředky, které povětšinou jako jediné dovolovaly proniknout ke klíčovým
z dějin československé zpravodajské služby. Naše vojsko, Praha 1994. Na tyto průkopnické výstupy vhodně navázal: Zdeněk TITL, Rekonstrukce vývoje organizační struktury a personálií československého výzvědného zpravodajství (do 15. března 1939). Studijní pomůcka. Generální štáb, Inspektorát vojenské zpravodajské služby Armády České republiky, Praha 1995. Zvláštní zaměření má: S. KOKOŠKA, Československé vojenské zpravodajství v roce 1938. Sborník Vojenské akademie v Brně 1999, č. 2, s. 97-100. Novější obecně koncipované podání dané problematiky poskytuje: Miloslav ČAPLOVIČ, Organizácia a činnosť československej spravodajskej služby v rokoch 1919-1939. In: Bohumila FERENČUHOVÁ a kol., Slovensko a svet v 20. storočí. Kapitoly k 70. narodeninám PhDr. Valeriána Bystrického, DrSc. Historický ústav Akademie věd – Prodama, Bratislava 2006, s. 80-97. Další upřesnění přináší: Milan VYHLÍDAL, Československé vojenské zpravodajství po mnichovských událostech roku 1938. Pátrací středisko pro Podkarpatskou Rus. In: Securitas imperii (SI) 34/1. ÚSTR, Praha 2019, s. 46-61. S rozsáhlým využitím dříve neznámých pramenů vznikly následující příspěvky: Karel STRAKA, Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu (1937-1938). HaV 2012, č. 4, s. 46-66; TÝŽ, Rekonstrukce československé agenturní sítě z let 1933-1939. Zpravodajské ústředí. Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, Praha 2017. Další část dosavadní produkce se začala výrazněji věnovat též spolupráci se zahraničními partnery a speciálním činnostem československých vojenských zpravodajských orgánů v zahraničí. Viz: S. KOKOŠKA, Československo-sovětská zpravodajská spolupráce v letech 1936-1941. HaV 1997, č. 5, s. 37-52; TÝŽ, Na neutrálním území. Československá zpravodajská expozitura v Haagu 1936-1940. Dějiny a současnost (DaS) 2008, č. 9, s. 41-43; K. STRAKA, Československé a francouzské vojenské zpravodajství v letech 1933-1938. HaV 2009, č. 2, s. 32-65; TÝŽ, Czechoslovak and Polish Military Intelligence in the Context of Alliance with France in the 1930s. In: Zbigniew NAWROCKI (ed.), Sekretna wojna. II Z dziejów kontrwywiadu II RP. Wydawnictwo Zysk i S-ka, Poznań 2015, s. 729-744; M. VYHLÍDAL, Zapomenutá mise mjr. Karla Vosátky, příspěvek k fungování československého zpravodajství před 2. světovou válkou. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity – řada společenských věd (SPPFMU-SV) 2017, č. 1, s. 41-50; Matej MEDVECKÝ – M. VYHLÍDAL, Úřad čs. vojenského přidělence v Berlíně v krizovém roce 1938 ve světle neznámého dokumentu. Vojenská história (VH) 2018, č. 4, s. 132-159. Nejnověji: K. STRAKA, The Covert Connections of an Asymmetrical Alliance. Czechoslovak-French Cooperation in Military Intelligence in the Years 1932-1938. In: SI 35/2. ÚSTR, Praha 2019, s. 12-49. K dosavadním výsledkům zejména ve strukturální oblasti přistupují též povětšinou hodnotné poznatky v četných biografiích významných osobností československého vojenského zpravodajství. Viz: Jiří ŠOLC, Ve službách prezidenta. Generál František Moravec ve světle archivních dokumentů. Vyšehrad, Praha 1994. V reedici viz: TÝŽ, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archivních dokumentů. Naše vojsko, Praha 2007; TÝŽ, Generál parašutistů. HaV 1996, č. 4, s. 156-177; Pavel KREISINGER, Brigádní generál Josef Bartík. Zpravodajský důstojník a účastník prvního i druhého československého odboje. Praha 2011. K Bartíkově osobě viz ještě: TÝŽ, Zpravodajský důstojník ze Šumavy. Brigádní generál Josef Bartík (1897-1968). In: Šumava v proměnách času. Revue Jungbauerova šumavského vlastivědného spolku 2014, č. 1, s. 102-127; TÝŽ ‒ M. VYHLÍDAL, Životní osudy generála Josefa Zuzky (1902-1978). Od důstojníka dělostřelectva přes zpravodajské oddělení Hlavního štábu a nacistické káznice do Egypta (I. část). HaV 2015, č. 1, s. 64-76; TITÍŽ, Od důstojníka dělostřelectva přes zpravodajské oddělení Hlavního štábu a nacistické káznice do Egypta (II. část). HaV 2015, č. 2, s. 90-99. Dále: P. KREISINGER, Plukovník generálního štábu Jan Krček (1901-1961). Dlouhá cesta účastníka zahraničního odboje (velitele Gabčíka a Kubiše) k rehabilitaci. HaV 2017, č. 4, s. 70-83; M. VYHLÍDAL, První ze tří konšelů. Zpravodajský důstojník štábní kapitán František Fárek (1894-1973). VH 2019, č. 1, s. 123-145; TÝŽ, Generál Jan Reindl (1902-1981). Letec, zpravodajec, účastník protinacistického odboje a velitel leteckých instruktorů v Egyptě. Svět křídel, Cheb 2018; TÝŽ, Zpravodajský důstojník plk. gšt. František Havel (1896-1977), příspěvek k fungování vojenského zpravodajství ve 2. polovině 30. let 20. století. HaV 2019, č. 2, s. 45-65.
56
utajovaným skutečnostem zájmových států. Náleží sem především komparace obsahu dochovaných zpráv s objektivně doloženou historickou realitou. Zpravodajský obraz je zde podroben srovnání s výsledky novodobých výzkumů, založených na principech kritické vědecké práce. Do této etapy ovšem patří také specifický aspekt celé problematiky a tím je neúmyslný, či spíše nevědomý posun ve výkladu obsahu zpráv. Podstatnou roli zde ovšem také hraje faktor vědomé, a tedy záměrné interpretace zpráv, vycházející z určité předem existující potřeby a zájmu těch subjektů, které měly možnost jejich povahu ovlivnit před dalším využitím. Jde zde tedy o studium specifické interpretační stránky informační materie. V dané etapě se tato specifická stránka týká zpracovatelů příslušné materie, to znamená vojenské zpravodajské komunity, vymezené organizačním a služebním rámcem 2. oddělení Hlavního štábu a jemu podřízených složek. Nejnovější výzkum již v tomto směru indikoval a přesvědčivě doložil poměrně závažné symptomy. Významově se netýkají pouze období do rozbití republiky a okupace českých zemí v březnu 1939. Výrazně se projevily v exilovém vojenském zpravodajství během druhé světové války.4
Třetí, vrcholnou etapu je pak možné charakterizovat jako studium využití informačních výstupů vojenského zpravodajského aparátu nejvyšším armádním velením a pak především rozhodujícími, a tedy určujícími politickými a vládními místy. Cíl výzkumu v této etapě má směřovat k zodpovězení té nejpodstatnější otázky, tedy jak, do jaké míry a s jakými důsledky ovlivňoval armádní informační systém výsledky své práce rozhodovací procesy na úrovni nejvyšší exekutivy československého státu.
Tato stať shrnuje poznání z úrovně již druhé z nastíněných etap. Do ní bylo možné pokročit zejména poté, co se v nedávné době podařilo především podstatně upřesnit a podrobně rekonstruovat organizaci a skladbu agenturní sítě, pracující ve třicátých letech hlavně proti Německu a také Rakousku. Nyní je již z podstatné části zrekonstruována a vyhodnocena velikost a složení jejího nejhodnotnějšího jádra, tvořeného tajnou agenturou, řízenou přímo operativními orgány ofenzivní sekce P-1 skupiny B-pátrací 2. oddělení Hlavního štábu československé branné moci.5
Výzkum vojenského zpravodajství se v souvislosti s meziválečným Československem ocitá ve velmi specifických heuristických podmínkách. Písemnosti 2. oddělení Hlavního štábu byly vystaveny mimořádně těžkým skartačním zásahům. Pramenná základna, dochovaná na území České republiky proto trpí značnou torzovitostí. Za těchto nepříznivých podmínek je tedy nutné pátrat jinde. Jako klíčový zdroj, jenž má značný potenciál substituovat ztracené prameny, se ukázaly být materiály, které československé vojenské zpravodajství sdílelo se spojenci či spřátelenými zeměmi. Metoda systematického vyhledávání náhradních zdrojů se potvrdila v případě československo-francouzské zpravodajské kooperace z meziválečného období. Tato stať se opírá též o reflexe činnosti československého vojenského zpravodajství, jak je zaznamenaly
4 Blíže viz: K. STRAKA, Rekonstrukce československé agenturní sítě, s. 261-277.
5 Nejvýznamnější poznatky jsou obsaženy v následujících pracích: J. KOKOŠKA – S. KOKOŠKA, Spor o agenta A-54; S. KOKOŠKA, Několik poznámek k československé částečné mobilizaci v květnu 1938. In: Pocta profesoru Janu Kuklíkovi. Karolinum, Praha 1998, s. 99-114; TÝŽ, Než vypukla válka. Němci ve službách čs. zpravodajské služby v letech 1935-1939, DaS 2007, č. 4, s. 37-40; K. STRAKA, Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu; TÝŽ, Rekonstrukce československé agenturní sítě; M. VYHLÍDAL, Zpravodajská tipařská akce Franze Dobianera. Příklad práce československé rozvědky před 2. světovou válkou. SPPFMU-SV 2018, č. 2, s. 76-83.
57
spolupracující složky polské armády z období poměrně intenzivních odborných vojenských kontaktů obou zemí z dvacátých let a z první poloviny třicátých let.
Německý vojenský potenciál v nejvýznamnějších poznatcích československého vojenského zpravodajství
Činnost vojenského zpravodajství vycházela z československé vojenské strategie meziválečného období. Do poloviny dvacátých let vojenskou strategii Československa determinovala úzká vazba na tehdejší ostře protiněmeckou strategii Francie. S oslabením francouzského vlivu ve střední Evropě po roce 1925 se československá vojenská strategie postupně emancipovala od původní protiněmecké orientace. Stále více se profilovala skutečně ryze československá vojenská strategie, zaměřená vůči snaze Maďarska o revizi poválečného uspořádání.6 Československé vojenské zpravodajství se během dvacátých let stále výrazněji orientovalo na Maďarsko. Práce proti Německu se v tomto kontextu nestačila rozvinout a stagnovala. Přísun podstatných informací byl v letech 1919 až 1926 zajištěn Generálním štábem francouzské armády prostřednictvím Francouzské vojenské mise v Československé republice.7 Další významné informace plynuly od Mezispojenecké vojenské kontrolní komise. Ta do roku 1927 dohlížela na plnění a dodržování vojenských, námořních a leteckých klauzulí V. části Versailleské mírové smlouvy z 28. června 1919.8 Poměrně málo intenzivní vlastní československý informační zájem o Německo podmiňovaly politické priority československé zahraniční politiky. Koncem dvacátých let usilovala o zcela bezkonfliktní sousedský vztah, jenž měl být potvrzen uzavřením smlouvy o neútočení.9
Na tomto místě je nutné klást si otázku, kdy a za jakých okolností československé vojenské zpravodajství začalo stupňovat a rozšiřovat pozornost též ve vztahu k Německu. Jako první skutečně výrazná bezpečnostní hrozba byl v Československu pocítěn pokus o uzavření německo-rakouské celní unie, odvrácený v létě 1931.10 V reakci na tyto události se projevily první iniciativy v oblasti modernizace výzvědného aparátu. Z podnětu plk. pěch. Mojmíra Soukupa, přednosty skupiny B-pátrací 2. oddělení Hlavního štábu, byly brzy poté zřízený první takzvané agenturní pátrací ústředny se zaměřením na Německo. Soukup aplikoval v československých poměrech metodu
6 Souhrn vývoje československé vojenské strategie je obsažen ve studii: K. STRAKA, Ministr národní obrany František Udržal a branná strategie Československé republiky z let 1921-1929. In: Jaroslav ROKOSKÝ ‒ Jiří URBAN a kol., František Udržal. Sedlák a státník. Vyšehrad, Praha 2016, s. 103-126.
7 Raný doklad této skutečnosti poskytuje: VÚA-VHA, f. Francouzská vojenská mise, karton (kart.) 10 – Note au sujet des forces militaires de l’Allemagne à la date du 30 juillet 1919.
8 Primární prameny československé provenience pro toto období absentují. Vzhledem k tomu mají podstatný substituční význam reference zástupců polského vojenského zpravodajství o poznatcích, jimiž v době vzájemné výměny informací o Německu z let 1927-1934 disponovalo 2. oddělení československého Hlavního štábu. Viz: Polsko-czechosłowackie kontakty wojskowe 1921-1938 w dokumentach wywiadu i dyplomacji II Rzeczypospolitej. Ed. Piotr KOŁAKOWSKI. Oficyna Wydawnicza Rytm, Warszawa 2018, dok. č. 67, s. 177.
9 O této problematice viz zejména: Dagmar MORAVCOVÁ, Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2001, s. 68-78. A nověji: Jindřich DEJMEK, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část první Revolucionář a diplomat (1884-1935). Karolinum, Praha 2006, s. 450-452.
10 Tuto problematiku velmi výstižně pojednává zejména: Jiří KOVTUN, Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-1933. Torst, Praha 2005, s. 663-677.
58
decentralizace řízení operativních činností ofenzivního zpravodajského aparátu, s níž se seznámil v rámci tehdejší československo-polské zpravodajské spolupráce.11 Efektivita těchto progresivních opatření se v mnoha ohledech potvrdila v následujících letech. Během nich se celý ofenzivní aparát rozrostl směrem ke všem zájmovým státům. V nejrozvinutější fázi před Mnichovem jej tvořila tři agenturní pátrací střediska. Každé z nich řídilo síť předsunutých agenturních ústředen. Zahájena byla též výstavba zahraničních předsunutých agenturních ústředen, doplněných posléze úřady vojenských atašé se speciálními úkoly v oblasti ofenzivního zpravodajství.12
Nutnost zvýšit zpravodajský zájem o Německo se potvrdila v souvislosti s Konferencí o redukci a omezení zbrojení v Ženevě, probíhající od února 1932. Jako zvlášť rizikový byl do budoucna pociťován německý požadavek na rovnoprávnost ve zbrojení, tedy takzvané Gleichberechtigung. Informační zájem o Německo sice vzrostl, ale prioritou československého vojenského zpravodajství té doby bylo stále ještě Maďarsko. Této skutečnosti také odpovídalo dosavadní zaměření a výsledky práce proti Německu. Československé vojenské zpravodajství projevovalo v souvislosti s ním zájem především o průmysl s již zavedenou anebo potenciálně možnou produkcí vojenských zbraní a materiálu. Zaměřovalo se na utajovaný vývoj nové bojové techniky. Získalo určité významné informace o německo-sovětské vojensko-technické spolupráci včetně údajů o dění v jednom ze zkušebních zařízení na území Sovětského svazu. Konstantu informačního zájmu tvořila problematika skrytého vývoje a výroby bojových chemických otravných látek, prostředků pro jejich nasazení i na obranu proti nim. Československé vojenské zpravodajství disponovalo také poměrně dobrými informacemi o dopravních a infrastrukturních systémech Německa, jež měly vojenský význam anebo byly pozoruhodné z hlediska technických inovací. Dále se zajímalo také o doktrínu Reichswehru, německé vojenské myšlení a nové trendy, jež se projevovaly v přípravě vyšších štábů. Praktickou aplikaci teoretických novinek sledovalo poměrně soustavně při pravidelných a větších vojenským cvičeních na území Německa. Preference, spočívající zejména ve vojensko-technické problematice, souvisely s poměrně dobrými podmínkami pro opatřování informací z této oblasti vzhledem k rozvinutému československému průmyslu, jenž měl četné komerční a jiné vazby do Německa. Ve srovnání s tím však tehdejší československé vojenské zpravodajství vykazovalo určité nedostatky v přesných znalostech organizace a dislokace Reichswehru včetně nově zřizovaných prvků. Rezervy tohoto typu přetrvávaly kvůli jisté setrvačnosti z dob, kdy se československý zpravodajský aparát poněkud spoléhal na informace, zajišťované již zmíněnou Mezispojeneckou vojenskou kontrolní komisí.13 Teprve na počátku třicátých let začal československý ofenzivní zpravodajský aparát výrazněji sledovat vojenskou situaci
11 P. KOŁAKOWSKI, Między Warsawą a Pragą. Polsko-czechoslovackie stosunki wojskowo-polityczne 1918-1939. Bellona, Warszawa 2007, s. 338. Polsko-československá zpravodajská spolupráce trvala ve své aktivní podobě v letech 1927 až 1934 a byla oboustranně přínosná. Ukončena byla vlivem rozdílného nazírání zahraničních politik obou států na vývoj mezinárodních vztahů a na řešení s nimi spjatých bezpečnostních problémů. O této zpravodajské kooperaci dosud nejlépe: Tamtéž, s. 327-355.
12 O zpravodajské soustavě třicátých let na vlastním teritoriu dosud nejpodrobněji: Z. TITL, Rekonstrukce vývoje organizační struktury a personálií. O zahraničních opěrných bodech nejnověji a uceleně: K. STRAKA, Rekonstrukce československé agenturní sítě, s. 305-377.
13 Viz: Polsko-czechosłowackie kontakty wojskowe, dok. č. 67, s. 166-167, dok. č. 85, s. 219-223 a dok. č. 93, s. 248-252.
59
v blízkém i vzdálenějším pohraničí Německa.14 Novým nárokům se přizpůsoboval postupně. Přesto však byl v roce 1932 schopen opatřit hodnověrné informace o tom, jak Německo porušuje zmíněná vojenská omezení, zakotvená ve Versailleské mírové smlouvě. Tyto poznatky byly dány k dispozici československé diplomacii jako informační podklad k účasti na ženevské Konferenci o redukci a omezení zbrojení.15
Počátky soustavné zpravodajské práce proti Německu z předhitlerovské éry charakterizovalo především výrazné přecenění mobilizačního potenciálu a celkové materiální připravenosti Reichswehru. Tehdejší zpravodajská prognóza zněla tak, že první operace budoucí války by směřovaly k eliminaci Československa německými vojsky. Počítalo se s tím, že by je svou intervencí podpořilo Maďarsko a Rakousko. Koalice antirevizionistických států v čele s Francií by porážkou Československa přišla o strategicky významný komponent. Předpokládalo se, že Německo by před napadením Československa anebo v průběhu akcí proti němu, postavilo během prvního až šestého týdne mobilizace 21 divizí a tří až šestí jezdeckých brigád. Celkový početní stav takto mobilizovaného Reichswehru byl odhadnut na 600 000 mužů. V šestém až dvanáctém týdnu by Reichswehr stavěl dalších 42 divizí a ve 12. až 16. týdnu 63 divizí. V případě Rakouska se očekávalo, že nasadí tři divize a během 14. až 16. dne mobilizace tři horské a tři motorizované brigády. Podíl Maďarska se pro počátek akcí odhadoval na sedm divizí a v roce 1933 již na 10 divizí. Kolem 14. dne mobilizace by mohlo patrně nasadit tři až čtyři neúplné divize. Do protičeskoslovenských akcí s omezenými cíli by mohlo být nasazeno sedm divizí a jedna jezdecká brigáda.16 Ve srovnání s objektivně doloženou realitou šlo o vysoce nadsazené předpoklady. Šlo o výsledek odhadů, které postrádaly reálný dokumentární základ.17
Německo nebylo v roce 1932 vnímáno československým vojenským zpravodajstvím pouze prizmatem revizionistické snahy sejmout ze sebe břímě Versailleské mírové smlouvy. Z hlediska mezinárodního srovnání bylo již velmi brzy a citelně konfrontováno
14 Jako podstatný pramen lze v souvislosti s tím akceptovat pamětnické podání Františka Moravce, v letech 1929 až 1934 přednosty 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství (ZVV) Praha. Tato část jeho pamětí působí věrohodně po konfrontaci s archivními prameny z provenience 2. oddělení štábu ZVV. Viz: František MORAVEC, Špión, jemuž nevěřili. Sixty-Eight Publishers, Toronto 1977, s. 22-24. Nad nedostatečností operativního průniku do Německa té doby se kriticky ve svých retrospektivách pozastavovali též zpravodajští důstojníci Karel Paleček a František Hieke. Srov.: Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. 302 (Hlavní správa vojenské kontrarozvědky), sign. 302-57-2 – Protokol sepsaný na MNO ‒ hlavním štábu s brig. gen. K. Palečkem 23. listopadu 1949, č. l. 34-37. Dále též písemný záznam vzpomínek plk. pěch. F. Hiekeho (kopii posledně citovaného záznamu autorovi laskavě poskytl PaedDr. Jindřich Marek, Vojenský historický ústav Praha).
15 Archiv Akademie věd, f. Edvard Beneš, kart. 124, sign. R 216/1 – Odzbrojovací konference leden až červen 1933, Československá delegace na odzbrojovací konferenci. Vojenská část. Č. 44 voj. O. K. 1932 – Porušování mírových smluv Maďarskem a Německem – zprávy, Ženeva 13. března 1933.
16 Service historique de la Défense (SHD)/Departement de l’Armee de Terre (DAT), 7 N (État-major de l’Armée et attachés militaires) 3109, dossier (d.) Hypothèses de conflits européens 1932, No 2177/Cab. Mission militaire française (15 novembre 1932), Réunion entre ministres des affaires étrangères, de la Défense nationale et État-major général, révision éventuelle du plan d’operation.
17 Podle sdělení mjr. gšt. Josefa Bulandra, referenta německé sekce skupiny A-studijní a plánovací 2. oddělení Hlavního štábu, zástupcům polského vojenského zpravodajství při příležitosti společné konference, konané v Praze ve dnech 7. až 11. ledna 1932. S odvoláním na primární archivní prameny z provenience polského vojenského zpravodajství uvádí tuto skutečnost: P. KOŁAKOWSKI, Między Warsawą a Pragą, s. 340.
60
s nacismem a jeho neustále rostoucím vlivem. Během roku 1932 vyvrcholila v Československu kauza masové paramilitární organizace Volkssport.18 Československé orgány prokázaly rozsáhlým vyšetřováním, že má přímé vazby nejen na Německou nacionálněsocialistickou dělnickou stranu (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei; DNSAP) v Československu, ačkoli se deklaroval jako nepolitický spolek, ale také na Nacionálněsocialistickou dělnickou stranu (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei; NSDAP) v Německu, a zvláště na její úderné oddíly Sturmabteilung – SA. Volkssport byl budován po jejich vzoru jako polovojenský subjekt s vertikální strukturou velení a pravidelnou organizací armádního typu a branným výcvikem. Jeho složky byly přímo navazovány na strukturu SA a vedoucí kruhy NSDAP v Německu. Cíle svazu měly protistátní charakter, neslučitelný s československým právním řádem.19
Československé vojenské zpravodajství mělo rozhodující podíl na tom, že předákům Volkssportu byla přesvědčivě prokázána vina. V rámci trestního stíhání v této věci vypracovalo znalecký posudek, jenž je pozoruhodný objektivně přesným a správným pojmenování podstaty a cílů nacistické ideologie. Dobrozdání vojenských znalců20 vycházela jednak z otevřených zdrojů a jednak z poznatků, jež byly vedeny v neveřejném režimu a nestaly se součástí trestního spisu. Opíraly se totiž o informace agenturní sítě, především o subjekty, které řídily orgány 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství Praha pod velením mjr. gšt. Františka Moravce, přednosty oddělení.21 Vojenští zpravodajci jasně konstatovali na základě analýzy programu NSDAP, že tento politický subjekt vede boj za zrušení Versailleské mírové smlouvy, propaguje volnost ve zbrojení za účelem vybudování velké armády a usiluje o postupné spojení všech Němců, a to bez ohledu na jejich stávající státní příslušnost, ve zvláštní kulturně, hospodářsky a sociálně samostatné Třetí říši. Za tím účelem NSDAP sleduje postupné cíle, jež budou dosahovány po etapách. První spočívá v převzetí úplné státní moci v Německu, druhá v nastolení nového státního a hospodářského řádu uvnitř země a třetí v takzvaném osvobození všech Němců a ve vytvoření Třetí říše. Program strany byl podle výkladu vojenských zpravodajců namířen proti integritě Československa, neboť počítal s násilným připojením větší části pohraničního území Čech, Moravy a Slezska s německým osídlením k budoucí Třetí říši. Program DNSAP a aktivity Volkssportu pak vojenský posudek ohodnotil jako souladné s cíli říšskoněmecké NSDAP a podpůrné v jejich prospěch. Opíral se o separatistické cíle DNSAP, jež směřovaly k vytvoření a uznání uzavřeného sídelního území Němců, na němž by byl uplatněn vůdcovský princip v duchu nacistické ideologie. Vojenské zpravodajství kladlo důraz na to, že takto vzniklý faktický stát ve státě by však byl pouze předstupněm k rozbití Československa a k začlenění
18 Plný oficiální název organizace Volkssport (Nationalsozialistischer Verband für Wandern, Radfahren, Spiel und Sport aller Art – Nacionálněsocialistický svaz pro putování, jízdu na kole, hru a sport všeho druhu). VÚA-VHA, f. ZVV Praha, kart. 1043, sign. 68-1/3-27, Dův. II č. j. 13002/zprav. 1932 – Vojenský znalecký posudek v trestní věci Volkssport – Brno 1932, Satzungen des Verbandes „Volkssport”, Sitz Fulnek.
19 O celé kauze Volkssport dosud nejpodrobněji a v příslušném kontextu: Michal BURIAN, Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918-1938. Karolinum, Praha 2012, s. 139-170.
20 Jako vojenští znalci, kteří koncipovali též vojenský znalecký posudek v dané trestní věci, působili mjr. gšt. Václav Kopačka, 2. oddělení štábu ZVV Praha, a mjr. gšt. Jaroslav Hrabovský, 2. oddělení štábu ZVV Brno. Viz: VÚA-VHA, f. ZVV Praha, kart. 1043, sign. 68-1/3-96, č. j. 5163 – Dův. hl. št. 2. odd. 1932 ze 4. srpna 1932.
21 Tamtéž, kart. 1043, sign. 68-1/3-102, Dův. II č. j. 12599 – Zprav. 1932 z 12. srpna 1932 – Volkssport – dokumenty.
61
separovaného území do Třetí říše. Z hlediska bezpečnostní situace Československa zaznělo velmi varovně stanovisko ve vztahu k SA.22 Vojenští zpravodajci jasně konstatovali: „Tvoří tedy Sturmabteilungen SA zvláštní illegální armádu, která je mnohem početnější, než Reichswehr a která v poslední době upravuje své materiální vybavení (zbraně, dopravní prostředky).”23
Po nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře se rok 1933 a téměř celý rok 1934 nesl z hlediska československého vojenského zpravodajství ve znamení primární a doslova fundamentální otázky, jak bude vypadat budoucí německá branná soustava. Přestože znalo cíle nacismu, zpočátku si přece jen nebylo jisto pravým smyslem prvních mocenských kroků nově nastoleného režimu v branné sféře. Jedna z prvních podstatných reakcí vojenského zpravodajství na zásadní mocenské změny pochází z 22. března 1933. Brig. gen. Vladimír Chalupa, přednosta 2. oddělení Hlavního štábu, tehdy sdělil zpravodajským složkám zemských vojenských velitelství první ohodnocení nedávných událostí. Napsal: „Zprávy z Německa po nastolení Hitlerova režimu zdají se nasvědčovati, že branné přípravy, prováděné doposud s patrnými ohledy na mínění ciziny, dostávají vlivem osobnosti Hitlerovy rychlejší spád. K 1. dubnu jest hlášeno z Německa více změn, a to jak v branné soustavě, tak i v detailní organizaci armády.”24 Na jiném místě, kde se právě projevila ona zmíněná pochybnost, k tomu dodal: „Přípravy materiální mohou býti součástí akce pro řešení nezaměstnanosti, respektive o udržení průmyslového provozu, hlavně velkých podniků.”25 Dále podotkl, že „Máme zprávu, že německý průmysl dostal od vojenské správy celou řadu objednávek, jež prý jsou pro veřejnost kamuflovány pod záminkou objednávek pro cizí státy.”26 Československá zpravodajská analytika připustila, že se zmíněné přípravy mohou týkat všeho toho, co bylo Reichswehru doposud zapovězeno, tedy doprovodných zbraní pěchoty (protitankové dělostřelecké zbraně a minomety), výzbroje pro polní, hrubé a protiletadlové dělostřelectvo, tanků a obrněných automobilů, speciálních přístrojů zejména pro protiletadlové dělostřelectvo a leteckého materiálu.27 Skupina A-studijní a plánovací 2. oddělení Hlavního štábu dokončila ke shodnému datu vysoce detailní zpravodajské dotazníky. Ofenzivní složky všech stupňů velení podle nich postupovaly při odstraňování zmíněných nejasností.28 Netrvalo příliš dlouho a dostavily se první podstatné indicie. Elaborát skupiny A ze 4. září 1933 již konstatoval: „Německo stojí na prahu válečných příprav pro nové světové zápolení. V programu hnutí vytýčený ideál Velkoněmecka, jinak zvaný III. říší, je prozatím in statu nascendi [ve stavu zrodu, pozn. autora].”29
Přestože zpravodajská analytika získávala postupně poněkud pevnější půdu pod nohama, nejistota přetrvávala v tom, zda se původní Reichswehr stane základem
22 Skutečnosti, uváděné v dané pasáži, jsou souhrnem jednotlivých věcných zjištění vojenských znalců. Podrobnosti obsahuje: Tamtéž, kart. 1043, sign. 68-1/3-27, Dův. II č. j. 13002/zprav. 1932 – Vojenský znalecký posudek v trestní věci Volkssport – Brno 1932.
23 Tamtéž, s. 2.
24 Tamtéž, kart. 1067, sign. 95-5/15-42, č. j. 3403 – Dův. hl. št. 2. odd. 1933 z 22. března 1933 – Vývoj zbrojení v Německu – dotazník, s. 1.
25 Tamtéž.
26 Tamtéž.
27 Tamtéž, s. 2.
28 Tamtéž, přílohy 1-4 k č. j. 3403 Dův. hl. št. 2. odd. 1933 z 22. března 1933 – Vývoj zbrojení v Německu – dotazník.
29 VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 20 – Ministerstvo národní obrany Londýn, sign. 20-29-44, č. j. 13 214 taj. hl. št./ 2. odděl. – z 16. listopadu 1938, č. l. 14-15.
62
rozšířené a jednotné armády na bázi všeobecné branné povinnosti, anebo se nacistický režim vydá cestou modelu smíšené armády, tvořené v základu původním profesionálním Reichswehrem, podstatně rozhojněným do podoby miliční armády. Zásadní faktor úvah o druhém ze zmiňovaných modelů tvořily SA. Českoslovenští analytici se v souvislosti s tímto druhým směrem vyjádřili na jaře 1934 takto: „Při německé důkladnosti má ‚Hitlerova‘ hnědá armáda velký vojenský význam a nutno s ní proto počítati jako s vážným činitelem.”30 Tyto úvahy spěly správným směrem již z toho důvodu, že zatímco početní stav Reichswehru činil v červnu 1934 dvě stě padesát tisíc mužů,31 stavy SA kulminovaly v létě téhož roku na úrovni dvou milionů devíti set tisíc mužů.32 Za této situace je pochopitelné, že směrnice 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu československé branné moci pro velitelská cvičení v období 1934/1935 kalkulovala s masivním nasazením SA do německých válečných akcí proti Československu.33 V podobném duchu vyznívaly též mezištábní československo-francouzské rozhovory z července 1934.34 S jistým odstupem od událostí kolem 30. července 1934, tedy od pověstné noci dlouhých nožů, však bylo stále více zřejmé, že budoucnost bude v Německu patřit výstavbě mohutné a jednotné branné moci, nikoliv smíšené koncepci.
Předpoklady v uvedeném směru podpořil též první mimořádně závažný agenturní zisk na poli ofenzivní práce proti Německu. Šlo o komplexní plán Říšského ministerstva obrany na reorganizaci mírového pozemního vojska z roku 1932. Agenturní materie se však týkala i celé řady opatření mobilizačního charakteru. Soubor těchto podkladů byl získán pravděpodobně v prvním trimestru roku 1934. Předal jej agenturní subjekt, k němuž se identifikační údaje nedochovaly. Z dokumentu plynulo, že válečnou polní armádu má tvořit 21 divizí Reichswehru a Grenzschutz-Ost,35 který měl zahrnovat 34 divizí. Ty však měly mít složení odlišné od divizí Reichswehru. Dokument obsahoval též údaje o časovém prováděcím rozvrhu celkového zastřešujícího výzbrojního programu. Uskutečnit se měl během pěti let, konkrétně od 1. dubna 1933 do 31. března 1938. Pro případ příznivých podmínek předvídal harmonogram i možnost urychlené realizace.36
Československé vojenské zpravodajství proniklo k podstatě takzvaného druhého výzbrojního program Reichswehru z roku 1932. V souhrnu lze konstatovat, že bylo
30 VÚA-VHA, f. ZVV Praha, kart. 1094, sign. 68-1/3-520 – Elaborát Velitelství 1. divize č. j. 6419/zprav. Dův. 34 z 30. března 1934 – Souhrnná zpráva o Hitlerově hnědé armádě za 1. čtvrtletí 1934, s. 21.
31 Willhelm DEIST ‒ Manfred MESSERSCHMIDT ‒ Hans-Erich VOLKMANN ‒ Wolfram WETTE, Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Bd. 1 (Ursachen und Voraussetzungen der deutschen Kriegspolitik). Militärgeschichtliches Forschungsamt – Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1979, s. 411.
32 K problematice SA blíže například: Heinrich BENNECKE, Hitler und die SA. Günter Olzog Verlag, München – Wien 1962.
33 VÚA-VHA, f. ZVV Praha, kart. 1090, č. j. 826/zprav. Taj. hl. št./3. odd. 1934 z 23. dubna 1934 – Cvičení 1934/1935 – osobní a tajná směrnice, s. 1.
34 O této problematice blíže: K. STRAKA, Československé a francouzské vojenské zpravodajství, s. 45-46. Nověji: TÝŽ, The Covert Connections of an Asymmetrical Alliance, s. 19-20.
35 Grenzschutz-Ost ‒ polovojenská ozbrojená organizace, existující v Německu od počátku dvacátých let. Byla určena k obraně státních hranic s Polskem, Československem a ve Východním Prusku. V roce 1936 ji nahradil Grenzwacht, podřízený branné moci, jenž pokrýval všechny hranice Německa.
36 SHD/DAT, 7 N 2682, d. 2, č. j. 903 Taj. hl. št./2. odděl. 1934 z 15. října 1934 – Výzbrojní program německé armády (rozbor dokumentu); tamtéž, d. 3, Évolution des préparatifs de guerre allemands, 6 février 1935.
63
objektivně správně informováno o všech rozhodujících cílech programu. Československá analytika se s realitou shodovala v datu spuštění prvních opatření 1. dubna 1933. Klíčový moment v procesu budování Reichswehru nastal krátce před koncem roku 1933. Tehdy byl stanoven takzvaný prosincový program, jenž si kladl za cíl realizovat podstatnou část původního projektu z roku 1932 již do roku 1935. Říšský kancléř A. Hitler vystupňoval na jaře 1934 tlak na maximální urychlení programu. Českoslovenští analytici postupně nabyli přesvědčení, že 21 mírových divizí bude postaveno mnohem dříve, než program předpokládal. Podle jejich mínění to mohlo být nejdéle do první čtvrtiny roku 1936.37
Je nesporné, že vyhlášení všeobecné branné povinnosti v březnu 1935 znamenalo zásadní předěl ve vývoji vojenského potenciálu Třetí říše. Za těchto okolností nebylo náhodné, že v červnu 1935 bylo Německo definitivně označeno za stát hlavního zájmu československého vojenského zpravodajství.38 Etapa vývoje Třetí říše v letech 1935 až 1938 odpovídá z hlediska československého vojenského zpravodajství období jeho maximalizovaných výkonů. Z dosavadních poznatků vyplývá, že československé vojenské zpravodajství bylo schopno soustavným nasazením zejména agenturních prostředků celkem optimálně sledovat postup mírové výstavby, dislokace a také organizační skladby německého pozemního vojska a také infrastrukturních komponentů, významných pro vedení války. V souvislosti s tím dokázalo odhalovat existenci nově zřizovaných velitelských stupňů a také specifických druhů vojsk, a to poměrně brzy po jejich vzniku. Dobrým příkladem je zde sborový stupeň velení, identifikovaný ještě dříve, než byla v Německu veřejně ohlášena jeho existence, či vysoce přísně utajované útvary chemického vojska. Do jisté doby disponovalo též detailními zprávami o organizaci a výzbroji hlavních bojových součástí tankových divizí až do stupně čety.39
Nabízí se zde otázka, jak se československé vojenské zpravodajství vyrovnalo s mohutným nárůstem německé branné moci z let 1935 až 1938. Podstatné jsou zde hlavní ukazatele, jež vypovídají o velikosti a síle německé branné moci. Primární otázku tvořil mírový početní stav. Českoslovenští analytici došli na jaře 1938 k celkovému číslu 945 000 mužů (pozemní vojsko 705 000, letectvo 200 000, válečné námořnictvo 40 000). Předpokládalo se, že po říjnovém odchodu již vycvičených ročníků do civilu a po nástupu nováčků vzroste početní stav německé branné moci na 1 070 000 mužů.40 Dosavadní historiografické poznatky v zásadě tento analytický výstup potvrzují. Údaje se pro sledované období, tedy zhruba kolem poloviny roku 1938, pohybují v rozmezí od 600 000 do 750 000 mužů.41 V červnu a červenci byl pak vysloven souhrnný závěr
37 Uvedené poznatky plynou z komparace údajů v citovaném elaborátu s obecně uznávanými poznatky dosavadní historiografie. Pro srovnání byly využitý následující práce: Burkhart MUELLER-HILLEBRAND, Das Heer 1933-1945. Bd. 1 (Das Heer bis zum Kriegsbeginn), E. S. Mittler und Sohn, Darmstadt 1954, s. 13-20; Georg TESSIN, Deutsche Verbände und Truppen 1918-1939. Biblio Verlag, Osnabrück 1974, s. 215-216. Nověji a dosud nejpodrobněji analyzuje plánovací opatření z roku 1932: W. DEIST ‒ M. MESSERSCHMIDT ‒ H.-E. VOLKMANN ‒ W. WETTE, Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Bd. 1, s. 387-415.
38 VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 37, sign. 37-153-59/č. l. 104-108 – Teze k reorganizaci a úkolům výzvědného zpravodajství, podepsán plk. gšt. Šimon Drgáč, přednosta 2. oddělení Hl. štábu, opatřeno datem 18. června 1935. Dokument bez čísla jednacího.
39 Podrobně o původu a charakteru zpráv v objektivizovaném zpracování viz: K. STRAKA, Rekonstrukce československé agenturní sítě, s. 96-109, 209-227, 240-261. Viz též: TÝŽ, The Covert Connections of an Asymmetrical Alliance, s. 12-49.
40 SHD/DAT, 7 N 2682, d. 6, Liaison à Prague du 17 au 21 Mai 1938.
41 W. DEIST ‒ M. MESSERSCHMIDT ‒ H.-E. VOLKMANN ‒ W. WETTE, Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Bd. 1, s. 437-456.
64
o tom, že mobilizační potenciál nacistického Německa bude do konce roku 1938 činit 96 divizí, tedy 46 mírových divizí, mezi nimi pět tankových a pět motorizovaných, a 50 mobilizačně vytvářených divizí (30 záložních a 20 Landwehru).42 Srovnáním s objektivními údaji lze zjistit, že mírové počty divizí byly poddimenzovány, zatímco odhad mobilizačních možností značně převýšil reálné možnosti. Německá branná moc postavila v roce 1938 celkem 51 mírových divizí (38 pěších, čtyři motorizované, čtyři lehké a pět tankových). Pokud by byla ovšem nucena mobilizovat, byla by schopna postavit pouze 27 záložních divizí a divizí Landwehru. Hlavní důvod spočíval v nedostatku potřebné výzbroje a materiálu.43
Československé vojenské zpravodajství disponovalo mimořádně hodnotnými poznatky o výstavbě německého vojenského letectva. Podstatu a jádro těchto výjimečných znalostí tvořila klíčová data o komplexním programu organizační výstavby německého vojenského letectva na léta 1934 až 1936. Opatřil je Hauptmann (E) Albrecht Spiess, důstojník Reichswehru, značně exponovaný pracovník Říšského ministerstva letectví. Československé vojenské zpravodajství bylo objektivně schopno po získání jím sdělených údajů predikovat vývoj a předpokládanou strategickou závažnost zcela nové německé letecké zbraně s takovou mírou přesnosti, jakou vůbec dovolovala aplikace operativních a analytických metod práce s agenturními informacemi. Na základě komparace dat z tohoto materiálu s ověřenými a hodnověrnými údaji o reálné historické skutečnosti je možné dojít k závěru, že zdrojová agenturní materie vycházela z nejvýznamnějších programových dokumentů Říšského ministerstva letectví. Cílový stav měl na základě zpravodajských informací k 1. říjnu 1936, tedy k datu dokončení počátečních etap výstavby, činit 93 letek (bez námořního letectva).44 Ve skutečnosti měla Luftwaffe k uvedenému datu ve stavu 108 letek. Diference mezi zpravodajskou materií a realitou plynula z navýšení počtu zvědných a pozorovacích letek. V případě stíhacích, bombardovacích a střemhlavých bombardovacích letek se zpravodajské informace přesně kryly nejen s reálně existujícím programem Říšského ministerstva letectví, ale i s dosaženou realitou.45
Německé vojenské letectvo a vše, co s ním souviselo, bylo pochopitelně i v dalších letech jedním nejčelnějších předmětů zájmu československého zpravodajství. V těchto souvislostech lze zhodnotit původní programová data z let 1933 až 1934 jako základnu, k níž se vztahovaly všechny další zpravodajské poznatky o leteckém potenciálu Třetí říše. Z hlediska potřeb informační analýzy šlo nepochybně o velkou výhodu. Zmíněný agent byl ztracen na jaře 1935. Obdobně plnohodnotný zdroj zpráv v sektoru letectví 2. oddělení Hlavního štábu poté již nikdy nemělo. Přesto však dokázalo s poměrně dobrou mírou kvalifikovaného odhadu predikovat růst německého leteckého potenciálu. K potřebným informacím a podkladům se ale propracovávalo s použitím mnoha jiných zpravodajských prostředků. Skupina A 2. oddělení konstatovala ve svých závěrech z 10. listopadu 1938,
42 VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 20, sign. 20-29-44, č. j. 13 214 – Taj. hl. št./2. odděl. z 16. listopadu 1938, č. l. 19-20.
43 B. MUELLER-HILLEBRAND, Das Heer 1933-1945. Bd. 1, s. 25, 68; Williamson MURRAY, The Change in the European Balance of Power 1938-1939. The Path to Ruin. Princeton University Press, Princeton 1984, s. 219.
44 SHD/DAT, 7 N 2682, d. 3, Liaison à Paris février 1935, Plán budování německého vojenského letectva 1934-1936 (původní materiál z provenience 2. oddělení československého Hlavního štábu).
45 Srov.: Dokumente und Dokumentarfotos zur Geschichte der deutschen Luftwaffe. Ed. Karl-Heinz VÖLKER. Militärgeschichtliches Forschungsamt – Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1968, dok. č. 84, s. 201-204.
65
že Luftwaffe disponuje operativní armádou v rozsahu jednoho sta perutí. Toto celkové množství tvořilo podle mínění 2. oddělení devět pozorovacích perutí, sedm zvědných perutí, 57 bombardovacích perutí všeho určení, 19 stíhacích perutí a osm perutí námořního letectva.46 Reálný stav, vztažený k téměř totožnému referenčnímu datu, byl v jednotlivých položkách odlišný. Luftwaffe měla v té době 85 perutí. Téměř úplná shoda zpravodajského obrazu s realitou je zřetelná v případě zvědných a pozorovacích perutí. Skutečně jich v té době existovalo 14. V případě bombardovacích perutí byl kvalifikovaný odhad zpravodajských analytiků nadhodnocený. Existovalo jich 43 (včetně jedné bitevní perutě). Počet stíhacích perutí byl naproti tomu poddimenzován, neboť Luftwaffe jich měla v dané době 24. Námořní letectvo disponovalo čtyřmi perutěmi.47
Co se počtu letounů týká, dospělo 2. oddělení na základě rozboru shromážděných ukazatelů k tomu, že Luftwaffe je schopna nasadit přes 3800 bojových strojů různého určení. Podle stavu z konce září 1938 německé letectvo disponovalo skutečně minimálně třemi tisíci letounů (1128 bombardovacích, 226 střemhlavých bombardovacích, 773 stíhacích, 513 pozorovacích a zvědných, 195 bitevních a 164 námořních různého určení).48 Nadsazení, jež charakterizuje československý zpravodajský obraz, bylo částečně ovlivněno uplatněním některých jiných ukazatelů, než jaké charakterizují doloženou skutečnost. Především se v této diferenci ale projevují veškeré složitosti operativní a analytické práce v oboru vojenského zpravodajství.
Strategické záměry nacistického Německa v poznatcích československého vojenského zpravodajství
V této kapitole bylo již doloženo, že československé vojenské zpravodajství velmi brzy a objektivně správně pochopilo základní cíle nacistické ideologie. Přestože postrádalo konkrétní a hodnověrné zprávy z rozhodujících politických a vojenských kruhů nacistického Německa, jeho schopnost predikovat příští vývoj hlavních tendencích vývoje mezinárodních vztahů byla na objektivně dobré úrovni. Především správně předvídalo zlomové momenty třicátých let. Scházely mu ale přesnější poznatky o tom, kdy skutečně nastanou. Prokazatelně od počátku roku 1933 počítalo s tím, že se Německo pokusí obnovit plnohodnotnou vojenskou přítomnost v tehdy stále ještě demilitarizovaném Porýní. Oprávněně lze však předpokládat, že s tím počítalo již od závěru roku 1932. Československá zpravodajská analytika si v souvislosti s tím již tehdy nekladla otázku, zda k tomu dojde, ale kdy Němci takový krok uskuteční.49 V roce 1930 vzala na vědomí, že stažením spojeneckých vojsk z Porýní na základě výsledků Haagské konference vzniká určité vakuum, které Německo bude chtít dříve či později vyplnit mocenskými prostředky, a tak zlepšit svou strategickou pozici vůči Francii.50
46 Viz: VÚA-VHA, f. VKPR, kart. 179, č. j. 783 dův. 1938, č. j. 33663 dův. hl. št/2. odd. 1938 z 10. listopadu 1938 ‒ Reorganizace německého letectva.
47 G. TESSIN, Deutsche Verbände und Truppen 1918-1939, s. 292-295.
48 Tato čísla uvádí s odvoláním na relevantní kořistní archivní materiál říšskoněmecké provenience: W. MURRAY, German Air Power and the Munich Crisis. War and Society 1977, č. 2, s. 112. Srov.: Horst BOOG, Die deutsche Luftwaffenführung 1935-1942. Führungsprobleme, Spitzengliederung, Generalstabsausbildung. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1982, s. 137-140.
49 SHD/DAT, 7 N 3446, d. 2, Conversations franco-tchécoslovaques janvier 1933. Entretien du 28, 30, 31 janvier.
50 Robert KVAČEK, Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Svoboda, Praha 1966, s. 224.
66
Prognóza budoucího vývoje vycházela mimo jiné též z rozboru již zmíněného výzbrojního programu Reichswehru z roku 1932. Vzhledem ke zprávám o jeho urychleném plnění byl na podzim 1934 vyjádřen názor, že nejpozději do října 1935 lze s největší pravděpodobností očekávat zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu. Šlo o pozoruhodně správnou predikci skutečnosti, jež reálně nastala v březnu 1935.51
Československá zpravodajská analytika si nečinila žádné iluze ani o osudu Rakouska jako nezávislého státu. Jestliže nevydařený pokus o německo-rakouskou celní unii z roku 1931 vedl ke zvýšení zájmu československého vojenského zpravodajství o Německo a jeho záměry vůči Vídni, pak zmařený puč rakouských nacistů z 25. července 1934 a zejména německo-rakouská smlouva z 11. července 1936 utvrdila vojenské analytiky v přesvědčení, že s anšlusem Rakouska je nutné počítat jako s budoucí realitou.52 Hlavní štáb československé branné moci rozhodně nebyl překvapen, když 12. března 1938 k anšlusu skutečně došlo. Předem sice neznal stanovený termín zahájení akce, ale svými prostředky moderního rádiového odposlechu alespoň přesně zjistil okamžik, kdy německá vojska překročila rakouské státní hranice a rychle směřovala k Vídni.53
Československé vojenské zpravodajství interpretovalo cíle nacionálního socialismu jako neslučitelné s existencí versailleského systému, a tedy i československého státu. Z toho důvodu očekávalo, že se ozbrojené akce proti Československu stanou předmětem strategického plánování německého nejvyššího velení. Zájem o ně tvořil vrcholnou prioritu ofenzivního zpravodajského aparátu československé branné moci. Současně však šlo o nejobtížněji dosažitelnou zpravodajskou metu. Skupina A-studijní a plánovací 2. oddělení přistoupila v květnu 1936 k všeobecné bilanci toho, co skutečně zná a na čem může dále stavět. Výsledky nebyly vůbec uspokojivé. Strategicky významné informace z agenturních zdrojů, z nichž se čerpalo v letech 1932 až 1935, povětšinou již zastaraly. Zásadní rezidua o to více narůstala především v základních aspektech mobilizačních, nástupových a operačních opatření německé branné moci.54
Německou kontrašpionážní bariéru se podařilo prolomit koncem roku 1936, tedy objektivně jen asi rok a půl poté, co začaly v nejvyšším velení německé branné moci vznikat první závazné koncepty násilných akcí v oblasti střední Evropy. Československé vojenské zpravodajství v té době získalo agenturní cestou podstatné doklady o tom, že velení německé branné moci rozehrálo již na jaře štábní hru s námětem preventivní války proti Československu. Dochované prameny identitu agenturního zdroje nespecifikují. Nastíněný zpravodajský zisk zapůsobil v Československu jako jeden z nejvýraznějších
51 SHD/DAT, 7 N 2682, d. 3, Évolution des préparatifs de guerre allemands, 6 février 1935.
52 SHD/DAT, 7 N 3115, Note du commandant Loriot au sujet de son entretien avec le colonel Hájek, chef du 2o bureau de l’État-major tchécoslovaque (28 novembre 1936).
53 Blíže: S. KOKOŠKA, Československé vojenské zpravodajství, s. 97-98.
54 Základní údaje o citované bilanci vycházejí z pramene, jenž nese název: Seznam zpravodajských požadavků, vyplývajících z neúplnosti dosavadních předpokladů o možnostech sousedních států. Měl tajný charakter. Podepsal jej plk. gšt. F. Havel, přednosta skupiny A-studijní a plánovací 2. oddělení Hlavního štábu. Meritorní kritická pasáž v úvodu zní takto: „Předpoklady o mobilizaci sousedních států, o válečném složení jejich armád, o způsobu zahájení válečného konfliktu a o počátečních operacích jsou sestaveny velkou většinou na základě logických úvah, postrádajících vesměs spolehlivého dokumentárního podkladu a nejsou z valné části ani spolehlivě doloženy hodnověrnými zprávami. // Po stránce zpravodajské nebyl dosud získán žádný spolehlivý náznak, jenž by nám dovolil vytvořiti si reelení předpoklady spolehlivé hodnoty, respektive přezkoušeti naše dosavadní předpoklady.” Citováno podle: VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 37, sign. 37-153-29 – Seznam zpravodajských požadavků, č. l. 1-5 (citace z č. l. 1).
67
faktorů od zahájení modernizace obrany státu v letech 1933 a 1934. Rozbor získané materie především utvrdil nejvyšší velení ve správnosti volby československé vojenské strategie s těžištěm proti Třetí říši.55 Vzhledem k povaze věci bylo vše podstatné ze zprávy sděleno prezidentu republiky Edvardu Benešovi.56
Další důležitý aspekt spočíval v tom, že poznatky o zmíněné štábní hře dalece překračovaly svým významem pouze československou dimenzi. V prvních dnech ledna 1937 putoval opis vyhodnoceného agenturního záznamu do Paříže.57 Také tam zpráva zapůsobila jako mimořádně významný moment. Pplk. gšt. Louis Rivet, náčelník francouzské Zpravodajské služby, o ní osobně referoval gen. Maurici Gamelinovi, náčelníkovi Generálního štábu francouzské armády, 5. ledna 1937 v rámci souhrnného hlášení. Sdělení z Československa tvořilo jeho nejvýznamnější část. Náčelník Zpravodajské služby si do svého deníku následně zaznamenal: „Gen. Gamelin nařídil urychlit přípravu ve všech oblastech.”58
To vůbec nejpodstatnější, co vyplynulo z rozboru válečné hry, spočívalo v odpovědi na základní otázku, kladenou v již zmiňované bilanci zpravodajských poznatků o Německu z května 1936. V souvislosti s operačními možnostmi německé branné moci tehdy zaznělo tázavě: „Musíme počítat s hlavní počáteční operací proti nám? Ve kterých směrech? S jakými silami? Jak se projeví zpočátku?”59 Námět hry především nasvědčoval skutečnosti, že to bude Československo, kdo bude vystaveno pravděpodobně prvnímu preventivnímu úderu ve válce, kterou německé velení promýšlelo jako konflikt na dvou frontách. Porážka Československa by zbavila Německo nutnosti krýt svůj strategický týl na jihovýchodě při rozhodujícím střetu s Francií.
Získaný dokument členil pozemní vojsko německé branné moci na Skupinu armád západ a Skupinu armád východ. Rozhraní mezi nimi tvořila linie měst Ulm – Kassel – Lübeck, která Říši operačně dělila ve dví v severojižním směru. Skupinu armád východ proti Československu tvořily tři armády. Mezi něž by bylo rozděleno devět armádních sborů, 21 aktivních pěších divizí, čtyři záložní divize, čtyři divize Landwehru a tankový sbor se třemi tankovými divizemi. Skupina armád západ proti Francii rovněž se třemi armádami, měla k dispozici celkem 19 aktivních a záložních divizí, 13 divizí Landwehru a tři tankové brigády. Záloha vrchního velení sestávala ze dvou záložních armádních sborů. Jeden byl dislokován ve Východním Prusku. Pět divizí Landwehru se rozvinulo v širokém pásmu od Vratislavi k Baltskému moři jako strategický kryt proti Polsku.60
55 V tomto smyslu referoval v lednu 1937 plk. gšt. Václav Kalina, československý vojenský atašé v Paříži, přednostovi 2. (zpravodajského) oddělení Generálního štábu francouzské armády, jímž byl pplk. gšt. Maurice Gauché. SHD/DAT, 7 N 3115, Compte-rendu, 22 janvier 1937.
56 VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 20, sign. 20-29-44, č. j. 13 214 taj. hl. št./2. odděl. z 16. listopadu 1938, č. l. 16.
57 SHD/DAT, 7 N 2701, d. Kriegsspiel 1936, Poste de Liaison no 22, 22 janvier 1937.
58 Viz: Louis RIVET, Carnets du chef des services secrets du Front populaire à Vichy. Edd. Olivier FORCADE – Sébastien LAURENT. Nouveau Monde édition, Paris 2010, s. 96.
59 Citováno podle: VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 37, sign. 37-153-29 – Seznam zpravodajských požadavků, č. l. 1.
60 Uvedené poznatky plynou ze syntézy následujících pramenů. Jsou to: SHD/DAT, 7 N 2701, d. Kriegsspiel 1936, Poste de Liaison no 22, 22 janvier 1937; SHD/DAT, 7 N 3450, d. 1, Étude d’une operation offensive française en Rhenanie. Pièce N° 1 Hypothèse sur la situation et les possibilites de l’ennemi. Repartition initiale hypothétique des moyens de Heeresgruppe West; VÚA-VHA, f. FMSÚMV, a. s. č. 20, sign. 20-29-44, č. j. 13 214 taj. hl. št./2. odděl. z 16. listopadu 1938, č. l. 15-16.
68
Z hlediska objektivizace je důležité konstatovat, že československý výzvědný aparát pronikl k samé podstatě tehdy platné koncepce strategické obrany Německa na dvou frontách, jež ovšem počítala s preventivním napadením Československa. Tento záměr poprvé specifikovala směrnice Schulung z roku 1935.61 Dosavadní výzkum již přesvědčivě prokázal, že další vývoj německých strategických plánů z let 1937 až 1938 zůstal československému vojenskému zpravodajství zcela utajen. Netušilo tedy, že původní pojetí obrany Německa se v průběhu roku 1938 zásadně koncepčně změnilo. Strategickou defenzívu s aktivními prvky nahradil čistě agresivní plán s cílem co nejrychleji porazit československou armádu a ovládnout českomoravský prostor před dalšími dalekosáhlými výboji. Strategické plány německé branné moci tímto plně reflektovaly cíle, které vyjádřil říšský kancléř A. Hitler na poradě s nejvyššími politickými a vojenskými činiteli 5. listopadu 1937. Na tomto základě vznikl dokument Vrchního velitelství branné moci (Oberkommando der Wehrmacht; OKW), nesoucí název Válka na dvou frontách s těžištěm jihovýchod (nástup Grün). Hitler jej schválil 30. května 1938. Se zahájením akce se počítalo již od 1. října téhož roku.62
Na tomto místě je vhodné zjistit, zda československé vojenské zpravodajství alespoň vypozorovalo určité jevy a tendence, které mohly nepřímo a spíše dílčím způsobem vypovídat o chystané německé strategii proti Československu. Uvedená otázka má primární význam v souvislosti s předpoklady o záměrech protivníka z doby, kdy se ve dnech 23. až 25. září 1938, tedy po vyhlášení mobilizace, rozhodovalo v Československu o volbě konkrétního způsobu obrany. Arm. gen. Ludvík Krejčí, hlavní velitel polní armády, nařídil zaujmout obrannou sestavu podle částečně pozměněné varianty XIII nástupového plánu VII (viz kapitolu Nástupový plán československé armády v září 1938). Toto rozhodnutí učinil 25. září 1938. Očekával, že se protivník pokusí udeřit jednak od severu z prostoru Žitava – Budyšín přes Liberec na Pardubice a jednak z oblasti mezi Vltavou a Znojmem na směru Zwettl – Havlíčkův Brod. Smysl takto vedeného útoku byl odhadnut v pokusu odříznout a zničit většinu sil obránce v Čechách, a tak mu zmařit ústup na východ.63 Klíčová otázka spočívá v tom, z čeho hlavní velitel při svém rozhodování vycházel. Primární prameny poskytují v tomto ohledu jednoznačnou odpověď. L. Krejčí postavil svá rozhodnutí z 25. září 1938 na obsahu referátu plk. gšt. Františka Hájka, přednosty 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního velitelství.64 Zpravodajský obraz nástupu německých vojsk kolem českých zemí ale neodpovídal reálným záměrům agresora. Tímto faktem byl podmíněn charakter rozhodnutí hlavního velitele. Důraz kladl na liberecký a jihočeský směr, které se objektivně nekryly s hlavními a nejohroženějšími směry plánovaného německého útoku. Mylné předpoklady vycházely z přesvědčení, že německá branná moc vytváří tři skupiny vojsk. Za nejsilnější byla pokládána jižní skupina, o níž se Hlavního velitelství domnívalo, že se vytváří mezi Lincem a Vídní za účelem úderu na zemské rozhraní Čech a Moravy.
61 Srov.: International Military Tribunal (IMT). Volume XXXIV. Secretariat of the International Military Tribunal (SIMT), Nuremberg 1949, s. 485-486.
62 Akten zur deutschen auswärtigen Politik (ADAP). Serie D. Bd. II. Imprimerie Nationale, Baden-Baden 1950, dok. č. 221, s. 281-285, dok. č. 448, s. 579-582. Viz též: IMT, Volume XXV. SIMT, Nuremberg 1947, s. 433-439, 464-469.
63 VÚA-VHA, f. Sdružený fond Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu (SFVÚBPS) – velitelství (vel.) Palacký, kart. 6, inv. č. 232, č. j. 104 – Taj. HV./oper. 1938 z 25. září 1938, změna varianty XIII; tamtéž, inv. č. 236, č. j. 119 – Taj. HV./oper. 1938 z 25. září 1938, osobní a tajná směrnice č. 1.
64 Tamtéž, inv. č. 232, č. j. 104 – Taj. HV./oper. 1938 z 25. září 1938, změna varianty XIII.
69
Západní skupinu analytici kladli do prostoru Plauen – Chemnitz. Severní pak odhadli nad šluknovským a frýdlantským výběžkem. Určité další možné soustředění naznačovali také ve Slezsku. Z hlediska objektivizace má však fatální vyznění zdánlivě nepatrná zmínka, obsažená ve směrnici hlavního velitele pro velitele všech čtyř armád z 25. září, že také „něco je na bavorských hranicích”.65 Právě ono citované „něco“ bylo ve skutečnosti nejsilnějším úderným uskupením německého pozemního vojska. Skutečná nástupní sestava německé branné moci k chystanému napadení Československa vycházela z určitého kompromisního řešení. V něm se stýkal původní záměr nástupu Grün podniknout vstřícné údery ze Slezska na jih a opačným směrem z Dolního Rakouska s tím ovšem, že za faktické těžiště celé agrese byl pokládán směr Plzeň – Praha. Sbíhavé útoky prosazoval Generální štáb pozemního vojska prostřednictvím generála Franze Haldera. Měly odborné a racionální zdůvodnění. Jejich prostřednictvím měl být dosažen hlavní cíl nástupu Grün. Spočíval v zamezení ústupu československých sil na Slovensko a v jejich zničení ještě na ploše českých zemí. Tím by byla podle německé strategie dovršena vojenská porážka Československa. Úder na plzeňském směru naproti tomu prosadil do celé koncepce kancléř A. Hitler. Učinil tak definitivně na poradách s armádními špičkami 3. a 9. září 1938. Jeho důvody byly založeny na politických motivech. Rychlé proražení československé obrany ku Praze hodlal prezentovat jako důkaz rozhodnutí na československé frontě. Očekával, že tento fakt by zejména Francii odradil od jakéhokoli mocenského angažmá ve prospěch Československa.66
Příčiny mylných předpokladů o nepřátelských záměrech spočívaly především v tom, že zpravodajský obraz vycházel z velmi neúplných a zkreslených zdrojů. Podmínky pro přísun čerstvých zpráv o vojenské situaci na území Německa se dramaticky zhoršily přibližně v polovině září 1938 po propuknutí násilí v pohraničí českých zemí. Informační prostupnost státních hranic se za těchto okolností dramaticky zkomplikovala.67
Pod dojmem uvedených skutečností se lze dále ptát, zda československý zpravodajský aparát mohl obdržet hodnotné informace o chystané německé agresi též z jiných zdrojů. V tomto směru je nutné zdůraznit, že vlivem blížící se mezinárodní krize se nenaplnila spojenecká kooperace s francouzským vojenským zpravodajstvím. Stalo se tak i přesto, že smlouva o spojenectví a přátelství z roku 1924 stanovila, že si smluvní strany poskytnou informace o hrozícím nebezpečí. Hans-Thilo Schmidt, bratr genmjr. Rudolfa Schmidta, od roku 1936 velitele 1. tankové divize německé branné moci a jeden z nejlépe zasvěcených agenturních zdrojů francouzské Zpravodajské služby, oznámil koncem srpna a počátkem září 1938 plánovaný termín chystané německé akce proti Československu. Dojít k němu mělo 25. září 1938.68 Z komparace s klíčovou dokumentací OKW plyne, že čas kolem 25. září byl vskutku exponovaný, neboť na půlnoc z 27. na 28. září byl stanoven začátek platnosti nástupu Grün ve znění pro nové mobilizační období 1938/1939.69 Říšský kancléř uvedl v konceptu nového znění nástupu z 18. června 1938, že s akcí proti Československu počítá od 1. října téhož roku.70 To ale vůbec neznamenalo, že k zahájení
65 Tamtéž, inv. č. 236, č. j. 119 – Taj. HV./oper. 1938 z 25. září 1938, osobní a tajná směrnice č. 1.
66 ADAP, Serie D, Bd. II, dok. č. 448, s. 580. Viz též: IMT, Volume XXV, s. 465.
67 Příčiny analyzoval dosud nejpodrobněji: S. KOKOŠKA, Československé vojenské zpravodajství, s. 99-101.
68 SHD/DAT, 7 N 2523, d. 2, Source Z, 23, 25 août, 5 septembre 1938. Zisk těchto zpráv významně reflektují též: Maurice GAUCHÉ, Le Deuxième bureau au travail 1935-1940. Amiot-Dumont, Paris 1953, s. 70; L. RIVET, Carnets du chef des services secrets, s. 230.
69 IMT, Volume XXV, s. 451-454.
70 Tamtéž, s. 445-446.
70
operací nemůže dojít již o něco dříve.71 Ze stejného zdroje pocházely též informace o plánovaném nasazení 1. tankové divize a 1. lehké divize německého pozemního vojska na hlavním útočném směru Plzeň – Praha. H.-T. Schmidt sdělil řadu konkrétních časových a prostorových údajů o plánovaném nástupu těchto vyšších jednotek k československým státním hranicím. Obsah těchto zpráv odpovídal reálným plánovacím opatřením OKW. Na tomto místě je nutné klást si otázku, proč francouzská strana zamlčela své poznatky před československými partnery. Vysvětlení je nutno hledat v tom, že tehdejší mezispojenecký styk v oblasti vojenského zpravodajství byl již zásadně podmíněn francouzskou zahraniční politikou. V září 1938 se podřídila určující politice usmiřování Německa, kterou prakticky za každou cenu prosazovala vláda Velké Británie. Oznámit do Prahy ožehavou zprávu, která dokazovala skutečnou podstatu Hitlerových záměrů, by znamenalo především vážně narušit politiku Západu vůči Třetí říši. Československý prezident a vláda by takto získala pádný argument pro neústupnost vůči vyhroceným nacistickým požadavkům. Francouzská vláda by za těchto okolností politicky mnohem hůře opouštěla stále platné spojenecké závazky. Právě v tom tkvěl rozhodující důvod nenaplnění mezispojenecké spolupráce v oblasti vojenského zpravodajství právě v nejkritičtějším období.72
Dílčí závěr
Německo tvořilo vzhledem ke svým geopolitickým dispozicím, ekonomické a populační síle i velmocenským aspiracím, byť načas omezeným, hlavní potenciální zdroj ohrožení meziválečného Československa. Koncepční a soustředěné úsilí československého vojenského zpravodajství směřovalo proti němu ale až zhruba v posledních čtyřech letech před Mnichovem. Do této skutečnosti se promítla celá řada politicko-diplomatických ohledů, hledisek, hospodářských zájmů a také neopominutelný faktor oteplení v mezinárodních vztazích, typický pro druhou polovinu dvacátých let. Počátky změn se začaly projevovat až s eskalací německého revizionismu, jež byla jedním z hlavních symptomů obecné hospodářské a politické krize počátku třicátých let. Podstatné je, že československé vojenské zpravodajství objektivně správně identifikovalo nacismus již v té době jako naprosto zásadní hrozbu pro bezpečnost státu. Důležitý aspekt spočíval v tom, že tak ale činilo věcně a bez předpojatosti v hodnotících závěrech. Z hlediska mezinárodního srovnání nebyl takový přístup vůbec běžný a samozřejmý. Zpravodajský aparát se také poměrně rychle vyrovnal s naléhavou nutností přeorientovat hlavní úsilí z dříve preferovaného Maďarska na Německo. Správně si také uvědomoval, že nacistická ideologie se stávala po lednu 1933 nejen nosnou ideou německé vnitřní a zahraniční politiky, ale že jí byly stále silněji podřizovány i veškeré branné síly. Československé vojenské zpravodajství dokázalo do roku 1938 poměrně úspěšně sledovat obecné sílení německé branné moci v celku a v řadě ohledů i ve značných podrobnostech. Do roku 1936 mělo též k dispozici důležité indicie, které podstatně vypovídaly o celkové německé vojenské strategii. V letech 1937 a 1938 jeho výsledky v této oblasti ale stagnovaly. To mělo limitující vliv mimo jiné na odhady celkových mobilizačních schopností německé branné moci a konkrétních záměrů německého velení. Rezervy v této oblasti se velmi
71 Tamtéž, s. 450.
72 K poznatkům francouzského vojenského zpravodajství o přípravách německé branné moci na napadení Československa blíže: K. STRAKA, The Covert Connections of an Asymmetrical Alliance, s. 36-42.
71
neblaze projevily v souvislosti s přijetím konkrétních obranných opatření v září 1938, kdy se tehdejší nástupový plán polní armády československé branné moci objektivně rozcházel s německou koncepcí válečného napadení Československa.
72
73
NÁSTUPOVÝ PLÁN ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY V ZÁŘÍ 1938
V československé meziválečné armádě se plán seskupení jednotlivých svazků po provedené mobilizaci označoval jako nástupový plán. Tento plán obsahoval veškeré potřebné údaje k vedení boje v prvních dnech válečného konfliktu a označoval se římskými číslicemi. Na podzim 1938 měla československá armáda připravený nástupový plán VII, podle kterého se rozmisťovala po vyhlášení mobilizace 23. září 1938. A právě o rekonstrukci tohoto plánu bych se v této kapitole chtěl pokusit.
Úvodem je třeba říct, že nástupové plány československé armády z třicátých let 20. století se nedochovaly. Staré nástupové plány byly při nahrazení novými likvidovány a jejich případně ponechané části byly zničeny nejpozději v noci ze 14. na 15. března 1939 před příchodem německých okupantů. Ve stejné době byl zřejmě zlikvidován i poslední nástupový plán VII. Nenávratně tak zmizely veškeré základní podklady, z nichž se dalo vycházet. Tím lze také vysvětlit, že v početné literatuře o vojenských aspektech mnichovské krize najdeme o nástupových plánech československé armády v roce 1938 jen stručné obecné údaje, ale žádné podrobnosti.
Přes zničení základních dokumentů je myslím možné československý nástupový plán VII aspoň částečně zrekonstruovat, a to na základě těchto zdrojů:
1) Služební předpis „Nástupové plány“ vydaný roku 1938 a dochovaný, byť v nekompletní podobě, ve VÚA-VHA.1
2) Rozkazy a telegramy, jimiž byl 25. září 1938 vyhlášen nástupový plán a jeho varianta, které se dochovaly rovněž ve VÚA-VHA.2
3) Spisy Hlavního velitelství mobilizované armády ze září 1938, v nichž se objevují zmínky o původních prostorech soustředění vybraných svazků mobilizované armády, které se opět dochovaly ve VÚA-VHA.3
4) Vzpomínkové práce bývalých důstojníků operačního oddělení Hlavního štábu československé meziválečné armády, především plk. gšt. Josefa Fetky.4
1 VÚA-VHA, f. Sbírka služebních knih branné moci – předpis Sm XXI z roku 1938.
2 VÚA-VHA, f. Velitelství Palacký, kart. 1, inv. č. 47 a 48.
3 Tamtéž, kart. 1, inv. č. 20; tamtéž, kart. 6, inv. č. 232 a 234 – Velitelství Tyl; tamtéž, kart. 2, inv. č. 52.
4 Jde o dva Fetkovy rukopisy nazvané „Československá armáda v roce 1938 do Mnichova“ a „Československá válečná armáda 1918-1939“. První z nich je uložen ve VÚA-VHA, druhý zůstal v držení rodiny, byl vydán knižně (Josef FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939. Mladá fronta, Praha 2015) a odkazy v následujících poznámkách jsou na toto knižní vydání.
74
Právě ze vzpomínek plk. J. Fetky pochází obecné údaje o nástupovém plánu VII a jeho předchůdcích, které se objevují v literatuře. Od 15. února 1938 platil pro československou armádu nástupový plán VI, který věnoval hlavní pozornost obraně proti německému útoku, menší síly byly vyčleněny proti maďarskému útoku. V případě Rakouska se nevylučovalo, že německá armáda může využít jeho území proti Československu. A právě okupace Rakouska v březnu 1938 si vynutila provést od dubna změny v nástupovém plánu, který byl označen jako VI-A. Došlo k úpravě sestavy jednotek zajišťujících hranice a k soustředění většího počtu záložních svazků na jižní Moravě. Od 15. července 1938 pak začal platit nový nástupový plán VII. Ten již počítal s dočasnou obranou na linii Vltavy a na ní navazujícího Labe. Dlouhodobější obrana se plánovala na Českomoravské vrchovině, a pokud by se nepodařilo protivníka zadržet, měly československé síly ustoupit na Moravu a opřít se o Karpaty, případně Javorníky. Zde se předvídala houževnatá obrana až do zvratu válečné situace a protiofenzivy v rámci spojeneckých sil.5
V srpnu 1938 byl nástupový plán VII doplněn variantou, která spočívala v soustředění vybraných záložních svazků blíže k hlavnímu obrannému postavení v Čechách a měla být reakcí na možnost, kdyby se Německo rozhodlo jen pro obsazení pohraničních oblastí Čech a Moravy. Varianta představovala doplněk nástupového plánu a připojila se k němu jako zvláštní příloha. Právě z pořadového čísla přílohy XIII vzniklo označení „varianta XIII“, které se dostalo i do oficiálních dokumentů.6
K vyhlášení nástupového plánu a jeho varianty došlo 25. září 1938 dopoledne hesly „Vydejte nástupový plán v zelených obalech“ a „Proveďte variantu podle přílohy XIII“.7 Vzápětí však následoval další rozkaz, který dále upravoval prostory soustředění a výslovně uváděl, aby „byla provedena varianta XIII nástupového plánu s těmito změnami“.8 A následovaly ještě další rozkazy. Československá armáda tak neprováděla nástup podle původního nástupového plánu VII, ani podle původní varianty tohoto plánu, nýbrž podle upravené varianty. Rekonstrukce se tak rozpadá na tři různé části: původní nástupový plán, jeho původní variantu a prováděnou upravenou variantu.
Co zůstalo ve všech třech případech stejné, bylo rozložení svazků bránících hlavní obranné postavení, tj. hranice, a také rozdělení na čtyři samostatné armády. První armáda v Čechách měla zadržovat protivníka a pod tlakem ustupovat na východ. Druhá armáda na severní Moravě a čtvrtá armáda na jižní Moravě měly bránit hranice aspoň do doby, než se první armádě podaří ustoupit. Zbývající třetí armáda na Slovensku a Podkarpatské Rusi měla držet toto území a dále kontakt se spojenci na východě. Část divizí a také dvě velitelství sborů tvořila zálohu hlavního velitele rozloženou především na Českomoravské vrchovině, jihovýchodní Moravě a západním Slovensku (viz mapu č. 1).9
A právě především divizí ze zálohy hlavního velitele se týkaly změny související s variantou nástupového plánu. Díky dochovaným rozkazům nařizujícím její provedení
5 J. FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 75, 78, 90; TÝŽ, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 93.
6 Tamtéž, s. 46; TÝŽ, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 95, 122-123. Z předpisu „Nástupové plány“ vyplývá, že ve směrnicích pro armády byla varianta jako příloha XIII, ve směrnicích pro sbory jako příloha X a ve směrnicích pro divize jako příloha VII.
7 VÚA-VHA, f. Velitelství Palacký, kart. 1, inv. č. 47 a 48.
8 Tamtéž, kart. 6, inv. č. 232. Publikováno v: Dokumenty československé armády z podzimu 1938. Rozkazy hlavního velitelství od 24. do 28. září. Edd. Pavel MINAŘÍK – Pavel ŠRÁMEK. HaV 1996, č. 5, s. 83-110, zde s. 87-92.
9 J. FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939, s. 121-122; TÝŽ, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 93-95.
75
víme, kterých svazků se týkala. Jednalo se o dvě velitelství armád, tři velitelství sborů a sedm divizí.10 Zatímco u velitelství armád a sborů varianta podle mého názoru znamenala jen změny v seznamu podřízených svazků, u divizí šlo o změny v jejich dislokaci (viz tabulku č. 1). Protože jsme ze zdrojů zmíněných v úvodu schopni pro většinu z nich určit aspoň přibližně původně plánované prostory, vidíme, že došlo k posunu blíže hranici, především západním směrem (viz mapu č. 2).
Československá armáda však, jak již bylo řečeno, svou nástupovou sestavu po vyhlášení mobilizace dále upravovala. Řada divizí tak zaujala jiné prostory než původně plánované. Vše začalo již po vypuknutí henleinovského povstání v pohraničí 13. září 1938 soustředěním tří rychlých divizí v západních a jižních Čechách a na severní Moravě. Přitom pouze část jedné rychlé divize (1. rychlá divize) byla v prostoru předvídaném nástupovým plánem.11 O týden později opustily své posádky tři mírové (pěší) divize nezajišťující obranu hranic a zaujaly nařízené prostory, který u jedné z nich (15. divize) byl shodný s nástupovým plánem. U zbývajících dvou (14. a 17. divize) se však lišil a divize dostaly po vyhlášení nástupového plánu rozkaz zůstat na nových místech, která byla více na západ oproti původním (viz tabulku č. 2).12
Už po mobilizaci byly rozkazem vyhlášeným 25. září 1938 současně s rozkazem k provedení varianty XIII změněny prostory soustředění dalších čtyř divizí (pěších). U třech (3., 5. a 19. divize) se jednalo opět o přesun více na západ, poslední divize (16. divize) na Slovensku zůstala u hranic s Polskem místo přesunu na jih Slovenska (viz tabulku č. 3).13
Dne 27. září 1938 rozhodl hlavní velitel zmobilizované armády o přesunu VI. sboru ze zálohy na Moravě do jižních Čech.14 O den později pak následoval ještě rozkaz k přesunu dvou rychlých a jedné divize (pěší) s cílem posílit obranu jižních Čech a jihozápadní Moravy. Podle něj se 2. rychlá divize přesunula na západ do prostoru Jaroměřice, 1. rychlá divize naopak na východ do prostoru Pacov. Konečně 13. divize se měla po soustředění v nástupovém prostoru přesunout na jih k Humpolci (viz tabulku č. 4).15 To byly poslední zásadní změny před přijetím Mnichovské dohody 30. září 1938 (viz mapu č. 3).16
Další podrobnosti, které jednotlivé svazy a svazky dostaly, neznáme, přestože je nástupový plán nepochybně obsahoval. Známe jen úkoly jednotlivých armád, ovšem pouze zprostředkovaně ze vzpomínkových prací. Přesto je možné udělat si představu, jak odhadovalo československé velení možný průběh války, a to na základě pramenů z podzimu 1938, konkrétně dislokace velitelství etapních okrsků. Těch bylo celkem šedesát a nacházely se v tzv. etapě, která navazovala na operační pásmo, kde měly probíhat válečné operace.17 Protože známe místa dislokace téměř všech těchto velitelství,
10 VUA-VHA, f. Velitelství Palacký, kart. 1, inv. č. 48.
11 Tamtéž, kart. 1, inv. č. 3, 4, 16.
12 Tamtéž, kart. 1, inv. č. 20 a kart. 6, inv. č. 232.
13 Tamtéž, kart. 6, inv. č. 232.
14 Tamtéž, kart. 6, inv. č. 240. Velitelství sboru mělo být ve Valašském Meziříčí. Publikováno v: Dokumenty československé armády z podzimu 1938, s. 101-104.
15 VUA-VHA, f. Velitelství Palacký, kart. 1, inv. č. 62. Publikováno v: Dokumenty československé armády z podzimu 1938, s. 104-106.
16 Došlo ještě k několika drobným místním úpravám, kdy například 14. divize se přesunula z Jihlavska do prostoru Třešť – Telč – Stonařov.
17 VUA-VHA, f. Hlavní štáb, 1. oddělení, kart. 159, sign. 32-22/33-2 a kart. 239, sign. 32-22/2-15.
76
můžeme si vytvořit linii, kde československá armáda očekávala stabilizaci fronty (viz mapu č. 4).
Je vidět, že na západ od Vltavy se s žádnými etapními okrsky nepočítalo, tedy ani s delší obranou tohoto prostoru. Etapní okrsky ve středních Čechách ukazují, že se předpokládala obrana Prahy při udržení aspoň části severovýchodních Čech a jihozápadní Moravy. Z umístění etapních okrsků na severní a jižní Moravě a také na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak vyplývá, že zde se ústup nepřipouštěl.
Po přijetí Mnichovské dohody pokračoval ještě nástup podle dřívějších rozkazů, 3. a 4. října 1938 však byly vydány první rozkazy reagující na novou situaci. Týkaly se zatím jen svazků na jihovýchodní Moravě a jihozápadním Slovensku a hlavní velitel v nich nařizoval přesun jihovýchodním a jižním směrem k posílení obrany Slovenska. Dne 6. října pak následoval rozkaz stanovující nové uskupení sil a spočívající ve všeobecném ústupu svazků v českých zemích směrem do vnitrozemí.18 Nástupový plán VII tak ztratil svůj smysl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nástupová sestava československé armády na konci září 1938 se lišila od nástupového plánu VII a také od jeho varianty. Pokud ji srovnáme s původní variantou XIII, vidíme, že své nástupové prostory změnilo pět z 21 divizí (pěších), tři ze čtyř rychlých divizí a jeden sbor. Pokud bychom ji srovnali s původním nástupovým plánem VII, změnilo své nástupové prostory celkem dvanáct z 21 divizí (pěších), tři ze čtyř rychlých divizí a jeden sbor. Jednalo se hlavně o přesun západním směrem a lze říct, že došlo k posunu těžiště obrany právě na západ. Jestliže podle nástupového plánu VII měly být západně od Vltavy kromě svazků bránících hranice jen dvě další divize a podle varianty XIII tři divize, nakonec zde byly čtyři divize. Naopak přestala existovat záloha z divizí na Českomoravské vrchovině.
V této souvislosti se nabízí otázka, zda nelze z popsaných změn usuzovat, že se československá armáda chystala jen na obsazení pohraničí, když vycházela z varianty nástupového plánu, která za tím účelem vznikla. Tomuto však nic nenasvědčuje. Všechny dochované dokumenty jednoznačně ukazují, že se československá armáda chystala na válečné střetnutí s Německem a Maďarskem, nikoliv jen na omezený střet v pohraničí. Varianta tedy posloužila jen jako podklad pro upravený nástup.19
Závěrem bych se chtěl pokusit o zamyšlení, jak by se asi osvědčila nástupová sestava československé armády v případné válce na podzim 1938, pokud by skutečně vypukla, a zda by nebylo výhodnější řídit se původním nástupovým plánem VII. Československé velení se totiž všemi změnami původního nástupového plánu dostalo do vleku protivníka a zcela mu přenechalo iniciativu. Nechalo si tak vnutit jeho vůli a vzdalo se možnosti držet se svých připravených plánů.20
Při hledání odpovědi můžeme vycházet ze zkušeností polské armády v září 1939, jejíž situace byla v mnohém podobná. Tehdy se mimo jiné ukázalo, že o osudu celé války se rozhodlo již v bojích o hlavní obranné postavení na hranicích, kdy německému útoku čelily postupně jednotlivé polské svazky. Zálohy soustřeďované ve vnitrozemí už
18 VÚA-VHA, f. Velitelství Palacký, kart. 2, inv. č. 160 a 174 a kart. 6, inv. č. 250.
19 Podle Josefa Fetky se nevylučovalo, že i snaha jen o obsazení pohraničí může přinést všeobecnou válku. Viz: J. FETKA, Československá armáda v roce 1938 do Mnichova, s. 87-88.
20 Zdenko MARŠÁLEK, Aus dem Blickwinkel einer Schießscharte oder aus der Perspektive der „großen“ Strategie betrachtet? Ein polemischer Blick auf die Problematik der militärischen Verteidigung der Tschechoslowakei im September 1938. In: Das Münchener Abkommen von 1938 in europäischer Perspektive. Oldenbourg Verlag, München 2013, s. 141-142.
77
nedokázaly nepřátelský vpád zastavit ani výrazněji zbrzdit.21 Z tohoto pohledu se rozhodnutí posunout část záložních divizí blíže k hlavnímu obrannému postavení a svazkům, které ho bránily, jeví jako opodstatněné, i když to znamenalo rezignaci na připravené plány. Na faktu, že v osamocené válce s Německem by Československo téměř jistě podlehlo, by to ale nejspíš nic nezměnilo.
21 Piotr M. MAJEWSKI, Bojovat, či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938. Conditio humana – Muzeum druhé světové války v Gdaňsku, Brno 2018, s. 300-303, 308-309.
78
Příloha
Tabulka č. 1 Svazek Plán VII Varianta
- divize
u Berouna
u Plzně - divize
?
u Sobotky - divize
Českomoravská vrchovina
u Hradce Králové - divize
?
u Zábřehu - divize
Českomoravská vrchovina
Zásmuky – Kouřim - divize
Českomoravská vrchovina
u Prahy - divize
?
u Mutěnic
Tabulka č. 2 Svazek Plán VII Změna - rychlá divize
u Slaného
část Karlovy Vary, část u Slaného - rychlá divize
u Slavkova
Olomouc – Litovel - rychlá divize
?
Tábor – Pacov, pak Soběslav – Mezimostí - divize
u Kojetína
u Jihlavy - divize
u Senice
- divize
Hranice – Lipník
Turnov – Sobotka
Tabulka č. 3 Svazek Původní Změna - divize
u Sobotky
Mšeno – Bělá pod Bezdězem – Sovínky - divize
u Horní Cerekve
Písek – Strakonice – Protivín - divize
u Pozby
Ružomberok – Žilina – Dolný Kubín - divize
u Hustopečí
Třebíč – Náměšť – Valeč
79
Tabulka č. 4 Svazek Změna - rychlá divize
Pacov – Nová Cerekev – Černovice - rychlá divize
Želetava – Jaroměřice – Moravské Budějovice - divize
Pelhřimov – Humpolec – Opatov
80
Mapy č. 1 až 3 zpracoval autor s využitím map z knihy: Josef FETKA, Československá válečná armáda 1918-1939. Mladá fronta, Praha 2015. Mapu č. 4 zpracoval Ivo Vondrovský.
81
ZEMSKÉ VELITELSTVÍ ODBOJOVÉ ORGANIZACE OBRANA NÁRODA NA MORAVĚ V LETECH 1939 A 1940
Československý vojenský odboj za druhé světové války je problematikou, která se v posledních letech těší zvýšenému zájmu jak ze strany odborníků, tak i poučené veřejnosti. Vydané knižní monografie či časopisecké studie se však primárně zaměřují na zahraniční odboj, ať se již jedná o československé letce působící ve Francii a Velké Británii, nebo pozemní jednotky účastnící se bojů u Tobrúku, Sokolova, na Dukle či obléhání Dunkerque. Domácí vojenský odboj zatím zůstává poněkud upozaděn, přestože jeho význam byl nepopiratelný.
Předložená kapitola je věnována odbojové organizaci Obrana národa (ON), konkrétně pak jejímu zemskému velitelství na Moravě působícímu v letech 1939 a 1940. Tématem se již v minulosti více či méně zabývalo několik autorů, především pak František Vašek a Zdeněk Štěpánek ve své dvoudílné studii publikované roku 1998 ve Vlastivědném věstníku moravském.1 Její autoři však neměli k dispozici některé důležité archivní materiály uložené dnes zejména v Moravském zemském archivu v Brně a Archivu bezpečnostních složek v Praze a Kanicích. Významná je také monografie Petra Kopečného z roku 2006, která však končí zatčením zemského velitele brig. gen. Bohuslava Všetičky v Brně koncem února 1940 a následnými výslechy zatčených odbojářů a soudními procesy se již nezabývá.2 Cílem této studie je tedy rozbor činnosti zemského velitelství ON na Moravě, postupu nacistických bezpečnostních složek při odhalení jeho činnosti a následného vyšetřování i soudních procesů konaných před Lidovým soudním dvorem v Berlíně.
Vznik Obrany národa na Moravě
Již v prvních dnech po nacistické okupaci českých zemí 15. března 1939 bylo zřejmé, že v nově zřízeném protektorátu dojde k zavedení tvrdého režimu, který bude provádět národnostní, politickou i sociální perzekuci českého obyvatelstva. Tento stav byl od počátku hodnocen krajně negativně především těmi skupinami obyvatelstva, jež stály u zrodu Československé republiky v roce 1918. Jednalo se zejména o generály a vyšší důstojníky československé armády, které spojovala legionářská minulost. Nebylo
1 František VAŠEK – Zdeněk ŠTĚPÁNEK, Zvedli své hlavy mezi prvními. Příspěvek k dějinám Obrany národa na Moravě, 1. a 2. část, Vlastivědný věstník moravský 1998, č. 1, s. 14-25, č. 2, s. 113-130.
2 Petr KOPEČNÝ, Obrana národa na Brněnsku 15. 3. 1939-29. 2. 1940. Archiv města Brna, Brno 2006.
82
náhodným jevem, že nejvýznamnější domácí odbojová organizace v počáteční fázi okupace vznikla právě ve vojenských kruzích. Pro velitelský sbor československé armády bylo přijetí podmínek Mnichovské dohody těžkou ranou a mnozí vojáci z povolání chápali nastalou situaci jako ztrátu životního poslání. Březnová okupace pak již pro ně představovala jen vyvrcholení negativního vývoje nastoleného událostmi podzimu 1938. Postupná likvidace armády a odevzdávání zbraní a dalšího vojenského materiálu do rukou nacistického Německa vyvolávala u vojáků pochopitelnou touhu po odvetě.
Důležitou úlohu hrála také sociální otázka. Rozpuštění česko-slovenské armády po vzniku protektorátu Čechy a Morava přineslo existenční problémy desítkám tisíc osob. Generálové a důstojníci byli nuceni – často po mnoha letech aktivní vojenské služby – hledat novou práci, což bylo pro mnohé z nich velmi obtížné. Jen malá část mohla přejít do řad vládního vojska, jež vzniklo jako protektorátní ozbrojená složka určená k „udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku“.3 Aktivní příslušníci armády se tehdy rozdělili do dvou hlavních proudů. Část tvořená zejména mladšími ročníky odcházela do zahraničí, především do Polska a později Francie, kde se postupně vytvářely československé jednotky. Většina profesionálních vojáků však zůstala v českých zemích, a právě z jejich řad se postupně vytvořila ON.
Tato odbojová organizace začala na Moravě vznikat hned v prvních dnech po březnové okupaci. První porada důstojníků československé armády týkající se nově vzniklé situace a nutnosti na ni nějakým způsobem reagovat se v Brně konala již 19. března 1939. Jednání potom pokračovala v Praze ve dnech 22. a 23. března. Iniciátory těchto schůzek se stali arádní generálové Josef Bílý4 a Sergej Vojcechovský5 společně s div. gen. Janem Sergejem Ingrem (k němu viz též kapitolu Legionářská minulost armádního generála Jana Sergeje Ingra).6 Již během těchto porad se diskutovalo
3 K historii vládního vojska viz zejména: Miroslav KALOUSEK, Vládní vojsko 1939-1945. Vlastenci či zrádci? Libri, Praha 2002; Jindřich MAREK, Háchovi melody boys. Kronika českého vládního vojska v Itálii 1944-1945. Svět křídel, Cheb 2003.
4 Josef Bílý (1872 až 1941) sloužil od roku 1892 v c. a k. armádě a v průběhu první světové války bojoval na ruské a italské frontě. Po vzniku Československa ve vojenské kariéře pokračoval a v letech 1928 až 1935 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze. Hodnost armádního generála získal k 26. červnu 1931. Po okupaci se Bílý zapojil do odboje a posléze převzal funkci vrchního velitele ON. Gestapo jej zatklo 14. listopadu 1940 a po věznění v pankrácké věznici byl stanným soudem odsouzen k smrti a 28. září 1941 popraven zastřelením v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni. K osobnosti Josefa Bílého dosud nejpodrobněji: Michaela STROJILOVÁ, Armádní generál Josef Bílý. Bakalářská diplomová práce, FF MU, Brno 2018. Vedoucí práce Vladimír Černý.
5 Sergej Vojcechovský (1883 až 1951) pocházel z ruské šlechtické rodiny a za první světové války sloužil v carské armádě. V září 1917 se stal náčelníkem štábu československé střelecké divize, poté se zúčastnil bitvy u Bachmače a jako jeden z mála ruských důstojníků v legiích zůstal i v období bojů s bolševiky. Roku 1921 se natrvalo usadil v Československu a v jeho armádě zastával řadu významných funkcí. Hodnost armádního generála obdržel roku 1929. Po okupaci se zapojil do činnosti ON, ale posléze ustoupil do pozadí, jelikož byl pod stálým dohledem gestapa. Dne 12. května 1945 zatklo Vojcechovského v Praze komando NKVD, přestože byl československým občanem. Následovalo odvlečení do Sovětského svazu a uvěznění. Sergej Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 v ústřední nemocnici gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese. Viz: Vladimír BYSTROV, Osud generála. Komentář k některým dokumentům o životě a tragickém konci Sergeje Vojcechovského. Academia, Praha 2007.
6 Jan Sergej Ingr (1894 až 1956) bojoval za první světové války na ruské frontě a v září 1915 zde padl do zajetí. Posléze se přihlásil do československých legií a bojoval nejprve v Rusku, poté ve Francii a v Itálii. Po vzniku Československa bojoval Ingr s Poláky o Těšínsko a také s Maďary
83
o možnostech vzniku ilegální rezistenční organizace. V Brně pak měla z hlediska dalšího vývoje značný význam schůze v kanceláři odbočky Autoklubu koncem března 1939, kterou řídil div. gen. Antonín Hasal.7 Této schůzky se již zúčastnilo několik důstojníků, kteří následně hráli významnou úlohu při utváření moravského zemského velitelství ON. Šlo především o škpt. Čestmíra Jelínka, jehož A. Hasal představil přítomným jakožto jednoho z vedoucích činitelů vznikající odbojové organizace v Brně.8 Českoslovenští důstojníci v této době ještě působili pod Hasalovým vedením na velitelství III. sboru v likvidaci, ale posléze si museli hledat nová uplatnění. Č. Jelínek nastoupil jako úředník na Katastrálním měřickém úřadě v Brně, a přitom aktivně pracoval na organizaci odbojové činnosti. Také mnoho dalších důstojníků začalo postupně pracovat v různých úřednických pozicích.
Vznikající rezistenční organizaci nazývali vojáci nejprve Vojenské ústředí a objevil se také název Národní odboj. Termín Obrana národa začal být používán v červenci 1939 a právě pod ním vstoupila organizace do historie. Důstojníci III. sboru v čele s A. Hasalem a J. S. Ingrem začali vytvářet organizační strukturu a velmi aktivní byl tehdy plukovník Václav Lysák.9 Postupně kolem sebe soustředil skupinu spolupracovníků, kteří
na Slovensku. V armádě poté zůstal a zastával řadu různých funkcí. V letech 1936 až 1939 byl zástupcem velitele III. sboru v Brně. Po okupaci se zapojil do odboje v řadách ON, ale v červnu 1939 odešel do zahraničí a zapojil se do organizování československého zahraničního odboje. V letech 1940 až 1944 zastával funkci ministra národní obrany v československé exilové vládě a poté byl několik měsíců hlavním velitelem československé branné moci. V poválečném Československu však byl J. S. Ingr vystaven různým perzekucím a v březnu 1948 odešel do exilu podruhé. Zapojil se pak do řízení zpravodajské činnosti v rámci Rady svobodného Československa. Viz: G. SVOBODA, Armádní generál Sergěj Jan Ingr.
7 Antonín Hasal (1893 až 1960) vstoupil už v srpnu 1914 do řad České družiny v Rusku a v rámci československých legií se poté zúčastnil mnoha bojů s bolševiky. Po návratu do vlasti působil v československé armádě a od října 1934 velel III. sboru v Brně. Hodnost divizního generála obdržel k 1. lednu 1934. Po okupaci se aktivně zapojil do odboje v řadách ON, ale v březnu 1940 odešel do exilu a ve Francii se stal náčelníkem štábu Československé vojenské správy. V Británii jej poté prezident Edvard Beneš pověřil řízením Vojenské kanceláře prezidenta republiky. V letech 1945 až 1946 zastával funkci ministra dopravy a k 26. říjnu 1945 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Po komunistickém převratu roku 1948 odešel A. Hasal do exilu podruhé a zemřel 22. dubna 1960 ve Washingtonu. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 91-92.
8 Čestmír Jelínek (1902 až 1942) se narodil v Košířích. Po maturitě na české reálce v Plzni nastoupil v říjnu 1922 jako frekventant na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po ukončení studia byl 15. srpna 1924 jmenován poručíkem dělostřelectva a současně přemístěn k dělostřeleckému pluku 152 v Olomouci. Od července 1925 sloužil u dělostřeleckého pluku 6 v Brně v různých funkcích. Od července 1933 zahájil studium na Vysoké škole válečné v Praze a po jeho úspěšném dokončení byl od srpna 1936 přidělen ke štábu 6. divize v Brně, kde pracoval do konce září. Poté nastoupil k 3. oddělení velitelství III. sboru. Zde působil až do okupace, přičemž byl k 31. červenci 1937 přeložen v hodnosti štábního kapitána do skupiny důstojníků generálního štábu. Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka. Viz: VÚA-VHA, f. Kvalifikační spisy vojenských osob – Kvalifikační spis Č. Jelínka. Jelínkův životopis zpracovaný po válce jeho vdovou Marií Jelínkovou a datovaný v Brně 7. listopadu 1945 viz: Muzeum města Brna (MMB), f. Dokumentace odboje, inv. č. 152 705.
9 Václav Lysák (1895 až 1942) pocházel z obce Trnava u Třebíče. Za první světové války bojoval v řadách c. a k. armády na východní frontě a v červnu 1916 zde přeběhl k Rusům. Poté působil v řadách československých legií a zúčastnil se nejen bitvy u Zborova, ale i ústupu Ukrajinou, následných bojů s bolševiky i střežení Transsibiřské magistrály. Po návratu do vlasti pokračoval ve vojenské kariéře, vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a poté sloužil ve štábu zemského
84
posléze zastávali velitelská místa v rámci struktury ON na Moravě. Podle pozdějších vzpomínek některých přeživších příslušníků ON byl V. Lysák v tehdejší době „faktickým ideovým vůdcem hnutí“.10 Právě V. Lysák také pravděpodobně získal pro spolupráci brig. gen. B. Všetičku, jenž se posléze stal moravským zemským velitelem ON. B. Všetička se osobně znal již od počátku třicátých let také se škpt. Č. Jelínkem, který tehdy učil na dělostřeleckém učilišti v Olomouci, jemuž B. Všetička velel.
Osobnost brigádního generála Bohuslava Všetičky
B. Všetička již měl za sebou roku 1939 pozoruhodnou vojenskou kariéru. Pocházel z Náchoda, kde se narodil 25. září 1893. Roku 1904 vstoupil do nižší vojenské reálky v Hranicích a po jejím úspěšném absolvování byl přijat na Vojenskou technickou akademii v Mödlingu. Zde dokončil studium s vyznamenáním a 1. srpna 1914 byl jmenován poručíkem c. a k. armády. Zařazen byl jako mladší důstojník u divizního muničního parku č. 13. Nadřízení jej poté odveleli na východní frontu, kde padl již 11. září téhož roku do zajetí.11 Umístěn byl v zajateckém táboře v Krasnojarsku na Sibiři a posléze se přihlásil do vznikajícího československého vojska na Rusi. V srpnu 1916 se stal B. Všetička střelcem 1. střeleckého pluku v Kyjevě a Bělgorodu a tím začalo jeho úspěšné působení mezi legionáři. O rok později obdržel hodnost poručíka a následně vystřídal několik funkcí, než se stal starším důstojníkem u 5. dělostřelecké baterie. V této pozici se také zúčastnil prvních bojů s bolševiky u Mariinsku dne 25. května 1918.12
Po bojích v oblasti střední Sibiře a dalších úspěšných střetech legionářů s bolševickými jednotkami v prostoru jezera Bajkal byl B. Všetička jmenován 22. srpna 1918 kapitánem a velitelem 2. dělostřeleckého oddílu s přidělením u štábu východní fronty. Hodnost majora získal již 25. září a s tím bylo spojeno přemístění ke štábu jekatěrinburské skupiny (později severouralské fronty), kde zastával nejprve funkci vrchního ubytovatele a později zástupce náčelníka štábu. V těchto funkcích se podílel na všech významných bojích zmíněné skupiny včetně bitvy o Perm v prosinci 1918, jež se stala velkým úspěchem československých jednotek. K 15. lednu 1919 byl B. Všetička jmenován podplukovníkem a náčelníkem štábu československého vojska na Rusi, přičemž se zúčastnil bojových operací v prostoru od Čeljabinska po Vladivostok. Nakonec obdržel k 1. lednu 1920 plukovnickou hodnost a velel v pořadí 18. transportu ruských legionářů z Vladivostoku do vlasti. Tento transport odplul na lodi President Grant 27. dubna 1920 a 14. června dorazil do Terstu. Odtud následoval odjezd vlakem do Československa a 17. června 1920 proběhlo slavnostní uvítání v Praze.13
vojenského velitelství v Brně. Vystřídal pak několik dalších funkcí, až byl 31. prosince 1936 jmenován podnáčelníkem štábu velitelství III. sboru. Tuto funkci vykonával až do zániku československé branné moci. Roku 1946 byl in memoriam povýšen do hodnosti brigádního generála. Viz: VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis V. Lysáka.
10 Moravské zemské muzeum Brno (MZM), historické oddělení (HO), f. S Písemnosti, inv. č. S 9220 – Strojopis bývalého člena ON škpt. Václava Kratochvíla nadepsaný Činnost oblastního velitelství Obrany národa Morava – západ, s. 1.
11 VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis B. Všetičky, část I, přehled činnosti a služební zařazení.
12 Richard ŠVANDA, Tři osudy, dvě války, jedno město. Vlastním nákladem, Náchod 2016, s. 48.
13 Tamtéž, s. 50-58.
85
Mladá republika potřebovala zkušené důstojníky a B. Všetička proto zůstal v armádě i nadále. Nejprve velel 25. lehké dělostřelecké brigádě a poté byl k 15. únoru 1925 jmenován velitelem 4. polní dělostřelecké brigády v Hradci Králové, kde působil s přestávkou až do září 1930. Hodnost brigádního generála získal k 1. květnu 1928. V letech 1930 až 1932 byl velitelem dělostřeleckého učiliště v Olomouci a od 15. prosince 1932 převzal velení dělostřelectva u Zemského vojenského velitelství v Brně. Zde působil až do 15. října 1937, kdy se stal zatímním velitelem nově se tvořící 15. divize v Trenčíně a od 1. ledna 1938 převzal její velení definitivně. V této funkci jej také zastihla zářijová branná pohotovost státu.
Pokud jde o Všetičkovy velitelské schopnosti, nadřízení jej v dochovaných úředních materiálech hodnotili vesměs kladně. Generál A. Hasal například v hodnocení datovaném 22. listopadu 1937 použil slova „velmi schopný, samostatný, svědomitý, velmi pracovitý, snaživý, pilný, přesný, důkladný. Neobyčejně iniciativní s vysoce vyvinutým smyslem pro povinnost a odpovědnost.“14 Dále zde uvedl, že B. Všetička je „[…] značného nadání, velmi dobré paměti. Duševně svěží, velmi pružný, hloubavý, praktický. Soudnost, představivost a nadání usnadňují mu řešení každého problému a situace“.15 Během své vojenské služby byl také gen. B. Všetička dekorován celou řadu vyznamenání. Jmenovat lze například ruský Řád svaté Anny II. stupně udělený roku 1918, v následujícím roce to byl Válečný kříž řádu M. R. Štefánika a také britský Distinguished Service Order. V roce 1920 pak následoval francouzský Válečný kříž s palmou a revoluční medaile, kterou převzal z rukou tehdejšího ministra národní obrany Františka Udržala. V roce 1921 získal B. Všetička Válečný kříž, o dva roky později kříž Rytíře Čestné legie a Československou medaili Vítězství, kterou mu osobně předal prezident T. G. Masaryk.16
Kriticky byly po určitou dobu hodnoceny pouze Všetičkovy rodinné poměry. Z Ruska si totiž přivezl družku Klaudii rozenou Lyseckou, s níž se v červnu 1921 oženil. Manželství však nebylo šťastné a zmínky o tom se objevily i v hodnocení nadřízených. Zemský vojenský velitel v Brně div. gen. Eduard Kadlec například situaci popsal 29. prosince 1936 takto: „Jeho [Všetičkovy, pozn. autora] soukromé poměry in puncto manželství jsou v nepořádku. Nevede se ženou společnou domácnost na podkladě vzájemného ujednání, vyvolaného inkonduitou ženy; tato dává potravu pověstem velmi urážlivým pro generála Všetičku pohybujícím se ve směru, že jeho žena se dává vydržovati třetími osobami, a to s vědomím generála Všetičky. Generál Všetička mnou stran toho služebně interpelován vyjádřil se v tom smyslu, že jeho žena neposkytuje mu zbraně k zahájení rozvodového procesu v té míře, jak by si on sám přál; ve skutečnosti podporuje svou ženu slušně, což právě jeho finanční situaci činí dosti prekérní“.17 Manželství nakonec skončilo roku 1937 rozvodem a B. Všetička se v následujícím roce oženil s Miladou rozenou Malou, kterou poznal v Brně v době, kdy zde velel dělostřelectvu u ZVV.18
14 VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis B. Všetičky, část II, vložka za kvalifikační rok 1937.
15 Tamtéž.
16 Soukromý archiv Vladimíra Černého, fotokopie strojopisu Milady Všetičkové nadepsaného Div. generál Ing. Bohuslav Všetička. Datován v Brně 19. srpna 1995.
17 VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis B. Všetičky, část II, vložka za kvalifikační rok 1938.
18 Milada Všetičková (1916 až 2008), rozená Malá, se narodila v Brně a v tomto městě prožila prakticky celý život. Její otec Cyril Malý (1880 až 1947) pracoval u státních železničních drah
86
Výběr gen. B. Všetičky pro funkci zemského velitele ON nebyl náhodný. Před okupací působil v Brně několik let ve funkci velitele dělostřelectva ZVV, díky čemuž byl dobře obeznámen se zdejší situací a většinu důstojníků stojících u zrodu ON znal osobně. Značný respekt si také vydobyl v období mobilizace jakožto velitel 15. divize. Po okupaci žil opětně v Brně, kde absolvoval zemědělský kurz pro přeškolení důstojníků při Vysoké škole zemědělské a od července 1939 pracoval jako vrchní administrativní rada v Zemské donucovací pracovně.
Budování struktury zemského velitelství
První schůzka generálů B. Všetičky a J. S. Ingra proběhla 6. dubna 1939.19 Oba tehdy kritizovali rozhodnutí československých politiků přijmout podmínky Mnichovské dohody a z tohoto pohledu se stavěli kriticky také k některým vedoucím představitelům armády. Ve svých plánech počítali s tím, že v dohledné době dojde k vypuknutí války, v níž bude Německo nakonec převahou spojenecké koalice poraženo. Proto pokládali za nutné vytvořit organizaci, která by v závěrečné fázi této války převzala v českých zemích moc. Tato organizace by také eventuálně zabránila komunistické revoluci, se kterou tehdy představitelé armádních odbojových kruhů počítali jeho s možnou eventualitou budoucího vývoje. J. S. Ingr proto informoval B. Všetičku o obsahu jednání na předchozích poradách v Praze a v Brně a pověřil jej zpracováním návrhu na výstavbu ilegální vojenské odbojové organizace na Moravě.20
B. Všetička se tohoto úkolu ujal a za pomoci plk. V. Lysáka a škpt. Č. Jelínka vypracoval koncept, který předpokládal postupné vytvoření hierarchizované struktury v podobě zemského velitelství a jemu podléhajících krajských, okresních a místních velitelství. Návrh vycházel z tehdejšího správního rozdělení Moravy, takže krajů mělo být celkem šest. J. S. Ingr s obsahem tohoto návrhu souhlasil a B. Všetička byl vyzván, aby ihned zahájil přípravy k jeho postupné realizaci.21 V. Lysák s Č. Jelínkem začali do přípravné činnosti zapojovat další důstojníky, většinou příslušníky likvidační komise
a v letech 1929 až 1935 byl poslancem Národního shromáždění za národně socialistickou stranu. Z manželství Bohuslava a Milady Všetičkových se narodily dvě děti, jejichž osud byl tragický. Dcera Zlata (nar. 20. dubna 1939) zemřela ve věku 19 let na zhoubnou nemoc, syn Aleš (nar. 17. října 1940) zemřel ve věku pěti měsíců na zánět plic v brněnské Zemské nemocnici. Po smrti obou svých dětí se paní Všetičková celý život věnovala péči o zachování památky svého manžela a jeho spolupracovníků z řad ON. Pozůstalost gen. B. Všetičky (korespondenci, vojenské sako s výložkami v hodnosti brigádního generála, válečná vyznamenání atd.) věnovala na sklonku života do sbírek Muzea města Brna a vždy byla také ochotna pomoci badatelům, kteří se o osud odbojářů z ON zajímali. Jedním z nich byl i autor této studie, který měl možnost v letech 2000 a 2001 několikrát paní M. Všetičkovou navštívit v jejím bytě na Bieblově ulici v Brně. Viz: Internetová encyklopedie dějin Brna, heslo Milada Všetičková (dostupné elektronicky: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=442 [citováno k 20. září 2019]).
19 Tuto informaci obsahuje i obžalovací spis zpracovaný vrchním státním žalobcem při Lidovém soudním dvoře v Berlíně č. 12 J 68/40 g proti Všetičkově skupině, viz: ABS, f. 141 (Německé soudy v říši), sign. 141-237-6, s. 13-14.
20 P. KOPEČNÝ, Obrana národa na Brněnsku, s. 25.
21 Obsah rozhovoru mezi J. S. Ingrem a B. Všetičkou je podrobně rozebrán v obžalobě vrchního státního zástupce při Lidovém soudním dvoře, viz: ABS, f. 141, sign. 141-237-6, s. 27-33.
87
III. sboru v Brně, z nichž měl pro činnost zemského velitelství značný význam zejména kpt. gšt. Jaroslav Gardavský.22
Mezitím došlo v průběhu dubna a května 1939 k vytvoření hlavního centrálního vojenského velitelství ON v Praze v čele s arm. gen. J. Bílým. Zde přitom stáli u zrodu ON důstojníci působící v rámci likvidační skupiny někdejšího ministerstva národní obrany. Zemským velitelem v Čechách byl jmenován bývalý velitel dělostřelectva 3. armády div. gen. Hugo Vojta.23 Postupně tak došlo k vytváření rozsáhlé rezistenční organizace, která měla pokrýt celé území protektorátu. Pražské vedení ON přitom úzce spolupracovalo s vedením moravským a všechny významné kroky byly vzájemně konzultovány na mnoha společných setkáních a poradách.
Na Moravě probíhalo budování základní velitelské struktury ON do července 1939. Důležitou událostí se stal v této souvislosti odchod gen. J. S. Ingra do zahraničí. Generál bydlel v Brně v budově Zemského velitelství a po březnové okupaci jej příležitostně sledovala policie. Přesto se mu dařilo krýt svou odbojovou činnost a aktivně působit při vytváření základní odbojové sítě.24 Na základě pokynu od Edvarda Beneše pak J. S. Ingr 20. června 1939 odešel do zahraničí, což podle dochovaných hlášení vyvolalo u protektorátních policejních složek rozruch. Hlášení datované 20. července 1939 konstatovalo, že „[…] pátrání po nezvěstném generálu Sergěji Ingrovi bylo bezvýsledné. Generál Ingr jest dosud hlášen policejně v Brně, Kounicova č. 73. Tento dům je bývalé vojenské velitelství, dřívější nájemci jsou z něho vystěhováni. Proto se nedalo zjistiti, kdy nebo kam se generál Ingr přestěhoval. Nepodařilo se také zjistiti nějakou osobu, která by mohla dáti informace o jeho nynějším pobytu.“25 Moravský zemský prezident JUDr. Jaroslav Caha pak případ o týden později uzavřel s tím, že „pátrání po shora
22 Jaroslav Gardavský (1906 až 1942) pocházel z Holešova. Po maturitě na reálném gymnáziu v Brně zahájil studium na Vojenské akademii v Hranicích, kde byl v červenci 1928 slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva. Od října téhož roku nastoupil jako frekventant do aplikační dělostřelecké školy v Olomouci, kde studium úspěšně dokončil v červenci 1929. Poté nastoupil službu u dělostřeleckého pluku 6 v Brně a působil zde až do listopadu 1935. Následovalo studium na Vysoké škole válečné v Praze a po jeho ukončení byl J. Gardavský od 19. dubna 1938 přidělen k velitelství III. sboru v Brně, kde vykonával nejprve funkci přednosty materielní skupiny 4. oddělení a po Mnichovu funkci přednosty výcvikové skupiny 3. oddělení štábu. Po březnové okupaci se až do konce září 1939 podílel na likvidačních pracích u bývalého velitelství III. sboru a mezitím se zapojil do odbojových aktivit. Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka. Viz: VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis J. Gardavského.
23 Hugo Vojta (1885 až 1941) se narodil v Táboře. Po maturitě na české reálce v Českých Budějovicích studoval tři semestry na České vysoké škole technické, ale studium předčasně ukončil. Poté pracoval jako úředník Zemského finančního ředitelství v Praze a za první světové války bojoval na italské i ruské frontě, kde v červnu 1916 přeběhl k Rusům. Poté sloužil v československých legiích a zúčastnil se mnoha bojů s bolševiky. V armádě zůstal i po návratu do vlasti a prošel pak mnoha funkcemi, přičemž hodnost divizního generála obdržel k 1. lednu 1934. V letech 1930 až 1939 byl Vojta velitelem dělostřelectva u ZVV v Bratislavě. Po okupaci se zapojil do organizování vojenského odboje. Zatčen gestapem byl v Praze 13. února 1940 a po věznění v pankrácké věznici jej stanný soud odsoudil 28. září 1941 k smrti. Zastřelen byl ještě téhož dne společně s arm. gen. J. Bílým na dvoře ruzyňských kasáren. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 324.
24 G. SVOBODA, Armádní generál Sergěj Jan Ingr, s. 32-36.
25 Moravský zemský archiv Brno (MZA), f. B 26 (Policejní ředitelství Brno), kart. 545 – Hlášení dr. Polácha presidiu Zemského úřadu v Brně č. 18 858/V z 20. července 1939.
88
jmenovaném nemělo ve zdejším obvodě kladného účinku“.26 V této době však již byl J. S. Ingr mimo území protektorátu a do zahraničí se mu podařilo odejít přes Polsko. Jeho nástupcem v ON měl být div. gen. Ondřej Mézl, který se po zániku československé branné moci usadil v Tovačově.27 Zde s ním také B. Všetička a V. Lysák navázali první kontakty. O. Mézl se následně přestěhoval do brněnské čtvrti Bystrc a po emigraci generála J. S. Ingra se stal novým zástupcem Moravy v pražském centrálním velitelství ON.
Organizační struktura ON vznikala postupně během schůzek jak v soukromých bytech jejích předáků, tak i v restauracích, parcích apod. Mezi nejdůležitější taková místa patřila v Brně kavárna Muzeum, dále restaurace U Kozáků v Žabovřeskách, Besední dům v Králově Poli a Lidový dům v Husovicích. Vedle V. Lysáka či Č. Jelínka byl při organizování těchto schůzek aktivní zejména plk. Ladislav Kotík, který se stal další významnou osobností moravského zemského velitelství ON.28 Postupně došlo tímto způsobem k rozmístění všech důležitých funkcí. ON na Moravě tedy řídilo zemské velitelství v čele s brig. gen. B. Všetičkou, jehož náčelníkem štábu byl nejprve plk. V. Lysák a od konce května 1939 plk. L. Kotík. Změna v této funkci proběhla v souvislosti s příliš „dravou“ povahou plk. V. Lysáka, který však po svém odvolání nadále působil v rámci ON jako zástupce velitele oblasti Brno-západ.29 V čele zpravodajského oddělení stanul škpt. Č. Jelínek, organizačního oddělení se ujal
26 Tamtéž – Zpráva JUDr. Cahy datovaná 27. července 1939.
27 Ondřej Mézl (1887 až 1968) pocházel z Klopotovic v okrese Prostějov. Po maturitě na české reálce v Kroměříži studoval na České vysoké škole technické v Brně, ale studium po šesti semestrech ukončil. Po vypuknutí první světové války bojoval na ruské frontě a v dubnu 1915 zde padl do zajetí. V řadách 1. srbské dobrovolnické divize se zúčastnil bojů v Dobrudži a od prosince 1916 sloužil v československých legiích, s nimiž se zúčastnil mnoha bojů s Němci i bolševiky. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a zastával různé funkce. V letech 1925 až 1929 byl O. Mézl československým vojenským atašé v Bělehradu. Hodnost divizního generála obdržel k 7. březnu 1936 a poté se stal velitelem VI. sboru v Košicích. Za branné pohotovosti státu v září 1938 vykonával O. Mézl funkci velitele hraničního pásma XVI. Po okupaci se zapojil do odbojových aktivit, ale vzhledem k hrozícímu zatčení odešel v lednu 1940 z protektorátu do Francie. Poté se stal velitelem československé vojenské mise na Středním východě. Od dubna 1944 pak byl velitelem československé vojenské mise u SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force). Po skončení druhé světové války se však uznání nedočkal a na podzim 1945 byl penzionován. Po únoru 1948 odešel gen. O. Mézl do exilu, nejprve v Británii a posléze v USA. Zemřel 6. září 1968 v Norh Hollywood v Kalifornii. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 195-196.
28 Ladislav Kotík (1896 až 1942) pocházel z Lipníku nad Bečvou. Roku 1912 odešel za svým bratrem Cyrilem do Francie a začal zde studovat obchodní školu. Studium však přerušilo vypuknutí první světové války a L. Kotík vstoupil 28. srpna 1914 jako dobrovolník do Cizinecké legie, v jejíž řadách bojoval na západní frontě, dále během bojů o Dardanely a na frontě soluňské. V dubnu 1918 byl převelen zpět do Francie a v červnu zahájil službu u 21. střeleckého pluku československých legií. Po návratu do vlasti pokračoval ve vojenské kariéře. Po studiích na Vysoké škole válečné v Praze zde začal působit nejprve jako pomocný učitel a od 1. října 1924 jakožto řádný profesor. Hodnost plukovníka generálního štábu obdržel L. Kotík k 1. lednu 1931. Uznání si získal také jako autor odborných vojenských spisů. Od září 1934 velel 30. pěšímu pluku v Michalovcích na východním Slovensku a po vyhlášení slovenské samostatnosti 14. března 1939 se zde krátce podílel na odražení maďarské agrese v rámci konfliktu označovaného termínem „malá vojna“. Koncem března pak přijel L. Kotík do Brna, kde působil jako důstojník k likvidaci velitelství III. sboru. Roku 1946 byl in memoriam povýšen do hodnosti brigádního generála. Viz: VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis L. Kotíka.
29 Vladimír ČERNÝ, Geneze úvodní fáze protinacistického odboje na Brněnsku (březen 1939-září 1941). Rigorózní práce, Historický ústav FF MU, Brno 2003, s. 23.
89
kpt. J. Gardavský. S různými úkoly pak působili v rámci zemského velitelství další důstojníci a zdravotní službu řídil MUDr. Jan Vignati.30
V průběhu května 1939 probíhalo postupné budování velitelství jednotlivých podřízených krajů, kterých zemské velení určilo původně celkem šest (Brno-město, Brno-venkov, Olomouc, Jihlava, Uherské Hradiště a Moravská Ostrava). Takové rozdělení však vykazovalo určitou těžkopádnost například v oblasti dopravy a také kontakty mezi centrem a jednotlivými kraji byly komplikované. Proto byla Morava nakonec rozdělena podle tvaru území v rámci protektorátních hranic na dvě oblasti, a to Moravu-západ a Moravu-východ. Z taktických důvodů později ještě došlo k menší změně názvů na oblast západní s velitelstvím v Brně a oblast východní s centrem v Olomouci. Toto rozčlenění odráželo původní rozmístění velitelství v rámci sborů československé armády.31
Dokud neproběhlo přesné určení velitelských funkcí, byl velitelem oblasti Morava-západ plk. V. Lysák. Poté funkci převzal brig. gen. František Slunečko32 a V. Lysák se
30 MUDr. Jan Vignati (1899 až 1942) pocházel z Přerova. Zde také absolvoval prvních pět tříd gymnázia a poslední tři roky studoval ve Valašském Meziříčí. Na podzim 1917 složil válečnou maturitu, když již od března tohoto roku vykonával vojenskou službu u dělostřelectva na ruské frontě. Bojoval také v Itálii a v roce 1919 se zúčastnil bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku. V letech 1919 až 1924 studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně a po promoci pracoval od prosince 1924 v mikrobiologickém ústavu prof. J. Kabelíka v Olomouci. Dne 1. března 1930 byl MUDr. Vignati jmenován prosektorem Zemské nemocnice v Uherském Hradišti, kde působil až do svého zatčení gestapem 1. března 1940. Byl autorem celkem 35 vědeckých prací z oborů chemoterapie, bakteriologie, sérologie a koloidní chemie uveřejněných v českých, britských, francouzských a německých odborných časopisech. Po zatčení věznili nacisté MUDr. J. Vignatiho v několika věznicích v Brně i Německu a 18. listopadu 1941 byl Lidovým soudním dvorem odsouzen k smrti. Poprava byla vykonána v Berlíně-Plötzensee 26. srpna 1942. Viz: MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 638 – Strojopis L. Bočka nadepsaný MUDr. Jan Vignati v německém vězení. Xerokopie strojopisných přepisů motáků a dopisů MUDr. J. Vignatiho z vězení viz: MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 553.
31 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 9220 – Strojopis bývalého člena ON škpt. Václava Kratochvíla nadepsaný Činnost oblastního velitelství Obrany národa Morava – západ, s. 2-3.
32 František Slunečko (1886 až 1963) se narodil v Mladé Vožici, okres Tábor. Po maturitě na české vyšší reálce v Českých Budějovicích absolvoval šest semestrů na České vysoké škole technické v Praze, ale studia posléze zanechal. Po vypuknutí první světové války bojoval na ruské frontě, kde padl 21. prosince 1914 do zajetí. Od prosince 1916 pak sloužil v československých legiích, přičemž se zúčastnil řady bojových střetnutí s Němci a posléze bolševiky. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a v listopadu 1922 byl jmenován velitelem pěšího pluku 8 v Českém Těšíně. V této funkci sloužil až do druhé poloviny ledna 1929, načež převzal velení 16. pěší brigády v Místku. Hodnost brigádního generála obdržel k 16. červenci 1929. V první polovině třicátých let zastával F. Slunečko funkci zástupce velitele ZVV v Košicích, poté velel 12. pěší brigádě ve Znojmě. Po epizodním působení ve funkci zástupce velitele 6. divize pak od počátku května 1938 stál v čele 2. skupiny v Jihlavě a tuto funkci vykonával i za branné pohotovosti státu. Po Mnichovu nastoupil k velitelství III. sboru v Brně. F. Slunečko byl jediným velitelem první garnitury ON, který nepadl do rukou gestapa ani neodešel do zahraničí. V ilegalitě působil od 2. prosince 1939 do vypuknutí Pražského povstání. Roku 1944 se postavil do čela vojenského velitelství ALEX a mj. spolupracoval s paraskupinou BARIUM. Jako vedoucí představitel Ústředního národního výboru se pokusil sjednotit odbojové proudy pod svým velením, ale tento plán nevyšel. Po osvobození obdržel F. Slunečko 1. srpna 1945 hodnost divizního generála, ale vzhledem ke svému věku byl počátkem června 1946 penzionován. Komunistický režim jej perzekvoval a na přelomu let 1948 a 1949 strávil F. Slunečko několik měsíců bez soudu ve vazbě. Zemřel v Praze 10. prosince 1963. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 262.
90
stal jeho zástupcem. V čele oblastního velitelství ON v Olomouci stanul brig. gen. Václav Ždímal.33 Pod oblastní velitelství spadala velitelství krajská, jež byla organizačně postavena na úroveň divizí. Oblastní velitelství v Brně sestávalo z krajů Brno-město, Brno-venkov a Jihlava; oblastnímu velitelství v Olomouci pak podléhaly kraje Olomouc, Moravská Ostrava a Uherské Hradiště. Vhodní důstojníci pro velitelské funkce v těchto krajích začali být hledáni už v průběhu dubna 1939 a postupně byly velitelské funkce obsazovány. Většinou se tak dělo na základě známosti jednotlivých důstojníků a výběr velitelů prováděl B. Všetička za asistence především V. Lysáka a Č. Jelínka. Pod krajská velitelství pak spadala velitelství okresní a na nejnižším stupni stála velitelství místní.34
Důležitou úlohu při formování ON mělo také její zemské politické oddělení. Počátky jeho vzniku spadají již do období zmíněné schůzky v kanceláři moravské pobočky Autoklubu koncem března 1939. Zde došlo k založení ilegální skupiny, do jejíhož čela se postavil PhMr. Vítězslav Mečíř,35 který byl spoluzakladatelem a prvním předsedou této odbočky. Mečířova organizace navázala koncem května 1939 kontakt s další odbojovou
33 Václav Ždímal (1890 až 1942) pocházel z Heřmanova v okrese Žďár nad Sázavou. Po maturitě na české zemské reálce ve Velkém Meziříčí studoval na České vysoké škole technické v Brně, ale studia posléze přerušil a začal pracovat jako geometr. Za první světové války bojoval na ruské frontě, kde koncem září 1915 přešel do zajetí. Posléze se přihlásil do československých legií, účastnil se bitvy u Zborova a absolvoval sibiřskou anabázi. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a sloužil v různých velitelských funkcích. Mimo jiné působil v letech 1923 až 1925 na Vojenské akademii v Hranicích jako instruktor a velitel dělostřeleckého oddílu. Od listopadu 1926 do konce září 1931 a pak znovu od září 1932 do září 1933 velel dělostřeleckému pluku 7 v Olomouci. Poté rok velel dělostřeleckému pluku 331 v Jincích a od 30. září 1934 10. polní dělostřelecké brigádě v Banské Bystrici. Hodnost brigádního generála obdržel V. Ždímal 1. července 1936. Od poloviny října 1937 až do okupace pak zastával funkci velitele dělostřelectva IV. sboru v Olomouci a za branné pohotovosti státu velel dělostřelectvu Hraničního pásma XIII v Hranicích. Po zapojení do odboje se V. Ždímalovi podařilo vybudovat v Olomouci efektivně fungující velitelství ON, ale 11. prosince 1939 jej zatklo gestapo. Lidovým soudním dvorem v Berlíně byl odsouzen 13. dubna 1942 k smrti. Poprava gilotinou proběhla ve věznici v Berlíně–Plötzensee 2. září téhož roku. Po osvobození obdržel roku 1946 in memoriam hodnost divizního generála. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 338-339.
34 Podrobné schéma zemského velitelství ON na Moravě a podřízených složek zpracoval někdejší velitel úderných oddílů velitelství Morava-západ plk. Otto Francl (1895 až 1950), jemuž se jako jednomu z mála vyšších důstojníků první garnitury ON podařilo okupaci přežít, i když 19. března 1940 padl do rukou gestapa a byl vězněn do konce války. Viz: MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 66 – Strojopis O. Francla nadepsaný Vznik a vývoj domácího odboje Obrana národa na Moravě v roce 1939.
35 Vítězslav Mečíř (1887 až 1942) se narodil v Mladé Boleslavi. Po studiích na Karlově univerzitě vykonával lékařskou praxi v Rožmitálu a Prachaticích. V Brně žil od roku 1911 a pracoval zde jako lékárník a vědecký zástupce firmy Medica. Po zapojení do odbojové činnosti se mj. podílel na přípravě bakteriologických prostředků proti nacistům. Zatčen byl společně s MUDr. J. Vignatim 1. března 1940. Lidový soudní dvůr v Berlíně jej 18. listopadu 1941 odsoudil k smrti a 26. srpna 1942 byl Mečíř popraven ve věznici v Berlíně-Plötzensee. Viz: Internetová encyklopedie dějin Brna, heslo Vítězslav Mečíř (dostupné elektronicky: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=3997 [citováno k 20. září 2019]).
91
skupinou kolem profesora Masarykovy univerzity Jana Uhra36 a obě se staly základem pro vytvoření zemského politického oddělení.37
Struktura ON tedy byla značně rozsáhlá, členitá a propracovaná. Je však nutné vzít v úvahu, že nastíněné organizační schéma bylo v praxi budováno na různých místech rozdílně a v některých částech Moravy byl vytvořen pouze rámec těchto tajných vojenských jednotek, který se pak měl rychle dobudovat až v případě plánovaného všeobecného povstání. Generálové stojící v čele ON totiž předpokládali, že již v období na přelomu let 1939 a 1940 dojde ke vzniku koalice západních mocností se Sovětským svazem a následné brzké porážce Německa. V konečné fázi tohoto vojenského konfliktu mělo na území protektorátu vypuknout rozsáhlé povstání, v němž by právě vojenské jednotky ON sehrály klíčovou úlohu. Ta by jim také náležela v první fázi poválečného vývoje. Nemělo se však jednat o nějakou vojenskou diktaturu, nýbrž o to, aby v tomto přechodném období vojáci v Čechách a na Moravě udrželi „takový vojenský jistý pořádek a kázeň, ale bez diktatury“.38
Základní úkoly organizační výstavby a formování struktury ON byly dokončeny v červenci 1939. Organizace disponovala na celém území protektorátu značným počtem příslušníků, takže se zde objevili zástupci všech společenských vrstev. V ON působili vedle bývalých profesionálních vojáků, legionářů, policistů, členů Sokola či Orla také učitelé, lékaři, úředníci, duchovní, zaměstnanci pošt či železnic a příslušníci různých dělnických profesí. Rychle budovaná a příliš rozsáhlá struktura však zároveň představovala značné nebezpečí, jelikož zapojením velkého okruhu osob do rezistenční činnosti se zvyšovala pravděpodobnost jejího prozrazení. Členění ON bylo přehledné, schematické a hierarchicky uspořádané, což později usnadnilo gestapu postup při její likvidaci.39 Přesto však byl mimořádný rozsah této odbojové organizace pro nacistické vyšetřující orgány šokem a stal se přesvědčivým důkazem odhodlání českého národa bojovat proti okupaci.
36 Prof. PhDr. Jan Uher (1891 až 1942) pocházel z Prostějova. Vystudoval obor filozofie-český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po dosažení doktorátu se v roce 1925 habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně dílem Problém kázně. Zabýval se zejména psychologií a výchovou dítěte v předškolním věku. Od roku 1935 působil jako mimořádný profesor pedagogiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a roku 1937 se stal řádným profesorem na Komenského univerzitě v Bratislavě, odkud se na podzim 1938 vrátil zpět do Brna. Počátkem následujícího roku byla publikována jeho stěžejní vědecká práce pod názvem Středoškolský student. Dále byl předsedou České obce sokolské a zakladatelem Volného pedagogického sdružení. Prof. J. Uher byl zatčen 20. listopadu 1939 a po dlouhém věznění na Špilberku, v Kounicových kolejích, Vratislavi, Diezu an der Lahn a Alt Moabitu jej Lidový soudní dvůr odsoudil 9. června 1942 k trestu smrti. Poprava byla vykonána v Berlíně-Plötzensee 26. října téhož roku. Viz například: Boris UHER – Jana UHLÍŘOVÁ, Jan Uher (1891-1942). Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 1993.
37 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 66 – Strojopis O. Francla Vznik a vývoj domácího odboje Obrana národa na Moravě v roce 1939, s. 42-47.
38 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 17/1 – Strojopis prof. Roberta Konečného Nová republika. Politický program Obrany národa.
39 Detlef BRANDES, Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Prostor, Praha 1999, s. 72.
92
Rezistenční aktivity Obrany národa
Pro další vývoj situace moravské ON měla značný význam porada uspořádaná v pražském bytě arm. gen. J. Bílého v červenci 1939, jíž se z moravských představitelů zúčastnili generálové B. Všetička, O. Mézl a plk. L. Kotík. B. Všetička zde referoval o vývoji odbojové činnosti na Moravě, načež jeho slova kritizoval brig. gen. Bedřich Neumann, který poukazoval na nepoměr ve srovnání se stavem v Čechách.40 Odbojáři se měli především pokoušet získávat co největší počet zbraní, protože právě jejich nedostatek se jevil jako nejpodstatnější problém domácí rezistence. Účastníci porady se pak shodli v názoru na očekávané brzké vypuknutí války, jež, jak již bylo řečeno, neměla mít podle představ velitelů ON příliš dlouhého trvání.41 Z tohoto důvodu se jako primární úkol jevilo co nejrychlejší dobudování struktury celé organizace a moravské zemské velitelství mělo o vývoji situace podávat každých čtrnáct dní do Prahy zprávu.
Rezistenční aktivity zemského velitelství ON a jeho podřízených složek na Moravě se v praxi projevovaly různými způsoby. Jednak šlo o pokusy získávat zbraně a munici pro plánované povstání, jež mělo v českých zemích vypuknout v závěrečné fázi očekávané války. Tyto zbraně se daly získat ze čtyř zdrojů, a to jednak rozebíráním zbrojních zásob z vojenských skladů, dále nákupem, odcizením nebo vlastní výrobou.42 Při pokusech o získání většího počtu zbraní a munice byla pozornost moravských příslušníků ON zaměřena zejména na koncern brněnské Zbrojovky, který patřil k předním zbrojním závodům tehdejší Evropy.43 Do odboje se zapojili zdejší nastřelovači Josef Kulka (bývalý ruský legionář) a Karel Bauer, kteří přišli s plánem uschovávat munici ušetřenou při nastřelování na podnikové střelnici. Do plánu zasvětili ještě další zaměstnance Josefa Gottwalda a Jaroslava Lukáška. V období do srpna 1939 se podařilo tímto způsobem získat zhruba 45 000 kusů munice, které pak zazdili do obložení stěn jedné z kobek na střelnici. Jejich činnost však byla prozrazena a 5. září 1939 příslušníci gestapa J. Kulku a jeho spolupracovníky zatkli. Německý válečný soud odsoudil J. Kulku a K. Bauera 19. prosince 1939 k trestu smrti, J. Lukášek a J. Gottwald obdrželi trest každý
40 Bedřich Neumann (1891 až 1964) pocházel z Třebichovic v okrese Kladno. Za první světové války padl v březnu 1915 do zajetí na ruské frontě. Po pobytu v zajateckých táborech se přihlásil do československých legií a posléze se zúčastnil bojů s Němci během ústupu Ukrajinou i následných bojů s bolševiky. Po návratu do vlasti zůstal v armádě, studoval na vysoké škole válečné v Praze a zastával různé velitelské funkce. V letech 1931 až 1935 byl II. zástupcem náčelníka hlavního štábu, přičemž k 1. červenci 1933 získal hodnost brigádního generála. Od konce září 1935 do dubna 1939 pak B. Neumann působil u 5. divize v Českých Budějovicích, jejíž velení posléze převzal. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem Hraniční oblasti 31. V ON se stal zástupcem arm. gen. J. Bílého a zároveň zástupcem této organizace v Politickém ústředí. V lednu 1940 odešel B. Neumann z protektorátu za hranice a ve Francii se stal náčelníkem štábu Československé vojenské správy. Od 13. června 1940 byl velitelem 1. československé divize ve Francii. Po evakuaci do Británie zde proběhla reorganizace divize na 1. československou smíšenou brigádu a B. Neumann byl jmenován jejím velitelem. V lednu 1943 převzal funkci náčelníka Štábu pro vybudování československé branné moci v Londýně. Po válce působil jako úsporný komisař MNO a po únoru 1948 odešel do exilu. Zemřel 16. července 1964 v Londýně. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 206-207.
41 O všeobecném brzkém předpokladu konce války ze strany vedení ON svědčí i obsah výše citovaných vzpomínek škpt. V. Kratochvíla a prof. R. Konečného.
42 V. ČERNÝ, Geneze úvodní fáze protinacistického odboje na Brněnsku, s. 56.
43 K historii Zbrojovky v období nacistické okupace viz dosud nejpodrobněji: Otakar FRANĚK, Koncern brněnské Zbrojovky v letech 1939/1945. Třetí díl. Dějin koncernu brněnské Zbrojovky. Blok, Brno 1973.
93
ve výši dvou let káznice. Oba odsouzenci k smrti pak byli popraveni v prostorách hradu Špilberk 31. ledna 1940, přičemž se jednalo o vůbec první popravy příslušníků domácího odboje provedené okupačním aparátem přímo v Brně.44 Přes veškeré snahy získat větší počet zbraní však situace nebyla na podzim 1939 příznivá. ON disponovala na celé Moravě jen asi 30 či 40 kulomety, několika tisíci puškami a nepříliš velkým množstvím vhodné munice.
Dále byly prováděny drobné sabotáže, jejichž rozsah neměl být větší z důvodu hrozby předčasného prozrazení existence ON. Poněkud problematický prvek však představovaly pokusy využít v boji proti okupační moci bakteriologické prostředky. U zrodu této myšlenky stál MUDr. J. Vignati, který v květnu 1939 během setkání odbojářů v bytě prof. Františka Nábělka v Brně-Králově Poli za přítomnosti B. Všetičky, Č. Jelínka a V. Mečíře navrhnul použít botulotoxin (tzv. klobásový jed, jeden z nejúčinnějších přírodních jedů) a bakterie břišního tyfu. Tyto prostředky měly být rozšiřovány pomocí rozstřikovačů.45 B. Všetička informoval o návrhu O. Mézla, který se proti němu v zásadě nevyslovil. Prohlásil však, že případné použití těchto prostředků musí být schváleno centrálním velitelstvím v Praze, které také mělo financovat další pokusy v tomto směru. V případě nasazení botulotoxinu se mělo jednat zejména o infikování masových konzerv určených pro německou armádu a tyfové bakterie měly být použity na koně zrekvírované okupační moci k vojenským účelům.
Zkoušky probíhaly jednak ve Vignatiho laboratoři v Uherském Hradišti, dále pak v Brně, Modřicích, Olomouci, Jihlavě a Moravské Ostravě.46 Zasaženy měly být těmito prostředky lokality nikoliv v protektorátu (s výjimkou oblastí s převahou německého obyvatelstva), nýbrž na území vlastního Německa, kde se měly rozprašovat na poštovní schránky a kliky u hostinců, kinosálů apod. Příslušníci ON chápali tuto aktivitu jako jakési preventivní opatření, neboť očekávali, že v nastávajícím konfliktu použije německá armáda chemické zbraně, podobně jako tomu bylo za první světové války. Zemské velitelství ON pověřilo výrobou rozprašovačů Ing. Jiřího Elgra a Ing. Konstantina Raclavského, jehož pracoviště ve firmě Sochor v Blansku se zdálo být vhodným pro přípravu celé akce. Vlastní montáž rozprašovačů proběhla v Elgrově továrně v Brně-Černovicích.47 Zhotoveno bylo asi 50 nebo 60 kusů. K praktickému použití pak došlo při zamoření železničních transportů koní ve Stuttgartu a Freiburgu, přičemž uhynul větší počet zvířat.48 Podle poválečné výpovědi kriminálního asistenta gestapa Williho Brauna,49 který vyšetřoval řadu zatčených příslušníků ON, proběhly asi v červnu 1939 další pokusy
44 Tamtéž, s. 172-173.
45 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 15 – Strojopis Miloše Mečíře nadepsaný Zpráva o činnosti v podzemní odbojové organizaci Obrana národa, s. 3.
46 Tamtéž.
47 P. KOPEČNÝ, Obrana národa na Brněnsku, s. 64.
48 F. VAŠEK – Z. ŠTĚPÁNEK, Zvedli své hlavy mezi prvními, 2. část, s. 120.
49 Willi Braun (1916 až 1947) byl brněnský Němec, který začal v dubnu 1939 pracovat jako tlumočník u brněnského gestapa. V rámci referátu II BM/So povýšil na samostatného vyšetřovatele a neblaze proslul brutalitou, s níž postupoval vůči vyšetřovaným. Dalším Braunovým působištěm se stal zpravodajský referát IV N, v jehož rámci provedl řadu akcí proti parašutistům vyslaným do protektorátu z Velké Británie i Sovětského svazu. Počátkem dubna 1945 pak W. Braun ve Velkém Meziříčí smrtelně postřelil kriminálního inspektora gestapa Alexandra Schobera, který spolupracoval s českým odbojem. Mimořádný lidový soud v Brně odsoudil Brauna 10. ledna 1947 k trestu smrti a téhož dne byl popraven. Viz: MZA, f. C 141 (Mimořádný lidový soud Brno), inv. č. 2870, kart. 246, spisová značka Lsp 1999/46.
94
v německých vesnicích na Jihlavsku a Vyškovsku. Úspěch se však v tomto případě nedostavil, protože „kultury tyfové byly zničeny nedodržováním určité teploty“.50
Důležitou součást činnosti ON dále představovalo zajišťování ilegálních přechodů protektorátních hranic. V Brně řídil organizaci přechodů škpt. J. Gardavský, a hlavním cílem bylo až do vypuknutí druhé světové války Polsko. Lidé, kteří chtěli opustit území protektorátu, se soustřeďovali v Přerově a Valašském Meziříčí. Nejvýznamnější přechodová trasa ve směru Solanec – Bílá – Jablunkov fungovala do konce srpna 1939 a využilo ji k odchodu několik desítek vojáků. V červnu 1939 se na Solanci ubytoval brig. gen. Zdeněk Novák, který pak odtud řídil přechody osobně.51 Když se však v tomto prostoru koncem srpna téhož roku soustředily německé vojenské jednotky k útoku na Polsko, nebylo již možné trasu dále používat.52 Po vypuknutí války tak získala na významu trasa přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie.
Dalším projevem aktivit ON se stala zpravodajská činnost, kterou v Brně řídil škpt. Č. Jelínek za úzké spolupráce s plk. L. Kotíkem a škpt. J. Gardavským. Podařilo se dosáhnout ilegálního rádiového spojení Brna s Prahou, na čemž se aktivně podílel poručík telegrafní služby Karel Štolc.53 Rádiové spojení dále fungovalo mezi některými složkami
50 MZA, f. C 141, inv. č. 2870, kart. 246, spisová značka Lsp 1999/46 – Protokol sepsaný s Willi Braunem na Oblastní úřadovně StB v Brně a datovaný 14. června 1946, s. 4-5.
51 Zdeněk Novák (1891 až 1988) pocházel z Paskova v okrese Místek. Za první světové války bojoval na srbské a ruské frontě, kde padl v červnu 1916 do zajetí. Přihlásil se pak do československých legií a jako dělostřelecký důstojník se zúčastnil ústupových bojů s německou armádou na Ukrajině a poté mnoha střetnutí s bolševiky. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a od listopadu 1920 do konce února 1929 velel 11. polní dělostřelecké brigádě v Košicích. Hodnost brigádního generála obdržel k 1. květnu 1928. Od února 1929 do října 1935 velel 8. polní dělostřelecké brigádě v Opavě a posléze v Hranicích na Moravě. Následně převzal velení dělostřelectva IV. sboru v Olomouci a koncem prosince 1937 byl ustanoven velitelem dělostřelectva u ZVV Brno. Za branné pohotovosti státu velel na podzim 1938 dělostřelectvu 2. armády v Olomouci. Po německé okupaci odešel do výslužby a zapojil se do odbojových aktivit. Série zatýkacích akcí gestapa na přelomu let 1939 a 1940 se Z. Novákovi vyhnula, takže na podzim 1941 se stal velitelem ON v Čechách a po zatčení gen. Bedřicha Homoly 31. prosince 1941 převzal jeho funkci vrchního velitele. Gestapo se dostalo na Novákovu stopu pomocí konfidentů a 22. června 1944 byl v Praze zatčen. Nacisté jej věznili na Pankráci, odkud byl převážen k výslechům do sídla pražské řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se Z. Nováka podařilo vysvobodit a ihned se zapojil do činnosti vojenského velitelství ALEX. Počátkem srpna 1945 obdržel hodnost divizního a 1. dubna 1946 armádního generála. V lednu 1951 byl Novák zatčen a ve vazbě čekal na soud až do 8. dubna 1954, kdy byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 18 letům odnětí svobody za vojenskou zradu a velezradu. Na základě prezidentské milosti byl předčasně propuštěn v září 1956 a roku 1963 se dočkal úplné rehabilitace včetně navrácení hodnosti armádního generála. Zemřel ve věku 97 let v Zadní Třebáni, okres Praha-západ. Viz: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, s. 209-210.
52 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 4186 – Strojopis Zdeňka Nováka nazvaný Obrana národa – část první, s. 2.
53 Karel Štolc (1916 až 1942) pocházel z Kralup nad Vltavou. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a po vyřazení byl v hodnosti poručíka přidělen k telegrafnímu praporu č. 4 v Prešově, kde sloužil až do nacistické okupace českých zemí v březnu 1939. Po zapojení do odboje v řadách ON sestrojil několik přenosných vysílacích i přijímacích stanic, s nimiž se po prvním neúspěchu podařilo v říjnu 1939 navázat spojení s pražským odbojem. Po zatčení 3. listopadu 1939 byl K. Štolc vězněn na několika místech v Brně a v Německu. Lidový soudní dvůr jej 31. března 1942 odsoudil společně s mjr. Petrem Kamanem k smrti. Poprava byla vykonána 7. srpna 1942 ve věznici v Berlíně-Plötzensee. In memoriam byl roku 1946 povýšen do hodnosti štábního kapitána. Viz: ABS, f. 141, sign. 141-268-13 – Obžaloba vrchního státního zástupce při Lidovém soudním dvoře
95
ON na Moravě, přičemž jej řídil mjr. Petr Kaman.54 Zpravodajské oddělení zemského velitelství ON si vytvořilo poměrně širokou síť spolupracovníků, kteří například sledovali přesuny jednotek německé branné moci na výpadových silnicích z Brna a po celé jižní Moravě. Pozornost byla věnována i situaci na brněnském letišti. Zaměstnanci vlakových souprav pak dodávali zprávy o železničních transportech německých jednotek. Důležité rovněž bylo sledování a registrace všech případů zatčení odbojových pracovníků a pokusy o zjištění jejich příčin. Nechyběly ani analytické komentáře k situaci v továrnách a zprávy týkající se úrovně zásobování a celkových poměrů v jednotlivých městech. Je samozřejmé, že tato zpravodajská činnost představovala z pohledu okupační moci krajně nebezpečnou záležitost a její brněnští organizátoři včetně K. Štolce a P. Kamana byli posléze odsouzeni k smrti a popraveni.
Mezi jednotlivé oblasti činnosti moravského zemského velitelství ON patřily také propagační akce v podobě výroby různých letáků a ilegálních tiskovin. Toto mělo představovat jakýsi protipól k nacistické propagandě působící na české obyvatelstvo protektorátu. Letáky rozšiřovala v Brně všechna vyšší velitelství, tedy jak zemské, tak i velitelství kraje Brno-město a velitelství oblastní. Jejich největší výskyt byl zaznamenán v období okolo výročí vzniku Československé republiky 28. října 1939.55
Konečně poslední významnou oblast činnosti ON představovala spolupráce s dalšími rezistenčními organizacemi českého obyvatelstva protektorátu. Někdy docházelo k úzké kooperaci a vzájemnému prolínání, takže postavení některých skupin je z tohoto důvodu nejasné. Úzké propojení existovalo především se skupinou označovanou jako „civilní složka ON“.56 Jednalo se o skupinu představitelů inteligence včetně několika profesorů Masarykovy univerzity, kteří aktivně spolupracovali s důstojníky z ON pravděpodobně již od června 1939. Spolupráce zemského velitelství dále probíhala s levicově orientovanou mládežnickou organizací Národní hnutí pracující mládeže (NHPM), které vyvíjela na Brněnsku aktivní činnost.57 Kontakty byly postupně navazovány i s dalšími občanskými rezistenčními organizacemi, ale také s komunistickým odbojem.
na Petra Kamana a Karla Štolce datovaná 23. prosince 1941. Dále: Internetová encyklopedie dějin Brna, heslo Karel Štolc (dostupné elektronicky: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=3236 [citováno k 20. září 2019]).
54 Petr Kaman (1895 až 1942) pocházel z Brna. Za první světové války bojoval na italské frontě, kde padl v závěru války 25. října 1918 do zajetí a vzápětí se přihlásil do československých legií. Po návratu do vlasti se roku 1919 zúčastnil bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku. Od října 1920 sloužil P. Kaman u 2. telegrafního praporu v Brně, kde v prosinci 1926 převzal funkci velitele 8. telegrafní roty. V roce 1933 se stal řádným profesorem na Vojenském telegrafním učilišti v Turnově. Hodnost majora obdržel k 1. červenci 1937. Po okupaci pracoval u stavebního telegrafního úřadu v Brně, kde navázal spolupráci s dalšími důstojníky. Gestapo jej zatklo 3. prosince 1939 a po dlouhém věznění byl společně s K. Štolcem odsouzen 31. března 1942 k smrti a popraven v Berlíně-Plötzensee 7. srpna téhož roku. In memoriam byl roku 1946 povýšen do hodnosti podplukovníka. Vyšetřovací materiály německého Lidového soudního dvora k P. Kamanovi viz: ABS, f. 141, sign. 141-268-16.
55 Četnická hlášení o nálezech jednotlivých letáků v období října a listopadu 1939 na Moravě viz: MZA, f. B 72 (Zemské četnické velitelství Brno), kart. 60.
56 Historik Jan Boris Uhlíř označuje tuto skupinu za samostatnou organizaci a nazývá ji Zemský národní výbor. Viz: Jan Boris UHLÍŘ, Zemský národní výbor. Jeho místo v rámci první rezistenční garnitury. DaS, 2000, č. 1, s. 26-30. K její historii viz: Milada ŠIMSOVÁ, Odbojáři z Obrany národa souzení jako „Helfert Intelligenz – Gruppe“. Časopis Matice moravské 1998, s. 107-127.
57 Viz: V. ČERNÝ, Levicové mládežnické organizace na Moravě v protinacistickém odboji. In: Jiří KOCIAN – Jaroslav PAŽOUT – Jakub RÁKOSNÍK (edd.), Bolševismus, komunismus a radikální
96
Zatýkací akce gestapa a rozbití struktury Obrany národa
Aktivity ON se jejím členům dařilo několik měsíců vcelku úspěšně tajit. Zlom však nastal na podzim 1939, když bylo v období výročí vzniku Československé republiky 28. října nalezeno v brněnských ulicích větší množství letáků. Na zdejší úřadovně gestapa se poté přihlásila osmnáctiletá Anna Žáčková s informací, že je rozšiřuje František Šmíd z obce Chrlice. Vyšetřením případu byl pověřen kriminální komisař Otto Koslowski, který F. Šmída v Chrlicích zatknul. Během provedené domovní prohlídky byly letáky skutečně nalezeny.58 Šmíd byl členem NHPM a působil jako spojka na další odbojové organizace, takže disponoval značnými znalostmi rezistenčních aktivit na Moravě. Během tzv. „zostřených výslechů“ vyzradil vyšetřovatelům gestapa mnoho informací, které nacističtí vyšetřovatelé využili při dalších zásazích. Gestapo mimoto již mělo určité další poznatky shromážděné při výsleších osob zadržených při pokusech o ilegální přechod protektorátních hranic. Ve stejný den jako F. Šmíd byl navíc zatčen jeden z předních brněnských odbojářů prof. PhDr. Vladimír Helfert, u něhož není zřejmé, jakým způsobem odhalilo gestapo jeho odbojovou činnost.59 Již zmíněný kriminální asistent brněnského gestapa Willi Braun po válce do protokolu k rozbití ON uvedl, že „tato organisace byla zjištěna na základě jednoho letáku z komunistické tendence“.60
Šmídovo zatčení a následné obsáhlé výpovědi se nicméně bezesporu staly podstatnou příčinou rozbití struktury ON na Moravě. V literatuře se lze setkat s názorem, že značnou vinu na této situaci mělo samo velení organizace, které podcenilo nacistické bezpečnostní orgány. Takovouto kritiku obsahovaly zejména publikace vydané před rokem 1989 s tím, že činnost ON byla špatně utajována a zásady ilegality hrubě porušovány.61 Vedena však byla spíše ve snaze ON očernit, protože její vedoucí představitelé patřili mezi velitelské
socialismus v Československu, sv. VIII. Ústav pro soudobé dějiny (ÚSD) AV ČR, Praha 2011, s. 52-80.
58 V. ČERNÝ, Brněnské Gestapo 1939-1945 a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky. Archiv města Brna – Moravské zemské muzeum, Brno 2018, s. 97-98.
59 Prof. PhDr. Vladimír Helfert (1886 až 1945) se narodil v Plánici u Klatov. Po maturitě na smíchovském gymnáziu zahájil studia hudební estetiky, zeměpisu a dějepisu na Karlově univerzitě. Po promoci působil jako profesor dějepisu a zeměpisu na České obchodní akademii v Praze. Roku 1919 přešel na I. české státní reálné gymnázium, kde učil do roku 1921. V tomto roce se habilitoval jako soukromý docent v oboru hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zde se v roce 1926 stal mimořádným a o pět let později řádným profesorem, v letech 1935 až 1936 zastával funkci děkana této fakulty a v následujícím období 1936 a 1937 byl proděkanem. Je považován za zakladatele brněnské muzikologické školy a od svého příchodu do tohoto města také pracoval i v Moravském zemském muzeu, kde stál u zrodu hudebního archivu. Po svém zatčení 14. listopadu 1939 a postupném věznění na Špilberku, v Kounicových kolejích a Vratislavi byl od července 1940 do června 1942 vězněn v káznici ve Wohlau, odkud byl pro velmi špatný zdravotní stav propuštěn a umístěn v pražské vinohradské nemocnici. Po ukrývání na různých místech jej gestapo znovu zatklo 23. června 1944 v Miřeticích u Vlašimi. Následovalo věznění na Pankráci a koncem dubna 1945 transport do Terezína, kde se prof. V. Helfert dočkal osvobození. Jeho zdravotní stav však již byl kritický a zemřel 18. května 1945 v Praze. Výslechové protokoly sepsané s prof. V. Helfertem po zatčení viz: ABS, f. 141, sign. 141-350-11. K osobnosti a dílu V. Helferta dosud nejpodrobněji: Rudolf PEČMAN, Vladimír Helfert. Nadace Universitas Masarykiana, Brno 2003.
60 MZA, f. C 141, inv. č. 2870, kart. 246, spisová značka Lsp 1999/46 – Protokol sepsaný s Willi Braunem na Oblastní úřadovně StB v Brně a datovaný 14. června 1946, s. 1.
61 František ZŘÍDKAVESELÝ – Jiří ADÁMEK – Milan KROUTIL, Brněnští občané v boji proti fašismu. Blok, Brno 1981, s. 32.
97
kádry prvorepublikové „buržoazní“ armády a nijak se netajili svým negativním postojem ke komunistické ideologii. Je skutečností, že určitá kritika týkající se špatně vedené ilegální činnosti (ručně psané seznamy členů ON, poznámky o podrobnostech odbojových akcí nalezené gestapem v průběhu domovních prohlídek) občas zazněly i z řad nemnoha příslušníků první garnitury brněnského odboje, kteří válku přežili.62 Tato skutečnost však souvisí s faktem, že vedení ON nepočítalo s okupací českých zemí v delším časovém horizontu. Jak již bylo uvedeno, generálové a důstojníci předpokládali, že k povstání českého obyvatelstva a souběžné válce spojenců proti Německu dojde v blízké budoucnosti a válka nebude mít dlouhého trvání. Z tohoto důvodu také v některých případech došlo k porušení zásad ilegální práce. Představitelé domácího odboje totiž nepočítali s tím, že by nacistický bezpečnostní aparát mohl mít prostor k velkým represivním akcím spojeným s podrobnými domovními prohlídkami. Tento předpoklad se sice ukázal být tragickým omylem, to však roku 1939 nemohl nikdo z vedoucích představitelů českého domácího odboje tušit.
První rozsáhlá zatýkací akce proběhla v Brně 20. listopadu 1939. Tehdy padl mimo jiné do rukou gestapa i škpt. Č. Jelínek.63 Jak vyplývá ze vzpomínek Milady Všetičkové, gestapo již v této době sledovalo také jejího manžela, který z důvodu větší bezpečnosti často měnil místa svého pobytu, přespával u přátel v Brně a v Praze u své matky a sestry.64 Po Jelínkově zatčení se B. Všetička sešel s L. Kotíkem a J. Gardavským k prodiskutování nově vzniklé situace. Generál navrhoval pozastavit činnost zemského velitelství, jehož členové měli přejít do ilegality. L. Kotík však návrh zamítnul. Na další schůzce za přítomnosti gen. O. Mézla bylo o problému dále diskutováno. O. Mézl s L. Kotíkem měli v úmyslu pokračovat v odbojové činnosti, ale z důvodu větší bezpečnosti se rozhodli napříště nepřespávat ve svých bytech. J. Gardavský naopak hodlal ve svém bydlišti setrvat, ale s přerušením odbojové činnosti. Ke Kotíkově zatčení v jeho bytě na Sirotkově ulici č. 50 však došlo během další razie gestapa 23. listopadu a J. Gardavský byl zatčen o sedm dní později. V průběhu poslední dekády listopadu a v prosinci 1939 došlo k zatčení řady dalších důstojníků a zatýkání probíhalo také v Olomouci, Moravské Ostravě a Uherském Hradišti.65 Vlastní zatýkací akce provádělo v Brně komando, jehož aktivním členem byl kriminální zaměstnanec Richard Schetke.66 Poválečná vyšetřovací zpráva k tomu uvádí: „Za své exekutivní služby u gestapa v Brně zatkl a vyšetřoval mnoho desítek českých lidí. Při odhalení ilegální organisace Obrana národa byl Richard Schetke zařazen do takzvaného ‚Festnahme-Kommando‘. Zatýkal hlavně funkcionáře zemského hnutí ON na Moravě, kteří byli většinou důstojníci bývalé čs. armády, z nichž
62 Viz zejména citované vzpomínky škpt. V. Kratochvíla.
63 Data zatčení jednotlivých odbojářů bývala vždy uvedena na titulní straně obžalovacích spisů. V tomto případě viz poznámku 19.
64 MMB, f. Dokumentace odboje, inv. č. 156 414 – Strojopis Milady Všetičkové nadepsaný In memoriam divizního generála Bohuslava Všetičky.
65 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 66 – Strojopis O. Francla Vznik a vývoj domácího odboje Obrana národa na Moravě v roce 1939, s. 57.
66 Richard Schetke (1906 až 1947) pocházel z Hodonína. Aktivně se podílel na obsazování některých významných budov v Brně místními nacisty v noci ze 14. na 15. března 1939. Ještě v tomto měsíci také vstoupil do služeb gestapa a po celou dobu okupace působil jako kriminální zaměstnanec na brněnské řídící úřadovně postupně u referátů II BM, II BM/So a N. Podílel se na zatčení značného množství osob zapojených do odbojových akcí včetně velitele desantu ZINC npor. Oldřicha Pechala v červnu 1942. Mimořádný lidový soud v Brně jej 13. ledna 1947 odsoudil k trestu smrti a téhož dne byl R. Schetke popraven. Viz: MZA, f. C 141, inv. č. 2895, kart. 250, spisová značka Lsp 2031/46.
98
většina byla odsouzena okupanty k trestu smrti a popravena […]. Podle odhadu gestapáka Eiselta zatkl Schetke během své činnosti u referátu II BM/So asi přes 500 osob.“67
Mezi důstojníky hledané gestapem patřil také plk. V. Lysák, jemuž se zpočátku dařilo unikat. Mnohokrát měnil své úkryty v Brně, ale možnost odejít do zahraničí a připojit se ke vznikajícím československým jednotkám odmítal s odůvodněním, že má rozkazy setrvat až do krajnosti. Zatčen byl komandem pod vedením R. Schetkeho 23. prosince 1939 krátce poté, co opustil úkryt v domě rodiny Dědákových v Brně-Maloměřicích a z vinárny na Kolišti telefonoval své ženě.68 R. Schetke po válce popsal nastalou situaci do protokolu těmito slovy: „Já jsem zatýkal majora Ptašinského69 a plukovníka Lysáka a po předvedení do úřadovny gestapa jsem je pak předal do vazby v Sušilových kolejích. Zatčení byli předáni do Sušilových kolejí proto, poněvadž během šetření se ukázalo, že organisace ON je rozsáhlá a že bude muset dojít k dalšímu zatčení. Z toho důvodu byli další spoluúčastníci organisace ON dodáni do vazby v Sušilových kolejích a později také do Kounicových kolejí […]. Plukovníka Lysáka a majora Ptašinského vyslýchal protokolárně šéf oddělení komisař Taudt a já jsem mu dělal tlumočníka. Plukovník Lysák se nám přiznal, že je příslušníkem organisace ON a že je šéfem generálního štábu pro oblast západ.“70
Z okruhu vedoucích představitelů moravského zemského velitelství ON se tak nejdéle dařilo unikat B. Všetičkovi, který se v kritických dnech konce listopadu 1939 zdržoval v Praze u své matky. V době vánočních svátků přicestovala do Prahy jeho žena Milada, jež pak byla vyslána zpět do Brna se žádostí, aby zjistila informace o osudech plk. V. Lysáka a gen. O. Mézla. Po zjištění, že V. Lysák byla zatčen a O. Mézlovi se podařilo uprchnout z protektorátu, se následně vrátila do Prahy a bezvýsledně svého manžela přemlouvala k odchodu za hranice.71 Během pobytu v Praze se B. Všetička sešel s gen. J. Bílým, který se po seznámení s krizovou situací ON v Brně rozhodl pozastavit činnost moravského zemského velitelství. B. Všetičkovi nabídl možnost odchodu
67 MZA, f. C 141, inv. č. 2895, kart. 250, spisová značka Lsp 2031/46 – Závěrečná zpráva Oblastní úřadovny StB v Brně k vyšetřování činnosti Richarda Schetkeho datovaná 11. listopadu 1946, s. 2.
68 Jiří MIKULKA, Portréty statečných. Osudy význačných moravských představitelů národního odboje z let 1939-1945, na něž se mělo zapomenout. Masarykova univerzita, Brno 1995, s. 18.
69 František Ptašinský (1897 až 1942) pocházel z Hranic na Moravě. Za první světové války bojoval na ruské frontě, kde padl 6. července 1916 do zajetí. Posléze se přihlásil do československých legií a byl poslán do Francie, kde jej přidělili k 21. střeleckému pluku. Po návratu do vlasti se podílel na bojích s maďarskými bolševiky na Slovensku a v československé armádě pak působil v různých funkcích. F. Ptašinský byl znám především jako divadelní a literární kritik, spisovatel a překladatel ruské literatury. Ve funkci osvětového důstojníka dělostřeleckého pluku 304 v Brně napsal mnoho příspěvků do Divadelního listu Národního divadla v Brně a také do revue pro umění a kulturu Středisko. Byl rovněž autorem několika básnických sbírek, sbírky povídek Lidé z cirku a roku 1932 vyšla Ptašinského kniha Zlomky Anabase, ve které popsal zážitky legionářů z Ruska. Po zapojení do odbojové činnosti v řadách ON byl v Brně zatčen 20. listopadu 1939. Lidový soudní dvůr jej 24. července 1942 odsoudil k smrti a 16. listopadu téhož roku byl ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven. O nezlomném charakteru F. Ptašinského svědčí skutečnost, že dobu mezi vynesením rozsudku a popravou věnoval studiu španělštiny z učebnice, kterou se mu ve věznici podařilo sehnat. Z této učebnice studoval ještě několik hodin před popravou a dochovala se ve sbírkách Muzea města Brna pod inv. č. 152 794. K F. Ptašinskému viz dále: VÚA-VHA, f. Kvalifikační listiny vojenských osob, kvalifikační spis F. Ptašinského.
70 MZA, f. C 141, inv. č. 2895, kart. 250, spisová značka Lsp 2031/46 – Protokol sepsaný s Richardem Schetkem na Oblastní úřadovně StB v Brně a datovaný 7. září 1946, s. 7.
71 Podle rozhovoru M. Všetičkové s autorem této studie v Brně 15. května 2000.
99
do Francie s tím, že by zde mohl zastávat funkci velitele dělostřelectva československých jednotek. B. Všetička však nabídku odmítl. Do ilegality poté odešel i J. Bílý, zatímco B. Všetička se koncem ledna 1940 vrátil do Brna, kde většinou pobýval mimo domov. Gestapo však o jeho pobytu získalo informace a nakonec byl 29. února 1940 zatčen v brněnské kavárně Slavia, kde měl schůzku se svou ženou. Zatčení opět provedl R. Schetke, který o tom po válce do protokolu uvedl pouze jedinou větu: „Asi začátkem února 1940 zatkl jsem také generála Všetičku, a sice v kavárně Slavia v Brně.“72 Touto akcí došlo v podstatě k završení rozbití struktury moravské ON, protože generál byl posledním z představitelů zemského velitelství, který až dosud gestapu unikal.
Vyšetřování zatčených příslušníků Obrany národa
Rozsah činnosti ON v Brně a okolí byl pro nacistický bezpečnostní aparát šokem. Brněnská řídící úřadovna gestapa proto vytvořila speciální referát pod vedením kriminálního komisaře Ewalda Taudta.73 Referát byl posléze označen jako II BM/So (zkratka od Sonderreferat) a jeho úkolem bylo vyšetřovat pouze činnost příslušníků ON. Umístěn byl v nacisty konfiskované budově Sušilových studentských kolejí na Klácelově ulici č. 2, kde gestapo také zřídilo improvizovanou věznici pro některé ze zatčených.74 Skončili zde B. Všetička, L. Kotík, V. Lysák, Č. Jelínek, J. Gardavský a další. V Sušilových kolejích také probíhaly první výslechy. Zprvu se pozornost zaměřila především na plk. V. Lysáka a škpt. Č. Jelínka, jehož vyslýchal kriminální asistent Braun. V poválečné vyšetřovací zprávě týkající se Braunovy činnosti za okupace je k tomu uvedeno: „Braun při této akci vyslýchal zatčeného škpt. Čestmíra Jelínka, který byl v Obraně národa zpravodajským důstojníkem. Je všeobecně známo, že škpt. Jelínek při prvních výsleších jakoukoliv činnost v organisaci ON popřel a nechtěl se k ničemu doznat. Byl proto při výsleších Braunem surovým způsobem týrán, a když již byly jeho síly u konce, pohrozil mu Braun, že použije proti němu ještě jiných mučících prostředků, které má on k dispozici a že škpt. Jelínka tím přinutí k doznání a vyzrazení svých spolupracovníků. Škpt. Jelínek nemohl již delší trýznění vydržet a učinil proto Braunovi úplné doznání, aby předešel dalšímu trýznění.“75 Dochované výslechové protokoly
72 MZA, f. C 141, inv. č. 2895, kart. 250, spisová značka Lsp 2031/46 – Protokol sepsaný s Richardem Schetkem na Oblastní úřadovně StB v Brně a datovaný 7. září 1946, s. 9.
73 Ewald Taudt (nar. 1909) pocházel z Berlína. V roce 1938 byl přidělen k úřadovně gestapa v Karlových Varech a po vybudování řídící úřadovny v Brně převzal roku 1939 referát II BM. Vzhledem k rozsáhlé činnosti Obrany národa na Brněnsku byl posléze vyčleněn speciální referát II BM/So s E. Taudtem v čele určený k vyšetřování činnosti této rezistenční organizace. Roku 1940 získal E. Taudt hodnost kriminálního rady a za obou stanných práv v letech 1941 a 1942 působil ve funkci přísedícího brněnského stanného soudu. Později vedl zpravodajský referát IV N. Na jaře 1945 po ústupu nacistických bezpečnostních složek z Jihlavy zmizel a jeho osud zůstal neznámý. Viz: MZA, f. C 130 (Veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu Brno), kart. 17, složka 17, fol. 153 – Zpráva vedoucího veřejného žalobce JUDr. Emila Čermáka o nezjištěných válečných zločincích určená Odboru pro politické zpravodajství Ministerstva vnitra v Praze. Nese datum 31. července 1946 a E. Taudt je zde uveden pod číslem 304. Životopisná data dále viz například: Vladimír FILIP – Vlastimil SCHILDBERGER – Jan BŘEČKA – Marie KUDĚLKOVÁ, Brno 1939-1945. Roky nesvobody. Díl II. Nakladatelství „Josef Filip 1938“, Brno 2012, s. 193.
74 V. ČERNÝ, Brněnské Gestapo 1939-1945, s. 99-101.
75 ABS, f. 52 (Výpovědi zaměstnanců gestapa a SD), sign. 52-1-36 – Závěrečná vyšetřovací zpráva Oblastní úřadovny StB v Brně týkající se činnosti bývalého kriminálního asistenta gestapa Williho
100
plk. V. Lysáka jsou poměrně obsáhlé a z obsahu je zřejmé, že se pokoušel ve svých výpovědích taktizovat. Přesto však uvedl řadu údajů a jmenoval i gen. B. Všetičku, který byl v té době ještě na svobodě.76
Někteří další příslušníci ON se po zatčení ocitli na hradě Špilberku a po zřízení věznice v budově Kounicových studentských kolejí v lednu 1940 i zde. Již podmínky v brněnských věznicích byly kruté a vězni zde strádali po všech stránkách. Během výslechů bylo používáno fyzické násilí, i když u představitelů zemského velitelství ON nelze pro nedostatek hodnověrných svědectví říct, do jaké míry. Existuje však podezření, že V. Lysák utrpěl během výslechů v Sušilových kolejích v květnu a červnu 1940 zlomeninu žebra, což následně zapříčinilo zranění jater.77 Pokud jde o samotné výsledky vyšetřování gestapa, někteří z přeživších důstojníků ON po válce prohlašovali, že jejich kolegové údajně prozradili více, než bylo nutné. Tento názor se objevil již v jednom z dopisů vězněného MUDr. J. Vignatiho, jenž byl 25. ledna 1941 převezen ze Sušilových kolejí do nedalekých Kounicových kolejí, odtud 7. března téhož roku odtransportován do věznice v dolnoslezském Wohlau (dnes Wołów v Polsku) a v červenci téhož roku do Diez an der Lahn nedaleko Koblence.78 Posledním místem Vignatiho utrpení se po odsouzení k smrti stala věznice v Berlíně-Plötzensee, odkud v jednom z motáků určených své manželce napsal: „Tak ještě k tomu soudu. Prozradil mne generál Všetička, vlastně lépe řečeno udal, aniž by byl k tomu okolnostmi donucen. Ostatní dopověděl kapitán Jelínek, to bys koukala, jak se tito hrdinové změnili. Jen starý lékárník [míněn Vítězslav Mečíř, pozn. autora] se mnou zachránili jsme, co se dalo.“79
Na B. Všetičku byl zřejmě ze strany vyšetřovatelů vyvíjen značný psychologický nátlak a vyšetřovatelé gestapa prováděli také osobní konfrontace zatčených. Braun po válce do protokolu popsal konfrontaci mezi B. Všetičkou a velitelem ON v uherskohradišťském kraji pplk. Vladimírem Štěrbou: „Byl jsem přítomen konfrontaci podplukovníka Štěrby s popraveným generálem Všetičkou. Tato konfrontace odehrála se v Sušilových kolejích, asi v březnu 1940. Do místnosti, ve které byl podplukovník Štěrba, byl přiveden generál Všetička. Bylo to v kanceláři Jahnově80 a přítomni byli, pokud si
Brauna datovaná 30. října 1946, s. 3. V průběhu svého vyšetřování se škpt. Č. Jelínek neúspěšně pokusil o sebevraždu.
76 ABS, f. 141, sign. 141-225-2 – Výslechové protokoly plk. V. Lysáka zapsané 27. a 28. prosince 1939 na řídící úřadovně gestapa v Brně, 13 stran. Výslech prováděl kriminální asistent Wilhelm Trepp.
77 J. MIKULKA, Portréty statečných, s. 20.
78 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 638 – Práce L. Bočka MUDr. Jan Vignati v německém vězení.
79 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 553 – Xerokopie strojopisných přepisů Vignatiho motáků a dopisů z vězení z pozůstalosti MUDr. V. Zapletala.
80 Friedrich Jahn (nar. 1898) byl rodákem z Brna. Na řídící úřadovně gestapa v Brně působil od roku 1939 a během činnosti v rámci zpravodajského referátu N proslul svými krutými metodami uplatňovanými při výsleších zatčených. Vzhledem k hrubé povaze nebyl oblíben ani u ostatních gestapáků, kteří dali F. Jahnovi přezdívku „Ivan Hrozný“. Mimo Brno působil také na služebnách gestapa v Moravské Ostravě a Uherském Hradišti. Roku 1944 byl povolán do služby v německé branné moci a koncem války zřejmě padl do amerického zajetí. Jeho další osudy nejsou známy; údajně se měl roku 1947 pohybovat někde v americkém okupačním pásmu Německa. Viz: MZA, f. C 130, složka 17, kart. 7, fol. 118-127 – Seznam válečných zločinců zjištěných v brněnském obvodu zpracovaný vedoucím veřejným žalobcem u Mimořádného lidového soudu Brno JUDr. Emilem Čermákem. Byl určen Odboru pro politické zpravodajství Ministerstva vnitra v Praze a nesl datum 23. dubna 1947. F. Jahn zde má pořadové číslo 666.
101
pamatuji, Taudt, Jahn, Schetke a já. Generál Všetička zprostil podplukovníka Štěrbu mlčenlivosti, který měl údajně Štěrba složiti generálu Ingrovi. Doporučil Štěrbovi, aby vše vypověděl. Štěrba na to odpověděl slovy: ‚Rozkaz, pane generále,‘ a byla mu dána tužka a papír, aby ve vězení všechno napsal, co ví o hradišťské krajské organizaci ON. Druhého dne jsem slyšel, nevím již od koho a nevím na základě jakého hlášení, o tom, že podplukovník Vladimír Štěrba se v noci v cele na Špilberku oběsil.“81 Štěrba byl na Špilberku vězněn v samovazbě na cele v prvním poschodí a podle vzpomínek tehdejšího vězeňského lékaře MUDr. Karla Frinty byl ve velmi špatném zdravotním stavu, s omrzlými prsty na rukou i nohou. Dne 25. března 1940 musel podstoupit celodenní výslech v budově brněnské řídící úřadovny gestapa na Mozartově ulici č. 3 a tehdy také došlo ke konfrontaci s B. Všetičkou. Následujícího dne proběhl další Štěrbův výslech a tehdy se také rozhodl spáchat sebevraždu z toho důvodu, že sice vydržel dosavadních sedm výslechů, ale při dalším by již mohl promluvit.82
Svědectví obdobného obsahu týkající se gen. V. Ždímala pak pochází od škpt. Václava Kratochvíla. Podle něj „Ždímal nabádal důstojníky, aby se přiznali, že je to čestné – snad věřil v humánnost Němců a ve vývoj událostí ve prospěch Spojenců. Ždímalova činnost odporovala zásadám o utajení organisace za každou cenu, docházelo až k trapným scénám na gestapu a ztraceno kvůli tomu bylo mnoho životů.“83 V souvislosti s těmito výpověďmi je však třeba uvést, že generál B. Všetička i mnozí další ze zatčených generálů a důstojníků věřili v brzkou porážku Německa a své osvobození, takže zřejmě nepřikládali obsahu vlastních výpovědí přílišný význam. Důležitým faktorem pro ně byl i pojem vojenské cti. Zejména starší důstojníci uznali po zatčení svou porážku a zapírání považovali za nízké a nečestné, což gestapo zneužívalo ve svůj prospěch. K B. Všetičkovi je pak třeba poznamenat, že byl zatčen až koncem února 1940. V té době již byla většina členů moravského vedení ON několik týdnů ve vazbě a gestapo disponovalo o činnosti této organizace rozsáhlými poznatky, takže jeho výpověď nemohla mít klíčový význam. Pplk. V. Štěrba padl do rukou gestapa již 30. listopadu 1939 a v době Všetičkova zatčení byl tedy vyšetřován tři měsíce.
Soudní procesy a popravy
Gen. B. Všetička byl převezen 1. června 1940 do moabitské věznice v západní části Berlína, kam jej následovali další členové moravského zemského velitelství ON. Zde měli očekávat soud. Obžaloba proti Všetičkově skupině byla připravena již v létě 1940 a tuto skutečnost také přednesl říšský ministr justice Franz Gürtner ve své zprávě Adolfu Hitlerovi z 23. září téhož roku. Soudní proces mohl být zahájen v nejbližší době, ale A. Hitler zaujal odmítavé stanovisko. Během porady s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem a státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem konání soudního přelíčení odmítl a prohlásil, že proti „českým rebelům“ bude stačit exekuční komando, jelikož případný proces by z nich udělal mučedníky. Češi by prý navíc pokládali vynesené rozsudky za protiprávní, takže řešení těchto záležitostí soudní cestou mělo proběhnout
81 MZA, f. C 141, inv. č. 2870, kart. 246, spisová značka Lsp 1999/46 – Protokol sepsaný 18. října 1946 na Oblastní úřadovně StB v Brně s Willi Braunem.
82 Ludvík BURIÁN, Minulost naléhavě přítomná. Okresní národní výbor, Uherské Hradiště 1980, s. 56.
83 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 9220 – Strojopis V. Kratochvíla Činnost oblastního velitelství Obrany národa Morava-západ, s. 9.
102
až po skončení války. Vynášely by se přitom pouze rozsudky smrti, které bude možné ve výjimečných případech změnit na doživotní vězení či deportaci.84 Toto Hitlerovo stanovisko bylo příčinou skutečnosti, že příprava procesů s příslušníky ON byla na rok pozastavena. Změna nastala až po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941. R. Heydrich přesvědčil A. Hitlera o nutnosti konání procesů s představiteli českého odboje, přičemž měl na mysli zejména připravovaný proces s bývalým předsedou protektorátní vlády divizním generálem Aloisem Eliášem. Tento proces se konal během výjezdního zasedání Lidového soudního dvora v Praze 1. října 1941 a skončil vynesením rozsudku smrti.85 Poté již postupně probíhaly procesy s dalšími příslušníky vojenského odboje, z nichž někteří měli v té době za sebou více jak dvouletý pobyt v nacistických věznicích.
Jelikož po 15. březnu 1939 došlo k zavedení německého trestního práva i na území protektorátu, byli tak odbojáři paradoxně souzeni za „velezradu“, přestože nacisté ve skutečnosti okupovali české země v rozporu s mezinárodním právem. Příslušníci ON byli postaveni před tzv. Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof; VGH). Jednalo se o nacistický „revoluční“ tribunál, jehož úkolem bylo projednávat trestné činy proti státu.86 Tento tribunál vznikl roku 1934 jakožto soud kompetentní k souzení případů velezrady a zemězrady. Postupně se však jeho působnost rozšiřovala o řadu dalších deliktů. Původně sídlil v Lipsku, ale krátce po svém založení přesídlil do Berlína. Zákon z 18. dubna 1936 poté určil, že se jedná nikoliv o mimořádný, nýbrž o řádný soudní dvůr a došlo ke stanovení pravidel jeho složení. Toto složení plně odpovídalo poslání VGH jakožto revolučního tribunálu nacionálního socialismu. V hlavních líčeních rozhodovaly pětičlenné senáty, jejichž členové se skládali jednak ze soudců z povolání a jednak ze soudců čestných, což byli vesměs přesvědčení nacisté a většinou zasloužilí členové nacistické strany NSDAP. Jmenováni byli A. Hitlerem na návrh říšského ministra justice nejprve na funkční období pěti let, od roku 1936 potom na doživotí. Všichni členové VGH museli být starší 35 let. Mezi čestnými soudci se často nacházely známé osobnosti, například státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu K. H. Frank. Soudní senáty u VGH byly původně tři, ale vzhledem k nárůstu počtu projednávaných případů jejich počet stoupal a v prosinci 1942 jich už fungovalo šest.87
Orgánem žaloby při VGH bylo Vrchní říšské státní zastupitelství, jehož členové se také zúčastňovali poprav odsouzených. Největší počet exekucí osob odsouzených VGH byl proveden ve věznici v Berlíně-Plötzensee.88 Samotná obžaloba byla sestavena na základě výsledků vyšetřování gestapa a vyšetřujících soudců. Každý z obžalovaných v ní byl označen křestním jménem a příjmením, dále následovalo datum a místo narození, povolání a bydliště. U každého bylo také vyznačeno, kde a kdy došlo k zatčení a kdy rozhodl vyšetřující soudce o uvalení vazby. Následovala právní kvalifikace trestného činu
84 Walter WAGNER, Der Volksgerichtshof im Hitler Nationalsozialistischen Staat. Oldenbourg Verlag, Stuttgart 1974, s. 486.
85 Robert KVAČEK – Dušan TOMÁŠEK, Generál Alois Eliáš. Jeden český osud. Epocha, Praha 1996, s. 85-93. Výtah z rozsudku nad Eliášem viz: W. WAGNER, Der Volksgerichtshof, příloha č. 13, s. 891-895.
86 Podrobněji viz: Lukáš VLČEK, Lidový soudní dvůr v Berlíně – Volksgerichtshof – a jeho historie. In: SI 18/1. ÚSTR, Praha 2011, s. 144-167.
87 Jaromír TAUCHEN, Vývoj trestního soudnictví v Německu 1933-1945. Disertační práce, Právnická fakulta MU, Brno 2009, s. 192.
88 K tragické historii této věznice viz například: Brigitte OLESCHINSKI, Gedenkstätte Plötzensee. Gedenkstätte Deutscher Widerstand, Berlin 1994.
103
s odůvodněním žaloby.89 Na závěr byly uváděny návrhy na svědky, další trvání vazby a ustanovení obhájce. Obhájce mohl být jednak vybrán (obvykle příbuznými obžalovaného), nebo povinně přidělen VGH. Předsedající soudce pak musel jeho výběr schválit. Obhajoba však byla víceméně formální záležitostí, protože obhájce navrhoval předložení nějakých důkazních materiálů jen zřídkakdy. Obhájci také většinou nenavštěvovali své mandanty před hlavním líčením, ovšem existovaly výjimky u těch, které vybrala rodina obžalovaného. Ani takovíto obhájci však nemohli na tvrdosti rozsudku nic změnit, i když se často snažili navrhovat jinou kvalifikaci trestného činu svých mandantů (například tím způsobem, že místo přípravy k velezradě šlo pouze o neoznámení, nebo že se nejednalo o těžký případ tohoto zločinu).
Po vynesení rozsudku také zvolení obhájci zpravidla žádali předsedu senátu, aby umožnil poslední rozhovor odsouzeného s rodinnými příslušníky, pokud se zúčastnili hlavního líčení. Tato hlavní líčení bývala obvykle veřejná, ale v některých případech probíhala s vyloučením veřejnosti, především když šlo o kauzy týkající se státních tajemství. Rozsudek vyhlašoval předseda senátu, jehož projev býval u většiny procesů velmi krátký a právní kvalifikace v mnoha případech chyběla. Předseda a přísedící soudce z povolání pak rozsudek také společně podepisovali.90 Rozsudky zveřejňoval denní tisk, jenž byl o výsledcích procesů informován prostřednictvím tiskové služby vrchního státního zastupitelství při VGH. Na stránkách protektorátního tisku z let 1941 a 1942 lze nalézt mnoho takových případů. Mimoto bývaly také na veřejných prostranstvích vyvěšovány rudé plakáty s českým a německým textem informující o vykonaných exekucích odsouzenců. Tyto plakáty se ve velkém množství vyvěšovaly především v místě bydliště odsouzeného, což mělo zvyšovat zastrašující účinek na obyvatelstvo.
První rozsudek VGH nad odbojáři ON z jižní Moravy byl vynesen 18. listopadu 1941 a týkal se skupiny MUDr. J. Vignatiho. Ten byl společně s V. Mečířem odsouzen k smrti, další dva lékaři obdrželi čtyři roky a jeden dva a půl roku káznice. O průběhu přelíčení J. Vignati své ženě v jednom z motáků napsal: „Náš soud byla úplná komedie. Naprosto žádné důkazy. Obhájce trpná figura. Před přelíčením jsem s ním měl pětiminutovou rozmluvu, během níž se informoval o mé záležitosti. U přelíčení se vůbec neozval, až nakonec řekl několik vět. Bylo to prostě hnusné.“91 Tato slova jasně dokládají, jakým způsobem procesy před VGH probíhaly.
Proces se členy zemského velitelství ON na Moravě proběhl v Berlíně ve dnech 26. a 27. listopadu 1941 před 1. senátem VGH. Před soudem stanuli B. Všetička, L. Kotík, Č. Jelínek a J. Gardavský, kteří byli v té době všichni umístěni ve věznici Alt Moabit. Pětičlennému tribunálu osobně předsedal prezident VGH Otto Georg Thierack, který tak činil jen u významných případů. Všetičkovi příbuzní se snažili získat obhájce podle vlastního výběru, ale úřady jejich návrhy zamítly a obhájce byl přidělen ex offo. Obžaloba byla sestavena na základě výpovědí obviněných a dalšího doplňujícího vyšetřování gestapa. Obsahovala podrobné vylíčení činnosti všech čtyř obžalovaných v rámci zemského velitelství ON včetně podrobného rozčlenění a úkolů této organizace, dále personální obsazení velitelských funkcí a podíl jednotlivých obžalovaných na odbojových akcích. Dále zde byly vylíčeny podrobnosti o Všetičkových kontaktech s generály J. S. Ingrem a O. Mézlem a také informace o schůzkách se členy pražského centrálního
89 Velké množství obžalob příslušníků ON se dochovalo v ABS v již citovaném fondu 141.
90 František VAŠEK, Čeští vlastenci před Volksgerichtshofem. Časopis pro právní vědu a praxi 2001, č. 1, s. 62-70.
91 MZM, HO, f. S Písemnosti, inv. č. S 637 – Opis zprávy MUDr. Jana Vignatiho před popravou.
104
velitelství ON. Z obžaloby jasně vyplývalo, že se v tomto případě jedná o pro nacisty zvlášť nebezpečnou organizaci.92
V průběhu samotného procesu se stala klíčovou otázka případného použití násilí ze strany odbojových organizací vůči okupačnímu režimu. B. Všetička ve své výpovědi před vyšetřujícím soudcem prohlásil, že se s násilím při osvobození země v rámci připravovaného povstání počítalo. Během soudního přelíčení to však popíral. Stejně vypovídali před soudem také L. Kotík a J. Gardavský, zatímco Č. Jelínek naopak použití násilí připouštěl. Také tribunál při odůvodnění rozsudku zdůrazňoval, že odbojáři připravovali násilné akce a jako hlavní argument přitom uvedl přípravu bakteriologické války a ukrývání většího počtu zbraní. Všichni čtyři členové zemského velitelství ON byli proto uznáni vinnými z přípravy velezrady (Vorbereitung zum Hochverrat) a napomáhání nepříteli (Feindbegünstigung) a odsouzeni k trestu smrti.93
Po vynesení rozsudku požádali odsouzení o milost. Pravomoc rozhodnout v této věci měl osobně A. Hitler, který později umožnil rozhodovat v podobných záležitostech i ministru justice. Rodiny odsouzených se přitom snažily prostřednictvím svých kontaktů na významné protektorátní činitele včetně prezidenta Emila Háchy dosáhnout případného zmírnění rozsudku. E. Hácha ostatně v průběhu prvních let okupace opakovaně intervenoval za různé vězněné představitele českého odboje.94 Dopisy obdobného charakteru psali i sami odsouzení důstojníci, například Č. Jelínek se na E. Háchu obrátil s žádostí 6. února 1942 a nacistické úřady tuto korespondenci velmi pozorně sledovaly.95 Všetičkův tchán Cyril Malý se pak pokoušel dosáhnout nějakých úlev pro odsouzené prostřednictvím protektorátního vyslance v Berlíně a bývalého československého ministra zahraničí JUDr. Františka Chvalkovského. Týkalo se to zejména poskytnutí povolení k návštěvě příbuzným ve věznici v Berlíně-Plötzensee, kam byli odsouzenci po vynesení rozsudku převezeni. F. Chvalkovský ve svém dopisu z 31. prosince 1941 informoval C. Malého, že „[…] ve věci, o které jedná Váš laskavý dopis z 29. prosince 1941, jsem opětovně na příslušných místech intervenoval. Návštěvy povolují se jen výjimečně, a to nejbližším příbuzným.“96 Dne 7. ledna 1942 pak navštívila M. Všetičková se svým otcem F. Chvalkovského osobně a dalšího přímluvce se rodina snažila nalézt v osobě protektorátního ministra vnitra generála četnictva Josefa Ježka. Případ členů moravského zemského velitelství ON byl však v Berlíně považován za natolik důležitý a závažný, že kromě povolení k návštěvě odsouzených nebylo v možnostech protektorátních představitelů dosáhnout případné změny rozsudku.
Odsouzení představitelé ON byli nuceni čekat dlouhé měsíce na vykonání trestu smrti, protože odvolací řízení probíhala velmi zdlouhavě. Všechna odvolání však byla nakonec zamítnuta a vynesené rozsudky potvrzeny říšským ministrem justice 31. července 1942.97 Poprava gen. B. Všetičky a jeho tří spolupracovníků proběhla ráno 19. srpna 1942 ve věznici v Berlíně-Plötzensee gilotinou. Odsouzení se před popravou chovali statečně a B. Všetička ve svém posledním dopisu manželce z 18. srpna 1942 napsal: „Zítra ráno v 5 hodin dokončím svůj život u vědomí, že jsem sloužil svému národu do posledního
92 ABS, f. 141, sign. 141-237-6. Celkový rozsah obžaloby je 145 stran.
93 Tamtéž – Rozsudek VGH nad skupinou gen Všetičky z 28. listopadu 1941 o celkovém rozsahu 59 stran.
94 K tomu viz: Tomáš PASÁK, Pod ochranou říše. Práh, Praha 1998.
95 ABS, f. 141, sign. 141-237-7, fol. 36-37.
96 MMB, f. Dokumentace odboje, inv. č. 152 870.
97 ABS, f. 141, sign. 141-237-7, fol. 44 – Opis rozhodnutí říšského ministra justice v případu Bohuslava Všetičky, Ladislava Kotíka, Čestmíra Jelínka a Jaroslava Gardavského.
105
dechu. Nebylo příjemné čekat mnoho měsíců v žaláři na smrt, přesto vše jsem rád, že jsem se dočkal doby, kdy si mohu učiniti představu o výsledku války. Smrt mne naprosto již neleká.“98 O vykonání rozsudků smrti nad Všetičkovou skupinou následně referoval protektorátní tisk, který uváděl, že dotyčné „[…] lidový soud odsoudil na smrt a k trvalé ztrátě občanských čestných práv pro přípravu k velezradě a některé také pro napomáhání nepříteli. Tito odsouzení vyvíjeli na čelném místě v tajné organisaci velezrádnou činnost pro Německé říši a proti řádu zavedenému v českomoravském prostoru.“99
Značnou pozornost věnovali nacisté také skupině plk. V. Lysáka, jejíž obžaloba byla datována 15. října 1941.100 Proces konaný před 1. senátem VGH proběhl 3. prosince 1941 a kromě V. Lysáka byli ve skupině souzeni škpt. František Blabolil, škpt. Jaroslav Konopásek, pplk. Otto Francl a škpt. V. Kratochvíl. Během přelíčení se V. Lysák pokoušel vzít většinu viny na sebe, protože si byl vědom skutečnosti, že vzhledem ke svému významnému postavení v hierarchii ON nemá naději na jiný rozsudek než trest smrti. Tato taktika částečně vyšla, protože V. Lysákovi a F. Blabolilovi udělil tribunál trest smrti za přípravu velezrady a napomáhání nepříteli, ale ostatní byli odsouzeni k trestům káznice, a to O. Francl na doživotí, V. Kratochvíl na deset a J. Konopásek na pět let.101 Těmto třem důstojníkům se podařilo věznění přežít. Zdravotní stav plk. V. Lysáka však byl již v době konání procesu velmi špatný a 3. července 1942 ve věznici v Berlíně-Plötzensee zemřel. Úřední lékařská zpráva stanovila jako příčinu smrti rakovinu.102 Je však pravděpodobné, že skutečnou příčinou byly následky nezhojeného poranění jater způsobeného bitím během výslechů na jaře 1940. V letech 1942 a 1943 pak proběhla řada dalších procesů s příslušníky ON působícími na Moravě, přičemž jejich popravy byly vykonávány nejen v Berlíně-Plötzensee, ale také ve věznicích ve Frankfurtu nad Mohanem a Vratislavi.
Dílčí závěr
ON představovala významnou domácí odbojovou organizaci vznikající již od druhé poloviny března 1939. Mnoho příslušníků československé armády i dalších občanů se v jejím rámci zapojilo do protinacistických rezistenčních aktivit. Na přelomu let 1939 a 1940 sice tato první odbojová garnitura padla za oběť gestapu, ale zcela zlikvidovat se nacistům domácí vojenský odboj nepodařilo. Také v Brně probíhaly pokusy o obnovení činnosti a v letech 1940 a 1941 vzniklo druhé zemské velitelství ON, byť ve skromnější podobě. V čele stál brig. gen. Otakar Zahálka popravený 21. června 1942 v Kounicových kolejích. Také toto druhé vedení bylo nacistickým bezpečnostním aparátem rozbito, ale roztroušené skupinky odbojářů, kteří unikli zatčení, pokračovaly v další činnosti. Došlo také k vybudování řady nástupnických organizací (Přípravný revoluční výbor, Rada tří, Vela). Příslušníci československé armády tedy jasně ukázali, že je Mnichovská dohoda ani okupace 15. března 1939 nezlomily. Mnoho z nich zaplatilo svou účast v boji proti nacismu životem včetně 16 vojáků s generálskými hodnostmi, kteří skončili v letech 1941
98 Soukromý archiv Vladimíra Černého, fotokopie dopisu poskytnutá roku 2000 paní Miladou Všetičkovou.
99 Venkov, č. 197 z 20. srpna 1942, s. 2.
100 ABS, f. 141, sign. 141-225-1 – Obžaloba č. 12 J 8/40 g datovaná 15. října 1941, 42 stran.
101 Tamtéž – Rozsudek nad skupinou plk. Lysáka z 3. prosince 1941, 32 stran.
102 ABS, f. 141, sign. 141-225-7 – Úřední zpráva věznice v Berlíně-Plötzensee o smrti plk. V. Lysáka datovaná 11. července 1942. Určena vrchnímu státnímu zástupci při VGH.
106
až 1945 na popravištích (arm. gen. J. Bílý, pět divizních a deset brigádních generálů). Neměli bychom na ně proto zapomínat ani v dnešní době.
107
Příloha
Obrázek č. 1. Titulní strana kvalifikačního spisu Čestmíra Jelínka. Z těchto spisů lze podrobně rekonstruovat vojenskou kariéru všech příslušníků Obrany národa. Zdroj: VÚA-VHA.
108
Obrázek č. 2. Brigádní generál Bohuslav Všetička, zemský velitel Obrany národa na Moravě. Zdroj: MZM, HO.
109
Obrázek č. 3. Plukovník Ladislav Kotík, náčelník štábu zemského velitelství Obrany národa na Moravě. Zdroj: MMB.
110
Obrázek č. 4. Titulní strana rozsudku Lidového soudního dvora v Berlíně nad příslušníky zemského velitelství Obrany národa na Moravě z 27. listopadu 1941. Zdroj: ABS.
111
ODBOJOVÁ SKUPINA TŘI KONŠELÉ. KAPITOLA Z DĚJIN DOMÁCÍ PRONACISTICKÉ REZISTENCE
V odpoledních hodinách 14. března 1939 z ruzyňského letiště vzlétlo dopravní letadlo se zvláštními pasažéry. Na palubě stroje nizozemské letecké společnosti se nacházelo jedenáct zpravodajských důstojníků 2. oddělení Hlavního štábu pod vedením plk. gšt. Františka Moravce. Z Československa odcházeli s důležitým zpravodajským materiálem, aby jako jedni z prvních ze zahraničí zahájili odbojovou činnost proti nacistickému Německu.
Ačkoli plk. F. Moravec zřejmě do exilu odlétal s určitou představou o boji proti německým okupantům, tak se z počátku jednalo o izolovanou akci, o níž měli povědomí jen její přímí účastníci. Aspekt přípravy odboje na domácí půdě byl z několika důvodů podceněn. Horečné formování budoucího odboje se zahájilo teprve po získání prvotních informací o nastávající okupaci českých zemí. Během několika málo hodin došlo ke zničení zbylého agenturního materiálu, z části se zlikvidovaly a z části se ukryly radiostanice a přemýšlelo se, jak účelně naložit se zpravodajskými finančními prostředky. Současně začíná vznikat několik odbojových skupin z řad profesionálních zpravodajských důstojníků. Ve stejné době se realizovaly obousměrné pokusy o založení komunikačních kanálů mezi Moravcovými exilovými zpravodajci a jejich kolegy z bývalého zpravodajského ústředí v okupované Praze.
Následující řádky mají za úkol čtenáře seznámit s jednou takovou odbojovou formací nazvanou Tři konšelé1 a popsat a zhodnotit její přínos při výstavbě struktur zahraničního odboje kolem skupiny plk. F. Moravce.
Okupace českých zemí
Na samotné Vítězné náměstí v Praze, kde tehdy sídlil Hlavní štáb československé branné moci, včetně jeho 2. oddělení, dojely podle vzpomínek první německé jednotky 15. března 1939 kolem 10.00 hodiny dopoledne. V uvedenou dobu již dohořívaly zbytky zpravodajského materiálu. Větší rozruch pak následující dne způsobila spíše zdvořilostní
1 Problematika odbojové skupiny Tři konšelé se prozatím nedočkala komplexního zpracování, nicméně do odborné literatury se již alespoň okrajově dostala. Za všechny například uveďme: Jaroslav KOUTEK, Tichá fronta. Naše vojsko, Praha 1985; J. GEBHART – J. KOUTEK – J. KUKLÍK, Na frontách tajné války. Kapitoly z boje československého zpravodajství proti nacismu v letech 1938-1941. Panorama, Praha 1989; J. KOKOŠKA – S. KOKOŠKA, Spor o agenta A-54. Zcela specifické postavení pak zaujímá memoárová publikace jednoho z hlavních aktérů Františka Fárka, viz: František FÁREK, Stopy mizí v archívu… Vyšehrad, Praha 1975.
112
návštěva šéfa německého Abwehru admirála Wilhelma Canarise, který zavítal k tamější budované úřadovně Abwehrstelle. Následně prozatímnímu přednostovi 2. oddělení plk. gšt. Františku Havlovi poděkoval za poskytnutí kanceláří jeho důstojníkům a poté se vrátil zpět do Berlína.2
Jinak v budově Hlavního štábu panoval zdánlivý klid před bouří, a jak po válce vzpomínal jeden z Moravcových podřízených škpt. František Fárek: „V kancelářích 2. odd. se přetřásaly nejrůznější otázky související s okupací Československa, sledovaly projíždějící vojenské i policejní transporty a kuly nejrůznější plány do budoucna.“3
Okupace českých zemí a vznik Protektorátu Čechy a Morava se staly předpokladem pro vznik prvních odbojových hnutí. Bývalí zpravodajští důstojníci měli povahou svého předchozího povolání jisté předpoklady a skutečně během několika málo dnů se v rámci likvidovaného 2. oddělení HŠ MNO začínají konstituovat první odbojové složky.
Již první den okupace se v Praze z vlastní iniciativy sešli tři důstojníci z bývalé Moravcovy pátrací skupiny. Již zmíněného škpt. F. Fárka s Antonínem Longou a Aloisem Čáslavkou nepojilo jen stejné pracovní zařazení, ale současně také nezlomné přátelství. Shodli se, že jejich schopnosti a dovednosti budou mnohem užitečnější doma a nebudou následovat své kolegy do zahraničí. Vedení formace, která zanedlouho dostala krycího označení Tři konšelé, či jen Konšelé, se ujal nejstarší z nich – F. Fárek (viz fotografie č. 1 až 3 v příloze kapitoly).
Podle dochovaných zpráv došlo již počátkem dubna k navázání kontaktu mezi Moravcovým střediskem v zahraničí a A. Longou v protektorátu. Nutno uvést, že za značné pomoci Francouzů. Pro případ, že by francouzský prostředník vypadl, byly hledány také další možné cesty. První dopisy odeslané Moravcovým lidem do exilu byly zřejmě plné výčitek. Koneckonců Moravcův kvapný odchod4 z republiky zanechal v mnoha příslušnících 2. oddělení značnou dávku hořkosti. Nicméně alespoň A. Longovi a jeho spolupracovníkům, jejichž jména byla ale v dopisech prozatím tajena, se svůj odlet snažil obhájit. Koneckonců byli prozatím první a na delší dobu jediní, se kterými se podařilo do protektorátu navázat přímé a kvalitní spojení.5
Mimo další se začal řešit odchod rodin, které museli v okupovaných českých zemích zpravodajští důstojníci zanechat. Moravec se ve věci odsunu rodin maximálně spoléhal na francouzskou stranu a Fárkovi lidé měli sehrát pouze pomocnou roli při vyřizování drobností. Od počátku byla akce alespoň dostatečně jištěna finančními prostředky. Kurýři z Francie do protektorátu přiváželi bývalé československé koruny, kterých mělo být využito na financování různých úsluh. Co se neutratilo pro potřeby odboje, bylo směňováno na říšské marky a odesíláno zpět do zahraničí. Vše samozřejmě probíhalo bez vědomí protektorátních úřadů. Jen koncem dubna A. Longa přes francouzského
2 TÝŽ, Situace v 2. odd. po 15. březnu 1939. – Admirál Canaris v hlavním štábu. – Oberst Longin. – Škpt. Fárek a mjr. Dítě u přednosty Abwehrstelle. – Příslušník Abwehru chce udělat zdvořilostní návštěvu u škpt. Fárka. – Návštěva u mjr. Dítěte. – Charakteristika příslušníků Abwehru a německých důstojníků. Rukopis, vlastnictví prof. Jiřího Fárka, s. 1-2.
3 Tamtéž, s. 5.
4 Plk. F. Moravec 14. března 1939 opustil Prahu s těmito spolupracovníky: pplk. gšt. Oldřich Tichý, mjr. gšt. Emil Strankmüller, mjr. konc. Josef Bartík, mjr. pěch. Karel Paleček, mjr. jezd. Alois Frank, škpt. pěch. František Fryč, škpt. gšt. Vladimír Cigna, škpt. pěch. Václav Sláma, škpt. pěch. Josef Fořt, škpt. jezd. Jaroslav Tauer, přičemž pět důstojníků patřilo k obranné sekci pátrací skupiny 2. oddělení HŠ MNO. P. KREISINGER, Brigádní generál Josef Bartík, s. 57-58.
5 VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-91-19 – Milý Longo (zpráva z 10. dubna 1939), fol. 3.
113
zpravodajského exponenta v Praze mjr. Henriho Gouyou obdržel 600 000 Kčs z pokladny bývalé pátrací skupiny.6
Počátkem května běželo již pravidelné a spolehlivé spojení. A. Longa také definitivně potvrdil své odhodlání a dal se Moravcovi plně k dispozici: „[…] jsme zde tři, kteří v noci na 15./3. rukou dání svatě jsme si přislíbili, že se neopustíme navzájem, že neopustíme rodiny, které tu zůstaly samy, a že ze všech sil budeme pracovati ke zrození naší III., jak pevně věříme, šťastné a věčné republiky“. Ve zprávě škpt. A. Longa uvedl také kryptonymy svých nejbližších spolubojovníků – Franta Fousatej a Lojza Diplomat. Naši zpravodajci v exilu od tohoto okamžiku věděli, s kým se jim podařilo navázat kontakt a v kom právě našli oddané spolupracovníky. Uvedenou skutečnost v exilu jednoznačně kvitovali s nadšením, protože ne všichni z jejich bývalých kolegů s nimi byli z osobních důvodů ochotni spolupracovat.7
Přes všechny komplikace dané činnosti německých bezpečnostních složek se během poměrně krátké doby podařilo otevřít informační kanál mezi protektorátem a zpravodajskými strukturami v zahraničí. Je nutno opětovně podotknout, že v této fázi značně pomohli francouzští zpravodajští exponenti, kteří v Praze ještě stále pobývali. Mezi nejvýznamnější již z předválečných let bezesporu patřil již zmíněný mjr. H. Gouyou. Důležitou osobou pro spojení s francouzskými kolegy se naopak stal řidič francouzského vyslanectví Josef Záruba. Z titulu svého povolání již v době stupňujících se bezpečnostních opatření v protektorátu celkem nerušeně vykonával řadu cest Francie.8
Pod krycím značením Tři konšelé9 začali do zahraničí během krátké doby přes francouzské partnery posílat rozsáhlé zpravodajské elaboráty o okupaci českých zemí,10 nacistických bezpečnostních složkách, organizaci a síle německé branné moci a v neposlední řadě o hospodářské a politické situaci v protektorátu. V uvedeném Fárkovým lidem značně pomáhali jejich bývalí kolegové z analytické skupiny – pplk. gšt. Tomáš Houška a mjr. gšt. Josef Zuska. Samotného sběru zpráv se zúčastnila také rozvětvená síť železničních zaměstnanců. Jinak si skupina udržovala od dalších odbojových skupin přísnou izolaci. Na přímý pokyn plk. F. Moravce dokonce došlo k odmítnutí splynutí Tři konšelů s Obranou národa. Skupina si během tak velice krátké
6 VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-91-19 – Milý Longo (zpráva z 10. dubna 1939), fol. 4. a Likvidační záznam z 27. dubna 1939, fol. 8.
7 NA, f. Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha (SPB-ÚV; nezpracováno) – Milý šéfe (zpráva z 3. května 1939).
8 NA, f. Policejní ředitelství Praha – všeobecná spisovna 1941-1950, sign. Z 483/5 – Policejnímu ředitelství doplňovacímu oddělení sboru uniformované stráže bezpečnosti.
9 Původ uvedeného označení můžeme nalézt v žádosti F. Fárka a jeho kolegů, aby nebyli v tajné korespondenci označováni pravými jmény. Od uvedeného okamžiku londýnské ústředí používalo krycího označení Tři konšelé (Konšelé). Kdo přesně toto označení vymyslel, není zcela zřejmé. F. Fárek ve svých vzpomínkách uvedl, že by autorem mohl být mjr. E. Strankmüller: F. FÁREK, Fárek, Longa a Čáslavka do výslužby. – První zpráva z Londýna. Gen. Ingr. – Gen. Eliáš. – Odsun rodin jedenáctky za hranice. – Dr. Hora z pol. řed. V Praze. – Fárek a Longa „Konšelé“. – Čáslavkova zpráva z Londýna. – Čáslavkův životopis. – Mjr. gšt. Toscani. Rukopis, vlastnictví prof. Jiřího Fárka, s. 10.
10 Nejnověji na uvedené téma: Aleš BINAR, Hodnocení vojenské okupace českých zemí v březnu 1939 v dokumentech XIII. armádního sboru. HaV 2018, č. 1, s. 4-27.
114
doby ve styku s plk. F. Moravcem vydobyla specifické postavení a začala být využívána k řadě úkolů.
Odsun rodin zpravodajských důstojníků
V podstatě ihned po okupaci Konšelé převzali péči o rodiny, které zpravodajští důstojníci zanechali v protektorátu. Již ze své povahy museli noví opatrovníci narážet na řadu úskalí. Manželky samozřejmě po tajném odchodu manželů zachvátila určitá nervozita, odhadovaly špatně situaci a zabývaly se jen myšlenkou na odjezd za nimi. Fárkovi lidé jim přikázali omezit vzájemný styk. Zásahem plk. F. Moravce bylo o všechny alespoň dobře finančně postaráno.11
Nervozitu zvyšovaly namátkové prohlídky ze strany německé tajné policie. Například u manželky mjr. Karla Palečka provedlo Gestapo několikahodinovou skutečně podrobnou prohlídku počínaje pudřenkou a konče proklepáváním stěn. Není se čemu divit. Palečkova střešovická vila byla před okupací současně také utajenou expoziturou ofenzivní složky 2. oddělení HŠ.12
Hrozivější bylo, že v době, kdy měli Francouzi sehrát významnou roli při evakuaci rodin zpravodajců, začala spolupráce s nimi nebezpečně váznout. Podle F. Fárka nebyl obecně francouzský podíl úměrný československému snažení. Tři konšelé navíc zjistili, že jejich zprávy pro kolegy do zahraničí někdo od Francouzů čte. K zásadnímu selhání došlo právě při potřebné akci spojené s odsunem rodin zpravodajských důstojníků.
Je nutné uvést, že F. Moravec před svým odchodem do zahraničí nic pro odchod rodinných příslušníků do exilu nezajistil. V prvních pookupačních měsících se Moravcovi zpravodajci ve věci evakuace rodinných příslušníků spoléhali na pomoc britských a francouzských úřadů, které v protektorátu stále ještě fungovaly. Toužebně očekávaná pomoc, i přes neustále ujišťování zvláště z francouzské strany, kvůli jejich liknavému přístupu totálně selhala. Velkým nepřítelem se stal nedostatek času v kombinaci s často naivními představami řady příslušníků Moravcovy skupiny o situaci v protektorátu.
Původní francouzský plán počítal, že manželka plk. F. Moravce spolu s dcerami a paní Tichou, Palečkovou a Frankovou odjedou v doprovodu prověřených Francouzů s francouzskými pasy za hranice. Zbytek manželek zpravodajských důstojníků měl odcestovat na své pasy, ke kterým by se pomocí úplatků opatřily propustky, tzv. Durchlassscheiny. Podle návrhu měly být dámy s českými pasy rozděleny ještě do dvou samostatných skupin. Zvlášť do Varšavy měla odjet paní Fořtová, Tauerová a Cignová a do italského letoviska Villaregia paní Bartíková, Strankmüllerová a Fryčová. Pro tento plán dostal A. Longa od plk. F. Moravce dokonce plnou moc při zacházení s finančními prostředky.13
11 NA, f. SPB-ÚV, Rodiny (bez datace).
12 Tamtéž.
13 Tamtéž – Milý Toníku (zpráva z 5. června 1939); VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-144-1, PAÚ Karla, čj. 101/39 – Věc: situační hlášení, fol. 4. A. Longa disponoval poměrně značnými finančními obnosy. Jeho úkolem bylo také původní měnu měnit na německé marky a posílat zpět do zahraničí. Koncem dubna roku 1939 A. Longa přes francouzské prostředníky obdržel 599 680 Kčs. VÚA-VHA, f. Velitelství vojenské zpravodajské služby (Sb. 37), sign. 37-144-1 – Likvidační záznam, fol. 8.
115
Nepochybnou skutečností je, že odsun „zpravodajských“ rodin do zahraničí se stal také osobní záležitostí plk. F. Moravce a jeho spolupracovníků. Současně byl objektivně nezbytným předpokladem pro to, aby naši zpravodajci v zahraničí získali k práci potřebný klid a mohli naplno rozvinout své aktivity proti nacistickému Německu.
Pro nedůvěru ve francouzské partnery, stále zhoršující se bezpečnostní situaci a rostoucí nervozitou ze strany manželek se lidé kolem F. Fárka rozhodli evakuaci provést zcela vlastní invencí a prostředky, a to co nejrychleji nejsnáze možnou cestou – do Polska. Jelikož původní francouzské varianty selhaly, rozhodl se A. Čáslavka14 provést na hranicích s Polskem sondáž. Současně ji také několikrát přešel. Počátkem července roku 1939 pak A. Čáslavka rodiny v několika skupinách přes hranice převedl. Jelikož jeho manželka byla Židovka, rozhodl se do Polska odejít také. Po jejich bezpečném odsunu Moravcovi lidé naplno rozvinuli zpravodajskou práci proti Hitlerovu Německu.15
Okolnosti odsunu zpravodajských rodin nacházely dozvuk ještě ve zprávách z počátku srpna, a to i vzhledem k faktu, že původní neúspěšné plány z francouzské dílny stály poměrně dost finančních prostředků, zvláště na úplatcích různým kompetentním osobám. A. Longa se domníval, že část peněz zůstala u známých mjr. H. Gouyou, kteří se v původních variantách odsunu nadmíru angažovali – konkrétně jeho pražské přítelkyně Karolíny Slapničkové a funkcionáře bývalého československého autoklubu Ing. Karla Poláčka. Nicméně i přes určité překvapení Fárkových lidí alespoň o rodiny a jejich majetek gestapo stále nejevilo většího zájmu.16
Spolupráce s polskými zpravodajci
Po úspěšné evakuaci rodin se F. Fárek s A. Longou na popud exilového řídícího střediska a ve snaze otevřít nový komunikační kanál přes Varšavu začali orientovat na Poláky. A. Čáslavka jim dle předchozí domluvy v Polsku vyjednal schůzku se spojkou z polského konzulátu v Praze. Poláci si v červenci roku 1939 totiž velmi dobře
14 Po tom, co padl původní plán, A. Čáslavka pro zahraničí sepsal poměrně emotivní zprávu: „O dámy jsme se rozdělili (každý měl na starosti 3 dámy) a dělali jsme pro ně vše, co bylo jen v naší moci a silách. Tak tomu bylo až do odjezdu posledního Šmrdolína [mjr. H. Gouyou – pozn. autora]. Jemu a všem Francouzům nechť Bůh odpustí všechny jejich zločiny. My po celou tu dobu, co zde byl, dávali mu velmi cenný materiál, a on se na nás zato vysral (prosím, abyste mi omluvili chlapská slova, musím si však odlehčit při vzpomínce na všechny Francouze). V pravdě nasazovali jsme zde pro ty francouzské degenerované kurvy naše životy a oni div nás neudali gestapu – viz camrání fran. leg. úředníka před společností, že franc. konsulát přijímá pro Paříž a Londýn zprávy od 2. odděl. hl. štábu, dále viz zadržování dopisu atd… [Čáslavka naráží na zadržování a otevírání pošty francouzském vyslanectví – pozn. autora]“. VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-91-1, I. díl – Zpráva Diplomata (Zpráva je věnována čistě otázce odsunu dam), fol. 236.
15 Více k odchodu zpravodajských rodin do zahraničí například: M. VYHLÍDAL, První ze Tří konšelů, s. 134-135. K činnosti A. Čáslavky v exilu a v těsně poválečném období například: Matej MEDVECKÝ, Nepotrebný diplomat. Pôsobenie československého atašé v Štokholme po skončení druhej svetovej vojny. VH 2015, č. 1, s. 60-80.
16 VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-91-1, I. díl – Milý náš šéfe (zpráva z 10. srpna 1939), fol. 276.
116
uvědomovali nebezpečí hrozící ze strany nacionálně socialistického Německa, a tak vítali referáty o stavu a dislokaci německé branné moci v protektorátu.17
Primárním cílem Konšelů v této době se tak stalo maximální uspokojení polské strany předáváním cenných zpravodajských informací týkajících se hrozby německého vpádu do Polska. Například díky spolupráci se zaměstnanci protektorátních drah získávali hodnotné zprávy o přesunech vojsk z přerovského železničního uzlu, Plzně, Moravské Ostravy a České Třebové. Hodnotné elaboráty nadále zpracovával bývalý zpravodajský analytik a odborník na německou brannou moc pplk. T. Houška. Zvláště aktivní ve spojení s polským konzulátem v Praze byl A. Longa. Spojení s československými zahraničními centry tzv. polskou cestou probíhalo pod heslem „Pour la patrie“.18
Konšelé si spolupráci s Poláky nadmíru pochvalovali a ochotu Poláků ve svých depeších neustále podtrhávali. Z důvodů skartačních zásahů z naší strany není prozatím zcela možné rozkrýt obsah zpráv jdoucí touto severní cestou, nicméně z dochovaných archiválií vyplývá, že jich bylo větší množství.19
Bohužel koncem srpna spojení Tří konšelů s francouzskými partnery definitivně skončilo. Československá exilová ústředna v zahraničí o tom věděla, nicméně považovala za důležité je udržovat dál. Pokud by ovšem možná účelnost nepřevyšovala bezpečnostní rizika, bylo podle instrukcí ústředí rozhodnutí na další spolupráci s Francouzi plně na A. Longovi. Chřadnoucí spolupráci s Francouzi alespoň částečně vyvažovala výše uvedená spolupráce s polskou stranou, nicméně také ta pro blízké události nuceně skončila.20
Gestapo zasahuje
Konšelé pracovali více méně samostatně, sloučení s odbojovou skupinou Obrana národa odmítali, a taktéž se snažili do svých aktivit nezapojovat více osob, než bylo potřeba. Nicméně i tato nastavená pravidla budila pouze klamný pocit jistoty. Pro vzájemnou provázanost německá tajná policie v prvních měsících okupace likvidovala jednu odbojovou skupinu za druhou. Smyčka kolem F. Fárka a jeho spolupracovníků se začala pomalu utahovat po velké razii gestapa proti tzv. skupině Schmoranzových tiskových důvěrníků,21 ve které působilo množství bývalých zpravodajských důstojníků ze zpravodajského ústředí. Vyšetřovací postupy německé tajné policie přinesly své plody.
17 Klára PROCHÁZKOVÁ, Životní osudy zpravodajského důstojníka a vojenského diplomata plukovníka Aloise Čáslavky. Magisterská diplomová práce, FF Univerzity Palackého v Olomouci (UP), Olomouc 2015, s. 71.
18 F. FÁREK, Spolupráce odbojové skupiny 2. odd. s polskými zpravodajskými orgány. Rukopis, vlastnictví prof. Jiřího Fárka, s. 5-6; VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-89-56 – Zpráva Poseidona, fol. 2.
19 VÚA-VHA, FMSÚMV, a. s. 37, sign. 37-259-6 – Marie, čj. 45, Věc: materiál Tonda – zaslání (zpráva z 8. srpna 1939), fol. 39.
20 VÚA-VHA, f. Ministerstvo národní obrany Londýn, sign. 20-29-1 – Věc: Spojení Alfons (záznam z 19. srpna 1939), fol. 72, tamtéž – Milý Alfonsi! (zpráva z 21. srpna 1939), fol. 73; F. FÁREK, Spolupráce odbojové skupiny 2. odd, s. 5-6.
21 Více k uvedené odbojové skupině například: Arnošt BAREŠ – Tomáš PASÁK, Odbojová organizace Zdeňka Schmoranze v roce 1939. HaV 1968, č. 6-7, s. 1003-1033.
117
Gestapo umně využívalo brutálních vyšetřovacích metod, při kterých vyslýchaní tajnou policii přiváděli na další a další osoby.
Jak F. Fárek ve svých vzpomínkách uvedl, co se týká dalších skupin, velice obtížná byla především kontrola T. Houšky. Sám již v předválečných letech platil za výborného znalce německé armády, a tak se stal pro řadu odbojově činných osob nepostradatelným. F. Fárek svým způsobem věděl o Houškových kontaktech s dalšími bývalými zpravodajci. Zřejmě ale nevěděl o stycích s konkrétními členy Schmoranzovy skupiny.22
Pro vzájemnou provázanost přes určité osoby gestapo zasáhlo také proti Konšelům. Již v říjnu byl v souvislosti s jinou věcí zatčen mjr. gšt. J. Zuska.23 F. Fárka německá policie zajistila 6. listopadu 1939 a počátkem prosince pak také A. Longu a T. Houšku.
Odbojová skupina Tři konšelé byla při vyšetřování vedena jako „Farek-Gruppe“ a zahrnovala pouze F. Fárka, A. Longu a nově též řidiče francouzského vyslanectví J. Zárubu. T. Houška se k soudu nedostal, protože v průběhu těžkých výslechů v Petschkově paláci v Praze spáchal sebevraždu. Dnes sice již víme, že odbojové hnutí začalo vznikat v podstatě živelně až po nacistické okupaci, nicméně úředníci gestapa od počátku vyšetřování operovali s konstruktem, že zárodky zpravodajského odbojového hnutí vytvořil ještě před svým odletem F. Moravec, a právě F. Fárek s A. Longou v okupované republice patřili k jeho nejbližším spolupracovníkům.24
V září roku 1940 jejich hlavní vyšetřovatel, nechvalně známý Oskar Fleischer, šňůru dlouhých výslechů skončil a v prosinci roku 1941 se celý případ dostal k Lidovému soudu do Berlína. Soudní dvůr naštěstí jejich vlastní činnost, na rozdíl od gestapa, spatřoval především v ilegální pomoci rodinám uprchlých zpravodajských důstojníků. Také během výslechů a vlastního přelíčení F. Fárek s A. Longou vše, co se dalo, z taktických důvodů svalovali na A. Čáslavku, kterému již žádné reálné nebezpečí nehrozilo. Konečnému rozsudku, který pro oba čítal desetiletý trest káznice, pomohla neschopnost státního zástupce prokázat aktivní spojení se zahraničím. A. Longa s F. Fárkem si mohli částečně oddechnout, protože obžaloba pro oba navrhovala trest smrti.25
J. Zárubu soud dokonce všech obvinění zbavil. Z nabyté svobody se ale netěšil dlouho. Koncem ledna roku 1942 ho opětovně zatklo pražské gestapo. Posléze byl transportován
22 F. FÁREK, Dopis plk. gšt. Moravce. – Vládní vojsko. – Mjr. gšt. Salzer. – Škpt. Novotný. – Konflikt plk. gšt. Hájek contra plk. gšt. Moravec. – Škpt. Č. – Poznávací značky vozidel gestapa a něm. úřadů. – Spolupráce s jinými odbojovými skupinami. – Schůzka s plk. gšt. Kudláčkem. – Krycí adresy do Holandska. – Václav Klabík a jeho činnost. – Tisková skupina. – Smrt mjr. gšt. Kleina. – Starosti s mjr. gšt. Houškou. – Kurýr do Londýna. – Vzkaz přes Beneše do vlasti. – Dopis plk. Moravce pro mjr. Houšku. Rukopis, vlastnictví prof. Jiřího Fárka, s. 4.
23 Více k osobě J. Zusky a jeho druhoválečné anabázi například: P. KREISINGER – M. VYHLÍDAL, Životní osudy generála Josefa Zusky (1902-1978). Od důstojníka dělostřelectva přes zpravodajské oddělení Hlavního štábu a nacistické káznice do Egypta (I. část). HaV 2015, č. 1, s. 64-76; TITÍŽ, Životní osudy generála Josefa Zusky (1902-1978). Od důstojníka dělostřelectva přes zpravodajské oddělení Hlavního štábu a nacistické káznice do Egypta (II. část). HaV 2015, č. 2, s. 90-99.
24 ABS, f. 141, sign. 141-63-3/95–96 – Schlußbericht zum Vorgang Schmoranz und Andere, fol. 95-96.
25 ABS, f. 141, sign. 141-63-3/196 – In Namen des deutschen Volkes, 4, fol. 196.
118
do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 24. srpna 1942 za ne zcela jasných okolností zemřel.26
Posledního spolupracovníka skupiny, J. Zusku, odsoudil Lidový soud v Berlíně v procesu „Simon Drgac und 11 andere“ již o měsíc dříve, a to k osmiletému trestu káznice. Přímé spojení na osoby kolem F. Fárka se nepodařilo německému gestapu v jeho případě odhalit.27
Jak F. Fárek, tak A. Longa, J. Zuska a samozřejmě též A. Čáslavka se vytoužené svobody dočkali. F. Fárka koncem války evakuovali z káznice z Ebrachu do Straubingu na jih Německa a odtud koncem dubna nastoupil pochod směr Dachau. F. Fárek se spolu s některými dalšími vězni od pochodu utrhl a následně se jim podařilo vejít ve styk s předvojem postupující americké armády, kde se všem dostalo patřičné péče.28
J. Zusku kvůli postupující frontě převezli z Ebrachu, kde si taktéž odpykával svůj trest, pro změnu ale do bavorského Freisingu nedaleko Mnichova, zde se 30. dubna 1945 dočkal osvobození americkou armádou.29
Také A. Longu v káznici v Bayreuthu osvobodila americká armáda. Tím také začíná dosti nejasná a bohužel závěrečná kapitola jeho života. Dne 12. dubna 1945 byl podle všech indicií ještě živý. Působil jako jeden z funkcionářů sběrného tábora pro vězně v Kulmbachu a domů do Prahy poslal rodině pozitivně laděnou zprávu. Posléze se měl spolu s dalším bývalým vězněm Rudolfem Vyletou dát k dispozici americké armádě pro plnění zpravodajských úkolů na československém území. Koncem dubna měli být dopraveni na frontu na Šumavě, někde do prostoru Svaté Kateřiny, a od té doby byli nezvěstní.30
S největší pravděpodobností je tak na prahu svobody zavraždili ustupující němečtí vojáci. Jejich těla se nikdy nepodařilo nalézt a taktéž pátrání přeživších kamarádů – F. Fárka a A. Čáslavky – vyznělo naprázdno. Po dvou letech, tedy v dubnu roku 1947, byl již podplukovník in memoriam soudně prohlášen za mrtvého.31
Dílčí závěr
Zpravodajská skupina s názvem Tři konšelé se zařadila k prvním odbojovým skupinám bývalých příslušníků 2. oddělení HŠ, která v protektorátu vznikla. Svou klíčovou roli sehrála především kvůli svému úzkému sepjetí s exilovou zpravodajskou centrálou plk. F. Moravce. Právě v jejich službách uskutečnili její členové řadu akcí pro potřeby vznikajícího československého zahraničního odboje. Mezi významné aktivity patřila především úspěšná evakuace rodin zpravodajských důstojníků do zahraničí, která příslušníkům exilové zpravodajské ústředny zajistila nezbytný klid pro zahájení zpravodajské ofenzivy proti nacistickému Německu. Mimo to příslušníci skupiny
26 NA, f. Policejní ředitelství Praha – všeobecná spisovna 1941-1950, sign. Z 483/5 – Bezpečnostní odd. Bubeneč – úřední záznam.
27 P. KREISINGER – M. VYHLÍDAL, Životní osudy generála Josefa Zusky. I. část, s. 74-75.
28 F. FÁREK, Transport do Straubingu. – Pochod smrti. – Osvobození. – Shledání s rodinou. Rukopis, vlastnictví prof. Jiřího Fárka, s. 2-7.
29 Tamtéž, s. 75.
30 VÚA-VHA, f. Osvědčení podle zákona 255/46 Sb., Osobní spis Antonína Longy – Věc: Žádost o doplnění Osvědčení podle zákona 255/46 Sb.
31 Tamtéž – Prohlášení za mrtvého – opis.
119
pro potřeby zahraničního odboje na území protektorátu realizovali zpravodajskou činnost, a navíc také rozsáhlé finanční transakce s cílem pomoci zahraniční odboj financovat.
Její význam se nicméně omezuje pouze na rok 1939, tedy na klíčovou dobu vzniku a formování československých zahraničních odbojových středisek. Svou aktivitou a nasazením významným způsobem pomohla upevnit především pozici Moravcova zahraničního zpravodajského střediska. Zatýkáním v řadách jejich nepřímých spolupracovníků, a především pádem Polska, kdy se zpřetrhaly veškeré kvalitní komunikační kanály se zahraničím, jejich činnost ztratila na intenzitě. Během velice krátké doby pak byli také zbylí „Konšelé“ vystaveni represi ze strany nacistických bezpečnostních složek. Jejich činnost nelze v žádném případě přeceňovat, a i přes specifické úkoly a postavení musí být hodnocena pouze jako integrální součást československého odboje.
120
Příloha
Fotografie č. 1. Šéf odbojové skupiny Tři konšelé František Fárek na poválečném snímku – v době, kdy nastoupil službu na ministerstvu vnitra. Zdroj: Sbírka prof. Jiřího Fárka.
121
Fotografie č. 2. Škpt. Antonín Longa tak jak ho fotograf zachytil ještě v době svobodné republiky. Právě on měl na starosti spojení s Moravcovým centrem v exilu. Zdroj: Sbírka prof. Jiřího Fárka.
122
Fotografie č. 3. Alois Čáslavka, důležitá osoba při evakuaci rodin zpravodajských důstojníků, již v hodnosti podplukovník, po svém návratu ze zahraničí. Zdroj: Sbírka prof. Jiřího Fárka.