brigádního generála Josefa Bartíka | Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Historický ústav

Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Historický ústav
Životní osudy zpravodajského důstojníka
brigádního generála Josefa Bartíka
(magisterská diplomová práce)
Bc. Pavel Kreisinger
Vedoucí práce: doc. PhDr. František Hanzlík, CSc. Brno 2011
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl
všechnu použitou literaturu a prameny.
datum vlastnoruční podpis
Zde bych chtěl poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Františku Hanzlíkovi, CSc. za
jeho odborné vedení, cenné rady a připomínky, bez nichž by tato práce nevznikla. Rovněž mu
patří poděkování za pomoc se sháněním archivních pramenů a některé hůře dostupné
literatury. Můj velký dík patří rovněž vnukovi generála Josefa Bartíka Milanu Jirkovi, a to za
ochotu, s jakou se mi vždy věnoval a s jakou mi zapůjčil všechny materiály z generálovy
pozůstalosti. Za cenné rady a počáteční podněty vděčím též plk. v. z. MUDr. Zdeňku
Voldřichovi, DrSc. Za ochotné poskytnutí některých vzácných fotografií Josefa Bartíka patří
moje poděkování také Jaroslavu Čvančarovi.

5
Obsah
ÚVOD …………………………………………………………………………………………………………….. 6
STAV ZKOUMANÉ PROBLEMATIKY ………………………………………………………….. 8

1. LÉTA MLÁDÍ (1897-1918) …………………………………………………………………… 14
   1.1 Dětství a rodinné poměry (1897-1915) ………………………………………………………………. 14
   1.2 Italským legionářem ve Velké válce (1915-1918) …………………………………………….. 15
2. LÉTA MEZIVÁLEČNÁ (1919-1939)……………………………………………………… 21
   2.1 Důstojníkem zpravodajského oddělení Hlavního štábu (1919-1924) …………… 21
   2.2 Ve studijní a pátrací skupině zpravodajského oddělení (1925-1935) …………… 24
   2.3 Přednostou obranné sekce pátrací skupiny (1935-1939) ……………………………….. 30
3. LÉTA VÁLEČNÁ (1939-1945) ………………………………………………………………. 43
   3.1 Velká Británie a Polsko (1939) ……………………………………………………………………………… 43
   3.2 Francie (1939-1940) ………………………………………………………………………………………………. 52
   3.3 Zpátky ve Velké Británii (1940-1945) …………………………………………………………………. 61
4. LÉTA POVÁLEČNÁ (1945-1968) …………………………………………………………. 72
   4.1 Poválečná kariéra na MV a na MNO (1945-1948) ……………………………………………… 72
   4.2 Perzekuce a věznění (1948-1953) ……………………………………………………………………….. 80
   4.3 Nový život: práce v civilním sektoru, rehabilitace (1953-1968) …………………….. 94
   ZÁVĚR ………………………………………………………………………………………………………… 99
   PŘEHLED POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ……………………………… 101
   SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ……………………………………………………………. 107
   PŘÍLOHY ………………………………………………………………………………………………….. 109
   6
   Úvod
   S osobností významného českého zpravodajského důstojníka a pozdějšího generála
   Josefa Bartíka se autor poprvé seznámil během psaní bakalářské diplomové práce, v níž se
   zabýval životními osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka.1
   Z vojenských
   osobností čs. zahraničního odboje, se kterými přišel Jan Krček ve Velké Británii do užšího
   služebního kontaktu, autora zaujala právě osobnost Josefa Bartíka. Ten byl v letech 1942-
   1945 Krčkovým bezprostředním nadřízeným. Oba důstojníci spolu, ale spolupracovali již
   před rokem 1942. Například se podíleli na přípravě operace Anthropoid.2
   V té době autor zjistil, že o Josefu Bartíkovi nebyla doposud napsána žádná odborná
   biografická studie. Přestože se Bartíkovo jméno objevilo i ve velké syntéze k dějinám čs.
   zemí ve 20. století,3
   základní informace o jeho osobě se daly dohledat pouze v několika
   medailoncích. Autor nejpodrobnějšího medailonku, historik Karel Richter, charakterizoval
   Bartíka následující větou: „Muž, o kterém se skoro nic neví. A přece by se o něm daly napsat
   celé knihy.“4 V podobném duchu se o svém otci vyjádřila i Bartíkova dcera Draga: „Taťka
   vždy říkal, že je škoda, že toho tolik zemře s ním.“5

Na první pohled by se mohlo zdát, že o Josefu Bartíkovi neexistuje žádná studie právě
proto, že pro podrobnější vylíčení jeho životních osudů není dostatek informací. Zároveň
s tím se ale nabízela zásadní badatelská otázka: Skutečně neexistují v žádném z českých
archivů relevantní prameny, na základě kterých by se daly podrobně rekonstruovat složité
životní osudy takové výrazné osobnosti,6
jakou Josef Bartík bezpochyby byl? Po předběžném
archivním průzkumu v Archivu bezpečnostních složek a ve Vojenském historickém archivu
se ukázalo, že tomu tak není. Následoval důkladný archivní výzkum, v jehož průběhu se
ukazovalo, že archivních materiálů k osobnosti Josefa Bartíka bude v České republice
nakonec poměrně mnoho, poněvadž relevantní fondy se nacházejí také v Národním archivu a
ve Správním archivu Armády České republiky.7
Dále se autorovi podařilo, za pomoci
plk. v. z. MUDr. Zdeňka Voldřicha, DrSc., vypátrat Bartíkova vnuka Milana Jirku. Ten
autorovi ochotně zapůjčil ke studiu rozsáhlou pozůstalost po svém dědečkovi Josefu
Bartíkovi, kterou vlastní.

1
Viz KREISINGER, Pavel: Životní osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka. Bakalářská
diplomová práce FF MU. Brno 2009.
2
Podrobněji o tom viz tamtéž, s. 43-44.
3
GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. a 1938-1945. Praha-Litomyšl
2006, s. 290, 292-294.
4
RICHTER, Karel: Generál Josef Bartík. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z
historie protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 214.
5
Soukromá dokumentace Milana Jirky (dále SDMJ), pozůstalost Josefa Bartíka, dopis Dragy S. Kellick (rozené
Bartíkové) vnučce Lucii.
6
V roce 1998 propůjčil prezident republiky Václav Havel, Josefu Bartíkovi in memoriam nejvyšší státní
vyznamenání – Řád bílého lva.
7
Jednotlivé prameny budou podrobně rozebrány společně s literaturou v následující kapitole.
7
Dané téma se nabízelo zpracovat jako biografickou studii, která by zároveň byla i
mikrohistorickou sondou do života československého zpravodajského důstojníka. Autor
předkládané práce si vytyčil tento hlavní cíl:
Na základě studia archivních pramenů a literatury podat obraz životních osudů
významného československého zpravodajského důstojníka.
V rámci naplnění stanoveného cíle bude rovněž důležité zasadit osobnost Josefa
Bartíka do kontextu doby, v níž žil a ve které aktivně působil, aby tak práce posloužila
zároveň jako doklad o této době. Bartíkovu osobnost by autor chtěl využít jako pomyslného
průvodce „krátkým“ 20. stoletím. To lze v českém prostředí vnímat nejen jako století
demokracie, ale také jako století dvou totalitních režimů: nacistického a komunistického.
Právě Josef Bartík (1897-1968) splňuje všechny předpoklady pro to, aby se mohl tímto
pomyslným průvodcem stát, poněvadž se jako „italský“ legionář zúčastnil prvního odboje
a poté byl 20 let aktivním zpravodajským důstojníkem meziválečné československé armády.
Vzápětí se jako takový ocitl na dlouhých šest let v zahraničním odboji podruhé, aby se podílel
na boji proti nacismu, přičemž do Velké Británie odletěl v rámci Moravcovy zpravodajské
„jedenáctky“ již 14. března 1939. Po třech krátkých poválečných letech se však dočkal
perzekuce ze strany komunistického režimu. Po propuštění z vězení se rozhodl Josef Bartík
„bojovat“ za svoji rehabilitaci, které nakonec, několik let před svojí smrtí, skutečně dosáhl.
Popisované události jsou v předkládané práci řazeny chronologicky. Tomu odpovídá i
chronologické pojetí jednotlivých kapitol.
8
Stav zkoumané problematiky
V úvodní části bylo již naznačeno, že o Josefu Bartíkovi nebyla doposud napsána
žádná odborná biografická studie. Základní informace o něm se sice dají dohledat
v početných medailoncích,8
nicméně je třeba upozornit na to, že většina z nich obsahuje
kromě základní faktografie i chybné informace, které neodpovídají skutečnosti. Pro ilustraci
následuje výběr z několika omylů: autorkou dvou medailonků
9
je Zlatice Zudová-Lešková,
která chybně uvádí jména Bartíkových dvou dcer jako Libuše a Marie, ve skutečnosti se
děvčata jmenovala Zora a Draga. Autorka také chybně uvádí odkaz na prameny ve VÚAVHA v Praze, neboť žádná „část pramenné pozůstalosti“, o níž se v textu píše, v daném
archivu neexistuje.10 Další tři medailonky11 pak uvádějí chybně datum Bartíkova úmrtí jako

23. května 1968. V ten den měl Josef Bartík již pohřeb, zemřel ale dne 18. května 1968.12
    Větších nepřesností se většina autorů dopustila zejména v Bartíkově „legionářském“ období;
    ty jsou způsobeny pravděpodobně tím, že dotyční nestudovali podrobně Bartíkův legionářský
    poslužný spis.
    „Medailonkový“ charakter má i 30stránková dvojjazyčná (česko-anglická) biografická
    stať Petra Kolárika nazvaná Josef Bartík: Životopis.13 Tuto publikaci vydala vlastním
    nákladem generálova dcera Draga někdy po roce 1998. Kniha nemá číslo ISBN, tudíž není
    dostupná v žádné knihovně v České republice. V této publikaci je však velké množství
    faktografických chyb, a to i přesto, že autor pracoval s některými relevantními prameny.
    Kupříkladu jeden z Bartíkových kolegů – zpravodajských důstojníků Karel Paleček je zde
    pojmenován jako František Paleček, přičemž podobných případů, zejména co se týče
    chronologie, by se dalo uvést mnoho. Přednost této publikace tak spočívá pouze v kvalitních
    obrazových přílohách a některých dílčích pasážích, které autor vypracoval na
    základě vyprávění Bartíkovy dcery Dragy.

8
TOMEŠ, Josef a kolektiv: Český biografický slovník 20. století. Díl 1. A-J. Praha 1999, s. 48; RICHTER,
Karel: Generál Josef Bartík. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 214-221; HAVEL, Petr – HOFMAN, Petr –
KREJČOVÁ, Jana a kolektiv: Českoslovenští legionáři – rodáci a občané okresu Prachatice. Prachatice 2000, s.
57; VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kolektiv (ed.): Biografický slovník českých zemí. Sešit 2. B-BAŘ. Praha 2005;
LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha 2005, s. 16;
ROEWER, Helmut – SCHÄFER, Stefan – UHL, Matthias: Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha
2006, s. 32.
9
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kolektiv (ed.): Biografický slovník českých zemí. Sešit 2. B-BAŘ. Praha 2005;
LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha 2005.
10 Podle ústního sdělení autorky autorovi této práce vznikl tento omyl během redakční úpravy encyklopedických
hesel, kdy bylo potřeba text zkrátit a nevypisovat kompletní dlouhé odkazy na relevantní archivní fondy.
Nicméně takovéto „zkrácení“ se jeví jako zavádějící, neboť ve VÚA-VHA v Praze se skutečně nacházejí
pozůstalosti různých vojenských osobností.
11 RICHTER, Karel: Generál Josef Bartík. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z
historie protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992, s. 214-221. HAVEL, Petr – HOFMAN, Petr
– KREJČOVÁ, Jana a kolektiv: Českoslovenští legionáři – rodáci a občané okresu Prachatice. Prachatice 2000,
s. 57 (autorem medailonku je Zdeněk Voldřich); ROEWER, Helmut – SCHÄFER, Stefan – UHL, Matthias:
Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha 2006, s. 32.
12 Viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 17.
13 KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších bibliografických údajů.
9
Během archivního výzkumu se ukázalo, že pramenná základna k osobnosti Josefa
Bartíka bude poměrně obsáhlá. Základní dokumenty k Bartíkově vojenské kariéře se nachází
ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu (dále VÚA-VHA) v Praze
na Invalidovně. K legionářskému období je to Osobní karta legionáře a poměrně obsáhlý
legionářský poslužný spis,14 k následnému působení v čs. armádě Kvalifikační listiny.15 Další
dílčí dokumenty, které pomohou dokreslit Bartíkovu činnost v době meziválečné, se nachází
ve fondu Divizního soudu Praha16 (materiály k významným případům vojenské zrady, na
jejichž odhalování se Bartík jako přednosta obranné sekce zpravodajského oddělení Hlavního
štábu podílel). Dílčí zajímavé poznatky k Bartíkově válečné činnosti jsou rovněž ve sbírkách
číslo 20, 24 a 37.17 Pro doplnění obrazových příloh týkajících se zejména legionářského
období a vojenských osobností z Bartíkova okolí byly využity sbírky fotografií, které se
nacházejí ve fotoarchivu VÚA.
Velice cenné a zásadní informace jsou rovněž v Archivu bezpečnostních složek (dále
ABS), a to zejména ve fondu 302 (Hlavní správa vojenské kontrarozvědky). Zde se jedná
zejména o spisy z případu Bartík. Pod archivními čísly 302-89-1 až 302-89-7 a dále 302-90-1
se nachází celkem osm svazků, které se týkají Bartíkovy válečné činnosti v Polsku, Francii
a Velké Británii, ale i jeho činnosti poválečné, kdy byl v roce 1946 odstraněn z Ministerstva
vnitra. Kupříkladu pod archivním číslem 302-89-7 se nachází úplný text přednášky
o nacismu, kterou pplk. Josef Bartík přednesl čs. pozemním jednotkám v Leamingtonu dne

6. a 7. května 1941. Název přednášky zní „Složky a organizace ve výbojných plánech
   německého nacismu.“18 Pod čísly 302-90-2 až 302-90-7 se původně nacházely Bartíkovy
   výslechové protokoly z let 1949-1951 a vlastnoručně psané výpovědi a poznámky.
   V současné době jsou bohužel jednotlivé složky prázdné, poněvadž každý „svazek byl vyjmut
   dle rozkazu RMV 28/63 /Rehabilitace/ a uložen do archivního fondu ,R‘.“19 Pátrání po fondu
   „R“ bylo bohužel v ABS neúspěšné, příslušné svazky se podle sdělení archivářů autorovi
   nedochovaly a pravděpodobně byly skartovány.20 Pro doplnění informací se však dají použít
   další archivní materiály z fondů ABS. Kromě početných relevantních svazků ve fondu 30221
   se jedná dále o tyto fondy: fond H (Historický fond), známý též jako fond tzv. „bývalých
   lidí“,22 fond Z (Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV),23 Cenné informace

14 VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík; Tamtéž, fond Legionářský poslužný spis, Josef
Bartík.
15 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík.
16VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 476/36 (Josef Krejza); VÚA-VHA Praha, fond Divizní
soud Praha, č. j. Dtr. 71/38 (Edmund Kalmár)
17 VÚA-VHA Praha, sbírka 20 (Ministerstvo národní obrany Londýn); sbírka 24 (Náhradní těleso ve Velké
Británii); sbírka 37 (Velitelství vojenské zpravodajské služby).
18 ABS Praha, fond 302, archivní číslo (dále a. č.) 302-89-7.
19 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-90-2, popis paní Švarcové na prázdných deskách svazku ze srpna 1964.
20 Nakonec byla část těchto svazků objevena v Národním archivu v Praze, podrobněji o tom viz dále.
21 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2; a. č. 302-57-3; a. č. 302-74-1; a. č. 302-91-1; a. č. 302-289-3; a. č. 302-
290-1.
22 ABS Praha, fond H, a. č. H-664 „generál“, František Moravec.
23 ABS Praha, fond Z, a. č. Z-6-314.
10
k poválečnému období se dají najít také ve zvláštním vyšetřovacím spisu Bedřicha Pokorného
ZV – 4 MV.24
Pro poznání okolností Bartíkova odsouzení, následné perzekuce a rehabilitace se jeví
jako klíčové matriály uložené ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu Armády
České republiky (dále VÚA-SA AČR) v Olomouci. Jedná se o spis Vyššího vojenského
soudu Příbram 1T 15/65. Tento obsáhlý spis má dva svazky. První z nich obsahuje samotný
spis z roku 1965, kdy byl Josef Bartík rehabilitován, ale také původní spis Vrchního
vojenského soudu Praha Ztr 264/48-III, který se od roku 1965 stal trvalou součástí spisu
1T 15/65. Původní spis z roku 1948 obsahuje například: protokol o hlavním přelíčení,
kompletní obsáhlý rozsudek a také obálku, v níž se nacházejí Bartíkovy generálské výložky a
stužky jednotlivých vyznamenání. Celý druhý svazek tvoří přílohy ke spisům. Zde se za
nejcennější dokumenty dají považovat nikdy nedoručené dopisy, adresované Josefu Bartíkovi
do vězení. Autory dopisů jsou Bartíkovi nejbližší – manželka Libuše, dcera Draga a zeť Milan
Jirka starší. Kromě toho se zde nachází i jeden nikdy neodeslaný dopis, který napsal Josef
Bartík své rodině. Tato korespondence má vysokou hodnotu, neboť může podrobně dokreslit
osobní aspekty Bartíkovy perzekuce po roce 1948.
Cenné fondy, ve kterých se nachází zajímavé doklady k Bartíkově činnosti během
druhé světové války, jsou uloženy také v Národním archivu (dále NA) v Praze. Zde je třeba
zmínit zejména fond Ministerstvo vnitra Londýn (číslo 828).25 V tomto fondu nechybí osobní
svazek Josefa Bartíka z doby jeho působení na čs. Ministerstvu vnitra v Londýně (1942-
1945).26 Významný je i fond Archiv Huberta Ripky (číslo 1).27 Důležité dokumenty se
nachází rovněž v tzv. „sbírce“ Františka Moravce, kterou ve svých pracích nepřesně cituje
docent Jan Němeček. Jedná se o xerokopie dokumentů, které z pozůstalosti Moravcovy dcery
Hany Moravcové-Disherové pořídil historik Zdeněk Jelínek na počátku 90. let 20. století.28
Sbírka Františka Moravce se však nedá pod tímto názvem v NA dohledat. Dokumenty jsou
součástí fondu Svazu protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha.29 Jak již bylo
zmíněno, nakonec byly v NA objeveny i některé spisy z případu Bartík, které byly dříve
umístěny v ABS. Materiály se nachází ve složce fondu Archivu ÚV KSČ
30 a za upozornění na
ně vděčí autor vedoucímu diplomové práce docentovi Františku Hanzlíkovi. Jedná se
o zajímavé dokumenty z provenience Státní bezpečnosti, a to zejména o svodky výslechových
protokolů z roku 1950 a několik zápisů o výpovědích Josefa Bartíka k různým osobám
z téhož roku. Z obsahu složky je zřejmé, že se nejedná o všechny chybějící svazky, které byly

24 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I a II.
25 Národní archiv (dále NA) Praha, fond Ministerstvo vnitra Londýn (dále MV – L), inventární číslo: 774, 796,
818, 887, 1429, 1431, 1432.
26 NA Praha, fond MV – L, karton 77, signatura 2-1-941, inventární číslo 887. V příslušném inventáři tohoto
fondu je tento Bartíkův osobní svazek označen chybnou signaturou jako 2-1-241. Toto číslo však neodpovídá
skutečnosti.
27 NA Praha, fond Archiv Huberta Ripky (dále AHR), inventární číslo: 194, 2670, 4379, 9157.
28 Viz NĚMEČEK, Jan: Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé
zastupitelské úřady. Praha 2008, s. 549.
29 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
nezpracovaný materiál.
30 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál.
11
původně součástí fondu 302 pod čísly 302-90-2 až 302-90-7. Část materiálů, např. Bartíkův
výslechový protokol z roku 1949, byla s největší pravděpodobností skutečně skartována.
V neposlední ředě je třeba zmínit zajímavé materiály, které se nacházejí v pozůstalosti
Josefa Bartíka. Pozůstalost je v osobním držení Bartíkova vnuka Milana Jirky.31 Pozůstalost
obsahuje široké spektrum materiálů od zpravodajských legitimací přes různé úřední
dokumenty až po dokumenty rodinné povahy (zlomky korespondence z vězení apod.) Velkou
část pozůstalosti pak tvoří cenné fotografie z různých období Bartíkova života. Opět nechybí
ani fotografie rodinné, umožňující nahlédnout do důstojníkova soukromého života a jeho
volnočasových aktivit. Většina těchto fotografií je zařazena do obrazové přílohy této práce,
neboť jak poznamenal profesor Zdeněk Kárník „… obraz dokresluje a někdy přímo vysvětluje
to, co nelze vyjádřit psaným slovem.“32
Z odborných monografií a studií je třeba zmínit některé zásadní práce, které se týkají
problematiky československého zpravodajství a dílčím způsobem reflektují i osobnost Josefa
Bartíka. Z monografií se jedná jednak o klíčovou práci Jaroslava a Stanislava Kokoškových
o agentovi A-54 (Paulu Thümmelovi),33 dále pak v pořadí již druhé vydání práce Jiřího Šolce
o Františku Moravcovi.34 V jinak záslužné publikaci vojenského historika Jiřího Šolce se
bohužel vyskytují četné nepřesnosti a chyby, autor kupříkladu uvádí chybně jména některých
důstojníků Moravcovy „jedenáctky“: kupříkladu škpt. pěch. Josefa Fořta „překřtil“ autor na
Františka a škpt. jezd. Jaroslava Tauera na Josefa.35 Také je třeba zmínit přínosné studie, které
se dotýkají Bartíkova zpravodajského působení v roce 1939 v Polsku. Jedná se o studii známé
autorské dvojice Jana Gebharta a Jana Kuklíka.36 Z jiného pohledu se Bartíkovu působení
v Polsku věnuje i Jan Němeček37 a v kontextu působení Moravcovy zpravodajské
„jedenáctky“ i Jaroslav Kokoška.38 Několik autorů reflektovalo ve svých pracích rovněž

31 Milan Jirka mladší se narodil v roce1949 manželům Draze a Milanovi Jirkovým. Matka Draga (rozená
Bartíková) je druhá dcera Josefa Bartíka. Jeho otec, Milan Jirka starší byl synem čs. důstojníka plk. gšt. Josefa
Jirky (* 16. srpna 1896), který se od jara 1939 podílel na budování ilegální odbojové organizace Obrana národa.
Za účast v odboji byl Josef Jirka v roce 1940 zatčen Gestapem. Posléze byl nacisty vězněn na Pankráci a
v terezínské Malé pevnosti, následoval převoz do Německa, kde byl odsouzen k trestu smrti a 12. září 1942
popraven ve věznici v Berlíně-Plötzensee. Podrobněji o Josefu Jirkovi viz STEHLÍK, Eduard – LACH, Ivan:
Vlast a čest jim byly dražší nežli život. Dvůr Králové nad Labem 2000, s. 82-83.
32 KÁRNÍK, Zdeněk: Malé dějiny československé (1867-1939). Praha 2008, s. 13.
33 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994.
34 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007. Jedná se v podstatě o druhé doplněné a rozšířené vydání monografie z roku 1994,
kterou tehdy vydalo nakladatelství Vyšehrad, viz ŠOLC, Jiří: Ve službách prezidenta. Generál František
Moravec ve světle archívních dokumentů. Praha 1994. Tato monografie však nebyla hodnocena zrovna nejlépe,
srovnej KOKOŠKA, Stanislav: Moravcova zpravodajská služba bez legend? HaV 43, 1994, č. 6, s. 171-178.
Druhé přepracované vydání z roku 2007 nebylo doposud recenzováno, některé chyby a nepřesnosti se však
vyskytují v obou pracích.
35 Viz tamtéž, s. 63. Rovněž v rejstříku publikace jsou jména těchto dvou osob uvedena chybně.
36 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Československo-polské vojenské zpravodajské styky na jaře a v létě 1939.
HaV 41, 1992, č. 3, s. 66-94.
37 NĚMEČEK, Jan: Československý odboj v Polsku v roce 1939 a arm. Gen. Lev Prchala. In: Hájek, Jan –
Kocian, Jiří – Zítko, Milan (edd.): Fragmenty dějin. Sborník prací k šedesátinám Jana Gebharta. Praha 2006, s.
283-300; Týž: Armádní generál Lev Prchala a čs. odboj v Polsku. HaV 43, 1994, č. 3, s. 107-132.
38 KOKOŠKA-MALÍŘ, Jaroslav: Londýnská zpravodajská skupina plk. Moravce v předvečer druhé světové
války. HaV 38, 1989, č. 4, s. 68-89.
12
Bartíkovo poválečné působení na Ministerstvu vnitra, zejména s ohledem na jeho odstranění
v roce 1946. Na prvním místě je potřeba uvést práci Karla Kaplana Pět kapitol o únoru, kde je
„případu Josefa Bartíka“ věnována samostatná kapitola.39 Stejné záležitosti se dotkla i Jiřina
Dvořáková ve své studii o Bedřichu Pokorném.40 Bedřich Pokorný měl na odstranění generála
Bartíka z MV spolu se Štěpánem Plačkem rozhodující podíl. Plačkovou osobností včetně
reflexe jeho „intriky proti generálu Bartíkovi“ se nejnověji zabýval Jan Kalous.41
Stranou nebyla ponechána ani memoárová literatura. Tu je však třeba posuzovat
s ohledem na to, že byla napsána ve velkém časovém odstupu od událostí, které popisuje.
Takový obraz tudíž může být značně zkreslený a obsahovat různé nepřesnosti. Zde je třeba na
prvním místě uvést předmluvu k práci publicisty Miroslava Ivanova Černý dostal mat.42
Autorem této předmluvy z roku 1965 není nikdo jiný než samotný Josef Bartík.43 Tento
Bartíkův vzpomínkový text je výjimečný zejména kvůli tomu, že Bartík na rozdíl od
některých svých kolegů ze zpravodajské „jedenáctky“ nenapsal paměti ani vzpomínkové statě
do odborných časopisů. Bartíkův známý, literární vědec Václav Černý, to zdůvodnil tím, že
Bartík byl aliterární povahy.44 Ze vzpomínkových prací Bartíkových kolegů zpravodajců je
třeba zmínit články důstojníka výzvědného zpravodajství Emila Strankmüllera.45 Opomenout
nelze ani paměti „šéfa“ čs. zpravodajců ve Velké Británii, Františka Moravce.46 Je však
všeobecně známo, že právě jeho paměti, byť jsou napsány čtivě (František Moravec bývá
obecně považován za výborného stylistu), jsou zároveň bohužel značně nespolehlivé a velké
množství událostí je tam popsáno v rozporu se známými fakty.47 Na některé negativní aspekty
Moravcova díla upozornil ve svých vzpomínkových statích rovněž další z Moravcových
důstojníků, Oldřich Tichý.48

Závěrem je třeba zmínit některé populárně historické práce a tzv. literaturu faktu. Zde
lze opětovně připomenout práci Miroslava Ivanova Černý dostal mat.49 Ta vznikla na základě
rozhovorů, které autor vedl v 60. letech s Josefem Bartíkem, a zabývá se čtyřmi konkrétními

39 KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 82-85.
40 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 233-267.
41 KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha 2010; KALOUS, Jan:
Využívání agentů nacistických bezpečnostních složek při vytváření politického zpravodajství MV po 2. světové
válce. In: In: Pejčoch, Ivo – Plachý, Jiří a kolektiv (Edd.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 199-
209.
42 IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie protišpionážního oddělení
generálního štábu. Třebíč 19992
.
43 BARTÍK, Josef: Předmluva. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 5-14.
44 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 327.
45 STRANKMÜLLER, Emil: Československé ofenzivní zpravodajství v letech 1937 do 15. března 1939. Odboj a
revoluce, 1968, č. 2, s. 42–73; Týž: O spolupráci československé a sovětské rozvědky v Praze a Londýně.
Slovanský přehled 1968, s. 72-79; Týž: Československé ofenzivní zpravodajství od března 1939. Odboj a
revoluce 1970, s. 189-229.
46 MORAVEC, František: Špion, jemuž nevěřili. Praha 20022
.
47 Stručně ke kritice Moravcových pamětí viz ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho
zpravodajská služba ve světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 13-14.
48 TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Frant. Moravce.
HaV 39, 1990, č. 4, s. 119-131; Týž: Z pamětí zpravodajce (II.). HaV 40, 1991, č. 1, s. 122-140.
49 IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie protišpionážního oddělení
generálního štábu. Třebíč 19992
.
13
případy, které řešila obranná sekce zpravodajského oddělení hlavního štábu. Kromě
zmíněných rozhovorů čerpal autor také z archivních pramenů, v textu však nejde jednoznačně
odlišit, které pasáže jsou napsány na základě rozhovoru nebo dobových dokumentů a naopak
které části jsou pouze dílem autorovy zdařilé narace „detektivkového“ stylu. Dále je třeba
zmínit práci autorské dvojice historika Čestmíra Amorta a redaktora Ivana Milana Jedličky,
která se zabývá agentem A-54.50 Ačkoliv se ve své době jistě jednalo o průlomovou práci,
které má navíc i jakýsi quasi poznámkový aparát, je tato práce zaneřáděna četnými chybami
a nepřesnostmi, na které kriticky upozornili Jaroslav a Stanislav Kokoškovi.51 Kokoškovi pak
danou knihu trefně charakterizovali jako „špionážní literaturu“. Práce Amorta a Jedličky je
mimo jiné založena i na výpovědích pamětníků, čs. zpravodajských důstojníků. Autoři se
v textu prokazatelně opírají o rozhovory s Josefem Bartíkem, Oldřichem Tichým, Emilem
Strankmüllerem, Aloisem Frankem a dokonce navštívili i vdovu po agentovi A-54 – Elsu
Thümmelovou. Právě v citovaných rozhovorech by mohl být i v současnosti, kdy již nikdo
z dotyčných pamětníků nežije, přínos této práce. Bohužel se nedá potvrdit, že jsou tvrzení
pamětníků zaznamenána přesně. Na jednu takovou nesrovnalost upozornil Oldřich Tichý:
„Po válce, když se chystala kniha Amort-Jedlička o agentu A-54, zeptal se mě dr. Čestmír
Amort na některé detaily, pokud jde o zprávu o ‚rošádovém pohybu‘ Němců. Podal jsem mu
krátkou a střízlivou zprávu o této věci. Když jsem pak četl, co bylo v knize napsáno, byl jsem
úplně konsternován a červenal se. To, co bylo vytištěno, jsem nikdy neřekl a nenapsal.
Vyrazilo mně to dech.“ Závěrem této části je nutné zmínit ještě populárně-historickou trilogii
k tématu čs. zpravodajství z pera publicisty Karla Pacnera.52 Práce rovněž dílčím způsobem
reflektuje některé případy související s činností Josefa Bartíka. K práci samotné je však třeba
podotknout, že se na jedné straně jedná sice vskutku o monumentální dílo, na druhé straně
však obsahuje nepřesnosti a chyby.53 Absence poznámkového aparátu, přestože autor hojně
cituje různé zdroje, pak jen podtrhuje problematičnost tohoto díla.

50 AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968.
51 Viz KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994.
52 PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných
služeb 1914-1989. Díl I. 1914-1939. Praha 2002; Týž: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do
historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl II. 1939-1945. Praha 2002; Týž: Československo
ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. 1945-1961.
Praha 2002.
53 Namátkový příklad: Čs. generál justice Ečer, který dohodl se spojenci vydání K. H. Franka do ČSR, se
nejmenoval Emil, ale Bohuslav. Srovnej PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do
historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. 1945-1961. Praha 2002, s. 60; EČER,
Bohuslav: Norimberský soud. Praha 1946.
14

1. Léta mládí (1897-1918)
   1.1 Dětství a rodinné poměry (1897-1915)
   Rodným krajem Josefa Bartíka byla Šumava. Narodil se dne 30. června 1897 v obci
   Stachy manželům Bartíkovým. Křestní jméno zdědil po svém otci Josefovi. Ten se živil jako
   pekař, zemřel však mladý ve věku čtyřiceti let. Matka čtyř dětí Marie Bartíková (rozená
   Voldřichová) se po smrti svého manžela dostala do složité finanční situace, kterou musela
   nějak vyřešit. V roce 1907 se rozhodla pro odchod do Spojených států, kde se později
   podruhé provdala. Záhy na to nechala poslat do Evropy pro své děti, za maminkou do zámoří
   však odjely pouze tři dcery. Mladý Josef Bartík projevil přání zůstat na Šumavě u svého
   strýce, příslušníka finanční stráže Jana Bartíka v obci Vrbice. Tou dobou bylo Josefovi
   jedenáct let. Pravděpodobně již během studia na obecné škole patřil k pozorným žákům, a
   proto dospělí lidé z jeho okolí začali uvažovat o tom, že by mohl studovat na nedávno
   založené české „reálce“ v Sušici.54 Autor Bartíkova stručného životopisu Peter Kolárik, který
   informace o Bartíkově dětství čerpal z vyprávění Bartíkovy dcery Dragy, k tomu uvádí
   následující svědectví: „Na přímluvu faráře, jenž viděl, že mladý Bartík je bystrý a inteligentní
   a jeho prospěch ve škole vynikající, souhlasil strýc s tím, aby Josef začal studovat na
   gymnáziu v Sušici.“55 V roce 1908 tedy Josef Bartík nastoupil ke studiu na sušické české
   Vyšší reálné gymnázium. Tam v roce 1915 úspěšně složil maturitní zkoušku, do pracovního
   poměru ale mladý absolvent nenastoupil, neboť se rozhodl ve studiu pokračovat, a to na
   Vysoké škole technické.56 Studovat na univerzitě nebylo čerstvému abiturientovi dopřáno: již
   na podzim roku 1915 zasáhly do jeho života události probíhající Velké války.

54 Sušické české reálné gymnázium bylo zřízeno 7. srpna 1906, prvním ředitelem gymnázia se stal bývalý
okresní školní inspektor z Pardubic Josef Weger. Viz http://www.gymsusice.cz/o_skole/historie.html [15. 1.
2011]
55 KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších bibliografických údajů.
56Viz VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík;Tamtéž, fond Osobní karta legionáře, Josef
Bartík.
15
1.2 Italským legionářem ve Velké válce (1915-1918)57
Válečná situace dolehla na obyvatelstvo „podunajské monarchie“ ještě výrazněji, když
původně neutrální Itálie vyhlásila 23. května 1915 jako spojenec dohodových mocností
Rakousku-Uhersku válku. Bojovně naladěná italská armáda měla zpočátku navrch, neboť
disponovala výhodou početní převahy.58 Rakouská armáda nyní o to více potřebovala nové
brance, a tak došlo i na osmnáctiletého studenta Bartíka, který byl k vojenské službě povolán

14. října 1915. Josef Bartík nastoupil službu jako tzv. jednoroční dobrovolník u „píseckého“
15. pěšího pluku, jehož posádka tehdy sídlila v maďarském městě Békes Gyula. Po
    absolvování školy pro záložní důstojníky byl v hodnosti kadeta aspiranta v dubnu 1916
    odvelen na italskou frontu, kde působil jako velitel čety.59
    Na frontě setrval Bartík do 2. listopadu 1916, kdy byl Italy zajat. V zajateckém
    důstojnickém táboře na ostrově Asinara patřil mezi hrstku aktivních Čechů, kteří žádali
    bezprostředně po zajetí o to, aby mohli být zařazeni do vznikající československé zahraniční
    armády. Sám Bartík k tomu v pozdější žádosti udává následující: „Hned po příjezdu do
    zajateckého tábora na Asinaře podal jsem se 13 druhy, mezi nimiž se nacházeli: kpt. VLK
    Antonín, kpt. KADLÍČEK Josef, kpt. WURM Josef a kpt. KADRNOŽKA Karel, přihlášku do
    čs. zahraničního vojska prostřednictvím italského velitelství. Tato přihláška zůstala
    nezodpovězena a byla kapitánem Vlkem u italského velitelství několikráte urgována.“60
    Bartíkův zájem o účast v československém zahraničním odboji dokládá i písemné prohlášení
    kpt. Antonína Vlka, ve kterém stojí: „Potvrzuji, že kapitán Josef Bartík, hlásil se po našem
    příjezdu na Asinaru, v prosinci r. 1916 do čs. zahraničního vojska a že od jeho příjezdu na
    Asinaru súčastnil se všech akcí, souvisejících, s naším osvobozením.“61
    Pozitivní vliv na formování budoucích československých legií v Itálii mělo zejména
    založení zajatecké organizace s názvem Český dobrovolnický sbor (dále ČDS) v táboře Santa
    Maria Capua Vetere. Organizace byla založena třiceti nadšenci v lednu 1917 a v jejím čele
    stál Jan Čapek, který jménem organizace neustále urgoval pomoc Československé národní
    rady v Paříži. Cílem organizace bylo zajistit vstup svých členů do čs. dobrovolnické armády.62

57 Dosud publikovaná fakta o legionářském období Bartíkova života obsahují četné chybné údaje. Z největších
„mýtů“, které se v literatuře objevily, uveďme na ukázku dva největší: Vladimír Bystrov uvedl, že Josef Bartík
byl „… zajat ruskou armádou a později vstoupil do československého vojska v Rusku.“ Viz BYSTROV,
Vladimír: Osud generála. Komentář k některým dokumentům o životě a tragickém konci Sergeje
Vojcechovského. Praha 2007, s. 518, pozn. 17.
Peter Kolárik pro změnu uvádí, že Josef Bartík byl dokonce „velitel 39. pluku československých legií…“ Viz
KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších bibliografických údajů, s. 3.
Pokud by byla tato informace pravdivá, jednalo by se o unikátní případ, kdy by důstojnický čekatel velel celému
pluku. Tato fakta se ale neopírají o archivní prameny.
58 Podrobněji o situaci na italské frontě v roce 1915 viz ŠEDIVÝ, Ivan: Češi, české země a Velká válka 1914-

1918. Praha 2001, s. 125-128.
      59 Viz VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík.
      60 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Josef Bartík, Žádost a započítání služební doby v čs.
      zahraničním vojsku, 2. 12. 1922.
      61 Tamtéž. V roce 1923 rozhodla příslušná komise přiznat Bartíkovi na základě „legionářského“ zákona ze dne
1919. 7. 1919 č. 462. Sb. charakter legionáře právě od podání první přihlášky, tzn. od prosince 1916.
      62 PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý program). Praha 1991,
      s. 231.
      16
      V asinarském zajateckém táboře se situace posunula kupředu poté, co do tábora přibyl
      Emanuel Ambrož63 – důvěrník nově vzniklé odbočky Československé národní rady v Římě.
      64
      O jeho činnosti v zajateckých táborech se pochvalně vyjádřil kapitán Josef Logaj, komisař Čs.
      národní rady, který o něm později poznamenal: „… organisoval dobrovolnické hnutí mezi
      důstojnictvem a mužstvem. Vedl účinnou propagandu v době, kdy nebylo takřka naděje, že
      naše vojsko v Italii bude utvořeno.“65 Právě pod vedením E. Ambrože vstoupilo do ČDS
      25 asinarských důstojníků.
      66 To, že mezi nimi nechyběl ani Josef Bartík, potvrzuje dochované
      písemné prohlášení mjr. E. Ambrože, kde stojí: „Prohlašuji, že kapitán Bartík Josef hlásil se
      u mne – jsoucího v písemném styku s odbočkou Národní rady čes. v Římě – krátce po mém
      příchodu na Asinaru, as. 15. října 1917 jako dobrovolník pro čes. armádu.“67
      Své odhodlání potvrdil Josef Bartík pro jistotu ještě jednou, a to písemnou přihláškou
      do ČDS, kterou adresoval Československé národní radě v Římě dne 19. prosince 1917.68
      V dubnu 1918 vrcholila jednání mezi vedoucími představiteli československého
      zahraničního odboje Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem a italskou
      vládou. Zdlouhavá jednání ve svém konečném důsledku vedla k podpisu smlouvy mezi
      Československou národní radou a italskou vládou ze dne 21. dubna 1918. Ve smlouvě mimo
      jiné stálo, že „královská italská vláda uznává existenci jednotné a autonomní československé
      armády, podléhající ze stanoviska národního, politického a právního Československé národní
      radě.“69 Budování československého vojenského sboru v Itálii již mezitím započalo. Ve
      smlouvě byl uznán za součást československé armády a na bojišti měl operovat samostatně
      pod vrchním italským velením.70

Na základě příkazu italského ministerstva války byl již 11. dubna generál Andrea
Graziani pověřen budováním československého armádního sboru v Itálii. V důsledku toho
bylo 14. dubna 1918 zřízeno československé doplňovací velitelství ve městě Foligno. Do
konce dubna byly potom ustaveny následující čtyři pluky: 31. pluk v Perugii, 32. pluk
v Assisi, 33. pluk ve Foligně a 34. pluk ve Spoletu, které dohromady utvořily první čs. divizi
v Itálii.71

63 Emanuel Ambrož se narodil 27. listopadu 1886 v Čejkovicích, před válkou vykonával učitelské povolání. Dne

12. prosince 1914 byl jako poručík rakouské armády zajat v Srbsku. Později se dostal do Itálie, kde pomáhal
    organizovat české zajatce. V roce 1918 se stal velitel 6 C roty 31. pluku čs. legií. Do vlasti se vrátil 3.
    transportem dne 17. prosince 1918 v hodnosti kapitána. Po válce se rozhodl zůstat v nové čs. armádě a 28. února
    1919 byl povýšen na majora. Podrobněji o jeho službě v italských legiích viz VÚA-VHA Praha, fond
    Legionářský poslužný spis, Emanuel Ambrož; Tamtéž, fond Osobní karta legionáře, Emanuel Ambrož.
    64 Italská vláda uznala po složitých jednáních s Edvardem Benešem oficiálně Čs. národní radu a její římskou
    kancelář v říjnu 1917. Mezi vedoucí činitele římské kanceláře patřil Ing. Karel Veselý a později zejména bývalý
    zajatec, poručík František Hlaváček.
    65 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Emanuel Ambrož, přípis kapitána Josefa Logaje.
    66 Viz PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý program). Praha
    1991, s. 231.
    67 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Josef Bartík, Prohlášení mjr. E. Ambrože, 28. 2. 1920.
    68 Viz příloha č. 1.
    69 Citováno podle PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý
    program). Praha 1991, s. 323.
    70 Tamtéž.
    71 Tamtéž. Čs. divize v Itálii dostala v rámci čs. zahraniční armády pořadové číslo 6, dále je proto v souladu
    s literaturou nazývána 6. čs. divizí.
    17
    Mezi prvními vojáky 31. pluku nechyběl ani Josef Bartík, který byl „3. dubna 1918
    zařazen k 6 C rotě výzvědných hlídek 31. pl. v hodnosti provisor. aspiranta (důst. čekatele) při
    VIII. ital. armádě.“72 O brzkém povolání Bartíka do vznikajících československých legií
    v Itálii nerozhodla náhoda, ale skutečnost, že spolu se svými kolegy v asinarském zajateckém
    táboře podal první přihlášku do čs. zahraničního vojska již v roce 1916 a byl proto považován
    za spolehlivého muže, oddaného československému zahraničnímu odboji. To potvrzuje
    zejména zpráva referenta archivu italské legie, kde se uvádí: „V dopise dobrovolníků
    z Asinary ze dne 10. ledna 1918 je [Bartík]uveden v seznamu prvních devíti důstojníků, kteří
    mají býti přeloženi do soustř. tábora českého: […], kdež je i poznámka ‚jsou to vesměs lidé,
    kteří již dávno rozhodli se pracovati a netrpělivě očekávají okamžik, kdy budou povoláni‘.“73
    Samotný Bartík zdůvodnil později své brzké povolání do legií následujícími slovy:
    „… v únoru 1918 byli jsme z tábora na Asinaře povoláni do koncentračního tábora pro
    československé dobrovolníky v Casagiove; odtud odjeli jsme k výzvědným hlídkám na italskou
    frontu. Okolnost, že jedině nás třináct [podtrženo J. Bartíkem] ze 150 zajatců Čechů na
    Asinaře – bylo povoláno na intervenci Národní rady do Casagiove, jasně dokazuje, že se to
    muselo státi na základě naší dřívější přihlášky – jejíž registrování se dnes ovšem nepodařilo
    zjistiti. Uvádím neméně důležitou okolnost, že naše třináctka byla prvním transportem čs.
    dobrovolníků, který z tábora na Asinaře odjel ještě před utvořením čs. italských legií
    k výzvědným hlídkám.“74
    Organizace tzv. výzvědných hlídek (rot), k nimž byl Josef Bartík přidělen, byla svým
    způsobem specifická, a proto je třeba ji podrobněji popsat. Výzvědné roty byly formálně
    organizovány v rámci 31. pluku 6. československé divize v Itálii, ve skutečnosti však neměly
    s tímto plukem nic společného, poněvadž podléhaly přímo velitelům jednotlivých italských
    armád. Velitel 6. čs. divize gen. Andrea Graziani sice dostával od čs. výzvědčíků pravidelná
    formální hlášení, ale příkazy jim dávat nemohl. Protože všechny výzvědné roty tvořily
    dohromady velice silný a početný prapor,75 mělo záhy dojít k reorganizaci všech výzvědných
    oddílů.
    76
    Dne 3. dubna 1918 odjela z Paduly výzvědná rota 6 C, která měla 140 mužů a čtrnáct
    důstojníků. Velitelem roty byl por. Adolf Prchlík, vzápětí ho však vystřídal ppor. Emanuel
    Ambrož, poněvadž Prchlík byl převelen k divizi do Foligna. Ze čtrnácti důstojníků mělo sedm
    mužů hodnost důstojnického aspiranta a jedním z těchto aspirantů byl i Josef Bartík. Dne
13. dubna již byli čeští vojáci ubytováni na novém místě, a to ve vile Gemma
    v městečku Noventa Padovana nedaleko Padovy. Zde měli před svým nasazením na frontu

72 VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík. V literatuře se dosud chybně tvrdilo, že Josef
Bartík byl přidělen k výzvědným hlídkám 3. italské armády. Viz KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis.
Vydala Draga S. Kellick, bez bližších bibliografických údajů, s. 3; RICHTER, Karel: Generál Josef Bartík. In:
Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie protišpionážního oddělení generálního
štábu. Třebíč 19992
, s. 216. Tato informace se však neopírá o dostupné prameny.
73 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Josef Bartík, Č. j. 5420n., 10. 1. 1923.
74 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Josef Bartík, Žádost a započítání služební doby v čs.
zahraničním vojsku, 2. 12. 1922.
75 V létě 1918 bylo organizováno u jednotlivých italských armád zhruba 1600-1800 čs. výzvědčíků.
76 PICHLÍK, Karel – KLÍPA, Bohumír – ZABLOUDILOVÁ, Jitka: Českoslovenští legionáři 1914-1920. Praha
1996, s. 199.
18
podstoupit výcvik.77 O tom, jak výcvik výzvědčíků 6 C roty probíhal, nás podrobně informuje
Vojtěch Hanzal, bývalý velitel 1. výzvědné roty u VII. italské armády, který ve svých
dějinách výzvědných rot uvádí: „Za vedení italských důstojníků k tomu cíli přidělených,
cvičeno házení granátů ručních a bomb, které dotud byly (svými typy) našim hochům
neznámy. Cvičeno také s maskami proti plynům, cvičeno hlídkování, boj nožem (pugnalem) a
nezapomínáno ovšem ani na tužení těla cvičeními prostnými a sokolskými, jakož i sportem.
[…] Pořádány přednášky příležitostné, zřízen kurs italštiny pro vojíny, kteří také skutečně
brzy italštinu, k podivení ovšem nesmírnému jak důstojníků italských, tak vojáků a civilistů,
ovládali více méně podle schopnosti, ale aspoň tak, že ,se nedali prodat‘. Pravidelně konány
sbírky na národní daň, které posílány odbočce Národní rady do Říma.“78
Zde je třeba zmínit, že výsadu používání italského útočného nože pugnalu měly do té
doby pouze italské elitní úderné jednotky tzv. arditů. Samotní Italové proto začali vzápětí čs.
výzvědčíky nazývat červenobílými ardity (biancorossi arditi), a to jednak kvůli zvláštní
výsadě, používání útočných nožů, jednak pro červenobílou barvu výložek, která kontrastovala
s modrým podkladem.79
Dne 23. dubna provedl u roty přehlídku velitel VIII. italské armády generál Penella,
který vojáky za jejich výborné výkony pochválil. Celý výcvik byl symbolicky zakončen
účastí roty na vojenských slavnostech v Montebelluně. Velký dojem učinilo na Italy zejména
vystoupení sokolského a fotbalového družstva roty. Po skončení slavnosti se již část roty
přesouvala na frontu konat hlídky. Z toho důvodu odjel Josef Bartík spolu s dalšími čtyřmi
důstojníky a padesáti muži dne 14. května 1918 do města Villorby. Odtud měli čs. výzvědčíci
konat každou noc hlídky na ostrovech v řece Piavě a přinášet zpátky důležité informace
o nepřátelských pozicích. Jednalo se přitom o zvlášť nebezpečnou činnost, poněvadž fronta
procházela právě řekou Piavou a o mnohých ostrovech se nevědělo, zda jsou v italských
anebo v nepřátelských rukou.80
Vůbec první hlídka byla provedena v noci z 19. na 20. května a veleli jí Josef Bartík
a Josef Nimshaus. Tento pomyslný křest ohněm málem skončil tragédií. Okolnosti nešťastné
události opět zevrubně popsal Vojtěch Hanzal: „Hlídka Bartík – Nimshaus tráví hlídku celou
noc venku. Přebrodí několik proudů Piave a dostane se až na ostrov ,Isola Grande‘, odkud
dobře lze pozorovati nepřátelský zákop. K ránu vrací se zpět. Před samými italskými
překážkami stane se však neštěstí. Italská vedetta [hlídka, pozn. PK ] snad neuvědoměna
řádně, že venku jest naše hlídka a myslíc, že to snad nepřítel, vystřelí na poplach a sama se
bráníc, hodí ruční granát do naší hlídky. Snad tímto granátem, snad granátem rakouského
dělostřelectva, jež začalo z poplachu také střílet, zranění 4 naši, a to: desátník Štroff, střelci
Nováček a Houška lehce, avšak důstoj. čekatel Bartík velmi těžce do nohy. Noha přeražena a
později částečně také špatným léčením (sedmkrát operována) – zůstala chromou.“81

77 HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938, s. 280.
78 Tamtéž, s. 280-281.
79 MAREK, Jindřich: Pod císařskou šibenicí. Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. Cheb 2005, s. 138.
80 HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938, s. 281.
81 Tamtéž, s. 282.
19
Bartíkovo zranění je potvrzeno rovněž v jeho osobní legionářské kartě, kde se uvádí:
„20. května 1918 raněn do pravé nohy střepinou bomby na Isola Grande na Piavě, odešel do
nemoc[nice] č. 47.“82 Ačkoliv se Bartík vrátil ke své rotě z italské nemocnice již 9. června
1918, jeho zranění bylo vážné a muselo být léčeno ještě po návratu do vlasti v roce 1919.
V srpnu 1918 byl Bartík za bojové zásluhy při výzvědné službě u VIII. italské armády
jmenován poručíkem a záhy obdržel Italský válečný kříž za statečnost.83
Pro italské velení byly československé výzvědné hlídky významné a velmi je
oceňovalo pro jejich odvahu. Tu podtrhovala skutečnost, že Rakušané volili proti zajatým
československým průzkumníkům ten nejtvrdší postup. Zajatí legionáři-průzkumníci byli
ihned popravováni, a pokud to bylo možné, tak navíc na dohled od italských zákopů.
84
Kupříkladu v červnu 1918 bylo takto popraveno na pětadvacet příslušníků Bartíkovy roty,
kteří padli do zajetí po rakouské ofenzívě u vrchu Montello.85 Odvaha a úspěchy čs.
výzvědčíků pronikla i do zahraničního tisku. Dopisovatel francouzského listu Echo de Paris
o nich poznamenal: „Jsou zrakem a sluchem italských vyšších velitelství, kterým byli
přiděleni, a vykonávají svůj úkol s obdivuhodnou chladnokrevností a rozhodným zdarem.“86
Josef Bartík měl to štěstí, že do rakouského zajetí nepadl. V září 1918 rozhodlo italské
velení o reorganizaci čs. výzvědných rot, které měly utvořit nový samostatný

39. československý pluk výzvědný.87 Z původní Bartíkovy roty 6 C 31. pluku se stala po
    reorganizaci devátá rota 39. „výzvědného“ pluku.88 Výzvědčíci z „nové“ deváté roty se ještě
    na přelomu října a listopadu 1918 zúčastnili závěrečné spojenecké ofenzívy. Několik těžkých
    závěrečných bojů připravilo devátou rotu na samém sklonku války o šest mužů, dalších osm
    výzvědčíků bylo zraněno těžce a šestnáct lehce.89 Tou dobou se již válka na italské frontě
    blížila ke svému definitivnímu konci. Na dvacet tisíc československých legionářů 6. a 7. čs.
    divize z Itálie se chystalo na cestu do „osvobozeného“ Československa.90 Vojáci z deváté
    výzvědné roty si domů přivezli celkem šest stříbrných a třiadvacet bronzových medailí za

82 VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík. V životopisné brožuře o Josefu Bartíkovi je
informace o Bartíkově zranění uvedena zcela mylně, když se zde uvádí: „Jako velitel 39. pluku československých
legií byl při bitvě na Piavě v červnu 1918 těžce raněn do nohy.“ Tyto informace se v žádném případě neopírají o
dostupné prameny. Srovnej KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších
bibliografických údajů, s. 3.
83 VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík.
84 PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý program). Praha 1991, s.
395-396.
85 KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Italii. Praha 1928, s. 215-216; Též HANZAL,
Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938, s. 288-294. Zde je také
kompletní seznam popravených včetně identifikačních údajů.
86 Citováno podle PICHLÍK, Karel – KLÍPA, Bohumír – ZABLOUDILOVÁ, Jitka: Českoslovenští legionáři
1914-1920. Praha 1996, s. 199.
87 PICHLÍK, Karel – KLÍPA, Bohumír – ZABLOUDILOVÁ, Jitka: Českoslovenští legionáři 1914-1920. Praha
1996, s. 199.
88 Viz BEDNAŘÍK, František: Vývoj a boje československého vojska v Italii. Praha 1924; VÚA-VHA Praha,
fond Legionářský poslužný spis, Josef Bartík
89 MAREK, Jindřich: Pod císařskou šibenicí. Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. Cheb 2005, s. 241.
90 PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý program). Praha 1991, s.

416. 
     20
     statečnost a dále 117 italských válečných křížů.
     91 Mezi vyznamenanými nechyběl ani čerstvě
     povýšený zraněný nadporučík Josef Bartík, který se vrátil do vlasti třetím transportem
     (vlakem číslo 1288) ještě před Vánocemi dne 17. prosince 1918.92

O zajatých důstojnících české národnosti na italské frontě se obecně tvrdí, že o službu
v legiích neměli zájem.93 Jednou z výjimek byl právě Josef Bartík. Jak bylo uvedeno výše,
o zařazení do vznikajícího čs. zahraničního vojska se hlásil již v prosinci 1916, tedy
bezprostředně poté, co padl do zajetí. Právě tato skutečnost nám může doložit Bartíkovu
odvahu, kladný charakter a jeho vlastenecké cítění.
Úplné znění vojenského slibu, který čs. legionáři v Itálii skládali, je následující: „ Já
nížepsaný […] zavazuji se slavnostně, že sloužiti budu čestně a věrně jako voják
československého národního vojska Československému národu zastoupenému nyní
Československou Národní Radou a slibuji, že čestně a věrně plniti budu všechny povinnosti,
jež plynou z tohoto závazku, jmenovitě, že bezpodmínečně budu poslušen všech rozkazů svých
vojenských velitelů.“94 Závěrem podkapitoly nezbývá než konstatovat, že Josef Bartík během
svého působení v Itálii znění tohoto slibu beze zbytku naplnil.

91 MAREK, Jindřich: Pod císařskou šibenicí. Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. Cheb 2005, s. 241.
92 Viz VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík.
93 MICHL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009, s. 20.
94 VÚA-VHA Praha, fond Legionářský poslužný spis, Emanuel Ambrož, Slib Emanuela Ambrože ze dne 24. 6.

1918. 
      21
1919. Léta meziválečná (1919-1939)
      2.1 Důstojníkem zpravodajského oddělení Hlavního štábu (1919-1924)
      Na počátku roku 1919 o sobě znovu dalo vědět Bartíkovo staré válečné zranění,
      roztříštěná a zlomená holenní kost. V únoru proto nastoupil československý legionář Bartík
      do záložní nemocnice na Žižkově a v nemocničním ošetřování setrval až do 15. října 1919.
      Následky v podobě kulhání si ovšem nesl po celý zbytek života, a to i přesto, že se podrobil
      celkem 12 operacím.95 Jeden z jeho pozdějších kolegů, který ho mohl během druhé světové
      války ve Velké Británii lépe poznat – Jan Krček – k důsledkům Bartíkova válečného zranění
      podotkl: „… Bartík velmi těžce nesl svoji tělesnou vadu, pro kterou nemohl absolvovati
      válečnou školu a musel sloužit ve skupině konc[eptních] důstojníků.“96
      O italského legionáře a od 1. května 1919 kapitána Josefa Bartíka projevila brzy zájem
      vznikající československá armáda. V srpnu 1919 byl od 39. pluku čs. legií přidělen ke
      zpravodajskému oddělení Ministerstva národní obrany (dále MNO), kde po propuštění
      z nemocnice působil ve funkci konceptního důstojníka. V ministerském výnosu z 25. srpna
      1919, který obdržel, je výslovně uvedeno: „Kapitán 39. výzvědného pluku Bartík Josef, t. č.
      v nemocnici čs. červ. kříže v Karlíně přiděluje se služebně a zároveň zařazuje do stavu MNO,
      zpravodajské odd. na místo kapitána Vlka Antonína. Službu tam nastoupí po propuštění
      nemocnice.“97
      Počátky vojenské zpravodajské služby v Československu jsou spjaty s budováním
      Hlavního štábu čs. branné moci a tudíž i s činností francouzské vojenské mise v ČSR,
      konkrétně se jménem vrchního velitele ozbrojených sil ČSR gen. Maurice Pelléa, který nařídil
      „sloučit jednotlivá „bureaux“ štábu francouzské mise s odpovídajícími odděleními MNO.
      Číslování se přitom ujednotilo podle francouzských zvyklostí.“98 Náčelníkem druhého
      oddělení (zpravodajského) Hlavního štábu čs. branné moci se stal francouzský důstojník pplk.
      Marcel Ihler a jeho zástupcem československý důstojník mjr. Čeněk Haužvic.99 Čeněk
      Haužvic byl jedním z mála zkušených českých zpravodajských důstojníků, kteří působili ve
      zpravodajské funkci již za Rakouska-Uherska a během Velké války. Výjimečnost tohoto
      stavu byla podle Josefa Bartíka dána zejména tím, že „v čele vojenského zpravodajství
      v rakousko-uherské monarchii po dobu prvé světové války byl generálmajor Max Ronge,100

95 Viz VÚA-VHA Praha, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík; VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny,
Josef Bartík.
96 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-72-1-3/547, Protokol sepsaný s plk. Janem Krčkem, 2. 6. 1950, s. 78.
97 SDMJ, pozůstalost Josefa Bartíka, Výnos MNO z 25. 8. 1919.
98 BŘACH, Radko: Generál Maurice Pellé. První náčelník hlavního štábu čs. branné moci. Praha 2007, s. 86.
99 Mjr. gšt Čeněk Haužvic, od listopadu pplk. gšt, působil od října 1920 až do prosince 1923 jako první
československý přednosta 2. oddělení Hl. štábu. Druhým čs. přednostou byl plk. gšt Miloš Žák (prosinec 1923-
duben 1926).
100 Maximilian Ronge (1874-1953) byl za první světové války zástupcem náčelníka zpravodajského oddělení
Evidenčního úřadu. Od roku 1917 byl až do konce války náčelníkem Zpravodajského oddělení a posledním
přednostou Evidenčního úřadu. Bezprostředně po válce byl pověřen zajištěním repatriace válečných zajatců. Po
anšlusu Rakouska v roce 1938 byl nějakou dobu internován v koncentračním táboře jako politicky nespolehlivý.
22
který zásadně odmítal zařazování důstojníků české národnosti na zpravodajská místa u
vyšších velitelství.“101
Ačkoliv byl Josef Bartík původně přidělen ke zpravodajskému oddělení MNO, po
Pelléově reorganizaci se ocitl ve zpravodajském (druhém) oddělení Hlavního štábu. Ve
zpravodajském oddělení měl setrvat po celou dobu trvání První i Druhé republiky.
Skutečnost, že v oddělení působil prakticky od samého začátku, ho nepochybně zvýhodňovala
oproti ostatním kolegům zpravodajcům, kteří do oddělení přišli později. Bartíkův kolega
Karel Paleček, který nastoupil službu na zpravodajské oddělení v hodnosti štábního kapitána
v roce 1931 a působil ve výzvědné sekci pátrací skupiny se zaměřením na Německo,102
k tomu podotkl: „Bartík […] byl v oddělení od prvních jeho začátků ještě z doby jeho
zakládání gen. Haužvicem, který byl snad prvním přednostou 2. oddělení po vybudování naší
armády. […] Jako bystrý člověk znal vývoj celého ministerstva národní obrany od jeho
prvopočátku se všemi aferami a politickým pozadím i osobami. V tomto smyslu měl
obdivuhodnou paměť.“103
Pro počáteční působení Josefa Bartíka ve zpravodajském oddělení v hodnosti
konceptního důstojníka neexistuje dostatek relevantních pramenů. První informace, které se
týkají jeho hodnocení, pochází z roku 1922. Přednosta zpravodajského oddělení Hlavního
štábu, plk. gšt. Čeněk Haužvic, vylíčil Bartíkovu povahu následujícími slovy:
„Dobrosrdečný, inteligentní mladý důstojník, jehož povaha není dosud úplně upevněna. Pilný
ale nevytrvalý. […] Ku povýšení způsobilý.“104

Výrazná změna v Bartíkově životě nastala v roce 1923, když se dne 2. srpna oženil; za
manželku si vzal dvaadvacetiletou Libuši Kuklovou.105 S Bartíkovou svatbou souvisí patrně
také jeho dočasné přeložení do zálohy, kam byl přeložen k 1. srpnu 1923. Mimo službu však
setrval pouze do 30. září téhož roku, neboť k 1. říjnu 1923 byl „přeložen do kategorie
koncep[tních] důst[ojníků] z povolání.“106
V roce 1924 byl Josef Bartík jako referent ve studijní skupině
107 pro Rumunsko a Itálii
hodnocen novým přednostou zpravodajského oddělení plk. gšt. Milošem Žákem následovně:
„Úplně se změnil oproti popisu z roku 1922. Je velmi výkonný, pilný a svědomitý. Má svou

101 BARTÍK, Josef: Předmluva. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992, s. 7.
102 LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha 2005, s. 216.
Podrobněji (ne však vyčerpávajícím způsobem) k životním osudům Karla Palečka viz také ŠOLC, Jiří: Generál
parašutistů. HaV 45, 1996, č. 4, s. 156-177.
103 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/39, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
104 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1922.
105 Libuše Bartíková (rozená Kuklová) se narodila 22. listopadu 1900, pocházela z učitelské rodiny ze Šumavy,
Po celý život byla svému manželovi pevnou oporou. Zemřela v roce 1988.
106 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1924.
107 Postupem času se ve zpravodajském oddělení vytvořily čtyři skupiny, které se dále členily na různé sekce:
skupina A (studijní), skupina B (pátrací), skupina C (zahraniční), skupina D (všeobecná). Kromě toho byla
součástí zpravodajského oddělení také kancelář přednosty, pomocná kancelář a registratura.
23
zdravou iniciativu.“108 Tento rok musel být pro novomanžele Bartíkovy nepochybně šťastný,
neboť 24. dubna 1924 se jim narodila první dcera Zora.109

108 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1924.
109 Zora Bartíková (24. 4. 1924 – 20. 5. 1940) zemřela za tragických okolností ve Velké Británii. Podrobněji o
tom viz kapitola 2.
24
2.2 Ve studijní a pátrací skupině zpravodajského oddělení (1925-1935)
K prvnímu lednu 1925 byl kpt. Josef Bartík ustanoven „referentem studijní skupiny
pro sledování veškerých hnutí majících vztah k čs. armádě.“110 V pořadí třetí čs. přednosta
zpravodajského oddělení pplk. gšt. František Kamm vylíčil Bartíkovu povahu ve službě
následujícími slovy: „Povaha ustálená, spolehlivý a vytrvalý pracovník. Dřívější výbuchy
temperamentu naučil se ovládati.“111

V roce 1927 se udály v Bartíkově životě dvě zásadní události. Dne 4. února byl
povýšen na „štábního kapitána konceptního […] s účinností a pořadím od 3. prosince
1926.“112 Jednalo se o významné povýšení, při němž se dostal do kategorie tzv. vyšších
důstojníků. Dne 8. května téhož roku se navíc manželům Bartíkovým narodila druhá dcera
Draga.113 Nový přednosta oddělení zpravodajského, plukovník JUDr. Václav Chalupa, popsal
Bartíka takto: „povaha ustálená, pilný spolehlivý a vytrvalý pracovník.“114
Až doposud působil Bartík jako referent ve studijní skupině. V roce 1928 byl přeložen
do pátrací skupiny zpravodajského oddělení, kde měl napříště setrvat až do roku 1939. Pátrací
skupina byla společně se studijní skupinou klíčovými prvky celé organizace zpravodajského
oddělení, přičemž by bylo „nepřesné a věcně nesprávné označovat v tomto případě stupeň
jejich důležitosti, protože obě úzce spolupracovaly pro konečné výsledky – získání co
nejpřesnějšího obrazu o úmyslech nepřátelských států, jejich vojenských přípravách,
prostřednictvím jejich rozmístění a předpokládaném použití v čase, prostoru, organizaci
apod. Pátrací skupina tyto poznatky získávala, studijní je analyzovala a předkládala zpětně
své požadavky.“115
Samotná pátrací skupina měla plnit následující úkoly: „… provádět obranné i
výzvědné zpravodajství s hlediska potřeb armády i státu, podle disposic, které dostával
přednosta 2. oddělení od náčelníka štábu. Pátrací skupina měla styk s druhými státy
prostřednictvím voj. atašé, spolupracovala se spřátelenými zprav. službami a vysílala své
důstojníky do zájmových prostorů. Dále byly v pátrací skupině vedeny evidenční listiny všech
agentů, vyúčtovaní jejich platů a ostatních platů a odměn vyplývajících z titulu
zpravodajských výkonů.“116
Prvním přednostou pátrací skupiny, který byl zároveň zástupcem přednosty celého
oddělení, byl bývalý „italský“ legionář, plukovník Mojmír Soukup. Ten se od roku 1928 stal
Bartíkovým bezprostředním nadřízeným, nebude proto od věci se u jeho osobnosti na chvíli
pozastavit. K tomu účelu může opětovně posloužit svědectví, které po druhé světové válce

110 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1926.
111 Tamtéž.
112 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1928.
113 Tamtéž, Osobní list Josefa Bartíka.
114 Tamtéž, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1927.
115 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 29.
116 ABS Praha, fond Z (Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV), Z-6-314, Československá
zpravodajská služba v letech 1920-1945, s. 12.
25
podal během svého zatčení Karel Paleček; o plk. Soukupovi vypověděl: „… poznal jsem
SOUKUPA velmi dobře. Byl jistým odrazem gen. Chalupy [generál byl přednostou
zpravodajského oddělení v letech 1927-1933, pozn. PK], se kterým dlouho spolupracoval a
měl celkově i jeho zaměření. Sympatisoval se směrem sociálních demokratů. Byl typem
důstojníka pokrokového. Mimo službu a sbírání známek neměl žádných zvláštních sklonů.
K podřízeným byl mírný a laskavý a s kým se blíže seznámil, i otcovský. Ve své dobrotě někdy
přehlížel různé služební nedostatky…“117
V roce 1928 zhodnotil přednosta zpravodajského oddělení brig. gen. Chalupa
Bartíkovu povahu opravdu stručně: v kvalifikační listině je v příslušné kolonce napsáno pouze
jedno slovo, „temperamentní“.118 V poznámce potom gen. Chalupa dodává: „velmi potřebná
síla pro službu zpravodajskou.“119 Zároveň Bartíkovu celkovou kvalifikaci ohodnotil
nejvyšším možným stupněm jako výtečnou.
V roce 1929 se Bartík coby referent pátrací skupiny podílel na vyšetřování většího
špionážního případu. Jednalo se o aféru kapitána Jaroslava Falouta.120 Kapitán kancelářské
služby Jaroslav Falout (*1886) působil od roku 1924 jako přidělenec pomocné kanceláře

3. oddělení (operačního) Hlavního štábu, přičemž od roku 1928 prováděl špionáž ve prospěch
   Německa. Pro jeho odhalení měla rozhodující význam náhoda, a to když Falout zapomněl na
   letišti před odletem do Německa aktovku s ukradenými dokumenty.121 Případem se hojně
   zabýval tehdejší tisk a dostal se rovněž do jednání poslanecké sněmovny a senátu. Dne
4. června 1929 referoval v senátu o tomto případu a průběhu vyšetřování ministerský
   předseda František Udržal.122 Pro zachycení dobové atmosféry a částečně i pro vylíčení
   okolností této špionážní aféry následuje část z jeho obsáhlého projevu:
   „ […]Jak dosavadní šetření ukázalo, byl kpt. Falout velmi lehkomyslný, což se jevilo v
   dělání dluhů, namnoze úplně zbytečných. Tyto dluhy splácel Falout tím způsobem, že
   vytloukal klín klínem. Svoji tísnivou hospodářskou situaci snažil se sice zakrýti před svými
   představenými, ale přes to dobře si uvědomoval její vzrůstající neudržitelnost. Pod jejím
   tlakem připadl na myšlenku, pomoci si k penězům prodejem vojenských dokumentů cizí moci.
   Jestliže se nyní dotknu některých podrobností, musím předem poznamenati, že
   spočívají na dosavadních doznáních, jež Falout postupně učinil a jež byla také různými
   způsoby ověřena. Aby tedy uskutečnil svůj nekalý úmysl, vyžádal si Falout ještě od přednosty
5. oddělení hlavního štábu dovolenou na 29. září 1928 k cestě do Brna. Vystavenou a
   podepsanou dovolenku Falout zfalšoval a připsal si na ni jako další místo dovolené Vídeň.

117 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/50, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
118 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1928.
119 Tamtéž.
120 Na základě Bartíkova vyprávění a částečně i archivních pramenů, ale formou tzv. literatury faktu zpracoval
tuto aféru publicista Miroslav Ivanov. Viz IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech
z historie protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
. Samotná aféra by svým tématem a
časovým rozsahem (1928-1946) po důkladné heuristice vydala jistě na samostatnou studii. V rámci této práce se
však autor omezí pouze na vylíčení nejdůležitějších faktů.
121 KOUTEK, Jaroslav: Tichá fronta. Praha 1985, s. 10.
122 František Udržal (1886-1938), český agrární politik. Stoupenec politické linie Antonína Švehly. V letech
1921-1925 a 1926-1929 byl ministrem národní obrany. Od roku 1929 do r. 1932 byl předseda vlády ČSR. V roce
1937 odešel ze zdravotních důvodů z politiky do ústraní.
26
Poněvadž pro soukromé cesty vojenských gážistů do ciziny je předepsáno, že nejen při vydání,
ale i při prodloužení pasu nutno se u kompetentního policejního nebo politického úřadu
vykázati povolovací klausulí vojenských úřadů, vyzvedl si Falout, jak sám tvrdí, u presidia
MNO. osobně povolovací klausuli. Na základě této klausule byl mu 26. září 1928 u
policejního ředitelství v Praze prodloužen pas, před tím od r. 1924 neplatný a nepoužívaný, k
cestě do zahraničí. S tímto pasem odjel v příštích dnech vlakem do Berlína a nabídl tam svoje
služby. Jeho nabídka byla přijata a podle jeho doznání vyplacena mu záloha 1.000 M (Kč
8.000) a dány instrukce k práci. Vrátil se podle instrukcí a když mu přišel vhodný materiál do
ruky, dojednal si schůzku.
Poněvadž cesty s pasem, znějícím na čsl. důstojníka, byly by vzbudily podezření, byl
mu německou zpravodajskou službou vystaven říšsko-německý pas na jméno Josef
Friedländer. Na tento pas konal pak všecky cesty do Německa. Falout vykonal do Německa
několik cest, a to jak vlakem, tak letadlem a jejich počet se postupně zjišťuje. Podle
dosavadního zjištění opatřoval si Falout materiál pro svou špionážní činnost výhradně v
operačním oddělení hlavního štábu. Podrobné šetření také prokázalo, že spisy, které Falout
prozradil, resp. před svým zatčením měl v úmyslu prozraditi, spadají vesměs do zmíněné
kategorie běžné korespondence, procházející pomocným úřadem 3. oddělení hlavního štábu.
K elaborátům operačního rázu neměl přístupu. To ovšem neznamená, že by Falout neprokázal
cizímu státu dosti platné služby, a nemá to ani zmenšovati jeho vinu, nicméně eminentně
důležité věci zůstaly jeho činností nedotčeny. Spisy, které byly prozrazeny, neustále se zjišťují
a jejich aproximativně úplný výpočet bude možný teprve po skončeném soudním
vyšetřování.“123
Kpt. Jaroslav Falout byl v roce 1929 odsouzen divizním soudem pro zločin vojenské
zrady k trestu odnětí svobody ve výši devatenácti let.124 Jeho případ měl mít v budoucnu ještě
zajímavou dohru. Během nacistické okupace zbylého Československa byl v roce 1940
z vězení propuštěn. V roce 1945 byl však opětovně dopaden a souzen Mimořádným lidovým
soudem (dále MLS) v Praze. Ten ho shledal vinným a 4. října 1946 ho odsoudil za zločin
udavačství k trestu těžkého žaláře na osm let. Trest měl Falout zostřen jedním tvrdým ložem
čtvrtletně. Po odpykání trestu, který mu udělil MLS, měl být Falout převezen do vojenské
věznice v Praze, kdy se měl odpykat zbytek svého devatenáctiletého trestu, tedy cca 9 let.
K tomu již ale nedošlo. Jaroslav Falout zemřel ve vězení v Plzni-Borech ještě v roce 1946.125
Během roku 1929 Bartík rovněž „vykonal zkoušku z jazyka italského na děkan[átě]
fakulty filozofické univerzity Karlovy v Praze s celkovým výsledkem dobrým (vysvědčení z 25.
října 1929.“126
V roce 1933 byla reorganizována pátrací skupina zpravodajského oddělení. Skupina
byla rozdělena na dvě podskupiny (sekce). Jednalo se o výzvědnou (ofenzivní) sekci P-1 a

123 http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t2297_00.htm [15. 2. 2011]
124 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 322, pozn. 4.
125 Podrobněji k Faloutovu odsouzení MLS viz Státní oblastní archiv Praha, fond Mimořádný lidový soud Praha,
Ls 1030/46.
126 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1929.
27
obrannou (defenzivní) sekci P-2. Přednostou „ofenzívy“ byl ustanoven pplk. gšt. František
Dastych, „obrana“ byla svěřena mjr. pěch. Františku Janderovi.127

V té době Bartík působil s největší pravděpodobností v ofenzivní sekci. Informace o
tom bohužel v kvalifikačních listinách nejsou, ale zevrubně o tomto Bartíkově působení, které
souviselo s jeho následným zatčením a odsouzením v Rakousku, vypověděl Karel Paleček:
„V době, kdy jsem do oddělení přišel [jedná se o rozmezí let 1931-1933, pozn. PK]odešel
[Bartík] na svoji žádost k ofensivní výkonné službě […] Velmi o to usiloval, ačkoliv plk.
Soukup mu v tom bránil, protože Bartík byl nápadný tím, že kulhal. Ačkoliv byl agilní a
snaživý, výsledky neměl, protože v ofensivní službě se velmi těžce pracovalo. Za celou dobu co
vím, jak Soukup podtrhoval, když jej [Bartíka]ve Vídni zavřeli, jediný jeho úspěch spočíval
v tom, že obstaral jeden grafikon z jízdního řádu říšskoněmeckých drah, který udává kapacitu
provozu a proto je důvěrný.“128
Karel Paleček se ve své výpovědi dotkl zpravodajské akce z roku 1933, při níž byl
Bartík v Rakousku odhalen. Jelikož se jedná o velice zajímavou epizodu Bartíkova života,
bude zde popsána podrobněji. Nejprve krátké písemné svědectví samotného Josefa Bartíka,
který v roce 1955 k této věci uvedl: „V létech 1933-1934 byl jsem jako aktivní důstojník při
dělnickém povstání ve Vídni zatčen a odsouzen k těžkému žaláři na 18 měsíců. Podle znění
žaloby byl jsem vyslán do Vídně jako exponent československého vojenského zpravodajství,
abych tam poskytoval podporu ozbrojenému dělnickému povstání a zjišťoval součinnost
rakouských vojenských kruhů s nacistickým Německem.“129 Zde je však třeba upozornit na
některé nesrovnalosti a nepřesnosti a pokusit se je porovnat s příslušnou literaturou. Tzv.
dělnické povstání v Rakousku se odehrálo až v únoru 1934. Ozbrojené střetnutí mezi vládními
silami rakouského kancléře Engelberta Dollfusse a sociálně demokratickým Schutzbundem130
začalo 12. února v Linci. Nepokoje se záhy rozšířily do dalších měst včetně Vídně, přičemž
„poslední výstřely třeskly v sobotu 17. února.“131 Bilance střetnutí byla následující: „ Vládní
síly […] ztratily celkem 105 mrtvých a asi 300 zraněných, sociálnědemokratický Schutzbund
měl 137 mrtvých a 400 raněných. […] Sociální demokracie jako celek byla zlikvidována.“132
Z literatury vyplývá, že škpt. Josef Bartík byl zatčen rakouskou policií v létě 1933.133
Československý zpravodajský důstojník se měl stát cílem provokace samotného šéfa
rakouského vojenského zpravodajství generála Maxe von Rongeho, na tom se alespoň

127 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 26.
128 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/60, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
129 VÚA-SA AČR Olomouc, spis Vyšší vojenský soud Příbram (dále jen VVS Příbram) – spis 1T15/65, Žádost a
revizi řízení nebo zahlazení odsouzení adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s.
4.
130 Republikanischer Schutzbund (Republikánský obranný svaz) byl založen v dubnu 1923 na „obranu“
rakouské sociální demokracie. Jednalo se o stranickou vojenskou ozbrojenou formaci, která čítala až 80 000
mužů.
131 VEBER, Václav a kolektiv: Dějiny Rakouska. Praha 20072
, s. 520.
132 Tamtéž. Podrobněji o pozadí průběhu a důsledcích těchto nepokojů viz tamtéž, s. 517-521.
133 PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných
služeb 1914-1989. Díl I. 1914-1939. Praha 2002, s. 291. Amort s Jedličkou uvádějí jako datum zatčení léto 1934,
přičemž v zápětí tuto informaci sami negují konstatováním, že do Prahy se Bartík vrátil v březnu 1934. Srovnej
AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968, s. 256, poznámka 10.
28
shoduje Karel Pacner s Amortem a Jedličkou, zároveň však není ani z jednoho výše
uvedených textů patrné, z jakého zdroje autoři informaci získali. Publicista Karel Pacner se
oproti Amortovi a Jedličkovi zabýval Bartíkovým rakouským případem o něco podrobněji a
věnoval mu samostatnou kapitolu s názvem Rakušané zatkli Bartíka.
134 Pacner uvádí, že
Bartíka do Rakouska vylákal jistý bývalý důstojník rakouské armády mjr. Gapp (uvádí ho bez
křestního jména), který proti němu vypovídal i před soudem. Dále líčí možné pozadí celého
případu, do kterého zapojuje i nejvyšší představitele obou zainteresovaných států, a to včetně
E. Dollfusse. Je však otázkou, nakolik se opírá o relevantní a zdroje a co jsou pouze jeho
konstrukce a fabulace. Pacner totiž mimo jiné uvádí: „Dne 12. února [1934] vypukla ve Vídni
revolta sociálně demokratických dělníků. […] I tento pokus o puč přispěl k prodloužení
Bartíkova pobytu ve vídeňském vězení. Teprve na jaře [1934] Rakušané československé
zpravodajce propustili.“135 Podle Amorta a Jedličky byl však Bartík propuštěn po osmi
měsících v březnu 1934.136 To by znamenalo, že vypuknutí tzv. dělnického povstání
Bartíkovo zatčení nijak neprodloužilo a pokud ano, tak jen o jeden měsíc.
Trochu více světla do této záležitosti může vnést výpověď Bartíkova kolegy ze
zpravodajského oddělení Karla Palečka, který k tomu poznamenal: „Brzy na to byl Bartík na
jedné schůzce ve Vídni zatčen a uvězněn. Nalétl na nějakou provokační akci. Později z toho
obviňoval nynějšího pplk. Václava Nováka v Písku, který byl t. č. přidělen ve Vídni u našeho
voj. attaché [pplk. gšt. Rudolfa Kučery, pozn. PK]. Jak se věci měly v podrobnostech nevím,
ale zákrok o výměnu a propuštění Bartíka byl velmi nákladný. Plk. Soukup [přednosta pátrací
skupiny – Bartíkův nadřízený] z důvodů zásadních se v Bartíkově případě k jeho záchraně
velmi exponoval.“137
Karel Paleček se zmínil o „výměně“ Josefa Bartíka. Tím měl s největší
pravděpodobností na mysli, že Bartíkovu propuštění předcházela složitá jednání mezi čs.
vojenskou zpravodajskou službou a rakouskou stranou. Rakušané propustili zadrženého
Bartíka dříve na základě zmíněné výměny. V podstatě se mohlo jednat o to, že byl vyměněn
za nějakého dopadeného rakouského agenta, kterého měla čs. zpravodajská služba k dispozici.
V případě, že by čs. strana nedisponovala žádným zadrženým rakouským agentem, mohl
v úvahu připadnout i větší finanční obnos nebo poskytnutí tajných zpravodajských informací,
které by mohly rakouskou stranu zajímat. Složitost oné „výměny“ potvrzuje i svědectví
pozdějšího Bartíkova kolegy, důstojníka Jana Krčka, který k tomu poznamenal: „Věděl jsem,
že při nějakém úkolu byl [Bartík] zatčen ve Vídni a dlouho vězněn, než se naším úřadům
podařilo ho vyměniti.“138
Amort s Jedličkou zdůvodnili Bartíkovo propuštění následujícími slovy: „Pro
nedostatek důkazů a pod tlakem rakouské demokratické veřejnosti musel být Josef Bartík […]
propuštěn na svobodu.“139 Toto tvrzení se však ve světle výše zmíněných výpovědí

134 PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných
služeb 1914-1989. Díl I. 1914-1939. Praha 2002, s. 291-293.
135 Tamtéž, s. 293.
136 AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968, s. 256, poznámka 10.
137 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/60, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
138 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-72-1/3/546, Protokol sepsaný s plk. Janem Krčkem, 2. 6. 1950.
139 AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968, s. 256, poznámka 10.
29
zpravodajských důstojníků Palečka a Krčka jeví jako krajně nedůvěryhodné a lze jej tedy
odmítnout jako tendenční. Do tohoto zajímavého případu by mohly vnést ještě více světla
relevantní archivní prameny, zejména rakouské provenience – pokud se však dochovaly.
Nezbývá než vše uzavřít konstatováním, že během roku 1934 se škpt. Josef Bartík vrátil
zpátky do Československa na své původní místo do zpravodajského oddělení. Tou dobou tam
právě probíhala další reorganizace a personální změny.
Na přelomu roku 1933 a 1934 převzal funkci přednosty zpravodajského oddělení plk.
gšt. Šimon Drgač. Do čela zpravodajského oddělení Hlavního štábu se tak poprvé dostal
vysokoškolsky vzdělaný důstojník, absolvent Válečné školy s kvalifikací důstojníka
generálního štábu (gšt.). Podle vojenského historika Jiřího Šolce to byl právě plukovník
Drgač, který „načrtl moderní organizační a funkční podobu 2. oddělení hl. štábu, která se v
podstatě udržela až do druhé poloviny třicátých let. Vymezil kompetenční vztahy mezi
jednotlivými skupinami a vtiskl celému zpravodajskému oddělení vnitřní dělbu práce,
součinnosti a vysoké pracovní intenzity.“140
Ke dni 30. září 1934 nastoupil ke zpravodajskému oddělení Hlavního štábu další
výrazný zpravodajský důstojník. Jednalo se o pplk. gšt. Františka Moravce, který záhy
vystřídal ve funkci přednosty pátrací skupiny plk. Soukupa.141 Personální změny proběhly
v tomto roce i na vedoucích postech obou sekcí pátrací skupiny. Novým vedoucím výzvědné
sekce (P-1) se stal další důstojník s kvalifikací generálního štábu, Oldřich Tichý.142
A konečně, místo vedoucího obranné sekce (P-2) zaujal od 1. ledna 1935 Josef Bartík.143
Vystřídal tak mjr. Františka Janderu. Své při tom pravděpodobně sehrála i následující fakta,
o nichž vypověděl Karel Paleček: „Jandera […] holdoval alkoholu. Stávalo se velmi často, že
někdy nepřišel do kanceláře 2-3 dny. Soukup, i když mu to vytýkal, přece z toho nevyvozoval
žádných říznějších důsledků. […] Jandera nebyl také příliš opatrný na peníze. Při
odevzdávání pokladny měl v pokladně menší manko. Jeho manželka, původně ukrajinská
zemědělka, byla jak se o ní říkalo úplně negramotná, měla však velké nároky a proto Jandera
stále tonul v dluzích. Jako příklad vím z jeho vyprávění, že jednou si najala nejdražšího
učitele tennisu, který v Praze byl.“144

Oproti tomu hodnotil přednosta oddělení plk. Drgač kvalifikaci škpt. Josefa Bartíka
v roce 1934 nejvyšší známkou jako výtečnou, přičemž k Bartíkově povaze poznamenal:
„Krajně svědomitý a v práci houževnatý, korektní, agilní, iniciativní.“145 V poznámce
přednosta dále uvedl: „Velmi upotřebitelný pro službu zprav[odajskou] – zvláště ve složce
obranné.“146

140 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 27.
141 Tamtéž, s. 46.
142 TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Frant. Moravce.
HaV 39, 1990, č. 4, s. 119.
143 Viz VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1935.
144 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/50,59 Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
145 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1934.
146 Tamtéž.
30
2.3 Přednostou obranné sekce pátrací skupiny (1935-1939)
2.3.a Bartíkovo působení v obranné sekci v letech 1935-1936
Od 1. ledna 1935 působil Josef Bartík ve zpravodajském oddělení jako vedoucí
obranné sekce pátrací skupiny. Zároveň byl „rozhodnutím vlády ČSR z 1/2 1935, s účinností a
pořadím od 1/1 1935 povýšen na mjr. konc. služby propůjčením služeb[ního] místa 5. plat.
stup. ve služeb[ní] kategorii důstoj[níků] absolventů voj. akademie.“147
Nyní je potřeba alespoň ve stručnosti charakterizovat činnost obranné sekce, kde
Bartík působil jako její vedoucí (přednosta) až do 14. března 1939. K tomu může opětovně
dobře posloužit zasvěcený výklad Karla Palečka: „Úkolem této sekce bylo obranné
zpravodajství uvnitř státu, a pokud bylo třeba a úkoly přesahovaly hranice, i vně státu.
V rámci obranného zpravodajství byly přirozeně i věci politické, a obranné zpravodajství
s hlediska protišpionážní obrany [činnost namířená proti výzvědnému zpravodajství
nepřátelských států tzn. zejména proti Maďarsku a Německu, pozn. PK ]. Dalším úkolem bylo
sledování veškerého tisku domácího a zahraničního, potud, pokud jej vydávaly illegální
skupiny. […]Materie obranného zpravodajství, kterou tato skupina zpracovávala byla velmi
široká a zasahovala i do oboru právního, za tím účelem byly v ní [:] jedna skupina studijní,
která materiál vyhodnocovala a pořizovala příslušné směrnice, jakož i skupina právní která
materiál politický a illegální posuzovala s hlediska právního. […] Tyto 2 skupiny podkládaly
defensivní zpravodajství zákonnou odborností. [Vedle toho pak existovala vlastní, pozn. PK]
Výkonná skupina, [která]měla vedle spolupráce se zpravodajskou ústřednou policejní [i]
svoje vlastní agenty pro šetření a sledování.“148 Vojenský historik Jiří Šolc dále k činnosti
obranné sekce poznamenal, že „za dobu své činnosti odhalila na 2000 případů vojenské zrady
a špionáže, které byla soudně stíhány.“149 Toto číslo se však ve srovnání s čísly, jež uvedl
Josef Bartík, jeví jako podhodnocené. V přednášce o nacismu, kterou Bartík přednesl ve
Velké Británii u jednotek čs. pozemního vojska v Leamingtonu, ve dnech 6. a 7. května 1941
byla uvedena tato čísla: „Jaký nápor vedlo Německo proti Československu osvětlí vám tato
data: v roce 1936 bylo usvědčeno 500 osob v ČSR ze špionáže ve prospěch Německa, v roce
1937 bylo jich již 1.197, v roce 1938 do září to jest do Mnichova, bylo jich zatčeno 982 a ještě
byly další stovky nám známých špionů v jichž zatčení nám mnichovský diktát zabránil.“150 Po
sečtení Bartíkových čísel se jen v letech 1936-1938 jednalo o 2679 případů.
Hlavním protihráčem čs. zpravodajského oddělení byla německá vojenská
zpravodajská služba – tzv. Abwehr. Ta vznikla již v roce 1925, po nástupu nacismu byla od
roku 1935 součástí Wehrmachtu. V čele Abwehru stál od roku 1935 námořní kapitán (později

147 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny – 1935.
148 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/45, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
149 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 46.
150 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-7, Složky a organizace ve výbojných plánech německého nacismu –
přednáška pplk. Josefa Bartíka z roku 1941, s. 9.
31
kontradmirál a admirál) Wilhelm Canaris.151 Rok 1935 lze vskutku považovat za zlomový,
poněvadž zpravodajský nápor Německa proti Československu mohutně vzrostl. Samotný
Josef Bartík k tomu po druhé světové vílce vypověděl toto: „Od roku 1935 jsme zjišťovali, že
Německo zahajuje proti ČSR velký zpravodajský nápor, který již nevede tzv. mírovými
prostředky, ale zjišťovali jsme, že Německo používá zpravodajských prostředků, které
přesahují rámec mírového zpravodajství. To znamenalo, že přikročilo ke zpravodajské
činnosti válečné!“152 Téměř o dvacet let později Bartík k situaci, v jaké se zpravodajské
oddělení ocitlo, dodává: „Ve válce počítalo československé zpravodajství se spoluprací
spojeneckých zpravodajských služeb. A proto již od roku 1935 docházelo k vzájemným
poradám zpravodajských štábů a výměně zpráv o vojenských přípravách nacistického
Německa. Bez této spolupráce by v případě napadení nemohlo československé vojenské
zpravodajství samo situaci zpravodajsky zvládnout.“153
Z doby, kdy Bartík působil jako vedoucí obranné sekce, pochází také zajímavá
humorná příhoda, která se sice netýká žádného špionážního případu, ale může ilustrovat
přátelskou atmosféru, jaká v obranné sekci za Bartíkova přednostování panovala. Jejím
hlavním aktérem byl jeden z Bartíkových podřízených, bývalý „ruský“ legionář a důstojník
jezdectva škpt. Jaroslav Tauer, který působil v rámci obranné sekce jako finanční referent.
Celá historka je zaznamenána ve výpovědi Karla Palečka, který při charakteristice Tauera
uvedl: „V obranné sekci, kde přednostou byl Bartík, sloužil Tauer často za předmět různých
hříček a kratochvílí, kterým vždy naběhl, Z vlastní zkušenosti to neznám, ale vždy se o tom
s vtipem vyprávělo. Tauer projevoval touhu být vyznamenán. Bartík pořídil [fiktivní] spis, že
Tauer tehdy a tehdy má se dostavit tam a tam v uniformě, že mu bude uděleno francouzské
vyznamenání, načež Tauer, poněvadž časové omezení bylo krátké, utíkal domů, kde se
převlékl do uniformy jezdeckého důstojníka a vrátil se v červených jezdeckých kalhotách
s vysokými botami zpět do oddělení. Měl tak trochu extremní uniformu i střihem a ušitím jak ji
s oblibou tehdy důstojníci jezdectva nosili. [Mimo to byl oproti ostatním důstojníkům poměrně
malého vzrůstu, pozn. PK] Přirozeně vysoké lakové boty. Mezitím jej [přednosta pátrací
skupiny] Moravec k něčemu potřeboval. Zda byl již o věci informován nebo ne mi známo není,
ale když se Tauer v uniformě objevil, položil prý mu otázku, zda se zbláznil a proč je v takové
parádě. Tauer na to odpověděl, že si má jít pro francouzské vyznamenání. Jak tato hříčka
potom skončila nevím, ale v oddělení to vzbudilo všeobecnou veselost. Jak to nesl Tauer
známo mi není, ale dovedu si představit, že mu dobře asi nebylo. Dovedl se však vždycky

151 Wilhelm Canaris (1887-1945) byl od ledna 1935 jako námořní kapitán vedoucí představitel tzv. Oddělení
abwehru (něm. Abteilung Abwehr) při říšském ministerstvu války. Od dubna 1935 v hodnosti kontradmirála. Po
reorganizaci této německé zpravodajské služby v roce 1938 stál v čele Sekce Zahraničí/Abwehr (něm. Amt
Ausland/ Abwehr). K 1. lednu 1940 měl Canaris hodnost admirála. Canaris stál v čele této tajné služby do února
1944, kdy byl odvolán. Po atentátu na Hitlera (20. 7. 1944) byl 23. 7. 1944 zatčen a 9. 4. 1945 byl na Hitlerův
příkaz zavražděn v koncentračním táboře Flossenbürg.
Podrobněji k jeho osobnosti viz KOKOŠKA, Jaroslav: Admirál Canaris. Praha 1968; BROŽ, Jiří: Admirál
Canaris a jeho Abwehr. Praha 1995.
152 GAJAN, Koloman a kolektiv (Edd.): Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939). Praha 1962, dokument
č. 172, s. 388, poznámka č. 1.
153 BARTÍK, Josef: Předmluva. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 9.
32
s věcí smířit. Podobné hříčky se prováděly častěji i u jiných důstojníků dobráckého, nebo
spíše naivního založení.“154
Reorganizace zpravodajského oddělení pokračovala i v roce 1936. Ve funkci
přednosty oddělení vystřídal plukovníka Šimona Drgače další absolvent pražské Válečné
školy, plk. gšt. František Hájek, který poté vykonával svoji funkci od 2. ledna 1936 až do

10. ledna 1939 a stal se tak posledním meziválečným přednostou zpravodajského oddělení.155
    Josef Bartík jej později za druhé světové války charakterizoval následujícími slovy: „Plk. gšt.
    Fr. Hájek velmi dobrý šéf zprav. odděl., vynikal ve společenském vystupování, dovedl získat
    velmi rozsáhlé styky jak v prostředí domácím tak i v diplomatických kruzích a s cizinou. Jemu
    lze děkovat, že naše zprav. mělo skutečně nadmíru dobré posice a z této okolnosti těžíme i
    nyní v zahraničí. Měl vadu, že dosti často přes míru požíval alkoholu. To mu z mnoha stran
    bylo vytýkáno. Naprosto oddaný státu, loyální ve vykonávání svého úřadu, neměl osobních
    aspirací. V úřadování velkorysý. Jeho ideí bylo uložit peníze v zahraničí pro případ válečného
    konfliktu a umístit [československé zpravodajské] důstojníky v různých místech
    v zahraničí.“156 Později, za války ve Velké Británii, se dostal plk. Hájek do osobního sporu
    s plukovníkem Moravcem, který kromě toho, že byl přednostou pátrací skupiny, vykonával
    od 1. července 1937 rovněž funkci Hájkova zástupce.157 Celý spor nakonec řešil v roce 1942
    zástupce ministra národní obrany generál Rudolf Viest, který za tím účel vyslechl i Josefa
    Bartíka.158 Bartík v rozhovoru s gen. Viestem charakterizoval dále i plk. Moravce a rovněž
    vztah obou důstojníků: „Plk. gšt. Fr. Moravec velmi dobrý odborník, loyálně plnil příkazy
    svého nadřízeného [plk. Hájka], i když před rozhodnutím přednosty [plk. Hájka] měl někdy
    námitky. Jelikož plk. gšt. Hájek mu přenechával značnou samostatnost v úřadě, brzy
    vypozoroval, že si může vytvořit [samostatnou] posici. Při své ambiciosnosti se o to
    [Moravec] snažil. Spolupráce obou byla velmi dobrá a podle toho též výsledky jejich činnosti
    byly skvělé hlavně, co se týče v maření německé špionáže a též v ofensivní službě proti
    Německu.“159

Reorganizace se týkala zejména výzvědného (ofenzivního) zpravodajství. 27. května
1936 vzniklo specializované výzvědné pracoviště: společná československo-sovětská
agenturní ústředna, která podléhala Moravcově pátrací sekci a měla krycí název VONAPO
20.160 Velitelem této agenturní ústředny se stal škpt. Karel Paleček. Ústředna „operovala

154 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/55-56, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
155 STEHLÍK, Eduard – LACH, Ivan: Vlast a čest jim byly dražší nežli život. Dvůr Králové nad Labem 2000, s.

55. Na přelomu let 1937-1938 byl plk. Hájek formálně přidělen k 3. oddělení Hl. štábu a funkci přednosty 2.
    oddělení formálně vykonával plk. gšt. Jaroslav Ostřížek. Podrobněji o tom viz níže.
    156 VÚA-VHA Praha, sbírka 24 (Náhradní těleso ve Velké Británii), a. č. 24-9-7 (František Hájek), strana 106,
    Písemný záznam rozhovoru gen. Rudolfa Viesta s pplk. Josefem Bartíkem ve věci plk. gšt. Fr. Hájek – plk. gšt.
    Fr. Moravec, 15. 4. 1942.
    157 LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha 2005, s. 198.
    158 Z vyšetřování tohoto sporu je VÚA-VHA k dispozici rozsáhlá agenda, celkem 426 stran, viz VÚA-VHA
    Praha, sbírka 24, a. č. 24-9-7.
    159 Tamtéž, strana 106-107.
    160 O významu této zkratky se vedou v literatuře řadu let spory. Jaroslav Koutek ji vysvětlil jako „volající na
    poušti“. Jiří Šolc se domníval, že zkratka vyjadřovala princip vzájemného financování „VOba NA POlovinu“.
    Jaroslav a Stanislav Kokoškovi se přiklánějí k racionálnímu vysvětlení: „vojennyj nabljudatělnyj post“.[vojenská
    dozorčí stanice, pozn. PK]
    33
    výlučně proti Německu a do jara 1937 do jara 1937 dokázala získat řadu spolehlivých
    rezidentů, chodců a kurýrů. Za svůj první velký úspěch mohla považovat ofotografování
    služebního předpisu wehrmachtu pro výcvik protitankových jednotek včetně všech
    doplňků.“161 Zajímavé svědectví o československo-sovětské ústředně z pohledu obranné
    sekce zpravodajského oddělení uvedl ve své práci Jaroslav Koutek, který popsal jednu
    kuriózní událost, k níž došlo z počátku roku 1938: „Z popudu mjr. J. Bartíka […] zatkla
    pražská policie čtyři podezřelé osoby. Při výslechu se však ukázalo, že šlo o schůzku
    sovětského zpravodajského orgánu s jeho agenty z jednoho rakouského ministerstva…“162
    Samotná reorganizace zpravodajského oddělení byla oficiálně ukončena dnem 1. října
    1936.163
    Do roku 1936, tedy do prvního roku přednostování plukovníka Hájka, spadá rovněž
    jedna všeobecně známá špionážní záležitost. Jedná se o navázání spolupráce zpravodajského
    oddělení s dnes již legendárním agentem A-54, tedy Paulem Thümmelem.164 Jeho osobnost
    byla legendarizována v 60. letech 20. století a nemalým dílem k tomu přispěla i kniha
    historika Čestmíra Amorta a publicisty Ivana Milana Jedličky.165 Seriózního zpracování se
    agent A-54 dočkal až v práci Jaroslava a Stanislava Kokoškových.166 Otec a syn Kokoškovi
    popsali činnost tohoto agenta ve své monografii opravdu detailně a zároveň seriózně. Není
    proto třeba se zde tímto případem zabývat dopodrobna, postačí shrnout známá fakta a zaměřit
    se na podíl Josefa Bartíka.
    Dne 10. února 1936 přišla na zpravodajské oddělení obálka s razítkem poštovního
    úřadu v Mostě s datem 8. února 1936. V ní nabídl neznámý pisatel (Paul Thümmel) své
    služby československé zpravodajské službě. Kokoškovi ve své knize předpokládají, že „už se
    asi nepodaří přesně zjistit, kteří důstojníci ‚dvojky‘ nabídku četli a měli se k ní během
    osmačtyřiceti hodin vyslovit.“167 Je zbytečné se zde zabývat rozborem situace tak, jak ji
    popsal ve svých pamětech František Moravec nebo v podobě reportážní rekonstrukce Amort a

Srovnej KOUTEK, Jaroslav: Tichá fronta. Praha 1985, s. 21; ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František
Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 44; KOKOŠKA, Jaroslav –
KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby. Praha 1994,
s. 53.
161 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 53.
162 KOUTEK, Jaroslav: Tichá fronta. Praha 1985, s. 21.
163 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 52.
164 Paul Thümmel (15. 1. 1902 – 20. 4. 1945) pocházel ze saského města Neuhausen, kde pracoval původně jako
pekař a podílel se na založení tamější skupiny NSDAP. Nositel zlatého čestného odznaku NSDAP. Čs.
zpravodajským orgánům se nabídl poprvé již v roce 1932. Jako civilní pracovník a důvěrník Abwehru se podílel
na budování tzv. krátké pohraniční sítě v ČSR. Od roku 1936 veden zpravodajským oddělením hl. štábu jako
agent A-54, spolupracoval s různými přestávkami až do března 1939. Za poskytované informace mu byly
vypláceny značně velké finanční částky. Po březnu 1939 působil v rámci pražské úřadovny Abwehru jako
vedoucí tzv. „domácí kapely“. V roce 1940 agenta A-54 aktivoval na přání plk. Moravce domácí odboj, který mu
opětovně za informaci ale i výmysly vyplácel horentní sumy. V říjnu 1941 byl Thümmel poprvé zajištěn
Gestapem. Druhé zatčení následovalo v únoru 1942, po vyšetřování byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde byl
těsně před koncem války popraven.
165 AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968.
166 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994.
167 Tamtéž, s. 9.
34
Jedlička, neboť to již kriticky učinili Jaroslav a Stanislav Kokoškovi. Oba autoři nicméně
poněkud pominuli zajímavý komentář zpravodajského důstojníka Oldřicha Tichého, který
tehdy působil na zpravodajském oddělení jako vedoucí výzvědné sekce. Ten ve svých
vzpomínkách celou záležitost jasně popsal a navíc ji i argumentačně podložil, nebude tedy od
věci zde příslušnou pasáž citovat: „Ve zpravodajském oddělení dopisy s všeobecnou adresou,
jakou měl tento dopis, [dopis měl skutečně neosobní adresu: Ministerstvo národní obrany,
Nachrichten Abtlg., Praha, pozn. PK] otevíral – správně a logicky – vedoucí sekce obranného
zpravodajství Bartík. Ten pak dirigoval dopis správnému adresátovi (byly to např. nabídky
služeb, nabídka patentů, upozornění, udání atd.) [Tato] Nabídka se týkala také obranného
zpravodajství. Bartík ji předal Moravcovi a hned o ní jednali. Oba byli zřejmě pro její
okamžité přijetí. Pak jsme ji dostali k vyjádření já a škpt. [František] Fryč, nezávisle na
sobě.“168 Historicky první schůzka českých zpravodajců s agentem A-54 se uskutečnila již

6. dubna 1936 u Vejprt a prokazatelně se jí zúčastnili tito důstojníci: pplk. František Moravec,
   jeho dva experti na obranné a výzvědné zpravodajství – mjr. Josef Bartík a mjr. Oldřich Tichý
   – a dále dva specialisté na otázky německé tajné služby, škpt. Josef Fořt a škpt. František
   Fryč. Reprezentativní složení účastníků zpravodajské schůzky vypovídá o tom, že
   zpravodajské oddělení přikládalo této události mimořádný význam.169 Spolupráce čs.
   zpravodajců s A-54 byla úspěšně navázána a v letech 1937-1938 se uskutečnilo několik
   dalších schůzek, kterých se opět účastnil i Josef Bartík. K informacím, které A-54 za nemalé
   finanční obnosy předával čs. straně, je však třeba podotknout, „že některé zprávy o německé
   agentuře na území republiky, jež za velký honorář Bartíkově obraně dodal, se nepotvrdily,
   nebo byly očividně mylné.“170 Další činnost agenta A-54 bude s odkazem na příslušnou
   literaturu171 ponechána stranou. Následující dva oddíly této kapitoly budou věnovány dvěma
   významným špionážním případům, které Bartíkova obraná sekce úspěšně odhalila. Tyto
   případy zároveň ilustrují aktivity maďarského a německého výzvědného zpravodajství
   v Československu na sklonku třicátých let. Nejedná se přitom o případy ledajaké, neboť
   českoslovenští občané, kteří v nich sehráli hlavní úlohu, zaplatili nakonec tu nejvyšší cenu –
   vlastní život.
   2.3.b Případ štábního rotmistra Josefa Krejzy a maďarské výzvědné
   zpravodajství
   V roce 1936 byl odhalen a zatčen agent maďarské zpravodajské služby,
   československý občan a rotmistr z povolání šrtm. Josef Krejza.172 Případ bude zajímavé uvést

168 TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Frant. Moravce.
HaV 39, 1990, č. 4, s. 125-126.
169 Viz KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994.
170 Tamtéž, s. 71-72.
171 Kromě již citované zásadní práce Kokoškových je třeba upozornit i na přínosnou studii Jiřího Plachého, která
se zabývá osobností pracovnice Abwehru, Lydií Goručkovovou – Langenhaunovou. Autor ji ztotožňuje
s Thümmelovou „agentkou“ Yvonou, o které hovořil A-54 s československými zpravodajci. Studie má ovšem
poněkud zavádějící název; viz PLACHÝ, Jiří: Agent A-54 a StB. Sborník Archivu MV 2/2004, s. 281-291.
172 Případ Josefa Krejzy zpracoval v 60. letech 20. století na základě Bartíkova vyprávění a částečně i na základě
studia archivních pramenů publicista Miroslav Ivanov, jedná se ale o formu tzv. literatury faktu. Viz IVANOV,
35
alespoň základními informacemi o tom, jak maďarské výzvědné zpravodajství proti
Československu fungovalo. K tomu může dobře posloužit zasvěcený výklad Josefa Bartíka
z roku 1965: „Maďarská výzvědná služba vybudovala proti Československu svůj vlastní
systém špionážní činnosti, jehož metody se lišily od metod říšskoněmeckého zpravodajství.
Podél celé hranice Slovenska byla zřízena výzvědná střediska a do výzvědné práce byla
zapojena i říční stráž na Dunaji, […] Maďarská výzvědná služba byla v Československu
budována na systému agentů poštovních schránek a agentů-chodců. Vysílání agentů-chodců
přes maďarsko-slovenské hranice se však brzy ukázalo obtížné a riskantní. Proto byla zřízena
samostatná výzvědná centrála ve Vídni, odkud byl poměrně snadný styk s Československem.
Maďarskou výzvědnou ústřednu ve Vídni řídil podplukovník maďarské armády [Gottfried]
Reichbauer, rodák ze Sedmihrad, kde byla silná německá menšina…“173
Josef Krejza spolupracoval s maďarskou zpravodajskou službou od roku 1926, kdy byl
„zverbován“ neznámým záložním důstojníkem německé národnosti, a vzápětí mu došel
poštou první zpravodajský dotazník, na který odpověděl. Krejza byl vždy úkolován pomocí
dopisů, na něž odpovídal. Za špionáž proti Československu mu maďarské zpravodajství
vyplácelo značné částky peněz, celkově se jednalo asi o 40.000 korun, což byla v té době
značná suma, neboť Krejzův měsíční příjem činil zhruba 1.000 korun a pivo stálo zhruba
1,40 Kčs. Většinu takto vydělených peněz Krejza propil.174 O svém alkoholismu vypovídal
ostatně i později před soudem, kde poznamenal: „Pil jsem hodně piva, jednou jsem vypil od
soboty večer do neděle 70 piv. Často jsem (vy)pil 40 půllitrů.“175
Krejza byl zatčen dne 6. října 1936. Je však otázkou, za jakých okolností k jeho
odhalení došlo. Podle soudního spisu na Krejzovo podezřelé chování upozornili koncem srpna
1936 vojáci a poddůstojníci základní služby u 331. dělostřeleckého pluku, tedy jednotky,
k níž byl Krejza v té době přechodně zařazen. Podle historika Jiřího Plachého se však jako
pravděpodobnější jeví varianta, kterou popsal ve svých pamětech tehdejší přednosta pátrací
sekce pplk. František Moravec, tedy „… že Krejza byl odhalen v důsledku úspěšného případu
‚Maďarské korespondence‘, který v té době realizovala československá vojenská
kontrarozvědka [obranná sekce zpravodajského oddělení, pozn. PK].“176 Po zatčení byl Josef
Krejza osobně vyslýchán v kanceláři zpravodajského oddělení hlavního štábu vedoucím
pátrací skupiny plk. Františkem Moravcem, vedoucím obranné sekce mjr. Josefem Bartíkem a
důstojníkem obranné sekce škpt. Bohumilem Dítětem. Důstojníci započali s výslechem
bezprostředně po jeho zadržení, tedy ještě 6. října, samotný výslech byl několikrát přerušen a

Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie protišpionážního oddělení generálního štábu.
Třebíč 19992
. Na základě pečlivého archivního výzkumu zpracoval tento případ v roce 2005 Jiří Plachý, viz jeho
přínosná studie: PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica
Pragensia 2, 2005, s. 165-169. Plachý rovněž podrobně rozebírá vývoj Krejzovy vojenské kariéry a upozorňuje
na možné příčiny jeho pozdější výzvědné činnosti.
173 BARTÍK, Josef: Předmluva. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 11-12.
174 PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica Pragensia 2,
2005, s. 168.
175 Tamtéž, s. 167.
176 Tamtéž, s. 168.
36
skončil 9. října 1936 v 19 hodin.177 Vyslýchaný Krejza vypovídal již první den o své
špionážní činnosti celkem ochotně, ale některé věci se snažil pravděpodobně úmyslně zkreslit
nebo je zatajit a přiznal je až v průběhu dalších dní. Následující den, 7. října, začal Josef
Krejza svou výpověď těmito slovy: „Odvolávám svou dosavadní výpověď o své vyzvědačské
činnosti a chci nyní vypovídati plnou pravdu. Se svou výzvědnou činností započal jsem již
roku 1926 a nikoliv 1928.“178 Třetí výslechový den, 8. října, doplnil Krejza svou výpověď
o další důležitý bod: „Chci ještě uvésti, že jsem zatajil jednu cestu do zahraničí, kterou jsem
vykonal na počátku své výzvědné činnosti. Tehdy jsem písemně na žádost vídeňských orgánů,
[…] vyjednal, že budu moci se s nimi sejíti v Drážďanech. […] Jako cestovní výlohy dostal
jsem v dopise 1000 korun.“179 Protokol z Krejzova výslechu je poměrně obsáhlý, má 29 stran;
protože z něj Jiří Plachý ve své studii necituje, bude zde uvedena ještě jedna krátká ukázka,
která může zajímavým způsobem ilustrovat Krejzovu vyzvědačskou činnost. K ní vyslýchaný
dále uvedl: „V roce 1927 dostal jsem […] ještě asi 8 dopisů s různými dotazníky na jejichž
podrobné otázky jsem vždy odpověděl. Za zaslané zprávy jsem obdržel v dopisech asi 4000
Kč, takže jsem toho roku dostal celkem 11.000 Kč. […] V uvedeném období 1926-1931 dodal
jsem maďarské výzvědné službě: 1. / Veškeré zprávy o dislokaci a organizaci čs. armády a
změnách, hlavně pokud se týče dělostřelectva 2. / Veškeré zprávy o výzbroji a materiálu
používaném v čs. armádě, hlavně o materiálu nově zavedeném 3. / Veškeré zprávy o nově
postavených útvarech 4. / Zprávy o početních stavech, národnostním složení jednotek,
materielní situaci důstojníků, rotmistrů a mužstva a o morálním stavu vojska. Tyto zprávy
jsem zjišťoval jednak vlastní zkušeností, ze svého služebního přidělení, vlastním pozorováním,
dotazy u různých vojenských osob zejména rotmistrů a aspirantů a z různých vojenských
publikací. Konkrétní jména osob pro jejich velký počet a časovou odlehlost uvésti nemohu“180
Z uvedené ukázky je vidět, že vojenský prokurátor měl důkazů proti Krejzovi víc než
dost. Hlavní líčení u pražského Divizního soudu bylo zahájeno 22. února 1937, jako civilní
advokát ex offo zastupoval Krejzu švagr spisovatele Karla Čapka, JUDr. Karel Scheinpflug.
Během hlavního líčení Krejza uvedl, že se cítí vinen. Soud vynesl rozsudek ještě téhož dne
odpoledne, když uznal obžalovaného vinným z vojenské zrady podle § 6 odstavce 2 Zákona
na ochranu republiky ve znění zákona č. 130/1936 Sb. a odsoudil ho k trestu smrti
provazem.181 Svým způsobem se v tomto případě jednalo o průlomové rozhodnutí, neboť „…
v ČSR byl poprvé v mírových podmínkách vynesen trest smrti za vojenskou zradu.“182 Josef
Krejza byl popraven 22. května 1937 v Praze na Hradčanech.183

177 VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 476/36 (Josef Krejza), 6b – Protokol sepsaný s Josefem
Krejzou.
178 Tamtéž, 6b – Protokol sepsaný s Josefem Krejzou, s. 7.
179 Tamtéž, 6b – Protokol sepsaný s Josefem Krejzou, s. 25.
180 Tamtéž, s. 12-13.
181 PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica Pragensia 2,
2005, s. 168-169.
182 Tamtéž, s. 166.
183 LIŠKA, Otakar a kolektiv: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha 2006, s. 94.
37
2.3.c Případ kapitána generálního štábu Edmunda Kalmára
Analogickým případem k tomu Krejzovu může být například případ kpt. gšt. Edmunda
Kalmára, který jako československý důstojník z povolání maďarské národnosti zpravodajsky
pracoval pro nacistické Německo.184 Jeho případ může být dokonce vnímán jako ještě
závažnější, neboť Kalmár absolvoval v roce 1936 Vysokou školu válečnou (VŠV).185 K tomu
je třeba podotknout, že již samotné podmínky pro přijetí do Válečné školy byly velmi přísné a
na budoucí absolventy byly kladeny velké nároky, a to proto, že: „absolventi Válečné školy
(od roku 1934 Vysoké školy válečné) byli předurčeni k výkonu nejvyšších štábních i
velitelských funkcí v armádě a tvořili elitu armády.“186
V jedné zásadní věci se však Kalmárův a Krejzův případ přece jen liší, a to v motivaci.
Kalmár totiž neprováděl špionáž ze zištných důvodů, dokonce nebyl ani nikým z německé
zpravodajské služby vyhledán nebo kontaktován, ale důležité zpravodajské informace zasílal
do Německa dobrovolně sám ze své vůle, zřejmě z osobně-ideologických důvodů. Během
výslechu Kalmár ke svojí motivaci uvedl: „Při nastoupení služby i divize jsem neměl
nejmenšího úmyslu prováděti tuto svou [výzvědnou, pozn. PK] činnost. Tuto myšlenku jsem
pojal v únoru 1937 nebo v lednu 1937, kdy vlivem přepracovanosti jsem byl podrážděn
každým zásahem představeného [Kalmárovým představeným byl náčelník štábu 4. pěší divize
v Hradci Králové – pplk. gšt. Josef Chleboun, pozn. PK] natolik, že jsem si věci nerozvážil.
Měl jsem za to, že se zde nikdy neuplatním a rozhodl jsem se proto k tomuto činu. Považoval
jsem to také za svou povinnost, jakožto Maďara, abych pomohl svému národu, třebas
prostřednictvím Německa, které jsem považoval za spojence. Tomu značně napomáhala též
záliba moje k Němcům a dále výchova ve škole, která sice byla maďarská, ale byla
germanofilská.“187
Edmund Kalmár byl zadržen dne 2. února 1938. Podle Jiřího Plachého přispěla k jeho
odhalení zpráva, která byla s největší pravděpodobností získána čs. zpravodajci od agenta A51.188 Plachý k okolnostem odhalení dále uvádí: „Na podzim 1937 byla tedy československá

184 Případ Edmunda Kalmára zpracoval opět v 60. letech 20. století na základě Bartíkova vyprávění a částečně i
na základě studia archivních pramenů publicista Miroslav Ivanov, jedná se ale o formu tzv. literatury faktu. Viz
IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie protišpionážního oddělení
generálního štábu. Třebíč 19992
. Na základě pečlivého archivního výzkumu zpracoval tento případ v roce 2005
Jiří Plachý, viz jeho přínosná studie: PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech
1937-1938. Historica Pragensia 2, 2005, s. 170-175. Plachý rovněž podrobně rozebírá vývoj Kalmárovy
vojenské kariéry a upozorňuje na možné příčiny jeho pozdější výzvědné činnosti.
185 Jedním z jeho „spolužáků“ v ročníku na VŠV byl i pozdější Bartíkův kolega a spolupracovník, zpravodajský
důstojník škpt. gšt. Jan Krček.
186 HANZLÍK, František: Voják. Příklad Oskara Pejši. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří – Vykoupil,
Libor (Edd.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 287-298.
187 VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 71/38 (Edmund Kalmár), 4b – Protokol sepsaný
s Edmundem Kalmárem, s. 20.
188 PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica Pragensia 2,
2005, s. 170. O agentovi A-51 se toho v dosavadní literatuře mnoho nepíše. Jaroslav Koutek uvádí, že agent A51 byl jakýsi Spies. Podrobnější informace k němu publikoval až publicista Karel Pacner: „A-51 byl německý
důstojník, který nabídl své služby druhému oddělení v polovině třicátých let. Dodával cenné údaje o stavbě
obraných bunkrů v Bavorsku i ze západních hranic. Některé z nich dokonce vedly Francouze k tomu, že pochytali
řadu německých agentů, kteří se zajímali o jejich systém opevnění, o Maginotovu linii. Také upozornil Prahu na
některé důležité agenty. Českoslovenští zpravodajci však nikdy nezjistili, kdo jim tak dobře sloužil. Zřejmě to byl
38
vojenská zpravodajská služba upozorněna na velmi důležité zprávy, které se dostaly do
Německa vhozením do německého vlaku. Obsahovaly údaje o mobilizačních opatřeních,
opevňovacích pracích a krytu hranic. Zprávy pocházely z obranného úseku 4. pěší divize
v Hradci Králové a bylo zřejmé, že jejich autorem je štábní důstojník s přístupem
k nejtajnějším dokumentům. Podle data odeslání padlo podezření na někoho, kdo se v září
1937 pohyboval v západních Čechách, protože podle sdělení agenta byla poslední zpráva
odeslána 23. září 1937. Brzy se podezření soustředilo na přednostu 1. a 4. oddělení 4. pěší
divize kpt. gšt. Edmunda Kalmára, jedenatřicetiletého důstojníka maďarské národnosti.“189
Nejpozději dne 2. února 1938 se na scénu dostává opět mjr. Josef Bartík, který
společně s kpt. Jaroslavem Tauerem a za přítomnosti dvou dalších důstojníků provedl
v pokoji obývaném kpt. gšt. Edmundem Kalmárem domovní prohlídku.190 Kalmár byl potom
stejně jako Krejza vyslýchán v Praze trojicí zpravodajských důstojníků – plk. Moravcem, mjr.
Bartíkem a mjr. Dítětem.191 Výslech kpt. Kalmára trval poměrně dlouhou a byl několikrát
přerušen, samotný protokol z výslechu má celkem 27 stran. Plk. Moravec před soudem jako
svědek vypověděl o průběhu výslechu následující: „Obžalovaný [kpt. Kalmár, pozn. PK]
nebyl k přiznání nijak nucen. Jeho výslech započal ve středu dne 2. února 1938 a obžalovaný
3 dni zapíral a teprve až v sobotu 5. února 1937 [jedná se o překlep, správný rok má být
pochopitelně 1938, pozn. PK] se rozhodl, že se přizná. […] žalovaný při výsleších nedával
nijak najevo, že se přizná, až přijde určitý čas. Ještě v sobotu byl vyslýchán bez nějakého
positivního výsledku, ale již bylo možno pozorovati, v chování žalovaného jakýsi přelom a
večer žalovaný svědkovi [plk. Moravcovi, pozn. PK] vzkázal, že s ním chce mluvit ve 24 hodin
a teprve tehdy se žalovaný ke všemu přiznal a jako důvod svého zapírání uvedl to, že 5. února
měl [jeho] otec narozeniny a proto mu je nechtěl svým přiznáním zkalit.“192
Dne 6. února se tedy Kalmár skutečně doznal k odeslání celkem tří špionážních zpráv;
v protokolu k tomu udává: „a) Poprvé jsem přešel ř. něm hranice v únoru 1937, kdy jsem
hodil obálku se zprávou v Reinertzu do pošt. schránky […] Zásilka byla adresována
ppl.[pěšímu pluku] 38 v Kladsku. b) Podruhé jsem hodil zprávu do poštovní schránky na
nádraží v Ziegelhausenu. Bylo to v dubnu 1937. Zpráva obsahoval několik změn k průběhu
lehkého opevnění ve výběžku broumovském a hrubé materielní vybavení […] To jsem poslal

nějaký antinacista z abwehru.“ Tvrzení Karla Pacnera vypadá trochu jako by chtěl činnost tohoto agenta již
dopředu legendarizovat a postavit ho na roveň agentovi A-54, tak jak ho v minulosti vylíčili Amort s Jedličkou.
Jaroslav a Stanislav Kokoškovi uvádějí, že na začátku pátrací akce „Kalmár“ „…byla zpráva důstojníka abwehru
ze ženijního štábu číslo 16 ve Weidenu, který zprvu pracoval pro podplukovníka Kopačku a později pro majora
Strankmüllera.“ Kokoškovi nedávají sice tomuto důstojníkovi šifru A-51, ale s největší pravděpodobností se
jedná o jednu a tutéž osobu.
Srovnej KOUTEK, Jaroslav: Tichá fronta. Praha 1985; PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách.
Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl I. 1914-1939. Praha 2002, s. 343;
KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 104.
189 PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica Pragensia 2,
2005, s. 170.
190 Viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 4.
191 VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 71/38 (Edmund Kalmár), 4b – Protokol sepsaný s
Edmundem Kalmárem, s. 1.
192 VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 71/38 (Edmund Kalmár), 32 – Protokol o hlavním
přelíčení, 25. 2. 1938, s. 9.
39
na 28 p. divisi v Breslau. […] c) Třetí zpráva byla podána v Chebu 23. září 1937, její obsah
je vyznačen ve spise mi čteném…“193 Z Kalmárovy výpovědi tedy vyplývá, že čs. důstojníci
zpravodajského oddělení byli o obsahu jeho třetí zprávy skutečně podrobně informováni.
Divizní soud v Praze uzavřel Kalmárův případ 25. února 1938. U soudu byly mimo
jiné čteny také znalecké posudky znalců z oboru zpravodajské služby; jedním z nich byl škpt.
gšt. Emil Strankmüller ze zpravodajského oddělení Hlavního štábu, druhým pak pplk. gšt.
Josef Jirka z operačního oddělení Hlavního štábu – druhý dědeček Milana Jirky mladšího.194
Ještě téhož dne byl kpt. gšt. Edmund Kalmár odsouzen za zločin vojenské zrady k trestu smrti
provazem. Popraven byl dne 29. dubna 1938 v Praze na Hradčanech.195 Před popravou
Kalmár zvolal: „Zemřít pro myšlenku je největší čest, která člověka může potkat! [další dvě
věty byly vyřčeny v maďarštině, pozn. PK] Ať žije Maďarsko! Ať žije vlast!“196
2.3.d Rok 1938 a 1939
Případem kpt. Kalmára jsme se dostali do roku 1938, tedy do posledního roku První
československé republiky. Než zde bude nastíněna další činnost Josefa Bartíka v roce 1938, je
potřeba se ještě na malou chvíli vrátit do roku 1937, kdy se na zpravodajském oddělení udála
závažná personální změna. Ta souvisela s tzv. aférou Bruna Weigela. Bruno Weigel byl
říšskoněmecký diplomatický kurýr, zatčený v listopadu 1936 pro vážné podezření ze
špionáže, protože „v jeho zavazadle se našla řada usvědčujících písemností, mezi nimi i pošta
týkající se ilegální organizace NSDAP na území Československa, ale po ostrých protestech
[německého] vyslance [Ernsta] Eisenlohra byl v červnu 1937 z vazby propuštěn.“197 Tohoto
případu se záhy chopila pověstná nacistická propaganda, která udělala z Weigla nevinného
mučedníka. Propagandistická kampaň vzápětí vyvrcholila požadavkem německého
ministerstva zahraničí, aby Československo odvolalo z funkce přednosty zpravodajského
oddělení přednostu plk. Františka Hájka. Ten byl skutečně formálně k 15. září 1937 přeložen
k operačnímu oddělení hlavního štábu a novým přednostou se stal plk. gšt. Jaroslav Ostřížek,
který doposud vykonával funkci styčného zpravodajského důstojníka na ministerstvu
zahraničních věcí. Kokoškovi konstatují, že: „… ve skutečnosti zůstalo takřka všechno při
starém. Plukovník Hájek pouze opustil svou dosavadní kancelář, […] ale de facto zůstal i
nadále hlavou vojenské tajné služby. Ostřížek zastupoval 2. oddělení pouze navenek, ve styku
s cizími diplomaty a při reprezentativních záležitostech.“198 Plukovník Hájek se své funkce

193 Tamtéž, 4b – Protokol sepsaný s Edmundem Kalmárem, s. 19.
194 VÚA-VHA Praha, fond Divizní soud Praha, č. j. Dtr. 71/38 (Edmund Kalmár), 32 – Protokol o hlavním
přelíčení, 25. 2. 1938, s. 17. Podrobněji k pplk. Josefu Jirkovi viz poznámka číslo 31.
195 V publikaci Tresty smrti je datum Kalmárovy popravy uvedeno chybně jako 24. 9. 1938. Viz LIŠKA, Otakar
a kolektiv: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha 2006 2
, s. 84;
196 PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica Pragensia 2,
2005, s. 175.
197 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 62.
198 Tamtéž, s. 63.
40
znovu ujal k 1. květnu 1938, tato zpráva však nesměla být nikde zveřejněna, aby Berlín
opětovně neprotestoval.199
Ve svém důsledku však měla celá tato aféra negativní vliv na činnost zpravodajského
oddělení – zejména práce v obranné sekci musely být po rozkazech „shora“ utlumeny.
Samotný Josef Bartík k tomu poznamenal: „… výkonnost obranného zpravodajství v druhé
polovině roku 1937 značně polevila v důsledku známé aféry Weigelovy.“200

V druhé polovině roku 1938 nabíraly politické události v Československu rychlý spád.
Pro nacistické Německo začala v té době nabývat na významu také tzv. „hluboká“ špionážní
síť (Netz 2), kterou Canarisův Abwehr budoval na území Československa v předchozích
letech. Obranná sekce zpravodajského oddělení však o této tajné německé síti věděla. Josef
Bartík ji v roce 1965 ve své vzpomínkové stati charakterizoval následujícími slovy: „Hluboká
agenturní síť se budovala jako válečná výzvědná základna, jíž se mělo využít při rozšíření
konfliktu. Zasahovala střední a východní část našeho státu. Po obsazení Československa se
tyto hluboké agenturní sítě měly přeměnit v nástupní špionážní střediska proti Polsku,
Rumunsku a Sovětskému svazu. Jejich výzvědná činnost měla být zahájena podle předem
sjednaného hesla vysílaného říšskoněmeckým rozhlasem nebo smluveným heslem
uveřejněným v pražském německém časopise Prager Tagblatt.“201

Od jara 1938 měla obranná sekce zpravodajského oddělení pod stálým dozorem
246 německých agentů, zásah proti nim měl však přijít až ve vhodný okamžik a pokud možno
naráz, aby narušení německých sítí bylo co nejúčinnější. Hromadný zákrok však čs.
zpravodajská služba proti německým agentům na podzim 1938 neuskutečnila.
Československé bezpečnostní složky provedly pouze několik individuálních akcí, které však
nebyly nevýznamné. Kupříkladu 6. září 1938 asistoval Bartíkův podřízený mjr. Bohumil Dítě
u likvidace výzvědné skupiny stavitele Ferdinanda Boleslawského z Mukačeva. V součinnosti
s Košickým policejním ředitelstvím bylo tehdy zatčeno sedm členů této špionážní buňky.
Jednalo se o významnou skupinu, která měla od Abwehru k dispozici tajnou vysílačku, čs.
zpravodajská služba však o vysílačce díky agentovi A-54 věděla.202 Na otázku, proč se v roce
1938 hromadný zákrok proti špiónům neuskutečnil, podal jednoduchou, ale věrnou odpověď
v roce 1946 samotný Josef Bartík, když uvedl: „Zákrok nebyl proveden, poněvadž přišel
Mnichov.“203 Mnichovským událostem však předcházela československá mobilizace a ta se
samozřejmě týkala i zpravodajských důstojníků. Zpravodajští důstojníci z druhého oddělení

199 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 81-82.
200 Citováno podle KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin
československé zpravodajské služby. Praha 1994, s. 68.
201 BARTÍK, Josef: Předmluva. In: Ivanov, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
, s. 10-11.
202 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 101-103. Případ Ferdinanda Boleslawského zevrubně popisuje ve své práci
Ota Holub, ten také poprvé upozornil na jmenné a věcné nepřesnosti, které se o tomto případu vyskytly v práci
Amorta a Jedličky. Srovnej HOLUB, Ota: Souboj s Abwehrem. Praha 1975, s. 47-62; AMORT, Čestmír –
JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968, s. 53-54.
203 Citováno podle KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin
československé zpravodajské služby. Praha 1994, s. 102.
41
Hlavního štábu se „v noci z 23. na 24. září […] s užším štábem hlavního velitelství přesunuli
do Klánovic a ráno pokračovali v cestě na své válečné stanoviště ve Vyškově.“204
Mnichovské události znamenaly konec První československé republiky. V okleštěném
nástupnickém státě, v tzv. Druhé republice, měly nově panovat již zcela jiné politické a
společenské poměry. To se také nutně muselo projevit i v činnosti zpravodajského oddělení
Hlavní štábu. Následujícími slovy charakterizoval zpravodajství za Druhé republiky v roce
1945 plk. gšt. Emil Strankmüller (v roce 1938 mjr. gšt. a vedoucí výzvědné sekce pátrací
skupiny zpravodajského oddělení): „‚Druhá republika‘ byla dekadentní erou ve všech
směrech, i ve vojenském zpravodajství. Zpravodajská činnost proti Německu byla zakázána.
Zrušili jsme PAÚ [předsunuté agenturní ústředny, pozn. PK] a soustředili illegální zprav.
činnost proti Německu výhradně do Prahy a do zahraničních expozitur. Byla to činnost
doslova illegální; toto rozhodnutí nepotvrdil svým podpisem žádný odpovědný velitel.
Zpravodajská činnost proti Maďarsku a nově zahájená činnost proti Polsku205 pokračovala
oficielně.“206
V takovém duchu se tedy odvíjela činnost zpravodajského oddělení po Mnichovu.
Snahou Německa bylo rovněž omezit činnost zpravodajského oddělení Hlavního štábu; pro
Němce byla pořád nepřijatelná osoba plk. Hájka, který musel svůj post přednosty oddělení
opustit již podruhé. K této záležitosti podal za druhé světové války dobré svědectví Josef
Bartík, který poznamenal: „… po Mnichově Němci vynaložili vše, aby se mstili za tuto [naši
dřívější] práci [proti nim] a žádali odstranění plk. gšt. Fr. Hájka, […] Němcům alespoň
formálně bylo třeba vyhovět, proto byl plk. gšt. Fr. Hájek poslán do Holandska, aby tam
pokračoval v udržování navázaných styků. Po svém příjezdu do Holandska byl a tím účelem
v Londýně, ale pak k rozvinutí této jeho činnosti nemohlo již dojíti.“207 Plk. Hájek skutečně
odjel dne 14. ledna 1939 do Haagu, kde poté působil jako vojenský atašé Č-SR. Aby se
vyhnul Německu, byla jeho cesta osobním automobilem značně komplikovaná, neboť
cestoval z Prahy přes Slovensko a Podkarpatskou Rus do Rumunska, poté přes Jugoslávii,
Itálii, Švýcarsko, Francii a Belgii, až konečně dorazil do cílového Holandska.208 Po Hájkově
odstoupení „byl pověřen výkonem jeho služebních povinností ‚až do ustanovení definitivního
přednosty‘ plukovník [František] Moravec.“209 V literatuře se někdy objevuje tvrzení, že
Moravec se stal v této době přednostou. Tvrzení Josefa Bartíka to však vyvrací, neboť ten

204 Tamtéž.
205 Za účelem organizace zpravodajské činnosti proti Polsku a Maďarsku byla na území okleštěné Podkarpatské
Rusi nově zřízena Předsunutá agenturní ústředna (PAÚ) ve Svaljavě. Jejím tajným přednostou byl plk.
Františkem Moravcem ustanoven škpt. gšt. Jan Krček. Podrobněji o činnosti této PAÚ viz KREISINGER, Pavel:
Životní osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka. Bakalářská diplomová práce FF MU. Brno 2009,
s. 13-16.
206 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-74/1, Rozklad o situaci v roce 1938 a na jaře 1939 sepsaný Emilem
Strankmüllerem, s. 6, 2. 11. 1945.
207 VÚA-VHA Praha, sbírka 24, a. č. 24-9-7 (František Hájek), strana 107, Písemný záznam rozhovoru gen.
Rudolfa Viesta s pplk. Josefem Bartíkem ve věci plk. gšt. Fr. Hájek – plk. gšt. Fr. Moravec, 15. 4. 1942.
208 STEHLÍK, Eduard – LACH, Ivan: Vlast a čest jim byly dražší nežli život. Dvůr Králové nad Labem 2000,
s. 55.
209 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 115.
42
k této věci správně podotkl: „… plk. gšt. Fr. Hájek svého přednostenství zbaven nebyl a plk.
gšt. Fr. Moravec byl jmenován prozatimním přednostou oddělení.“210
Březnový odlet plukovníka Františka Moravce, Josefa Bartíka a dalších devíti
zpravodajských důstojníků bude popsán až v následující kapitole, neboť tvoří symbolický
spojovací článek s Bartíkovou válečnou činností ve Velké Británii a dalších evropských
zemích. Závěrem této kapitoly je však ještě potřeba Bartíkovo působení v pozici vedoucího
obranné sekce nějak zhodnotit. Je na místě konstatovat, že v letech 1935-1938 byla Bartíkova
celková kvalifikace hodnocena vždy nejvyšším možným stupněm, a to jako „výtečná“.211
Jeho působení v obranné sekci zhodnotil po vojensku stručně, avšak věcně Karel Paleček,
který zároveň podal svědectví o vysoké úrovni obranné sekce, když k Bartíkovu
„přednostování v obraně“ podotkl: „… za něho obranné zpravodajství dostalo teprve výši,
kterou mělo nakonec [až] do Mnichova.“212

210 VÚA-VHA Praha, sbírka 24 (Náhradní těleso ve Velké Británii), 24-9-7 (František Hájek), strana 106,
Písemný záznam rozhovoru gen. Rudolfa Viesta s pplk. Josefem Bartíkem ve věci plk. gšt. Fr. Hájek – plk. gšt.
Fr. Moravec, 15. 4. 1942.
211 Tamtéž, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, vložky za roky 1935-1938. Kompletní Bartíkovo hodnocení
v roce 1938 viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 6.
212 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-2/60, Protokol sepsaný s brig. gen. Karlem Palečkem, 21. 11. 1949.
43

3. Léta válečná (1939-1945)
   3.1 Velká Británie a Polsko (1939)
   3.1.a „Jedenáctka“ – odlet zpravodajských důstojníků do Velké Británie
   V březnu 1939 se dny Druhé československé republiky chýlily ke konci. Relevantní
   informace o chystané německé agresi měla i čs. vojenská zpravodajská služba, a to hned
   z několika zdrojů. Jedním pramenem bylo varování francouzské zpravodajské služby Service
   de Renseignement (dále SdR): po sdělení obecného charakteru přišla dne 11. března zcela
   konkrétní zpráva ve smyslu, že „jde o násilnou akci (action brutal) [vůči Č-SR, pozn. PK] a
   že k provedení má dojít 14. nebo 15. března 1939“.213 Téhož dne se sešel škpt. František Fryč
   s agentem A-54 v nádražní restauraci v Turnově.
   214 Bezprostředně poté byl agent A-54
   převezen do Prahy, kde mjr. Emilu Strankmüllerovi potvrdil datum 15. března a dodal další
   podrobnosti.
   O tom, co v dalších dnech následovalo, pojednává zevrubně početná literatura. Zde
   postačí konstatovat, že plk. gšt. František Moravec informoval čs. vládu o chystané německé
   agresi již 12. března, avšak „ministři ani po této výstraze nedospěli ke konkrétním závěrům či
   opatřením, jež by brala podložená sdělení s patřičnou váhou na vědomí“.215 Plukovník
   Moravec se nakonec rozhodl využít nabídku, kterou mu zprostředkoval styčný důstojník
   britské zpravodajské služby mjr. Harold Gibson, a odletět se svými nejbližšími
   spolupracovníky do Velké Británie, kde bude možné nadále zpravodajsky pracovat proti
   Německu. O výběru spolupracovníků a volbě cílové země rozhodoval osobně plk. Moravec.
   Ten své dojmy zaznamenal i písemně v zajímavém nedatovaném elaborátu, jehož fragment se
   dochoval ve Vojenském ústředním archivu a v němž se uvádí: „Anglie projevila zájem a
   zdálo se, že za normálního vývoje událostí, dostane se nejspíše do válečného konfliktu
   s Hitlerovým Německem. […] Nám šlo o to, moci pracovat proti Německu, a šli jsme tam, kde
   se nám tato možnost skýtala. Obtížnější byl výběr osob mezi řadou spolupracovníků oddaných
   a osobně všech stejně blízkých. – Hlediska, jež byla při výběru uplatněna, byla tato: –
   schopnost práce v cizině, – stupeň kompromitování zprav. činností v očích Němců a –
   dobrovolná ochota odejít a opustit rodinu.“216
   Moravec se rozhodl odletět s jedenácti spolupracovníky; z celkového počtu dvanácti
   mužů mělo příslušet pět důstojníků k Bartíkově obranné sekci pátrací skupiny. Jelikož se
   v literatuře jména těchto „Moravcových“ důstojníků často objevují v různých zkomolených

213 Citováno podle KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin
československé zpravodajské služby. Praha 1994, s. 115.
214 Tamtéž, s. 119. Jiří Šolc oproti tomu uvedl, že mjr. Strankmüller se účastnil již turnovské schůzky. Srovnej:
ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 61.
215 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. a 1938-1945. Praha-Litomyšl
2006, s. 168-169.
216 VÚA-VHA Praha, sbírka 20 (Ministerstvo národní obrany – Londýn), a. č. 20-21-13 (Dodatek
zpravodajských deníků z r. 1939-1944), s. 52-53.
44
podobách, případně bývá některý z nich vynechán,217 budou zde pro přehlednost uvedena
všechna jména členů oné slavné „jedenáctky“. Ta měla mít původně celkem dvanáct členů;
oním dvanáctým důstojníkem, který však nestihl odletět s ostatními, byl mjr. Bohumil Dítě
z obranné sekce.218 Nakonec tedy plk. gšt. František Moravec dne 14. března 1939 opustil
Prahu s těmito deseti důstojníky:
pplk. gšt. Oldřich TICHÝ (1898) mjr. gšt. Emil STRANKMÜLLER (1902)
mjr. konc. Josef BARTÍK (1897) mjr. pěch. Karel PALEČEK (1896)
mjr. jezd. Alois FRANK (1897) škpt. pěch František FRYČ (1895)
škpt. pěch Vladimír CIGNA (1898) škpt. pěch Václav SLÁMA (1893)
škpt. pěch. Josef FOŘT (1895) škpt. jezd. Jaroslav TAUER (1898)219
Autentické písemné svědectví z pera Josefa Bartíka o dramatickém odletu bohužel
neexistuje, a tak je třeba spokojit se tím, co uvedl později za války ve vložce ke kmenovému
listu. V kolonce „kdy, kde a jakým způsobem jste přešel hranice Č. S. R.“ Bartík napsal tuto
stručnou větu: „ Dne 14. března [1939] v 17. 45 h odletěl [jsem] angl. letadlem z ruzyňského
letiště – přílet do Londýna ve 22.40 hod.“220 Co se samotného letadla týče, přestože odlet
zajistila britská zpravodajská služba, jednalo se o stroj typu DC-3 holandské společnosti
KLM, který pilotoval nizozemský kapitán Viruly; jeho úkolem nebylo nic jiného než dopravit
muže z Prahy do Londýna.221 Někteří důstojníci z „jedenáctky“, kteří po válce publikovali své
paměti, popsali odlet a průběh samotného letu podrobněji. Pro zachycení atmosféry následuje
krátká citace ze vzpomínky Oldřicha Tichého: „Krátce po odletu jsem si uvědomil, že tito

217 Některých omylů se ve svých pracích dopustil i vojenský historik Jiří Šolc. Kupříkladu v knize Podpalte
Československo!, když v jedné z úvodních kapitol představuje jednotlivé osobnosti Moravcova týmu, úplně
zapomněl na škpt. pěch. Václava Slámu, a tak se v jeho podání stala ze zpravodajské „jedenáctky“ pouhá
desítka. Podobně nepozorně pracoval Šolc i ve druhém vydání své práce o Moravcovi, když zde nepřesně popsal
personální složení Moravcovy skupiny. Konkrétně uvedl chybně křestní jména dvou příslušníků „jedenáctky“:
škpt. pěch. Josefa Fořta „překřtil“ autor na Františka Fořta a škpt. jezd. Jaroslava Tauera na Josefa Tauera.
Srovnej ŠOLC, Jiří: Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a domácího
odboje (1939-1945). Praha 2005, s. 9-12; ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho
zpravodajská služba ve světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 63. Rovněž v rejstříku publikace jsou jména
těchto dvou osob uvedena chybně.
218 František Moravec uvedl ve svých pamětech, že „Dítě, narychlo odvolaný ze svého mimořádného přidělení
na Slovensku měl v kritický okamžik automobilovou nehodu a zmeškal odjezd.“ Viz MORAVEC, František:
Špion, jemuž nevěřili. Praha 20022
, s. 188.
219 Z uvedeného přehledu vyplývá zajímavý fakt, a to, že všichni byli v té době přibližně stejně staří, s výjimkou
nejmladšího důstojníka ve skupině Emila Strankmüllera se všichni narodili v 90. letech 19. století.
220 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka ke kmenovému listu.
221 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 129.
45
civilní letci, na civilní lince, v mimořádném letu, za mimořádné situace, by přistáli v případě
příkazu ze země. Proč ne? Proto jsem se zvedl ze svého místa při letu nad Německem, postavil
jsem se za pilota a pozoroval jsem výškoměr. Letěli jsme v prudké sněhové bouři. Po celou
cestu nad Německem až asi k Düsseldorfu (podle sdělení letušky) jsme letěli v takové vánici,
že nebyla vidět poziční světla na křídlech letadla. Snad to bylo naše štěstí. Mým úmyslem
bylo, v případě, že by dostali ze země rádiem rozkaz přistát, donutit je pod pohrůžkou dvou
pistolí, aby letěli dál…“222
Po mezipřistání v holandském Rotterdamu přistálo letadlo ve 22.40 hod na
londýnském civilním letišti Croydon. Zde čs. důstojníky „přivítali“ britští novináři, kteří se
o příletu letadla se záhadnou posádkou od Holanďanů s předstihem dozvěděli. Následující den
ráno, v den, kdy německé jednotky prováděly okupaci Čech a Moravy, „referovaly o přistání
záhadného letadla pod nápadnými titulky téměř všechny londýnské noviny.“223 Plocha letiště
byla vzápětí vyklizena a čs. důstojníci odjeli za doprovodu bývalého britského vojenského
atašé v Praze plk. Beaumonta do centra Londýna. Novináři však byli neodbytní, a proto byla
„jedenáctka“ nakonec ubytována v menším nenápadném hotelu Van Dyke nedaleko Hyde
parku.224 Závěrem je třeba konstatovat, že do Británie nepřiletěli čs. zpravodajští důstojníci
s prázdnou. Tehdejší mjr. Emil Strankmüller k tomu po válce poznamenal: „Agenturní
evidence a nejchoulostivější zpravodajské spisy byly námi odvezeny přímo letounem do
Anglie. Z agenturní evidence jsem vzal všechny agenty skutečné, všechny agenty žijící, t.j. i ty
propuštěné […] Co vzal s sebou Bartík a co zde nechal, přesně nevím. Určitě vzal však
s sebou vše, co směřovalo k rozpoznání obranného zpravodajství proti Německu.“225
Důstojníci z „jedenáctky“ s sebou pochopitelně nemohli vzít veškerý nebezpečný
spisový materiál. O zbytek se postarali díky škpt. Aloisi Čáslavkovi (příslušníkovi Bartíkovy
obrané sekce) „pozůstalí“ důstojníci z druhého oddělení, kteří s Moravcem neodletěli.
Samotný Čáslavka po válce popsal průběh likvidace, která proběhla v noci ze 14. na

15. března 1939, následovně: „Rozhodli jsme se započít ihned s pálením [spisového
    materiálu, pozn. PK] celého oddělení a to tak, abychom byli hotovi nejdéle v 8 ráno […]A tak
    tedy jsme pálili již od ½ 1 hodiny a k pálení strhli jsme také ostatní oddělení. Bylo toho po
    šéfovi [plk. Moravcovi, pozn. PK] ještě mnoho k pálení. Pamatuji si jen dvě velké věci:
    popálené ruce našich rotmistrů /ku př. Synek, Šlégl, nebožtík rtm. Müller a rtm. z filmového
    oddělení a. j./ a na vysoké plameny, vyšší než budova samá, když jsme pálili filmový archív.
    Myslím, že to byly vagony materiálu, který byl námi zničen. […] A tak jsme spálili všechno, co
    nemohl již šéf vzíti s sebou a tak zachránili sta, ba snad tisíce jmen a tím i tisíce neštěstí.“226

222 TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen. Frant. Moravce.
HaV 39, 1990, č. 4, s. 131. Další líčení viz například STRANKMÜLLER, Emil: Československé ofenzivní
zpravodajství od března 1939. Odboj a revoluce 1970, s. 189-190.
223 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 131. Jeden z novinových článků viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů,
dokument č. 7.
224 KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé
zpravodajské služby. Praha 1994, s. 131-132.
225 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-74-1/14, Protokol sepsaný s plk. gšt. v. v. Emilem Strankmüllerem, 25.
listopadu 1949, s. 4.
226 ABS Praha, fond „H“, a. č. H-664, Podsvazek č. 4, Generál (František Moravec) materiály o práci bývalé
vojenské rozvědky, Opis zpráva A. Čáslavky pro neznámého adresáta, nedatováno – zdoby poválečné, s. 40.
46
Pro důstojníky z „jedenáctky“ začala 15. březnem nová etapa jejich zpravodajské
činnosti. Jako první zahraniční emigranti z čs. vojenských kruhů vytvořili zárodek pro
budoucí československý zahraniční odboj, který se měl pozvolna složitě konstituovat až
v následujících měsících, a to dokonce v několika centrech.
V prvních dnech se měli Moravcovi důstojníci zabývat těmito body, tak, jak je načrtl
jejich „šéf“: „1. rozdělení a studium [přivezeného, pozn. PK] materiálu. 2. využití studijního
materiálu výzvědného a obranného pro Intelligence Service. 3. Podchycení stávající sítě.

4. rozšíření sítě.“227 Mimo to potřebovala londýnská zpravodajská skupina vybudovat
   spolehlivé spojení s domovem (formujícím se domácím odbojem) a zajistit evakuaci svých
   rodin (manželek a dětí), kterým mohlo po 15. březnu hrozit zatčení ze strany německých
   bezpečnostních složek, po němž by mohli být nástrojem německého vydírání vůči Moravcově
   londýnské skupině.
   228
   V květnu 1939 se situace v Moravcově skupině jevila již o něco jasněji. Spojení
   s domovem bylo úspěšně navázáno prostřednictvím ilegální zpravodajské skupiny, sestávající
   ze tří bývalých důstojníků zpravodajského oddělení Hlavního štábu. Jednalo se o škpt.
   Antonína Longu, škpt. Františka Fárka a škpt. Aloise Čáslavku. V první zprávě z domova
   ze 3. května, kterou Longa Moravcovi odeslal tajnou cestou, se uvádí: „… jsme zde tři, kteří
   v noci na 15./3. rukou daní, svatě jsme si přislíbili, že se neopustíme navzájem, že neopustíme
   [vaše] rodiny, které tu zůstaly samy a že ze všech sil budeme pracovati ke zrození naší III., jak
   pevně věříme, šťastné a věčné republiky. Ty kamarády doufám již znáte od Š., ale přesto já
   jejich jména zde opakuji: Franta Fousatej [František Fárek, pozn. PK] a Lojza Diplomat
   [Alois Čáslavka, pozn. PK] […] Nevíš, jakou radost nám způsobila okolnost, že jsme s Vámi
   konečně dosáhli spojení a jak nás potěšily Vaše zprávy, tolik překypující optimismem…“229
   Od jara 1939 směřoval hlavní proud československých exulantů a emigrantů do
   Polska, kde se vzápětí formovalo jedno z významných exilových center čs. odboje. V té době
   proto Polsko zaujímalo důležité místo i v plánech plk. Moravce, který se rozhodl vyslat tam
   se speciálními úkoly jednoho ze svých mužů – mjr. Josefa Bartíka.230
   3.1.b Bartíkova první zpravodajská mise v Polsku – květen 1939
   Josef Bartík cestoval z Velké Británie do Polska přes švédský Stockholm pod britským
   jménem John Burton.231 Do Varšavy přijel dne 9. května 1939. Poněvadž „československé
   vyslanectví ve Varšavě, československý konsulát v Krakově, československá kolonie v Polsku,

V podobném duchu vylíčil likvidaci zpravodajského materiálu ve svých pamětech i další z „pozůstalých“
František Fárek, viz FÁREK, František: Stopy mizí v archivu. Praha 1975, s. 183-184.
227 Citováno podle KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin
československé zpravodajské služby. Praha 1994, s. 132.
228 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 72, 74
229 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
nezpracovaný materiál, Zpráva Tondy (Antonína Longy) ze dne 3.5. 1939, s. 1.
230 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. a 1938-1945. Praha-Litomyšl
2006, s. 288, 290.
231 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
nezpracovaný materiál, Potwierdzenie zameldowania dla cudzoziemca.
47
skupiny a organizace pracující doma žádaly v četných podáních, zasílaných do Londýna,
Paříže a vojenské skupině plk. Moravce, aby k nim byl vyslán zástupce, který by jednak
informoval o situaci zahraničního odboje v Londýně a v Paříži a dále pak, aby je usměrnil
v jejich činnosti. […] [Bylo Bartíkovým úkolem, aby] na místě projednal všechny otázky, které
vyžadovaly okamžitého uspořádání a vyslechl současně na místě názory a žádosti, které se
s ohledem na přímý styk s domovem daleko konkrétněji rýsují nežli tomu je v Londýně a
v Paříži a které vyžadují urychleného uspořádání a vyšetření.“232
Mimo tento úkol měl Bartík navázat zpravodajskou spolupráci s polskou vojenskou
zpravodajskou službou, která měla být orientována proti Německu. Za tím účelem „s sebou
vezl i osobní list plk. Moravce představiteli polské zpravodajské služby plk.
J. Smoleńskému.“233
Bartík o situaci v Polsku referoval plk. Moravcovi v písemné zprávě hned druhý den
po svém příjezdu: „… Záležitost s Pol. [zpravodajskou službou, pozn. aut] jsem dnes
projednával. Nemají zvláštních požadavků a naši nabídku přijali velmi radostně. Jejich šéf by
chtěl o spolupráci s tebou osobně mluvit. Řekl jsem mu, že jsi příliš vázán našimi pracemi
a bude proto zatím nemožné, aby [jsi] přijel do Varšavy.“234 O jaké nabídce pro Poláky
vlastně Bartík hovořil? Odpověď na tuto otázku byla již publikována v zevrubné studii Jana
Gebharta a Jana Kuklíka. Tito autoři mimo jiné uvádějí, že mjr. Bartík „předložil polským
zpravodajcům návrhy, které daleko přesahovaly běžné nabídky ke spolupráci. Zřejmě
nejcennější byl příslib předávání dokumentace a materiálů o německé armádě, včetně těch,
které čs. zpravodajci získali v průběhu předchozích měsíců. […] Jako důkaz dobré vůle pak
předal plk. Smoleńskému německy vytištěnou tajnou instrukci pro sabotážní a diverzní činnost
německých menšin na dosud neokupovaných územích (tedy pátých kolon), jež měla vstoupit
v platnost v případě války. Tento materiál […] prozatím polští zpravodajci neměli
k dispozici.“235 Na oplátku Bartík požadoval, aby polské úřady umožnily čs. uprchlíkům
přechod hranic bez rizika nuceného návratu do protektorátu. Čs. vojáci – specialisté měli být
dále zařazeni do polské armády, alespoň do doby, než se bude moci v Polsku vytvořit
samostatná čs. vojenská jednotka.236
Bartík se v Polsku zdržel do 14. května. Po příjezdu do Velké Británie informoval
o výsledcích své cesty plk. Moravce a čs. londýnské kruhy (Jan Masaryk, Karel Lisický).

232 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-1/10., Zpráva o Bartíkově působení v Polsku ve dnech 9. až 14. května

1939. Nedatováno, nepodepsáno
      233 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Československo-polské vojenské zpravodajské styky na jaře a v létě 1939.
      HaV 41, 1992, č. 3, s. 73.
      234 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
      nezpracovaný materiál, Zpráva mjr. Bartíka plk. Moravcovi z 10. 5. 1939.
      235 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Československo-polské vojenské zpravodajské styky na jaře a v létě 1939.
      HaV 41, 1992, č. 3, s. 76-77.
      236 Tamtéž. Plk. Smolenski informoval o Bartíkových požadavcích náčelníka hlavního štábu polské armády gen.
      Stachiewicze, který však prozatím nepovolil přijímat čs. vojenské specialisty do polské armády a stejně tak se
      stavěl skepticky i k organizování samostatných čs. jednotek v Polsku.
      48
      Politici byli s Bartíkovými informacemi spokojeni, a proto rozhodli, aby se jako
      „zplnomocněný vyslanec plk. Moravce“ vydal do Polska podruhé.237
      3.1.c Bartíkova druhá zpravodajská mise v Polsku – červen až srpen 1939
      Josef Bartík z Londýna do Varšavy přicestoval nejpozději dne 15. června 1939.238
      Krátce po svém příjezdu se sešel s čs. armádním generálem Lvem Prchalou, který do Varšavy
      přijel 26. května a z pozice hodnostně nejvýše postaveného čs. generála v zahraničí začal
      organizovat čs. zahraniční akci v Polsku. Při tom se však gen. Prchala dostal do sporu s čs.
      úředníky a důstojníky varšavského vyslanectví a krakovského konzulátu, kteří (stejně jako
      Moravcova zpravodajská skupina) uznávali autoritu bývalého prezidenta Edvarda Beneše
      a konstituující se čs. zahraniční odbojové centrum v Londýně.
      239 Během setkání mjr. Bartíka
      s generálem Prchalou „došlo ke vzájemné kontroverzi. Nejprve z toho důvodu, že jeden
      druhého vzájemně vyslýchali stran pověření pro zahraniční akci, dále pak opět pro rozdílnou
      koncepci čs. vojenského odboje v zahraničí.“240 Schůzka musela skončit roztržkou, poněvadž
      Bartík navrhoval zaujmout vůči generálovi nekompromisní stanovisko, které formuloval ve
      zprávě plk. Moravcovi z 18. června. Tam se mimo jiné uvádí: „… 5) Vyzvati gen. Prchalu,
      aby u vojenského attaché ve Varšavě plk. Kumpošta241
      učinil písemného prohlášení, že se až
      do dalšího rozhodnutí ústředního výboru ve všech věcech podřizuje plk. Kumpoštovi.“242
      Rozpory mezi generálem Prchalou a lidmi z okolí prezidenta Beneše pokračovaly i po
      Bartíkově návratu do Londýna. Kompromis, který obě strany uzavřely těsně před vypuknutím
      polsko-německé války, se ukázal jako dočasný a spíše vynucený okolnostmi.243
      Bez ohledu na tuto roztržku pokračoval mjr. Bartík v jednáních o spolupráci
      s polskými zpravodajskými důstojníky. Dne 19. června se sešel s polským plk. Stefanem
      Mayerem, jemuž předal zpravodajský materiál. Ten na Mayera „velmi zapůsobil a mluvil o
      něm v superlativech.“244 S největší pravděpodobností se jednalo o materiál, jehož seznam se
      zachoval v archivu bezpečnostních složek, a v němž nechyběly pro Poláky velmi důležité
      spisy, týkající se například „Organizace Abwehrstelle Praha“ nebo „Zpravodajské organizace

237 Tamtéž, s. 81. Podrobněji o výsledcích Bartíkovy první cesty do Polska viz devítistránkovou zprávu v ABS
Praha, fond 302, a. č. 302-89-1/10, Zpráva o Bartíkově působení v Polsku ve dnech 9. až 14. května 1939.
Nedatováno, nepodepsáno.
238 NĚMEČEK, Jan: Armádní generál Lev Prchala a čs. odboj v Polsku. HaV 43, 1994, č. 3, s. 123.
239 Edvard Beneš přiletěl do Londýna z USA 18. července 1939.
240 NĚMEČEK, Jan: Československý odboj v Polsku v roce 1939 a arm. Gen. Lev Prchala. In: Hájek, Jan –
Kocian, Jiří – Zítko, Milan (edd.): Fragmenty dějin. Sborník prací k šedesátinám Jana Gebharta. Praha 2006,
s. 291.
241 Plk. gšt. Prokop Kumpošt (1894-1959) působil ve Varšavě od roku 1937 jako čs. vojenský atašé, po 15. 3.
1939 se odmítl vrátit do Prahy a zapojil se do odboje, poté vedl jednání s polskými orgány ve prospěch
příchozích čs. emigrantů v Polsku.
242 Citováno podle NĚMEČEK, Jan: Československý odboj v Polsku v roce 1939 a arm. Gen. Lev Prchala. In:
Hájek, Jan – Kocian, Jiří – Zítko, Milan (edd.): Fragmenty dějin. Sborník prací k šedesátinám Jana Gebharta.
Praha 2006, s. 291.
243 Tamtéž s. 297; Spor mezi oběma stranami se vyhrotil zejména po porážce Polska, kdy byl gen. Prchala
definitivně zahnán do řad protibenešovské opozice. Podrobněji k tomu viz KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan:
Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945. Praha 2004.
244 Citováno podle GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Československo-polské vojenské zpravodajské styky na
jaře a v létě 1939. HaV 41, 1992, č. 3, s. 85.
49
pracující proti Polsku.“245 Zpravodajská spolupráce Moravcovy skupiny s Poláky nebyla
ovšem ideální, neboť Poláci svízelné situace konstituujícího se čs. zahraničního odboje
využívali. Bartík napsal Moravcovi 3. srpna o těchto věcech následující: „Přičteme-li ještě ke
kontu Poláků velmi hodnotné zásilky zpravodajského materiálu londýnského zprav. ústředí,
docházíme k otázce zprav. spolupráce s Poláky k těmto závěrům: 1. Spolupráce s Poláky je
jednostranná, zisk je na jejich straně. 2. Zprav. spoluprací s námi získali Poláci snad
nejvydatnější zdroj zpráv, který je nic nestojí. 3. Naše zprav. vydání v Polsku jsou převážně
vyvolávána požadavky Poláků. 4. Našim požadavkům o výměnu zprav. materiálu zatím Poláci
nevyhověli. Přislíbili po nové intervenci, že od příštího týdne budou nám zprávy pravidelně
předávat. Opoždění omlouvali tím, že bylo nutno čekati na schválení věci náčelníkem gen.
štábu. Je jisté, že zprav spolupráce s Poláky byla nám kompensována vlastně až dosud
benevolencí polských úřadů ve věcech našich uprchlíků, povolení vojenského tábora
v Krakově a zmírněnými opatřeními při sekvestraci vyslaneckých budov. [podtrženo J.
Bartíkem, pozn. PK] Nebýti tudíž vojenské zprav. spolupráce londýnské skupiny a úřadu voj.
attaché ve Varšavě, byl by stav našich věcí v Polsku politicky možná velmi špatný a
doporučuji proto, aby tohoto argumentu jsi použil v jednáních s vrtichvosty, kteří nechtějí
uznati důležitost naší zprav. složky a kteří její význam v zahr. odboji podceňují.“246
O zřízeném radiovém spojení s domovem, o které se Bartík zasazoval již během svého
květnového jednání s polskými zpravodajci, se ve stejné zprávě uvádí: „Anglická stanice
/vysílací a přijímací/ určená pro Varšavu [stanice čís. 4, vepsáno rukou, pozn. PK] je od 31.
července v provozu a ve spojení s Prahou. [podtrženo J. Bartíkem, pozn. PK] Koresponduje
zatím se stanicemi již umístěnými pražským ústředím. [odbojové organizace Obrana národa]
Záležitosti radio-spojení vede doma [mjr. Jaroslav] Hájíček /krycí jmeno Petr/247 kterému
bylo svěřeno i umístění anglických stanic proto, že má vhodné spolupracovníky, kterých
Longa nemá“.248
Během svého druhého působení v Polsku připadl Bartíkovi ještě jeden úkol, a to
dohlédnout na to, aby rodiny důstojníků z „jedenáctky“, které měly mezitím být ilegálně
dopraveny do Polska, zdárně docestovaly do Londýna. Tato velmi zajímavá a mimořádně
nebezpečná operace, již nakonec zorganizoval škpt. Alois Čáslavka, nebyla doposud
v literatuře podrobně popsána. O převozu rodin do Polska se zmiňuje pouze Jiří Šolc, který
uvádí, že rodiny důstojníků byly zachráněny z protektorátu až na třetí pokus, poté, co dva
předchozí pokusy selhaly.249

245 Kompletní seznam zpravodajského materiálu, předaného polské zpravodajské službě viz Přílohy, IV. Výběr z
dokumentů, dokument č. 8.
246 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-1/24-30, Zpráva Poseidona (J. Bartíka) plk. Moravcovi ze dne 3. srpna
1939, s. 2-3.
247 Mjr. gšt. Jaroslav Hájíček (1899-1978) byl jedním z čs. důstojníků, kteří již v druhé polovině března 1939
stáli u vzniku odbojové organizace Obrana národa (ON). V ON působil od počátku jako velitel zpravodajského
oddělení jejího štábu.
248ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-1/24-30, Zpráva Poseidona (J. Bartíka) plk. Moravcovi ze dne 3. srpna
1939, s. 1.
249 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 74-75.
50
Již bylo zmíněno, že po odletu Moravcovy skupiny se o rodiny důstojníků starali jejich
bývalí kolegové ze zpravodajského oddělení Longa, Fárek a Čáslavka. Tato trojice
zpravodajců zasílala do Londýna rovněž informace o tom, jak se rodinám daří, a snažila se
celou záležitost urychleně vyřešit. V jedné nedatované zprávě z roku 1939, dochované
v pozůstalosti Františka Moravce, je uvedeno: „Pokud jste podle svých požadavků sdělených
v dopise Tondovi [A. Longovi, pozn. PK] měli určité starosti, spolehněte se, že v každém
ohledu jsme byli a zůstaneme i nadále k dispozici dámám, aniž by Vy jste museli znova tuto
věc připomínat. Pí Moravcová bydlí ve vile a je vše zdrávo a při dobré mysli. Podle informací
odeslala šperky cestou Š. [pravděpodobně se jedná o Šmidru, což bylo krycí jméno
francouzského zpravodajského důstojníka mjr. Henryho Goyou, pozn. PK] již po Vašem
odjezdu. Pí Bartíková je dobré mysli, rodina zdráva. Šperky podle naší informace odeslala
cestou Š. již dříve jako Mme Moravcová. Tímto kurýrem budou odeslány v krabičce ještě
dolary. […] Nakonec podotýkáme: všechny dámy byly důrazně upozorněny, aby prohlédly
ještě jednou všechny svršky a zničily resp. ukryly kompromitující materiál. V tom ohledu
můžete býti bez starosti. Další prohlídky u Vašich rodin nepředpokládáme. Nevylučujeme ale
možnost, že Gestapo v krajním případě sáhne na Vaše jména připsaný majetek. Z toho důvodu
jsme poradili dámám, aby ku př. auta a jiné převedli – pokud lze – na jiná jména. Každý
případ projednáváme individuélně po předchozí právnické poradě. Jinak se v každém ohledu
spolehněte na naši kamarádskou povinnost.“250
Poté, co selhal Moravcem zorganizovaný první pokus dostat rodiny za hranice, odeslal

15. května A. Čáslavka do Londýna zprávu, v níž se stavěl k jednání londýnské skupiny
    v „otázce odsunu dam“ značně kriticky: „Od tohoto okamžiku podle rozhodnutí naší
    „Trojky“, převzal jsem starost o ženy já sám. Bylo nutno tuto ožehavou otázku svěřiti pouze
    jednomu z nás, který bude věcí samou těžce kompromitován a bude muset současně s dámami
    opustit zem. […] Že Vaše dámy a děti jsou ještě zde na tom máte vinu Vy sami. Předně trvalo
    to 7 neděl, než došla od Vás zpráva. Máte tam venku všechny možnosti, abyste sem někoho
    vyslali, ale nic se s vaší strany nedělo. O situaci zde nejste vůbec orientováni a nemůžete si
    proto představiti millieu, ve kterém zde žijeme.“251
    O tom, jak byl nakonec celý odsud dam a dětí za dramatických okolností proveden,
    podal po skončení druhé světové války zprávu jeho hlavní organizátor A. Čáslavka. V té se
    mimo jiné uvádí „… byl jsem vybrán také k tomu, abych se staral o přesun 10 rodin [jeden
    důstojník z „jedenáctky“ – škpt. Václav Sláma neměl manželku ani děti, pozn. PK] za šéfem
    [plk. Moravcem, pozn. PK] do Anglie. To byla práce hrozná. Znáš ženy. Byl jsem proto 3x
    tajně v Polsku a to v prostoru Morávka – Kotář pro případ, že by nám selhal oficielní odjezd
    do lázní v neutrálních státech. [Tento pokus, kdy měla jedna část dam a dětí odjet vlakem do
    francouzské Bretaně a druhá část do janovské riviéry v Itálii, skutečně selhal, pozn. PK]
    Všem jsem obstaral, řádné protektorátní pasy na falešné papíry /dělal Červený u pol.
    řiditelství/ a také Durchlassscheiny [propustky, pozn. PK]za veliké peníze od Gestapa, přes
    milenku mjr. G. /Francouze/ [opětovně se nejspíše jedná o francouzského zpravodajského
    důstojníka mjr. Henryho Goyou, pozn. PK]. Němci nám však přece jen nevěřili a tak v sobotu

250 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
nezpracovaný materiál, Zpráva s názvem RODINY. nedatováno, nepodepsáno.
251 VÚA-VHA Praha, sbírka 37, a. č. 37-91-1/238-239, Zpráva Diplomata (A. Čáslavky) z 14. května 1939, s. 1
51

24. 6. 1939 obsadila policie všechny rodiny a odebrala jim papíry. Ke mně měli přijít v 8 hod.
    večer a odvésti mě, neboť věděli, že jsem inspirátorem a vedoucím celé akce. O návštěvě
    v mém bytě jsem se dozvěděl teprve v 6 hodin večer. […] Na žádost Fárka a Longy odejel
    jsem [s manželkou a dvěma dcerami, pozn. PK] během 1 a pol. hodiny z Prahy do Mor.
    Ostravy. Dovedeš si představit, co to znamená likvidovat všechno privátní a služební během
    90 minut a když Ti malé dítě leželo v 41 stup. horečky. […] 3. dne /po opadnutí horečky
    dcerky/ přešel jsem namáhavou cestou do Polska, kde mě již očekával komisař pohr. stráže
    Zápřalský, se kterým jsem byl v neustálém spojení. Druhého dne po mém odjezdu z Prahy
    přijel do M. Ostravy škpt. Longa a sdělil, že se rodinám nic nestalo. Vypracovali jsme spolu
    plán rychlého odsunu rodin z Prahy přes Radhošť na Morávku a odtud mými lidmi na Kotář
    v Polsku. A tak já na Kotáři a Longa s Fárkem v Praze řídili jsme odsun rodin i letců a během
    10 dnů bylo všech deset rodin [tedy deset žen a dvanáct dětí, pozn. PK]u mě v Polsku. Rodiny
    jsem posílal z hranic do jednoho hotelu v Těšíně, odkud jsem je po týdnu převezl do Varšavy,
    kde byl už Bartík a mjr. [Alois] Frank a mjr. [Alexandr] Fritscher. S Frankem jsem měl ve
    Varšavě velmi ostrý výstup. S Bartíkem jsem si rozuměl velice dobře.“252
    Začátkem měsíce července se tedy Josef Bartík opětovně shledal se svojí manželkou
    Libuší a dvěma dcerami. O tom, že rodiny konečně dorazily v pořádku za hranice
    protektorátu, informoval vzápětí své kolegy z „jedenáctky“. Do Paříže, kde od 30. dubna
    1939 zpravodajsky působili mjr. Karel Paleček s škpt. Františkem Fryčem,253 dorazila od
    Bartíka následující zpráva: „Milý Palci a Faci – rodiny přišly v úplném zdraví a staráme se
    s Frankem, aby jim nic nechybělo. […] Zdraví Vás Josef.“254 Pod stručnou zprávou byla
    připsána ještě jedna věta pro Františka Fryče od jeho manželky: „Malá posílá tátovi pusu a
    říká, že táta je v kanceláři.“255
    Začátkem srpna měla v Polsku končit i Bartíkova druhá zpravodajská mise. Zprávu
    plk. Moravcovi ze dne 3. srpna 1939 zakončil touto větou: „Potvrzuji a děkuji za telegram
    o zaslání peněz a dispozicích pro můj odjezd. Počítám s odjezdem 8. neb 9. srpna. Přesné
    datum příjezdu oznámím telegraficky.256 Rodiny důstojníků „jedenáctky“ odjely společně
    se škpt. Čáslavkou a jeho rodinou již koncem července 1939 „přes Gdyňu a Dánsko do
    Londýna.“257

252 ABS Praha, fond „H“, a. č. H-664, Podsvazek č. 4, Generál (František Moravec) materiály o práci bývalé
vojenské rozvědky, Opis zprávy A. Čáslavky pro neznámého adresáta, nedatováno – z doby poválečné, s. 41-42.
Stručně se o odsunu rodin zmínil ve svých pamětech i František Fárek a v pamětech Františka Moravce je
včleněna vzpomínka jeho manželky na tuto záležitost. Srovnej: FÁREK, František: Stopy mizí v archivu. Praha
1975, s. 204-205; MORAVEC, František: Špion, jemuž nevěřili. Praha 20022
, s. 206-209.
253 O jejich činnosti ve Francii viz ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho
zpravodajská služba ve světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 106-113.
254 NA Praha, fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, pozůstalost Františka Moravce,
nezpracovaný materiál, Opisy telegramů odeslaných z hotelu Polonia ve Varšavě.
255 Tamtéž.
256 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-1/24-30, Zpráva Poseidona (J. Bartíka) plk. Moravcovi ze dne 3. srpna
1939, s. 7.
257 ABS Praha, fond „H“, a. č. H-664, Podsvazek č. 4, Generál (František Moravec) materiály o práci bývalé
vojenské rozvědky, Opis zprávy A. Čáslavky pro neznámého adresáta, nedatováno – z doby poválečné, s. 42.
52
3.2 Francie (1939-1940)
3.2.a Bartíkova činnost ve Francii v roce 1939
V srpnu 1939 se Josef Bartík vrátil zpátky do Velké Británie ke zpravodajskému
ústředí londýnské skupiny plk. Moravce. Zde ho musela 1. září 1939 zastihnout zpráva
o vypuknutí polsko-německé války. O dva dny později, 3. září 1939, tato válka dostala
charakter války světové, když Polsko symbolicky podpořila Francie a také Velká Británie.
V souvislosti s přepadením Polska se opakovaně nabízí otázka, zda čs. zpravodajské ústředí
znalo dopředu termín zahájení této nacistické operace. Jaroslav Kokoška na základě
důkladného archivního výzkumu konstatoval, že nikoliv: „Z archívních dokumentů […]
jednoznačně plyne, že londýnská skupina, stejně jako ústředny britské a francouzské tajné
služby, žádné z těchto dat neznala a vlastně až do konce měsíce [srpna] tápala v tomto ohledu
v nejistotě“.258
Po vypuknutí války již Bartík nepobyl v Británii se svou rodinou příliš dlouho. Do své
kvalifikační válečné listiny vlastnoručně vepsal: „Dne 7. listopadu [byl jsem] povolán gen.
Ingrem k řízení vojenského zpravodajství do Francie.“259 Ve zprávě z 5. listopadu 1939,
kterou plk. Moravec zaslal čs. zpravodajské odbočce „Karel“ do Paříže, v níž působili pplk.
Tichý, mjr. Paleček a škpt. Fryč, bylo uvedeno: „ Mjr. J Bartík jest od 7. listopadu ve
zvláštním poslání dočasně odkomandován do Paříže k p. div. gen. S. Ingrovi. Ve svém poslání
zůstává nadále členem zpravodajského ústředí v Londýně a proto se požitkově a ve věcech
administrativní povahy přiděluje po dobu jeho pobytu v Paříži zprav. odbočce v Paříži. Podle
místních poměrů podejte mi proto návrh na úpravu jeho požitků po dobu jeho přidělení
v Paříži. Pro služební styk se zpravodajskou centrálou bude užívati mjr. Bartík spojů
zpravodajské centrály v Paříži.“260 V pozadí Bartíkova listopadového odjezdu do Francie
stála s největší pravděpodobností jakási roztržka s plk. Moravcem, o níž se po skončení války
zmiňovali někteří důstojníci z „jedenáctky“. Tehdejší mjr. Emil Strankmüller k tomu uvedl:
„Po návratu do Londýna se [Bartík] několikráte dosti ostře ‚chytil‘ s plk. Moravcem. Jsa sám
ctižádostiv, nesl těžce Moravcovo nepřístojné chování k podřízeným. Asi v srpnu 1939 [ve
skutečnosti až v listopadu, pozn. PK] odejel do Paříže přímo ke gen. Ingrovi“.261 Jeho
svědectví mohou dále dokreslit slova Karla Palečka: „Mezitím se ve Francii objevil také
Bartík, […] v této době se pravděpodobně dohovořil s Ingrem a od Moravce odejel. Při
odchodu prohlásil, že se již pro Moravce dost nadělal, a že se jednou také zařídí pro sebe.
[…] Od Bartíka jsme se také dozvěděli jaká atmosfera panuje v Londýně u zbytku skupiny,
kterou měl kolem sebe Moravec. Byl v té době tak nesnesitelný, že to všichni těžce snášeli. Byl
panovačný, dával všem cítit jejich odvislost zejména finanční. To byl také snad důvod, proč
Bartík z tohoto prostředí se snažil uniknout. Bližší podrobnosti si nepamatuji, ale prý v té

258 KOKOŠKA-MALÍŘ, Jaroslav: Londýnská zpravodajská skupina plk. Moravce v předvečer druhé světové
války. HaV 38, 1989, č. 4, s. 85.
259 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík.
260 VÚA-VHA Praha, sbírka 37, a. č. 37-251-5 (Zpráva od plk. Moravce), Mjr. Bartík zvláštní poslání v Paříži,

11. 1939, s. 7.
    261 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-3/1, Výpověď Emila Strankmüllera k Josefu Bartíkovi, nedatováno.
    53
    době [udála se] řada jakýchsi vnitřních afer mezi příslušníky skupiny a samotným
    Moravcem.“262 Podle Palečkova tvrzení se zdá, že ona roztržka mezi Bartíkem a Moravcem
    byla způsobena neshodami v oblasti finanční. To ostatně nepřímo potvrzuje v jedné poválečné
    žádosti i samotný Bartík, který v této věci poznamenal: „V měsíci září a říjnu 1939, kdy
    manželka byla s dětmi v Anglii, nedostával jsem služebního platu ani žádných vyživovacích
    příspěvků pro svoji rodinu. V měsíci listopadu 1939 byl jsem odvelen k čsl. armádě do
    Francie, kam mne následovala manželka v prvních dnech měsíce ledna 1940. Děti jsem dal do
    anglické školy, kde byly na celé zaopatření. Školné a jejich zaopatření hradil jsem z vlastních
    prostředků a zápůjčkou u svých příbuzných v U.S.A.“263 Přestože se Bartík později
    s Moravcem usmířil, jejich vzájemné neshody, k nimž bohužel neexistuje dostatek
    relevantních pramenů, pokračovaly i nadále a nakonec vyústily v Bartíkův odchod na
    Ministerstvo vnitra.264
    Před podrobnějším popisem Bartíkova působení ve Francii je třeba ještě stručně
    charakterizovat formování čs. vojenského odboje ve Francii. Ten zde vznikal pod vedením
    generála Sergeje Ingra, který zde v srpnu ustanovil Československou vojenskou kancelář.
    V září 1939 se ve Francii ustavila Prozatímní československá vláda a Československá
    vojenská mise. Francie však čs. politickému vedení odmítala přiznat statut prozatímní vlády,
    a proto vznikl kompromisní Československý národní výbor (dále ČSNV), který francouzská
    strana oficiálně uznala dne 17. listopadu 1939. V rámci ČSVS vznikl z Ingrovy
    Československé vojenské kanceláře zvláštní úřad pro věci vojenské – Československá
    vojenská správa (dále ČSVS).265
    U ČSVS v Paříži, jejímž nejvyšším představitelem byl generál Ingr, vznikala záhy
    jednotlivá oddělení. Samozřejmě zde nemohlo chybět ani druhé oddělení – zpravodajské. Do
    jeho čela byl ustanoven právě mjr. Josef Bartík. Činnost tohoto zpravodajského oddělení byla
    však svým způsobem specifická, poněvadž se nezabývalo výzvědným zpravodajstvím,266 ale
    pouze zpravodajstvím obranným.
    Co bylo vlastně náplní činnosti Bartíkova zpravodajského-obranného oddělení ve
    Francii, čím vším se toto oddělení zabývalo? Na tyto otázky může podat odpověď svodka
    z Bartíkova poválečného výslechového protokolu, kde je uvedeno: „… BARTÍK vypověděl, že
    po jeho příjezdu do Paříže dostal od gen. INGRA příkaz spolupracovati s 2. odd.
    francouzského hlavního štábu v otázkách obranných, zejména proti německé špionážní službě,

262 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-3/5-6, Pokračování protokol sepsaného s brig. gen. Karlem Palečkem v
roce1949, s. 196-197.
263 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Žádost Josefa Bartíka o výplatu vyživovacích příspěvků podle VV čís. 6.
z r. 1947, s. 1-2.
264 K tomu viz kapitola 3.3.b.
265 Encyklopedický slovník českých dějin 1938-1945. Heslo: Československé pozemní jednotky ve Francii,
URL: http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/Publikace/Slovnik38_45.pdf [23. 3. 2011]; Podrobněji k tématice
ČSNV viz KUKLÍK, Jan: Vznik Československého národního výboru a prozatímního státního zřízení ČSR v
emigraci. Praha 1996.
266 Za účelem výzvědného zpravodajství byla v Paříži zřízena čs. zpravodajská expozitura s krycím jménem
„Karel“. Vedením této ústředny byl v létě 1939 pověřen pplk. Oldřich Tichý, kterému podléhali mjr. Karel
Paleček a škpt. František Fryč. Podrobněji k tomu viz GEBHART, Jan: Českoslovenští vojenští zpravodajci v
Paříži (1939-1940). Moderní dějiny 3, 1995, s. 129-138; TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce (II.). HaV 40,
1991, č. 1, s. 122-140.
54
čeliti vysílání agentů Gestapa do okupované ČSR a prověřovat osoby čs. příslušnosti
o kterých bylo prohlášeno, že jsou podezřelé ze špionážní činnosti anebo byly označeny, jako
komunističtí agitátoři. Všechny tyto věci vyřizoval pro 2. odd. franc. hl. št. a za tím účelem byl
ve spojení s mjr. GUYOU, [správně H. Gouyou, pozn. PK] který byl určen jako spojovací
důstojník k voj. správě. Veškeré jiné příkazy dle BARTÍKOVI výpovědi dostával tento od plk.
VLČKA a tomuto také předkládal vyřízené spisy. Tento je pak schvaloval a předkládal
k podpisu plk. KUDLÁČKOVI, který o závažných věcech referoval gen. NEUMANOVI nebo
INGROVI. Veškeré zprávy získané 2. odd. voj. správy byly odesílány: gen . INGROVI,
[místopředsedovi ČSNV] ŠRÁMKOVI, dr. RIPKOVI a dr. BENEŠOVI do Londýna.“267 V jiné
svodce je potom uvedeno: „U čs. občanů, o kterých měli franc. voj. úřady zprávy, že jsou
podezřelí ze spolupráce s nacisty anebo, že jsou komunističtí agitátoři, podával Bartík dotazy
do vlasti radiem, což zařizovala skupina tehd. plk. TICHÉHO. V případě, že došla u domova
zpráva,která tato podezření potvrdila, hlásil toto BARTÍK franc. vojenskému 2. odd.
prostřednictvím mjr. GUYOU [správně H. Gouyou, pozn. PK].“268
Vánoce roku 1939 strávil Josef Bartík s největší pravděpodobností společně se svou
rodinou ve Velké Británii. Dne 20. prosince 1939 odletěl z Paříže do Londýna jako „britský
občan“ John Burton.269 V lednu 1940 se znovu vrátil na své místo do Paříže, tentokrát
doprovázený svojí manželkou Libuší.270 Jejich dcery zůstaly samy ve Velké Británii, kde
chodily do klášterní školy The Sacred Heart of Jesus.
271
3.2.b Bartíkova činnost ve Francii v roce 1940
Zajímavé informace o Bartíkově činnosti ve Francii vypověděl dále Karel Paleček:
„Z některých úkonů, které Bartík dělal, a které jsem zjišťoval spíše v době před naším
odjezdem z Francie, usuzuji, že plnil i poslání úkonů ministerstva vnitra. Francouzský aparát
byl [totiž] zbyrokratizovaný. […] Jak blíže celé jeho oddělení vypadalo nevím. Bartík se
obklopil úplně novými spolupracovníky, které jsem nikdy předtím neznal.“272
Jedním z Bartíkových nových spolupracovníků na druhém oddělení byl i nadporučík
Stanislav Adam, který o svém přidělení a působení v Bartíkově oddělení po válce vypověděl:
„… dne 14. února [1940] byl jsem přeložen do Paříže k vojenské správě a přidělen k 2. odd.
pod vedení BARTÍKA. Přidělení k 2. odd. bylo provedeno na přímé vyžádání vojenské správy.
Současně se mnou byl vyžádán por. v zál. PERUTKA. Podle mého názoru moje přidělení
k 2. odd. bylo provedeno na základě mé odbojové činnosti a snad na základě hlášení, které
v Paříži sdělil kpt. HRABEC. […] Činnost odd. pozůstávala hlavně z prověřování osob, které

267 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál. Svodka ze dne 24. března 1950, s. 34-35.
268 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál., Svodka ze dne 25. března 1950, s. 37.
269 Viz Bartíkův Sauf Conduit vystavený na jméno John Buton, Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 9.
270 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Žádost Josefa Bartíka o výplatu vyživovacích příspěvků podle VV čís. 6.
z r. 1947, s. 2.
271 KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších bibliografických údajů,
s. 18.
272 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-3/13, Pokračování protokol sepsaného s brig. gen. Karlem Palečkem v
roce1949, s. 203.
55
byly v [čs.] armádě a nebo v civilní správě, dále ve zpracování hlášení z domova o osobách,
které kolaborují [s Němci] a o osobách, které pracují proti okupantům nebo jsou žalářováni,
pak velká agenda byla se skupinou gen. PRCHALY, dále se Slovenskou národní radou,
agitace separatistů /Priedavkové/ mezi Slováky,273
příslušníky čs. armády. Pak tam byla velká
agenda s případem podvodných odvodních lístků a vůbec vyhýbání se vojenské službě.“274
Nadporučík Stanislav Adam měl během svého poválečného výslechu charakterizovat
i svého nadřízeného mjr. Josefa Bartíka, ke kterému uvedl: „… můj poměr k němu byl jako
podřízený k nadřízenému. Poznal jsem jej až v Paříži, byl velmi přísný a nekompromisní a při
sebemenším poklesku, ať podřízených a nebo v armádě neznal ohledu. Podle mého
přesvědčení jest to typ se silnou vůlí, který pevně vládne a jde svoji cestou a nezná žádných
úchylek. Z jeho činnosti vím, že v kanceláři seděl často i přes úřední hodiny, z kanceláře nesl
si práci domů, kde pracoval do pozdních hodin nočních. K jeho práci, kterou sám konal,
neměl nikdo z jiných přístup. Spisy svoje ukládal si sám osobně do své vlastní pokladny, na
rozdíl od jiných spisů, které byly společně ukládány do jiné.“275
Karel Paleček hovořil ve své výpovědi o úkonech ministerstva vnitra, které Bartíkovo
druhé oddělení provádělo. Jak bylo vidět například z výpovědi Stanislava Adama, jednalo se
o sledování aktivit formující se protibenešovské opozice, která se v letech 1939-1940
formovala ve Francii a vymezovala se proti činnosti ČSNR a zejména proti E. Benešovi.276
V té době se Bartík poprvé dostal do užšího kontaktu s vrcholnou čs. politickou reprezentací,
která působila v ČSNR. Ve svodce z jeho poválečného výslechového protokolu je k tomu
uvedeno: „ O svých stycích se členy národního výboru v Paříži BARTÍK uvedl, že tyto
udržoval jedině s RIPKOU a ŠRÁMKEM, kterým podával referáty o činnosti PRCHALY, dr.
HODŽI a PRÍDAVOKA a uvedl, že získaný materiál o této skupině, byl pak ŠRÁMKEM
a RIPKOU využíván k politickým zákrokům u francouzské vlády. BARTÍK vypověděl, že
chodil RIPKOVI a ŠRÁMKOVI na příkaz plk. KUDLÁČKA anebo INGRA tehdy, když byl
získán nějaký důležitější materiál, ke kterému bylo třeba bližšího osvětlení, […] Bartík dále
uvedl, že neměl přístup na schůze a porady národního výboru…“277
Těžiště práce pařížského obranného oddělení však pochopitelně spočívalo
v odhalování nacistických agentů. Samotný Bartík se k líčení této problematiky dostal
v roce 1941 v přednášce o nacismu, kterou přednesl ve Velké Británii u jednotek čs.
pozemního vojska v Leamingtonu. V tomto hodnotném autentickém textu je mimo jiné
uvedeno: „Do naší armády ve Francii byli vysíláni agenti s československými pasy, aby

273 Peter Prídavok byl slovenský katolický politik a novinář, který byl stoupencem slovenské autonomie a
později i samostatného slovenského státu. Po Mnichovu byl vedoucím Slovenské tiskové kanceláře. Do
zahraničního exilu odešel v dubnu 1939.
274 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-91-1, Protokol sepsaný se Stanislavem Adamem v trestnici Plzeň-Bory, 25. 3.
1950, s. 3-4.
275 Tamtéž, s. 10.
276 Jednalo se o skupiny lidí z bývalého Československa, které se vytvářely okolo arm. gen. Lva Prchaly, Petera
Prídavoka a zejména okolo bývalého meziválečného ministerského předsedy Milana Hodži, který založil 22.
listopadu 1939 opoziční orgán – Slovenskou národní radu (SNR). Podrobněji viz KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK,
Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945. Praha 2004, s. 37-48.
277 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál. Svodka ze dne 24. března 1950, s. 35.
56
získávaly zprávy o její organisaci, morálce a duchu – jiní zase, aby její morálku rozleptávali
a ničili. Na místech, kde se koncentrovali naši vojáci jako v Krakově, Varšavě, Budapešti,
Bělehradě, Cařihradě, Beyrouthu, Paříži a v Agde zjistili jsme agenty, které známe ještě
z ČSR. Několik bylo jich zatčeno ve Francii, a v Levantě. Většina z vás pamatuje se na
vyzvědače Schnabla, zatčeného v Agdu a agenta Gestapa Petelíka, který byl do čs. armády
vyslán jinou složkou německou, o které promluvím v další kapitole.
Německé výzvědné zpravodajství získalo o čs. armádě ve Francii mnoho důležitých
zpráv. Bylo to proto, že mnozí naši vojáci byli příliš sdílní – i před osobami, které neznali.
Činnost německých agentů usnadňovalo i to, že jsme neměli ve Francii možnost kontroly nad
osobami, které se o čs. vojenské věci zajímaly. Dozor prováděly orgány francouzské, které
ochraně zájmů československých z neznalosti poměrů nevěnovaly náležitou pozornost.
Bohužel je nutno konstatovat také fakt, že v řadách čs. armády ve Francii našli se
jednotlivci, kteří vědomě a se zlým úmyslem zveřejňovali vojenské věci československé a těžce
se proti zájmům naší armády a našich doma prohřešili.
Například [Vladimír] Borin – Ležák,278 který v Paříži s mnohými čs. vojáky sepisoval
protokoly o poměrech v čs. armádě, a rozesílal na francouzské úřady prý za účelem sjednání
nápravy. Pro německé agenty usazené v Paříži bylo pak lehkou prací, dostati se k zprávám
toho druhu a využíti jich. Zrovna tak činnost Viceníků, Kleinů a Rybáků – míním tak zvaného
„arcibiskupa“ – bude jednou hodnotiti československý soud.“279
V přednášce byla zmíněna řada nacistických agentů, informace o jednom z nich podal
po válce Stanislav Adam: „Ze spisů jest mě známo, že před mým příchodem do Francie,
desertoval [od čs. jednotky] npor. PETELÍK údajně do Švýcarska a odtud do Prahy, kde snad
měl Němcům podat podrobné zprávy o stavu čs. armády a jednotlivců doložené fotografiemi.
Zda byl PETELÍK v podezření před útěkem není mi známo a nic jsem o tom neslyšel.“280
Podrobné informace o prošetřování jednotlivých případů zmiňovaných agentů se
s největší pravděpodobností vůbec nedochovaly. Archiv druhého oddělení ČSVS, kde se
dokumenty pravděpodobně nacházely, byl na rozkaz gen. Neumanna spálen v létě 1940 při
evakuaci čs. jednotek a ČSNV z Francie do Velké Británie.281 Výjimkou je Bartíkem zmíněný
nacistický agent Rybák, tzv. „arcibiskup“, ke kterému se v Národním archivu dochovala
Bartíkova poválečná výpověď.
282

278 Vladimír Borin Ležák byl český komunistický a později socialistický novinář. Jako redaktor působil ve
třicátých letech v Rudém večerníku a v Haló novinách. V roce 1936 se s KSČ rozešel a působil ve Večerním
Českém slově. Do zahraniční ho exilu odešel na podzim 1939 jako zapřisáhlý odpůrce prezidenta Edvarda
Beneše.
279 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-7, Složky a organizace ve výbojných plánech německého nacismu –
přednáška pplk. Josefa Bartíka z roku 1941, s. 9-10.
280 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-91-1, Protokol sepsaný se Stanislavem Adamem v trestnici Plzeň-Bory, 25. 3.
1950, s. 4.
281 Viz NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál. Svodka ze dne 24. března 1950, s. 38. Torzo obsáhlé agendy druhé oddělení ČSVS viz
ABS Praha, fond 302, a. č. 302-89-2. Tyto materiály pravděpodobně odvezl do Velké Británii osobně Josef
Bartík.
282 Shodou okolností působil v Bartíkově obranné skupině v Paříži jeden rotmistr se stejným příjmením. Jednalo
se o rtm. Antonína Rybáka, Francouze československého původu, který provozoval živnost na ostrově Korsika.
57
Josef Rybák byl bývalý čs. státní příslušník, který se na podzim 1939 objevil
v Istanbulu, kde se vydával za biskupa řecko-katolické církve. Kromě toho tvrdil, že v „čsl.
armádě dosáhl hodnosti majora gen. štábu a že ve válce 1914-1918 sloužil na Ukrajině.“283
V Istanbulu navazoval styky s čs. emigranty a uprchlíky pod záminkou, že přijel organizovat
emigrantskou pomoc. Rybák nosil biskupský prsten a zlatý biskupský kříž, disponoval
obsáhlou doporučující korespondenci od různých laických a církevních institucí, kde
nechybělo ani „jakési osobní poděkování i od osobního tajemníka papežské stolice“284
–
vypadal tedy na první pohled jako důvěryhodná a významná osobnost. Proto neměl výrazné
problémy s tím, aby se vetřel „do čsl. kolonie v Cařihradě a dostal se i na čsl. vyslanectví,
kde všude mu bylo důvěřováno pro řadu doporučujících listin, takže nikoho v Cařihradě
nenapadlo, aby jeho totožnost byla přezkoušena.“285
Pochvalná zpráva o působení „čs. biskupa“ v neutrálním Turecku se záhy donesla až
do Paříže k Josefu Bartíkovi. Ten o tom, jak tohoto nacistického agenta pomohl odhalit,
vypověděl: „Když mi o něm došly zprávy, že se v Cařihradě zajímá o ilegální spojení do
[bývalého] Československa a že se vydává za bývalého důstojníka /v čsl. armádě nebyl do
r. 1938 žádný major Rybák/ a že pracoval ve zpravodajské službě /což rovněž neodpovídalo
pravdě/, vydal jsem důvěrný oběžník pro všechny složky čsl. zahraničního odboje, ve kterém
jsem upozornil na podezřelou činnost Rybákovu a současně přes vyslanectví v Cařihradě byl
Rybák vyzván k příjezdu do Francie s odůvodněním, že [Československý] Nár. výb. bude jeho
služby potřebovat. Rybák přes Bejrut a Marseille přijel do Francie a byl francouzskými úřady
v Marseille zadržen, převezen do Agde a tam podroben výslechům.
286 Během jeho výslechu
ve Francii vyšly najevo zajímavé skutečnosti, když doznal, „že se neoprávněně vydával za
řecko-katolického biskupa, že biskupský prsten a zlatý biskupský kříž, který nosil mu svěřil
pražský obchodník židovské národnosti, aby mu tyto cenné věci spolu s jinými klenoty
propašoval do Turecka a odtud do Anglie.“287 Dále však Rybák při výslechu nespolupracoval.
Nakonec byl usvědčen jedním čs. příslušníkem, vojákem z tábora v Agde, „který Rybáka
poznal jako nacistického agitátora, který jezdil v čsl. pohraničí v době mnichovských jednání
a všude prováděl nacistickou propagandu.“288 Po usvědčení Rybák přiznal, „že v roce 1935
absolvoval zpravodajský kurz v Mnichově. Jakou zpravodajskou činností byl pověřen
v Cařihradě, odmítl udati. Francouzské úřady převzaly Rybáka pro další šetření, mezi tím
však došlo ke zhroucení fronty a kapitulaci, takže jsem se o něm již více nedozvěděl.“289

Po pádu Francie byl evakuován spolu s ostatními vojáky do Velké Británie, kde byl podle Josefa Bartíka
v roce 1940 vybrán plk. Moravcem „jako dobrovolník a illeg. odeslán ponorkou na pobřeží Francie s úkolem
usadit se v Paříži jako agent a zpravodajsky pracovat pro MORAVCE. Před odjezdem do Francie, byl Angličany
vybaven radiostanicí, a pracoval ve Francii až do konce války.“ ((Viz NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ
(Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123, nezpracovaný materiál. Svodka ze dne 3.
dubna 1950, s. 50.)) K činnosti Antonína Rybáka (agenta Rossiho) viz též ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta.
Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 117-119.
283 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál. Zápis o výpovědi Josefa Bartíka k osobě Rybák – nacistický agent, 17. 7. 1950, s. 1.
284 Tamtéž.
285 Tamtéž.
286 Tamtéž, s. 1-2.
287 Tamtéž, s. 2.
288 Tamtéž.
289 Tamtéž.
58
Z hlediska dalšího vývoje je jisté, že se Rybák z francouzského zajetí dostal anebo byl
propuštěn. S novým zpravodajským úkolem se objevil již v roce 1941 v Tunisu. Bartík
k tomu uvedl následující: „… v r. 1941 došlo [čs. exilovému] ministerstvu zahraničí
v Londýně číslo tuniského časopisu, který poslal čsl. konsulát v Bejrutu, kde byla fotografie
Rybáka, ‚biskupa řecko-katolické církve‘, se zprávou o jeho přijetí tuniským sultánem. /Je
známo, že tuniský sultán sympatisoval s nacisty a byl Američany po obsazení Tunisu zbaven
své vladařské funkce a internován./ V uvedeném časopise byl Rybák fotografován se sultánem
v rozhovoru a měl biskupský kříž, který byl u něho nalezen při zatčení v Agde a o němž udal,
že mu byl svěřen pražským obchodníkem. Od té doby jsem o ‚biskupu řecko-katolické církve‘
již neslyšel.“290
Ve své výpovědi o nacistickém agentu Rybákovi se Bartík zmínil o zhroucení fronty
ve Francii a následné kapitulaci, tedy o červnových událostech roku 1940. Ještě je však
potřeba vrátit se do května roku 1940, kdy se odehrály dvě velice zásadní události, jež naplno
zasáhly do Bartíkova života. Dne 10. května zaútočilo Německo na Nizozemí, Belgii,
Lucembursko a Francii. Za několik dní nato se došlo v Bartíkově rodině k tragické události:
Dne 14. května 1940 se měla Bartíkova starší dcera podrobit jednoduchému lékařskému
zákroku, došlo však ke komplikacím a šestnáctiletá Zora Bartíková téhož dne zemřela.
V jejím úmrtním listu, vystaveném britskými úřady, je v kolonce „příčina úmrtí“ uvedeno
následující: „Shock Novocaine anaesthesia (local) prior to ronsillestomy (lymphatiom) […]
Misadventure.“291 Z uvedené citace vyplývá, že Zora Bartíková se měla podrobit
chirurgickému vynětí části patrových mandlí. Před zákrokem jí bylo podáno lokální
anestetikum, injekce novokainu, po které však nastal šok, v důsledku něhož zemřela. Podle
úmrtního listu se jednalo o nehodu. Tato tragická zpráva se k manželům Bartíkovým donesla
hned druhý den a již 16. května Libuše Bartíková odletěla do Londýna na pohřeb své dcery.292
Josef Bartík se pravděpodobně kvůli probíhající francouzsko-německé válce nemohl pohřbu
zúčastnit.
Zpráva o tomto neštěstí, které manžele Bartíkovy postihlo, se brzy rozšířila i mezi čs.
politickou reprezentací. Mezi tou měl Bartík v té době již několik přátel, což dokládají dvě
kondolence, které se do dnešních dnů dochovaly. Autorem první z nich ze dne 26. května byl
Dr. Alexandr Kunoši, čs. diplomat a politik, který byl v roce 1939 v opozici vůči ČSNV
v Paříži.293 Druhou dochovanou kondolenci napsal dne 1. června Dr. Hubert Ripka,
meziválečný čs. novinář, který v letech 1939-1940 vykonával funkci přednosty Informační
správy u ČSVS v Paříži.294 Z výše napsaného vyplývá zajímavá skutečnost, že Bartík měl
přátele, případně známé na obou stranách čs. politické reprezentace.
Válečná situace ve Francii začínala být v červnu opravdu kritická.295 Francouzské
vrchní velení se rozhodlo nasadit na frontu veškeré možné síly, tedy i formující se čs. divizní
pěchotu (1. a 2. pěší pluk). I přesto však Francouzi nedokázali rychlý postup německé armády

290 Tamtéž.
291 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Úmrtní list Zory Bartíkové, Vystaveno 20. května 1940.
292 Tamtéž, Žádost Josefa Bartíka o výplatu vyživovacích příspěvků podle VV čís. 6. z r. 1947, s. 2.
293 Kunošiho kondolence Bartíkovi viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 10.
294 Ripkova kondolence Bartíkovi viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 11.
295 Dne 10. června 1940 vypověděla Francii válku také Itálie.
59
zastavit a 14. června 1940 vojska Wehrmachtu obsadila Paříž. Čs. vojsko ve Francii se poté
zúčastnilo tzv. ústupových bojů. Dne 17. června převzal vládu ve Francii maršál Philippe
Pétain, který vzápětí požádal Němce o příměří, a 22. června 1940 Francie kapitulovala.296
Major Josef Bartík a jeho zpravodajské oddělení se pravděpodobně evakuovali
společně se členy ČSNV. Bartík se nakonec dostal až do Bordeaux, odkud odjel na anglickém
křižníku H. M. Arethusa do Velké Británie. Podle politika Ladislava Feierabenda, jenž byl
v té době již v Británii, se celá záležitost udála takto: „… Britové přidělili Národnímu výboru
několik míst. Členové národního výboru však rozhodli, že zůstanou v Bordeaux, aby se starali
o evakuaci vojska a našich příslušníků, a do Anglie poslali jen Šrámka s páterem Hálou,
majora Bartíka a své ženy s dětmi.“297 Dá se předpokládat, že Josef Bartík odjel do Británie
na této lodi, aby mohl být na blízku své manželce a druhé dceři v těžkých chvílích, které celá
rodina po smrti Zory nepochybně prožívala. Pozdější Bartíkův spolupracovník, mjr. gšt. Jan
Krček, ve své poválečné výpovědi podotkl, že Bartík se s úmrtím své dcery Zory vyrovnával
během války jen velmi těžko: „Druhá věc, kterou velmi těžce nesl, bylo úmrtí jeho dcery.
Bylo patrno, že tím více po její ztrátě lpí nyní na mladší dceři [Draze] a na [své] ženě.“298
Do Velké Británie přijel Josef Bartík 21. června 1940 a pro informaci vojenského
atašé ČSR v Londýně vypracoval ještě téhož dne podrobnou dvoustránkovou zprávu
o aktuální situaci ve Francii. Tento dochovaný pramen dokresluje rychlý pád Francie
a rozklad její armády, který v té době naplno probíhal a ostře kontrastoval s morálkou čs.
jednotek; ty byly odhodlány bojovat za všech okolností, a proto si u francouzského velení
vysloužily uznání. Nebude proto od věci zde ze zprávy několik zajímavých pasáží ocitovat:
„Nejzávažnější okolností byl naprostý nedostatek válečného materiálu, zvláště pěchotní
munice, ručních granátů, zásobování selhalo úplně; franc. jednotky na některých místech byly
3 – 4 dny úplně beze stravy. Mezi jednotlivými armádními skupinami, štáby a jednotkami
neexistovalo vůbec žádné spojení a celé jednotky odmítaly rozkazy důstojníků jíti vpřed
odhazujíce zbraně: zanechávaly kulomety, tanky a houfně se vracely do zázemí. […] letectvo
zůstávalo pasivní, nekrylo ústup a nehájilo ani uprchlíky, kteří byli v masách bombardováni a
ostřelováni kulomety. V Charteaux byla zabita před námi 40ti členná skupina lidí. […] Na
frontě v prvních liniích byl naprostý nedostatek munice. Čs. oddíly vypravují, že měli několik
zásobníků a pro kulomet 1000 ran; ruční granáty chyběly vůbec. […] U civilního obyvatelstva
projevovala se od 14. 6. 1940 nespokojenost vůči všem cizincům, zvláště pak proti
Angličanům. V několika místech byli čsl. důstojníci vykázáni z kaváren, odmítáno jim
podávání nápojů a jídel; odmítány jim jakékoliv informace při dotazech s odůvodněním, že
Francouzi nedají Angličanům žádných informaci. […] Podle názoru nebýti Petainovy nabídky
[příměří], mohla se armáda dobře ještě držeti. 1. a 2. čsl. p. pl. byl jižně od Verdunu, byli
zasazeni s úkolem krytí franc. hlavních sil. Podle prohlášení franc. velitele divize, provedly čs.
jednotky krytí vzorných způsobem. Ne jen, že úplně zastavily něm. postup, ale i při vlastním

296 Podrobněji o nasazení čs. vojska ve Francii a jeho ústupových bojích viz Encyklopedický slovník českých
dějin 1938-1945. Heslo: Československé pozemní jednotky ve Francii, URL:
http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/Publikace/Slovnik38_45.pdf [23. 3. 2011].
297 FEIERABEND, Ladislav: Soumrak československé diplomacie. Londýn 1986, s. 144.
298 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-72-1-3/547, Protokol sepsaný s plk. Janem Krčkem, 2. 6. 1950, s. 78.
60
ústupu zničily vše a pokud mohly, odvezly všechen materiál a franc. generál prohlásil, že
jedině čs. jednotky provedly ústup způsobem, který ani od nich nebyl žádán.“ 299
O tom, jak situace vypadala v úterý 18. června 1940, Bartík dále poznamenal: „První
skupina [Čechoslováků]asi 500 mužů se 60ti kamiony dorazila do Bordeaux 18. VI., ostatní
byli postupně očekáváni. – Skupina byla zoufalá tím, že některé rychlé německé oddíly
pronikaly úplně volně a rychle dopředu a při ústupu našich oddílů se stalo, že tyto narazily na
města, která byla obsazena něm. vojskem a musely je proto obcházeti.“300

299 VÚA-VHA Praha, sbírka 37, a. č. 37-224-1 (Francie), Posouzení situace ve Francii, zpracováno Josefem
Bartíkem, Londýn 21. června 1940, s. 1-2.
300 Tamtéž, s. 2.
61
3.3 Zpátky ve Velké Británii (1940-1945)
3.3.a Působení Velké Británii v letech 1940-1941
Přidělení u „kanadské“ vojenské mise
Po návratu do Velké Británie se Bartík nevrátil k Moravcovu zpravodajskému ústředí,
ale místo toho byl pravděpodobně plk. Moravcem „od 20/6 1940 do 8/12 1940 přidělen ke
Kanadské vojenské misi.“301 Československá vojenská mise v Kanadě působila od roku 1941.
S jejími přípravami se začalo již v létě 1940 ve Velké Británii, což bylo dáno zejména tím, že
právě v té době – po pádu Francie – vypukla tzv. krize v získávání nových příslušníků do čs.
vojenských jednotek.302 Z Francie ustoupila do Velké Británie „pouze třetina původního stavu
československých vojenských jednotek a získávání nových příslušníků, kromě jednotlivců, na
evropském kontinentu již nebylo možné. […] Proto se od léta 1940 obracela stále více
pozornost příslušných československých orgánů na Severní Ameriku, a vzhledem k vazbám na
Velkou Británii, hlavně na Kanadu.“303 Britské úřady obdržely za účelem vyslání čs. vojenské
mise do Kanady žádost v srpnu 1940, souhlasná odpověď však dorazila až 1. prosince 1940.
Generál Ingr o dva dny později potvrdil personální složení mise: jejím velitelem se stal plk.
gšt. Čeněk Kudláček, kterému bylo dále přiděleno pět důstojníků a jeden písař.
304 Do tohoto
počtu nebyl zahrnut mjr. Josef Bartík, jehož postavení u mise bylo specifické. Július Baláž
k tomu ve své studii poznamenal: „Do konce prosince se však samotná sestava mise ještě
změnila. Kromě zabezpečování všech otázek souvisejících s náborem do čs. vojenských
jednotek byl totiž jeden z členů mise pověřen jinými, na člena vojenské mise nezvyklými úkoly.
Jednalo se o pověření v oblasti zpravodajské. Význam tohoto pověření dokládá právě ta
skutečnost, že řešením úkolů v této oblasti byl pověřen mjr. Josef Bartík. Až 31. 12. 1940 ho
v této funkci v misi nahradil taktéž zkušený prvorepublikový zpravodajský důstojník pplk. gšt.
Bohuslav Procházka (krycí jméno Karel Hron).“305 Podrobnější prameny o zpravodajské
činnosti Josefa Bartíka pro formující se „kanadskou“ misi nebyly dosud objeveny. Následující
úryvek napsaný kronikářem čs. vojenské mise v Kanadě, nadporučíkem Rudolfem Nekolou,
přehledně shrnuje účel a poslání mise, na jejímž zpravodajském zajištění se v roce 1940 Josef
Bartík podílel: „Úkolem jejím byl nábor dobrovolníků do čs. zahraniční armády, jejich
soustředění a doprava k jednotkám čs. armády, případně převod čs. příslušníků, sloužících
v kanadských jednotkách, do čs. armády, soustředění a doprava dobrovolníků z jiných států,
propaganda čs. odboje, paralysování nepřátelské podvratné činnosti mezi občany čs. původu,

301 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Návrh na povýšení důstojníka, Vypracováno plk.
gšt. Františkem Moravcem dne 23. února 1941.
302 BALÁŽ, Július: Československá vojenská mise v Kanadě (1941–1943) a Brazílii (1943-1945). In: ZudováLešková, Zlatica – Hofman Petr (Edd.): Československá zahraniční služba v letech 1939-1945. Sborník studií.
Praha 2008, s. 235.
303 Tamtéž.
304 Tamtéž, s 237.
305 Tamtéž.
62
zpravodajství a spojení, jednání s příslušnými úřady a činiteli kanadskými, jakož i provádění
jiných úkolů, které misi byly svěřovány.“306
Působení u II. odboru exilového ministerstva národní obrany (1941)
Pravděpodobně krátce předtím nebo poté, co jej u „kanadské“ mise vystřídal
podplukovník Procházka, byl Bartík „od 9/12 1940 přidělen zpravodajskému ústředí jako
přednosta obranné skupiny.“307 Podle pramenů to tedy vypadá, že se v té době již Bartík
s Moravcem usmířili, nebo byla jejich dřívější roztržka z roku 1939 zapomenuta; v každém
případě je třeba konstatovat, že Moravec se Bartíkovi v žádném případě nemstil a jako jeho
nadřízený ho hodnotil v letech 1940-1941 nejvyšším kvalifikačním stupněm, výtečně.
K Bartíkovým osobním a mravním vlastnostem a k tomu, jak se ve své funkci osvědčil,
plukovník výslovně uvedl: „Svědomitý, oddaný službě, nekompromisní běží-li o naší věc.
Osobní ctižádostivost neohrožuje nijak vážně služební zájmy. […] Dlouholetý pracovník
v obranném zpravodajství, které ovládá theoreticky i prakticky dokonale. Výsledky jeho
činnosti jsou velmi dobré.“308 Kromě toho dne 23. února 1941 navrhl povýšit Josefa Bartíka
z hodnosti majora na podplukovníka. Vlastní povýšení proběhlo dne 7. března 1941.309
V létě roku 1940 vrcholila snaha Edvarda Beneše o uznání ČSNV jako prozatímní
československé vlády. Jeho úsilí bylo nakonec po pádu Francie úspěšné – dne 21. července
roku 1940 oznámil britský ministr zahraničí lord Halifax, že „uznává prozatímní československou vládu, ustavenou Česko-Slovenským národním výborem v této zemi a navazuje s ní
styky.“310 Tímto uznáním Britové zároveň de facto přijali i prezidentskou funkci E. Beneše,
a to i přesto, že souhlas s tzv. právní kontinuitou Československé republiky nebyl
v dokumentu výslovně uveden. Přední čeští historici Jan Kuklík a Jan Gebhart shrnuli
důležitost tohoto uznání následovně: „Přes uvedená právní a politická omezení mělo britské
uznání z 21. července 1940 pro československou věc v zahraničí velký význam. Českoslovenští
exiloví představitelé přestali reprezentovat sami sebe.“311 Následující den jmenoval E. Beneš
již jako prezident v exilu první prozatímní vládu, do jejíhož čela postavil lidoveckého politika
a dosavadního místopředsedu ČSNV – Msgre. Jana Šrámka. Prozatímní vláda měla pět
ministerstev (zahraničních věcí, národní obrany, financí, vnitra a sociální péče a celkem 12
členů. Kromě pěti resortních ministrů (Jan Masaryk, Sergej Ingr, Eduard Outrata, Juraj Slávik
a František Němec) zasedali ve vládě rovněž tři státní ministři, tedy ministři bez rezortu
(Ladislav Feierabend, Jaromír Nečas, Štefan Osuský) a čtyři stání tajemníci (z nich měl
nejsilnější pozici Hubert Ripka, tajemník na ministerstvu zahraničí).312 Ministrem národní

306 Kronika Československé mise v Kanadě napsaná npor. děl. v z. Rudolfem Nekolou, s. 1. Citováno podle
BALÁŽ, Július: Kronika Československé vojenské mise v Kanadě (1941–1943). Ročenka 2006 (Vojenský
historický archiv, III. odbor VÚA Praha). Praha 2007, s. 100.
307 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Návrh na povýšení důstojníka, Vypracováno plk.
gšt. Františkem Moravcem dne 23. února 1941.
308 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Pokračování záznamu o důstojníku (1940-1941).
309 Tamtéž, Titulní strana kvalifikační listiny.
310 Citováno podle GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. a 1938-1945.
Praha-Litomyšl 2006, s. 382.
311 Tamtéž.
312 Tamtéž, s. 383-384.
63
obrany se stal divizní generál Sergej Ingr a jako státní tajemník působil na MNO divizní
generál Rudolf Viest.
Od podzimu 1940 začalo čs. exilové MNO řídit čs. zahraniční armádu a za tím účelem
bylo rozděleno do čtyř odborů: I. odbor byl politicko-správní, II. odbor již tradičně
zpravodajský, III. odbor letecký a IV. odbor materiální. Do čela II. odboru MNO byl
jmenován dosavadní velitel „čs. zpravodajského ústředí v Londýně“ plk. gšt. František
Moravec.313

Samotný druhý odbor MNO314 se dále členil na dvě skupiny: první byla skupina
výzvědného zpravodajství (VZ), druhá skupina obranného zpravodajství (OZ) a každá z nich
se měla dále dělit na tři sekce. Jádro II. odboru tvořili v roce 1940 muži z „jedenáctky“.
Přednosta plk. Moravec měl jako svého pobočníka škpt. Tauera a zástupcem přednosty se stal
pplk. Tichý. Přednostové obou dvou skupin zůstali stejní jako před odletem „jedenáctky“ do
Londýna: mjr. gšt. Emil Strankmüller (VZ) a mjr. konc. Josef Bartík (OZ).315
Bartík měl jako přednosta exilového obranného zpravodajství následující pracovní
náplň: „Podle pokynů přednosty oddělení [plk. Moravce] řídí činnost skupiny, osobně vede
a řídí zpravodajství politické a řídí činnost obranného zpravodajství u vojenských jednotek.
Sleduje otázky obranného rázu v širokém měřítku. Při tom soustřeďuje svoji činnost na čs.
živel v Anglii nejen s hlediska obranného, nýbrž i politického. Usměrňuje činnost obranných
agentů. Ve shodě se skupinou výzvědnou spolupracuje s obranným zpravodajstvím cizích
států, najmě anglickým a polským. Vede evidenci osob.“316
Obranná skupina se dále dělila na tři sekce. V sekci všeobecně obranné působil škpt.
konc. Václav Sláma a npor. pěch. v záloze Ing. Bedřich Wiesner. Sekci vojenskou obrannou
měl na starosti škpt. pěch. Josef Fořt, který měly tyto hlavní úkoly: „Soustřeďuje svoji činnost
na vojenské osoby a pracuje v nejužším styku s velitelstvím a se zprav. orgány smíšené
brigády. Vede příslušnou evidenci osob.“317 V sekci letecké obranné působil npor. letectva
v záloze Hugo Vejrych.318 Jeho úkoly byly shrnuty takto: „Sleduje, usměrňuje a provádí
obranné zpravodajství u leteckých jednotek. Vede evidenci osob.“319 Kromě toho měl v rámci
obranné skupiny fungovat i speciální referát pro spolupráci s anglickou zpravodajskou
službou, jehož náplň byla následující: „Projednává s příslušnými anglickými místy všechny
otázky obranného zpravodajství, které se dotýkají zájmů čs. a anglických a vyvěrající zejména
z okolnosti, že nemáme na území Anglie policejní exekutivy. Výměna zprav. informací
důležitých nejen s hlediska čs. nýbrž i anglického.“320

313 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 161.
314 V pramenech se vyskytuje i tradiční označení „2. oddělení“, které vychází z fungování meziválečně
československé armády, kdy zpravodajské oddělení bylo 2. oddělení Hlavního štábu.
315 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-1-483/, Organizace 2. oddělení štábu čs. armády, s. 6 – Personální vybavení.
316 Tamtéž, s. 4.
317 Tamtéž.
318 Úřední záznam ze dne 16. prosince 1940 o vykonané přísaze. Faksimile dokumentu je obsažena v příloze
knihy Jiřího Šolce mezi stranami 96 a 97. Viz ŠOLC, Jiří: Podpalte Československo! Kapitoly z historie
československého zahraničního a domácího odboje (1939-1945). Praha 2005.
319 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-1-483/, Organizace 2. oddělení štábu čs. armády, s. 5.
320 Tamtéž.
64
V náplni vojenské obrané sekce byla mimo jiné zmíněna i součinnost sekce se
zpravodajskými orgány čs. smíšené brigády. První čs. smíšená brigáda ve Velké Británii
vznikla v srpnu 1940 poté, co byla reorganizována původní 1. čs. divize, která působila ve
Francii a jejíž část se právě do Británie evakuovala. Jejím velitelem se stal generál Bedřich
Neumann (krycím jménem Miroslav). Brigáda měla samozřejmě vlastní štáb, sestávající
z jednotlivých oddělení; pochopitelně nemohlo chybět ani oddělení zpravodajské (druhé).
Jeho prvním přednostou byl škpt. gšt. Vilém Sacher.321Sachra vystřídal v březnu 1941 mjr.
gšt. Jan Krček. Ten působil jako zpravodajský důstojník u brigády do konce ledna 1942 a jako
takový podléhal nejenom náčelníkovi štábu brigády, ale i zpravodajskému odboru MNO.
Úkol informovat nového zpravodajského důstojníka u brigády ohledně náplně jeho funkce
připadl v roce 1941 přednostovi „obrany“ Josefu Bartíkovi, který tehdy v jeho schopnosti
vyjádřil důvěru. Jako zpravodajský důstojník brigády měl Jan Krček na starosti nejen tzv.
polní zpravodajskou službu, ale i zpravodajství obranné a politické. 322 Základní rámec
obranného a politického zpravodajství charakterizoval příznačně Jiří Šolc, když uvedl: „Vedle
československých a německých komunistů sledovala také zpravodajská obrana systematicky
německou emigraci v Anglii a všechny odstředivé proudy československé. Vše, co bylo
napravo či nalevo od oficiální politiky čs. exilové vlády a prezidenta, bylo podrobeno
zpravodajské registraci případně dohledu a sledování“.323
Do doby Krčkova zpravodajského působení u brigády spadá také organizace výběru
čs. vojáků pro speciální výsadkové operace, které tehdy II. odbor MNO organizoval.324 Výběr
budoucích parašutistů měl zpočátku na starosti pouze mjr. Karel Paleček, který adepty vybíral
z vojáků 1. praporu brigády. Jan Krček, který byl v té době velitelem 3. roty tohoto praporu,
k okolnostem prvních náborů později uvedl: „… už jako velitel roty jsem byl vyzván
praporem, abych navrhl tři nebo čtyři naprosto spolehlivé osoby. […] Od mojí roty jsem
navrhl Gabčíka, Kubiše a Málka. Od Málka jsem později upustil, poněvadž se mi nezdál dosti
energický a tvrdý.“325 Vzápětí se dostává k delikátnímu úkolu vybírat budoucí parašutisty
i Josef Bartík, který v tomto spolupracoval právě se zpravodajským důstojníkem mjr. gšt.
Janem Krčkem. To ve své výpovědi potvrdil poměrně neochotně i Karel Paleček, když uvedl:
„Do té doby dělal jsem také nábory v brigádě sám. Jednoho dne jsem se dozvěděl, že akce
s odesíláním lidí domů budou v zásadě rozšířeny a za tím účelem a za tím účelem, že jde na
nábor k brigádě sám Moravec s Bartíkem. […] Bylo mi to sice již tehdy divné a nad věcí jsem
se nepozastavoval, protože lidé nějakou cestou a nějakým výběrem přicházet museli, ať již
tento výběr dělal kdokoliv. Konečně i Bartík mohl být osobou povolanou. Dělání výběru
aspoň tak, jak jsem se jej snažil dělat já sám, nebylo nic příjemného. V tuto dobu [od března
1941] působí na 2. oddělení brigády již škpt. [správně mjr.] gšt. Krček, který v náboru také

321 Vilém Sacher napsal po válce svoje paměti, viz SACHER, Vilém: Pod rozstříleným praporem. Praha 19912
.
322 KREISINGER, Pavel: Životní osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka. Bakalářská diplomová
práce FF MU. Brno 2009, s. 43.
323 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 164.
324 Podrobněji k tématu speciálních operací viz MATÚŠŮ, Marie: Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní
skupina D – příprava československých parašutistů za druhé světové války. Praha 2005.
325 ABS Praha, fond 302-72-1-3/523, Protokol sepsaný s Janem Krčkem dne 2. 6. 1950.
65
spolupracoval.“326 O tom, jakým způsobem nábory probíhaly, vypověděl po válce Jan Krček,
který jezdil s pplk. Bartíkem k jednotlivým praporům a podle seznamu doporučených osob
spolu s ním prováděl s dotyčnými vojáky asi hodinové pohovory, na základě kterých
vypracovávali posudky pro II. odbor MNO: „Šlo o to, zda-li je to člověk, který se nelekne
žádného úkolu, který se jeví dostatečně tvrdým a vynalézavým a zda-li se nám jeví schopným
snášet i útrapy a nedostatek. Po stránce státní spolehlivosti byli dotyční již přezkušováni jinou
cestou…“327
Na podzim roku 1941 propukly v Londýně naplno přípravy jedné z nejvýznamnějších
výsadkových operací, které Moravcův II. odbor během druhé světové války zorganizoval.
Jednalo se o známou operaci ANTHROPOID. „Jedním z mála dochovaných dokumentů
o přípravě operace je záznam z 3. října 1941 o přijetí rotmistra Josefa Gabčíka a rotného
Karla Svobody u přednosty zpravodajského odboru MNO v Londýně plukovníka generálního
štábu Františka Moravce.“328 Tento unikátní dokument mimo jiné dokládá fakt, že do
přípravy operace ANTHROPOID byl od počátku kromě plk. Františka Moravce a mjr. Karla
Palečka zasvěcen také pplk. Josef Bartík a mjr. Jan Krček. Úřední záznam, nesoucí
zkomolený název „Antropoid“, začíná zaznamenáním přítomných osob: „3. října 1941:
Přítomni: plk. gšt. Moravec, pplk. konc. Bartík, mjr. pěch. Paleček, mjr. gšt. Krček, rotmistr
Gabčík a rotný Svoboda.“329 Protože byl tento úplný text již několikrát publikován, následuje
jen krátká ukázka toho, co plk. Moravce oběma mužům za přítomnosti tří zpravodajských
důstojníků sdělil: „… Jsou v Praze dvě osobnosti, které representují toto vybíjení. Je to K. H.
Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru jakož i našich vedoucích osob, je
třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za
ránu.“330 Autorem písemného záznamu, který tato slova zachytil, byl s největší
pravděpodobností mjr. Karel Paleček.331 Jelikož se rotný Karel Svoboda vzápětí při
padákovém výcviku vážně zranil, zahájení operace se oproti původnímu plánu zdrželo
(provedení atentátu bylo původně naplánováno již na 28. října 1941). Svoboda byl nahrazen
na přání samotného Gabčíka rotmistrem Janem Kubišem. Oba dva byli po náročném výcviku
vysazeni nad územím protektorátu až 29. listopadu 1941 „v 02.24 hodin u obce Nehvizdy
u Čelákovic.“332
Než zde bude podrobně rozebrán Bartíkův definitivní rozchod s plk. Moravcem a jeho
odchod na Ministerstvo vnitra, je třeba ještě zmínit jednu událost, která se týká dubnového

326 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-57-3/99, Pokračování protokol sepsaného s brig. gen. Karlem Palečkem v
roce1949, s. 290.
327 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-72-1-3/523, Protokol sepsaný s Janem Krčkem dne 2. 6. 1950.
328 BURIAN, Michal – KNÍŽEK, Aleš – RAJLICH, Jiří – STEHLÍK, Eduard: Atentát. Operace Antropoid 1941-

1942. Praha 20072, s. 33.
      329 Tamtéž, citováno podle faksimile dokumentu. Celý text publikoval rovněž Jiří Šolc, viz ŠOLC, Jiří: Nikdo
      nás nezastaví. Praha 1992, s. 50-51.
      330 Tamtéž.
      331 ŠOLC Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. HaV 41, 1992, č. 2,
      s. 24.
      332 BURIAN, Michal – KNÍŽEK, Aleš – RAJLICH, Jiří – STEHLÍK, Eduard: Atentát. Operace Antropoid
      1941-1942. Praha 20072, s. 44. Nejnověji k tématice atentátu a k jeho hodnocení viz HAUNER, Milan: O
      terorismu a heroismu v české historii: Reflexe k 67. výročí atentátu na Reinharda Heydricha. In: Pejčoch, Ivo –
      Plachý, Jiří a kolektiv (Edd.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 57-66.
      66
      bombardování Londýna a která zároveň dokládá tvrzení Jiřího Šolce, že „tehdejší vojenská
      a politická emigrace v Anglii byla v podstatě ‚velkou vesnicí‘.“333
      V dubnu 1941 zasáhlo naplno do Bartíkova života také německé bombardování
      Londýna. Jeden z největších německých nočních náletů na Londýn se udál v noci ze 16. na
1943. dubna 1941, kdy na město zaútočilo kolem 460 německých letadel; mělo jít o německou
      odvetu za předchozí britské bombardování Berlína. Tato událost je zachycena i v podrobném
      deníku českého historika a diplomat Jan Opočenského. Ten si svůj deník vedl nepřetržitě od
1944. července 1940 až do 29. října 1945 a v záznamu s názvem „Noc ze 16. na 17. dubna“
      napsal: „Warning začal kolem desáté hodiny. Byli jsme před domem s Viktorem [Jansou,
      pozn. PK] a viděli jsme směrem na Beghin Hill flary [světlice, pozn. PK]. Od té doby byli
      jsme ve sklepě. Co chvíli jsme vycházeli, flary stále přibývaly, až byly i na třech stranách.
      Také letecké obrany přibývalo i hluku od vzdáleného bombardování. O půl jedenácté vyšli
      jsme ven, Bartík, Feierabend i já a viděli jsme, že Němci počínají házet zápalné bomby. Hned
      jsme viděli, že nám asi tři leží v zahradě. Hasili jsme je. Teprve když jsme dohasili, viděli jsme
      zejména, když pí Moellerová [sousedka Jana Opočenského, pozn. PK] začala křičet, že hoří
      také v pokoji. Hořelo v mém pokoji, zápalná bomba prolétnuvší stropem, skutálela až k mé
      posteli. Prohořela již noha, matrace, peřina i moje deka. Láďa [myšlen Feierabend, pozn.
      PK] na ni chrstnul kbelík vody, já druhý a bombu jsme uhasili. Po zdolání prvního náletu
      jsme šli spát. […] Nálet byl stále silný, ale směřoval více na Londýn. Ráno o ¾ na 4 nás
      vzbudí Bartík, že hoří soused, plukovník Fox. Také naše garáž již chytala. Znovu jsme uhasili
      ohně, střechu plukovníkovu hasiči, již přijeli. Spali jsme tu noc jen asi 4 hodiny.“334
      Z deníkového záznamu vyplývá, že Josef Bartík se ještě před svým působením na
      Ministerstvu vnitra stýkal s Janem Opočenským a státním ministrem Ladislavem
      Feierabendem. Z uvedeného záznamu bohužel není jasné, zda s nimi bydlel ve stejném domě
      v Beckenhamu (asi 10 km jižně od středu Londýna)335 u Viktora Jansy336 anebo je pouze
      navštěvoval a v noci ze 16. na 17. dubna u nich přespával. V Opočenského deníku se
      Bartíkovo jméno vyskytuje pouze v tomto a ještě jednom dalším záznamu.337 Dokud nebudou
      objeveny další dokumenty, je třeba považovat za relevantní obě výše zmíněné varianty.
      3.3.b Josef Bartík jako přednosta zpravodajského odboru MV (1942-1945)
      Koncem roku 1941 se Josef Bartík definitivně rozešel s plukovníkem Moravcem.
      V tomto ohledu nebyl prvním důstojníkem z „jedenáctky“, který Moravcův zpravodajský
      odboru MNO opustil: prvním důstojníkem, který odešel, byl jeho zástupce pplk. gšt. Oldřich
      Tichý, který od května 1941 působil jako čs. vojenský přidělenec u holandské exilové vlády

333 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 174.
334 ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (Edd.): Válečné deníky
Jana Opočenského. Praha 2001, s. 108-109.
335 Tamtéž, s. 22, 460.
336 Viktor Jansa byl legačním radou čs. vyslanectví v Londýně. V letech 1940-1943 zastával funkci
místopředsedy Československé hospodářské poradny v Londýně. Od roku 1943 až do roku 1945 byl předsedou
Československého hospodářského sdružení.
337 ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (Edd.): Válečné deníky
Jana Opočenského. Praha 2001, s. 215.
67
ve Velké Británii.338 Podplukovník Tichý vypověděl po válce o svých neshodách s plk.
Moravcem následující: „Na plk. Moravcovi jsem pozoroval jeho pánovitost a jeho
suverénnost, a že zjevně si je vědom síly svého postavení, neobyčejně častým stykem
s prezidentem Benešem. Prezidentu Benešovi referoval sám, gen. Ingrovi vlastně předkládal
vzkazy od prezidenta, místo aby Ingr s prezidentem udržoval styk sám. Tento stav byl
komentován i jinými a je s podivem, že gen. Ingr v jednání s prezidentem je závislý na
Moravcovi. Poněvadž jsem plk. Moravce znal, říkal si sám šedá eminence, mluvíval o taktice
zpráv, že se musí vědět, kdy a jak zprávy podat, měl jsem obavu, zda plk. Moravec všechny
zprávy včas podává. Tuto svoji domněnku jsem sdělil plk. Bočkovi [plk. gšt. Bohumil Boček
byl přednostou I. odboru (politicko-právního) MNO, pozn. PK], mluvil jsem o tom s pplk.
Bartíkem, který mně sdělil, že věc jest v chodu, že bude ustavena nějaká komise, která
vhodným způsobem věc prošetří….“339 To, že se Oldřich Tichý svěřil se svou domněnkou
právě Bartíkovi, jistě nebyla náhoda; pravděpodobně věděl o dřívějších Bartíkových
neshodách s plk. Moravcem, a proto se snad pokoušel o vytvoření jakési protiváhy proti
Moravcovi a jeho vlivu. Zda byla nějaká komise skutečně ustanovena, není autorovi známo.
S ohledem na další vývoj událostí se dá předpokládat, že k tomu spíše nedošlo, poněvadž jak
Tichý, tak Bartík nakonec od Moravce odešli, a naproti tomu Moravcova pozice u prezidenta
Beneše zůstala neotřesena.
O pozadí Bartíkova konečného rozchodu s Moravcem vypověděl Jan Krček, který jej
lépe poznal v roce 1941, následující: „Blíže jsem se s BARTÍKEM seznámil, teprve když
během mého úřadování na brigádě přijel BARTÍK několikrát služebně do Leamingtonu.
Večeřeli jsme obvykle v důst. jídelně a pak jsem šli procházkou ke mně do bytu, kde jsme při
černé kávě poslouchali rozhlas a hovořili. […] Ve věcech služební povahy nebyl BARTÍK
nikdy příliš sdílný, hlavně nebyl konkrétní. Naznačil mi v našich rozhovorech, že se nesnáší
s MORAVCEM, že mezi nimi bylo nějaké nedorozumění a že BARTÍK byl dokonce snad po
svém návratu z Francie nějaký čas mimo službu. [Šlo o přidělení u formující se „kanadské“
vojenské mise, pozn. PK.] V dalším pak mi naznačil, že MORAVEC nevychází dobře
s civilními představiteli našeho odboje a že jenom jeho pevná posice u Dr. BENEŠE ho drží
pevně v sedle. Tuto jeho posici u Dr. BENEŠE mi vysvětloval tím, že pochopitelně Dr. BENEŠ
měl v první době jakousi pevnější oporu jenom v MORAVCOVI.“340
Z výpovědi Jana Krčka vyplývá, že vztah Moravec – Bartík byl ve válečných letech
zřejmě založen na oboustranné antipatii. Krček rovněž zajímavým způsobem osvětlil pozadí
Bartíkova přidělení ke „kanadské“ vojenské misi v roce 1940, o kterém bylo pojednáno
dříve.341 Z jeho líčení vyplývá, že za přidělením stál pravděpodobně plk. Moravec, který se
zřejmě snažil Bartíka „uklidit“ a možná doufal i v jeho odcestování do Kanady. Jak bylo
uvedeno výše, oba důstojníci se nakonec usmířili, ale tento smír trval jen do konce roku 1941.
Na Bartíkovo rozhodnutí odejít od Moravce mohl mít vliv i „odchod“ pplk. Oldřicha Tichého.

338 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 169. Novým Moravcovým zástupcem se stal mjr. gšt. Emil Strankmüller, který však i
nadále vykonával funkci přednosty výzvědného zpravodajství.
339 Citováno podle ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve
světle archívních dokumentů. Praha 2007, s. 178.
340 ABS Praha, fond 302-72-1-3/547, Protokol sepsaný s Janem Krčkem dne 2. 6. 1950, s. 78.
341 Viz kapitola 3.3a.
68
Bohužel se nedochoval výslechový protokol, který by Bartíkův konečný rozchod s plk.
Moravcem včetně případného pozadí mohl zajímavým způsobem osvětlit nebo dokreslit. Na
tomto místě je třeba konstatovat, že Bartík se s Moravcem rozešel také díky tomu, že se mu
koncem roku 1941 naskytla možnost přejít z MNO k Ministerstvu vnitra, kde se měl
počátkem roku 1942 zřizovat z původního bezpečnostního referátu tzv. „zpravodajský“ odbor,
který se poté stal IV. odborem MV. Přednostou tohoto odboru byl ustanoven k 1. únoru 1942
pplk. Josef Bartík.342 Při odchodu ze služeb MNO k MV obdržel pochvalné uznání. Z toho by
se dalo vyvodit, že se snad přece jen rozešel s plk. Moravcem „v dobrém“, nicméně tuto
domněnku by bylo potřeba potvrdit ještě dalšími prameny. Ve sborníku důvěrných výnosů
a nařízení MNO z 16. února je v prvním článku uvedeno: „Pochvalné uznání I. stupně
obdržel pplk. konc. sl. BÁRTÍK Josef při odchodu z MNO za úspěšnou a vynikající
činnost.“343
V úředním sdělení pro ministerskou radu čs. exilové vlády v Londýně je výslovně
uvedeno: „Ministerstvo vnitra žádá, aby ministerská rada vzala na vědomí, že: dnem 1. února
1942 byl v ministerstvu vnitra zřízen IV. odbor /politický a státně bezpečnostní/. Přednostou
odboru byl ustanoven pplk. Josef Bártík. Zřízení odboru vynutila si potřeba přípravných prací
pro domov, aby prostudováním mimořádných a často velmi složitých úkolů celostátní
důležitosti byla získána pevná základna pro státní exekutivu.“344 „Bartíkův“ nově zřízený
odbor se dále organizačně členil na dva samostatné referáty, 1. referát studijní a 2. referát
státně bezpečnostní, přičemž oba měly své přednosty. Přednostou studijního referátu
a zároveň Bartíkovým zástupcem se stal mjr. gšt. Jan Krček,345 který po válce vypověděl
zajímavá fakta o ustanovení IV. odboru MV a o tom, proč se rozhodl přejít od čs. brigády
k MV: „Tím způsobem přišel BARTÍK k tomu, že mi jednoho dne [pravděpodobně koncem
roku 1941] naznačil, že prý u civilních úřadů v Londýně bude v rámci ministerstva vnitra
zřízena samostatná zprav. složka – snad jako protiklad civilních resortů oproti MORAVCOVI
a proto, aby civilní resorty naší státní správy [ve Velké Británii] vymanili se ze zprav.
závislosti na MORAVCOVI. Na to potom mi sdělil, že prý on má býti ustanoven přednostou
tohoto nově proponovaného IV. odboru min. vnitra v Londýně. Při tom mi navrhl, abych šel
k němu. Vzhledem k okolnostem, které jsem již uvedl, a proto, že jsem pokládal BARTÍKA za
poctivého a spravedlivého muže, jsem nabídku přijal a přešel k němu do ministerstva vnitra

1. 2. 1942.“346 Na jiné straně protokolu Krček dále uvedl: „…vzrůstající civilní státní aparát
   v Londýně nelibě nesl, že v každém směru zpravodajské činnosti byl odkázán na 2. odděl. hl.
   št. plk. Moravce, který jim nevycházel zvláštně vstříc a snad jim působil i určité těžkosti“.347
   Kromě Jana Krčka si Bartík na ministerstvu národní obrany vyžádal uvolnění dalších
   vojenských osob pro svůj odbor. Jednalo se dále o poručíka dělostřelectva JUDr. Oldřicha
   Maláče, který jako právník dostal na starosti řízení státně bezpečnostního referátu. Kromě něj

342 Viz například VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Kvalifikační listina (1941-1942).
343 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Sborník důvěrných výnosů a nařízení MNO, Ročník 1942, číslo 3, s. 1.
344 NA Praha, fond MV – L, karton 239, signatura 2-59-5, inventární číslo 1431, Sdělení pro ministerskou radu
z 3. února 1942.
345 KREISINGER, Pavel: Životní osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka. Bakalářská diplomová
práce FF MU. Brno 2009, s. 44.
346 ABS Praha, fond 302-72-1-3/548, Protokol sepsaný s Janem Krčkem dne 2. 6. 1950, s. 79.
347 Tamtéž, s. 55.
69
přešli ze služeb MNO k MV ještě rotný v záloze JUDr. Josef Dubský a štábní rotmistr
v záloze Vojtěch Čurn.348
Jak se Bartíkův odchod promítl v obranné skupině Moravcova II. odboru MNO, kde
od konce roku 1940 vykonával funkci přednosty, zaznamenal „po zpravodajsku“ stručně
a výstižně Emil Strankmüller: „V obraně dochází ke změnám. BARTÍK odchází na vnitro, kde
se zřizuje zpravodajský odbor na místo bezpečnostního referátu, který tou dobou vedl mjr.
RESSEL. Obrané oddělení přebírá mjr. FOŘT. Zřizuje se styčná obraná skupinka mjr.
SLÁMY, která udržuje styk s anglickou MI-5 [Millitary Inteligence – sekce 5, britská vojenská
vnitrostátní zpravodajská služba, pozn. PK] Pokud vím, měla být hlavní činností
BARTÍKOVOU příprava materiálu proti osobám, jež se provinily za Protektorátu.349
V čem vlastně spočívala Bartíkova činnost jako přednosty IV. odboru a jakým
způsobem byl tento odbor budován? Při odpovědi na tyto otázky bude vidět, že Bartík mohl
v mnohém navazovat na svoji práci, kterou vykonával jako přednosta II. oddělení u ČSVS ve
Francii. Ve svodce ze 14. dubna 1950 je uvedeno, že jako od svého bezprostředního
nadřízeného, ministra Juraje Slávika,350 obdržel tyto pokyny:
„1./ Vybudovati a zorganizovati v min. vnitra v rámci jeho působnosti odbor pro
politické zpravodajství [IV. odbor MV] jako samostatnou složku , která měla podléhat přímo
SLÁVIKOVI a při čemž hlavním úkolem této složky mělo býti sledování politické činnosti
emigrace cizích států v Anglii, jako emigraci maďarskou, rakouskou, polskou, při čemž měly
býti zpracovány poznatky o jejich činnosti se zřetelem na jejich politické stanovisko k zájmům
dr. BENEŠE do budoucna po obnovení ČSR.
2./ Sledovati všechna hnutí čs. příslušníků emigrantů v Anglii, která zaujímala záporný
politický postoj proti politice dr. BENEŠE. Toto se týkalo sledování činnosti t. zv. české
a slovenské národní rady /PRCHALA-PRIDAVOK a spol./, skupiny ředitele MALÍKA
/národní demokrat, býv. ředitel Živnobanky/351 stoupenců t. zv. západo-evropské unie /vedoucí
páter DVORNÍK/, skupiny poslance JAKSCHE a BEUEROVY skupiny čs. příslušníků –
německých komunistů.
3./ Prověřování všech osob čs. státní příslušnosti, které se budou ucházeti o přijetí do
státních služeb, po stránce národní spolehlivosti, pokud se na tyto osoby budou dotazovati
jednotlivá ministerstva, personální komise u předsednictva vlády, a nebo vojenská IS,

348 NA Praha, fond MV – L, karton 246, signatura 2-59-36, inventární číslo 774, Zpravodajská služba u
Ministerstva vnitra- personální úprava, 14. února 1942. K náplni jejich činnosti a k činnosti dalších (pozdějších)
zaměstnanců IV. odboru viz také ABS Praha, fond 302-72-1-3/524-526, Protokol sepsaný s Janem Krčkem dne

2. 6. 1950, s. 55-57.
   349 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-74-1/45, Protokol sepsaný s plk. gšt. v. v. Emilem Strankmüllerem, 25.
   listopadu 1949, s. 19. strana.
   350 JUDr. Juraj Slávik (1890-1969) byl v letech 1940-1945 ministrem vnitra v obou čs. londýnských vládách.
   Podrobněji k jeho činnosti během druhé světové války viz NĚMEČEK, Jan: Ve vedení československého
   zahraničního odboje v Londýně. In: Michálek, Slavomír a kolektiv (Edd.): Juraj Slávik Neresnický. Od politiky
   cez diplomaciu po exil (1890-1969). Bratislava 2006, s. 215-225.
   351 Ing. Josef Malík, bývalý ředitel Národní banky v ČSR. Ekonomický a finanční expert. Podrobněji o jeho
   opoziční činnosti viz KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská
   opozice v Londýně 1939-1945. Praha 2004, s. 242-256.

70
[myšlena britská zprav.služba MI-5, pozn. PK] což bylo prakticky prováděno prostřednictvím
plk. SLÁMY, který byl pověřen prověřováním všech civilních i vojenských osob a jejich
výslechů pro vojenskou IS.352
4./ Zpracovávati všechny zprávy, které ministerstvo vnitra dostává z domova,
a připravovati jmenné seznamy těch čs. občanů, kteří se během války provinili spoluprací
s okupanty, případně zradou na svých spoluobčanech.353
5./ V politických otázkách cizí i naší emigrace spolupracovati s dr. RIPKOU
a předávati mu všechny získané zprávy, případně zaopatřovati pro něho materiál, který bude
potřebovati a říditi se jeho pokyny, aby nevybočoval z politické linie vedené dr. BENEŠEM
a RIPKOU.“354
Přehledné a důkladné popsání činnosti „Bartíkova“ IV. odboru MV by vydalo na
samostatnou obsáhlou studii nebo monografii,355 tudíž nemůže být úkolem této práce.
Na místě bude uzavřít Bartíkovo působení jako přednosty IV. odboru MV hodnocením
z pera ministra Juraje Slávika z roku 1942. Toto hodnocení poměrně dobře shrnuje jeho
činnost a zároveň charakterizuje hodnoceného i po stránce osobní: „Osvědčil se jako
mimořádně iniciativní a v každém ohledu výborný úředník, zejména má mimořádnou
kvalifikaci také na vedení samostatného odboru. Ve státně bezpečnostních vojenskozpravodajských a civilně-zpravodajských věcech má neobyčejný rozhled. Má neobyčejné
zkušenosti a schopnosti získávat vhodným a nenápadným způsobem potřebné informace, tyto
pak náležitě hodnotit a správně je používat. Ve styku se stranami [myšleno pravděpodobně
politickými stranami ve VB, pozn. PK] je taktní a v každém ohledu dovede si získat [jejich]
sympatie. Jeho poměr k jiným úředníkům ve spolupráci s nimi může sloužit každému
příkladem. Jako představený požívá dokonalé autority a plné úcty svých podřízených.“356
Když byla v roce 1943 za Bartíkovy účasti provedena reorganizace IV. odboru na
„Odbor pro politické zpravodajství a věci státně bezpečnostní“, jak se poté oficiálně nazýval,
rozšířila se také působnost odboru a stouply počty jeho zaměstnanců.
357 Ministr Slávik
zhodnotil Bartíkovu práci obdobně jako v předchozím roce, a to následujícími slovy:
„V každém ohledu se osvědčil jako výtečný a mimořádně iniciativní úředník. Má mimořádnou
kvalifikaci k vedení samostatného odboru a je schopen zastávat i vyšší místo a organisovat
v celostátním měřítku zpravodajskou službu buďto civilní anebo vojenskou. Výsledky jeho

352 Spolupráci Bartíka a Slámy s Brity dokládá např. zajímavý dokument z Vojenského historickém archivu, viz
Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 12.
353 Jeden takovýto pracovní (tedy neúplný) seznam se dochoval ve Vojenském historickém archivu, viz VÚAVHA Praha, sbírka 20, a. č. 20-29-4, Seznam exponentů a funkcionářů říšských úřadů a nacistického režimu na
území historických zemí (Čech a Moravy), 46 listů, 20. srpna 1942.
354 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál. Svodka ze dne 14. dubna1950, s. 64-65.
355 Tomu by samozřejmě musel předcházet důkladný archivní výzkum, zaměřený zejména na studium
dokumentů z fondu Ministerstvo vnitra – Londýn. Zde je třeba podotknout, že tento fond, který je uložený v NA
v Praze obsahuje zejména písemnosti pocházející z činnosti IV. odboru a je navíc velmi rozsáhlý. Fond čítá
dohromady 7 knih, 11 kartoték a 343 kartony, přičemž samotný inventář fondu má 162 stran.
356 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Kvalifikační listina 1942.
357 K novému vymezí působnosti IV. odboru viz NA Praha, fond MV – L, karton 239, signatura 2-59-5,
inventární číslo 1431, Odbor pro politické zpravodajství a věci státně bezpečnostní, 7. 7. 1943.
71
práce během roku 1943 opravňují plně toto hodnocení. Ve státně bezpečnostních vojenskozpravodajských a civilně-zpravodajských věcech má neobyčejný rozhled a má výjimečné
schopnosti a zkušenosti získavat vhodným způsobem informace, […] Vůči svým podřízeným
požívá naprosté autority a plné úcty a je u nich oblíben pro svou nezaujatost a smysl pro
spravedlnost.“358
V roce 1945 se druhá světová válka nachýlila ke svému konci a na návrat do vlasti se
tehdy připravovali i vedoucí činitelé československého zahraničního odboje v čele
s prezidentem Edvardem Benešem. Mezi přední stoupence prezidenta a jeho politiky patřil
i pplk. Josef Bartík, jenž byl dne 1. července povýšen do hodnosti plukovníka.359 Ministr
Slávik o jeho povýšení usiloval již mnohem dříve, ale narazil na zamítavé stanovisko
MNO.360
V březnu 1945 byl Josef Bartík jako představitel exilového MV a přednosta jeho
„zpravodajského“ odboru odeslán speciálním transportem na tzv. „Osvobozené území“ do
Košic, kde se v té době formovala první poválečná československá vláda. Než se osazenstvo
tohoto speciálního transportu do Košic dostalo, prodělo značnou anabázi: „Asi v březnu 1946
započalo se s nakládáním transportu asi 260 osob a to důstojníků, rotmistrů, civ. zaměst.
a vládních činitelů. Tento transport byl naložen v Londýně na vlakovou soupravu, která
odjela do Skotska a odtud byla naložena na loď a odjela směrem přes Gibraltar, Cařihrad do
Konstancie [do Rumunska]. Z Konstancie jsme byli navagonováni a odejeli do Trebišova
a odtud auty do Košic.“361 V jedné poválečné žádosti k tomuto Bartík poznamenal: „…
v březnu 1945[…] jsem byl s transportem odeslán přes Rumunsko do Košic, kde jsem byl
[opětovně] přidělen ministerstvu vnitra.“362 Zanedlouho ho mělo čekat povýšení do
generálské hodnosti a nové úkoly na Ministerstvu vnitra.
Závěrem této kapitoly je ještě třeba konstatovat, že do osvobozené vlasti se Bartík
vrátil ověnčený vysokými vyznamenáními, mezi nimiž nechyběl ani prestižní britský řád pro
důstojníky Order of the British Empire – officer (OBE) nebo polský řád Polonia restituta.
Bartík byl samozřejmě držitelem také Československého válečného kříže 1939.

358 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Kvalifikační listina 1943.
359 Tamtéž, titulní strana kvalifikační listiny.
360 NA Praha, fond MV – L, karton 77, signatura 2-1-941, inventární číslo 887, Osobní svazek J. Bartíka, Návrh
na mimořádné povýšení, 1944.
361 ABS Praha, fond „H“, a. č. H-664, Generál (František Moravec), Podsvazek č. 2, Protokoly zatčených osob
k osobě GENERÁLA, 26. strana zápisu s Adolfem Püchlerem, 25. 11. 1949.
362 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 5.
72

4. Léta poválečná (1945-1968)
   4.1 Poválečná kariéra na MV a na MNO (1945-1948)
   4.1.a Přednostou odboru pro politické zpravodajství na Ministerstvu vnitra
   (1945-1946)
   Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Edvard Beneš v Košicích novou vládu, tzv.
   první vládu Národní fronty Čechů a Slováků. Jejím předsedou se stal dosavadní čs. vyslanec
   v SSSR, sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. V nové vládě získali velice silné postavení
   komunisté, jimž se povedlo získat osm resortů, včetně jednoho z nejklíčovějších – vnitra.
   Ministrem vnitra se nakonec stal jeden ze zakladatelů KSČ, Václav Nosek. Tzv. moskevské
   vedení KSČ původně plánovalo získat post ministra vnitra pro jednu ze svých stranických
   špiček, tedy pro generálního tajemníka a druhého muže strany – Rudolfa Slánského; historici
   Hanzlík a Vondrášek k tomu uvedli následující: „V původním návrhu Klementa Gottwalda
   z 23. února 1945 byl do funkce ministra vnitra navržen Rudolf Slánský, ale patrně pro
   předpokládanou nepřijatelnost tohoto návrhu ostatními partnery jej samo vedení KSČ
   nahradilo Václavem Noskem, který působil za války v Anglii.“363 Navrhnout Václava Noska
   se komunistům zřejmě jevilo jako průchodnější. Nosek byl v roce 1941 jmenován členem
   Státní rady – československého „quasiparlamentu“ v Londýně, vzápětí se stal místopředsedou
   Státní rady a z této pozice byl v úzkém kontaktu s čs. nekomunistickými politiky, kteří ve
   Státní radě a v čs. exilové vládě působili. Mimo to „od září 1941 až do února 1944 hovořil do
   československého rozhlasu v Londýně.“364 Jaroslav Rokoský poznamenal, že o resort vnitra se
   v roce 1945 nevedla mezi politickými stranami zastoupenými v nové vládě žádná „bitva“,
   poněvadž „demokraté v Národní frontě tento klíčový resort s překvapivou politickou
   lehkomyslností přenechali KSČ; nevedla se o něj žádná úporná jednání, vše proběhlo rychle
   a hladce.“365
   V květnu 1945 byl Josef Bartík „přidělen jako doprovod panu ministru NOSKOVI,
   vracejícímu se z Košic do Prahy“366a společně s vládní delegací Košické vlády cestou
   navštívil Brno. Podle komunisty Štěpána Plačka, který se na přelomu let 1945-1946 podílel na
   intrice proti Bartíkovi s cílem sesadit jej z MV, byl Bartík ministru Noskovi doslova „vnucen“
   samotným prezidentem Benešem.367 Bartík, jenž měl podporu politických představitelů strany
   sociálně demokratické a národně socialistické, měl pravděpodobně ministru Noskovi tvořit
   jakousi nekomunistickou protiváhu.

363 HANZLÍK, František – VONDRÁŠEK, Václav: Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945-1948.
Praha 2006, s. 98. Opis návrhu vedení KSČ na složení nové vlády z 23. února 1945 viz HANZLÍK, František:
Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997, s. 41.
364 KALOUS, Jan a kolektiv: Biografický slovník představitelů Ministerstva vnitra v letech 1948-1989. Ministři
a jejich náměstci. Praha 2009, s. 126-127.
365 Tamtéž, s. 127.
366 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. II. Zápis o
výpovědi Josefa Bartíka z 12. října 1951.
367 KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 84.
73
Do osvobozené Prahy se Josef Bartík vrátil ve stejný den jako prezident Beneš, tedy

16. května 1945. To dokládá zejména slavná Benešova fotografie, na níž je kromě ministra
    Noska zachycen také Bartík.368 Slavný záběr z prezidentova návratu do Prahy vyšel na titulní
    straně týdeníku Svět v obrazech.
    369 Když Bartík odlétal v březnu 1939 z Prahy,
    pravděpodobně netušil, že na návrat do hlavního města Československa bude muset čekat
    dlouhých šest válečných let.
    Bartíkovo přidělení k Ministerstvu vnitra v osvobozené republice bylo zakotveno
    v oficiálním ministerském výnose z 25. května 1945. Tento výnos zřídil novou zpravodajskou
    službu MV, Odbor pro politické zpravodajství (odbor „Z“), jehož přednostou se stal právě
    plukovník Bartík.370
    K významné změně v Bartíkově profesním působení došlo dne 1. srpna 1945, kdy byl
    povýšen do hodnosti brigádního generála a hodnostně se tak dostal na roveň svému kolegovi
    z „jedenáctky“ Františku Moravcovi. Ten se do Prahy vrátil dne 5. června 1945, když předtím
    zůstal v Londýně jako „možná politická komplikace.“371 Moravcovo nové postavení
    v osvobozené republice však zůstalo značně problematické. 372
    Jak byl vlastně nově vytvořený zpravodajský odbor MV organizován? Odpověď na
    tuto otázku publikoval ve své práci František Hanzlík: „Odbor pro politické zpravodajství měl
    celkem 10 oddělení, z nichž k nejvýznamnějším patřily – oddělení obranného zpravodajství a
    oddělení agenturní a pátrací. V červenci 1945 čítal odbor pro politické zpravodajství celkem
    73 osob.“373 Klíčové posty v odboru však byly od počátku obsazeny členy KSČ. Bartíkovým
    zástupcem byl člen KSČ, JUDr. Zdeněk Toman (Zoltán Goldberger), jemuž zároveň
    podléhala zahraniční rozvědka MV.374 Toman byl zároveň členem vedení základní organizace
    KSČ, která na MV pracovala podle dispozic sekretariátu ÚV KSČ.
    375 Dne 22. srpna 1945 se
    konala „druhá schůze vedení závodní organizace KSČ v ministerstvu vnitra.“376 Ústředí KSČ
    zde zastupoval Jindřich Veselý a bratr Marie Švermové Karel Šváb.377 Přítomní věnovali
    zvláštní pozornost právě přednostovi odboru „Z“ Josefu Bartíkovi; v dochovaném důvěrném
    zápise ze schůze je mimo jiné uvedeno: „Soudr. Toman nedoporučuje odstranění Bartíka,
    doporučuje spíše obklopit ho našimi lidmi takovým způsobem, abychom ho blokovali

368 Viz Přílohy, III. Obrazová příloha, Obr. č. 4.1.
369 Svět v obrazech. Týdeník ministerstva informací, 1. 6. 1945. Foto na titulní straně Karel Hájek.
370 HANZLÍK, František: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997, s. 105.
371 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 313.
372 Podrobněji k Moravcovým osudům v letech 1945-1948 viz tamtéž, s. 313-324.
373 HANZLÍK, František: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997, s. 106.
374 Zdeněk Toman by mimo jiné v letech 1946-1947 hlavním organizátorem a iniciátorem nezákonného
pašování jablonecké bižuterie do Velké Británie a jejího následného prodeje na černém trhu. Cílem této akce
bylo získání finančních prostředků „údajně“ pro KSČ. Podrobněji k Tomanovi viz HANZLÍK, František: Případ
kpt. Adolf Püchler. (Svědectví agenta OBZ o nelegálním získávání financí zpravodajskou službou ministerstva
vnitra v letech 1946–1947). Praha 2006, s. 168-170.
375 HANZLÍK, František: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997, s. 105.
376 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (fond č.100/1), Svazek 42, Archivní jednotka 306, Zápis ze den 22. srpna
1945.
377 Podrobněji k osobě Karla Švába viz KALOUS, Jan a kolektiv: Biografický slovník představitelů Ministerstva
vnitra v letech 1948-1989. Ministři a jejich náměstci. Praha 2009, s. 181-183.
74
a pomalu přejímali nejdůležitější oddělení a místa k obsazení našimi soudruhy. Jako příklad
uvádí, že v archivu, kde jsou soustředěny všechny kartotéky, spisy, data s důležitými
poznámkami, nemáme ani jednoho člověka a jestliže žádáme z archivu něco, dají nám jen to,
co uznají za vhodné […] Zkušenosti soudr. Tomana s plukovníkem Bartíkem jsou takové, že
když se na něm něco energicky žádá a prosazuje a zejména když to činí soudr. Nosek, lze
s ním docíliti nejlepších výsledků. Proto navrhuje, abychom před ním neustupovali.“378
Situaci v archivu odboru „Z“ vyřešilo ústředí KSČ poměrně rychle: již v září 1945 tam
byl nově přidělen komunista PhDr. Jurij Křížek, který později v písemných vzpomínkách na
své začátky na MV zachytil poměry, jaké tam panovaly: „Přešel jsem tam [na MV] na
doporučení strany z Archivu hlavního města Prahy. […] Především na Ministerstvu vnitra,
včetně odboru státní bezpečnosti, nebyly ještě vyjasněny mocenské poměry. Vlastní zápas
o budování nové revoluční lidové Bezpečnosti mezi námi komunisty a skupinou kolem
generála Bartíka, který byl hlavním představitelem benešovské londýnské buržoazní skupiny
na MV, teprve začínal. 379 O činnosti archiváře Křížka na MV poznamenala Jiřina Dvořáková
ve své studii o Bedřichu Pokorném následující: „Křížka v podstatě úkolovali B. Pokorný, Dr.
Štěpán Plaček, později také Karel Šváb. V roce 1946 začal Jurij Křížek na vyžádání
vypomáhat i v archivu evidenčního odboru na sekretariátu ÚV KSČ, kde vypracoval archivní
plán na uložení spisů a podle potřeby ukládal a evidoval spisy týkající se ostatních politických
stran Národní fronty a různý kádrový materiál členů KSČ.“380
Jindřich Veselý shrnul situaci na MV ve zvláštním zápisu ze dne 25. srpna 1945,
v němž je o Bartíkovi poznamenáno následující: „… Čtvrtým kamenem úrazu [pro KSČ] je
plk. Bartík, něco jako ministr v miniatuře, neboť ve svých orgánech /zpravodajství/ je
neobmezeným a absolutistickým pánem. […] je fakt, že po stránce odbornosti je vynikajícím
machrem. V každém případě je 100% představitel Hradu [přívrženec prezidenta Beneše]
a mnozí mají dojem, že je určitě ve službách I. S. [britské zpravodajské služby].381 Svůj
rozklad o Bartíkovi uzavřel Veselý těmito slovy: „Bartíka ponechat, ale přinutit stůj co stůj
k věcné a opravdové spolupráci s našimi lidmi, kteří musí dostat možnost nahlédnout do jeho
magické kuchyně.“382
Přednostou nejdůležitějšího oddělení celého odboru „Z“ – obranného zpravodajství –
se stal meziválečný zpravodajský důstojník383 Bedřich Pokorný, který do své funkce nastoupil
dne 3. července 1945 „v hodnosti štábního kapitána a jako člen KSČ“
384 Zde je však třeba
podotknout, že Pokorného do této důležité funkce vybral přímo Bartík, jenž byl
pravděpodobně pod tlakem ministra Noska, aby bylo toto místo obsazeno někým z KSČ.
Samotný Pokorný o svém přidělení k MV později uvedl: „Někdy v červnu 1945 mně BÁRTÍK

378 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (fond č.100/1), Svazek 42, Archivní jednotka 306, Zápis ze dne 22. srpna
1945, s. 2.
379 Citováno podle DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 236.
380 Tamtéž, s. 249.
381 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (fond č.100/1), Svazek 42, Archivní jednotka 306, Písemný rozklad
Jindřicha Veselého o situaci na MV ze dne 25. srpna 1945, s. 1- 2.
382 Tamtéž, s. 2.
383 V roce 1938 působil B. Pokorný jako vedoucí předsunuté agenturní ústředy (PAÚ) „Rudolf“ v Košicích.
Toto ústředna byla zpravodajsky zaměřena proti Maďarsku
384 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 238.
75
řekl, že se líbím panu ministrovi, a co tomu říkám, že mně chtějí povolat do Prahy na min.
vnitra. Já jsem řekl, že bych do Prahy šel. Na to jsem dostal povolávací dekret do min.
vnitra.“385 Bartík k tomu, jak se Pokorný dostal na MV, uvedl následující: „Byl však
ministerstvu vnitra doporučen vedením strany KSČ a jen proto stal se vedoucím obranného
zpravodajství u zpravodajského odboru ministerstva vnitra. Brzy po svém zařazení
u ministerstva vnitra navázal POKORNÝ velmi přátelské a úzké styky s Dr. [Štěpánem]
PLAČKEM, který řídil všechny záležitosti obranného zpravodajství u tak zvaného ‚ZOB‘.“386
Na tomto místě je možné trochu předběhnout a uvést, že Bartíkovo „přednostování“
odboru „Z“ nemělo mít dlouhého trvání: již 15. ledna 1946 ho nahradil právě Bedřich
Pokorný.387 Bartík byl ze své funkce odstraněn ministrem Noskem po intrice, kterou proti
němu připravil „tandem“ Pokorný – Plaček; detailněji se jí věnuje závěr této podkapitoly.
Nejprve je však třeba se podrobněji zastavit u obou hlavních aktérů, kteří pracovali
v intencích KSČ na tom, aby jejich strana ovládla celý „Bartíkův“ zpravodajský odbor, včetně
místa jeho přednosty.
Pokorný se záhy dostal s Bartíkem do rozporů ohledně budování poválečného
zpravodajského aparátu. Ve své výpovědi k tomu výslovně uvedl: „Byly mezi námi však
rozpory ve služebních názorech na budování zpravodajství. Já jsem usiloval o to, abychom
zpravodajství vybudovali s příslušníků KSČ a to nikoliv ze starých policajtů, ale lidí
doporučených stranou, kdyžto BARTÍK chtěl vybudovat zpravodajství z úředníků bývalé
policejní služby a důstojníků a říkal, že nikdy nepřipustí do zpravodajství lidi z ulice.“388
Druhým mužem, který se podílel na odstranění Josefa Bartíka z MV, byl JUDr. Štěpán
Plaček. Ten byl členem KSČ od roku 1928 a v roce 1945 působil u pověstného ZOBu.
Jednalo se Zemský odbor bezpečnosti, tedy o v podstatě stranickou a komunisty
kontrolovanou zpravodajskou službu, přičemž Plaček byl členem jejího prezidia.389
Josef Bartík během svého pozdějšího věznění v 50. letech vypověděl o spolupráci
Pokorného a Plačka následující: „S Dr. Plačkem zařizoval Pokorný různá zpravodajská
opatření, o nichž mně neinformoval. Měl jsem za to, že jde o záležitosti, kterými byli pověřeni
vedením strany, a proto jsem se o jejich společnou činnost blíže nezajímal. Pokorný mi sám
několikráte v rozhovoru zdůrazňoval, že Dr. Plaček má značný vliv v ústředí KSČ a stejně
i Dr. Toman mi řekl, abych se stížnostmi šířenými z kruhů tehdejšího ředitelství národní
bezpečnosti v Praze proti způsobu úřední činnosti Dr. Plačka /braní úplatků, týrání při
výsleších, zaměstnávaní kolaborantů/ nezabýval, poněvadž má přes předsedu ZNV v Praze
[Ladislava] Kopřivu značný vliv v ústředí KSČ…“ 390

385 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol o
výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 2.
386 Tamtéž, svazek II, Zápis o výpovědi uvězněného býv. gen. Josefa Bartíka k osobě a činnosti Bedřicha
Pokorného, 26. dubna 1950, s.3.
387 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 238.
388 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol o
výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 2.
389 Podrobněji k ZOBu a k působení Štěpána Plačka viz KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského
fanatika ve službách KSČ. Praha 2010, s. 42-47.
390NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál, Zápis o výpovědi Josefa Bartíka 26. dubna 1950, s. 169-170.
76
Přestože Zdeněk Toman ještě v srpnu 1945 komunistické straně nedoporučoval
Bartíka z MV odstranit, její vedení nakonec změnilo názor. Z toho vyplývá, že Bartík nezačal
pracovat v intencích KSČ, jak to komunisté původně zamýšleli. Jindřich Veselý o změně
strategie komunistů z MV vůči Bartíkovi později vypověděl: „A teď tady zatím se dělaly
všechny možné intriky, jak toho Bartíka, který zde seděl v 5. patře jako pánbůh […], jak ho
odstranit.“391 K tomu, že šlo od počátku o komplot ze strany představitelů KSČ, se později
doznal i samotný Štěpán Plaček, když uvedl: „Na vysvětlení dodávám, že jsem usilovně
hledali materiál, jenž by mohl kompromitovat Bartíka, neboť tento úkol mi byl výslovně
uložen gen. taj. KSČ Rudolfem Slánským.“392
Intriku proti generálu Bartíkovi, která se odehrála v lednu 1946, popsal podrobně
a přehledně ve své disertační práci Jan Kalous, zde tedy postačí zopakovat jeho hlavní závěry:
„K útoku na Bartíka využili Bedřich Pokorný a Štěpán Plaček bývalého agenta SD [nacistické
zpravodajské služby, jejíž oficiální název zněl Sicherheitsdienst des Reichsführer der SS –
Bezpečnostní služba říšského vedoucího SS, pozn. PK] Josefa Vondráčka.393 Konstrukce
spočívala v tom, že Vondráček předával Bartíkovi důležité a důvěrné informace (mj.
o komunistech Zdeňku Nejedlém a Antonínu Zápotockém) a Bartík je dále poskytoval britské
zpravodajské službě, to vše za zády resortního ministra Noska. Bartík byl odvolán z funkce
pro ztrátu důvěry samotným Noskem v lednu 1946 – jeho nástupcem v čele odboru Z se stal
Bedřich Pokorný“394
Samotný Bartík se ke svému odvolání vyjádřil později v roce 1954: „V lednu 1946 byl
jsem ze své funkce z ministerstva vnitra odvolán a [později] ustanoven přednostou odvolacího
kárného výboru ministerstva národní obrany. Důvod mého odvolání ze služeb ministerstva
vnitra nebyl mi nikdy sdělen, ač jsem o to žádal pana ministra národní obrany generála
armády Ludvíka Svobodu.“395
Národně socialistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, u něhož měl Bartík
politickou podporu, k jeho působení na MV a pozdějšímu odvolání poznamenal: „Na
ministerstvu vnitra bylo v lednu v květnu 1945 založeno zvláštní oddělení zpravodajské služby,
jehož velení bylo svěřeno velice schopnému muži, generálu Bartíkovi. Toto oddělení se mělo
postupně přeměnit v centrální organizaci pověřenou řízením a soustředěním všech
zpravodajských služeb, které by pracovaly pro jednotlivá ministerstva. Tyto služby neměly
nadále podléhat ministerstvu vnitra, ale předsednictvu vlády. Shromážděné informace měly
být uloženy tak, aby byly k dispozici celé vládě, a nikoliv jen ministerstvu vnitra, to jest

391 Citováno podle KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 85.
392 Citováno podle KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha 2010,
s. 48.
393 Podrobné zmapování konfidentské činnosti Josefa Vondráčka by vydalo na obsáhlou samostatnou studii.
Podrobněji k jeho osobě viz například KALOUS, Jan: Využívání agentů nacistických bezpečnostních složek při
vytváření politického zpravodajství MV po 2. světové válce. In: Pejčoch, Ivo – Plachý, Jiří a kolektiv (Edd.):
Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 199-209; STÁTNÍK, Dalibor: Agenti nacistických
bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu ve službách StB. (Kurt Wilfer a ti druzí.) Sborník Archivu
MV 1/2003, s. 5-53.
394 Tamtéž. O využívání agenta Vondráčka Štěpánem Plačkem viz tamtéž na straně 69-71. K odstranění Josefa
Bartíka z MV srovnej též KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 82-85.
395 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 1-2.
77
komunistické straně. […] Není divu, že toto pojetí nenašlo u komunistů příznivou odezvu. […]
V lednu 1946 byl náhle ze své funkce odvolán generál Bartík a byl nahrazen kapitánem
Pokorným, fanatickým komunistou, obzvlášť zaměřeným proti národním socialistům. Veřejné
mínění bylo touto změnou znepokojeno; dokazovala totiž úmysl komunistů zmocnit se nejen
všech složek bezpečnosti, ale také všech zpravodajských oddělení. Marně jsme protestovali
proti tomuto politickému rozhodnutí, které sloužilo jedině komunistické straně. Ani intervence
prezidenta Beneše nebyla úspěšnější.“396
Důsledky této závažné „personální“ změny na odboru „Z“ shrnul František Hanzlík:
„Tím se fakticky všechny klíčové pozice odboru pro politické zpravodajství dostaly výlučně do
rukou komunistů. Vedení nekomunistických politických stran tak ztratilo jeden z mála zdrojů
informací o poměrech v ministerstvu vnitra.“397
Jak lze vlastně časově relativně krátké – sedmiměsíční – působení Josefa Bartíka v čele
zpravodajského odboru „Z“ zhodnotit? Na prvním místě je třeba zdůraznit, že celý
zpravodajský odbor Bartík teprve budoval. Kromě toho, že byl evidentně pod tlakem
komunistické strany, řešil jakožto meziválečný zpravodajský odborník i velké množství
dalších naléhavých případů. Pro jejich ilustraci je možné uvést následující Bartíkova slova:
„Po návratu do Prahy v květnu 1945 byl jsem ustanoven přednostou politického odboru
ministerstva vnitra s úkolem vybudovat obranné zpravodajství podle zásad košického
vládního programu. Řídil jsem vyšetřování proti K. H. Frankovi a ostatním válečným
zločincům a zrádcům podle retribučního zákona, spolupracoval na všech organizačních
otázkách při výstavbě sboru národní bezpečnosti, vedl zjišťování nacistických zločinců
v Československu (Lidice, Ležáky, Terezín), zjišťování válečných zločinců v západním
Německu, zpracovávání dokladů o zločinech členů nacistické vlády proti československým
příslušníkům pro norimberský proces a spolupracoval na likvidaci nacistického
bezpečnostního aparátu z doby okupace ČSR atd.“398
Z uvedeného výčtu je vidět, že na jednoho člověka řešil v té době až příliš mnoho
případů, což mohlo být důvodem toho, proč během roku 1945 nezaregistroval přípravy KSČ
na intriku proti němu a namísto patřičné ostražitosti důvěřoval svým podřízeným Tomanovi
a Pokornému až do doby, než byl z MV odstraněn.
Jeho odstranění z MV však mělo být ze strany představitelů KSČ jen dočasným
řešením. Konečné zúčtování nastalo až o dva roky později, po únoru 1948.
4.1.b U Odvolacího kárného výboru na Ministerstvu národní obrany (1946-
1948)
Krátkou dobu poté, co byl Josef Bartík komunisty odstraněn z MV, se o jeho zařazení
postaralo MNO. Do zpravodajského oddělení se však už nevrátil a místo toho byl k 1. květnu

396 RIPKA, Hubert: Únorová tragédie. Svědectví přímého účastníka. Brno 1995, s. 148-149.
397 HANZLÍK, František: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997, s. 129.
398 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 1.
78
1946 přidělen k I. odboru MNO jako „zpravodaj kárného výboru MNO.“399 Kárné výbory
(dále KV) měly dvě instance, přičemž druhou instancí byl Odvolací kárný výbor (dále OKV),
kde byl Bartík k 25. červnu 1946 ustanoven náhradníkem. Vzápětí, dne 8. října 1946, byl
jmenován prozatímním předsedou OKV a k 1. lednu 1947 se stal jeho předsedou.400
KV a OKV byly obnoveny v roce 1945; jednalo se o meziválečnou vojenskou
„instituci“, která vznikla v roce 1923. Archivář VÚA Pavel Minařík charakterizoval jejich
činnost takto: „Kárné výbory sledovaly zejména každé jednání nebo opomenutí, kterým
důstojník nebo rotmistr ohrozil nebo poškodil dobré jméno vojska, a tedy porušil své
stavovské povinnosti a dopustil se kárného poklesku. Za kárný poklesek se přitom považovalo
porušení stavovských povinností spadající do kategorií kázeňského poklesku, trestného činu
nebo i jiného jednání nebo opomenutí, které nebylo jinak soudně ani kázeňsky trestné. Vedle
toho kárné výbory vyšetřovaly i případy takového porušení úředních a služebních povinností,
jež nespadaly pod kázeňskou pravomoc.“401 Poklesky, které kárné výbory řešily, rozdělil
Minařík do několika skupin: „a) majetková, mravnostní a stavovská provinění proti
společenskému soužití – porušení důstojnické cti, urážky, křivá obvinění, výtržnost, opilství,
nevhodné chování, zadluženost, podvody, zpronevěry aj., b) služební provinění – hrubé
zacházení s podřízenými, neúcta k představeným, neuposlechnutí rozkazu, podrývání autority
představeného, služební nedbalost, zneužití úřední moci aj., c) provinění protistátní, politické,
národnostní povahy.“402
Na tomto místě je třeba konstatovat, že generál Bartík byl na OKV zcela jistě
„uklizen“. Pro zpravodajského odborníka jeho kvalit, jenž ve zpravodajství působil od roku
1919 a šest let svého života strávil v zahraničním odboji, to sice byla důstojná funkce, ale jeho
zkušenosti zde zůstaly zcela nevyužity. Bartíkovi v té době navíc bylo teprve 49 let, takže na
to, aby zbytek své vojenské kariéry strávil na „teplém“ místě, byl poměrně mladý.
Bartíkův přítel, literární historik a vědec Václav Černý, k jeho přidělení ve svých
pamětech poznamenal následující: „Bartíka udělali předsedou odvolacího vojenského
kárného výboru, aby si tam vykládal pasiáns.“403 I přes tento fakt pracoval generál Bartík ve
funkci předsedy OKV naplno a stejné nasazení požadoval i od svých podřízených. V posudku
za kvalifikační období 1947, který byl zaslán přednostovi I. odboru MNO, je k Bartíkově
úřadování u OKV uvedeno následující: „Generál Jozef Bartík vo funkci predsedu odvolacieho
a kárneho výboru sa osvedčil sposobom vynikajúcím. Z mnohých zápisníc o záverečných
pojednávaniach bolo zrejmé, že cez mimoriadny nával práce a ťažké prípady venoval velkú
starostlivosť tomu, aby boly zachované všetky predpísané formality, každý prípad bol
dokladne prejednaný, objasnený jak po stránke objektívnej tak i po stránke subjektívnej. Svoje
zpravodajské skúsenosti uplatnil v terajšej funkcii sposobom jedinečným. Z počtu ukončených
prípadov a z vypracovaných konečných usnesení je viděť, že se postaral, aby sa u OKV
pracovalo aj mimo úradných hodin a že i k zapracovaniu nových členov venoval náležitú

399 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Vložka za kvalifikační rok 1946.
400 Tamtéž, změny a doplňky ke kval. listině; vložka za kvalifikační rok 1947.
401 http://vojenstvi.cz/vasedotazy_108.htm [10. 4. 2011]
402 Tamtéž.
403 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 327.
79
pozornosť. Odovodnenie konečných usnesení OKV svědčia o jeho mimoruadnom všeobecnom
a vojenskom vzdelanie.“404
V dubnu 1946, tedy v době, kdy Bartík již nepůsobil na MV, se u Mimořádného
lidového soudu (dále MLS) v Praze konal ostře sledovaný proces s nacistickým válečným
zločincem a protektorátním státním ministrem Karlem Hermannem Frankem. Generál Bartík
se tohoto procesu zúčastnil, na odhalení Frankovy trestné činnosti měl totiž rozhodující podíl,
poněvadž jako zpravodajský odborník předsedal speciálně ustanovené vyšetřující komisi,
která Franka v letech 1945-46 vyslýchala. V dobové edici z roku 1946 je zaznamenáno
úvodní prohlášení, jímž Bartík Frankův výslech zahájil: „Dnešního dne jste předveden
vyšetřující komisi, jejímž úkolem je zjistit všechny politické, hospodářské a zvláště všechny
kriminální skutečnosti a jednání, kterými jste se vy, jakož i nacionálně socialistický režim
a vaši pomahači provinili proti Československé republice a českému národu. Vaší povinností
je odpovědět pravdivě na všechny otázky, které vám budou kladeny členy vyšetřující komise.
Upozorňuji vás, že členové vyšetřující komise jsou odborníci, kteří sledovali průběh vaší
činnosti jako úřední orgánové čs. vlády v cizině nebo jako členové vnitřního tajného hnutí
odporu. Z tohoto důvodu, a ježto nejste nikomu ze členů vyšetřující komise neznám, je jisté, že
to, co vám bude průběhem vyšetřování kladeno za vinu, vás velmi překvapí.“405
Frankův obsáhlý soudní spis, který je v současnosti uložen ve Státním oblastním
archivu v Praze,406 se z důvodů velkého poškození badatelům nepůjčuje, a to do doby, než
bude kompletně digitalizován. Bartíkova činnost během výslechu K. H. Franka a v průběhu
samotného procesu před MLS v Praze zde proto nebude podrobně popsána. I přesto je však na
tomto místě možno říci, že nepochybně i díky Josefu Bartíkovi byl nacistický válečný
zločinec K. H. Frank dne 22. května 1946 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne byl
popraven.407
Jako přednosta OKV působil Bartík i ve zlomovém roce 1948, jeho tamější úřední
činnost však byla náhle přerušena. Bezprostředně po únorových událostech byl totiž ve
večerních hodinách dne 9. března 1948 zatčen.

404 VÚA-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny, Josef Bartík, Posudek za kvalifikační období 1947.
405 VYKUSA, Karel (ed.): Zpověď K. H. Franka. Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu
trestního na Pankráci. Praha 1946, s. 7.
406 SOA Praha, fond Mimořádný lidový soud Praha, spis Ls 1527/46.
407 LIŠKA, Otakar a kolektiv: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha 2006 2
, s. 62.
80
4.2 Perzekuce a věznění (1948-1953)
4.2.a Zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu (1948)
Jak již bylo výše naznačeno, do Bartíkova života zasáhly zásadním dílem únorové
události roku 1948. Bezprostředně po „osudových únorových dnech“408 se KSČ soustředila na
ovládnutí armády, která během únorových událostí zůstala pasivní a do politické krize
nezasáhla.409 V syntéze z pera historiků Vojenského historického ústavu se k tomu uvádí:
„Prvním a základním krokem, který měl KSČ zajistit ovládnutí armády, byla změna složení
jejího velitelského sboru. Proto k prvním čistkám mezi vojáky z povolání začalo docházet
hned po 25. únoru 1948, kdy byli z armády propuštěni generálové a vyšší důstojníci, které
mělo na svých seznamech ‚nespolehlivých‘ 5. oddělení Hlavního štábu.“410
Přednostou 5. oddělení Hlavního štábu (tzv. obranného zpravodajství – OBZ) nebyl
v té době nikdo jiný než nechvalně proslulý plk. Bedřich Reicin.411 V tzv. seznamech
nespolehlivých nechyběl ani brig. gen. Josef Bartík. Jeho jméno je uvedeno například na
seznamu 78 mužů – důstojníků a rotmistrů, kteří byli z rozhodnutí Armádního poradního
sboru (dále APS)412 odesláni na „dovolenou“. Pod dvanáctou položkou tohoto seznamu je
uvedeno: „BARTÍK, Josef, bydliště Praha XVI. Na Hřebenkách 6. Byl v roce 1946 propuštěn
ze služeb min. vnitra, protože vyvinul činnost namířenou proti SSSR. Důvěry našeho spojence
SSSR nepožíval již mnohem dříve. V poslední době udržoval styky s rozkolníky Národní
fronty.“413
Armádní poradní sbor schválil na prvních zasedáních ve dnech 2. a 5. března 1948
propuštění 27 generálů a 344 důstojníků. Mezi sedmadvaceti generály se ocitli i brigádní
generálové Josef Bartík a František Moravec.414 To podporuje i fakt, že jejich jména jsou
uvedena na seznamu, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek a jehož opis
publikovali ve své práci historici Hanzlík a Vondrášek.415
Březnová zasedání APS zahájila první etapu čistek v armádě, která trvala do dubna
1948, přičemž k výše uvedenému počtu přibylo po dubnových zasedáních APS dalších

408 K únorovým událostem nejnověji viz přehlednou syntézu VEBER, Václav: Osudové únorové dny. Praha
2008.
409 Podrobněji k roli armády v únorových událostech viz HANZLÍK, František – VONDRÁŠEK, Václav:
Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945-1948. Praha 2006.
410BÍLEK, Jiří – LÁNÍK, Jaroslav – ŠACH, Jan: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí.
květen 1945 – květen 1955. Praha 2006, s. 104.
411 Nejnověji a nejpodrobněji k osobnosti Bedřicha Reicina viz HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování.
B. Reicin fanatik rudého teroru. Praha 2011.
412 Armádní poradní sbor působil v poválečné republice od roku 1946 jako poradní orgán MNO. Jeho předsedou
byl ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda. Členové APS byli např. gen. Bohumil Boček, nebo blízký
spolupracovník a rival Bedřicha Reicina, JUDr. Jaroslav Procházka.
413 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-290-1/12, Seznam důstojníků a rotmistrů, s. 2.
414 BŘACHOVÁ, Věra: Destrukce důstojnického sboru čs. armády po únoru 1948. HaV 41, 1992, č. 3, s. 110-
111.
415 ABS Praha, fond 302, a. č. 302-289-3/185, Seznam generálů; HANZLÍK, František – VONDRÁŠEK,
Václav: Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945-1948. Praha 2006, s. 392.
81
469 důstojníků.
416 Autoři syntézy k poválečným dějinám čs. armády dále uvádějí, že
„k zatýkání propuštěných generálů a důstojníků [v této první etapě, pozn. PK] docházelo jen
ojediněle (gen. Miloš Žák, škpt. J. Němeček, škpt. M. Teichman) a před soudem stanuli až
v druhé polovině roku 1948. Většinou byli, vzhledem k pozdějším rozsudkům, odsouzeni
k poměrně „nízkým“ trestům (do 8 let).“417
Zde je třeba zdůraznit, že právě Josef Bartík byl jednou z těchto „výjimek“. Zatčen byl
dne 9. března 1948 ve večerních hodinách a do vazby Vojenské věznice v Praze IV byl dodán
v 21. 45 hodin.418 Domovní prohlídka, při níž byly zabaveny Bartíkovy osobní věci (zejména
se jednalo o písemný materiál a spisy), proběhla ve stejný den v době „od 20 – 21. 45 hodin
za přítomnosti [Bartíkovy manželky] pí Libuše Bartíkové.“
419 , tedy již za Bartíkovy
nepřítomnosti.
Dá se předpokládat, že bezprostředně po únoru by byl zatčen i brig. gen. František
Moravec, který byl již 28. února 1948 náčelníkem Hlavního štábu gen. Bočkem odvolán
z funkce velitele divize v Mladé Boleslavi. Oficiálně byl poslán na zdravotní dovolenou.
O měsíc později, dne 29. března 1948, však generál Moravec znovu opustil Československou
republiku, tentokrát definitivně – do své vlasti se již nikdy nevrátil.420
Bartíkovo zatčení a jeho následné odsouzení ve vykonstruovaném soudním procesu
bylo součástí plánu představitelů KSČ, pro které byl potenciálním nebezpečným soupeřem.
Rozhodující iniciativu převzal do svých rukou bývalý Bartíkův podřízený mjr. Bedřich
Pokorný, který se již v roce 1946 podílel na jeho odstranění z MV. Tentokrát Pokorný úzce
spolupracoval s náčelníkem 5. oddělení Hlavního štábu plk. Bedřichem Reicinem.
Během svého pozdějšího zatčení se mjr. Bedřich Pokorný ke své iniciativě hrdě
přihlásil. Ve výslechovém protokolu z roku 1952 odpověděl Pokorný na otázku „Říkáte, že
jste BARTÍKA udělal. Vypovězte, na základě čeho byl BARTÍK zatčen, kdo k tomu dal
podnět!“421 těmito slovy: „BARTÍK byl zatčen z mého popudu. Důvod zatčení si nepamatuji,
ale byl jsem upozorněn někým z min. vnitra, nebo z MNO na nějaký BARTÍKŮV čin, na který
mohl býti zatčen. Šel jsem za [Bedřichem] REICINEM a sdělil jsem mu to a řekl jsem
REICINOVI, že na to může být BARTÍK zatčen. BARTÍK na základě toho skutečně zatčen byl.
Byl jsem za krátký čas upozorněn voj. prokurátorem [Janem] VAŇKEM, že se dějí pokusy,
aby BARTÍK byl z vazby propuštěn. Tyto pokusy dělaly reakční soudci a prokurátoři vojenské
justice. Šel jsem znovu za REICINEM a upozornil jsem ho na tuto okolnost a žádal o výměnu

416 Podrobněji k následným čistkám a dalším etapám perzekucí v čs. armádě viz BŘACHOVÁ, Věra: Destrukce
důstojnického sboru čs. armády po únoru 1948. HaV 41, 1992, č. 3, s. 109-127.
417 BÍLEK, Jiří – LÁNÍK, Jaroslav – ŠACH, Jan: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí.
květen 1945 – květen 1955. Praha 2006, s. 105.
418Viz VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis Vrchního vojenského soudu (dále jen VVS)
Praha Ztr 264/48-III, Hlášení přírůstku. Věra Břachová uvádí datum Bartíkova zatčení nepřesně jako 10. března.
Srovnej BŘACHOVÁ, Věra: Destrukce důstojnického sboru čs. armády po únoru 1948. HaV 41, 1992, č. 3, s.
110-116.
419 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Protokol o vykonané prohlídce, 9. března 1948. Viz také Přílohy, IV.
Výběr z dokumentů, dokument č. 13.
420 ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archívních
dokumentů. Praha 2007, s. 320-323. O jeho osudech ve „třetí“ emigraci viz tamtéž, s. 325-335.
421 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol o
výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 4.
82
osob, a zajištění takového senátu, aby bylo odsouzení BARTÍKA zajištěno. Při tom jsem se ho
zeptal, zda byla u BARTÍKA udělána domovní prohlídka. Bylo zjištěno, že nebyla. Proto se
z mého popudu dal REICIN tuto prohlídku udělati dodatečně, při které se našlo asi 60
dokumentů zpravodajského obsahu, které BARTÍK odnesl buď z MV v r. 1945 a dílem z MNO
staršího data. K těmto spisům jsem já u soudu dělal znalecký posudek pro vojáky. Došlo
k výměně osob u soudu a BARTÍK byl odsouzen na k 5ti letům žaláře.“422
Pokorného výpověď je třeba objasnit. Výše bylo uvedeno, že u Bartíka byla dne

9. března provedena domovní prohlídka. Ta však s největší pravděpodobností nebyla
   provedena dostatečně „důkladně,“ a proto byla na Pokorného popud vykonána ještě prohlídka
   druhá, při níž bylo zajištěno další množství dokumentů, k nimž Pokorný později sepsal
   znalecký posudek.
   Reicinův osobní podíl na procesu s Bartíkem dosvědčuje dochovaný důvěrný
   dokument, který Reicin zaslal vrchnímu vojenskému prokurátorovi a v němž je uvedeno:
   „Vzhledem k výsledku úředního jednání ze dne 9. 3. 1948, při kterém jste převzal písemný
   materiál ve věci gen. Josefa Bartíka a rozhodl se o zavedení trestního řízení proti gen.
   Bartíkovi a uvalení vyšetřovací vazby, zasílám stručné trestní oznámení…“423
   Bedřich Pokorný a Bedřich Reicin však nebyli jedinými osobami, které měly zájem na
   Bartíkově odsouzení. Kompletní sestavu vysoce postavených příslušníků KSČ vyjmenoval
   v roce 1952 opět Bedřich Pokorný. Na otázku „Vyjmenujte nyní osoby, které měly zájem, aby
   Bartík odsouzen byl!“424odpověděl takto: „Byl to [Jindřich] VESELÝ, [Bedřich] REICIN,
   [Karel] ŠVÁB, [Štěpán]PLAČEK, já /Pokorný/, [Jan]VANĚK, [Karel] VAŠ.“425
   V uvedeném výčtu jsou vyjmenováni aktéři, kteří se podíleli na Bartíkově odstranění
   z MV a v jejichž hledáčku byl Bartík už od roku 1945. Nově měli zájem na Bartíkově
   odsouzení také dva představitelé komunistické vojenské justice: JUDr. Jan Vaněk a nechvalně
   proslulý JUDr. Karel VAŠ, kterého „proslavil“ jeho podíl na justiční vraždě generála
   Heliodora Píky.
   Pokorný se ve své výpovědi dále zmínil o tom, že proto, aby byl Bartík odsouzen, bylo
   potřeba zajistit výměnu justičních osob. Tato „výměna“ proběhla ještě během roku 1945
   a kvůli ní začalo hlavní přelíčení s Bartíkem až v září 1948. To již byl vrchním vojenským
   prokurátorem, který Josefa Bartíka žaloval, podplukovník justice Jan Vaněk.426 Ke změně
   u vojenského soudu Pokorný dále podotknul: „Teprve po změnách v osobách u voj. justice,
   kdy se dostal v čelo prokuratury dr. VANĚK, jsem se seznámil s několika příslušníky KSČ
   z řad prokuratury a soudu a tehdy jsem již měl vliv při zákrocích v různých případech…“427

422 Tamtéž.
423 Viz VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Bartík Josef –
trestní oznámení, 10. března 1948.
424 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol o
výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 5.
425 Tamtéž, s. 7.
426 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Protokol o hlavním
přelíčení, 6. září 1948.
427 ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol o
výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 3.
83
Ještě než začalo hlavní přelíčení, požádal buď Bartík samotný nebo někdo z jeho okolí
oficiální cestou žádosti o udělení milosti ministra národní obrany generála Ludvíka Svobodu.
Z ministerstva národní obrany však přišla k úřadujícímu vrchnímu vojenskému prokurátorovi
JUDr. Janu Vaňkovi dne 1. září 1948 zamítavá odpověď. V důvěrném dokumentu je výslovně
uvedeno: „V příloze vracím trestní spisy proti brig. gen. Josefu Bartíkovi s tím, že ministr
národní obrany neshledal důvodů k tomu, aby navrhl udělení milosti. Za ministra: [podpis
nečitelný, pozn. PK].“428
Později, v 50. letech, Josef Bartík usiloval o obnovu soudního řízení a o svoji
rehabilitaci. V té době se dovolával svědectví armádního generála Ludvíka Svobody, ten však
svou výpovědí Bartíkovi nijak nepomohl, poněvadž se pouze snažil všechnu vinu svalit na již
popraveného generála Bedřicha Reicina.429 V úředním záznamu ze dne 5. listopadu 1956 je
uvedeno: „ Zatčení býv. gen. Bartíka bylo oznámeno s. gen. Svobodovi Reicinem, který mu též
sdělil nějaké důvody, proč bylo zatčení provedeno. S. gen. Svoboda si již nevzpomíná, jaké to
byly důvody, a uvedl, že Reicin mu většinou v podobných případech říkal, že je to věc státní
bezpečnosti. S. gen. Svoboda neměl možnost nějak si blíže věc ověřit a spoléhal na pravdivost
toho, co uvádí Reicin. Skutečností, že Bartík byl zatčen, byl však [Svoboda] značně
překvapen, protože jej znal jako mimořádně schopného a spolehlivého důstojníka.“430
O tom, jakou roli sehrál generál Svoboda coby ministr národní obrany v Bartíkově
případě v roce 1948, případně později, když se Bartík dožadoval obnovy svého řízení, by se
dalo jistě spekulovat. Dokud však nebudou objeveny nové prameny, které by celou záležitost
objasnily, nelze vyslovit jasný závěr. Zajímavé by také bylo zaměřit se vzájemný vztah obou
generálů, které spojovala ještě jedna záležitost, o níž se letmo zmínil generál Svoboda
v rozhovoru, který poskytnul v březnu 1968 Svobodnému slovu. V tomto novinovém
rozhovoru generál Svoboda (toho času kandidát na prezidentskou funkci) odpověděl na
otázku reportéra „Co vám bylo tehdy vyčítáno?“, která se týkala Svobodova zatčení
v roce 1952,431 takto: „Generál Bartík byl na samotce ve vězení po tři měsíce denně
donucován k podpisu, že viděl mou přihlášku do Intel[l]igence Service, kterou jsem prý měl
poslat po gen. Ingrovi z Moskvy do Londýna. Ale zapomeňme raději můj případ. Jsou bohužel
mnohem horší, které dopadly tragičtěji a ty musíme napravit.“432 K důkladnému objasnění
události, kterou generál Svoboda zmínil, by bylo rovněž potřeba provést důkladný archivní
výzkum a teprve potom tuto zprávu zhodnotit.
Nyní je potřeba vrátit se zpět do září roku 1948. Dne 3. září zemřel v Sezimově Ústí
druhý československý prezident Edvard Beneš. O tři dny později, dne 6. září 1948, začalo
před Vrchním vojenským soudem v Praze hlavní přelíčení proti generálovi Josefu

428 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Bartík Josef brig.
gen. žádost o milost, 1. září 1948.
429 Bedřich Reicin byl odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném monstrprocesu s „protistátním“
spikleneckým centem Rudolfa Slánského. Popraven byl dne 3. prosince 1952
430 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis NVS Praha – Žádost o obnovu Nt 210/56,
Úřední záznam z 5. listopadu.
431 Ludvík Svoboda byl zatčen v listopadu 1952, propuštěn byl ještě v prosinci téhož roku.
432 Svobodné slovo, List československé strany socialistické, ročník 24, číslo 89, sobota 30. března 1968, s. 2.
84
Bartíkovi.433 O tom, že celý soudní proces byl dopředu vykonstruovaný, byla již řeč. Zde Jako
hlavní svědek proti Bartíkovi vystupoval před soudem právě Bedřich Pokorný,434 který
zároveň vypracoval i znalecký posudek na materiály, které byly Bartíkovi zabaveny.
O spravedlivém soudním procesu tedy nelze hovořit.
Předsedou soudního senátu byl podplukovník justice JUDr. Otakar Matoušek.
Žalobcem byl ustanoven již zmíněný nový vrchní vojenský prokurátor JUDr. Jan Vaněk.
Žaloba proti generálu Bartíkovi byla vedena v několika bodech, přičemž její podstatou bylo,
že generál přechovával ve svém bytě (který však zároveň byl bytem služebním, tudíž v něm
Bartík i pracoval) různé tajné písemnosti a spisy, které obsahovaly součást státního
a vojenského tajemství.435 Podle zákona měl Bartík nárok zvolit si svého obhájce; v protokolu
z 8. dubna 1948 je jako obhájce uveden generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer,436
u soudu však Bartíka zastupoval generál justiční služby ve výslužbě JUDr. Josef Adam.437
Zde se nabízí domněnka, že Bartíkovi nebyl generál Ečer komunistickou justicí
povolen, poněvadž se jednalo o významnou osobnost československého zahraničního odboje
a jeho zapojení do procesu by mohlo zvrátit dopředu daný výsledek v Bartíkův prospěch.
Generál Ečer měl jako zástupce československé vlády u mezinárodního soudního tribunálu
v Norimberku rozhodující zásluhu na tom, že spojenci vydali do ČSR K. H. Franka (Ečer
uzavřel 16. července 1945 dohodu s hlavním žalobcem norimberského tribunálu Robertem
Jacksonem, načež byl Frank dne 7. srpna 1945 letecky dopraven do Prahy.438) Bedřich
Pokorný a další vysocí představitelé KSČ však měli eminentní zájem na tom, aby byl Bartík
odsouzen za každou cenu, a z toho důvodu ho Ečer pravděpodobně nemohl hájit. I proto není
překvapující, že veřejnost byla z účasti na hlavním přelíčení vyloučena. Poté, co byla před
soudem přednesena žaloba, vyjádřil se generál Bartík těmito slovy: „Necítím se vinen
v žádném bodu žaloby. […] Do dnešního dne není mi vůbec známo, proč jsem vlastně
žalován. Prohlašuji, že předmětné spisy v mém bytě nalezené nejsou majetkem ministerstva
vnitra.“439
Bartík se poté vyjádřil ke všem spisům, které soudu sloužily jako důkazní materiál.
Následovalo vystoupení hlavního svědka a organizátora celé akce Bedřicha Pokorného,

433 Historik politických procesů v komunistickém Československu Karel Kaplan uvedl ve své práci společně
s Pavlem Palečkem následující tvrzení: „V dubnu [1948] proběhl proces s generálem J, Bartíkem a spol. […]
Tento proces byl politickou mstou.“ Se závěrem autorů lze bezpochyby souhlasit, ale jejich ostatní údaje se
neopírají o dostupné prameny. Samotný proces neproběhl v dubnu, ale až v září, a nejednalo se o nějakou
„skupinu Josef Bartík a spol.“, ale o proces individuální. Žalován byl pouze Bartík a nikdo další. Srovnej
KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 2001, s.
55; VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Protokol o hlavním
přelíčení, 6. září 1948.
434 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Ustanovení hlavního
přelíčení; ABS Praha, zvláštní vyšetřovací spis, a. č. ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný, B/4-V-2459), sv. I. Protokol
o výpovědi se zajištěným Bedřichem Pokorným 29. října 1952, s. 5.
435 Podrobné znění žaloby viz VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr
264/48-III, Žaloba 5. dubna 1948, Dodatečná žaloba 1. května 1948.
436 Tamtéž, Protokol z 8. dubna 1948.
437 Tamtéž, Protokol o hlavním přelíčení, 6. září 1948.
438 ROUBAL, Jiří: Český národ soudí K. H. Franka. Praha 1947, s. 16.
439 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65 , spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Protokol o hlavním
přelíčení, 6. září 1948, s. 1.
85
potom vystoupili další svědkové. Ještě než bylo hlavní přelíčení přerušeno, navrhl Josef
Bartík společně se svým obhájcem, „ aby byli předvoláni a slyšeni jako svědci div. generál
Šimon Drgač [z] MNO, brig. generál Mojmír Soukup a ministr [vnitra] Nosek o tom, že
předmětný spisový materiál jest můj vlastní majetek a že odnesením těchto spisů nemohl býti
brzděn vývoj zprav. služby [což dával Bartíkovi za vinu Pokorný].“440 Mimo to navrhovali
Bartík a jeho obhájce předvolání dalších svědků. Soudní senát však neponechal nic náhodě
a přelíčení odročil na druhý den. Když líčení 7. září 1948 ráno pokračovalo, odebral se senát
k tajné poradě, aby rozhodl o návrzích na předvolání svědků. S ohledem na průběh procesu
nejspíš nepřekvapí, že předseda senátu po poradě „vyhlásil usnesení, kterým se návrhy
obžalovaného a jeho obhájce zamítají jako nerozhodné a nadbytečné, ježto okolnosti,
o kterých navrhovaní svědci měli býti slyšeni, jsou pro věc samou nerozhodné a jsou věcí
znaleckého posudku [tedy posudku, který vypracoval samotný Bedřich Pokorný, pozn.
PK].“441
Rozsudek byl vynesen – již za přítomnosti veřejnosti – ještě téhož dne. Generál Josef
Bartík, účastník prvního i druhého československého odboje a nositel řady čestných řádů
a vyznamenání, byl uznán vinným, že „… jako osoba pověřená v tak důležitém úseku státní
správy vedením veřejných věcí, zneužil svého služebního postavení, aby státu způsobil škodu
[…][dále pak]hrubou nedbalostí způsobil, že skutečnosti, opatření a předměty, které v zájmu
ochrany republiky mají zůstat utajeny, mohly se státi známými cizí moci, ačkoliv podle svého
veřejného postavení byl povinnen takové tajemství uchovávat v tajnosti.“442
Podle soudu tak Bartík spáchal „zločin zneužití moci úřední a služební podle
§ 380 v. tr. z. [dále pak] přečin vojenské zrady podle § 6:4 zák. č. 50/1923 Sb.“443 Kromě
kasace (ztráty vojenské hodnosti) a ztráty všech čestných vyznamenání byl odsouzen „k trestu
těžkého žaláře na dobu 5 /pět/ roků, zostřenému jednou měsíčně tvrdým ložem, jakož
i samovazbou v druhém, pátém a devátém měsíci každého roku trestu.“
444
S výsledkem nespravedlivého procesu nebyli pochopitelně Bartík ani jeho obhájce
spokojeni a oba se rozhodli na místě reagovat. V protokolu o hlavním přelíčení je výslovně
uvedeno: „Obžalovaný [Josef Bartík] na to prohlašuje: Rozsudku jsem rozuměl, trest
nepřijímám, do tohoto rozsudku ohlašuji odvolání a zmateční stížnost. Obhájce žalovaného se
připojuje k prohlášení žalovaného a prosí o doručení opisu rozsudku.“445
Zmateční stížností Josefa Bartíka se zabýval Nejvyšší vojenský soud v Praze

11. listopadu. Soudu předsedal gen. šéf justice JUDr. Ladislav Rutar. Soud dospěl k závěru,

440 Tamtéž, s. 10.
441 Tamtéž.
442 VÚA-VHA, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík, Opis rozsudku VVS, s. 1.
443 Tamtéž, s. 2.
444 Tamtéž. Opis zkráceného rozsudku VVS (bez zdůvodnění) viz Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č.

14. Kompletní rozsudek Vrchního vojenského soudu má 21 stran. Viz VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS
    Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Rozsudek, 7. září 1948.
    445 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Protokol o hlavním
    přelíčení, 6. září 1948, s. 12.
    86
    že žalovaný byl odsouzen právem a „zmateční stížnost se zamítá zčásti jako neodůvodněná,
    zčásti jako nepřípustná, odvolání jako neodůvodněné.“446
    Původní rozsudek Vrchní vojenského soudu se tak stal pravomocným ke dni
15. listopadu 1948, Josef Bartík měl trest nastoupit dne 25. listopadu 1948. Do trestu mu byla
    započítána vazba od 9. března do 25. listopadu. Zároveň se na Bartíkovo odsouzení částečně
    vztahovala amnestie nového prezidenta Klementa Gottwalda,447 vyhlášená 19. června 1948.
    Bartíkův rozsudek proto uzavírají tato slova: „Podle čl. I odst. 2 rozhodnutí prezidenta
    republiky ze dne 19. června 1948 promíjí se odsouzenému z uloženého trestu 5 /pěti/ roků
    zostřeného těžkého žaláře část, rovnající se jednomu roku /viz usnesení poř. č. 56/.“448
    Bartíka tedy čekaly čtyři roky těžkého žaláře. Propuštěn na svobodu měl být
    v březnu 1952, perzekuce jeho osoby však ve skutečnosti pokračovala i po této době
    449 a již
    během vazby se dotkla také jeho rodiny. Samotný Bartík k tomu dne 27. listopadu na
    uzavřeném oddělení ve vyšetřovací vazbě vojenské nemocnice v úředním zápise poznamenal:
    „Manželka byla přestěhována během mé vazby do jiného bytu v Praze…“450
    4.2.b V kriminále (1948-1953)
    „Dne 27. listopadu 1948 byly odsouzenému Josefu Bartíkovi odeslány opisy rozsudků
    skrze uzavřené oddělení voj. nemocnice1 v Praze, kde jmenovaný t. č. je.“451 Tato strohá věta
    konstatuje, že zdravotní stav odsouzeného Josefa Bartíka byl po devíti měsících vazby značně
    neuspokojivý, a proto musel být hospitalizován na uzavřeném oddělení vojenské nemocnice.
    Z dochovaných lékařských zpráv z června 1948 vyplývá, že generál byl toho času v léčení pro
    „chronický katar žaludeční a chron. zánět žlučníku.“452 Mimo to měl „prudké bolesti
    v bederní oblasti páteře, které vyzařují do horní části obou dolních končetin. Jde zřejmě
    o nervové bolesti vyvolané tlakem. Rtg. snímek ukazuje zřetelný obraz deformující
    arthrosy…“453 Vánoční svátky roku 1948 strávil nyní už bývalý generál Josef Bartík ve
    vojenské nemocnici.
    O jeho dalším umístění rozhodlo již v lednu 1949 MNO. Ve zvláštním výnosu je
    vysloven příkaz, aby odsouzený „odpykal si uložený mu trest ve vojenské trestnici
    v Leopoldově.“454 Eskortování mělo být provedeno okamžitě, což se také 19. ledna stalo.455

446 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Rozsudek NVS,

11. listopadu 1948. Kompletní rozsudek NVS má celkem 20 stran.
    447 Klement Gottwald byl zvolen prezidentem Československa dne 14. června 1948. Národní shromáždění jej
    zvolilo jednomyslně. Prezident Beneš podepsal abdikační listinu již 2. června, jeho rozhodnutí však bylo
    oznámeno až 7. června 1948.
    448 VÚA-VHA, fond Osobní karta legionáře, Josef Bartík, Opis rozsudku VVS, s. 2.
    449 Viz kapitola 4.2b.
    450 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Zápis VVS Praha ze
    dne 27. listopadu 1948.
    451 Tamtéž, Úřední záznam ze dne 27. listopadu 1948.
    452 Tamtéž, Písemná zpráva z vojenské nemocnice v Praze – I. vnitřní oddělení, 15. 6. 1948.
    453 Tamtéž, Písemná zpráva z vojenské nemocnice v Praze – fysiatrické oddělení, 16. 6. 1948.
    454 Tamtéž, Bartík Josef, býv. gen. – Určení trestnice, 18. ledna 1949.
    455 Tamtéž, Josef Bartík- nástup trestu, 21. ledna 1949.
    87
    Někdy v období od ledna do května 1949 byl Bartík coby trestanec převezen
    z Leopoldova do Bratislavy a právě z vězení v Bratislavě napsal dne 4. května 1949 dopis své
    manželce Libuši. Část originálu tohoto dopisu se dochovala v generálově pozůstalosti. Je
    třeba poznamenat, že dopis nedošel Libuši Bartíkové kompletní – „závadnou“ část, v níž se
    Bartík zmiňuje o možnostech podmínečného propuštění, odstřihl vězeňský cenzor nůžkami.
    Protože se jedná o unikátní dokument osobní povahy, bude zde dochovaná část ocitována
    v plném rozsahu:
    „Moje nejdražší, přeji Ti k Tvým narozeninám vše nejlepší, hodně zdraví, zvlášť letos!
    Lituji jen, že nebudu opětně s Vámi a viděti Tě šťastnou a veselou jako v minulých letech.
    Budu na Vás hodně vzpomínat. [Zbytek textu z první strany byl ustřižen, citace pokračuje
    textem na druhé straně dopisu, pozn. PK]… podmínečného propuštění). Myslím, že vzhledem
    k zdravotnímu stavu bych měl zákonný nárok na propuštění, resp. přerušení vazby. Informujte
    se u Luby, ať zjistí, zda je tomu tak, a napište mi. Byl bych již rád, kdyby tohoto utrpení byl již
    konec. Některé dny jsou přímo zoufalé. Došel sem nějaký dotaz ohledně mého zdravotního
    stavu. Odkud nevím. Bylo by… [ustřiženo, pozn. PK].“456
    Dne 20. května byl Josef Bartík převezen z bratislavského vězení na Mírov. Na jeho
    přemístění do tvrdšího vězeňského zařízení mělo zájem Ministerstvo vnitra, v tajném
    ministerském přípisu je k tomu výslovně uvedeno: „Sděluji, že jsem včera z naléhavých
    bezpečnostních důvodů zařídil po dohodě s ministerstvem spravedlnosti přemístění vašeho
    vězně býv. generála Josefa Bartíka z Bratislavy do trestnice na Mírově, kam Bartík byl dnes
    dodán.“457
    Nechvalně proslulé vězení Mírov se nacházelo na původním středověkém hradě, který
    v 17. století přestavěn na barokní pevnost. „Po květnu 1945 se stal Mírov vězením, kde si
    odpykávali tresty těžší zločinci spolu s odsouzenými nacisty a představiteli protektorátního
    režimu.“458 Dne 22. dubna 1949 vznikl v mírovské věznici jeden z nejhorších táborů nucené
    práce (dále TNP), kam byli internováni zejména vojáci z povolání, kteří byli po únoru 1948
    vyloučeni z armády. Bartíkovo květnové přeložení souvisí tedy právě se vznikem TNP na
    Mírově, do něhož byl zařazen.459
    Podmínky na Mírově byly obzvláště kruté: „Pro vězně byly určeny podzemní kobky
    s až sedm metrů silnými kamennými zdmi, které byly studené a vlhké, větrání malými
    zamřížovanými okny nedostatečné. Zvlášť citelný chlad tu byl na podzim a v zimě, protože
    většinu místností nebylo možné vytápět. Podobně nehostinné bylo i vnitřní zařízení, skládající
    se z několika jednoduchých pryčen, stolu a sedaček. Katastrofální byly rovněž hygienické
    podmínky – umývárna s pouze studenou vodou, nevyhovující WC. Vězni byli umístěni v celách
    o deseti i více lidech, což překračovalo jejich kapacitu. Strava byla velmi nekvalitní
    a nedostatečná.“460

456 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Dopis Josefa Bartíka manželce Libuši, Bratislava 4. května 1949.
457 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Bývalý generál Bartík
přemístění na Mírov, 20. května 1949.
458 BÍLEK, Jiří: Tábor nucené práce Mírov. HaV 47, 1998, č. 4, s. 94.
459 Svým způsobem bylo Bartíkovo zařazení do TNP na Mírově výjimečné. Většina internovaných vojáků
z povolání byla dána do TNP, aniž by s nimi proběhl soud.
460 BÍLEK, Jiří: Tábor nucené práce Mírov. HaV 47, 1998, č. 4, s. 107.
88
Josef Bartík musel kvůli své artróze v takových podmínkách obzvlášť trpět,
v dochované lékařské zprávě z června 1948 je totiž uvedeno: „S hlediska lékařského je nutné,
aby se vystřídal prochlazení, těžké těles. práce a pobytu ve vlhkých a studených místnostech.
[…] Jeho stav vyžaduje dalšího léčení t. j. fysikální therapie a později léčby lázeňské.“461
Artróza se u Bartíka objevila v červnu 1948, když byl ve vyšetřovací vazbě. V návrhu zrušení
vyšetřovací vazby, který byl samozřejmě zamítnut, popsal Bartík svůj zdravotní stav takto:
„Před několika dny zhoršil se můj zdravotní stav tím, že se u mne objevila artrosa,která mi
znemožňuje jakýkoliv pohyb, takže bez cizí pomoci nemohu ani z lůžka vstáti, ani se na lůžku
obrátiti…“462
O tom, jaké lékařské péče se vážně nemocným lidem v nevyhovujících mírovských
podmínkách dostávalo, si lze udělat představu z následující věty, pocházející z přínosné studie
Jiřího Bílka: „Lékařem v TNP byl k doživotí odsouzený příslušník jednotek SS MUDr.
Sekanina, který velký zájem o zdravotní stav vězňů neměl a nikdo ho k tomu ani nenutil.“463
Z doby, kdy byl Bartík na Mírově vězněn, pochází dopis, který mu adresovala jeho
manželka a jehož originál se dochoval ve ve Správním archivu AČR v Olomouci. Dopis nebyl
s největší pravděpodobností nikdy doručen. To vyplývá jednak z toho, že se nezachoval
v generálově osobní pozůstalosti, ale v soudním spise, a v dopise jsou navíc tužkou podtrhány
„závadné“ části, kvůli nimž vězeňský cenzor doručení dopisu zamítl. Tento dopis zachycuje,
co v té době Bartíkova rodina prožívala, a proto nepotřebuje zvláštního komentáře; Libuše
Bartíková jej napsala 12. června.
„Milý taťko, byly jsme rády, když jsme od Tebe dostaly zprávu. Přišel nám totiž opět
z Leopoldova balík s prádlem – s poznámkou že tam nejsi a povolení k návštěvě jsem také
nedostala – zase s poznámkou, že musím žádat vrchní vojenský soud v Bratislavi. Tak jsme
nevěděly, kde vlastně jsi. Doufám, že noha se Ti příliš nezhoršila a že máš možnost alespoň
nějakého ošetření. Přece není možné dávat Tě do pracovního tábora, dokud Tvůj zdravotní
stav nebude lepší. Napiš nám podrobnosti o svém denním životě a o možnosti ošetření nebo
léčby – za 14 dní už zase můžeš psát.
U nás zatím všechno zdrávo. Draga [dcera manželů Bartíkových, v roce 1949 jí bylo
22 let, pozn. PK] vypadá velmi dobře a už opravdu nemůže zapřít, že bude maminkou. Velmi
se na „kluka“ těší – ale ta linie ji přece jen mrzí! Má už všechno uchystáno, ačkoliv je to teď
velmi obtížné a hned teď – po lékařské prohlídce pojede ven [z Prahy na Šumavu]. Vezme
s sebou Danu [německý ovčácký pes] a budou prý chodit na houby, které už rostou. Koncem
srpna se pak už vrátí definitivně do Prahy, poněvadž teď prý se baby často narodí až o měsíc
dříve než se čekají. Tak abychom byli už v pozoru. Jinak kluk se má k životu, kope vesele
a Dragica si přeje aby Ti byl podobný – a tvrdí že bude! Janette [příbuzná z USA] psala, že se
bude znovu vdávat, ačkoliv jí je už 48 – a Jirku si nechají u sebe. Pošlou Draze také věci pro
baby – což je příjemné. Jirka Milošův tento týden maturuje a není ještě rozhodnut má-li se
věnovat geologii nebo zeměměřičství. My už také jen máme něco málo přes 14 dní do

461 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, spis VVS Praha Ztr 264/48-III, Písemná zpráva z
vojenské nemocnice v Praze – fysiatrické oddělení, 16. 6. 1948.
462 Tamtéž, Návrh na zručení vyšetřovací vazby za účelem léčení, 2. června 1948.
463 BÍLEK, Jiří: Tábor nucené práce Mírov. HaV 47, 1998, č. 4, s. 107.
89
prázdnin. Letos končí školní rok až 30. června. Ale pak tedy ještě týden musíme pracovat ve
škole – a týden před začátkem škol. roku – a mezitím brigádu a kdo se přihlásí tak také
školení, takže mnoho z prázdnin nezbude.
Miloslava už je vystěhována ze svého krásného bytu a teď zatím u pí [příjmení
nečitelné]. Má v náhradu nějaký pokojík s kuchyní v podkroví vily ve Střešovicích – ale
upravuje si to a tak snad bude delší dobu u pí [příjmení nečitelné]. Říkala, že je ráda, že už se
bytu zbaví, poněvadž úřady teď strašně otravují.
Dej pozor ať se Ti zase záněty nezhorší a napiš, co potřebuješ! Nechceš teplé prádlo,
abych Ti mohla dát ty velbloudí spodky vyčistit? Moc zdraví a líbá Libuše.“
Na konci dopisu je ještě připsán krátký vzkaz od Bartíkova zetě Milana Jirky:
„Posílám srdečný pozdrav a mnoho vzpomínek. Draga zdráva a odjíždí již na Šumavu.
Zmíněnou návštěvu jsem vykonal, jak jsem se již zmínil v minulém dopise! [podtrženo
cenzorem]Jinak u nás vše v pořádku. Zdraví a líbá Milan.“464
Další nedoručený dopis napsala svému uvězněnému otci jeho dcera Draga dne

30. června 1949. Draga Jirková tehdy pobývala na letním bytě v osadě Šebestov465 na
    Šumavě:
    „Můj milý taťko, píšu Ti již dnes v den Tvých narozenin, protože dopis posílám mamce
    aby jej současně se svým poslala. Přeji Ti to nejkrásnější, vyplnění všech přání a hodně
    zdraví. Doufám, žes včas, třicátého ráno, dostal můj telegram. Jak vidíš, konečně jsem
    v našem koutě Šumavy a je zde opravdu krásně. Celý den se toulám po lesích, po Tvých
    houbařských místech chodím denně. Houby ještě málo rostou, nejvíce sameťáci, borováci
    ojediněle a bílého jsem našla jen jednoho společně s borováky v lese nad Holečků. Na Staších
    jsem byla jen dvakrát […] Nepotkám nikoho, kdo by se na Tebe alespoň nezeptal
    a nepozdravoval Tě. Lidé, které ani neznám mně zastavují a jestli prý by Ti mohli něco poslat.
    Je to od nich moc hezké, sami mají málo, moc se musí odevzávat. […] měla jsem tak krásný
    sen o Tobě, že mi mrzelo, že jsem jej nemohla dokončit. Zde se mi často o Tobě zdá a samé
    krásné sny. Představ si, že Mary poslala zase 150 dollarů na [podtrženo cenzorem, pozn. PK]
    baby. Byli jsme hrozně rádi, to se dá již něco pořídit. Napiš, zda něco z prádla nepotřebuješ,
    abychom to mohli koupit. […] To je asi vše nového, napiš hodně o sobě, víme nyní tak málo.
    V Mírově přeci musí být nemocnice, nejsi nyní tam? Moc vzpomíná a líbá Tě Tvá Draga.“466
31. července 1949 reagovala Libuše Bartíková na dopis, který jí manžel poslal:
    „Milý, bylo to hezké dostat dopis sem [do Šebestova, pozn. PK]. Čekáme na něj
    vždycky toužebně – vždyť je to teď když nemáme návštěvy, jediný spoj s tebou. A tady zvlášť
    vyvolal takovou iluzi starých bývalých časů, kdy jsem byla s dětmi sama a Tys za námi
    dojížděl. […] Moc na Tebe vzpomínáme – tady každý kopec a každý kout v lese volá
    vzpomínkami na Tebe a těšíme se, až zase budeš chodit s námi. Zatím se řídíme heslem: Keep

464 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, II. svazek – přílohy, Dopis Libuše Bartíkové
adresovaný Josefu Bartíkovi, 12. června 1949.
465 Šebestov se nachází cca 1,5 km od Stachů – Bartíkovy rodné obce.
466 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram, spis 1T15/65, II. svazek – přílohy, Dopis Dragy Jirkové
adresovaný Josefu Bartíkovi, 30. června 1949.
90
smiling! – a jsme si jisty, že Ty se jím řídíš také. [podtrženo cenzorem, pozn. PK] Všichni Tě
pozdravují, jsou k nám moc milí. Líbá Libuše.“467
Další dochovaný nedoručený dopis má datum 31. července 1949:
„Milý taťko, posíláme Ti balík s jídlem a tak můžeme zas napsat několik řádek. Tvůj
dopis ze 20. jsme dostali 29. a zimní prádlo Ti tedy pošleme příští týden. Psal jsi, že smíme
posílat balíky vážící 10 kg., ale bylo to v dopise škrtnuto a poznamenáno, že 10 kg. balík platí
pouze na září, jinak 5kg. Tak se prosím ještě na to zeptej, to by bylo velmi málo na celý měsíc.
Do Bratislavi maminka psala, tak budeme čekat na odpověď. Jsme rádi, že máš alespoň to
ozařování, to snad alespoň trošku zmírní bolesti. Mamce školství vyšlo velmi vstříc. Její
žádost o přeložení na Smíchov byla přijata, a představ si, že ji daly do školy v naší ulici, hned
vedle našeho domu. Jsme velmi spokojeni, ušetří tím mnoho času, zvláště v zimě, když nebude
muset honit tramvaje a stát na stupátku. Vždyť už po páté ráno vstávala, když jezdila do Libně
nebo Vysočan. Také pro mne je to mnohem příjemnější, když je vedle v domě k dosažení.
Škola začíná zítra, ne 15. září, jak jsi se domníval. Ředitelka školy zná Poldů, bydlí vedle
nich, tak samozřejmě věděla kdo maminka je a byla velmi milá. [podtrženo cenzorem, pozn.
PK] […] tak pro dnešek končím. Budeme čekat na dopis od Tebe, ale napiš více, píšeš nám
málo! Líbá Tě Tvá Draga.“468
Další nedoručený dopis napsala Draga Jirková svému otci ještě před tím, než se jí
narodil syn Milan:
„Milý taťko, Tvůj dopis jsme dostali čtrnáctého, mysleli jsme, že jsi už v nemocnici,
a proto že nepíšeš. Snad se tam již brzo dostaneš. Peníze jsi už doufám obdržel, to víš, než se
ale vypraví balík, trvá to déle než věci seženeme. […] už mě mrzí, že nejsem jako maminka,
která měla děti dříve, ráda bych to měla za sebou. Tak doufám, že to již tento týden bude, drž
mi palce, moc bychom Tě zde potřebovali! Líbá Tě a vzpomíná Tvá Draga.“
Na konci dopisu je ještě připsán jeden odstavec od Bartíkova zetě Milana Jirky:
„Milý taťko, momentálně všichni žijeme v očekávání radostné události. Vše je
v pořádku, tak myslím, že vše půjde hladce. V neděli 18. září jsme měli s Dragou první výročí
svého sňatku. Je snad zbytečné zdůrazniti, že jsem v manželství dokonale šťasten, dá-li se
ovšem dnes slova ‚štěstí‘ vůbec užíti. [podtrženo cenzorem, pozn. PK] Na druhé straně jsem
však přesvědčen, že skutečného rodinného štěstí dosáhneme jen tehdy, až Ty budeš opět mezi
námi. Vše bude opět dobré jen hodně trpělivosti. Doufám, že se Ti brzy dostane dokonalého
nemocničního ošetření a Tvůj zdravotní stav se celkově zlepší. Tedy mnoho zdaru! Tvůj
Milan.“469
Na podzim 1949 dostal Josef Bartík do vězení potěšující zprávu o tom, že se jeho dceři
narodil syn Milan, a manželům Jirkovým vzápětí došlo blahopřání od šťastného dědečka.470
Do současné doby se dochoval i tužkou psaný dopis Josefa Bartíka ze

7. prosince 1949, který adresoval své rodině, ale který nebyl s největší pravděpodobností

467 Tamtéž, Dopis Libuše Bartíkové adresovaný Josefu Bartíkovi, 15. července 1949.
468 Tamtéž, Dopis Dragy Jirkové adresovaný Josefu Bartíkovi, 31. srpna 1949.
469 Tamtéž, Dopis Dragy a Milana Jirkových adresovaný Josefu Bartíkovi, 18. září 1949.
470 Tamtéž, Dopis (cenzurovaný a nedoručený) Milana Jirky adresovaný Josefu Bartíkovi, 10. října 1949.
91
nikdy doručen: „Drazí, obdržel jsem od Vás americké cigarety, neměl jsem ani jediné
cigarety. Pošlete mi brzy další, dále ponožky, jinak jiné prádlo mi neposílejte, kapesníky
a ručníky dostáváme zde. Dbejte jen o sebe a malého Milana a vše ostatní nechte stranou.
Vyřiďte mé pozdravy u Jirků a všem známým. Buďte hodně zdrávi. Líbá Vás všechny –
malého Milana zvlášť – Váš táta.“471
Z dochovaných pramenů, není bohužel zřejmé, jak dlouhou dobu Bartík v táboře na
Mírově setrval. Z dokumentů, které se dochovaly v NA v Praze, vyplývá, že byl převezen do
pražské Ruzyně, kde měl setrvat další tři roky.472 Z let 1950-1952 také pocházejí některé
dochované Bartíkovy výslechové protokoly, z nichž bylo v minulých kapitolách citováno.
O tom, že by se Bartíkův zdravotní stav po převozu do pražského vězení nějak
výrazně zlepšil, se dá pochybovat. Dokládá to ostatně i dochované hlášení ze dne

5. července 1950, kde je uvedeno: „Při dnešní ranní vycházce mi hlásil zajištěný býv. gen.
   Josef BARTÍK, že v noci z 1. na 2. července, to je ze soboty na neděli, měl srdeční záchvat.
   První pomoc mu poskytovala službu konající stráž, studenými obklady. Na vysvětlenou
   uvádím, že to byl již třetí srdeční záchvat u jmenovaného a po druhém srdečním záchvatu,
   který mně byl asi před třemi týdny hlášen s Mráčkem hlášen, jsem zařídil lékařskou prohlídku
   Bartíka zde ve věznici. Ošetřujícím lékařem mu byly předepsány léky, o kterých Bartík tvrdí,
   že jsou dobré a že stejné užíval i na svobodě. Přestože jsou předepsané léky Bartíkovi
   pravidelně vydávány, ochrnula mu v poslední době slabě levá ruka.“473
   Josef Bartík měl být propuštěn na svobodu po odpykání trestu dne 9. března 1952. To
   se však nestalo, protože již dříve se o něj začala zajímat StB, z jejíhož podnětu byl
   pravděpodobně převezen do Prahy. Ve zprávě, kterou velitelství státní bezpečnosti
   vypracovalo dne 28. dubna 1952, je Bartíkovo nepropuštění zdůvodněno takto: „Josef
   BARTÍK však nemohl býti propuštěn, jelikož byly zjištěny nové skutečnosti, ze kterých jest
   podezření, že Jos. BARTÍK byl zúčasten činnosti proti lidově demokratickému zřízení v ČSR
   a za kterou nebyl souzen. Po celkovém vyšetření bude na J. BARTÍKA podáno nové trestní
   oznámení.“474
   Dne 27. srpna 1952 navrhl nechvalně proslulý náčelník StB mjr. Bohumil Doubek475
   Bartíkovo „zatčení“, jež ale ve skutečnosti bylo pouze iluzorní, neboť Bartík byl vězněn
   nepřetržitě od roku 1948. To, že návrh mjr. Doubka na „zatčení“ přišel v době, kdy měl být
   Bartík téměř půl roku na svobodě, jen dokresluje atmosféru vězeňství v 50. letech
   v Československu. Doubek ve svém návrhu uvedl: Navrhuji zatčení Josefa BARTÍKA,
   bývalého generála, odsouzeného na 4 roky, kterému již vypršel jeho trest. Návrh na zatčení
   odůvodňuji tím, že při vyšetřování případu SLÁNSKÝ476 a protistátních skupin napojených na

471 Tamtéž, Dopis Josefa Bartíka adresovaný rodině, 7. 12. 1949.
472 Viz NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál.
473 Tamtéž, Hlášení ze dne 5. července 1950.
474 Tamtéž, Josef Bartík – propuštění z vězení
475 K osobě vyšetřovatele Doubka, vyšetřovacím metodám Stb a roli sovětských poradců v ČSR, viz KAPLAN,
Karel: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha 2002.
476 Podrobně k případu Slánského včetně zahraničního kontextu viz KAPLAN, Karel: Zpráva o zavraždění
generálního tajemníka. Praha 1992.
92
SLÁNSKÉHO vyšlo najevo, že BARTÍK při vyšetřování na zločiny, za které byl již odsouzen,
zatajil jinou část své protistátní činnosti, z níž je usvědčován získanými dokumenty
i výpověďmi vyšetřovaných.“477 Dne 27. srpna 1952 byl tedy Bartík opětovně „zatčen“ a
„eskortován“ do věznice ministerstva národní bezpečnosti v Ruzyni.478 Tam ostatně pobýval
již od roku 1950.
O okolnostech svého pobytu ve vězení Bartík po propuštění v roce 1955 poznamenal:
„Po odpykání dvou třetin trestu [32 měsíců, pozn. PK] měl jsem nárok na podmínečné
propuštění z vazby, neboť nebylo proti tomu žádných zákonných překážek. Nestalo se tak.
Nebyl jsem však propuštěn ani po odpykání celého čtyřletého trestu [zvýrazněno J. Bartíkem]
t. j. v březnu 1952 a ponechán ve věznici v Ruzyni dále v samovazbě a propuštěn u vojenského
prokurátora až 17. října 1953. Celkem jsem byl v nepřetržité samovazbě ve věznici v Ruzyni
3 roky. Po celou tuto dobu nebyla mi poskytována lékařská péče v míře, jakou vyžadovalo
moje těžké válečné zranění, nebyl mi ošetřován chrup, po dva roky nedostal jsem brýle, které
jsem nutně potřeboval, neměl jsem přes rok ani povolenou návštěvu, ačkoliv jsem měl trest
dávno odpykán. Mé rodině bylo na její dotaz o mém zdravotním stavu oznámeno, že jsem pod
stálou lékařskou kontrolou, což neodpovídalo pravdě.“479
Konec Bartíkova vyšetřování ze strany StB je datován k 16. červenci 1953. Tehdy
vypracoval náčelník 1. odboru správy StB mjr. Kohoutek tendenční zprávu o stavu
vyšetřování, která byla zaslána na generální prokuraturu. V ní se například uvádí:
„Vyšetřováním bylo zjištěno, že Josef BARTÍK je nepřítelem pracujícího lidu a že za první
republiky bylo jeho přesvědčení protisovětské a protilidové. […] Dále spolupracoval v Anglii
s klikou [prezidenta] BENEŠE, sám dával iniciativní návrhy aby se již v Anglii uvažovalo
o vhodných osobách, které by obsadily vedo [sic!] vedoucí místa v bezpečnosti tak, aby jako
po první válce hrstka kapitalistů se zmocnila vedení a upevnila svoji moc. […] Po osvobození
spolupracoval se zrádci tipu RIPKY, DRTINY a dalších….“480
Celou záležitost měl nyní posoudit vyšší vojenský prokurátor, před nímž Bartík v září
1953 vypovídal a upřesnil svoje výpovědi. Na základě šetření vydal prokurátor mjr. justice
JUDr. Jiří Ševčik dne 16. října 1953 následující usnesení: „Trestní stíháni proti obviněnému
Josefu Bartíkovi, býv. brig. gen. ČSA, nar. 30. 6. 1897 ve Stachách, zastavuji podle
§ 89 odst. 1, písm. c/ tr. ř. a propouštím jej podle § 104 tr. ř. na svobodu.“481
Následující den, 17. října 1953, byl Josef Bartík konečně propuštěn. V té době mu
bylo již 56 let. Ve vazbě a vězení strávil místo čtyř let celkem pět let a sedm měsíců. Po
dlouhé době mohl být konečně zase se svými nejbližšími, manželkou Libuší, dcerou Dragou,
zetěm Milanem Jirkou a malým vnukem Milanem, jemuž byly v té době již čtyři roky.

477 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál, Návrh na zatčení Josefa Bartíka vypracovaný mjr. Doubkem, 27. srpna 1952
478 Tamtéž, Rozkaz k zatčení.
479 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 3.
480 NA Praha, fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy), Materiály z Ruzyně, Svazek 96/ IV, Složka 123,
nezpracovaný materiál, Bartík Josef – zpráva o stavu vyšetřování, 16. července 1953.
481 Tamtéž, Usnesení vyššího vojenského prokurátora, 16. října 1953.
93
Po propuštění z vězení symbolicky začala poslední etapa Bartíkova života. I tu však
prožil naplno: věnoval se své rodině a bojoval za rehabilitaci své osoby.
94
4.3 Nový život: práce v civilním sektoru, rehabilitace (1953-1968)
Z vězení se Josef Bartík vrátil s poškozeným zdravím. Sám k tomu vzápětí
poznamenal: „Po propuštění z vězení vrátil jsem se k rodině s nalomeným zdravím a léčil se
do dubna 1954, kdy jsem našel zaměstnání v Ústavě pro péči o matku a dítě v Praze – Podolí,
Nábř. Karla Marxe 157 s měsíčním hrubým příjmem 1.050,– Kčs. Při lékařské prohlídce při
nástupu do zaměstnání byl jsem uznán jako 50% invalida.“482
Finanční a bytové podmínky Bartíkovy rodiny byly i po jeho propuštění značně
neuspokojivé. Bývalý generál k tomu podotkl: „Po plných 6 let t.j. od svého zatčení v březnu
1948 až do dubna 1954 byl jsem odkázán na podporu své manželky, která jako učitelka
s platem 700,– Kčs mně přispívala k hrazení výloh s vazbou souvisejících a která mě živila do
doby, nežli jsem nalezl zaměstnání. […] Po mém zatčení mi byl odebrán byt a bydlím se svojí
manželkou, zetěm, dcerou a 5 letým vnukem v podkrovním bytě, který komisionelně byl uznán
za neobyvatelný.“483Neuspokojivá rodinná situace se mírně zlepšila až poté, co se Josef Bartík
dal zdravotně do pořádku a mohl nastoupit do zaměstnání. To nakonec nalezl díky svým
přátelům v podolském ústavu. Bartíkův přítel literární historik a teoretik Václav Černý k tomu
ve svých pamětech uvedl: „Pak ho [Bartíka] přítel R. zaměstnal v zásobovacím oddělení
podolského sanatoria, které vedl; […] Když R. vyhodili, pracoval Bartík v skladu pivovaru
U Rozvařilů.“484
Josef Bartík v Podolí pracoval od 6. dubna 1954. Pracovní poměr s ním byl – ironií
osudu – rozvázán ke dni, kdy oslavil své 61. narozeniny, tedy 30. 6. 1958. Oficiálně byl
propuštěn „v souvislosti s prováděním vlád. usnesení 135 ze dne 6. 2. 1958 a ve smyslu
směrnic vlády, k němu vydaných, které platí pro všechny úseky státní správy a národního
hospodářství.“485 Skutečné pozadí „provádění“ vládního usnesení však již osvětlil Václav
Černý.
Když Nižší vojenský soud v Praze v roce 1956 projednával obnovení Bartíkova
procesu, vyžádal si na podolském ústavu kádrový posudek. Ředitel ústavu, profesor MUDr.
Jiří Trapl, o Bartíkově působení napsal následující hodnocení: „Jmenovaný nastoupil ve
zdejším ústavě dne 6. dubna 1954 a byl pověřen agendou nákupního referenta. Tato agenda
nebyla do nástupu soudruha Bartíka dobře organisována a vedena. S. Bartík s nevšedním
zápalem začal systematicky budovat nákupní oddělení a dosáhl v krátké době toho, že toto
oddělení, pro ústav nesmírně důležité, uvedl do naprostého pořádku, takže při revizi
ministerstvem zdravotnictví bylo prohlášeno jako vzorné a Bartík byl vyhlášen jako vzorný
pracovník. Vedle toho má zásluhu o dobré uspořádání skladů. Josef Bartík vykazuje stále
vysokou pracovní morálku, která není nikterak otřesena tím, že je se svojí rodinou
nedostatečně ubytován. Účastňuje se brigád a po stránce charakterové je čestný, vytrvalý,

482 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 5.
483 Tamtéž.
484 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 327.
485 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – 1T15/65, Oznámení Ústavu pro péči o matku a dítě pro VVS,

17. 1965. 
          95
          iniciativní a nekompromisní. Mezi spoluzaměstnanci je pro tyto vlastnosti oblíben. Je členem
          ROH, schůzí se účastňuje. Jeho poměr k lidově-demokratickému režimu je kladný.“486
          Profesor Trapl ohodnotil charakterové vlastnosti Josefa Bartíka podobnými slovy, jakými ho
          již dříve hodnotili jeho vojenští nadřízení v kvalifikačních listinách. Z toho vyplývá, že jeho
          pevný charakter se nikterak nezměnil ani po pětiletém věznění.
          Náčelník městského oddělení Veřejné bezpečnosti, poručík Karel Gee, se však
          k Bartíkovu postoji k lidově-demokratickému režimu stavěl kritičtěji. Ve „zprávě o pověsti“
          k tomu uvedl: „V místě svého bydliště žije isolovaně v rodinném kruhu a s nikým se nestýká.
          Veřejného života se nijak nezúčastňuje. O jeho postoji k dnešnímu státnímu zřízení nelze se
          vyjádřit. Proti dnešnímu zřízení veřejně nevystupuje a také žádným způsobem nedává najevo
          svůj kladný poměr k němu. Mimo své bydliště udržuje styky s bývalými důstojníky ČSA.“487
          S kým se ještě Josef Bartík kromě bývalých kolegů důstojníků stýkal? Na tuto otázku
          odpověděl ve svých pamětech Václav Černý, do jehož okruhu přátel Bartík patřil: „Od konce
          války udržoval jsem ještě jeden odbojářský kontakt, který potrvá zřejmě do smrti, s Karlem
          Ramešem [za války vězněn na Pankráci], a na občasných návštěvách u Ramešových vídal
          jsem se s Eisnerovými, Koptovými, Langerovými, Olgou Scheinpflugovou, generálem
          Bartíkem, byly to zbytky včerejší kulturní i politické demokracie, té oficiózní a oficiální, teď už
          jen zasvěcení svědkové.“488
          Výše bylo naznačeno, že bytová situace, v níž se Bartíkova rodina nacházela, byla
          značně neuspokojivá. Samotný Josef Bartík se ji snažil po svém nástupu do Podolí řešit,
          úspěšný však nebyl. O podmínkách, v jakých jeho rodina žila, zpravil v roce 1954 bytový
          referát Ústředního národního výboru a žádal o přidělení jiného bytu: „[V roce 1948] bydlel
          jsem se svojí rodinou v Praze XVI, Smíchov Na Hřebenkách č. 6. Po bezdůvodném zatčení
          v březnu 1948 byl mi byt odebrán a rodině dán záměrně drahý byt na Smíchově Arbesovo
          náměstí č. 1, který moje rodina zůstavší po mém zatčení bez prostředků nemohla z finančních
          důvodů udržeti. Moje manželka s provdanou dcerou Dragou Jirkovou se proto přestěhovala
          do nynějšího bytu v Praze XVI – Smíchov, Na Hřebenkách č. 53, a za tento, naprosto
          nevyhovující byt dal můj zeť Dr. Milan Jirka – asistent Karlovy university k dispozici
          bytovému úřadu byt na Arbesovém náměstí […]
          Po mém návratu z vězení v r. 1953 byl jsem proto nucen nastěhovati se k mému zeti
          a obýváme nyní všichni společně 3 malé podkrovní místnosti i s pětiletým vnukem. Celkem
          tedy 5 osob. Tento byt je neobyvatelný již proto, že nemá vůbec kuchyni a přístup do místností
          v podstřeší je po úzkých a příkrých schodech, na nichž dochází k stálým úrazům nejen nás, ale
          i malého dítěte. Vytápění místností v zimních měsících je nemožné, neboť v místnostech nejsou
          kamna ani komín a ústřední domácí topení nestačí vytopiti podstřeší domu. V loňské zimě za
          tuhých mrazů prodělali jsme všichni řadu infekčních chorob, neboť jsme se museli zdržovati
          v jediném středním pokoji, který je poněkud chráněn od mrazivého větru.“489

486 Tamtéž, Josef Bartík – kádrový posudek, 17. dubna 1956.
487 Tamtéž, Bartík Josef – zpráva o pověsti, 19. dubna 1956.
488 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 388.
489 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, Žádost a přidělení bytu, 30. června 1954.
96
Bytová situace rodiny se zlepšila až později, více méně náhodou. Bartíkův známý
z války František Famfule490 vlastnil vilu v Miroticích (cca 70 km jižně od Prahy)
a manželům Bartíkovým nabídl, aby dočasně bydleli v jednom jejím patře. Bartíkovi byli v té
době již v důchodu, a tak nabídku přijali a do Mirotic se přestěhovali i se svým vnukem
Milanem Jirkou mladším. Protože Milanovi rodiče pracovali v Praze – Draga Jirková
vyučovala na Státním jazykovém ústavu angličtinu a Milan Jirka starší pracoval jako asistent
na lékařské fakultě UK – do Mirotic dojížděli jen o víkendu.491
Třetí a čtvrtou třídu základní školy vychodil Milan Jirka mladší v Miroticích, kde ho
vychovával dědeček (Josef Bartík) a babička (Libuše Bartíková). Na tento pobyt dodnes
vzpomíná jako na krásné životní období: „Ten dědeček bych řekl, když já jsem chodil do
školy, tak on jako zavedl takovej systém a řád doma. Moje vzpomínky jsou docela příjemný,
protože ten děda tomu dal takový jasný pravidla. To znamená: přijdeš ze školy nebo z družiny,
ale ven půjdeš, až si uděláš úkoly. Dal tomu takovej řád, v kolik musím bejt doma a učil mi
takový věci, jako že když něco provedu, že je slušný se k tomu přiznat. Takže například jako
děti jsme někde kopali do balónu a já, kdo jinej, prostě [jsem] rozbil tím kopnutím nějaký
světlo na baráku a ty děti se schovaly a já jedinej jsem zůstal a řekl jsem: ‚ano, to jsme byli
my‘. […] Samozřejmě děda prosazoval takovou jakoby spartánskou výchovu – přístup
k životu. Protože vila v Miroticích měla rozlehlou zahradu, tak mi nejdřív povolil, abych si
tam udělal stan. A posléze mi povolil, že já jsem tam spal v tom stanu. Já jsem nespal
v baráku, já jsem spal ve stanu! A dokonce mi řekl, že jak se probudím, tak aby ten den stál za
něco, tak že se musím rozcvičit, že musím cvičit. A úplně mě [do toho cvičení] zblbnul, protože
jednou jsem v tom stanu nějak usnul a někdo přišel, ještě nějak večer, a já jsem vstal a začal
cvičit. […] Děda prosazoval řád, nechci říct dril vojenskej, ne, to rozhodně ne. […] Já na to
vzpomínám velmi dobře, protože celá ta atmosféra těch Mirotic mi především změnila život.
Dodnes projíždím Miroticema dojatej. Vzpomínám na nejrůznější události, který jsem tam
prožil, protože třeba v Miroticích teče říčka Lomnice. Říčka Lomnice [v zimě] zamrzá a děda,
když viděl, jak tam na těch šlajfkách bruslíme, tak v podstatě říkal: ‚Hele, budeme to dělat
pořádně,‘ a koupil mi něco, co byla tehdy neuvěřitelná bomba – koupil mi kanady. V podstatě
moje první kroky na bruslích [jsem podnikl s dědou].492 Děda mě třeba držel a pomáhal mi,
i když kulhal, tak mě dovedl k tomu břehu a pomáhal mi s prvními kroky na tom ledě. […]
Jednou jsem přišel do školy a měl jsem v ruce plnicí pero [od dědy]. To nikdo [z dětí]
v Miroticích neměl, všechny děti psaly perem, co se namáčelo do kalamáře. Já jedinej jsem
měl plničku. Kvůli mně zasedl pedagogický sbor a hlasovali, jestli tím můžu psát, ale ředitel
byl osvícený, moudrý a měl mě rád a řekl: ‚Pokrok nezastavíme, budeš psát plničkou‘ […]
Dědovi jsem se i třeba svěřoval, věci jsem nesvěřoval konzervativní babičce, ale dědovi.“493
Vzpomínky Milana Jirky na dědečka umožnily částečně nahlédnout i do generálova
soukromého života. Kromě rodiny a práce v civilním sektoru se však Josef Bartík naplno
věnoval ještě jedné činnosti: bezprostředně po svém propuštění se rozhodl oficiální cestou

490 Podporučík letectva v záloze František Famfule byl bývalý příslušník 311. bombardovací peruti. Po válce
pracoval jako šéf dopravy v rámci vodního díla Orlík.
491 Archiv autora (dále AA), Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 20. října 2010.
492 Milan Jirka mladší se později profesionálně věnoval hokeji.
493 AA, Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 20. října 2010.
97
bojovat za svoji rehabilitaci. Již v červnu 1955 adresoval prezidentovi republiky Antonínu
Zápotockému pětistránkovou písemnou žádost o revizi řízení, kterou zakončil prosbou:
„Prosím proto, pane presidente, abyste rozhodl i o mé žádosti o revidování nebo zahlazení
mého odsouzení. Věřím, že Vaším zákrokem, pane presidente, dostane se mi stejného práva
a spravedlnosti.“494 Po neúspěšném pokusu u prezidenta republiky podal Josef Bartík návrh
na obnovení řízení k soudu. Žádostí se zabýval Nižší vojenský soud (v roce 1956), Vyšší
vojenský soud (v roce 1957) a nakonec i Nejvyšší vojenský soud (v roce 1958), přičemž
v každé soudní instanci byl návrh na obnovu řízení zamítnut jako neodůvodněný.495
Na tomto místě je třeba konstatovat, že v padesátých letech ještě neuzrála vhodná doba
k rehabilitacím lidí odsouzených v politických procesech; k pozvolnému obratu došlo až
v druhé polovině let šedesátých. Bohužel ne všichni perzekvovaní měli takové štěstí jako
Josef Bartík, aby se své rehabilitace dožili. Spousta neprávem odsouzených a vězněných byla
v té době již dávno po smrti.
Dne 1. července 1965 vyneslo prezidium Nejvyššího soudu rozsudek, v němž zrušilo
původní rozhodní NVS z roku 1958 a zároveň přikázalo Vyššímu vojenskému soudu (VVS)
v Příbrami, aby v potřebném rozsahu vše znovu projednal a rozhodl.496 VVS v Příbrami
vyslechl celou řadu svědků. Dne 24. listopadu 1965 soud povolil obnovu soudního řízení ve
prospěch Josefa Bartíka. Hlavní líčení se konalo hned druhý den, 25. listopadu 1965.
Soudnímu senátu předsedal pplk. justice JUDr. Karel Tibitanzl. Josef Bartík před soudem
vypověděl: „Necítím se vinen. Materiály, které jsem odnesl domů, nebyly úřední dokumenty,
neobsahovaly podle mého názoru státní, ani jiné tajemství. Obvinění o tom, že jsem nekonal
řádně svou práci jako vedoucí odboru pro politické zpravodajství se nezakládá na pravdě. Mé
obvinění bylo vyvoláno především vlivem Bedřicha Pokorného, který nepostupoval
poctivě.“497 Rozsudek byl vynesen ještě téhož dne: „Po poradě s přerušeným jednáním
vyhlásil předseda senátu rozsudek, jímž se obžalovaný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje
žaloby vrchního vojenského prokurátora Praha čj. Ztr 264/48- 25 a ze dne 5. 4. 1948“498
Po sedmnácti letech od svého odsouzení tedy Josef Bartík dosáhl rehabilitace. Dne

30. června 1967 oslavil – teď již jako generálmajor ve výslužbě
    499 – své sedmdesáté
    narozeniny, ale jeho život se tou dobou již pomalu chýlil ke konci. Perzekvovaného
    a rehabilitovaného generála dostihla rakovina. Srpnových událostí roku 1968 se již naštěstí
    nedočkal; sám ostatně ani nevěřil, že období „Pražského jara“ bude moci pokračovat.500
    Těžké nemoci Josef Bartík podlehl dne 18. května 1968. Smuteční obřad se uskutečnil
31. května ve strašnickém krematoriu v Praze a kromě nejbližších příbuzných se jej zúčastnili

494 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, Žádost a revizi řízení nebo zahlazení odsouzení
adresovaná prezidentu republiky Antonínovi Zápotockému, 6. 6. 1955, s. 6.
495 Jednotlivé soudní spisy jsou součástí spisu z roku 1965. Viz VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram –
1T15/65.
496 VÚA-SA AČR Olomouc, spis VVS Příbram – spis 1T15/65, Rozsudek prezidia nejvyššího soudu, 1.
července 1965.
497 Tamtéž, Protokol o hlavním líčení, 25. 11 1965, s. 2.
498 Tamtéž, s. 6.
499 V roce 1953 byly československé vojenské hodnosti reorganizovány podle sovětského vzoru. Hodnost
brigádního generála byla zrušena a nahrazena hodností generálmajora.
500 AA, Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 20. října 2010.
98
také „italští legionáři, vojáci první republiky, zahraniční vojáci II. odboje a osobní
přátelé.“501 Autor nekrologu, který vyšel v Hlasu revoluce,502 v závěru textu konstatoval:
„Škoda, že nepřišel zástupce MNO, škoda, že nepřišla mládež, odcházel totiž moudrý muž
a vlastenec. Bez úcty k práci a čistotě mužů, jako byl generál Bartík, jsou řeči o lásce k vlasti
planým klábosením.“503 Pohřben byl na hřbitově ve své rodné obci, ve Stachách na Šumavě.
Jeho manželka Libuše, která stála po jeho boku celý život a byla mu oporou
v nejtěžších chvílích, ho následovala až o dvacet let později. Zemřela v roce 1988 ve věku
osmaosmdesáti let.504
Na onen svět následoval Josef Bartík nejen svého bývalého „šéfa“, generála Františka
Moravce,505 ale i hlavního viníka své perzekuce – Bedřicha Pokorného. Ten ukončil svůj
život dobrovolně. Události začínajícího „Pražského jara“ nesl velmi těžce; dne 31. března
1968 byl nalezen mrtev v lese v blízkosti města Brna. Příčinou jeho smrti byla sebevražda
oběšením.506

501 Gen Bartík odešel. Hlas revoluce 21, 31. 5. 1968, č. 11, s. 2.
502 Čtrnáctideník Svazu protifašistických bojovníků.
503 Gen Bartík odešel. Hlas revoluce 21, 31. 5. 1968, č. 11, s. 2.
504 Viz AA, Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 24. listopadu 2010.
505 Generál Moravec zemřel dne 27. července 1966 ve Washingtonu, při cestě na své pracoviště v Pentagonu.
506 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 240, 264.
99
Závěr
Takto se vyjádřil o Bartíkově úmrtí jeho přítel Václav Černý: „Roku 1968 zemřel.
Paměti nenapsal, Bartík byl člověk fantasticky mlčenlivý a uzavřený – nabytý povahový
důsledek jeho celoživotní profese – a bohužel i aliterární: nejvěrnější, nejúplnější dějiny
tajností našich osudů jeho let zanikly s ním.“507
Hlavním cílem předkládané práce bylo na základě archivního výzkumu zachytit
a pokusit se rekonstruovat složité životní osudy Josefa Bartíka. Kolik toho tato práce odhalila
z „dějin tajností našich osudů“ a kolik toho skutečně zaniklo spolu s generálem, musí již
posoudit čtenář sám. Přirozeně – s ohledem na dochované prameny – zde některé věci zůstaly
pouze načrtnuty. Není však vyloučeno, že je bude možné v budoucnu po případném objevení
dalších relevantních pramenů rozšířit.
Josef Bartík působil v armádě od svých osmnácti let. Byly to právě události Velké
války, které změnily jeho život. Následky válečného zranění mu v podobě kulhání zůstaly po
zbytek života. Aktivní účast v prvním odboji ho zároveň předurčila ke kariéře důstojníka
z povolání, který se již v polovině 30. let zapojil do boje s nacismem, konkrétně na poli
zpravodajství. Do druhého odboje odešel již 14. března 1939; dřívějším datem odchodu se
z vojenských osobností mohl pochlubit málokdo. Během druhé světové války Bartíkova
vojenská kariéra vrcholila, zároveň však do jeho života zasáhla i rodinná tragédie – smrt
dcery. Bezprostředně po skončení války dosáhl Josef Bartík generálské hodnosti, jeho další
kariéru na MV i v armádě přerušily únorové události roku 1948.
Během své vojenské kariéry byl Josef Bartík dvakrát vězněn. Poprvé ve 30. letech
v Rakousku, podruhé v letech 1948-1953 v komunistickém Československu. Druhý pobyt ve
vězení byl nepochybně horší, neboť Bartíka uvěznil stát, za jehož zájmy bojoval ve dvou
světových válkách (a právě pro tento boj byl ve 30. letech zatčen).
Josef Bartík, na rozdíl od velkého množství ostatních perzekvovaných odbojářů, měl
to štěstí, že se dožil své rehabilitace. Uznání jeho celoživotní práce pro Československo
v podobě nejvyššího státního vyznamenání však přišlo až třicet let po jeho smrti,
v obnoveném demokratickém státě. Dne 28. října 1998 prezident republiky Václav Havel
propůjčil generálmajoru Josefu Bartíkovi Řád bílého lva III. třídy vojenské skupiny „in
memoriam za vynikající velitelskou a bojovou činnost.“508
Řád převzala z prezidentových rukou ve Vladislavském sále Pražského hradu
generálova dcera Draga S. Kellick (rozená Bartíková). Ta se později v tisku vyjádřila, že toto
vyznamenání chápe „jako ocenění práce nejen svého otce, ale i celé skupiny níže
jmenovaných zpravodajských důstojníků působících v letech 1939-1945 ve Velké
Británii…“509 Následovalo všech deset dalších členů „jedenáctky“ včetně generála Františka
Moravce a také Alois Čáslavka.510 Josef Bartík je doposud jediným mužem ze zpravodajské

507 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 327.
508 SDMJ, Pozůstalost Josefa Bartíka, Fotografie dekretu k Řádu bílého lva.
509 Tamtéž, Kanadské listy, březen/duben 1999, s. 24.
510 Viz také Přílohy, IV. Výběr z dokumentů, dokument č. 20.
100
„jedenáctky“, jemuž se dostalo pocty v podobě nejvyššího státního vyznamenání. Proto jsou
citovaná slova paní Dragy S. Kellick aktuální i dnes.
Úplným závěrem nezbývá než vyjádřit přání, aby se i ostatní zpravodajští důstojníci
z „jedenáctky“ v budoucnu dočkali historiografického zpracování v podobě specializované
studie či monografie.
101
Přehled použitých pramenů a literatury
Prameny
Archiv Bezpečnostních složek Praha
fond 302 (Hlavní správa vojenské kontrarozvědky)
fond H (Historický fond; a. č. H-664)
fond Z (Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV)
zvláštní vyšetřovací spis ZV – 4 MV (Bedřich Pokorný)
Národní archiv Praha
fond Ministerstvo vnitra Londýn (fond č. 828)
fond Archiv ÚV KSČ (Politické procesy)
fond Archiv Huberta Ripky (fond č. 1)
fond Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha (pozůstalost Františka Moravce)
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha
fond Kvalifikačních listin
fond Legionářský poslužný spis
fond Osobní karta legionáře
fond Divizní soud Praha
sbírka 20 (Ministerstvo národní obrany Londýn)
sbírka 24 (Náhradní těleso ve Velké Británii)
sbírka 37 (Velitelství vojenské zpravodajské služby)
Vojenský ústřední archiv – Správní archiv Armády České republiky Olomouc
spis Vyššího vojenského soud Příbram 1T15/65 (součástí tohoto spisu je i spis Vrchního
vojenského soudu Praha Ztr 264/48-III.)
Soukromá dokumentace Milana Jirky
Pozůstalost Josefa Bartíka
Státní oblastní archiv Praha
fond Mimořádný lidový soud Praha
102
Edice pramenů
ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (Edd.):
Válečné deníky Jana Opočenského. Praha 2001.
GAJAN, Koloman a kolektiv (Edd.): Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939). Praha
1962.
VYKUSA, Karel (Ed.): Zpověď K. H. Franka. Podle vlastních výpovědí v době vazby u
krajského soudu trestního na Pankráci. Praha 1946.
Dobový tisk
Hlas revoluce.
Mladá fronta.
Svět v obrazech.
Svobodné slovo.
Rozhovory
Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 20. října 2010.
Řízený rozhovor s Milanem Jirkou ze dne 24. listopadu 2010.
Literatura
AMORT, Čestmír – JEDLIČKA, Ivan, Milan: Hledá se zrádce X. Praha 1968.
BALÁŽ, Július: Československá vojenská mise v Kanadě (1941–1943) a Brazílii (1943-
1945). In: Zudová-Lešková, Zlatica – Hofman Petr (Edd.): Československá zahraniční služba
v letech 1939-1945. Sborník studií. Praha 2008, s. 234-245.
BALÁŽ, Július: Kronika Československé vojenské mise v Kanadě (1941–1943). Ročenka
2006 (Vojenský historický archiv, III. odbor VÚA Praha). Praha 2007.
BEDNAŘÍK, František: Vývoj a boje československého vojska v Italii. Praha 1924.
BÍLEK, Jiří – LÁNÍK, Jaroslav – ŠACH, Jan: Československá armáda v prvním poválečném
desetiletí. květen 1945 – květen 1955. Praha 2006.
BÍLEK, Jiří: Tábor nucené práce Mírov. HaV 47, 1998, č. 4, s. 91-116.
BROŽ, Jiří: Admirál Canaris a jeho Abwehr. Praha 1995.
BŘACH, Radko: Generál Maurice Pellé. První náčelník hlavního štábu čs. branné moci.
Praha 2007.
BŘACHOVÁ, Věra: Destrukce důstojnického sboru čs. armády po únoru 1948. HaV 41,
1992, č. 3, s. 109-127.
BURIAN, Michal – KNÍŽEK, Aleš – RAJLICH, Jiří – STEHLÍK, Eduard: Atentát. Operace
Anthropoid 1941-1942. Praha 20072
.
103
BYSTROV, Vladimír: Osud generála. Komentář k některým dokumentům o životě a
tragickém konci Sergeje Vojcechovského. Praha 2007.
ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992.
DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. Sborník AMV 2, 2004, s. 233-267.
FÁREK, František: Stopy mizí v archivu. Praha 1975.
FEIERABEND, Ladislav: Soumrak československé diplomacie. Londýn 1986.
FIDLER, Jiří – SLUKA, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-

1938. Praha 2006.
      GEBHART, Jan: Českoslovenští vojenští zpravodajci v Paříži (1939-1940). Moderní dějiny 3,
      1995, s. 129-138.
      GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Československo-polské vojenské zpravodajské styky na jaře
      a v létě 1939. HaV 41, 1992, č. 3, s. 66-94.
      GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. a 1938-1945.
      Praha-Litomyšl 2006.
      GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV. b 1938-1945.
      Praha-Litomyšl 2007.
      HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938.
      HANZLÍK, František: Únor 1948 výsledek nerovného zápasu. Praha 1997.
      HANZLÍK, František: Případ kpt. Adolf Püchler. (Svědectví agenta OBZ o nelegálním
      získávání financí zpravodajskou službou ministerstva vnitra v letech 1946–1947). Praha 2006.
      HANZLÍK, František: Voják. Příklad Oskara Pejši. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří

• Vykoupil, Libor (Edd.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 287-
  298.
  HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování. B. Reicin fanatik rudého teroru. Praha 2011.
  HANZLÍK, František – VONDRÁŠEK, Václav: Armáda v zápase o politickou moc v letech
  1945-1948. Praha 2006.
  HAUNER, Milan: O terorismu a heroismu v české historii: Reflexe k 67. výročí atentátu na
  Reinharda Heydricha. In: Pejčoch, Ivo – Plachý, Jiří a kolektiv (Edd.): Okupace, kolaborace,
  retribuce. Praha 2010, s. 57-66.
  HAVEL, Petr – HOFMAN, Petr – KREJČOVÁ, Jana a kolektiv: Českoslovenští legionáři –
  rodáci a občané okresu Prachatice. Prachatice 2000.
  HOLUB, Ota: Souboj s Abwehrem. Praha 1975.
  IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat. Zpráva o čtyřech případech z historie
  protišpionážního oddělení generálního štábu. Třebíč 19992
  .
  KALOUS, Jan a kolektiv: Biografický slovník představitelů Ministerstva vnitra v letech 1948-

1938. Ministři a jejich náměstci. Praha 2009.
      104
      KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha 2010.
      KALOUS, Jan: Využívání agentů nacistických bezpečnostních složek při vytváření politického
      zpravodajství MV po 2. světové válce. In: Pejčoch, Ivo – Plachý, Jiří a kolektiv (Edd.):
      Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 199-209.
      KAPLAN, Karel: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha 1992.
      KAPLAN, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997.
      KAPLAN, Karel: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha 2002.
      KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v
      Československu. Brno 2001.
      KOKOŠKA-MALÍŘ, Jaroslav: Londýnská zpravodajská skupina plk. Moravce v předvečer
      druhé světové války. HaV 38, 1989, č. 4, s. 68-89.
      KOKOŠKA, Jaroslav: Admirál Canaris. Praha 1968.
      KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54 . Kapitoly z dějin
      československé zpravodajské služby. Praha 1994.
      KOKOŠKA, Stanislav: Moravcova zpravodajská služba bez legend? HaV 43, 1994, č. 6, s.
      171-178.
      KOLÁRIK, Peter: Josef Bartík: Životopis. Vydala Draga S. Kellick, bez bližších
      bibliografických údajů.
      KOUTEK, Jaroslav: Tichá fronta. Praha 1985.
      KREISINGER, Pavel: Životní osudy zpravodajského důstojníka plk. gšt. Jana Krčka.
      Bakalářská diplomová práce FF MU. Brno 2009.
      KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Italii. Praha 1928.
      KUKLÍK, Jan: Vznik Československého národního výboru a prozatímního státního zřízení
      ČSR v emigraci. Praha 1996.
      KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská
      opozice v Londýně 1939-1945. Praha 2004.
      LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha
      2005.
      LIŠKA, Otakar a kolektiv: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha
      2006 2
      .
      MICHL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009.
      MAREK, Jindřich: Pod císařskou šibenicí. Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. Cheb
      2005.
      MATÚŠŮ, Marie: Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava
      československých parašutistů za druhé světové války. Praha 2005.
      MORAVEC, František: Špion, jemuž nevěřili. Praha 20022
      .
      105
      NĚMEČEK, Jan: Armádní generál Lev Prchala a čs. odboj v Polsku. HaV 43, 1994, č. 3, s.
      107-132.
      NĚMEČEK, Jan: Československý odboj v Polsku v roce 1939 a arm. Gen. Lev Prchala. In:
      Hájek, Jan – Kocian, Jiří – Zítko, Milan (Edd.): Fragmenty dějin. Sborník prací k šedesátinám
      Jana Gebharta. Praha 2006, s. 283-300.
      NĚMEČEK, Jan: Ve vedení československého zahraničního odboje v Londýně. In: Michálek,
      Slavomír a kolektiv (Edd.): Juraj Slávik Neresnický. Od politiky cez diplomaciu po exil
      (1890-1969). Bratislava 2006, s. 215-225.
      NĚMEČEK, Jan: Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a
      československé zastupitelské úřady. Praha 2008.
      PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie
      československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl I. 1914-1939. Praha 2002.
      PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie
      československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl II. 1939-1945. Praha 2002.
      PACNER, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie
      československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. 1945-1961. Praha 2002.
      PICHLÍK, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. (Zápas o československý
      program). Praha 1991.
      PICHLÍK, Karel – KLÍPA, Bohumír – ZABLOUDILOVÁ, Jitka: Českoslovenští legionáři
      1914-1920. Praha 1996.
      PLACHÝ, Jiří: Agent A-54 a StB. Sborník Archivu MV 2/2004, s. 281-291.
      PLACHÝ, Jiří: Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937-1938. Historica
      Pragensia 2, 2005, s. 163-182.
      RIPKA, Hubert: Únorová tragédie. Svědectví přímého účastníka. Brno 1995.
      ROEWER, Helmut – SCHÄFER, Stefan – UHL, Matthias: Encyklopedie tajných služeb ve
1939. století. Praha 2006.
      ROUBAL, Jiří: Český národ soudí K. H. Franka. Praha 1947.
      SACHER, Vilém: Pod rozstříleným praporem. Praha 19912
      .
      STÁTNÍK, Dalibor: Agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu
      ve službách StB. (Kurt Wilfer a ti druzí.) Sborník Archivu MV 1/2003, s. 5-53.
      STEHLÍK, Eduard – LACH, Ivan: Vlast a čest jim byly dražší nežli život. Dvůr Králové nad
      Labem 2000.
      STRANKMÜLLER, Emil: Československé ofenzivní zpravodajství v letech 1937 do 15.
      března 1939. Odboj a revoluce 1968, s. 42–73.
      STRANKMÜLLER, Emil: Československé ofenzivní zpravodajství od března 1939. Odboj a
      revoluce 1970, s. 189-229.
      ŠEDIVÝ, Ivan: Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha 2001.
      106
      ŠOLC, Jiří: Nikdo nás nezastaví. Praha 1992.
      ŠOLC, Jiří: Ve službách prezidenta. Generál František Moravec ve světle archívních
      dokumentů. Praha 1994.
      ŠOLC, Jiří: Podpalte Československo! Kapitoly z historie československého zahraničního a
      domácího odboje (1939-1945). Praha 2005.
      ŠOLC, Jiří: Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve
      světle archívních dokumentů. Praha 2007.
      ŠOLC, Jiří: Generál parašutistů. HaV 45, 1996, č. 4, s. 156-177.
      ŠOLC Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha.
      HaV 41, 1992, č. 2, s. 21-46.
      TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce. Poznámky k činnosti 2. oddělení a ke knize gen.
      Frant. Moravce. HaV 39, 1990, č. 4, s. 119-131.
      TICHÝ, Oldřich: Z pamětí zpravodajce (II.). HaV 40, 1991, č. 1, s. 122-140.
      TOMEŠ, Josef a kolektiv: Český biografický slovník 20. století. Díl 1. A-J. Praha 1999.
      VEBER, Václav: Osudové únorové dny. Praha 2008.
      VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kolektiv (Ed.): Biografický slovník českých zemí. Sešit 2. B-BAŘ.
      Praha 2005.
      Internetové zdroje
      http://www.gymsusice.cz/o_skole/historie.html [15. 1. 2011]
      http://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/statni-vyznamenani/rad-bileho-lva/fotografie.shtml
      [24. 4. 2011]
      http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t2297_00.htm [15. 2. 2011]
      http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/Publikace/Slovnik38_45.pdf [23. 3. 2011]
      http://vojenstvi.cz/vasedotazy_108.htm [10. 4. 2011]
      107
      Seznam použitých zkratek
      ABS – Archiv bezpečnostních složek
      a. č. – archivní číslo
      AJČ – Archiv Jaroslava Čvančary
      arm. gen. – armádní generál
      brig. gen. – brigádní generál
      čs., čsl. – československý
      ČSVS – Československá vojenská správa (oficiální název: Národní výbor československý –
      Vojenská správa)
      div. gen. – divizní generál
      Dr. – doktor
      gen. – generál
      gestapo – Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie)
      gšt. – generálního štábu
      hl. št. – Hlavní štáb
      HaV – Historie a vojenství
      IS – Intelligence service (britská tajná služba)
      JUDr. – doktor obojího práva
      konc. – konceptní
      kpt. – kapitán
      KSČ – Komunistická strana Československa
      MI-5 – Millitary Inteligence – sekce 5 (britská vojenská vnitrostátní zpravodajská služba)
      mjr. – major
      MLS – Mimořádný lidový soud
      MNO – Ministerstvo národní obrany
      MV – Ministerstvo vnitra
      NA – Národní archiv
      npor. – nadporučík
      NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národně socialistická německá
      strana dělnická (nacistická strana)
      NVS – Nejvyšší vojenský soud
      odd. – oddělení
      OBZ – Obranné zpravodajství
      108
      OKV – Odvolací kárný výbor
      ON – Obrana národa
      OZ – Obrané zpravodajství
      p. pl. – pěší pluk
      plk. – plukovník
      ppor. – podporučík
      pplk. – podplukovník
      por. – poručík
      pozn. PK – poznámka Pavla Kreisingera (autora)
      PAÚ – Předsunutá agenturní ústředna
      Sb. – Sbírka zákonů
      SD – Sicherheitsdienst des Reichsführer der SS (Bezpečnostní služba říšského vedoucího SS;
      nacistická zpravodajská služba)
      SDMJ – Soukromá dokumentace Milana Jirky
      SOA – Státní oblastní archiv
      SS – Schutzstaffel (ochranný oddíl; nacistická zločinecká organizace)
      SSSR – Svaz sovětských socialistických republik
      StB – Státní bezpečnost
      šrtm. – štábní rotmistr
      škpt. – štábní kapitán
      TNP – Tábory nucené práce
      ÚV – ústřední výbor
      v. v. – ve výslužbě
      v zál. – v záloze
      VÚA-VHA – Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv
      VÚA-SA AČR – Vojenský ústřední archiv – Správní archiv Armády České republiky
      VŠV – Vysoká škola válečná
      VVS – Vyšší vojenský soud
      VZ – Výzvědné zpravodajství
      ZOB – Zemský odbor bezpečnosti
      poznámka: Při přejímání citací z literatury je poznámka pod čarou uvedena slovy „Citováno podle…“
      109
      Přílohy
      I. Důstojnické hodnosti Josefa Bartíka
      kadet aspirant (důstojnický čekatel) 3. 4. 1918
      poručík 4. 8. 1918
      nadporučík 15. 10. 1918
      kapitán 1. 5. 1919
      štábní kapitán konceptní služby 4. 2. 1927 (s účinností od 3. 12. 1926)
      major konceptní služby 1. 1. 1935
      podplukovník konceptní služby 7. 3. 1941
      plukovník konceptní služby 7. 3. 1945
      brigádní generál 1. 8. 1945
      generálmajor v. v. od roku 1965 (po rehabilitaci)
      110
      II. Výběr z řádů a vyznamenání, která Josef Bartík obdržel
      Poznámka: v závorce uveden rok udělení (je-li znám)
      Italský válečný kříž za statečnost (1918)
      Italská medaile pro válečné zásluhy (1918)
      Československý válečný kříž 1918 (1919)
      Československá revoluční medaile (1922)
      Spojenecká medaile vítězství (1922)
      Italská pamětní medaile (1926)
      Řecká medaile za vojenské zásluhy (1931)
      Francouzské vyznamenání „Ľ officier ď academie“ (1935)
      Řád Rumunské koruny
      Jugoslávský řád „Hvězda“
      Polský řád „Polonia Restituta“
      Československá vojenská medaile za zásluhy I. stupně (1944)
      Československý válečný kříž 1939
      Československá medaile za chrabrost
      Československá vojenská pamětní medaile se štítkem (Francie, Velká Británie, Londýn)
      Britský řád „Order of the British Empire – Officer“ (OBE)